Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Milan Koubský • 40 let • Praha (ČR - kraj Praha)

Komentáře

Warhammer 40,000: Boltgun - Forges of Corruption

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 70
Chaos na planetě Graia ještě nebyl definitivně zničen. Malum Caedo musí znovu vzít do rukou zbraně a zabránit silám Chaosu, aby nevyužily tamní obrovské průmyslové komplexy a kovárny. Tentokrát čelí především Chaos Space Marines, kteří představují mnohem nebezpečnější protivníky než běžní kultisté a démoni. A tak začíná příběh DLC Warhammer 40,000: Boltgun - Forges of Corruption. Podle mě se jedná o skvělý příběh, ve kterém je jasně daný nepřítel, kterého musíte rozstřílet. 

Podobné žánrovky nic hlubšího nepotřebují. Potřebují hlavně zábavně postavené mapy, spousty nepřátel a dobrý pocit z jejich likvidace. Forges of Corruption tyto body obsahuje. Najdeme zde sice jen pět úrovní, ale tak rozsáhlých, že se svou velikostí vyrovnají jedné epizodě v původním Warhammer 40,000: Boltgun. Novinkou je nově přidaný režim Horda, který přišel společně s DLC jako bezplatná aktualizace. Jedná se tak o novinku, kterou už noví hráči ani nemohou zaregistrovat. 

Přídavek přináší dvě nové zbraně. Explozivní raketomet a ultimátní multivatomet, který je nejlepším osobním strážcem proti nejodolnějším protivníkům. Bude se hodit proti novým variantám vojákům Chaosu. Hlavně proti odolnému Halebrutovi, který metá jednu raketu za druhou. Vlastně se hodí proti všemu odolnému, co je potřeba rychle zabít na malou vzdálenost. Obtížnost obecně vzrostla, ale ta nemůže veterány původní hry překvapit. Kdo jiný by také přídavek hrál, že? Forges of Corruption je čistý fanservis a větší ambici nemá. 

Warhammer 40,000: Boltgun není o supergrafice nebo o nějakém sofistikovanějším level designu. Je hlavně o střílení. Buďte si jisti, že si v DLC Forges of Corruption zastřílíte dost a hlavně konečný souboj s bossy vás i dost prověří. Přinejhorším se dá docela dobře vyhrát pozičně, bez zběsilého běhání a neustálého otáčení, ale správný hárdkorář by podobné obezličky neměl dělat. Snížení obtížnosti pomůže také, ale není všemocné. Například režim Horda jsem na první pokus nedal ani na nejlehčí obtížnost. 

Český překlad je fajn, ale ocenil bych ho spíš v nějakém RPG plném dialogů.

Pro: dvě nové smrtící zbraně a nové varianty nepřátel jsou v pohodě, režim horda je v pohodě, zvýšení obtížnosti je v pohodě, rozlehlejší úrovně jsou v pohodě

Proti: jen pět úrovní

+9

Warhammer 40,000: Boltgun

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 80
Warhammer 40,000: Boltgun je moje první setkání se světem Warhammer. Neznám žádné události, motivace ani historii. Tímto univerzem jsem dosud naprosto nepolíbený, a proto mě příliš nevzrušují zkazky o poctivém fanservisu a věrně zachycené atmosféře. Boltgun má temnou a krutou atmosféru. Celou dobu jsem si připadal jako elitní zabiják nějaké pološílené sekty. Hra vám umožňuje likvidovat nepřátele opravdu exemplárně. V pixelartovém stylu je můžete rozstřílet na kousky nebo rozpůlit příruční motorovou pilou. Z každého výstřelu je cítit ničivá síla, která trhá těla na kusy. 

První věc, které jsem si u Warhammer 40,000: Boltgun všiml, byl poněkud tuhý pohyb kurzoru. V menu jsem okamžitě zvýšil citlivost, jen abych zjistil, že jakmile svou kolosální postavu uvedu do pohybu, rozhýbe se i samotné míření. Ovládání funguje podobně jako auto bez posilovače řízení - volant se začne snadno otáčet po rozjezdu. Citlivost jsem proto velmi rychle vrátil na původní hodnotu. Tvůrci se očividně snažili navodit dojem, že ovládáte obrovského válečníka. Chvílemi jsem měl pocit, jako bych ovládal mecha ze série MechWarrior. Každý krok působí těžkopádně, skoky mají znatelnou setrvačnost a dopady na zem na gamepadu doprovází mohutné vibrace. Díky tomu jsem měl pocit, že ovládám nepřekonatelný tank.

Jste stroj na smrt, který svou palebnou silou nekompromisně drtí nepřátele, z nichž létají litry krve a kusy masa. V případě Warhammer 40,000: Boltgun tedy spíše kusy pixelů. Zásahy vypadají natolik sugestivně, že jsem si občas říkal, že přesně takhle by asi ve skutečnosti vypadalo, kdybych někoho z metru pokropil kulometem. Zbraně jsou navíc většinou pořádně explozivní a dokonale podporují dojem brutálního masakru. Skvělý pocit ze střelby je ještě umocňují výborně zpracované vibrace ovladače. V tu chvíli jsem měl pocit, že tvůrci už pro vtahující ovládání na PS5 nemohli udělat víc. Jestli má mít gamepad někde přidanou hodnotu oproti klávesnici a myši, pak ji verze pro PlayStation trefila naprosto přesně. 

Warhammer 40,000: Boltgun je boomer shooter, který si od svých více než třicet let starých vzorů bere nejen pixelovou stylizaci, přestože běží na Unreal Engine 4. Po vzoru původního Doomu z roku 1993 se nepřátelé aktivují až ve chvíli, kdy vás spatří. Po vzoru jiných a horších her zde občas nefunguje pathfinding. Když mi v aréně začne téct do bot, stačí přeběhnout na její druhou stranu a nepřátelé si často nevědí rady. Pokud už mi leje do bot, schovám se za nečekanou překážku a protivníci mají tendenci zamrznout. To platí dokonce i pro některé bossy. Občas se to hodí, protože hra je poměrně náročná i na střední obtížnost. 

Warhammer 40,000: Boltgun není dokonalá hra. Podivně se opakující design některých misí a místy opravdu nevzhledná grafika však ustupují do pozadí díky skvělému pocitu ze střelby. Ten navíc podporuje skvělý heavymetalový soundtrack jako vystřižený z osmdesátek. Na třetí obtížnost už hra představuje skutečnou výzvu, takže potěší i všechny zkušené boomery shootery. A pokud byste po dohrání kampaně stále neměli dost, režim Horda spolehlivě prověří vaše schopnosti.

Pro: skvělý pocit ze střelby, výborně zpracované ovládání na konzolích, totálně přestřelená a brutální akce, pocit nepřemožitelnosti, perfektně padnoucí hudba

Proti: některé mise mají podivný a nudný design, místy až odpudivá grafika, občas nefungční pathfinding

+16

Ghostwire: Tokyo

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 85
Od Ghostwire: Tokyo jsem čekal FPS akci s RPG prvky v otevřeném světě a dostal jsem je. S jedním menším rozdílem, že v této hře se svět otevírá postupně, což mi naprosto vyhovovalo. Mám totiž menší herní úchylku v podobě nutkání prolézt každý kout otevřených světů a všechno vyzobávat. Z živé paměti se mi ještě nedostala mapa Skellige z třetího Zaklínače a jejích otazníčků. Pořádně prohledat jsem potřeboval i Tokio.

Město zahalí podivná mlha, všichni lidé beze stopy zmizí a hlavní záporák, jménem Hannay, unáší lidské duše s cílem otevřít bránu do říše mrtvých. V kůži hrdiny Akity a ducha KK mu chcete jeho plány překazit. Postupně osvobozujete jednotlivé čtvrti Tokia od smrtící mlhy a jdete k cíli. Město je opuštěné, ale stále svítí, hraje svou hudbou a lemují ho levitující duše, které je potřeba zachránit. Detektiv KK propůjčuje Akitovi nadpřirozené schopnosti a díky tomu vás nezastaví žádná překážka, žádná výšková budova ani pád z její střechy. Jediné, co vás může zastavit jsou tajemní Visitors (Návštěvníci), kteří putují městem a jdou vám po krku. Naštěstí KK umí i útočnou magii a s jeho kouzly návštěvníky efektivně zničíte.

Na Ghostwire: Tokyo mě baví pocit svobody a nezničitelnosti v kombinaci s poskakováním na budovách města. Hra vás absolutně netlačí do ničeho a nemusíte nikam pospíchat. Vše podle vlastního uvážení a preferencí. Obsahuje spoustu vedlejších aktivit, jejichž plnění není nutné pro zdolání hlavní příběhové linky. Hráč se tím jen připraví o pořádnou dávku japonského folklóru. Ne, že by folklór nebyl přítomen v hlavní příběhové kampani, ale ta je sama o sobě celkem krátká. Osobně jsem na platinovou trofej potřeboval padesát hodin. Hlavní příběh by se možná dal dohrát za deset hodin. Ghostwire: Tokyo není příliš rozsáhlá hra, což je dobře, protože jiných tří set hodinových her je na trhu až dost.

Ghostwire: Tokyo má na svědomí stejné studio jako horor The Evil Within a na výsledku je to znát. Hlavně na designu Visitors a Hannayho pohůnků. Rozhodně bych se vyděsil, kdybych na ulici potkal pána bez tváře, nebo školačku bez hlavy. Místa prokletá zlými duchy mají příjemný hororový nádech a všechno je vyvedené, pro Evropana, v neokoukaném japonském prostředí. Pro mě nová věc a celková atmosféra melancholické duchařiny se mi moc líbila. Pro zkušenější hráče doporučuji těžší obtížnost. Na střední nemají nepřátelé, proti vaší palebné síle, šanci. Samotná akce funguje podobně jako v Doomu, kde za dorážení nepřátel dostáváte munici navíc. Je celkem zábavná, ale větší hloubka soubojů a chytřejší nepřátelé by neškodili.

