Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Milan Koubský • 34 let • Praha (ČR - kraj Praha)

Komentáře

< >

DOOM 3: BFG Edition

  • PC 85
Doboví recenzenti rozcupovali BFG edici na všech frontách. Podle mě to ale není tak hrozné. Naopak. V jednom balíku dostanete tři výborné hry a čtyři slušné datadisky k tomu. Abych si mohl odfajfkovat BFG Edition, rozhodl jsem se dohrát Doom 3, Resurrection Evil a Lost Mission. Dohromady mi to zabralo 20,5 hodin hraní a bavil jsem se u nich více než dobře.

Už jsem skoro zapoměl, jak atmosférickou hrou je Doom 3. Atmosféra je hutně hororová. Je podpořená tím, že nikdy nevíte, kde se objeví další nepřátele. Tenkrát jsem bral zjevování nepřátel jako mínus, dneska to musím ocenit. Neustále se otáčet umocňuje atmosféru. Bitky jsou díky tomu hodně kontaktní a adrenalinové. S batekou připevněnou na zbrani (nebo výstroji) už mi ani nevadila všudypřítomná tma a dynamika akce tím chytla hned větší grády. Chvíli jsem si musel zvykat na pomalý pohyb s nutností držet shift při běhu. Je to ale jen zvyk. Dooma 3 jsem poprvé hrál někdy v roce 2009 a musím říct, že jsem si z něj pamatoval dost málo.

Ještě míň jsem si pamatoval z Resurrection Evil. Datadisk, který změnil tempo hry a přinesl méně atmosféry a víc akce. Stejně jako Lost Mission obsahoval skvělé úrovně v pekle, které pěkně gradovali hru. Šlo se pěkně rovně a hra mě slušně prověřila v bojových schopnostech. Co se týče příběhu, je Lost Mission hrozný bullshit. Zvlášť konec nedává smysl, když vezmete v potaz, že by se to mělo paralelně odehrávat s Doomem 3. Jinak je Lost Mission také zábavný. Stylem spíše jako Ressurection Evil a hrací dobou 2,5 hodin. Taková jednohubka nakonec.

Nějaké grafické vylepšení jsem ani tolik neřešil. Zesvětlení mi nevadilo a další efekty moje Intel HD 4000 stejně neutáhla. BFG Edition je pro ní takový strop. Musel jsem si vystačit jen s jednoduchým anialiasingem a ne moc vysokým rozlišením. Jakmile se ve hře objeví nějaký kouř nebo pára, snímkování jde dolů klidně o 20 fps. Co bych pro 60, minimálně 50 fps neudělal. Na hře je hodně znát, že primárně vyšla hlavně kvůli herním konzolím. Pro jejich majitele je to určitě skvělá volba. Jestli ID Software dokázali na PS3 vytáhnout z Rage 60 fps, proč by to nemohlo jít i tady. Možná i ta obtížnost je taková konzolová. Na veterána jsem neměl celou dobu problém.

Já jsem si teda BFG Edici užil na PC se skvělým dabingem od Phoenix Dabing. Ti mimochodem namódovali do hry i další grafické efekty. BFG rozhodně žádný průser není, ba naopak. A teď jdu ještě na No Rest For The Living.

"Minihraní"

Pro: tři skvělé hry a čtyři datadisky v jednom, baterka na výstroji, dabing od Phoenix Dabing, Lost Missions jsou dobré

Proti: Lost Mission jsou hodně krátké, na PC jen konzolový port, snížená obtížnost, pro majitele původních her (pořád) drahá zbytečnost

+13

Doom 3: Resurrection of Evil

  • PC 80
Líbí se mi, že datadisk se nesnaží jen kopírovat styl původní hry, ale jde tak trochu svojí vlastní cestou. Když si odmyslím nesmyslný děj, kdy rok po totálním a krvavým masakru lidé opraví svou základnu a pokračují ve výzkumu. Svědectví jediného přeživšího mariňáka asi neberou moc vážně a pošlou další lidi na porážku do toho samého místa. Na prostoru cca 5 hodin nabídne datadisk pořádný masakr.

Nepřátelé se tentokrát po sebrání brnění neobjeví jen za zády a občas i vepředu, ale pro jistotu v každém rohu. Často i v několika vlnách. Naštěstí vám k tomu hra dá takový arzenál, že se tím vůbec nemustíte trápit. Díky zpomalení času nepřátelé nemají šanci. Artefakt, který to umožňuje se nabíjí mrtvolama, které se všude válí. Stačí jen zpomalit čas a všechny je postřílet dvouhlavňovkou na jednu ránu. Ta se mimochodem v reálu nabíjí strašně pomalu a na rychlé nepřátele není moc ideální.

Další vychytávkou je, v té době módní, obdoba gravity gunu z Half-Life 2. Tvůrci si asi uvědomili, že moc té revoluční fyziky v původní hře nepředvedli. Je to trochu na sílu. Klaustrofóbní design základny na Marsu se na hrátky z fyzikou moc nehodí. Akorát to překáží. Zachytávání nepřátelských ohnivých koulí je zase moc neohrabané a zbytečné. Nábojů je spousta a hru jsem úplně bez problémů prošel na obtížnost veterán (jestli je to tak léhké díky BFG edici si už nepamatuju). Proč bych měl v tom případě používat nějaký grabber? Třeba to někoho bude bavit.

Datadisk je mnohem akčnější a rychlejší. Hra je naplněná nepřáteli a zábavnými bossy až po okraj. Já se bavil. Jen mě trochu zamrzelo, že ze hry skoro úplně zmizela hororová atmosféra, je to méně temné a příběh se nerozvinul někam dál, než na úroveň příběhu z porna.

Ať jsi kdo jsi, vítej doma mariňáku.

Pro: je to akčnější, je v tom větší koncentrace bossů, zpomalení času dodá pocit božství

Proti: méně hororu, nesmyslný děj, podivné zakončení

+18

Doom

  • PS4 90
Potřeboval jsem nějakou FPS akci na které bych mohl pořádně vyzkoušet můj nový adaptér (Genesis Tin 200) na myš a klávesnici k PlayStationu 4. Potřeboval jsem něco, co bude rychlé a člověk se v tom bude muset otáčet. Doom proto byla jasná volba.

Pokud chcete hrát "nového" Dooma na těžší, než nejlehčí obtížnost, tak při hraní téhle řežby platí tři pravidla. Být pořád v pohybu, naučit se mířit na první dobrou a držet si kontakt s démony. Zapomeňte na klasickou taktiku odstřelování z dálky v bezpečném krytu. Kromě toho, že démoni jsou za pár sekund u vás, by vám stejně brzo došla munice a nejspíš i zdraví. Protože umí být dost přesní. Démony musíte ničit, musíte je dorážet, musíte na ně dorážet. Tak jako oni doráží na vás. Prostě si to s nima dát na férovku. Hra za to odměňuje. V novém Doomovi se pasivita a srabácká taktika nevyplácí.

Asi první čtyři úrovně mě trápilo, že nemůžu najít žádnou tajnou místnost. Nakonec bylo řešení jednoduché. Nikdy by mě nenapadlo, že ve hře z roku 2016 s moderní grafikou pojedu hru pečlivě podle mapky jak v devadesátkách. V tajných místnostech se totiž nachází vylepšení a bonusy. Díky nim si vylepšíte zbraňe a palební síla se razantně zvýší. Není nad super dvojitou brokovnici. Dokážu si představit, že ve vyšších obtížnostech jsou tyhle věci k pokoření hry zásadní. První věc, kterou jsem si po té na postavě vylepšil bylo vidění bonusů na mapě. Škoda, že často, jakmile nějakou tajnou místnost minete, už se k ní nemůžete vrátit.

Krom toho hra odměňuje i za kompletní prohledání mapy nebo splnění malých úkolů, které na každou misi zadává. Samotnou kapitolou jsou pak runové výzvy, které slouží jako takový tutorial. Jsou hodně těžké a dobrovolné. Odměna je ale za ně takové, že mě to donutilo je všechny absolvovat. Zapotil a navztekal jsem se u toho dost a dost. Některé jsem dal třeba až na dvacátý pokus, ale dal jsem je všechny. Parádní věc na otestování vašich schopnosti.

Doom je rychlá a adrenalinová řežba. Jakmile v aréně rozehraje muzika a začnou se objevovat démoni, tak zastavení zpravidla znamená smrt. I ten Mancubus umí skákat. Démoni jsou krásně vymodelovaní a prostředí na Marsu správně nehostinné. Peklo už mi tak zajímavé nepřišlo. Jak se design ze začátku držel, tak v pozdejších fázích hry se už naplno zvrhnul do šablony chodba, aréna, chodba, aréna. Arény často připomínají spíš multiplayerové mapy. Tohle mohlo být lepší. A také škoda, že hra neobsahuje kooperativní multiplayer. Jsem by se to hodilo.

Adaptér na myš nezklamal. Myš se sice se nechová jako ta na počítači, ale v půlce hry jsem si na to tak zvykl, že už jsem nepřátele dával na první dobrou. Právě včas. Hru jsem vystřílel na Hurt Me Plenty a po dohrání mám nutkání všechny mapy vyzobat na 100 procent.

Na PS4pro hra běží v 60 snímcích za vteřinu a vypadá to krásně. Perfetně optimalizované.

Pro: rychlá frenetická akce, kontaktní způsob boje, adrenalin, Mars, starý známý démoni, 60 snímků, runové výzvy, je to prostě řežba

Proti: ke konci opakující se design, často se nejde moc vracet (třeba k tajné místnosti), prostředí pekla mi nepřišlo tak kulervoucí

+23

Strife

  • PC 70
Téhle hry jsem se dlouhou dobu bál. Reference o slepých uličkách mě docela odrazovali. Nakonec jsem se přeci jenom vyhecoval. Hru jsem naistaloval na notebook a na druhém počítači jsem si otevřel google překladač. Angličtinou tolik nevládnu a co kdyby mě v rozhovorech něco uniklo. Nakonec to nebylo tak strašné. Slepou uličku jsem ubjevil akorát jednu. Po tom, co jsem v dolech na zemi rozstřílel všechny bomby..

Hra je to určitě originální a na svou dobu nevídaná. Z level designu máte pocit jednoho komplexního a uceleného světa. Všechny lokace na sebe krásně navazujou. Loadingu si pomalu ani nevšimnete a než začnete střílet je lepší si jít nejdřív pokecat. Hru obzvlášťnují RPG prvky, které jsou pro zábavnosti hry naprosto klíčové. Větší sílu a zdraví získáte i za splnění nepovinných úkolů. Pokud chcete mít ke konci hry alespoň nějaké náboje, je potřeba to plnit, protože se základní sílou nepřátelé vydrží hodně munice.

Líbilo se mi, že lékárny v inventáři se sami používají, když už je to potřeba. Je to vlastně takový hodně nadsazený předchůdce autohealu. Dovoluje vám to mnohem víc se soutředit na přestřelku bez toho aniž by jste pořád kontrolovali, jak je na tom zdraví. Bohužel samotná akce už není tak skvělá. Nepřátelé jsou nudní a zbraně na tom nejsou o moc lépe. Když si vzpomenu na nesmrtelný rytmický drive v Doomovi, tak tohle mu nesahá ani po pás. Jedinná vyjímka je zdejší verze energetické brokovnice, která je nablízko opravdu ultimátní.

Kdo nemá rád bloudění a přemýšlení kam teď dál, ať jde o hru dál. Hra obsahuje docela dost nepovinných lokací. Musíte se často vracet i na starší místa a párkrát jsem nevěděl vůbec kam mám jít a jen namátkově prohledával velkou část herního světa. Naštěstí máte v hlavě našeptávačku, která vždycky okomentuje, když se blížíte na srávné místo.

Strife není špatný. jen to chce větší dávku trpělivostí. Nebývalo zvykem, aby se FPSka v roce 96 pokoušeli o příběh. Zdejší příběh je sice dost brakový, ale je tam a obrázky, které ho doprovází jsou pěkné. Grafiku si do koukatelné podoby můžete vylepšit GZDoomem. Takže to může vypadat docela hezky. Kdybych si ale měl vybrat 10 FPS z devadesátek, Strife by mezi nima určitě nebyl. I když to byla ve své době unikátní hra.

Pro: design herního světa, RPG a adventurní prvky, způsob léčení, příběh

Proti: nudní nepřátelé, nudné zbraně, slepé uličky

+15

Sniper: Path of Vengeance

  • PC 35
Pokaždé, když jsem si ultrapomalým kurzorem najížděl na ikonku Snajper, vzpoměl jsem si na to jaké pouštím béčko. Že existujou hry, které je úspěch jenom dohrát. Když trnete, že každé dveře můžou být konečná, protože nevíte, jestli půjdou otevřít nebo hra náhodou nenávratně nespadne. Nepamatuje, že bych někdy hrál takhle rozbitou a chybovou hru.

