Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Milan Koubský • 38 let • Praha (ČR - kraj Praha)

Komentáře

Call of Cthulhu

  • PS5 75
Je to jeden z těch případů, které nikdo nechce. Co jiného zbývá zadavateli než přijít k největšímu alkoholikovi a ztroskotanci, který práci jako jediný soukromý detektiv ve městě vezme. Shodou okolností je to válečný veterán, který si sebou nese trauma z války, se kterým se nemůže vyrovnat. A proto chlastá. Že by se to dotklo jeho inteligence nebo fyzické kondice nehrozí. Za to je psychicky labilní a má problémy rozeznat realitu od snu. Ideální obět pro boha Cthulhu.

Ach, ty noir klišé. Toho se nikdy nenabažím. Zvlášť, když je to spojené s Lovecraftem. Co může být vděčnějšího? Minimálně na začátku má Call of Cthulhu hodně podobnou atmosféru jako Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth. Ponuré a bezútěšné přístavní městečko. Jen zdejší lidé ještě nejsou tolik nepřátelští. Nespíš ještě nedošlo k jejich posednutí. Můžete se tedy s nimi vybavovat podle libosti. Nebo se s nimi můžete bavit jen trochu a zkusit to třeba cestou prohledávání prostředí a dedukce. Díky RPG systému vám hra dá určitou volnost v postupu. Díky linearitě ale vždy skončíte ve stejném bodě.

Bavilo mě prohledávat prostředí. Nacházet různé zápisky či indicie o tom co se dělo nebo co se děje. Stejně tak mě bavilo si naházet body do řeči, charismatu a maximálně vyzpovídat všechny postavy. Spíš než řešení hádanek to bylo o užívání si prostředí a příběhu. Hra vám umožní podívat se na děj očima jiných postav a celou dobu se snaží hráče držet v nejistotě co se ve skutečnosti děje a kde je pravda. Co je jen sen, halucinace nebo skutečnost. Balancuje na hraně duševního zdraví hlavního hrdiny. Je jen na hráči jak se k tomu postaví svých chováním. Bohužel, hra vždy skončí ve stejném bodě. Není to velké dílo a snaží se býti spíše filmem, což si trochu protiřečí.

Slušné rozhovory a skvělé části, kde toho můžete hodně najít, střídá s nudnými pasážemi, které se zaměřují na hrdinovu psychiku nebo se snaží být akční. Vrchol zbytečnosti pro mě byla střílecí pasáž. Která je celá nedotažená a na sílu. Halucinogenní pasáže, kde ve tmě hledáte cestu dál, také nejsou nic moc. Je to velká škoda, protože tyto hluchá místa obzvlášť vyniknou v nepříliš rozlehlé hře s průměrnou délkou. To bych jako fanoušek psychologických hororů hře odpustil. Vlastně jsem se většinu hry slušně bavil.

Trochu mě ale zklamal konec. Ve kterém si různé konce vybíráte výběrem v posledním dialogu. Což je nic moc a trochu mi to zkazilo dojem. Po dohrání se k tomu dá vrátit. Poslední uložení je před posledním dialogem. To ale mé rozpaky spíš umocnilo. Dal bych přednost jednomu konci s propracovanějším finále.

"Volání Cthulhu"
Dalo by se asi použít i v "Nikdy to Nevzdávej"
Herní Výzva 2024

Pro: je to Cthulhu, je to noir, má to pěknou atmosféru

Proti: nezáživné pasáže hlavně v druhé polovině, víc konců hře škodí, filmová linearita neprospívá RPG systému

+12

LEGO Harry Potter: Years 1-4

  • PS4 70
První Lego hra bez dabingu, kterou jsme hráli. Vlastně je to nejstarší díl ze série, který se dočkal verze pro PS4. Dabing přišel o něco později a je to věc, který nástupcům jedině prospěl. Do tohoto pojetí vyprávění příběhu se dostanou opravdu jen znalci předlohy. Harry Potter byl knižním fenoménem a pop kulturní ikonou. Kdo to nezná, bude prd vědět, co se děje v cut-scénách. Koho by také před čtrnácti lety mohlo napadnout, že by to ještě po takové době mohlo někoho zajímat. Ha, ha Harry Potter. To je ta 20 let stará vykopávka. Už by to chtělo novou verzi.

Rozhodně mohlo, protože se hra dá hrát i na nejnovějších konzolích (Jedu PlayStation, takže mě zpětná kompatibilita Xboxů míjí.), je pro děti a dá se hrát ve dvou. Na první pohled si člověk řekne, že je to infantilní Harry Potter, kterého si může zahrát i s malým dítětem. Že bude hrou procházet jako nůž máslem a pohodově se u toho odreaguje. Bohužel to tak není. Hra se snaží o hádanky. Hádanky, které jsou sice triviální, ale najít aktivní kostičky je často zdlouhavé a někdy až frustrující. Někdy je potřeba být rychlý. Kamera tomu ale moc nepomáhá. Hlavně ta splývající a trochu chaotická při hře ve dvou.

Jako, že Lego Ninjago nebyl zrovna vrchol série, ale některé prvky už měl vyřešené tak, že vracení se ke starším dílům vyžaduje snést určité nepohodlí. Například mi dost chybí mapa Bradavic. Pokud jedete dohrání na 100 procent, je těžké se v tom bordelu snadno orientovat. Odlehčené komediální ladění se může zdát fajn. Mě to ale k vážné předloze vůbec nepasuje. Na rozdíl od mých dětí vlastně ani nejsem moc velký fanoušek Harryho Pottera. Když si ale tuto hru v obchodě nejmladší vybral, zahrál jsem si to s ním. A docela jsem se bavil.

Až na pár kratších ale o to otravnějších zákysů je to celkem přímočará a jednoduchá hra. Pro menší děti ideální. Já jako dospělý vidím přidanou hru ve sbírání trofejí. Tím jsem možná zbytečně zatížen a hru mám stále nainstalovanou. Dávno po dohrání to občas zapínám, abych v Bradavicích vyzobal všechny collectibles. Bez toho je to docela krátké. Je to ale akorát tak dlouhé, aby u toho dětičky udrželi pozornost.

Pokud si chcete zahrát jen jednu Lego hru, sáhnul bych po novějších dílech.

Pro: standardní Lego hra pro děti, která je odmění snadným dopaminem, nic vás nemůže zabít

Proti: někdy není jasný postup vpřed, absence mapy Bradavic, kamera při hře ve dvou

+8

Condemned 2

  • PS3 85
Jak udělat po dvou a půl letech pokračování, které si může dovolit vypadat stejně jako první díl? Nevydat to na PC... (potelsk za vtip). Nechtěl bych ale Condemned 2 moc křivdit. Obsahuje esence, které by správné pokračování mělo mít. Po relativně "civilní" jedničce je pokračování rychlejší, je akčnější, prostředí ještě víc ošuntělejší, násilí je brutálnější a horor je hororovější. Někdy jsem si říkal, že je to až moc. Že se hra až moc snaží terorizovat hráče. Kdybych nevěděl, že je hrdina stejný člověk jako v prvním díle, ani náznakem bych ho nepoznal. Alkoholický vágus v těsném zombie předstádiu co chlastá jako zjednaný. Všichni víme, že takový alkoholik by dostal od prvního střízlivého věchýtka do huby. Ne tak náš hrdina.

Celou hru mlátí pomatené lidi což prokládá děsivými halucinacemi jako na hodně špatné tripu. Když nechlastá, tak má rozmazané vidění a třas v rukou. Do toho má kapacitu ustát pohledy na nejděsivější vraždy v nejhorších částech města a ještě se soustředit na vyšetřování. Samotné vyšetřování a dedukce mě bavily mnohem víc než akce. Akce je tady kontaktní a celkem těžká. Za celou hru jsem nebyl schopný se jí naučit tak abych zvládal zpacifikovat (ehm, zabít) nepřátele s přehledem a na první dobrou. Autosave byl můj dobrý kamarád a často jsem na něj čekal jako na smilování.

Condemned 2 má sice trochu přestřelenou a někdy skoro až samoúčelnou atmosféru. Hra mě ale držela v napětí. Všechno, o co Ethan v prostředí zavadí udělá zvuk a upozorňuje nepřátelé na vaší přítomnost. Ti se často schovávají za překážkami a snaží se vás překvapit. Občas hra dokáže vytvořit kouzelné okamžiky. Užíval jsem si hlavně úprky před moc silnými nepřáteli. Některé situace jdou vyřešit i dvěma způsoby. Je libo všechny zabít nebo se okolo těch hodnějších jen proplížit? Pohyb oproti jedničce je mnohem volnější a hře to jedině prospělo. Dokonce se i změní prostředí. Což mě dost překvapilo.

Co hře neprospívá je bohužel slabý frame-rate. Projeví se to hlavně v době útoku více jak jednoho rychlého nepřítele na blízko. Někdy to spadne snad na 20 fps a v takových případech jsem boj neměl moc pod kontrolou a někdy byla trefa o náhodě. V našich náctiletých letech bychom řekli, že se hra cuká. Já jsem se s tím ale dokázal srovnat a spíš než to jsem si užíval samotnou atmosféru, vyšetřování a náročné kontaktní souboje. Škoda, že to není moc dlouhé a bossfight je z poloviny řešen podivným quick-time eventem.

Také je škoda, že hra neobsahuje trofeje. Protože se snaží motivovat k vyhledání všech transmitorů, rádií, televizí. Nebo když stihnete odpovědět parťákům na otázky či vedete přesné vyšetřování i s reportem důkazů. Sem by se trofeje hodili jako sůl. Hru by ke mě určitě připoutali k druhému průchodu. On si to tedy zaslouží už jen samotný příběh.

Pro: volnější pohyb, atmosféra, vyšetřování, zmagořený lidi, snaha o měnné prostředí, je to horor jako vyšitý

Proti: někdy až moc přestřelené, alkoholici jsou ve skutečnosti větší trosky, na PS3 často neuspokojivý frame-rate, krátké a bez trofejí

+10

A Plague Tale: Requiem

  • PS5 85
Byl jsem unešený z atmosféry, temného grafického ztvárnění gotického středověku a celkově ze singleplayerové filmovosti prvního dílu. Takové hry mám u televize nejradši. Sednout si na gauč a ponořit se do příběhového interaktivního zážitku. Druhý díl Requiem nabízí stejný styl hratelnosti. Je potěšující, že v dnešní době v záplavě Live Service/Free to Play her vznikají stále takové hry. I když často prodělají a pak skončí ze znouzectnosti alespoň na PS+ či jiných podobných platformách.

Oproti Innocence nabízí Requiem to samé. Jen se místo severní Francie podíváme do té jižní a dál do středozemního moře. Ponurá temnota středověkého města je vyměněna za více sluníčka, barev a krásné přírody idylického středomoří. Brutální atmosféra prvního dílu je v Requiem trochu rozmělněna. Na druhou stranu si můžete užít znepokojivých a děsivých kontrastů na větší a epičtější ploše hry. Akvitánské vévodství mi někdy chybělo. Jeho prostředí mi bylo bližší. Změna je ale život a stát na místě by byla chyba.

Největší problém prvního dílu byl určitě inteligence nepřátel. Druhý díl se v tomto aspektu značně zlepšil. Jakmile vás nepřítel spatří, můžete mu sice utéct. Bude ale stále bez přestávky a ostražitěji prohledávat okolí. Na druhou stranu má Amicia nové prostředky, jak se nepřátel zbavit. Pokročilejší a smrtící alchymii. Kuš při jejímž maximálním vylepšení nad jinou zbraň není nebo třeba samotného Huga a jeho krysy. Hru jsem dohrál dvakrát. Jednou jako mírumilovný stealth za 25 hodin. Podruhé jako nekompromisní zabiják na nejtěžší obtížnost v New Game+ za 10 hodin.

Zabíjet je tady to nejjednodušší. V některých ohledech je Amicia tak surová, že kam se na ní hrabe třeba Ellie z The Last of Us II. Platinovou trofej jsem tentokrát nedal. Chybělo mi vylepšit alchymistkou vynalézavost na maximum. Nedosáhl jsem na ni asi proto, protože jediná má alchymistická vynalézavost sloužila k brutálnímu zabíjení. Ne, že by si to nepřátelé nezasloužili. Jen se ze mě stal takový vynalézavý Manhunt. Sice se není čím chlubit, ale když je to nejjednodušší způsob průchodu, tak co má hráč dělat.

Nešťastník Hugo. Všude kam on s přáteli a jeho rodinou přijdou, tak jim jdou dřív nebo později po krku. On díky tomu nechtěně a nešťastně rozsévá zkázu i mezi nevinnými a hodnými lidmi. Za mě je to jedna z nejtragičtějších a nejnešťastnějších postav co jsem ve hrách potkal. A přitom je to jen šestileté nevinné dítě. Bylo mi ho opravdu líto. Sledovat jeho postupný a celkový psychický rozklad. Konec není překvapivý. Je nevyhnutelný a celý postup hrou je vlastně takové smíření se s ním. 

Hudbu v závěrečných titulcích jsem si opravdu vychutnal. Vlastně jako v celých obou dílech.

Pro: vylepšená AI, rozšíření herních možností, rozmáchlejší a krásný svět, závěr prostý sentimentu, úžasná hudba

Proti: zabíjení je ten nejjednodušší způsob průchodu, děsivá atmosféra prvního dílu byla lepší, ošklivější postavy

+14

Oddworld: Stranger's Wrath

  • Vita 80
Je to jako včera, když jsem na prvním PlayStationu a poté na PC pařil Oddworld: Abe's Exoddus a nechával se unášet skvělou atmosférou. Nikdy jsem Abeho nedohrál. Už je to dlouho, co jsem ho hrál, ale vzpomínky mám pořád živé. Oddworld: Stranger's Wrath bohužel atmosféru prvních dvou předchůdců nemá. Může za to 3D engine, který trochu postrádá duši temného plošinovkového 2D světa. Změna herní žánru se sice ukázala jako slepá vývojová větev, ale to neznamená, že by to bylo marné.