Ještě bych chtěl dodat, že 12. dubna 2023 vyšel do hry bezplatný update v podobě DLC The Spider’s Thread. Nezanedbatelně velký přídavek přinesl nový roguelite mód, nové oblasti, vedlejší úkoly, schopnosti, nepřátelé a v neposlední řadě zvýšení maximální úrovně na 55. Sympatický krok vývojářů a vydavatele. Chápu, že před updatem mohla hráčům připadat hra trochu malá. Roguelite mód The Spider’s Thread stojí za zahrání stejně jako celé Ghostwire: Tokyo.

Pro: atmosféra melancholické duchařiny, neokoukané prostředí prodchnuté japonským folklórem, hezký příběh, božský pocit nezničitelnosti, bezplatné DLC The Spider’s Thread

Proti: souboje nepředstavují velkou výzvu, hlavní příběhová linka by mohla být delší

+21

Silent Hill 2

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 100
Přijel jsem na odpočívadlo nad Silent Hillem, který leží v kopcích mírného pásu. Lesy na mě dýchají povědomou krajinou. Vypadají jako u nás a všechno je tak povědomé a zároveň zlověstné. Není divu, že má první myšlenka je utéct. Už jsem ale moc daleko a otočit se nejde. Nezbývá než z autovraku poblíž sebrat mapu a sestoupit do mlhy města cestou lesem, ve kterým bych si nejraději zahoubařil, ale trochu mě znepokojuje ticho a samota, která se umocní vstupem do samotného města.   

Atmosféra remaku Silent Hill 2 je naprosto dokonalá. Prostředí vypadá nádherně ponure a uvěřitelně. Pobíhání okolo neškodných nepřátel je minulostí. Nepřátelé zrychlili a dokáží hráče pronásledovat do vedlejší místnosti. Načítání místností, které sloužilo jako útěk před monstry je minulostí. Remaku tento prvek přidal na děsivosti a strachu o vlastní život. Najednou je potřeba o něj víc bojovat. Útěk, hlavně v interiérech, už není tak snadný a nábojů je vždycky méně než nepřátel. Naštěstí nám vychází vstříc nový pohled kamery za zády a moderní soubojový systém, který svou brutalitou a intenzitou perfektně dotváří atmosféru beznaděje hlavního hrdiny Jamese Sunderlanda.

Trochu závidím hráčům, kteří okusí poprvé Silent Hill 2 až teď a zjistí, jak dokonalý příběh obsahuje. Na druhou stranu, díky jeho znalosti jsem měl jinou perspektivu na jeho náhled. Všímal jsem si mnohem víc designu lokací, vzhledu nepřátel nebo, na první pohled, nesmyslných vzkazů zanechaných na cestě. Víc mi dávali smyl osobnosti a motivace vedlejších postav. V celém jasném celku hry není nic vedlejší. Všechno do sebe zapadá a beze zbytku souvisí se samotnou hlavní zápletkou. Za mě stále nejlepší příběh, který jsem kdy v hororových hrách hrál a jsem moc zvědavý, jak se s tím Christophe Gans vypořádá ve filmové verzi Return to Silent Hill.

Dvě menší výtky bych přeci jenom měl. Sielent Hill 2 remake přidal pořádně na akčnosti. Útočí jedna stvůra za druhou. Někdy i tři najednou a některé části se zvrhnou ve skoro až akční orgie. Přidání akce je jeden z velkých rozdílů oproti originálu u kterého si ale úplně nejsem jistý, jestli je to změna k lepšímu. Přinejhorším existuje možnost nastavení obtížnosti. Osobně mě souboje bavili, ale někdy jich bylo až otravně moc. Druhá výtka je menší důraz na hudbu. Hudebně podbarvených lokací je mnohem méně a celkově se hudba posunula spíše do decentnější roviny. Trochu škoda, hudba v původní hře byla naprosto dokonalá a v remaku chybí pár tracků, které mi uvízly v paměti. Hlavně legendární arytmické industriální melodie, které byli pro Silent Hill 2 tak typické. V remaku je dán větší důraz na samotné prostředí a pocit samoty.

Skvělé hádanky a rébusy zůstaly nezměněny a fungují stejně dobře jako dříve. Obsahují úplně stejné uspokojení při jejich zdolání jako dřív. Velkou změnou je jiné měřítko vzdáleností a velikosti lokaci. Lokace se podobají více skutečnosti a hra díky tomu poměrně nabobtnala. Na první dohrání vydrží nadstadardně dlouho a já musím říct, že Bloober Team odvedl skvělou práci. Ač jsem se snažil srazit hodnocení, ve výsledku je hra tak skvělá, že musím dát opět stovku. Pro příběh Jamese Sunderlanda a jeho ženy Mary mám prostě slabost.

Pro: geniální příběh v novém kabátě, hrozivá hororová atmosféra, strach ze smrti, pocit samoty a izolace, hudba

Proti: občas až moc soubojů, menší důraz na hudbu

+19

Far Cry: Primal

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 85
Far Cry: Primal je mé první setkání s "novodobým" Far Cry. Trojku ani čtyřku jsem zatím nehrál. Nemusím se proto znepokojovat tím, že hraji něco hodně podobného předchozím dílům. To možná přijde později. Zatím se mohu kochat neotřelým a originálním zasazením tohoto díla. Pokud si tedy odmyslím fakt, že kmen Wenjů se hodně podobá hrdinům filmu 10 000 př. n. l. Rolanda Emmericha. O době kamenné se toho dnes moc neví, proto nevadí, že se to celé pojme dost volně, skoro až pohádkově.

Kdo by se nechtěl projet na mamutovi nebo na mém oblíbeném šavlozubém tygrovi? Už samotné ochočování vrcholného predátora pomocí kousku masa vypadá celkem směšně, natož pak kosení nepřátel při jízdě na jeho hřbetě. Proč ve skutečném světe neexistuje možnost ochočit si sovu a naučit jí házet na hlavy nepřátel včelí úly nebo ohnivé bomby? Divoká zvěř ve Far Cry: Primal vypadá spíše směšně než divoce. Stačí si ochočit šavlozubého tygra a nic si na vás už netroufne. Díky této mechanice jsem ale ve hře zažil nejlepší momenty, které mám pořád v paměti. Osamělý vlk v noci u napajedla, který nepohrdl mým kouskem masa. Zběsilý a obrovský jeskynní medvěd, který se na mě řítil ze zasněženého kopce a já ho zastavil kouskem masa. Pokud vás něco nesundá ze zálohy, kousek masa to vždycky jistí.

Far Cry: Primal má obrovskou mapu, kterou bohužel plně nevyužívají možné aktivity. Chtělo by toho víc, než jen sbírat suroviny, ochočovat zvířata a plnit pět variant generických úkolů, které jsou - ochrana, likvidace, stopování, lov a prohledávání jeskyní. Za sběratelské předměty můžete dostat jen zkušenostní body a pár achievementů. Zkušenostních bodů je jen omezené množství, takže později zbývají jen achievementy. Ty mě donutili vyzkoušet i takové bojové taktiky, kterým jsem se spíš vyhýbal. Jako je třeba kladení pastí nebo trefování se prakem do kebulí. Nejjednodušší taktika je posílat na nepřátele rychlého tygra a chránit ho před obrněnci vrhajícími oštěpy.

Ve Far Cry: Primal mě asi nejvíc bavilo samotné prostředí. Zdejší příroda je atmosferická a krásná. Nížiny u řek plynule přecházejí v kopce, hory a každá vrstva obsahuje svou charakteristickou faunu. V kopcích může najít vchody do jeskyní a větších podzemních labyrintů, které na druhé straně ústí do řeky. Design světa je parádní. Hrál jsem verzi, která byla optimalizovaná pro původní PS4. Detaily trochu osekané, běžící na 30 fps a stejně se mi to dostalo do paměti, protože se to hrálo výborně. Teda, po nějaké době zvykání si na 30 fps. Už jsem si na dnešních standardních 60 hodně zvykl a je to znát. Obtížnost je těžší na začátku. Jakmile jsem se naučil schopnosti a hlavně léčení bez masa, už není potřeba si moc věcí hlídat a těžká obtížnost není těžká.

Far Cry: Primal není o příběhu. Je o dobývání světa a dokáže vykouzlit nezapomenutelné chvíle. Třeba ten moment, když jsem naháněl královnu Izilů v její domovině a naskočila k tomu ta boží hudba od Fever Ray. Hned se mi nahrnula krev do žil a já si to, v tu chvíli, maximálně užíval.

Nejsrandovnější zvíře je jezevec.

Herní doba: 51 hodin
Kompletace: 99 % (jedno zvíře jsem neulovil)
Obtížnost: normální/těžká

"Cesta do pravěku"

Pro: design světa, krásná živoucí příroda, dobývání světa

Proti: málo možných aktivit na obrovské mapě, někdy až přepálená arkáda, která nekoresponduje s vážnou atmosférou

+22

Terminator: Resistance - Infiltrator Mode

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 70
Hra za Terminátora, a ještě s jasnou návazností na první film z roku 1984? To si nechám líbit. Hned jsem si představil situaci, kdy v kůži Terminátora rozstřílím Kyle Reese v lidském bunkru. Je to lákavá představa. V takovém případě by ale neexistoval příběh Terminator: Resistance. Změnil bych tím své vlastní dětství. Scénář filmů by musel být úplně jiný.

Musím se tedy spokojit s likvidací nepříliš důležitého velitele a získat důležité informace. Lidé jsou slabá, pomalá a křehká pakáž. Jejich pasti jsou viditelné na dálku a jejich jediná výhoda je, že se srocují do velkých skupin. Tak ať. vydržím hodně zásahu, zatímco jejich lebky se rozprsknou už po jednom. Jejich tužby a strach jsou mi volné. Potřebuji jen ukončit jejich životy. Svou vlastní existenci si sice uložit nemůžu, ale můžu se opravit z povalujícího se harampádí. Některým jednotkám se terminace nepovedla.