Hned na začátku byl problém s citlivostí myši. Hra vůbec nereaguje na stáhnutí myši v menu. Aby se to dalo obstojně hrát, musel jsem ve Windows stáhnout citlivost na jedna. Pak to šlo. Ultrapitomá hudba nejde ztlumit. Jde jen vypnout. Po vypnutí se vypnou i efekty zvuků počasí nebo provozu ve městě. Hra si ani nepamatuje, že byla hudba vypnutá a při dalším spuštění hraje zase.

Použitý LithTech engine byl aktuální v ruce 1998. Tohle je suvéréně nejhnusněší hra na tomhle enginu. Nejen, že je hra hnusná, ale ani pořádně nefunguje. Nepřátelé procházejí zavřenýma dveřma. Za zádama se vám klidně zjeví ze zdi. Jejich propadávání do textur je naprostá samozřejmost. Navíc jsou totálně pitomí a nemají zásahové zóny. Pokud jim ale dáte trochu víc času, umějí být nepříjemně přesní. Hra obsahuje "RPG" prvky. Sbíráte zkušenosti. Po každé úrovni můžete hodit bodík do výdrže, síly, zdraví nebo do nějaké zbraně. Čím střílíte, to se vám na papíru vylepšuje. Je to vidět ve hře? Není. Je to úplně jedno.

Naštěstí má hra solidní rychlé tempo (pokud vám nedojde naprosto zbytečná výdrž). Některé zbraně mají pěkné zvuky a střílení je relativně zábavné. Nejvíc mě bavilo vystřílet do každého nepřítele zásobník z Uzi a potom se vyléčit chlastem. Celou hru se jde rovně a střílí se do chlápku, kteří jsou tlustí a oblečení podle toho, jakou mají zbraň. Naštěstí je hra docela krátká. Někde v polovině se mi místo F9 (quick load) podařilo zmáčknout F10 a zničilo mi to všechny savy. Musel jsem od začátku. K čemu jinak je tam tohle tlačítko, na to jsem nepřišel.

Potěšila mise jako z Matrixu a frenetické stupňování střílení na konci. Celé to dovršilo závěrečné střílení z prstu v poslední animaci. Neuvěřitelné je, jaký se podařilo sehnat dabing. Soukup geniálně špatně dabuje ultrapitomé dialogy. Měl jsem pocit, že se tím snad i bavil. Zaslechl jsem tam i chlápka, co dabuje Stalloneho. Totální majstrštyk. Hra vygradovala tím, že se po závěrečných ttitulkách sama vypla.

Hrál jsem verzi 2.33 (jak asi musela vypadat 1.00) a přijde mi jako zázrak, že to jde dohrát na Windows 10. I když je potřeba dávat si pozor, co mačkáte. Snajper je tak špatný, až jsem se u něj škodolibě bavil. Hra trvá asi tři hodiny a bohatě to stačí. Ve hře zabijete tak 100 policajtů a na konci dostanente milost. Perfektní!

Pro: geniální dabing, mise jako Matrix, celkem rychlé tempo, je to krátké, funguje na Win 10, nedal jsem za to nikomu peníze

Proti: je to ošklivé a totálně pitomé, dialogy jsou jeden velký vtip, chyb je v tom tolik, že se to nedá ani vypsat, pár prvků je jen na krásu v menu a spoustu dalšího

+14

Syphon Filter: Dark Mirror

  • PSP 75
Svého času jsem první dva Syphon Filtry dost pařil na Playstationu. Je to pro mě taková srdcovka. I když jsem z nějakého důvodu dohrál jenom dvojku. O trojce a dalších dílech jsem donedávna neměl ani ponětí. Po zakoupení PSP to byla jedna z prvních věcí, co mě napadla. Mohl bych zkusit nějaký z těch novějších Syphon Filtrů. Jak to na mě dneska bude fungovat? Bude to stejné nebo jiné? Bude to tak epické jako tenkrát?

Bohužel není, ale není to vůbec špatné. Ačkoliv se hra tak tváří, stealth po vás, kromě jedné vyjímky, nevyžaduje. Mnohem jednodušší a efektivnější je vzít bouchačku a všechny je jednoduše postřílet. To je velká škoda. Naštěstí je střílení odpočinkové a zábavné. Hra se vás nesnaží srážet brutální obtížností a místo toho rozjede klasický konspirační příběh o zlých teroristech a jejich superzbraních. Příběhové klišé z toho stříká proudem, ale komu by to vadilo u střílečky.

Ovládání je v rámci možností dobře navržené (Proč sakra nemá PSP druhý trigger nalevo!?). Jediné, co trochu dělá neplechu je systém krytí. Když se s postavičkou přiblížíte ke zdi, automaticky se k ní otočí zády. A to i v době, kdy to nechcete. Když totiž nepřátelé běží k vám, je docela zdlouhavé a nemotorné se zpátky dostat do klasického postavení. Tohle bych chtěl mít víc pod kontrolou. Chápu, že PSP má omezený počet tlačítek a tohle je takový kompromis. Někdy to ale bylo k vzteku.

Zvuky stojí za starou belu. Prakticky jediné co slyšíte je střelba a nějaký ten dabing. Je to jedna z těch her, u kterých mi vůbec nevadilo hrát v MHD bez zvuku. Grafika je na tom o mnoho lépe. Mise jsou pěkně designově navržené. Nemusíte bloudit a vždy víte co dělat. To se počítá. Na animace se pěkně kouká. Škoda, že je sráží šíleně rychlý, až skoro epileptický střih. Pokud si odmyslím, jak je to hezké, tak vlastně ani není moc na co koukat.

Dark Mirror jako střílečka funguje dobře. Bavil jsem se u ní. Vypadá to, že na stealth ani hra nebyla moc navržena. Nepřátelé si vás hned všimnou a plížení je celkově dost nemotorné. Možná, že za to hra dává nějaké odměny. Stealth ale tady zábavu rozhodně nezvedá. Škoda, že to také nebylo trochu delší a, že příběh je tak nudný. Možná vidím první dva díly nostalgickýma brýlema. Možná je tohle lepší. Vzpomínky na Dark Mirror asi nebudu mít moc velké. Třeba další díl bude epičtější.

Pro: zábavná a dobře hratelná střílečka, pěkné animace, pěkný design misí

Proti: nevychytaný systém krytí, minimální důraz na stealth, celkem krátké, nevýrazné zvuky, nudný klišé příběh

+15

God of War III

  • PS4 85
God of War III je opět pořádná řežba, která přináší jen kosmetické změny oproti předchozím dílům. Ze začátku mě trochu iritovalo, že je to pořád stejné. Byl jsem skálopevně přesvědčený, že tomu dám tentokrát nižší hodnocení. Po několika hodinách hraní, kdy jsem se pořád nemohl odtrhnout od televize jsem to nakonec uznal. Hra má dynamiku a tempo, které nedovolí nudit. Již popáté to samé a opět to funguje. Opět to má kulervoucí bitky v závěru. Opět jsem měl pocit, že hlavní boss nebyl takový ten panák na odstřel na konci. Jeho poražení vyžaduje velké úsilí. Všichni bossové (a že jich tu je) nejsou žádná ořezávátka.

Kratos je sice silný a nemilosrdný bojovník. Proti němu ale stojí bohové a na první pohled to vypadá, že nemá šanci. Oproti předchozímu God of War II je to pořád stejná hra. Stejný výtvarný styl, stejná kamera, stejný soubojový systém. Přibylo trochu víc hádanek, které ale nejsou těžké ve smyslu brutálních časových limitů. Na jejich řešení je dostatek klidu. Na čem hra stojí jsou souboje s bossy. Až v tomhle díle je to pořádný masakr bohů, polobohů a titánů. A stejně jako minule je to narvané quick time eventy, které sice působí už trochu zastarale. Ale proč ne. Efektní filmové záběry se musí něčím vykoupit.

Příběh ,jednoduchý jako vždycky, dosahuje úrovně Kratosova nalazení. Diskutovat s tebou? Radši tě zabiju a a zabodnu ti do hlavy božský meč. V hlavě má Kratos pomstu a za tou jde hlava nehlava. Nějaké smíření neexistuje. Jen zabít všechny bohy, co mu stojí v cestě a v lepším případě si přisvojit jejich zbraně. Některé schopnosti, jako třeba křídla si Kratos přinesl z předchozího dílu. Kdyby někdo nevěděl, kde je vzal. Poprvé v sérii jsem využil skoro všechny schopnosti. Na každého bosse platí trochu jiná taktika a má jinou slabinu.

Ovládání je opět geniálně automatově jednoduché. Nepřekáží v řežbě. Občas sice některý úhel kamery zmate, ale není to nic nepřekonatelného. Mě tohle sedí. Příběh je jednoduchý ale uderný. Je to epické, brutální a nemilosrdné. 60 snímků v remasterované verzi je také fajn. Zároveň se ale těším na nějaký posun, který očekávám v momentálně posledním God of War.

Pro: zábavná jízda od začátku do konce, dávkování bossů a postupné zvyšování obtížnosti, Kratos opravdu není kladný hrdina, stejný koncept i po páté funguje, epické až na půdu, příjemné hádanky

Proti: už to přeci jenom začíný být trochu stejné, někteří s bossů si tak krutou smrt nezasloužili, quick time eventy jsou použity až moc často

+12

Killzone 2

  • PS3 85
Killzone 2 má všechno, co musela mít každá správná FPS čestvě po vydání Modern Warfare. Frenetickou přímočarou akci, autoheal, tři zbraně (pistoly, pušku a někdy nůž), pořádnou válečnou atmosféru, kde se pořád něco musí dít a krátkou herní dobu. Aby to po delší době stejné hratelnosti náhodou nezačalo nudit. Nebo, aby vývojáři nemuseli další rok dělat větší nášup scriptů.

Mě tenhle styl baví. Je to mnohem víc zaměřené na samotnou akci. Narozdíl od "old school" her, kde musíte sbírat lékárny a v komplexních levelech hledat cestu dál podle mapky. Autoheal a checkpointy jsou podle mě geniální vynálezy. Hry mají díky tomu větší spád. Nejsou tak rozkouskované. Nemusíte před každým skokem nebo po každé povedené ráně ukládat. Protože, co kdybch na to zapoměl a musel to hrát znova. Tady budete umírat taky. Hodí vás to na začátku checkpointu a znovu prověří schopnosti.

Killzone 2 má všechno. Má autoheal, frenetickou akci, pořádnou válečnou atmosféru, krátkou herní dobu a nemá quick load. Je přímočarý, ale kupodivu ne tak, jak by člověk čekal. Občas nějakou odbočku ve hře najdete. Občas se vracíte. Všechno je to ale poctivě nascriptováno a obejít pravidla vám hra nedovolí. Mě to ale vůbec nevadilo. Užíval jsem si akci, kde vás vyruší jen vlastní smrt, kde nemůžete zabloudit a kde vás parťáci pochválí, když se povede pěkný head shot. Užíval jsem si střílení. Pokud jsem se teda s dual shockem trefil. Ještě na něm nemám takový skill.

Co se týče míření s páčkama, tak má hra nevýhodu, že se nepřátelé nechtějí nechat snadno zabít. Pořád se kryjí, pořád jsou v pohybu. Jinak jsou Helgasti pořádně démoničtí a hra má hodně sirovou atmosféru. Hra zábavně dávkuje styl hraní. Klasické hraní, stacionární kulomety, dobývání, mise v mechovy, souboje s bossy. Killzone 2 je intenzivní a nemá úplně pitomý příběh. Jen jednu pitomou postavu. Kdybyste vy jako Sevchenko preventivně odpráskl Rica už na začátku, mohlo to skončit úplně jinak. Na druhou stranu občas pomohl v přestřelkách.

Pro: pocit ze střílení, válečná atmosféra, inteligence protivníků, hra chytne nepustí

Proti: jednu pušku navíc bych bral, hodně krátké, Rico

+11

Medal of Honor: Heroes

  • PSP 65
Není to tak dávno, co jsem se pohoršoval nad zoufale zastaralým ovládáním v Medal of Honor. Hra sice měla zajímavé mise, ale to ovládání. V Medal of Honor: Heroes je to přesně naopak. Nikdy bych nevěřil, že se na PSP dají takhle dobře ovládat FPSka. Život je samé překvapení. Škoda, že na PSP nevyšlo víc FPS, které třeba byly primárně určené na velké konzole.

