Jsem velký fanoušek adventur od Future Games a mám rád i hidden object hry (např. od Špidly), takže jsem byl na tuhle předělávku docela zvědavý. Bohužel – tohle se opravdu nepovedlo.

Pokud si chcete užít skvělou atmosféru a příběh, zahrajte si raději původní NiBiRu: Posel Bohů z roku 2005. Klasická point & click adventura od tvůrců Posla smrti nabízí přesně to, co od žánru čekáte. Tohle je ale jen zbytečný a zpackaný hidden object klon. Nulová atmosféra, otřesná hudba, pouze částečný dabing, jen anglická lokalizace – a aby toho nebylo málo, hraje se to hůř a i to hůř vypadá než originál.

I když hra stojí pár korun, doporučuji se jí vyhnout obloukem. Naopak originální NiBiRu vřele doporučuji.

Unikátní mobilní hra Důkaz 111 je jedinečným zážitkem, který si naplno prožijete především díky své fantazii. Jedná se totiž o první českou audiohru, která je založena pouze na zvuku a ovládá se jen dotykem prstu. Pomocí jeho pohybu po displeji telefonu rozhodujete, jak se chcete v dané herní situaci rozhodnout. Hra je přizpůsobena i pro nevidomé, pro které bude zážitek o to intenzivnější.

Propracovaný detektivní příběh plný zvratů Vás v roli policistky Alice Wellsové (Tereza Hofová) přenese do USA roku 1985 a díky možnosti rozhodování nabídne rovnou několik možných konců. Vzhledem k herní době pohybující se okolo 2-3 hodin budete mít mnohem větší motivaci si hru klidně zahrát znovu. Během svého pátrání narazíte na několik skvostně napsaných postav, které jsou hvězdně obsazeny například Bohdanem Tůmou, Andreou Elsnerovou nebo Ondřejem Balcarem. Nemohu nezmínit Jana Šťastného, jenž se postaral i o dabing herního teaseru, který mi s jeho hlasem připomněl stařičký český trailer na legendární adventuru NiBiRu: Posel bohů.

Je až obdivuhodné, jak si špičkové binaurální audio dokáže pohrávat s lidskou představivostí a zároveň budovat temnou, někdy až hororovou atmosféru, která Vás vtáhne a nepustí až do šokujícího finále. Díky vlastním představám si mou fantazií vytvořený hotel, ve kterém se hra odehrává, dokážu stále detailně zmapovat. Každý hráč má tedy možnost si ve své hlavě vybudovat vlastní herní prostředí a sám s ním manipulovat. Nemalý podíl má na atmosféře samozřejmě i postupné budování napětí mezi dialogy a povedená hudba, o kterou se postaral skladatel Aleix Ramon. Mimo hudbu určenou přímo pro hru zde uslyšíme i třeba Ostravskou skupinu PLACES se songem Goodbye to Me, který jsem si obzvlášť oblíbil.

Experiment ve formě mobilní audiohry s názvem Důkaz 111 se velice povedl a rozhodně se k němu budu ještě vracet. Na Google Play a AppStore je volně dostupná demoverze, plná verze následně stojí pouhých 99Kč. Mimo jiné autor hry Tomáš Oramus v rozhovoru pro Vortex zmínil, že se v budoucnu možná dočkáme pokračování nebo prequelu.

Už od oznámení a vydání prvních záběrů vypadal psychologický horor Someday You'll Return
famózně. Zahrát si walking simulátor ve stylu The Vanishing of Ethan Carter, který je inspirovaný sérií Silent Hill a má v rukávu i interakce, řadu rébusů nebo bylinkářství? Představa, že se v takovém provedení podíváme i do moravských lesů, kde zažijeme krásy i hrůzy těchto míst, zněla naprosto skvěle. Ovšem tato hra je dokonalým příkladem toho, kdy platí přísloví, že „méně je někdy více“.

Someday You'll Return vypráví příběh nepříliš sympatického Daniela, který se vydává hledat svou dceru Stelu na místo, kam se již nikdy nechtěl vracet. Celá hra se odehrává ve věrně zpracovaných moravských lesích, konkrétně v přírodním parku Chřiby, který nabízí celkem rozsáhlí a částečně otevřený svět a české rekvizity v něm naleznete na každém kroku. Řídit se budete díky typickému turistickému značení na stromech a dominanty, jenž zde navštívíte, doprovází informační cedule a QR kódy, které je možno reálně naskenovat a na tyto místa se osobně vydat. Toto krásné a příjemné prostředí začne pomalu prolínat ale úplně jiný svět vytvořený z prapodivných betonových kreatur obývaných řadou monster a hlavním záporákem zvaném „Zvíře“. Příběh Daniela a Stely má velice povedený námět. Vypráví reálný problém vztahu otce a dcery a táhne hráče až do konce hry, avšak jeho provedení a vyprávění není úplně záživné. Za 15-20h herní doby se mohl děj řádně rozrůst, dočkáme se ovšem jen prodlužování stereotypními a nenápaditými pasážemi, které se od začátku hry neustále opakují. Nutno podotknout že hra obsahuje 5 konců, které se odvíjí od vašich rozhodnutí. Jedna z věcí, která bude mít vliv na konec hry, je váš mobilní telefon. Nejen že ho budete z úvodu využívat kvůli GPS a v temnotě jako baterku, ale budete z něj i odepisovat na SMS zprávy. Je pak jen na vás jakým způsobem se rozhodnete odepsat nebo budete zprávy úplně ignorovat. Příběh doplňuje i řada dalších NPC postav, které příběh doplňují a hru značně oživují.

Na Danielovu paměť se nedá absolutně spoléhat a častokrát nepoznáte, zdali lže sám sobě nebo tvrdí pravdu. Příběh Stely odhalujete díky odemykání jednotlivých částí jejího deníku nebo vzpomínkovým pasážím, které mi hodně připomínali ty ze hry Vanishing of Ethan Carter a zpřístupníte si je po vypití určitého lektvaru. Ten si vyrobíte díky možnosti bylinkářství, jako řadu dalších lektvarů, které budou nutností pro průchod hrou, nebo vám jej usnadní. Jednotlivé bylinky jsou rozmístěné různě po světě a využít je můžete buď celé, nebo jen jejich části. Zapomenout zmínit nesmím ani celkem povedený crafting, ve kterém si z nalezených surovin budete muset vyrobit řadu předmětů nutných pro průchod hrou. Jelikož jde o psychologický horor, hra kromě pár povedených creepy momentů a jumpscarů obsahuje i hororové stealth pasáže, ve kterých se budete plížit mezi děsivými monstry. Bohužel jako celek stealth spíše nefunguje a přerušuje plynulý postup příběhem. Nepřátelé vás odhalují, aniž by vás viděli a jejich umělá inteligence je na bodě mrazu. Brzy tak zjistíte, že než se zdlouhavě plížit oblastí obývanou nepřáteli je snadnější jí jednoduše proběhnout k nejbližšímu checkpointu a hold si odposlouchat jejich znepokojivý řev, který jako jeden z mála hororových prvků ve hře nahání opravdu husí kůži. Máte také možnost namíchat si jeden z lektvarů, díky kterému vás nepřátelé neuvidí, ale osobně jsem ho nevyužíval. Na své si tu přijdou hlavně milovníci rébusů. Hádanky nejsou nějak extra obtížné, ale také vás nevedou za ručičku. Musíte si dávat pozor na detaily, být pozorní a hledat jednotlivé indície k jejich vyřešení. Bohužel tu narazíme i na řadu naprosto nelogických momentů (například ve vodárně máte rozbít okno, k čemuž musíte hledat po celé hale páčidlo i přes to, že po celou hru máte u sebe dostupnou sadu nářadí včetně kladiva). Hra vám tímto často hází klacky pod nohy, a to především v druhé polovině hry. Ta se již bohužel odehrává minimálně v lesích, ale převážně v již zmíněném betonovém prostředí nebo podzemních bunkrech, které jsou extrémně repetetivní a budete v něm neustále něco podlézat, balancovat na úzkých betonových pilířích nebo šplhat po skalách. Samotné šplhání je zajímavě a originálně provedené. Za pomoci jednotlivých úchytů se postupně dostáváte až na vrchol. Ve zmíněné druhé polovině hry se toho ale našplháte tolik , že vás tato funkce omrzí stejně jako stealth pasáže.

Co ale vůbec neomrzí je grafické zpracování poháněné technologií Unreal Engine 4. Malebná krajina a hluboké lesy zde vypadají naprosto famózně a animacím postav i mimice dokážete věřit. Je obdivuhodné, čeho dvoučlenný tým CBE Software dosáhli. Pár bugů, kterými jsou problémy jako levitující předměty nebo propadávání texturou se dají omluvit a věřím, že po pár opravách bude vše v pořádku. Zážitek z vizuální stránky bohužel kazí katastrofální audio. Hlasitost hry neustále kolísá, hudba přeřvává mluvené slovo, jumpscary vás svými bassy vystřelí z křesla. Abych si na zvuk ale jen nestěžoval, celkovou atmosféru hry naprosto umocňuje famózní soundtrack v čele s Gabrielou Vermelho a jejím překrásným hlasem. Vývojáři nedávno na svém Facebooku sdíleli informaci, že hra dodatečně získá český dabing, avšak na více informací stále čekáme.

Nutno znovu zdůraznit, že psychologický horor Someday You'll Return je vytvořený víceméně dvoučlenným českým týmem. Přesto si nemohu pomoci v tom, že hra měla obrovský potenciál a bohužel se jí ho nepodařilo řádně využít. Exceluje svým detailním českým prostředím, soundtrackem a atmosférou, ale propadá u nenápaditě prodlužované herní doby, zdlouhavého vyprávění příběhu a nefungujících hororových pasáží. Hra by ideálně mohla mít 8-10 hodin, příběh by příjemně odsýpal a úkoly či prostředím by se tolik neopakovali. Takto se hra ve své druhé polovině stává mnohdy až nesnesitelně stereotypní. Vývojáři se nebránili novým prvkům v žánru, ovšem řekl bych, že by pochodili lépe, kdyby Someday You'll Return ve svém překrásném grafickém zpracování byl klasickým walking simulátorem plynule vyprávějícím dospělý a temný příběh o problémech vztahu otce a dcery.

Dodnes si pamatuji, jak jsem se poprvé dostal k Metru: 2033. Na webu porse.cz jsem stáhl jeho demoverzi, jelikož titulní obrázek vypadal celkem fajn... Demo mě naprosto pohltilo a já hru musel mít a zjistit, jak vypadá finální dílo. To dopadlo naprosto skvostně, stejně jako pokračování Last Light. Další 4 roky jsem však čekal na pokračování, kterému jsem věřil od vydání první ukázky na E3. A nevěřil jsem marně!

Spojení atmosféry stísněného Metra a otevřených map Stalkera je pro mě tak nějak splněným snem, jelikož oba světy dokázali vybudovat tak neskutečně pohlcující atmosféru jako málokterá hra. Stejně tak pohlcující svět tvoří i nové Metro: Exodus, i když atmosféry původního Metra se v v něm dočkáme v podstatě jen v úvodu a závěrů. To ovšem není vůbec špatně, protože atmosféra v otevřeném světě na povrchu je sice odlišná než ve stísněném Metru, přesto vás naprosto pohltí a připomíná jí právě již zmíněný S.T.A.L.K.E.R. . Hra navazuje na dobrý konec předchůdce Last Light, takže se opět dostáváme do kůže Artyoma. Ten stále věří, že v Moskvě nejsou jediní lidé a leze na povrch pokoušející se chytit radiový kontakt s okolním světem. Nikdo, dokonce ani jeho Anna mu nevěří, někteří ho dokonce mají za blázna... avšak brzy se všichni Sparťané vydají na roční cestu za novým domovem celým post-apokalyptickým Ruskem v lokomotivě Aurora. Ta sehraje v celém příběhu velice důležitou roli a je využita pro značné rozvíjení příběhů jednotlivých charakterů. Ty jsou napsány dokonale a poslouchat jejich vyprávění vás rozhodně nudit nebude... a kdyby náhodou ano, můžete si prosté poslouchání kolegů zpestřit zapálením cigarety, popíjením, hraním na kytaru nebo přihazováním uhlí. Smutné ovšem je, že budete jen a jen poslouchat. Postavy se vás pokusí často otázkami přinutit mluvit, ale Artyom stále a stále mlčí... nezbude vám tak nic jiného než tento fakt přehlédnout, nebo se nad ním pousmát. Samotný příběh vám popřípadě přibližuje sbírání zápisků, novinových článků, dopisů nebo pouštění audiokazet, jako tomu bylo u předchůdců.

Stejně zajímavá je i interakce a několikrát se setkáte s postavami, kteří na vás budou mít nějakou prosbu, jak by jste měli svůj daný úkol nejlépe splnit, nebo vám dokonce zadají vlastní vedlejší úkol. Takhle vás například malá Nasťa poprosí, aby jste našli jejího ztraceného plyšového medvídka v hnízdě tzv. Démonů, nebo vás bojovnice Guil požádá, aby jste nezabíjeli její lid při plnění následujícího úkolu. A je samozřejmě jen na vás, jak se k řešení těchto proseb postavíte, od čehož se odvíjí i několik konců hry. A až do tohoto samotného konce jsem čekal, že se alespoň na chvíli setkáme se známými z předchozích dílů - Temnými, bohužel marně. Z původního Metra jsem se dočkal alespoň u finále povedených částí plných halucinací a tajemna.

