Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Milan Koubský • 35 let • Praha (ČR - kraj Praha)

Komentáře

MechWarrior 4: Mercenaries

  • PC 90
Ah, další nášup ze světa obřích bojujích mechů. Toho se snad ani nedá nabažit. Přiznám se, že z Mercenaries jsem měl trochu obavy. Příliš živě si pamatuju utrpení v manažerském módu v MechWarrior 2: Mercenaries. Naštěstí se historie neopakovala a zdejší řízení ekonomiky je o poznání zábavnější.

Když prohrajete misi, nic se neděje. Čas se zastaví a vy můžete, bez jakékoliv penalizace, misi opakovat do zblbnutí. Taková maličkost stačí, aby hru v zábavnosti vynesla o dva levely výš. Managementem své destrukční armády jsem strávil určitě víc času než na samotném bojišti. Pokud správně vyzbrojíte sebe a svých sedm parťáků, nepřítel nemá šanci. Stačila mi jednoduchá taktika. Poslat všechny na jeden cíl. A takhle jednoho po druhém. Hra mi najednou přišla jednoduchá. Člověk se často ani nemusí aktivně zapojovat do bitvy a stačí to jen dirigovat z povzdálí. Doporučuju vyšší obtížnost než Regular.

MechWarrior nikdy moc nebyl úplně o individuálních schopnostech v boji. S pomalým mechem na otevřených planinách se těžko vyhýbá laserům, projektilům nebo řízeným raketám. MechWarrior byl vždycky hlavně o týmové práci. V Mercenaries dostanete čtyři parťáky navíc. S taktických soubojů se to na nižší (střední) obtížnosti proměnilo v demolici. A je to ukrutně zábavné. Kdo by nechtěl demolovat jednoho stotunovýho mecha za druhým. Výtku mám trochu k umělé inteligenci spolubojovníků, kteří mají tendence nabíhat k protivníkovi tváří v tvář a pak se poškodit o jeho výbuch. A to i v případě, že mají ve výzbroji samé dalekonosné zbraně. Nějaké přednastavené vzorce chování by nebyli k zahození.

Arénu jsem si zkusil a není to nic pro mě. Za prvé) Prachy jsem nepotřeboval. Už v půlce hry jsem nevěděl, za co je utrácet. Za druhé) Individuální souboje mi nic neříkají. Příjdou mi mnohem zábavnější týmové souboje. Za třetí) Když jsem dohrál kampaň a chtěl se pustit do arény, už byla znepřístupněná. Chápu ale, že aréna může někoho brát. Čím víc druhů hratelnosti, tím víc lidí to může bavit.

Hru jsem si nejdříve naistaloval jako Mektek, ale také nic pro mě. Management zbraní mi nepříjde moc přehledný. Samotné bojiště je o dost rychlejší a to mi k obrovským mechům nesedne. Navíc mód horko těžko udýchávala má skvělá Intel HD 4000 a v některých částech hra padala až 15 fps za sekundu. Staromilství mě v tomhle případě bavilo víc. Taky možná z důvodů, že na nějaký multiplayer, jako vždycky, kašlu.

MechWarrior je skvělá série a tohle je zatím nejlepší a nejzábavnější díl. I po třetím rozehrání se můžete dostat do mise, ve které jste ještě nebyli a určité zjednodušení obtížnosti kompenzuje možnost nastavení vyšších obtížností.

Pro: management mechů, čtyři parťáci navíc, někdy až epické souboje a totální demolice

Proti: individuální aréna není pro mě, mezery v inteligenci spolubojovníků

+13

Doom 64

  • PS4 85
Trochu pozapomenutý díl. Koho by napadlo, že zrovna verze Dooma na Nintendo 64 přinese jinou hru, než byly všechny dosavadní Doomové. Díky celkem nedávnému remasteru na PC a konzole jsem se teprve začal o hru více zajímat a nakonec jsem jí koupil za euro na PlayStation Storu. Dooma mám rád, a tohle by můj první Doom na gamepadu.

Nejprve jsem to zkusil na myši s klávesnicí. Vzhledem k tomu, že hra nenabízí mouse look, dospěl jsem k názoru, že myš tady vlastně ani není tolik potřeba. I když, zaměřovací terčík by bodnul. Páčky mi připadají trochu citlivější a je potřeba si na to zvyknout. Hru jsem s menšími počátečními obtíži projel na druhou nejtěžší obtížnost. I Lost Missions. Epizoda, která byla dvojnásob těžká, než základní hra. Mimochodem, nevím jak na PC, ale na PlayStation šlo nastavit jen čtyři obtížnosti, které byli úplně jinak pojmenované. Už žádné Hurt me Plenty nebo Ultraviolence.

Vždycky jsem si lámal hlavu nad tím, co vedlo ID Software k tomu, aby udělali Dooma 3 takového, jakého ho udělali. Důraz na hororovou atmosféru, úzké chodby, méně nepřátel a zjevování se démonů za zády. Doom 64 je takový předobraz Dooma 3. Obsahuje perfektní ambientní hudbu, která v člověku budí znepokojení. Je v něm méně nepřátel v užších chodbách. Když seberete nebo spustíte něco zásadního, můžete si být jisti (hlavně v druhé polovině hry), že se blízko vás objeví démoni.

Design démonů podle mě není tak zdařilý jako v Doomu 1,2. Jejich zvuky už trochu postrádají takový ten ikonický drive. A chybí obživovatelka. Můj nejnenáviděnější nepřítel. Asi se autorům její koncept nehodil do designu. Místo Masterminda ve hře potkáme o mnoho tužší královnu. Nový druh impa je fajn a nová zbraň je ultimátnější než BFG. To jsem ani nevěděl, že v roce 1997 se v Doomu objevila nová zbraň.

Doom vždycky stál a padal na designu úrovní. Tady je design skvělý. Občas vás zaměstná i nějakou tou hádankou. Klasické akční Doom cítění ale nemá. Potkáte zde spíše méně nepřátel, ale odolnějších. Souboje už nejsou tolik o klasickém rytmickém střílení jednoho nepřítele za druhým, ale spíše o výstřelu, vyhnutí se střele, výstřelu, vyhnutí atd.. Nepřátelské útoky mě hodně zraňovaly a občas jsem trpěl nedostatkem nábojů. V tomhle případě secrety hodně pomáhají. V Doomu 64 mě ale tolik nebavilo je objevovat. Mapka tentokrát tolik nepomáhala. Mnohem více se mi osvědčilo jet podle paměti.

Dobrá a dlouhá hra je to. I s tajnými levely nějakých 40 misí vydrží dlouho. A je to celou dobu zábavné. Co víc chtít za jedno euro.

Pro: perfetní design, skvělá hudba, důraz na tísnivější atmosféru, nová zbraň, Lost Missions

Proti: nudné secrety, nudné zvuky monster, hra nepůsobí tak epicky jako Doom 2, nemožnost zapnout zaměřovací terčík

+18

Resistance: Burning Skies

  • Vita 80
Moje první seznámení s Vitou. Zdejší nízké hodnocení je docela zavádějící, protože se nejedná vůbec o špatnou hru. Naopak.

Škoda, že Vita nebyla více využívaná na hry ve stejném žánru. Ovládání je totiž naprosto pohodové a intuitivní. Nedostatek trigerů nahrazuje dotykáč a jedna páčka navíc posunuje hratelnost, oproti PSP, úplně na novou úroveň. Stačila jen chvilka, a už jsem nemusel přivírat oči nad nemohoucností něco zaměřit kurzorem. Ani není potřeba auto aim (který v nastavení snad ani není). Hra mě vtáhla a opravdu hodně bavila. Házení granátu, střílení sekundárním módem zbraně pomocí dotykáče? Pro mě novinka a vůbec to není špatné.

Jasně, ze začátku jsem musel trochu zkousnout fakt, že když do nepřátel vystřelíte víc nábojů, než kolik potřebujou, rozprsknou se na neviditelné maso. Jen malá piha na kráse. Furt mě to bavilo. Pak přišlo vylepšování zbraní. Trochu zbytečná věc, zvlášť, když zjistíte, že ke konci hry vám stačí už jen kulomet s napalmem. Zbraně bohužel nejsou moc vyvážené. Ke kuláku mi stačil Auger a všechny ostatní zbraně už jsou jenom taková výplň.

Důležité ale je, že hra odsýpá. Až na pár těžších pasáží jsem rychle postupoval vpřed a kombinoval střelné zbraně se sekyrou, kterou aktivujete dotykáčem. Má to ten správný drive. Nečekají vás tu velkolepé bitvy jako ve druhém díle, ale akce je zvládnutá skvěle. Pocit ze střelby funguje a chiméra si opravdu nezaslouží žít. Resistance: Burning Sky vám Vitu rozhodně nezošklivý. Naopak.

