Aliens versus Predator

Alien kouše hlavu mariňákovi – Predátor nabodává na kopí Aliena – Arnold Schwarzenegger chytá do pasti Predátora… A tak pořád dokola… AvP bylo cokoli jen ne dokonale vyvážená hra, byla to v prvé řadě zážitková a různorodá hra. Ten zážitek, kdy jste poprvé vstoupili do obleku a kůže mariňáka byl prostě nezapomenutelný. Nemůžu na něj zapomenout, protože po prvním setkání s vetřelcem v úplně prvním levelu jsem musel hru vypnout a nikdy jsem ji do konce nedohrál. Prostě ten pocit, kdy se blížíte v temné chodbě a postupně vám začíná pípat detektor pohybu čím dál rychleji, to jsem nedal. Pak na mě skočila krvelačná bestie, vyškrábala mi oči, a to jsem taky nedal.

Hra za Predátora byla o poznání jistější a bezpečnější. Predátor má totiž to správné vidění světa – buď červené, nebo modré, nebo zelené... S velkou odolnosti a několika super-účinnými zbraněmi se pak dá hrou projít, aniž byste ztratili hlavu. Doslova. Je to paradox, že právě za Predátora se snad hra nejvíce podobá konvenčním střílečkám typickým pro přelom milénia.

Za Aliena je to zase pro změnu pořádný úlet. Můžete doslova lítat po stěnách i stropě a s šíleně přepáleným FOVem máte sice skoro i oči na zádech, ale aspoň mě osobně z toho začínala bolet hlava a upřímně jsem se v prostoru někdy ztrácel. Takové jsou moje vzpomínky na pokusy o dohrání kampaně. Za vetřelce jsem hrál ale nejraději v multiplayeru a ten celkově tvoří mé nejlepší vzpomínky na AvP. Chodíval jsem na základce s několika kamarády do tzv. „kroužku výpočetní techniky“ v Domu dětí a mládeže a jestli jsme se tam o počítačích za ty roky něco naučili, tak to bylo rozstřílet se na sračky v některé z dobových FPS, mezi něž jednu dobu patřil i AvP. Ta hra nebyla vyvážená, ale to 13 letým parchantům vůbec nevadilo. Někdo se prostě procházel jako boss uprostřed mapy za predátora, někdo si vybral příhodný rožek, do kterého mířil minugunem za mariňáka a já jediný jsem k tomu nebožákovi přišel po stropě a vypleskal ho svým ocasem (bez dvojsmyslů) nebo mu rovnou ukousl hlavu. Nepamatuju si žádnou jinou hru, kde by nám vůbec nešlo o závěrečné skóre jako o nefalšovanou a vlastně i filmovou zábavu. Vždyť to byl fakticky „role play“. V tom měl AvP svoje kouzlo, byť já jsem měl samozřejmě hardcore FPS jako Quake 3 nebo Counter-Strike mnohem raději.

Nedávno jsem si nostalgicky hru koupil ve slevě a nainstaloval. První level za Mariňáka už jsem rozdýchal, plácám se po zádech, ale s odstupem času vidím ty silné nedostatky, kterými AvP oproti dobovým konkurentům trpěl. Nejprve jsem nepochopil, proč je gameplay i za Mariňáka tak šíleně rychlý. Hra světel a stínů, a dokonce i zvuky a hudba jsou naprosto parádní, proč tedy hra kladla takový důraz na to, aby jí i mariňák profrčel jak Tony Hawk na pervitinu? Pak mi to došlo. Bohužel za to může poněkud primitivní level design. Předpokládám, že tvůrci nechtěli, abyste vytuhli příliš dlouho v prázdných a opakujících se chodbách. AvP je už tak spíše kratší hra a design prostředí daleko zaostává jak za fantasy Unrealem, za industriálním Quakem 2, tak i za realistickým Half-Lifem. Evokuje však spoustu částí z filmů a to bude leckomu stačit. Hra za Mariňáka je v podstatě jen o atmosféře strachu a pak taky trochu o rychlých reflexech. Je to velmi dobré na první pohled, na první dotek, ale osobně mě to nebavilo příliš dlouho.

Hra za Aliena je vlastně – opět na první osahání – velmi zajímavá, je to velký experiment. Udělat všechny levely tak, aby hráč mohl úplně kamkoli byla nepochybně výzva. Vzhledem k absenci zbraní na dálku je také třeba zakomponovat do hry i menší stealth. Je to ale „rychlý stealth“, prostě jen vletět do akce z dobrého úhlu a ne na všechny najednou. Nepříjemný pocit z neustálého točení a deformace obrazu byl ale zpět stejně jako před 20 lety. Predátor se tedy pro mě stal znovu nejhratelnější postavou. Asi jsem už starý. :)