Závodní hry nejsou zrovna mojí parketou, každopádně nemálo kdy mám chuť se u nich pořádně odreagovat. Ze série Need for Speed jsem prozatím měl tu čest se třetím dílem - Hot Pursuit, Most Wanted (2012) a Carbon. Na doporučení jsem nyní vyzkoušel Need for Speed: The Run, kde mi bylo slíbeno zábavné závodění, parádní grafika, pestré prostředí a (na závodní hru) dobrý příběh.

Hned z úvodu hry mě pohltila působivá Cutscéna, kdy jste v kůži Jacksona "Jacka" Rourkeho vhozeni do lisu a je na vás se způsobem Quicktime Eventu dostat ven. Následuje zběsilá honička s gangstery, se kterými jste se zapletli kvůli dluhům. A pochopitelně musíte jakýmkoli způsobem získat peníze, aby jste se dalším potížím vyhnuli. Proto navštívíte svojí bývalou přítelkyni, která vám poví o tzv. Štvanici. Jde o nelegitimní závod o délce 3 000 kilometrů, ze San Franciska až do New Yorku, v němž závodí 210 závodníků. Avšak výhru bere jen vítěz, a tím se musíte stát vy. Příběh ovšem po klišovitém úvodu ustoupí před závody a ztratí téměř veškeré své tempo, nemluvě o nezáživném závěru. K tomu všemu vám dohrání hry zabere okolo pouhých 4 hodin.

V tuto chvíli se hra mění v kolotoč pouhých tří herních módů, kterému v ihned nastávajícím stereotypu brání nejen motivace se v závodu posouvat, ale neustále měnící se prostředí při vaší cestě napříč USA. Navštívíte tak velká města, pláně, pouště nebo zasněžené hory, a díky povedenému grafickému zpracování vše působí skvěle. Občas je hra obohacená o "wow" scény, jako je únik před lavinou, projíždění písečnou bouří, únik před bojovou helikoptérou nebo již zmíněné Quicktime Eventy. Dočkáme se i policejních honiček a závody s rivaly, které jsou ovšem naprosto obyčejné a od původních módů se liší jen tím, že po výhře získáte vozidlo od soupeře a budete si ho moci kdykoli vyměnit během závodů na benzínkách.

Kdo ovšem očekával návrat tuningu, je na velkém omylu. Pouze u některých ze svých vozidel se můžete změnit maximálně tak barvu. To co samotné, jinak zábavné závodění, sráží dolů je extrémní uzavřenost. Stačí aby jste vyjeli jen pár metrů ze silnice nebo sklouzli při driftu a jste okamžitě respawnováni k nejbližšího checkpointu. To samé platí pro kolize, které jsou sice pěkné na oko, ale po nějakém čase začnou jenom obtěžovat. Rozhodně musím pochválit jak ozvučení, tak nadupaný Soundtrack. Filmové Cutscény, ačkoli jich je málo, působí také velmi pěkně.

Průměrná závodní hra, délkou na jedno odpoledne. Nechybí jí záživné momenty, motivace pro jízdu, řada licencovaných vozidel, kvalitní Soundtrack a především pestré prostředí. Ovšem studená sprcha přichází se stereotypem, zbytečně přísnou uzavřeností a celkově nedotaženou hratelností. Příběh tvoří jen něco podřadného proto, aby ve hře prostě a zkrátka byl.

O koupi hry Spec Ops: The Line mě kdysi dávno přesvědčila volně dostupná demoverze, ale od té doby se krabička válela na poličce a lehal na ní prach. A tak jsem se ke hře dostal pořádně až nyní. Už tehdy jsem hru kupoval za pár stovek a neočekával jsem od ní moc. Musím jednoznačně říct, že je hra velmi nedoceněná a při jejím hraní jsem prožíval upřímné emoce, stres a vinu. Nejde totiž o obyčejnou střílečku, ale vážnou příběhovou záležitost o hrůzách války, která budou nastávat pod vaším velením a vašimi rozhodnutími.

Uběhlo 6 měsíců od chvíle, co jedno z nejluxusnějších měst světa - Dubaj, začali ničit silné písečné bouře. Nyní je z tohoto místa pustina, kde každý bojuje o přežití. John Konrad a 33.armádní pluk jsou vysláni město evakuovat. Akce ovšem končí nezdarem se slovy „Pokus o evakuaci Dubaje skončil naprostým selháním... Počet obětí... příliš mnoho“. V tuto chvíli se na scéně objevujete vy. Jako kapitán Martin Walker jste posláni s vaším týmem zachránit poslední přeživší a najít vašeho starého známého, Konrada. Vašimi parťáky jsou Adams a Lugo, a budou vás doprovázet po celou dobu hraní. Ovšem už od prvních momentů, které v post-apokalyptické Dubaji strávíte, bude tušit, že tu něco není v pořádku.