Člověk by řekl, že když v každém dalším díle dáte chiméře na prdel. Rozstřílíte jim několik bossů. Zničíte strategické budovy apod., bude příště slabší. Opak je pravdou. Lidstvo je čím dál tím víc v řiti a vy oddalujete skoro bezvýchodnou situaci. Uvidíme

Pro: perfektní ovládání, dynamická a odsýpající hratelnost, sekera

Proti: nevyvážené zbraně, jejich vylepšování je zbytečnost, nepřátelé mají tendence podivně praskat

+11

MechWarrior 4: Black Knight

  • PC 85
Výborný datadisk, který vzal to nejlepší z Mechwarrioru 4 a dal toho do jednotlivých misí ještě víc. Misí vůbec není málo a herní doba vydrží překvapivě dlouho. Aby taky ne. Obtížnost je vyšší a vy, hlavně ke konci, čelíte několika násobné přesile. Což při podobné palebné síle mechů a hodně otevřeným terénem je někdy sázka do loterie.

V žádném Mechwarrioru jsem neměl tolik potřebu zkoušet jiné zbraňové systémy. Jiné kombinace. V zamrzlém prostředí se vyplatí spíše energetické zbraně. V sopečném prostředí se jejich efektivita díky přehřívání ztrácí. Jednu misi projdu snadno, abych v té následující dostal se stejnou výzbrojí těžce naloženo. Jak se obtížnost pomalu zvedá, musíte si dávat pozor na vaše oblíbené mechy. Poškozeného mecha nemůžete hodit do další mise. Je potřeba hodně přemýšlet nad výzbrojí. Jak správně osadit každého jednotlivého mecha. Ne, že by tohle nebylo v minulých dílech. Tady je ale teprve ta správná vyváženost.

Základ úspěchu jsou parťáci. Bez nich by to nešlo. Nejlepší taktika je, zaměřit se na jednoho mecha a poručit všem, ať na něj střílí. Pěkně jednoho po druhém. Je to rychlé a efektivní. Když necháte parťáky bojovat na vlastní pěst, je to jistá cesta do hrobu. Nehledě na to, že všichni mechové a zbraňové systémy jsou cenné. Když vám to nepřítel zničí, do příště to nemáte. Náplň misí je klasická. Znič konvoj, ubraň konvoj, znič základnu, ubraň základnu. Ve výsledku jde většinou stejně jen o zničení všech nepřátelských mechů.

MechWarrior 4: Black Knight je skvělá zábava. Managemet mechů a následný boj k sobě neodmyslitelně patří. Pár misí, které mě až tolik nebavili, byli ty ve městě. Rovná plocha plná překážek. Příliš nemotorní mechové. Parťáci mě pořádně neposlouchali a nepřítel mě ničil a ničil. Taktika je důležitá a ve měste šlo těžce taktizovat. Nakonec to vyřešila taktika ostřelovače a zbraně na tu nejvěší dálku. Poslední mise byla taky hustá. Čtyři vlny těžkých mechů a na konec ještě smrtící boss. Ani nebudu počítat, na kolikátý pokus se mi to povedlo. Pocit uspokojení při dohrání byl hodně velký, jak adrenalin pomalu vyprchával.

Pro: management a boje, zvýšená obtížnost hře svědčí, hra vás nutí měnit taktiku managementu výbroje a boje, poražení velké přesily je uspokojující, dlouhá herní doba

Proti: frustrující městské prostředí

+15

Coded Arms

  • PSP 55
Code Arms je jedna z ranných her pro PSP. Jako by ještě autoři pořádně nevěděli jak tento žánr pro danou platformu uchopit. Místo uceléné hry dostanete směs náhodně generovaných levelů, ve kterých se prakticky nezmění design ani celkové prostředí. Ovladání kurzoru je hodně přizpůsobené automatickému míření. Bez něho si ani neškrtnete. Jednoduše je moc citlivé na to, aby se dalo do někoho (něčeho) v pohodě trefit. Při snížení citlivosti na minimum se zase kamera otáčí hrozně pomalu. Alespoň malá asistence je nutná.

Prostředí jsou tři: Město, Továrna a Starobylé trosky. Díky fádnímu designu jsem ale brzy přestal vnímat rozdíly. Většinu času jsem koukal na herní mapku, abych věděl kam dál a zároveň všechno v úrovni vyzobal. Pointa hry není špatná. Jako antivir bojujete na síti proti virům v podobě různých nepřátel. Když vás zabijou, vymaže se vám mozek. Čím hlouběji postupejete, tím těžší nepřátelé potkáváte. Také spoustu zbraní. Které celkem pěkně střílí a můžete je vylepšovat.

Bohužel je do každé jedné z nich dost málo nábojů a musíte je často měnit. Jakou tedy vylepšit? Nejlépe všechny. Zbraní je ale moc a vylepšení málo. Osobně jsem vsadil na brokovnici, kterou jsem použil hned jak jsem sebral zásobník. Stejně jsem ale byl, velkou část hry, nucen střílet nevylepšenýma zbraněma. Nábojů je prostě málo. V tu chvíli ztrácejí upgrady smysl a jsou spíš kontraproduktivní. Nejlepší taktika asi bude, že čím zrovna střílím, to vylepšuju.

Hru zachraňují nároční bossové. Velcí a těžcí bossové. U druhého bosse jsem to dokonce už chtěl vzdát, protože se mi zdál neporazitelný. Nakonec jsem taktiku našel. Našel jsem si místečko, kde jsem stál a on mě ze záhadného důvodu nemohl rychle zranit. Odstřel byl mnohem jedodušší. Vím, není to nic moc, ale já měl opravdu velkou radost, že se mi ho povedlo zničit. Zvlášť když se v úrovních z bossy nedá uložit.

Hra neobsahuje autosave. Člověk musí hezky a pomalu ukládat ručně. Na začátku jsem kvůli tomuhle nezvyku přišel o hodinu postupu.

Pro: jste antivir, nároční bossové, dokáže zabavit

Proti: fádní protředí související z náhodným generováním, systém vylepšení zbraní, zbytečně moc zbraní, pořád stejně divný design, málo nábojů

+8

Turok

  • PC 85
Turok se drží přesně stylu, který byl v kurzu v roce 2008 a okolo. Stylu, který nejvíce zpopularizovala hra Call of Duty. Není důležité lámat si hlavu s postupem v před. Cestu vždycky najdete. Není důležité se stresovat u těžkých boss fightů, hledat klíče nebo dokonce zamyslet se nad nějakou hádankou. Důležité je hlavně ten správný pocit ze střelby. Aby to bylo akční. Aby to nenechalo hráče vydechnout celou dobu hraní. Turok všechno splňuje. Je esencí toho, co mám na FPSkách rád. I když to o pár let pozdějí začalo být v některých intelektuálních kruzích nepopulární.

Ač tomu tak dříve nebývalo, jsem velký zastánce autohealu. Přijde mi, že díky tomu hry mnohem lépe odsýpají. Člověk nemá tendence ukládat po každém zabití a hra se nekouskuje. Ne, že by v Turokovi vůbec quick save byl. V nabídce je, ale nefunguje. Port z konzole se nezapře. Naštěstí jsou checkpointy dostačující. Turokova slabina je přítomnost quick-time eventu při soubojích zblízka. Není to moc seriózní ovládání. Je to celkem nepřesné a je to fakt jen o zběsilém mačkání požadovaných tlačítek. Dovršené do absurdna v jednom z hlavních soubojů ke konci.

Český dabing je skvělý. Teď nemyslím skvělý jako, že by byl kdovíjak profesionální. Moc hlasů v něm neslyšíte a někdy je trochu k pousmání. Dneska to ale vypadá jako menší zázrak, že se vůbec někde objevil nebo objeví. Ať je jeho kvalita jakákoliv. Neangličtináři si alespoň mohou naplno vychutnat krásně triviální příběh. Který nemá s předchozíma Turokama nic společného. Od fantasy se posunul spíše do sci-fi. Což mi ve střílečkách víc vyhovuje. Hlavně kvůli potencionálnímu zbraňovému arzenálu.

Zbraně jsou vyvedeny na jedničku. Žádně fantasmagorické zbytečnosti. Z konvenčníma zbraněma se stejně bojuje nejlíp. A tady můžete mít navíc samopal v jedné ruce a brokovnici v druhé. Co víc si přát? Turok si na nic nehraje. Je to akce a nic víc. Celou dobu mě to bavilo. Vůbec mi nevadilo, že jsem tím na střední obtížnost projel jako nůž máslem (párkrát jsem chcípnul, ne, že ne). Je to nejlepší díl ze série.

Pro: pocit ze střelby, adrenalinový a odsýpající postup, autoheal, český dabing

Proti: souboje na blízko pomocí quick-time eventů, chybí čára života u bossů, souboj s Kanem je trapárna

+14

Command & Conquer: Renegade

  • PC 70
Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli dát Renegade 70 nebo 65 procent. Většinu hry jsem byl rozhodnutý jít níž. Nakonec jsem to ale neudělal. I přes hromadu chyb je to celkem neotřelá střílečka, která se snažila dláždit svou vlastní cestu. Obrovské mise, které připomínali svou strukturou záškodnické mise z Tiberian Sun. Možnost nasednout do tanku, buginy nebo džípu. Už chyběla jen možnost pilotovat vrtulník. Za to můžete vlézt do budovy a zničit jí zevnitř. Úplně jak v těch strategiích.