Bohužel to ostatní už tak slavné není. Alespoň teda v singlu. Hra vás v každé úrovni hodí do arény, kde se neustále respawnují nepřátelé, a zadá vám nějaký úkol. Sebrat nějaké dokumenty, vyhodit něco nebo zabít důstojníky a zdrhnout. Obsadit v časovém limitu záchytné body a držet je, dokud vám nenaskáčou body. Obsadit v časovém limitu záchytné body, které stačí jen obsadit, ale obsazení je těžší. Vystřílet v časovém limitu určitý počet protivníků. To je všechno. Tyhle úkoly se dokola opakují v 15 misích v různých prostředích. Mise vám ještě zpestřují nepovinné úkoly a můžete je hrát tak často, dokud za jejich rychlý a čistý průběh nedostanente zlatou medaili.

Ne, že by střílení, díky skvělému ovládání, nebylo zábavné. Když se mi ale pořád za zádami zjevují protivníci, je to někdy úmorné. Někdy jich na vás najednou naběhne tak moc, že to s jedním zásobníkem nedáte a co pak. Možná se skrčit nebo pomalým pohybem zkusit utéct. Spolubojovníci v boji zase tolik nepomohou. Spíš pořád lezou do výhledu. Ještě, že tady není friendly fire. Asi bych měl hodně záporných bodů.

Celá kampaň působí jako rozehřívací trenažer před multiplayerem, který už dneska stejně nefunguje. Je to zábavné. Je to žalostně krátké. Vzhledem k počtu úkolů ve hře to ale stačí. Alespoň grafika mohla být lepší. PSPéčko umí víc. Všeho mohlo být tak nějak víc.

Pro: skvělé ovládání, zábavné střílení

Proti: opakující se úkoly v misích, neustálý respawn, málo misí, jeden druh nepřítele

+14

Death Stranding

  • PS4 95
Asi budu spoustu lidí opakovat, ale Death Stranding je opravdu unikátní zážitek. Koho by napadlo, že bude tak zábavné prosté doručování zásilek. A že mě to bude bavit tak dlouho. Také jsem měl trochu obavy, jestli to bude hra pro mě, jelikož jsem kovanej hráč akčních her. Mé obavy byl liché z několika důvodů. Ve hře si můžete jít vlastním tempem. Hra vás do ničeho nenutí a zároveň vám neháže klacky pod nohy. Když to chcete projít rychle do 50 hodin, není problém. Pokud v tom chcete nechat jako já 130 hodin, pořád je co dělat.

Death Stranding své mechaniky a nové možnosti uvolňuje postupně. Přesně tak akorát, aby to nezačalo nudit. Postupně si ve hře užijete úplně všeho. Naprosto nenásilnou formou. S každým dalším prvkem totiž můžete inovovat svou strategii. Já jsem například dlouho přehlížel lanový skluz. Po dohrání jsem to přece jenom ze zvědavosti zkusil a ejhle. Ono se s tím dalo cestovat rychleji, než po dálnici, kterou jsem stavěl pěkně dlouho. Doručování pošty nikdy v žádné hře nebylo zábavnější a různorodější. Hledat správnou cestu k cíly se stane přirozeností.

Hru pohání zajímavý příběh v naprosto obskurním světě. Něco takového by snad mohlo napadnout jen člověka na pořádně dlouhém tripu. Svět živých a mrtvých se začal prolínat a mrtvý chtějí živé stáhnout k sobě. Planeta je díky časodešti, který všeho čeho se dotkne zrezivý nebo rychle zestárne, pustá a skoro mrtvá. Poslední zbytky lidstva přežívají v podzemních bunkrech. Nová entita jim dala ale zároveň nerost, kterému se říká chirálium a díky tomu mohli raketově vylepšit svou technologii a snažit se přežít. Ven se odváží jen pár nešťastníků na jejichž dodávkách jsou jednotlivé bunkry a podzemní města závislé.

Příběh, ve kterém hrajou mí oblíbení herci (hlavně Mad Mikkelsen) je pěkný a ke konci hezky dojemný. Trochu mě sice štvalo časté vysvětlování všeho, ale jinak ten bizár snad ani podat nešlo. Rozhodně se to vyplatí dohrát až do rozuzlení zápletky. K chození hraje bombastická, perfektně padnoucí hudba, která přesně podtrhuje výtvarný styl prázdné krajiny. Kde můžete maximálně potkat pár stejných šílenců jako jste vy. Žádné zvířata, žádné ptactvo, skoro žádná vegetace. Jen takový Island. Jako hlavní kapela co dodává hudbu Low Roar.

Samotné ozvučení zas tak kulervoucí není. Zvuky jsou fajn. Hlavně zvuky střelby se povedly. Bohužel je ve hře tolik zbytečných šumů a pískání (hlavně v uživatelském rozhraní), že mě to ve sluchátkách rušilo a raději jsem hrál se stlumeným zvukem na televizi. Zvuk jsem vždycky přidal, když naběhla nová písnička, která šla často ruku v ruce s krásným výhledem.

Je to originální, zábavná a krásná hra. Hra ve které stále balancujete a každý pád bolí. Zároveň v online režimu není moc těžká. Doporučuju těžkou obtížnost. V offline je to větší záhul. Také je to první hra, která mě donutila udělat platinovou trofej (uznávám, že na chipy jsem použil návod). Svě nemá tak velký. Každý jeho kout je unkátní.

Jdu si ještě pustit tohle. Super pecka.

Pro: obskurní svět, prostředí, hudba, vizuální pojetí, nový herní žánr (kdo by to v dnešní době řekl), celkový spád hry, opravdoví herci

Proti: často zdlouhavé vysvětlování všeho, hodně rušivých zvuků k pohodlnosti hrát se sluchátkama

+21

The Last of Us Part II

  • PS4 100
Dlouho jsem byl nalomený, že téhle hře nedám plné hodnocení. Přeci jenom je to hodně dlouhý počin a některé herní mechaniky začínaly trochu cyklit. Poté co jsem se dostal až na do mrtě a absurdně vyhrocený konec, nemohu jinak. Něco takového tady ještě nebylo. Ve hře je spousta násilí. Spousta krutého násilí. Ve hře se stávají věci, které nechcete. Modlíte se, aby to tak nebylo a ono se to stejně stane. Protože, vzhledem k povaze a motivaci hlavních postav, je to nevyhnutelné. Nikdy jsem neviděl takhle krutou a násilnou hru, která by na mě zapůsobila tak, že bych to na vlastní kůži opravdu nechtěl zažít. TLoU mě hodilo do zvláštní nálady. Takhle pojatý výplach emocí nenajdete v žádném filmu ani seriálu. Muselo by to mít alespoň 10 hodin a muselo by to běžet na jeden zátah.

S Ellie jsem se za celou hru nemohl vůbec ztotožnit. Celou dobu se koukáte, jak se se svou vytrvalou tvrdohlavostí žene do záhuby. Jak jí to nedá spát. Jak při honbě za cílem ničí okolí kolem sebe. Zatímco Abby už si svou katarzí prošla na začátku příběhu. Poté se v poklidu vrátila domů smířená a s pocitem dobře odvedené práce věc hodila za hlavu. Obě dvě hlavní postavy jsou v jádru stejné. Jen se jejich rozhněvanost neprolíná, nýbrž navazuje na sebe.

Samotná hratelnost se od prvního dílu nezměnila. Stále je to kombinace stealth a akce prolnutá filmovýma sekvencema. Akční pasáže jsou neskutečně varaibilní. Vůbec není problém plynule kombinovat stealth se střílením, házením, pokládání pastí nebo bojem v tváří v tvář. Na nakažené platí jiná taktika než na živé a vždy je to zábava. Nakažení jsou těžší oříšek. Jsou více nepředvídatelní a když vás zmerčí, tak jdou nemilosrdně po vás. Lidé se sice tváří chytře, ale u nich v podstatě jen stačí stát za rohem nebo čekat v trávě a počkat si, až vám přijdou pod ruce. Když vás zmerčí, tak začnou taktizovat a vy máte pořád dost času.

Hra není moc těžká, když nepočítám pár těžkých akčně hektických pasáží, tak je lepší jí hrát na těžší obtížnost a ze sluchátkama. TLoU 2 má totiž perfektní atmosféru. Hlavně v hororových pasážích. Kdy na vás třeba v temné budově dotírá skupina stalkerů, křečovitě pískají clickeři nebo slyšíte zlověstné dupání bloaterů. Bral jsem zavděk odpočinkovýma pasážema, kde se jen prohledávalo okolí. Celé je to podkreslené perfektním zvukovým zpracováním a skvělou ambietní hudbou. Navíc zpracováno v kulervoucí grafice.

Hratelnost mě tak nějak táhla příběhem a ke konci to bylo vlastně celé jedno. Protože po závěrečném souboji a vybrnkání posledních pár akordů na kytaru mě hra tak odrovnala, že jsem si se sluchátkama na uších mohl vychutnat celé závěrečné titulky a s melancholickou náladou jít spát. Všech postav mi bylo tak nějak líto. Chtěl jsem aby to skončili. Aby se smířili a nechali to být. Aby našli svůj klid. Takový pocit jsem ještě u žádné jiné hry nezažil. Naprostý unikát.

Jdu si ještě jednou poslechnout Ellie a Joel duet.

Pro: drsný svět plný drsného násilí, ve kterém nechcete být, varaibilní a vyladěná hratelnost do puntíku, zpracování od hudby až po grafiku, atmosféra, unikátní příběh, který táhne hrou, změny tempa v hratelnosti

Proti: ubrat některé výplňové souboje by neuškodilo

+28

Pariah

  • PC 75
Pariah je příjemná střílečka. Vzhledem ke zdejším hodnocením je pro mě příjemným překvapením. To nejdůležitější co správnou akci dělá dobrou je v Pariah zvládnuté výborně. Pocit ze střelby zvětšiny zbraní je uspokojující. I když jsem teda skoro celou hru používal primárně jen vylepšený samopal. Na dálku se občas hodila odstřelovačka nebo granátomet na nepřátele za štítama. U hry jsem se slušně bavil. Chce to ale, přenést se přes několik chyb.

První věc je nedostatečné možnosti nastavení citlivosti myši. U hry z roku 2005 mě to docela překvapilo. A to i vzhledem k tomu, že celé uživateské prostředí vypadá jako port verze z xboxu. Ze vším všudy. I s automatickým ukládáním bez možnosti quicksavu. Pozor, když vypínáte hru, neskákejte ze hry rovnou do windows. Hra se neuloží. Je potřeba nejdřív skočit do menu a až po tom hru vypnout (verze ze score). Při prvním hraní jsem takhle přišel o hodně postupu. Dále by byla pěkná možnost zapnutí titulků. Na druhou stranu příběh není složitý, takže se dá pochopit i bez nich.

Je to jen obyčejné scifi klišé bez velkých překvapení. Rozhodně ale není špatný. Velké filozofie by takovéhle hře stejně moc nepomohly. Příběh je vyprávěn animacemi, které mi dost pili krev. Některé jsou totiž dost dlouhé a pokud vás vyplivli na nějakém těžším místě.. Není tady quicksave, takže jsem jich pár viděl víckrát, než bych chtěl. Vozidla v téhle hře jsou naprosto příšerná a nepoužitelná. Nejen, že se nedají v singlu skoro ovládat. Navíc mají i mizernou palebnou sílu. Povinné mise s nima jsou spíš utrpení.

Jinak ale Pariah šlape. Vylepšování zbraní opravdu zbraně vylepší. Nepřátelé nedají svou kůži zas tak lacino. Kličkují a schovávají se a hlavně z nich pěkně odlítává brnění a hezky umírají. Není to sice žádní UI zázrak, ale je to slušné. A fyzika jejich smrti se podařila. Doporučuju hrát spíš na těžší obtížnosti. Je to jedna z lehčích stříleček. Já hrál na druhou nejtěžší a prošel jsem to překvapivě snadno. Škoda, že to nebylo delší. Bavilo mě to celou dobu.

Mohlo to být taky rozmanitější a mohlo tam být víc druhů nepřátel.

Pro: pocit ze střelby, vylepšování zbraní, slušná UI, fyzika nepřátel

Proti: nemožnost přeskočit animace, příšerná vozidla, malá rozmanitost nepřátel, mohlo to být delší

+21

Medal of Honor

  • PSP 60
Medal of Honor vyšel na Playstation v době kdy analogové ovladače ještě nebyli taková samozřejmost a ovládání je přizpůsobené starým pořádkům. Střílet v pohybu můžete, ale pouze bez míření. Pokud potřebujete zamířit, musíte se zastavit. Je to nepohodlné ale dá se na to zvyknout. A díky tomu lze hra hrát obstojně i na PSP. Kde máte k dispozici jen jeden analog pod šipkama.