Kromě 3D enginu bohužel atmosféře nepomáhá ani poněkud chudá paleta zvuků. Je to takový zvukový minimalizmus. Trpělivě jsem hru na Vitě testoval se sluchátky. Po nějaké době jsem zjistil, že bez zvuků se v klidu obejdu a díky tomu ušetřím trochu času při vytahování konzole v MHD. Jediné, čeho jsem díky tomu mohl litovat je skvělý dabing. Který mě bavil. A to hlavně dabing hlavního hrdiny. Který má správně hluboký a hrubý hlas pravého drsňáka.

Stranger´s Wrath také trpí poněkud chudým designem misí. Celou dobu jsem měl pocit, že procházím pomyslným tunelem prošpikovaným dlouhými spojovacími chodbami, které nejspíš slouží k tomu, aby si mohl hrdina pořádně zaskákat v režimu třetí osoby. Celé je to lemované živoucím a barevným prostředím, na které se někdy pěkně kouká. I na Vitě. Na které ale v některých větších scenériích padá frame-rate nepříjemně pod 30 FPS. Se skřípěným zubů jsem to za cenu mobilního hraní vydržel a věnoval se zajímavé akci a zajímavému skloubení žánrů. Respektive výběru pohledu na hru.

Zatímco režim ze třetího pohledu se hodí na skákání, lezení, útěk, či rychlé přesuny. Díky pohledu z vlastních očí si zastřílíte. A to dost originálně. Zvířátky nebo hmyzem, který supluje konvenční i nekonvenční munici.
Chcete munici? Musíte jí nejdřív chytit nebo koupit. Kupování munice je ale nuda. Lepší je investovat do různých vylepšení výbavy. Hra se dá procházet díky zabíjením nepřátel nebo jejich chytáním. Což není tak krvelačné a je za to víc peněz. Já rád chytal. Taktika omráčení jednoho, jeho rychlé chycení a útěk mimo dosah ostatních kvůli vyléčení se vyplatila. Jen jsem si musel zvyknout na to, že při chytání se automaticky přepne kamera a zpátky už automatická není. Že se kamery z třetího pohledu nehodí moc na boj, protože se sama natáčí pomalu neobratně a hrdina v tomto pohledu zvládne jen mlácení nebo hlavičkování.

Musím říct, že na začátku jsem trochu při hraní trpěl a chtěl jsem Stranger´s Wrath naložit. Všechny zmíněné problémy jako je design prostředí nebo problémy s kamerou mě rozčilovali hlavně na začátku. Postupem času jsem ale ocenil originalitu, unikátnost hry. Svobodu rozhodování, jak naložit s nepřáteli. Nic podobného jsem ještě nehrál. Navíc je to slušně dlouhé, je to western a obsahuje jeden velký zvrat, který hru okoření a pořádně změní tempo. Zvratu předchází opravdu pěkná animace. Po vzoru předchůdců.

Herní výzva 2024: Nemova říše (hardcore)
Dá se ještě použít: Ztraceno v překladu

Pro: originální zbraň a munice, možnost nezabíjet, fungují skloubení akce a skákačky, délka hry, dějový zvrat

Proti: opravdu hodně tunelovitý design, neposlušná kamera za zády, chudá paleta zvuků, kolísající frame-rate na Vitě

+11

Knack II

  • PS5 80
To jsem takhle jednou hledal co bychom si mohli se synem zahrát v kooperaci nebo prostě jen společně. Vyrazili jsme do obchodu, kde kromě Lego her a kdejakých závodů měli jen tohle. Tak jsem to bez jakékoliv znalosti vzal. Druhý díl barevně vykreslené hry, kde vystupuje dosti bizarní hrdina, lidé s velkými hlavami a goblini se svými vynálezy. Japonský steampunk jako vyšitý. Kromě toho se to hraje podobně jako třeba God of War.

Hlavní hrdina složený z úlomků, který v bitevní vřavě narůstá, protože se na něj lepí další bordel, je originální nápad. Zvlášť, když ze sebe může úlomky setřást a znovu nalepit podle potřeby. Kromě procházení skulinami a přecházení přes úzké římsy to má uplatnění i v boji při vyhýbání se mocným úderům. Moc jsme to ale nepoužívali. Protože, když ze sebe Knack setřese úlomky, hra se v bojích stává dosti nepřehlednou. Největší zábava není se zmenšovat, nýbrž zvětšovat. Když se Knack postupně zvětší do své maximální velikosti, stává se z něho nemilosrdný tank, který válcuje všechno před sebou s uspokojivou lehkostí.

Hra se často snaží měnit tempo hry. Což by bylo fajn, kdyby obsahovala méně skákacích pasáží. Které jsou nudné, zbytečné a někdy i frustrující. Ničí tempo. Když hraji hru jako je Knack 2, chci hlavně rubat a maximálně snesu nějakou hádanku na odlehčení. Kdybych chtěl hrát hopsačku, tak si zahraji třeba Raymana nebo Hop Sváču. Na druhou stranu hra obsahuje snad nejzábavnější quick-time eventy co jsem zažil. Nejsou těžké a je opravdu zábava sledovat Knacka jak to má všechno spočítané.

Samotný boj je zábavný. Zvlášť ve dvou, kdy si můžete navzájem svá komba doplňovat a boostovat. Snadno se z vás mohou stát mašiny na zkázu. V kooperaci bych se vůbec nebál hrát hru na těžší obtížnosti. My jsme hráli na normal a bylo to skoro bez ztráty kytičky. A to je synovi šest let.

Knack a jeho přátelé létají po rozlehlém světě, který zachraňují a zároveň se díky tomu často mění prostředí. Až na skákající pasáže nuda nehrozí a celé je to slušně dlouhé. Na pohodový co-op jako dělané. Knack II nabízí dva režimy grafické kvality se zamčením frame-ratu na 60 fps. Na novějších konzolích je to tedy pěkně barevná a plynulá podívaná.

Pro: perfektní co-op souboje, narůstání Knacka do monstrózní velikosti, slušná délka, zábavné quick-time eventy (kdo to má)

Proti: nudné a časté hopsací pasáže

+10

Hotline Miami

  • Vita 85
Jsem takhle jel v metru, vedle mě si sedl jedinec s nějakou mentální poruchou a sledoval co hraji na Vitě. Asi pět zastávek se koukal na krvavý masakr. Na mé časté umírání. Na manické opakování téhož stále dokola. Na sadismus herní postavičky. Kdy nestačí hlavu omlátit o zem. Mnohem víc bodů dostane, když předtím vezme do ruky páčidlo a hlavu rozmašíruje na kusy. Celé navíc v kaluži cákající krve. Ani nevím, kdy přesně vystoupil. Prostě ideální hra pro handheld, kterou si vezmete mezi neznámé lidi. Nejlépe do narvaného MHD.

Znovu opakování je v Hotline Miami až neuvěřitelné. Nikdy v žádné hře jsem nezažil, že bych za jednu minutu zopakoval třeba šestkrát jednu misi a vůbec mi to nevadilo. Je to intenzivní, je to rychlé a načtení nového začátku je okamžité. Já mohl jen přemýšlet nad tím, co jsem udělal špatně. Jak bych to mohl udělat lépe. Jak udělat větší bordel. Co udělat pro to, aby to bylo krvavější a variabilnější. Prostě, abych za to dostal, kromě samotného splnění mise, víc bodů. Úplně jako ve skutečném životě.

Beru tedy všechno co mám po ruce a jdu do toho po hlavě. Využívám všechny možné zbraně. Od chladných až ke střelným. Když dojdou náboje, hodím na gangstera zbraň a pomůžu si třeba dveřmi. Má nejoblíbenější maska koně mi problematiku dveří hodně usnadnila. Ale není za to moc bodů. Chvílemi mi vadilo, že nevidím moc do dálky, ale nepřátelé jo. Střílím na slepo až do doby, kdy seberu masku žirafy. Vidění celé úrovně ale není ten zásadní bonus. Proto se vracím ke střílení na slepo.

Hudba je o ničem, zvuky zbraní a bouchání hlavami o zem taktéž. Proto mi ani nevadilo hrát bez zvuku. Vlastně jsem se na to mohl lépe soustředit. Představa, že autoři zakomponují zvukové emoce postaviček a já to na chvíli pustím nahlas v metru je sice lákavá, ale radši ne. Délka hry je tedy jediný zásadní velký mínus. Což je na druhou stranu dobře pro hru. Když se od ní nemůže hráč odtrhnout a má pocit, že i když jí tisíckrát opakoval, má to hned dohrané. Samotného by mě zajímalo, kolik v tom mám hodin.

Pro perfekcionisty, sběratele trofejí a streamery má Hotline Miami přidanou hodnotu i po dohrání. A já se rozhodně nebudu nutit do druhého dílu.

Herní výzva 2024: Ve stínu pixelů 
Lze ještě použít v kategoriích: Nikdy se nevzdávej!  

Pro: intenzivní, rychlé, krvavé a maximálně zábavné, ideální pro handheld

Proti: nic moc ozvučení a hudba, málo misí

+11

Shellshock 2: Blood Trails

  • PC 45
Prvně bych chtěl říct, že Shellshock 2 nemá s prvním dílem nic společného. Kromě zasazení do vietnamské války. Samotná válka je zde dost v pozadí a hra se vydala cestou hororové zombie střílečky. Hororové jen za předpokladu, že necháte jas hry na defaultním nastavení. Celá atmosféra stojí na tmě a kuželu světla baterky ve tmě. Strach z nakažených nepřátel je větší, když je zahlédnete na poslední chvíli. Když poté musíte v kontaktním souboji šetřit náboje a utíkat, protože často dojdou. Atmosféra není vůbec špatná. Má to punc snového pekla. Hra se s nikým nemazlí. Všichni kamarádi nebo spolubojovníci brzy umřou. Nastavuje pocit těžko překonatelného zmaru.

Minimálně ze začátku mě Shellshock 2 slušně bavil. Přestřelky s vojáky měli říz. Zbraně střílejí tak jak mají. Vojáci toho vydrželi stejně jako lidé a lítali z nich pěkné cákance. Bohužel, čím déle jsem procházel hrou, tím víc mě rozčilovala. Extrémní naskriptovaná lineárnost časem začala spíš připomínat on-rail střílečku. Všechny postavy se chovaly naprosto pitomě a nerealisticky. Quick time eventy se zbytečně často opakovali. S gamepadem se tyto pasáže dají přežít. Na klávesnici je to frustrující, nudné a naprosto zbytečné. V této hře navíc vůbec nedávají smysl a jsou tam jenom pro to, aby tam byli. kolejnicový design je příšerný a umocňuje ho i nemožnost skákat. Ke konci se sice autoři pokusí o jednu otevřenější misi. Bohužel jen o jednu.

Z počátečních bojů s vojáky hra sklouzne ke kosení zoufalých nakažených. Vždy naservíruje hráči maximálně dvě zbraně na výběr a navíc nejsou ani pořádně vyvážené. Takto slabou a zbytečnou brokovnici jsem snad nikde neviděl. Jakmile se roztěkaným zombiím s ní netrefíte do hlavy, je k ničemu. Shellshock obsahuje i pár pozdějších misí, kde jsem se bál o život, ale zábavnost je čím dál horší. Naštěstí hra skončila dřív, než jsem stačil být úplně znechucený. Bylo to až překvapivě krátké a nedokážu si představit, že bych za tohle zaplatil třeba litr v době vydání (byla prodávána za AAA cenu).

Sice bych dostal docela hezkou, pěkně ozvučenou a atmosferickou hru. Která ale, po nějaké době, zabije všechen svůj potenciál. Nabízí dvě a půl hodiny průměrného střílení, průměrného příběhu, katastrofálnímu designu, okořeněného dementními QTE. Alespoň, že to bez problémů funguje.

Má to i světlé chvilky, ale často jsem měl pocit, že jsem ve hře podobné Condemned, která je zpracovaná jako Duty Calls.

Pro: krvavě tísnivě snová atmosféra funguje, pěkné ozvučení, zasazení

Proti: postupná zhoršující se kvalita, design misí, otravné a zbytečné QTE, podivné chování příběhových postav, špatně vyvážené zbraně, extrémně krátké, přechod na střílení hord zombií nebylo správné rozhodnutí

+13

The 3rd Birthday

  • Vita 70
Je to první cesta do, pro mě, neznámé série. Sice moc nedává smysl, abych začínal posledním dílem. Alespoň ale nebudu zatížen vzpomínkou na předchozí díly, které určitě měli ten jediný správný herní žánr a atmosféru. Jelikož hra dostávala jen průměrné hodnocení byl jsem trochu skeptický (co bych neudělal pro herní výzvu). Začátek hry mé obavy bohužel potvrdil. První dojem není vůbec dobrý.

Prvně mě zarazila ošklivá grafika. Copak neumí PSP mnohem víc? V době, když už bylo na konci svého životní cyklu. Když si vzpomenu jak pěkně vypadal třeba Silent Hill: Origins a jak se pěkně hýbal. The 3rd Birthday na pohled nevypadá moc hezky a divil bych se, kdyby snímkování dosáhlo alespoň hodnoty 30. Chápu, že konzole měla své limity v počtu ovládacích prvků. Smutné je, že už si někdo nedal práci hru přizpůsobit na Vitu. Stačilo jen zapojit pravou páčku na míření a zážitek s hratelností by se posunul úplně jinam. Zaměřovat levým analogem a zároveň šipkami posunovat kameru je šíleně pomalé a neintuitivní.

Jako, že se kamera sama neotočí ve směru na který je postava natočená. Otočí se až za mířidlem. Zatímco se ale klasická útočná puška zaměří automaticky, odstřelovací puška nebo granátomet nikoliv. Musíte se pěkně dlouho manuálně otáčet. Nejdřív šipkami a pak analogem na levé ruce. Ach bože.. PSP jsem měl rád, ale kvůli tomuto problému jsem ho dal radši pryč.

Další problém hry spočívá v tom, že je to prachsprostá jednoduchá střílečka, která zároveň obsahuje asi hodinu animací, kde postavy filozofují jak o život. Kde je vám podáván umělecky abstraktní příběh a celé je to podbarvené hudbou, která se absolutně nehodí do akčního žánru (I když chápu, že hudba se nedá nikdy objektivně posoudit). Jako kdyby hra nevěděla, čím chce být. Hezky vypadající animace mohli být klidně kratší a uvolněná paměť mohla jít radši do hratelného obsahu, kterého mohlo být víc.