Příběh o neporazitelném macho chlápkovi, který bez škrábnutí zachrání situaci a všechny zlouny zastřelí. K tomu ještě hláškuje, pracuje sám a neposlouchá svého velitele. Zamáčkl jsem trochu slzu nostalgie. Kde je takovým filmům v áčkové produkci konec. Je to plné klišé, kdy přesně víte, co se stane. Mezitím střílíte, odpalujete a demolujete. Celou dobu na hranici života a smrti. Jako, že střílení je docela ucházející. K dispozici máte spoustu zbraní, přičemž na každý druh nepřítele se hodí trochu jiná. Nepřátel je hodně. Bohužel také mají tendence se respawnovat. Někdy přímo za zády.

Hra vám předhazuje spoustu vedleších úkolů, které se vyplatí plnit. Jako odměnu dostáváte všemožné náboje, permanentní zvýšení energie nebo brnění a někdy, z předstihem, rozdílovější zbraň. Technická stránka je nic moc. Už v menu mě trochu rozhodilo, že jsem si nemohl krčení přemapovat na ctrl. Krčení je tady stejně k ničemu. Žádné šachty nebo překážky, které by bylo potřeba podlézt, tu nejsou. To samé platí i o skákání. I samotné zpracování skákání nebo krčení je dost podivné. Štvaly mě výtahy, které vás nutí je hned opustit, jinak se hned zavřou a jedou dál. Zapomeňtě na taktické střílení z výtahu. Občas i nějaké to zaseknutí do zdi s nutností načíst hru.

Umělá inteligence je strašně pitomá. Vojáci kolikrát ani nereagují, když do nich střílíte. Zvlášť, když je to na delší vzdálenost. Za to mají nesmyslnou výdrž a je jich pořádné množství. Spolubojovníci jsou na tom ještě hůř. Engine sice dovolí udělat mapu, která působí jako realizace té strategické, včetně zábavných odboček na vedlejší úkoly, ale všechno ostatní je takové nemastné neslané.

Přes všechny negativa, která mě rozčilovala celou hru, musím uznat, že je to slušná řežba. Pomalu dobýváte území a za sebou necháváte zkázu. Docela mě to bavilo. Škoda, že se koncept moc nechytil. Lepším zpracováním by se z toho dalo vykřesat mnohem víc. Atmosféru opravdové války jsem v tom necítil.

Pro: jako ve strategiích, akorát v roli jednoho vojáčka, novátorský koncept, ničení budov a techniky, docela zábavná řežba,

Proti: respawn, umělá inteligence, technické zpracování je cělkově takové nemastné neslané a hře hodně škodí

+17

God of War

  • PS4 95
Nakonec přeci jenom padla. Po asi třicátém pokusu se mi podařilo konečně porazit královnu valkýr a platinová trofej byla doma. Nakonec to nebylo jedoduché, jak jsem si myslel. Vylepšení postavy na devátou úroveň už jsem nedotáhl úplně. I tak jsem v Nilfheimu a Muspelheimu kvůli tomu strávil tolik času, že už jsem si začal připadat jako blázen. God of War je super hra. Stálo to za to.

Od začátku bylo jasné, že tohle bude jiné, než všechny předchozí díly. Hra vám dá k prozkoumání otevřený svět. Svět, který ale není příliš velký a který je radost prohledávat. Jak jsem nějakou lokaci neměl na 100 procent splněnou, nechtělo se mi z ní. I když jsem nakonec třeba musel, protože bylo potřeba jinde odemknout klíčovou schopnost. Prohledávání světa v God of War je radost. Z každého objeveného artefaktu nebo splněného úkolu.

Kratos je pořád stejný borec dřív. Všechno co se mu postaví zničí. Bezohledu na beznadějnost situace nebo na svůj pokročilejší věk. Díky věku a synovi už je akorát trochu sentimentálnější. Kdo by se na něj kvůli tomu zlobil, ba naopak. Atreus je víc než jen do počtu. Jeho schopnosti opravdu pomáhají. Kolikrát mi v poslední chvíli zachránili život. Druhý bojovník navíc otevírá prostor pro různé synergie a správným poskládáním výzbroje, schopností a bojových komb můžete být ještě efektivnější. Bojový systém je skvělý. Celou dobu hraní můžete pořád objevovat nové kombinace.

Severští bohové mě baví víc než antika. Je to takové tvrdší, špinavější, studenejší. Celkovému dojmu pomáhá i perfektní dabing v čele s Tielkem/Kratosem. Poutavý příběh doprovázený epickými bossy. Souboj s drakem na trpasličí hoře považuju za vrchol v celé sérii. Ani ostatní bossové se ale nemají za co stydět. Hlavně výše zmíněná královna valkýr byla ultimátní. Příběh je pro mě naprosto uspokojující. Přináší základ do dalšího dílu a vyhlíží ještě epičtější bitvy.

God of War je skvělý. Nenabízí sice takovou volnost pohybu, ale díky tomu detailně vymodeluje každé zákoutí. Ne všude je to dokonalé. V mlžném Nilfheimu jsem tolik času nechtěl strávit. Ani jsem nemusel. Nebylo to povinné. Za trofej to ale stálo. Celá hra za to stojí.

Pro: zasazení, příběh, dabing, soubojový systém, epické bossfighty, nepovinné úkoly, výbava, všechny postavy ve hře a dalo by se pokračovat

Proti: některé zbytečně dlouhavé a rozporuplné lokace

+20

Resistance: Fall of Man

  • PS3 75
Od prvního Resistance jsem dostal přesně to, co jsem čekal. Nenáročnou a vcelku zábavnou střílečku, která v hratelnosti ničím významným nevyčnívá. Řemeslně dobře zvládnutá akce, ve které vyčnívá hlavně námět a zasazení. Mám rád alternativní minulost ve hrách. Zajímá mě, jak autoři popustí uzdu své fantazii. Užíval jsem si prostředí v Iron Storm a nezklamalo mě ani tady. I když v Resistance je prostředí přeci jenom více neznámé (až na tu Anglii). Často se děj odehrává na lodích vetřelců a lidé si tentokrát za tuto válku nemohou. Byla neodvratná.

Resistance po celou dobu hraní nenudí. Máte tady klasický lineární postup, který vám občas zpestří parťáci z armády. Pasáže s nima jsou teprve to správné maso. Nepřátel bylo spousta a z každého zabitého, při dobývání (nebo bránění), jsem měl radost. Pak jsou tady pasáže v dopravním prostředku. V jednu chvíli jsem cítil velkou inspiraci v Half-Life 2. Poté přišly epičtější scény jak vystřižené z Call of Duty. Hra se snaží brát z toho nejlepšího a někdy se jí povede zobrazit pěkný moment.

Nepřátelé jsou velcí a jejich hodně. Mají nejradši zbraň, která střílí energetické kuličky nebo energetickou zbraň, jejíž střely dokážou proletět zdí či překážkou. Obě tyto zbraně ale dělají velký vizuální bordel. V kombinaci s relativní pomalostí jejich střel někdy bývají velké přestřelky nepřehledné a delší, než by hráč chtěl. Nebo kratší, pokud si hráč v tom bordelu nepohlídá zdraví. Jak jsou nepřátelé velcí, tak se do nich alespoň lépe trefuje. Zbraně jsou docela slušné. Pěkně se z nich střílí. Až na nepoužitelný vrhač nalepovacích koulí. Granáty jsou boží. Bavil mě hlavně granát Hedgehog.

Trochu mě zklamal konec hry. Žádný tuhý boss se bohužel nekoná. Škoda. Nepřátelé totiž nejsou kdovíjak pestří. Chiméra sice chrlí děsivé vojáky, ale člověk si na ně brzy zvykne. Občas jsem měl chuť si zastřílet i do něčeho jiného. Boss by hře slušel. Stejně tak mi tady chybí nějaká ultimátní rozdílová zbraň. Až na pár vetřelčích kousků je to docela rutina. Námět určitě dával větší prostor představivosti i v tomhle ohledu.

Resistance je slušná akce. Inovace moc nehledejte ani extra nabušený příběh. Není v ní nic na co by se dlouho pamatovalo. Hraje se ale dobře. A dá se hrát i ve spliscreenu.

Pro: slušně zvládnuté střílení, vetřelčí zbraně jsou celkem originální, námět a zasazení, pár super pasáží

Proti: občas nepřehledné přestřelky, repetitivní nepřátelé, suchý konec bez bosse

+10

Turok: Evolution

  • PC 45
Turok: Evolution je ukázkový případ hry, která dokáže znechutit hraní. Na první pohled se může jevit jako slušná porcovací střílečka. Bohužel ale všechny její aspekty jsou technicky zoufale nedotažené, nesmyslné nebo alespoň podprůměrně zábavné. A když píšu všechny, tak myslím opravdu všechny. Turok: Evolution neobsahuje jedinou věc ve které by nějak vyčníval. Cokoliv, co by za to stálo. Dohrál jsem to jen ze setrvačnosti.

