Svého času velký fenomén se konečně dostal i ke mě. Projel jsem sice jen single kampaň, ale to mi stačí. Counter-Strikem jsem celkem nepolíben. Párkrát jsem ho zkoušel chvíli po vydání. Už nevím, jestli to byly boti nebo nějaká lan párty. Párkrát jsem byl zastřelen bez jediného výstřelu a další pokus mi už nedovolilo sebevědomí.
Po mnoha letech, zocelen FPS žánrem, jsem obtížnost nastavil rovnou na druhou nejtěžší. Opět mě několikrát zastřelili bez jediného výstřelu. A tentokrát to byly určitě boti. Ve jménu zábavy jsem radši stáhl obtížnost na normální. Hned to šlo líp. Celou hru mě ale štvala nepřesnost zbraní. Chápu, že spíš něž hraní si na realitu, je to zde obsaženo z důvodu vyvážení hry. Aby měl protihráč pořád nějakou šanci, když mu začnete střílet do zad. Ale, když vykropím (po jednotlivých kulkách) na protivníka celý zásobník. Netrefím se, i když držím kurzor přímo na něm. Tak mě to spíš s..re, než aby to přispívalo k větší zábavě. Natož, když následně dostanu rychlý head-shot a musím se tři minuty dívat na pobíhající boty.
Sen o příběhové kampani se mi rozpadl hned v menu. Celá slavná singleplayerová kampaň je jen shluk map, kde plníte menší úkoly typu: Zabij pět nepřátel puškou a zachraň rukojmí.. Je to zábavnější forma tréninku. Hra se vás tím snaží naučit všechny své prvky. Něco jako Komenského škola hrou. Jen mi zde chybí trochu více motivace. Maličkosti. Něco jako achivementy nebo jakýkoliv menší příběh. Alespoň psanou formou podaný. Nic takového tady není. Hráči zbude jen samotná akce.
Kdybych měl spočítat, kolik času jsem sám byl akci a kolik času mrtvý, bylo by to tak půl napůl. Objevím se, nakoupím zbraň, náboje, vestu, přilbu, vestu a kleště. Vyběhnu za druhý roh a dostanu kulku zezadu do hlavy. Spolupráce s boty je dost rozpačitá. Často jen pobíhají v kruhu a dávat jim nějaké rozkazy není úplně efektivní. Kolikrát bylo nejlepší se jen chytit jedné ze skupinek a kroužit s nimi. Také bych si rád zahrál za teroristy. Chápu, že v rámci kampaně by asi nebylo příliš etické za ně hrát. Já si ale kvůli tomu skoro nezastřílel z kalachu. Něco odpálit bych taky chtěl.. A ne, do mulťáku nejdu. Pokud bych znova potřeboval snížit sebevědomí, podívám se radši na výplatnici.
Přes všechno jsem se do každé hry těšil. Možná někdy zkusím i tu druhou nejtěžší. Trochu mě od toho odrazuje moc dílčích úkolů. Radši bych jen střílel do víc lidí svou vlastní cestou. Jak já tady nenávidím odstřelovací pušky.
(Hudba z menu mi tak vlezla pod kůži, že jsem jí začal cvičit na bubny.)
Delete Scenes - stay tuned
3.11. 2023 - Po upozornění zdejších uživatelů jsem zjistil, že samostatně spustitelné Deleted Scenes je klasická singleplayerová kampaň. S chutí jsem se do toho pustil. Střílečka na Half-Life enginu, kterou jsem ještě nehrál? Co víc bych si mohl přát. Dostal jsem skoro to, co jsem chtěl.
Lineární akce, kde na hráče postupně nabíhají vlny nepřátel. Kde jsou potřeba rychlé reakce, protože nepřátelé rychlé reakce mají. A jsou dost přesní. Zvlášť ty s tím raketometem. Takhle dobře jsem si z boty nezastřílel. Pocit ze střelby je vynikající. Toho jsem si v souboji s boty ani nevšiml. Protivníci jsou celou hru stejně odolní a vždycky udělají obligátní flek na zdi. Nepřátelé sice, velkou část hry, nabíhají ve stylu Virtua Cop, ale mě to vůbec nevadilo. Hra mi postupně dala do ruky všechny zbraně a v jejich používání mě vycvičila lépe, než boti.
Co mi trochu vadilo byl nesourodý slepenec misí postrádajících jakýkoliv příběh. Technické chyby jako prolínání mrtvol texturami také nepotěšily. Dementní nepřátelé, kteří se nechají vyprovokovat za roh nebo nereagují, když je střílím do částečky jejich těla zpoza zdi. Také mi vadilo, že většina mrtvol okamžitě mizela. Pokud nebyli ošetřeni skriptem. Zajímavá byla nemožnost obírat mrtvoly o zbraně, což kvituji, protože zbraně na zemi bez mrtvol nevypadají hezky.
Chápu, že toto Valve nechtělo vydat v roce 2004 hru na základech enginu Quaka vedle Half-Life 2 a Doom 3. Deleted Scenes by se spíš hodili do roku 2000. Vedle Soldier of Fortune, které mi to hodně připomínalo, by to byla velká pecka. Mě se al časové rozdíly splynuly a bavil jsem se slušně.
