Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Milan Koubský • 36 let • Praha (ČR - kraj Praha)

Komentáře

Medal of Honor: Rising Sun

  • PS2 85
Po zběsilé porci masochismu v Medal of Honor: Frontline jsem nečekal, že série vystoupí ze svého konzolového stínu a předvede něco přístupnějšího. O to víc jsem to nečekal už u tohoto dílu po nedávném trápení s Medal of Honor: Heroes 2 na PSP. Ty hry byly v některých pasážích tak těžké, že už to nebyla moc zábava. O Medal of Honor: Underground ani nemluvě. O to víc mě překvapil Rising Sun. Konečně se konzolová verze této série přehoupla do nového milénia a nabídla pravý a nefalšovaný mainstream. Hru s pořádným pocitem ze střelby. Hru osvobozenou od jakékoliv frustrace.

Pocit ze střelby je tady skvělý. Zbraně pěkně kopou a celkově působí realisticky smrtícím dojmem. Zkuste si třeba někoho sundat na dálku samopalem. Nejde to tak snadno. O to je zábavnější vykropit do něj dávku z blízka. Z každého zásahu nepřítele jsem měl velkou radost. Zvlášť, když to doprovází skvělé ozvučení. Jak samotné bitevní vřavy, tak zásahu kulky do těla. Zbraně znějí tak, jak mají a střílení je prostě zábavné.

Hru, oproti předchůdcům, usnadňují dvě věci. Možnost uložení během mise je určitě velký pokrok. Mise díky tomu mohou být delší. Mohou být více nabité kosmetickými bonusy. Nemusíte se bát, že za tím rohem schytáte osudnou kulku s výhledem dvacátého opakování mise. Druhá věc je debilní umělá inteligence, která vám dá dost času zaměřit. Bohužel, AI stojí za starou bačkoru. Nepřátelé často nereagují, když je ostřelujete z dálky. Často nezareagují ani když jste blízko u nich a jen vykouknete z poza rohu. Když už zareagují, tak jim hodně dlouho trvá, než zaměří. Je to první Medal of Honor u kterého jsem přemýšlel nad zvednutím obtížnosti. Nechtělo se mi ale na nejtěžší obtížnost nepřítele třikrát trefovat do hlavy, aby konečně lehl.

Jak jsem tak proplouval hrou, tak mi tupost AI ani nevadila. Užíval jsem si relax při střílení (to asi zní hrozně). Užíval jsem si zajímavě postavené mise. Koho by třeba nelákalo vyhodit do povětří Most přes řeku Kwai nebo postupně totálně zničit japonskou letadlovou loď. Ani patosu Rising Sun moc nepobral, což je super. Herní doba je sice krátká, ale celkově mě to bavilo o něco víc, než počítačová verze boje v tichomoří.

Pro: pocit ze střelby, ozvučení, poutavé zasazení misí, odpočinková hratelnost

Proti: tupá umělá inteligence, krátká herní doba

+12

Deus Ex: Invisible War

  • PC 70
Na začátku vypadal Invisible War nadějně. Obsahuje spousty rozhovorů s NPC postavami. Obsahuje členitý level design ve kterém si můžete vybírat svou cestu a svůj styl hraní. Úplně jako v prvním Deus Ex. Stejně jako v prvním díle jsem šel cestou hackera a stealth pacifisty. Proto mi také nevadila sjednocená munice do zbraní, když jsem je stejně nechtěl pořádně používat. Až později jsem poznal, že být hacker moc nepodporuje pacifismus.

Chodíte si tak po městě, v malých lokacích mluvíte s lidmi a plníte pro ně úkoly. To se mi líbilo. Akční pojetí šlo stranou a já se snažil úkoly plnit čistě. Bez mrtvých. Bez zbytečného udávání nebo jiné formy ničení hodných lidských životů. Ránu mi hra zasadila až v rozhodovací fázi. Pro koho se mám rozhodnout? Pro Templáře? Novodobé fundamentalistické lovce čarodejnic (augmentovaných), kteří nenávidí pokrok. Pro Ilumináty? Kteří potřebují mít všechno a všechny pod kontrolou za účelem vlastní moci a zisku. Pro ezoterické bratry Dentony? Kteří pod rouškou blahobytu chtějí všechny zotročit. A kdo jsou vlastně Omar?

Opravdu není z čeho vybírat a mě se nechtělo pracovat pro nikoho z nich. Snad jedině Omar mi necpali svojí ideologii a dalo se u nich výhodně nakupovat. Příběh není nic moc a hlavně poslední část hry už z toho dělá frašku. Nakonec mě všichni tak iritovali, že jsem je radši všechny zabil a způsobil tím zkázu lidstva.

Augmentace ve formě biokanystrů by potřebovali větší vyvážení. Na začátku jsem vsadil na hackera s tichou chůzí. Výhody to má. Můžete vybírat bankomaty a v týlu nepřítele ovládnout bezpečnostní systém a nechat ho, ať všechny postřílí. Mnohem výhodnější je ale investovat do neviditelnosti jak pro roboty tak pro lidi. S dostatkem baterií takhle můžete všechno projít bez větší snahy i na nejtěžší obtížnost. S biokanystry nebyl problém. Už v polovině hry jsme jich měl tolik, že už neměli velkou hodnotu.

A takový je smutný příběh Deus Ex 2. Slibná hratelnost je zabitá pitomým příběhem a špatnou vyvážeností herních mechanismů. Ani vedlejší úkoly už v druhé polovině moc nemotivují. Prachů z bankomatů je dost na úplatky pro všechny. V půlce hry jsem, jednoduše, hackerství vyměnil za neviditelnost a hrou se víceméně proplížil.

Pro: starý dobrý Deus Ex level design, vedlejší úkoly, první polovina hry

Proti: nevyváženost herních mechanismů, za mě dost slabý příběh, ztráta motivace v druhé polovině hry

+27

Killzone: Mercenary

  • Vita 85
Jedna ze tří FPS akcí, které byli exkluzivně vyvinuté pro PS Vitu. Po výborném Resistance: Burning Skies a vcelku dobrém Call of Duty: Black Ops - Declassified přichází na řadu Killzone: Mercenary. O kterém musím říct, že je z nich nejlepší. Přináší vybroušenou hratelnost a nadupanou porci obsahu, který hráče nutí hrát mise pořád dokola a razantně tím prodlužuje výdrž hry. Nehledě na multiplayer, na který asi byl kladen větší důraz, než na singleplayer.

Kampaň pro jednoho hráče se může na první pohled zdát docela krátká. A ona krátká je. Nezabere moc času jí dohrát. A to ani navzdory vyšší obtížnosti hry. - Už na střední obtížnost nechá hráče pořádně zapotit. Přesila je velká a hra po hráči vyžaduje precizně zvládnout ovládání a v akčních pasážích zabíjet co možná nejrychleji. Co byste také bez přesné mušky dělali v multiplayeru, že. - Hlavní kouzlo Mercenary je hlavně ve znovuhratelnosti jednotlivých misí pomocí kontraktů. To znamená: Dohraj misi předepsaným stylem hry, s předepsanou výzbrojí. Každá mise obsahuje tři kontrakty. Díky tomu máte v misi co dělat minimálně na čtyři dohrání.

Systém zbraní funguje na bázi nákupů. Zapomeňte na sběr od padlých nepřátel. Tady si musíte jejich zabíjením na zbraň a výstroj vydělat. Před každou misí se vyzbrojíte preferovaným vybavením a jdete na to, přičemž přímo ve hře si můžete v bednách podle potřeby měnit zbraně , výstroj, nebo dokupovat náboje za peníze. Je libo býti nespatřen a vojáky likvidovat potichu? Nebo naopak se ozbrojit těžkými zbraněmi a nepřítele rozstřílet pěkně po starém způsobu? Zbraní a výstroje je k dispozici dostatek.

Hra klade velký důraz na role. Jakmile spustíte poplach, vyrojí se na vás trojnásobný počet nepřátel. Naopak vás penězi odmění za úspěšný stealth postup. Musím říct, že zábavné jsou oba styly hry. Když se nepovede stealth, je zbytečné se vracet k posledním checkpointu. Akce totiž v Killzone: Mercenary, stejně jako v předchozích dílech, má pořádné grády. Je to zábava a dá se to hrát dokola. Co víc si na malou konzoli přát? Možná víc her tohoto žánru. A také vyšší výdrž baterie u her s takto vyspělou a náročnou grafikou.

Pro: prolínání funkčního stealthu s funkční akcí, znovuhratelnost díky kontraktům

Proti: na jednorázové dohrání přeci jenom hodně krátké

+8

LEGO Marvel Super Heroes

  • PS4 75
V živé paměti mám poslední závod, který mi chyběl do platinové trofeje v The Lego Ninjago Movie Videogame. Větší vopruz aby člověk pohledal. Šibeniční čas v kombinaci s příšernou kamerou člověka na třicátý pokus naučí běhat i poslepu (u ninjů by to vlastně mohlo být tématické). Marvel Super Heroes také obsahuje závody. Také obsahuje strašnou kameru. Závody ovšem nejsou ve formě běhání po svých, nýbrž létání s postavičkami nebo ježdění v dopravních prostředcích. Hlavně létání mi zvedalo mandle. Kromě kamery je tady ještě hodně citlivé, až nepředvídatelně citlivé, ovládání. Nepomáhá tomu zvýšená nutnost orientace ve vzdušném prostoru. Frustrujících závodů je tedy o dost víc a jsou méně zábavné. A tak.., stejně mi to nedalo a platinu jsem nakonec dal. Alespoň měl syn více času vyřádit se ve městě.

Jako první jsme začali hrát příběhové mise, kde mě čekalo první nepříjemné překvapení. Zdejší pojetí "splitscreenu" je hrozné. Pokud jsou postavičky dál od sebe, hra obraz klasicky rozdělí na dvě poloviny. Když se k sobě přibližujete, obrazovka se začíná podivně ohýbat a překlápět, až se sjednotí při blízkém kontaktu. Je to nepřehledný, rušivý a hloupý experiment. Kontraproduktivní inovace na kterou jsem si nezanedbatelně dlouho zvykal. Naštěstí hra ve městě běží při klasickém rozděleni na dvě poloviny.

Ve výsledku dostanete klasickou lego hru. Krátká příběhová kampaň je plná hádanek a humoru. Znalci Marvel univerza mají nespornou výhodu k pochopení spousty vtipů. Hádanek je asi o něco víc, než samotné akce. Neustále musíte přemýšlet nad postupem dál. Není to samozřejmě nic těžkého. Hra je určená hlavně pro děti a postup docela odsýpá. Navíc je v každé misi spoustu věcí, ke kterým si teprve musíte zpřístupnit postavičku s odpovídající schopností. Opakované hraní misí díky tomu nabízí novou motivaci.

Otevřený New York vypadá k světu a je přímo napěchovaný malými úkoly, za které si můžete pořídit nové postavy, vznášedla vozidla nebo lodě. A hlavně zlaté kostky. Díky nim si zpřístupníte bonusové úrovně, ve kterých sbíráte červené kostky. Za které si můžete koupit nezanedbatelné bonusy. Například vynásobení množství kostiček, které ve hře neustále sbíráte. Můžete se dostat až na krát 3864, kde už to po té lítá po miliardách. Doporučuji pořídit si násobící bonusy jako první. Nakoupení všeho ostatního bude pak už jen formalita. O vzdušných závodech jsem se již zmiňoval. Dopravní závody jsou o něco jednodušší. Po zvládnuté citlivosti ovládání jsem se vztekal snad jen nad tím, že místní panáčci totálně kašlou na dopravní předpisy.

Samostatná kapitola je Stan Lee, se kterým si užijete mnohem víc než jen s malým cameem. Můj čtyřletý syn ho díky tomu na první dobrou poznal ve Strážcích Galaxie.

Pro: v celku hodně obsahu, humor, "nenáročná" zabava pro děti i dospělé, Stan Lee, otevřené město New York

Proti: kamera se chová podivně, extrémně citlivé ovládání vozidel a létajících postav, halucinogení zobrazení splitscreenu v příběhových misích

+8

Star Trek: Elite Force II

  • PC 85
Star Trek byl vždy spíš vyměklý. Postavy se chovaly vždy čestně a zásadově. Neexistovalo porušit předpisy a jít podle vlastní iniciativy. Autoři se snažili divákovi předhodit vizi vyspělé a mírumilovné civilizace. Civilizace prostá předsudků a tolerantní k jakýmkoliv odlišnostem. Když už někdo vynalezl warp pohon, musí mít přece nadhled. To dá rozum. V takové mentalitě a v prostředí sterilních, podivně obtáhlých uniforem, aby člověk antihrdinu pohledal. O to zajímavější je zdejší seskupení elitních bojovníků zvaných jako Hazard Team, kteří jsou vysíláni na nejnebezpečnější mise, kde už není jiné možnosti, než násilného boje (jestli se vymazání lasery dá považovat za násilí).

Voayger se po velkých peripetiích vrátil z Delta kvadrantu a členové Hazard Team se rozprchli po flotile federace. Velký prostor pro návrat Enterprise a ikonického kapitána Pickarda (ve hře s hlasem Patricka Stewarta). Přes odpor vrchního velení dá Hazard Team znovu dohromady a může se vyrazit do akce. Do boje v akční hře, která zase tak úplně akční není. Děj je hodně filmový. Plný animací, kterých je až překvapivě mnoho. Po jejich skončení se ne vždy střílí. Často se mluví a vy si dokonce občas můžete vybrat odpovědi nebo rozhodnutí, jakým směrem jít. Nejsou to hluboká rozhodnutí a moc jich tam není. Spíš na vedlejší zápletku. Jako kratičké osvěžení je to fajn.

Zbraně jsou podle mého slabina Star Treku obecně. Když máte svět, ve kterém neexistují zbraně střílející projektily (až na zdejší granátomet), nýbrž jen energii, z podstaty nejde udělat velkou rozmanitost. V Elite Force dostanete energetické ekvivalenty ke konvenčním zbraním. Pušce, útočné pušce, brokovnici, odstřelovací pušce nebo třeba k rotačáku (ehm, "konvenčnímu"). Za mě trochu nezajímavé, ale budiž. Po nějaké době jsem si zvykl. V krátkých úrovních to dlouho vypadalo, že akce ani není hlavní náplň hry.

Asi polovinu hrací doby jsem totiž strávil hledáním tajných míst, které ale vůbec není jednoduché najít a byla to spíš frustrující činnost. Jasně, hráč by se na to mohl vykašlat a nehledat je. Problém je v tom, že hra za určitý počet objevených tajných míst odměňuje zpřístupněním bonusových úrovní. Ač jsem se snažil jak blázen, našel jsem jich jen 41 ze 70 a odemkl tři ze šesti úrovní.