Indicie o polohách dalších hlídek sbírám z vybavení mrtvých hlídek. Minimálně na začátku musím pečlivě prohledávat trosky Pasadeny. Není těžké vystopovat lidi a postupně se dostat k hlavnímu cíli. Zbraně mohu používat jakékoliv. Měkká tkáň nevydrží nic. Nejvýhodnější je zbraň s největším zásobníkem. Někde v okolí působí i jeden vědec. Velká priorita k likvidaci, aby se nestalo, že se mu někdy brzy podaří přeprogramovat T-800. 

Při pečlivém průzkumu zabere Infiltrator Mode hodinu. Na střední obtížnost není problém zabít velitele na první pokus. Najít tři tajná místa je nejtěžší trofej ze hry. Myslím v kombinaci s Resistance. Terminátorova bunda je fakt boží.

Potřeboval bych plnohodnotnou hru za Terminátora s cílem zabít Johna Connora.

Pro: pocit z nepřemožitelnosti, infiltrace a likvidace

Proti: velitel lidí je jen průměrný lidský nuzák, jedna mise mi nestačí

+17

Terminator: Resistance

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 85
Terminátora jsem měl vždycky moc rád. Jako desetiletý jsem hlavně dvojku sjížděl snad každý týden na VHS kazetě po škole. Hlášky z původního dabingu jsem tenkrát uměl nazpaměť. To je asi ten důvod, že nový dabing nedokážu vydýchat a v dnešní době si pustím radši originál. A to je asi ten důvod proč se mi Terminator: Resistance tak líbí. Za svůj vzor si bere prostřihy z budoucnosti z prvních dvou dílů. Zachovává jejich hutnou atmosféru. V potaz ještě bere třetí díl, zatímco Terminator: Salvation jako kdyby vůbec neexistoval. Je to přesně to, co všichni zarytí nostalgici chtějí a kvůli tomu je to tak dobrý.

Atmosféra je fakt boží. Víc terminátorská ani nemůže být. Všude spoušť a zkáza. Zkázu zdůrazňují ikonické hudební melodie. Stroje číhají všude a rozdat si to na začátku na férovku třeba s T-800 není moc dobrý nápad. Mnohem lepší je útočit na ně ze zálohy nožem, počkat si, až budou procházet kolem zásobníku plazmy nebo hackovat strážní věže, které pak odvedou práci za vás. Otevřené lokace se dají také jen v tichosti proplížit, splnit hlavní úkoly a zmizet. To ale nebyl můj styl. Jakmile jsem na mapě neprolezl každý kout a nezničil každý stroj, tak jsem neměl pokoj.

Od začátku jsem cílil na co největší přísun zkušenostních bodů. Těšil jsem se, že otevřu úplně všechny perky. Jaké bylo pak mé rozladění, když jsem zjistil, že zde existuj strop zkušenostních bodů. Že je perky potřeba více vybírat. Že můj strop nastal někde ve dvou třetinách hry. Že nemá vůbec cenu investovat body do perku na přidávání více zkušenostních bodů. RPG systém zde má velké rezervy. Stejně tak systém craftění. Je pěkné, že to jde. Když se ale všechno potřebné stejně válí na zemi nebo u nepřátel, není to k životu až tak potřebné.

Převládala ale radost z prozkoumávání okolí a kocháních se hezkou, trochu stylizovanou grafikou. Některé zdánlivé nejasnosti lze eliminovat vyšší obtížností. Opravdu doporučuji hrát vyšší obtížnost než normal. Hra se tím stává mnohem více smrtící a nemilosrdnou. Pak je to teprve ten boj o přežití jaký jsem si představoval z filmů. Chce to pak ještě víc taktizovat, klást pasti, využívat prostředí a promyslet si každý výpad. Když už dojde na vyloženě akční části, tak hra také nezklame. Pocit ze střelby je zde výborný.

I kdyby některé nedomyšleností někoho mohli odrazovat, tak minimálně příběh za to stojí. Takhle mělo vypadat pokračování Terminátora 3. Možná trochu zamrzí nízká motivace ke znovu hraní. Škoda, že nenabízí nějaké zásadní rozhodnutí i když je ve hře celkem dost dialogů. Ani k získání platinové trofeje nepotřebujete nic víc než normálně hrát a hru dohrát klidně na nejlehčí obtížnost.

Herní výzva 2024
"Láska nebeská"

Pro: bere si za vzor první dva filmy na které odkazuje, perfektní atmosféra, skvělé příběhové provázání s první filmovou trilogií, z laserových samopalů se ve hrách zase tak často nestřílí

Proti: nedomyšlené sbírání zkušeností, nízká motivaci ke znovuhratelnosti

+18

RoboCop: Rogue City

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 90
RoboCop mě zaujal natolik, že jsem si hned po dohrání musel pustit film, který jsem sice někdy před patnácti lety viděl, ale sešel mi dost z paměti. Vearhoven prostě umí a já si užíval naprosté věrnosti. Stejní herci, stejné prostředí, stejné zpravodajství, stejná absurdita. RoboCop je tak odlehčený, že ho milovník žánru nemůže nemilovat. Špína a svinstvo se skloubí s absurdním humorem. Děti by z toho měli noční můru, dospělí srandu. Robo je prostě borec a možná je ještě větší sranda hrát za něj jako za pragmatické robota bez citů, než za procítěného člověka. Cestu si můžete vybrat. Hra obsahuje celkem výrazný Role Play prvek.

Začátek vypadá jako klasická přímočará řežba prošpikovaná cut-scénami. Krev lítá, končetiny lítají, hlavy praskají a při každém zásahu je slyšet uspokojivé plesknutí projektilu do masa. Až je s podivem, že si zlí pankáči na tohoto obrněného borce troufnou jen s konvenčními zbraněmi. Zároveň cítím sílu svých zbraní. Ať je to dlouhá dávková automatická pistole nebo zbraně padlých nepřátel.
Nikdo neměl šanci. Jen ti rukojmí všichni umřeli. S gamepadem mi šlo rychleji zaměřovat až v New Game Plus, když už jsem měl po 25 hodinách přeci jenom trochu větší cvik.

Očekávání lineární akce zařízla hned druhá mise, která mě hodila do otevřené části města. Kde jsem se mohl volně pohybovat, prohledávat a plnit různé úkoly. A není to jen o tom všechny zastřelit. Je to plné rozhovorů a rozhodování jakým směrem se vydat. Můžete prohledávat město a pouště se do nepovinných úkolů, které mají své vlastní příběhy. Někde jen nenásilně vypátráte vraha nebo hledáte ztracené dítě či kočku. Rozdáte pár pokut nebo zastřelíte padouchy, kteří si berou rukojmí. Skoro vše jde vyřešit více způsoby. Za vše sbíráte zkušenostní body, které dáváte do schopností vám blízkých. Já chtěl všechny, ale nakonec jsem se rozhodl si nejdřív namaxovat ty nenásilné.

Příběh je stejně robocopovský jako ve filmu. Velká kriminalita, všude špína, chudoba, bordel a všemu vládne nepříliš hodná korporace. Robo je jediný maják spravedlnosti, který s tím může něco udělat. Ne všichni mu věří. Přeci jenom by to měl být hlavně robot. Průstřel hlavy mu ale evidentně nevymazal lidská vzpomínky a některé návyky. A ten osmdesátkový feeling je prostě boží. Jsem rád, že se autoři neřídili novodobým remakem. Tohle má pro mě, jako pamětníka, mnohem větší sílu. Jak říkám. Vearhoven je klasik. Teď bych Teyone prosil ještě pořádnou adaptaci Hvězdné Pěchoty.

Není to těžká hra. Doporučuji spíš vyšší obtížnost.

Herní Výzva 2024
"Nikdy se nevzdávej!" (hardcore)
Lze použít třeba ještě V záři reflektorů nebo v Tenkrát v Hollywoodu

Pro: naprostá věrnost osmdesátkovému originálu, fenomenální pocit ze střelby, překvapivě otevřené město, které natáhne herní dobu, absurdita a krev

Proti: někdy mi při všem tom kecání chyběla akce, pasáže s flashbacky a zlými sny jsou pro znalce repepetivní a nezajímavé

+31

Call of Cthulhu

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 75
Je to jeden z těch případů, které nikdo nechce. Co jiného zbývá zadavateli než přijít k největšímu alkoholikovi a ztroskotanci, který práci jako jediný soukromý detektiv ve městě vezme. Shodou okolností je to válečný veterán, který si sebou nese trauma z války, se kterým se nemůže vyrovnat. A proto chlastá. Že by se to dotklo jeho inteligence nebo fyzické kondice nehrozí. Za to je psychicky labilní a má problémy rozeznat realitu od snu. Ideální obět pro boha Cthulhu.

Ach, ty noir klišé. Toho se nikdy nenabažím. Zvlášť, když je to spojené s Lovecraftem. Co může být vděčnějšího? Minimálně na začátku má Call of Cthulhu hodně podobnou atmosféru jako Call of Cthulhu: Dark Corners of the Earth. Ponuré a bezútěšné přístavní městečko. Jen zdejší lidé ještě nejsou tolik nepřátelští. Nespíš ještě nedošlo k jejich posednutí. Můžete se tedy s nimi vybavovat podle libosti. Nebo se s nimi můžete bavit jen trochu a zkusit to třeba cestou prohledávání prostředí a dedukce. Díky RPG systému vám hra dá určitou volnost v postupu. Díky linearitě ale vždy skončíte ve stejném bodě.