Jakmile jsem si zvykl na ovládání, zjistil jsem, že The 3rd Birthday je ve skutečnosti výborná střílečka. Při převtělování do těl vojáku mi hned v hlavě vyjela Messiah. Hru, kterou jsem kdysi chvíli hrál a nějakým zázrakem jí mám stále v paměti. Tady samozřejmě hrdinka není tak bezbranná a celý systém převtělování je jednodušší. Hra vás vždy hodí do arény s několika vojáky a poraď si. Souboje jsou náročné a někdy slušně adrenalinové. Zbraně nemají velkou sílu, zatímco nepřátelé ano. Zároveň jich je víc a na konci každé z epizod je silný boss. Postup není zadarmo a to je dobře. Často jsem umíral a dlouho jsem pobíhal se zakrvácenou a polonahou hrdinkou, než jsem zjistil, že se dají za prachy šaty obnovit a bunda, pod kterou nic moc nemá, zároveň slouží i jako brnění. Japonci se nezapřou.

Je to jen střílečka. Přes všechny problémy a děsivý začátek, sakra zábavná střílečka.

Herní výzva 2024: Ukradené vánoce
Lze ještě použít v kategoriích: Láska nebeská, V záři reflektorů (hardcore)

Pro: náročné souboje jak s průměráky tak s bossy, převtělovaní je neokoukaná mechanika

Proti: PSP umí lepší grafiku, uzpůsobení ovládání pro Vitu by tomu více než prospělo, špatná kamera, nepadnoucí hudba, špatný první dojem

+10

A Plague Tale: Innocence

  • PS5 90
Čekal jsem lineární příběhovou hru z neokoukaného, pro mě atraktivního, prostředí středověké Francie zasažené morem a dostal jsem přesně to. Emotivní příběh dvou dětských sourozenců, kteří procházejí krutým peklem a snaží se přežít. Je to přímočaré. Je to krásné, kruté a slza také párkrát ukápla. Čekejte historické kulisy, ale nečekejte realistický příběh. Prostředí nadmíru depresivní, temné, ale zároveň krásně graficky zpracované. Podbarvené temnou, ale uhrančivou hudbou plnou motivů temného středověku. Kde hlavní nástroj je violončelo.

Hra obsahuje špičkový profesionální dabing. Jak francouzský, tak anglický. Kvůli herní výzvě jsem hrál ve Francouzštině s českými titulky. Po dokončení a vracení se do jednotlivých kapitol kvůli trofejím, jsem přesedlal na Angličtinu. Immersi mi to nezkazilo. Obojí je skvělé. Hlasy dabérů obou postav vypráví kontrast dvou dětských nevinných hrdinů pocházejících ze šlechtické rodiny. Kteří byli z minuty na minutu hozeni do reality temného středověku v době těžké krize. Amicia to zvládala ještě celkem dobře. Pětiletého Huga mi bylo opravdu líto. Působilo to na mě až překvapivě.

Hratelnost hry je famózní. Jakmile mě jednou chytila, měl jsem problémy jí vypnout a jít spát. Poštěstilo se mi mít ale celou jednu volnou sobotu. Kdy jsem hrál hru celý den a vlastně jsem jí celou dohrál na tři zátahy. A to není úplně krátká. Bylo to jako sledovat film. Film s námětem, který tu nikdy předtím nebyl. Obtížnost je nastavená tak, aby to hráč neměl zadarmo, ale zároveň se nefrustroval zbytečnými záseky. Zábavný stealth, jednoduché hádanky a adrenalinové akční scény. Hratelnost se mění a nesklouzne do stereotypu.

Bohužel to celé trochu kazí umělá inteligence nepřátel. Později ve hře stačí mít na snadný postup vyčištěnou únikovou cestu. Má taktika byla prakem sundat helmu vojákovi chemikálií a utéct. Když se všichni uklidnili, už ho stačilo jen trefit šutrem do hlavy a utéct. Voják se vrátil k mrtvole svého druha a dělal jakoby nic. Nepřátelé vás nepronásledují daleko. I když vás u toho přistihnou, nejsou dlouho podezřívaví a rychle se uklidní. Stačí jen mít trochu trpělivost a dojem ze hry se hned dostane skoro k arkádě. Naštěstí tuto taktiku nelze uplatňovat všude.

Mnohem víc mi ale v paměti utkvěli scény jako přechod bitevního pole, zhasnutí vojákovi lucerny uprostřed hejna krys, hrdinné Rodrikovo tlačení vozu za účelem ochrany před lučištníky nebo poslední epický souboj s brutálně nechutným hlavním záporákem. Během hry se postava ustrašené Amicie změní na nekompromisního zabijáka. Využíval jsem k tomu prostředí, vybavení či další sofistikované a kruté prostředky. Nepřátel mi nikdy nebylo líto. Zasloužili si to.

Jen víc těchto neokoukaných, skoro až filmových zážitků.

 Herní výzva 2024: Ztraceno v překladu
 Lze ještě použít v kategoriích: Nemova říše, Nikdy se nevzdávej! 

Pro: prostředí temného středověku, mor a krysy jsou neokoukané, kontrast prostředí a dvou nevinných dětí, atraktivní lokace, krásná grafika, krásná hudba

Proti: umělá inteligence nepřátel je špatná

+23

Shellshock: Nam '67

  • PC 70
Shellshock na mě zapůsobil naprosto příšerným prvním dojmem, pokud vynechám skvělou hudbu z menu. Nevýraznou grafiku z dob vrcholu éry PS2 a Xboxu vem čert. Mnohem horší byl samotný pocit z hratelnosti. Kostrbatý pohyb, nepřesná střelba, respawn a nezvyklé ovládání mě dohánělo k šílenství. Pocit ze střelby byl sám o sobě hrozný. Korunu tomu dávala samoúčelná brutalita, kdy se trefíte do těla a upadne noha nebo praskne hlava jako v Soldier of Fortune: Payback. Ovládání vyžaduje neustálé potvrzování každého úkonu a hordy nepřátel nekonečně nabíhají do doby překročení skriptovacího bodu.

Děs ze hry naštěstí po nějaké době nahradilo zvyknutí si. Chvíli po té slušná zábava. Po vypnutí mozku je to, ve skutečnosti, slušná odpočinková akce. Hra, která nemoří hráče brutální obtížností, ale posílá na něj dostatek nepřátel, aby měl hezký pocit z postupu. Hra, která hráče (na rozdíl od Vietcongu), nezabije hráče každou nalíčenou pastí. U těch výbušných se mi sice, díky extrémně dementní minihře, nepodařilo zneškodnit. Zato mě nikdy sama od sebe nezabila. Je to celé jenom o střílení. I ve "stealth" misích. Cesta dál se nedá minout.

Shellshock se snaží ukazovat hrůzy války. Na jednu stranu má celkem tísnivou brutální atmosféru. Na druhou stranu je to celé tak přestřelené, že to vypadá jak z komiksu. Obě dvě strany dělají zvěrstva, že je to těžko uvěřitelné. Často dělané až moc na efekt. V každé misi zastřelíte asi 100 nepřátel. Muže a ženy bez rozdílu. Civilisty také a bez postihu. Každý maniak se tu může vyřádit a pak mít ze sebe ten správný válečný pocit. Ano v Shellshocku se masakruje a z mrtvol se sbírají suvenýry jako pozdější platidlo v táboře. Někdy tísnivě syrová atmosféra fungovala. Výčitky z tolika mrtvých.. Pak jsem si za suvenýry koupil šuky, šuky, bum, bum a v komediální animaci se trochu "pobavil".

Jak se blížil konec, nepřátel bylo čím dál víc a já s krvavýma očima po poslední atmosferické animaci zjistil, že mě to bavilo. A, že není v pořádku počítat zabité, kterých bylo 889. Čistý herní čas byl 3 hodiny 50 minut a já si vychutnával skvělou bluesovou skladbu v závěrečných titulkách. Hudba v Nam 67 je fenomenální. Pecky jako Who do you love od George Thorogooda, John Lee Hooker - I don´t wanna go to Vietnam, Eddie Kirk - The Hawg Pt. 1 nebo Jimmy Powell & The Five Dimensions - Sugar Babe byly a jsou pořád skvělé.

Přes děsivý začátek je to nakonec vcelku pohodově nepohodová hra.

Herní výzva 2024: V záři reflektorů

Pro: válečné atmosféra z brutální války funguje, nenáročná a zábavná hratelnost, hra se nesnaží o jiné prvky než střílení, perfektní dobový soundtrack

Proti: děsivý začátek, nepohodlné ovládání, krátké, někdy až moc samoúčelné násilí, mohlo by to být hezčí

+14

007: Quantum of Solace

  • PC 75
Quantum of Solace jsem neviděl. Proto je příběh téhle hry pro mě novinkou. Ve všech Bondovkách je ale příběh v podstatě stejný. Jsou tam padouši, které Bond všechny postřílí a odejde středem se svou Bond girl, kterou sbalí během akce. Je vlastně jedno, jestli to udělá akčně nebo plíživě. Důležité je, že musí mít k dispozici své kapesní vynálezy. Ty mi tady trochu chyběli. Respektive, není to součást hratelnosti.

Hratelnost spočívá jen v krytí se, střílení a chození dopředu. Žádná větší interakce s prostředím, práce s fyzikou nebo alespoň malá volnost tady není. Všechno je striktně naskriptované. Všechno se to ale odehrává v prostředích atraktivních lokací. Ať jsou to mise v Sieně, v Benátkách nebo ve vlaku v Černé Hoře, všechno to vypadá neokoukaně, atraktivně a je to pěkně nasvícené.

Samotné střílení je povedené. Krycí systém v FPS je neokoukaný a zajímavý nápad. Bondovi přidává na uvěřitelnosti. Dává mu velkou výhodu. Naopak se stačí chvíli nekrýt a nepřátelé ho rozstřílejí za sekundu. Což je fajn. Sami by se ale mohli lépe krýt. Hru jsem projel na třetí ze čtyř obtížností a řekl bych, že je to akorát, abych to nedostal úplně zadarmo. Pocit ze střelby je výborný. Zbraně jsou skvěle ozvučené, smrtící a kopou akorát. To nejdůležitější, co musí mít každá frenetická střílečka, Quantum Solace má.

Velkou chybou je uzavřené snímkování na 30 FPS. Kdyby neexistovala modifikace na jeho otevření, hratelnost by hodně utrpěla. Rozdíl mezi 30 a 60 je tady poznat na první dobrou a ani zmíněná modifikace není úplně stoprocentní. Minimálně jeden skript na vlaku přes ní nefungoval. Také je škoda nepřítomnosti titulků a v neposlední řadě mě rozčilovalo šíleně blikající menu.

007: Quantum of Solace je hra nabouchaná akcí a má výborný spád. Škoda, těch několika chyb, které asi vyplývají z toho, že na to nejspíš nebylo dost času a bylo potřeba kompromisů. V rámci možností z toho Treyarch vytěžil celkem dost. Základy hry jsou libové. Škoda těch chybějících vynálezů.

Herní výzva 2024:  Tenkrát v Hollywoodu 
Lze ještě použít v kategoriích: Nemova říše, Láska nebeská, V záři reflektorů 

Pro: pocit ze střelby, krycí systém, atraktivní lokace, ozvučení

Proti: uzamčené na 30 FPS, hodně krátké, chybějící bondovské vynálezy k přežití

+16

Alpha Prime

  • PC 70
Na první pohled je zřejmé z jakých vzorů Alpha Prim vychází. Mrkám na vás Doome 3 a Quaku 4. Klaustrofobické prostředí základen na cizí planetě je toho důkazem. Chodit ven můžeš, ale pořádně se nenadechneš. Architektura a plastově vypadající textury se podobají ID technologii jako vejce vejci. Technické vybroušenosti svých předchůdců Alpha Prime sice nedosahuje, ale atmosférou je dosti podobná. Pro mě už trochu nostalgická atmosféra. Až jsem skoro slzu zamáčkl.

Jediná herní náplň je jít dopředu a zastřelit všechno, co se pohne. Nikoho neušetříš. I ten nejobyčejnější administrativní pracovník na tebe vytáhne pistoli. Po tom, co na tebe nastoupí obrněný vojáci, obtížnost stoupne. A to hodně. Útočná puška je takové plivátko. Nepřátelé vydrží klidně i celý zásobník. I do hlavy vydrží víc ran. Na dálku je snad účinnější pistole. Je tedy potřeba zbraně hodně kombinovat a nebát se riskovat. Třeba s brokovnicí. Při správném načasování, momentu překvapení a přesné střelbě lze takto přežít i proti čtyřem nepřátelům v místnosti. Nepřátelé ovšem také střílejí přesně a také mají brokovnice.

Už na střední úroveň je obtížnost nesmlouvavá. Save/load ve stylu pokus/omyl je na denním pořádku. Kromě toho ti hra neukáže cestu dál. Musíš si jí vlastníma silami najít. Někdy není úplně zřejmá. Už jsem si trochu zvykl na konzolový přístup k hraní. Chvíli mi trvalo, než jsem se adaptoval na tlačítko quick save. Vracení se k léčícím přístrojům je také častou náplní hry. Na druhou stranu, o to víc vyskočí dávka dopaminu. Když se ti podaří vyčistit místnost.

Alpha Prime se snaží hodně pracovat s fyzikou. Neustále odkládání věcí nebo vík z beden je častá náplň hry. Fyzika asi souvisí i s tím, že hlavní hrdina nedokáže v klidu stát na schodech. Neustále má tendence se klouzat dozadu a vyjít schody skrčený je někdy celkem fuška. Hra obsahuje opravdu béčkový příběh. Díky Phoenix Dabing si jí můžeš vychutnat s českým dabingem. Nic zázračného ale dialogy v cutscénách nejsou. Všechno to dlouhé okecávání vede jen k jednomu cíli. Všechny zastřelit nudnými konvenčními zbraněmi. Celkem mi zde chyběla nějaká ultimátní specialita ve stylu BFG. I bez toho je ale střílení celkem zábavné.

