Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Milan Koubský • 35 let • Praha (ČR - kraj Praha)

Komentáře

Turok

  • PC 85
Turok se drží přesně stylu, který byl v kurzu v roce 2008 a okolo. Stylu, který nejvíce zpopularizovala hra Call of Duty. Není důležité lámat si hlavu s postupem v před. Cestu vždycky najdete. Není důležité se stresovat u těžkých boss fightů, hledat klíče nebo dokonce zamyslet se nad nějakou hádankou. Důležité je hlavně ten správný pocit ze střelby. Aby to bylo akční. Aby to nenechalo hráče vydechnout celou dobu hraní. Turok všechno splňuje. Je esencí toho, co mám na FPSkách rád. I když to o pár let pozdějí začalo být v některých intelektuálních kruzích nepopulární.

Ač tomu tak dříve nebývalo, jsem velký zastánce autohealu. Přijde mi, že díky tomu hry mnohem lépe odsýpají. Člověk nemá tendence ukládat po každém zabití a hra se nekouskuje. Ne, že by v Turokovi vůbec quick save byl. V nabídce je, ale nefunguje. Port z konzole se nezapře. Naštěstí jsou checkpointy dostačující. Turokova slabina je přítomnost quick-time eventu při soubojích zblízka. Není to moc seriózní ovládání. Je to celkem nepřesné a je to fakt jen o zběsilém mačkání požadovaných tlačítek. Dovršené do absurdna v jednom z hlavních soubojů ke konci.

Český dabing je skvělý. Teď nemyslím skvělý jako, že by byl kdovíjak profesionální. Moc hlasů v něm neslyšíte a někdy je trochu k pousmání. Dneska to ale vypadá jako menší zázrak, že se vůbec někde objevil nebo objeví. Ať je jeho kvalita jakákoliv. Neangličtináři si alespoň mohou naplno vychutnat krásně triviální příběh. Který nemá s předchozíma Turokama nic společného. Od fantasy se posunul spíše do sci-fi. Což mi ve střílečkách víc vyhovuje. Hlavně kvůli potencionálnímu zbraňovému arzenálu.

Zbraně jsou vyvedeny na jedničku. Žádně fantasmagorické zbytečnosti. Z konvenčníma zbraněma se stejně bojuje nejlíp. A tady můžete mít navíc samopal v jedné ruce a brokovnici v druhé. Co víc si přát? Turok si na nic nehraje. Je to akce a nic víc. Celou dobu mě to bavilo. Vůbec mi nevadilo, že jsem tím na střední obtížnost projel jako nůž máslem (párkrát jsem chcípnul, ne, že ne). Je to nejlepší díl ze série.

Pro: pocit ze střelby, adrenalinový a odsýpající postup, autoheal, český dabing

Proti: souboje na blízko pomocí quick-time eventů, chybí čára života u bossů, souboj s Kanem je trapárna

+10

Command & Conquer: Renegade

  • PC 70
Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli dát Renegade 70 nebo 65 procent. Většinu hry jsem byl rozhodnutý jít níž. Nakonec jsem to ale neudělal. I přes hromadu chyb je to celkem neotřelá střílečka, která se snažila dláždit svou vlastní cestu. Obrovské mise, které připomínali svou strukturou záškodnické mise z Tiberian Sun. Možnost nasednout do tanku, buginy nebo džípu. Už chyběla jen možnost pilotovat vrtulník. Za to můžete vlézt do budovy a zničit jí zevnitř. Úplně jak v těch strategiích.

Příběh o neporazitelném macho chlápkovi, který bez škrábnutí zachrání situaci a všechny zlouny zastřelí. K tomu ještě hláškuje, pracuje sám a neposlouchá svého velitele. Zamáčkl jsem trochu slzu nostalgie. Kde je takovým filmům v áčkové produkci konec. Je to plné klišé, kdy přesně víte, co se stane. Mezitím střílíte, odpalujete a demolujete. Celou dobu na hranici života a smrti. Jako, že střílení je docela ucházející. K dispozici máte spoustu zbraní, přičemž na každý druh nepřítele se hodí trochu jiná. Nepřátel je hodně. Bohužel také mají tendence se respawnovat. Někdy přímo za zády.

Hra vám předhazuje spoustu vedleších úkolů, které se vyplatí plnit. Jako odměnu dostáváte všemožné náboje, permanentní zvýšení energie nebo brnění a někdy, z předstihem, rozdílovější zbraň. Technická stránka je nic moc. Už v menu mě trochu rozhodilo, že jsem si nemohl krčení přemapovat na ctrl. Krčení je tady stejně k ničemu. Žádné šachty nebo překážky, které by bylo potřeba podlézt, tu nejsou. To samé platí i o skákání. I samotné zpracování skákání nebo krčení je dost podivné. Štvaly mě výtahy, které vás nutí je hned opustit, jinak se hned zavřou a jedou dál. Zapomeňtě na taktické střílení z výtahu. Občas i nějaké to zaseknutí do zdi s nutností načíst hru.

Umělá inteligence je strašně pitomá. Vojáci kolikrát ani nereagují, když do nich střílíte. Zvlášť, když je to na delší vzdálenost. Za to mají nesmyslnou výdrž a je jich pořádné množství. Spolubojovníci jsou na tom ještě hůř. Engine sice dovolí udělat mapu, která působí jako realizace té strategické, včetně zábavných odboček na vedlejší úkoly, ale všechno ostatní je takové nemastné neslané.

Přes všechny negativa, která mě rozčilovala celou hru, musím uznat, že je to slušná řežba. Pomalu dobýváte území a za sebou necháváte zkázu. Docela mě to bavilo. Škoda, že se koncept moc nechytil. Lepším zpracováním by se z toho dalo vykřesat mnohem víc. Atmosféru opravdové války jsem v tom necítil.

Pro: jako ve strategiích, akorát v roli jednoho vojáčka, novátorský koncept, ničení budov a techniky, docela zábavná řežba,

Proti: respawn, umělá inteligence, technické zpracování je cělkově takové nemastné neslané a hře hodně škodí

+16

God of War

  • PS4 95
Nakonec přeci jenom padla. Po asi třicátém pokusu se mi podařilo konečně porazit královnu valkýr a platinová trofej byla doma. Nakonec to nebylo jedoduché, jak jsem si myslel. Vylepšení postavy na devátou úroveň už jsem nedotáhl úplně. I tak jsem v Nilfheimu a Muspelheimu kvůli tomu strávil tolik času, že už jsem si začal připadat jako blázen. God of War je super hra. Stálo to za to.

Od začátku bylo jasné, že tohle bude jiné, než všechny předchozí díly. Hra vám dá k prozkoumání otevřený svět. Svět, který ale není příliš velký a který je radost prohledávat. Jak jsem nějakou lokaci neměl na 100 procent splněnou, nechtělo se mi z ní. I když jsem nakonec třeba musel, protože bylo potřeba jinde odemknout klíčovou schopnost. Prohledávání světa v God of War je radost. Z každého objeveného artefaktu nebo splněného úkolu.

Kratos je pořád stejný borec dřív. Všechno co se mu postaví zničí. Bezohledu na beznadějnost situace nebo na svůj pokročilejší věk. Díky věku a synovi už je akorát trochu sentimentálnější. Kdo by se na něj kvůli tomu zlobil, ba naopak. Atreus je víc než jen do počtu. Jeho schopnosti opravdu pomáhají. Kolikrát mi v poslední chvíli zachránili život. Druhý bojovník navíc otevírá prostor pro různé synergie a správným poskládáním výzbroje, schopností a bojových komb můžete být ještě efektivnější. Bojový systém je skvělý. Celou dobu hraní můžete pořád objevovat nové kombinace.

Severští bohové mě baví víc než antika. Je to takové tvrdší, špinavější, studenejší. Celkovému dojmu pomáhá i perfektní dabing v čele s Tielkem/Kratosem. Poutavý příběh doprovázený epickými bossy. Souboj s drakem na trpasličí hoře považuju za vrchol v celé sérii. Ani ostatní bossové se ale nemají za co stydět. Hlavně výše zmíněná královna valkýr byla ultimátní. Příběh je pro mě naprosto uspokojující. Přináší základ do dalšího dílu a vyhlíží ještě epičtější bitvy.

God of War je skvělý. Nenabízí sice takovou volnost pohybu, ale díky tomu detailně vymodeluje každé zákoutí. Ne všude je to dokonalé. V mlžném Nilfheimu jsem tolik času nechtěl strávit. Ani jsem nemusel. Nebylo to povinné. Za trofej to ale stálo. Celá hra za to stojí.

Pro: zasazení, příběh, dabing, soubojový systém, epické bossfighty, nepovinné úkoly, výbava, všechny postavy ve hře a dalo by se pokračovat

Proti: některé zbytečně dlouhavé a rozporuplné lokace

+19

Resistance: Fall of Man

  • PS3 75
Od prvního Resistance jsem dostal přesně to, co jsem čekal. Nenáročnou a vcelku zábavnou střílečku, která v hratelnosti ničím významným nevyčnívá. Řemeslně dobře zvládnutá akce, ve které vyčnívá hlavně námět a zasazení. Mám rád alternativní minulost ve hrách. Zajímá mě, jak autoři popustí uzdu své fantazii. Užíval jsem si prostředí v Iron Storm a nezklamalo mě ani tady. I když v Resistance je prostředí přeci jenom více neznámé (až na tu Anglii). Často se děj odehrává na lodích vetřelců a lidé si tentokrát za tuto válku nemohou. Byla neodvratná.

Resistance po celou dobu hraní nenudí. Máte tady klasický lineární postup, který vám občas zpestří parťáci z armády. Pasáže s nima jsou teprve to správné maso. Nepřátel bylo spousta a z každého zabitého, při dobývání (nebo bránění), jsem měl radost. Pak jsou tady pasáže v dopravním prostředku. V jednu chvíli jsem cítil velkou inspiraci v Half-Life 2. Poté přišly epičtější scény jak vystřižené z Call of Duty. Hra se snaží brát z toho nejlepšího a někdy se jí povede zobrazit pěkný moment.

Nepřátelé jsou velcí a jejich hodně. Mají nejradši zbraň, která střílí energetické kuličky nebo energetickou zbraň, jejíž střely dokážou proletět zdí či překážkou. Obě tyto zbraně ale dělají velký vizuální bordel. V kombinaci s relativní pomalostí jejich střel někdy bývají velké přestřelky nepřehledné a delší, než by hráč chtěl. Nebo kratší, pokud si hráč v tom bordelu nepohlídá zdraví. Jak jsou nepřátelé velcí, tak se do nich alespoň lépe trefuje. Zbraně jsou docela slušné. Pěkně se z nich střílí. Až na nepoužitelný vrhač nalepovacích koulí. Granáty jsou boží. Bavil mě hlavně granát Hedgehog.

Trochu mě zklamal konec hry. Žádný tuhý boss se bohužel nekoná. Škoda. Nepřátelé totiž nejsou kdovíjak pestří. Chiméra sice chrlí děsivé vojáky, ale člověk si na ně brzy zvykne. Občas jsem měl chuť si zastřílet i do něčeho jiného. Boss by hře slušel. Stejně tak mi tady chybí nějaká ultimátní rozdílová zbraň. Až na pár vetřelčích kousků je to docela rutina. Námět určitě dával větší prostor představivosti i v tomhle ohledu.

Resistance je slušná akce. Inovace moc nehledejte ani extra nabušený příběh. Není v ní nic na co by se dlouho pamatovalo. Hraje se ale dobře. A dá se hrát i ve spliscreenu.

Pro: slušně zvládnuté střílení, vetřelčí zbraně jsou celkem originální, námět a zasazení, pár super pasáží

Proti: občas nepřehledné přestřelky, repetitivní nepřátelé, suchý konec bez bosse

+10

Turok: Evolution

  • PC 45
Turok: Evolution je ukázkový případ hry, která dokáže znechutit hraní. Na první pohled se může jevit jako slušná porcovací střílečka. Bohužel ale všechny její aspekty jsou technicky zoufale nedotažené, nesmyslné nebo alespoň podprůměrně zábavné. A když píšu všechny, tak myslím opravdu všechny. Turok: Evolution neobsahuje jedinou věc ve které by nějak vyčníval. Cokoliv, co by za to stálo. Dohrál jsem to jen ze setrvačnosti.

Tolik kritizovaný bug, který zapříčinil nemožnost ukládání hry se naštěstí dá opravit. Ani si nemusíte hru někde kupovat. Na abandonwaru je opravená ke stažení (Proč taky někde z eBaye shánět za velké peníze takový brak?). Hra se sice už ukládá na konci levelů, ale během nich ne. Ani jeden checkpoint. V kombinaci s velkým počtem nepřátel a totálně nepřesným ovládáním to pro mě znamenalo úmorné opakování celých levelů. Moc tomu nepřidává celkově mizerná technická stránka. Když jsem se těsně před koncem levelu zasekl ve výtahu do zdi, bylo to k vzteku. Když jsem po dlouhé střílecí pasáži spadl do neviditelné propasti, byl jsem už nasraný.

Ovládání je jedna velká tragédie. Nedá se nakonfigurovat (naštěstí je defaultně celkem rozumě nastavené). Myš se chová skoro jako gamepad. Takové to pomalé akcelerování. Zároveň je hodně citlivá. Aby se to dalo hrát, musel jsem citlivost snížit na nulu. Jak to, že se to i potom kurzor hýbal je mi záhadou. Zaměřovací terčík ani pořádně nestřílí tam, kam míří. Všechno by se to dalo odpustit, kdybych hru pustil přes emulátor. Tam se holt s nějakým nepohodlím počítá. Horší konzolový port jsem nikdy nehrál. Kdyby si alespoň hra po dalším zapnutí pamatovala nastavení a neotravovala mě pořád svou špatnou muzikou.

Ani zbraně to nezachrání. Hra má tendence vám diktovat, z čeho můžete střílet. Některé zbraně vidíte jen chvilku. Některé vám odemkne jen v určitých levelech. Některé máte pořád sebou. Nevím, jestli je to záměr nebo chyba hry. Jestli by to měl být záměr, tak nic moc. Ono stejně není moc o co stát. Sice se každá zbraň v sekundárním módu úplně změní, ale já jsem stejně používal jen to co mi hra dovolila nosit celou dobu. Luk s výbušnýmy šípy, oba módy raketometu, harpunu, rotáčák a brokovnici.