Bavilo mě prohledávat prostředí. Nacházet různé zápisky či indicie o tom co se dělo nebo co se děje. Stejně tak mě bavilo si naházet body do řeči, charismatu a maximálně vyzpovídat všechny postavy. Spíš než řešení hádanek to bylo o užívání si prostředí a příběhu. Hra vám umožní podívat se na děj očima jiných postav a celou dobu se snaží hráče držet v nejistotě co se ve skutečnosti děje a kde je pravda. Co je jen sen, halucinace nebo skutečnost. Balancuje na hraně duševního zdraví hlavního hrdiny. Je jen na hráči jak se k tomu postaví svých chováním. Bohužel, hra vždy skončí ve stejném bodě. Není to velké dílo a snaží se býti spíše filmem, což si trochu protiřečí.

Slušné rozhovory a skvělé části, kde toho můžete hodně najít, střídá s nudnými pasážemi, které se zaměřují na hrdinovu psychiku nebo se snaží být akční. Vrchol zbytečnosti pro mě byla střílecí pasáž. Která je celá nedotažená a na sílu. Halucinogenní pasáže, kde ve tmě hledáte cestu dál, také nejsou nic moc. Je to velká škoda, protože tyto hluchá místa obzvlášť vyniknou v nepříliš rozlehlé hře s průměrnou délkou. To bych jako fanoušek psychologických hororů hře odpustil. Vlastně jsem se většinu hry slušně bavil.

Trochu mě ale zklamal konec. Ve kterém si různé konce vybíráte výběrem v posledním dialogu. Což je nic moc a trochu mi to zkazilo dojem. Po dohrání se k tomu dá vrátit. Poslední uložení je před posledním dialogem. To ale mé rozpaky spíš umocnilo. Dal bych přednost jednomu konci s propracovanějším finále.

"Volání Cthulhu"
Dalo by se asi použít i v "Nikdy to Nevzdávej"
Herní Výzva 2024

Pro: je to Cthulhu, je to noir, má to pěknou atmosféru

Proti: nezáživné pasáže hlavně v druhé polovině, víc konců hře škodí, filmová linearita neprospívá RPG systému

+18

LEGO Harry Potter: Years 1-4

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS4 70
První Lego hra bez dabingu, kterou jsme hráli. Vlastně je to nejstarší díl ze série, který se dočkal verze pro PS4. Dabing přišel o něco později a je to věc, který nástupcům jedině prospěl. Do tohoto pojetí vyprávění příběhu se dostanou opravdu jen znalci předlohy. Harry Potter byl knižním fenoménem a pop kulturní ikonou. Kdo to nezná, bude prd vědět, co se děje v cut-scénách. Koho by také před čtrnácti lety mohlo napadnout, že by to ještě po takové době mohlo někoho zajímat. Ha, ha Harry Potter. To je ta 20 let stará vykopávka. Už by to chtělo novou verzi.

Rozhodně mohlo, protože se hra dá hrát i na nejnovějších konzolích (Jedu PlayStation, takže mě zpětná kompatibilita Xboxů míjí.), je pro děti a dá se hrát ve dvou. Na první pohled si člověk řekne, že je to infantilní Harry Potter, kterého si může zahrát i s malým dítětem. Že bude hrou procházet jako nůž máslem a pohodově se u toho odreaguje. Bohužel to tak není. Hra se snaží o hádanky. Hádanky, které jsou sice triviální, ale najít aktivní kostičky je často zdlouhavé a někdy až frustrující. Někdy je potřeba být rychlý. Kamera tomu ale moc nepomáhá. Hlavně ta splývající a trochu chaotická při hře ve dvou.

Jako, že Lego Ninjago nebyl zrovna vrchol série, ale některé prvky už měl vyřešené tak, že vracení se ke starším dílům vyžaduje snést určité nepohodlí. Například mi dost chybí mapa Bradavic. Pokud jedete dohrání na 100 procent, je těžké se v tom bordelu snadno orientovat. Odlehčené komediální ladění se může zdát fajn. Mě to ale k vážné předloze vůbec nepasuje. Na rozdíl od mých dětí vlastně ani nejsem moc velký fanoušek Harryho Pottera. Když si ale tuto hru v obchodě nejmladší vybral, zahrál jsem si to s ním. A docela jsem se bavil.

Až na pár kratších ale o to otravnějších zákysů je to celkem přímočará a jednoduchá hra. Pro menší děti ideální. Já jako dospělý vidím přidanou hru ve sbírání trofejí. Tím jsem možná zbytečně zatížen a hru mám stále nainstalovanou. Dávno po dohrání to občas zapínám, abych v Bradavicích vyzobal všechny collectibles. Bez toho je to docela krátké. Je to ale akorát tak dlouhé, aby u toho dětičky udrželi pozornost.

Pokud si chcete zahrát jen jednu Lego hru, sáhnul bych po novějších dílech.

Pro: standardní Lego hra pro děti, která je odmění snadným dopaminem, nic vás nemůže zabít

Proti: někdy není jasný postup vpřed, absence mapy Bradavic, kamera při hře ve dvou

+11

Condemned 2

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS3 85
Jak udělat po dvou a půl letech pokračování, které si může dovolit vypadat stejně jako první díl? Nevydat to na PC... (potelsk za vtip). Nechtěl bych ale Condemned 2 moc křivdit. Obsahuje esence, které by správné pokračování mělo mít. Po relativně "civilní" jedničce je pokračování rychlejší, je akčnější, prostředí ještě víc ošuntělejší, násilí je brutálnější a horor je hororovější. Někdy jsem si říkal, že je to až moc. Že se hra až moc snaží terorizovat hráče. Kdybych nevěděl, že je hrdina stejný člověk jako v prvním díle, ani náznakem bych ho nepoznal. Alkoholický vágus v těsném zombie předstádiu co chlastá jako zjednaný. Všichni víme, že takový alkoholik by dostal od prvního střízlivého věchýtka do huby. Ne tak náš hrdina.

Celou hru mlátí pomatené lidi což prokládá děsivými halucinacemi jako na hodně špatné tripu. Když nechlastá, tak má rozmazané vidění a třas v rukou. Do toho má kapacitu ustát pohledy na nejděsivější vraždy v nejhorších částech města a ještě se soustředit na vyšetřování. Samotné vyšetřování a dedukce mě bavily mnohem víc než akce. Akce je tady kontaktní a celkem těžká. Za celou hru jsem nebyl schopný se jí naučit tak abych zvládal zpacifikovat (ehm, zabít) nepřátele s přehledem a na první dobrou. Autosave byl můj dobrý kamarád a často jsem na něj čekal jako na smilování.

Condemned 2 má sice trochu přestřelenou a někdy skoro až samoúčelnou atmosféru. Hra mě ale držela v napětí. Všechno, o co Ethan v prostředí zavadí udělá zvuk a upozorňuje nepřátelé na vaší přítomnost. Ti se často schovávají za překážkami a snaží se vás překvapit. Občas hra dokáže vytvořit kouzelné okamžiky. Užíval jsem si hlavně úprky před moc silnými nepřáteli. Některé situace jdou vyřešit i dvěma způsoby. Je libo všechny zabít nebo se okolo těch hodnějších jen proplížit? Pohyb oproti jedničce je mnohem volnější a hře to jedině prospělo. Dokonce se i změní prostředí. Což mě dost překvapilo.

Co hře neprospívá je bohužel slabý frame-rate. Projeví se to hlavně v době útoku více jak jednoho rychlého nepřítele na blízko. Někdy to spadne snad na 20 fps a v takových případech jsem boj neměl moc pod kontrolou a někdy byla trefa o náhodě. V našich náctiletých letech bychom řekli, že se hra cuká. Já jsem se s tím ale dokázal srovnat a spíš než to jsem si užíval samotnou atmosféru, vyšetřování a náročné kontaktní souboje. Škoda, že to není moc dlouhé a bossfight je z poloviny řešen podivným quick-time eventem.

Také je škoda, že hra neobsahuje trofeje. Protože se snaží motivovat k vyhledání všech transmitorů, rádií, televizí. Nebo když stihnete odpovědět parťákům na otázky či vedete přesné vyšetřování i s reportem důkazů. Sem by se trofeje hodili jako sůl. Hru by ke mě určitě připoutali k druhému průchodu. On si to tedy zaslouží už jen samotný příběh.

Pro: volnější pohyb, atmosféra, vyšetřování, zmagořený lidi, snaha o měnné prostředí, je to horor jako vyšitý

Proti: někdy až moc přestřelené, alkoholici jsou ve skutečnosti větší trosky, na PS3 často neuspokojivý frame-rate, krátké a bez trofejí

+12

A Plague Tale: Requiem

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 85
Byl jsem unešený z atmosféry, temného grafického ztvárnění gotického středověku a celkově ze singleplayerové filmovosti prvního dílu. Takové hry mám u televize nejradši. Sednout si na gauč a ponořit se do příběhového interaktivního zážitku. Druhý díl Requiem nabízí stejný styl hratelnosti. Je potěšující, že v dnešní době v záplavě Live Service/Free to Play her vznikají stále takové hry. I když často prodělají a pak skončí ze znouzectnosti alespoň na PS+ či jiných podobných platformách.

Oproti Innocence nabízí Requiem to samé. Jen se místo severní Francie podíváme do té jižní a dál do středozemního moře. Ponurá temnota středověkého města je vyměněna za více sluníčka, barev a krásné přírody idylického středomoří. Brutální atmosféra prvního dílu je v Requiem trochu rozmělněna. Na druhou stranu si můžete užít znepokojivých a děsivých kontrastů na větší a epičtější ploše hry. Akvitánské vévodství mi někdy chybělo. Jeho prostředí mi bylo bližší. Změna je ale život a stát na místě by byla chyba.

