Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

A Plague Tale: Requiem

18.10.2022
81
53 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Pokračování dobrodružství dvou sourozenců nám tentokrát představí události, které se odehrávají 6 měsíců po předchůdci Plague Tale: Innocence (2019). Jakkoliv to vypadalo, že štěstí naší dvojici bude přát a konečně najdou trochu klidu a míru, opak je pravdou. Hugovy schopnosti na něj mají negativní dopad a je tak nutné za každou cenu najít způsob, jak jej vyléčit. Amicia zase těžce snáší svůj osud a nenávidí člověka, který se z ní stal. Ochrana bratra je však nadevše a společně se tak vydávají na jih Francie hledat ostrov, který může být vodítkem k Hugově vyléčení. Při tom všem jsou jim však stále v patách vojáci.

Hratelnost se nese ve stejném duchu, jak jsou hráči zvyklí z předešlého dílu. Opět tak s Amicií a Hugem prožijeme lineární příběh v lehce rozlehlejších úrovních, kde je většinou prostor pro taktický stealth postup. K tomu hráči dopomáhají vychytávky jako alchymie, různé šipky do kuše nebo i prosté kameny a prak pro odlákání nepřítele. Hugo má navíc možnost opět ovládat krysy a co víc, dokáže vycítit přítomnost nepřátel i přes překážky jako zdi apod. Nechybí však ani možnost využívat prostředí ve svůj prospěch, s čímž jsou spojeny i občasné logické hádanky.

Soubojový systém se pak dočkal rozšíření, neboť Amicia již tentokrát není vystrašená dívka bez bojových zkušeností, ale poměrně zdatný zabiják, tudíž je jen na hráči, zda se pustí do otevřených soubojů nebo se bude držet ve stínech. Během hry tak lze i skrytě nabírat zkušenosti dle toho, jaký herní styl hráč preferuje a následně si tak ulehčit postup hrou. Zbraně a vybavení jsou navíc vylepšitelné u pracovních stolů.

Verze pro Nintendo Switch je k dispozici pouze prostřednictvím cloudového hraní.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PS5 80
A Plague Tale: Innocence pro mě bylo docela velkým překvapením, a tak jsem se na pokračování těšil. Nutno říci, že druhý díl nezklamal a považuji jej za dost slušné pokračování.

První díl se mi líbil hlavně kvůli zajímavě pojatému příběhu na pomezí historie a fantasy. Zde už bych se jej nebál označit za čistě fantastický, a dost záleží jak komu něco takového sedne. Možná bych se jej nebál označit spíše za béčkové fantasy se svými klady a zápory, nemyslím to ale nijak zle, spíše ze žánrového hlediska. Já ho docela beru, i když se mi ten v jedničce líbil více. I zde jsou momenty, na které bude těžké zapomenout. A patřím mezi ty, kterým se konec líbil a dává mi dokonalý smysl. 

Prvních pár kapitol mi přišlo hratelnostně úplně stejných jako v předchozí hře, tak jsem měl strach, že bude dvojka úplně to samé. Po přesunu charakterů do úplně jiného prostředí se však hra dost zvedla a začala mě bavit stejně jako první díl. Amicia teď navíc umí dost slušně bojovat a s pomocí praku i kuše nepřátele doslova masakrovat. A když to nejde, stačí přimíchat špetku alchymie a hromada mrtvol je na světě. Přestože je zde několik pasáží, kdy Amicia bojovat musí, je zde i samozřejmě možné lokací se proplížit. A to mi sedělo více, hezky tichošlápek a tu a tam někoho potichu odkráglovat, když je to nutné. Přišlo mi to takové...správné. V případě odhalení jsem tak spíše použil load, přestože jsem mohl mít i v tu chvíli možnost se ubránit. Boj mi prostě k srdci nepřirostl.