Po této neustálé zkušenosti jsem byl na hru celkem naštvaný a chtěl jí strhat. Málo akce, nezajímavý příběh, všechno se pomalu vleklo s nezajímavým zbraňovým arzenálem. Naštěstí Elite Force II udělal to, co mám na akcích tohoto typu nejraději. V druhé polovině zrychlil tempo, začal proti hráči posílat zajímavější nepřátele, pomalu gradoval, posílal čím dál nebezpečnější bosse a zakončil to skvělý finálním soubojem, který měl opravdu grády.

Jsem spokojený. Nakonec jsem dostal to, co jsem chtěl. Ani bonusové mise mě tolik netrápili. Těch pár zpřístupněných nebyli velký zázrak.
Doporučuji hrát hru na některou z těžších obtížností. Dobré je v menu nevypínat hudbu. V animacích je svázaná se zvuky. Chápu, že vesmíru je vakuum. Bez ozvučení to ale nemá žádnou šťávu.

Pro: filmový přístup, velká gradace v druhé polovině, bossové jsou správné koření

Proti: vlažnější tempo první poloviny, většinou nezajímavé zbraně, odměny za nalezení tajných míst

+27

Tron 2.0

  • PC 85
Mám rád, když se v žánru snaží autoři o originalitu. Po dohrání Coded Arms jsem si říkal, že to někoho nenapadlo už mnohem dřív. Udělat hru z počítačového prostředí. Hru která se odehrává uvnitř systému a vy jste v roli antiviru, který systém čistí. Jemné náznaky byly už v System Shocku při souboji s umělou inteligencí. Pravé softwarové útroby ukázal až Tron 2.0. Adaptace filmu, který jsem neviděl a nikdo z mého okolí o něm nemluvil. Koho by to taky zajímalo v éře Matrixu.

System Shock mi Tron 2.0 hodně připomínal atmosférou boje proti škodlivým programům. Až na to, že Tron je vlastně nenásilná hra. Když někoho trefíte diskem, či jinou zbraní, neválí se po tom na podlaze v kaluži krve, nýbrž je vymazán ze systému. RPG prvky jsou fajn. Líbí se mi, že to nejsou jen prvky, ale opravdu RPG. Vylepšení schopností vám dovoluje jít do několika směrů vývoje postavy. Je libo se zaměřit na zbraně? Nebo investovat víc do podpůrných schopností? Vyplatí se úrovně prohledávat. Zkušenostní body jsou důležité a bývají někdy schované.

Hra je nostalgicky stylizovaná. Nese se v duchu začátku osmdesátých let, kdy ještě místo dnešních gigabajtů byly spíše bity. Super výkonný systém přes celou laboratoř a roztomilá naivita představy vývoje výpočetní techniky. Celý příběh je spíš odlehčený, nepostrádající vtip a směřující ke šťastnému konci. Tomu odpovídá i počítačová hudba stylizovaná do osmdesátek. V cut scénách sice na pohled používají modernější počítače, ale na to kašle pes.

Kromě klasického střílení (nebo spíš vrhání) hra obsahuje řešení hádanek, skákání po plošinkách, hackování, souboje z bossy a nechybí ani zjednodušené dialogy. A také závody motorek po přímkách. Bohužel největší slabina hry. Je to nepřehledné, citlivé a zbytečné. Kolikrát jsem se sám sebe ptal: "To má být jako zábava?" Naštěstí jich není moc. Ke konci hry jsem si i zvykl. To vše v boží originální grafice. Co bylo ušetřeno na neonujícím a jednoduchém prostředí, bylo přidáno do modelů postav. Na rok 2003 vypadají výborně.

Tron 2.0 jsem neprobíhal. Spíše ho prohledával a vychutnával. Přemíru obsahu sice neobsahuje, ale vydrží nadprůměrně dlouho. Možná by neškodilo hru více nabouchat maličkostmi. Příjemné osvěžení žánru.

Pro: originální prostředí a celkové pojetí hry, RPG prvky, humor, celkově je to takové odlehčené a nenásilné

Proti: závody motorek nejsou moc zábavné, herní plocha by si zasloužila více obsahu

+20

Rayman Legends

  • PS4 90
Rayman Legends je dokonalá hra do kooperace. Začalo to už s Rayman Origins, který jsme pařili na PC. Synům byli čtyři a najednou se hodil nevyužitý gamepad. Hratelnost byla postavená tak, že se nemohl každý rozeběhnout do jiných směrů a smrt se netrestala odebráním životů. Takže ideální. O několik let později, přebral štafetu třetí, skoro čtyřletý syn. Obývák jsme upgradovali konzolí a druhý díl Raymana se přímo nabízel. Byla z toho pařba jako za starých časů. Tentokrát ale ve čtyřech.

Rayman Legends si bere ten nejlepší a osvědčený základ z prvního dílu a přidává jemnou nástavbu. Hra vyniká skvělý ovládáním, které je přesné, pohodlné a přehledné. Skvěle intuitivní na pozdější velkou rychlost hry. Kromě klasických skákacích úrovní si zde můžete zahrát třeba fotbal. Můžete se vrátit do starých úrovní, čímž autoři kompenzovali nepříliš velký počet nových úrovní. Samozřejmě, málokdo dá všechny úrovně na sto procent na první pokus. Časté, pořád zábavné, opakovaní je zajištěné. Napůl dokončený obrázek nevypadá v menu dobře. Kromě toho si zlatým pohárem například otevíráte přístup do původních úrovní Origins.

Rytmické úrovně jsou podle mě geniální nápad. Jsou zábavné, svižné, rytmicky ovladatelné a poslechnete si k tomu ještě pěknou hudbu. Jejich obtížnost je spíš vyšší, takže každé jejich zvládnutí potěší. Zvlášť, kdy se vám podaří zachránit všechny postavičky (tensies). Kvituji nemožnost nastavit si obtížnost. Odpadne tím připisování si zásluh za dohrání hry na nejjednodušší obtížnost. Obtížnost příjemně graduje až do konce příběhové části, která není moc dlouhá. Pokud nemáte dost, obsahuje hra tuhou nástavbu, kde můžete popustit uzdu své frustraci. Zvlášť mise z temným Raymanem je slušné peklíčko. Nebo těžší verze rytmický úrovní, kde se hra tentokrát neukládá checkpointama v průběhu útěku.

Rayman Legends je ideální hra pro děti. Má přehledný design, grafiku, nenásilnost (roztomilá násilnost), nevyžaduje angličtinu a má skvělé ovládání. Kromě toho má skvěle stupňovanou obtížnost a kooperaci u které se nebudete zbytečně hádat. Odpouští chyby a snižuje obtížnost. V singlu to je totiž dost masakr.

Ideální startovní hra na gamepad.

Pro: celková prezentace (grafika, design, přehlednost), skvělá hra do kooperace, skvělé ovládání, rytmické úrovně

Proti: obsahu, který neobsahuje frustraci je méně, v singlu to není ono

+11

Diablo II: Resurrected

  • PS4 95
Nikdy by mě nenapadlo, že si někdy zahraji své Diablo 2 na televizi. Diablo 2 jsem hltal už jako čerstvou novinku a hrál ho pořád dokola bez omrzení. Minimálně na obtížnost normal jsem ho, kromě Assasínky dohrál ze všemi postavami. Na obtížnost hell jsem se dostal s Barbarem, Nekromancerem a Paladinem. Úplně nejdál pak s Barbarem do půlky druhého aktu. Bylo to ale velké trápení. Nemohl jsem najít pořádnou výbavu a možnost resetu skillů v tehdejší verzi ještě nebyla.

Resurrected jsem koupil hlavně v domnění, že bude obsahovat lokální multiplayer. Který si tvůrci bohužel na poslední chvíli rozmysleli a já si toho nevšiml. Jako by to bylo včera: "Dal jsem 650 za hru, kterou si nemůžeme ve dvou zahrát na jedné televizi? Jak to, že to v Diablu 3 šlo a tady ne? Co teď s tím?" Když už to teda bylo spuštěné, tak alespoň za zkoušku stojí. Zvolil si Nekromancera a zažil nostalgii, která mě nechtěla pustit. Spoluhráčka poté znechuceně odešla, protože jsem si to prý koupil hlavně pro sebe a lokál vlastně vůbec nepotřebuji. (Jo, to byly časy, když jsme na kolečkách vozili CRT monitory ke kamarádovi, kde jsme to všechno vyskládali na pingpongový stůl.)

Moje hlavní motivace byla dohrát hru na hell. Teď už opravdu, i kdybych u toho měl umřít. A k tomu jsou tady pěkné PlayStation trofeje. Některé sice dost hardcore, jako třeba: Dosáhni maximální úrovně s hardcore postavou. Na první pohled trochu krutá představa. Na druhou stranu v remasteru přibylo pár berliček. Jako je třeba sdílená truhla, kde můžete s několika postava křečkovat výbavu a runy. Nebo, po vzoru Diabla 3, můžete mnohem snadněji a intuitivněji používat různé skilly. Pokud to opravdu myslíte vážně a chcete v tom nechat milión hodin, hra se tím stává trochu jednodušší. To ani nemluvím o možnosti třikrát vyresetovat skilly a dovednosti.

Reset jsem využil maximálně. Díky mizernému pathfindingu, který zůstal nepochopitelně na stejné úrovni jako před 20 lety, jsem brzo musel oželit vyvolávání kostlivců a jiných služebníků. Hlavně v podzemních úzkých chodbách nemakali tak, jak by měli a to by bylo na hell smrtící. Druhý restart přišel na obtížnosti hell. Málo jsem využíval synergie ke kouzlu Bone Spirit. Kletby byly naopak moc vytěžované a měl jsem zbytečně moc bodů v síle. Třetí reset přišel až úplně na konci. Na kletby jsem se vykašlal úplně a používal jen tu, co mi přidávala hůlka (mrazící zpomalovač). Oslabil jsem damage ohnivého golema, aby byl už opravdu jen štít a všechno co šlo jsem narval do posilnění kouzla Bone Spirit.

Od třetího aktu do konce hry na hell jsem postoupil jen o dvě úrovně. Žraní zkušeností po smrti bylo fakt frustrující. Zvlášť, když se nešlo dostat k mrtvole pro obnovu alespoň části zkušeností. Poražení Baala bylo uspokojující. Už ne fakt, že mi po outru hra spadla a při opětovném zapnutí byl quest veden jako nesplněný. Prostě se to neuložilo (Aááááá!). Naštěstí, kdyby mi to nikdo nevěřil, můžu ukázat trofej..

A teď ještě jednou s čarodějkou. Tentokrát ale žádné sraní a rovnou s osmi fiktivními spoluhráči. Jsem zvědavý, na kolikáté úrovni budu na konci. Nekromancer na standardní hru má úroveň 82. Nechápu, že někdo na tohle nastavení má vůli hrát na maximální úroveň.

Diablo 2 jsem si znovu užil a ještě užiji. Tohle jen tak z disku nepůjde.

Pro: nestárnoucí atmosféra, znovuhratelnost, sdílená truhla, zjednoduššené ovládáni oproti původní hře, je to prostě legenda definující žánr

Proti: chybí lokální multiplayer, pathfinding bohužel také zůstal na nostalgické úrovni

+23

Medal of Honor: Heroes 2

  • PSP 70
První díl Medal of Honor Heroes vypadal spíš jako takový experiment, jestli konzole PSP vůbec tenhle žánr unese. Přeci jenom tato mobilní konzole není moc vstřícná k ovládání FPS akcí.
Od výcvikového trenažéru prvního dílu se Heroes 2 posunul do stylu her Medal of Honor na konzole PS2, Xbox nebo NGC. Obsahuje lineární postup, kde v misích střílíte nácky, plníte různé úkoly a občas narazíte na checkpoint. Prostě klasika.

Styl hry je stejný. Kromě jediné věci. Heroes 2 je hodně pomalá hra. Respetkive, hlavní hrdina je neskutečně pomalý a neohrabaný. A také hodně zranitelný. Zapomeňte na akční postup jako v konkurenčním Road to Victory. Tady se jde pomalu, většinou bez spolubojovníku a proti snad ještě větší přesile. Pomalými krůčky jsem postupoval vpřed, abych aktivoval "jen" jednu vlnu nepřátel a držel si je dál od těla. I tak to bylo na hraně, protože nepřátel je mnohem víc, než pohybové schopnosti hlavního hrdiny dovolí.

Zábavnost Heroes 2 stojí a padá na tom, jak se hráč dokáže naučit ovládání. Hra se s vámi nemazlí a často to chce mít rychlou, přesnou a pokud možno rytmickou mušku. Hra se nebojí respawnu a kolikrát na vás posílá hned několik vln nepřátel u některých bodů jejich aktivace. Zvuky jsou minimální. Asi, aby vás nerušily v soustředění. Palce mě často po zběsilé pařbě boleli, ale nepřipravili mě na to, co se bude odehrávat v poslední misi.

Totální frustrace, kde jsem si u padesátého pokusu říkal, že už to snad ani není možný. Nepřátele jsem trefoval jednou ranou do hlavy a věděl jsem, kde přesně se objeví. Ani to ale nepomohlo. Bylo jich prostě moc. Vaše postava je pomalá a mise je na čas. Na nějaký sedmdesátý pokus si to konečně sedlo. Poučil jsem se ze všech omylů, z úrovně zdrhl a dokonce i zastřelil všechny nepřátele. Abych se zachránil, musel jsem se dokonale naučit ovládání a vědět přesně, kam se automaticky natáčet a co dělat.

To byla střední obtížnost. Není ostuda si dát lehkou a zapnout si asistenty míření. Poslední mise hráči nic nedaruje. Jak je něco v téhle hře na čas, koleduje si to o pěkný průšvih. Úplně jako celý Medal of Honor: Frontline. Střílení nácků do hlavy je zábava. Pomalý a obezřetný postup nutností. A smrt nenadálá.

Pro: střílení nácků do hlavy je zábava, i po pár misích, pocit záchrany a svobody po dohrání poslední mise

Proti: hodně pomalý pohyb, poslední mise je frustrující peklo

+11

Judge Dredd: Dredd vs Death

  • PC 75
Na Soudce Dredda doboví recenzenti nahlíželi celkem s rozpaky. A vůbec se jim nedivím. Hra působí trochu nedotaženě. Vidět je to hlavně ve zpracování umělé inteligence, která je strašná. Nepřátelé se zasekávají. Páchají sebevraždy nezvládnutou trajektorií cesty k vám. Jakmile vás uvidí pálí přes všechno před sebou. Přes vlastní spolubojovníky. Design úrovní je na některých místech chaotický a nepřehledný. Délka hry je skoro až k smíchu a hlavní boss už spíš k pláči (nevím, jestli jsem někde zažil snadnějšího bosse).