Během své roční cesty zpustošeným Ruskem navštívíte pouště, lesy, bažiny i zbytky velkoměst ve všech čtyřech ročních obdobích. Samotné mapy jsou rozsáhlé a budete na nich mít možnost se pohybovat nejen po svých, ale také v lodích, dodávkách či drezínách. Kromě změn prostředí tu hrají důležitou roli i dynamické změny počasí, dne a noci a většina úkolů se v jiný čas řeší odlišně. Například v noci nebudete čelit tolika odporu od banditů a stráží, ale zase od číhajících mutantů. Aby jste nemuseli čekat dlouhé minuty, než nastane den či noc, můžete si odemykat safehousy, ve kterých si klidně prospíte nebo se vybavíte. Na pracovním stole si můžete z nalezených součástek a chemikálií vytvořit potřebnou munici, lékárničky a filtry. Celkem rozsáhlá úprava zbraní je kapitolou sama o sobě. Jejich části většinou získáte ze zbraní padlých nepřátel, ať už jde o optiky, hlavně, pažby nebo zásobníky. A kdyby jste náhodou poblíž neměli pracovní stůl, věci ke craftingu neustále nosíte ve svém ,,baťůžku,, a to nejnutnější si vyrobíte kdekoliv.

Grafické zpracování je vynikající a neustále se je na co dívat. Ve spojení se skvělým hudebním doprovodem jde často o audiovizuální orgie. Atmosféru v pasážích na Auroře zpestřují již zmíněné kytarové songy nebo hudba v rádiu. Avšak s optimalizací se vývojáři moc neprali... hru z úvodu rozjedete klidně na ultra, ovšem v lesích nebo při náročnějších cutscénách hra trpí brutálními propady fps. No a další kapitolou je hromada bugů, často primitivních. Nepřátelé procházející zdmi nebo chybují jejich animace... to by se dalo v pohodě přežít. Avšak levitující tráva na neviditelných kopcích, nebo některé nepochopitelně zabugované cutscény, kde se mi prolínají dva záběry najednou? Já bugy často přehlížím, ale tady to prostě už nešlo... zkrátka je tu podobnost se Stalkerem nepopřitelná.

Na pokračování Metra jsem čekal dlouho a nemohl se dočkat. O to víc potěší, že mě ani trošičku nezklamalo! Spojení atmosféry tísnivého Metra a otevřeného Stalkera je pro mě zkrátka splněným snem, a i přes technické nedostatky je třetí Metro jednou z nejlepších her co jsem kdy hrál, a dlouho v tomto zařazení zůstane.

O hře First Encounter Assault Recon, kterou všichni známe pod názvem F.E.A.R., jsem slyšel už od vydání samou chválu, avšak ke koupi trilogie i s datadisky jsem se rozhoupal až nyní. Doufal jsem, že si hru poprvé zahraji i s českým dabingem od Fénix ProDabing, bohužel práce na něm byli odloženy a od konce roku 2015 se projekt nepohnul. Dabing mi ale vůbec nechyběl, jelikož mě hra velmi šokovala svým celkovým zpracováním.

Dostáváte se do role člena tajné jednotky speciálních sil s názvem F.E.A.R., jejímž úkolem je boj s paranormálními hrozbami pro národní bezpečnost. A jak název napovídá, pod jejími křídly se budete bát... Vaším úkolem je zastavit vědci vytvořený experiment - Paxtona Fettela, který se vymkl kontrole při tzv. projektu Origin a velí armádě klonů. Ve všem sehraje obrovskou roli tajemná a děsivá osmiletá holčička s červenými šaty - Alma.

Do děje vás neuvěřitelně vtáhne naprosto špičkové intro doprovázeno vynikající hudbou, které tvoří hotové audiovizuální orgie. Atmosféra by se posléze dala krájet až do závěrečných titulek a právě v těch částech hry, kde se objevuje Alma a Fettel, vám bude tuhnout krev v žilách. Nejen že budete čelit nečekaným a povedeným jumpscarům, ale bude vás děsit už jen ten nepříjemný pocit, že Alma je poblíž a s každým ohlédnutím jste blíž k tomu, že se před vámi zjeví. Když ovšem opomeneme pár těchto atmosférických momentů, je hra čistokrevnou koridorovou střílečkou. Vzhledem k názvu hry jsem tak čekal větší dávku strachu, ale vyloženě zklamaný jsem také nebyl.

Se zbraní v ruce budete čelit různým druhům nepřátel, od vyzbrojených vojáků, přes částečně neviditelné žoldáky, až po těžce obrněné roboty. Procházet budete převážně koridorovými interiéry komplexů, které jsou si tak podobné, že prostředí začne být velmi brzy stereotypní, avšak hratelnost a přestřelky jsou zábavné až do samotného závěru. Velmi se mi líbila obtížnost hry, která se s vámi nijak nemazlí a ráda vás pošle po pár zachycených kulkách ve vašem těle pod drn. Vše ovšem zpestřuje tzv.Slow-Mo, jinak také bullet-time, který zpomalí čas a vy tak můžete efektivně sázet jeden headshot za druhým. Při spuštěném Slow-Mo také nádherně vynikne destrukce prostředí i nepřátel.

O grafické orgie se stará fyzikální engine Jupiter EX, který ve své době potrápil nejeden nadupaný comp. Sypající se střepy z oken, odrazy a efekty vody, všudepřítomný prach z prostřílených stěn, poletující kusy omítky nebo končetin nepřátel. Těmito pestrými efekty hra neskutečně ožívá a je pastvou pro oči i po čtrnácti letech od vydání. Brutalitou se tu vůbec nešetřilo a tak často během přestřelek uvidíte poletovat roztrhané kusy těl a oddělených končetin. Samotnou kapitolou je pak hra světel a stínů, která temnou atmosféru hry ještě prohlubuje. Samozřejmě se fyzika jako taková neobešla i bez fyzikálních bugů, jako že někteří nepřátelé po smrti vyletí téměř až k nebesům nebo že se zaseknete mezi dveřmi. To se ovšem dá vzhledem k veškeré kráse okolo přehlédnout.

F.E.A.R. byl ve své době událostí roku, a není se čemu divit. Hra splňuje dokonce více než kvalitní střílečka splňovat má a některé dnes vydávané tituly se oproti ní můžou jenom stydět. Zábavná hratelnost v kombinaci se Slow-Mo baví až do závěrečných titulků, stejně tak táhne příjemně vyprávěný děj. F.E.A.R. ale graduje především svou ikonickou hutnou atmosférou a audiovizuálním zpracováním. Škoda je po čase stereotypního prostředí, avšak celkový zážitek jako takový už jen umocňuje vynikající grafika s řadou pestrých efektů... I po čtrnácti letech od vydání F.E.A.R. baví a stále se je na co dívat!

Jediná plnohodnotná bondovka v čele s představitelem Piercem Brosnanem, kterou si můžeme zahrát i na PC... oproti PS2 verzi bohužel rapidně ochuzenou o několik zásadních prvků (např. automobilové honičky). V době svého vydání byla hra velmi často srovnávána s konkurenčním No One Lives Forever 2, kde rapidně zaostávala. Jak si 007: Nightfire vede po letech?

Váš úkol je prostý jako ve většině původních filmových bondovek. M vás v roli Jamese Bonda alias Pierce Brosnana vysílá zachránit svět před padouchem, který má v rukou smrtící zařízení zvané Nightfire. Musím vynachválil to, že i vedlejší postavy... především ti na znepřátelené straně jsou velmi dobře zapamatovatelní a tak si bossfighty s nimi velmi užijete. Hra jako taková má příjemné tempo i přes to, že vás příběhem budou provázet nepříliš kvalitní a nepříliš zábavné cutscény.

Během postupu hrou navštívíte několik lokací, jejichž level desing neohromí ani nepřekvapí. Osobně se mi líbilo, že vám dá hra občas možnost si cestu, či postup misí vybrat sama. S tím se pojí i řada stealth misí, které ovšem zabíjí naprosto tupá umělá inteligence. Stejně tak sráží i úroveň přestřelek. Nepřátelům nedělá problém vám jen tak vběhnout před mušku, podívat se na vás a v klidu se podrbat na hlavě, zatímco jeho kolega střílí všude okolo, jen do vás ne. Stejně tak když sejmete parťáka stojícího vedle svého kolegy, který si poté klidně dál pochoduje bez povšimnutí, že se za ním plnou vahou skácelo tělo.

Velmi milým překvapením jsou bondovské vychytávky od Q, které mě osobně velmi bavili. Hodinky s laserem, klíče s elektrickými šoky, telefon s vystřelovací kotvou, kreditní karta ukrývající programovací disk nebo pero vystřelovací uspávací šipky... zní to skvěle že? Je tu avšak velké ALE. Laser můžete používat jen na odstraňování zámků, proti nepřátelům je absolutně neúčinný. Kotvu s telefonu můžete vystřelovat jen na speciální oka na stěnách a stropech, nikam jinam se s ní totiž neuchytíte. Sem tam se odreagujete například již zmíněnými bossfighty nebo lezením po mrakodrapu.
Dát hráči větší prostor a ne jen postup narýsovaný scénáristy by hře velmi pomohlo v zábavnosti a od stereotypu, který se dostaví po pár hodinkách hraní. Musím ovšem nechat, že hru obstojně zachraňuje bondovská atmosféra, které nemálo napomáhá povedený Soundtrack.

To co hře ovšem vůbec nepomáhá je extrémní množství bugů a technických nedodělků. Déšť uvnitř budovy nebo procházení předměty, či dokonce skrz na skrz letadlem? Chybějící animace přebíjení, která se spouští jen když se jí chce, či nepřátelé odlétající po explozi granátu doslovně až do nebes? A nemluvě o místech, ve kterých se prostě zaseknete a nemáte šanci se z nich dostat ven jinak, než návratem k vašemu poslednímu savu. Přijdeme k tomu všemu nedotaženou hratelnost a máme tu videohru, která funguje sotva na půl.

Brosnanovo videoherní zpracování nesoucí název Nightfire se pro PC nepovedlo. Z nadějně vypadající Bondovky se vyklubala průměrná koridorová střílečka oživená o bondovskou atmosféru a zábavné vychytávky od Q, které ovšem téměř nevyužily svůj potenciál. A tu zmíněnou průměrnou střílečku sráží k zemi nedotažená ovladatelnost, nespočet bugů a tupá umělá inteligence, kvůli které nefungují ani stealth pasáže, ani přestřelky.

Z temných důlních šachet se přesouváme do podzemního komplexu, v jehož spleti chodeb budeme bloudit stejně jako v již probádaných štolách. Druhý díl Penumbry nese podnázev Black Plague a začíná přesně tam, kde skončila jednička (komentář) a opět exceluje ve všem, co fungovalo už v původním díle.

Atmosféra, budování strachu, ozvučení, hudba, pocit úzkosti a nejistoty, to vše opět funguje dokonale, ba dokonce ještě lépe. Dlouho se mi totiž nestalo, že bych měl u hraní tak silnou husinu z vypěstovaného strachu. Ne všechny části komlexu jsou plně pod proudem a tak se často budete opět potýkat s tmou, se kterou vám bude pomáhat chemické světlo, světlice nebo svítilna, která vám sice poskytne světla nejvíce, ale dost rychle v ní dochází baterie a v komplexu jich zrovna moc k nalezení není. V budování strachu nově přispívá i hlas ve vaší mysli, který se po čase nazve Clarence - skvěle napsaný charakter se kterým zažijete jak mrazivé hororové momenty, tak i odlehčení v podobě jeho legrácek. V těchto pasážích musím zejména vynachválit český dabing.

Hra je oproti původnímu dílu obohacena o mnohem více jumpscarů, řadu nepředpovídatelných momentů a změn prostředí. Několikrát se totiž dostanete do "snových pasáží" v podobě halucinací, z nichž ale ne všechny jsou zrovna povedené a zábavné. V chodbách rozsáhlého komplexu opět nebudete sami, ale tentokrát z inventáře nevytasíte ani kladivo, ani krumpáč, a tak se před monstry budete moci jen schovávat. Absence bojového systému je hře jedině ku prospěchu, funkci monster jako takových přesto ale sráží tupá umělá inteligence.

Ve hře nechybí skvělé logické a především fyzikální hádanky, avšak pojí se s nimi i řada bugů. Některé z nich jsou velice nepříjemné, to například když se vám hra uloží přesně v momentě kdy umíráte, když otevřete spis zvaný "protilátka" a hra vám okamžitě spadne nebo když jednou vodu můžete přeplavat a jindy její texturou jen propadnete na dno.

Vývojářům ze studia Frictional Games se ve druhém díle Penumbry s podnázvem Black Plague opět povedl vynikající hororový zážitek excelující především v atmosféře a budování strachu, avšak hře dost škodí její technický stav a tupá umělá inteligence jinak dost děsivých nepřátel.

Po roce od vydání technologického dema fyzikálního enginu studia Frictional Games vychází jejich první plnohodnotná hra. Penumbru nesoucí podnázev Overture jsem poprvé zapnul asi ve svých jedenácti letech, kdy jsem jí ze zvědavosti nainstaloval z DVD časopisu Score, které mimo vynikajícího historického RPG Mount and Blade obsahovalo kompletně počeštěnou trilogii právě těchto hororových adventur (včetně dabingu). Tehdy jsem u hry vydržel přibližně patnáct minut a z atmosféry, která na mě dýchla hned z úvodu, jsem si vysloužil nespavost asi tak na další dva týdny, a stejně dlouhou dobu jsem nemohl z hlavy dostat hudbu znějící v menu.

Dostanete se do kůže Phila, který se právě vyrovnává se smrtí své matky a ještě do toho obdrží dopis od svého otce, který byl dlouhá léta považován za mrtvého. Mimo omluvy naleznete v obálce i klíček od bezpečnostní schránky v bance, ve které jsou uloženy poznámky odkazující na pustinu v Grónsku. Pohltí vás zvědavost a tak se ihned vydáváte na místo označené na mapách. Avšak jen co vystoupíte do otřesného počasí, zabloudíte ve sněhové bouři a pokusíte se před ní schovat do důlního komplexu. Nemáte ale ani zdání, jaké hrůzy na vás čekají v obrovské spleti štol a chodeb.