Ze začátku to byla docela zábava. Přestože hra vypadá opravdu hnusně, střílení bylo zábavné. Procházíte v nekomplikovaných úrovních a na určitých místech na vás bafají náckové. Design je tak lineární, až to skoro vypadá jak kolejnicová střílečka. Když nepočítám pár odboček pro náboje nebo splnění úkolu. Na úkoly je potřeba dát si pozor. Jednou se mi stalo, že jsem neměl všechno hotové, došel jsem do cíle a game over. Není to ale nic hrozného.

Postupem hrou se bohužel vůbec nemění prostředí. Stále jste v jakési divné tmě a jdete dopředu. Bohužel jsem také pocítil nemožnost uložení hry během mise. Přestože jsou úrovně krátké, ke konci jsou dost frustrující. Vrcholem toho byla před před poslední mise a poslední mise. V první jmenované mají snad všichni bazooku. Rakety (nebo co střílela bazooka) létají ze tmy a jedna rána konec. Chápů, že dohled je limitace hardwaru, ale tohle bylo nefér. V druhé jmenované zase začali být náckové na speedu a v úzkých chodbách se na ně hodně špatně mířilo. Zjevování nepřátel za zádý také není nic příjemného.

Vzpoměl jsem si na Project IGI. S tím rozdílem, že tady mě fakt nebavilo podvacáté opakovat misi. Chápu, že hra je produkt své doby. Playstation toho víc neuměl, úkoly se snaží být různorodé a na zdech jsou díry po kulkách. Mě nostalgie minula. Vidím jen raketu před ksichtem a už ve své době fakt hodně zastaralou hru. V porovnání s konkurencí napříč platformami. Na tohle je potřeba být nostalgik.

Možná tomu dám ještě pět procent navíc. Přeci jenom mi to nedalo a seděl jsem u toho, dokud nebyl konec.

Pro: zpočátku zábavné, snaha o zpestřování hratelnosti

Proti: těžkopádné, hnusné a ke konci frustrující

+12

MechWarrior 4: Vengeance

  • PC 90
Další nášup mechů a opět je to skvělá hra. MechWarrior ve své kategorii nemá skoro žádnou konkurenci. To mu ale vůbec neubírá. Jediná nevýhoda téhle série je, že jsem se občas musel nutit do rozehrání. Ovládání vyžaduje použití většiny kláves na klávesnici. Tady tomu není jinak. Je potřeba se to nejdřív naučit. Projít si poctivě tutoriál a nic neošidit. Po tom se hra stane kurva zábavnou.

Co mě od minulých dílů sakra potěšilo je nové uživatelské rozhraní. Konečně je menu přehledné. Konečně jsem se v něm vyznal na první dobrou a vyzbrojování mechů není takový porod jako v minulých dílech. Co se týče vyzbrojování, autoři se snažili hru udělat varaibilnější. Už nesejde jen na tom kolik mech váží a na něj narvat třeba 6 PPC a milión Heat Sinků. Tady má každý mech různé dispozice k různým zbraním. Máte velkého mecha, ale nesedí vám moc balistické zbraně? Můžete si vzít jiného menšího mecha, který má větší dispozice třeba na energetické zbraně. A naopak. Dost bylo jedné zbraně, ze které pálíte celou hru. Čtvrtý díl vás poprvé nutí kombinovat zbraně.

V boji přestala fungovat taktika ustřelování končetin. K okamžitému vítězství se ustřelit noha nedá. Mech se tím akorát může ochromit. Mnohem výhodnější je mířit na srdce (reaktor) mecha. Z vybavení zmizel naváděcí počítač. Už se nejde zaměřit na jednu část nepřátelské mecha, ale hráč se musí zatraceně snažit, aby trefil. Jinak je to ale starý dobrý MechWarrior. Zezačátku mi trochu připadalo, že hra už nebude tak těžkotonážní. Mechové nedupou a vypadali male. To se naštěstí změní z přístupněním obrovských kolosů během hry. Setrvačnost pořád funguje a jejich palebná síla je snad ještě o něco víc kulervoucí.

Nevím, jestli je to od zkušeností z předchozích dílů. Tímhle jsem prošel jak nůž máslem. Hrál jsem na střední obtížnost a hra mi moc nekladla odpor. Až snad na pár posledních misí ve městě. I ty po pár pokusech povolili. Mnohem víc než kroužení okolo nepřítele se mi osvědčilo pracovat z dalekonosnými zbraněmi. Někde vzádu se skrčit, dopředu poslat parťáky jako štít a v klidu ostřelovat. Inteligence není kdovíjaká. Než vás pořádně zaměří, je většinou po ní. Oproti minulému dílu doznala umělá inteligence přece jenom vylepšení. Orintují se mnohem dřív. Stejně jim to ale nebylo k ničemu.

Hra se zaměřila víc na příběh. Ten je ale tak béčkový a klišoidní jako výkony herců v animacích. Také se nedivím, že tahle klasika tady má tak málo hodnocení. Celá série není moc přístupná příležitostním hráčům a joystick by se fakt hodil. Mě to ale nevadilo. Já si užíval hlavně těžkotonážních bojů, kterých jsem dostal pořádnou dávku.

Pro: těžkotonážní a destruktivní boje, konečně přehledné menu, varaibilnější vyzbrojování

Proti: zbytečně složité ovládní, mohlo být delší, parťáci občas neposlouchají

+10

Exhumed

  • PC 70
Předem musím říct, že nebýt BuildGDX, dal bych hře spíš tak 45%. Původní hra totiž má strašné ovládání. Ovládání, které se vrátilo do dob Wolfenstein 3D. Už od první mise k tomu má ještě dost vysokou obtížnost, kombinovanou s velkým počtem skákacích pasáží a pastí. V původní hře se nedá ukládat. Obsahuje jen checkpointy kombinované s omezeným počtem životů. V BuildGDX si můžete navolit zda chcete ukládat a ovládání převadí do dnešních standardů. Včetně, v Exhumed, dost potřebného mouselooku.

Hra nezapře svou dobu a snaží se jít ještě dál. Komplexnost úrovní je někdy až trochu přestřelená. Některé jsou hodně velké a členité. Naštěstí vám hra dá vždycky paměťové vodítko kam jít po sebrání klíče. Abych řekl pravdu, tak díky tomuto složitému designu byla má hlava často soustředěna jen na to jít správnou cestou. Nepřátelé byli v tu chvíli jen tak navíc. Aby se neřeklo. Většina z nich jsou bohužel nevýrazní a spíše otravní. Přerostlé vosy a pirani zase ukazují to, co Bulid engine moc neumí. Létající objekty. Často mizí a objevují se jinde a v jednom kuse divně lagují.

Zbraně také nejsou kdovíjaký zázrak. Kromě kulometu jsou všechny nudné. Nepřátelé hodně vydrží a nábojů je do všeho docela málo. Chce to být pečlivý a co nejvíc objevovat tajné místnosti. Bohužel se hra nevyvarovala vodních misí. Ty jsem vždycky nenáviděl. Když v devadesátých letech byla voda něco nového, muselo jí být ve hrách co nejvíc. To je ale trochu subjektivní. Alespoň, že má piraňa tak hezký efekt smrti.

Ve výsledku je Exhumed docela kvalitní střílečka. Není to nic extra kulervoucího. Teda, až na poslední misi, která je na čas a kterou je potřeba projít co nejrychleji. Která také obsahuje 222 nepřátel nejtěžšího kalibru (moc druhů jich ve hře není). Úplně jako v pozdějším Aliens versus Predátor. Nějak si nedokážu představit tohle absolvovat s původním ovládáním, s kterým nešlo pořádně úkrokovat do stran. Zasazení hry je docela atmosferické. Zato bossové jsou dost slabí.

Pro: komplexní a náročný design úrovní, kulomet, egyptské zasazení, BuildGDX

Proti: většinou nezajímaví, nudní nepřátelé a zbraně, slabí bossové, vodní mise, pletující nepřátelé (ať už jsou to pavouci, piraně nebo vosy)

+16

God of War: Ghost of Sparta

  • PSP 85
Série God of War mě baví každým dílem pořád stejně. Je to pořád stejná akční a epická jízda. Má dokonale přehledný a srozumitelný bojový systém a takový ten celkový drive, který hráče táhne pořád dopředu. Příběh je jednoduchý a geniálně akční. Kratos je díl od dílu čím dál krutější a já si stále užívám tu skvělou výpravu a každý nový souboj.

Hádanky ani pasti v Ghost of Sparta skoro nepotkáte. Hratelnost je esence toho nejlepšího, co série nabízí. Souboje obtížností pěkně gradují, aby hra na konci předvedla (opět) kulervoucí souboj s hlavním záporákem. Bossfighty jsou tady dva a oba jsou skvělé. Kratos se nikdy nevzdává. Vždycky najde nějaké východisko a myslí mu to fakt rychle. Quicktime eventy vám dají tentokrát více času, aby jste si užili choreografii scény. Je to dobře. Nabízí to zase o něco plynulejší hratelnost.

Grafika ždíme, už v té době dosluhující, PSP na maximum. Efekty ohně, počasí a bojů jsou tady zase o něco hezčí. Modely vypadají zase o něco detailněji a zároveň se to všechno krásně hýbe. Ani jedno zpomalení. Jen krystalická hratelnost. Hra ovšem není dokonalá. Využití vedlejší zbraní je hodně chatrné. Veteránům bych doporučil hrát na vyšší obtížnost. Přeci jenom je to pořád to samé. Stejné mechaniky, stejné ovládání, stejní nepřátelé a větší skill člověka, co to samé hraje už po čtvrté.

Pořád je to ale 7-8 hodin skvělé jízdy, která mě opět bavila od začátku do konce. Před trojkou si dám teď chvíli pauzu, než dostanu zase hlad na pořádný masakr bohů.

Výzva naruby

Pro: to nejlepší z dosavadních dílů, souboje z bossy, ničím nerušená zábava po celou hru, příběh jako zvon

Proti: nevyužité vedlejší zbraně, minimum nových nápadů

+15

James Bond 007: Nightfire

  • PC 70
Bond v dobách, kdy Pierce Brosnan válel ve svých 49 letech v Dnes Neumírej. CGI efekty ve filmu vypadaly staře asi jako samotný Bond. Hry ale v tomhle umí být lichotivé. V téhle hře omládnul Pierce tak o 20 let a zahrál si úplně nový příběh.

Samotná grafika, až na první bombastický výhled na zasněžený zámek, nevypadala jako vrchol technologie ani tenkrát. Vlastně to vypadá, že nejvíc práce si dali grafici ze samotnou Bond girl, která je vymodelovaná skvěle. Jako skoro u všech her podle aktuální filmové předlohy je ze hry cítit velká uspěchanost. Nejvíc je to vidět na umělé inteligenci. Nepřátelé mají reakční dobu přerostlé dogy. Dlouho jsem nezažil akci, kde bych měl tolik času zamířit do hlavy. Díky tomu je hra dost jednoduchá. Velmi brzy jsem zjistil, že jakmile vás nepřítel zmerčí, stačí si před ním dřepnout a on ještě nějakou dobu střílí nad hlavu.

Bond má k dispozici spoustu nejrůznější zbraní. Mě se nejvíc osvědčili pistole. Jsou na rozdíl od samopalů přesné a vklidu zamířit na hlavu není problém. Ze začátku jsem si připadal jak tichý nelítostný zabiják ze svojí pistolí s tlumičem. Ke konci ve hře vojáci už vydrží až dvě rány do hlavy od téhle pistole. Bylo tedy potřeba přezbrojit na magnum a o něco hlasitější jízda mohla pokračovat.

Jinak tahle hra má vše, co pořádný biják potřebuje. Přestřelky namíchané ze zábavnými stealth misemi. Má to záporáka a jeho pravou ruku. Má to výpravu do celého světa. Nemusíte se bát, že byste zůstali v jednom prostředí. Finále ve vesmíru. Všechny dobré akčňáky v té době musely mít svůj Xen. Máte k dispozici i nějaké ty Bond vynálezy. S nima si ale zas tolik nevyhrajete, protože jejich použití je předpřipravené na určitých místech. Na druhou stranu vás hra moc netahá za ručičku a postup vpřed občas není tak snadno očividný.

Nightfire není špátná hra. Základy má dobré. S porovnání z dobovou konkurencí NOLF 2 vypadá trochu nedotaženě. A nemá titulky, které by se hodily, aby člověk pochytil nějaký ten vtip od strážných. Pokud tam teda nějaký vtip byl.