Nepřátelé se na vás hrnou ve velkém množství v designově zpátečnických a krátkých úrovních. Nezachrání to ani strašné mise, kde lítáte na ptakoještěrovi. Docela mě bavilo porcovat reptiliány rotačákem. Hra je hodně krvavá. Jinak je ale stereotypní a nudná. Chlouba původních Turoků, bossové, se zde úplně vytratili. Hlavní hrdina je podivný stepní indián, který jako by vylezl z času osmnáctého století. Ne, nestojí to za námahu. Dá se to hrát, je to celkem dlouhé, ale podobných, mnohem lepších stříleček, jsou mraky.

Pro: ještěrům pěkně odlétávají končetiny, slušná délka, některé zábavné zbraně

Proti: mizerné technické zpracování, nepřesné ovládání, špatný design, špatný port, směšný hrdina, ještě smešnější nepřátelé a hlavní boss

+13

Turok 3: Shadow of Oblivion

  • N64 70
Turok 3 má dva velké problémy. První, o něco menší problém je, že hra vyšla jen na Nintendo 64. Naštěstí na tuto konzoli, mimo jiné, existuje výborný emulátor zvaný Project64. Který v dnešní verzi řeší i problém s frameratem. V originálu hra běží maximálně na 30 fps se značným kolísáním až k někam 15 fps. Z dnešního pohledu už celkem málo hratelné. Když si v Project64 zapnete grafický modul Glide(beta), hra běží v krásných 60 fps. Není to sice klasických 60. Občas se to pořád zvláštně zpomaluje, ale je to mnohem lepší. Nevýhoda Project64 je, že je placený a po 30 dnech se bez supportu vypne. Druhá jeho (asi i ostatních emulátorů) nevýhoda je, že neřeší zásadní problém s ovládáním hry na PC.

Že si bez gamepadu neškrtnu mi bylo hned jasné, kdy jsem se hru pokoušel rozehrát na klávesnici. Možná jsem jen technický analfabet, ale myš se mi zprovoznit nepodařilo. Bez, minimálně jedné, analogové páčky se obejít nejde. Zapojit gamepad je to nejmenší. Co mě ale vytáčelo celou dobu hraní bylo, že se kurzor neustále automaticky vracel do středu. Turok 3 je 3D hra. Nějakého pomocníka při míření sice má, ale zaměřit a trefit někoho na římse nebo pod schodama je docela vopruz. Hra si nedává žádné úlevy, protože je to Nintendo 64. Takové míření je v ní na denním pořádku. Ač jsem se v tom hrabal jak jsem mohl, nepodařilo se mi to vypnout. Automatické centrování pohledu by mě hodně štvalo i na konzoli. Holt, byly to pořád začátky FPS akcí na konzolích.

Samotná hra mě mile překvapila. Pryč jsou hubovité úrovně, do kterých se můžete vracet. Design Turoka 3 se drží tehdejšího moderního trendu. A tím byl Half-Life. Hra je linéární a nehraje si na nějaké levely. Příběhově vás vede vpřed a docela často se v ní mění prostředí. Esence toho, co je na fps hrách dobré. Skripty sice skoro neobsahuje, ale obsahuje dvě hratelné postavy. Vyzkoušel jsem obě a musím říct, že průchod s nima je překvapivě odlišný a vyplatí se hrát za oba. Mě vyhovovala víc ženská, protože má lepší zbraně. Ve splitscreenu by to vůbe nemuselo být špatné.

Zbraně jsou fajn. Sice jsem nepřišel na to, jak pořádně používat vampýří zbraň, ale ultimátní zbraň stojí za to. Kam se na ní s účinností hrabe BFG. K tomu má genální nabíjení. Úplně jako fůzní kanón v Demolition Man. Jinak je to celkem klasika. Nejčastějí jsem používal rotačák. Když byli náboje. Nepřátelé jsou trošičku překvapiví. Na to, že je to Turok, je tady minimum dinosaurů. Spíš emzáci a lidští protivníci.

Ani Turok 3 nezklamal. Bossové jsou zde opět boží. Každý z nich mě dost bavil. I když se u nich framerat často dost zpomaloval. Turok 3 by byla skvělá hra nebýt ovládání. Za celou dobu hrání jsem si na to automatické centrování nezvykl. Škoda. Nicméně, můžu být možná rád, že jsem hru spustil, že šla ukládat, že jsem jí stihl dohrát za 30 dní. To jsou takové malé herní úspěchy.

Pro: dva odlišné průchody hrou, zábavní bossové, lineární design, změny prostředí, ultimátní zbraň

Proti: automatické centrování pohledu, hra vyšla jen na Nintendo 64, celkově nepohodlné ovládání

+13

Turok 2: Seeds of Evil

  • PC 70
Turok 2 vsadil na to být větší, komplikovanější, bludišťoidnější a přinesl prvky z Metroidvánie (slovo odvozené od pilířů žánru Metroidu a Castlevanie). To znamená, že se budete vracet ve velkých, spletitých a bludišťojidních úrovních. Připravte si dobrou pamět. Nebo alespoň dávku trpělivosti, když budete potřetí v úrovni hledat skrytou odbočku nebo jinou podobnou zapeklitost. Chtělo by se říct, že je to taková oldschool-hardcore hratelnost. Ale, ani ve své době nebyl tento přístup běžný.

V Diablu 2 má každý při postupu hrou zapnutou mapku. Nikdy by mě nenapadlo, že to samé se mi stane i v nějaké FPS hře. Při boji s menšíma emzákama či dinosaurama mě to vůbec neomezovalo. Boje s nima nejsou těžké. Většina z nich neklade velký odpor. V úrovních je vždy pár míst, kde se do nekonečna obnovují náboje a zdraví. Respawn je jen částečný, takže boje patří k tomu lehčímu. Z toho důvodu, poučen prvním dílem, jsem hrál na hard obtížnost. I tak se to dalo „vykosit“ s prstem v nose.

Zbraňový arzenál je sice velký, ale reálně jsem využíval jen pár zbraní. Člověk potřebuje zabít nepřítele co nejrychleji. Nepotřebuje ho udolávat uspávacíma šipkama nebo paralyzérem. Spíš mu roztřelit hlavu výbušnou municí nebo do něj napálit raketu. Celkový dojem z akce naštěstí napravují souboje s bossy, které jsou náročnější a jsou skvělé. Zvlášť ke konci jsem dostal těchto soubojů pěkný nášup. Donutili mě zvednout hodnocení. Některé předchozí úseky totiž byly až šíleně nudné. Párkrát se mi nechtělo hru znova pouštět, ale nakonec jsem se kousnul a dobře udělal.

Už nebalancujete na plošinkách nad propastí. Tady jen objevujete a snažíte se zapamatovat mapu, aby další průchod byl snadnější. Remaster naštěstí umí quicksave. To je, stejně jako delší dohled, velké ulehčení. Zvýraznění spínačů se taky hodí, protože i s touhle zapnutou pomůckou je hra pořád pro staromilce. Pro lidi, kteří v době vydání za ní dali 1499 a hráli ji až do konce, protože hry tak snadno dostupné nebývaly. Jsem rád, že jsem si to dal. Nostalgie v tom je hmatatelná.

Dvojka je o rok modernější než jednička. Hlavní hrdina už nemá dlouhé vlasy, tolik neskáče a dostává support v podobě možnosti teleportovat se libovolně po celé hře. Z nepřátel, když dostanou pěknou ránu, hezky cáká krev. Jen ta tunelovitost je snad ještě výraznější. Než v minulém díle.

Pro: zábavní a nároční bossové, z nepřátel hezky cáká krev, přehledná mapka, šlušná délka, hodně zbraní na výběr

Proti: někdy ubíjející tunelovitost, respawn, jednoduché souboje, paměťový trenažér (pro někoho může být plus), některé zbytečné zbraně akorát překáží

+18

Turok

  • PC 70
Turoka jsem v minulosti pokoušel rozehrávat vícekrát. Nikdy se mi do něj nepodařilo dřív proniknout, než se mi z toho udělalo blbě. Asi to dělá pohupování kamery při chůzi. Hráč má tři možnosti co s tím. Buďto se na hru vykašlat, že tohle opravdu nemá zapotřebí (asi nejběžnější řešení). Zvyknout si na to nebo si vzít kynedryl. Ze začátku hry jsem se trochu vrátil do dětství, kdy jsem si ve školních autobusech vždy sedával dopředu a modlil se, abych to přežil bez blití. Blikání při sbírání trojúhelníčků tomu také moc nepřidává.

Neustálé skákání a sbíraní trojúhelníků, které vám po určitém množství přidají život. Často jsem si připadal víc ve 3D plošinovce, než v fps akci. Mnohem větší nebezpečí, než od nepřátel, představuje netrefit se na malou plošinku nad propastí. Vážně se mi za celou hru nepodařilo zemřít v boji a každý pád do propasti mě štval hlavně z toho důvodu, že místa, kde šlo uložit a nepřijít kvůli tomu o bágl a brnění, byly docela vzácné. Ke konci hry jsem díky tomu občas rezignoval na těžší nepovinné skoky pro náboje navíc a podobně. Nintendo 64 je z toho cítit na sto honů.

Remaster jen kosmeticky vylepšil grafiku, umožnil nastavení kláves a umožnil Turoka bezproblémů pustit na nových systémech. Hra mě vytáčela ve spoustu směrech. Respawn nepřátel také není moc příjemný. To si tak z dálky odstřeluji robota s raketometem, když do mě najednou začne za zády rubat žába, kterou jsem už před tím dvakrát zabil. Na druhou stranu, pohyb v téhle hře je dostatečně svižný a vůbec nic vám nebrání rozeběhnout se k robotovi. Hra tlačí hráče, aby šel neustále dopředu a nikde se moc nezdržoval. Stejně se není moc čím kochat.

Celkem se mi líbil design úrovní. Starý dobrý komplexní design. Který mapuje kupodivu přehledná mapka. To ve 3D hrách nebylo běžné. Quake jí kupříkladu už vůbec neměl a vykreslil úrovně mnohem stupňovitěji. Quake ale nebyl limitován nuzným výkonem Nintenda 64. V Turokovi se dá orientovat a to je hlavní. Hlavní plusy Turoka vidím ve velkém arzenálu zajímavých zbraní a ještě zajímavějších nepřátel. Kdo by nechtěl bojovat proti dinosaurům, kteří jsou ozbrojení kulomety nebo lasery.

Hra má chytře navržené řazení úrovní. V úrovních hledáte klíče do jiných úrovní. Kromě klíčů vás nic nelimituje. Zpřístupněné úrovně můžete podle libosti procházet pořád dokola. Dají se takhle, v klidu, najít třeba všechna tajná místa. Takový styl rozestavení úrovní nebyl nikdy zcela běžný a působí to pořád docela svěže. Stejně jako zábavně vymodelovaní bossové. Celé je to béčko jako hrom. Je v tom nadsázka a je to přiznané. Turok není tak špatný, jak se na první i druhý pohled jeví. Jen to chce chvíli vydržet a dát mu šanci.

Herní výzva: "Remaster" (normal)

Pro: rychlý pohyb, ozbrojení dinosauři, velký zbraňový arzenál, struktura úrovní, bossové

Proti: všudypřítomné a časté skákání nad propastí, řídké ukládací body, pohupování postavy způsobuje nevolnost, rychlý respawn nepřátel

+17

Resistance: Retribution

  • PSP 80
Retribution se v mnoha žebříčcích na Youtube dostal do deseti nejlepších her na PSP. Po dvou hodinách hraní jsem moc nechápal, co je na téhle hře tak jedinečného, aby si to zasloužila. Nic hlubokého to rozhodně není. Jdete dopředu a střílíte nepřátele v celkem nudném designu. Navíc jsem je střílel jenom s jednou zbraní, protože ostatní se jí nevyrovnali a náboju, do ní, padalo z nepřátel dost a dost. Základní zbraň Chiméry, která se dá v sekundárním režimu nabít silou a její smrtící projektil se odraží od zdí a kosí nepřátele až po třech najednou. Proč taky používat něco jiného, když je nejsilnější i na bosse?

Ze začátku jsem měl trochu obavy s ovládání. Tradičně jsem si přehodil ovládání na alternativní. I když je to do druhé ruky, není nad to zaměřovat páčkou. Asistenta míření jsem vypnul, protože s tím se to člověk nikdy nenaučí pořádně mířit. A hurá na střední obtížnost. Byl jsem překvapený, jak to na začátku šlo hladce. Hrdina je sice trochu nemotorný, ale hra s tím evidentně počítá a vždycky vám dá víc času na zamíření. Na začátku byl jediný problém jak efektivně likvidovat malé rychlé potvory co vypadají trochu jako facehugeři, ale člověk časem chytne gryf i na ně.

Hra vám dovolí krýt se za překážkama. To se určitě hodí, ale není to tak, že by Retribution byl kopírkou Gears of War. Překážky nejsou všude a kolikrák stačí jen uhýbat do stran a v poklidu nabíjet vetřelčí zbraň. Autoři se snažili vyšroubovat grafiku co PSP dalo. Vykreslí i velké prostranství z hodně nepřáteli a projektily nebo lasery lítajícímy vzduchem. Bohužel je to někdy na úkor frame-ratu. Člověku nezbývá, než si na to zvyknout. Handheldy mají jiné standardy, ale jakmile to klesne pod 20 snímků, tak už je to hodně znát. Naštěstí to není všude.

Celou dobu hraní jsem si říkal, že nic ve hře není nic vysloveně kulervoucí nebo bez menších kompromisů optimální. Hrál jsem to při cestách do práce v hromadné dopravě. Hraju, hraju, občas se vyvztekám u nějakého bosse či tužší přestřelce. Nakonec je sejmu a hraju dál až najednou zjistím, že hraju dv měsíce (necestuju takhle každý den) a za celou dobu nevnímám hodinovou cestu do práce. To je přesně to, co od přenosné konzole chci. Mít v ní jednu hru a hrát jí dlouho. Za tohle patří Resistance: Retribution dík.

V druhé polovině přeci jenom nebylo do vetřelčí zbraně už tolik nábojů a vyzkoušel jsem i jiné zbraně.