Kapitola sama o sobě je UI. Že vás nepřítel nevidí schovaného v trávě, kterou má přímo pod nosem je současná klasika, nad tím asi každý mávne rukou. Ve hře je však jedna pasáž, kde jsem nevěřícně koukal co se to vlastně děje. Zkusím bez spoilerů: máme zde sklepení a jde po nás jeden z nepřátel. Hlavní hrdinka na tom není nejlépe a nemá zbraně, musí se tedy schovávat. Jsou tam mimo jiné stoly. Záporák vás vidí jak lezete pod stůl. "AHA!" Vy vylezete z druhé strany a zůstanete čupět. Záporák se podívá pod stůl. Nic nevidí. Ani shrbenou dívku za stolem. "Kampak jsi zmizela, ty jedna...!" Asi netřeba dále dodávat, jak moc jsem se smál :)

Audiovizuál je pecka, jsou zde místa, které vypadají naprosto úchvatně, i místa, ze kterých tuhne krev v žilách. I atmosféra je stále dobrá, i když mi přišla trošku jiná než v jedničce. Nebyla zde jen temnota, ale i naděje a na atmosféře to bylo znát.

A Plague Tale: Requiem je dobré a zábavné pokračování, u kterého je nutné překousnout pár chybiček a u kterého záleží, jak vám sedne příběh.

Pro: Hratelnost, zábava, solidně odvyprávěný příběh, audiovizuál, atmosféra

Proti: UI, souboje

+26
  • PS5 60
Requiem splnil přesně to, co jsem od sequelu čekal a potvrdil moje obavy, které jsem pobral už z prvních trailerů. Je to sequel, tak prostě musí být větší, delší a hlavně akčnější, aby byl lepší než jeho předchůdce, ne?

Ne.

V Requiemu je pořád tak nějak cítit příjemný svěží závan, kterým bylo před pár lety Innocence, ale starý dobrý recept kazí přeplácaná a nesmyslná míra akčních pasáží. Na konci prvního dílu jsem odcházel poměrně zklamaný tím, jak se z adventury ke konci pomalu a postupně stávalo středověké Call of Duty a všechny adventurní prvky musely ustoupit bezduché a neodladěné akci. Requiem na tento trend hned ze začátku směle navazuje a postupně přidává ještě horší a absurdnější situace, kdy jste nuceni bojovat v uzavřených arénách a odrážet neustále příchozí protivníky pomocí bojových mechanik, které jsou zdaleka tou neslabší stránkou hry. Nejednou mi vyskočil flashback na hraní Resident Evilu - těžkopádné ovládání, pochybný krycí systém a omezené možnosti pohybu, kroužení po aréně a sbírání nutného vybavení zatímco vám nepřátelé o dva kroky za vámi funí na záda. V kombinaci s naprosto příšerným technickým stavem, který na PS5 neumí udržet ani těch oči-vypalujících 30 snímků, nevyhnutelně připraví několik ragequitů.

Pokud odhlédnu od hrozivých akčních pasáží, tak dostanete celkem slušný a snesitelný příběh, který volně pokračuje tam, kde Innocence skončilo. Pořád budete pomocí alchymistických přísad řešit sice lehké, ale celkem zábavné puzzly. Oproti prvnímu dílu se objeví pár nových mechanik, ale nemůžu říct, že by mě nějaká z nich zrovna nadchla, některé jsou vyloženě směšné a skoro až rozbíjí hru, protože jimi lze nahradit v podstatě všechno ostatní (Sophiina schopnost, wtf). Kolem a kolem je adventurní jádro hry docela dobré a zachovává si to nejlepší z prvního dílu.