Tolik kritizovaný bug, který zapříčinil nemožnost ukládání hry se naštěstí dá opravit. Ani si nemusíte hru někde kupovat. Na abandonwaru je opravená ke stažení (Proč taky někde z eBaye shánět za velké peníze takový brak?). Hra se sice už ukládá na konci levelů, ale během nich ne. Ani jeden checkpoint. V kombinaci s velkým počtem nepřátel a totálně nepřesným ovládáním to pro mě znamenalo úmorné opakování celých levelů. Moc tomu nepřidává celkově mizerná technická stránka. Když jsem se těsně před koncem levelu zasekl ve výtahu do zdi, bylo to k vzteku. Když jsem po dlouhé střílecí pasáži spadl do neviditelné propasti, byl jsem už nasraný.

Ovládání je jedna velká tragédie. Nedá se nakonfigurovat (naštěstí je defaultně celkem rozumě nastavené). Myš se chová skoro jako gamepad. Takové to pomalé akcelerování. Zároveň je hodně citlivá. Aby se to dalo hrát, musel jsem citlivost snížit na nulu. Jak to, že se to i potom kurzor hýbal je mi záhadou. Zaměřovací terčík ani pořádně nestřílí tam, kam míří. Všechno by se to dalo odpustit, kdybych hru pustil přes emulátor. Tam se holt s nějakým nepohodlím počítá. Horší konzolový port jsem nikdy nehrál. Kdyby si alespoň hra po dalším zapnutí pamatovala nastavení a neotravovala mě pořád svou špatnou muzikou.

Ani zbraně to nezachrání. Hra má tendence vám diktovat, z čeho můžete střílet. Některé zbraně vidíte jen chvilku. Některé vám odemkne jen v určitých levelech. Některé máte pořád sebou. Nevím, jestli je to záměr nebo chyba hry. Jestli by to měl být záměr, tak nic moc. Ono stejně není moc o co stát. Sice se každá zbraň v sekundárním módu úplně změní, ale já jsem stejně používal jen to co mi hra dovolila nosit celou dobu. Luk s výbušnýmy šípy, oba módy raketometu, harpunu, rotáčák a brokovnici.

Nepřátelé se na vás hrnou ve velkém množství v designově zpátečnických a krátkých úrovních. Nezachrání to ani strašné mise, kde lítáte na ptakoještěrovi. Docela mě bavilo porcovat reptiliány rotačákem. Hra je hodně krvavá. Jinak je ale stereotypní a nudná. Chlouba původních Turoků, bossové, se zde úplně vytratili. Hlavní hrdina je podivný stepní indián, který jako by vylezl z času osmnáctého století. Ne, nestojí to za námahu. Dá se to hrát, je to celkem dlouhé, ale podobných, mnohem lepších stříleček, jsou mraky.

Pro: ještěrům pěkně odlétávají končetiny, slušná délka, některé zábavné zbraně

Proti: mizerné technické zpracování, nepřesné ovládání, špatný design, špatný port, směšný hrdina, ještě smešnější nepřátelé a hlavní boss

+13

Turok 3: Shadow of Oblivion

  • N64 70
Turok 3 má dva velké problémy. První, o něco menší problém je, že hra vyšla jen na Nintendo 64. Naštěstí na tuto konzoli, mimo jiné, existuje výborný emulátor zvaný Project64. Který v dnešní verzi řeší i problém s frameratem. V originálu hra běží maximálně na 30 fps se značným kolísáním až k někam 15 fps. Z dnešního pohledu už celkem málo hratelné. Když si v Project64 zapnete grafický modul Glide(beta), hra běží v krásných 60 fps. Není to sice klasických 60. Občas se to pořád zvláštně zpomaluje, ale je to mnohem lepší. Nevýhoda Project64 je, že je placený a po 30 dnech se bez supportu vypne. Druhá jeho (asi i ostatních emulátorů) nevýhoda je, že neřeší zásadní problém s ovládáním hry na PC.

Že si bez gamepadu neškrtnu mi bylo hned jasné, kdy jsem se hru pokoušel rozehrát na klávesnici. Možná jsem jen technický analfabet, ale myš se mi zprovoznit nepodařilo. Bez, minimálně jedné, analogové páčky se obejít nejde. Zapojit gamepad je to nejmenší. Co mě ale vytáčelo celou dobu hraní bylo, že se kurzor neustále automaticky vracel do středu. Turok 3 je 3D hra. Nějakého pomocníka při míření sice má, ale zaměřit a trefit někoho na římse nebo pod schodama je docela vopruz. Hra si nedává žádné úlevy, protože je to Nintendo 64. Takové míření je v ní na denním pořádku. Ač jsem se v tom hrabal jak jsem mohl, nepodařilo se mi to vypnout. Automatické centrování pohledu by mě hodně štvalo i na konzoli. Holt, byly to pořád začátky FPS akcí na konzolích.

Samotná hra mě mile překvapila. Pryč jsou hubovité úrovně, do kterých se můžete vracet. Design Turoka 3 se drží tehdejšího moderního trendu. A tím byl Half-Life. Hra je linéární a nehraje si na nějaké levely. Příběhově vás vede vpřed a docela často se v ní mění prostředí. Esence toho, co je na fps hrách dobré. Skripty sice skoro neobsahuje, ale obsahuje dvě hratelné postavy. Vyzkoušel jsem obě a musím říct, že průchod s nima je překvapivě odlišný a vyplatí se hrát za oba. Mě vyhovovala víc ženská, protože má lepší zbraně. Ve splitscreenu by to vůbe nemuselo být špatné.

Zbraně jsou fajn. Sice jsem nepřišel na to, jak pořádně používat vampýří zbraň, ale ultimátní zbraň stojí za to. Kam se na ní s účinností hrabe BFG. K tomu má genální nabíjení. Úplně jako fůzní kanón v Demolition Man. Jinak je to celkem klasika. Nejčastějí jsem používal rotačák. Když byli náboje. Nepřátelé jsou trošičku překvapiví. Na to, že je to Turok, je tady minimum dinosaurů. Spíš emzáci a lidští protivníci.

Ani Turok 3 nezklamal. Bossové jsou zde opět boží. Každý z nich mě dost bavil. I když se u nich framerat často dost zpomaloval. Turok 3 by byla skvělá hra nebýt ovládání. Za celou dobu hrání jsem si na to automatické centrování nezvykl. Škoda. Nicméně, můžu být možná rád, že jsem hru spustil, že šla ukládat, že jsem jí stihl dohrát za 30 dní. To jsou takové malé herní úspěchy.

Pro: dva odlišné průchody hrou, zábavní bossové, lineární design, změny prostředí, ultimátní zbraň

Proti: automatické centrování pohledu, hra vyšla jen na Nintendo 64, celkově nepohodlné ovládání

+13

Turok 2: Seeds of Evil

  • PC 70
Turok 2 vsadil na to být větší, komplikovanější, bludišťoidnější a přinesl prvky z Metroidvánie (slovo odvozené od pilířů žánru Metroidu a Castlevanie). To znamená, že se budete vracet ve velkých, spletitých a bludišťojidních úrovních. Připravte si dobrou pamět. Nebo alespoň dávku trpělivosti, když budete potřetí v úrovni hledat skrytou odbočku nebo jinou podobnou zapeklitost. Chtělo by se říct, že je to taková oldschool-hardcore hratelnost. Ale, ani ve své době nebyl tento přístup běžný.

V Diablu 2 má každý při postupu hrou zapnutou mapku. Nikdy by mě nenapadlo, že to samé se mi stane i v nějaké FPS hře. Při boji s menšíma emzákama či dinosaurama mě to vůbec neomezovalo. Boje s nima nejsou těžké. Většina z nich neklade velký odpor. V úrovních je vždy pár míst, kde se do nekonečna obnovují náboje a zdraví. Respawn je jen částečný, takže boje patří k tomu lehčímu. Z toho důvodu, poučen prvním dílem, jsem hrál na hard obtížnost. I tak se to dalo „vykosit“ s prstem v nose.

Zbraňový arzenál je sice velký, ale reálně jsem využíval jen pár zbraní. Člověk potřebuje zabít nepřítele co nejrychleji. Nepotřebuje ho udolávat uspávacíma šipkama nebo paralyzérem. Spíš mu roztřelit hlavu výbušnou municí nebo do něj napálit raketu. Celkový dojem z akce naštěstí napravují souboje s bossy, které jsou náročnější a jsou skvělé. Zvlášť ke konci jsem dostal těchto soubojů pěkný nášup. Donutili mě zvednout hodnocení. Některé předchozí úseky totiž byly až šíleně nudné. Párkrát se mi nechtělo hru znova pouštět, ale nakonec jsem se kousnul a dobře udělal.

Už nebalancujete na plošinkách nad propastí. Tady jen objevujete a snažíte se zapamatovat mapu, aby další průchod byl snadnější. Remaster naštěstí umí quicksave. To je, stejně jako delší dohled, velké ulehčení. Zvýraznění spínačů se taky hodí, protože i s touhle zapnutou pomůckou je hra pořád pro staromilce. Pro lidi, kteří v době vydání za ní dali 1499 a hráli ji až do konce, protože hry tak snadno dostupné nebývaly. Jsem rád, že jsem si to dal. Nostalgie v tom je hmatatelná.