Pro: dlouhá hrací doba, epická rozloha, pěkné animace

Proti: nevyvážené zbraně

+11

NAM

  • PC 40
Celkově se snažím na hrách hledat spíše ta dobré věci. Nemyslím si, že bych patřil k lidem, kteří hru zahodí na první dobrou, když se jim nelíbí. V případě hry NAM je jeho největší štěstí v tom, že jeho utrpení není tak dlouhé. Do dneška se jako příklad hodně obtížných fps her skloňují jména jako Project I.G.I. nebo Aliens versus Predator. Tyhle hry ale měli pěknou přehlednou grafiku a design úrovní, který se dal po pár pokusech naučit. NAM je jen čirá frustrace. Nikdy nevíte, co vás zepředu nebo zezadu zastřelí, no co šlápnete nebo co na vás spadne. Navíc hlavní hrdina vydrží tak dva tři zásahy a padne. Proč se jako symbol obtížnosti neskloňovalo tohle? Asi se to nikomu nechtělo hrát.

Hratelnost ve stylu: Zastřelím vojáčka, uložím. Šlápnu na minu, načtu. Zastřelím vojáčka, uložím. Spadne na mě bomba, načtu. Zastřelím vojáčka, uložím. Někdo mě odněkud zastřelí, načtu.. A takhle to chodí celou hru. Navíc je prostředí graficky strašně ošklivé a nepřehledné. Vrcholem jsou noční mise, kde ještě k tomu není nic vidět. Noktovizor máte k dispozici snad jen v jedné misi. Ne, takhle si nepředstavuju zábavu.

Celou hru jsem používal dvě zbraně. Kulomet a když do něj došly náboje, tak samopal. Párkrát jsem ještě na tank vystřelil raketometem. Pocit ze střelby je tragický. Co se ale autorům povedlo byla má chuť střílet naslepo do jungle. Úplně jako ve filmech z Vietnamu. Díky použitému enginu nemusela být muška stoprocentní a často někdo neviditelný v křoví zařval. Vietnam byl asi hustý, ale já jsem zařval tolikrát jako snad všichni američtí vojáci za celý rok války.

Naštěstí je design hry přímočarý, bez sbírání klíčů. V tom celkovém marastu vypadá překvapivě moderně. Je to snad první hra podobného ražení z vietnamské války. Hra která se zcela vážně snaží ukázat její krutost. K tomu se snaží využívat i zvukový doprovod. Bohužel jen jednostrannou krutost. Nepřátelé jsou jen hnusné pobíhající sprity. Text tu není žádný, ale fakt žádný. Ve hře jde jen o přežití a Build engine na tuhle tématiku nestačí a nestačil ani ve své době. Válečný (vlastní) zmar je s toho cítit, ale zábava to není.

Pokud nefajfkujete dohrané hry, nehrajte to. Pokud nemáte nic lepšího než vylepšenou 486, tak by to možná ještě jako poslední hru, před upgradem, šlo hrát.

Pro: atmosféra Vietnamské války bylo něco nového, jen 15 misí, absence hledání klíčů a minimum bloudění

Proti: válečný zmar na vlastní kůži, frustrace na každém kroku, hnusná a nepřehledná grafika, stále stejní a nudní nepřátelé, podivný pocit ze střelby, save, load, save, load po každém kroku po celou hru

+13

Nosferatu: The Wrath of Malachi

  • PC 65
Můj druhý pokus o rozehrání Nosferatu. Poprvé jsem hodně narazil. Z toho důvodu, že jsem se pokoušel hru hrát jako všechny ostatní FPS. Ne, v téhle hře se nevyplatí prohledávat každé zakoutí, vracet se nebo často ukládat. Je to úplně zbytečné.

Už jsem v pár hrách zažil celkem šílený respawn viz. Far Cry 2, mou předchozí dohranou hru. Tohle je ale ještě o stupínek šílenosti výš. Tady se stačí jen otočit zády a monstrum se může objevit. Pokaždé jiné, přičemž na každé se hodí jiná zbraň. Je to hodně o přepínání na správné zbraně. Vždyť přece dává smysl, že vzteklého psa nezabiju svěcenou vodou, ducha kulkou atd.. Z důvodu šíleného respawnu se pochopitelně nevyplatí moc vracet.

Jelikož je hlavní náplní hry zachránit rodinu, na což máte hodinu a půl reálného času, tak se nevyplatí často savovat. Hrad totiž obsahuje spoustu slepých odboček a jakmile sejdete z cesty, ztratíte cenný čas. Moc tomu nepomáhá trochu bludišťojidní design ani to, že členové vaší rodiny se pokaždé vygenerují trochu někde jinde při každém nahrání hry. Vyplatila se mi taktika uložení hry, prohledání velkého kusu hradu. Nahrání hry, rychlejšího postupu do určitého bodu. Ještě jednou nahrání a ještě rychlejšího postupu. Takhle se mi podařilo nakonec všechny zachránit.

Na hororovou hru je postup hrou hodně frenetický a trochu to kazí pocit hororové atmosféry. Není se moc čeho lekat, když neustále chvátáte dopředu. Můžete se na zachraňování vykašlat. Hra kvůli tomu nevyhodí game over. Budete ale kvůli tomu muset většinu hry oželit pár cenných bonusů a zbraní. Finální souboj je tak těžký, kolik zachráníte lidí. Když zachráníte všechny, je triviální. Jeho obtížnost roste z každou promrhanou duší.

Škoda, že se autoři nepokusili o víc konců a díky tomu i o replaybilitu. Hra je na jedno dohrání dost krátká. Z Nosferatu přímo dýchá nezávislá indie hra. Díky tomu jí jde odpustit nemožnost cokoliv nastavit. Nepamatuju si hru, kde bych nemohl nastavit hlasitost. Lepší než základní rozlišení 1024x768 se naštěstí dá stáhnout. Občasné zasekávání monster a zachráněných lidí se dá přežít (v Daikataně na tom byli sideckikové hůř). Spíš mi vadí, že obsah, kterého není moc, se dál nevětví, jak by se dalo čekat. A i když nikoho nezachráníte, stejně se před bossfightem dostanete do jejich kufrů. 

I tak by byla škoda se k Nosferatu nevrátit. Zasazení je podle mě skvělé a kýčovitě originální.

"Čas je relativní"

Pro: zasazení, klasicky kýčovitý design monster, temná atmosféra evokuje beznaděj, opojný pocit ze zachráněné duše

Proti: frenetický postup hrou neprospívá atmosféře, krátká herní doba, až moc rychlý respawn, jen jeden konec čili málo obsahu

+15

Far Cry 2

  • PC 80
Nejsem příliš velký fanoušek respawnu. Mám radši, když ve hrách není. Na druhou stranu, zažil jsem hry kde respawn dával smysl a nebyl tolik rušivý. Chodit po velkých vystřílených lokacích sem a tam by asi taky nebyla úplně velká zábava. Far Cry 2 předvádí totální extrém. Nejen, že se respawnují hlídky na stanovištích, oni se respawnují i patroly v autech mezi stanovištěmi. Brutálním tempem. Vystřílíte stanoviště, otočíte se zády, popojdete sto metrů, otočíte se nazpátek a stanoviště je obnovené se vším všudy.

Do toho ještě musím připočíst, že nepřátelé se nedají zastřelit lacino a něco v té hlavně mají. Jakmile vás zmerčí, rozutečou se do několika stran a snaží se vás obejít. Kryjí se, používají stacionární zbraně a celkově se tak snadno nedají. Navíc jsem v jungli a v trávě kolikrát nevěděl, odkud střílejí. Díky těmhle prvkům každá přestřelka vyžaduje odpovídající soustředění. Jako, že se díky tomu ve hře střílí prakticky neustále. Střílí po vás úplně všichni. Naštěstí nehází moc granáty.

Aby toho nebylo málo, dojíždění za úkolama znamená často přejet celou mapu a nazpátek. Brzy jsem přišel na to, že plynulejší cesta je vždycky po vodě. Není na ní tolik hlídek. Cestování se dá zpříjemnit hledáním diamantů. Což mě osobně dost bavilo, protože si obecně ve hrách libuju v prozkoumávání prostředí. Úkoly nejsou kdovíjak originální, ale kdo by to byl čekal od hry tohoto ražení. Mě víc ke štěstí stačilo najít dost diamantů na koupení nové zbraně a výbavy.

Škoda, že se nedá nosit víc zbraní na jednou. Zbraně jsou totiž perfektně vymodelovány a střílení s nima je radost. Pocit ze střílení ve střílečce je hlavní věc. Díky tomu jsem ochotný hře odpustit hodně věcí. V téhle oblasti Far Cry 2 zabodoval. Střílení mě bavilo prakticky celou hru. Celou hru musíte být v pohybu. Hra nechce, aby se hráč zastavil. Když to udělá, snaží se ho ztrestat. Tohle je akční hra, která se akčně hraje a její celkový drive je akční. Na nějakou realitu si nehraje.

Atmosféra zdejší nepřátelské Afriky je parádní. Svět je výtečně nadesignovaný a místa z diamantama často ukazují malé příběhy. Spousta bordelu v panenské přírodě. 36 hodin v ní uteklo jako voda a konec stojí za to.

Herní Výzva: "Amerika, jak ji neznáte"

Pro: perfektně vymodelované zbraně, pocit ze střílení, atmosférická Afrika, hledání diamantů, umělá inteligence nepřátel

Proti: brutálně rychlý respawn, který je někdy dost ubíjející, můžete mít u sebe jen tři zbraně

+24

Journey

  • PS4 80
Dlouho jsem přemýšlel, jakou nenásilnou hru zařadit do herní výzvy. Už si snad ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dohrál nenásilnou hru. Natož pak zenovou hru takového ražení. Když o tom přemýšlím, tak to pro mě zas až taková novinka nebyla. Simulátor chození v podobě Death Stranding jsem už jednou hrál.

Ticho a relativní osamělost postavičky na mě dýchla i tady. Srovnání není sice moc přesné. V Journey hraje spíš instrumentální hudba a pořád. Podobné prvky v hratelnosti se přeci jen najdou. Journey je ale mnohem jednodušší a hlavně je to totálně pohodová a mírumilovná hra. Nic vás netlačí dopředu. Nic na vás nespěchá. Nic vám neusiluje o život. Chce po vás jen, abyste si užili jeho obrazotvornost a třeba si u toho i trochu odpočinuli.

Hra umí vykouzlit některé pěkné a povznášející scenérie. Neklade vám do cesty vůbec žádné překážky. Občasné hádanky jsou tak triviální, že jsou tam snad jen od toho, aby člověk neusnul. Naštěstí umí změnit tempo. V jednu chvíli pomalým tempem šplháte na horu, aby jste se z ní akčně sklouzli. Takové pěkné změny nálad. To bylo fajn. Stejně jako docela uspokojující zakončení.

Journey je tak krátký, že ani neobsahuje tolik trofejí. Dá se tedy, podle mě, jeho vícero dohráním snadno docílit platinové trofeje. Možná si to někdy dám ještě jednou. Je to přeci jenom nenáročné a nežere to moc čas.

Herní výzva: "Pacifista"

Pro: zenová hra se vším všudy, pěkné zakončení

Proti: hudba by mohla být rozmanitější

+20

Killzone 3

  • PS3 90
Třetí Killzone je slušný nářez. Poučil se ze všech nedostatků, který měl jeho předchůdce a přinesl adrenalinovou akci, která nedá vydechnout, která nemá hluchá místa a je celou dobu dost zábavná. Hru jsem dohrál jedním dechem. A přitom je to jenom prosté střílení s jednou cestou vpřed. Ani prostředí se moc nemění. Kdo ale v té destrukci stačí sledovat prostředí.

Fenomenální pocit ze střelby přenesený z druhého dílu se nezměnil. Střílení je tady skvělé. Navíc nově u sebe můžete mít o zbraň víc a náboje jdou nabírat na každém kroku. Je to jenom na hráči, kterou zbraň si zvolí. Za mě jsou všechny zbraně skvělé a měl jsem chuť jich vyzkoušet co možná nejvíc. Hra upustila od pozvolného dobývání území za neustálého respawnu nepřátel. Sice na vás pořád vypouští vlny nepřátel, ale už jenom určité množství. Máte tak větší svobodu ve výběru taktiky, jak se s nima vypořádat. Kromě klasického postupu si na své příjdou i opatrní odstřelovači. Nesmím také zapomenout na zábavný boj na blízko, který lze plynule kombinovat se střílením.

Spolubojovníci jsou jsou fakt spolubojovníci. Aktivně pomáhají v boji. Když se vám podaří někam zašít a nechat to na nich, jsou schopní nepřátele pěkně prostřílet. Ale také jsou schopní umřít a v tu chvíli se vám to vymstí. Celkově je tenhle prvek skvěle vyvážený a vyplatí se navzájem krýt a nedělat zbytečné exibice. Hra nabízí i koop multiplayer, který musí být skvělý. Já se "bohužel" musel spolehnout jen na počítačem řízené spolubojovníky.

Zbytečnosti jako hledání intelů nebo nějakých jiných tajných věcí jsou tady úplně vynechány. Je to dobře. Hráče nic neruší od destruktivní a epické akce, kde všechno pěkně bouchá a lítá. Killzone 3 je krok správným směrem. Výplach mozku, který ale zároveň není žádná procházka růžovou zahradou a už na střední obtížnost vyžaduje po hráčí nějaký ten skill.

Atmosféru to má vážně skvělou. Pozoroval jsem na sobě radost z postupu hrou. Škoda, že neobsahuje trochu víc misí. Ještě bych si nějaké další dal. Killzone 3 je přesně to co od akční hry chci.

Herní výzva: Okna vesmíru dokořán

Pro: pocit ze střelby a celkového boje, epická a destruktivní akce, žádný respawn, dostatek nábojů, atmosféra, platní spolubojovníci, možnost hrát koop na jedné konzoli

Proti: trochu krátké

+15

Boiling Point: Road to Hell

  • PC 50
Hra, která je proslulá svou chybovostí. To by mě ani tolik netrápilo. Za celou dobu hraní jsem nenarazil na nic zásadního. Ano, občas vypadávaly zvuky nebo se prolínaly modely postav s texturama. Umělá inteligence je také úplně pitomá. S tím jsem ale už dopředu počítal. Mnohem horší jsou jiné prvky.

Nejdřív bych ale začal pozitovnější stránkou hry. Na velké herní mapě vám hra dává absolutní volnost. Volnost pro koho budete pracovat, kdy pro něj budete pracovat a hra vás za celou dobu netlačí nějakým časovým limitem. Úkoly překvapivě nejsou tak generické a hlavně, můžete si je relativně svobodně vyřešit po svém. Chcete někam vběhnout sebrat a utíkat nazpátek? Chcete z dálky odstřelit potřebnou věc nebo člověka? Chcete se do základny po vzoru Ramba vplížit z nožem a nepozorován řezat nepřátele? Chcete po vzoru Johna Matrixe (Komando) všechno rozstřílet a vzít si to, pro co jdete? Není problém.

