Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Milan Koubský • 36 let • Praha (ČR - kraj Praha)

Komentáře

GoldenEye 007

VšivákVšivák
Dohráno
  • N64 70
Velká legenda žánru FPS, která ale zůstala u nás trochu utajená, protože Nintendo 64 tady mělo málo lidí. Konzole, která sice uměla pěknou 3D grafiku, ale už jí nebylo kam uložit. Konzole, která sice měla třetí madlo na ovladači, ale chyběla mu druhá analogová páčka. Takže ve všech 3D FPS chybělo spoustu zvuků a dabing. Zároveň se to dost blbě ovládalo. Nintendo 64 FPS žánru nepřálo a stejně na něm vznikla legenda. Díky multiplayeru, který někde jinde ve světě asi hráli. Mít tady někdo N64 a ještě k tomu čtyři ovladače. To byla solidní podivnost.

V dnešní době už (naštěstí) existují slušné emulátory. Které sice do hry nepřidají víc zvuků než výstřely a hroznou muziku. Umí ale solidně emulovat myš a dokonce nabízí polofunkční quick save/load. Takže už se člověk nemusí bát hru zapnout na obtížnost 00 agent. Ze začátku se to i výborně hraje. Jdete dopředu, střílíte nabíhající nepřátele a občas splníte nějaký úkol. Nepřátelé jsou hodně solidně rozpohybovaní. Zvláště jejich reakce na zásahy umocňuje dobrý pocit ze střelby. Zásahové zóny v roce 1997 také nebyli úplně běžné a působí svěže i dnes.

Aby to nebylo tak snadné, po pár pohodových misích přijdou mise s permanentním respawnem. Pohoda skončila. Teď najednou musím každou minutu zastřelit skupinu nepřátel za zády. Následně se musím vrátit, abych posbíral jejich munici, kterou nutně potřebuji. Plnění úkolů je najednou vopruz. Protože v hodinkovém menu se čas nezastaví. Tyto části hry mi hodně připomněly Aliens versus Predátor. Jenže o dost debilnější. Hra by také mohla s hráčem víc komunikovat. Jakmile totiž minete nějaký úkolový bod, ke kterému se už nemůžete vrátit, hra nedá nic vědět. Jako že, díky dnes už schématické grafice a žádnému barevnému odlišení kritických míst, je to častá a nemilá věc, co mě ve hře potkala.

Na druhou stranu jsou jednotlivé mise hodně krátké jejich opakování zábavu tolik neruší. Na třetí stranu to je jen 20 pětiminutových misí. Krátká hra, která sázela na nepohodlné ovládání a na opakování do zblbnutí. Ještě, že je to samotné střílení zábavné. Nikde se nebloudí a vlastně celkem dobře odsýpá.

Ježdění v tanku je fajn, ale střílení z něho velké utrpení.
Němý Bond, němá Bond girl, dynamické, ale hrozné hudební smyčky. Nintendo 64 byla fakt zoufalost.
Druhá bonusová mise je lepší.
Jestli tam má má být někde stealth, tak nevím kde. Spíš je to čistokrevná frenetická střílečka.

Před naším letopočtem

Pro: pohyby nepřátel při zásahu, zásahové zóny, pocit ze střelby, přímočarý design úrovní

Proti: častý respawn za zády (v některých misích nepřetržitý), minimum zvuků - hrozná hudba, přehlédnutelné úkoly, se zvládnutým ovládáním šíleně krátké

+13

Silent Hill 4: The Room

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 85
Pro hry ze světa Silent Hillu mám slabost. První tři hry pro mě byly stovkové záležitosti, které mě dokázali vyděsit svou atmosféru či příběhem. Silent Hill 4 je obtížná uchopitelná záležitost. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, jestli se mi hra líbí nebo, jestli mě víc rozčiluje. Byli chvíle, kdy mě hra až frustrovala a měl jsem problémy donutit se do hraní. Dvou nebo třídenní pauzy v hraní byly běžné. Stalo se mi ale také, že po týdenní pauze mi hra nějak moc nechyběla. Je to způsobeno špatnou hrou? Nebo je to geniální záměr autorů udělat atmosféru tak dusivou a depresivní, že se to hráčům ani nebude chtít hrát?

První věc bylo nainstalování češtiny. Čeština bohužel downgradovala verzi z GOGU. Zmizelo díky ní ze hry širokoúhlé rozlišení a rychlost animací se snížila z 30 fps na 15 fps. Bohužel tím utrpěl zážitek z nehratelných částí hry. Naštěstí, samotná hra běžela ve standardních 30 fps. Ano, Silent Hill mi připravil můj osobní horor díky chabé znalosti angličtiny. Je to náhoda nebo cílené zlo? Je to neaktuální verzí češtiny nebo promyšlený očistec? Kdo ví. V Silent Hillu je možné všechno.

Po pětidenní pauze se vracím ke komentáři. Hned se mi tíseň a depresivní nálada z hry vrací. Na začátku to vypadalo tak snadně. Krátké herní úseky lemované častým výskytem děr ve kterých se dá uzdravit, pomalu svádí k tomu, nesbírat lékárny. Či jinou veteš proti duchům. Duchové jsou sice nesmrtelní a snaží se mi vytrhnout srdce, ale já mám díry, které mi hrdinu odnesou do ozdravného bytu. V první půlce to byly nepříjemné sny, které se daly přežít ve vycházkovém tempu.

V druhé půlce vás hra neprovede novými zákoutími Silent Hillu. Nýbrž vás potopí hlouběji do té samé noční můry. Do bytu se najednou nevracíte jako do lázní. Peklo už se dere i sem. Místo uzdravení zraňuje a deptá. Duchů je víc a jsou nebezpečnější. Lékárny padají jedna za druhou a nepotřebné svíčky se najednou sakra hodí. Odstup od třetího dílu není ani rok, takže se recyklace prostředí autorům hodí. Jak jinak ho ztvárnit, než stupňující se noční můrou. Princip podobný jako ve filmu Počátek. Musíte se dostat co nejhlouběji a najít pravdu. Co na tom, že nudné pasáže zůstávají stejně nudné. Že utíkání před duchy komplikuje úhly měnící kamera, díky čemuž se i často otáčí ovládání směru pohybu.

Je to přeci horor. Všechno špatné je vlastně cílené. Má navodit špatný pocit ve všech oblastech. Vlastně bych to mohl po první smrti zabalit s tím, že mám špatný sen za sebou a můžu spokojeně bdít. To má Henry a jeho kamarádka odepřené. Minimálně Eileen. Dopřál jsem jí konce: Matka.. Tohle nemá být šťastné. Vlastně, nejhorší konec by měl být největší úspěch.

Hra umí být stejně zoufalá jako má zoufalost při psaní tohoto výblitku.

,,Země vycházejícího slunce"

Pro: Je tonoční můra hrdiny Henryho nebo i někoho jiného? Co tady dělá? Co se stalo? Jak z toho pryč? Eileen. Kdo jsi? Ty také!?

Proti: co bych asi tak vyčítal Silent Hillu

+18

The Witcher 3: Wild Hunt

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 100
Už jsem pomalu přestával věřit, že se někdy vyhecuji k rozehrání třetího Zaklínače. Natož abych ho dohrál. Zvěsti o až tří set hodinové výdrži hry. Zkazky od hráčů, kteří si na to brali dovolenou. Reference od známé, která se díky návykové hratelnosti od toho nedokázala odtrhnout, aby pak konec hry náležitě oplakala a dlouho hledala další hru, do které by se šlo takhle ponořit. A tak dále.. Nakonec jsem to prubl. Už na tom letím půl roku a to mám ještě oba dva datadisky před sebou.

Ano, ne všechno ve hře je geniální. Na začátku mi trochu vadila muší váha Geralta. Ovládání pohybu reaguje okamžitě bleskurychle. Chyba hry to asi není. Jen můj zvyk z Death Stranding. Prostředí mi přišlo trochu ploché a generické. A to hlavně v přírodě. Vzpomněl jsem si hlavně na Gothic 2, kde byl snad každý kout mapy unikátní a pamatuji si ho do dneška. V třetím Zaklínačovi se vždy snažím dostat k úkolu nejrychlejší cestou. Nejlépe přes rychlé cestování. Klasická daň za obrovskou mapu. Vesnice a města naproti tomu vypadají líbezně a neuvěřitelně detailně.

Možná bych si také mohl ztěžovat na milión otazníků na mapě. Hlavně ve Skellige. Po jejich vyzobání mi ale začali chybět, takže na tohle už si ztěžovat nemůžu. Vlastně už není nic dalšího, na co bych si mohl ztěžovat, protože hra je to naprosto fenomenální a jako celek nastavila laťku opravdu vysoko. Obsahuje až neuvěřitelnou spoustu povinných i nepovinných úkolů, přičemž každý z nich má svůj unikátní příběh. Některé větší, některé menší. V rozsahu, na poli herní zábavy, nevídaném. Nejen, že je toho hodně. Je to také všechno skvěle nebo hodně slušně napsané a podpořené skvělým dabingem. Scénáristé se opravdu činili.