Hra je to krátká, příběh je nepřekvapující, agresivní hudba mě opět rušila v soustředění a hlavní boss nedělal velké problémy. Je to dobrá hra, ale nic extra zapamatovatelného.

Pro: solidní střílečka, vyšší obtížnost není na škodu, atraktivní a klaustrofobické prostředí cizí planety

Proti: je to krátké, obsahuje šíleně béčkový příběh a slabší závěr, postrádá nějaký víc zapamatovatelný moment, častý postup ve formě pokus/omyl

+15

Mafia: Definitive Edition

  • PS5 85
Svého času mě Mafia hodně bavila. Hrál jsem jí skoro jako novinku na nadupaném počítači mého bratránka. Těšil jsem se na každou novou misi a hltal příběh. Po pár letech jsem Mafii rozehrál podruhé a už mě tolik nebrala. Druhé hraní postrádalo kouzlo. Najednou jsem si začal všímat nedostatků, kterých si hráč, oslněn příběhem a jeho filmovostí, tolik nevšímá. Mluvím hlavně o nemastném soubojovém systému. Pro člověka znalého největších klasik mafiánského filmu zdejší příběh ve skutečnosti nepřinese skoro nic nového. Až na to, že je to česká hra s velkou produkční hodnotou. A obsahuje skvělý český dabing.

Proto jsem se dlouho zdráhal Mafiu: Definitive Edition rozehrát. I když mi kamarád nabízel, že mi jí půjčí. Nakonec mě přesvědčil až PS Plus. Od příběhu jsem velké překvapení nečekal a také jsem ho nedostal. To by asi pak nebyl remake, nýbrž nová hra. Na celou příběhovou šablonu ani nemusíte znát původní hru. Stačí shlédnout Kmotra (nebo přečíst), Mafiány a víte jak to dopadne. Je to opravdu velké klišé. Chápu ale, proč mě to tenkrát tak uchvátilo. Téma bylo tehdy nové a neokoukané. Jenže od té doby jsem stihl přečíst i Al Caponeho "životopis".

Ke znovuzahrání mě nejspíš nalákala romantická nadsázka staré verze. Ve staré Mafii se Salieri hodně podobal čestnému donu Corleonovi. V remaku se z dona Salieriho postupně vyklube psychopatický vrah, který tak moc baží po moci, že se nebojí jakékoliv špíny. Uvěřitelnější fungování mafiánské rodiny. Ve zločineckém podsvětí nic není tabu. Ani drogy. Nová grafika navíc přispívá k větší surovosti reálnějším zpracováním násilí a smrti. Tak to má být. Tak je to správné.

Mé herní předsevzetí bylo, že se konečně pořádně naučím hrát s gamepadem. Hru jsem proto rozjel na těžkou obtížnost a vypnul asistenta míření. Bylo to krušné. Na každý check point, v přestřelkách, jsem potřeboval alespoň pět smrtí. Na závod musela obtížnost dolů. To už by jinak bylo s velkým sebezapřením. Při honičce s obrněným vozem zase přišel na řadu asistent míření. Udržet kurzor tam, kde bylo potřeba, musí být těžké i s myší. Asi ve dvou třetinách hry mi střílení konečně začalo jít. Nový soubojový systém je super. Je zábavný.

Největší zklamání je hudba. Melodii z původní hry mám pořád v hlavě. Věčná škoda, že není tady. Ani jedna z melodií zde přítomných mi nedokázala z hlavy dostat tohle. Jakmile jsem vlezl do auta, hned to naskočilo. Další zklamání jsou absence Ralphových ukázek páčení zámků na nejrůznějších autech. Chybělo mi postupné rozšiřovaní vlastního vozového parku. Definitive Edition auta skoro neřeší. K Bertonimu jsem se podíval až ve volné jízdě a na jeho pohlednice rezignoval. Fakt mě nebavilo podle nich hledat. Ani sběratelské předměty nejsou velký výkřik zábavy. Ve městě se toho totiž moc dělat nedá. Je celkem mrtvé a prohledávat každý kout kvůli liškám? Ne, díky.

Dabing je snad ještě lepší než v původní hře. Dabéři jsou asi zkušenější. V hlasech postav je víc emocí. Je to špičková práce. I přesto, že jsem věděl, co se stane, tak jsem si hru užil. Autoři to chytli za správný konec. Postavy jsou více uvěřitelné, přestřelky zábavnější a auta se chovají stejně. Docela jsem se navnadil na druhý díl. Jen škoda prázdného města a absenci vedlejších úkolů.

Pro: uvěřitelnější charaktery postav, ještě lepší český dabing, grafika přidává na surovosti, krycí soubojový systém je zábavný

Proti: absence vedlejších misí, zjednodušená úloha Ralpha, menší důraz na vlastní vozový park, nudné hledání sběratelských předmětů v prázdném městě, absence melodie z původní hry!

+20

Shadow Ops: Red Mercury

  • PC 75
Shadow Ops vůbec není špatná hra. Vlastně je to celkem solidní řežba. Je to hodně rychlé. Vyžaduje neustálé soustředění a rychlé reakce. V lineárním postupu na hráče nabíhají nepřátelé po desítkách. Nepřítel vykoukne zpoza zdi a hned střílí. Je důležité mít rychlou reakci a střílet dřív. Každé nabití zásobníku jsem musel vážit, protože na to často není vůbec čas. Díky nemožnosti uložit hru během mise je na místě i trochu rozvážnější postup. Tento přístup je podle mého správný. Přispívá k většímu napětí a díky krátkým misím nefrustruje.

Hru jsem zkoušel rozehrát na třetí ze čtyř obtížností. Hned od začátku jsem trpěl nedostatkem munice. Dokonce takovým, že jsem chvílemi neměl náboje ani v pistoli. Snížil jsem tedy obtížnost o jeden stupeň a najednou bylo nábojů víc. Nepřátel pořád stejné množství a hra se stala mnohem zábavnější. Bohužel Shadow Ops trpí stejným nešvarem jako třeba single kampaň Condition Zero. Nemůžete sebrat zbraň od padlých nepřátel a munici nechávají jen občas.

Shadow Ops se rozhodně netváří, že by bylo něčím víc než brutálně arkádovým béčkem. Důležité je si pořádně zastřílet a pocit ze střelby je výborný. Nepřátelé netrpí syndromem potřeby dvou zásahů do hlavy v pozdější fázi hry. Celou herní dobu jsou to opravdu lidé. Jen jich nabíhá víc ve výhodnějších pozicích a jsou lépe ozbrojeni. A když vás zaměří, dokáží vás překvapivě rychle zabít. Sbírání a vracení se pro lékárny se do tohoto typu hry opravdu nehodí. Ničí to dynamiku akční hratelnosti. Musím jen kvitovat, že druhý Call of Duty přinesl do žánru auto-heal. Hodil by se už tady.

Příběh hry v cut-scénách je tak vážný a tak béčkový, až mě to trochu ubíjelo. Představte si, kdyby svět fungoval jako ve filmu Poslední Akční Hrdina. Hlavní hrdina všechno vystřílí, bez zranění přežije a na konci se políbí se svou milou. Je to béčko plné toho největšího klišé jaké si umíte představit. Bohužel se, na rozdíl od Posledního Akčního Hrdiny, bere dost vážně a hra tím dost trpí. Je to prostě tupé. Nepomáhá tomu ani epická hudba, kterou jsem nemohl poslouchat. Naopak grafika, prostá barev, postavená na nenáročném a rychlém Unreal 2 enginu, vykresluje přesně to, co hra potřebuje.

Na Shadow Ops: Red Mercury hráč potřebuje klid na soustředění. Je potřeba vypnout všechny ostatní části mozku a jen se odreagovat u dobře zpracovaného střílení. Hra to není úplně krátká a celou herní dobu si drží svou kvalitu.

Pro: pocit ze střelby, svižnost hry, hodně nepřátel není na škodu, nemožnost ručního ukládání zvyšuje napětí

Proti: někdy až ubíjející béčko, vracení se pro lékárny, nemožnost sbírání zbraní po padlých nepřátelích

+11

Alien Breed

  • Vita 55
Na Alien Breed jsem na Vitu narazil zcela náhodou, když jsem hru stáhl jako jednu z prvních v jednom nejmenovaném seznamu. Jen abych zjistil, zda funguje. Zkoušel jsem jí po té hrát a hle, ono to nebylo špatné. Tehdy padlo rozhodnutí, že nesmiřitelnou klasiku z Amigy Alien Breed dohraji.

V prvních fázích hra skutečně není nic jednoduchého. Klíčů je omezené množství, nepřátelé se neustále obnovují a každá odbočka špatným směrem může být smrtící. Což v neustálém bludišti, které je plné slepých odboček, není těžké. Proto první věc, na kterou jsem si našetřil v herním obchodě, byla mapa. Hra se okamžitě stala mnohem lehčí. Druhá věc, která mě trápila, byla nedostatek klíčů. Díky jednosměrným elektrickým průchodům se takhle dalo dostat do neřešitelných pastí s nutností restartu úrovně. Tento problém vyřešil nákup zbraně, co umí rozstřelit dveře. Poté hra sklouzla k jednoduché, až banální hříčce.

Jakmile jednou seberu peníze a nakoupím vybavení, mám ho napořád. Bez ohledu na to, kolikrát mě zabijí. Lékárny není potřeba sbírat, protože si je v obchodě mohu koupit tak levně, že nemá cenu se za nimi hnát. Munice je všude a je levná. Jediné co stačí je vzít si zbraň jejíž střely se odráží od zdí a otevírá dveře. Pak stačí jen nepřesně střílet. Hra díky těmto mechanikám ztratila jakékoliv napětí. Jediné, co trochu vyžaduje soustředění, je dobíhání do exitu v časovém limitu.

Nechápu, co přimělo tvůrce portu na Vitu k těmto rozhodnutím. Snad to, že se dá mapa otevřít dotykem obrazovky? Na Youtube v gameplay amigáckých verzí nikdo mapu nepoužíval. Hru i všechny expanze jsem prošel jako nůž máslem. Příliš nedoporučuji tuto verzi. I když je hezčí a dá se hrát na cestách. Pokud vám tedy nevadí jen tak relaxačně kosit vetřelce mezi autobusovými zastávkami.

Skoro jsem teď dostal chuť na Abuse.

Pro: dusný začátek, relaxační, až zenové střílení vetřelců na cestách

Proti: obchod nezohledňuje smrt, příliš malé ceny v obchodě, minimapa a zbraně prorážející dveře dělají hru směšně jednoduchou

+10

Astro's Playroom

  • PS5 90
Hurá, máme nový PlayStation! Co si zahrajeme? Místo hry jsme si jako bonus vzali druhý ovladač. V knihovně máme skoro všechno pro PS4, takže bude asi nejlepší zkusit Astro´s Playroom, které neobsahuje násilí a mohu se o gamepad střídat s dětmi. S tím, že po každé "smrti" se předá ovladač tomu, kdo je na řadě. A ono to fungovalo.

Musím říct, že možnosti PS5 ovladače mi až vyrazili dech. Nečekal jsem až tak velký krok kupředu. Natahování luku, foukání do větrníku nebo ovládání rogala jsou skvělé ukázky co tento ovladač umí. Vibrační zařízení, rozpoznávající povrch po kterém chodíte nebo jak akčně hrajete, je super. Nový ovladač toho umí hodně a Astro to zábavnou formou ukazuje. Kromě všech funkcí i perfektně padne do rukou. Jediná nevýhoda je nižší výdrž baterie, kterou všechny tyto funkce nesmlouvavě vybíjejí.

Astro mi ze všeho nejvíc připomíná hru Sackboy: Big Adventure. Mají společných několik herních prvků a je to stejný žánr. Tato hra je ale lepší. Obsahuje skvělé a přesné ovládání. Je dynamičtější a úroveň obtížnosti je nastavená tak, že si hru v pohodě užijí i malé děti (na rozdíl od pozdějších úrovních v Sackboyovi). Navíc jsem si jako fanoušek PlayStationu užíval každý sebraný artefakt. Sběratelská místnost funguje jako muzeum. Vidět všechny exponáty v nadlidské velikosti by v reálu vůbec nebylo k zahození.

Nakonec hru, skoro celý sám, dohrál můj pětiletý syn. Potom, co jsem se na to občas koukal nebo mu s něčím pomáhal, jsem si to musel dát také. A byla to skvělá zábava. Ovladač představen. Zjistil jsem, co všechno běhá v našem přístroji a bavilo mě to tak, že padla i platina. Mohl jsem se totiž kdykoliv vrátit tam, kam jsem chtěl a jakákoliv zdržující nahrávací obrazovka tady neexistuje. Výzva v tomto případě není potřeba. Stačí se jen pobavit u hry, za kterou se samostatně neplatí. Jediné co mi moc nešlo, bylo ježdění v kouli pomocí touch padu.

Jednoznačně palec nahoru. Snad jen, kdyby to bylo trochu delší. Všehovšudy jsme v tom, i s platinou, strávili osm hodin. "Artefakt nemůže zůstat ztracený v přístroji. Patří do muzea!"

Pro: zábavné představení skvělého ovladače, historie PlayStationu, velká zábava, stovky easter eggů obsahuje

Proti: mohlo by to být delší?

+13

Dead Man's Hand

  • PC 65
První dojem z Dead Man´s Hand nebyl moc dobrý. Hra hráče v tutorialu nabádá, aby střílel do všeho, čím se dá střelbou pohnout. Aby si tím udržel svou krvežíznivost, působil díky tomu větší poškození a získal víc bodů. Díky kterým pak můžete otevřít pár bonusových misí. S tím souvisí první nepříjemnost. Citlivost myši, i přes nejnižší nastavení v menu, je pořád dost vysoká. Vlastním jen jednoduchou třítlačítkovou kancelářskou myš bez vlastního tlačítka na citlivost. Musel jsem si tedy zvykat na velkou citlivost.