Vývojářům se perfektně povedlo v hráči vyvolávat strach, pocit beznaděje, nejistoty a úzkosti. Může za to především tma a ozvučení. V důlním komplexu bez světla nemáte šanci vidět pořádně ani na krok a nejvíce se budete moci spoléhat tak na chemické světlo, které vám posvítí maximálně na pár metrů. Baterek do vaší svítilny je totiž pomálu a v chodbách dolu jich zrovna moc nezůstalo. V podzemním bludišti hlavně nejste sami, ale obývají ho zmutovaní vlci, přerostlí pavouci nebo dokonce obří červy. Často se vám tak při rychlém útěku může stát, že zabloudíte. S tím vám můžou pomoci světlice, jejichž pohozením jsem si značil místa, kterými jsem již prošel.

Před havětí obývající doly se vyplatí schovávat v temných zákoutích, avšak můžete se před nimi i bránit krumpáčem nebo kladivem. Souboje často ale končí nezdarem kvůli nevychytanému soubojovému systému… dá se to ale samozřejmě pochopit, protože zbraně nejsou vyloženě určené k boji, jako spíše k ničení předmětů nebo zátarasů. Hra využívá fyzikální engine známí z technologického dema, a tak vám cestu mimo logické hádanky zkříží i hádanky fyzikální, které dokáží na nemalý čas pořádně potrápit, ale jsou za to pestré a ani na chvíli jsem se u žádné z nich nenudil.

Vývojářům ze studia Frictional Games se povedlo vytvořit vynikající hororový zážitek, který mi ještě před deseti lety nedával spát. První díl trilogie Penumbra exceluje svou tísnivou a nepříjemnou atmosférou obrovského důlního komplexu, která dokáže bez potíží pohltit i dnešní hráče. Zážitek mírně klesá u nedotaženého ovládání, ale umocňuje u ozvučení a pestrých hádanek.

Videohra Asterix a olympijské hry je inspirována stejnojmenným filmem, který nezískal přespříliš pozitivních ohlasů. Hra si jde naštěstí vlastní cestou a nekopíruje přesně děj, který jsme již mohli vidět na plátnech, či v televizích. Jsou olympijské hry v herní podobě zábavnější než ty filmové?

Pro neznalce předlohy stroze přiblížím příběh. Gal Lovestorix, nenapravitelný romantik, se bezhlavě zamiloval do princezny Iriny, avšak její ruku může získat jen vítězstvím na Olympijských hrách v Řecku. O princeznu ale nemá takový zájem jen Lovestorix, ale i jeho hlavní rival - Brutus, syn Ceasara. Vy se ujímáte role známých galů Asterixe a Obelixe a na vás je nejen pomoci Lovestorixovi vyhrát olympijské hry, ale také zachránit svět před prapodivným klíčem čaroděje Lapiducha, který otevírá brány do paralelních světů a snaží se tak změnit realitu. Jeho ďábelské plány se projeví hned na galském druidovy Paronamixovi, který je najednou "tenký jako papyrus". Příběh je vyprávěn především formou povedených filmových cutscén, u kterých vyniknou pěkné animace a mimika jednotlivých postaviček. Stejně tak je stylizovaná grafika krásně detailní a barevná. Co se hře rozhodně zapřít nedá je skvělý humor s řadou chytlavých hlášek. K tomu všemu má hra kompletní českou lokalizaci, včetně dabingu.

Hra je akční plošinovkou s adventurními prvky, jejíchž příběh i Olympijský režim lze projít jak samostatně, tak i ve dvou hráčích v kooperativním režimu. Zábavnost tak graduje, když spolu dva hráči u jednoho počítače spolupracují při plnění řady hádanek nebo při možnosti se proti sobě postavit v olympijských hrách. Mezi ty patří např. hod oštěpem, skok do dálky, žábobal, římanofon, přetahovaná nebo závod vozů. Pokud však žádného kamaráda po ruce nemáte, mezi hlavními protagonisty budete mít možnost přepínat a jednoho vždy bude ovládat umělá inteligence. Smutné je však, že i ve dvou hráčích vás hra začne tak po první polovině hry celkem nudit, jelikož se aktivity začnou opakovat a hra se začne stávat dost stereotypní.

Výhodou při hraní na počítači je gamepad, jelikož se hra na klávesnici hraje občas celkem dost nepříjemně, a to především kvůli dost nemotorné až frustrující kameře. Vývojáři počítali s tím, že si možná občas nebudete vědět rady s postupem, a tak vám bude až příliš často pomáhat pejsek Idefix upozorňující na sebe opakujícím a nervy drásajícím štěkotem. Všichni se ale těší na to hlavní, a to je mlácení římanů! To je až přehnaně zábavné a budete se doslova vyžívat v posílání nepřátel na měsíc. Svoje schopnosti si budete moci dokonce vylepšovat pomocí nasbíraných helem z různých aktivit, a tak se mezi vaše bojové možnosti bude řadit například i seslání ničivého tornáda na desítky nabíhajících římanů. Některé hráče možná potěší možnost koupě krátkých videí z vývoje filmu Asterix a Olympijské hry, také za již zmíněné helmy. Mimo ty budete hledat i klece s holuby, jejichž odemčení vám zpřístupní řadu bonusů nebo postavy v olympijském režimu.

Videohra Asterix a Olympijské hry je velmi příjemná odreagovačka se skvělým českým dabingem, chytlavými souboji s římany a humorem. Její hodnocení však sráží dolů frustrující nemotorná kamera a stereotyp přítomný již po dohrání první poloviny hry. Zábavnost může naštěstí zachránit možnost hraní celé hry ve dvou hráčích v kooperačním režimu.

Tuzemské freeware tituly moc v lásce nemám, ale hra Řež mě zaujala hned na první pohled nejen kvůli názvu. Musím říct, že jsem se opravdu skvěle bavil, když jsem hrou procházel poprvé, avšak se k ní budu vracet už asi jen z extrémní nudy. Proto je smutné, že závěr s bossfigtem po splněných sedmi úrovních přišel tak po čtvrt hodince. I přes to jde o povedenou střílecí odreagovačku s dost rychlým adrenalinovým tempem a skvělým punkrockovým Soundtrackem, jehož některé skladby můžou být pro někoho příliš radikální... mě osobně to vůbec nevadilo.

Hra celkem obsahuje sedm úrovní s možným výběrem tří obtížností, po jejichž splnění získáváte body ze zabitých nepřátel nebo nalezených secretů. Za ty si můžete následně odemykat vybavení a schopnosti, jako je více zdraví, armor, vyšší rychlost, zbraně apod. . Kdysi bylo možné zasílat své score na internet a mohli jste se tak dostat v tabulce highscores až třeba na první místo. Bohužel byla tato funkce ukončena v prosinci 2008. Grafická stránka hry je dnes už dost zastaralá, ovšem kdysi rozhodně uspokojila.

Kdo tedy hledá nějakou rychlou odreagovačku na pár minutek zahnání nudy, neváhejte a vyzkoušejte českou hru Řež! Během prvního hraní se budete zaručeně skvěle bavit.

Po překrásném audiovizuálním experimentu The Light od ruského autora Sergeje Noskova přichází po roce plnohodnotná Indie hororovka The Train.

Jak samotný název napovídá, hra se odehrává převážně ve vlaku, ze kterého je potřeba uniknout. Cesta to nebude vůbec jednoduchá a za to, jak dopadne, budete zodpovědní pouze vy sami. Zamotaný příběh, který vám zaručeně nedá spát, je totiž vyprávěn prolínáním řadou hratelných flashbacků, ve kterých budete muset dělat klíčová rozhodnutí, která ovlivní samotný konec hry. Navzdory krátké herní době činící tak jednu hodinu jde o příjemné oživení znovuhratelnosti.

Flashbacky nám tedy vypráví příběh, a ten pravý horor začíná právě v pasážích ve vlaku. Nepříjemná a stísněná atmosféra ve vás bude budovat upřímný strach. Děsivé zvuky, dětský pláč a siluety postav zjevujících se v jednotlivých vagónech vám budou nahánět husí kůži. Vaší jedinou možností, jak se bránit před paranormálními jevy, je zavřít oči. A během veškeré chaosu budete muset ještě plnit celkem povedené a naštěstí jednoduché hádanky. Některé finální pasáže hry mi dost atmosférou osobně připomněli Metro 2033 nebo Last Light, na které je mimo jiné v samotné hře i odkaz. Jaký si už zjistěte sami. Hra je totiž dostupná zcela zdarma.

Hra běží na enginu Unity, a jak tomu bylo u The Light, hra opět exceluje svým propracovaným grafickým zpracováním a skvělým ozvučením. Ve srovnání s předchůdcem ještě potěší přítomnost anglických titulků. Snad jedinou neduhou jsou občasné pády hry... k mému štěstí došlo k pádu vždy těsně za automatickým uložením.

Sergej Noskov nám opět naservíroval audiovizuální orgie s tísnivou hororovou atmosférou vyvolávající upřímný strach a zamotaným dospělým příběhem vyprávěným formou hratelných flashbacků. The Train si dokonce rádi zopakujete díky několika možným koncům, které se odvíjejí od vašeho rozhodování.

Po nemastném neslaném zážitku z prvního dílu ruské hry ÜberSoldier (recenze předchozího dílu zde) jsem tak nějak čekal, že se vývojáři ze svých chyb poučí a pokračování doladí co to jen půjde. Jak to dopadlo si povíme v následující recenzi.

Dostáváme se opět do kůže Karla Stolze a setkáváme se se známými postavami z prvního dílu - od počátku s Marií která nás bude znovu doprovázet až do samotného konce hry. Produkce tzv. T9 opět započala, a to i po úspěšném zničení hlavního komplexu. Zjistit jak se to všechno stalo je teď jen na vás a odboji s úkolem nacistům zabránit vyhrát válku. Více o hloupém příběhu snad není třeba dodávat... snad jen že je doprovázen celkem povedenými komiksovými filmečky. Víceméně, ani jednička příběhem vůbec neupoutala, tak se v něm příliš rýpat nebudeme.

Avšak najdou se detaily, ve kterých se rozhodně rýpat budu, protože jsem nad nimi nevěřícně kroutil hlavou. To třeba když máte zastavit nepřátelský vlak... Ano, to je sice hezký, ale od kdy sakra vydrží obyčejný vlak nejméně 50 střel z protileteckého kanónu?! A to pozor, to ho vlastně ještě jenom zpomalilo. Nebo to když usednete za MG42, které se s vámi při plné palbě ani nehne? To nemohli vývojáři přidat alespoň minimální zpětný ráz? A když už jsi u zbraní, paradoxem je, že jsou přesnější když nemíříte, ale střílíte od boku. Prostě ,,WAT?!,,.

Z Karla se nám stal neohrožený Rambo a z map jen prostor pro zbytečná jatka. Je sice hezké, že nám vývojáři hru zpestřili primitivním vylepšováním postavy za získané xp, ale co zbytek? Co takhle doladit to, co v prvním díle příliš nefungovalo? Ani omylem! Celou hrou jen procházíte arénami, kde jste zasypáváni desítkami naprosto tupě nabíhajících AIček, které si klidně poskakují i s 15.průstřely v hrudníku a vydrží vážně hodně. Postupem času začnete zjišťovat, že takový nožík je mnohonásobně účinnější než deset ran vystřelených ze samopalu. Od naprosto stereotypní akce vás dokáží zaujmout přinejmenším bossfighty a zajímavé měnící se prostředí, které snad buduje jedinou existující atmosféru ve hře. Včetně interiérů různých továren a podzemních prostorů, navštívíte i například Afriku nebo se účasníte bitvy o Berlín.

Na nabíhajících horách nepřátel budete mít alespoň možnost si zcela vychutnat nabízející arzenál zbraní. Použít budete moci samopaly, kulomety, bazuku, plamenomet a nově i tři typy granátů. Říkáte si, že nepadla řeč na ikonický neprůstřelný štít z prvního dílu? A vlastně proč vůbec by padla. Sám jsem ho použil snad jen třikrát a to jen proto, abych se přesvědčil, zdali ho vývojáři ze hry neodebrali. Mnohem více si tu budete všímat emocí, které se vyvolají po čtyřech headshotech nebo knifech. Ty vyvolají specifický režim, ve kterých jste nesmrtelní, máte nekonečně munice a svět okolo vás se zpomalí. Bylo by to celkem fajn, kdyby vyvolání těchto funkcí nebylo tak směšně snadné. Časem tak spíše začnou otravovat než bavit.

Technická stránka se až na vylepšený engine příliš neposunula. Grafika vypadá o něco lépe především díky řadě nových vizuálních efektů. Avšak hra se opět neobešla bez řady bugů jako prolínání vojáků skrz zdi nebo problikávání textur. Ozvučení se spíše zhoršilo než posunulo. Hudba i dabing jsou stejně otřesné jako v jedničce s tím, že zvuk občas kompletně z ničeho nic vypadne.

Poučili se tedy vývojáři z nedotaženosti prvního dílu a přinesli konečně kvalitní titul? Ani náhodou! Pokračování se stává ještě větší nesmyslností a slátaninou než jednička. Hratelnost je mnohem kostrbatější a nepřináší vůbec nic nového. Kdo se nestal vyloženým fanatikem do prvního dílu, ať od pokračování, nabízející jen podprůměrnou akci, dá radši ruce pryč.

O koupi ruské střílečky ÜberSoldier mě přesvědčil hlavně povedený poutavý Trailer, a tak jsem si jí co nejdříve pořídil ve vydání od ABCčka. Vzpomínám si, že mě ale hra navzdory celkem pozitivním recenzím tehdy příliš nenadchnula, a tak instaluji hru nyní s jediným cílem - zjistit proč se u mě hra neuchytila a jak si povede dnes.