Určitá repepetivnost se nevyhnula ani Zaklínači. Používání zaklínačských smyslů se používá snad všude. Na druhou stranu je to přímočařejší postup než nošení deseti tuřínů s druhého konce mapy, jak to bývá jinde v nejmenovaných RPG. Obrovská rozsáhlost a pečlivý důraz na malé detaily ve ztvárnění světa si někde muselo vybrat svou daň. Za atmosféru a propracovanost této hře takové maličkostí s radostí odpustím. S radostí vyzobu všechny otazníky na mapě a dohraji všechny questy. Některé i vícekrát, protože jsou rozvětvené díky hráčově rozhodnutím.

The Witcher 3 je fenomenální hra, která mě svým uceleným světem a atmosférou uhranula. Jako znalec předlohy jsem věděl do čeho jdu a připadám si jako doma. A to není všechno. Momentálně jedu první datadisk a je skvělý. Nenásilně a přirozeně naroubovaný na původní hru. Laťka nespadla. Ba naopak.

PS4 Pro řve jako blázen, ale stabilních 30 fps si drží. Hlavně po updatu na verzi 4.01 mi hra přijde ještě plynulejší.

Zábavný a návykový Gwint je kapitola sama pro sebe. Jen u toho jsem strávil tolik času co v průměrně dlouhé hře.

Pro: desítky poutavých příběhů v jednom velkém a skvělém eposu, fenomenálně zpracovaný svět Zaklínače

Proti: zpočátku citlivé ovládání, maličkosti, které v celkovém kolosu nestojí za řeč nebo ve výsledných vzpomínkách vůbec nejsou špatné

+17

Return to Castle Wolfenstein: Operation Resurrection

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS2 85
Kdo by to byl řekl, že nám Return to Castle Wolfenstein na konzole ještě nabobtná. První epizoda v Egyptě přidá krásnou hodinku a něco navíc. Dneska by se už nikdo nerozpakoval vydat to jako DLC a říct si za to prachy. Tenkrát by to asi bylo na datadisk krátké. Alespoň mě Operation Resurrection donutil oprášit nostalgické vzpomínky. Sice s horším ovládáním přes emulátor, ale což. Na konci mi svítila herní doba 13:39:11, 80/86 tajných míst a 138/147 pokladů.

Bohužel se Wolfovi na PS2 nevyhnuli zbytečné novinky. Respektive jedna. Kupování větší kapacity zdraví, brnění a nábojů za objevené tajné místa. Chápu, že někteří lidé si lebedí při procházení úrovně a šmejdění v každém koutu. Ba dokonce v každém polygonu, aby jim ten tajný spínač neutekl. Mě to ale nebaví. Ničí to tempo hry a když je to skoro povinné, tak mi to zas tak zábavné nepřijde. Ano, můžete se na to vykašlat. Budete mít ale méně zdraví, brnění a nábojů. Já se fakt snažil objevit všechno. Herní doba tomu odpovídá. Bohužel se ale nezadařilo. :(

Jinak je to starý dobrý Return to Castle Wolfenstein se vším dobrým, co k tomu patří. Epická výprava přináší různorodé prostředí a nutnost často měnit herní styl. Kromě střílení si ve velké míře užijete stealthu z nožem. Hra vás za toto úsilí nezapomene odměnit lékárničkou či brněním navíc. Mě osobně stačil uspokojující pocit z čistě odvedené práce. Samotná akce je pořád stejně skvělá. Pocit ze střelby, ne úplně blbí nepřátelé. Atmosferické kobky s nemrtvými nepřáteli. V pozdějších fázích hry dunění plechů při soubojích se super vojáky. Je to prostě Wolf 2001 a hraje se skvěle.

Snažil jsem se vzpomínat na rozdíly PC verze s touto, ale pamět mám krátkou. Na začátku hradu Wolfenstein je určitě malý rozdíl v designu, jinak už nevím. To je doba, co jsem naposledy hrál PC verzi. Nevím jestli si to pamatuji přesně, ale většina misí je minimálně hodně podobná. Chvíli jsem uvažoval, že bych po první epizodě přesedlal na PC verzi. Takhle jsem si alespoň užil pořádné hledání secretů v horší grafice. Co víc bych měl chtít? Možná mohla být mise v Egyptě už v původní hře.

Pro: nová mise v Egyptě, pestrost misí, pocit ze střelby, odměny za stealth postup, délka, nesmrtelná atmosféra hry Return to Castle Wolfestein

Proti: skoro povinné hledání tajných míst

+12

Sackboy: A Big Adventure

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 80
Na čtvrtém PlayStationu není moc kvalitních her, co jdou hrát ve čtyřech na jednom přístroji a zároveň je to pro děti. Při rozhodování, co dál po Raymanovi, byl Sackboy jasná volba. To i přes to, že nejsem velký fanoušek přeceňované Little Big Planet. Mimochodem, Sackboy se vyslovuje stejně jako slovíčko suck. (I need a suck) Hra mi tuto interní historku připomněla a já se toho nemůžu zbavit.

Na první pohled hra vypadá výborně. Má to pěknou barevnou 3D grafiku. Hrajete za infantilně roztomilého panáčka a dospělejší herní postavy se občas snaží přihodit i nějaký ten vtip. Hratelnost je ze začátku pohodová. Pokud nepotřebujete mít splněné všechny úrovně na 100 procent. Už od druhé epizody je totiž velký problém projít úrovní bez jediné smrti. Hra ve více hráčích vám v tomto ohledu jedině přitíží. Není to tak vstřícný systém jako v Raymanovi, kde vám hra pro více hráčů usnadňovala hru. Tady jeden ze čtyř umře a ztratí život pro všechny. Životů je omezené množství a člověk si musí dávat pozor.

V pozdějších fázích už to místo k zábavě vedlo spíš k hádkám a ve výsledku jsme to víc jak ve dvou nehráli. Díky, ne úplně přehlednému, 3D zobrazení, není hra vždycky úplně přehledná a odhad často zkresluje. Spadnout do propasti nebo narazit na něco ostrého je strašně snadné. Hráče tento přístup dostává pod zbytečný tlak. Můj předpotopní názor stále platí. Na plošinovky je ideální 2D. 3D slouží jen jako grafické pozlátko. Minimálně je to příklad téhle hry. O to víc jsme si užívali úrovně, kde se muselo spolupracovat a kde bylo neomezené množství životů.

Po zdolání hlavního zloducha hra pokračuje. Můžete se pustit do pekelně těžkých úrovní v oblacích. To jsme ale ještě nedali. A ani půlku místností v pleteném rytířovi. Na to, že to má být hlavně pro děti, tak je to zbytečně těžké. Dnešní malé děti mají dneska milión snadnějších herních lákadel (pomrkávám na vás telefony) než aby se trápili u něčeho těžkého. A pro mě, jako dospělého, je stylizace hry moc přeslazená.

Na druhou stranu. Některé úrovně jsou tak dobré, že si je občas pro srandu zopakujeme. Oblékání panáčků je fajn a celkově je to takové "nenásilné". Už v tom máme asi 40 hodin, takže by bylo nefér hru strhat.

Pro: hra pro více hráčů, úrovně vyžadující spolupráci, oblékání pleteného panáčka

Proti: nepřehledné 3D zobrazení, v pozdějších fázích zbytečně těžké

+11

Medal of Honor: Rising Sun

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS2 85
Po zběsilé porci masochismu v Medal of Honor: Frontline jsem nečekal, že série vystoupí ze svého konzolového stínu a předvede něco přístupnějšího. O to víc jsem to nečekal už u tohoto dílu po nedávném trápení s Medal of Honor: Heroes 2 na PSP. Ty hry byly v některých pasážích tak těžké, že už to nebyla moc zábava. O Medal of Honor: Underground ani nemluvě. O to víc mě překvapil Rising Sun. Konečně se konzolová verze této série přehoupla do nového milénia a nabídla pravý a nefalšovaný mainstream. Hru s pořádným pocitem ze střelby. Hru osvobozenou od jakékoliv frustrace.

Pocit ze střelby je tady skvělý. Zbraně pěkně kopou a celkově působí realisticky smrtícím dojmem. Zkuste si třeba někoho sundat na dálku samopalem. Nejde to tak snadno. O to je zábavnější vykropit do něj dávku z blízka. Z každého zásahu nepřítele jsem měl velkou radost. Zvlášť, když to doprovází skvělé ozvučení. Jak samotné bitevní vřavy, tak zásahu kulky do těla. Zbraně znějí tak, jak mají a střílení je prostě zábavné.

Hru, oproti předchůdcům, usnadňují dvě věci. Možnost uložení během mise je určitě velký pokrok. Mise díky tomu mohou být delší. Mohou být více nabité kosmetickými bonusy. Nemusíte se bát, že za tím rohem schytáte osudnou kulku s výhledem dvacátého opakování mise. Druhá věc je debilní umělá inteligence, která vám dá dost času zaměřit. Bohužel, AI stojí za starou bačkoru. Nepřátelé často nereagují, když je ostřelujete z dálky. Často nezareagují ani když jste blízko u nich a jen vykouknete z poza rohu. Když už zareagují, tak jim hodně dlouho trvá, než zaměří. Je to první Medal of Honor u kterého jsem přemýšlel nad zvednutím obtížnosti. Nechtělo se mi ale na nejtěžší obtížnost nepřítele třikrát trefovat do hlavy, aby konečně lehl.