Což ve hře, která je svým zasazením zaměřená na pomalé střílení, není to pravé ořechové. Kurzor mi nedržel tak, jak jsem potřeboval a nabíjení starých pušek či revolverů je dost pomalé. Netrefit se tedy znamenalo vypadnout z těžkopádného rytmu. Střílení do všech možných dekorací není tak zábavné jak by asi autoři chtěli. Ač jsem si chtěl držet krvežíznivost a snažil jsem se postupovat rychle, bránil mi v tom pomalý pohyb mé postavy. Podivný kolizní model tomu také nepřispíval. Kde grafika nechtěla, tam se to propálit nedalo. Spousty oken nebo škvír se nedaly propálit. Hra nedovolila často propálit ani mezery v zábradlí či jiné podobné překážky. U nepřátel je to naopak. Často jsem měl pocit, že sna střílejí skrz zdi. Vyvážená obtížnost nade vše. Bohužel na úkor, někdy dost podivných, mechanik.

I tak není Dead Man´s Hand moc těžký. Na střední obtížnost jsem většinu misí a bossů udělal na první pokus. Lékáren a nábojů se všude válí habaděj. Hra je striktně lineární a nepřátelé se objevují pomocí skriptů. Po protnutí neviditelné linie se jich pár objeví a tak pořád dokola. Takto zastřelíte každou druhou misi jiného bosse, doku na mapě neobkreslíte obrázek USA.

Přes nevalný první dojem mě hra po nějaké době začala bavit. Zvykl jsem si na pomalý pohyb na míření i na rozstřelitelné body v okolí, které mi pomáhaly držet krvežíznivost a začalo mě to bavit. Velkým plusem je skvělý hudební doprovod. Atmosferické jižanské rytmy se mi přesně trefily do vkusu. Skvěle a nevtíravě podbarvují atmosféru romanticky zpodobněného divokého západu. Dead Man´s Hand Obsahuje všechny důležité klišé, nebere se moc vážně a je skvěle (přestřeleně) nadabován. Bohužel, v době kdy mě to začalo pořádně bavit, byla hra už skoro na konci.

Melodie v menu je tak dobrá, že jsem si jí při každém spuštění musel poslechnout celou. Také jsem se naučil něco o pokeru. Vlastně jsem si to ve výsledku docela užil, ale chce to trochu trpělivosti.

Pro: skvělá hudba, obsahuje snad všechny western klišé, velká a atmosferická nadsázka, skvělý dabing

Proti: děsivý první dojem, příliš pomalý pohyb, hodně krátké, odfláknutý kolizní model při střelbě

+10

Killzone: Shadow Fall

  • PS4 80
Zdejších 64% neslibuje strhující zážitek. Díky tomu jsem byl k Shadow Fall zdrženlivější a nic velkého jsem od hry nečekal. Hra, která vyšla proto aby na první dobrou ohromila hráče grafikou, kterou PS4 zvládne. To se povedlo tak napůl. Grafika na hráče sice dýchne krásným, až strhujícím dojmem. Bohužel jí ale původní PS4 zvládne jen mezi 30 až 40 snímky. Už v roce 2013 lidé doufali, že by se mohlo, s novou generací konzolí, stát standardem 60.

Přiznejte se také, kolik z vás hra rozčiluje tím, že neobsahuje žádného asistenta míření. Že to tedy nebyla dobrá volba pro čerstvé majitele PlayStationu, kteří neměli velké zkušenosti z gamepadem v FPS střílečkách. Díky tomu se stal Shadow Fall pro nováčky těžko hratelný titul a moc se nehodil na startovací hru nové konzole.
Mě osobně překvapil. Přestřelky neztratily nic ze svého adrenalinového lesku minulých dílů. K tomu jsem dostal nového parťáka v podobě dronu, bez jehož podpory by se přežívalo mnohem hůř. Hra tím chytila větší punc uvěřitelnosti. Měl jsem větší pocit než jindy, že nepřátelé jsou na podobné úrovni jako já. Že vydrží stejně. Že mají stejnou palebnou sílu. Jen jich je víc a hráč se musí víc otáčet.

Sci-fi prostředí je epické a atmosferické. Vyšší technologická vyspělost je vidět na každém kroku a design toho využívá. Například boje s robotickými stroji na zničeném Helgastu byly famózní. Nepoměr sil byl evidentní a já musel využít všeho svého důvtipu a pomůcek, abych přežil. Zatímco přestřelky s vojáky byla taková klasika druhého a třetího dílu. Mise ve vesmíru byla zase příjemné osvěžení. Hra se často snaží měnit hratelnost aby nenudila. A daří se jí to. Kolikrát jsem sám sebe přistihl, jak jsem do toho zažraný. Celé je to navíc vyvedeno v neotřelém grafickém stylu, který je zpracován tak, aby toho hráč viděl co nejvíc.

Pocit ze střelby je skvělý. Hudba a ozvučení jsou atmosferické. Atmosferický je i pocit z boje o život ve zdánlivě nesplnitelných misích. Bohužel je hra celkem krátká a obsahuje fakt divný konec. Jako, že po konci předposlední mise jsem si říkal, že tohle snad nemyslí autoři vážně. A po konci poslední mise zase: "To je všechno?" Opravdu takhle musela skončit celá série skvělých a epických FPS akcí? Je to nedůstojné. V Killzonu se sakra nechci zamýšlet nad nějakou povznášející filozofickou otázkou. Chci se probudit z adrenalinové akce a říct si "Wau, to stálo fakt za to!" Jako, že Shadow Fall za to většinu herní doby stál.

Hru jsem rozehrál na PS4Pro a poslední dvě mise dohrál na PS5. Dojem z hratelnosti je, až na nějakých pět snímků navíc a pocit lepšího ovladače, stejný.

Pro: pomocný dron je skvělý nápad, pocit ze střelby, futuristické prostředí je opravdu hezké, různorodá náplň misí, pěkné ozvučení a hudba

Proti: krátké, opravdu podivný a ničemný konec

+10

Defender's Quest: Valley of the Forgotten

  • Vita 80
U hry Defenderˇs Quest jsem se z nějakého důvodu hecnul, že to bude má první Vita hra s platinovou trofejí. Ať to stojí co to stojí. Hru jsem dohrál celkem čtyřikrát. Dvakrát v New Game+. Nechal jsem v ní přes 100 hodin a když jsem byl na dosah konečným a hlavním trofejím, Vita hodila error a zformátovala disk. Docela k vzteku. Holt, pirátství není vždy úplně spolehlivé. Každopádně jsem hru hrál tak dlouho, že ke konci na mě sebemenší chybka vyčnívala jako pěst do oka.

Vlastně jsem si všiml akorát jedné větší. To bylo občasné padání hry, které nejvíc vyniklo při dlouhých soubojích s bossy. Hra je na konci New Game+ tak těžká, že její pokoření na všechny hvězdy vyžaduje hodně trpělivosti a grindu. Potom ani moc nesejde na tom, že neobsahuje příliš mnoho úrovní. Z neustálého opakování si pak víc všimnete nevyvážené obtížnosti některých z nich. Rozhodně zde neplatí pravidlo, že by poslední dvě mapy s bossy měli být ty nejtěžší. Je to část hry, kde jsou najednou všechna kouzla slabá. Kombinování jednotek moc nefunguje, protože jsou všechny prostě moc slabé.

Na první dvě dohrání obsahuje Defender´s Quest návykovou tower defense hru. Za předpokladu, že vás tento žánr baví. Mě, s přestávkami, ano. Přehledná izometrická 2D grafika rozhodně neurazí. Na malém oled display Vity vypadá hra mnohem lépe, než na Youtube gameplay PC verze. Dabing neobsahuje a zvuky jsou tak jednoduché, že je můžete v klidu vypnout. Což se Vitě, pro rychlé hraní v MHD, hodí. Je to takový standard žánru, který by ale přeci jenom mohl být o něco delší. Mohl by obsahovat víc možností, které budou hlouběji propracované.

Jako hra na cesty funguje skvěle. Představa, že s něčím takovým strávím tolik času u velké televize či monitoru mě zase tolik nebere. Příběh není moc zapamatovatelný a vlastně se mi to ani moc nechtělo číst. Na cestách, když nečtu knihu, radši hraji. A teď půjdu už podruhé spolknout vztek ohledně těch 80 zbytečných hodin, které mi Vita svým errorem sebrala. Budu se dál utěšovat tím, že je to jen hra. Že je to zábava. Že bych kvůli zábavě neměl nic zbytečně vzteky rozbíjet.

Pro: návyková tower defense hratelnost

Proti: občas nevyvážená obtížnost, málo map, málo taktických možností

+12

The Witcher 3: Wild Hunt - Blood and Wine

  • PS4 100
Před Vínem a Krví jsem si musel dát od Zaklínače na chvíli oraz. Hlavní hra, všechny objevené otazníky (ano, i ve Skellige) a datadisk Srdce z Kamene mě trochu vyčerpal. Také PS4Pro si musel trochu odpočinout. Každé spuštění tohoto kolosu nastartoval větrák do plných obrátek. V noci pak nešlo moc hrát, protože jsem tím budil rodinu v okolních pokojích. Skoro půlroční pauza prospěla i samotné hře. Vyšli dva patche, které vypilovali technickou stránku. Hlavně nahrávání se dosti zkrátilo. Což je super.

Po ponoření do příběhu v Toussaintu jsem zjistil, že tohle je asi nejlepší datadisk, co jsem kdy hrál. Malebné prostředí vinic, podbarvené skvělou hudbou, skrývá i temnější než temné stránky. Rozlohou a naplněností světa strčí do kapsy nejednu plnou AAA hru. Už samotné vedlejší mise vydají klidně na 20 hodin skvěle napsaných questů plných krásné přírody, humoru, krutosti a morálních voleb. Hlavní dějová linka je poté (nechal jsem si jí nakonec) ještě lepší. Je ukecaná a poutavá. Měl jsem pocit, jako kdybych sledoval film, který nesmí skončit. Protože nemá hluchá místa a pořád baví. Hlavně pohádkový svět, plný klasických pohádek s realistickým koncem, je prostě boží. To je tak černý humor, že jsem se musel od srdce smát. Do toho Geraltova chladná povaha pasuje jak poklice na hrnec.

Vlastně nemám vůbec nic, co bych tomuto mistrovskému dílu vyčetl. Všechny zdejší aktivity mě moc bavily. Snad jen některé soutěže v rytířském klání byli s gamepadem trochu frustrující. Ale, to je spíš má chyba, že za ty léta s PlayStationem neumím rychleji mířit. Naprosto parádní je souboj s hlavním bossem. Asi nejtěžší souboj v celém The Witcher 3. Boss má tři fáze a na nejtěžší obtížnost jsem ho dal asi na pátý pokus. Což na poměry této hry byla výzva.. Ne, vážně jsem se u toho bavil.

Na konci hry jsem se rozhodl, že se zabíjením monster končím. Usadím se v Toussaintu ve svém hospodářství a každý večer, při západu slunce, budu popíjet víno. Proč také se pořád někam hnát.

O Víně a Krvi je krásná hra. Nic jiného, v podobné náladě, jsem nehrál. Má to vytříbený styl. Moc se těším na The Witcher 4.

Pro: malebné prostředí, skvělý hudební doprovod, skvěle napsané, humor, pohádkový svět

+21

Counter-Strike: Condition Zero

  • PC 75
Svého času velký fenomén se konečně dostal i ke mě. Projel jsem sice jen single kampaň, ale to mi stačí. Counter-Strikem jsem celkem nepolíben. Párkrát jsem ho zkoušel chvíli po vydání. Už nevím, jestli to byly boti nebo nějaká lan párty. Párkrát jsem byl zastřelen bez jediného výstřelu a další pokus mi už nedovolilo sebevědomí.

Po mnoha letech, zocelen FPS žánrem, jsem obtížnost nastavil rovnou na druhou nejtěžší. Opět mě několikrát zastřelili bez jediného výstřelu. A tentokrát to byly určitě boti. Ve jménu zábavy jsem radši stáhl obtížnost na normální. Hned to šlo líp. Celou hru mě ale štvala nepřesnost zbraní. Chápu, že spíš něž hraní si na realitu, je to zde obsaženo z důvodu vyvážení hry. Aby měl protihráč pořád nějakou šanci, když mu začnete střílet do zad. Ale, když vykropím (po jednotlivých kulkách) na protivníka celý zásobník. Netrefím se, i když držím kurzor přímo na něm. Tak mě to spíš s..re, než aby to přispívalo k větší zábavě. Natož, když následně dostanu rychlý head-shot a musím se tři minuty dívat na pobíhající boty.

Sen o příběhové kampani se mi rozpadl hned v menu. Celá slavná singleplayerová kampaň je jen shluk map, kde plníte menší úkoly typu: Zabij pět nepřátel puškou a zachraň rukojmí.. Je to zábavnější forma tréninku. Hra se vás tím snaží naučit všechny své prvky. Něco jako Komenského škola hrou. Jen mi zde chybí trochu více motivace. Maličkosti. Něco jako achivementy nebo jakýkoliv menší příběh. Alespoň psanou formou podaný. Nic takového tady není. Hráči zbude jen samotná akce.

Kdybych měl spočítat, kolik času jsem sám byl akci a kolik času mrtvý, bylo by to tak půl napůl. Objevím se, nakoupím zbraň, náboje, vestu, přilbu, vestu a kleště. Vyběhnu za druhý roh a dostanu kulku zezadu do hlavy. Spolupráce s boty je dost rozpačitá. Často jen pobíhají v kruhu a dávat jim nějaké rozkazy není úplně efektivní. Kolikrát bylo nejlepší se jen chytit jedné ze skupinek a kroužit s nimi. Také bych si rád zahrál za teroristy. Chápu, že v rámci kampaně by asi nebylo příliš etické za ně hrát. Já si ale kvůli tomu skoro nezastřílel z kalachu. Něco odpálit bych taky chtěl.. A ne, do mulťáku nejdu. Pokud bych znova potřeboval snížit sebevědomí, podívám se radši na výplatnici.

Přes všechno jsem se do každé hry těšil. Možná někdy zkusím i tu druhou nejtěžší. Trochu mě od toho odrazuje moc dílčích úkolů. Radši bych jen střílel do víc lidí svou vlastní cestou. Jak já tady nenávidím odstřelovací pušky.

(Hudba z menu mi tak vlezla pod kůži, že jsem jí začal cvičit na bubny.)