Největší problém prvního dílu byl určitě inteligence nepřátel. Druhý díl se v tomto aspektu značně zlepšil. Jakmile vás nepřítel spatří, můžete mu sice utéct. Bude ale stále bez přestávky a ostražitěji prohledávat okolí. Na druhou stranu má Amicia nové prostředky, jak se nepřátel zbavit. Pokročilejší a smrtící alchymii. Kuš při jejímž maximálním vylepšení nad jinou zbraň není nebo třeba samotného Huga a jeho krysy. Hru jsem dohrál dvakrát. Jednou jako mírumilovný stealth za 25 hodin. Podruhé jako nekompromisní zabiják na nejtěžší obtížnost v New Game+ za 10 hodin.

Zabíjet je tady to nejjednodušší. V některých ohledech je Amicia tak surová, že kam se na ní hrabe třeba Ellie z The Last of Us II. Platinovou trofej jsem tentokrát nedal. Chybělo mi vylepšit alchymistkou vynalézavost na maximum. Nedosáhl jsem na ni asi proto, protože jediná má alchymistická vynalézavost sloužila k brutálnímu zabíjení. Ne, že by si to nepřátelé nezasloužili. Jen se ze mě stal takový vynalézavý Manhunt. Sice se není čím chlubit, ale když je to nejjednodušší způsob průchodu, tak co má hráč dělat.

Nešťastník Hugo. Všude kam on s přáteli a jeho rodinou přijdou, tak jim jdou dřív nebo později po krku. On díky tomu nechtěně a nešťastně rozsévá zkázu i mezi nevinnými a hodnými lidmi. Za mě je to jedna z nejtragičtějších a nejnešťastnějších postav co jsem ve hrách potkal. A přitom je to jen šestileté nevinné dítě. Bylo mi ho opravdu líto. Sledovat jeho postupný a celkový psychický rozklad. Konec není překvapivý. Je nevyhnutelný a celý postup hrou je vlastně takové smíření se s ním. 

Hudbu v závěrečných titulcích jsem si opravdu vychutnal. Vlastně jako v celých obou dílech.

Pro: vylepšená AI, rozšíření herních možností, rozmáchlejší a krásný svět, závěr prostý sentimentu, úžasná hudba

Proti: zabíjení je ten nejjednodušší způsob průchodu, děsivá atmosféra prvního dílu byla lepší, ošklivější postavy

+18

Oddworld: Stranger's Wrath

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 80
Je to jako včera, když jsem na prvním PlayStationu a poté na PC pařil Oddworld: Abe's Exoddus a nechával se unášet skvělou atmosférou. Nikdy jsem Abeho nedohrál. Už je to dlouho, co jsem ho hrál, ale vzpomínky mám pořád živé. Oddworld: Stranger's Wrath bohužel atmosféru prvních dvou předchůdců nemá. Může za to 3D engine, který trochu postrádá duši temného plošinovkového 2D světa. Změna herní žánru se sice ukázala jako slepá vývojová větev, ale to neznamená, že by to bylo marné.

Kromě 3D enginu bohužel atmosféře nepomáhá ani poněkud chudá paleta zvuků. Je to takový zvukový minimalizmus. Trpělivě jsem hru na Vitě testoval se sluchátky se zjištěním, že se bez zvuků v klidu obejdu a díky tomu ušetřím trochu času při vytahování konzole v MHD. Jediné, čeho jsem díky tomu mohl litovat je skvělý dabing, který mě bavil. A to hlavně dabing hlavního hrdiny, který má správně hluboký a hrubý hlas pravého drsňáka.

Stranger´s Wrath také trpí poněkud chudým designem misí. Celou dobu jsem měl pocit, že procházím pomyslným tunelem prošpikovaným dlouhými spojovacími chodbami, které nejspíš slouží k tomu, aby si mohl hrdina pořádně zaskákat v režimu třetí osoby. Celé je to lemované živoucím a barevným prostředím, na které se někdy pěkně kouká. I na Vitě, kde ale v některých větších scenériích padá frame-rate nepříjemně pod 30 FPS. Se skřípěným zubů jsem to za cenu mobilního hraní vydržel a věnoval se zajímavé akci a zajímavému skloubení žánrů. Respektive výběru pohledu na hru.

Zatímco režim ze třetího pohledu se hodí na skákání, lezení, útěk, či rychlé přesuny. Díky pohledu z vlastních očí si originálně zastřílíte zvířátky nebo hmyzem, který také supluje konvenční i nekonvenční munici.
Chcete munici? Musíte jí nejdřív chytit nebo koupit. Kupování munice je ale nuda. Lepší je investovat do různých vylepšení výbavy. Hra se dá procházet díky zabíjením nepřátel nebo jejich chytáním. Což není tak krvelačné a je za to víc peněz. Já rád chytal. Taktika omráčení jednoho, jeho rychlé chycení a útěk mimo dosah ostatních kvůli vyléčení se vyplatila. Jen jsem si musel zvyknout na to, že při chytání se automaticky přepne kamera a zpátky už automatická není. Že se kamera z třetího pohledu moc nehodí na boj, protože se sama natáčí pomalu, neobratně a hrdina v tomto pohledu zvládne jen mlácení nebo hlavičkování.

Musím říct, že na začátku jsem trochu při hraní trpěl a chtěl jsem Stranger´s Wrath naložit. Všechny zmíněné problémy jako je design prostředí nebo problémy s kamerou mě rozčilovali hlavně na začátku. Postupem času jsem ale ocenil originalitu a unikátnost hry. Svobodu rozhodování ve smyslu více možností jak naložit s nepřáteli. Nic podobného jsem ještě nehrál. Navíc je to slušně dlouhé, je to western a obsahuje to jeden velký zvrat, který hru okoření a pořádně změní tempo. Zvratu předchází opravdu pěkná animace po vzoru svých předchůdců.

Herní výzva 2024: Nemova říše (hardcore)
Dá se ještě použít: Ztraceno v překladu

Pro: originální zbraň a munice, možnost nezabíjet, fungují skloubení akce a skákačky, délka hry, dějový zvrat

Proti: opravdu hodně tunelovitý design, neposlušná kamera za zády, chudá paleta zvuků, kolísající frame-rate na Vitě

+12

Knack II

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 80
To jsem takhle jednou hledal co bychom si mohli se synem zahrát v kooperaci nebo prostě jen společně. Vyrazili jsme do obchodu, kde kromě Lego her a kdejakých závodů měli jen tohle. Tak jsem to bez jakékoliv znalosti vzal. Druhý díl barevně vykreslené hry, kde vystupuje dosti bizarní hrdina, lidé s velkými hlavami a goblini se svými vynálezy. Japonský steampunk jako vyšitý. Kromě toho se to hraje podobně jako třeba God of War.

Hlavní hrdina složený z úlomků, který v bitevní vřavě narůstá, protože se na něj lepí další bordel, je originální nápad. Zvlášť, když ze sebe může úlomky setřást a znovu nalepit podle potřeby. Kromě procházení skulinami a přecházení přes úzké římsy to má uplatnění i v boji při vyhýbání se mocným úderům. Moc jsme to ale nepoužívali. Protože, když ze sebe Knack setřese úlomky, hra se v bojích stává dosti nepřehlednou. Největší zábava není se zmenšovat, nýbrž zvětšovat. Když se Knack postupně zvětší do své maximální velikosti, stává se z něho nemilosrdný tank, který válcuje všechno před sebou s uspokojivou lehkostí.

Hra se často snaží měnit tempo hry. Což by bylo fajn, kdyby obsahovala méně skákacích pasáží. Které jsou nudné, zbytečné a někdy i frustrující. Ničí tempo. Když hraji hru jako je Knack 2, chci hlavně rubat a maximálně snesu nějakou hádanku na odlehčení. Kdybych chtěl hrát hopsačku, tak si zahraji třeba Raymana nebo Hop Sváču. Na druhou stranu hra obsahuje snad nejzábavnější quick-time eventy co jsem zažil. Nejsou těžké a je opravdu zábava sledovat Knacka jak to má všechno spočítané.

Samotný boj je zábavný. Zvlášť ve dvou, kdy si můžete navzájem svá komba doplňovat a boostovat. Snadno se z vás mohou stát mašiny na zkázu. V kooperaci bych se vůbec nebál hrát hru na těžší obtížnosti. My jsme hráli na normal a bylo to skoro bez ztráty kytičky. A to je synovi šest let.

Knack a jeho přátelé létají po rozlehlém světě, který zachraňují a zároveň se díky tomu často mění prostředí. Až na skákající pasáže nuda nehrozí a celé je to slušně dlouhé. Na pohodový co-op jako dělané. Knack II nabízí dva režimy grafické kvality se zamčením frame-ratu na 60 fps. Na novějších konzolích je to tedy pěkně barevná a plynulá podívaná.

Pro: perfektní co-op souboje, narůstání Knacka do monstrózní velikosti, slušná délka, zábavné quick-time eventy (kdo to má)

Proti: nudné a časté hopsací pasáže

+11

Hotline Miami

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 85
Jsem takhle jel v metru, vedle mě si sedl jedinec s nějakou mentální poruchou a sledoval co hraji na Vitě. Asi pět zastávek se koukal na krvavý masakr. Na mé časté umírání. Na manické opakování téhož stále dokola. Na sadismus herní postavičky. Kdy nestačí hlavu omlátit o zem. Mnohem víc bodů dostane, když předtím vezme do ruky páčidlo a hlavu rozmašíruje na kusy. Celé navíc v kaluži cákající krve. Ani nevím, kdy přesně vystoupil. Prostě ideální hra pro handheld, kterou si vezmete mezi neznámé lidi. Nejlépe do narvaného MHD.

Znovu opakování je v Hotline Miami až neuvěřitelné. Nikdy v žádné hře jsem nezažil, že bych za jednu minutu zopakoval třeba šestkrát jednu misi a vůbec mi to nevadilo. Je to intenzivní, je to rychlé a načtení nového začátku je okamžité. Já mohl jen přemýšlet nad tím, co jsem udělal špatně. Jak bych to mohl udělat lépe. Jak udělat větší bordel. Co udělat pro to, aby to bylo krvavější a variabilnější. Prostě, abych za to dostal, kromě samotného splnění mise, víc bodů. Úplně jako ve skutečném životě.