Naštěstí se hra nebere moc vážně. Je trochu stylizovaná do komixově tarantinovského duchu a to že je to totální béčko nepokrytě přiznává. Příběh je tak jednoduchý a klišoidní, až je krásný. Hlavní hrdina se s tím opravdu moc nesere.

Ostatní věci už bohužel nejsou tak skvělé. Systém reputace je na papíře pěkný nápad, ale tady to akorát obtěžuje. Pracoval jsem pro vládu a totálně jsem proti sobě poštval partyzány. Jenže, pak příjde příběhový úkol a najednou se partizání hodí. Splním pro ně pár úkolů abych byl alespoň neutrální a v tu chvíli po mě začnou střílet vojáci. Proto jedu do jungle rozjezdit pár mafiánů, abych si u vlády zase trochu pozvedl kredit. Jdu splnit pár úkolů pro indiány, kteří nenávidí civilisti. Když si poštvu proti sobě civilisty, nemůžu se ukázat ve městě, které je pro mě životně důležité. Takže jdu do lesa opět odprásknout pár mafiánů, které nikdo nemá rád. Prostě vopruz.

Náčelník mi zadá zabít starostu. Splním to, vyzvednu si odměnu, vrátím se do města a starosta se mnou vesele mluví dál. Trochu nedomyšlené, ne? Chtělo by to větší následky za spáchané činy. Vedlejší úkoly jsou sice fajn, ale za každým jezdi půlhodiny autem není moc dlouho zábavné. Zvlášť, když vás hra honí každou chvíli od jednoho konce mapy k druhému a vy většinu hratelnosti strávíte na cestách.

RPG prvky jsou obtěžující a podle mě by tady neměly být. Pokud chcete být alespoň trochu přesní ve střelbě samopalem, musíte toho opravdu hodně nastřílet. Co děláte, to se vylepšuje a já se nemohl za celou dobu hry spolehnout na přesnost střelby. Střelba mě otravovala a frustrovala. Co jsem mohl, řešil jsem radši potichu nožem. Je smutné, když v tom hlavním co dělá akci akcí hra nefunguje. Vrchol byla frustrující a neférová závěrečná přestřelka ze stále se obnovujícíma a přibývajícíma nepřátelama. To jsem nečekal. Na první pokus jsem na to vůbec nebyl připravený. Takže zase 17 kilometrů do města pro výbavu, na kterou nemám a na kterou si budu muset dalšíma třema hodinama ježdění vydělat.

Herní výzva: "Pořádný pařan"

Pro: volnost v plnění úkolů, nestárnoucí příběh, hra se nebere vážně

Proti: zbytečné RPG prvky, úmorně zdlouhavé cestování, systém reputace je nedomyšlený, NPC postavy se oživují, frustrující poslední přestřelka, mizerně nepřesný pocit ze střelby

+19

Uncharted 4: A Thief's End

  • PS4 95
Když jsem začínal hrát první Uncharted, představoval jsem si, že to bude takový novodobý Tomb Raider. Že se tam nebude moc střílet a přednost dostanou spíše akrobatické skákací pasáže, které budou doplňovat hádanky a rébusy. V prvních třech dílech jsem dostal špíš střílečku doplněnou o skákací pasáže. Mojí tehdejší představu skoro naplnil až čtvrtý díl.
 
Střílení a dechberoucích akčních scén docela ubylo a zároveň vám hra dá větší volnost je vyřešit. Většinu hry ani nemusíte střílet. Větší a funkčnější využití získal stealth postup. Arény jsou větší, plné vysoké trávy a celkově je stealth mnohem zábavnější. Postupně a potichu odstraňovat protivníky je taková čistší práce. Samotné střílení zůstalo celkem beze změn. Jestli je to zábavné se odvíjí od toho, jak máte zmáknuté míření na ovladači. Je to starý dobrý Uncharted, který prošel příjemnou evolucí.

Podstatnou část hratelnosti tvoří skákání po skalách, střechách, překonávání různých terénních překážek. Akrobacie je ve čvrtém díle tolik, že mi někdy připadalo, jako bych hrál simulátor gibona. Autoři skákací pasáže často vyšperkujou pěkným výhledem do krajiny, ale celkově bych řekl, že toho bylo až moc. Minimálně první půlku hry mi chybělo víc takových těch epických akčních pasáží, které jsou absolutně nerealistické a dechberoucí. Naštěstí to zachránila druhá půlka hry, která se víc vrátila do starých kolejí. Občas jsem si přitom věčném skákání proloženém triviálníma hádankama říkal, že by to chtělo nějakou přestřelku.

Je sice fajn, že hra ukládá checkpoint na každém kroku. Někdy ale je k vzteku pokud hledáte poklady, chcete se kousek vrátit a už to nejde. Checpoint se dá načíst jen jeden a sebrání pokladu znamená opakování celé kapitoly. Musím říct, že poklady jsou spíš na škodu. Akorát rozvolňují tempo hry. Nejlepší možnost, jak si hru vychutnat je jít stále vpřed. Vyprdnout se na nějaké hledání a jen si vychutnávat skvělý dobrodružný biják, který je výpravný, poutavý, skvěle napsaný a docela dlouhý.

Uncharted 4 se hraje sama. Žádné nucení se do dalšího postupu. Jako zábavný blockbuster v kině. Který ale umí být někdy docela náročný. Až na některé maličkosti je to perfektní hra.

Herní výzva: "Dětský svět"

Pro: příběh, výprava, zasazení, grafické zpracování, volnost ve střílecích částech hry, větší důraz na stealth, dobrodružný biják jak má být

Proti: někdy až moc skákání a lezení, otravné poklady

+17

Killzone: Liberation

  • PSP 70
Killzone mělo vždycky výbornou atmosféru. Byl jsem zvědavý, jak si poradí s izometrickým pohledem. Nakonec to není špatné. Jen jsem musel překonat počáteční šok. Ovládání na první dobrou není moc příjemné. Rozložení tlačítek je dobré, ale míření mi dělalo dlouho dobu problém. Když potřebujete zamířit statický objekt, musíte do podřepu. Díky téhle nešťastné věci jsem dlouho nemohl zabít bosse na konci třetí epizody. Úkroky jsou k ničemu a kotoul je tak zoufale pomalý, že častěji přivodí špíš smrt a vztek. Je to celkově takové neohrabané.

Mohlo by se zdát, že v ruku v ruce s nemožností nastavit obtížnost to bude vopruz. Mě se to ale líbí. Mám rád hry, kde nejde nastavit obtížnost. Hra vás tím nutí překonávat výzvu a nenahrává spekulantům, kteří machrují nad tím, že dohráli těžkou hru na nejlehčí obtížnost. I když jsem musel některé pasáže opakovat desetkrát (u bosse na konci třetí epizody bylo mnohem více smrtí), nikdy to nebylo tak, že by mě hra znechutila zkusit to znovu. Spíš mě to nutilo k zamyšlení přehodnotit taktiku nebo se ještě víc naučit ovládání. K tomu výborně poslouží challenge mód.

Challenge mód vás nutí naučit se dokonale ovládání pomocí úkolů na čas. Vyhrát ho na zlatou medaili není jen tak. Navíc motivuje, protože při dosažení určitého počtu bodů vám dá nějaké to vylepšení, které se dost hodí do kampaně. V kampani je potřeba prohledávat úrovně a sbírat kufříky. Díky nim se zpřístupňují a hlavně vylepšují zbraně, bez nichž byste v pozdějších fázích hry těžko uspěli. Nutilo mě to vracet se už do hotových úrovní a pořádně je vyzobat. Z vylepšenýma zbraněma ale už nejsou tak těžké.

Kdyby hra měla ještě o jednu epizodu navíc, vůbec bych se nezlobil. Když už jsem se do toho začal konečně dostávat a hra mě naplno pohltila, hned byl konec. Strávil jsem dobré tři týdny nad challengema a bossem z třetí epizody, aby to nakonec po čtvrté epizodě skončilo. Navíc celkem jednoduchou poslední misí. Po dohrání jsem cítil prázdnotu. Prázdnotu nad hrou, kterou jsem po třech měsících dohrál a která si mě nakonec získala. Po konci jsem ale už neměl chuť pokračovat v dalších challenge. Některé byli přeci jenom dost frustrující.

Taktický prvek v podobě parťáka byl fajn, ale bylo to tam jen okrajově. Ve dvou v kooperaci by to bylo asi lepší. PSP ale v tomhle ohledu není moc pohodlná konzole.

Pro: nemožnost nastavit obtížnost, vylepšování zbraní a výbavy, občasný parťák byl fajn

Proti: nepohodlné ovládání, některé dost frustrující pasáže nebo challenge, moc krátké, trochu nudné zakončení, paťák pomůže jen občas

+13

Hexen II Mission Pack: Portal of Praevus

  • PC 80
Při hraní Portal of Praevus jsem měl celou dobu pocit, jako by tvůrci po vydání druhého Hexenu nedostali úplně pozitivní zpětnou vazbu. Vypadá to, že si to vzali k srdci a datadisk udělali tak, jak měl Hexen II vypadat od začátku. Design map je tady fantastický. Jádro hratelnosti zůstalo zachováno. Stále je to akce s prvky adventury a RPG. Někde něco seberete, aby jste to použili jinde. Občas vyřešíte jednoduchou hádanku a po zabití dostatečného množství nepřátel se vaše postava stane silnější a odolnější.

Nejdůležitějším prvkem je ale přímočařejší design a zmenšení úrovní. Už se nemůže stát, že zabloudíte. Hra vás vždy více či méně sofistikovaným způsobem dostane na správnou cestu. Už nemusíte mít v hlavě nakreslenou mapku a můžete se vklidu soustředit na samotnou hratelnost. Alespoň já jsem to tak měl. Hra na vás vymrští větší houšť nepřátel a akce se o malinko zlepšila. Sice to není pořád žádný super zázrak ,ale alespoň přibyla nová herní postava, která má v základu zbraň na dálku. Masení havěti hned dostane nový rozměr.

Další zbraně démonky už bohužel nejsou tak skvělé a stejně, jako u všech ostatních Hexenů, mi vadilo, že jsou jenom čtyři. Sice si je můžete vyboostovat kouzlem, ale to nic nemění na tom, že to spotřebovává stále tu samou munici. Hodně mě potěšil hlavní boss. Byl jaksepatří tuhý a našetření co nejvíc kouzel na něj pomůže. Škoda, že designově nebyla taková původní hra. Portal of Praevus vypadá už o poznání moderněji. A také je o dvě třetiny kratší. Praevus samozřejmě přitáhl mouselook. Vzhledem k existenci vylepšujících módů už se na to zapomíná. A přitom to byl docela zásadní mezník v hratelnosti Hexenu II.

K čemu člověk potřebuje pět postav a každou ze čtyřmi zbraněmi? Nebylo by lepší postavy tři a každou ze sedmi zbraněmi?

"Herní nášup" 2/2

Pro: menší a přímočařejší úrovně = větší zábava, fajn nová postava, fajn hlavní boss, víc nepřátel, mouselook, bez kterého je zbytečné hrát Hexen II

Proti: málo zbraní, jen třetinová délka oproti původní hře, takhle měl vypadat Hexen II

+18

HeXen II

  • PC 75
Bohužel musím říct, že značce Hexen přechod do 3D úplně tolik nesedl. Ne, že by design druhého Hexen byl špatný. Díky nepřítomnosti mapky to teprve dělá z Hexena pravý hardcore zážitek. Hra, která je víc o trénování paměti, než o samotné akci. Zatímco v prvním Hexenu byla mapka neocenitelným pomocníkem při častém vracení se přes jednotlivé huby, tady si všechny aktivní místa musíte zapamatovat. Nebo si dělat poznámky na papír.

Nepřátelé se už sice nerespawnují, zato jejich přítomnost je tak nějak navíc. Při hraní jsem většinou přemýšlel nad tím jak se dostanu dál. Akční stránka byla spíš na obtíž. Není moc o co stát. Čtyři zbraně jsou hodně málo a když k tomu připočítáte nic moc pocit ze střelby. Nepřátelé vydrží docela dost munice a jsou spíše otravní, nežli zábavní. Alespoň úplně závěrečný bossfight mi spravil chuť. Mělo to napětí a nebylo to úplně lehké.

Často jsem si při bloudění po velkých bludišťoidních levelech říkal. Mám já to zapotřebí? Vždyť se tady nic neděje, vždyť je to nuda. 3D je sice pěkný. Ve své době to musel být grafický vrchol. Kde je ale sakra ta atmosféra předchozího dílu? To mělo mnohem větší grády i s respawnem. V Egyptě už jsem byl dokonce tak zoufalý, že jsem použil návod. Možná jsem přehlídl nějakou indícii, jak mám nastavit ty sluneční hodiny. Koho by pak napadlo vrátit se až na začátek epizody, kde se při správném nastavení hodin zbourá zeď. V tu chvíli jsem měl v plánu hru hodně ztrhat.

Po této zkušenosti jsem se ale poučil. S předsevzetím, že už se do konce hry ani jednou nepodívám do návodu, jsem začal do mrtě prohledávat jednotlivé huby v dalších epizodách. Dokud jsem v hubu nenašel a nesplnil všechno co šlo, nehnul jsem se dál. A fungovalo to. Hru jsem si začal konečně trochu užívat. Konečně jsem měl radost z postupu a musel jsem celkově uznat komplexní design Hexena 2. Zatímco v jedničce se po zmáčknutí spínače někde něco otevřelo, tady musíte nacházet věci a používat je jinde. S trochou trpělivosti se to dá. Na tuhle hru se nevyplatí spěchat. Pomalý postup je cesta k vítězství.

Adventurní a RPG prvky nebyly v roce 1997 moc časté. Hexen 2 je má. Je také poctivě staromódní. Pokud vám dá hra nějakou nápovědu, tak je často dost abstraktní. Po hrůzné první půlce jsem jí nakonec přeci jen vzal na milost. Nic ale, co bych si chtěl zahrát znovu. Nekromancer mi stačil. Ještě teda zkusím datadisk s tou novou postavou.