Hůř je na tom scénář, ze kterého jsem musel lomit rukama tak moc a tak často, až jsem hrával skoro jednorůčo. Hned v úvodu dojde k incidentu, kde se schyluje k tragické smrti jednoho hrdiny, která je následně utnutá blackscreenem, a hned v další scéně příběh nerušeně navazuje, všichni jsou v pořádku a nikomu se nic nestalo. Aha, říkám si, tak asi bude později nějaký flashback, který to vysvětlí. Nebude. Stejně tak když se později objeví na scéně Arnaud. Od nikud se vynoří nový společník, kterého Amicia okamžitě poznává a je vůči němu nedůvěřivá... proč? Kde se vzal, co jí udělal? Jak ho zná? Nikdo vám odpovědi nedá, Arnaud prostě existuje a teď tu chvíli bude, to je všechno. Na odpovědi budete celých 16 kapitol čekat marně.

Až na ty nejhorší akční pasáže se mi nejvíc asi líbily závěrečné kapitoly hry, kdy už máte všechny možné nástroje na vypořádání se s jakoukoliv situací a podkres hry začíná nabírat jinou atmosféru, skoro doslova. Od temného fantasy se dostáváme skoro až k jakési variaci na kosmický horror, kdy dojde na bizarní Gigrovské výjevy a chvíli jsem si skoro připadal jako ve scéně z Returnalu nebo Aliena, to mě moc mile překvapilo. Ostatní scénérie ve hře jsou taky moc pěkné, i když žádná z nich ve mě asi nezanechala podobný zapamatovatelný moment jako například první pohled na Château d'Ombrage nebo průchod bojištěm u akvaduktu z prvního dílu.

Requiem je celkem slušná hra, která mě v každé akční pasáži do běla nasrala a následnou adventurní pasáží zase zaháčkovala k tomu, abych hrál dál. Původní hra byla slušná osmička, pokračování je slabší. Další díl asi nepotřebuju... i když podle potitulkové scény se zdá, že další díl určitě vznikne. A není tak těžké dovodit si, do jaké doby bude další hra zasazená. To mi připadá jako atraktivní změna, ale stejně mám teď na jazyku pachuť spíše nepovedeného sequelu.

Za mě celkem zklamání.

Pro: Atmosféra, adventurní jádro, celkem i příběh

Proti: Otřesný framerate na PS5, scénář, akce

+21
  • PC 80
Dechberoucí grafika a estetika, podmanivá hudba, naprosto zdrcující příběh a pak tam někde vzádu i trocha toho hraní. Druhý Plague Tale je přesně takový, jaký jsem tušil v dobrém i špatném.

Už v jedničce jsem označil gameplay za nejhorší článek hry, tady se nic nemění, dokonce bych řekl, že je občas ještě otravnější. Amicia má k dispozici asi 6 druhů šutrů, do toho hromadu "pastí" proti nepřátelům a u všeho si musíte pamatovat, který šutr patří na jakou past. Samozřejmě po týdenní abstinenci jsem všechny zapomněl, takže jsem kolikrát jak blb běhal okolo nějaké překážky snažíc se vzpomenout, co že mám s tím týpkem v helmě dělat. V kombinaci s toporným ovládáním je lepší se boji spíš vyhýbat nebo si počkat na kuš, kdy se z né moc dobrých stealth mechanik přepnete do ne moc dobrého CoD. Vážně, kdyby to byl walking sim, užil bych si to nejspíš víc. I když potom bych přišel o všechnu tu srandu s nehorázně tupou AI vašich nepřátel.

Co mně ale vyrazilo dech, tak grafika. Requiem je asi jedna z nejhezčích her, co jsem kdy hrál a člověk, co se staral o nasvícení scén, by zasloužil všechny game awards. Ačkoliv se trošku vytratila potemnělá atmosféra z jedničky, která mi dodnes přijde geniální, tak tady se to nahrazuje barevnou paletou a různými detaily. Prostředí je opět uvěřitelné a zase se mi potvrzuje, že nikdo neumí dělat herní světy líp, než evropská studia.