Po mnoha letech, zocelen FPS žánrem, jsem obtížnost nastavil rovnou na druhou nejtěžší. Opět mě několikrát zastřelili bez jediného výstřelu. A tentokrát to byly určitě boti. Ve jménu zábavy jsem radši stáhl obtížnost na normální. Hned to šlo líp. Celou hru mě ale štvala nepřesnost zbraní. Chápu, že spíš něž hraní si na realitu, je to zde obsaženo z důvodu vyvážení hry. Aby měl protihráč pořád nějakou šanci, když mu začnete střílet do zad. Ale, když vykropím (po jednotlivých kulkách) na protivníka celý zásobník. Netrefím se, i když držím kurzor přímo na něm. Tak mě to spíš s..re, než aby to přispívalo k větší zábavě. Natož, když následně dostanu rychlý head-shot a musím se tři minuty dívat na pobíhající boty.
Sen o příběhové kampani se mi rozpadl hned v menu. Celá slavná singleplayerová kampaň je jen shluk map, kde plníte menší úkoly typu: Zabij pět nepřátel puškou a zachraň rukojmí.. Je to zábavnější forma tréninku. Hra se vás tím snaží naučit všechny své prvky. Něco jako Komenského škola hrou. Jen mi zde chybí trochu více motivace. Maličkosti. Něco jako achivementy nebo jakýkoliv menší příběh. Alespoň psanou formou podaný. Nic takového tady není. Hráči zbude jen samotná akce.
Kdybych měl spočítat, kolik času jsem sám byl akci a kolik času mrtvý, bylo by to tak půl napůl. Objevím se, nakoupím zbraň, náboje, vestu, přilbu, vestu a kleště. Vyběhnu za druhý roh a dostanu kulku zezadu do hlavy. Spolupráce s boty je dost rozpačitá. Často jen pobíhají v kruhu a dávat jim nějaké rozkazy není úplně efektivní. Kolikrát bylo nejlepší se jen chytit jedné ze skupinek a kroužit s nimi. Také bych si rád zahrál za teroristy. Chápu, že v rámci kampaně by asi nebylo příliš etické za ně hrát. Já si ale kvůli tomu skoro nezastřílel z kalachu. Něco odpálit bych taky chtěl.. A ne, do mulťáku nejdu. Pokud bych znova potřeboval snížit sebevědomí, podívám se radši na výplatnici.
Přes všechno jsem se do každé hry těšil. Možná někdy zkusím i tu druhou nejtěžší. Trochu mě od toho odrazuje moc dílčích úkolů. Radši bych jen střílel do víc lidí svou vlastní cestou. Jak já tady nenávidím odstřelovací pušky.
(Hudba z menu mi tak vlezla pod kůži, že jsem jí začal cvičit na bubny.)
Delete Scenes - stay tuned
3.11. 2023 - Po upozornění zdejších uživatelů jsem zjistil, že samostatně spustitelné Deleted Scenes je klasická singleplayerová kampaň. S chutí jsem se do toho pustil. Střílečka na Half-Life enginu, kterou jsem ještě nehrál? Co víc bych si mohl přát. Dostal jsem skoro to, co jsem chtěl.
Lineární akce, kde na hráče postupně nabíhají vlny nepřátel. Kde jsou potřeba rychlé reakce, protože nepřátelé rychlé reakce mají. A jsou dost přesní. Zvlášť ty s tím raketometem. Takhle dobře jsem si z boty nezastřílel. Pocit ze střelby je vynikající. Toho jsem si v souboji s boty ani nevšiml. Protivníci jsou celou hru stejně odolní a vždycky udělají obligátní flek na zdi. Nepřátelé sice, velkou část hry, nabíhají ve stylu Virtua Cop, ale mě to vůbec nevadilo. Hra mi postupně dala do ruky všechny zbraně a v jejich používání mě vycvičila lépe, než boti.
Co mi trochu vadilo byl nesourodý slepenec misí postrádajících jakýkoliv příběh. Technické chyby jako prolínání mrtvol texturami také nepotěšily. Dementní nepřátelé, kteří se nechají vyprovokovat za roh nebo nereagují, když je střílím do částečky jejich těla zpoza zdi. Také mi vadilo, že většina mrtvol okamžitě mizela. Pokud nebyli ošetřeni skriptem. Zajímavá byla nemožnost obírat mrtvoly o zbraně, což kvituji, protože zbraně na zemi bez mrtvol nevypadají hezky.
Chápu, že toto Valve nechtělo vydat v roce 2004 hru na základech enginu Quaka vedle Half-Life 2 a Doom 3. Deleted Scenes by se spíš hodili do roku 2000. Vedle Soldier of Fortune, které mi to hodně připomínalo, by to byla velká pecka. Mě se al časové rozdíly splynuly a bavil jsem se slušně.
Pro: určitá návykovost, pocit uspokojení při zastřelení čtyř nepřátel za sebou, hudba v menu, pocit ze střelby v Deleted Scenes
Proti: odfláklá kampaň, nerealisticky nepřesné zbraně, tupá AI v Daleted Scenes