Dostáváte se do kůže německého vojáka Karla Stolze, který hned v úvodní cutscéně hry umírá a stává se obětí experimentu šíleného nacistického vědce Schäfera. Díky nadpřirozené technologii jste vzkříšeni z mrtvých a stáváte se tzv. ÜberSoldierem. Díky tomuto procesu získáváte speciální schopnost ve formě štítu, který můžete kdykoli aktivovat a zastavovat tak nepřátelské kulky. Jeho využití sice nebude z úvodu hry nutné, ovšem postupem času tuto možnost rádi využijete. Avšak čím víc kulek štít zastaví, tím rychleji se vybíjí, a tak energii získáváte zabíjením hor nepřátelských vojáků.

Bylo by logické že vašimi nepřáteli budou spojenci, ovšem není tomu tak. ÜberSoldier´s poslouchají příkazy prvního člověka, kterého po probuzení spatří, a shodou náhod se probouzíte a před vámi stojí příslušnice německého hnutí odporu Marie, která vám bude takovou průvodkyní celou hrou. Záhy se tak přidáváte na stranu spojenců a vydáváte se na svou bezcitnou cestu za pomstou. Příběh je už od prvního pohledu jedno velké primitivní klišé, nehledě na to, že mě ihned z úvodu hraní zachvátil "cringe alert" z naprosto otřesného dabingu, při jehož poslechu jsem svíral trapností pěsti. Dočkáme se za to ale uspokojivého závěru s povedeným bossfigtem.

Co říci k hratelnosti? Ničím nevyčnívá od podobných titulů a je naprosto průměrná. Skvěle si zastřílíte a odreagujete se... tedy, alespoň na nějaký čas, protože herní doba je celkem slušná, za to stereotyp se dostaví celkem brzy. Na zábavnosti přidává celkem zajímavý level desing a vypíchnout si dovolím naprosto skvostní misi v ponorce! Naleznete tu i slušný arzenál zbraní, od pistolí přes samopaly a kulomety až k plamenometu nebo pancéřové pěsti.

Dostáváme se asi k největšímu problému celé hry a to je technické zpracování. Grafika je sice pěkná a fyzika funguje celkem slušně, avšak hra je plná nejprimitivnějších bugů, počínaje procházením vojáků skrz zavřené dveře nebo ostnatý drát. To je ale stále malé sousto oproti chybám scriptů, které se často ani nespustí, a vy musíte opakovat celé mise, aby jste se vůbec posunuli dál. Třešničkou na dortu všemožných nedodělávek už je jen nápadný respawn nepřátel a nervy drásající a neustále se opakující hudební doprovod.

ÜberSoldier se u mě neuchytil před léty, a jinak tomu není ani dnes, kdy jsem se k němu po letech vrátil. Nepochybně jsem se u střílení stovek nácků odreagoval, ovšem zážitek mi po pár minutách hraní začal obtěžovat stereotyp a primitivní technické nedodělky. Hra má rozhodně několik světlých momentů, zbytek se ale bohužel nepovedl. Brzy se pustím do druhého dílu a uvidíme, zdali se vývojáři poučili z chyb.

Původní Slender: The Eight Pages, nebo řada dalších oficiálních či neoficiálních pokračování, jsou hry, na kterých jsem strávil celkem dost času a tak nějak mi přirostli k srdci. Z postavy zvané Slender Man se stal na určitou dobu fenomén, ovšem ikonické sbírání papírků a podobné aktivity už přestávali být zábavné, a to i přes to, že každý díl a nebo fanouškovské výtvory přinášeli něco nového. Z mého pohledu by snad Slender i upadl v zapomnění, kdyby se vývojáři neobjevili s plnohodnotnou hrou nesoucí název Slender: The Arrival.

Hra mě zaujala už od oznámení a moje první zkušenost s hraním této hororovky proběhla už s vypuštěním betaverze. Ta obsahovala opět jen sbírání ikonických papírků v nočním hlubokém lese, ve kterém vás naháněl SlenderMan. Beta mě tak oslovila jen svou grafikou a tím, jak dokázala z počátku děsit. Následně vyšlo několik verzí hry, a právě nový Update mě přesvědčil o znovuspuštění. Slender: The Arrival v současném stavu předvádí parádní atmosférický zážitek.

Dostáváte se do kůže Lauren, která jede na návštěvu ke své přítelkyni Kate. Kvůli neprůjezdné cestě se vydává pěšky a k domu se dostává až po setmění. Něco už od počátku vašeho příchodu ovšem není v pořádku. Dveře do domu jsou otevřené, všude je nepořádek, stěny jsou počmárané a Kate nikde. Vydáváte se jí hledat a před vámi je dlouhá cesta přes zalesněnou krajinu až k rádiové věži, kam se údajně vydala. Příběh sice není nějak výrazný, přesto táhne a baví. Bohužel je velmi krátký, a to i přes přidaný bonusový obsah po Updatu.

Nádherně zpracovaná krajina, sluneční paprsky prolínající se hlubokými lesy, horská panoramata a temné noci dělají ze hry intenzivní audiovizuální zážitek. Nemůže za tom ovšem jen krásné grafické zpracování, ale také nádherný Soundtrack a špičkové ozvučení, které exceluje jak krásou, tak nepříjemností při hororových pasážích. Z některých zvuků, které jsem ve hře slyšel mi vážně naskakovala husí kůže, to samé z některých mrazivých momentů. Ty převážně již tvořili ale scripty, jelikož náhodné zjevování nebo pronásledování Slendyho už dneska tolik neděsí... alespoň ne mě. U technické stránky můžu vytknout jen pády hry, kvůli kterým jsem musel opakovat celé kapitoly.

Paradoxem je, že mi ve hře nepřišel nejděsivější samotný Slender Man, ale nepřítel zvaný Proxy, nebo jinak The Chaser - člověk posedlý a sloužící pro Slender Mana. Ten se sice jako Slendy nedokáže teleportovat nebo rušit vaši kameru, zato je velice rychlý a při pohledu na něj vám bude tuhnout krev v žilách. Jeho slabina ovšem zpočívá v tom, že se před ním můžete bránit, a to pomocí svitu vaší baterky. Stejně byli pasáže s tímto nepřítelem pro mě nejvíc nepříjemné, ať už šlo o část v dolech, nebo na farmě.

Hra včetně hlavních příběhových kapitol obsahuje i nepovinné bonusové a doplňující kapitoly, které skvěle oživují hratelnost, přesunou nás na odlyšná místa a doplní nám příběh. Po dohrání samotné hry se mi zpřístupnila i kapitola Genesis, která pro mě byla příjemným nostalgickým překvapením. Jedná se totiž o klasického Slendera: The Eight Pages, přeneseného do aktuálního grafického kabátku. Rozhodně povedený bonus na závěr.

Slender: The Arrival je nádhernou audiovizuální procházkou po zalesněné horské oblasti, a zároveň velice intenzivním hororovým zážitkem, u kterého vám bude tuhnout krev v žilách. Až na velice krátkou herní dobu a pár problémů v technické stránce jde o téměř dokonalou atmosférickou záležitost.

Homefront vypadal na první pohled jako slibná střílečka a o jeho koupi mě přesvědčila i docela nízká cena. Kdysi jsem hru už jednou dohrál a vůbec jsem si nepamatoval nic z akce nebo děje. Řekl jsem si, že by nebylo špatné hraní zopakovat a rovnou napsat recenzi.

Homefront se odehrává v blízké budoucnosti, přesněji v roce 2027, během okupace USA Korejskými vojsky, která pomalu a jistě díky hospodářské, energetické a společenské krizi ovládá celý svět. Vy se ujímáte role Roberta Jacobse, bývalého pilota, který je svědkem počátku okupace Colorada a záhy se přidává k místnímu odboji. Jedním z hlavních taháků hry je originální námět zaměřený na zajímavý konflikt a jeho vyprávění se velice povedlo. Hned z úvodu hry jste svědky teroru a surovosti okupantů, a z některých emotivních scén mě samotného mrazilo. To třeba když jen přihlížíte z autobusu jak jsou před zraky dítěte zastřeleni jeho rodiče, jste svědky útoku bílým fosforem nebo se musíte schovávat před korejci v masových hrobech. Dějem vás celou dobu doprovází vaši sympatičtí parťáci Boone, Connor, Hopper a Rianna. Hra jako taková příjemně odsýpá ale příliš brzo končí. Herní doba se pohybuje okolo čtyř hodin a konec je zbytečně useknutý.

Mise jsou sice různorodé a při jejich plnění se rozhodně nudit nebudete, avšak pocit ze střelby je nulový, její ozvučení také dvakrát neuspokojí a od samotné akce vás bude často vyrušovat zdlouhavé čekání na loudavé parťáky. Na druhou stranu se dočkáte zpestření ve formě ovládání bojového vrtulníku nebo kosení nepřátel z kulometu vojenského vozidla. Průběh misí a styl hraní silně napodobuje známé Call of Duty, takže se pohybujete přísně podle předurčené trasy plné scriptů voděni neustále za ručičku. V celkem povedeném Multiplayeru se zábavnými módy budete mít dokonce možnost ovládat dron, vojenské vozidlo nebo tank. Dnes si ho ovšem zahrajete s obtížemi, moc lidí na něm již čas netráví. Mezi vedlejší aktivity ještě samotné kampaně patří sbírání příběhových zpráv. Grafická stránka hry je sice slabší, ale neurazí. Hůř jsou na tom už nedodělky jako mizení celých objektů přímo před očima, řada primitivních bugů nebo otřesné efekty ohně.

Tak jak Homefront exceluje originálním námětem a povedeným dějem, kulhá na nevýrazné hratelnosti a technické stránce. U hry se díky různorodým misím rozhodně nudit nebudete, ovšem pokud nejste dvakrát velkým fanouškem her ve stylu Call of Duty, můžete si odnést zklamání.

Často jsem slýchával, že jediné DLC pro Outlast (recenze předchozího dílu zde) nesoucí název Whistleblower dokonce překonává kvality samotné původní hry. Plný očekávání jsem se tedy pustil do hraní!

Whistleblower je přímým prequelem se spoustou odkazů na předchůdce a odhaluje nám příběh inženýra Waylona Parka. Ten hned z úvody hry posílá email již nám známému novináři Milesu Upshurovi, za kterého jsme hráli v původní hře. Ano, přesně ten mail, který četl Miles v autě před léčebnou ještě před tím, než vzal do ruky ikonickou kameru. Pár minut po odeslání je však Waylon odhalen úředníkem Jeremym Blairem, který rozkáže ochrance, aby Waylona odvedla mezi ostatní pacienty. Do všeho se ovšem přidá obávaný Walrider a vy se dáváte na útěk.

Váš hlavní úkol se tedy vůbec nezměnil - dostaňte se z psychiatrické léčebny! Whistleblower nijak nemění herní mechanismy a postupem se vůbec nijak neliší. Opět vás nikdo nenechá jen tak odejít, budete se lekat, utíkat, skrývat se a hlavně... budete se bát. Atmosféra sice už není tak silná jak jsme byli zvyklí, hra je ovšem mnohem brutálnější a především zvrácenější. Komu se zvedal žaludek při pohledu na krev už v původní hře, DLC radši vůbec nezapínejte. Osobně ve mě krev či brutální scény ve hrách většinou nevyvolávají žádné pocity, avšak v tomto případě musím přiznat, že jsem při některých až kontroverzně úchylných scénách odkláněl hlavu nebo se krčil v křesle. Mezi zmíněné kontroverzní scény patří i větší důraz na sexuální zvrácenosti, z nichž některé patří opravdu mezi extrémy. Celý příběh je opět doprovázen skvělým soundtrackem a ozvučením a je skvěle zakončen (sluneční paprsky padající na vysoké věže psychiatrické léčebny Mount Massive byli vážně nádhernou podívanou). Zcela upřímně mi děj v případě dodatku přišel i zajímavější s mnohem více zapamatovatelnými charaktery. Herní doba je sice krátká, avšak na dodatek dostačující - hru dohrajete do tří hodin.

Plnohodnotné a kvalitní DLC Whistleblower neopouští fungující mechanismy původního Outlastu a příjemně odsýpá. Slabší děsivou atmosféru vystřídala všudepřítomná brutalita nebo kontroverzní sexuální scény. Kvalitní děj je opět doprovázen skvělým Soundtrackem, který zážitek ještě umocňuje. Pro majitele původní hry je DLC povinností.

Když jsem viděl kdysi dávno první záběry z Outlastu a reakce různých Let´s Playerů na lekačky, byl jsem naprosto unesený. Hra ale nějak postupem času upadla na mé poličce v zapomnění. Nyní se ovšem chystám na hraní druhého dílu, a před tím si musím doplnit znalosti z těch předchozích. S chutí jsem se tedy pustil do hraní prvního legendárního Outlastu!

Jako novinář Miles Upshur se vydáváte udělat reportáž do bývalé psychiatrické léčebny Mount Massive Asylum v Coloradu, kde nyní probíhají přísně tajné výzkumy. Na to vás upozornil váš dlouholetý fanoušek celkem znepokojivým dopisem. Už ve chvíli kdy dorazíte na místo začnete zjišťovat, že něco není v pořádku. V okolí několika kilometrů tu není signál, nefunguje rádio ani telefony, a vše nasvědčuje tomu že jde o rušičku. Před léčebnou je několik vojenských vozidel, ale kam oko dohlédne nikdo nikde. Jakmile ovšem vkročíte do budovy, naplní se vaše vůbec nejhorší noční můry. Mrtvá nebo i rozporcovaná lidská těla, všudepřítomné litry krve, bláznivý a děsivý pacienti... to není zdaleka vše s čím se hned z úvodu hry setkáte.