Původně jsem chtěl dát dvojce horší hodnocení, trochu mi někde v 10. kapitole docházela pára, ale příběh to ve velkém zachraňuje. V Plague Tale idylky nevydrží moc dlouho, čekal jsem, že to bude zase těžké a depresivní, ale jako fůha ten konec. Takto opařenej jsem dlouho nebyl. Během hraní tušíte, že duhou a jednorožcem to neskončí, ale mít koule na takový ending, to jsem fakt nečekal. A to už mě dnes málokterý film nebo hra něčím překvapí. Herci (tedy hlavně představitelka Amicie) jedou opravdu na dřeň, některé příběhové scény jsou dost surové, emočne se totálně zařezávají do hráče, jenom jim chybí ten poslední technický stupínek v mimice a animacích, který umí doručit třeba Naughty Dog. Ale i tak klobouk dolů, se zlomkem rozpočtu velkých příběhových tříáček Asobo vytvořilo fakt unikátní hru, kterou si určitě někdy zahraju znovu. A snad to tímto nekončí.
+21
  • PC 90
Pokračování historického příběhu a volného pokračování A Plague Tale: Innocence jsem přijal s poměrným nadšením, a to i přesto, že při vzpomínce na finální souboj jsem měl té radosti přece jen o něco méně. A jak to dopadlo?

Výrazně líp, než jsem očekával, hlavně co se týká příběhu. Ten byl i v případě Innocence jedním z těch, na které se jen tak nezapomíná a jehož zpracování patří mezi to nejlepší, co může herní scéna nabídnout. Společně s ním je pak v Requiem dalším pro mě nepřehlédnutelným tahounem i prostředí, ve kterém se hráč pohybuje. Nesčetněkrát jsem se přistihl, jak se při průchodu hrou s dechberoucí grafickou stránkou doslova kochám středověkými stavbami i přírodními scenériemi, které jen umocňují atmosféru poutavého příběhu, a to i přesto, že v mnoha pasážích nehýří zrovna optimistickou náladou. Ta je totiž častokrát plná obav nejen z krvelačných krys, ale především pak i z drsných protivníků, se kterými musí Amicia s notným kusem odvahy bojovat a chránit tak nejen sebe, ale i svého mladšího brášku. V návaznosti na to musím říct, že při mnou nepovedených scénách, při níž jsem viděl umírající Amiciu např. se zabodnutým šípem v těle, mi nesčetněkrát nepříjemně přejel mráz po zádech, jako kdybych byl v dané scéně její přímou součástí. A možná i právě toto bylo jedním z důvodů, proč při obávaných bojích s nepřáteli, které mi z Innocence zbyly, mi postupně více a více přidávaly do žil adrenalin důležitý pro jejich zdárné zvládnutí.

Na rozdíl od Innocence jsem ocenil, že Amicia může komunikovat se svými spojenci, kteří se k ní během příběhu přidají a žádat je ve vybraných scénách o pomoc. Někteří z nich se pak navíc i vcelku aktivně zúčastňují složitějších bojů, což má rozhodně svoje nemalé opodstatnění, jelikož hráč tak nemá pocit, že veškerá tíha se tak soustřeďuje výhradně na něj.

Co dodat? Moje určité obavy ze zvládnutí hry se ukázaly naštěstí jako zbytečné a přestože spousta soubojů byla pro mě občas přece jen trochu náročná, historický příběh sourozenců Amicie a Huga jsem si dokázal užít tak, jak jsem chtěl. A proto mě mrzí, že pokračování příběhu nejspíše nebude. I když....kdopak ví, že?
+19
  • PC 70
Když vedle sebe postavíte dva lidi a jeden řekne, že nové dobrodružství Amicie a Huga je velkolepá a epická sonda do nejniternějších povahových rysů lidské duše a druhý by vám suše odvětil, že je to obsahově přepálený, dalo by se souhlasit s oběma. Že pro mě bude těžký objektivně hodnotit nový Plague Tale, mi bylo jasný od jeho oznámení. S jeho předchůdcem jsem to měl víceméně podobně. Ovšem, že si budu připadat během hraní jak na emocionální centrifuze, jsem vážně nečekal.