Drsná atmosféra a hrůzy války jsou tu vykresleny na jedničku, čemuž dodává i všudepřítomná brutalita. Jsem už dost otrlým hráčem her, ovšem ve spojení s atmosférou ve mě Spec Ops občas vyvolával lehké lechtání v žaludku. A to rozhodně není špatně ! Jelikož se příběh netočí jen okolo přestřelek mezi po krk vyzbrojenými vojáky, ale i okolo žíznícího civilního obyvatelstva, pocítíte emoce tak, jak ne v ledajaké hře. Vývojáři šli dokonce tak daleko, že se hrůzy války nevyhnout ani dětem. Příběh podtrhují i velmi povedené filmové Cutscény. Dechberoucí zvraty se budou odvíjet od vašich rozhodnutí. A ta emoce, stres a pocit viny ještě umocňují, protože nemálo kdy si zašpiníte ruce krví nevinných. Mě osobně naprosto odrovnal útok fosforem na údajnou nepřátelskou vojenskou základnu. Po útoku jsem ovšem zjistil, že jde o tábor civilistů. Pohled na spálené tělo matky svírající v posmrtné křeči tělo své dcery... nebo spíš toho co z ní zbylo, mi vážně vyrazil dech. Všechny tyto události a následné výčitky budou mít v pozdějších fázích hry dopad jak na vaše parťáky, tak i na vaše psychické zdraví. Mile mě překvapili pasáže, kdy je na vás rozpoznat halucinaci od reality. Hra má několik možných konců, které závisí opět na vašem rozhodování. Každopádně, všechny vám dokážou vyrazit dech a nad většinou budete ještě dlouho přemýšlet s pocitem viny. Jediným větším negativem je krátká herní doba, protože děj se rozhodně mohl ještě více rozrůst.

Hratelnost je na tom dobře, ovšem přestřelky jako takové můžou časem omrzet a stát se mírně stereotypními. Za to ovšem může i fakt, že hra není dvakrát jednoduchá, a tak si stejnými přestřelkami projdete několikrát. Nerozvážným postupem vpřed si totiž maximálně vysloužíte kulku mezi oči. Proto je tu výborně zvládnutý režim krytí, a vyplatí se používat taktický postup. Často se budete muset starat i o vaše parťáky. Ti totiž nejsou nesmrtelní, a čas od času nějakou kulku schytají. Na vás poté bude je oživit. Pokud ovšem budete zrovna zaneprázdněni střelbou, můžete dát rozkaz druhému kolegovy, aby práci udělal za vás. Rozkazy typu ,,omráčit nepřítele,, , nebo ,,zaútočit na označený cíl,, můžete podávat kdykoli během hraní, ovšem já je využil během celé hry maximálně tak 5x. Mezi klasické prodlužování herní doby patří nalézání nahrávek s informacemi.
Ve hře nechybí ani Multiplayer a Kooperace. Oba módy jsou zábavné, ale rozhodně nejsou tolik výrazné jako samotný hlavní příběh.

Atmosféru a vizuální zážitek tvoří také vynikající grafické zpracování. Pohled na zasypané město pískem, písečné duny a post-apokalyptické lokace dokáží vyrazit dech. Mimika postav, a to i během boje, dokáže zase podtrhnout vyjadřované emoce a stav vojáků. Překvapila mě i zničitelnost prostředí a simulace sypajících se vln strženého písku. Detaily jako měnící se Menu hry, podle toho, v jaké části příběhu se nacházíte, jsou jen třešničkou na dortu. Nechybí zde ani povedené ozvučení s nadupaným Soundtrackem, z něhož největší pecky vám např. k přestřelkám bude pouštět místní DJ. Ovšem, kdo ten záhadný DJ je, si budete muset zjistit sami.

Hra Spec Ops: The Line je velmi nedoceněná. Je sice kratší, ale nadupaná brutální akcí z hrůzného válečného prostředí s vynikajícím příběhem, dechberoucími vraty a s několika možnými konci. Hlavním triumfem je zde možnost rozhodování, která emoce, pocity a krutost války ještě umocňuje.

Už v prvním díle Call of Juarez, především ze strany Reverenda Reye, byli odkazy na jeho minulost... na jeho temnou minulost. Na jeho mladšího bratra Williama nebo bratra Thomase, a dokonce i na samotný Juarezský poklad. Druhý díl nám tyto události přibližuje do největších detailů, jde totiž o Prequel.

Dostáváte se do kůže dvou bratrů, sympaťáka Thomase a již dobře známého Reye McCalla, který zde ještě není ,,pravou rukou boží,, , právě naopak. Hra začíná roku 1864, během války Severu proti Jihu. Právě zde bojují i hlavní hrdinové příběhu. Během této úvodní sekvence se jak seznámíte s herními mechanismy, tak skvěle vžijete do příběhu. Když se bratrům konečně podaří odvrátit odpor nepřátel, rozhodne se plukovník Barnsby pro ústup. To ale bratři nepřekousnou, protože v této oblasti leží i jejich domov, kde se nachází jejich matka společně se silně věřícím bratrem Wiliamem. Proto dezertují a vydají se zachránit svou rodinu na vlastní pěst. Místo domova však už naleznou jen trosky a dozvídají se od Wiliama, že jejich matka tuto noc zemřela. Vydají se proto na útěk, a slíbí si, že si postaví nový domov. Na svojí cestě však napáchají více škody než užitku. Setkávají se s Juarezem a jeho krásnou Marisou, do které se Rey na první pohled zamiluje. A jak už to tak bývá, když se do příběhu připlete žena, nedopadá to o moc lépe. Aby toho nebylo málo, dozvídají se o aztéckém pokladu, po kterém začnou oba bratři ihned toužit. To však nikdo neví, že i po válce jde oběma bratrům po krku Barnsby a Marisa má oči pro jiného.