Dvojka je o rok modernější než jednička. Hlavní hrdina už nemá dlouhé vlasy, tolik neskáče a dostává support v podobě možnosti teleportovat se libovolně po celé hře. Z nepřátel, když dostanou pěknou ránu, hezky cáká krev. Jen ta tunelovitost je snad ještě výraznější. Než v minulém díle.

Pro: zábavní a nároční bossové, z nepřátel hezky cáká krev, přehledná mapka, šlušná délka, hodně zbraní na výběr

Proti: někdy ubíjející tunelovitost, respawn, jednoduché souboje, paměťový trenažér (pro někoho může být plus), některé zbytečné zbraně akorát překáží

+18

Turok

  • PC 70
Turoka jsem v minulosti pokoušel rozehrávat vícekrát. Nikdy se mi do něj nepodařilo dřív proniknout, než se mi z toho udělalo blbě. Asi to dělá pohupování kamery při chůzi. Hráč má tři možnosti co s tím. Buďto se na hru vykašlat, že tohle opravdu nemá zapotřebí (asi nejběžnější řešení). Zvyknout si na to nebo si vzít kynedryl. Ze začátku hry jsem se trochu vrátil do dětství, kdy jsem si ve školních autobusech vždy sedával dopředu a modlil se, abych to přežil bez blití. Blikání při sbírání trojúhelníčků tomu také moc nepřidává.

Neustálé skákání a sbíraní trojúhelníků, které vám po určitém množství přidají život. Často jsem si připadal víc ve 3D plošinovce, než v fps akci. Mnohem větší nebezpečí, než od nepřátel, představuje netrefit se na malou plošinku nad propastí. Vážně se mi za celou hru nepodařilo zemřít v boji a každý pád do propasti mě štval hlavně z toho důvodu, že místa, kde šlo uložit a nepřijít kvůli tomu o bágl a brnění, byly docela vzácné. Ke konci hry jsem díky tomu občas rezignoval na těžší nepovinné skoky pro náboje navíc a podobně. Nintendo 64 je z toho cítit na sto honů.

Remaster jen kosmeticky vylepšil grafiku, umožnil nastavení kláves a umožnil Turoka bezproblémů pustit na nových systémech. Hra mě vytáčela ve spoustu směrech. Respawn nepřátel také není moc příjemný. To si tak z dálky odstřeluji robota s raketometem, když do mě najednou začne za zády rubat žába, kterou jsem už před tím dvakrát zabil. Na druhou stranu, pohyb v téhle hře je dostatečně svižný a vůbec nic vám nebrání rozeběhnout se k robotovi. Hra tlačí hráče, aby šel neustále dopředu a nikde se moc nezdržoval. Stejně se není moc čím kochat.

Celkem se mi líbil design úrovní. Starý dobrý komplexní design. Který mapuje kupodivu přehledná mapka. To ve 3D hrách nebylo běžné. Quake jí kupříkladu už vůbec neměl a vykreslil úrovně mnohem stupňovitěji. Quake ale nebyl limitován nuzným výkonem Nintenda 64. V Turokovi se dá orientovat a to je hlavní. Hlavní plusy Turoka vidím ve velkém arzenálu zajímavých zbraní a ještě zajímavějších nepřátel. Kdo by nechtěl bojovat proti dinosaurům, kteří jsou ozbrojení kulomety nebo lasery.

Hra má chytře navržené řazení úrovní. V úrovních hledáte klíče do jiných úrovní. Kromě klíčů vás nic nelimituje. Zpřístupněné úrovně můžete podle libosti procházet pořád dokola. Dají se takhle, v klidu, najít třeba všechna tajná místa. Takový styl rozestavení úrovní nebyl nikdy zcela běžný a působí to pořád docela svěže. Stejně jako zábavně vymodelovaní bossové. Celé je to béčko jako hrom. Je v tom nadsázka a je to přiznané. Turok není tak špatný, jak se na první i druhý pohled jeví. Jen to chce chvíli vydržet a dát mu šanci.

Herní výzva: "Remaster" (normal)

Pro: rychlý pohyb, ozbrojení dinosauři, velký zbraňový arzenál, struktura úrovní, bossové

Proti: všudypřítomné a časté skákání nad propastí, řídké ukládací body, pohupování postavy způsobuje nevolnost, rychlý respawn nepřátel

+17

Resistance: Retribution

  • PSP 80
Retribution se v mnoha žebříčcích na Youtube dostal do deseti nejlepších her na PSP. Po dvou hodinách hraní jsem moc nechápal, co je na téhle hře tak jedinečného, aby si to zasloužila. Nic hlubokého to rozhodně není. Jdete dopředu a střílíte nepřátele v celkem nudném designu. Navíc jsem je střílel jenom s jednou zbraní, protože ostatní se jí nevyrovnali a náboju, do ní, padalo z nepřátel dost a dost. Základní zbraň Chiméry, která se dá v sekundárním režimu nabít silou a její smrtící projektil se odraží od zdí a kosí nepřátele až po třech najednou. Proč taky používat něco jiného, když je nejsilnější i na bosse?

Ze začátku jsem měl trochu obavy s ovládání. Tradičně jsem si přehodil ovládání na alternativní. I když je to do druhé ruky, není nad to zaměřovat páčkou. Asistenta míření jsem vypnul, protože s tím se to člověk nikdy nenaučí pořádně mířit. A hurá na střední obtížnost. Byl jsem překvapený, jak to na začátku šlo hladce. Hrdina je sice trochu nemotorný, ale hra s tím evidentně počítá a vždycky vám dá víc času na zamíření. Na začátku byl jediný problém jak efektivně likvidovat malé rychlé potvory co vypadají trochu jako facehugeři, ale člověk časem chytne gryf i na ně.

Hra vám dovolí krýt se za překážkama. To se určitě hodí, ale není to tak, že by Retribution byl kopírkou Gears of War. Překážky nejsou všude a kolikrák stačí jen uhýbat do stran a v poklidu nabíjet vetřelčí zbraň. Autoři se snažili vyšroubovat grafiku co PSP dalo. Vykreslí i velké prostranství z hodně nepřáteli a projektily nebo lasery lítajícímy vzduchem. Bohužel je to někdy na úkor frame-ratu. Člověku nezbývá, než si na to zvyknout. Handheldy mají jiné standardy, ale jakmile to klesne pod 20 snímků, tak už je to hodně znát. Naštěstí to není všude.

Celou dobu hraní jsem si říkal, že nic ve hře není nic vysloveně kulervoucí nebo bez menších kompromisů optimální. Hrál jsem to při cestách do práce v hromadné dopravě. Hraju, hraju, občas se vyvztekám u nějakého bosse či tužší přestřelce. Nakonec je sejmu a hraju dál až najednou zjistím, že hraju dv měsíce (necestuju takhle každý den) a za celou dobu nevnímám hodinovou cestu do práce. To je přesně to, co od přenosné konzole chci. Mít v ní jednu hru a hrát jí dlouho. Za tohle patří Resistance: Retribution dík.

V druhé polovině přeci jenom nebylo do vetřelčí zbraně už tolik nábojů a vyzkoušel jsem i jiné zbraně.

Pro: dlouhá hrací doba, epická rozloha, pěkné animace

Proti: nevyvážené zbraně

+12

NAM

  • PC 40
Celkově se snažím na hrách hledat spíše ta dobré věci. Nemyslím si, že bych patřil k lidem, kteří hru zahodí na první dobrou, když se jim nelíbí. V případě hry NAM je jeho největší štěstí v tom, že jeho utrpení není tak dlouhé. Do dneška se jako příklad hodně obtížných fps her skloňují jména jako Project I.G.I. nebo Aliens versus Predator. Tyhle hry ale měli pěknou přehlednou grafiku a design úrovní, který se dal po pár pokusech naučit. NAM je jen čirá frustrace. Nikdy nevíte, co vás zepředu nebo zezadu zastřelí, no co šlápnete nebo co na vás spadne. Navíc hlavní hrdina vydrží tak dva tři zásahy a padne. Proč se jako symbol obtížnosti neskloňovalo tohle? Asi se to nikomu nechtělo hrát.

Hratelnost ve stylu: Zastřelím vojáčka, uložím. Šlápnu na minu, načtu. Zastřelím vojáčka, uložím. Spadne na mě bomba, načtu. Zastřelím vojáčka, uložím. Někdo mě odněkud zastřelí, načtu.. A takhle to chodí celou hru. Navíc je prostředí graficky strašně ošklivé a nepřehledné. Vrcholem jsou noční mise, kde ještě k tomu není nic vidět. Noktovizor máte k dispozici snad jen v jedné misi. Ne, takhle si nepředstavuju zábavu.

Celou hru jsem používal dvě zbraně. Kulomet a když do něj došly náboje, tak samopal. Párkrát jsem ještě na tank vystřelil raketometem. Pocit ze střelby je tragický. Co se ale autorům povedlo byla má chuť střílet naslepo do jungle. Úplně jako ve filmech z Vietnamu. Díky použitému enginu nemusela být muška stoprocentní a často někdo neviditelný v křoví zařval. Vietnam byl asi hustý, ale já jsem zařval tolikrát jako snad všichni američtí vojáci za celý rok války.