Beru tedy všechno co mám po ruce a jdu do toho po hlavě. Využívám všechny možné zbraně. Od chladných až ke střelným. Když dojdou náboje, hodím na gangstera zbraň a pomůžu si třeba dveřmi. Má nejoblíbenější maska koně mi problematiku dveří hodně usnadnila. Ale není za to moc bodů. Chvílemi mi vadilo, že nevidím moc do dálky, ale nepřátelé jo. Střílím na slepo až do doby, kdy seberu masku žirafy. Vidění celé úrovně ale není ten zásadní bonus. Proto se vracím ke střílení na slepo.

Hudba je o ničem, zvuky zbraní a bouchání hlavami o zem taktéž. Proto mi ani nevadilo hrát bez zvuku. Vlastně jsem se na to mohl lépe soustředit. Představa, že autoři zakomponují zvukové emoce postaviček a já to na chvíli pustím nahlas v metru je sice lákavá, ale radši ne. Délka hry je tedy jediný zásadní velký mínus. Což je na druhou stranu dobře pro hru. Když se od ní nemůže hráč odtrhnout a má pocit, že i když jí tisíckrát opakoval, má to hned dohrané. Samotného by mě zajímalo, kolik v tom mám hodin.

Pro perfekcionisty, sběratele trofejí a streamery má Hotline Miami přidanou hodnotu i po dohrání. A já se rozhodně nebudu nutit do druhého dílu.

Herní výzva 2024: Ve stínu pixelů 
Lze ještě použít v kategoriích: Nikdy se nevzdávej!  

Pro: intenzivní, rychlé, krvavé a maximálně zábavné, ideální pro handheld

Proti: nic moc ozvučení a hudba, málo misí

+14

Shellshock 2: Blood Trails

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 45
Prvně bych chtěl říct, že Shellshock 2 nemá s prvním dílem nic společného. Kromě zasazení do vietnamské války. Samotná válka je zde dost v pozadí a hra se vydala cestou hororové zombie střílečky. Hororové jen za předpokladu, že necháte jas hry na defaultním nastavení. Celá atmosféra stojí na tmě a kuželu světla baterky ve tmě. Strach z nakažených nepřátel je větší, když je zahlédnete na poslední chvíli. Když poté musíte v kontaktním souboji šetřit náboje a utíkat, protože často dojdou. Atmosféra není vůbec špatná. Má to punc snového pekla. Hra se s nikým nemazlí. Všichni kamarádi nebo spolubojovníci brzy umřou. Nastavuje pocit těžko překonatelného zmaru.

Minimálně ze začátku mě Shellshock 2 slušně bavil. Přestřelky s vojáky měli říz. Zbraně střílejí tak jak mají. Vojáci toho vydrželi stejně jako lidé a lítali z nich pěkné cákance. Bohužel, čím déle jsem procházel hrou, tím víc mě rozčilovala. Extrémní naskriptovaná lineárnost časem začala spíš připomínat on-rail střílečku. Všechny postavy se chovaly naprosto pitomě a nerealisticky. Quick time eventy se zbytečně často opakovali. S gamepadem se tyto pasáže dají přežít. Na klávesnici je to frustrující, nudné a naprosto zbytečné. V této hře navíc vůbec nedávají smysl a jsou tam jenom pro to, aby tam byli. kolejnicový design je příšerný a umocňuje ho i nemožnost skákat. Ke konci se sice autoři pokusí o jednu otevřenější misi. Bohužel jen o jednu.

Z počátečních bojů s vojáky hra sklouzne ke kosení zoufalých nakažených. Vždy naservíruje hráči maximálně dvě zbraně na výběr a navíc nejsou ani pořádně vyvážené. Takto slabou a zbytečnou brokovnici jsem snad nikde neviděl. Jakmile se roztěkaným zombiím s ní netrefíte do hlavy, je k ničemu. Shellshock obsahuje i pár pozdějších misí, kde jsem se bál o život, ale zábavnost je čím dál horší. Naštěstí hra skončila dřív, než jsem stačil být úplně znechucený. Bylo to až překvapivě krátké a nedokážu si představit, že bych za tohle zaplatil třeba litr v době vydání (byla prodávána za AAA cenu).

Sice bych dostal docela hezkou, pěkně ozvučenou a atmosferickou hru. Která ale, po nějaké době, zabije všechen svůj potenciál. Nabízí dvě a půl hodiny průměrného střílení, průměrného příběhu, katastrofálnímu designu, okořeněného dementními QTE. Alespoň, že to bez problémů funguje.

Má to i světlé chvilky, ale často jsem měl pocit, že jsem ve hře podobné Condemned, která je zpracovaná jako Duty Calls.

Pro: krvavě tísnivě snová atmosféra funguje, pěkné ozvučení, zasazení

Proti: postupná zhoršující se kvalita, design misí, otravné a zbytečné QTE, podivné chování příběhových postav, špatně vyvážené zbraně, extrémně krátké, přechod na střílení hord zombií nebylo správné rozhodnutí

+14

The 3rd Birthday

VšivákVšivák
Dohráno
  • Vita 70
Je to první cesta do, pro mě, neznámé série. Sice moc nedává smysl, abych začínal posledním dílem, alespoň ale nebudu zatížen vzpomínkou na předchozí díly, které určitě měli ten jediný správný herní žánr a atmosféru. Jelikož hra dostávala jen průměrné hodnocení byl jsem trochu skeptický (co bych neudělal pro herní výzvu). Začátek hry mé obavy bohužel potvrdil. První dojem není vůbec dobrý.

Prvně mě zarazila ošklivá grafika. Copak neumí PSP mnohem víc, v době, když už bylo na konci svého životní cyklu? Když si vzpomenu jak pěkně vypadal třeba Silent Hill: Origins a jak se pěkně hýbal. The 3rd Birthday na pohled nevypadá moc hezky a divil bych se, kdyby snímkování dosáhlo alespoň hodnoty 30. Chápu, že konzole měla své limity v počtu ovládacích prvků. Smutné je, že už si někdo nedal práci hru přizpůsobit na Vitu. Stačilo jen zapojit pravou páčku na míření a zážitek s hratelností by se posunul úplně jinam. Zaměřovat levým analogem a zároveň šipkami posunovat kameru je šíleně pomalé a neintuitivní.

Jako, že se kamera sama neotočí ve směru na který je postava natočená. Otočí se až za mířidlem. Zatímco se ale klasická útočná puška zaměří automaticky, odstřelovací puška nebo granátomet nikoliv. Musíte se pěkně dlouho manuálně otáčet. Nejdřív šipkami a pak analogem na levé ruce. Ach bože.. PSP jsem měl rád, ale kvůli tomuto problému jsem ho dal radši pryč.

Další problém hry spočívá v tom, že je to prachsprostá jednoduchá střílečka, která zároveň obsahuje asi hodinu animací, kde postavy filozofují jak o život. Kde je vám podáván umělecky abstraktní příběh a celé je to podbarvené hudbou, která se absolutně nehodí do akčního žánru (I když chápu, že hudba se nedá nikdy objektivně posoudit). Jako kdyby hra nevěděla, čím chce být. Hezky vypadající animace mohli být klidně kratší a uvolněná paměť mohla jít radši do hratelného obsahu, kterého mohlo být víc.

Jakmile jsem si zvykl na ovládání, zjistil jsem, že The 3rd Birthday je ve skutečnosti výborná střílečka. Při převtělování do těl vojáku mi hned v hlavě vyjela Messiah. Hru, kterou jsem kdysi chvíli hrál a nějakým zázrakem jí mám stále v paměti. Tady samozřejmě hrdinka není tak bezbranná a celý systém převtělování je jednodušší. Hra vás vždy hodí do arény s několika vojáky a poraď si. Souboje jsou náročné a někdy slušně adrenalinové. Zbraně nemají velkou sílu, zatímco nepřátelé ano. Zároveň jich je víc a na konci každé z epizod je silný boss. Postup není zadarmo a to je dobře. Často jsem umíral a dlouho jsem pobíhal se zakrvácenou a polonahou hrdinkou, než jsem zjistil, že se dají za prachy šaty obnovit a bunda, pod kterou nic moc nemá, zároveň slouží i jako brnění. Japonci se nezapřou.

Je to jen střílečka. Přes všechny problémy a děsivý začátek, sakra zábavná střílečka.

Herní výzva 2024: Ukradené vánoce
Lze ještě použít v kategoriích: Láska nebeská, V záři reflektorů (hardcore)

Pro: náročné souboje jak s průměráky tak s bossy, převtělovaní je neokoukaná mechanika

Proti: PSP umí lepší grafiku, uzpůsobení ovládání pro Vitu by tomu více než prospělo, špatná kamera, nepadnoucí hudba, špatný první dojem

+11

A Plague Tale: Innocence

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 90
Čekal jsem lineární příběhovou hru z neokoukaného, pro mě atraktivního, prostředí středověké Francie zasažené morem a dostal jsem přesně to. Emotivní příběh dvou dětských sourozenců, kteří procházejí krutým peklem a snaží se přežít. Je to přímočaré. Je to krásné, kruté a slza také párkrát ukápla. Čekejte historické kulisy, ale nečekejte realistický příběh. Prostředí nadmíru depresivní, temné, ale zároveň krásně graficky zpracované. Podbarvené temnou, ale uhrančivou hudbou plnou motivů temného středověku. Kde hlavní nástroj je violončelo.

Hra obsahuje špičkový profesionální dabing. Jak francouzský, tak anglický. Kvůli herní výzvě jsem hrál ve Francouzštině s českými titulky. Po dokončení a vracení se do jednotlivých kapitol kvůli trofejím, jsem přesedlal na Angličtinu. Immersi mi to nezkazilo. Obojí je skvělé. Hlasy dabérů obou postav vypráví kontrast dvou dětských nevinných hrdinů pocházejících ze šlechtické rodiny. Kteří byli z minuty na minutu hozeni do reality temného středověku v době těžké krize. Amicia to zvládala ještě celkem dobře. Pětiletého Huga mi bylo opravdu líto. Působilo to na mě až překvapivě.