Méj jméno je... Bond, James Bond

Pro: výpravná akce se vším všudy, stealth mise, pistole s tlumičem, je to zábavné

Proti: absence titulků, tragická UI, ze hry je cítit uspěchanost, délka hry

+20

Medal of Honor: Pacific Assault

  • PC 80
Série Medal of Honor měla po prvním díle pěkně našlápnuto. Pak jí ale vypálil rybník Call of Duty a Medal of Honoru v tu chvíli nezbylo nic jiného, než se od Call of Duty trochu odlišit. Proto tvůrci ubrali na patosu. Napsali charaktery postav ve hře, ke kterým už ale bohužel nedodali nějakou zápletku.. Akci zpomalili a zbraně udělali méně efektivní. Ze hry je cítit jemný nádech týmové akce. Kromě léčení, ale žádné jiné příkazy moc nepotřebujete. Vojáci všechno dělají tak nějak automaticky. Občas trochu překážejí. Ale také někdy pomohou.

Celá hra je koncipovaná jako dobývání nového území. Jdete pořád vpřed a dobýváte zákopy, bunkry nebo něco naopak musíte ubránit. Střílení je postavené na preciznosti. Je potřeba dobře mířit a efektivně střílet. Nábojů v zásobníku je málo a jakmile zásobník dojde uprostřed vřavy, přijde často rychlá smrt. Smrt tady přichází hodně často. Jako voják toho moc nevydržíte a autoheal neexistuje. Tady nemůžete bezhlavě běžet vpřed. Hra vyžaduje spíš defenzivní postup a jemné taktizování. Každý zastřelený nepřátelský voják je takové malé vítězství. Pokud tedy nehrajete na lehkou obtížnost.

Kromě chození vpřed a střílení sebevražedných Japonců vám hra dovolí v jedné misi řídit letadlo. Musím ale říct, že tahle mise mě zoufale nebavila a frustrovala. Naštěstí to hra zachránila kulervoucím vyloděním na ostrově Tarawa. Dá vzpomenout na legendární vylodění v Normandii v prvním díle. Celá tahle mise je konečně pořádná válečná vřava a po rozpačitém průchodu džunglí mi napravila celkový dojem.

Level design se může zdát dost jednoduchý. Já jsem to ale neřešil. Vykouknul jsem z krytu, zastřelil Japonce, nabil, rychle přeběhnul do dalšího krytu a u hry se výborně bavil. Vlastně mě místama Pacific Assault docela pohltil. Až mě to, vzhledem k místním hodnocením, překvapilo. Co si vybavuju, tak je to snad první střílečka z Pacifiku. Mě se to líbilo.

Reálná virtualita

Pro: střílení s taktickými prvky, neokoukané prostředí, zpracování zbraní, vylodění v Tarawě

Proti: rozpačité chození džunglí v Guadalcanalu, strašná mise v letadle, menší příběh by hře slušel

+20

Catacomb 3-D: The Descent

  • PC 60
Není vůbec jednoduché hodnotit tuhle stařešinu, protože vlastně definovala svůj žánr. Když si něco takového chcete dneska zahrát, musíte se ozbrojit velkou trpělivostí. Jde hlavně o nepřátelské ovládání. Alespoň, že to jde ovládat myší. Kdyby to nešlo, měl bych s hrou větší problém. Vlastně je to stejné ovládání jako ve Wolfovi.

Musíte se vypořádat také s bludištěm. Na ty jsem už dříve vyzrál tak, že ve hrách tohoto typu chodím pořád doprava a vždycky někam dojdu. V téhle hře se ještě nemůžete sklouznout po textuře. Dojdete-li ke zdi, zaseknete se a musíte couvnout. V adrenalinových bitkách proti přesile je to někdy k vzteku. Na začátku se mi ze hry chvíli motala hlava. I to jsem překonal, protože pustit se dneska do něčeho takového a vzdát to po první úrovni se mi fakt nechtělo.

Překvapivě se to dá docela hrát. Je to ale šílení klik-fest. Podržením tlačítka fireboll jen nabijete s nevalným účinkem. Vyplatí se tedy zběsile klikat. Čím rychleji klikáte, tím větší palební sílu máte. K dispozici tu jsou tři zbraně. Až k bossovi jsem ale používal jen tu základní. Celá hratelnost je o blouzení ve stejných chodbách, kde vás portály přenáší cik cak mezi levely. Hru si tak jde o dost zkrátit a jde to dohrát hodně rychle. Třeba za hodinu. Svitky nejsou povinné. Dávají jen rady. Z nich jsem využil dvě. V Labyrintu a v posledním levelu. Kde se panáček po zdolání bosse zeptá, jestli nemám ručník.

Je to někdy o nervy. Je to někdy bloudění. Je to neuvěřitelně archaické, ale dá se to hrát. Naštěstí je to krátké. Spíš takový pokus, jestli by žánr mohl fungovat. Chtít za to dneska peníze je ale zlodějna. Wolf 3D je o dost dál.

Neseď doma (normal, notebook)

Pro: jedna z prvních v žánru, délka, je to hratelné

Proti: chaotické procházení levely, zasekávání se do zdí, šílené klikání

+11

Fallout Tactics: Brotherhood of Steel

  • PC 85
Fallout Tactics už jsem hrál někdy před patnácti lety. Tehdy jsem se dostal až do předposlední úrovně a pak mě to nějak přestalo bavit a nedohrál jsem to. Herní výzva byla tedy ideální výzva k tomu abych se do toho pustil znovu a dotáhl to tentokrát do konce.

Zprvu jsem chtěl hrát Tactics stylem jako staré Fallouty. Tedy na tahy. V téhle hře to ale bohužel zabíjí dynamiku a spád. Velmi brzo jsem zjistil, že nejefektivnější je hrát v real-time režimu. A to doslova. Rezignoval jsem na míření a v mé partě byli vítáni vnímavý rychlostřelci. Všem jsem narval zbraně, které dostřelí co možná nejdál a všechno vykosil zdálky. Do party je ještě dobré přizvat doktora, pilota a někoho, kdo umí lámat zámky. Pak je ještě dobrý obchodník nebo gambling. Zbytek užitečného vyčtete z knih. Schopnosti jako zloděj, boj na blízko nebo vrh jsou úplně zbytečné.

Systém RPG je sice totožný s původníma hrama. Zapomeňte ale na návyky z nich. Tohle je mnohem přímočařejší, mnohem jedodušší. Inteligence a charizma je vám k ničemu. Zato potřebujete unést pořádné kvéry a, v mém případě, daleko střílet. Hra bohužel nevyžaduje moc taktiky. Jen střílet, léčit a sbírat co nejvíc věcí. Ke konci se to u drahého a nezbytného vybavení bude hodit.

Atmosféra hry je skvělá. Dýchl na mě duch předchozích dílů. Opět skvělá hudba a ozvučení. Kdyby takhle vypadal Fallout 3 v roce 2002, byl bych spokojený. I přes svou jednoduchost mě bavil postup hrou. Příběh je docela pěkný a ke konci i pěkně vygraduje. Co je mnohem horší je mizerný pathfinding. Jako, že je fakt špatný. Když svou postavičku nedržíte za ručičku, zasekne se za první překážkou. Někdy i naběhne tam kam nechcete. Obzvlášť frustrující je lezení do schodů nebo na žebříky. U tohodle jsem se někdy pěkne vztekal.

Fallout Taktics je zábavná hra, ale nehledejte v tom velkou taktiku. Hrou se dá projít snadno, aniž byste se nějak hodně zapotili. Až na vyjímku asi dvou misí máte ve hře nad nepřítelem vždycky navrch. Kdybych to rozehrál znovu, tak už asi jen z jednou postavou. Bojím se ale, že taktika by zůstala stejná. Jen bych schpnosti asi narval do lehké zbraně, energetické zbraně a obchod a přidal bych do síly na úkor charizmatu.

Náhodná místa jsou tentokrát pěkná nuda.

Ještě jeden tah... (normal)

Pro: atmosféra starého dobrého Falloutu, příběh, hlavní záporák, zábavná hra

Proti: mizerný pathfinding, jen taktická strategie na úkor Falloutu

+18

Duke Nukem Forever: The Doctor Who Cloned Me

  • PC 65
Není to špatný datadisk. Přináší to samé co předchozí díl. S tím rozdílem, že ubylo otravných skákacích a nebojových sekvencí a přibylo samotné akce. Pro mě je to vítaný posun kupředu. Protože, co mi na Duke Nukem Forever vadilo nejvíc, byli prázdné pasáže bez střílení. Které byli dost časté.

Bohužel zůstalo omezení na čtyři zbraně. Vopruz, který mi nedovolil si pořádně užít nových zbraní. Ani nevím, jestli jsem zaregistroval všechny. Jsem totiž dost konzervativní a když to jde, držím se staré dobré klasiky (devastátor, railgun, samopal, brokovnice). Zpomalovač je fajn zbraň. Při dvou zásazích se tělo rozprskne. Tomu říkám účinnost. Nejsem si jistý, jestli hmyzí zbraň, co střílí obloukem jakási vajíčka, byla v původní hře. Každopádně je to zbraň úplně k ničemu.

Možná jsem si na Dukeův humor stačil zvyknout a začal ho oceňovat. Každopádně mě tady docela bavil. Duke ani moc věcí nekomentoval. Postavy okolo to všechno řekly za něj. Ani to nevypadá, že by v tomhle datadisku byl nějaký velký macho sexista.

V přídavku jsou dva bossové a jsou super. Boj proti nim mě hodně bavil. Délka hry mě ani nepřekvapuje. Vlastně jsem to čekal kratší. Vážně jsem čekal, že po prvním bossovi bude konec, ale hra mě překvapila. Je to dobrý doplněk na dodělání některých achievementů. Kdyby to ale bylo zakomponované už v původní hře, tak by to vůbec nevadilo.

Pro: zábavní bossové, víc akce méně skákání

Proti: omezení na čtyři zbraně, to se špatně zkousává

+19

Killzone

  • PS3 80
Téhle hře jsem na začátku moc nevěřil. Myslel jsem, že zdejší hodnocení je jen setkání nostalgiků nebo playstation hráčů, kteří moc FPS exkluzivit na svou konzoli nehráli. Hra mě velmi mile překvapila. Má super atmosféru, je zábavná a hlavně se dá v klidu ovládat. I bez pomocného míření. Po tom, co se mi rozbil můj ultimátní ovladač Splitfish jsem se o tom přesvědčil na klasickém ovladači. Vůbec mi to nekazilo pocit z hraní.

Hra totiž hráče nedrtí nějakým zběsilým tempem. Místo toho se ubírá pozvolným krokem. Nemusíte až tak moc rychle mířit. Dokonce je čas zamířit na hlavu protivníka. To je, zvlášť na konci, potřeba, protože nepřátelé jsou čím dál odolnější. Trochu to komplikuje velká nepřesnost některých zbraní. V arzenálu se ale dají najít přesnější kousky. Postupem hrou si můžete vybrat ze čtyř postav.

Vojáka, který má všechny vlastnosti průměrně vyvážené. Rychlou a hbitou ženskou s infračerveným viděním, určenou k tiché likvidaci nepřátel. Má nůž, ale bohužel málo vydrží a neunese moc nábojů. Velký obrněný voják nábojů unese dost. Má pořádný kanón a není moc rychlý. Agent má průměrné vlastnosti, nůž a může se v některých částech dostat nepřátelům do týla. Bohužel také vlastní hodně nepřesnou helgastskou pušku. Není tedy v boji příliš efektivní.

Postavy jsou z mého pohledu bohužel dost nevyvážené. Rychlost je mi k ničemu, když postava nevydrží pár zásahů. Průměrnost může být fajn, když nemáte na výběr. Výhody agenta jsou k ničemu, když k tomu nemáte pořádnou pušku. Ať žije obrněnec s kanónem. Rychlost nepotřebuju a unese nejvíc nábojů. To se hodí, protože všem ostatním v kvérech vždy dojdou brzy náboje a pak vám stejně nezbývá nic jiného než střílet z té nepřesné helgastské pušky.

Obrněncem jsem procházel docela dlouhou hrou. Scenérie se v jednotlivých lokacích sice trochu recyklovali. Na druhou stranu se lokace střídali a tím pádem i herní prostředí. Sníh, džungle, pláže, poušť, zákopy nebo rozbořené město. Prostředí tady rozhodně není stereotypní. Nepřátelé už trochu jo. Celou dobu střílíte prakticky do jednoho druhu nepřátel s tím rozdílem, že jsou později lépe ozbrojení a obrnění. Inteligence moc nepobrali, ale to vůbec nevadí. Hra mě celou dobu hraní opravdu bavila. Atmosféra je fajn a Helgasti zahlásí každý zásah, který dostali.