Jak jsem tak proplouval hrou, tak mi tupost AI ani nevadila. Užíval jsem si relax při střílení (to asi zní hrozně). Užíval jsem si zajímavě postavené mise. Koho by třeba nelákalo vyhodit do povětří Most přes řeku Kwai nebo postupně totálně zničit japonskou letadlovou loď. Ani patosu Rising Sun moc nepobral, což je super. Herní doba je sice krátká, ale celkově mě to bavilo o něco víc, než počítačová verze boje v tichomoří.

Pro: pocit ze střelby, ozvučení, poutavé zasazení misí, odpočinková hratelnost

Proti: tupá umělá inteligence, krátká herní doba

+13

Deus Ex: Invisible War

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 70
Na začátku vypadal Invisible War nadějně. Obsahuje spousty rozhovorů s NPC postavami. Obsahuje členitý level design ve kterém si můžete vybírat svou cestu a svůj styl hraní. Úplně jako v prvním Deus Ex. Stejně jako v prvním díle jsem šel cestou hackera a stealth pacifisty. Proto mi také nevadila sjednocená munice do zbraní, když jsem je stejně nechtěl pořádně používat. Až později jsem poznal, že být hacker moc nepodporuje pacifismus.

Chodíte si tak po městě, v malých lokacích mluvíte s lidmi a plníte pro ně úkoly. To se mi líbilo. Akční pojetí šlo stranou a já se snažil úkoly plnit čistě. Bez mrtvých. Bez zbytečného udávání nebo jiné formy ničení hodných lidských životů. Ránu mi hra zasadila až v rozhodovací fázi. Pro koho se mám rozhodnout? Pro Templáře? Novodobé fundamentalistické lovce čarodejnic (augmentovaných), kteří nenávidí pokrok. Pro Ilumináty? Kteří potřebují mít všechno a všechny pod kontrolou za účelem vlastní moci a zisku. Pro ezoterické bratry Dentony? Kteří pod rouškou blahobytu chtějí všechny zotročit. A kdo jsou vlastně Omar?

Opravdu není z čeho vybírat a mě se nechtělo pracovat pro nikoho z nich. Snad jedině Omar mi necpali svojí ideologii a dalo se u nich výhodně nakupovat. Příběh není nic moc a hlavně poslední část hry už z toho dělá frašku. Nakonec mě všichni tak iritovali, že jsem je radši všechny zabil a způsobil tím zkázu lidstva.

Augmentace ve formě biokanystrů by potřebovali větší vyvážení. Na začátku jsem vsadil na hackera s tichou chůzí. Výhody to má. Můžete vybírat bankomaty a v týlu nepřítele ovládnout bezpečnostní systém a nechat ho, ať všechny postřílí. Mnohem výhodnější je ale investovat do neviditelnosti jak pro roboty tak pro lidi. S dostatkem baterií takhle můžete všechno projít bez větší snahy i na nejtěžší obtížnost. S biokanystry nebyl problém. Už v polovině hry jsme jich měl tolik, že už neměli velkou hodnotu.

A takový je smutný příběh Deus Ex 2. Slibná hratelnost je zabitá pitomým příběhem a špatnou vyvážeností herních mechanismů. Ani vedlejší úkoly už v druhé polovině moc nemotivují. Prachů z bankomatů je dost na úplatky pro všechny. V půlce hry jsem, jednoduše, hackerství vyměnil za neviditelnost a hrou se víceméně proplížil.

Pro: starý dobrý Deus Ex level design, vedlejší úkoly, první polovina hry

Proti: nevyváženost herních mechanismů, za mě dost slabý příběh, ztráta motivace v druhé polovině hry

+28

Killzone: Mercenary

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 85
Jedna ze tří FPS akcí, které byli exkluzivně vyvinuté pro PS Vitu. Po výborném Resistance: Burning Skies a vcelku dobrém Call of Duty: Black Ops - Declassified přichází na řadu Killzone: Mercenary. O kterém musím říct, že je z nich nejlepší. Přináší vybroušenou hratelnost a nadupanou porci obsahu, který hráče nutí hrát mise pořád dokola a razantně tím prodlužuje výdrž hry. Nehledě na multiplayer, na který asi byl kladen větší důraz, než na singleplayer.

Kampaň pro jednoho hráče se může na první pohled zdát docela krátká. A ona krátká je. Nezabere moc času jí dohrát. A to ani navzdory vyšší obtížnosti hry. - Už na střední obtížnost nechá hráče pořádně zapotit. Přesila je velká a hra po hráči vyžaduje precizně zvládnout ovládání a v akčních pasážích zabíjet co možná nejrychleji. Co byste také bez přesné mušky dělali v multiplayeru, že. - Hlavní kouzlo Mercenary je hlavně ve znovuhratelnosti jednotlivých misí pomocí kontraktů. To znamená: Dohraj misi předepsaným stylem hry, s předepsanou výzbrojí. Každá mise obsahuje tři kontrakty. Díky tomu máte v misi co dělat minimálně na čtyři dohrání.

Systém zbraní funguje na bázi nákupů. Zapomeňte na sběr od padlých nepřátel. Tady si musíte jejich zabíjením na zbraň a výstroj vydělat. Před každou misí se vyzbrojíte preferovaným vybavením a jdete na to, přičemž přímo ve hře si můžete v bednách podle potřeby měnit zbraně , výstroj, nebo dokupovat náboje za peníze. Je libo býti nespatřen a vojáky likvidovat potichu? Nebo naopak se ozbrojit těžkými zbraněmi a nepřítele rozstřílet pěkně po starém způsobu? Zbraní a výstroje je k dispozici dostatek.

Hra klade velký důraz na role. Jakmile spustíte poplach, vyrojí se na vás trojnásobný počet nepřátel. Naopak vás penězi odmění za úspěšný stealth postup. Musím říct, že zábavné jsou oba styly hry. Když se nepovede stealth, je zbytečné se vracet k posledním checkpointu. Akce totiž v Killzone: Mercenary, stejně jako v předchozích dílech, má pořádné grády. Je to zábava a dá se to hrát dokola. Co víc si na malou konzoli přát? Možná víc her tohoto žánru. A také vyšší výdrž baterie u her s takto vyspělou a náročnou grafikou.

Pro: prolínání funkčního stealthu s funkční akcí, znovuhratelnost díky kontraktům

Proti: na jednorázové dohrání přeci jenom hodně krátké

+8

LEGO Marvel Super Heroes

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 75
V živé paměti mám poslední závod, který mi chyběl do platinové trofeje v The Lego Ninjago Movie Videogame. Větší vopruz aby člověk pohledal. Šibeniční čas v kombinaci s příšernou kamerou člověka na třicátý pokus naučí běhat i poslepu (u ninjů by to vlastně mohlo být tématické). Marvel Super Heroes také obsahuje závody. Také obsahuje strašnou kameru. Závody ovšem nejsou ve formě běhání po svých, nýbrž létání s postavičkami nebo ježdění v dopravních prostředcích. Hlavně létání mi zvedalo mandle. Kromě kamery je tady ještě hodně citlivé, až nepředvídatelně citlivé, ovládání. Nepomáhá tomu zvýšená nutnost orientace ve vzdušném prostoru. Frustrujících závodů je tedy o dost víc a jsou méně zábavné. A tak.., stejně mi to nedalo a platinu jsem nakonec dal. Alespoň měl syn více času vyřádit se ve městě.

Jako první jsme začali hrát příběhové mise, kde mě čekalo první nepříjemné překvapení. Zdejší pojetí "splitscreenu" je hrozné. Pokud jsou postavičky dál od sebe, hra obraz klasicky rozdělí na dvě poloviny. Když se k sobě přibližujete, obrazovka se začíná podivně ohýbat a překlápět, až se sjednotí při blízkém kontaktu. Je to nepřehledný, rušivý a hloupý experiment. Kontraproduktivní inovace na kterou jsem si nezanedbatelně dlouho zvykal. Naštěstí hra ve městě běží při klasickém rozděleni na dvě poloviny.

Ve výsledku dostanete klasickou lego hru. Krátká příběhová kampaň je plná hádanek a humoru. Znalci Marvel univerza mají nespornou výhodu k pochopení spousty vtipů. Hádanek je asi o něco víc, než samotné akce. Neustále musíte přemýšlet nad postupem dál. Není to samozřejmě nic těžkého. Hra je určená hlavně pro děti a postup docela odsýpá. Navíc je v každé misi spoustu věcí, ke kterým si teprve musíte zpřístupnit postavičku s odpovídající schopností. Opakované hraní misí díky tomu nabízí novou motivaci.

Otevřený New York vypadá k světu a je přímo napěchovaný malými úkoly, za které si můžete pořídit nové postavy, vznášedla vozidla nebo lodě. A hlavně zlaté kostky. Díky nim si zpřístupníte bonusové úrovně, ve kterých sbíráte červené kostky. Za které si můžete koupit nezanedbatelné bonusy. Například vynásobení množství kostiček, které ve hře neustále sbíráte. Můžete se dostat až na krát 3864, kde už to po té lítá po miliardách. Doporučuji pořídit si násobící bonusy jako první. Nakoupení všeho ostatního bude pak už jen formalita. O vzdušných závodech jsem se již zmiňoval. Dopravní závody jsou o něco jednodušší. Po zvládnuté citlivosti ovládání jsem se vztekal snad jen nad tím, že místní panáčci totálně kašlou na dopravní předpisy.