Zápletka se může zdát velmi zamotaná. Do jisté míry tomu tak vážně je, každopádně vše do sebe krásně zapadá a příjemným tempem vypráví. Příběh jako takový je velmi povedený, plný zvratů a vztahů mezi postavami. I přes velké množství, ať už hlavních nebo vedlejších postav, nezůstane ani jedna příběhově neuzavřená. K tomu všechny postavy mají dokonalý charakter a nenudí. Klíčovým prvkem vyprávění jsou tu filmové cutscény, které jsou na špičkové úrovni. Díky nim přibývají i Wowscény, kdy je vážně pastvou pro oči pozorovat, jak se řídí celý dům, pod kterým se strhl kus skály. Rozhodně musím zmínit závěr celé hry, který mě vážně dostal a zíral jsem při něm s otevřenou pusou.

Jak už bylo zmíněno, je ve hře možné hrát za oba bratry, z nichž každý má své specifické vlastnosti. Rey je opět stroj na zabíjení, může používat dva colty najednou, používá dynamit a unese i kulomet. Thomas trochu nahrazuje Billyho z jedničky, používá jen jeden colt, preferuje boj na dálku, používá luk, vrhací nože a hlavně lano, díky kterému se dostane na těžko dostupná místa. Obě postavy mají také svá specifická comba spojená se zpomalením času. Nechybí ani Bossfighty opět ve formě klasických westernových duelů. Celou dobu hraní jsem ale tak nějak doufal, že narazím na to, co bylo charakteristické především u misí za Billyho v předchozím dílu. Nedočkal jsem se... Ve hře je totálně vyřazen jakýkoli Stealth, který jsem v původním Call of Juarez považoval za dost povedený. K čemu jsou potom Thomasovi všechny ty nože ? Takhle jsem je během hraní ani jednou nevyužil, což je škoda. Každopádně akce jako taková je povedená. Přestřelky jsou sice přehnané, zabíjíte desítky tupých nepřátel, ale stále to baví a neomrzí.

Hra jako taková působí oproti předchůdci mnohem více uzavřeně, ale naleznou se i mise, kde máte naprosto otevřenou část mapy. Nechybí tu jízda na koni, díky které ušetříte čas zdlouhavými toulkami. Zde můžete plnit vedlejší úkoly, za které získáváte herní měnu. Tu využijete v obchodech, kde si můžete koupit kvalitní zbraně a munici. Mnoho hráčům nově nemusí zrovna vyhovovat Autoheal. Na sbírání lahviček se životem už můžeme zapomenout, nyní se musíte každou chvíli vydýchávat za nejbližším kamenem. Stejně tak mi trvalo si zvyknout na zvláštní způsob vyklánění. Mezi klasické prodlužování herní doby patří sbírání skrytých svitků, díky nimž se nám odemknout buď autentické dobové fotografie, nebo doplňující příběhy.

Grafické zpracování vypadá na první pohled skvěle. Lesy ve hře jsou vážně nádherně zpracované, stejně tak se povedly animace a zobrazení postav. Jinak špičkový grafický zážitek překazí ale krátká vykreslovaná vzdálenost, kdy se vám objekty načítají přímo před očima nebo pozadí mapy vypadá jako jedna roztažená mázlá textura. Avšak při zběsilých přestřelkách se to dá s trochou sebezapření přehlédnout. K ozvučení a Soundtracku nemám žádné výhrady. Nejvíce mě potěšila i přítomná hudba z předchozího dílu, díky které jsem zavzpomínal na nostalgický první díl.

Call of Juarez: Bound in Blood osloví nejvíce svou filmovostí a povedeným příběhem se spoustou skvěle napsaných charakterů. Milovníci původního dílu si budou muset zvyknout na akčnější postup s absencí stealth sekvencí. Každopádně akce jako taková funguje skvěle a baví až do dechberoucího finále.

Westernová akce Call of Juarez je pro mě srdcovou záležitostí, jelikož jsem na ní v minulosti trávil hodiny a hodiny. Nyní se k ní vracím po letech, a baví pořád stejně skvěle jako tehdy.

Příběh začíná vyprávět o mladém Billym, který se vrací do svého rodného města Hope za svou matkou. Svého otce Thomase nesnáší a s obyvateli zdejšího města také zrovna nejlépe nevychází. Když dorazí před farmu svojí matky, uslyší jen křik a naleznete mrtvá těla... jak svou matku, tak otce. Ve chvíli, kdy se zdrcený potuluje po farmě, se na scéně objevuje Reverend Rey, bratr zavražděné Thomase. Billy ví co znamená, když ho vidí samotného u mrtvých těl. Dává se, i když nevinný, na útěk. Rey, toužící pomstít svého bratra, opráší colty a ve ,,jménu božím,, jde vykonat spravedlnost. Cesta oba hlavní hrdiny zavádí až po stopách bájnému pokladu, schovaného u Juarezu. Během jejich cesty se setkáte s řadou vedlejších, přesto skvělých charakterů, ať už jde o Cleye, šerifa Tima, Molly nebo bratry McLydeovi.

Povedený příběh s parádním závěrem prožíváte v kůži obou hlavních protagonistů - unikajícího Billyho a jeho pronásledovatele Reye. Jde o příjemné pozorování obou stran, stejně tak se ale objevují první negativa. Několikrát si budete muset projít naprosto stejné levely z pohledu obou postav, což je často dost stereotypní. Přesto se najdou mise, kdy se jedna z postav vydá na vlastní cestu, a ty jsou zase svěží a velmi zábavné. Za Reye si jednou zažijete honičku s koňským povozem, Za Billyho budete zase šplhat na skálu pro orlí pero.