Přesto všechno jsem si hru skoro až zamiloval. Je humorně laděná. Obsahuje spoustu černočerného humoru. Vůbec se nebere vážně a hlavně - Dredd je naprosto boží hrdina. Drsňák od pohledu, který se nebojí náhodné kolemjdoucí odsoudit na tři měsíce za to, že se pomalu plouží po ulici nebo, že se mu prostě jenom nelíbí. Roní hustý hlášky a situace komentuje tak, že jsem se často ze srdce zasmál. Takhle má vypadat pravý upřímný hrdina, co se s ničím a nikým nesere. To je ten typ hrdiny, se kterým se mohu ztotožnit. Dredd prostě vždycky ví co má dělat a bouchačka je jeho nejčastějším nástrojem.. A taky je geniálně namluvený.

To neznamená, že by každému měl ustřelit hlavu na počkání. Stačí jen nepříteli vystřelit zbraň z ruky. Nebo rozstřílet vůdce gangu a tím vystrašit ostatní bez toho, aby na něj vystřelili. Je to jen pro jejich dobro. Protože nemusí vždycky dostat trest smrti. Nýbrž třeba jen 10 nebo 20 let v žaláři. Hra se vás snaží motivovat, abyste namísto zabíjení spíš zatýkali. A je to sranda. Když už ale dojde na akci, je až nesmyslně brutální. Společně s přestylizovanou grafikou s až groteskně rozpohybovanými postavami to byl asi záměr. Na mě to funguje. Já si kratičkou kampaň užíval od začátku do konce.

Zajímavě je řešen systém zbraní a uzdravování. Dredd vydrží jen pár ran a může dostat rychlý zásah do hlavy. Kromě soudcovské zbraně může nosit i jednu sekundární zbraň. Sekundární zbraně mě bavili více než hlavní zbraň, u které to chce větší preciznost a přesnost. Hlavně kulomet nebo brokovnice jsou kanóny, které jsem nechtěl dát z ruky. Judge Dredd je také jedna z těch FPS u které ke konci trpíte nedostatkem nábojů. Každý výstřel si pak musíte rozmyslet a být přesní (alespoň na střední obtížnost).

Autoři se herní dobu asi snaží nahnat arkádovými levely v arénách, kde plníte různé úkoly. To mě ale moc nebavilo. Jen recykluje hratelnost z kampaně bez jakékoliv kontinuity. Tomuhle módu by rozhodně prospělo, na motivaci, přítomnost větších výzev na splnění.

Pro: humor a nadsázka, Dredd je prostě bourák, zatýkání civilistů a nepřátel, grafická stylizace

Proti: krátká kampaň, špatná umělá inteligence, zbytečný arkádový režim, některé podivné a chaotické levely

+13

Resident Evil Survivor

  • PC 30
Je tady kolejnicová střílečka ve které můžete ovládat svůj pohyb. Odehrává se ve světě Resident Evil, což by měla být záruka kvality. Resident je legenda a masakrování zombíků musí být přece zábava, ne? Kéž by. Možná má Survivor větší kouzlo na PlayStationu se světelnýma pistolema. Na PC s myší je to tragédie. Bohužel snad ve všech směrech.

Volný pohyb je fajn. Bohužel ale hra jede klasické kolejnicové schéma. Čím víckrát to dohraješ, tím víc můžeš ze hry vidět. Můžeš se vydat hodně směry. Vracet se ale můžeš jen omezeně. Většinou se vrátíš tak dvě místnosti nazpátek po sebrání klíče. Hra tě na první dohrání nenechá všechno objevit. Také tě nenechá uložit hru. Což je při délce hry (1,5 až 2 hodiny) občas docela frustrující. Vydržet tohle hrát je o zapření. Jako, že jsem potřeboval skončit opravdu dřív, protože:

Střílení je zde strašně pomalé a nudné. Nepřátelé jsou pomalí a nudní. Vlastně, není problém jim kdykoliv utéct. Protože i psi nebo lickerové jsou pomalí. A ještě k tomu hnusně vymodelovaní a rozpohybovaní. Na nějaké zásahové zóny radši rovnou zapomeň. Na obtížnost normal je hra tak jednoduchá, že snad ani nejde umřít. I když se tvůrci rozhodli, že bude určitě strašně atmosferické, když se vrátíte do již vyčištěné mísnoti a nepřátelé se tam znova objeví, není tomu tak. K dispozici máte všechny klasické Resident Evil zbraně. Mě však stačila, celou hru, základní pistole a magnum na hlavního bosse. (Mimochodem, konec Survivoru je věrná kopie konce prvního Residenta).

Celé to má otřesnou hudbu a technické zpracování. Nepřátelé jsou podivně rozpohybovaní a zasekávají se o zdi. Díky tomu, že se nemůžu rozhlížet se mi stalo, že jsem se párkrát nepříjemně zasekl. Animace jsou hnusné a nejdou přeskočit. Příběh je extrémně tupý a předvídatelný. Je to ale jedno, protože hudba je tak nahlas, že nějaké dialogy stejně nejsou slyšet. Ve hře se nedá skoro nic nastavit. Je to jeden z nejhorších portů na PC co jsem hrál. Ještě k tomu vyšel dva roky po vydání hry a na PC už v roce 2002 vypadá dost nepatřičně.

Herní spád se Survivoru nedá upřít. Jen, kdyby to nebylo tak nudné. Kolejnicové střílečky si představuju mnohem akčnější.

Pro: bestiář z Residenta, snadný postup

Proti: vše je pomalé a nudné, nulová atmosféra, strašná hudba, strašné technické zpracovní, fušeřina snad ve všech směrech

+9

Vivisector: Beast Inside

  • PC 80
Vivisector nezklamal. Už předem jsem byl, podle různých referencí, připraven na případný slabší začátek. Jako první mě udeřila do očí grafika. Vzhledem k datu vydání nevypadá příliš vábně. Kdyby hra vyšla o dva roky dřív, ani tehdy by se asi nikdo neposadil z jejícho vizuálu. Na druhou stranu běží krásně rychle a plynule na mé integrované grafické kartě. Což u FPS her z tohodle období už nebývá zas tak běžné. Mrkám na tebe Kongu.

Vivisector je skvěle ozvučen. Ruku v ruce s tím jde perfektně ponurá atmosféra hry. Hudba je minimalistická. Skočná elektronická hudba se zapne jen občas v hektických pasážích. Úplně jako v Half-Life. Po nějaké době zase jedna z těch her, kde jsem nemusel vypínat hudbu. Je veliká škoda začátku hry, který trpí komplexem Daikatany. Dlouhý vývoj, u kterého autoři nejspíš postupně měnili svůj názor na to, jak by měla hra vypadat. Bohužel nějakou dobu trvá, než začne být Vivisector zábavný.

První třetinu hry jen procházíte z arény do arény, kde se vám pokaždé nepřátelé teleportují za záda. Vypadá to jak v nějaké dystopické zoologické zahradě. Okolo stojící hradby nebo skály přímo vybízí k natáčení reality show. Dojdete k záchytnému bodu, kde se vám za zády, společně s municí, teleportuje horda polomechanických zvířat. Moc zábavné to není. RPG prvky hráče odměňují, za rozstřílení mrtvoly na kousky. Co já takhle rozstřílel mrtvol, abych si mohl všechny vlastnosti vylepšit na maximum. Stejně tak odměňuje za prohledávání prostředí. Co já takhle prochodil zbytečně dlouhé minuty, abych zjistil, že vylepšení nejsou tak zásadní. Vlastně je to v lineární střílečce celkem k ničemu.

Po slabším (dlouhém) začátku nepřátelská zvířata dostanou do ruce střelné a zbraně a hra hned dostane pořádný grády. Pocit ze střelby je výborný. Většina zbraní je zábavných. Z nepřátel se dá odstřílet brnění a maso. Vypadá to efektně a výborně. Nábojů je nazbyt a hra vás absencí zásobníku motivuje střílet víc, než je potřeba. Design prostředí se také zlepší. I když má tendence hodně recyklovat a natahovat. Na jeho obranu musím říct, že prostředích je hodně. Vivisector je nadprůměrně dlouhý. Počtem nepřátel a jejich tuhostí příjemě graduje. Nepřátelé se už tolik neobjevují za zády. Pořád k tomu ale občas dochází.

Příběh tady nějaký je. Koho by ale nějaká rádoby filozofická slátanina zajímala, když může na kousky rozstřílet vlka v brnění. Křivka zábavnosti postupuje pomalu nahoru až do konce. Což je škoda, protože začátek může opravdu hodně lidí odradit.

"Svaz spokojeného hraní"

Pro: atmosféra hry a celkové ozvučení, pocit ze střelby, originální nepřátelé, nadprůměrná délka

Proti: první třetina hry je podivná, zjevování se nepřátel za zády, zbytečné RPG prvky, neuspokokjivé příběhové zakončení

+17

Call of Duty: Roads to Victory

  • Vita 80
Hra, která je primárně udělaná na konzoli PSP. Ovládání počítá s tím, že nemáte k dispozici páčky. O to víc je zde asistentů na míření nebo zóna tolerance, kdy vám hra ještě uzná zásah, i když reálně střílíte vedle. Pohyb je tady tak pomalý, že jsem často kontroloval, jestli náhodou nejsem v pokleku nebo, jestli přeci jenom neexistuje tlačítko pro běh. Design tak lineární a koridorový, že chvílema opravdu můžete nabýt pocit, že hrajete kolejnicovou střílečku.

Roads to Victory jsem měl ale možnost zahrát si na Vitě. Hře to na zábavnosti hodně přidává. Rozhlížení a úkroky je možné navolit na páčky. Díky tomu a zároveň díky její pomalosti jsem mohl v pohodě vypnout všechny asistenty co jdou a hru spustit na obtížnost hardened. Průchod hrou byl úplně v pohodě. Bez zbytečné frustrace. Obtížnost byla přesně tak akorát, aby to zároveň byla trochu výzva. Na Vitě se to ovládá parádně. Jediný asistent, kterého se nedá zbavit je pomoc přes mířidla. Jakmila zmáčknete zoom přes mířidla, hra vás v nějaké toleranci automaticky zaměří přímo na nepřítele.

Hlavní tahák všech Call of Duty vždycky byla atmosféra a explozivní hratelnost, která vždycky hráče vtáhne do hry. Roads to Victory s této laťky nepolevilo. Pořád tady funguje takové to, že v dešti kulek a neustálých výbuchů kolem konečně připevním nálož k dělu či tanku a mám pět sekund na to, dostat se z dosahu. Konzolové verze Call of Duty mohou trpět jedině tím, že jsou tak zábavné, jak se je hráč naučí ovládat. To je přesně případ Roads to Victory. Za celou dobu hraní mě ve hře nevyrušovaly žádné chyby. Jediné, co mě párkrát naštvalo byly projeté cílové zástávky v MHD. Místama mě hra až překvapivě vtáhla a celkově mě bavila víc než ambicióznější Call of Duty 3.

Hra má perfektní zvuk. Na uzavřená sluchátka jako dělaná. Jako, že spousty her na kapesní konzole můžu hrát klidně bez zvuku. U Roads to Victory mi ale vždycky stálo za to sluchátka na pár zastávek vytáhnout z báglu. Zamrzela mě ne moc dlouhá herní doba. Sice jste motivováni udělováním medailí za přesnost, počet headshotů nebo rychlost jakou dokážete projít level. Je pěkné, že se vám za to otevírají různé bonusy a tím hra nutí k opakovanému hraní. Mě už by ale k opakovanému hraní motivovala snad jen přítomnost trofejí s propojením na PSN. To bych platinu zkusil s chutí (pokud by teda do toho nebyl zahrnutý mulťák).

Dobrá volba na cesty.

" Ticho jako v hrobě "

Pro: atmosféra, která vtáhne do hry, perfektní ozvučení, perfektní ovládání na Vitě

Proti: příliš krátké, spolubojovníci běhají rychleji a lezou do rány

+12

Peter Jackson’s King Kong: The Official Game of the Movie

  • PC 85
Sakra, to bylo dobrý. Lepší, než jsem čekal. Hra na pomezí Tresspasera, 3D skákačky z třetího pohledu a FPS akce. Často se inzerovalo, že King Kong neobsahuje žádný HUD. Není to ale přesné, protože v menu si můžete zapnout zaměřovací terčík nebo počítadlo nábojů. Samozřejmě jsem na to přišel až někdy v půlce hry. Nedoporučuju to zapínat. Přiblížné hrdinovo hlášení počtu nábojů je mnohem atmosferičtější.

King Kong má po celou dobu hraní neskutečnou atmosféru a napětí. Hra je plná adrenalinových pasáží, kde musíte za pochodu přemýšlet a zároveň jednat. Například úprk před Tyranosaurem, kterého zpomalíte tím, že mu k snědku sestřelujete pterodaktyly kopím. Odlákání skupiny raptorů, pomocí návnady nabodnuté na kopí, do vysoké trávy, kterou následně zapálíte. Nervy drásající souboje s obrovskýma stonožkama, kdy největší satisfakce je, připíchnout je kopím na zeď. Hra samozřejmě obsahuje i střelné zbraně, ale s těma už není taková legrace. Náboju máte k dispozici dost a celkově, díky nim, není hra moc těžká.

Také je poměrně hodně krátká a prostředí jednotvárné (až na ten podivný úlet na konci). Na hře je znát, že na její vývoj asi nebylo moc času. Některé věci vypadají celkem uspěchaně. Ano, mluvím hlavně o poslední misi s Kongem v New Yorku. Ta byla špatná. Celkově hraní za Konga nebylo tak super jako za Jacka. Ovládání Konga bylo často dost zmatečné a některé úhly kamer hodně nepřehledné. Hra za Jacka byla ale skvělá jízda, která nenásilně vyprávěla známý film, který se tvůrci naštěstí nesnažili okopírovat do detailů.

Ze začátku mě trochu rozčiloval filmový formát obrazu. V tomhle formátu jsem zvyklej na animace, ve kterých se nehraje. To je ale menší detail na který se dá zvyknout. Celkově mě to většinu herní doby pohltilo a já často nevěděl, co se okolo mě děje. To je u her moc fajn a kvůli tomu je asi všichni hrajeme. Klidně bych si v podobném stylu dal něco víc vybroušeného, delšího a s novým příběhem.

Věřím, že na něco podobného ještě narazím.

"Zvířecí Instinkt"

Pro: atmosférická, pohlcují, adrenalinová a hlavně zábavná hratelnost

Proti: hodně krátké, poslední Kongova mise je hrozná, některé technické aspekty jsou nedoladěné, ovládání konga v kombinaci s podivnýmy úhly kamer není moc komfortní

+21

Battlefield: Bad Company

  • PS3 90
Od Bad Company jsem toho tolik nečekal. Nějakou chválu jsem slyšel, ale měl jsem utkvělou představu, že to bude jen další, řemeslně dobře zpracovaná napodobenina Modern Warfare. Jako, že tenhle typ akcí se v roce 2008 dostával těžce do kurzu. Jaké bylo mé překvapení, že Bad Company se dal jiným směrem. Svým osobitým směrem. Battlefield byla vždycky spíše multiplayerová série. Tomu odpovídají i zdejší mapy, které si o mulťák přímo říkají. Nabízí ale i plnohodnotný singl, který je maximálně zábavný.