Hutná hororová atmosféra zde sílí s každým krokem a budují jí nejen špičkově fungující jumpscary, ale i dokonale zpracované děsivé prostředí, grafické zpracování a famózní Soundtrack. Technickému zpracování už jen trochu škodí občasné bugy (jako procházení zkrz zavřené dveře). Dlouhé chodby s desítkami dveří poskvrněné krví a doprovázené nepříjemnými zvuky okolí ve vás dokáží dokonale vzbuzovat úzkost, bezmoc a napětí. Často zde budete čelit temnotě a dlouhým neosvětleným chodbám, ve kterých se budete moci pohybovat pomocí ikonické kamery s nočním viděním. Pro jeho aktivaci ovšem musíte hledat baterie, bez nich se moc daleko nedostanete. Často tak budete prozkoumávat každé zákoutí a modlit se ať tam aspoň jedna jediná baterka leží.

S děsivými pacienty se zde budete setkávat na každém kroku, a nikdy nevíte co od nich čekat. Někteří se na vás vrhnout okamžitě jak vás spatří, jiní si na vás počkají až se vy přiblíže k nim nebo jsou tu i tací, kteří vám zdělí informace nebo chtějí z tohoto místa vypadnout stejně jako vy. Avšak pohled na kohokoli vám bude nahánět husí kůži. Když už na vás pacienti, monstra, nebo cokoliv jiného zaútočí, nemůžete se nijak bránit. Vaší jedinou záchranou je rychlí útěk nebo schovávačka pod postelí, či ve skříni. To není vůbec nic obtížného, protože nepřátelé moc umělé inteligence nepobrali. Někdo nemožnost bránit se před nepřáteli může brát jako negativum, mě to ale u této hororovky naprosto vyhovovalo. Útěky a schovávačky sice začali být časem trošku stereotypní, avšak děsili pořád stejně intenzivně.

Váš úkol je od začátku hry jasný - dostat se z psychiatrické léčebny. Několikrát vám hru zkříží zmíněná monstra, jindy propadající se podlaha, zamknuté dveře nebo vypnuté generátory. Občas tedy odbočíte pro klíč, nebo pro pojistky, žádné jiné úkoly nebo zpestření tu však nečekejte. Herní doba je sice kratší, ale vyhovující. Tento postup by totiž začal s další hodinkou hry navíc určitě už nudit. Upřímně mě samotný konec hry celkem šokoval svým načasováním. Vše sice napovídalo tomu, že zakončení přijde brzy, ale nikdy bych neřekl že takovou formou. Pro prodlužování herní doby a objasnění příběhu zde slouží hledání spisů, dokumentů, nebo pořizování kamerových záznamů.

Outlast buduje intenzivní a specifickou hororovou atmosféru doprovázenou celkem poutavým dějem. Buduje jí kvalitní ozvučení, famózní Soundtrack, grafické zpracování prostředí psychiatrické léčebny a velmi povedené jumpscary. Vady na kráse jako horší umělá inteligence nebo ojedinělé bugy opravdu rádi přehlédnete a užijete si jednu z nejděsivějších her, která kdy spatřila světlo světa.

Poprvé jsem se ke Crysis dostal v dobách, kdy jsem byl přecpán sérií Far Cry, a tehdy jsem u něho moc dlouho nevydržel. Úvod hry se totiž právě dost podobá prvnímu dílu série Far Cry. Není divu, když je také Crysis od stejných vývojářů - od Cryteku. Nyní jsem se ke hře ovšem vrátil a chybu jsem rozhodně neudělal!

Dostáváte se do kůže vojáka speciálních sil Nomáda, který je společně s dalšími členy týmu vyslán nalézt záhadně zmizelý tým archeologů po obsazení tropického ostrova Korejskou armádou, kde právě archeologický výzkum probíhal. Nutno podotknout hned z úvodu, že charaktery vašich kolegů jsou skvěle napsané a zapamatovatelné. Vše od začátku nasvědčuje tomu, že za vším stojí právě Korea, ovšem sami začnete ihned z úvodu zjišťovat, že na ostrově se děje opravdu spousta zvláštních věcí, ze kterých trnou hrůzou i Korejčané. Příběh mě osobně bavil celou dobu, zklamalo mě ovšem zakončení a od herní doby jsem čekal trochu více. Celou první polovinu hry budete hnáni kupředu napětím z neznáma a tajemnou atmosférou, druhá polovina hry vám zase vpustí do žil adrenalin neustále přibývající akcí. To vše doprovází povedený Soundtrack. Na tomto vizuálně nádherné tropickém ostrově se tedy rozhodně nudit nebudete! A slovo nádherné myslím doslova.

Crysis byl totiž v době vydání dosud nejlépe graficky zpracovanou hrou (za což získal i na E3 ocenění), vytvořil vizuální orgie a dodnes se může technicky rovnat s dnes vydávanými tituly. Pro hru byl vytvořen nový CryEngine 2, který dodnes patří ke špičkám. Všudypřítomná vegetace, destrukce prostředí (často celých domů), živočichové, vizuál počasí nebo nádherné zpracování džungle a vody, to vše tvoří nezapomenutelný zážitek. Velkou roli tu hraje i pokročilá fyzika, která má vliv i na hratelnost jako takovou. Můžete zde jen tak přenášet nebo házet řadu interaktivních předmětů, nebo s nimi dokonce zabíjet nepřítele místo zbraně. Společně s fyzikou se zde ovšem nevyhnete fyzikálním bugům.

Hratelnost je velmi chytlavá. Podobně jako v prvním Far Cry se mise odehrávají převážně na rozlehlých mapách a je jen na vás, jaký postup pro vyřešení daného úkolu zvolíte. Vyčistíte nepřátelská stanoviště, nebo mezi nepřáteli raději nezpozorovaně proklouznete? Vydáte se proti kulometné palbě a vyčistíte oblast jako Rambo, nebo se potichu vplížíte na základnu a zlikvidujete nepřátele zevnitř. V každém případě vám v plnění úkolů pomůže váš nanooblek. Ten vám umožňuje využití speciálních dovedností, a je zde jen na vás, jaké budete v daných situacích využívat. Patří mezi ně zesílený armor, neviditelnost, zvýšená rychlost nebo síla. Schopnosti ovšem nebudete moci využívat neustále, jsou omezeny úbytkem energie obleku, proto budete nuceni nemálo taktizovat a postup si předem promýšlet. Otevřenost misí dává hře naprosto nový rozměr.
Cestování po rozlehlejších mapách vám usnadní možnost ovládání dopravních prostředků. Budete mít možnost ovládat auta, lodě, náklaďáky, ale i třeba takový tank nebo bojový letoun. Zbraní je ve hře pomálu, ovšem množství nahrazuje kustomizace zbraní. Kdykoli během hry si můžete měnit optiku, nasazovat tlumič nebo granátomet, vybírat mezi laserovým zaměřovačem nebo svítilnou. Hůř jsou na tom ovšem zvuky samotných zbraní, které často zní dost odflákle.

Crysis se řadí mezi jedny z nejlepších FPS co jsem hrál! Nabídne vám vynikající chytlavou hratelnost, kterou oživují funkce vašeho nanoobleku, možnost průchodu misí dle vašeho rozhodnutí v otevřených rozlehlých mapách a hlavně špičkové grafické zpracování, které se může rovnat i dnes vydávaným titulům. Vývojáři nám před vydáním sice naslibovali mnohem více, přesto se ke hře budu ještě rád vracet.

Nádherně zpracovaný audiovizuální experiment ruského autora Sergeje Noskova s adventurními prvky odehrávající se v opuštěné budově. Tu si pomalu a jistě příroda bere zpět, stejně jako její post-apokalyptické okolí. Titul oslní na první pohled svým nádherným grafickým zpracováním a scenériemi. Díky svým emotivním momentům (např. s ptákem, který k vám proletí skrz rozbité okno budovy, a tvoří jedinou živou bytost kterou fyzicky potkáte) propojenými s příjemnou hudbou a příběhu k zamyšlení nad lidským chováním, hra tvoří opravdu intenzivní, avšak velmi krátký - patnáctiminutový zážitek, který můžete sami zažít i vy zcela zdarma. Zamrzí ovšem absence angličtiny a dalších překladů - hru si zahrajete jen v ruštině.

K hraní 007: Legends jsem se dlouhou dobu přemlouval. Odrazovali mě neustále negativní recenze a ohlasy, a když jsem se už ke spuštění hry rozhoupal, po pár minutách byla zase odstraněná kvůli tomu, že nešla téměř ovládat. Miluji ovšem jakoukoli Bondovskou tématiku, takže samozřejmě i ve formě videoher. A jelikož jsem většinu bondovek ve formě FPS a TPS hrál a bavili mě, řekl jsem si, že dosud poslední díl dokončím přes jakákoli muka.

007: Legends převádí do herní podoby filmy Goldfinger, Ve službách Jejícho veličenstva, Moonraker, Povolení zabíjet, Dnes neumírej a Skyfall (které vyšlo jako volně stahovatelné DLC). Nutno ovšem podotknout, že nejde o ztvárnění celých příběhů filmu, avšak jen o pár pasáží. I když jde o herní adaptaci částí ze šesti filmů, ve kterých se vystřídalo několik herců, vy se ujmete jen jednoho, a to současného Daniela Craiga.
Celá hra začíná úvodní scénou filmu Skyfall, kdy je agent 007 - James Bond, postřelen. Následně se formou vzpomínání dostáváte do minulosti, do dějišť předchozích pěti filmů. Do děje vás neuvede nic jiného, než specifické intro doprovázené nostalgickým songem Goldfinger. Soundtrack jako takový udržuje po celou dobu hraní Bondovskou atmosféru, a dovoluji si říct, že bez hudby bych ani pořádně nepoznal, že hraji právě hru ze světa 007.

Největším kamenem úrazu PC verze je hratelnost. Respektovat samozřejmě musíme to, že hra měla vyjít původně na konzole, ale přes to je neomluvitelné, jak se vývojářům povedlo takhle na počítače zpackat hratelnost. Původní rozmístění tlačítek na klávesnici je dost chaotické, a dost vám ovládání usnadní přenastavení. Největší problém u mě byl ovšem s myší, která na pohyb reagovala totožně jako gamepad. Časem se na tuto problématiku dá zvyknout, ale netrpělivci můžou dát od hry ruce pryč.
Co mě neskutečně vytáčelo byli smrti způsobené skokem z "výšky". Bondovi v cutscéně nedělá problém vyskočit na pána z helikoptéry bez padáku, aniž by na sobě měl jediný škrábanec. Ale jakmile během hraní zkusíte skočit z druhého poschodí do prvního, aby jste se nemuseli zdržovat scházením schodů, jste na místě mrtví. Další perličkou jsou vybuchující skútry po jediném zásahu, ale to už bych rejpal do nejmenších detailů.

Zábavnosti ovšem hra také moc nepochytila. Veškeré mise mají totiž naprosto totožný průběh. Vrhnete se po hlavě do akce, vyřešíte pár hádanek v kanceláři záporáka kam se nenápadně vplížíte, a vše je zakončeno naprosto nudnými bossfighty. Nudnější herní zpracování jakékoli "akční" rvačky jsem snad nikdy nehrál. Bitky byli celkem příjemně zpracovány např. ve hře Quantum of Solace vydaném v roce 2008. Stereotyp naštěstí z části zachraňuje neustále měnící se prostředí.
Umělá inteligence, která před vás jen tupě nabíhá nebo vás dokonce ignoruje, také moc inteligence nepobrala, a jejich síla spočívá jen v jejich mnohonásobné přesile. Když náhodou narazíte na pasáž hry, kde dojde k přestřelce a nepřátel je málo, nebudete mít problém je kosit jen pěstmi, či pažbou vaší zbraně. Abych ale jen nekritizoval, hra je občas zpestřena např. o jízdu ve vozidle, unikání na lyžích nebo skvělou misí ve vesmíru s nulovou gravitací. Nalezneme tu slušný arzenál zbraní a nechybí ani bondovské vychytávky jako hodinky s laserem, uspávací šipky nebo smartphone, díky kterému budete snímat otisky prstů nebo hackovat systémy. Hlavní příběh si budete moci zahrát celkem dvěma způsoby a možnost výběru máte ještě před spuštěním nové hry. Buď si zahrajete moderním způsobem nebo klasickým bez automatického uzdravování.

Všech pět úvodních filmů vás s trochou štěstí ještě bude bavit, to co ale předvedlo DLC Skyfall je naprostá katastrofa. Jeho dohrání vám nezabere ani půl hodiny, z čehož první polovina tvoří naprosto odfláknutá jízda na motorce a druhou nekonečně nudná přestřelka s nesmrtelným sniperem, kterého zabije až závěrečná cutscéna. Dohrání celé hry vám zabere tak šest hodin a nic nezachrání ani přítomný Challenge mode. Kdyby se místo přidávání zbytečností, jako efekty painballových kuliček, radši soustředili na kvalitní hratelnost, zábavnost a technické zpracování. Ano, ani grafika na tom není dobře. Opět respektuji to, že šlo původně o konzolovou záležitost, ale když se mi zdá že i GoldenEye: Reloaded vypadá na Wii občas lépe než Legends na PC, něco asi není v pořádku.

Stereotyp, nepovedené grafické zpracování a katastrofální ovládání PC verze bezkonkurenčně dělá 007: Legends tou nejslabší herní bondovkou, která byla vydána. Nebýt specifické hudby a znalosti filmů, překročíte jen další tupou střílečku ve stylu Call of Duty. Je obrovská škoda, že herní adaptace zrovna skvělých filmových kousků jako Goldfinger nebo Skyfall musela patřit mezi výběr pro Legends. Pokud si chcete zahrát kvalitní bondovku, sáhněte po 007: Blood Stone nebo Nightfire.

Od nejnovějšího, již sedmého Residenta Evila, nesoucího podnázev Biohazard, jsem očekával hodně. Už teaser s názvem Beggining Hour dokázal svou atmosférou, děsivostí či možností více konců něco, o čem se jiným rádoby hororovým titulům ani nezdálo. A stejně tak nasadilo i laťku dost vysoko plnohodnotné hře. O to víc potěší, že kvality hry samotnou laťku teaseru převyšují.