Obě postavy mají své specifické vlastnosti. Rey, zuřivý stroj na zabíjení s brněním, nesoucí v jedné ruce cold a v druhé Bibli, umí zpomalovat čas při střelbě, házet dynamit, a již zmíněné brnění ho chrání před řadou hůře mířených střel. Billy se zase umí skrývat ve křoví a stínech, převládá u něj stealth a umí používat luk a lano, díky kterému se dostane na těžko přístupná místa.

Hratelnost jako taková se povedla a je zábavná. Především za Reye si kosení desítek nepřátel určitě užijete. Povedené jsou také bossfighty, které se nesou v duchu známých westernových duelů. Naleznete zde velký arzenál zbraní, počínaje colty, přes brokovnice a pušky, až po kanón či GatlingGun. Většina zbraní se vám také opotřebovává a po delším používání vám může v té nejméně vhodné chvíli selhat. Mezi příjemné zpestření hratelnosti patří např. jízda a honičky na koni, nebo nepříliš výrazná, ale v některých pasážích klíčová interakce s předměty. Mezi klasické prodlužování herní doby patří hledání skrytých zatykačů, na kterých naleznete jména a podobu některých z vývojářů hry.

Celou hrou vás doprovází parádní westernový Soundtrack, A grafické zpracování ?
Vzhledem k vyšším HW nárokům na rok 2006 je grafické zpracování adekvátní. Všudypřítomná vegetace, stínování, pěkně zpracovaný oheň i mimika postav. Ovšem se zde vyskytuje i řada bugů. Nemluvě o bugování předmětů ve stěnách se mi několikrát po skončení některé z cutscén stalo, že jsem z ničeho nic zemřel, nebo se propadl pod herní mapu mimo grafiku. Kvůli tomu opakovat celé epizody, nebo se vracet ke vzdáleným savům nebylo zrovna příjemné.

Hra vám i přes některé neduhy nabídne parádní westernovou akci, s pěknou grafikou, atmosférou a hlavně skvělým příběhem. I po letech mě stařičké Call of Juarez dokázalo bez obtíží zabavit a u jeho emotivního závěru jsem uronil i nějakou tu nostalgickou slzičku.

Shadow Warrior mě nikdy moc nelákal a ani se o něm moc nemluvilo. Dostával bych se k němu velmi těžko, kdyby nebyl vypuštěn zdarma k aktivaci na Humble Bundle. Nečekaně mě hra chytla a vyklubala se z ní skvělá brutální odreagovačka !

Jde o arénovou rubačku jako je Painkiller nebo poslední DOOM, která se drží po vzoru svého předchůdce z roku 1997. Dostáváte se do kůže Lo Wanga, vraha pracujícího pro magnáta Zillu, který vás pošle získat vzácnou starou katanu Nobitsura Kage. Pokus o odkoupení ovšem selže a Wang je zajat. Jako by toho nebylo málo, zemi začnou ovládat démoni a monstra z říše stínů. Právě v tento moment se k vám jeden z démonů přidá. Jmenuje se Hoji a celou hrou vás budou doprovázet jak jeho vtipné hlášky, tak i jeho užitečné rady v boji proti démonům.

Zápletka je zajímavá, příjemně odsýpá a má parádní závěr, každopádně tu však hraje až druhé housle. To co dělá Shadow Warriora tak povedeným titulem je hratelnost. Ta sice začne být ke konci hry už mírně stereotypní, přesto jí zachraňuje povedený level desing. Hned po povedeném prologu jste vrženi před zástupy různorodých nepřátel, a nezbývá vám nic jiného, než se s nimi vypořádat. Labužníci si určitě vychutnají porcování těl, protože brutalitou se ve hře rozhodně nešetřilo. Z úvodu jsou boje s nejprimitivnějšími monstry vážně jednoduché, ale s každou novou kapitolou přituhuje a v pozdějších fázích hry už budete mít nemalé problémy v boji proti obrovským bossům s řadou schopností. Poté už je na vás zdali v boji použijete ikonickou katanu, nebo široký arzenál zbraní, počínaje revolverem, přes účinnou brokovnici a kuši, až k raketometu či plamenometu.

Všechny dostupné zbraně si lze vylepšovat za nalezenou měnu. Ta se nachází rozmístěná po celých mapách a proto se vyplácí prohledávat každý odlehlejší kout. Když naleznete dostatek peněz, můžete si např. snížit kadenci, vyrobit explodující šípy nebo větší zásobníky. Vylepšovat můžete také schopnosti svojí postavy a komba za získanou karmu a krystaly. Většina těchto předmětů se nachází ukrytá v odlehlých částech map, stejně jako bonusové sošky, texty s ,,vtipy,, , nebo easter eggy jako retro místnosti či vyzývavé dívky ze Shadow Warrior Classic. Už samotné secret roomy se dnes už dají považovat za oldschool prvek. Mezi další takové prvky patří logické hádanky, hledání klíčů, barevné zámky nebo sbírání HPček, munice či vest.

Ve hře se nacházejí hned 4 herní módy. Hlavní, příběhový mód, ve kterém si projdete celou hrou. Ex-mód, ve kterém si projdete hru po dohrání ještě jednou, akorát se všemi zpřístupněnými vylepšeními. Hrdinský mód, ve kterém budete mít na každý level pouze jeden pokus. A mód Přežití, který funguje jako aréna s vlnami nepřátel.

Ze hry musím ještě vypíchnout humor, který do hry dokonale zapadl a především z úvodu hry si ho užijete více než dost. Ať už jde o škárlení mezi Wangem a Hojim, kde padají parádní hlášky, nebo o ,,láskující se,, králíky, při jejichž zastřelení se jeden z nich promění v zuřící metalové monstrum.