Se svým potrhlým týmem elitních vojáků tvoříte první linii konfliktu. Duše celé hratelnosti je dobývání nového území. Hra vás vhodí do lineárních, ale členitých misí, které musíte dobýt. Kolikrát je to boj o každý druhý barák, o každý záchytný bod. K dispozici dostanete širokou paletu zbraní a jen jen na vás, jakou taktiku zvolíte. Je libo zdrženlivější postup při prohledávání domů s lehkýmí samopaly či brokovnicemi? Nebo si vzít do roukou raketomet či tank a budovy srovnat se zemí i s nepřítelem? Nebo střílet do oken pomocí odstřelovacích pušek? Hratelnost na víc způsobů je fajn. Jen ne tak z hurta. Rambo styl se moc nevyplácí.

Ze zbraní je radost střílet. Chovají se tak, jak mají. A vozidla se ovládají tak, že mě to jako hráče vůbec neomezovalo v plynulém zážitku. Bavil jsem se skoro se vším (golfový vozík zase takové terno není) . Z helikoptérou se taktéž dalo efektivně a jednoduše bojovat. Nebo s ní můžete jen tak střílet do lesů a kácet je. Model destrukce je výborný. Vzhledem k dobyvačné povaze hry mají nepřátelé nastevené spíše defenzivní chování. Jen s neochotou opouštějí své kryty. V tu chvíli není nic jednoduššího, než přepnout na podvěsný granátomet a kryt (například zeď baráku) ustřelit. Granátů i raket je dostatek a o zdi není nouze.

Systém léčení je tak někde napůl mezi autohealem a klasickou potřebou lékárniček. Zdraví si musíte hlídat a včas přepnout na adrenalinovou injekci, která se po aplikaci dobíjí. Vzhledem k vélké přesnosti nepřáteské palby byly momenty, kdy jsem injekci pomalu nemohl dát z ruky. Někdy jsem si až říkal, že je to zbytečně překombinované. Je to ale rozhodně něco nového a neovlivňuje to zásadně hratelnost. Horší je, když člověk s gamepadem včas nezaměří. Nepřátelé jsou photoví a přesní. Možnost asistenta míření tady je, ale je zanedbatelný. A kdo taky chtěl mít střílečku z vlastních očí s asistentem míření? Minimálně já ne. Lepší je, naučit se to. Naštěstí hra za smrt moc nepenalizuje. Jen vás vrátí kousek nazpátek s uloženým postupem.

Moc příjemné není pomalé snímkování. V hektických pasážích se přeci jenom při 30 fps hůř míří. Já jsem ale měl pocit, že to často šlo i pod 30 snímků. Hra by si 60 zasloužila. To by ale také musela nejspíš vypadat o poznání hůře.
Za celou hru se také skoro nezmění herní prostředí. To už je ale jen takový malý detail. Dobývání nepřátelkého území a zlata v singleplayeru Bad Company stojí za to.

Pro: pocit ze střelby, model destrukce, zábavné dopravní prostředky, sympatická a ulítlá parta spolubojovníků

Proti: pomalejší framerate ztěžuje míření

+17

Hero of the Kingdom: The Lost Tales 1

  • PC 65
V herní výzvě jsem vyhrál hru u které by mě ani nenapadlo si jí kupovat. Shodou okolností se mi hodí do letošního ročníku výzvy. Hru jsem nainstaloval bez toho, že bych věděl do jakého jdu žánru. Věděl jsem jen, že série existuje. To je tak všechno. Bez jakékoliv přípravy jsem podnikl vzrušující výpravu do neznáma...
Takže, je to klikačka. Něco jako adventura, ale s minimem dialogů a žádnými hádankami. I když, jak se to vezme.

Celá podstata zdejšího adventuření tkví v hospodaření/počítání. Musíte počítat každý krok, který uděláte. Když už nějaká činnost nežere suroviny, tak sežere životní energii a tu doplňujete skrz suroviny. Neustálý koloběh vám nedaruje nic zadarmo. Musím říct, že mě hra solidně vtáhla. Klikal jsem a klikal, dokud jsem se nedostal nakonec. Nemohl jsem se od toho odtrhnout.

Bohužel mě od toho odtrhla délka hry. Proplouvám si nezajímavým a předvídatelným příběhem. Když už se dostanu do místa, kde to vypadá, že děj nabere obrátky, objeví se, po krátkém dialogu, nápis konec. To se vážně tvůrci ve čtvrtém díle série nezmohli na víc než asi 15 obrazovek a ještě do toho naroubovali pitomý a generický příběh plný nejstarších klišé? Kdyby alespoň bylo co dělat dál. Všechno vytěžit, sesbírat, vylovit a ulovit mi trvalo dalších 10 minut a za další tři minuty jde v pohodě dosbírat všechny trofeje.

Je to vážně škoda, z tohohle šlo z fleku udělat mnohem větší hru. Grafika je jednoduchá. Druhů surovin a nepřátel pomálu. Stejně tak úkolů, které jdou splnit. Všeho je prostě málo. Spojit tři takové hry do jedné, to by se mi líbilo. Nebo by alespoň mohla být možnost stupňování obtížnosti. Člověka, který ví, co ho čeká, by takové plánování možná mohlo bavit.

ps: Hudba mi po každém dohrání chvíli zněla v uších. Vůbec není špatná.

"Novinky z domova"

Pro: návyková hratelnost, pěkná hudba

Proti: délka hry, příliš málo obrazovek, úkolů, surovin, NPC postav, druhů nepřátel, činností, prostě všeho, generický příběh, chybí stupňování obtížnosti při opětovném hraní

+16

Medal of Honor: Underground

  • Vita 60
Po prvních dvou částech jedné mise jsem si říkal jak je to fajn hra. Pěkně odsýpá a nepřátelé vydrží tolik zásahů co normální lidé. Lineární design byl v té době ještě celkem nevšední věc. V roce 2000 stále ještě ve střílečkách frčel komplexní design úrovní. Ano, grafika už byla těžce out už v té době. Co by ale také člověk chtěl po konzoli, která obsahovala 2 MB paměti. Ozvučení je naopak dost dobré. Po dlouhé době jsem nemusel, ve střílečce z vlastních očí, vypínat muziku.

Pak mě ale napadlo se trochu pohrabat v menu. Vlastně mě to donutilo kvůli konfiguraci ovládání (přes emulátor nakonec šlo hodit střílení na pravý triger). Díky tomu jsem, jen tak náhodou, objevil místnost s volbou obtížnosti a zjistil, že hra je v základu nastavena na nejlehčí obtížnost. Jelikož hry zásadně nehraji na nejlehčí obtížnost, dal jsem normal. Hra se tím radikálně proměnila. Najednou nepřátelé potřebovali dvojnásobek zásahů. V tu ránu jsem měl problém s municí. Musel jsem najednou počítat každý zásobník. Ne ze všech lidí padala po zabití munice. Zároveň zásahem ubírali dvojnásobek zdraví. V této chvíli začala frustrace. Díky bohu za emulátor, který mi dovolil uložit po každém zabitém nepříteli.

Co se týče volby obtížnosti, dalo by se to shrnout asi takhle: easy = normální, normal = těžká, hard = může to ještě někoho bavit? Postupem času jsem sice přišel na jeden podstatný zlehčovák, kterým bylo krčení, při kterém mě náckové zaměřovali pomaleji, ale většinu zákeřností ošmelit nešlo:
1) Mířit s extrémně citlivým kurzorem jsem se, pořádně a efektivně, nenaučil za celou hru. Na Vitě sice jde nastavit střílení na pravý triger a obsahuje dvě analogové páčky (moderní ovládání!). Zapomeňte ale na nějaké startování kurzoru. Stačí s tím jemně pohnout a kurzor cukne. Citlivost nejde nikde snížit (ani v emulátoru). Navíc jsou nepřátelé hodně pohybliví a smrtelně přesní.
2) Engine sice umí vykreslit jen tři nácky najednou, ale to hře vůbec nevadí. V některých místech na vás klidně pošle tři vlny nepřátel zepředu a čtvrtou zezadu. Někdy na vás posílá kontinuálně tolik nepřátel, že lékárnička, ležící za rohem je, jakoby ležela v Austrálii.
3) V některých větších lokacích má hra znatelný problém s frame ratem a zároveň se většina misí odehrává ve tmě. Zkuste si takhle bojovat, když vám třeba na obrazovku zasvítí sluníčko.
4) Zbraně nejsou moc přesné. Často střílí jinam, než ukazuje kurzor. Kolik cenné munice jsem takto vyplýtval. Alespoň, že hrdinka rychle nabíjí.

K větší zábavě nepomáhá ani plnění úkolů. Aktivní body se dají snadno přehlédnout. Hra vás pak sice nechá dokončit misi, bohužel ale se závěrečným obrázkem, jak vás vedou v železech. Vrcholem všeho byla naprosto debilní bonusová mise, kde se frustrace mísí z parodií. Co je sakra vtipného na tom, že mě odbouchne každý druhý čokl z pancéřovou pěstí?!

Ve svém hodnocení jsem dost hodný. Trochu si sypu popel na hlavu kvůli tomu, že jsem si možná zkazil hru volbou obtížnosti Ve skutečnosti bych hře, za mou zoufalost, nejradši napálil rovnou padesátku. A to jsem v emulátoru mohl ukládat kdekoliv. V základu to nejde a mise nejsou úplně krátké.

Je to hra buď pro masochisty nebo pro lidi, kteří mají důkladně projetý první díl.

Pro: celkem moderní lineární design, ozvučení a hudba, dvě funkční analogové páčky na Vitě, celkem hodně misí

Proti: frustrující obtížnost, nepřesná střelba, propady ve snímkování, bonusová mise je fakt těžká kravina

+18

Will Rock

  • PC 65
Nečekal jsem, že Will Rock bude hratelností až tak hodně podobný Serious Samovi. Hordy nepřátel v obrovských arénách pospojovaných chodbami. Stejný styl zjevování nepřátel. Stejný adrenalinový (ne tak častý) pocit v boji proti obrovské početní převaze. Podobné prostředí. Sam se odehrává ve starověkém Egyptě a Will Rock ve starověkém Řecku. Hry jsou si tak podobné, až to skoro zavání lehkým plagiátorstvím. Až na to, že Serious Sam je, snad ve všech ohledech, lepší.

Už od samotného začátku, při vstupu do první velké arény, se toho pocitu nedá zbavit. Jediné, co má Will Rock navíc, je možnost koupit si za nalezené zlato časově omezenou nesmrtelnost, zpomalení času nebo maxisílu. Bonusy, díky kterým se mění souboje s bossy v jednoduchou frašku. Celkově hra patří spíš k jednodušším dílům. Na konci každé mise vám, totálně zbytečné statistiky, ukážou počty zabitých nepřátel v rozmezí 500 až 1000 kusů. Díky postupnému dávkování nepřátel to (střední obtížnost) není velký problém. Je tady pár vypjatějších pasáží, kdy jsem napjatý a trochu mi trochu trnulo, ale není jich tolik. Will Rock je především odpočinková střílečka, kterou je potřeba rozumně dávkovat.

Nepřátelé jsou nemastní neslaní. Žádní zapamatovatelní bouchači. Jediné, z čeho jsem měl větší respekt, byli malí, výbušní a sebevražední potkani. Zbraně nejsou moc dobře vyvážené. Na některé jsem nesáhl celou hru a některé jsem občas použil jen aby se neřeklo. Úplně v pohodě bych si vystačil celou hru s brokovnicí, kulometem a na bosse je ideální rotačák kombinovaný s maxisílou a nesmrtelností. Hudba je dobrá jen v menu. Bohužel se i tam vypne, pokud jí vypnete ve hře. Mě osobně dost rušila. Celkově je ozvučení spíš chudé. Nepřátelé moc zvuků nevydávají a dvě nejčastější věci, co uslyšíte, je střelba a zvuk jejich výskoku ze země.

Díky problémům s kompatibilitou mých grafických ovladačů jsem byl nucený oprášit historický notebook z 256 MB paměti, Windows XP a nějakou Radeon kartou. Díky tomu jsem na vlastní kůži zjistil, že hra ve své době nebyla vůbec náročná. Ani na hardware, ani na hratelnost. Pokud chcete svižnou, nenáročnou hru, která vás procvičí v míření myší, tak se Will Rock docela hodí. Zabaví, ale vrchol žánru rozhodně není.

Příběhový konec je totální mind fuck. Už jenom pro něj stojí za to hru zkusit.

"Vzkaz ze záhrobí"

Pro: velké arény, hodně nepřátel, nenáročné a odpočinkové střílení

Proti: nudní nepřátelé, zbraně by to chtělo ještě vyvážit, směšně jednoduché a nezáživné boje s bossama, každý aspekt hry je horší Serious Sam

+24

Men of Valor

  • PC 70
Přímočaré střílečky mám rád. Styl hraní ve stylu Call of Duty mě vždycky bral. Hry tohoto stylu pěkně odsýpají a pokud zbraň dobře kope, vůbec mi nevadí, že se jenom jde dopředu a střílí. Men of Valor je první (možná i jediný) představitel tohoto "subžánru", který se odehrává v prostředí vietnamské války. Jelikož hru mají na svědomí autoři slavné Medal of Honor: Allied Assault, dostanete hutnou atmosféru války bez velkých epických momentů a někdy až drsnou obtížnost. Za předpokladu, že jedete na obtížnost alespoň normal.

Ani jsem nečekal, že zdejší atmosféra bude tak vydařená. Co by tak mohlo charakterizovat vietnamskou válku? Lítání kulek z houštin, pomalý pohyb v džungli, smrtelné chladné pasti, podzemní tunely, napalm, AK47 vs. M16, všude přítomná zelenohnědá barva, neprostupný prales.. Neprostupnost vzali autoři doslova. Nejen, že je hra extrémně přímočará. Nedá se dokonce ani skákat. Nemůžete přeskočit kládu nebo louži. Hra vás z vlastní iniciativou nikam nepustí. Jdete po kolejnici, ve které překročíte určený bod a objeví se nepřátelé. Občas se kolejnice sice trochu rozšíří o pár baráků. Systém hraní se ale nezmění. Jdete dopředu, spustí se skript a střílíte.