Herní nášup
1/2

Pro: Advnturní a RPG prvky jsou docela fajn, pěkný hardcore design, závěrečný boss

Proti: jen čtyři zbraně, akční část hry je nic moc, nulová atmosféru, ranné 3D konceptu Hexenu moc nesedí

+26

Condemned: Criminal Origins

  • PC 80
Ze začátku jsem byl ze hry trochu vyděšený. Triviální design úrovní, který díky nemožnosti postavy vyskočit nebo se skrčit, připomíná skoro až kolejnicové akce. Nemůžete přeskočit polorozpadlý stolek, i když je evidentní, že cesta je za ním. Musíte to pěkně pomalu obejít a čekat na hororové skripty. Slovo "pomalu" je fakt na místě. Hrdina nemá výdrž při běhu, chodí jak podělaný a opravdový utrpení jsou schody nebo mírný kopec. To chodí ještě pomaleji a navíc nemůže popoběhnout.

Jako vyznavač rychlích akcí jsem si ze začátku musel na Condemned hodně zvykat. Vadilo mi například, že hrdina u sebe nemůže nosit pár nábojů navíc. Proč musí sbírat tu stejnou pušku několikrát, když by stačilo z té nové těch pár nábojů vytáhnout? Postupem času jsem si ale zvykl a pomalu začal přicházet na kouzlo hry. Je to temný horor plný bordelu, špíny, vyšinutých lidí a špetky nadpřirozena. Nebezpečně schizofrenický hrdina také na klidu nepřidá. Proč by také měly magořit jen socky a feťáci, když stejné mrtvé ptáky vídáte i vy.

Hra umí vykouzlit pár opravdu hezkých chvilek napětí. Už předem víte, co v té šatní skříňce bude, ale nedokážete se na to nikdy připravit. Omezení pohybu hra kompenzuje možností vyšetřování záhady. A to včetně spousty technologických vychytávek moderních detektivů. Jako detektiv, stejně nemáte šanci nic moc zjistit, protože celou dobu je evidentní, že je někdo krok před váma a vede vaše další kroky. Příběh je pěkný. Konec mohl být trochu dotaženější, ale co se dá dělat.

Soubojový systém na blízko je docela zábavný. Jednoduchý, ale zábavný. Jedno tlačítko pro úder a jedno pro obranu při správném načasování a nastudování pohybu nepřítele. V kombinaci s taserem a kopáním to je docela slušný. Hra není moc dlouhá, takže mě to za celou dobu hraní neomrzelo.

Prostředí charakterizujou tři věci. Kamkoliv přijdete, najdete tmu, bordel a špínu. Bohužel se prostředí za celý postup hrou moc nezmění. Věčně rozsvícenou baterkou pročesáváte bordel a špínu v úzkých koridorech. Je to celé tak pomalé, že není pořádně poznat rozdíl mezi 30 fps a 60 fps. Je to prostě ideální konzolovka.

Jménem zákona

Pro: hororová atmosféra, schizofrenní hrdina, některé děsivé momenty, zábavný soubojový systém, vyšetřování

Proti: pomalý a omezený pohyb, až moc zřetelný kolejnicový design, nemožnost nosit náboje navíc, neměnné prostředí

+19

God of War: Ascension

  • PS3 85
Ke konci už jsem chtěl dát Ascensionu o něco menší hodnocení, než předchozím dílum. Přeci jenom je to pošesté to samé. Stejné zasazení, stejné mechaniky, bojový styl. Celkový styl hry. Grafika je celou dobu skoro stejná. I když, musím říct, že tady z černé skříňky vývojáři vytáhli co se dalo. Navíc mě už trochu krkaly všudypřítomné hádanky a tu zatracenou bitku ve výtahu jsem dlouho nemohl zvládnout. Několik vln těžkých nepřátel bez autosavu. Alespoň mě hra donutila naplno využít souboják, který jsem uplatnil v naprosto kulervoucím finále. Finále, které opět zvedlo můj respekt k této hře.

Souboják ve výsledku dostal jen samé vylepšení. Zakomponoval několik schopností, které můžete používat v bitvě najednou. Zakomponoval do vašich mečů čtyři elementy, mezi kterýma můžete přehazovat v průběhu boje podle toho, co se zrovna hodí. Každý element má vlastní přednosti a komba. Já jsem si nejvíc oblíbil bleskové meče, jejichž ultimátka na R2 byla podle mě nejničivější. Byl jsem ale donucen párkrát za hru šáhnout i po jiných elementech.

Výprava a soubojový systém jsou tradičně na špičkové úrovni. Hádanky také dávají smysl. Adventuristi by si v tomhle díle asi přišli na své víc než v těch předešlých. Bitky jsou těžší, než v předchozích dílech, ale to je jedině dobře, vzhledem k tomu co vám všechno dá hra do arzenálu. Hudba je trdičně skvělá, jen mi stačí bohatě v cuscénách a titulkách. V bitevní vřavě mi přijde spíš rušící.

God of War má i pošesté koule a pořád se snaží přijít z nějakým novým prvkem. V Ascension si užijete víc filmovosti v "modernějším" pojetí. To ale neznamená, že by hra byla lehčí nebo kratší. Mů hrací čas je 10:49:56 na střední obtížnost. Docela se těším na další díl a jeho příslib nového pojetí. God of War je super série. S gamepadem nemusíte mířit a jsou to ideální tituly na jeho první osvojení. S tímhlem už se možná trochu opakuju.

Hra by si zasloužila české titulky. Když umožňuje jít z menu do předběžného přístupu počeštěné The Last of Us. Tenhle příběh by si je asi zasloužil.

Pro: vylepšený soubojový systém, kulervoucí finále, zvýšená obtížnost, antika je pořád boží

Proti: hádanky až moc rozvolňují tempo hry

+8

Doom II: No Rest for the Living

  • PC 85
Nářezový datáč. Jestli něčím může být Doom nudný, tak jedině díky nedostatku nepřátel. V No Rest for the Living tohle neplátí. V docela malých úrovních na vás hra posílá po vlnách tolik démonů, že za chvíli přes jejich mrtvoly nejsou vidět náboje na zemi. Někdy jsem se pěkně zapotil. A to jenom na trapáckou obtížnost Hurt Me Plenty. Obížností se přídávek v klidu vyrovná Plutonie, s tím rozdílem, že tady ještě zábavnější level design.

Na druhou stranu je devět úrovní zoufale krátká herní doba. A to i v případě, že jsem nikam nepospíchal. Pečlivě jsem úrovně prohledával a hru si vychutnával plnými doušky. Bágl jsem sebral až v poslední úrovni. Nepřátel je hodně a já jsem pořád nucen točit zbraně. Level design mi nedovolí nikam zabloudit. Všechno krásně zapamatovatelné a hezké. Snad jedině nové vizuální zvárnění mapky je trochu nepřehledné. Ale na to se dá zvyknout. Ovládání je moderně navržení. Na tohle ani není potřeba GZDoom. Šlape to skvěle.

Jednou se mi stalo, že jsem uložil v místě, kde jsem se po načtení objevil zaseklý ve zdi. Zapnutím kódu procházení zdí by byla jediná možnost, jak se z toho dostat bez toho, aniž bych musel načíst hru v předchozím levelu. Kódy nefungují. Tohle je snad první starý Doom, kde nejde spustit ani IDDQD, ani IDKFA. Jako, s kódama nehraju, ale načíst hru někde o misi dál mě trochu naštvalo.

Ještě by také mohl fungovat quick save a quick load. To je ale jenom hnida na jinak perfektním přídavku.

Pro: bombastický design úrovní, hodně nepřátel, solidní obtížnost, devět nabušených úrovní bez hluchých míst

Proti: nepřehledná mapka, chybí quick save/load, jen devět úrovní

+18

DOOM 3: BFG Edition

  • PC 85
Doboví recenzenti rozcupovali BFG edici na všech frontách. Podle mě to ale není tak hrozné. Naopak. V jednom balíku dostanete tři výborné hry a čtyři slušné datadisky k tomu. Abych si mohl odfajfkovat BFG Edition, rozhodl jsem se dohrát Doom 3, Resurrection Evil a Lost Mission. Dohromady mi to zabralo 20,5 hodin hraní a bavil jsem se u nich více než dobře.

Už jsem skoro zapoměl, jak atmosférickou hrou je Doom 3. Atmosféra je hutně hororová. Je podpořená tím, že nikdy nevíte, kde se objeví další nepřátele. Tenkrát jsem bral zjevování nepřátel jako mínus, dneska to musím ocenit. Neustále se otáčet umocňuje atmosféru. Bitky jsou díky tomu hodně kontaktní a adrenalinové. S batekou připevněnou na zbrani (nebo výstroji) už mi ani nevadila všudypřítomná tma a dynamika akce tím chytla hned větší grády. Chvíli jsem si musel zvykat na pomalý pohyb s nutností držet shift při běhu. Je to ale jen zvyk. Dooma 3 jsem poprvé hrál někdy v roce 2009 a musím říct, že jsem si z něj pamatoval dost málo.

Ještě míň jsem si pamatoval z Resurrection Evil. Datadisk, který změnil tempo hry a přinesl méně atmosféry a víc akce. Stejně jako Lost Mission obsahoval skvělé úrovně v pekle, které pěkně gradovali hru. Šlo se pěkně rovně a hra mě slušně prověřila v bojových schopnostech. Co se týče příběhu, je Lost Mission hrozný bullshit. Zvlášť konec nedává smysl, když vezmete v potaz, že by se to mělo paralelně odehrávat s Doomem 3. Jinak je Lost Mission také zábavný. Stylem spíše jako Ressurection Evil a hrací dobou 2,5 hodin. Taková jednohubka nakonec.

Nějaké grafické vylepšení jsem ani tolik neřešil. Zesvětlení mi nevadilo a další efekty moje Intel HD 4000 stejně neutáhla. BFG Edition je pro ní takový strop. Musel jsem si vystačit jen s jednoduchým anialiasingem a ne moc vysokým rozlišením. Jakmile se ve hře objeví nějaký kouř nebo pára, snímkování jde dolů klidně o 20 fps. Co bych pro 60, minimálně 50 fps neudělal. Na hře je hodně znát, že primárně vyšla hlavně kvůli herním konzolím. Pro jejich majitele je to určitě skvělá volba. Jestli ID Software dokázali na PS3 vytáhnout z Rage 60 fps, proč by to nemohlo jít i tady. Možná i ta obtížnost je taková konzolová. Na veterána jsem neměl celou dobu problém.

Já jsem si teda BFG Edici užil na PC se skvělým dabingem od Phoenix Dabing. Ti mimochodem namódovali do hry i další grafické efekty. BFG rozhodně žádný průser není, ba naopak. A teď jdu ještě na No Rest For The Living.

"Minihraní"

Pro: tři skvělé hry a čtyři datadisky v jednom, baterka na výstroji, dabing od Phoenix Dabing, Lost Missions jsou dobré

Proti: Lost Mission jsou hodně krátké, na PC jen konzolový port, snížená obtížnost, pro majitele původních her (pořád) drahá zbytečnost

+15

Doom 3: Resurrection of Evil

  • PC 80
Líbí se mi, že datadisk se nesnaží jen kopírovat styl původní hry, ale jde tak trochu svojí vlastní cestou. Když si odmyslím nesmyslný děj, kdy rok po totálním a krvavým masakru lidé opraví svou základnu a pokračují ve výzkumu. Svědectví jediného přeživšího mariňáka asi neberou moc vážně a pošlou další lidi na porážku do toho samého místa. Na prostoru cca 5 hodin nabídne datadisk pořádný masakr.

Nepřátelé se tentokrát po sebrání brnění neobjeví jen za zády a občas i vepředu, ale pro jistotu v každém rohu. Často i v několika vlnách. Naštěstí vám k tomu hra dá takový arzenál, že se tím vůbec nemustíte trápit. Díky zpomalení času nepřátelé nemají šanci. Artefakt, který to umožňuje se nabíjí mrtvolama, které se všude válí. Stačí jen zpomalit čas a všechny je postřílet dvouhlavňovkou na jednu ránu. Ta se mimochodem v reálu nabíjí strašně pomalu a na rychlé nepřátele není moc ideální.

Další vychytávkou je, v té době módní, obdoba gravity gunu z Half-Life 2. Tvůrci si asi uvědomili, že moc té revoluční fyziky v původní hře nepředvedli. Je to trochu na sílu. Klaustrofóbní design základny na Marsu se na hrátky z fyzikou moc nehodí. Akorát to překáží. Zachytávání nepřátelských ohnivých koulí je zase moc neohrabané a zbytečné. Nábojů je spousta a hru jsem úplně bez problémů prošel na obtížnost veterán (jestli je to tak léhké díky BFG edici si už nepamatuju). Proč bych měl v tom případě používat nějaký grabber? Třeba to někoho bude bavit.

Datadisk je mnohem akčnější a rychlejší. Hra je naplněná nepřáteli a zábavnými bossy až po okraj. Já se bavil. Jen mě trochu zamrzelo, že ze hry skoro úplně zmizela hororová atmosféra, je to méně temné a příběh se nerozvinul někam dál, než na úroveň příběhu z porna.

Ať jsi kdo jsi, vítej doma mariňáku.

Pro: je to akčnější, je v tom větší koncentrace bossů, zpomalení času dodá pocit božství

Proti: méně hororu, nesmyslný děj, podivné zakončení

+22

Doom

  • PS4 90
Potřeboval jsem nějakou FPS akci na které bych mohl pořádně vyzkoušet můj nový adaptér (Genesis Tin 200) na myš a klávesnici k PlayStationu 4. Potřeboval jsem něco, co bude rychlé a člověk se v tom bude muset otáčet. Doom proto byla jasná volba.

Pokud chcete hrát "nového" Dooma na těžší, než nejlehčí obtížnost, tak při hraní téhle řežby platí tři pravidla. Být pořád v pohybu, naučit se mířit na první dobrou a držet si kontakt s démony. Zapomeňte na klasickou taktiku odstřelování z dálky v bezpečném krytu. Kromě toho, že démoni jsou za pár sekund u vás, by vám stejně brzo došla munice a nejspíš i zdraví. Protože umí být dost přesní. Démony musíte ničit, musíte je dorážet, musíte na ně dorážet. Tak jako oni doráží na vás. Prostě si to s nima dát na férovku. Hra za to odměňuje. V novém Doomovi se pasivita a srabácká taktika nevyplácí.