Samostatná kapitola je Stan Lee, se kterým si užijete mnohem víc než jen s malým cameem. Můj čtyřletý syn ho díky tomu na první dobrou poznal ve Strážcích Galaxie.

Pro: v celku hodně obsahu, humor, "nenáročná" zabava pro děti i dospělé, Stan Lee, otevřené město New York

Proti: kamera se chová podivně, extrémně citlivé ovládání vozidel a létajících postav, halucinogení zobrazení splitscreenu v příběhových misích

+8

Star Trek: Elite Force II

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 85
Star Trek byl vždy spíš vyměklý. Postavy se chovaly vždy čestně a zásadově. Neexistovalo porušit předpisy a jít podle vlastní iniciativy. Autoři se snažili divákovi předhodit vizi vyspělé a mírumilovné civilizace. Civilizace prostá předsudků a tolerantní k jakýmkoliv odlišnostem. Když už někdo vynalezl warp pohon, musí mít přece nadhled. To dá rozum. V takové mentalitě a v prostředí sterilních, podivně obtáhlých uniforem, aby člověk antihrdinu pohledal. O to zajímavější je zdejší seskupení elitních bojovníků zvaných jako Hazard Team, kteří jsou vysíláni na nejnebezpečnější mise, kde už není jiné možnosti, než násilného boje (jestli se vymazání lasery dá považovat za násilí).

Voayger se po velkých peripetiích vrátil z Delta kvadrantu a členové Hazard Team se rozprchli po flotile federace. Velký prostor pro návrat Enterprise a ikonického kapitána Pickarda (ve hře s hlasem Patricka Stewarta). Přes odpor vrchního velení dá Hazard Team znovu dohromady a může se vyrazit do akce. Do boje v akční hře, která zase tak úplně akční není. Děj je hodně filmový. Plný animací, kterých je až překvapivě mnoho. Po jejich skončení se ne vždy střílí. Často se mluví a vy si dokonce občas můžete vybrat odpovědi nebo rozhodnutí, jakým směrem jít. Nejsou to hluboká rozhodnutí a moc jich tam není. Spíš na vedlejší zápletku. Jako kratičké osvěžení je to fajn.

Zbraně jsou podle mého slabina Star Treku obecně. Když máte svět, ve kterém neexistují zbraně střílející projektily (až na zdejší granátomet), nýbrž jen energii, z podstaty nejde udělat velkou rozmanitost. V Elite Force dostanete energetické ekvivalenty ke konvenčním zbraním. Pušce, útočné pušce, brokovnici, odstřelovací pušce nebo třeba k rotačáku (ehm, "konvenčnímu"). Za mě trochu nezajímavé, ale budiž. Po nějaké době jsem si zvykl. V krátkých úrovních to dlouho vypadalo, že akce ani není hlavní náplň hry.

Asi polovinu hrací doby jsem totiž strávil hledáním tajných míst, které ale vůbec není jednoduché najít a byla to spíš frustrující činnost. Jasně, hráč by se na to mohl vykašlat a nehledat je. Problém je v tom, že hra za určitý počet objevených tajných míst odměňuje zpřístupněním bonusových úrovní. Ač jsem se snažil jak blázen, našel jsem jich jen 41 ze 70 a odemkl tři ze šesti úrovní.

Po této neustálé zkušenosti jsem byl na hru celkem naštvaný a chtěl jí strhat. Málo akce, nezajímavý příběh, všechno se pomalu vleklo s nezajímavým zbraňovým arzenálem. Naštěstí Elite Force II udělal to, co mám na akcích tohoto typu nejraději. V druhé polovině zrychlil tempo, začal proti hráči posílat zajímavější nepřátele, pomalu gradoval, posílal čím dál nebezpečnější bosse a zakončil to skvělý finálním soubojem, který měl opravdu grády.

Jsem spokojený. Nakonec jsem dostal to, co jsem chtěl. Ani bonusové mise mě tolik netrápili. Těch pár zpřístupněných nebyli velký zázrak.
Doporučuji hrát hru na některou z těžších obtížností. Dobré je v menu nevypínat hudbu. V animacích je svázaná se zvuky. Chápu, že vesmíru je vakuum. Bez ozvučení to ale nemá žádnou šťávu.

Pro: filmový přístup, velká gradace v druhé polovině, bossové jsou správné koření

Proti: vlažnější tempo první poloviny, většinou nezajímavé zbraně, odměny za nalezení tajných míst

+27

Tron 2.0

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 85
Mám rád, když se v žánru snaží autoři o originalitu. Po dohrání Coded Arms jsem si říkal, že to někoho nenapadlo už mnohem dřív. Udělat hru z počítačového prostředí. Hru která se odehrává uvnitř systému a vy jste v roli antiviru, který systém čistí. Jemné náznaky byly už v System Shocku při souboji s umělou inteligencí. Pravé softwarové útroby ukázal až Tron 2.0. Adaptace filmu, který jsem neviděl a nikdo z mého okolí o něm nemluvil. Koho by to taky zajímalo v éře Matrixu.

System Shock mi Tron 2.0 hodně připomínal atmosférou boje proti škodlivým programům. Až na to, že Tron je vlastně nenásilná hra. Když někoho trefíte diskem, či jinou zbraní, neválí se po tom na podlaze v kaluži krve, nýbrž je vymazán ze systému. RPG prvky jsou fajn. Líbí se mi, že to nejsou jen prvky, ale opravdu RPG. Vylepšení schopností vám dovoluje jít do několika směrů vývoje postavy. Je libo se zaměřit na zbraně? Nebo investovat víc do podpůrných schopností? Vyplatí se úrovně prohledávat. Zkušenostní body jsou důležité a bývají někdy schované.

Hra je nostalgicky stylizovaná. Nese se v duchu začátku osmdesátých let, kdy ještě místo dnešních gigabajtů byly spíše bity. Super výkonný systém přes celou laboratoř a roztomilá naivita představy vývoje výpočetní techniky. Celý příběh je spíš odlehčený, nepostrádající vtip a směřující ke šťastnému konci. Tomu odpovídá i počítačová hudba stylizovaná do osmdesátek. V cut scénách sice na pohled používají modernější počítače, ale na to kašle pes.

Kromě klasického střílení (nebo spíš vrhání) hra obsahuje řešení hádanek, skákání po plošinkách, hackování, souboje z bossy a nechybí ani zjednodušené dialogy. A také závody motorek po přímkách. Bohužel největší slabina hry. Je to nepřehledné, citlivé a zbytečné. Kolikrát jsem se sám sebe ptal: "To má být jako zábava?" Naštěstí jich není moc. Ke konci hry jsem si i zvykl. To vše v boží originální grafice. Co bylo ušetřeno na neonujícím a jednoduchém prostředí, bylo přidáno do modelů postav. Na rok 2003 vypadají výborně.

Tron 2.0 jsem neprobíhal. Spíše ho prohledával a vychutnával. Přemíru obsahu sice neobsahuje, ale vydrží nadprůměrně dlouho. Možná by neškodilo hru více nabouchat maličkostmi. Příjemné osvěžení žánru.

Pro: originální prostředí a celkové pojetí hry, RPG prvky, humor, celkově je to takové odlehčené a nenásilné

Proti: závody motorek nejsou moc zábavné, herní plocha by si zasloužila více obsahu

+20

Rayman Legends

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 90
Rayman Legends je dokonalá hra do kooperace. Začalo to už s Rayman Origins, který jsme pařili na PC. Synům byli čtyři a najednou se hodil nevyužitý gamepad. Hratelnost byla postavená tak, že se nemohl každý rozeběhnout do jiných směrů a smrt se netrestala odebráním životů. Takže ideální. O několik let později, přebral štafetu třetí, skoro čtyřletý syn. Obývák jsme upgradovali konzolí a druhý díl Raymana se přímo nabízel. Byla z toho pařba jako za starých časů. Tentokrát ale ve čtyřech.

Rayman Legends si bere ten nejlepší a osvědčený základ z prvního dílu a přidává jemnou nástavbu. Hra vyniká skvělý ovládáním, které je přesné, pohodlné a přehledné. Skvěle intuitivní na pozdější velkou rychlost hry. Kromě klasických skákacích úrovní si zde můžete zahrát třeba fotbal. Můžete se vrátit do starých úrovní, čímž autoři kompenzovali nepříliš velký počet nových úrovní. Samozřejmě, málokdo dá všechny úrovně na sto procent na první pokus. Časté, pořád zábavné, opakovaní je zajištěné. Napůl dokončený obrázek nevypadá v menu dobře. Kromě toho si zlatým pohárem například otevíráte přístup do původních úrovní Origins.

Rytmické úrovně jsou podle mě geniální nápad. Jsou zábavné, svižné, rytmicky ovladatelné a poslechnete si k tomu ještě pěknou hudbu. Jejich obtížnost je spíš vyšší, takže každé jejich zvládnutí potěší. Zvlášť, kdy se vám podaří zachránit všechny postavičky (tensies). Kvituji nemožnost nastavit si obtížnost. Odpadne tím připisování si zásluh za dohrání hry na nejjednodušší obtížnost. Obtížnost příjemně graduje až do konce příběhové části, která není moc dlouhá. Pokud nemáte dost, obsahuje hra tuhou nástavbu, kde můžete popustit uzdu své frustraci. Zvlášť mise z temným Raymanem je slušné peklíčko. Nebo těžší verze rytmický úrovní, kde se hra tentokrát neukládá checkpointama v průběhu útěku.