Naštěstí je pocit ze střelby výborný. Zásahové zóny fungují a ze zbraní je cítit síla. Musím uznat, že většinu hry jsem si akci opravdu užíval. Nevýhoda Men of Valor je, že je to typický konzolový port, který nejdřív vyšel na Xbox. Vyznačuje se prvky spousty FPS, které vznikly na konzole této generace. Malé úrovně bez možnosti quicksavu s checkpointma, které nejsou úplně časté. Obsahuje vysokou obtížností, která způsobuje častou smrt s nutností hrát nezanedbatelně dlouhý úsek znovu. Zvlášť krutá je v tomhle ohledu poslední mise. Jeden checkpoint a asi 20 míst, kde můžete zemřít pomocí jedné dávky. Jaké nasrání u mě nastalo, když jsem se na desátý pokus dostal konečně do místa určení a tam zamrzl skript. Nemohl jsem se ani sám zabít, protože mi došly granáty. Znamenalo to vypnout hru, přijít o jediný checkpoint v polovině a začít pěkně od začátku.

Není, to zas takové peklo, jak by se mohlo zdát. Člověk ale musí postupovat rychle. Jediná možnost jak získat lékárny, uprostřed bojů, je prohledávat mrtvoly. Mrtvoly, které mají tendence rychle mizet a nic vám nedat. Pomalý a rozvážný postup se zde nevyplatí. Men of Valor chce, aby hráč šel rychle dopředu a co nejrychleji zaměřoval hlavy nepřátel. Chce, aby se hráč naučil, odkud vyskočí nepřátelé. Je to adrenalinová jízda ve které jsou některé prvky a omezení hodně k vzteku. Prostředí je zde ale překvapivě pestré a hra nabízí slušnou délku. Otázka je, jestli se herní doba nenatahuje častým opakováním některých úseků.

Škoda, že neobsahuje titulky. Vojáci spolu docela hodně mluví. Škoda, že spolubojovníci jsou úplně k ničemu a spíš překážejí, než aby pomáhali.

"Cesta do středu země"

Pro: atmosféra vietnamské války, pocit ze střelby, adrenalinová hratelnost, pestrá skladba misí

Proti: zbyteční spolubojovníci, nemožnost skákání, nutnost ručního prohledávání mizících mrtvol, pár zbytečně frustrujících pasáží, někdy až moc velké omezení prostoru k pohybu

+13

Kreed: Episode 1 - Battle for Savitar

  • PC 60
Po marastu z Kreedu je pro mě datadisk milé překvapení. Už na první pohled je znát citelně vylepšená grafika. Kouká se na to mnohem líp. Mám pocit, že je to i lépe optimalizované. Hra je plynulejší a hezčí. Ruku v ruce s tím jde i design úrovní, který má konečně nějakou úroveň. Lokace už se neopakují a jsou různorodé. Design je přímočařejší, zábavnější a, na rozdíl od prvního Kreedu, dává smysl. Takhle to mělo vypadat od začátku. Je to velký rozdíl v rozmezí jen osmi měsíců mezi vydáními.

Daň si za to, bohužel, vybírá délka hry. Která je hodně krátká. Na novodobé DLC by byla délka asi adekvátní. Na samostatně spustitelný datadisk bych si představoval dvakrát víc. Je to tak na dvě hodiny pozvolného hraní. Jestli potřebujete dohrávat hry za jeden den, tohle je dobrá volba.

Bohužel v Episode 1 zůstal nemastný, neslaný pocit ze střelby jako minule. V Kreedu jsem neměl za celou dobu pocit z dobře odvedené práce při zabití nepřítele. Zbraně jsou podivné a hra vás ani netlačí je využívat všechny. Ještě k tomu mi autoři sebrali můj oblíbený rotačák. Je pěkné, že mrtvoly nemizí, ale nemusel by se o ně člověk pořád zasekávat.

Celkově jsem se tentokrát celkem slušně bavil. Finále hry mělo konečně nějaké vyvrcholení (i když, kvůli zaseknutým nepřátelům za dveřma skoro bez boje) a v titulcích jsem si s chutí poslechl pěknou melodii. Navíc zmizelo bludiště a modely postav v animacích také prošly menší evolucí. Burut se rychle zlepšovali a potvrdili to jejich další slušnou akcí Übersoldier.

Ohledně neoficiálního anglického dabingu: Možná by si po tomhle někteří remcalové mohli začít vážit některého z českých amatérských dabingů. Já byl ale rád, že to nemluvilo a nepsalo Rusky. Azbuka je podivné písmo.

Pro: o dost vylepšená grafika a design úrovní, zmizelo bludiště, finále hry je mnohem dramatičtější (oproti původnímu Kreedu alespoň něco)

Proti: pořád nudné zbraně a střelba z nich, zasekávání nepřátel o překážky, zasekávání se o těla nepřátel, i na datadisk je to kraťoučké

+11

Kreed

  • PC 50
Pamatuju si na tehdejší preview články v časopisech, který Kreed jmenovaly jako velkého konkurenta Doomu 3. Že se z jeho technologie posadíme na zadek a tak dále. Skutečnost je taková, že blíž, než k Doomovi 3 to má spíš k  Sniper: Path of Vengeance, který byl také nerealisticky hypován. Začátek hry to jen potvrzuje. Pamatujete na Daikatanu? Tady je to něco podobného. První třetina hry je spíš za trest, než k hraní.

První čeho si člověk všimne je pocit ze střelby (nejdůežitější aspekt FPS stříleček). V Kreedovi je to fakt špatné. Na začátku dostanete naprosto tragickou brokovnici. Brokovnice, která pořádně nekope a to ani nepřátele, kteří vůbec nereagují na zásahy. Kolikrát jsem se musel ubezpečovat, že opravdu mířím dobře. Nepřátele zásah ani nezpomalí a odpadne z nich jen, snadno přehlédnutelná, kapička krve. To samé platí i se samopalem. Naštěstí se pocit ze střelby trochu zlepší s rotačákem.

Situaci nezachrání ani level design, který je strašný. Musím uznat, ze hra se snaží být pestrá a snaží se měnit prostředí. Co je jí to ale platné, když v rámci jednoho prostředí vidíte dvacet stejných, prázdných a nudných místností. V designu misí je i spousta slepých odboček, které jsou úplně zbytečné a mají za úkol vám jen zamotat hlavu. Ve fádním prostředí způsobují jen bludiště a to také není moc zábavné. Grafika byla možná technologicky na výši, ale je hnusná. Voda a vizuální efekty působí jako pěst na oko. O animacích ani nemluvím. Ty jsou nejodpornější. V mém případě soupeřili o největší hnus z hudbou. A to se hudba v animacích nedá vypnout. Na hudbě jako takové nebude asi nic špatného (otázka vkusu). K animacím se ale nehodí a dodala jim pomyslnou třešničku hnusu.

Jak jsem říkal, po sebrání rotačáku se hra docela vzchopí. Střílení je hned o něco zábavnější. Nalezené zápisky dodávají hře pěknou atmosféru. Kreed se snaží být výpravný a dobrodružný. Hlavní hrdina je pořádný hajzl, kterému ostatní nešťastníci v Kreedu jen překáží při cestě za záchranou. Navíc je to celkem kvalitně nadabované do češtiny. V jedné části jsem měl dokonce nutkání dát hře 65%. Konec mě ale zase posadil na zem.

Poslední část je jakási variace na Xen z Half-Life. Jestli vám Xen připadal podivný, tak počkejte, až uvidíte tohle. Totální haluz a naprostý kreténismus zde nebere konce. Když už jsem zkousl, že celou dobu střílím jen rail-gunem do jakýchsi létajících bludiček, zasekl jsem se v podlaze. A pak znovu v hnusným bludišti. Nakonec, bez bosse, přijdete ke shluku světýlek, odletíte lodí v pětisekundové animaci a podívate se na minutové titulky, kde ani nedohraje hudba.

Tohle nevymyslíš.

"Na vážkách" (hardcore)

Pro: nalezené zápisky utváří slušnou atmosféru, český dabing, s rotačákem je to docela sranda, příjemně výpravné

Proti: mizerný pocit ze střelby, mizerný a nudný design úrovní, odporné animace, tragický začátek a ještě horší konec

+22

The House Of The Dead III

  • PC 45
Největší problém konverze klasické arkádové hry na PC je, že je to konverze jedna ku jedné. Na arkádách má všudypřítomné blikání nalákat hrače k obrazovce aby do toho naházeli mince. Na počítači působí neustálá blikací výzva k připojení druhého hráče směšně. Normálním způsobem si dvouma plastovýma brokovnicema na počítači nezastřílíte. S myší se to ukliká v pohodě. Pokud ale chcete hrát jako druhý hráč, musíte na klávesnici nebo gamepad. Na klávesnici to jde opravdu špatně. Sice to není překvapení, ale stejně mi nedalo si to zkusit.

Na automatu střílíte plastovýma brokovnicema. Na počítači obsluhujete myší jen jednu brokovnici. Žádné jiné zbraně nehledejte. Hra je celá designovaná na jednu zbraň. Co je pochopitelné na automatu, je na PC docela neadekvátní. Chtělo by to alespoň nějakou inovaci. Alespoň náznak přizpůsobení se herním možnostem stolního počítače. Chápu, že by to pak byla jiná hra, ale takhle to fakt vypadá jen jako laciné ždímání peněz.

Herní doba v podobě šesti(!) krátkých kapitol je docela výsměch. Hrál jsem na střední obtížnost s pěti životama a devíti mincema v záloze a za 35 minut bylo hotovo. Na druhý pokus. Na ten první jsem se dostal s třema životama a pěti mincema do páte kapitoly. Celé je to prostě uzpůsobené na mincové automaty a kdybych za PC verzi dal prachy, byl bych nasranej. Vždyť tady ani nemáte možnost porovnat skóre s ostatními.

Samotná hra není tak špatná. Přes maxímální jednoduchost herního systému nabízí adrenalinovou akci, která prověří vaše reflexy a schopnost rychle mířit. Je to hodně rychlé a musím říct, že mě hra pohltila. Bohužel mě také rychle vyplivla. Béčkový a totálně klišoidní příběh tady klidně být nemusí. Grafika, pokud takhle vypadala v roce 2002 na automatech, musela být pecka. Hudbu jsem vypnul a překvapivě to hru ochudilo o dost zvuků.

Celé je to tak jednoduché, že vám hra dokonce radí, kam máte střílet bosse. Pokud chcete sofistikovanější kolejnicovou střílečku na počítač, rozhodně je lepší volba Virtua Cop 2. The House of the Dead je jednohubka na hodinu, která se snaží lákat na rozvětvený postup hrou. Bohužel ale nenabízí pořádné bonusy, které by k tomu víc motivovaly. Je to jen takový malý výlet do světa arkádových automatů a konkurence v žánru není veliká.

Pro: adrenalinová a rychlá akce dokáže vtáhnout

Proti: přesná konverze z arkád, včetně celkového rozhraní, hodně krátká herní doba, jen jedna zbraň

+14

Redneck Rampage Rides Again: Arkansas

  • PC 60
Je celkem zajímavé, že v sérii Redneck Ramapage vyšel datadisk k prvnímu dílu dva měsíce po vydání druhého dílu. Zatímco ale Suckin' Grits on Route 66 dokázal posunout design úrovní novým a zábavnějším směrem. Redneck Rampage Rides Again: Arkansas se nese ve stejném duchu jako první díl. Náročná hratelnost plná hledání špatně viditelných klíčů, cest a spínačů. Kde je kladen větší důraz na prohledávání komplexních úrovní než na samotné střílení, které působí spíš jen jako povinná vata.

Díky nabitým zkušenostem z prvního dílu jsem se tentokrát nemusel ani jednou podívat na návod na Youtube. Už jsem věděl, že když klíčem otevřu zdánlivě prázdnou místnost, není tomu tak úplně. Často to chce jen důkladně prohledat každý roh nebo kout a ten spínač tam vždycky někde je. A není to bráno jako objevení tajné místnosti. Ve větších úrovních si stále musíte pamatovat, které dveře jdou odemknout klíčem a vracet se k nim. Často jsem měl v hlavě jen další cestu dál. Nějakou akci jsem kolikrát ani nevnímal. O to víc mě štvalo zjištění, že hra má v některých bodech tendence posílat teleportem do boje nové nepřátele.

Respawn je většinou jen taková berlička udělat neschopné nepřátele nebezpečnějšími. Vůbec to nevypadá dobře. Počítadlo nepřátel v tu chvíli vypadá nepřesně a zbytečně. Arkansas toho v době vydání Unrealu nepřinesl příliš nového. Pár druhů nových napřátel a novou variaci na starou zbraň v podobě slepice na šipce s dynamitem, kterou pálíte kuší. Její vtip je v tom, že slouží jako naváděná střela. Tak "vtipné", až se člověk za břicho popadá. Stejně jako nový nepřítel v podobě dospívající roztleskávačky. Z láskou a úlevou jsem zavzpomínal na dominy se samopalama v kozách při zjištění, že tady pořád v omezené míře jsou. Ty mají alespoň nějakou úroveň. Umí pěkně hláškovat v boji, nedají svou kůži lacino a ještě zahláškují při smrti..
Možná, že už jsem na takový humor moc starej. Už si ani nepamatuju, jestli to bylo vtipné v devadesátkách.

Arkansas přinesl zásadní inovaci v podobě dopravních prostředků. Dokonce na to uzpůsobil i pár misí. Bohužel, motorka i člun se dají špatně ovládat a celkově to s nima není moc zábavné.

Může se zdát, že na hru kydám jen kopu vidláckého hnoje. Ve skutečnosti to není tak špatné. S místnímy pravidly jsem byl už obeznámen v prvním díle a hledání cest nebyl tak velký problém. Místama jsem si to celkem i užíval. I když byl Build v roce 1998 už těžce neaktuální, pořád to člověk může vnímat jako o dva roky starší hru a posunout se do dob Duke Nukem 3D, kdy podobné fláky všichni velebili. Co jsou z dnešního pohledu dva roky? Skoro nic.

"Rodina nadevše"

Pro: staré "dobré" časy náročného a komplexního level designu, vidláctví je tady tak přestřelené, že se tomu člověk zasměje, i když nechce, hudba

Proti: respawn, mise s motorkou a člunem, konec mohl být teda rozvedenější

+19

Call of Duty: Black Ops - Declassified

  • Vita 65
Jedna ze tří FPS exkluzivit pro PS Vita. Singleplayerová kampaň a režim přežití se bohužel spíš nesou ve stylu výukového trenažéru pro multiplayer. Přes svojí solidní zábavnost je kampaň bohužel hodně krátká. Proti krátkým hrám nic nemám. Tohle ale budete mít dohrané, při pohodovém tempu, tak za dvě hodiny. Můžete si ještě dát na 20 minut trénink a režim přežití, který jsem měl hotový za cca. 45 minut. Vypadá to, že hra je zaměřená hlavně na multiplayer. Já ale nemám předplacený PS plus, takže smůla.