Hratelnost hry je famózní. Jakmile mě jednou chytila, měl jsem problémy jí vypnout a jít spát. Poštěstilo se mi mít ale celou jednu volnou sobotu. Kdy jsem hrál hru celý den a vlastně jsem jí celou dohrál na tři zátahy. A to není úplně krátká. Bylo to jako sledovat film. Film s námětem, který tu nikdy předtím nebyl. Obtížnost je nastavená tak, aby to hráč neměl zadarmo, ale zároveň se nefrustroval zbytečnými záseky. Zábavný stealth, jednoduché hádanky a adrenalinové akční scény. Hratelnost se mění a nesklouzne do stereotypu.

Bohužel to celé trochu kazí umělá inteligence nepřátel. Později ve hře stačí mít na snadný postup vyčištěnou únikovou cestu. Má taktika byla prakem sundat helmu vojákovi chemikálií a utéct. Když se všichni uklidnili, už ho stačilo jen trefit šutrem do hlavy a utéct. Voják se vrátil k mrtvole svého druha a dělal jakoby nic. Nepřátelé vás nepronásledují daleko. I když vás u toho přistihnou, nejsou dlouho podezřívaví a rychle se uklidní. Stačí jen mít trochu trpělivost a dojem ze hry se hned dostane skoro k arkádě. Naštěstí tuto taktiku nelze uplatňovat všude.

Mnohem víc mi ale v paměti utkvěli scény jako přechod bitevního pole, zhasnutí vojákovi lucerny uprostřed hejna krys, hrdinné Rodrikovo tlačení vozu za účelem ochrany před lučištníky nebo poslední epický souboj s brutálně nechutným hlavním záporákem. Během hry se postava ustrašené Amicie změní na nekompromisního zabijáka. Využíval jsem k tomu prostředí, vybavení či další sofistikované a kruté prostředky. Nepřátel mi nikdy nebylo líto. Zasloužili si to.

Jen víc těchto neokoukaných, skoro až filmových zážitků.

 Herní výzva 2024: Ztraceno v překladu
 Lze ještě použít v kategoriích: Nemova říše, Nikdy se nevzdávej! 

Pro: prostředí temného středověku, mor a krysy jsou neokoukané, kontrast prostředí a dvou nevinných dětí, atraktivní lokace, krásná grafika, krásná hudba

Proti: umělá inteligence nepřátel je špatná

+25

Shellshock: Nam '67

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 70
Shellshock na mě zapůsobil naprosto příšerným prvním dojmem, pokud vynechám skvělou hudbu z menu. Nevýraznou grafiku z dob vrcholu éry PS2 a Xboxu vem čert. Mnohem horší byl samotný pocit z hratelnosti. Kostrbatý pohyb, nepřesná střelba, respawn a nezvyklé ovládání mě dohánělo k šílenství. Pocit ze střelby byl sám o sobě hrozný. Korunu tomu dávala samoúčelná brutalita, kdy se trefíte do těla a upadne noha nebo praskne hlava jako v Soldier of Fortune: Payback. Ovládání vyžaduje neustálé potvrzování každého úkonu a hordy nepřátel nekonečně nabíhají do doby překročení skriptovacího bodu.

Děs ze hry naštěstí po nějaké době nahradilo zvyknutí si. Chvíli po té slušná zábava. Po vypnutí mozku je to, ve skutečnosti, slušná odpočinková akce. Hra, která nemoří hráče brutální obtížností, ale posílá na něj dostatek nepřátel, aby měl hezký pocit z postupu. Hra, která hráče (na rozdíl od Vietcongu), nezabije hráče každou nalíčenou pastí. U těch výbušných se mi sice, díky extrémně dementní minihře, nepodařilo zneškodnit. Zato mě nikdy sama od sebe nezabila. Je to celé jenom o střílení. I ve "stealth" misích. Cesta dál se nedá minout.

Shellshock se snaží ukazovat hrůzy války. Na jednu stranu má celkem tísnivou brutální atmosféru. Na druhou stranu je to celé tak přestřelené, že to vypadá jak z komiksu. Obě dvě strany dělají zvěrstva, že je to těžko uvěřitelné. Často dělané až moc na efekt. V každé misi zastřelíte asi 100 nepřátel. Muže a ženy bez rozdílu. Civilisty také a bez postihu. Každý maniak se tu může vyřádit a pak mít ze sebe ten správný válečný pocit. Ano v Shellshocku se masakruje a z mrtvol se sbírají suvenýry jako pozdější platidlo v táboře. Někdy tísnivě syrová atmosféra fungovala. Výčitky z tolika mrtvých.. Pak jsem si za suvenýry koupil šuky, šuky, bum, bum a v komediální animaci se trochu "pobavil".

Jak se blížil konec, nepřátel bylo čím dál víc a já s krvavýma očima po poslední atmosferické animaci zjistil, že mě to bavilo. A, že není v pořádku počítat zabité, kterých bylo 889. Čistý herní čas byl 3 hodiny 50 minut a já si vychutnával skvělou bluesovou skladbu v závěrečných titulkách. Hudba v Nam 67 je fenomenální. Pecky jako Who do you love od George Thorogooda, John Lee Hooker - I don´t wanna go to Vietnam, Eddie Kirk - The Hawg Pt. 1 nebo Jimmy Powell & The Five Dimensions - Sugar Babe byly a jsou pořád skvělé.

Přes děsivý začátek je to nakonec vcelku pohodově nepohodová hra.

Herní výzva 2024: V záři reflektorů

Pro: válečné atmosféra z brutální války funguje, nenáročná a zábavná hratelnost, hra se nesnaží o jiné prvky než střílení, perfektní dobový soundtrack

Proti: děsivý začátek, nepohodlné ovládání, krátké, někdy až moc samoúčelné násilí, mohlo by to být hezčí

+16

007: Quantum of Solace

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 75
Quantum of Solace jsem neviděl, takže je pro mě příběh téhle novinkou. Ve všech Bondovkách je ale příběh v podstatě stejný. Jsou tam padouši, které Bond všechny postřílí, a nakonec odejde se svou Bond girl, kterou během akce sbalí. Je vlastně jedno, jestli to udělá akčně, nebo plíživě. Důležité je, že má k dispozici své kapesní vynálezy. Ty mi tady trochu chyběli. Respektive nejsou součástí hratelnosti.

Hratelnost spočívá jen v krytí se, střílení a chození dopředu. Žádná větší interakce s prostředím, práce s fyzikou nebo alespoň malá volnost tady není. Všechno je striktně naskriptované. Zároveň se ale vše odehrává v atraktivních lokacích. Ať už jde o mise v Sieně, Benátkách nebo ve vlaku v Černé Hoře, všechno působí neokoukaně, atraktivně a je to pěkně nasvícené.

Samotné střílení je povedené. Zdejší krycí systém je neokoukaný a zajímavý. Bondovi přidává na uvěřitelnosti a dává mu velkou výhodu. Naopak se stačí chvíli zůstat bez krytí a nepřátelé ho rozstřílejí během sekundy, což je fajn. Sami by se ale mohli lépe krýt. Hru jsem projel na třetí ze čtyř obtížností a řekl bych, že je to akorát, abych dohrání nedostal úplně zadarmo. Pocit ze střelby je výborný. Zbraně jsou skvěle ozvučené, smrtící a kopou tak akorát. To nejdůležitější, co musí mít každá frenetická střílečka, Quantum Solace má.

Velkou chybou je uzavřené snímkování na 30 FPS. Kdyby neexistovala modifikace na jeho odemčení, hratelnost by utrpěla. Rozdíl mezi 30 a 60 FPS je tady poznat na první dobrou a ani zmíněná modifikace není úplně stoprocentní. Minimálně jeden skript na vlaku přes ni nefungoval. Škoda je také absence titulků a v neposlední řadě mě rozčilovalo šíleně blikající menu.

007: Quantum of Solace je hra nabouchaná akcí a má výborný spád. Škoda několika chyb, které nejspíš vyplývají z toho, že na vývoj nejspíš nebylo dost času a bylo potřeba dělat kompromisy. V rámci možností z toho ale Treyarch vytěžil celkem dost. Základy hry jsou libové. Jen škoda těch chybějících vynálezů.

Herní výzva 2024:  Tenkrát v Hollywoodu 
Lze ještě použít v kategoriích: Nemova říše, Láska nebeská, V záři reflektorů 

Pro: pocit ze střelby, krycí systém, atraktivní lokace, ozvučení

Proti: uzamčené na 30 FPS, hodně krátké, chybějící bondovské vynálezy

+18

Alpha Prime

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 70
Na první pohled je zřejmé z jakých vzorů Alpha Prim vychází. Mrkám na vás Doome 3 a Quaku 4. Klaustrofobické prostředí základen na cizí planetě je toho důkazem. Chodit ven můžeš, ale pořádně se nenadechneš. Architektura a plastově vypadající textury se podobají ID technologii jako vejce vejci. Technické vybroušenosti svých předchůdců Alpha Prime sice nedosahuje, ale atmosférou je dosti podobná. Pro mě už trochu nostalgická atmosféra, až jsem skoro slzu zamáčkl.

Jediná herní náplň je jít dopředu a zastřelit všechno, co se pohne. Nikoho neušetříš. I ten nejobyčejnější administrativní pracovník na tebe vytáhne pistoli. Po tom, co na tebe nastoupí obrněný vojáci, obtížnost stoupne, a to hodně. Útočná puška je takové plivátko. Nepřátelé vydrží klidně i celý zásobník. Do hlavy vydrží I vícE ran. Na dálku je snad účinnější pistole. Je tedy potřeba zbraně hodně kombinovat a nebát se riskovat. Třeba s brokovnicí. Při správném načasování momentu překvapení a přesné střelbě lze takto přežít i proti čtyřem nepřátelům v místnosti. Nepřátelé ovšem také střílejí přesně a také mají brokovnice.