Resident Evil 7: Biohazard se od svých předchůdců značně liší. To, co snad každého ihned bije do očí, je pohled z první osoby, který se v sérii vyskytuje vůbec poprvé. Taktéž se hratelnost vrací k původním kvalitám survival hororu, který můžeme znát z kořenů série a začal s vydáváním nových a nových dílů značně upadat. Od původních dílů se taktéž odklání příběh, jenž se odehrává ve fiktivním městě Dulvey v americkém státě Louisiana. Jako Ethan Winters se sem vydáváte za svou milovanou ženou Miou, kterou jste považovali za zesnulou… ovšem až doposud. Přišla vám od ní totiž po třech letech zpráva odkazující na opuštěný dům rodiny Bakerových. Po vstupu dovnitř ovšem zjišťujete, že dům opuštěně jen vypadá. Rodina Bakerových tu stále přebývá, už vás jen tak ven nepustí a vašemu útěku se bude pokoušet zabránit zuby nehty.

Často se s nimi tak budete muset utkat ve velice povedených bossfightech. K tomu všemu většina členů rodiny dokáže použít různé genetické mutace, zvýšenou regeneraci, možnost dorůstání končetin a nadlidskou fyzickou sílu. Nebyl by to ale Resident Evil, kdyby se tu neobjevila monstra, která vám taktéž zkříží cestu. Často si tak samotný boj s příslušníky rodiny nebo monstry rozmyslíte, a to nejen kvůli jejich síle a obtížnosti je zabít, ale také kvůli nedostatku munice a léčiv. Mně samotnému se stalo, že jsem v podzemních uličkách bez jediné kulky kličkoval s nožem v ruce mezi monstry vycházejících z každého rohu jen proto, abych se dostal alespoň k pár nábojům, které by mi usnadnily cestu dál. Už dlouho se mi u hry nestalo, že bych měl takovou radost z nalezení munice, střelného prachu nebo rostlinky, ze které jsem si mohl následně vytvořit lék.

Správně! Z nalezených surovin si lze vytvářet léčiva i náboje a jde o velmi příjemné zpestření. Některé suroviny, jako například psychostimulanty, které vám zobrazí interaktivní předměty ve vašem okolí, lze použít ihned. Dočkáme se i slušného arzenálu zbraní, počínaje nožem a pistolí, přes brokovnici a ručně vyrobený plamenomet, až k samopalu, granátometu či motorové pile. K tomu všemu si za nalezené mince budete moci pořídit i nějaké to vylepšení, či dokonce samotnou zbraň. V pozdějších fázích hry vám ovšem začne dělat neplechu malý inventář oproti velkému množství nalezených předmětů. K tomu slouží velké bedny, které se nachází ve všech místnostech s uložením hry a u kterých si budete často lámat hlavu nad tím, jaké předměty si s sebou vzít na následující cestu a jaké nechat uvnitř na pozdější použití. Lámat hlavu si budete ale hlavně u hlavolamů a hádanek, které sice nejsou bůh ví jak složité, ovšem různorodé a vždy zábavné. Otravného stereotypu ve formě opakujících se puzzlů se tak nedočkáte, co je jenom dobře. Mezi vedlejší aktivity hry patří hledání bobbleheadů nebo hledání předmětů či dokumentů odhalujících více o životě Bakerových.

Příběh jako takový z úvodu nezní nijak zvlášť originálně, avšak postupem hrou se začne slušně zamotávat, především poté, co začnete nahlížet do soukromí jednotlivých příslušníků rodiny Bakerových. Především vyvrcholení je povedené a dočkáme se i příběhového rozhodnutí. Jako zpestření vyprávění slouží videokazety, které budete průběžně nacházet, a dostávat se tak do kůže vám zcela neznámých lidí, kteří během pobytu v domě nebo okolí nahrávali, nebo byli nahráváni (s totožnou funkcí ve formě navštívení domu reportéry jsme se mohli setkat již ve zmíněném teaseru).

Samotná atmosféra je výborná. Oproti jiným hororovým titulům ji nerýsují pouze jumpscary, ale celkové budování strachu vlivem tmy, temnoty, zvuků, hudby, extrémní brutality nebo dokonale napsaných charakterů rodiny Bakerových, jejichž šílenství začne dohánět k šílenství i vás. Můžete tak klidně neohroženě nést v rukách samopal, ale i přes to budete mít často obtíže udržet svěrače u sebe. Osobně si dovolím vypíchnout například pasáž v domě matky Marguerite, jež proti vám dokáže poslat hejna hmyzu, a celý její dům je prolezlý všemožnými pavouky a brouky. Nebo část, v niž se poprvé setkáte s malou Eveline… děti v hororové hře nikdy nevěstí nic dobrého a zcela upřímně jsem v této části propadl panice a chtěl mít ten nepříjemný pocit co nejdříve za sebou. Nutno podotknout, že hru lze celou projít s podporou PS VR, která intenzivní zážitek ještě umocňuje.

Co musím pochválit, je technické zpracování. Všudypřítomný bordel, plísně, odpadky, špína nebo hra stínů, světel a odlesků dokáží vybudovat hodně. Avšak grafika má i své slabší momenty. Musím vytknout umělou mimiku postav, jež vůbec neodpovídá dnešním standardům, obzvlášť u takového titulu. Několikrát jsem se osobně také setkal s rapidními propady fps, především mezi přechody mezi lokacemi. Ovšem oproti všem kladům tyto menší vady na kráse dokážete snadno přehlédnout.

Resident Evil 7: Biohazard vám nabídne vše, co od pravého hororu můžete čekat, a také to, co dlouho žádná hororová hra nepředvedla v takové míře. Nabídne vám brutální intenzivní hororový zážitek, na který v čele s šílenou rodinkou Bakerových jen tak nezapomenete. Pokud hledáte hru, u které zažijete upřímný pocit strachu a dokážete místy přehlédnout slabší grafické momenty, je sedmý Resident Evil jasnou volbou pro vás.

Na demoverzi hry Reprobates jsem narazil náhodou, když jsem projížděl CD mé kdysi nově koupené strategie Joint Task Force. S atmosférickým zážitkem, který jsem si z ní odnesl, jsem byl nadmíru spokojen. Už jen fakt, že tato adventura je od českých Future Games, mých oblíbených vydavatelů adventur, kteří stojí za mými oblíbenými tituly Posel Smrti a NiBiRu, mě přesvědčil o tom pořídit si plnou verzi hry. O to šokující byla studená sprcha, která nastala po odehrání pár hodin plné verze... demo totiž obsahovalo jeden z mála světlých momentů celé hry.

Ale pěkně od začátku. Nejprve k příběhu. Ujímáte se role Adama Reichla, který ihned z úvodu hry prodělá těžkou autonehodu. Probouzí se ovšem ihned po ní na neznámém ostrově uprostřed Atlantiku, na kterém dokonce není sám. Po čase si ovšem začne uvědomovat, že tu něco nesedí. Lidé se tu chovají divně, záhadně mizí a objevují se, mají jiný pojem o čase, trpí nočními můrami a všechny je spojuje nějaká tragédie před tím, než se dostali sem. Záhadné také je, že se zde budí všichni odpoledne a místní zvonice se každý den ozývá třemi zazvoněními, po kterých celý ostrov ulehne do tvrdého spánku. K tomu všemu i vy začnete trpět nočními můrami, po kterých většina šílí. Na Adamovi je nyní zjistit, co mají noční můry za význam, co všichni na ostrově dělají a jak se z něho dostat pryč.

Právě jednu z nočních můr, které Adam prožije na vlastní kůži, jsem měl tu čest si projít v demoverzi. A právě tato pasáž je vůbec tou nejlepší z celé hry. Dokonalá temná atmosféra, vizuální zpracování nemocnice, zajímavé dialogy i zvraty. Kdo by si po odehrání takové nadupané demoverze nechtěl pořídit celou hru, že? Povedené jsou veškeré Adamovo noční můry, ovšem tady klady končí. Více jak polovina hry se odehrává na již zmíněném ostrově, na kterém strávíte několik dnů, a upřímně... nebýt těch pár zpestření právě ve formě nočních můr, asi bych se ukousal nudou. A to že vás hra začne nudit ihned úvodem je už sakra malér!

Příběhový postup na ostrově se totiž neskutečně vleče, je až přehnaně natahovaný a většinu herního času tvoří neustálé zdlouhavé chození po okoukaných lokacích sem a tam, které ještě více prodlužuje úbytek energie, kterou si musíte doplňovat pitným režimem a stravou (s tím jsem se u klasické point and click adventury setkal poprvé... a je to naprosto k ničemu). Okamžitě se dostavuje také stereotyp, protože postup veškerých dní je téměř totožný - vyslechnete obyvatele místních bungalovů, obhlédnete ostrov zdali se něco od předešlého dne stalo nebo změnilo, nasbíráte (opět extrémně zdlouhavě) kamení, klacíky a suchou trávu a hledáte jejich následné využití. Přidejme k tomu jeden nebo dva dialogy které nám za celý uplynulý čas strávených zbytečnými aktivitami přiblíží to, co vlastně na ostrově děláme a "dong, dong, dong...", jde se spinkat a můžete začít nanovo. Abych ale jen nekritizoval, i na ostrově se najdou světlé momenty. Dialogy s jednotlivými postavami jsou celkem zajímavé a mě osobně bavilo hledání částí textů, které mi postupně odkrývali tajemný dopis právě o tom, jaký je smysl ostrova a co na něm všichni lidé dělají. Řekněme... mělo to své specifické napínavé kouzlo. Každopádně mnoho takhle povedených momentů neočekávejte.

To co mě neskutečně dokázalo vytočit je takový ten styl hledání ,,najdi trubku ve spleti potrubí,,. Okolo mě je "x" jiných trubek, které se dají použít stejně jako ta, na kterou musím přímo kliknout. Stejně tak na sebe některé předměty mohli trochu více upozornit. Jak si má člověk všimnout miniaturního skalpelu zašitého někde v rohu obrazovky? Grafická stránka hry je pěkná, menší technické nedodělky se dají přehlédnout. Skvěle odvedené jsou krátké filmečky. Český dabing se také celkem povedl, v hlavní roli uslyšíme Václava Rašilova.

Po dohrání dech beroucí části v demoverzi jsem očekával naprostou atmosférickou bombu, která se ponese v duchu předchůdců Posla Smrti nebo NiBiRu. Bohužel jsem se dočkal nudné, zbytečně až přehnaně natahované point and click adventury s pár světlými momenty ve formě nočních můr, které ovšem zdaleka neuspokojí a spíše jen okoření neustálý stereotyp. Reprobates není vyloženě špatnou hrou, ovšem dříve vydané pecky nasadili laťku dost vysoko a jde o první hřebíček do rakve firmy Future Games.

O hraní prvního Medal of Honor odehrávajícího se během současných konfliktů v Afghánistánu mě přesvědčilo nejenom zasazení, ale také emotivní Trailer. Bohužel... na to, čeho jsem se nabažil v Traileru, jsem už v samotné hře nenarazil.

Recenze Singel Playeru:
Jak bylo zmíněno, hra se odehrává v Afghánistánu a jednotlivé mise jsou inspirovány skutečnými operacemi, které proběhli. Během hraní se dostanete do kůže několika postav, jejichž linie se postupně spojují. Příběh samotný je ovšem dost nezajímavý a až na celkem povedený a dojemný konec můžete na jakékoli emoce zapomenout. Hratelnost na tom není o moc lépe. Pocit ze střelby není dvakrát uspokojující, a i přes to že je hra občas oživena např. jízdou na čtyřkolce nebo střílením z helikoptéry, přetrvávajícímu stereotypu a nudě se nevyhnete.

Téměř všude funguje automatický respawn nepřátel, takže jen kosíte stovky tupých nabíhajících npcček. Umělá inteligence v této hře vážně moc inteligence nepobrala, a to platí i pro vaše spolubojovníky, kteří vás v bojích budou spíše jen zdržovat, než aby byli nějak užiteční. Přidejme k tomu nepříliš povedené stealth mise a všudepřítomné neviditelné zdi. Hratelnost mohla alespoň ztížit nouze o munici, ta zde ale prakticky neexistuje. Stačí přijít k parťákovy který vám v mžiku vysolí pět zásobníků a rubete dál. Tempo hry se rapidně zlepší až v závěru hry, přesněji v posledních dvou misích, u kterých jsem pořádně ani nedýchal. Napětí každou odehranou minutou stoupalo, vše doprovázel skvělý Soundtrack a KONEČNĚ zde došlo i na pár emocí, především co se závěru týče.

Nedočkáte se tu žádných grafických orgií, ovšem audiovizuálně se hra povedla, ať už jde o brutalitu, výbuchy, kouř, nebo ozvučení společně se Soundtrackem. Co ovšem technickou stránku hry snižuje jsou bugy... hodně bugů. Několikrát průchodem hrou jsem narazil na levitující stromy, v sekundě mizející kouřové clony, parťáky procházející objekty a texturami, nebo dokonce na nespuštěný script, kvůli kterému jsem musel misi opakovat.

Medal of Honor je bohužel velkým zklamáním. Ze hry se vyklubala průměrná nudná střílečka, která končí zrovna v momentě kdy se teprve nějak rozjíždí. Emocí slibovaných Trailery se téměř nedočkáme. Pokud se chce ovšem někdo odreagovat u stereotypního střílení nabíhajících vln Talibánských bojovníků a užít si sem tam světlé momenty hry, dlouho nepřemýšlejte. Máte totiž o cca 6 hodin hraní postaráno.