Samotné střílení v kampani je docela zábavné. Základní pravidlo je, být rychlejší než protivník. K tomu vám ve velké míře pomůže asistent míření, který bohužel(dík?) nejde vypnout. I s ním to není žádná procházka. Jakmile vás nepřítel zaměří první, bez okolků do vás přesně napálí celý zásobník. Obtížnost je na vysoké úrovni. Už na nejlehčí Regular se to nedá projít snadno. Hardened je, vzhledem k nemožnosti ukládat hru během mise, už dost frustrující obtížnost, takže delší hraní je vykoupeno spíše vztekem ze smrti. Nejtěžší obtížnost jsem radši ani nezkoušel. I přes časté opakování misí je to kampaň na dvě hodiny. Dvě hodiny misí, které na sebe nijak nenavazují a nejsou podbarvené žádným příběhem. Zkušený hráč, to může vklidu dát i za hodinu.

Režim přežití je zajímavý v tom, že neobsahuje asistent míření. Ve hře můžete splnit achievement: Přežij 13 vln v módu přežití.. Ani v jedné mapě jsem se zatím nedostal přes čtvrtou vlnu. Nechápu, jak je možné přežít 13 vln. To už musí mít člověk pořádný skill na malých páčkách ruční konzole. Když jsem u těch úspěchů. Po dohrání hry jsem měl jen 11% splněno. Má herní čest mi velí vytáhnout to alespoň na 30%. Declassified ale nedá nic zadarmo a chce po vás hodně opakování a drilování. Trofeje jsou nejjednodušší způsob jak donutit hráče, aby u toho vydržel o trochu déle.

Druhý způsob je pořizovací cena. Na PS storu hra stojí 1399 korun. Dát za to takovou částku a hru po dvou hodinách odložit, je slušné spláchnutí peněz do záchodu. Nějaké slevy nečekejte. Vita je nevede. Já měl to štěstí, že jsem za pětikilo i s poštou vyhrál krabičkovou verzi bez krabičky na Aukru. Můžete to zkusit koupit v bazarech nebo od sběratelů i s krabičkou. Počítejte ale s tím, že pod 1400 to nepůjde. A to je ten důvod, proč to ještě nějakou dobu budu hrát. Hratelnost vlastně vůbec není špatná. Na dvacetiminutou cestu vlakem či MHD to zabaví.

31.03.2022: vytáhl jsem to na 43%. Hře, za krásné adrenalinové chvíle navíc, přidávám pět procent. Už mě to ale fakt nebaví.

Pro: zábavná kampaň, pocit ze střelby

Proti: neomluvitelně krátké, vysoká pořizovací cena, mise nemají pořádnou návaznost

+12

Redneck Rampage: Suckin' Grits on Route 66

  • PC 70
Když si odmyslíte fakt, že tento datadisk vyšel až po druhém díle už v době, kdy byl Build těžce out. Když si odmyslíte, že jediné dvě novinky, které přinesl byly, kromě možnosti nechat si v inventáři výbušný soudek s pryskyřicí (nebo co to bylo), jeden nový druh nepřítele. Pohádkového aligátora s legračním zvukem. Ve hře je to zvířátko na úrovni prasete. Jde po vás, jenom když do něj začnete střílet. Když si odmyslím početný výskyt skvělých novinek v kombinaci s dech beroucí grafiku, vyjde mi z toho, že je Suckin´ Grits on Route 66 zatím nejlepší epizoda v sérii.

Datadisk je to přímočařejší a akčnější. Hráče už tolik netrápí skrytými spínači nebo neviditelnými klíči. Klíče by ale mohli být pořád klidně větší. Po sebrání klíče se hra nebojí respawnu nepřátel. Ve většině her to sice nemám rád, ale tady se to hodí. Když už hledám cestu dál, tak ať je proti čemu bojovat. Úrovně jsou menší a zapamatovatelnější. Možná jsem si jen zvykl na zdejší styl, ale tentokrát jsem se nemusel dívat do návodu a hra se hrála lépe.

Je škoda, že se tvůrci nerozhodli vymyslet nějakou novou zbraň. Na druhou stranu jsem díky tomu dal šanci mou opomíjeným kouskům. Konečně jsem si začal víc rozumět s cirkulárkou. Hlavně na základní nepřátelé je fajn (na klony dvou bratrů). Aliení zbraň jsem používal mnohem víc na úkor kuše s dynamitovými šípy. Střílející kozy jsou ultimátní zbraň na zneviditelňující se dominy. Na psi je dobré AK 47 a na čertíky, házící hovna, stará dobrá brokovnice.

Datadisk je o něco těžší, než původní hra. To se ale od devadesátkového datáče tak nějak očekává. Já jsem byl mile překvapen a jsem spokojený. I když na svého geniálního souputníka Blooda samozřejmě nemá. Je ale v mých očích lepší, než poslední tři datadisky k Dukovi nebo datadisky k Shadow Warrior. Kdo by to byl řekl.

Pro: povedený design, víc akční a větší herní spád než v původních epizodách, méně skrytých spínačů

Proti: pořád malé a přehlédnutelné klíče, žádné novinky, nový druh nepřítele je spíš k smíchu

+20

Redneck Rampage

  • PC 70
Redneck Rampage. To je ta hra, ze které se mi při prvním hraní někdy v roce 2000 dělalo zle a motala hlava. Jako při pohupování v autobuse. Tehdy jsem si říkal, že už nikdy víc. Jelikož ale do toho zasáhla moje vlastní FPSková výzva, nebylo zbytí a musel jsem se pustit i do tohoto. Verze na Steamu mě trochu rozčarovala tím, že se v ní nedá přemapovat základně navržené ovládání, které je dost nepohodlné a dementní. Musel jsem si tedy odpustit počítadlo hodin a hru zapnout přes BuildGDX (takový GZDoom v Bulid enginu). Vše tedy běželo tak, jak má.

Hned zkraje mě celkem překvapilo, jak je hra náročná. Už na střední obtížnost to není nic jednoduchého. Hned první kolo obsahuje asi 130 přesných nepřátel. Taktika, hlavně na burany s brokovnicí, je jasná. Jako základ je potřeba mít stále zapnutý allways run. Pak úkroky mechanicky opakovat stále to samé. Vykouknout, vystřelit, zalézt, vykouknout, vystřelit, zalézt. Nedat nepříteli vůbec šanci vystřelit. Podobná taktika byla i na prasata v Duke Nukem 3D. Tyhle hry toho mají víc společného, než jen engine. Obě dvě sází na přestřelený buranský humor. Redneck Rampage jde ale mnohem dál. Fekální humor nemá ryzejšího zástupce, Vždyť tady prdí i menu a jeden druh nepřítele si dokonce vytahuje hovna ze zadku, aby je po vás mohl házet. V téhle hře uvidíte ženskou jen jako nepřítele. Na rozdíl od Duka.

Úrovně jsou zde velké a komplikované. Bohužel často ze skrytými cestami dál nebo se skrytými tlačítky zásadních k dalšímu postupu. Často jsem bloudil po mapě a nevěděl jak dál. Dokonce jsem si párkrát musel pomoci návodem, abych třeba našel miniaturní tlačítko na boku stolu. Jestli tohle tvůrcům přijde jako zábava, tak mě bohužel ne. Design trpí i častými bludišti, kde nepomáhá pořádně ani mapa. Klíče by také mohli být rozměrnější. Dají se snadno přehlédnout.
Naštěstí ne všechny úrovně, jako je třeba tragická úroveň ve stokách, jsou tak špatné. Pořád je to solidní old school s komplexním designem. Byla by škoda zabít všechno designem, protože akce je tady celkem zábavná.

Zbraně jsou fajn. Kromě standardních konvenčních zbraní tady najdete takové pěkné kousky, jako jsou třeba dva samopaly v (ženských) kozách nebo vrhač cirkulárkových kotoučů. Celkově to není špatná. Pokud dokážete skousnout zdejší, víc než devadesátkový, humor. Máte rádi velké komplikované úrovně a dokážete odpustit nedokonalosti u akce samotné způsobené předpotopním enginem, tak to jde. Engine hře ale nejde moc vyčítat. Protože, kdo z nás si mohl dovolit na začátku roku 97 akcelerovanou grafiku v Quakovi?

"Hippokratova přísaha"

Pro: celkem slušné střílení, zajímavé zbraně, vyšší obtížnost, náročný level design, pokleslý humor

Proti: skryté cesty a tlačítka, časté bloudění, některé úrovně jsou spíš za trest, ve hře v základu nejde nastavit ovládání (Steam), pokleslý humor

+27

Resident Evil

  • Vita 85
Když jsem poprvé zkoušel hrát prvního Residenta Evila, bylo to na velké televizi pomocí PlayStation Classic. Grafika už byla opravdu odporná. Stačil pohled na ní a věděl jsem, že tohle už asi nedám. Podruhé jsem to zkusil na PSP. Grafika na malém display už byla koukatelnější. V hlavě mě ale celou dobu hlodal červíček, že by to někde mohlo jít hrát i s páčkama. Klasické šipky na tento styl hraní nejsou moc ideální. A také (Možná proto, že to byla pirátská verze) se mi hra v jedněch dveřích vždycky totálně zasekla.

S Vitou už jsem neponechal nic náhodě a hru si, za velké peníze (asi 250 korun), rovnou koupil. Bohužel se ale v PlayStation storu nenachází verze, která by podporovala Dual Shock. Bohužel ani ta necenzurovaná verze. Můžete si koupit "jen"  Resident Evil: Director's Cut, kde je "jen" režim navíc. Konkrétně režim Arrange, který jsem ani nehrál. Na ovládání jsem si musel chvíli zvykat. Pak jsem byl ale příjemně překvapený, jak dobře se pořád stařičký Resident Evil hraje.

Hra na hráče dýchá skvělou hororovou atmosférou podkreslenou perfetní hudbou. Příběh je z dnešního pohledu ještě větší béčko než tenkrát. Vůbec to ale nevadí, protože díky legendárnímu dabingu, jsem alespoň rozuměl zdejší angličtině. Kamera mi překvapivě také nevadila. Možná proto, že už mám odehraného Residenta dvojku. I když je to už dávno, tak některé zvyky se nezapomínají. Samotná akce mě bavila. Hlavně při hře za Chrise. Za něj totiž bylo potřeba opravdu počítat každý náboj a skoro žádný nesměl přijít nazmar (volba postavy = volba obtížnosti). Je zajímavě, že zrovna mužská postava unese méně věcí a nedostane do výbavy granátomet.

Co je horší je omezený inventář. Hlavní myšlenka asi je v tom, že je to survival a, že když už má hrdina omezené množství nábojů, nemůže přece unést jednu léčivou květinku navíc. V praxi to znamená, že běháte sem a tam po vystřílených oblastech k truhlám a snažíte si uvolnit inventář. Jako proč? Co je na tom survival? Vždyť to jen kouskuje hru a ničí spád tempo. Hra vás sice nemučí těžkýma hádankama, ale po vás chce abyste zbytečně běhali sem a tam. V téhle herní mechanice nejde o život, nýbrž jen o velký opruz.

První Resident je parádní předvídatelné béčko s dvouma, trochu odlišnýma, průchodama. Za obě postavy stojí za to hru dohrát.
Díky malé náročnosti na hardware ani nevybíjí moc baterku. Což se na cestách se zvukotěsnými sluchátky hodí.

Pro: perfetní atmosféra, béčkový příběh jak hrom, dva odlišné průchody, super hudební podtext, na mobilní konzole ideální

Proti: omezený inventář, verze na PS One classic nepodporuje hraní na páčkách

+16

Witchaven II: Blood Vengeance

  • PC 50
Věděl jsem, že Witchaven 2 svého času schytával opravdu špatné recenze a hodnocení. Ani zde na databázi to není kdovíjaká sláva. Duševně jsem se teda připravil na špatnou hru. Když hra vyšla, v enchanted edici na Steamu, doufal jsem, že bude i lépe odladěná.

Ze začátku to nevypadalo na velký průser. Design počátečních úrovní nebyl špatný. Hra oproti prvnímu Witchavenu šla trochu odlišnou cestou. Kromě samotného boje klade mnohem větší důraz na kouzlení a používání lektvarů. Zbraně se už sice tolik neničí, nepřátelé ale vydrží o dost víc ran. Odměna za poražení nepřítele je vždy efektní a brutální animace, ve které jsou opravdu vidět vyhřezlá střeva. Witchaven 2 se s tím nepáře. Vy tady pářete. Navíc je zde konečně quicksave. Což je asi taková malé kompenzace za nemotorné, hnusné a ne moc dobře fungující menu.

Bohužel, kvalita se během postupu neuvěřitelně zhoršuje. Hru začínají ztěžovat debilní designová rozhodnutí. Například dveře, které můžete otevřít jen kouzlem otevíraní dveří a zároveň je musíte aktivovat tlačítkem (pokud si k nim nezablokujete přístup a nevystavíte se do slepé uličky, což jde snadno). Všechny ostatní dveře se po aplikování kouzla automaticky otevřou. Proč ne tyhle? Chvíli jsem myslel, že je to technická chyba.. Nebo, když potřebujete vzít kruh k portálu do další úrovně a kruh se nachází za sérií pastí kterým se nedá vyhnout. Nemáte našetřeno dost uzdravujících lahviček? Vaše chyba. Můžete od začátku. Nebo alespoň o nějaké dvě podlaží dozadu.

Celkový design úrovní se v druhé polovině zhoršil. Vrcholem všeho byla úroveň v jeskyních z lávou a úroveň v hradu, která byla tak chaotická a nepřehledná, že se v tom nedalo pořádně vyznat ani s mapou. Do toho ještě musím přidat podivně zběsilá rozhodnutí jako, že otevřete místnost ve které levituje 20 svitků se stejným kouzlem, přičemž všechny ostatní kouzla jsem měl po předchozím velkém suchu dávno vykouzlená. V některých úrovních nenajdete snad jedinou lahvičku nebo kouzla. V dalších se vám nevejdou do inventáře.

Nepamatuju si, že bych někdy hrál kvalitativně tak rozpolcenou hru. Některé úrovně šlapou výborně. V některých je tolik technických chyb, že jdou špatně hrát a jsou na hraně totální brakovosti. Najednou se třeba rozmaže obraz. Nepřítel zapadne do zdi. Po načtení hra spadne a vymažou se všechny nastavení v menu a tak dále.. Naštěstí v mých očích hru částečně zachránili poslední dvě úrovně, které se opravdu povedli. Byla to slušná řežba, design měl hlavu a patu a dokonce to ani nepadalo.

Neuvěřitelná fušeřina. Je to kratší a graficky i zvukově stejné jako jednička. Vlastně takový samostatně spustitelný datadisk. Hoďte si na to BuildGDX, když už to musíte hrát.