Asi první čtyři úrovně mě trápilo, že nemůžu najít žádnou tajnou místnost. Nakonec bylo řešení jednoduché. Nikdy by mě nenapadlo, že ve hře z roku 2016 s moderní grafikou pojedu hru pečlivě podle mapky jak v devadesátkách. V tajných místnostech se totiž nachází vylepšení a bonusy. Díky nim si vylepšíte zbraňe a palební síla se razantně zvýší. Není nad super dvojitou brokovnici. Dokážu si představit, že ve vyšších obtížnostech jsou tyhle věci k pokoření hry zásadní. První věc, kterou jsem si po té na postavě vylepšil bylo vidění bonusů na mapě. Škoda, že často, jakmile nějakou tajnou místnost minete, už se k ní nemůžete vrátit.

Krom toho hra odměňuje i za kompletní prohledání mapy nebo splnění malých úkolů, které na každou misi zadává. Samotnou kapitolou jsou pak runové výzvy, které slouží jako takový tutorial. Jsou hodně těžké a dobrovolné. Odměna je ale za ně takové, že mě to donutilo je všechny absolvovat. Zapotil a navztekal jsem se u toho dost a dost. Některé jsem dal třeba až na dvacátý pokus, ale dal jsem je všechny. Parádní věc na otestování vašich schopnosti.

Doom je rychlá a adrenalinová řežba. Jakmile v aréně rozehraje muzika a začnou se objevovat démoni, tak zastavení zpravidla znamená smrt. I ten Mancubus umí skákat. Démoni jsou krásně vymodelovaní a prostředí na Marsu správně nehostinné. Peklo už mi tak zajímavé nepřišlo. Jak se design ze začátku držel, tak v pozdejších fázích hry se už naplno zvrhnul do šablony chodba, aréna, chodba, aréna. Arény často připomínají spíš multiplayerové mapy. Tohle mohlo být lepší. A také škoda, že hra neobsahuje kooperativní multiplayer. Jsem by se to hodilo.

Adaptér na myš nezklamal. Myš se sice se nechová jako ta na počítači, ale v půlce hry jsem si na to tak zvykl, že už jsem nepřátele dával na první dobrou. Právě včas. Hru jsem vystřílel na Hurt Me Plenty a po dohrání mám nutkání všechny mapy vyzobat na 100 procent.

Na PS4pro hra běží v 60 snímcích za vteřinu a vypadá to krásně. Perfetně optimalizované.

Pro: rychlá frenetická akce, kontaktní způsob boje, adrenalin, Mars, starý známý démoni, 60 snímků, runové výzvy, je to prostě řežba

Proti: ke konci opakující se design, často se nejde moc vracet (třeba k tajné místnosti), prostředí pekla mi nepřišlo tak kulervoucí

+25

Strife

  • PC 70
Téhle hry jsem se dlouhou dobu bál. Reference o slepých uličkách mě docela odrazovali. Nakonec jsem se přeci jenom vyhecoval. Hru jsem naistaloval na notebook a na druhém počítači jsem si otevřel google překladač. Angličtinou tolik nevládnu a co kdyby mě v rozhovorech něco uniklo. Nakonec to nebylo tak strašné. Slepou uličku jsem ubjevil akorát jednu. Po tom, co jsem v dolech na zemi rozstřílel všechny bomby..

Hra je to určitě originální a na svou dobu nevídaná. Z level designu máte pocit jednoho komplexního a uceleného světa. Všechny lokace na sebe krásně navazujou. Loadingu si pomalu ani nevšimnete a než začnete střílet je lepší si jít nejdřív pokecat. Hru obzvlášťnují RPG prvky, které jsou pro zábavnosti hry naprosto klíčové. Větší sílu a zdraví získáte i za splnění nepovinných úkolů. Pokud chcete mít ke konci hry alespoň nějaké náboje, je potřeba to plnit, protože se základní sílou nepřátelé vydrží hodně munice.

Líbilo se mi, že lékárny v inventáři se sami používají, když už je to potřeba. Je to vlastně takový hodně nadsazený předchůdce autohealu. Dovoluje vám to mnohem víc se soutředit na přestřelku bez toho aniž by jste pořád kontrolovali, jak je na tom zdraví. Bohužel samotná akce už není tak skvělá. Nepřátelé jsou nudní a zbraně na tom nejsou o moc lépe. Když si vzpomenu na nesmrtelný rytmický drive v Doomovi, tak tohle mu nesahá ani po pás. Jedinná vyjímka je zdejší verze energetické brokovnice, která je nablízko opravdu ultimátní.

Kdo nemá rád bloudění a přemýšlení kam teď dál, ať jde o hru dál. Hra obsahuje docela dost nepovinných lokací. Musíte se často vracet i na starší místa a párkrát jsem nevěděl vůbec kam mám jít a jen namátkově prohledával velkou část herního světa. Naštěstí máte v hlavě našeptávačku, která vždycky okomentuje, když se blížíte na srávné místo.

Strife není špatný. jen to chce větší dávku trpělivostí. Nebývalo zvykem, aby se FPSka v roce 96 pokoušeli o příběh. Zdejší příběh je sice dost brakový, ale je tam a obrázky, které ho doprovází jsou pěkné. Grafiku si do koukatelné podoby můžete vylepšit GZDoomem. Takže to může vypadat docela hezky. Kdybych si ale měl vybrat 10 FPS z devadesátek, Strife by mezi nima určitě nebyl. I když to byla ve své době unikátní hra.

Pro: design herního světa, RPG a adventurní prvky, způsob léčení, příběh

Proti: nudní nepřátelé, nudné zbraně, slepé uličky

+18

Sniper: Path of Vengeance

  • PC 35
Pokaždé, když jsem si ultrapomalým kurzorem najížděl na ikonku Snajper, vzpoměl jsem si na to jaké pouštím béčko. Že existujou hry, které je úspěch jenom dohrát. Když trnete, že každé dveře můžou být konečná, protože nevíte, jestli půjdou otevřít nebo hra náhodou nenávratně nespadne. Nepamatuje, že bych někdy hrál takhle rozbitou a chybovou hru.

Hned na začátku byl problém s citlivostí myši. Hra vůbec nereaguje na stáhnutí myši v menu. Aby se to dalo obstojně hrát, musel jsem ve Windows stáhnout citlivost na jedna. Pak to šlo. Ultrapitomá hudba nejde ztlumit. Jde jen vypnout. Po vypnutí se vypnou i efekty zvuků počasí nebo provozu ve městě. Hra si ani nepamatuje, že byla hudba vypnutá a při dalším spuštění hraje zase.

Použitý LithTech engine byl aktuální v ruce 1998. Tohle je suvéréně nejhnusněší hra na tomhle enginu. Nejen, že je hra hnusná, ale ani pořádně nefunguje. Nepřátelé procházejí zavřenýma dveřma. Za zádama se vám klidně zjeví ze zdi. Jejich propadávání do textur je naprostá samozřejmost. Navíc jsou totálně pitomí a nemají zásahové zóny. Pokud jim ale dáte trochu víc času, umějí být nepříjemně přesní. Hra obsahuje "RPG" prvky. Sbíráte zkušenosti. Po každé úrovni můžete hodit bodík do výdrže, síly, zdraví nebo do nějaké zbraně. Čím střílíte, to se vám na papíru vylepšuje. Je to vidět ve hře? Není. Je to úplně jedno.

Naštěstí má hra solidní rychlé tempo (pokud vám nedojde naprosto zbytečná výdrž). Některé zbraně mají pěkné zvuky a střílení je relativně zábavné. Nejvíc mě bavilo vystřílet do každého nepřítele zásobník z Uzi a potom se vyléčit chlastem. Celou hru se jde rovně a střílí se do chlápku, kteří jsou tlustí a oblečení podle toho, jakou mají zbraň. Naštěstí je hra docela krátká. Někde v polovině se mi místo F9 (quick load) podařilo zmáčknout F10 a zničilo mi to všechny savy. Musel jsem od začátku. K čemu jinak je tam tohle tlačítko, na to jsem nepřišel.

Potěšila mise jako z Matrixu a frenetické stupňování střílení na konci. Celé to dovršilo závěrečné střílení z prstu v poslední animaci. Neuvěřitelné je, jaký se podařilo sehnat dabing. Soukup geniálně špatně dabuje ultrapitomé dialogy. Měl jsem pocit, že se tím snad i bavil. Zaslechl jsem tam i chlápka, co dabuje Stalloneho. Totální majstrštyk. Hra vygradovala tím, že se po závěrečných ttitulkách sama vypla.

Hrál jsem verzi 2.33 (jak asi musela vypadat 1.00) a přijde mi jako zázrak, že to jde dohrát na Windows 10. I když je potřeba dávat si pozor, co mačkáte. Snajper je tak špatný, až jsem se u něj škodolibě bavil. Hra trvá asi tři hodiny a bohatě to stačí. Ve hře zabijete tak 100 policajtů a na konci dostanente milost. Perfektní!

Pro: geniální dabing, mise jako Matrix, celkem rychlé tempo, je to krátké, funguje na Win 10, nedal jsem za to nikomu peníze

Proti: je to ošklivé a totálně pitomé, dialogy jsou jeden velký vtip, chyb je v tom tolik, že se to nedá ani vypsat, pár prvků je jen na krásu v menu a spoustu dalšího

+14

Syphon Filter: Dark Mirror

  • PSP 75
Svého času jsem první dva Syphon Filtry dost pařil na Playstationu. Je to pro mě taková srdcovka. I když jsem z nějakého důvodu dohrál jenom dvojku. O trojce a dalších dílech jsem donedávna neměl ani ponětí. Po zakoupení PSP to byla jedna z prvních věcí, co mě napadla. Mohl bych zkusit nějaký z těch novějších Syphon Filtrů. Jak to na mě dneska bude fungovat? Bude to stejné nebo jiné? Bude to tak epické jako tenkrát?

Bohužel není, ale není to vůbec špatné. Ačkoliv se hra tak tváří, stealth po vás, kromě jedné vyjímky, nevyžaduje. Mnohem jednodušší a efektivnější je vzít bouchačku a všechny je jednoduše postřílet. To je velká škoda. Naštěstí je střílení odpočinkové a zábavné. Hra se vás nesnaží srážet brutální obtížností a místo toho rozjede klasický konspirační příběh o zlých teroristech a jejich superzbraních. Příběhové klišé z toho stříká proudem, ale komu by to vadilo u střílečky.

Ovládání je v rámci možností dobře navržené (Proč sakra nemá PSP druhý trigger nalevo!?). Jediné, co trochu dělá neplechu je systém krytí. Když se s postavičkou přiblížíte ke zdi, automaticky se k ní otočí zády. A to i v době, kdy to nechcete. Když totiž nepřátelé běží k vám, je docela zdlouhavé a nemotorné se zpátky dostat do klasického postavení. Tohle bych chtěl mít víc pod kontrolou. Chápu, že PSP má omezený počet tlačítek a tohle je takový kompromis. Někdy to ale bylo k vzteku.

Zvuky stojí za starou belu. Prakticky jediné co slyšíte je střelba a nějaký ten dabing. Je to jedna z těch her, u kterých mi vůbec nevadilo hrát v MHD bez zvuku. Grafika je na tom o mnoho lépe. Mise jsou pěkně designově navržené. Nemusíte bloudit a vždy víte co dělat. To se počítá. Na animace se pěkně kouká. Škoda, že je sráží šíleně rychlý, až skoro epileptický střih. Pokud si odmyslím, jak je to hezké, tak vlastně ani není moc na co koukat.

Dark Mirror jako střílečka funguje dobře. Bavil jsem se u ní. Vypadá to, že na stealth ani hra nebyla moc navržena. Nepřátelé si vás hned všimnou a plížení je celkově dost nemotorné. Možná, že za to hra dává nějaké odměny. Stealth ale tady zábavu rozhodně nezvedá. Škoda, že to také nebylo trochu delší a, že příběh je tak nudný. Možná vidím první dva díly nostalgickýma brýlema. Možná je tohle lepší. Vzpomínky na Dark Mirror asi nebudu mít moc velké. Třeba další díl bude epičtější.

Pro: zábavná a dobře hratelná střílečka, pěkné animace, pěkný design misí

Proti: nevychytaný systém krytí, minimální důraz na stealth, celkem krátké, nevýrazné zvuky, nudný klišé příběh

+16

God of War III

  • PS4 85
God of War III je opět pořádná řežba, která přináší jen kosmetické změny oproti předchozím dílům. Ze začátku mě trochu iritovalo, že je to pořád stejné. Byl jsem skálopevně přesvědčený, že tomu dám tentokrát nižší hodnocení. Po několika hodinách hraní, kdy jsem se pořád nemohl odtrhnout od televize jsem to nakonec uznal. Hra má dynamiku a tempo, které nedovolí nudit. Již popáté to samé a opět to funguje. Opět to má kulervoucí bitky v závěru. Opět jsem měl pocit, že hlavní boss nebyl takový ten panák na odstřel na konci. Jeho poražení vyžaduje velké úsilí. Všichni bossové (a že jich tu je) nejsou žádná ořezávátka.

Kratos je sice silný a nemilosrdný bojovník. Proti němu ale stojí bohové a na první pohled to vypadá, že nemá šanci. Oproti předchozímu God of War II je to pořád stejná hra. Stejný výtvarný styl, stejná kamera, stejný soubojový systém. Přibylo trochu víc hádanek, které ale nejsou těžké ve smyslu brutálních časových limitů. Na jejich řešení je dostatek klidu. Na čem hra stojí jsou souboje s bossy. Až v tomhle díle je to pořádný masakr bohů, polobohů a titánů. A stejně jako minule je to narvané quick time eventy, které sice působí už trochu zastarale. Ale proč ne. Efektní filmové záběry se musí něčím vykoupit.

Příběh ,jednoduchý jako vždycky, dosahuje úrovně Kratosova nalazení. Diskutovat s tebou? Radši tě zabiju a a zabodnu ti do hlavy božský meč. V hlavě má Kratos pomstu a za tou jde hlava nehlava. Nějaké smíření neexistuje. Jen zabít všechny bohy, co mu stojí v cestě a v lepším případě si přisvojit jejich zbraně. Některé schopnosti, jako třeba křídla si Kratos přinesl z předchozího dílu. Kdyby někdo nevěděl, kde je vzal. Poprvé v sérii jsem využil skoro všechny schopnosti. Na každého bosse platí trochu jiná taktika a má jinou slabinu.

Ovládání je opět geniálně automatově jednoduché. Nepřekáží v řežbě. Občas sice některý úhel kamery zmate, ale není to nic nepřekonatelného. Mě tohle sedí. Příběh je jednoduchý ale uderný. Je to epické, brutální a nemilosrdné. 60 snímků v remasterované verzi je také fajn. Zároveň se ale těším na nějaký posun, který očekávám v momentálně posledním God of War.