Grafické zpracování spojené se stylizací mi několikrát ve hře vyrazilo dech a s radostí jsem pouze tiše pozoroval panoramatické scenérie. Za zmínku rozhodně stojí i zničitelné prostředí nebo fyzika. Ozvučení i Soundtrack se drží tak nějak v průměru... neurazí, ale ani si z něho nesednete na zadek.

Shadow Warrior mě vážně příjemně překvapil a vyklubala se z něj příjemná odreagovačka na pár hodin, která byla po omezený čas dostupná za tu nejlepší možnou cenu. S druhým dílem už určitě nebudu dlouho otálet.

Hra FlatOut: Ultimate Carnage (komentář) je pro mě vůbec nejlepší a nejzábavnější závodní hrou, co jsem hrál. Předchozí díly od BugBearu byli také zábavné a k otřesu, který přišel s novým studiem v podobě třetího dílu Chaos and Destruction (komentář) se snad nemá smysl vyjadřovat. Nečekané vydání čtvrtého dílu si z prvních ohlasů, které jsem četl, spíše odnesl kritiku s tím, že jde o průměrné závody. Zvědavost, jak si s novým kouskem do série poradilo nové studio, mi ale nedala, a čekalo mě po té veškeré kritice milé překvapení a hodiny zábavy.

Fyzika, všudepřítomná destrukce, chaotické a zábavné závody... Nový FlatOut splňuje to, co známe z původních dílů, tak nějak z poloviny. Dočkáme se parádní destrukce okolí a chaosu, bohužel destrukce jednotlivých vozidel je nulová a dočkáme se jen několika nerealisticky zohýbaných plechů. Kdo bude očekávat odpadající části vozidel vašich protivníků, dočká se pouze jeho zvláštního odstrčení mimo trať, nebo také rovnou do vzduchu. . Ano, fyzika tu také moc nefunguje, a vozidla se při větší kolizi na silnici chovají jako hopíci s nulovou váhou. Ale pozor, agresivní umělá inteligence vám dokáže také nemálo zatopit, a to rozhodně není špatně. Negativa se ale rádi přehlédnete, protože samotná hratelnost tu funguje naprosto skvěle a je extrémně zábavná.

Hra se celkem dělí jako v Ultimate Carnage na dva hlavní herní módy, jimiž je FlatOut mód a Kariéra. Ve FlatOut módu jde o vámi získané skóre během 42 disciplín, kterými jsou závody s bombou, speciální derby nebo speciální závody. Odměnou za získání požadovaného skóre je pak odemčení tratí,charakterů, nebo vozidel. Vozidla samotná nepůsobí zrovna nejlépe, ale ani jejich zpracování neurazí. Hůře jsou na tom ale jejich kosmetické vylepšení, ze kterých si dovolím vypíchnout plameny od vašeho výfuku, ze kterých si můžete udělat např. bublifuk. Tato vylepšení samozřejmě nejsou povinná, a to je také jedině štěstí. Vaše vozidla si můžete vylepšovat i co se týče výkonu, vzhledově můžete měnit pouze barvy. Kariéra se celkem dělí na tři režimy, Derby, Classic a AllStar, pro které je na výběr řada specifických vozů. Převládají zde klasické zábavné závody, ale mezi nimi se objeví např. časovka, derby, nebo nový a otřesný Assault mód, který připomíná Mario Kart. V tomto módu měníte získané nitro za různé pasti, bomby a jiné vychytávky proti svým protivníkům. Bohužel mód vůbec jako celek nefunguje, a rozhodně ho nebudete vyhledávat a už vůbec se na něj těšit.Ve hře nechybí ani Multiplayer nebo známá kaskadéřina pro dva hráče.

Všechno zmíněné doprovázeno nabušeným Soundtrackem a odehrávající se na pěkně vypadajících a zábavných tratích. V mnoha najdeme velkou inspiraci, nejde-li o přesné kopie z původních dílů. Najdeme zde ale také naprosto nová prostředí jako závody v podzemních kanálech. K tomu všemu se na tratích může objevit různé počasí, takže nechybí jízda v dešti nebo v husté chumelenici. Dostáváme se k tomu, co se asi ve hře nejméně povedlo, a to je katastrofální optimalizace v kombinaci se slabším grafickým zpracováním. Odrazy např. ve vodě vypadají naprosto odporně, přítomnost bugů také nepotěší, a nápadné načítající se objekty v ,,dálce,, jsou ránou pro oči. Pěkně vypadá např. vegetace nebo zvířený prach, ale to na dnešní poměry co se týče grafiky zkrátka nestačí.

Nový FlatOut má řadu zásadních chyb, jako je otřesná optimalizace, slabší grafické zpracování nebo horší fyzika. To vše ale zachraňuje spousta herních módů, zábavná hratelnost, nabušený Soundtrack, zábavná hratelnost, desing a zničitelnost tratí... no a samozřejmě zábavná hratelnost. I přes řadu chyb se pro mě stal čtvrtý FlatOut jednou z mála závodních her, u které jsem se nenudil ani vteřinku a rozhodně se k ní ještě vrátím.

Hře Singularity jsem se dlouhou dobu vyhýbal, nelákalo mě moc
takové to nadpřirozeno a samotného ovládání času. Naprosto stejné obavy jsem měl i u Wolfensteina z roku 2009, a vážně jsem si nedokázal představit, jak veškeré slibované systémy budou fungovat právě v Singularity. A proto musím ihned z úvodu říct, že obavy byli zbytečné a ze hry jsem si nečekaně odnesl skvělý hororový akční zážitek.