V první řadě jsem měl prvních pár hodin pocit, jako by se jednalo o jeden dlouhý tutorial. Chápu, že ne každý se dostal k prvnímu dílu, a tak je potřeba hráče zase vycvičit ve všem, co se naučil už dřív. Tady to ale trvá úmorně dlouho a první třetina hry pro mě byla rozvleklá. Ale kochal jsem se nádhernou grafikou a skvělým francouzským dabingem a doufal, že se hra rozjede a chytí nějaký otáčky. Netušil jsem jak moc. Stealth mě obecně baví. Nejsem ten typ, který by se rád proplížil celou oblastí jako duch. Spíš skrytě a rafinovaně zaútočit ze stínu, to je můj styl. Requiem vám tohle všechno klidně umožní - ALE. AI nepřátel se občas chová zvláštně. Zatímco někteří prapodivně vidí přes celé nádvoří do stínu, před jedním jsem doslova uhnul prudce do strany, skrčil se, zmizel za bednou a on zůstal stát na místě s hláškou: "Někde tady určitě někdo je" Ehm, neasi. Co se týče práce s ohněm a chemickými prvky, občas vás tvůrci vyloženě tlačí do použití konkrétního způsobu jak situaci vyřešit. Přitom mám k dispozici všechno možný a dva nástroje k použití, tak proč zrovna konkrétně takto? Vždyť to ubírá na kreativitě. Pokud jsem si ale původně myslel, že dvojka nepřináší nic moc nového a spíš jen rozvádí původní mechaniky, tak přece jen něco zcela nového dostaneme. Kuši. Volejte sláva a tři noci se radujte. Amicia už není omezená pouze na "klučičí blbnutí" s prakem, ale má v ruce konečně opravdovou zbraň. Tu samozřejmě můžeme vylepšovat a používat přes ni chemické prvky. Když řeknu, že byl vynikající nápad si ji vylepšit na maximální úroveň před finální fází hry, bude to slabý slovo. Tím se dostávám vlastně k tomu, co mi na Requiem vyloženě vadí. Trpí klasickým neduhem pokračování, kdy si tvůrci myslí, že vše to musí být větší, epičtější a akčnější. Asi tak třikrát jsem si myslel, že je konec. A pokaždé byla následující pasáž přehnanější než tak předchozí. Jako by tvůrci neuměli příběh dávkovat v úměrných mezích a stupňovat ho progresivně. Jak říkám, centrifuga. Ano, chtěli Amicii a Huga vydřít na dřeň, ale čeho je moc... Když napíšu, že jsem si v jedné scéně připadal jak v Call of Duty, tak vážně nepřeháním. Celkově se mi ale příběh jako takový hodně líbil a jen mě mrzí, že za mě je vyprávěn hlavně ke konci až příliš na sílu a nevyváženě dávkován.

Ještě zmíním technický stav, který se hodně propíral, a grafiku. Ve hře je hromada propracovaných detailů, od komplexně pojatého ošacení po interiéry domů, lodí nebo třeba zboží na trzích a nejrůznějších výzdob. Není tedy divu, že svoje nároky to má. Ale pokud hra na Ryzen 5800x a RTX 3070 jede v 2560x1080 slušně pouze s DLSS nebo je raději na konzolích zamknuta na 30fps, je vážně něco špatně. Moc nerozumím tomu, proč v pc verzi je pouze DLSS, když FSR by mohli využít i hráči s AMD a staršími nVidia kartami. Výkonnostní režim na konzolích by jistě hráči taky přijali. A moc tomu nepomůže ani fakt, že přes Game pass hra běží hůře než třeba přes GoG. Ale to už není problém vývojářů.

Pro: příběh, grafika, dabing, hudba, kuše

Proti: dávkování příběhu, občas důraz na použití konkrétního řešení, přehnaný finále

+18 +19 −1