Rayman Legends je ideální hra pro děti. Má přehledný design, grafiku, nenásilnost (roztomilá násilnost), nevyžaduje angličtinu a má skvělé ovládání. Kromě toho má skvěle stupňovanou obtížnost a kooperaci u které se nebudete zbytečně hádat. Odpouští chyby a snižuje obtížnost. V singlu to je totiž dost masakr.

Ideální startovní hra na gamepad.

Pro: celková prezentace (grafika, design, přehlednost), skvělá hra do kooperace, skvělé ovládání, rytmické úrovně

Proti: obsahu, který neobsahuje frustraci je méně, v singlu to není ono

+11

Diablo II: Resurrected

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 95
Nikdy by mě nenapadlo, že si někdy zahraji své Diablo 2 na televizi. Diablo 2 jsem hltal už jako čerstvou novinku a hrál ho pořád dokola bez omrzení. Minimálně na obtížnost normal jsem ho, kromě Assasínky dohrál ze všemi postavami. Na obtížnost hell jsem se dostal s Barbarem, Nekromancerem a Paladinem. Úplně nejdál pak s Barbarem do půlky druhého aktu. Bylo to ale velké trápení. Nemohl jsem najít pořádnou výbavu a možnost resetu skillů v tehdejší verzi ještě nebyla.

Resurrected jsem koupil hlavně v domnění, že bude obsahovat lokální multiplayer. Který si tvůrci bohužel na poslední chvíli rozmysleli a já si toho nevšiml. Jako by to bylo včera: "Dal jsem 650 za hru, kterou si nemůžeme ve dvou zahrát na jedné televizi? Jak to, že to v Diablu 3 šlo a tady ne? Co teď s tím?" Když už to teda bylo spuštěné, tak alespoň za zkoušku stojí. Zvolil si Nekromancera a zažil nostalgii, která mě nechtěla pustit. Spoluhráčka poté znechuceně odešla, protože jsem si to prý koupil hlavně pro sebe a lokál vlastně vůbec nepotřebuji. (Jo, to byly časy, když jsme na kolečkách vozili CRT monitory ke kamarádovi, kde jsme to všechno vyskládali na pingpongový stůl.)

Moje hlavní motivace byla dohrát hru na hell. Teď už opravdu, i kdybych u toho měl umřít. A k tomu jsou tady pěkné PlayStation trofeje. Některé sice dost hardcore, jako třeba: Dosáhni maximální úrovně s hardcore postavou. Na první pohled trochu krutá představa. Na druhou stranu v remasteru přibylo pár berliček. Jako je třeba sdílená truhla, kde můžete s několika postava křečkovat výbavu a runy. Nebo, po vzoru Diabla 3, můžete mnohem snadněji a intuitivněji používat různé skilly. Pokud to opravdu myslíte vážně a chcete v tom nechat milión hodin, hra se tím stává trochu jednodušší. To ani nemluvím o možnosti třikrát vyresetovat skilly a dovednosti.

Reset jsem využil maximálně. Díky mizernému pathfindingu, který zůstal nepochopitelně na stejné úrovni jako před 20 lety, jsem brzo musel oželit vyvolávání kostlivců a jiných služebníků. Hlavně v podzemních úzkých chodbách nemakali tak, jak by měli a to by bylo na hell smrtící. Druhý restart přišel na obtížnosti hell. Málo jsem využíval synergie ke kouzlu Bone Spirit. Kletby byly naopak moc vytěžované a měl jsem zbytečně moc bodů v síle. Třetí reset přišel až úplně na konci. Na kletby jsem se vykašlal úplně a používal jen tu, co mi přidávala hůlka (mrazící zpomalovač). Oslabil jsem damage ohnivého golema, aby byl už opravdu jen štít a všechno co šlo jsem narval do posilnění kouzla Bone Spirit.

Od třetího aktu do konce hry na hell jsem postoupil jen o dvě úrovně. Žraní zkušeností po smrti bylo fakt frustrující. Zvlášť, když se nešlo dostat k mrtvole pro obnovu alespoň části zkušeností. Poražení Baala bylo uspokojující. Už ne fakt, že mi po outru hra spadla a při opětovném zapnutí byl quest veden jako nesplněný. Prostě se to neuložilo (Aááááá!). Naštěstí, kdyby mi to nikdo nevěřil, můžu ukázat trofej..

A teď ještě jednou s čarodějkou. Tentokrát ale žádné sraní a rovnou s osmi fiktivními spoluhráči. Jsem zvědavý, na kolikáté úrovni budu na konci. Nekromancer na standardní hru má úroveň 82. Nechápu, že někdo na tohle nastavení má vůli hrát na maximální úroveň.

Diablo 2 jsem si znovu užil a ještě užiji. Tohle jen tak z disku nepůjde.

Pro: nestárnoucí atmosféra, znovuhratelnost, sdílená truhla, zjednoduššené ovládáni oproti původní hře, je to prostě legenda definující žánr

Proti: chybí lokální multiplayer, pathfinding bohužel také zůstal na nostalgické úrovni

+24

Medal of Honor: Heroes 2

VšivákVšivák
Dohráno
  • PSP 70
První díl Medal of Honor Heroes vypadal spíš jako takový experiment, jestli konzole PSP vůbec tenhle žánr unese. Přeci jenom tato mobilní konzole není moc vstřícná k ovládání FPS akcí.
Od výcvikového trenažéru prvního dílu se Heroes 2 posunul do stylu her Medal of Honor na konzole PS2, Xbox nebo NGC. Obsahuje lineární postup, kde v misích střílíte nácky, plníte různé úkoly a občas narazíte na checkpoint. Prostě klasika.

Styl hry je stejný. Kromě jediné věci. Heroes 2 je hodně pomalá hra. Respetkive, hlavní hrdina je neskutečně pomalý a neohrabaný. A také hodně zranitelný. Zapomeňte na akční postup jako v konkurenčním Road to Victory. Tady se jde pomalu, většinou bez spolubojovníku a proti snad ještě větší přesile. Pomalými krůčky jsem postupoval vpřed, abych aktivoval "jen" jednu vlnu nepřátel a držel si je dál od těla. I tak to bylo na hraně, protože nepřátel je mnohem víc, než pohybové schopnosti hlavního hrdiny dovolí.

Zábavnost Heroes 2 stojí a padá na tom, jak se hráč dokáže naučit ovládání. Hra se s vámi nemazlí a často to chce mít rychlou, přesnou a pokud možno rytmickou mušku. Hra se nebojí respawnu a kolikrát na vás posílá hned několik vln nepřátel u některých bodů jejich aktivace. Zvuky jsou minimální. Asi, aby vás nerušily v soustředění. Palce mě často po zběsilé pařbě boleli, ale nepřipravili mě na to, co se bude odehrávat v poslední misi.

Totální frustrace, kde jsem si u padesátého pokusu říkal, že už to snad ani není možný. Nepřátele jsem trefoval jednou ranou do hlavy a věděl jsem, kde přesně se objeví. Ani to ale nepomohlo. Bylo jich prostě moc. Vaše postava je pomalá a mise je na čas. Na nějaký sedmdesátý pokus si to konečně sedlo. Poučil jsem se ze všech omylů, z úrovně zdrhl a dokonce i zastřelil všechny nepřátele. Abych se zachránil, musel jsem se dokonale naučit ovládání a vědět přesně, kam se automaticky natáčet a co dělat.

To byla střední obtížnost. Není ostuda si dát lehkou a zapnout si asistenty míření. Poslední mise hráči nic nedaruje. Jak je něco v téhle hře na čas, koleduje si to o pěkný průšvih. Úplně jako celý Medal of Honor: Frontline. Střílení nácků do hlavy je zábava. Pomalý a obezřetný postup nutností. A smrt nenadálá.

Pro: střílení nácků do hlavy je zábava, i po pár misích, pocit záchrany a svobody po dohrání poslední mise

Proti: hodně pomalý pohyb, poslední mise je frustrující peklo

+11

Judge Dredd: Dredd vs Death

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 75
Na Soudce Dredda doboví recenzenti nahlíželi celkem s rozpaky. A vůbec se jim nedivím. Hra působí trochu nedotaženě. Vidět je to hlavně ve zpracování umělé inteligence, která je strašná. Nepřátelé se zasekávají. Páchají sebevraždy nezvládnutou trajektorií cesty k vám. Jakmile vás uvidí pálí přes všechno před sebou. Přes vlastní spolubojovníky. Design úrovní je na některých místech chaotický a nepřehledný. Délka hry je skoro až k smíchu a hlavní boss už spíš k pláči (nevím, jestli jsem někde zažil snadnějšího bosse).

Přesto všechno jsem si hru skoro až zamiloval. Je humorně laděná. Obsahuje spoustu černočerného humoru. Vůbec se nebere vážně a hlavně - Dredd je naprosto boží hrdina. Drsňák od pohledu, který se nebojí náhodné kolemjdoucí odsoudit na tři měsíce za to, že se pomalu plouží po ulici nebo, že se mu prostě jenom nelíbí. Roní hustý hlášky a situace komentuje tak, že jsem se často ze srdce zasmál. Takhle má vypadat pravý upřímný hrdina, co se s ničím a nikým nesere. To je ten typ hrdiny, se kterým se mohu ztotožnit. Dredd prostě vždycky ví co má dělat a bouchačka je jeho nejčastějším nástrojem.. A taky je geniálně namluvený.