Už po pár minutách hraní začnete pociťovat jistou inspiraci hrami jako je již zmíněný Wolfenstein nebo známý Bioshock. Jako kapitán Renko jste vysláni na ostrov Katorga-12, na kterém se za dob Studené války odehrávaly všemožné ruské experimenty, mezi které patří i pokusy s nově nalezeným prvkem E99. Ihned po příletu do blízkosti ostrova je ale vaše helikoptéra sražena k zemi zvláštní gigantickou emisí. Nyní už není z ostrova cesty zpět a je jen na vás a pár vašich kamarádech zjistit, co se na ostrově stalo, respektive děje, a co stojí za zvláštními hodnotami radioaktivity na ostrově. Hra vypráví klišoidní příběh o záchraně světa s několika možnými konci, které se odvíjí od vašeho finálního rozhodnutí. Bohužel, tyto konce jsou velmi nevýrazné a osobně bych dal přednost radši pořádnému závěrečnému bossfightu. Bohužel ve hře chybí kompletní otitulkování dialogů, a tak ti, co moc dobře nerozumí anglicky, moc z příběhu nepochytí. A z textů a dopisů, které se válí všude po mapě, také o moc moudřejší nebudete. Ihned z úvodu hry na vás dýchne velmi temná a pochmurná atmosféra, která se s příchodem nečekaných jumpscarů mění v horor. Vizuál lokací je zpracován na jedničku, stejně tak i různorodý level desing. Ostrov není totiž obýván jen vojáky, ale také řadou různých a děsivých mutantů, mezi kterými narazíme i na pár povedených bossfightů. Tato atmosféra neupadá naštěstí ani v pozdějších fázích hry, kdy máte v rukách všemožné zbraně a vychytávky, což je velké plus.

Zbraní ve hře naleznete dostačující množství, od úvodního revolveru, přes samopal a brokovnici, až ke granátometu či kulometu. Tyto zbraně máte možnost díky nasbíraným součástkám a zkušenostem také vylepšovat, stejně tak můžete vylepšovat spoustu schopností vaší postavy. Už v úvodní části hry budete cestovat v čase, a to mezi současným rokem 2010 a rokem 1950. Později ale dostane do rukou stroj času, tzv. TDM, díky kterému budete moci měnit stáří objektů a organismů, zpomalovat čas, přemisťovat a přitahovat objekty, nebo vysílat proti nepřátelům pulsy energie. Díky těmto prvkům se ve hře dočkáme i několika logických hádanek spočívajících právě v přemisťování objektů nebo s hrátky s časem.

Hratelnost jako taková je zábavná, ale po dohrání první poloviny hry se dostaví stereotyp, který ale naštěstí zachraňuje povedený level desing. To co především kazí herní požitek jsou nápadné všudepřítomné neviditelné zdi. To jednou nemůžete nalézt cestu dál z jedné arény, a když už si konečně myslíte, že jste ji našli, zastaví vás neviditelná zeď a doslova se vám vysměje. Grafické zpracování se povedlo. Sice by si vývojáři mohli dát více záležet na texturách, ale i na ně jsem si po čase zvykl a grafický kabátek se mi zalíbil. Ve hře nechybí ani brutalita, takže si budete moci vychutnat poletující končetiny vzduchem. Pochvalu si rozhodně zaslouží i Soundtrack a ozvučení.

Singularity je parádní odreagovačkou, která je i přes nedostatky nedoceněná. Hře se bohužel nepodařilo využít její potenciál naplno, a tak se ztratí mezi desítkami podobných titulů.

Po dohrání dvou parádních předchozích dílů série S.T.A.L.K.E.R., jimiž jsou Shadow of Chernobyl [komentář] a Clear Sky [komentář], jsem se neuvěřitelně těšil na zakončení série v podobě třetího dílu s podnázvem Call of Pripyat. A hned z úvodu musím říct, že Call of Pripyat naprosto předčil má očekávání a oproti předchozím dílům jde nyní už opravdu o dokonalou hru.

Armáda se po neúspěších u Černobylské elektrárny rozhodne vyslat ještě jeden vojenský výsadek. Do Zóny je vysláno několik vrtulníku Mi-24, ale vše končí nezdarem a z akce se nevrátí ani jeden vrtulník. K tomu všemu je ztracen veškerý kontakt s výsadkáři, a tak jste do Zóny vyslán vy jako major Děktarjev v podobě obyčejného stalkera, a vaším úkolem je zjistit, co se s vrtulníky a výsadkáři vlastně stalo. Příběh má z úvodu pomalejší rozjezd, postupem hrou ale nabírá spád. Co se ale nedá zapřít je to, že je nejodfláklejší ze série, stejně tak i jeho ustřižené zakončení.