"Vzhůru do oblak"

Pro: velká brutalita, animace smrtí nepřátel, je přítomna funkce quick-save/load, pár pěkných úrovní

Proti: nevyrovnaná obtížnost, velké technické chyby, pasti, slepé uličky s nutností načíst nebo resetovat úroveň, pár opravdu špatných úrovní

+18

It Takes Two

  • PS4 95
Čekal jsem, že It Takes Two bude mít různorodou hratelnost. Nečekal jsem ale, v jakém rozsahu to bude. Ta hra v sobě obsahuje neuvěřitelně hodně žánrů. A nejlepší na tom je, že to celou dobu nemá hluché místo a hratelnost funguje pořád stejně dobře. It Takes Two vás ani náhodou neznudí stereotypem. Hratelnost se zde mění jako počasí. A to i přes překvapivou délku hry.

Coop hra, ve které se bez totální spolupráce nedostanete ani o kousek dále. To by v tomhle typu her nemělo být překvapující. Je ale skvělé, jak je to celé vyvážené. Každá z postav často dělá úplně odlišnou činnost než ta druhá. A pokaždé je to zábavné. Opravdu si nedokážu vzpomenout, že bysme se za celou hru dostaly do nějaké nudné pasáže. Pořád to bylo zábavné. Někdy i docela vtipné. Často dost černohumorné. Přes svou infantilnost hra poodkryje pár dost smutných příběhů. Z kterých by bylo nejednomu dítěti určitě smutno. I my dospělí jsme občas v pobaveném zhnusení kroutili hlavou (viz. vyhozený vysavač nebo scéna s dobráckým plyšovým slonem).

Hra má v oblibě často měnit tempo hry. Kombinuje hektické lineární pasáže plné akce a přemýšlením nad hádankama. Občas vás vyhodí do arény, kterou můžete prohledávat a hrát si s prostředím. Hledáte minihry a celkově se můžete vyblbnout. Minihry mě osobně tolik nebavily. U šachů jsme se ale zasekli snad na hodinu. Celé prostředí je na pohled pěkně barevné a líbívé. Celé navíc v 60 snímcích i na starých konzolích. Technicky je hra na špici. Za celou dobu jsme zažili snad jen dva záseky za překážkama. Což je s ohledem, na množství překážek ve hře, dobrý výkon.

Od plného hodnocení mě odradil snad jen poněkud přeslazený konec, za který by se nemusela stydět žádná vánoční pohádka. Navíc v Hollywoodském stylu. Když si vzpomenu, že jsem to hrál se ženou a že naše nejoblíbenější kratochvíle byla jak nejefektivněji sejmout toho druhého.. Možná dobré pro čerstvé páry nebo pro lidi, co to spolu hrají na dálku, aby se každý mohl o samotě dojmout.

Chvíli jsem si také stěžoval, jako správný fajfkovač dohraných her, že hra je příliš dlouhá. Ještě k tomu je coop. Ne vždy mají dva lidi čas ve stejnou dobu. Hraní to ještě o nějakou dobu prodlužuje. It Takes Two ale nestaví zážitek na příběhu. Jde tady hlavně o prožitek ze samotného hraní. Nakonec jsem zjistil, že není potřeba nikam pospíchat. Skvělá hra.

Pro: neuvěřitelně pestrá hratelnost, humor, spolupráce, stylizace a technické zpracování, délka hry

Proti: příliš sladký konec

+23

Witchaven

  • PC 70
Souboje tělo na tělo. V roce 1995 v FPSkách ještě neprobádané území. Na novém, v té době, ještě docela hnusném enginu. Dneska už máme na Steamu nebo na Gogu enchanted edici. Takže už přeci jenom vypadá lépe. A také se to lépe hraje. Kdo by chtěl ještě hezčí obraz a plynulejší kurzor, může zkusit modifikaci BuildGDX. I tak z dnešního pohledu už jsou souboje v téhle hře spíše úsměvné.

Základ soubojového systému spočívá v rychlém přiskočení a ve správném načasování rozmachu. To by bylo v pořádku. Souboják je sám o sobě relativně zábavný. Bohužel se ho snažili tvůrci vylepšit RPG prvkama. Zároveň ale příliš nezvládli vyvážení hry. Po relativně těžkém začátku si stačí postavu vypracovat o pár levelů a hra se stává dosti jednoduchou. Hrál jsem na druhou nejtěžší a neměl jsem nikde vážnější problém, kromě pastí.

Nešťastný prvek ve formě pastí. To si tak jdete po mapě. V docela pěkným designu jí prohledáváte a nejdou vidíte svůj napíchlý mozek na kůlu. Pasti jsou někdy skoro neviditelné a ničí tempo hry. Také díky tomu, že v základu hra nepodporuje quick save. Také mě rozčilovalo opotřebování zbraní. Ve výsledku něco jako munice. Ničí se, i když mácháte jen tak do vzduchu. Hra obsahuje i střelné zbraně (luk a vrhací sekery). S nima bylo ale utrpení zacházet. Fungují jen na blízko, jsou nepřesné a jejich účinnost je nízká. Dobré snad jen na pavouky.

Hra se holedbá možností kouzlení. Kromě létání a občas odemčení dveří jsem kouzla nepoužíval. Jejich používání bylo těžkopádné a neefektivní. Lektvary jsou naopak fajn a je dobré s nimi počítat do bojové strategie. Hra obsahuje spoustu technických chyb, jako je třeba prolínání nepřátel do textur nebo jejich zmizení z římsy a následné objevení, atd.. Pořád je to ale docela zábavné. Kdo má rád prohledávání komplexních levelů, bude tady jako doma. Ve své době v soubojovém systému neměla moc konkurenci. Hexen to ale přeci jenom zvládl o poznání lépe.

Hrál jsem Enchanted edici ze Steamu. Je dost možné, že z BuildGDX na tom bude hra technicky mnohem líp.

Pro: originální souboje na blízko, zábavný a komplexní level design, snaha o nové pojet FPS žánru

Proti: RPG prvky jsou zbytečné, opotřebovávání zbraní, zabijácké neférové pasti, střelba na dálku, technické chyby

+14

The LEGO Ninjago Movie Videogame

  • PS4 75
To takhle jednou koukám do PlayStation knihovny a ono je tam Lego Ninjago. Kde se tam vzalo? Že by nějaká darovaná hra od Sony? Nebo jsem to koupil? Každopádně se to hodilo, protože haranti v té době sjížděli ninji. Starší už tolik ne, ale nejmladší byl toho zrovna plný. Pro něho to byli předčasné vánoce, že si to může i zahrát. Ve třech letech sice ještě nedisponoval žádným herním skillem, ale hrát se dá i ve dvou, takže si to mohl užít každý. I ti starší, kteří si také občas zahráli.

Lego hra podle lego filmu tentokrát neparoduje, ale přesouvá film do interaktivní zábavy. Hra má slušný spád a baví od začátku do konce. Znalci filmu sice budou vědět co se stane a ani to není moc dlouhé. Jsou tam ale Lego kostičky, které se dají sbírat. Dokonce se dá stavět a díky tomu řešit pár lehčích hádanek. Nemusíte chodit rovnou po dějové lince. Svět Ninjaga můžete prohledávat do omrzení. Plnit všechny úkoly, odemykat figurky a trofeje. Máte tady arénové souboje, závody, můžete si vytvořit vlastní figurky nebo splnit úkol pro NPC postavu. Hra ve výsledku nabízí celkem dost obsahu.

Hra bohužel obsahuje nedostatek, který mě hodně rozčiloval. Tím je kamera. Dlouho jsem nezažil ve hře tak špatnou kameru. Zapomeňte na to, že by jste si jí natočili podle svého. Kamera si žije vlastním životem a často je k vzteku, když není pořádně vidět. Nejvíc mi vadila při závodech. Skákání naslepo ve hře o čas opravdu není nic moc. Stejně jako mizerný frame-rate. Je pěkné, že se na obrazovce hýbe milión věcí. Když se to ale vlastně tak moc dobře nehýbe, bolely mě z toho někdy oči. Méně je někdy víc. Ani Pro verze PlayStationu nepomohla.

Děti ale nic neříkali. byli spokojení, že si mohli zahrát Ninjago. Ten nejmenší tím žil ještě dlouho. Některé vtipy mi přijdou už trochu omšelé nebo trapné. Já ale nejsem cílovka. V tomhle případě jsem byl spíš zprostředkovatel a vlastně jsem se také celkem bavil. Až na tu kameru!

edit 19.1.22: Hru jsem poprvé zkusil v singlu a plynulost je mnohem lepší než ve splitscreenu. Takže jsem hře trochu křivdil a přidávám pět procent do hodnocení.

Pro: pohodová lego hratelnost, celkem dost vedlejší obsahu, pro děti skvělá volba (hlavně když sjíždí Ninjago)

Proti: hodně krátká dějová linie, pšíšerná kamera, pomalý frame-rate na konzolích ve splitscreenu

+18

Medal of Honor: Frontline

  • PS3 65
Nejsem tolik spokojen jako většina zdejšího osazenstva. Ten hlavní důvod je vysoká, až masochistická obtížnost. Frontline je asi tak stejně obtížný jako Allied Assault. Plus nemožnost uložit hru během mise. Plus nepohodlné ovládání přes gamepad. Bohužel, největší oldschool je zdejší ovládání. Žádná funkce akcelerace kurzoru. Ani možnost nějak snížit citlivost. O nějakém asistentu míření si můžete nechat zdát. Ve Frontline se míří špatně a k tomu vám dá hra jen málo věcí zadarmo.

Na větších prostranstvích musíte nejdřív nepřítele najít. Pokud se vám to podaří dřív, než vás zastřelí. Nepřátelé jsou přesní a uhýbají. Moje muška byla roztěkaná a často se mi nedařilo nácky rychle zaměřovat. Kulometná hnízda částečně střílí skrz zeď. I na to jsem si při extrémně pomalém a opatrném postupu zvykl. Opakovat misi po dvacáté je tady na denním pořádku. Já si ale dal za úkol hru dohrát na střední obtížnost. Podle zákonu pravděpodobnosti to trpělivý člověk (při dostatečném počtu pokusů) nakonec vyhraje. Otázkou je, zda je tohle ještě zábava. V některých misích (důlní vozík) ani opatrný postup nejde aplikovat.

Válka je válka a Frontline se pokouší její frustraci přenést na televizní obrazovky. Naštěstí někdy pomůžou chyby obsažené v PS3 verzi. Nepřítel se občas zasekne do zdi. Občas vytuhne, pokud utečete z boje a znova se vrátíte. Trochu to kompenzuje nemožnost ukázat oficírské papíry v tajných misích. Docela velká chyba. Naštěstí je hra hlavně o střílení, takže na nějakou tajnou misi se můžete z vysoka vyprdnout.

Po tom, co jsem si s hrou vytrpěl, musím uznat, že mě bavilo sbírat vzácné trofeje na PSN za dokončené úrovně. Evidentně s tím všichni takové nervy neměli. Každá dokončená mise bylo jedno velké oddechnutí a zároveň uspokojivý pocit z jejího zdolaní. Sáhl jsem si na dno nervů. Zahrál si zase jednou pořádný masochistický oldschool a vzpomněl si na hru Project IGI.. Díky, ale teď bych si dal raději něco odpočinkovějšího.

Pro: pocit uspokojení z každého zabitého nácká, z každé dohrané mise, z dohrané hry

Proti: nemožnost ukládání během misí, masochistická obtížnost, nepohodlné ovládání, technické chyby

+18

Resistance 3

  • PS3 85
Třetí Resistance mi sedl. A překvapivě hodně. Občas lidé tomuto dílu vyčítají vyšší obtížnost. Jako startovní hru na PS3 bych to rozhodně nedoporučoval, ale obtížnost je v mezích normy. Na střední obtížnost jsem umíral jenom občas. Ovládání gamepadu mi už, po nějaké době z PlayStationem, nedělá problém. Postupné startování citlivosti kurzoru je skvělá věc. Jaký velký rozdíl oproti starším kusům typu Medal of Honor: Frontline, které to nemají a kde musíte při každém míření těžce cukat kurzorem. Navíc, autosave je v třetí Resistance doslova na každém kroku.

Ze začátku jsem byl trochu vyjukaný z návratu lékárniček. Někdo by řekl, že to zvýšilo obtížnost. Já říkám, že to změnilo styl hraní. Moc se nevyplatí opatrně vykukovat z poza rohu a z dálky ostřelovat nepřítele s tím, že občas schytáte nějakou tu ránu. Tady je potřeba být v kontaktu s nepřítelem. Být v kontaktu s jeho lékárnami. Odhadem každý třetí emzák má za pasem připevněnou lékárnu. Bez nich dlouho nepřežijete. Díky tomu se z Resistance stává pořádná řežba.

Potěší možnost opět nosit všechny zbraně u sebe. Je super mít možnost vybírat si zbraně podle nálady a ne podle toho, co hra zrovna dovolí. Každá zbraň má něco do sebe. Mě nejvíc pomáhala brokovnice a ta zbraň, co dokáže prostřelit zeď. Možnost jejich vylepšení je taková malá odměna za používání. Proč ne, mě to přišlo fajn. Stejně tak bossové, kteří jsou naprosto přirozneně zakomponovaní do děje. Člověk by si ani na první dobrou neřekl, že bojuje z bossem. A souboje s nima jsou parádní. Slušný pokrok oproti minulému. Jediné, co mi trochu chybělo, byl boj po boku lidské armády (která už není). Naopak poprvé v sérii zažijete boj proti lidským protivníkům.

Atmosféra hry je skvělá. Temný zdemolovaný svět, který už nenabízí příliš radosti. Přeživší se schovávají a snaží se v přicházející stálé zimě přežít. Celé je to trochu komixově laděné a nebere se to moc vážně. Děj je plný profláklých a nesmyslných klišé, které je opravdu potřeba nebrat vážně. Například scéna, kdy hrdina přijde k rádiu u kterého hraje gramofónová deska. Nemuselo by to být nic moc divného, až na to, že je očividně jasné, že toto místo lidé ani elektřina už dlouho neviděli. Halucinace zmrzlého hrdiny? Možná.

Konec je tak přestřelený, že jsem dlouho přemýšlel, zda už hrdina dávno neumřel před ním a zda to není jen projekce jeho snů. Podivná představa. Zároveň i děsivá. Kdyby to tak opravdu bylo, hra by měla velký přesah. Beznadějnost celé situace je očividná už od začátku.