Delete Scenes - stay tuned

3.11. 2023 - Po upozornění zdejších uživatelů jsem zjistil, že samostatně spustitelné Deleted Scenes je klasická singleplayerová kampaň. S chutí jsem se do toho pustil. Střílečka na Half-Life enginu, kterou jsem ještě nehrál? Co víc bych si mohl přát. Dostal jsem skoro to, co jsem chtěl.

Lineární akce, kde na hráče postupně nabíhají vlny nepřátel. Kde jsou potřeba rychlé reakce, protože nepřátelé rychlé reakce mají. A jsou dost přesní. Zvlášť ty s tím raketometem. Takhle dobře jsem si z boty nezastřílel. Pocit ze střelby je vynikající. Toho jsem si v souboji s boty ani nevšiml. Protivníci jsou celou hru stejně odolní a vždycky udělají obligátní flek na zdi. Nepřátelé sice, velkou část hry, nabíhají ve stylu Virtua Cop, ale mě to vůbec nevadilo. Hra mi postupně dala do ruky všechny zbraně a v jejich používání mě vycvičila lépe, než boti.

Co mi trochu vadilo byl nesourodý slepenec misí postrádajících jakýkoliv příběh. Technické chyby jako prolínání mrtvol texturami také nepotěšily. Dementní nepřátelé, kteří se nechají vyprovokovat za roh nebo nereagují, když je střílím do částečky jejich těla zpoza zdi. Také mi vadilo, že většina mrtvol okamžitě mizela. Pokud nebyli ošetřeni skriptem. Zajímavá byla nemožnost obírat mrtvoly o zbraně, což kvituji, protože zbraně na zemi bez mrtvol nevypadají hezky.

Chápu, že toto Valve nechtělo vydat v roce 2004 hru na základech enginu Quaka vedle Half-Life 2 a Doom 3. Deleted Scenes by se spíš hodili do roku 2000. Vedle Soldier of Fortune, které mi to hodně připomínalo, by to byla velká pecka. Mě se al časové rozdíly splynuly a bavil jsem se slušně.

Pro: určitá návykovost, pocit uspokojení při zastřelení čtyř nepřátel za sebou, hudba v menu, pocit ze střelby v Deleted Scenes

Proti: odfláklá kampaň, nerealisticky nepřesné zbraně, tupá AI v Daleted Scenes

+14

Detektiv Kurzor

  • Browser 65
Nejsem velký fanoušek detektivek od České Televize. Vlastně, obecně nejsem velký fanoušek detektivek. Nebýt herní výzvy, tak o žánr vizuálních novel nejspíš nezavadím. Ale tak, občas to chce prolomit ledy a zkusit něco nového. Detektiv kurzor je snadno dostupný. Je srozumitelný a zadarmo. Také jsem čekal, že jelikož je hra spustitelná v prohlížeči, bude to hříčka maximálně na půl hodiny. Omyl

Hra obsahuje tři případy s tím, že pokud zmáknete rychle minihry a rébusy, vydrží v pohodě na tři a více hodin. Případy se dají řešit několika různými postupy a hra obsahuje achievementy. Zapálený obsedant může ve hře strávit klidně šest hodin. Detektiv Kurzor je klasická, trochu odlehčenější, detektivka z produkce ČT. Ohledáváte místo činu, vyslýcháte svědky a sbíráte důkazy se známými herci, kteří často dabují sami sebe. Dabing je skvělý. Takhle dobrý český dabing jsem snad ještě ve hře neviděl. Hra má sice trochu komediální nádech, ale drží se seriózního tónu. Na Poldu zapomeňte.

Můj problém je, že nejsem cílová skupina. I přes skvělý dabing jsem se často při vyslýchání nudil. Některé minihry jsem vyloženě protrpěl (viz. jízda v autě). Nejvíce mě asi bavila druhá půlka třetího případu. Kde Myšička sehrál komediální habaďůru na hlavního podezřelého. To bylo dobré. Také jsem vyřešil osmisměrku. To bylo hrozné. Vůbec nevím proč jsem u ní strávil půl hodiny.

Už se mi nechce Kurzora znovu rozjíždět, proklepávat dialogy a zkoušet jiný průchod. Zkusit se v životě musí všechno a já zjistil, že žánr vizuálních románů není pro mě. Radši si pustím film nebo seriál. Detektiv kurzor je výborná práce i po výtvarné stránce. A je zadarmo. Já to ale asi dostatečně neocením. Mé hodnocení je neobjektivní. Fanoušek žánru nechť si připočte 15 %.

Pero mocnější meče

Pro: skvělý český dabing, slušná délka, větvení postupu při řešení případů, achievementy, je to zadara

Proti: zdlouhavé vyslýchání není činnost určená pro mě, některé minihry jsou za trest

+18

Bloodline

  • PC 40
Předtím, než pořádně naložím Bloodlinu, zkusím vyzdvihnout pozitivní stránky hry. Protože, ač je to velký průšvih, základní mechaniky nemá vůbec špatné. Především atmosféra by se dala krájet. Hra se prezentuje jako horor. A jako horor také funguje. Především díky překvapivě dobré hudbě, klaustrofobickým designem prostředí a odpudivě vymodelovanými monstry. Myslím odpudivě jako odpudivě. Ne odpudivě jako odpudivě. Celé to umocňuje kvalitní český dabing a dobrý příběh ve stylu filmu Prokletý ostrov. Kdo neviděl, ať chybu napraví.

Kombinace hratelnosti FPS s adventurou také není k zahození. Prohledávání prostředí při občasných bojích (mrkám na tebe System Shocku) a plnění hádanek. Není to stoprocentně lineární a designově je to, podle mě, dobře zvládnuté. Bloodline se vlastně, při zavření všech očí, docela dá hrát a nenudí. Pokud si najdeš zábavu při načítání lokací. Možná je to tím, že nemám SSD disk, ale načítání zabralo skoro půlku hrací doby. Nic tak drsného jsem v životě neviděl. Chápu, že už jenom tohle muselo většinu hráčů odradit.

Bloodline je v neuvěřitelně špatném technickém stavu. Snad nějaká pre Alfa verze. Bez jakéhokoliv testování. Sice se dá dohrát. Pokud tedy nezavoláte policii a nepřečtete si deník chovance těsně předtím (zasvěcení vědí). Ale, nemůžete si nic nastavit. Nemůžete si nastavit ovládání, nemůžete upravit poměr hlasitosti hudby, zvuků a dabingu. Kromě rozlišení nemůžete v menu nastavit nic. A ani rozlišení moc nepomůže. Ve větších lokacích se to seká v jakémkoliv poměru. Že mi hra při každém vypnutí rozhodila lištu ve Windows a musel jsem pokaždé vypínat počítač přes ctrl + alt +delete je už jen takový malý detail. Alespoň, že se to dá uložit a načítat.

Inteligence nepřátel nefunguje. Často prostě zamrznou a přestanou se hýbat. Kolizní model nefunguje. Jako kdyby zombíci používali idclip. Zeď není záruka bezpečí. Pokud předtím nezamrznou. Respawn je neskutečně otravný. Hra tě vždycky odmění novým odolným zombíkem, když něco přehlídneš, zapomeneš a vracíš se zpátky. Což je celkem často. Naštěstí je dost nábojů. O pocitu ze střelby škoda slova. Systém inventáře v kombinaci s defaultně nastaveným ovládáním je to správné herní peklo. Jak z hororu. Nikdy v životě jsem snad nehrál takto rozbitou a nedodělanou hru, kterou nikdo neměl potřebu zpravit.

Je to škoda, protože tato kombinace žánrů není příliš okoukaná a Bloodline rozhodně má potenciál.

Pro: slušná atmosféra, slušný design, slušný příběh, kvalitní český dabing, koncept má potenciál

Proti: hra je rozbitá a nedodělaná snad ve všech směrech, respawn, neuvěřitelně dlouhé nahrávací časy

+14

Řež

  • PC 70
Nevím proč, ale měl jsem zafixováno, že Řež by mohla mít problémy se spuštěním na Windows 10. Přeci jenom je to stará freeware 3D akce, se kterou se dneska asi bude těžko někdo zahazovat. Zbytečné obavy. Hra funguje naprosto bez problémů. Je to rychlá a adrenalinová záležitost, která nutí hráče hrát jednotlivé mise tak dlouho dokud si konečně nevydělají na tu lepší zbraň, zdraví či brnění. Nic se nesmí ošidit. Každé vylepšení vám pomáhá k lepšímu výkonu.

Tady nejde o to, zdali dokončíte hru, ale jakým způsobem. Počítá se rychlost, přesnost a důslednost při vybíjení úrovní. Hratelnost funguje neuvěřitelně dobře. Nepotřebuje zbytečně promyšlený design, krásnou grafiku nebo inteligenci nepřátel. Stačí rychlost, headshot a přesné ovládání. Je radost Řež hrát. Pocit ze střelby je parádní. Bavilo mě hrát jednotlivé úrovně do zblbnutí a zlepšovat se. Bohužel to celé skončilo dřív, než bych chtěl. I při častém opakování misí mi stačila hodina, abych odemkl všechny zbraně.

Rozhodně to byla hodně překvapivá hodina. Nečekal jsem, že Řež bude tak dobrá hra. Výtky mám snad jenom k použité hudbě. Ne, že bych měl něco proti kapelám Totální Nasazení, Dukla Vozovna nebo Volant. Všechno jsou to ale takové sluníčkové kapely, které se do Řeže nehodí. Kromě toho mě rozčiluje poslouchat texty, když se musím soustředit na co nejrychlejší a nejpřesnější výkon. Jen málo FPS dokáže implementovat hudbu tak, aby mi nevadila. Řež není jedna z nich.

Celý koncept není vůbec špatný. Kdyby do toho někdo nasypal víc peněz, dal tomu větší péči a víc obsahu, klidně bych si to koupil.

Hlavního bosse jsem dal na první pokus. Zbyl mi doslova jeden bod zdraví. Nechápu, co mají symbolizovat vozíčkáři. Já je pokaždé omylem zastřelil a nebyl jsem penalizován.

Pro: rychlost, přesné ovládání, headshot, adrenalin

Proti: nepadnoucí muzika, jen krátká hříčka

+12

Silent Hill: Origins

  • PSP 85
Ach, další Silent Hill. Značka pro kterou mám slabost a objektivně jí nadhodnocuji. Už když jsem tenkrát, jako novinku, viděl první díl, dusivá a temná atmosféra neznáma mě uhranula. Zatímco první tři díly jsem zhltnul a nechal se u nich pořádně vyděsit a naladit melancholickou náladou, ve čtvrtém díle už to začalo trochu skřípat. Autoři se s hratelností chtěli posunout dál a experimentovali. Pořád to bylo děsivé, ale příběh nějak ztrácel sílu. Jak by teda asi měl vypadat pátý díl? Pokračování The Room? Ne, je to prequel vracející se ke kořenům se vším všudy. Jen už nemá takové ambice. Je to dáno hlavně cílovými konzolemi. Kdo neměl v roce 2007 pěkně drahé (alespoň tady u nás) PSP, mohl si to dát na PS2 rok po vydání PS3. Origins asi neměl být pro masy.

Silent Hill asi pro masy nikdy nebyl. Osobně jsem znal pár lidí, kteří to zkusili, ale při postupu se tak báli, že to radši vzdali. Bohužel, to je asi největší výtka k Origins. Ač se hra vrací ke kořenům, už nedokáže navodit tak děsivou atmosféru. Nepřátelé sice vypadají děsivě, ale je jich příliš mnoho. Navíc hrajete za hrdinu, který to se zbraněmi umí. Má jich hodně k dispozici a má do nich dostatek nábojů. Vždyť stačí jen pořádně prohledat všechny exteriéry ve kterých nemusíte nikoho zabíjet a nábojů pro kompletní vystřílení všech interiérů bude dost.

Můj největší nepřítel byla nakonec kamera. Jak se přepíná, tak se přepíná i osa ovládání. Dost citlivě. Často se mi stávalo, že při útěku se přepnula kamera, hrdina se rychle otočil a běžel nazpátek. Prvek se zrcadly je zajímavý nápad. Bohužel je až moc vydřený na dřeň. Díky tomu ztrácí pekelná strana Silent Hillu na přitažlivosti. Vlastně, získává na přitažlivosti. Stane se z ní rutina. Už tolik neděsí.

Podle posledních řádků by se mohlo zdát, že Origins je propadák, ale to není pravda. V první řadě hru zachraňuje perfektní hudba. Kdy se zdá, že Akira Yamaoka je na samém vrcholu a nebál bych se zdejší soundtrack zařadit k tomu nejlepšímu ze série. V druhé řadě je to klasická hratelnost. To nekonečné zkoušení v každých dveří na chodbách ručně kreslené mapy. Hledání zápisků. Hledání indícií v zápiscích pro plnění hádanek. Nostalgie jako hrom. Hru navíc pohání srozumitelný příběh, který vypraví tak, jak by měl nultý díl vyprávět. Vůbec není od věci si hru doplnit o film z roku 2006 a všechno do sebe krásně zapadne.

Není to vrchol série. Není to hra, na kterou by se mělo dlouho vzpomínat. Je to dobře odvedená práce. Je to část mozaiky, která přesně zapadla do jednoho malého příběhu. Za mě v pohodě. Hru jsem si i přes pár výhrad užil. Z vyprávění začátku příběhu mám dobrý pocit. Hlavní hrdina je v pohodě.

"Sága pokračuje"

Pro: stará dobrá hratelnost, perfektní hudba, hnusná monstra, hlavní hrdina se s tím nemaže

Proti: příliš mnoho nepřátel, příliš mnoho zlé reality = méně strachu, nepohodlná kamera

+15

Serious Sam HD: The First Encounter

  • PC 80
Neuvěřitelná nostalgie mě chytla. Bylo to jako včera, když jsem u kamaráda viděl čerstvou novinku v podobě Serious Sama. Já byl jak opařený z krásné grafiky a egyptské atmosféry. Tenkrát jsem měl doma rozehrané Tomb Raider: The Last Revelation, takže jsem byl Egypta plný. Dneska by mě docela zajímalo, jestli bych to rozjel na náš tehdejší počítač. Původního Serious Sama jsem dohrál až o několik let později.