Po povedeném úvodním intru jste vypuštěni do první ze tří rozlehlých map, mezi které patří Zaton, Jupiter a Pripyat. Na těchto mapách se můžete bez omezení volně pohybovat a na nějaké otravné loadingy mezi lokacemi známé z předchozích dílů, můžete zapomenout. To co ocení snad každý Černobylař je to, že většina lokací ve hře má i svou reálnou předlohu. Za zmínku stojí rozhodně stanice Janov, továrna Jupiter, vesnička Kopači nebo samotná, konečně naprosto detailní Pripyat, ve které lze jmenovat např. kino Prométheus nebo rozpadlé křídlo školy. Některé z lokací dokonce ani nebyli pořádně ve hře využity, což je škoda. Na každé z map leží i hlavní tábor stalkerů, jako je tanker Skadovsk nebo zmíněná stanice Janov. V těchto táborech naleznete různé frakce, skupinky stalkerů nebo i hlavní charaktery, které vás budou doprovázet po celou dobu hry. Pro ně budete moci dělat úkoly za nemalou finanční odměnu, nebo si u nich můžete nechávat opravovat či vylepšovat zbraně a vybavení, kupovat nebo jim prodávat zásoby nebo artefakty. Jednotlivé charaktery postav jsou zajímavé a jsou doprovázeny zajímavými dialogy. Mezi nejzajímavější postavy mohu zmínit např. Váňu, poručíka Sokolova, Zulu nebo Strejdu Jara. Mezi stalkery si také můžete udělat přátele, díky čemuž můžete získat např. slevy na jejich služby. Oproti původním dílům přibyla funkce spánku, takže si během dlouhých nocí můžete v klidu prospat v jednom z táborů. Budujete si v Zóně i vlastní pověst. Já jsem např. do konce hry vydržel s pověstí Lovec, kdy jsem pomáhal ostatním stalkerům zlikvidovat život ohrožující monstra.

Jak hlavní, tak dokonce i vedlejší úkoly jsou velmi zábavné, propracované a různorodé. Call of Pripyat se stala jednou z mála her, ve které jsem se vážně snažil splnit co nejvíce vedlejších úkolů, u kterých jsem se snad ani jednou nenudil. Za velmi atmosférickou a nezapomenutelnou záležitost považuji misi, kdy jste se v temném podzemí museli proplížit s parťákem mezi spícími Bloodsuckery. Atmosféra tohoto úkolu by se již dala srovnat s momenty v sérii her Metro. Kromě plnění úkolů se dá za jednu z vedlejších činností také započítat lovení artefaktů. Pokud se nebojíte brouzdat uprostřed vizuálně nádherných, ale za to nebezpečných anomálií s detektorem v ruce, bude vás hledání artefaktů sakra bavit !

Už v mé recenzi několikrát padlo slovo atmosféra, a tou hra opět, jako každý díl série, přetéká. Vrací se nám opět parádní hororové prvky, a to především v nostalgickém podzemí laboratoří. Všemu tomu přidává i živost Zóny, ve které se stále něco děje. Cestou k danému cíly jednou z dálky spatříte skupinku stalkerů bojující s bandity, cestou zpět najdete tu samou skupinku skládající se už jen mrtvol obležených mutanty. Mutanti jsou nově mnohem děsivější, unikátnější a dokáží vám pořádně zatopit. Boje s nimi nejsou vážně jednoduché a je potřeba na ně mít již patřičné vybavení. Přestřelky jako takové jsou velmi zábavné a hratelnost zde dovršila vážně dokonalosti.

Grafické zpracování je rozhodně nejlepší ze série, bohužel jeho vizuál kazí krátká dohlednost, a to se na otevřených pláních projevilo mnohem více než v předchozích dílech. Rozhodně musím ale z grafického zpracování vypíchnout sluneční paprsky, stínování, dynamické změny počasí, dne a noci, atmosférické blowouty či vizuál bouře, kdy noční Zóna osvícena pouze blesky je pastvou pro oči. Ozvučení hry je opět jako u přechozích dílů naprosto dokonalé a je nedílnou součástí herní atmosféry.

Call of Pripyat zakončuje sérii v té nejlepší formě, využil všeho dobrého z předchůdců a dotáhl to k dokonalosti. Ať je řeč o hratelnosti, atmosféře, zábavnosti či vizuálnímu zpracování. Jedinou nedokonalostí je slabší příběh, ustřižený konec a krátká dohlednost, která kazí jinak špičkový grafický dojem. Všem pravým fanouškům hry, které by zamrzel brzký konec hlavního děje, se ke všemu otevírá celá Zóna, a tak si své stalkerovské dobrodružství můžete ještě trochu prodloužit vlastní formou nebo plněním vedlejších úkolů. Právě Call of Pripyat a kompletně série her S.T.A.L.K.E.R se stala jednou z mála her, při které jsem po skvělém závěrečném outru několik minut koukal nehybně na titulky, poslouchal parádní závěrečný song a říkal si, že jsem dohrál hru, která se stala pro mě jednou z nejlepších vůbec.

Dlouho jsem druhému pokračování série S.T.A.L.K.E.R. odolával. Jednou mě odradila nějaká negativní recenze, podruhé jsem zase na hru neměl čas nebo chuť. Konečně jsem se ale odhodlal, ale i tak jsem od začátku nějak počítal s tím, že navzdory negativům, o kterých jsem se dočetl nebo jsem o nich zaslechl, budu mít problém hru vůbec dohrát. Obavy ale byli naprosto zbytečné a já se nenudil snad ani vteřinku. Hra je vskutku zábavná a mnohem akčnější než předchozí díly, bohužel jí k dokonalosti zase hodně chybí a před svým předchůdcem ztrácí.