Už na střední úroveň je obtížnost nesmlouvavá. Save/load ve stylu pokus/omyl je na denním pořádku. Kromě toho ti hra neukáže cestu dál. Musíš si jí vlastníma silami najít. Někdy není cesta dál úplně zřejmá. Už jsem si trochu zvykl na konzolový přístup k hraní. Chvíli mi trvalo, než jsem se adaptoval na tlačítko quick save. Vracení se k léčícím přístrojům je častou náplní hry. Na druhou stranu, o to víc vyskočí dávka dopaminu, když se ti podaří vyčistit místnost.

Alpha Prime se snaží hodně pracovat s fyzikou. Neustále odkládání věcí nebo vík z beden je častá náplň hry. Fyzika asi souvisí i s tím, že hlavní hrdina nedokáže v klidu stát na schodech. Neustále má tendence se klouzat dozadu a vyjít schody skrčený je někdy celkem fuška. Hra obsahuje opravdu béčkový příběh. Díky Phoenix Dabing si ho můžeš vychutnat s českým dabingem. Nic zázračného ale dialogy v cutscénách nejsou. Všechno to dlouhé okecávání vede jen k jednomu cíli. Všechny zastřelit nudnými konvenčními zbraněmi. Celkem mi zde chyběla nějaká ultimátní specialita ve stylu BFG. I bez toho je ale střílení celkem zábavné.

Hra je to krátká, příběh je nepřekvapující, agresivní hudba mě opět rušila v soustředění a hlavní boss nedělal velké problémy. Je to dobrá hra, ale nic extra zapamatovatelného.

Pro: solidní střílečka, vyšší obtížnost není na škodu, atraktivní a klaustrofobické prostředí cizí planety

Proti: je to krátké, obsahuje šíleně béčkový příběh a slabší závěr, postrádá nějaký víc zapamatovatelný moment, častý postup ve formě pokus/omyl

+17

Mafia: Definitive Edition

VšivákVšivák
Dohráno
  • PS5 85
Svého času mě Mafia hodně bavila. Hrál jsem jí skoro jako novinku na nadupaném počítači mého bratránka. Těšil jsem se na každou novou misi a hltal příběh. Po pár letech jsem Mafii rozehrál podruhé a už mě tolik nebrala. Druhé hraní postrádalo kouzlo. Najednou jsem si začal všímat nedostatků, kterých si hráč, oslněn příběhem a jeho filmovostí, tolik nevšímá. Mluvím hlavně o nemastném soubojovém systému. Pro člověka znalého největších klasik mafiánského filmu zdejší příběh ve skutečnosti nepřinese skoro nic nového, až na to, že je to česká hra s velkou produkční hodnotou a obsahuje skvělý český dabing.

Proto jsem se dlouho zdráhal Mafiu: Definitive Edition rozehrát. I když mi kamarád nabízel, že mi jí půjčí. Nakonec mě přesvědčil až PS Plus. Od příběhu jsem velké překvapení nečekal a také jsem ho nedostal. To by asi pak nebyl remake, nýbrž nová hra. Na celou příběhovou šablonu ani nemusíte znát původní hru. Stačí shlédnout Kmotra (nebo přečíst), Mafiány a víte jak to dopadne. Je to opravdu velké klišé. Chápu ale, proč mě to tenkrát tak uchvátilo. Téma bylo tehdy nové a neokoukané. Jenže od té doby jsem stihl přečíst i Al Caponeho "životopis".

Ke znovu zahrání mě nejspíš nalákala romantická nadsázka staré verze. Ve staré Mafii se Salieri hodně podobal čestnému donu Corleonovi. V remaku se z dona Salieriho postupně vyklube psychopatický vrah, který tak moc baží po moci, že se nebojí jakékoliv špíny. Uvěřitelnější fungování mafiánské rodiny ve zločineckém podsvětí, kde nic není tabu. Ani drogy. Nová grafika navíc přispívá k větší surovosti reálnějším zpracováním násilí a smrti. Tak to má být, tak je to správné.

Mé herní předsevzetí bylo, že se konečně pořádně naučím hrát s gamepadem. Hru jsem proto rozjel na těžkou obtížnost a vypnul asistenta míření. Bylo to krušné. Na každý checkpoint, v přestřelkách, jsem potřeboval alespoň pět smrtí. Na závod musela obtížnost dolů. To už by jinak bylo s velkým sebezapřením. Při honičce s obrněným vozem zase přišel na řadu asistent míření. Udržet kurzor tam, kde bylo potřeba, musí být těžké i s myší. Asi ve dvou třetinách hry mi střílení konečně začalo jít. Nový soubojový systém je super. Je zábavný.

Největší zklamání je hudba. Melodii z původní hry mám pořád v hlavě. Věčná škoda, že není tady. Ani jedna z melodií zde přítomných mi nedokázala z hlavy dostat tohle. Jakmile jsem vlezl do auta, hned to naskočilo. Další zklamání jsou absence Ralphových ukázek páčení zámků na nejrůznějších autech. Chybělo mi postupné rozšiřovaní vlastního vozového parku. Definitive Edition auta skoro neřeší. K Bertonimu jsem se podíval až ve volné jízdě a na jeho pohlednice rezignoval. Fakt mě nebavilo podle nich hledat. Ani sběratelské předměty nejsou velký výkřik zábavy. Ve městě se toho totiž moc dělat nedá. Je celkem mrtvé a prohledávat každý kout kvůli sběratelským liškám mě neláká.

Dabing je snad ještě lepší než v původní hře. Dabéři jsou asi zkušenější. V hlasech postav je víc emocí. Je to špičková práce. I přesto, že jsem věděl, co se stane, tak jsem si hru užil. Autoři to chytli za správný konec. Postavy jsou více uvěřitelné, přestřelky zábavnější a auta se chovají stejně. Docela jsem se navnadil na druhý díl. Jen škoda prázdného města a absenci vedlejších úkolů.

Pro: uvěřitelnější charaktery postav, ještě lepší český dabing, grafika přidává na surovosti, krycí soubojový systém je zábavný

Proti: absence vedlejších misí, zjednodušená úloha Ralpha, menší důraz na vlastní vozový park, nudné hledání sběratelských předmětů v prázdném městě, absence melodie z původní hry!

+23

Shadow Ops: Red Mercury

VšivákVšivák
Dohráno
  • PC 75
Shadow Ops vůbec není špatná hra. Vlastně je to celkem solidní řežba. Je to hodně rychlé. Vyžaduje neustálé soustředění a rychlé reakce. V lineárním postupu na hráče nabíhají nepřátelé po desítkách. Nepřítel vykoukne zpoza zdi a hned střílí. Je důležité mít rychlou reakci a střílet dřív. Každé nabití zásobníku jsem musel vážit, protože na to často není vůbec čas. Díky nemožnosti uložit hru během mise je na místě i trochu rozvážnější postup. Tento přístup je podle mého správný. Přispívá k většímu napětí a díky krátkým misím nefrustruje.

Hru jsem zkoušel rozehrát na třetí ze čtyř obtížností. Hned od začátku jsem trpěl nedostatkem munice. Dokonce takovým, že jsem chvílemi neměl náboje ani v pistoli. Snížil jsem tedy obtížnost o jeden stupeň a najednou bylo nábojů víc. Nepřátel pořád stejné množství a hra se stala mnohem zábavnější. Bohužel Shadow Ops trpí stejným nešvarem jako třeba single kampaň Condition Zero. Nemůžete sebrat zbraň od padlých nepřátel a munici nechávají jen občas.

Shadow Ops se rozhodně netváří, že by bylo něčím víc než brutálně arkádovým béčkem. Důležité je si pořádně zastřílet a pocit ze střelby je výborný. Nepřátelé netrpí syndromem potřeby dvou zásahů do hlavy v pozdější fázi hry. Celou herní dobu jsou to opravdu lidé. Jen jich nabíhá víc ve výhodnějších pozicích a jsou lépe ozbrojeni. A když vás zaměří, dokáží vás překvapivě rychle zabít. Sbírání a vracení se pro lékárny se do tohoto typu hry opravdu nehodí. Ničí to dynamiku akční hratelnosti. Musím jen kvitovat, že druhý Call of Duty přinesl do žánru auto-heal. Hodil by se už tady.

Příběh hry v cut-scénách je tak vážný a tak béčkový, až mě to trochu ubíjelo. Představte si, kdyby svět fungoval jako ve filmu Poslední Akční Hrdina. Hlavní hrdina všechno vystřílí, bez zranění přežije a na konci se políbí se svou milou. Je to béčko plné toho největšího klišé jaké si umíte představit. Bohužel se, na rozdíl od Posledního Akčního Hrdiny, bere dost vážně a hra tím dost trpí. Je to prostě tupé. Nepomáhá tomu ani epická hudba, kterou jsem nemohl poslouchat. Naopak grafika, prostá barev, postavená na nenáročném a rychlém Unreal 2 enginu, vykresluje přesně to, co hra potřebuje.

Na Shadow Ops: Red Mercury hráč potřebuje klid na soustředění. Je potřeba vypnout všechny ostatní části mozku a jen se odreagovat u dobře zpracovaného střílení. Hra to není úplně krátká a celou herní dobu si drží svou kvalitu.

Pro: pocit ze střelby, svižnost hry, hodně nepřátel není na škodu, nemožnost ručního ukládání zvyšuje napětí

Proti: někdy až ubíjející béčko, vracení se pro lékárny, nemožnost sbírání zbraní po padlých nepřátelích

+13
Zobrazit další komentáře