Hrou vás provází celý tým a chová se skvěle. Spolubojovníci vám nelezou do rány a když máte na mále, je možné se za ně schovat a oni něco dokážou ustřílet. Kompromis mezi autohealem a lékárničkama je taky fajn. Jen je škoda nevýrazného bosse. Bez své mrtvé ochranky vypadá jako ufňukánek, který se moc nebrání a vydrží jako standardní obrněný voják.

♫♫♫

Pro: parťáci v boji, měnící se postředí, zábava od začátku do konce, slušná herní doba, atmosféra

Proti: nevyváženost postav, málo nábojů do spojeneckých zbraní, nepřesné útočné pušky (i s mířením)

+15

Vietcong 2

  • PC 70
Vietcong trochu změnil styl. Místo komornější a spíše partyzánské akce se z něho stala zběsilá akce. Takový crossover mezi Brothers in Arms a Call of Duty. Vývojáři z Pterodonu asi měli pocit, že by měli jít s dobou a následovat moderní trendy. Musím říct, že mi to nevadilo. Tenhle styl stříleček mám rád. Je to zběsilé, na nic si to nehraje a když se k tomu přidá dobrý pocit ze střelby, tak už nic jiného ani nepotřebuju.

Samotná akce je v druhém Vietcongu zpracovaná skvěle. Zbraně jsou tak akorát přesné, perfektně ozvučené a celkově se skvěle chovají. Na zabití nepřítele vám stačí pár dobře mířených ran. Do nepřátel nemusíte sázet celý zásobník. Jde tu jen o rychlou reakci. Okamžité a přesné míření. Z džungle se hra přesunula do města, což mě osbně vůbec nevadí. Dobývání domu od domu bylo hodně zábavné. K dokonalosti už mi chyběla jen lepší UI. Nepřátelé jsou hrozně pasivní. Skrčí se za barikádu a ani se nehnou. Že by třeba hodili granát nebo se snažili trochu měnit pozice je ani nenapadne. Zato jsou hodně pohotoví a přesní.

Kdyby spolubojovníci neuměli léčit a valit nové náboje (je jedno do jaké zbraně, v báglu má všechno), byli by úplně k ničemu. Spíš na obtíž. Jejich největší zlozvyk je totiž lézt vám do palebné trajektorie. Několikrát se mi stalo, že jsem střílel a najednou z ničeho nic mi tam vlezl. Já ho odbouchnul do hlavy a game over. Hra je to hodně krátka. Jako, že fakt hodně krátká. Četl jsem si o tom už předem a řekl si, že to teda dám alespoň na těžkou obtížnost, abych si tím prodloužil herní dobu. Bohužel se kýžený efekt nedostavil. Hra je pořád stejně krátka. Jen je k tomu ještě frustrující. Už skoro na konci mě to tak štvalo, že jsem to radši rozjel znova na normal. Nepomohou ani checkpointy, které bych ve hře, která nevyšla na konzole, nečekal.

Náplast v podobě druhé kampaně za vietcong také moc hrací doby nepřinese. Je to škoda, protože jsem se celou dobu skvěle bavil. Hra se posunula do mainstreamu tehdejší dobý. Zatraceně zábavnému mainstreamu. Plného klišé a stacionárních kulometů.

"Parťák"

Pro: zpracování zbraní, pocit ze střelby, dobývání města, poctivá akce která nenudí

Proti: hodně krátké, společníci na obtíž, příliš pasivní UI

+24

Final Doom

  • PC 85
Tohle byl teda pořádný nášup Dooma. Vedle tohodle datadisku vypadá Master Level for Doom II docela zbytečně. Základních levelů je 60 a většinou jsou celkem slušné. Celkově bych ale řekl, že levely z The Plutonia Experiment jsou nápaditější a zajímavější. Mohl bych psát o tom, jak to bylo kdovíjak těžké. Když ale máte k dispozici quick save a quick load, není žádná hra těžká.

Hru jsem rozjel jako správný staromilec pod ZDoomem bez mouselooku. Mouselook by se ale kolikrát hodil. Hra na velkou dálku nezaměří výše položené démony a nezvedne automaticky mušku. Ti vás ale vidí a pálí. Hlavně ti z rotačákem ubírají hodně zdraví i na dálku. Jsou takhle nastražení na spoustě místech. Vám nezbývá nic jiného, než se k nim před likvidací přiblížit. Občas jsem nad touhle absurditou soptil vzteky. Jako, kdyby s tím hra počítala a takhle zvedala obtížnost. Nepamatuju si, že by to bylo tak časté v původní hře. Ta byla ale svým designem geniální.

Final Doom bohužel neobsahuje vůbec nic nového. Žádnou novou zbraň, monstrum, hlavní bossové nebo nějaké nové bonusy. Přináší jen pořádný nášup levelů ve kterých děláte pořád to samé. Často jsem si říkal, že už jsem úplný magor, když jsem dva týdny v kuse zapínal každý den Final Dooma a střílel stále stejnýma zbraněma stále stejné pixely. Hledal klíče, secrety a bez mapky nedal ani ránu. Ono to má ale pořád své magické Doom kouzlo. Každý den jsem se těšil, až zapnu počítač a znovu si pořádně zastřílím. Doom toho nepotřebuje mnoho.

Opět zmršená steam verze, která vám v základním nastavení počítá čas jen u jednoho wadu. Alespoň že funguje rozhlížení myší (narozdíl od Master Levels for Doom 2). Autoři z toho na steamu akorát rejžujou prachy a nedělají nic pro konformní hraní hráče. Na druhou stranu, Dooma jsem tak často upirátil, že jsem docela i rád, že jsem tentokrát hrál poctivě koupenou verzi. Vylepšit se dá bez problémů. Docela zajímavé by ale byli achievementy.

Chcete si zjednodušit hru? Zapněte mouselook.

"Základní kameny"

Pro: 60 levelů Dooma pro Doom maniaky, Doom atmosféra, většinou slušná designová práce, když se obživovatelka rozpadne po přímém zásahu BFG

Proti: chlápci z rotačákem v dálce, málo mastermindů, pár slabších levelů při delším hraní vzbuzují pochyby, nic nového, nudní bossové

+24

God of War: Chains of Olympus

  • PSP 85
Moje první hra na PSP. God of War je ideální první hra na "novou" konzoli. Úplně stejně jako tomu je u Playstationa. Nemusíte zdlouhavě zaměřovat analogovýma páčka. Stačí jen rychlý pohyb do osmi směrů a snadno pochopitelný soubojový systém. Ovládací tlačítka jsou využity všechny. Absence L2 a R2 je vyřešená kombinacemi tlačítek. Všechno je ale tak skvěle navržené, že se to nenásilně naučí úplně každý.

God of War i na PSPéčku vypadá skvěle. A co je hlavní, hýbe se naprosto plynuje. Co se týče grafické a technické kvality, nečekejte, že by to bylo horší než například první dva díly v HD verzi na PS3. Styl grafiky, hudba, dabing, zvuky a celkově atmosféra se drží pořád na stejné úrovni. Jen zde nečekejte moc balancování nad propastí, hádanek z brutálním časovým limitem nebo těžkých soubojů z bossy.

Autoři evidentně počítali s tím, že majitelé PSPéčka nikdy žádný jiný díl nehráli. Hru osekali o těžší a diskutabilní prvky z minulých dílů a posunuli hru do ještě většího mainstreamu. Tak, aby hráče opravdu nic nerušilo při cestě k dohrání. Hra je kratší a i quicktime eventy jsou jednodušší. A proč ne? Má to být přece hlavně zábava. Svižná akce u které byste neměli zakysnout na nějakém složitějším místě. Pro hardcoráře je tady pořád ještě nejtěžší obtížnost.

Předchozí díly jsem hrál a původně jsem hře chtěl dát o něco menší hodnocení. Když jsem si ale vzpoměl, že jsem to dohrál jedním dechem a celou dobu hraní mě to bavilo. Tohle je esence těch nejzábavnějších prvků z prvních dvou dílů. Jednohubka, která se ale skvěle hraje a rozhodně stojí za to.

Jen ty trofeje mi trochu chyběli. Bunosové arény ve stylu, zabij padesát nepřátel jen ohněm atd., mě moc nechytly. Může to být ale solidní prodloužení hratelnosti.

Heuréka!

Pro: starý dobrý God of War, skvělý design, super zpracování, super atmosféra, perfektní soubojový systém, dynamická hratelnost

Proti: krátké, pro veterány předchozích dílů múže býti hodně osekané a lehké

+13

I.G.I.-2: Covert Strike

  • PC 85
Z prvního dílu jsem byl svého času docela unešený. Na jednu stranu mě drtila jeho obtížnost. Zároveň mi ale imponovala volnost v plnění misí. Postup bylo potřeba naplánovat a precizně ho provést. Musím tedy z potěšením říct, že tady je to taky. Vlastně to samé s tím rozdílem, že se dá ukládat (pokud nehrajete na nejtěžší) a že hrdina začal dýchat při míření na dálku odstřelovačkou.

Stále tady máme volnost v plnění misí. Úkoly je potřeba plnit popořadě, ale jak se knim dostat je jen na vás. Plánování je pořád stejně zábavné. Zbraně jsou pořád stejně pěkně ozvučené. Grafika je taky hezčí, i když mi to občas spadlo při loadování. Občas mi přišla muška trochu trhaná. Párkrát jsem se rozčilaval nad nepřesným ovládáním, kde naopak první díl vynikal. Může to být ale novýma systémama. Hra na první dobrou na desítkách nenaběhne. Je potřeba si s tím trochu hrát. Možná je to tím.

Umělá inteligence je bohužel pořád stejně pitomá. Pokud vám nezáleží na statistikách, není nic jednoduššího, než si najít nějaký roh a nepřátelé vám postupně naběhají pod hlaveň. Pozdější mise vás naštěstí donutí se trochu snažit, protože nepřátel, co vyběhnou po spuštění poplachu je opravdu hodně. Chvíli jsem v menu hledal tlačítko pro odklízení mrtvol. Bohužel nic takového tu není. Někdy by se to hodilo.

Díky možnosti ukládání ze hry trochu zmizelo napětí. Strach z vlastní smrti. Pokud nikdo přesto bez toho nemůže být, může si dát nejtěžší obtížnost. Obtížnosti se tady liší podle toho kolikrát můžete ukládat. Obtížnost se dost liší podle toho jakým stylem chcete hrát a jak moc chcete mít hezké statistiky. Mít ve všech 19 misích status tajný agent není úplně k zahození. Rambo styl je samozřejmě díky špatné inteligenci protivníků mnohem jednodušší. Skoro to vypadá, že je jejich inteligence je naprogramovaná jen na stealth styl hraní.

Hra před vás nehází výzvu jako první díl. Výzvu si z toho můžete udělat sami. Nebo také jen pohodové, mainstreamové hraní.

"Zimní radovánky"

Pro: volnost v obtížnosti, postupu a stylu hraní, plánování, zvuky zbraní, dobrý pocit z každého čistě provedeného úkolu, stealth

Proti: nelze přenášet mrtvoly, moc jednoduchý rambo styl, který souvisí z debilní UI

+22

Vietcong Red Dawn

  • PC 40
Asi bych to měl brát jen jako menší multiplayerový přídavek. Ale je tady i jedna single mise a obsedantovi, jako jsem já, to nemohlo uniknout.

Single (bez podpory sideckiků) ostřelovací mise ve Vietcongu chyběla. Jestli v něm tahle měla být, tak už je na první pohled zřejmé, proč tomu tak není. Nehodila by se tam. Už jenom díky své červené obloze. Každopádně, tady máte jedinečnou možnost zastřílet si z obou odstřelovaček, porovnat je a udělat si takový malý trénink na multiplayer. Proč ne. Mise je to docela zábavná. Škoda jen, že není o něco delší. Pokud s ní chcete strávit déle jak hodinu, doporučuju těžší obtížnost.

I na střední jsem umíral. K lokalizování nepřítele ale obvykle stačila jedna smrt. Za břehy rýžových polí se dá pěkně krýt, nepřátel není zas tolik a hra se dá za půl hodiny v pohodě dohrát. Zadarmo v pohodě. Že bych ale tomuhle musel dát plnohodnotný hodnocení jako plnohodnotné hře? Ani náhodou. Zas takový zázrak to není.

Pro: ostřelovací mise je novinka, docela zábavné, je to zadarmo,

Proti: jen jedna průměrně dlouhá mise, málo nepřátel

+17

Duke Nukem Forever

  • PC 70
Duke Nukem Forever je pro mě hodně rozporuplná hra. I já jsem jedeň z těch, kteří slintali nad kulervoucím trailerem z roku 2001. Tenkrát bych na to po vydání měl asi i odpovídající počítač. Hra hodně sází na nostalgii, ale zároveň se to nechalo unést tehdejší módní vlnou FPS. Až je to někdy docela ubíjející.