Od Medal of Honor: Airborne jsem příliš převratného nečekal, přesto jsem se na něj ale těšil. Do hry jsem se ponořil neskutečně rychle s pocitem, že se mi pod ruku dostala naprostá bomba, kterou jsem nějakým nedopatřením kdysi přehlédl. Ovšem pocit nadšení opadl postupem hrou.

Dostáváte se do kůže Boyda Traverse, člena 82.výsadkové divize. Role výsadkáře ve hře hraje velice důležitou roli. Každá mise totiž začíná v letadle a to kam dopadnete už je jen na vašem rozhodnutí. Po seskoku se vám totiž otevírá otevřené prostranství, kde je na vás, v jakém pořadí budete jednotlivé úkoly rozeseté po mapě plnit. Je to velmi příjemné zpestření oproti extrémně uzavřeným střílečkám, kde je problém přeskočit obrubník silnice nebo prolézt křovím. Problém už ovšem přichází se samotnými úkoly a jejich stereotypem. Každá mise má až na výjimky téměř totožný průběh, typu „Vystřílej, najdi, znič nebo polož bombu.“ , žádné jiné zpestření či „wow“ scény se zde nenacházejí. Stereotyp tak na krátkou dobu zaženou maximálně jen pěkně vypadající a zajímavé lokace.

Hratelnost je celkem příjemná. Osobně mě překvapil netradiční, ale přesto povedený režim vyklánění nebo postupné vylepšování zbraní. Místy je ovšem frustrující nevyvážená obtížnost hry. Co ale hru nejvíce zabíjí je nepovedená umělá inteligence. Jak nepřátelé, tak vaši spolubojovníci běhají proti sobě jak prasata na porážku, nebo naopak se vyskytují na místech kde nemají co dělat.

Audiovizuální zpracování je na špičkové úrovni. Grafické zpracování vypadá skvěle a celá hra je doprovázena vynikajícím Soundtrackem. Občasné problémy s výpadky zvuku při střelbě se tak dají jednoduše přehlédnout. Problém u technické stránky hry ovšem přichází ve formě bugů, ať už jde o mizení objektů před očima, mizení vaší zbraně, fyzikální bugy nebo o bugy typu „jeden jediný schod je extrémní překážkou“.

Ze hry Medal of Honor: Airborne jsem upřímně zklamaný. Rozhodně ne proto, že by šlo o špatnou hru. Jsem zklamaný protože se hra dala mnohem více rozvinout a nevyužila naplno svůj potenciál. Herní doba v podobě pěti až šesti hodin také dvakrát neuspokojí. Jde ovšem o skvělou odreagovačku, ve které si užijete parádní audiovizuální zpracování, otevřené bojiště a revoluční výskoky z letadla.

Kdybych se sérii Mortyr nevěnoval trochu více, nezjistil bych ani, že existuje nějaké čtvrté pokračování. Ten mají opět na svědomí polští City Interactive, kteří stojí již za třetím dílem. Hodně lidí může zmást, jak to že se Mortyr IV nejmenuje Mortyr IV. Vysvětlení je jednoduché. Už třetí díl se prodával pod dvěma názvy, z nichž jeden byl Battlestrike: Force of Resistance. Nyní to máme Mortyra IV ala Operation Thunderstorm.

Jak tomu bylo i v předchozích dílech, ujímáme se opět role Johna Mortyra, který je vyslán do srdce Německa, aby zlikvidoval tři předáky Třetí Říše. Těmi jsou Joseph Goebbels, Heinrich Himmler a Herman Göring. Hra je tak rozdělena do tří, průběhově naprosto totožných kapitol, ve kterých vždy na konci odpravíte jednoho z vůdců. Někdo by si pomyslel, že půjde o nějaké bossfighty, ale kdepak. Dokonce jsem ani jednou nepoznamenal, že jedna mrtvola mezi stovkami mrtvých nácků za mnou byl právě Himmler. Nutno podotknout, že herní dobu tvoří pouhé dvě hodiny hraní, a to na vysokou obtížnost. Primitivní děj je vyprávěn prostřednictvím dopisů při loadingu a třech krátkých, celkem povedených filmečků.

Hratelnost jako taková by byla zábavná, nebýt extrémní jednoduchosti a naprosto tupé umělé inteligence. Někdo by si i řekl, že se dočká stealth akce, když máte co nejméně nápadně odpravit vysoko postavené nacisty přímo v srdci Říše. A ono to tak dokonce i z úvodu vypadá, než zjistíte, že jedna smrt vojáka, který při smrti ani nepípne, spustí řetězec scriptů a na vás začnou vybíhat desítky tupích vojáků, jakoby jste odpálili dynamit. Potěšila mě přítomnost secret roomu, ve kterém jsem získal Bazuku... kterou než jsem ovšem stačil použít, objevili se závěrečné titulky.

Grafické zpracování je pěkné. Překvapila mě zničitelnost prostředí, fyzika i efekty při střelbě. Co technickou úroveň snižuje jsou bugy (propadávání zkrz podlahu) nebo rychlé mizení mrtvol před očima.
Ozvučení je průměrné a těch pár skladeb, které vás ve hře občas doprovází, jsou vykradené ze třetího dílu Mortyra.

Celá série her Mortyr měla být zakončena třetím dílem (recenze). Čtvrtý díl s názvem Operation Thunderstorm už se ani pořádně za Mortyra považovat nedá, jelikož se ničím neliší od většiny budgetových stříleček od City Interactive. Kdo si chce primitivně zastřílet v dvouhodinové odreagovačce, může pro něj být právě Operation Thunderstorm řešením na zažehnání nudy. Ostatní se ovšem vyhněte titulu obloukem.

Když nebudu počítat demoverzi druhého dílu, byl pro mě Mortyr III prvním Mortyrem kterého jsem hrál, a je pro mě také dosud nejlepším dílem série.

Ujímáte se role britského agenta Johna ,,Mortyra,, Forsytha, který je členem partyzánského odboje v Evropě, jejichž cílem je sabotovat německé továrny a stroje. Hra vypráví na pozadí primitivní a nepodstatný příběh, který ovšem dodá nějakou motivaci hrou postupovat. Na rozdíl od původního Mortyra (recenze) zde již nenaleznete žádné futuristické prvky, což je dle mého názoru jedině dobře. Zahrajete si celkem osm různorodých misí, které mě osobně zabrali pouhé 3 hodiny hraní na těžkou obtížnost. Vzhledem k tomu jak je hra krátká, tak jsem se u ní ani nestačil chvilku nudit. Navštívíte zde řadu vizuálně pěkných lokací, které se skládají převážně ze zalesněných oblastí a vesniček. Výjimkou jsou poté mise v rozbombardovaném městě, vykradení banky nebo zmocnění se jedoucího vlaku.

Hratelnost jako taková není vůbec přelomová, přesto baví a funguje jak má. Až tedy na nepochopitelně extrémní zpětný ráz těžkého kulometu. Jediné, co lze vytknout, je horší umělá inteligence, nápadné respawny nepřátel, nebo špatně či pozdě spuštěné scripty. Arzenál zbraní je dostačující, do ruky tak dostanete pistoli, samopaly, kulomet, pušku i odstřelovačku.

Grafické zpracování je na první pohled pěkné, ovšem kvalitu dost snižuje velmi krátká dohlednost. Vše je tak zahaleno v mlze... ale možná je to tak dobře vzhledem k odporným texturám pozadí. Nemile mě překvapila možnost změny pouhých dvou rozlišení, ze kterých ani jedno nevyhovovalo mému monitoru, takže jsem si musel zvyknout na částečné rozmazání. Zvuky zbraní jsou na lehce nadprůměrné úrovni a hrou vás doprovází příjemný Soundtrack (narozdíl od otřesné hudby ve druhém Mortyrovi- recenze)

Třetí Mortyr je povedenou a zábavnou odreagovačkou, ve které se na pár hodin vžijete do kůži člena partyzánského odboje. Hra nemá s původními díly snad nic společného, a za to jsem já jedině rád. Kdo hledá akční titul na zabití pár hodin volného času, je pro vás třetí Mortyr jasnou volbou.

Na druhý díl Mortyra jsem se upřímně těšil. Na rozdíl od prvního dílu(recenze prvního dílu) zde už neotravovala žádná futuristická část hry a také mě nadchla demoverze, na které jsem trávil čas před léty. Ta ovšem obsahovala jeden z mála světlých momentů celé hry, a já se dočkal jen a jen zklamání.

Opět se ujímáte role Mortyra, který jde nyní po stopách tajné německé superzbrani ve Skandinávii. Větší hloubku v pointě hry nehledejte. Po většinu hry se postavíte sami proti stovkám nacistů. Občas se setkáte s parťákem, se kterým prohodíte pár vět, ale nijak vám v boji nepomůže, nebo zemře, jakmile se objeví. Takováto setkání se zde zobrazují většinou stejně ve formě cutscén, které se dvakrát nepovedli a jsou zbytečně zdlouhavé. Bohužel celou hru mě celá zápletka nudila a neměl jsem žádnou motivaci k postupu hrou. Nad vodou vše drží snad jen měnící se prostředí, kde navštívíte zasněžené lesy, zákopy, katakomby nebo samotnou nacistickou základnu. Dovolím si vypíchnout klášter, který má dost podobný vizuál z lokacemi z prvního dílu.

Nyní se dostáváme k největšímu problému hry, a tím je hratelnost. Stereotyp se dostaví po pár minutách hraní a přetrvává až do konce hry. Ze střelby jako takové nemáte žádný pocit, umělá inteligence nepřátel je na bodě mrazu a jejich nápadný respawn už jen doráží celkovou nedotaženost. Když jste od nepřítele vzdáleni desítky metrů, pálí po vás jak zběsilí. Když jste ovšem v jeho bezprostřední blízkosti, dělá mu problém vystřelit a rozhlíží se jako by o vás nevěděl.
Několik misí ve hře máte možnost projít Stealth způsobem, který ovšem také nefunguje a spíše otravuje, než aby se stal odreagováním od stereotypního střílení. A najdou se i takové mise, u kterých si nudou budete okousávat nehty nebo naštvaností trhat vlasy. To např. když máte čekat na kolony nepřátel na otevřeném poli, když se budete muset vláčet s extrémně pomalou drezínou, nebo se ,,zmocníte,, nacistické helikoptéry, která se nedá vůbec ovládat. Akce jako taková až na pár posledních momentů nemá žádný švih a v pouhých pár misích jí oživují celkem zábavné, přesto primitivní hádanky. Naleznete zde slušný arzenál zbraní, od pistole, přes samopaly, až po bazuku. Takovou protitankovou pušku jsem ovšem využil pouze na konci hry proti obrněncům.

Na technické stránce hry toho také moc pozitivního nenajdete. Grafická stránka hry je průměrná, dost jí sráží dolů krátká vykreslovaná vzdálenost, která bije do očí, nebo pády hry. Bugy jsou kapitola sama o sobě. Snad v žádné hře nebylo nikdy tak obtížné překročit práh, nebo tak jednoduché se zaseknout v podlaze nebo mezi dveřmi. Dokonce se mi v jedné misi stala příhoda, kdy byl můj parťák ukřižován nacisty na kříži. Poté se spustila cutscéna, kde mu hlavní hrdina vykope hrob a zakope ho. Po ukončení cutscény je ovšem stále mrtvola na kříži a hrob zakopán.
Ozvučení je na tom stejně. Celou hrou vás doprovází otřesný Soundtrack, který obsahuje na každou misi vždy jednu krátkou skladbu, která se stále opakuje. Ozvučení zbraní je průměrné.

Na druhého Mortyra jsem se dost těšil, ale přesto jsem neočekával žádnou pecku. Dočkal jsem se ovšem pouze obrovského zklamání. Ve hře se najde několik světlých momentů, které jsou ovšem zabaleny do technické nedotaženosti, extrémního stereotypu a nudné hratelnosti.

Již dlouhou dobu se zajímám o Černobylskou tématiku, a tak pro mě bylo povinností i jako hráči se podívat na kousek s názvem Černobyl: Nová hrozba. Ovšem dlouho jsem se k rozehrání neměl, jelikož mě všude odrazovali velice nízká hodnocení a kritika. Už kdysi jsem od studia Silden hrál hru Alcatraz, která padla také mezi výrazně podprůměrné propadáky od vydavatelství City Interactive. A právě po zjištění, že Černobyl: Nová hrozba je od stejného studia, cítil jsem příchod průšvihu.

Hra vypráví ten nejvíce klišoidní a primitivní příběh, který si jen dokážete ve spojení s Černobylem a FPS střílečkou představit. Černobylskou elektrárnu obsadili teroristé, a hrozí vypuštěním radioaktivního odpadu do ovzduší, pokud jim do 24.hodin nebude vyplacena astronomická částka. Dřív než by armáda vůbec něco s teroristy provedla, stačili by odpálit nálože a zničit tak sarkofág. Proto jste do Zóny poslán vy, nebojácný hrdina, a jdete se vyrovnat sám se stovkami tupě nabíhajících nepřátel. Dobrá, příběh tu vážně nehledejte ani omylem. Ovšem, propracovaný příběh postrádá řada koridorových FPSek, a jsou zábavné díky své hratelnosti.

A jak se hratelnost povedla. Už po prvních výstřelech ze samopalu, který je vám nastrčen hned z úvodu hry, jsem vyprskl na obrazovku s myšlenkou „Co to sakra je?“. Žádný zpětný ráz, nulový pocit ze střelby a otřesné ozvučení... Doufal jsem, že se tohle bude dít snad jen u první zbraně na začátku, ale ono ne ! Naleznete zde odstřelovačku, granátomet, brokovnici, a žádnou zbraň si ani nebudete mít šanci oblíbit, jelikož nemá žádnou specifickou vlastnost. Musím uznat, že snad nejsilnější zbraň z celé hry je nůž, jelikož tím stačilo nepřítele jen polechtat, a už se kácel k zemi. Ovšem např. z AKčka musíte vysypat snad celý zásobník, aby si nepřítel konečně definitivně lehnul.