Pro: zábavná jízda od začátku do konce, dávkování bossů a postupné zvyšování obtížnosti, Kratos opravdu není kladný hrdina, stejný koncept i po páté funguje, epické až na půdu, příjemné hádanky

Proti: už to přeci jenom začíný být trochu stejné, někteří s bossů si tak krutou smrt nezasloužili, quick time eventy jsou použity až moc často

+14

Killzone 2

  • PS3 85
Killzone 2 má všechno, co musela mít každá správná FPS čestvě po vydání Modern Warfare. Frenetickou přímočarou akci, autoheal, tři zbraně (pistoly, pušku a někdy nůž), pořádnou válečnou atmosféru, kde se pořád něco musí dít a krátkou herní dobu. Aby to po delší době stejné hratelnosti náhodou nezačalo nudit. Nebo, aby vývojáři nemuseli další rok dělat větší nášup scriptů.

Mě tenhle styl baví. Je to mnohem víc zaměřené na samotnou akci. Narozdíl od "old school" her, kde musíte sbírat lékárny a v komplexních levelech hledat cestu dál podle mapky. Autoheal a checkpointy jsou podle mě geniální vynálezy. Hry mají díky tomu větší spád. Nejsou tak rozkouskované. Nemusíte před každým skokem nebo po každé povedené ráně ukládat. Protože, co kdybch na to zapoměl a musel to hrát znova. Tady budete umírat taky. Hodí vás to na začátku checkpointu a znovu prověří schopnosti.

Killzone 2 má všechno. Má autoheal, frenetickou akci, pořádnou válečnou atmosféru, krátkou herní dobu a nemá quick load. Je přímočarý, ale kupodivu ne tak, jak by člověk čekal. Občas nějakou odbočku ve hře najdete. Občas se vracíte. Všechno je to ale poctivě nascriptováno a obejít pravidla vám hra nedovolí. Mě to ale vůbec nevadilo. Užíval jsem si akci, kde vás vyruší jen vlastní smrt, kde nemůžete zabloudit a kde vás parťáci pochválí, když se povede pěkný head shot. Užíval jsem si střílení. Pokud jsem se teda s dual shockem trefil. Ještě na něm nemám takový skill.

Co se týče míření s páčkama, tak má hra nevýhodu, že se nepřátelé nechtějí nechat snadno zabít. Pořád se kryjí, pořád jsou v pohybu. Jinak jsou Helgasti pořádně démoničtí a hra má hodně sirovou atmosféru. Hra zábavně dávkuje styl hraní. Klasické hraní, stacionární kulomety, dobývání, mise v mechovy, souboje s bossy. Killzone 2 je intenzivní a nemá úplně pitomý příběh. Jen jednu pitomou postavu. Kdybyste vy jako Sevchenko preventivně odpráskl Rica už na začátku, mohlo to skončit úplně jinak. Na druhou stranu občas pomohl v přestřelkách.

Pro: pocit ze střílení, válečná atmosféra, inteligence protivníků, hra chytne nepustí

Proti: jednu pušku navíc bych bral, hodně krátké, Rico

+13

Medal of Honor: Heroes

  • PSP 65
Není to tak dávno, co jsem se pohoršoval nad zoufale zastaralým ovládáním v Medal of Honor. Hra sice měla zajímavé mise, ale to ovládání. V Medal of Honor: Heroes je to přesně naopak. Nikdy bych nevěřil, že se na PSP dají takhle dobře ovládat FPSka. Život je samé překvapení. Škoda, že na PSP nevyšlo víc FPS, které třeba byly primárně určené na velké konzole.

Bohužel to ostatní už tak slavné není. Alespoň teda v singlu. Hra vás v každé úrovni hodí do arény, kde se neustále respawnují nepřátelé, a zadá vám nějaký úkol. Sebrat nějaké dokumenty, vyhodit něco nebo zabít důstojníky a zdrhnout. Obsadit v časovém limitu záchytné body a držet je, dokud vám nenaskáčou body. Obsadit v časovém limitu záchytné body, které stačí jen obsadit, ale obsazení je těžší. Vystřílet v časovém limitu určitý počet protivníků. To je všechno. Tyhle úkoly se dokola opakují v 15 misích v různých prostředích. Mise vám ještě zpestřují nepovinné úkoly a můžete je hrát tak často, dokud za jejich rychlý a čistý průběh nedostanente zlatou medaili.

Ne, že by střílení, díky skvělému ovládání, nebylo zábavné. Když se mi ale pořád za zádami zjevují protivníci, je to někdy úmorné. Někdy jich na vás najednou naběhne tak moc, že to s jedním zásobníkem nedáte a co pak. Možná se skrčit nebo pomalým pohybem zkusit utéct. Spolubojovníci v boji zase tolik nepomohou. Spíš pořád lezou do výhledu. Ještě, že tady není friendly fire. Asi bych měl hodně záporných bodů.

Celá kampaň působí jako rozehřívací trenažer před multiplayerem, který už dneska stejně nefunguje. Je to zábavné. Je to žalostně krátké. Vzhledem k počtu úkolů ve hře to ale stačí. Alespoň grafika mohla být lepší. PSPéčko umí víc. Všeho mohlo být tak nějak víc.

Pro: skvělé ovládání, zábavné střílení

Proti: opakující se úkoly v misích, neustálý respawn, málo misí, jeden druh nepřítele

+15

Death Stranding

  • PS4 95
Asi budu spoustu lidí opakovat, ale Death Stranding je opravdu unikátní zážitek. Koho by napadlo, že bude tak zábavné prosté doručování zásilek. A že mě to bude bavit tak dlouho. Také jsem měl trochu obavy, jestli to bude hra pro mě, jelikož jsem kovanej hráč akčních her. Mé obavy byl liché z několika důvodů. Ve hře si můžete jít vlastním tempem. Hra vás do ničeho nenutí a zároveň vám neháže klacky pod nohy. Když to chcete projít rychle do 50 hodin, není problém. Pokud v tom chcete nechat jako já 130 hodin, pořád je co dělat.

Death Stranding své mechaniky a nové možnosti uvolňuje postupně. Přesně tak akorát, aby to nezačalo nudit. Postupně si ve hře užijete úplně všeho. Naprosto nenásilnou formou. S každým dalším prvkem totiž můžete inovovat svou strategii. Já jsem například dlouho přehlížel lanový skluz. Po dohrání jsem to přece jenom ze zvědavosti zkusil a ejhle. Ono se s tím dalo cestovat rychleji, než po dálnici, kterou jsem stavěl pěkně dlouho. Doručování pošty nikdy v žádné hře nebylo zábavnější a různorodější. Hledat správnou cestu k cíly se stane přirozeností.

Hru pohání zajímavý příběh v naprosto obskurním světě. Něco takového by snad mohlo napadnout jen člověka na pořádně dlouhém tripu. Svět živých a mrtvých se začal prolínat a mrtvý chtějí živé stáhnout k sobě. Planeta je díky časodešti, který všeho čeho se dotkne zrezivý nebo rychle zestárne, pustá a skoro mrtvá. Poslední zbytky lidstva přežívají v podzemních bunkrech. Nová entita jim dala ale zároveň nerost, kterému se říká chirálium a díky tomu mohli raketově vylepšit svou technologii a snažit se přežít. Ven se odváží jen pár nešťastníků na jejichž dodávkách jsou jednotlivé bunkry a podzemní města závislé.

Příběh, ve kterém hrajou mí oblíbení herci (hlavně Mad Mikkelsen) je pěkný a ke konci hezky dojemný. Trochu mě sice štvalo časté vysvětlování všeho, ale jinak ten bizár snad ani podat nešlo. Rozhodně se to vyplatí dohrát až do rozuzlení zápletky. K chození hraje bombastická, perfektně padnoucí hudba, která přesně podtrhuje výtvarný styl prázdné krajiny. Kde můžete maximálně potkat pár stejných šílenců jako jste vy. Žádné zvířata, žádné ptactvo, skoro žádná vegetace. Jen takový Island. Jako hlavní kapela co dodává hudbu Low Roar.

Samotné ozvučení zas tak kulervoucí není. Zvuky jsou fajn. Hlavně zvuky střelby se povedly. Bohužel je ve hře tolik zbytečných šumů a pískání (hlavně v uživatelském rozhraní), že mě to ve sluchátkách rušilo a raději jsem hrál se stlumeným zvukem na televizi. Zvuk jsem vždycky přidal, když naběhla nová písnička, která šla často ruku v ruce s krásným výhledem.

Je to originální, zábavná a krásná hra. Hra ve které stále balancujete a každý pád bolí. Zároveň v online režimu není moc těžká. Doporučuju těžkou obtížnost. V offline je to větší záhul. Také je to první hra, která mě donutila udělat platinovou trofej (uznávám, že na chipy jsem použil návod). Svě nemá tak velký. Každý jeho kout je unkátní.

Jdu si ještě pustit tohle. Super pecka.

Pro: obskurní svět, prostředí, hudba, vizuální pojetí, nový herní žánr (kdo by to v dnešní době řekl), celkový spád hry, opravdoví herci

Proti: často zdlouhavé vysvětlování všeho, hodně rušivých zvuků k pohodlnosti hrát se sluchátkama

+23

The Last of Us Part II

  • PS4 100
Dlouho jsem byl nalomený, že téhle hře nedám plné hodnocení. Přeci jenom je to hodně dlouhý počin a některé herní mechaniky začínaly trochu cyklit. Poté co jsem se dostal až na do mrtě a absurdně vyhrocený konec, nemohu jinak. Něco takového tady ještě nebylo. Ve hře je spousta násilí. Spousta krutého násilí. Ve hře se stávají věci, které nechcete. Modlíte se, aby to tak nebylo a ono se to stejně stane. Protože, vzhledem k povaze a motivaci hlavních postav, je to nevyhnutelné. Nikdy jsem neviděl takhle krutou a násilnou hru, která by na mě zapůsobila tak, že bych to na vlastní kůži opravdu nechtěl zažít. TLoU mě hodilo do zvláštní nálady. Takhle pojatý výplach emocí nenajdete v žádném filmu ani seriálu. Muselo by to mít alespoň 10 hodin a muselo by to běžet na jeden zátah.

S Ellie jsem se za celou hru nemohl vůbec ztotožnit. Celou dobu se koukáte, jak se se svou vytrvalou tvrdohlavostí žene do záhuby. Jak jí to nedá spát. Jak při honbě za cílem ničí okolí kolem sebe. Zatímco Abby už si svou katarzí prošla na začátku příběhu. Poté se v poklidu vrátila domů smířená a s pocitem dobře odvedené práce věc hodila za hlavu. Obě dvě hlavní postavy jsou v jádru stejné. Jen se jejich rozhněvanost neprolíná, nýbrž navazuje na sebe.

Samotná hratelnost se od prvního dílu nezměnila. Stále je to kombinace stealth a akce prolnutá filmovýma sekvencema. Akční pasáže jsou neskutečně varaibilní. Vůbec není problém plynule kombinovat stealth se střílením, házením, pokládání pastí nebo bojem v tváří v tvář. Na nakažené platí jiná taktika než na živé a vždy je to zábava. Nakažení jsou těžší oříšek. Jsou více nepředvídatelní a když vás zmerčí, tak jdou nemilosrdně po vás. Lidé se sice tváří chytře, ale u nich v podstatě jen stačí stát za rohem nebo čekat v trávě a počkat si, až vám přijdou pod ruce. Když vás zmerčí, tak začnou taktizovat a vy máte pořád dost času.

Hra není moc těžká, když nepočítám pár těžkých akčně hektických pasáží, tak je lepší jí hrát na těžší obtížnost a ze sluchátkama. TLoU 2 má totiž perfektní atmosféru. Hlavně v hororových pasážích. Kdy na vás třeba v temné budově dotírá skupina stalkerů, křečovitě pískají clickeři nebo slyšíte zlověstné dupání bloaterů. Bral jsem zavděk odpočinkovýma pasážema, kde se jen prohledávalo okolí. Celé je to podkreslené perfektním zvukovým zpracováním a skvělou ambietní hudbou. Navíc zpracováno v kulervoucí grafice.

Hratelnost mě tak nějak táhla příběhem a ke konci to bylo vlastně celé jedno. Protože po závěrečném souboji a vybrnkání posledních pár akordů na kytaru mě hra tak odrovnala, že jsem si se sluchátkama na uších mohl vychutnat celé závěrečné titulky a s melancholickou náladou jít spát. Všech postav mi bylo tak nějak líto. Chtěl jsem aby to skončili. Aby se smířili a nechali to být. Aby našli svůj klid. Takový pocit jsem ještě u žádné jiné hry nezažil. Naprostý unikát.

Jdu si ještě jednou poslechnout Ellie a Joel duet.

Pro: drsný svět plný drsného násilí, ve kterém nechcete být, varaibilní a vyladěná hratelnost do puntíku, zpracování od hudby až po grafiku, atmosféra, unikátní příběh, který táhne hrou, změny tempa v hratelnosti

Proti: ubrat některé výplňové souboje by neuškodilo

+34

Pariah

  • PC 75
Pariah je příjemná střílečka. Vzhledem ke zdejším hodnocením je pro mě příjemným překvapením. To nejdůležitější co správnou akci dělá dobrou je v Pariah zvládnuté výborně. Pocit ze střelby zvětšiny zbraní je uspokojující. I když jsem teda skoro celou hru používal primárně jen vylepšený samopal. Na dálku se občas hodila odstřelovačka nebo granátomet na nepřátele za štítama. U hry jsem se slušně bavil. Chce to ale, přenést se přes několik chyb.

První věc je nedostatečné možnosti nastavení citlivosti myši. U hry z roku 2005 mě to docela překvapilo. A to i vzhledem k tomu, že celé uživateské prostředí vypadá jako port verze z xboxu. Ze vším všudy. I s automatickým ukládáním bez možnosti quicksavu. Pozor, když vypínáte hru, neskákejte ze hry rovnou do windows. Hra se neuloží. Je potřeba nejdřív skočit do menu a až po tom hru vypnout (verze ze score). Při prvním hraní jsem takhle přišel o hodně postupu. Dále by byla pěkná možnost zapnutí titulků. Na druhou stranu příběh není složitý, takže se dá pochopit i bez nich.