To neznamená, že by každému měl ustřelit hlavu na počkání. Stačí jen nepříteli vystřelit zbraň z ruky. Nebo rozstřílet vůdce gangu a tím vystrašit ostatní bez toho, aby na něj vystřelili. Je to jen pro jejich dobro. Protože nemusí vždycky dostat trest smrti. Nýbrž třeba jen 10 nebo 20 let v žaláři. Hra se vás snaží motivovat, abyste namísto zabíjení spíš zatýkali. A je to sranda. Když už ale dojde na akci, je až nesmyslně brutální. Společně s přestylizovanou grafikou s až groteskně rozpohybovanými postavami to byl asi záměr. Na mě to funguje. Já si kratičkou kampaň užíval od začátku do konce.

Zajímavě je řešen systém zbraní a uzdravování. Dredd vydrží jen pár ran a může dostat rychlý zásah do hlavy. Kromě soudcovské zbraně může nosit i jednu sekundární zbraň. Sekundární zbraně mě bavili více než hlavní zbraň, u které to chce větší preciznost a přesnost. Hlavně kulomet nebo brokovnice jsou kanóny, které jsem nechtěl dát z ruky. Judge Dredd je také jedna z těch FPS u které ke konci trpíte nedostatkem nábojů. Každý výstřel si pak musíte rozmyslet a být přesní (alespoň na střední obtížnost).

Autoři se herní dobu asi snaží nahnat arkádovými levely v arénách, kde plníte různé úkoly. To mě ale moc nebavilo. Jen recykluje hratelnost z kampaně bez jakékoliv kontinuity. Tomuhle módu by rozhodně prospělo, na motivaci, přítomnost větších výzev na splnění.

Pro: humor a nadsázka, Dredd je prostě bourák, zatýkání civilistů a nepřátel, grafická stylizace

Proti: krátká kampaň, špatná umělá inteligence, zbytečný arkádový režim, některé podivné a chaotické levely

+13

Resident Evil Survivor

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 30
Je tady kolejnicová střílečka ve které můžete ovládat svůj pohyb. Odehrává se ve světě Resident Evil, což by měla být záruka kvality. Resident je legenda a masakrování zombíků musí být přece zábava, ne? Kéž by. Možná má Survivor větší kouzlo na PlayStationu se světelnýma pistolemi. Na PC s myší je to tragédie. Bohužel snad ve všech směrech.

Volný pohyb je fajn. Bohužel ale hra jede klasické kolejnicové schéma. Čím víckrát to dohraješ, tím víc můžeš ze hry vidět. Můžeš se vydat hodně směry. Vracet se ale můžeš jen omezeně. Většinou se vrátíš tak dvě místnosti nazpátek po sebrání klíče. Hra tě na první dohrání nenechá všechno objevit. Také tě nenechá uložit hru. Což je při délce hry (1,5 až 2 hodiny) občas docela frustrující. Vydržet tohle hrát je o zapření. Jako, že jsem potřeboval skončit opravdu dřív, protože:

Střílení je zde strašně pomalé a nudné. Nepřátelé jsou pomalí a nudní. Vlastně, není problém jim kdykoliv utéct. Protože i psi nebo lickerové jsou pomalí. A ještě k tomu hnusně vymodelovaní a rozpohybovaní. Na nějaké zásahové zóny radši rovnou zapomeň. Na obtížnost normal je hra tak jednoduchá, že snad ani nejde umřít. I když se tvůrci rozhodli, že bude určitě strašně atmosferické, když se vrátíte do již vyčištěné místnoti a nepřátelé se tam znova objeví, není tomu tak. K dispozici máte všechny klasické Resident Evil zbraně. Mě však stačila, celou hru, základní pistole a magnum na hlavního bosse. (Mimochodem, konec Survivoru je věrná kopie konce prvního Residenta).

Celé to má otřesnou hudbu a technické zpracování. Nepřátelé jsou podivně rozpohybovaní a zasekávají se o zdi. Díky tomu, že se nemůžu rozhlížet se mi stalo, že jsem se párkrát nepříjemně zasekl. Animace jsou hnusné a nejdou přeskočit. Příběh je extrémně tupý a předvídatelný. Je to ale jedno, protože hudba je tak nahlas, že nějaké dialogy stejně nejsou slyšet. Ve hře se nedá skoro nic nastavit. Je to jeden z nejhorších portů na PC co jsem hrál. Ještě k tomu vyšel dva roky po vydání hry a na PC už v roce 2002 vypadá dost nepatřičně.

Herní spád se Survivoru nedá upřít. Jen, kdyby to nebylo tak nudné. Kolejnicové střílečky si představuji mnohem akčnější.

Pro: bestiář z Residenta, snadný postup

Proti: vše je pomalé a nudné, nulová atmosféra, strašná hudba, strašné technické zpracovní, fušeřina snad ve všech směrech

+10

Vivisector: Beast Inside

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 80
Vivisector nezklamal. Už předem jsem byl, podle různých referencí, připraven na případný slabší začátek. Jako první mě udeřila do očí grafika. Vzhledem k datu vydání nevypadá příliš vábně. Kdyby hra vyšla o dva roky dřív, ani tehdy by se asi nikdo neposadil z jejícho vizuálu. Na druhou stranu běží krásně rychle a plynule na mé integrované grafické kartě. Což u FPS her z tohodle období už nebývá zas tak běžné. Mrkám na tebe Kongu.

Vivisector je skvěle ozvučen. Ruku v ruce s tím jde perfektně ponurá atmosféra hry. Hudba je minimalistická. Skočná elektronická hudba se zapne jen občas v hektických pasážích. Úplně jako v Half-Life. Po nějaké době zase jedna z těch her, kde jsem nemusel vypínat hudbu. Je veliká škoda začátku hry, který trpí komplexem Daikatany. Dlouhý vývoj, u kterého autoři nejspíš postupně měnili svůj názor na to, jak by měla hra vypadat. Bohužel nějakou dobu trvá, než začne být Vivisector zábavný.

První třetinu hry jen procházíte z arény do arény, kde se vám pokaždé nepřátelé teleportují za záda. Vypadá to jak v nějaké dystopické zoologické zahradě. Okolo stojící hradby nebo skály přímo vybízí k natáčení reality show. Dojdete k záchytnému bodu, kde se vám za zády, společně s municí, teleportuje horda polomechanických zvířat. Moc zábavné to není. RPG prvky hráče odměňují, za rozstřílení mrtvoly na kousky. Co já takhle rozstřílel mrtvol, abych si mohl všechny vlastnosti vylepšit na maximum. Stejně tak odměňuje za prohledávání prostředí. Co já takhle prochodil zbytečně dlouhé minuty, abych zjistil, že vylepšení nejsou tak zásadní. Vlastně je to v lineární střílečce celkem k ničemu.

Po slabším (dlouhém) začátku nepřátelská zvířata dostanou do ruce střelné a zbraně a hra hned dostane pořádný grády. Pocit ze střelby je výborný. Většina zbraní je zábavných. Z nepřátel se dá odstřílet brnění a maso. Vypadá to efektně a výborně. Nábojů je nazbyt a hra vás absencí zásobníku motivuje střílet víc, než je potřeba. Design prostředí se také zlepší. I když má tendence hodně recyklovat a natahovat. Na jeho obranu musím říct, že prostředích je hodně. Vivisector je nadprůměrně dlouhý. Počtem nepřátel a jejich tuhostí příjemě graduje. Nepřátelé se už tolik neobjevují za zády. Pořád k tomu ale občas dochází.

Příběh tady nějaký je. Koho by ale nějaká rádoby filozofická slátanina zajímala, když může na kousky rozstřílet vlka v brnění. Křivka zábavnosti postupuje pomalu nahoru až do konce. Což je škoda, protože začátek může opravdu hodně lidí odradit.

"Svaz spokojeného hraní"

Pro: atmosféra hry a celkové ozvučení, pocit ze střelby, originální nepřátelé, nadprůměrná délka

Proti: první třetina hry je podivná, zjevování se nepřátel za zády, zbytečné RPG prvky, neuspokokjivé příběhové zakončení

+17

Call of Duty: Roads to Victory

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 80
Hra, která je primárně udělaná na konzoli PSP. Ovládání počítá s tím, že nemáte k dispozici páčky. O to víc je zde asistentů na míření nebo zóna tolerance, kdy vám hra ještě uzná zásah, i když reálně střílíte vedle. Pohyb je tady tak pomalý, že jsem často kontroloval, jestli náhodou nejsem v pokleku nebo, jestli přeci jenom neexistuje tlačítko pro běh. Design tak lineární a koridorový, že chvílema opravdu můžete nabýt pocit, že hrajete kolejnicovou střílečku.