Naštěstí je design hry přímočarý, bez sbírání klíčů. V tom celkovém marastu vypadá překvapivě moderně. Je to snad první hra podobného ražení z vietnamské války. Hra která se zcela vážně snaží ukázat její krutost. K tomu se snaží využívat i zvukový doprovod. Bohužel jen jednostrannou krutost. Nepřátelé jsou jen hnusné pobíhající sprity. Text tu není žádný, ale fakt žádný. Ve hře jde jen o přežití a Build engine na tuhle tématiku nestačí a nestačil ani ve své době. Válečný (vlastní) zmar je s toho cítit, ale zábava to není.

Pokud nefajfkujete dohrané hry, nehrajte to. Pokud nemáte nic lepšího než vylepšenou 486, tak by to možná ještě jako poslední hru, před upgradem, šlo hrát.

Pro: atmosféra Vietnamské války bylo něco nového, jen 15 misí, absence hledání klíčů a minimum bloudění

Proti: válečný zmar na vlastní kůži, frustrace na každém kroku, hnusná a nepřehledná grafika, stále stejní a nudní nepřátelé, podivný pocit ze střelby, save, load, save, load po každém kroku po celou hru

+14

Nosferatu: The Wrath of Malachi

  • PC 65
Můj druhý pokus o rozehrání Nosferatu. Poprvé jsem hodně narazil. Z toho důvodu, že jsem se pokoušel hru hrát jako všechny ostatní FPS. Ne, v téhle hře se nevyplatí prohledávat každé zakoutí, vracet se nebo často ukládat. Je to úplně zbytečné.

Už jsem v pár hrách zažil celkem šílený respawn viz. Far Cry 2, mou předchozí dohranou hru. Tohle je ale ještě o stupínek šílenosti výš. Tady se stačí jen otočit zády a monstrum se může objevit. Pokaždé jiné, přičemž na každé se hodí jiná zbraň. Je to hodně o přepínání na správné zbraně. Vždyť přece dává smysl, že vzteklého psa nezabiju svěcenou vodou, ducha kulkou atd.. Z důvodu šíleného respawnu se pochopitelně nevyplatí moc vracet.

Jelikož je hlavní náplní hry zachránit rodinu, na což máte hodinu a půl reálného času, tak se nevyplatí často savovat. Hrad totiž obsahuje spoustu slepých odboček a jakmile sejdete z cesty, ztratíte cenný čas. Moc tomu nepomáhá trochu bludišťojidní design ani to, že členové vaší rodiny se pokaždé vygenerují trochu někde jinde při každém nahrání hry. Vyplatila se mi taktika uložení hry, prohledání velkého kusu hradu. Nahrání hry, rychlejšího postupu do určitého bodu. Ještě jednou nahrání a ještě rychlejšího postupu. Takhle se mi podařilo nakonec všechny zachránit.

Na hororovou hru je postup hrou hodně frenetický a trochu to kazí pocit hororové atmosféry. Není se moc čeho lekat, když neustále chvátáte dopředu. Můžete se na zachraňování vykašlat. Hra kvůli tomu nevyhodí game over. Budete ale kvůli tomu muset většinu hry oželit pár cenných bonusů a zbraní. Finální souboj je tak těžký, kolik zachráníte lidí. Když zachráníte všechny, je triviální. Jeho obtížnost roste z každou promrhanou duší.

Škoda, že se autoři nepokusili o víc konců a díky tomu i o replaybilitu. Hra je na jedno dohrání dost krátká. Z Nosferatu přímo dýchá nezávislá indie hra. Díky tomu jí jde odpustit nemožnost cokoliv nastavit. Nepamatuju si hru, kde bych nemohl nastavit hlasitost. Lepší než základní rozlišení 1024x768 se naštěstí dá stáhnout. Občasné zasekávání monster a zachráněných lidí se dá přežít (v Daikataně na tom byli sideckikové hůř). Spíš mi vadí, že obsah, kterého není moc, se dál nevětví, jak by se dalo čekat. A i když nikoho nezachráníte, stejně se před bossfightem dostanete do jejich kufrů. 

I tak by byla škoda se k Nosferatu nevrátit. Zasazení je podle mě skvělé a kýčovitě originální.

"Čas je relativní"

Pro: zasazení, klasicky kýčovitý design monster, temná atmosféra evokuje beznaděj, opojný pocit ze zachráněné duše

Proti: frenetický postup hrou neprospívá atmosféře, krátká herní doba, až moc rychlý respawn, jen jeden konec čili málo obsahu

+15

Far Cry 2

  • PC 80
Nejsem příliš velký fanoušek respawnu. Mám radši, když ve hrách není. Na druhou stranu, zažil jsem hry kde respawn dával smysl a nebyl tolik rušivý. Chodit po velkých vystřílených lokacích sem a tam by asi taky nebyla úplně velká zábava. Far Cry 2 předvádí totální extrém. Nejen, že se respawnují hlídky na stanovištích, oni se respawnují i patroly v autech mezi stanovištěmi. Brutálním tempem. Vystřílíte stanoviště, otočíte se zády, popojdete sto metrů, otočíte se nazpátek a stanoviště je obnovené se vším všudy.

Do toho ještě musím připočíst, že nepřátelé se nedají zastřelit lacino a něco v té hlavně mají. Jakmile vás zmerčí, rozutečou se do několika stran a snaží se vás obejít. Kryjí se, používají stacionární zbraně a celkově se tak snadno nedají. Navíc jsem v jungli a v trávě kolikrát nevěděl, odkud střílejí. Díky těmhle prvkům každá přestřelka vyžaduje odpovídající soustředění. Jako, že se díky tomu ve hře střílí prakticky neustále. Střílí po vás úplně všichni. Naštěstí nehází moc granáty.

Aby toho nebylo málo, dojíždění za úkolama znamená často přejet celou mapu a nazpátek. Brzy jsem přišel na to, že plynulejší cesta je vždycky po vodě. Není na ní tolik hlídek. Cestování se dá zpříjemnit hledáním diamantů. Což mě osobně dost bavilo, protože si obecně ve hrách libuju v prozkoumávání prostředí. Úkoly nejsou kdovíjak originální, ale kdo by to byl čekal od hry tohoto ražení. Mě víc ke štěstí stačilo najít dost diamantů na koupení nové zbraně a výbavy.

Škoda, že se nedá nosit víc zbraní na jednou. Zbraně jsou totiž perfektně vymodelovány a střílení s nima je radost. Pocit ze střílení ve střílečce je hlavní věc. Díky tomu jsem ochotný hře odpustit hodně věcí. V téhle oblasti Far Cry 2 zabodoval. Střílení mě bavilo prakticky celou hru. Celou hru musíte být v pohybu. Hra nechce, aby se hráč zastavil. Když to udělá, snaží se ho ztrestat. Tohle je akční hra, která se akčně hraje a její celkový drive je akční. Na nějakou realitu si nehraje.

Atmosféra zdejší nepřátelské Afriky je parádní. Svět je výtečně nadesignovaný a místa z diamantama často ukazují malé příběhy. Spousta bordelu v panenské přírodě. 36 hodin v ní uteklo jako voda a konec stojí za to.

Herní Výzva: "Amerika, jak ji neznáte"

Pro: perfektně vymodelované zbraně, pocit ze střílení, atmosférická Afrika, hledání diamantů, umělá inteligence nepřátel

Proti: brutálně rychlý respawn, který je někdy dost ubíjející, můžete mít u sebe jen tři zbraně

+24

Journey

  • PS4 80
Dlouho jsem přemýšlel, jakou nenásilnou hru zařadit do herní výzvy. Už si snad ani nepamatuju, kdy jsem naposledy dohrál nenásilnou hru. Natož pak zenovou hru takového ražení. Když o tom přemýšlím, tak to pro mě zas až taková novinka nebyla. Simulátor chození v podobě Death Stranding jsem už jednou hrál.

Ticho a relativní osamělost postavičky na mě dýchla i tady. Srovnání není sice moc přesné. V Journey hraje spíš instrumentální hudba a pořád. Podobné prvky v hratelnosti se přeci jen najdou. Journey je ale mnohem jednodušší a hlavně je to totálně pohodová a mírumilovná hra. Nic vás netlačí dopředu. Nic na vás nespěchá. Nic vám neusiluje o život. Chce po vás jen, abyste si užili jeho obrazotvornost a třeba si u toho i trochu odpočinuli.

Hra umí vykouzlit některé pěkné a povznášející scenérie. Neklade vám do cesty vůbec žádné překážky. Občasné hádanky jsou tak triviální, že jsou tam snad jen od toho, aby člověk neusnul. Naštěstí umí změnit tempo. V jednu chvíli pomalým tempem šplháte na horu, aby jste se z ní akčně sklouzli. Takové pěkné změny nálad. To bylo fajn. Stejně jako docela uspokojující zakončení.

Journey je tak krátký, že ani neobsahuje tolik trofejí. Dá se tedy, podle mě, jeho vícero dohráním snadno docílit platinové trofeje. Možná si to někdy dám ještě jednou. Je to přeci jenom nenáročné a nežere to moc čas.