Akce jako taková vůbec nefunguje. Poklidně si kráčíte, nikde ani živáčka, a najednou na vás ze všech rohů, které spatříte vyběhne deset tupých žoldáků, kteří jen čekají na místě než je všechny odpravíte a půjdete dál s vědomím, že vás za pár sekund čeká zase to samé. A když říkám tupých, myslím tím fakt a vážně tupých. Už jen to, že se do sotva jedoucího vlaku netrefí z 10 metrů RPGčkem nebo se kryjí přímo za výbušným barelem je dost smutné. V podstatě během celé hry jsem kombinoval odepisování na Messengeru s tupým střílením, abych u hry náhodou neumřel nudou. Žádné tempo, žádný „wow“ moment, žádná motivace pro postup. Sem tam odpálíte protiletadlové zbraně, nebo zapálíte nepřátelské bedny, ovšem všechny mise nemají větší hloubku než „prostřílej se z bodu A do bodu B“. Vzhledem k neustálému opakování scriptů a nudné hratelnosti se stereotyp dostaví maximálně po půl hodince hraní. Nepřidá na tom ani extrémní uzavřenost prostředí. Dovolím si vypíchnout jedinou „Sniper misi“ , která mi přišla naprosto okopírovaná od Call of Duty 4. Nejenom že se odehrává téměř na stejném místě, ale má i stejný průběh a princip... s tím rozdílem, že je extrémně nudná, nehezká a zdlouhavá.

No a grafické zpracování je na tom asi stejně jako hratelnost. Optimalizace na bodě mrazu, extrémní HW nároky naprosto neodpovídající grafice hry. Bugy, kdy vám před očima mizí objekty... a ty efekty výbuchů... nemám slov. Snad jediným pozitivem na celé hře je těch pár pěkně zpracovaných dominant města Pripyat, jako je kulturní dům, hotel, náměstí, ruské kolo nebo samotná elektrárna. Nic víc!

Odfláklá, nepovedená, nudná a díky bohu jen tříhodinová procházka městem duchů Pripyat, při které postřílíte pár stovek tupých žoldáků a rádi na to zapomenete. Pokud hledáte hru z Černobylskou tématikou, sáhněte nejlépe po Stalkerovi (recenze prvního dílu) nebo popřípadě Call of Duty 4 (recenze Remasteru).

Už dlouho u mě přetrvávala chuť pořádně se odreagovat u nějaké retro hry, a jelikož jsem se chtěl už dlouho pustit do recenzování série her Mortyr, rozhodl jsem se začít pěkně od kořenů, a to prvním dílem z roku 1999.

Ihned z úvodu hraní mě vtáhla jednoduchá hratelnost a level desing, který mě osobně připomínal první minuty Return to Castle Wolfenstein. Téměř celá první část hry se totiž odehrává na nacisty obsazeném hradě. A právě tato část mě bavila od začátku do konce. Bohužel, v druhé polovině hry se dostáváme i do budoucnosti, a to už taková sláva není... právě naopak. Dostaví se totiž extrémní stereotyp a neskutečně monotónní futuristický level desing, nehledě na to, že nebudete mít již žádnou motivaci postupovat hrou dále. O to víc zabolí, že finální bossfight je „bossfight“ v uvozovkách a nebudete mít vůbec problém na něj za pár minut zapomenout. Vše doráží už jen ustřižený nezáživný konec.

Za zmínku stojí i rozsáhlý arzenál zbraní, ať už těch futuristických, nebo původních z druhé světové války. Výběr budete mít od pistolí, přes samopaly až ke kulometům, raketometům nebo plamenometům. V jednotlivých levelech nechybí klasické secretroomy nebo postup pomocí nalézání barevných klíčů. Ovšem, jak rychle mě hratelnost vtáhla, stejně rychle mě nadšení z ní opustilo, a to nejen kvůli stereotypu, ale kvůli scriptům. Vývojáři si totiž usmysleli Vám zákeřně spawnovat nepřátele za záda. Takže když se náhodu dostanete do přestřelky s více nepřáteli, a chcete ustoupit, najednou se za Vámi vynoří hromada nácků, přitom sami moc dobře víte, že za Vámi ještě před pár sekundami leželi jen mrtvoly.

Rozhodně musím vyzdvihnout grafické zpracování, které je na rok 1999 dost povedené. Ovšem v době vydání dávalo tehdejším počítačům také pěkně zabrat. Dočkáme se částečně zničitelného prostředí, odlesků, různých druhů počasí a nebo dokonce maličkostí jako zanechávání vlastních stop ve sněhu. To co ale technickou stránku hry shazuje dolů je zabugovanost. Na bugy tu totiž naleznete na každém rohu, a takové propadávání podlahou je tu ještě v pořádku. Ozvučení není dvakrát povedené. Osobně jsem se těšil, až uslyším částečný český dabing , ale po první větě jsem vyprskl na obrazovku. Rádoby drsné hlášky hlavního protagonisty vás spíše dostanou smíchy na kolena.

Jak rychle mě Mortyr vtáhnul, tak stejně rychle mě odradil. Nebýt neskutečně nudné a stereotypní futuristické části hry, byl bych i spokojený, jelikož část odehrávající se za druhé světové války baví po celou dobu a má slušnou atmosféru. Ovšem hru zabijí i technické nedodělky, scripty, a absence motivace pro jakýkoli postup. Rozhodně nemohu říct, že je Mortyr špatnou hrou, ovšem její potenciál je naprosto nevyužitý.

Jak už jsem v recenzi na hru Kane and Lynch: Dead Man psal, první díl sice není dokonalý, přesto ho považuji za povedený kousek. Proto jsem doufal, že se vývojáři poučí z chyb, a vytvoří parádní a dotažené pokračování. Přeci jen, demoverze dvojky mě přesvědčila o koupi obou dílů a bavila mě. Bohužel, kvalita druhého dílu klesá oproti předchůdci mnohonásobně dolů.

Vracím se nám již známé dva charaktery. Psychopat Lynch, který je mnohem vyšinutější než v jedničce, a jehož role se ujímáme, společně s poněkud charakterově suchým, Kanem, žvatlajícím cosi o své milované dcerce pořád dokolečka. Oba dva hrdinové se už tak nějak snaží začít žít normální a poklidný život. Ovšem Lynch zatáhne Kana do jedné ze svých prací, a to by nebylo to pravé ořechové, aby se něco nepodělalo. Při přestřelce je totiž zabita dcera velkého bosse zvaného Shangsi, který tento čin rozhodně nenechá bez následků. Příběh ničím nepřekvapuje a zdaleka nedosahuje kvalit původního dílu. O to víc zamrzí naprosto hloupý a ustřižený závěr. Příběh se vypráví především formou povedených filmových Cutscén. Zatímco v prvním díle, ve kterém se neustále měnilo prostředí a level desing, zde nalezneme pouze rušné ulice Šanghaje, což zamrzí a hodně přidá na rychle přicházejícím stereotypu. Ten se dostaví za velmi krátkou dobu a to i přes to, že hra samotná je dlouhá okolo pouhých 4 hodin.

Grafické zpracování se povedlo, překvapilo mě i dost zničitelné prostředí. Vizuál celé hry je velmi originálně pojatý. Vše vypadá, jakoby by bylo natáčeno ruční kamerou. Nechybí úmyslné rozostřování nebo cenzurované brutální scény. Tento styl ovšem nemusí sednout každému. Už padlo slovo „přestřelka“. Do zběsilé akce jste vrženi ihned po spuštění hry. Čelíte mnohonásobné přesile tupých nabíhajících nepřátel a kosíte je co to dá. Opravdu mi ke konci hry lezli na nervy upozornění typu „Bacha, jsou úplně všude“ , když jsou úplně všude celou hru. Oproti jedničce je ale akce mnohem zábavnější a svižnější, ovšem to by musela fungovat hratelnost samotná. Kamera jako taková je dost nemotorná, a v některých momentech se kvůli ní nedá ani pořádně hrát. Stalo se mi totiž, že v jedné z částí hry zamrzla, a nepřizpůsobovala se krytí ani vyklánění. V podstatě jsem se celým jedním levelem prostřílel poslepu. Stejně tak hru ničí již zmíněná tupá umělá inteligence, nápadné spawny nepřátel, výpadky zvuku nebo pády hry. Nemluvě o zabugovanosti, které mě několikrát pobavili. No nepokochejte se nad mrtvolou pokuřující si svůj posmrtný doutník.

Velkým plusem je možnost projít celý příběh v cooperaci, což přidává zábavnosti naprosto nový rozměr. Existuje tu i Arcade mod, který mě ovšem vůbec nezaujal a věnoval jsem mu snad jen 5 minut. Multiplayer jsem bohužel neměl možnost vyzkoušet, protože zkrátka neexistuje již žádná vytvořená hra a ani lidé, kteří by hru více hráčů hráli.

Od nadprůměrného, a u mě povedeného prvního dílu Dead Man bohužel klesáme do těžkého podprůměru ve formě Dog Days. A přitom potenciál měla hra velký, ale je naprosto nevyužitý. Očekávání z poučení vývojářů skončilo ještě větším zklamáním. Podprůměrná odreagovačka na pár hodin, s pěkným grafickým zpracováním a vizuálem, ovšem s nevýraznou hratelností, primitivními chybami a hloupým příběhem...

Ke hrám Kane and Lynch jsem se dostal jen díky volně dostupné demoverzi druhého dílu. Nikdy předtím jsem o těchto kouscích od tvůrců populárního Hitmana neslyšel. O to větším překvapením je, co se vyklubalo už z prvního dílu.

Hra vás uvítá dojemnou Cutscénou, kdy v roli Kana odsouzeného k smrti, píšete asi již poslední dopis své dceři. Náhle je váš transport ovšem přepaden skupinou ozbrojenců, a na scéně se objevuje psychopat Lynch. Jste oba odvezeni ke zločinecké organizaci zvané The7, kteří Kana obviní z krádeže jejich peněz a zrady. Pokud peníze nebudou navráceny do tří týdnů, zemře Kaneova manželka i dcera. Lynch je zase pověřen, aby na včasné vrácení peněz dohlédl. Oba nevyzpytatelné charaktery se nesnáší, ale zároveň potřebují, a tak mezi nimi vzniká zajímavý vztah, který buduje celkový příběh. Právě ten je největším tahákem celé hry. Je temný, atmosférický, napínavý, s několika konci a se spoustou šokujících zvratů. Dokonalému vyprávění nejvíce pomáhají filmové Cutscény, které jsou svou kvalitou na velmi vysoké úrovni.

Jelikož se nebude téměř pohybovat sami, a vždy budete mít za zadkem Lynche nebo jiné parťáky, existuje tu i možnost rozkazovat. Tu jsem sice používal minimálně, ovšem v pozdějších a obtížnějších fázích hry je potřeba. Nejen vy jste totiž zranitelní, ale musíte se starat i o své parťáky. Ty sice můžete vyléčit primitivním píchnutím injekce, ale jelikož se ve hře umírá snadno, zkuste si oživit najednou tři zraněné kolegy pod zásypem olova z nepřátelských kulometů. Zajímavostí je, že i vás mohou na oplátku parťáci ošetřit, dokud se ovšem nepředávkujete. To bylo asi ale vše pozitivní k hratelnosti jako takové. Ta už totiž ničím jiným nepřekvapuje, právě naopak. Největší problémem je asi naprosto tupá umělá inteligence, jak spolubojovníků, tak nepřítel a také často velmi vzdálené Checkpointy v těch nejtěžších momentech hry. Přidejme k tomu zvláštní režim krytí a neposlušnou kameru, a je tu malér.

Hru jako takovou si můžete projít buď jako samotáři, nebo s kamarádem u jednoho PC ve Spliscreenu. Ke hraní je potřeba dokoupit ale ovladač. Multiplayer jsem bohužel neměl možnost vyzkoušet, protože již žádné servery nejsou v provozu.

Grafické zpracování je povedené. Má sice své mouchy a slabší chvilky, ale přesto funguje vizuálně na jedničku. Level desing je velkým tahákem hry. Ani jednou se mi nestalo, že bych pocítil jakýkoli stereotyp z prostředí. To se totiž neustále mění, a projdete si např. rušnou ulici Tokya, noční klub, džungli nebo válečnou Zónu. Z ozvučení se povedl temný a depresivní Soundtrack, ovšem o zvucích zbraní nebo prostředí už nejde o žádnou slávu. Dokonce jsem se setkal několikrát s výpadky zvuku, a to i klidně celých dialogů. Katastrofa přichází ve formě bugů. Není zde žádný problém se zabugovat mezi objekty, mě osobně se to povedlo hned v prvních minutách hraní, kdy jsem se bugnul mezi pytle s odpadky. Hned ve druhé misi se zase nespustí animace civilistů v bance, takže stojí defaultně s roztaženýma rukama, dokud do nich aspoň nevystřelím. V následující misi má nepřítel místo zbraně v ruce střílící barel s palivem. Občas mě ty bugy i pobavili, obzvláště ten barel...

Nevím zdali následující problém se stává jen u mě, ale hra se mi během hraní vždy začala sekat. Nešlo o lagy nebo FPS dropy, ale šlo o pravidelné záseky v cyklu tří sekund, a to i v menu. Pomohl vždy jedině restart hry, ovšem zase jen na nějakou dobu.

Kane and Lynch měl velký potenciál, ovšem nebyl pořádně využit. Rozhodně ale nejde o špatnou hru, naopak, považuji ji za povedený kousek. ALE... Skvělý a temný příběh s řadou špičkových Cutscén kazí nepříliš výrazná hratelnost a nedodělanost celé hry. Kdo očekává příběhovou záležitost, bude nadšený tak, jako jsem já. Kdo si jde ovšem za akcí a zážitkem z přestřelek, bude zklamán.