Roads to Victory jsem měl ale možnost zahrát si na Vitě. Hře to na zábavnosti hodně přidává. Rozhlížení a úkroky je možné navolit na páčky. Díky tomu a zároveň díky její pomalosti jsem mohl v pohodě vypnout všechny asistenty co jdou a hru spustit na obtížnost hardened. Průchod hrou byl úplně v pohodě. Bez zbytečné frustrace. Obtížnost byla přesně tak akorát, aby to zároveň byla trochu výzva. Na Vitě se to ovládá parádně. Jediný asistent, kterého se nedá zbavit je pomoc přes mířidla. Jakmila zmáčknete zoom přes mířidla, hra vás v nějaké toleranci automaticky zaměří přímo na nepřítele.

Hlavní tahák všech Call of Duty vždycky byla atmosféra a explozivní hratelnost, která vždycky hráče vtáhne do hry. Roads to Victory s této laťky nepolevilo. Pořád tady funguje takové to, že v dešti kulek a neustálých výbuchů kolem konečně připevním nálož k dělu či tanku a mám pět sekund na to, dostat se z dosahu. Konzolové verze Call of Duty mohou trpět jedině tím, že jsou tak zábavné, jak se je hráč naučí ovládat. To je přesně případ Roads to Victory. Za celou dobu hraní mě ve hře nevyrušovaly žádné chyby. Jediné, co mě párkrát naštvalo byly projeté cílové zástávky v MHD. Místama mě hra až překvapivě vtáhla a celkově mě bavila víc než ambicióznější Call of Duty 3.

Hra má perfektní zvuk. Na uzavřená sluchátka jako dělaná. Jako, že spousty her na kapesní konzole můžu hrát klidně bez zvuku. U Roads to Victory mi ale vždycky stálo za to sluchátka na pár zastávek vytáhnout z báglu. Zamrzela mě ne moc dlouhá herní doba. Sice jste motivováni udělováním medailí za přesnost, počet headshotů nebo rychlost jakou dokážete projít level. Je pěkné, že se vám za to otevírají různé bonusy a tím hra nutí k opakovanému hraní. Mě už by ale k opakovanému hraní motivovala snad jen přítomnost trofejí s propojením na PSN. To bych platinu zkusil s chutí (pokud by teda do toho nebyl zahrnutý mulťák).

Dobrá volba na cesty.

" Ticho jako v hrobě "

Pro: atmosféra, která vtáhne do hry, perfektní ozvučení, perfektní ovládání na Vitě

Proti: příliš krátké, spolubojovníci běhají rychleji a lezou do rány

+12

Peter Jackson’s King Kong: The Official Game of the Movie

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 85
Sakra, to bylo dobrý. Lepší, než jsem čekal. Hra na pomezí Tresspasera, 3D skákačky z třetího pohledu a FPS akce. Často se inzerovalo, že King Kong neobsahuje žádný HUD. Není to ale přesné, protože v menu si můžete zapnout zaměřovací terčík nebo počítadlo nábojů. Samozřejmě jsem na to přišel až někdy v půlce hry. Nedoporučuju to zapínat. Přiblížné hrdinovo hlášení počtu nábojů je mnohem atmosferičtější.

King Kong má po celou dobu hraní neskutečnou atmosféru a napětí. Hra je plná adrenalinových pasáží, kde musíte za pochodu přemýšlet a zároveň jednat. Například úprk před Tyranosaurem, kterého zpomalíte tím, že mu k snědku sestřelujete pterodaktyly kopím. Odlákání skupiny raptorů, pomocí návnady nabodnuté na kopí, do vysoké trávy, kterou následně zapálíte. Nervy drásající souboje s obrovskýma stonožkama, kdy největší satisfakce je, připíchnout je kopím na zeď. Hra samozřejmě obsahuje i střelné zbraně, ale s těma už není taková legrace. Náboju máte k dispozici dost a celkově, díky nim, není hra moc těžká.

Také je poměrně hodně krátká a prostředí jednotvárné (až na ten podivný úlet na konci). Na hře je znát, že na její vývoj asi nebylo moc času. Některé věci vypadají celkem uspěchaně. Ano, mluvím hlavně o poslední misi s Kongem v New Yorku. Ta byla špatná. Celkově hraní za Konga nebylo tak super jako za Jacka. Ovládání Konga bylo často dost zmatečné a některé úhly kamer hodně nepřehledné. Hra za Jacka byla ale skvělá jízda, která nenásilně vyprávěla známý film, který se tvůrci naštěstí nesnažili okopírovat do detailů.

Ze začátku mě trochu rozčiloval filmový formát obrazu. V tomhle formátu jsem zvyklej na animace, ve kterých se nehraje. To je ale menší detail na který se dá zvyknout. Celkově mě to většinu herní doby pohltilo a já často nevěděl, co se okolo mě děje. To je u her moc fajn a kvůli tomu je asi všichni hrajeme. Klidně bych si v podobném stylu dal něco víc vybroušeného, delšího a s novým příběhem.

Věřím, že na něco podobného ještě narazím.

"Zvířecí Instinkt"

Pro: atmosférická, pohlcují, adrenalinová a hlavně zábavná hratelnost

Proti: hodně krátké, poslední Kongova mise je hrozná, některé technické aspekty jsou nedoladěné, ovládání konga v kombinaci s podivnýmy úhly kamer není moc komfortní

+21

Battlefield: Bad Company

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS3 90
Od Bad Company jsem toho tolik nečekal. Nějakou chválu jsem slyšel, ale měl jsem utkvělou představu, že to bude jen další, řemeslně dobře zpracovaná napodobenina Modern Warfare. Jako, že tenhle typ akcí se v roce 2008 dostával těžce do kurzu. Jaké bylo mé překvapení, že Bad Company se dal jiným směrem. Svým osobitým směrem. Battlefield byla vždycky spíše multiplayerová série. Tomu odpovídají i zdejší mapy, které si o mulťák přímo říkají. Nabízí ale i plnohodnotný singl, který je maximálně zábavný.

Se svým potrhlým týmem elitních vojáků tvoříte první linii konfliktu. Duše celé hratelnosti je dobývání nového území. Hra vás vhodí do lineárních, ale členitých misí, které musíte dobýt. Kolikrát je to boj o každý druhý barák, o každý záchytný bod. K dispozici dostanete širokou paletu zbraní a jen jen na vás, jakou taktiku zvolíte. Je libo zdrženlivější postup při prohledávání domů s lehkýmí samopaly či brokovnicemi? Nebo si vzít do roukou raketomet či tank a budovy srovnat se zemí i s nepřítelem? Nebo střílet do oken pomocí odstřelovacích pušek? Hratelnost na víc způsobů je fajn. Jen ne tak z hurta. Rambo styl se moc nevyplácí.

Ze zbraní je radost střílet. Chovají se tak, jak mají. A vozidla se ovládají tak, že mě to jako hráče vůbec neomezovalo v plynulém zážitku. Bavil jsem se skoro se vším (golfový vozík zase takové terno není) . Z helikoptérou se taktéž dalo efektivně a jednoduše bojovat. Nebo s ní můžete jen tak střílet do lesů a kácet je. Model destrukce je výborný. Vzhledem k dobyvačné povaze hry mají nepřátelé nastevené spíše defenzivní chování. Jen s neochotou opouštějí své kryty. V tu chvíli není nic jednoduššího, než přepnout na podvěsný granátomet a kryt (například zeď baráku) ustřelit. Granátů i raket je dostatek a o zdi není nouze.

Systém léčení je tak někde napůl mezi autohealem a klasickou potřebou lékárniček. Zdraví si musíte hlídat a včas přepnout na adrenalinovou injekci, která se po aplikaci dobíjí. Vzhledem k vélké přesnosti nepřáteské palby byly momenty, kdy jsem injekci pomalu nemohl dát z ruky. Někdy jsem si až říkal, že je to zbytečně překombinované. Je to ale rozhodně něco nového a neovlivňuje to zásadně hratelnost. Horší je, když člověk s gamepadem včas nezaměří. Nepřátelé jsou photoví a přesní. Možnost asistenta míření tady je, ale je zanedbatelný. A kdo taky chtěl mít střílečku z vlastních očí s asistentem míření? Minimálně já ne. Lepší je, naučit se to. Naštěstí hra za smrt moc nepenalizuje. Jen vás vrátí kousek nazpátek s uloženým postupem.

Moc příjemné není pomalé snímkování. V hektických pasážích se přeci jenom při 30 fps hůř míří. Já jsem ale měl pocit, že to často šlo i pod 30 snímků. Hra by si 60 zasloužila. To by ale také musela nejspíš vypadat o poznání hůře.
Za celou hru se také skoro nezmění herní prostředí. To už je ale jen takový malý detail. Dobývání nepřátelkého území a zlata v singleplayeru Bad Company stojí za to.

Pro: pocit ze střelby, model destrukce, zábavné dopravní prostředky, sympatická a ulítlá parta spolubojovníků

Proti: pomalejší framerate ztěžuje míření

+17

Hero of the Kingdom: The Lost Tales 1

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 65
V herní výzvě jsem vyhrál hru u které by mě ani nenapadlo si jí kupovat. Shodou okolností se mi hodí do letošního ročníku výzvy. Hru jsem nainstaloval bez toho, že bych věděl do jakého jdu žánru. Věděl jsem jen, že série existuje. To je tak všechno. Bez jakékoliv přípravy jsem podnikl vzrušující výpravu do neznáma...
Takže, je to klikačka. Něco jako adventura, ale s minimem dialogů a žádnými hádankami. I když, jak se to vezme.