Největší chyba hry, na co jsem nadával celou hru, je rozhodně omezení na čtyři zbraně (v původní verzi snad dokonce na tři nebo dvě) a omezení počtu munice. Když už se konečně trochu zastřílím z nějakou zbraní, dojdou mi náboje. Musím jí tedy zdlouhavě odhazovat a vzít jiný kvér. S tím souvisí i to, že pistole má v podstatě stejnou sílu jako třeba samopal nebo brokovnice. Protože, co by asi hráč dělal, kdyby zrovna nebylo něco jiného po ruce. Zrovna do téhle hry se to absolutně nehodí.

Level design jde ruku v ruce se systémem checkpointů a nemožnosti quick savu. Ono by to ani moc nešlo procházet nějakým komplexním level-designem a nemít po ruce quicksave. To by autoři museli udělat úplně jinou hru nebo načítat každou druhou scenérii jako třeba v The Darkness. Omezení konzolové doby je neúprosné. Ve hře tedy jdete pořád rovně. Občas vstoupíte do arény, kde na vás čeká překážková dráha nebo nějaká ta triviální hádanka. Občas vlezete do arény, kde na vás postupně vyskakují nepřátelé.

Jednu výhodu ale systém checkpointů má. Není pro sraby. Obtížnost hry je nastavená překvapivě vysoko a nemůžu říct, že bych některou z pasáží několikrát neopakoval. Člověk se prostě musí snažit a nemusí v hlavě spekulovat o tom, zda by nebylo dobré teď uložit. Ve hře mě také dost iritovala spousta prázdných pasáží. Nepřátel není tolik, jak by se slušelo. Kolikrát je to jen o hledání správné cesty a hodně často tady zažijete až ubíjející skákání jak v nějaké 3D plošinovce.

Pocit ze střelby je slušný. Ze zbraní se mi dobře střílelo. Bohužel jsem si z některýma, díky omezení, ani moc nezastřílel. Humor se drží na staré dobré vlně. Byl pitomý tenkrát a je pitomý i dneska. Ze začátku mě moc nebavil, ale ke konci jsem začal trochu oceňovat jeho totální brakovost. Bossů je hodně a jsou zábavní. To je hlavní důvod, který v mých očích hru zachránil. Obtížnost soubojů s nima je nastavená tak akorát a nejvíc mě bavil ten poslední. Duke Nukem Forever má pěkný konec.

Tolik kritizovanou grafiku jsem na mé Intel HD 4000 nemohl moc posoudit. Aby mi hra běžela alespoň na 40-50 fps, musel jsem vypnout všechny efekty a detaily stáhnout na střední úroveň. Všudypřítomnou brutalitu to ale nezakrylo. Dlouho jsem nehrál hru, kde by se válelo tolik zohyzděných mrtvol a bylo to spíš k smíchu, než aby to vyvolávalo nějaké znepokojení. Pasáže pod vodou si mohli autoři odpustit. Byly nudné tenkrát a jsou nudné i dnes.

A na vesmír už asi nebyl čas.

Pro: souboje s bossy, pocit ze střelby, checkpointy vypnou zbytečnou část mozku

Proti: omezení na čtyři zbraně, málo nepřátel, spousta prázdných skákacích lokací, až skoro arkádová linearita

+26

Vietcong: Fist Alpha

  • PC 75
Vietcong je bezesporo výborná hra. Perfektní atmosféra vietnamské džungle. Větší důraz na filmovost a celkově charaktery postav. Sideckikové ve hře nejsou jen do počtu a v boji opravdu pomáhají. Hra se s váma ani moc nemazlí, když v rámci zvolené obtížnosti máte jen určitý počet savů. Kongové nejsou moc vidět, vaše postava moc ran nevydrží a ještě jsou po džungli rozeseté pasti.

V datadisku obtížnost ještě stoupla. Už v první misi je to docela hardcore. Všude pasti, nepřátelé splývají s okolím a k tomu ještě vůbec nejsou blbí. First Alpha jsem poprvé rozehrál prakticky vzápětí, co to vyšlo. Skončil jsem někdy v předposlední misi. I na obtížnost normal jsem dostával hrozně na zadek. Nervy byly na pochodu a trpělivost malá. Kdybych věděl jak blízko jsem byl ke konci.

Doba pokročila, můj herní skill se snad o trochu zvedl a já si znova troufl na Fist Alpha. Zas tolik jsem to ale nepřeháněl a hru rozjel na obtížnost normal. I tak jsem, hlavně v první misi, pořád umírál. Neustálé pasti, neviditelní a přesní nepřátelé, malá výdrž postavy a hlavně zbraň, kterou bych si sám nikdy nevybral. Ale, bavilo mě to moc. Bavilo mě to čím dál víc. Možnost vybrat si na začátku zbraň a mít do ní nekonečno nábojů je super. K tomu všudypřítomný zdravotník. Co víc si přát.

Mise jsou opět pěkně filmově napsané. Vrchol pro mě byla obrana tábora a následné ničení minometů. Bohužel, pak se hra pokusila o stealth a moje nadšení trochu opadlo. Pomalu se plížit v džungli, kde nic nevidíte a nepřátelé na vás bafají zpoza listů, není úplně zábavné. Vlastně je to nefunkční a k ničemu. Tam, kde to jenom trochu šlo, jsem radši bojoval z alarmovanýma a donekonečna se respawnujícíma kongama. Radši bych uvítal nějakou osamocenou misi třeba v tunelech nebo tak.

A po tomhle stelth výstřelku hra náhle skončí. Hrozně brzy. Hodně mě tenhle přídavek bavil a chtěl jsem ho poslat do zelených čísel, ale je to moc krátké a k mulťáky mě nikdy až tak moc nebavily. Takže přidanou hodnotu v tomhle nedokážu posoudit. Každopádně, komunita je pořád živá a Vietcong se pořád hraje.

Dabing samozřejmě opět nemá chybu.

Pro: atmosféra hry, návaznost misí, charaktery postav, smrtící a cizí džungle, český dabing

Proti: retardované stealth, hodně krátké

+21

Medal of Honor: Allied Assault - Breakthrough

  • PC 75
Na záčátku to byla taková klasika. Hra vás hodí do boje. Nechá vás kosit nepřátele po desítkách. Nepřítel jde na jednu ránu. Z každého vypadne zbraň. Z každého druhého uzdravovací lahvička. Prostě pohoda. Ale už ve druhé misi si asi autoři řekli, že válka vlastně není tak růžová a dost razantně přitvrdili. Najednou kolikrát nestačí ani dvě rány do hrudi ze samopalu. Z nepřátel nepadají zbraně ani lahvičky. Musíte se krčit, vším šetřit a čekat až někde najdete něco položeného na stole.

Nepřátel je pořád stejné množství. Nábojů je o dost méně. Párkrát se mi stalo, že všechny došli. Hra vás donutí používat všechny zbraně. I tu pitomou brokovnici. Nebýt save/load, tak by se to na normální obtížnost nedalo hrát. Zabil jsem nepřítele, aniž by po mě stačil vystřelit? Okamžitý quicksave. Načítal jsem tolikrát, že bych díru do světa jako youtuber asi neudělal. Ani spolubojovníci moc nepomohou. Hra vás netrestá za jejich smrt a obvykle zahynou velmi brzy.

Hratelnost mi hodně připomínala hry typu Virtua Cop. Jdete dopředu a skriptovaně na vás vyběhnou nepřátelé z několika úhlů. Vlastně se celková hratelnost moc nelíší od toho, když musíte používat stacionární zbraně. Nepřátelé na vás pokaždé vyběhnout, překonáte-li nějaký bod a pak jde jen o rychlost, přesnost a načasování. Komplexní design tady opět nehledejte. Jde se jen dopředu a kosí. A mě to bavilo.

Datadisk totiž nabízí výzvu, kterou předchozí datadisk neměl. Je důležité postupovat opatrně, střílet pokud možno přesně alespoň do těla. Nepřátelé jsou rychlí a každá jejich rána stojí 10 bodů života. Často jsem běhal z jedním životem a měl pocit válečné beznaděje. "Vím, že za chvíli zhebnu, ale alespoň se s tím pokusím něco udělat". Najít pak v téhle situaci lékárnu zvedalo můj pocit sebeuspokojení. Stejně tak závěrečné titulky, které přišly po obzvlášť tuhé bitce.

Hra mi vydržela mnohem déle, než Spearhead.

Pro: vysoká obtížnost, pocit beznaděje, uspokojení při vítězství, slušná herní doba

Proti: je to turbo arkáda, voják by něměl přežít dvě rány do hrudi ze samopalu, nebo ránu do hlavy (pochybuju, že by z takové blízkosti helma pomohla)

+20

Medal of Honor: Allied Assault - Spearhead

  • PC 70
Už je to dávno, co jsem hrál Allied Assault. Tolik si toho nepamatuju. Pamatuju si ale dobře šílenou obtížnost. Hlavně těžké a nudné pasáže s odstřelovači nebo neustálé umírání na Omaha Beach. Proto jsem měl v první kapitole Spearhead pocit, že jsem původní hře osmdesáti procenty ukřivdil. První kapitola byla skvělá. Neustálá, dynamická a zábavná akce. Navíc to šlo celkem dobře od ruky.

Chvilku jsem zjišťoval, že tady ještě nejde zaměřovat přes mířídla. Nevadilo to. Zbraně byli přesné a nepřátelé dobře vidět. Na blízko jsem používal samopal, na dálku pušku a poté pušku z optikou. Ze zbraní byla radost střílet. Snad tedy kromě brokovnice, která byla i v interiérech nepoužitelná. Medal of Honour je jakási předzvěst pozdějšího Call of Duty. Je to takový crossover mezi jím a dejme tomu jiných konvenčnějších FPS té doby. První epizoda na to dost vypadá.

Bohužel hra své tempo neudrží po celou dobu. Plahočení ve sněhu bylo ještě dobré. Nasledné boje v Berlíně už ale byli dost divné. Úplně se změnil herní styl a tempo. Neřekl bych k lepšímu. Závěrečná tanková "bitva" už byla vyloženě trapná. Hra skončila přesně v místě, kde by se teprve mělo začít něco dít. Bylo to hodně krátké i na datadisk. Nebo to možná jen dobře odsýpalo. Možná jsem taky chytil už nějaký ten skill, protože hra mi rozhodně nepřipadala moc těžká.

Hudba šla v menu vypnout, takže za mě celkem spokojenost.

Pro: perfektní první epizoda, pocit ze střelby, skvělá dynamika

Proti: bitva o Berlín, krátkost i na datadisk

+23

Star Trek: Voyager - Elite Force Expansion Pack

  • PC 35
Jako zajímavý zpestřující nápad to není špatné. Jako bonus po dokončení hry by to také nebylo špatné. Jako datadisk, který vyšel osm měsíců po původní hře a za který vydavatelé chtěli zplatit (tipnul bych tak 499 kč v roce 2001), je to tragédie.

Herní náplň založená na chození od dveří ke dveřím ve stále stejných chodbách s cílem sebrat všechny předměty a splnit pár triviálních úkolů. Většina dveřích je zavřených a já si připadal jak v Silent Hillu. S tím rozdílem, že nemám mapu k odškrtávání nepotřebných dveřích a místo atmosféry strachu zbyla jen ubíjející nuda.

Z totálního průseru to naštěstí zachránil simulátor, ve kterém jsem si užil dvě pěkné mise. Jednu černobílou a jednu plnou nepřátelských klingonů. Kdyby tohohle byla plná hra, byl bych spokojený. Bohužel mi to zabralo nějakých 20 minut a byl jsem navrácen zpátky do nudy. Nakonci je ještě jedna střílecí mise s borgama. Ta je ale z třetího pohledu a je naprosto pitomá. Abych to upřesnil. Je to stejný pohled jako třeba ve Star Wars: The Phantom Menace. Což záruku kvality nenosí.

Nesmím hře ubrat spoustu obsažených informací o univerzu Voyageru. Je to vlastně taková encyklopedie z nadstavbou. Pokud to někoho z vás zajímá a umí dobře anglicky, tak směle do toho. Čeština neexistuje. A nedá se to pustit na 64 bitových systémech. Musel jsem kvůli tomu oprášit můj polorozpadlý laptop z XPéčkama.

Naštěstí to není zbytečně dlouhé.

Pro: pro fanoušky pěkná encyklopedie, dvě povedené mise

Proti: nuda, nudné prohledávání šedé lodi, zbytek misí co simulátor vychrlí

+10

The Darkness

  • PS3 80
Hned na začátku bych si mohl tradičně postěžovat na televizní ovládání FPS. Možná už to nebude dlouho trvat a konečně se to pořádně naučím. Každopádně můj utimátní ovladač Splitfish odvedl i na druhý pokus slušnou práci. I když se, samozřejmě, nedá srovnávat s přesností optických myší na PC.