Hratelnost Serious Sama nestárne. Je to adrenalinová střílečka, kde si nikdy nemůžete být jistí, co se před vámi objeví a v jakém počtu. O počtu nepřátel sice máte rámcovou představu ve statistice, kde se píše jejich celkový počet. Málokdy je ale vidíte z dálky. Vždy se zjeví někde poblíž nebo rovnou za zády. Charakteristické zvuky jejich zjevení a následného zvukového projevu ve mě občas budil paniku. Hlavně řev kamikadze výbušných panáčků je výživný. Protože víte, že jsou rychlejší a můžou běžet z jakéhokoliv směru.

Je to v celku těžká hra a nesouhlasím s tvrzením, že je to jen bezduchá střílečka, která se hraje s vypnutým mozkem. Už na střední obtížnost musíte v některých sekvencích počítat s managementem nábojů. Například, vystřílení nejlepších přesných zbraní v první vlně nepřátel se může hrubě nevyplatit při třetí vlně. Jsou místa, kde je nábojů do všech zbraní tak akorát a vy musíte využít většinu. Nepřátelé jsou sice tupí ale často mají velkou palebnou sílu, je jich hodně nebo jsou rychlejší. Jo, tato hra dovede potrápit a hráč se musí často, doslova, otáčet.

Co se týče singleplayeru a samotné hratelnosti, nepřináší tento remake žádnou přidanou hodnotu. Můžete se ale dosytosti vyblbnout při získávání achievementů, které cílí hlavně na multiplayer. Věřím, že například v kooperaci to může být sranda. Z mého pohledu by hra mohla být víc rozmanitější, mohla by dát hráči prostor na větší přípravu. Na druhou stranu, pocit nejistoty dokáže nahrnout herní adrenalin. Hodně dělá i adaptivní hudba, která mě ale tak stresovala, že jsem jí musel vypnout.

Serious Sam je už na střední obtížnost náročná a krátká střílečka s gigantickým hlavním bossem. Definoval svůj vlastní podžánr FPS stříleček. Dlouho se na něho žádná konkurence nechytala. Sorry Painkillere, tohle je mnohem lepší.

Závěrečná mise je opravdu výživná a monstrózní.

"Báje a legendy"

Pro: adrenalinová střílečka, stovky nepřátel, gigantický hlavní boss, hra je příjemně prosluněná

Proti: malá rozmanitost prostředí, občas až otravné zjevování nepřátel za zády, těsné interiéry hře nesedí

+11

Hellforces

  • PC 35
Vždy, když se pustím do takhle špatně hodnocených her, ta si říkám, jestli dané hře nemůže být trochu ukřivděno. Co když to není pravda? Co když je to ve skutečnosti obstojné a doplatilo to jen na přílišná očekávání. Bohužel to není případ této hry. Ač se tvůrci snažili. Vytvořili dlouhou hru, kde se často mění prostředí i herní styl. Dokonce na vlastním enginu, který na první pohled vypadá vcelku obstojně. Hellforces mění všechno dobré na to špatné. Doslova.

Hned na začátku jsem měl problém s grafikou. Často mi problikávaly textury. Ani tisíc různých nastavení detailů nepomohlo k tomu, aby se něco změnilo. To se může stát. Co počítač, to jiný, třeba méně kompatibilní hardware. Že se při přepínání detailů nemění ani samotná grafika hry, je zvláštní. Například takové vyhlazování hran vůbec nefunguje a framerate se u většiny nastavení ani nehne. Nastavení detailů je tady jen tabulka na ozdobu. Co opravdu doporučuji je, vytáhnout světlost hry. Hellforces je tmavý. Tmavší, než by kdokoliv chtěl.

Ze začátku vypadá vcelku slušně. Porcování zombií je, v rámci možností, obstojné. Úplně jako v Land of the Dead. Po nějaké době se hratelnost promění podobně radikálně jako ve Vivisector. Obě hry jsou podobně dlouhé. To znamená, že dlouhé. S tím rozdílem, že v Hellforces křivka hratelnosti a zábavy jde směrem dolů. Hellforces nefunguje snad v žádném aspektu. Úrovně jsou podivně až nesmyslně navržené. Musíte se často vracet a znova zastřelit obnovené nepřátele. Nepřátelé mají bleskové reakce. Pokud chcete vystřelit jako první, musíte začít střílet už za zdí. Takže celý postup je o náhodě s absolutní taktikou save/load. Tlačítko quick save bohužel nefunguje.

Pocit ze střelby je otřesný. Zbraně jsou nepřesné a většina z nich se nedá využít. Například ostřelovací puška je samotná kapitola sama pro sebe. Nejhorší ostřelovací puška v dějinách FPS. Zbraně jsou nepřesné a vůbec nekopou nepřátele. Jako kdybych po nich střílel stříkací pistolkou. Úrovně jsou zmatené, ošklivé a tmavé. Nejtmavší jsou zpravidla v nejkritičtějších místech. Hledání správné cesty, je častou náplní hry. Je to hrozné, nudné a demotivující. Jediné dvě věci zde mohou hráče alespoň trochu dostat z utrpení. Spousty povalujících se zásob a mrtvoly, které nemizí. Díky tomu se dá alespoň trochu orientovat.

Abych to shrnul. Je to ošklivé, frustrující a nesnesitelně dlouhé. Příběh je strašný. Stejně jako ozvučení celé hry. Přesto se mi po dohrání dostavil určitý počet nostalgie. Asi proto, že jsem vydržel tak dlouhou torturu. Nakonec blikání textur nebylo to nejhorší. Přitom ostatním marasmu jsem si toho na konci už ani nevšímal.

V době, kdy to vyšlo a nebyl tolik rozšířený internet, tak to bylo alespoň levné. Z dnešního pohledu nedává smysl toto hrát.

"Debut"

Pro: mrtvoly nemizí, občasný závan náznaku lepšího designu, dá se to "v pohodě" dohrát, česká lokalizace

Proti: nesnesitelně dlouhé, nesnesitelné hledání správné cesty, nesnesitelné hekání hrdiny, většina zbraní je k ničemu, pocit ze střelby, bleskové a přesné reakce nepřátel, frustrace, je to tmavé a ošklivé

+14

Tribes: Vengeance

  • PC 80
Tribes: Vengeance je první hra, kterou jsem ukradl, i když je freeware. A to díky české lokalizaci, s kterou u nás hra vyšla. Něco podobného jsem už dříve udělal s Codename: Outbreak. Která se ale asi ještě "prodává". Tenkrát jsem to odnesl starou, rozbitou verzí a proklínal sám sebe, že si za život nepamatuji víc anglických slov, než Tarzan. Tento osud se naštěstí Tribes: Vengeance vyhnul a šlapal skvěle od začátku do konce.

Předchozí díly jsem nehrál. Proto pro mě byla zdejší hratelnost novátorská a svěží. Díky létání a lyžování se můžete svobodně pohybovat po rozlehlých exteriérech a k akci dolítnout z jakéhokoliv směru. Bohužel tento přístup také dává na zadek jejich designu. Který, v podstatě, není potřeba. Vždycky to byl hlavně arénový multiplayer a na tom přece nemůže single kampaň něco změnit, ne? Naštěstí jsou tu také interiéry, které naopak nabízí nové designové možnosti. Hráče polapí jako ptáka v kleci a donutí ho hrát klasickou FPS akci s příměsí Tribes.

Samotné přestřelky jsou nadmíru adrenalinové a zábavné. Celou příběhovou kampaň na mě útočili multiplayeroví boti a já se při jejich přesile musel někdy sakra otáčet. Kromě výběru zbraní a síly brnění máte i další taktické možnosti. Je libo radši štít navíc, rychlost nebo regeneraci štítů? Ovládněte nebo zničte stacionární zbraně. Řízení vozidel, pokládání min nebo automatických turretů. Na žádném kroku v sobě Tribes nezapře to hlavní o čem je. Multiplayer, který asi bude dobrý, ale já ho nehrál.

Celá příběhová kampaň strukturou naplňuje výcvik multiplayerového zabijáka. Postupně udělá průřez všemi módy a někdy i několikrát. Až je to trochu únavné. Arénové mise, bránící mise a hlavně vlčí zkoušky na konci hry mě moc nebavily. Naštěstí je tady i příběh, který hodně pomáhá. Naplní se zde jeden očekávaný zvrat, díky kterému jsem měl chuť do každého protivníka vysypat ještě něco navíc. Tento typ příběhu bude ve frenetických akcích vždycky dobře fungovat. I když je to turbo klišé. Já si toužil až do konce.

Není to žádná sranda. Na konci jsem umíral skoro tak často jako za starých neumětelských časů s kuličkou v myši. Na střední obtížnost.

"Císařův pekař/Pekařův císař"

Pro: neotřelý a neokoukaný přístup k akci, zběsilé přestřelky nahrnují herní adrenalin do žil, příběh, interiéry

Proti: některé herní módy mě moc nebraly

+13

Resident Evil 3: Nemesis

  • Vita 90
Zatímco druhý díl má pomalejší průběh a snaží se postupně budovat atmosféru a gradovat děj, třetí díl najede na hráče jako parní válec. Nekompromisně hráči naservíruje úprk a boj o přežití. Racoon City je v hajzlu a bude to jenom horší. Důrazně doporučuji rozehrát hru rovnou v hard módu. Jedině tak se dá vychutnat pravá atmosféra této hry.

Zatímco v prvním a druhém díle na hráče čekal boss až na konci, tady po vás jde už od začátku. A nedá pokoj celou hru. Zaútočil tolikrát, že je až s podivem, kolik "smrtí" vydržel. V hard módu hra nedá nic zadarmo. Nábojů je minimum. Nepomůžete si tím, že hru načtete, kvůli kvalitnějšímu průchodu a ušetření nábojů. Na místě, kde byl dříve střelný prach nebo léčivé rostliny, nemusí být nic a naopak. Hra vás udržuje v permanentní nejistotě a permanentním nedostatku nábojů. Aby toho nebylo málo, není tady jen jeden boss. Před Nemesisem můžete často utéct, ale vyplatí se ho ničit. Přičemž nejtěžší souboj je hned ten první.

Hra na spoustě místech vyžaduje rychlé rozhodnutí o dalším postupu. Takové menší větvení. Díky tomu si ani po druhém rozehrání nemůžete být stoprocentně jistí, kde zaútočí Nemesis. Pokud se zbytečně vracíte, respawnou se zombies. Prostě survival jako hrom. Tleskám autorům, že neustrnuli ve stylu skvělého druhého dílu a zkusili nové pojetí. Tento díl je přímočařejší, akčnější, ale pořád obsahuje slušnou porci hádanek. CGI filmečky, kterýma je hra proložená, jsou boží i dnes. Co na tom, že je to jen jednoduché béčko se špatnými hereckými výkony. I když, od časů prvního dílu je to přeci jenom pokrok.

Grafika mačká s prvního PlayStationu i to co tam není. Modely postav jsou pěkně sladěné s před renderovaným pozadím. Ozvučení je správně atmosferické. Jen hudební doprovod se mi příliš netrefil do vkusu. Příliš akční a nezajímavý. V některých pasážích by se to určitě mohlo obejít i bez toho. Hra to není příliš dlouhá, ale Nemesis zaútočí a přežije tolikrát, že jeho zničení je tou největší satisfakcí.

Zahrál jsem si skvělou survival honičku. Samotná hororová atmosféra nebyla tak intenzivní jako dřív. Za to jsem měl mnohem větší strach o život a při nedostatku všeho i o jeho nejbližší budoucnost. Pokud si nechcete kazit zážitek, nehrajte to na easy mód.

Silnější přežije!

Pro: strach o život, na hard opravdový survival, hra se brání srabáckému načítání, větvený postup, nemilosrdný a vytrvalý Nemesis

Proti: v easy módu příliš jednoduché a bez atmosféry, relativně krátká hra, hudba je mimo můj vkus

+18

Wolfenstein

  • PC 85
Ač jsem dělal, co jsem dělal, nepovedlo se mi Wolfenstein spustit na víc než na 30 fps. Jestli za to může Intel HD 4000, nebo jiné komponenty mého obstarožního laptopu, se už asi nedozvím. Na internetu s tímto problémem neměl snad nikdo. Radši jsem tedy vypnul Fraps a dal si Wolfensteina z roku 2009 na konzolistu. A ono se to dalo hrát úplně v pohodě. Bez jakéhokoliv limitování v míření na druhou nejtěžší obtížnost.

Hned od začátku mě Wolf chytl. A to především zpracováním zbraní. Jejich zvuky a celkově pocit ze střelby je skvělý. Nepřátelé padají po dvou až třech kulkách, což jen umocňuje skvělý pocit z přestřelek. Jednomu vojákovi do hrudi a hlavy. Do druhého vysypat zbytek zásobníku a schovat se za zeď kvůli přebití. Jen nezůstat na místě moc dlouho, aby nepřiletěl granát. A tak se taky stane. Destrukce prostředí a vojáci nabíhající ve velkých počtech. Připadal jsem si jako John Matrix v Komandu.

Díky možnosti vylepšování zbraní své využití najdou všechny. Já měl nejradši klasické samopaly a pušky. Na bosse nebo velkou přesilu se hodili experimentální zbraně hromadného ničení. Společně s vylepšeným zpomalovačem času ze mě udělali nezničitelného boha. Zabít mě dokázali jen ti neviditelní parchanti s noži, kteří dokázali nahrnout trochu herního adrenalinu do žil. Vylepšení můžete kupovat za zlato, které se ve hře povaluje. Vyplatí se najít i všechny tajné informace a knihy moci (které mimochodem vypadají jako logo Heretica). A to je, podle mě, menší problém této hry.

Díky neustálému hledání těchto pokladů hra ztrácí tempo. Jako, že jsem si to nemohl odpustit, protože nesnáším, když mi něco z her uniká. Takže místo zábavného chození vpřed a kosení nácků jsem prozkoumával každý roh, skulinu nebo jsem se vracel, abych viděl prostředí z druhé strany. Nesnáším když se ve hře ukrývají věci, které mění dynamiku hry. Když to všechno poctivě najdete, hra se stává jednodušší a nebude velký problém jí projít i na nejtěžší obtížnost.