Pro: perfetní atmosféra, abstraktní příběh, který můžete milovat i nenávidět, možnost nosit všechny zbraně, nezničitelný všední hrdina, ke konci už opravdu hodně solidní mindfuck

Proti: některé části v New Yorku jsou trochu frustrující, hnutí odporu je v troskách

+18

Resistance 2

  • PS3 80
Jednoznačně mírné zlepšení. Samotné zbraně, pocit ze střelby a nepřátelé se od prvního dílu nezměnili. Za to se zlepšila grafika a celková výprava. Prostředí je mnohem různorodější a celkově živější. Přestřelky jsou více epičtější a hra se snaží často měnit tempo pomocí klidnějších pasáží. Ve kterých občas musíte zapřemýšlet nad postupem dál. Vliv Half-Life 2 je tady jasně znatelný. Hratelnost je takový crossover mezi Hal-Life a Modern Warfare. To není vůbec na škodu.

Výborné rozhodnutí bylo zapracování autohealu. Postupem času se ze mě stal velký zastánce autohealu. Střílečkám to většinou v hratelnosti pomáhá. Hry s ním jsou akčnější, dynamičtější. Nemusíte kalkulovat nad každým bodem zdraví. Nemusíte po každém povedeném zabití hned ukládat (ne, že by to na konzolích šlo). Horší rozhodnutí je omezení na dvě zbraně. Neustálé zvedání jiných zbraní ze země hratelnosti nepřidává. Je to vopruz pořád přemýšlet nad tím, jaká by se mi mohla hodit zbraň do budoucnosti. Díky tomu člověk nemá potřebu využívat všechny zbraně a jednoduše si v ruce nechá tu, co mu nejvíc sedne na první dobrou. Většinu hry. Alespoň tak to mám já. Jakmile to nemám všechno v inventáři, nemám potřebu to zdlouhavě hledat na bojišti a zkoušet.

Resistance 2 je řemeslně výborně zvládnutá akce. Zažijete v ní pocit z velké bitvy a zároveň drsný pocit neodvratitelnosti. Každá vyhraná bitva zároveň znamená rychlý postup Chiméry na jiných frontách. Každý zabitý vetřelec je vlastně přetransformovaný člověk. Můžete jich zabít stovky a tisíce se jich objeví. Chiméra má drtivou technologickou převahu a je nemilosrdná. S lidma to vůbec nevypadá dobře.

Atmosféru umocňujou obrovští bossové. Kterých je ve hře dost a jsou docela strašidelní. Souboje s nima ale nejsou těžké. Hra vám dá jasně najevo jak na ně. Je to otázká jedné, maximálně dvou smrtí. Škoda také, že se autoři více nezaměřili na konvenční zbraně. Vetřelčí zbraně jsou sice designově pěkné, ale jejich funkce ve mě nebudili příliš pocit zabijáka. Hra na ně hodně sází. Například Auger je vyloženě berlička. Kterou jsem ale využíval hodně. Střílet nepřátele skrz zeď je takové bezbolestné.

Pro: často se měnící prostředí, atmosféra velké bitvy, měnící se hratelnost, hodně bossů, soumrak nad lidskou rasou

Proti: omezení na dvě zbraně, neuspokojivé vetřelčí energetické zbraně, souboje z bossy jsou příliš jednoduché

+17

MechWarrior 4: Mercenaries

  • PC 90
Ah, další nášup ze světa obřích bojujích mechů. Toho se snad ani nedá nabažit. Přiznám se, že z Mercenaries jsem měl trochu obavy. Příliš živě si pamatuju utrpení v manažerském módu v MechWarrior 2: Mercenaries. Naštěstí se historie neopakovala a zdejší řízení ekonomiky je o poznání zábavnější.

Když prohrajete misi, nic se neděje. Čas se zastaví a vy můžete, bez jakékoliv penalizace, misi opakovat do zblbnutí. Taková maličkost stačí, aby hru v zábavnosti vynesla o dva levely výš. Managementem své destrukční armády jsem strávil určitě víc času než na samotném bojišti. Pokud správně vyzbrojíte sebe a svých sedm parťáků, nepřítel nemá šanci. Stačila mi jednoduchá taktika. Poslat všechny na jeden cíl. A takhle jednoho po druhém. Hra mi najednou přišla jednoduchá. Člověk se často ani nemusí aktivně zapojovat do bitvy a stačí to jen dirigovat z povzdálí. Doporučuju vyšší obtížnost než Regular.

MechWarrior nikdy moc nebyl úplně o individuálních schopnostech v boji. S pomalým mechem na otevřených planinách se těžko vyhýbá laserům, projektilům nebo řízeným raketám. MechWarrior byl vždycky hlavně o týmové práci. V Mercenaries dostanete čtyři parťáky navíc. S taktických soubojů se to na nižší (střední) obtížnosti proměnilo v demolici. A je to ukrutně zábavné. Kdo by nechtěl demolovat jednoho stotunovýho mecha za druhým. Výtku mám trochu k umělé inteligenci spolubojovníků, kteří mají tendence nabíhat k protivníkovi tváří v tvář a pak se poškodit o jeho výbuch. A to i v případě, že mají ve výzbroji samé dalekonosné zbraně. Nějaké přednastavené vzorce chování by nebyli k zahození.

Arénu jsem si zkusil a není to nic pro mě. Za prvé) Prachy jsem nepotřeboval. Už v půlce hry jsem nevěděl, za co je utrácet. Za druhé) Individuální souboje mi nic neříkají. Příjdou mi mnohem zábavnější týmové souboje. Za třetí) Když jsem dohrál kampaň a chtěl se pustit do arény, už byla znepřístupněná. Chápu ale, že aréna může někoho brát. Čím víc druhů hratelnosti, tím víc lidí to může bavit.

Hru jsem si nejdříve naistaloval jako Mektek, ale také nic pro mě. Management zbraní mi nepříjde moc přehledný. Samotné bojiště je o dost rychlejší a to mi k obrovským mechům nesedne. Navíc mód horko těžko udýchávala má skvělá Intel HD 4000 a v některých částech hra padala až 15 fps za sekundu. Staromilství mě v tomhle případě bavilo víc. Taky možná z důvodů, že na nějaký multiplayer, jako vždycky, kašlu.

MechWarrior je skvělá série a tohle je zatím nejlepší a nejzábavnější díl. I po třetím rozehrání se můžete dostat do mise, ve které jste ještě nebyli a určité zjednodušení obtížnosti kompenzuje možnost nastavení vyšších obtížností.

Pro: management mechů, čtyři parťáci navíc, někdy až epické souboje a totální demolice

Proti: individuální aréna není pro mě, mezery v inteligenci spolubojovníků

+18

Doom 64

  • PS4 85
Trochu pozapomenutý díl. Koho by napadlo, že zrovna verze Dooma na Nintendo 64 přinese jinou hru, než byly všechny dosavadní Doomové. Díky celkem nedávnému remasteru na PC a konzole jsem se teprve začal o hru více zajímat a nakonec jsem jí koupil za euro na PlayStation Storu. Dooma mám rád, a tohle by můj první Doom na gamepadu.

Nejprve jsem to zkusil na myši s klávesnicí. Vzhledem k tomu, že hra nenabízí mouselook, dospěl jsem k názoru, že myš tady vlastně ani není tolik potřeba. I když, zaměřovací terčík by bodl. Páčky mi připadají trochu citlivější a je potřeba si na to zvyknout. Hru jsem s menšími počátečními obtíži projel na druhou nejtěžší obtížnost. I Lost Missions. Epizoda, která byla dvojnásob těžká, než základní hra. Mimochodem, nevím jak na PC, ale na PlayStation šlo nastavit jen čtyři obtížnosti, které byli úplně jinak pojmenované. Už žádné Hurt me Plenty nebo Ultraviolence.

Vždycky jsem si lámal hlavu nad tím, co vedlo ID Software k tomu, aby udělali Dooma 3 takového, jakého ho udělali. Důraz na hororovou atmosféru, úzké chodby, méně nepřátel a zjevování se démonů za zády. Doom 64 je takový předobraz Dooma 3. Obsahuje perfektní ambientní hudbu, která v člověku budí znepokojení. Je v něm méně nepřátel v užších chodbách. Když seberete nebo spustíte něco zásadního, můžete si být jisti (hlavně v druhé polovině hry), že se blízko vás objeví démoni.

Design démonů podle mě není tak zdařilý jako v Doomu 1,2. Jejich zvuky už trochu postrádají takový ten ikonický drive. A chybí obživovatelka. Můj nejnenáviděnější nepřítel. Asi se autorům její koncept nehodil do designu. Místo masterminda ve hře potkáme o mnoho tužší královnu. Nový druh impa je fajn a nová zbraň je ultimátnější než BFG. To jsem ani nevěděl, že v roce 1997 se v Doomu objevila nová zbraň.

Doom vždycky stál a padal na designu úrovní. Tady je design skvělý. Občas vás zaměstná i nějakou tou hádankou. Klasické akční Doom cítění ale nemá. Potkáte zde spíše méně nepřátel, ale odolnějších. Souboje už nejsou tolik o klasickém rytmickém střílení jednoho nepřítele za druhým, ale spíše o výstřelu, vyhnutí se střele, výstřelu, vyhnutí atd.. Nepřátelské útoky mě hodně zraňovaly a občas jsem trpěl nedostatkem nábojů. V tomhle případě tajná místa hodně pomáhají. V Doomu 64 mě ale tolik nebavilo je objevovat. Mapka tentokrát tolik nepomáhala. Mnohem více se mi osvědčilo jet podle paměti.

Dobrá a dlouhá hra je to. I s tajnými levely nějakých 40 misí vydrží dlouho. A je to celou dobu zábavné. Co víc chtít za jedno euro.

Pro: perfetní design, skvělá hudba, důraz na tísnivější atmosféru, nová zbraň, Lost Missions

Proti: nudné secrety, nudné zvuky monster, hra nepůsobí tak epicky jako Doom 2, nemožnost zapnout zaměřovací terčík

+21

Resistance: Burning Skies

  • Vita 80
Moje první seznámení s Vitou. Zdejší nízké hodnocení je docela zavádějící, protože se nejedná vůbec o špatnou hru. Naopak.

Škoda, že Vita nebyla více využívaná na hry ve stejném žánru. Ovládání je totiž naprosto pohodové a intuitivní. Nedostatek trigerů nahrazuje dotykáč a jedna páčka navíc posunuje hratelnost, oproti PSP, úplně na novou úroveň. Stačila jen chvilka, a už jsem nemusel přivírat oči nad nemohoucností něco zaměřit kurzorem. Ani není potřeba auto aim (který v nastavení snad ani není). Hra mě vtáhla a opravdu hodně bavila. Házení granátu, střílení sekundárním módem zbraně pomocí dotykáče? Pro mě novinka a vůbec to není špatné.

Jasně, ze začátku jsem musel trochu zkousnout fakt, že když do nepřátel vystřelíte víc nábojů, než kolik potřebují, rozprsknou se na neviditelné maso. Jen malá piha na kráse. Furt mě to bavilo. Pak přišlo vylepšování zbraní. Trochu zbytečná věc, zvlášť, když zjistíte, že ke konci hry vám stačí už jen kulomet s napalmem. Zbraně bohužel nejsou moc vyvážené. K útočné pušce mi stačil Auger a všechny ostatní zbraně už jsou jenom taková výplň.

Důležité ale je, že hra odsýpá. Až na pár těžších pasáží jsem rychle postupoval vpřed a kombinoval střelné zbraně se sekyrou, kterou aktivujete dotykáčem. Má to ten správný drive. Nečekají vás tu velkolepé bitvy jako ve druhém díle, ale akce je zvládnutá skvěle. Pocit ze střelby funguje a chiméra si opravdu nezaslouží žít. Resistance: Burning Sky vám Vitu rozhodně nezošklivý. Naopak.

Člověk by řekl, že když v každém dalším díle dáte chiméře na prdel. Rozstřílíte jim několik bossů. Zničíte strategické budovy apod., bude příště slabší. Opak je pravdou. Lidstvo je čím dál tím víc v řiti a vy oddalujete skoro bezvýchodnou situaci. Uvidíme

Pro: perfektní ovládání, dynamická a odsýpající hratelnost, sekera

Proti: nevyvážené zbraně, jejich vylepšování je zbytečnost, nepřátelé mají tendence podivně praskat

+13

MechWarrior 4: Black Knight

  • PC 85
Výborný datadisk, který vzal to nejlepší z Mechwarrioru 4 a dal toho do jednotlivých misí ještě víc. Misí vůbec není málo a herní doba vydrží překvapivě dlouho. Aby taky ne. Obtížnost je vyšší a vy, hlavně ke konci, čelíte několika násobné přesile. Což při podobné palebné síle mechů a hodně otevřeným terénem je někdy sázka do loterie.

V žádném Mechwarrioru jsem neměl tolik potřebu zkoušet jiné zbraňové systémy. Jiné kombinace. V zamrzlém prostředí se vyplatí spíše energetické zbraně. V sopečném prostředí se jejich efektivita díky přehřívání ztrácí. Jednu misi projdu snadno, abych v té následující dostal se stejnou výzbrojí těžce naloženo. Jak se obtížnost pomalu zvedá, musíte si dávat pozor na vaše oblíbené mechy. Poškozeného mecha nemůžete hodit do další mise. Je potřeba hodně přemýšlet nad výzbrojí. Jak správně osadit každého jednotlivého mecha. Ne, že by tohle nebylo v minulých dílech. Tady je ale teprve ta správná vyváženost.

Základ úspěchu jsou parťáci. Bez nich by to nešlo. Nejlepší taktika je, zaměřit se na jednoho mecha a poručit všem, ať na něj střílí. Pěkně jednoho po druhém. Je to rychlé a efektivní. Když necháte parťáky bojovat na vlastní pěst, je to jistá cesta do hrobu. Nehledě na to, že všichni mechové a zbraňové systémy jsou cenné. Když vám to nepřítel zničí, do příště to nemáte. Náplň misí je klasická. Znič konvoj, ubraň konvoj, znič základnu, ubraň základnu. Ve výsledku jde většinou stejně jen o zničení všech nepřátelských mechů.

MechWarrior 4: Black Knight je skvělá zábava. Managemet mechů a následný boj k sobě neodmyslitelně patří. Pár misí, které mě až tolik nebavili, byli ty ve městě. Rovná plocha plná překážek. Příliš nemotorní mechové. Parťáci mě pořádně neposlouchali a nepřítel mě ničil a ničil. Taktika je důležitá a ve měste šlo těžce taktizovat. Nakonec to vyřešila taktika ostřelovače a zbraně na tu nejvěší dálku. Poslední mise byla taky hustá. Čtyři vlny těžkých mechů a na konec ještě smrtící boss. Ani nebudu počítat, na kolikátý pokus se mi to povedlo. Pocit uspokojení při dohrání byl hodně velký, jak adrenalin pomalu vyprchával.

Pro: management a boje, zvýšená obtížnost hře svědčí, hra vás nutí měnit taktiku managementu výbroje a boje, poražení velké přesily je uspokojující, dlouhá herní doba

Proti: frustrující městské prostředí

+17