Je to jen obyčejné scifi klišé bez velkých překvapení. Rozhodně ale není špatný. Velké filozofie by takovéhle hře stejně moc nepomohly. Příběh je vyprávěn animacemi, které mi dost pili krev. Některé jsou totiž dost dlouhé a pokud vás vyplivli na nějakém těžším místě.. Není tady quicksave, takže jsem jich pár viděl víckrát, než bych chtěl. Vozidla v téhle hře jsou naprosto příšerná a nepoužitelná. Nejen, že se nedají v singlu skoro ovládat. Navíc mají i mizernou palebnou sílu. Povinné mise s nima jsou spíš utrpení.

Jinak ale Pariah šlape. Vylepšování zbraní opravdu zbraně vylepší. Nepřátelé nedají svou kůži zas tak lacino. Kličkují a schovávají se a hlavně z nich pěkně odlítává brnění a hezky umírají. Není to sice žádní UI zázrak, ale je to slušné. A fyzika jejich smrti se podařila. Doporučuju hrát spíš na těžší obtížnosti. Je to jedna z lehčích stříleček. Já hrál na druhou nejtěžší a prošel jsem to překvapivě snadno. Škoda, že to nebylo delší. Bavilo mě to celou dobu.

Mohlo to být taky rozmanitější a mohlo tam být víc druhů nepřátel.

Pro: pocit ze střelby, vylepšování zbraní, slušná UI, fyzika nepřátel

Proti: nemožnost přeskočit animace, příšerná vozidla, malá rozmanitost nepřátel, mohlo to být delší

+22

Medal of Honor

  • PSP 60
Medal of Honor vyšel na Playstation v době kdy analogové ovladače ještě nebyli taková samozřejmost a ovládání je přizpůsobené starým pořádkům. Střílet v pohybu můžete, ale pouze bez míření. Pokud potřebujete zamířit, musíte se zastavit. Je to nepohodlné ale dá se na to zvyknout. A díky tomu lze hra hrát obstojně i na PSP. Kde máte k dispozici jen jeden analog pod šipkama.

Ze začátku to byla docela zábava. Přestože hra vypadá opravdu hnusně, střílení bylo zábavné. Procházíte v nekomplikovaných úrovních a na určitých místech na vás bafají náckové. Design je tak lineární, až to skoro vypadá jak kolejnicová střílečka. Když nepočítám pár odboček pro náboje nebo splnění úkolu. Na úkoly je potřeba dát si pozor. Jednou se mi stalo, že jsem neměl všechno hotové, došel jsem do cíle a game over. Není to ale nic hrozného.

Postupem hrou se bohužel vůbec nemění prostředí. Stále jste v jakési divné tmě a jdete dopředu. Bohužel jsem také pocítil nemožnost uložení hry během mise. Přestože jsou úrovně krátké, ke konci jsou dost frustrující. Vrcholem toho byla před před poslední mise a poslední mise. V první jmenované mají snad všichni bazooku. Rakety (nebo co střílela bazooka) létají ze tmy a jedna rána konec. Chápů, že dohled je limitace hardwaru, ale tohle bylo nefér. V druhé jmenované zase začali být náckové na speedu a v úzkých chodbách se na ně hodně špatně mířilo. Zjevování nepřátel za zádý také není nic příjemného.

Vzpoměl jsem si na Project IGI. S tím rozdílem, že tady mě fakt nebavilo podvacáté opakovat misi. Chápu, že hra je produkt své doby. Playstation toho víc neuměl, úkoly se snaží být různorodé a na zdech jsou díry po kulkách. Mě nostalgie minula. Vidím jen raketu před ksichtem a už ve své době fakt hodně zastaralou hru. V porovnání s konkurencí napříč platformami. Na tohle je potřeba být nostalgik.

Možná tomu dám ještě pět procent navíc. Přeci jenom mi to nedalo a seděl jsem u toho, dokud nebyl konec.

Pro: zpočátku zábavné, snaha o zpestřování hratelnosti

Proti: těžkopádné, hnusné a ke konci frustrující

+13

MechWarrior 4: Vengeance

  • PC 90
Další nášup mechů a opět je to skvělá hra. MechWarrior ve své kategorii nemá skoro žádnou konkurenci. To mu ale vůbec neubírá. Jediná nevýhoda téhle série je, že jsem se občas musel nutit do rozehrání. Ovládání vyžaduje použití většiny kláves na klávesnici. Tady tomu není jinak. Je potřeba se to nejdřív naučit. Projít si poctivě tutoriál a nic neošidit. Po tom se hra stane kurva zábavnou.

Co mě od minulých dílů sakra potěšilo je nové uživatelské rozhraní. Konečně je menu přehledné. Konečně jsem se v něm vyznal na první dobrou a vyzbrojování mechů není takový porod jako v minulých dílech. Co se týče vyzbrojování, autoři se snažili hru udělat varaibilnější. Už nesejde jen na tom kolik mech váží a na něj narvat třeba 6 PPC a milión Heat Sinků. Tady má každý mech různé dispozice k různým zbraním. Máte velkého mecha, ale nesedí vám moc balistické zbraně? Můžete si vzít jiného menšího mecha, který má větší dispozice třeba na energetické zbraně. A naopak. Dost bylo jedné zbraně, ze které pálíte celou hru. Čtvrtý díl vás poprvé nutí kombinovat zbraně.

V boji přestala fungovat taktika ustřelování končetin. K okamžitému vítězství se ustřelit noha nedá. Mech se tím akorát může ochromit. Mnohem výhodnější je mířit na srdce (reaktor) mecha. Z vybavení zmizel naváděcí počítač. Už se nejde zaměřit na jednu část nepřátelské mecha, ale hráč se musí zatraceně snažit, aby trefil. Jinak je to ale starý dobrý MechWarrior. Zezačátku mi trochu připadalo, že hra už nebude tak těžkotonážní. Mechové nedupou a vypadali male. To se naštěstí změní z přístupněním obrovských kolosů během hry. Setrvačnost pořád funguje a jejich palebná síla je snad ještě o něco víc kulervoucí.

Nevím, jestli je to od zkušeností z předchozích dílů. Tímhle jsem prošel jak nůž máslem. Hrál jsem na střední obtížnost a hra mi moc nekladla odpor. Až snad na pár posledních misí ve městě. I ty po pár pokusech povolili. Mnohem víc než kroužení okolo nepřítele se mi osvědčilo pracovat z dalekonosnými zbraněmi. Někde vzádu se skrčit, dopředu poslat parťáky jako štít a v klidu ostřelovat. Inteligence není kdovíjaká. Než vás pořádně zaměří, je většinou po ní. Oproti minulému dílu doznala umělá inteligence přece jenom vylepšení. Orintují se mnohem dřív. Stejně jim to ale nebylo k ničemu.

Hra se zaměřila víc na příběh. Ten je ale tak béčkový a klišoidní jako výkony herců v animacích. Také se nedivím, že tahle klasika tady má tak málo hodnocení. Celá série není moc přístupná příležitostním hráčům a joystick by se fakt hodil. Mě to ale nevadilo. Já si užíval hlavně těžkotonážních bojů, kterých jsem dostal pořádnou dávku.

Pro: těžkotonážní a destruktivní boje, konečně přehledné menu, varaibilnější vyzbrojování

Proti: zbytečně složité ovládní, mohlo to být delší, parťáci občas neposlouchají

+12

Exhumed

  • PC 70
Předem musím říct, že nebýt BuildGDX, dal bych hře spíš tak 45%. Původní hra totiž má strašné ovládání. Ovládání, které se vrátilo do dob Wolfenstein 3D. Už od první mise k tomu má ještě dost vysokou obtížnost, kombinovanou s velkým počtem skákacích pasáží a pastí. V původní hře se nedá ukládat. Obsahuje jen checkpointy kombinované s omezeným počtem životů. V BuildGDX si můžete navolit zda chcete ukládat a ovládání převadí do dnešních standardů. Včetně, v Exhumed, dost potřebného mouselooku.

Hra nezapře svou dobu a snaží se jít ještě dál. Komplexnost úrovní je někdy až trochu přestřelená. Některé jsou hodně velké a členité. Naštěstí vám hra dá vždycky paměťové vodítko kam jít po sebrání klíče. Abych řekl pravdu, tak díky tomuto složitému designu byla má hlava často soustředěna jen na to jít správnou cestou. Nepřátelé byli v tu chvíli jen tak navíc. Aby se neřeklo. Většina z nich jsou bohužel nevýrazní a spíše otravní. Přerostlé vosy a pirani zase ukazují to, co Bulid engine moc neumí. Létající objekty. Často mizí a objevují se jinde a v jednom kuse divně lagují.

Zbraně také nejsou kdovíjaký zázrak. Kromě kulometu jsou všechny nudné. Nepřátelé hodně vydrží a nábojů je do všeho docela málo. Chce to být pečlivý a co nejvíc objevovat tajné místnosti. Bohužel se hra nevyvarovala vodních misí. Ty jsem vždycky nenáviděl. Když v devadesátých letech byla voda něco nového, muselo jí být ve hrách co nejvíc. To je ale trochu subjektivní. Alespoň, že má piraňa tak hezký efekt smrti.

Ve výsledku je Exhumed docela kvalitní střílečka. Není to nic extra kulervoucího. Teda, až na poslední misi, která je na čas a kterou je potřeba projít co nejrychleji. Která také obsahuje 222 nepřátel nejtěžšího kalibru (moc druhů jich ve hře není). Úplně jako v pozdějším Aliens versus Predátor. Nějak si nedokážu představit tohle absolvovat s původním ovládáním, s kterým nešlo pořádně úkrokovat do stran. Zasazení hry je docela atmosferické. Zato bossové jsou dost slabí.

Pro: komplexní a náročný design úrovní, kulomet, egyptské zasazení, BuildGDX

Proti: většinou nezajímaví, nudní nepřátelé a zbraně, slabí bossové, vodní mise, pletující nepřátelé (ať už jsou to pavouci, piraně nebo vosy)

+19

God of War: Ghost of Sparta

  • PSP 85
Série God of War mě baví každým dílem pořád stejně. Je to pořád stejná akční a epická jízda. Má dokonale přehledný a srozumitelný bojový systém a takový ten celkový drive, který hráče táhne pořád dopředu. Příběh je jednoduchý a geniálně akční. Kratos je díl od dílu čím dál krutější a já si stále užívám tu skvělou výpravu a každý nový souboj.

Hádanky ani pasti v Ghost of Sparta skoro nepotkáte. Hratelnost je esence toho nejlepšího, co série nabízí. Souboje obtížností pěkně gradují, aby hra na konci předvedla (opět) kulervoucí souboj s hlavním záporákem. Bossfighty jsou tady dva a oba jsou skvělé. Kratos se nikdy nevzdává. Vždycky najde nějaké východisko a myslí mu to fakt rychle. Quicktime eventy vám dají tentokrát více času, aby jste si užili choreografii scény. Je to dobře. Nabízí to zase o něco plynulejší hratelnost.

Grafika ždíme, už v té době dosluhující, PSP na maximum. Efekty ohně, počasí a bojů jsou tady zase o něco hezčí. Modely vypadají zase o něco detailněji a zároveň se to všechno krásně hýbe. Ani jedno zpomalení. Jen krystalická hratelnost. Hra ovšem není dokonalá. Využití vedlejší zbraní je hodně chatrné. Veteránům bych doporučil hrát na vyšší obtížnost. Přeci jenom je to pořád to samé. Stejné mechaniky, stejné ovládání, stejní nepřátelé a větší skill člověka, co to samé hraje už po čtvrté.

Pořád je to ale 7-8 hodin skvělé jízdy, která mě opět bavila od začátku do konce. Před trojkou si dám teď chvíli pauzu, než dostanu zase hlad na pořádný masakr bohů.

Výzva naruby

Pro: to nejlepší z dosavadních dílů, souboje z bossy, ničím nerušená zábava po celou hru, příběh jako zvon

Proti: nevyužité vedlejší zbraně, minimum nových nápadů

+18

James Bond 007: Nightfire

  • PC 70
Bond v dobách, kdy Pierce Brosnan válel ve svých 49 letech v Dnes Neumírej. CGI efekty ve filmu vypadaly staře asi jako samotný Bond. Hry ale v tomhle umí být lichotivé. V téhle hře omládnul Pierce tak o 20 let a zahrál si úplně nový příběh.

Samotná grafika, až na první bombastický výhled na zasněžený zámek, nevypadala jako vrchol technologie ani tenkrát. Vlastně to vypadá, že nejvíc práce si dali grafici ze samotnou Bond girl, která je vymodelovaná skvěle. Jako skoro u všech her podle aktuální filmové předlohy je ze hry cítit velká uspěchanost. Nejvíc je to vidět na umělé inteligenci. Nepřátelé mají reakční dobu přerostlé dogy. Dlouho jsem nezažil akci, kde bych měl tolik času zamířit do hlavy. Díky tomu je hra dost jednoduchá. Velmi brzy jsem zjistil, že jakmile vás nepřítel zmerčí, stačí si před ním dřepnout a on ještě nějakou dobu střílí nad hlavu.

Bond má k dispozici spoustu nejrůznější zbraní. Mě se nejvíc osvědčili pistole. Jsou na rozdíl od samopalů přesné a vklidu zamířit na hlavu není problém. Ze začátku jsem si připadal jak tichý nelítostný zabiják ze svojí pistolí s tlumičem. Ke konci ve hře vojáci už vydrží až dvě rány do hlavy od téhle pistole. Bylo tedy potřeba přezbrojit na magnum a o něco hlasitější jízda mohla pokračovat.

Jinak tahle hra má vše, co pořádný biják potřebuje. Přestřelky namíchané ze zábavnými stealth misemi. Má to záporáka a jeho pravou ruku. Má to výpravu do celého světa. Nemusíte se bát, že byste zůstali v jednom prostředí. Finále ve vesmíru. Všechny dobré akčňáky v té době musely mít svůj Xen. Máte k dispozici i nějaké ty Bond vynálezy. S nima si ale zas tolik nevyhrajete, protože jejich použití je předpřipravené na určitých místech. Na druhou stranu vás hra moc netahá za ručičku a postup vpřed občas není tak snadno očividný.

Nightfire není špátná hra. Základy má dobré. S porovnání z dobovou konkurencí NOLF 2 vypadá trochu nedotaženě. A nemá titulky, které by se hodily, aby člověk pochytil nějaký ten vtip od strážných. Pokud tam teda nějaký vtip byl.

Méj jméno je... Bond, James Bond

Pro: výpravná akce se vším všudy, stealth mise, pistole s tlumičem, je to zábavné

Proti: absence titulků, tragická UI, ze hry je cítit uspěchanost, délka hry

+20