Respawn nepřátel ve městě, odkud vyrážíte na mise, také není úplně to pravé. Je ho zbytečně moc. Úplně by stačilo, kdyby se to obnovilo mezi misemi. Nemuselo to být při každém loadingu při přecházení mezi lokacemi. Zábavné přestřelky to naštěstí trochu zachraňují a v misích respawn není. V druhé fázi hry jsem si začal všímat jemné nevyváženosti zbraní. Hlavně vylepšený Particle Cannon. V kombinaci se schopnostmi krystalu má naprostou dominanci a munice do něj není žádná vzácnost. Naštěstí to zachraňuje celkový pocit ze střílení. Mě to stejně nejvíc bavilo s maximálně vylepšenou MP43.

Wolfenstein rozhodně není dokonalou hrou. Například by mohl být trochu delší. To hlavní co má mít FPS ale splňuje. Zábavné střílení.

Víc, než vojáky, jsem měl potřebu zastřelit náckovské vědce a doktory. Hajzlové krutý.

Období páry a petroleje (hardcore)

Pro: perfektní pocit ze střelby, atmosferické přestřelky respektující fyzikální zákony, povedení bossové

Proti: otravné sběratelské předměty, neustálý respawn nepřátel v hubu, trochu krátké

+26

The Witcher 3: Wild Hunt - Hearts of Stone

  • PS4 90
Přídavek napasovaný do původní hra tak šikovně, že nebýt potřebné vyšší úrovně, člověk by si ho na první dobrou ani nevšiml. Na první pohled velká rozloha, plná otazníků, slibuje dlouhou zábavu. Bohužel ale nenabízí mnoho vedlejších úkolů. Ty by se možná daly spočítat na prstech jedné ruky. Přídavek se zaměřuje hlavně na hlavní dějovou linku.

Příběh, který je narvaný dlouhými rozhovory a cut-scénami až po okraj. Celou dobu podle stejného mustru. Rozhovor, film, boj. Nebo, film, rozhovor, boj. Celé to působí tak moc filmově, až se mi do boje kolikrát ani nechtělo pouštět. Jako, že to vždycky muselo přijít. Jako v každém správném akčním RPG. Na začátku Srdce z Kamene jsem byl čerstvě na úrovni 39. Na konci čerstvě před úrovní 40. Velký zkušenostní otisk DLC nezanechalo. A to jsem vyzobal úplně vše.

Co ve mě zanechalo otisk, byl skvělý příběh. Melancholický, s vtipnými momenty a velkým hororovým nádechem. Příběh se povedl. Hru táhne rázně vpřed a nedá moc hráči předvídat, jak dopadne. Dům hrůzy v malovaném světě je skvělý nápad. A jeho obranné mechanismy dají zabrat. Zaklínače 3 jsem po pár hodinách přepnul na nejtěžší obtížnost. Velký otevřený svět mi umožnil nespěchat a udělat si náskok ve vývoji postavy. Tady to nejde. Tady se musíte potýkat s obtížností se vší parádou. Ne, že by soubojů bylo přehnaně moc. Jde hlavně o filmový zážitek.

V prvním díle jsem si vybral Shani a v Srdci z Kamene jsem díky tomu naskočil trochu na nostalgickou vlnu. Celé by to bylo takřka ideální. Bohužel samotný konec příběhu je v mých očích celkem slabý. Na to, jak byl hlavní záporák vykreslen jako nepřekonatelný démon, závěrečný souboj byl až směšně jednoduchý. Celková nálada tohoto DLC je ale skvělá.

Do Ofieru bych se s radostí podíval.

Karbaník

Pro: skvělá atmosféra (melancholicky hororový nádech) a příběh, návrat Shani

Proti: některé souboje jsou hodně na sílu, málo zkušeností, málo vedlejších úkolů, slabší konec

+22

GoldenEye 007

  • N64 70
Velká legenda žánru FPS, která ale zůstala u nás trochu utajená, protože Nintendo 64 tady mělo málo lidí. Konzole, která sice uměla pěknou 3D grafiku, ale už jí nebylo kam uložit. Konzole, která sice měla třetí madlo na ovladači, ale chyběla mu druhá analogová páčka. Takže ve všech 3D FPS chybělo spoustu zvuků a dabing. Zároveň se to dost blbě ovládalo. Nintendo 64 FPS žánru nepřálo a stejně na něm vznikla legenda. Díky multiplayeru, který někde jinde ve světě asi hráli. Mít tady někdo N64 a ještě k tomu čtyři ovladače. To byla solidní podivnost.

V dnešní době už (naštěstí) existují slušné emulátory. Které sice do hry nepřidají víc zvuků než výstřely a hroznou muziku. Umí ale solidně emulovat myš a dokonce nabízí polofunkční quick save/load. Takže už se člověk nemusí bát hru zapnout na obtížnost 00 agent. Ze začátku se to i výborně hraje. Jdete dopředu, střílíte nabíhající nepřátele a občas splníte nějaký úkol. Nepřátelé jsou hodně solidně rozpohybovaní. Zvláště jejich reakce na zásahy umocňuje dobrý pocit ze střelby. Zásahové zóny v roce 1997 také nebyli úplně běžné a působí svěže i dnes.

Aby to nebylo tak snadné, po pár pohodových misích přijdou mise s permanentním respawnem. Pohoda skončila. Teď najednou musím každou minutu zastřelit skupinu nepřátel za zády. Následně se musím vrátit, abych posbíral jejich munici, kterou nutně potřebuji. Plnění úkolů je najednou vopruz. Protože v hodinkovém menu se čas nezastaví. Tyto části hry mi hodně připomněly Aliens versus Predátor. Jenže o dost debilnější. Hra by také mohla s hráčem víc komunikovat. Jakmile totiž minete nějaký úkolový bod, ke kterému se už nemůžete vrátit, hra nedá nic vědět. Jako že, díky dnes už schématické grafice a žádnému barevnému odlišení kritických míst, je to častá a nemilá věc, co mě ve hře potkala.

Na druhou stranu jsou jednotlivé mise hodně krátké jejich opakování zábavu tolik neruší. Na třetí stranu to je jen 20 pětiminutových misí. Krátká hra, která sázela na nepohodlné ovládání a na opakování do zblbnutí. Ještě, že je to samotné střílení zábavné. Nikde se nebloudí a vlastně celkem dobře odsýpá.

Ježdění v tanku je fajn, ale střílení z něho velké utrpení.
Němý Bond, němá Bond girl, dynamické, ale hrozné hudební smyčky. Nintendo 64 byla fakt zoufalost.
Druhá bonusová mise je lepší.
Jestli tam má má být někde stealth, tak nevím kde. Spíš je to čistokrevná frenetická střílečka.

Před naším letopočtem

Pro: pohyby nepřátel při zásahu, zásahové zóny, pocit ze střelby, přímočarý design úrovní

Proti: častý respawn za zády (v některých misích nepřetržitý), minimum zvuků - hrozná hudba, přehlédnutelné úkoly, se zvládnutým ovládáním šíleně krátké

+16

Silent Hill 4: The Room

  • PC 85
Pro hry ze světa Silent Hillu mám slabost. První tři hry pro mě byly stovkové záležitosti, které mě dokázali vyděsit svou atmosféru či příběhem. Silent Hill 4 je obtížná uchopitelná záležitost. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, jestli se mi hra líbí nebo, jestli mě víc rozčiluje. Byli chvíle, kdy mě hra až frustrovala a měl jsem problémy donutit se do hraní. Dvou nebo třídenní pauzy v hraní byly běžné. Stalo se mi ale také, že po týdenní pauze mi hra nějak moc nechyběla. Je to způsobeno špatnou hrou? Nebo je to geniální záměr autorů udělat atmosféru tak dusivou a depresivní, že se to hráčům ani nebude chtít hrát?

První věc bylo nainstalování češtiny. Čeština bohužel downgradovala verzi z GOGU. Zmizelo díky ní ze hry širokoúhlé rozlišení a rychlost animací se snížila z 30 fps na 15 fps. Bohužel tím utrpěl zážitek z nehratelných částí hry. Naštěstí, samotná hra běžela ve standardních 30 fps. Ano, Silent Hill mi připravil můj osobní horor díky chabé znalosti angličtiny. Je to náhoda nebo cílené zlo? Je to neaktuální verzí češtiny nebo promyšlený očistec? Kdo ví. V Silent Hillu je možné všechno.

Po pětidenní pauze se vracím ke komentáři. Hned se mi tíseň a depresivní nálada z hry vrací. Na začátku to vypadalo tak snadně. Krátké herní úseky lemované častým výskytem děr ve kterých se dá uzdravit, pomalu svádí k tomu, nesbírat lékárny. Či jinou veteš proti duchům. Duchové jsou sice nesmrtelní a snaží se mi vytrhnout srdce, ale já mám díry, které mi hrdinu odnesou do ozdravného bytu. V první půlce to byly nepříjemné sny, které se daly přežít ve vycházkovém tempu.

V druhé půlce vás hra neprovede novými zákoutími Silent Hillu. Nýbrž vás potopí hlouběji do té samé noční můry. Do bytu se najednou nevracíte jako do lázní. Peklo už se dere i sem. Místo uzdravení zraňuje a deptá. Duchů je víc a jsou nebezpečnější. Lékárny padají jedna za druhou a nepotřebné svíčky se najednou sakra hodí. Odstup od třetího dílu není ani rok, takže se recyklace prostředí autorům hodí. Jak jinak ho ztvárnit, než stupňující se noční můrou. Princip podobný jako ve filmu Počátek. Musíte se dostat co nejhlouběji a najít pravdu. Co na tom, že nudné pasáže zůstávají stejně nudné. Že utíkání před duchy komplikuje úhly měnící kamera, díky čemuž se i často otáčí ovládání směru pohybu.

Je to přeci horor. Všechno špatné je vlastně cílené. Má navodit špatný pocit ve všech oblastech. Vlastně bych to mohl po první smrti zabalit s tím, že mám špatný sen za sebou a můžu spokojeně bdít. To má Henry a jeho kamarádka odepřené. Minimálně Eileen. Dopřál jsem jí konce: Matka.. Tohle nemá být šťastné. Vlastně, nejhorší konec by měl být největší úspěch.

Hra umí být stejně zoufalá jako má zoufalost při psaní tohoto výblitku.

,,Země vycházejícího slunce"

Pro: Je tonoční můra hrdiny Henryho nebo i někoho jiného? Co tady dělá? Co se stalo? Jak z toho pryč? Eileen. Kdo jsi? Ty také!?

Proti: co bych asi tak vyčítal Silent Hillu

+20

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PS4 100
Už jsem pomalu přestával věřit, že se někdy vyhecuji k rozehrání třetího Zaklínače. Natož abych ho dohrál. Zvěsti o až tří set hodinové výdrži hry. Zkazky od hráčů, kteří si na to brali dovolenou. Reference od známé, která se díky návykové hratelnosti od toho nedokázala odtrhnout, aby pak konec hry náležitě oplakala a dlouho hledala další hru, do které by se šlo takhle ponořit. A tak dále.. Nakonec jsem to prubl. Už na tom letím půl roku a to mám ještě oba dva datadisky před sebou.

Ano, ne všechno ve hře je geniální. Na začátku mi trochu vadila muší váha Geralta. Ovládání pohybu reaguje okamžitě bleskurychle. Chyba hry to asi není. Jen můj zvyk z Death Stranding. Prostředí mi přišlo trochu ploché a generické. A to hlavně v přírodě. Vzpomněl jsem si hlavně na Gothic 2, kde byl snad každý kout mapy unikátní a pamatuji si ho do dneška. V třetím Zaklínačovi se vždy snažím dostat k úkolu nejrychlejší cestou. Nejlépe přes rychlé cestování. Klasická daň za obrovskou mapu. Vesnice a města naproti tomu vypadají líbezně a neuvěřitelně detailně.

Možná bych si také mohl stěžovat na milión otazníků na mapě. Hlavně ve Skellige. Po jejich vyzobání mi ale začali chybět, takže na tohle už si ztěžovat nemůžu. Vlastně už není nic dalšího, na co bych si mohl ztěžovat, protože hra je to naprosto fenomenální a jako celek nastavila laťku opravdu vysoko. Obsahuje až neuvěřitelnou spoustu povinných i nepovinných úkolů, přičemž každý z nich má svůj unikátní příběh. Některé větší, některé menší. V rozsahu, na poli herní zábavy, nevídaném. Nejen, že je toho hodně. Je to také všechno skvěle nebo hodně slušně napsané a podpořené skvělým dabingem. Scénáristé se opravdu činili.

Určitá repepetivnost se nevyhnula ani Zaklínači. Používání zaklínačských smyslů se používá snad všude. Na druhou stranu je to přímočařejší postup než nošení deseti tuřínů s druhého konce mapy, jak to bývá jinde v nejmenovaných RPG. Obrovská rozsáhlost a pečlivý důraz na malé detaily ve ztvárnění světa si někde muselo vybrat svou daň. Za atmosféru a propracovanost této hře takové maličkostí s radostí odpustím. S radostí vyzobu všechny otazníky na mapě a dohraji všechny questy. Některé i vícekrát, protože jsou rozvětvené díky hráčově rozhodnutím.

The Witcher 3 je fenomenální hra, která mě svým uceleným světem a atmosférou uhranula. Jako znalec předlohy jsem věděl do čeho jdu a připadám si jako doma. A to není všechno. Momentálně jedu první datadisk a je skvělý. Nenásilně a přirozeně naroubovaný na původní hru. Laťka nespadla. Ba naopak.

PS4 Pro řve jako blázen, ale stabilních 30 fps si drží. Hlavně po updatu na verzi 4.01 mi hra přijde ještě plynulejší.

Zábavný a návykový Gwint je kapitola sama pro sebe. Jen u toho jsem strávil tolik času co v průměrně dlouhé hře.

Pro: desítky poutavých příběhů v jednom velkém a skvělém eposu, fenomenálně zpracovaný svět Zaklínače

Proti: zpočátku citlivé ovládání, maličkosti, které v celkovém kolosu nestojí za řeč nebo ve výsledných vzpomínkách vůbec nejsou špatné

+20