Herní výzva: "Pacifista"

Pro: zenová hra se vším všudy, pěkné zakončení

Proti: hudba by mohla být rozmanitější

+20

Killzone 3

  • PS3 90
Třetí Killzone je slušný nářez. Poučil se ze všech nedostatků, který měl jeho předchůdce a přinesl adrenalinovou akci, která nedá vydechnout, která nemá hluchá místa a je celou dobu dost zábavná. Hru jsem dohrál jedním dechem. A přitom je to jenom prosté střílení s jednou cestou vpřed. Ani prostředí se moc nemění. Kdo ale v té destrukci stačí sledovat prostředí.

Fenomenální pocit ze střelby přenesený z druhého dílu se nezměnil. Střílení je tady skvělé. Navíc nově u sebe můžete mít o zbraň víc a náboje jdou nabírat na každém kroku. Je to jenom na hráči, kterou zbraň si zvolí. Za mě jsou všechny zbraně skvělé a měl jsem chuť jich vyzkoušet co možná nejvíc. Hra upustila od pozvolného dobývání území za neustálého respawnu nepřátel. Sice na vás pořád vypouští vlny nepřátel, ale už jenom určité množství. Máte tak větší svobodu ve výběru taktiky, jak se s nima vypořádat. Kromě klasického postupu si na své příjdou i opatrní odstřelovači. Nesmím také zapomenout na zábavný boj na blízko, který lze plynule kombinovat se střílením.

Spolubojovníci jsou jsou fakt spolubojovníci. Aktivně pomáhají v boji. Když se vám podaří někam zašít a nechat to na nich, jsou schopní nepřátele pěkně prostřílet. Ale také jsou schopní umřít a v tu chvíli se vám to vymstí. Celkově je tenhle prvek skvěle vyvážený a vyplatí se navzájem krýt a nedělat zbytečné exibice. Hra nabízí i koop multiplayer, který musí být skvělý. Já se "bohužel" musel spolehnout jen na počítačem řízené spolubojovníky.

Zbytečnosti jako hledání intelů nebo nějakých jiných tajných věcí jsou tady úplně vynechány. Je to dobře. Hráče nic neruší od destruktivní a epické akce, kde všechno pěkně bouchá a lítá. Killzone 3 je krok správným směrem. Výplach mozku, který ale zároveň není žádná procházka růžovou zahradou a už na střední obtížnost vyžaduje po hráčí nějaký ten skill.

Atmosféru to má vážně skvělou. Pozoroval jsem na sobě radost z postupu hrou. Škoda, že neobsahuje trochu víc misí. Ještě bych si nějaké další dal. Killzone 3 je přesně to co od akční hry chci.

Herní výzva: Okna vesmíru dokořán

Pro: pocit ze střelby a celkového boje, epická a destruktivní akce, žádný respawn, dostatek nábojů, atmosféra, platní spolubojovníci, možnost hrát koop na jedné konzoli

Proti: trochu krátké

+15

Boiling Point: Road to Hell

  • PC 50
Hra, která je proslulá svou chybovostí. To by mě ani tolik netrápilo. Za celou dobu hraní jsem nenarazil na nic zásadního. Ano, občas vypadávaly zvuky nebo se prolínaly modely postav s texturama. Umělá inteligence je také úplně pitomá. S tím jsem ale už dopředu počítal. Mnohem horší jsou jiné prvky.

Nejdřív bych ale začal pozitovnější stránkou hry. Na velké herní mapě vám hra dává absolutní volnost. Volnost pro koho budete pracovat, kdy pro něj budete pracovat a hra vás za celou dobu netlačí nějakým časovým limitem. Úkoly překvapivě nejsou tak generické a hlavně, můžete si je relativně svobodně vyřešit po svém. Chcete někam vběhnout sebrat a utíkat nazpátek? Chcete z dálky odstřelit potřebnou věc nebo člověka? Chcete se do základny po vzoru Ramba vplížit z nožem a nepozorován řezat nepřátele? Chcete po vzoru Johna Matrixe (Komando) všechno rozstřílet a vzít si to, pro co jdete? Není problém.

Naštěstí se hra nebere moc vážně. Je trochu stylizovaná do komixově tarantinovského duchu a to že je to totální béčko nepokrytě přiznává. Příběh je tak jednoduchý a klišoidní, až je krásný. Hlavní hrdina se s tím opravdu moc nesere.

Ostatní věci už bohužel nejsou tak skvělé. Systém reputace je na papíře pěkný nápad, ale tady to akorát obtěžuje. Pracoval jsem pro vládu a totálně jsem proti sobě poštval partyzány. Jenže, pak příjde příběhový úkol a najednou se partizání hodí. Splním pro ně pár úkolů abych byl alespoň neutrální a v tu chvíli po mě začnou střílet vojáci. Proto jedu do jungle rozjezdit pár mafiánů, abych si u vlády zase trochu pozvedl kredit. Jdu splnit pár úkolů pro indiány, kteří nenávidí civilisti. Když si poštvu proti sobě civilisty, nemůžu se ukázat ve městě, které je pro mě životně důležité. Takže jdu do lesa opět odprásknout pár mafiánů, které nikdo nemá rád. Prostě vopruz.

Náčelník mi zadá zabít starostu. Splním to, vyzvednu si odměnu, vrátím se do města a starosta se mnou vesele mluví dál. Trochu nedomyšlené, ne? Chtělo by to větší následky za spáchané činy. Vedlejší úkoly jsou sice fajn, ale za každým jezdi půlhodiny autem není moc dlouho zábavné. Zvlášť, když vás hra honí každou chvíli od jednoho konce mapy k druhému a vy většinu hratelnosti strávíte na cestách.

RPG prvky jsou obtěžující a podle mě by tady neměly být. Pokud chcete být alespoň trochu přesní ve střelbě samopalem, musíte toho opravdu hodně nastřílet. Co děláte, to se vylepšuje a já se nemohl za celou dobu hry spolehnout na přesnost střelby. Střelba mě otravovala a frustrovala. Co jsem mohl, řešil jsem radši potichu nožem. Je smutné, když v tom hlavním co dělá akci akcí hra nefunguje. Vrchol byla frustrující a neférová závěrečná přestřelka ze stále se obnovujícíma a přibývajícíma nepřátelama. To jsem nečekal. Na první pokus jsem na to vůbec nebyl připravený. Takže zase 17 kilometrů do města pro výbavu, na kterou nemám a na kterou si budu muset dalšíma třema hodinama ježdění vydělat.

Herní výzva: "Pořádný pařan"

Pro: volnost v plnění úkolů, nestárnoucí příběh, hra se nebere vážně

Proti: zbytečné RPG prvky, úmorně zdlouhavé cestování, systém reputace je nedomyšlený, NPC postavy se oživují, frustrující poslední přestřelka, mizerně nepřesný pocit ze střelby

+19

Uncharted 4: A Thief's End

  • PS4 95
Když jsem začínal hrát první Uncharted, představoval jsem si, že to bude takový novodobý Tomb Raider. Že se tam nebude moc střílet a přednost dostanou spíše akrobatické skákací pasáže, které budou doplňovat hádanky a rébusy. V prvních třech dílech jsem dostal špíš střílečku doplněnou o skákací pasáže. Mojí tehdejší představu skoro naplnil až čtvrtý díl.
 
Střílení a dechberoucích akčních scén docela ubylo a zároveň vám hra dá větší volnost je vyřešit. Většinu hry ani nemusíte střílet. Větší a funkčnější využití získal stealth postup. Arény jsou větší, plné vysoké trávy a celkově je stealth mnohem zábavnější. Postupně a potichu odstraňovat protivníky je taková čistší práce. Samotné střílení zůstalo celkem beze změn. Jestli je to zábavné se odvíjí od toho, jak máte zmáknuté míření na ovladači. Je to starý dobrý Uncharted, který prošel příjemnou evolucí.

Podstatnou část hratelnosti tvoří skákání po skalách, střechách, překonávání různých terénních překážek. Akrobacie je ve čvrtém díle tolik, že mi někdy připadalo, jako bych hrál simulátor gibona. Autoři skákací pasáže často vyšperkujou pěkným výhledem do krajiny, ale celkově bych řekl, že toho bylo až moc. Minimálně první půlku hry mi chybělo víc takových těch epických akčních pasáží, které jsou absolutně nerealistické a dechberoucí. Naštěstí to zachránila druhá půlka hry, která se víc vrátila do starých kolejí. Občas jsem si přitom věčném skákání proloženém triviálníma hádankama říkal, že by to chtělo nějakou přestřelku.

Je sice fajn, že hra ukládá checkpoint na každém kroku. Někdy ale je k vzteku pokud hledáte poklady, chcete se kousek vrátit a už to nejde. Checpoint se dá načíst jen jeden a sebrání pokladu znamená opakování celé kapitoly. Musím říct, že poklady jsou spíš na škodu. Akorát rozvolňují tempo hry. Nejlepší možnost, jak si hru vychutnat je jít stále vpřed. Vyprdnout se na nějaké hledání a jen si vychutnávat skvělý dobrodružný biják, který je výpravný, poutavý, skvěle napsaný a docela dlouhý.

Uncharted 4 se hraje sama. Žádné nucení se do dalšího postupu. Jako zábavný blockbuster v kině. Který ale umí být někdy docela náročný. Až na některé maličkosti je to perfektní hra.