Celá podstata zdejšího adventuření tkví v hospodaření/počítání. Musíte počítat každý krok, který uděláte. Když už nějaká činnost nežere suroviny, tak sežere životní energii a tu doplňujete skrz suroviny. Neustálý koloběh vám nedaruje nic zadarmo. Musím říct, že mě hra solidně vtáhla. Klikal jsem a klikal, dokud jsem se nedostal nakonec. Nemohl jsem se od toho odtrhnout.

Bohužel mě od toho odtrhla délka hry. Proplouvám si nezajímavým a předvídatelným příběhem. Když už se dostanu do místa, kde to vypadá, že děj nabere obrátky, objeví se, po krátkém dialogu, nápis konec. To se vážně tvůrci ve čtvrtém díle série nezmohli na víc než asi 15 obrazovek a ještě do toho naroubovali pitomý a generický příběh plný nejstarších klišé? Kdyby alespoň bylo co dělat dál. Všechno vytěžit, sesbírat, vylovit a ulovit mi trvalo dalších 10 minut a za další tři minuty jde v pohodě dosbírat všechny trofeje.

Je to vážně škoda, z tohohle šlo z fleku udělat mnohem větší hru. Grafika je jednoduchá. Druhů surovin a nepřátel pomálu. Stejně tak úkolů, které jdou splnit. Všeho je prostě málo. Spojit tři takové hry do jedné, to by se mi líbilo. Nebo by alespoň mohla být možnost stupňování obtížnosti. Člověka, který ví, co ho čeká, by takové plánování možná mohlo bavit.

ps: Hudba mi po každém dohrání chvíli zněla v uších. Vůbec není špatná.

"Novinky z domova"

Pro: návyková hratelnost, pěkná hudba

Proti: délka hry, příliš málo obrazovek, úkolů, surovin, NPC postav, druhů nepřátel, činností, prostě všeho, generický příběh, chybí stupňování obtížnosti při opětovném hraní

+16

Medal of Honor: Underground

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 60
Po prvních dvou částech jedné mise jsem si říkal jak je to fajn hra. Pěkně odsýpá a nepřátelé vydrží tolik zásahů co normální lidé. Lineární design byl v té době ještě celkem nevšední věc. V roce 2000 stále ještě ve střílečkách frčel komplexní design úrovní. Ano, grafika už byla těžce out už v té době. Co by ale také člověk chtěl po konzoli, která obsahovala 2 MB paměti. Ozvučení je naopak dost dobré. Po dlouhé době jsem nemusel, ve střílečce z vlastních očí, vypínat muziku.

Pak mě ale napadlo se trochu pohrabat v menu. Vlastně mě to donutilo kvůli konfiguraci ovládání (přes emulátor nakonec šlo hodit střílení na pravý triger). Díky tomu jsem, jen tak náhodou, objevil místnost s volbou obtížnosti a zjistil, že hra je v základu nastavena na nejlehčí obtížnost. Jelikož hry zásadně nehraji na nejlehčí obtížnost, dal jsem normal. Hra se tím radikálně proměnila. Najednou nepřátelé potřebovali dvojnásobek zásahů. V tu ránu jsem měl problém s municí. Musel jsem najednou počítat každý zásobník. Ne ze všech lidí padala po zabití munice. Zároveň zásahem ubírali dvojnásobek zdraví. V této chvíli začala frustrace. Díky bohu za emulátor, který mi dovolil uložit po každém zabitém nepříteli.

Co se týče volby obtížnosti, dalo by se to shrnout asi takhle: easy = normální, normal = těžká, hard = může to ještě někoho bavit? Postupem času jsem sice přišel na jeden podstatný zlehčovák, kterým bylo krčení, při kterém mě náckové zaměřovali pomaleji, ale většinu zákeřností ošmelit nešlo:
1) Mířit s extrémně citlivým kurzorem jsem se, pořádně a efektivně, nenaučil za celou hru. Na Vitě sice jde nastavit střílení na pravý triger a obsahuje dvě analogové páčky (moderní ovládání!). Zapomeňte ale na nějaké startování kurzoru. Stačí s tím jemně pohnout a kurzor cukne. Citlivost nejde nikde snížit (ani v emulátoru). Navíc jsou nepřátelé hodně pohybliví a smrtelně přesní.
2) Engine sice umí vykreslit jen tři nácky najednou, ale to hře vůbec nevadí. V některých místech na vás klidně pošle tři vlny nepřátel zepředu a čtvrtou zezadu. Někdy na vás posílá kontinuálně tolik nepřátel, že lékárnička, ležící za rohem je, jakoby ležela v Austrálii.
3) V některých větších lokacích má hra znatelný problém s frame ratem a zároveň se většina misí odehrává ve tmě. Zkuste si takhle bojovat, když vám třeba na obrazovku zasvítí sluníčko.
4) Zbraně nejsou moc přesné. Často střílí jinam, než ukazuje kurzor. Kolik cenné munice jsem takto vyplýtval. Alespoň, že hrdinka rychle nabíjí.

K větší zábavě nepomáhá ani plnění úkolů. Aktivní body se dají snadno přehlédnout. Hra vás pak sice nechá dokončit misi, bohužel ale se závěrečným obrázkem, jak vás vedou v železech. Vrcholem všeho byla naprosto debilní bonusová mise, kde se frustrace mísí z parodií. Co je sakra vtipného na tom, že mě odbouchne každý druhý čokl z pancéřovou pěstí?!

Ve svém hodnocení jsem dost hodný. Trochu si sypu popel na hlavu kvůli tomu, že jsem si možná zkazil hru volbou obtížnosti Ve skutečnosti bych hře, za mou zoufalost, nejradši napálil rovnou padesátku. A to jsem v emulátoru mohl ukládat kdekoliv. V základu to nejde a mise nejsou úplně krátké.

Je to hra buď pro masochisty nebo pro lidi, kteří mají důkladně projetý první díl.

Pro: celkem moderní lineární design, ozvučení a hudba, dvě funkční analogové páčky na Vitě, celkem hodně misí

Proti: frustrující obtížnost, nepřesná střelba, propady ve snímkování, bonusová mise je fakt těžká kravina

+19

Will Rock

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 65
Nečekal jsem, že Will Rock bude hratelností až tak hodně podobný Serious Samovi. Hordy nepřátel v obrovských arénách pospojovaných chodbami. Stejný styl zjevování nepřátel. Stejný adrenalinový (ne tak častý) pocit v boji proti obrovské početní převaze. Podobné prostředí. Sam se odehrává ve starověkém Egyptě a Will Rock ve starověkém Řecku. Hry jsou si tak podobné, až to skoro zavání lehkým plagiátorstvím. Až na to, že Serious Sam je, snad ve všech ohledech, lepší.

Už od samotného začátku, při vstupu do první velké arény, se toho pocitu nedá zbavit. Jediné, co má Will Rock navíc, je možnost koupit si za nalezené zlato časově omezenou nesmrtelnost, zpomalení času nebo maxisílu. Bonusy, díky kterým se mění souboje s bossy v jednoduchou frašku. Celkově hra patří spíš k jednodušším dílům. Na konci každé mise vám, totálně zbytečné statistiky, ukážou počty zabitých nepřátel v rozmezí 500 až 1000 kusů. Díky postupnému dávkování nepřátel to (střední obtížnost) není velký problém. Je tady pár vypjatějších pasáží, kdy jsem napjatý a trochu mi trochu trnulo, ale není jich tolik. Will Rock je především odpočinková střílečka, kterou je potřeba rozumně dávkovat.

Nepřátelé jsou nemastní neslaní. Žádní zapamatovatelní bouchači. Jediné, z čeho jsem měl větší respekt, byli malí, výbušní a sebevražední potkani. Zbraně nejsou moc dobře vyvážené. Na některé jsem nesáhl celou hru a některé jsem občas použil jen aby se neřeklo. Úplně v pohodě bych si vystačil celou hru s brokovnicí, kulometem a na bosse je ideální rotačák kombinovaný s maxisílou a nesmrtelností. Hudba je dobrá jen v menu. Bohužel se i tam vypne, pokud jí vypnete ve hře. Mě osobně dost rušila. Celkově je ozvučení spíš chudé. Nepřátelé moc zvuků nevydávají a dvě nejčastější věci, co uslyšíte, je střelba a zvuk jejich výskoku ze země.

Díky problémům s kompatibilitou mých grafických ovladačů jsem byl nucený oprášit historický notebook z 256 MB paměti, Windows XP a nějakou Radeon kartou. Díky tomu jsem na vlastní kůži zjistil, že hra ve své době nebyla vůbec náročná. Ani na hardware, ani na hratelnost. Pokud chcete svižnou, nenáročnou hru, která vás procvičí v míření myší, tak se Will Rock docela hodí. Zabaví, ale vrchol žánru rozhodně není.

Příběhový konec je totální mind fuck. Už jenom pro něj stojí za to hru zkusit.

"Vzkaz ze záhrobí"

Pro: velké arény, hodně nepřátel, nenáročné a odpočinkové střílení

Proti: nudní nepřátelé, zbraně by to chtělo ještě vyvážit, směšně jednoduché a nezáživné boje s bossama, každý aspekt hry je horší Serious Sam

+24
Zobrazit další komentáře