Na grafickém zpracování hry je hodně vidět, jak se autoři chtěli vytáhnout. Jak chtěli vytáhnout z PS3 všechno co se do ní vejde. Grafika vypadá skutečně hezky, bohužel na úkor plynulosti. V přestřelkách nebo ve složitějších scenériích jsem měl pocit, že snímkování padá k nějakým 20 fps. Občas se to i celkem nepříjemně škublo. Bohužel tohle celkem sráží pocit ze hry. V tomhle případě platí, že méně je někdy více.

Na druhou stranu, temná atmosféra a celkově výtvarné pojetí celé hry je geniální. Hra nesází na nějaký epický děj. Hlavní hrdina spíše bojuje sám se sebou v civilním, drsném a trochu snovém prostředí. Nepřátelé z něho mají strach. Cítí z něj temnotu, která jím prochází každým coulem. Cítí z něj hněv a odevzdanost. Vědí, že proti němu nemají šanci. Nikdo z nich neumí zhmotnit své nejděsivější vnitřní démony. Jediné, co jim může pomoci je světlo. Toho se ale moc nedostává.

Tragického hrdiny Jackieho je mi líto. Nevybral si to, čím bude. Po narození to na něj přenesl otec. Nedaří se mu ani v lásce. Jediné, co se mu může podařit je všechny zmasakrovat. A věřte tomu, že potřeba konvenčních zbraní je jen druhotná. Za hru jsem sežral asi 350 srdcí. Předtím jsem se jednou zastřelil a jednou mě umučili. Podíval jsem do obvzvlášt pekelné alternativní první světové. Když jsem konečně všechny potřebné lidi zmasakroval, nezbylo mi nic jiného, než se probudit do noční můry.

Super hra. Na XboxOne to možná bude plynulejší a hratelnější.

"Severní vítr"

Pro: hlavní hrdina, atmosféra, příběh, démoni, vytvarné pojetí, filmový nádech

Proti: špatná plynulost, hlavně v přestřelkách

+18

SiN: Wages of Sin

  • PC 65
Před nějakým časem jsem ze Sin nebyl úplně tolik nadšený. O to víc jsem byl zvědavý, jestli jsem hře moc nekřivdil. Jestli se mi náhodou za těch sedm let nezměnili chutě. Musím říct, že dlouho jsem měl pocit, že nezměnili. Skoro až do konce.

Sin totiž obsahuje několik věcí, které se v datadisku nezměnili a co mě dost štvou. Hlavně jde o rozporuplný model střílení. Jsme v budoucnosti. V roce 2039. Nikdo ale ještě do té doby nevynalezl samopal, který by posílal projektily vyšší rychlostí než třeba dnešní hřebíkomet ze stavby. To že se nepřátelé mohou vyhýbat kůlkám i na kratší vzdálenost je dost tristní. U pistole nebo brokovnice funguje balistika normálně. Proč sakra při střelbě ze samopalů mám pocit, jako bych střílel z nějakého šípometu!?

Vedlejší úkoly jsou k ničemu. Žádná odměna vás nečeká. Proč bych se sakra někde měl plahočit v nefungčním stealth a plnit nějaký vedlejšák. Stačí vzít samopal a postřílet je. Tím pádem je zbytečná i občasná nelineárnost. Vyznívá trochu směšně a hlavně rušivě. Když mi za to nic nedáte, nechte mě alespoň pořádně si zastřílet. Proč sakra autoři dávají do hry prvky jako: "Nenič cennosti v muzeu. Když to uděláš končíš. Když se udržíš, nic ti za to nedáme! Jo, a ještě nám zadarmo přines ten ukradenný megadiamant".

Ne všechno je tak špatné. Líbí se mi ucelenost příběhu. Žádné zbytečné odbočky nebo zvraty. Všechno to pěkně odsýpá a navazuje na sebe. Ústřední dvojka hrdinů občas řekne nebo provede něco vtipného. Líbí se mi brutalita a model poškození postav. Je libo ustřelit brokovnicí nohy? Není problém. Nové zbraně jsem celkem využíval. Nejlepší byla asi miniatomovka, kterou jsem ani nezaregistroval při sebrání. U hlavního souboje mi zachránila život, když už mi do všech použitelných zbraní došla munice. Něco jako: "Sakra, už nemám z čeho pořádně střílet, zkusím projet arzenál. Co je tohle? Paráda!"

Záverečné soboje byli parádní. Konečně něco, u čeho jsem se fakt zapotil a co opravdu vyžadovalo nějakou taktiku a preciznost. I když jsem samozřejmě často umřel, měl jsem po zdolání hlavního padoucha super pocit. Díky tomu jsem hře přeci jenom musel přidat body. I když byla hodně krátká. I na datadisk.

Velcí zmetci už se nezasekávají za zdí. Respawn za zády je fakt dost debilní.

Pro: Blade a ten druhý na drátě, nové zbraně, hra má spád, zavěrečné souboje

Proti: hodně krátké, zbytečné vedlejší úkoly, balistika některých zbraní, nudné prvky přidané hodnoty, respawn

+14

Quake II Mission Pack: Ground Zero

  • PC 75
Asi nejnáročnější ze všech Quaků. Automatické střílny jednak docela zvedly obtížnost a z rychlé adrenalinové střílečky udělaly pomalý a opatrný postup. A to celou hru. Když mi v místnosti zničehonic začaly padat rakety na záda, podruhé jsem si rozmyslel, jakým stylem tam vlezu. Věžičky jsou titěrné, docela odolné, postavené na zákeřných místech a celkově je to celkem nešťastný nápad. Alespoň to truchu prodlouží hrací dobu. Hra je to menší, než předchozí datadisk.

Zamrzí absence některých monstrózních nepřátel. Naopak potěší někteří noví. Napůl robotický pavouk lezoucí po stěnách a střílející plazmu nebo variace na obživovatelku z Dooma na kterého bylo potřeba pět ran z railgunu. Tenhle nepřítel vyžadoval nejvíc heavy zbraně. Ke kterým rozhodně nepatřil slabý a pomalý hřebíkomet. Laserový paprsek už je jiná. Sice to žere náboje rychlostí rotačáku, ale ničivá síla je snad ještě větší než u BFG. Zvlášť v kombinaci z maxisílou nemá konkurenta. (Ano, přesně takhle jsem porazil všechny bosse. A docela rychle) Oba granátomety jsem také, konečně, do sytosti využil.

Design úrovní je lepší než u The Reckoning. Už to nepůsobí tak stroze a šedivě. V lokacích se dá lépe orientovat. Vlastně se mi ani jednou nestalo, že bych tady zabloudil. Ani jednou se mi nestalo, že by mi došla munice. (střední obtížnost) Postupem hry jsem měl velký a uspokojivý pocit, že stroggy ničím. Každým odpáleným generátorem, dělem nebo základnou. Hlavní boss mě překvapil. Konečně něco alespoň trochu něco nepezpečného.

Motorovka je fakt úplně na nic. Nemá sílu, ani atmosféru. Víc zbytečnější zbraň jsem nezažil. Nebýt blasteru, tak možná. Jinak úplně k hovnu.

Pro: zlepšené prostředí a design, někteří noví nepřátelé a zbraně, bossové

Proti: střílny zpomalují akci (docela zásadní změna), motorovka, kratší než předchozí přídavek

+18

Hunted: The Demon's Forge

  • PS3 85
Když jsem poprvé spustil tuhlu hru, tak moje první reakce byla: Co to sakra je?! Dýchla na mě odporná grafická stylizace s hodně nepřehledným prostředím. Nevyznat se v tomhle striktním tunelu o pár tajných odbočkách je teda něco. Hru jsem hrál v kooperaci ze svojí holkou a první kapitolu jsme si jen zvykali na ovládání a styl hraní. Zvykali jsme si na to, že hra se pevně uložila až docela po dlouhé době. Taky jsme si zvykali na tu hnusnou grafiku. Její nepřehledná architektura je strašná.

Na druhou stranu, hra je na PS3 skvěle rozhýbaná. Ani ve splitscreenu jsem nepocítil nějaký záškub nebo zpomalení. V singlu se to hýbe ještě líp. Škoda, že se občas zasekl nějaký skript nebo naše postavy do textury z nutností načíst checkpoint. Nenechali jsme se odradit a postupem času si na tu prezentaci zvykli. Naučili jsme se ovládání a najednou jsme nechtěli přerušovat hru ani kvůli spánku. Ono to je ve dvou fakt dost zábavné. Zvlášť když máte hned od začátku genderově rozdané role, takže odpadla hádka, kdo za koho bude hrát.

Hra je až úsměvně sexistická. V menu jsem se nemohl nabažit Caddokovo plácnutí mečem po Elařině zadku. Při přecházení do lokací si Elařiných koz a zadku užijete až až. Caddok toho naopak moc neukázal. Úsměvná byla představa, jak by asi polonahá Elara musela být po těch bojích sedřená. Stejně tak mě hrozně bavila její hláška při oživění. My hero! Už jenom kvůli tomuhle bych za Elaru ani hrát nechtěl.

Samotný soubojový systém je svou jednoduchostí ohlodán na kost. Elara střílí a Caddok má na výběr ze dvou druhů úderů a blokování. Nejde vytvořit žádné kombo. Jen blok, úder, blok, úder. Takhle celou hru. Občas nějaké kouzlo nebo schopnost. Nic velkého. Hra je to hodně akční dlouhá a někdy dost těžká. Hlavní boss byl v kooperaci úplný očistec. Snad milión pokusů a nakonec totální sebeuspokojení z jeho porážky (obtížnost gamer). Zajímavé je, že jsem to pak zkoušel v singlu a dal jsem ho na druhý pokus. Počítač holt ve spolupráci tolik nechybuje.

Hunted má spoustu chyb. Najde se v něm spoustu věcí, který by se mu dali vyčítat. Pravdou je, že jsme to nemohli přestat hrát, doku jsme to nedohráli. Na evil ending. To bylo sakra ale dost nespravedlivý. Když jsme to vypili jen jednou.

Pro: perfektní kooperace, dlouhá hra, hodně akce, která se pěkně hýbe

Proti: jednodušší souboják nemůže být, hnusná prezentace, hnusná grafika, grafické chyby

+14

Quake II Mission Pack: The Reckoning

  • PC 75
Překvapivě se The Reckoning vůbec nelíší od původní hry. Na začátku po vás sice hned zaútočí nový nepřátelé, ale ti vypadají spíš směšně než nebezpečně. Design úrovní zůstal nezměněný. Často se vracíte docela slušnou dálku zpět, aby jste mohli použít klíč k dalším dveřím nebo projít vypnutým silovým polem. Zábavnost je trochu jak na houpačce. Ale platí, že nuda je spíš ze začátku a ke konci příjdou ty zábavnější souboje.

Obyčejní pěšáci jsou ke konci hry nebezpečnější než velké tanky. Jejich červený paprsek mě kolikrát dost pocuchal, než jsem je stačil lokalizovat. Design je hodně poschoďovový. Vejdete do místnosti a v tu ránu vám někdo pálí do zad z patra. Prostředí se opět nevyhnulo velké fádnosti. Pár smutných barev vás opět provádí celou hrou. Ta je naštěstí vyplněná standartně slušnou akcí. Přesné ovládání a rychlý pohyb. Základní poznávací znak Quaka.

Dvojitý raketomet je slušná zbraň využíval jsem ho hodně. Druhá zbraň co střílí laserové disky má bohužel stejnou munici jako laserový samopal. Jak už tu někdo psal. Zbraní je zbytečně moc. Půlku z nich jsem ani nevyužíval. Samotnou kapitolou je BFG, které seberete až na konci (zdaleka jsem nenašel všechny secrety, kdyby tam náhodou byla) a já jí zapoměl použít i na hlavního bosse. No jo, našetřil jsem si na něj maxisíly a maxirychlosti střelby. S tím jsem ho railgunem vyrubal za pár chvil. Měl pěkný design, ale byl pomalý a byl tam široký sloup.

Je to překvapivě dlouhý datadisk, který má ale pár nudnějších míst. Těch beden je tam fakt moc. Proč mě to nutilo na všechny skákat a sbírat každé jednotlivé štítečky?

Sledovat animace smrti nepřátel je zábavnější, než je roztřelit na maso. I jejich poslední výstřel jsem kvůli tomu riskoval.

Pro: standartní Quake hratelnost, mise z malou gravitací, slušná délka

Proti: moc zbraní, některé nudnější pasáže, strašně moc poházených beden, nebo kontejnerů

+18