Herní výzva: "Dětský svět"

Pro: příběh, výprava, zasazení, grafické zpracování, volnost ve střílecích částech hry, větší důraz na stealth, dobrodružný biják jak má být

Proti: někdy až moc skákání a lezení, otravné poklady

+19

Killzone: Liberation

  • PSP 70
Killzone mělo vždycky výbornou atmosféru. Byl jsem zvědavý, jak si poradí s izometrickým pohledem. Nakonec to není špatné. Jen jsem musel překonat počáteční šok. Ovládání na první dobrou není moc příjemné. Rozložení tlačítek je dobré, ale míření mi dělalo dlouho dobu problém. Když potřebujete zamířit statický objekt, musíte do podřepu. Díky téhle nešťastné věci jsem dlouho nemohl zabít bosse na konci třetí epizody. Úkroky jsou k ničemu a kotoul je tak zoufale pomalý, že častěji přivodí špíš smrt a vztek. Je to celkově takové neohrabané.

Mohlo by se zdát, že v ruku v ruce s nemožností nastavit obtížnost to bude vopruz. Mě se to ale líbí. Mám rád hry, kde nejde nastavit obtížnost. Hra vás tím nutí překonávat výzvu a nenahrává spekulantům, kteří machrují nad tím, že dohráli těžkou hru na nejlehčí obtížnost. I když jsem musel některé pasáže opakovat desetkrát (u bosse na konci třetí epizody bylo mnohem více smrtí), nikdy to nebylo tak, že by mě hra znechutila zkusit to znovu. Spíš mě to nutilo k zamyšlení přehodnotit taktiku nebo se ještě víc naučit ovládání. K tomu výborně poslouží challenge mód.

Challenge mód vás nutí naučit se dokonale ovládání pomocí úkolů na čas. Vyhrát ho na zlatou medaili není jen tak. Navíc motivuje, protože při dosažení určitého počtu bodů vám dá nějaké to vylepšení, které se dost hodí do kampaně. V kampani je potřeba prohledávat úrovně a sbírat kufříky. Díky nim se zpřístupňují a hlavně vylepšují zbraně, bez nichž byste v pozdějších fázích hry těžko uspěli. Nutilo mě to vracet se už do hotových úrovní a pořádně je vyzobat. Z vylepšenýma zbraněma ale už nejsou tak těžké.

Kdyby hra měla ještě o jednu epizodu navíc, vůbec bych se nezlobil. Když už jsem se do toho začal konečně dostávat a hra mě naplno pohltila, hned byl konec. Strávil jsem dobré tři týdny nad challengema a bossem z třetí epizody, aby to nakonec po čtvrté epizodě skončilo. Navíc celkem jednoduchou poslední misí. Po dohrání jsem cítil prázdnotu. Prázdnotu nad hrou, kterou jsem po třech měsících dohrál a která si mě nakonec získala. Po konci jsem ale už neměl chuť pokračovat v dalších challenge. Některé byli přeci jenom dost frustrující.

Taktický prvek v podobě parťáka byl fajn, ale bylo to tam jen okrajově. Ve dvou v kooperaci by to bylo asi lepší. PSP ale v tomhle ohledu není moc pohodlná konzole.

Pro: nemožnost nastavit obtížnost, vylepšování zbraní a výbavy, občasný parťák byl fajn

Proti: nepohodlné ovládání, některé dost frustrující pasáže nebo challenge, moc krátké, trochu nudné zakončení, parťák pomůže jen občas

+13

Hexen II Mission Pack: Portal of Praevus

  • PC 80
Při hraní Portal of Praevus jsem měl celou dobu pocit, jako by tvůrci po vydání druhého Hexenu nedostali úplně pozitivní zpětnou vazbu. Vypadá to, že si to vzali k srdci a datadisk udělali tak, jak měl Hexen II vypadat od začátku. Design map je tady fantastický. Jádro hratelnosti zůstalo zachováno. Stále je to akce s prvky adventury a RPG. Někde něco seberete, aby jste to použili jinde. Občas vyřešíte jednoduchou hádanku a po zabití dostatečného množství nepřátel se vaše postava stane silnější a odolnější.

Nejdůležitějším prvkem je ale přímočařejší design a zmenšení úrovní. Už se nemůže stát, že zabloudíte. Hra vás vždy více či méně sofistikovaným způsobem dostane na správnou cestu. Už nemusíte mít v hlavě nakreslenou mapku a můžete se vklidu soustředit na samotnou hratelnost. Alespoň já jsem to tak měl. Hra na vás vymrští větší houšť nepřátel a akce se o malinko zlepšila. Sice to není pořád žádný super zázrak ,ale alespoň přibyla nová herní postava, která má v základu zbraň na dálku. Masení havěti hned dostane nový rozměr.

Další zbraně démonky už bohužel nejsou tak skvělé a stejně, jako u všech ostatních Hexenů, mi vadilo, že jsou jenom čtyři. Sice si je můžete vyboostovat kouzlem, ale to nic nemění na tom, že to spotřebovává stále tu samou munici. Hodně mě potěšil hlavní boss. Byl jaksepatří tuhý a našetření co nejvíc kouzel na něj pomůže. Škoda, že designově nebyla taková původní hra. Portal of Praevus vypadá už o poznání moderněji. A také je o dvě třetiny kratší. Praevus samozřejmě přitáhl mouselook. Vzhledem k existenci vylepšujících módů už se na to zapomíná. A přitom to byl docela zásadní mezník v hratelnosti Hexenu II.

K čemu člověk potřebuje pět postav a každou ze čtyřmi zbraněmi? Nebylo by lepší postavy tři a každou ze sedmi zbraněmi?

"Herní nášup" 2/2

Pro: menší a přímočařejší úrovně = větší zábava, fajn nová postava, fajn hlavní boss, víc nepřátel, mouselook, bez kterého je zbytečné hrát Hexen II

Proti: málo zbraní, jen třetinová délka oproti původní hře, takhle měl vypadat Hexen II

+18

HeXen II

  • PC 75
Bohužel musím říct, že značce Hexen přechod do 3D úplně tolik nesedl. Ne, že by design druhého Hexen byl špatný. Díky nepřítomnosti mapky to teprve dělá z Hexena pravý hardcore zážitek. Hra, která je víc o trénování paměti, než o samotné akci. Zatímco v prvním Hexenu byla mapka neocenitelným pomocníkem při častém vracení se přes jednotlivé huby, tady si všechny aktivní místa musíte zapamatovat. Nebo si dělat poznámky na papír.

Nepřátelé se už sice nerespawnují, zato jejich přítomnost je tak nějak navíc. Při hraní jsem většinou přemýšlel nad tím jak se dostanu dál. Akční stránka byla spíš na obtíž. Není moc o co stát. Čtyři zbraně jsou hodně málo a když k tomu připočítáte nic moc pocit ze střelby. Nepřátelé vydrží docela dost munice a jsou spíše otravní, nežli zábavní. Alespoň úplně závěrečný bossfight mi spravil chuť. Mělo to napětí a nebylo to úplně lehké.

Často jsem si při bloudění po velkých bludišťoidních levelech říkal. Mám já to zapotřebí? Vždyť se tady nic neděje, vždyť je to nuda. 3D je sice pěkný. Ve své době to musel být grafický vrchol. Kde je ale sakra ta atmosféra předchozího dílu? To mělo mnohem větší grády i s respawnem. V Egyptě už jsem byl dokonce tak zoufalý, že jsem použil návod. Možná jsem přehlídl nějakou indícii, jak mám nastavit ty sluneční hodiny. Koho by pak napadlo vrátit se až na začátek epizody, kde se při správném nastavení hodin zbourá zeď. V tu chvíli jsem měl v plánu hru hodně ztrhat.

Po této zkušenosti jsem se ale poučil. S předsevzetím, že už se do konce hry ani jednou nepodívám do návodu, jsem začal do mrtě prohledávat jednotlivé huby v dalších epizodách. Dokud jsem v hubu nenašel a nesplnil všechno co šlo, nehnul jsem se dál. A fungovalo to. Hru jsem si začal konečně trochu užívat. Konečně jsem měl radost z postupu a musel jsem celkově uznat komplexní design Hexena 2. Zatímco v jedničce se po zmáčknutí spínače někde něco otevřelo, tady musíte nacházet věci a používat je jinde. S trochou trpělivosti se to dá. Na tuhle hru se nevyplatí spěchat. Pomalý postup je cesta k vítězství.

Adventurní a RPG prvky nebyly v roce 1997 moc časté. Hexen 2 je má. Je také poctivě staromódní. Pokud vám dá hra nějakou nápovědu, tak je často dost abstraktní. Po hrůzné první půlce jsem jí nakonec přeci jen vzal na milost. Nic ale, co bych si chtěl zahrát znovu. Nekromancer mi stačil. Ještě teda zkusím datadisk s tou novou postavou.

Herní nášup
1/2

Pro: Advnturní a RPG prvky jsou docela fajn, pěkný hardcore design, závěrečný boss

Proti: jen čtyři zbraně, akční část hry je nic moc, nulová atmosféru, ranné 3D konceptu Hexenu moc nesedí

+26