Hra je zasazena před události prvního dílu Shadow of Chernobyl, a v podstatě vysvětluje většinu děr v původním příběhu. Dostáváte se do kůže žoldáka Jizvy, který zázrakem přežije jednu z největších emisí v Zóně, a následně přežije i další menší emise, které by ale normálního člověka s jistotou zabili. Následně se probouzí na základně Jasné oblohy a seznamuje se s Lebeděvem, vůdcem frakce. Ten vám sdělí, že váš dar, či prokletí, má háček. S každou přicházející emisí se ničí váš nervový systém a s každou novou emisí jste tedy blíže smrti. Později zjišťujete, že emise nejsou vyvolány Zónou, ale lidmi, kteří se evidentně dostali do středu Zóny, přes Vypalovač mozků, který by sem normálně měl všemu živému zabránit přístup. Na vás je nyní zabránit dalším průchodům do Středu Zóny obávanému Střelci, jinak známého také jako Strelok. Příběh je už z úvodu dost zajímavý a není tolik klišovitý jako v prvním díle. Bohužel, neočekávejte opět více možných konců. Je tu pouze jeden konec, který stojí bohužel za starou bačkoru. Co mě osobně dost překvapilo byli charaktery jednotlivých postav, které byli mnohem uvěřitelnější a zajímavější než v původní hře. Mezi ty můžeme jmenovat Lesníka, Barmana, nebo právě již zmíněného Lebeděva.

Hra opět exceluje svou jedinečnou atmosférou, která ale i přes všechna pozitiva nepřekonává zážitek z prvního dílu. Atmosféru opět buduje ozvučení i vylepšený Engine, který již využívá DirectX 10, a tak si můžeme užívat detailnější stínování, sluneční paprsky, dynamickou změnu počasí, dne a noci, propracované animace postav a nebo detailnější prostředí. Vše to krásné se ale podepsalo na horší optimalizaci a velké náročnosti hry. To co mě osobně ale chybělo byli hororové prvky známé z předchozího dílu, např. z podzemí. V Clear Sky jakýkoli horor naprosto abstinuje a spíše se hra přibližuje k přímočaré akci. Té je tu vážně požehnaně a oproti prvnímu dílu funguje na jedničku. Boje s monstry jsou nyní mnohem obtížnější, a to samé platí i pro boj s bandity, armádou, či stalkery. Zde si dovoluji zmínit nepochopitelně přesnou mušku nepřátel vrhajících granáty, kdy jim prakticky nemáte šanci uhnout a taková exploze se rovná automaticky smrt. O to víc zabolí, když jste granáty nepřátel doslova zasypáváni. Hra je naplněná spoustou zábavných přestřelek nebo dokonce i gigantickými bitvami, ze kterých považuji za nezapomenutelný útok na město Limansk. Zóna je nyní mnohem živější, neustále potkáváte skupinky stalkerů, banditů nebo munantů, kteří mají vždy nějaký cíl. Oživeny byli i funkce stalkerů, kteří vám dokáží vylepšovat a opravovat zbraně či oblek, nebo vás dokáží přepravit za pár rublů na zvolené místo kdekoli na mapě. Takto se často urychlilo nudné přecházení Zónou. Novinkou, která mě překvapila, byla práce za jednotlivé frakce. Takto jste se mohli přidat k jedné z frakcí a plnit pro ně úkoly, zabírat území a zvyšovat jak svojí reputaci, tak reputaci frakce. Pokud jste ale začali dělat práci i pro jinou frakci než je ta vámi zvolená, vše jde pochopitelně do kopru.

Tohle všechno zní pořád pěkně, bohužel se dostáváme k tomu, co hru sráží před ostatními díly. Hra je obohacena pouze o pár lokací, mezi které patří Rudý les, Bažiny, Limansk nebo Vojenské sklady. Zbytek lokací jako Kordón, Agronom nebo Jantar zůstávají téměř nepozměněny a dokonce Pripyat, na kterou jsem se já asi nejvíce těšil, byla naprosto odebrána za hry. Hra obsahuje velké množství bugů a několikrát se mi za postup hrou stalo, že se odmítal spouštět script, který hráče pouští dál v postupu hrou. Jediné, co jsem mohl dělat bylo začít s danou lokací znovu a doufat, že se script už načte. Všechno to doráží nepovedený a odfláknutý konec hry.

Hra obsahuje i kompletní českou lokalizaci, včetně českého dabingu, a ten se povedl ! Většina příběhových dialogů je kompletně nadabovaných a kvalitou překonává mnohonásobně původní díl. Díky českému dabingu i mnohem lépe vyzní humor použitý ve hře, a poslouchat úvodní příběhy stalkerů ze Zóny byl vážně skvost.

Druhé pokračování hry S.T.A.L.K.E.R. - Clear Sky se oproti předchůdci dosti posunulo akcí, přestřelkami a novými funkcemi, které hru dost oživují a ani chvíli se u ní nenudíte. Posunulo se i grafickým zpracováním, dialogy a hlavně pro nás i českým dabingem. Bohužel hru sráží malé množství nových lokací, bugy, technické nedodělky, slabší atmosféra oproti původní hře a ustřižený odfláknutý konec hry.

S.T.A.L.K.E.R., právě díky této počítačové hře, respektive díky trilogii her, se spousta lidí začala více seznamovat s Černobylem, Černobylskou tématikou a katastrofou jako takovou. Celá hra je totiž zasazena do Černobylské Zóny roku 2012. Zóna ale není taková, jakou jí doposud známe. Po roce 86, kdy došlo k největší jaderné katastrofě, Zónu postihla další katastrofa. Zóna se změnila na nebezpečnou oblast plnou mutantů a všemožných anomálií. Ale mimo jiné se zde přírodními vlivy také vytvořili tzv. artefakty, které hledají právě Stalkeři.

Příběh začíná jako to největší klišé. Hlavní hrdina je z úvodu hry nalezen v bezvědomí u havarovaného ,,náklaďáku smrti,, , ve kterém se párkrát přes Zónu převážejí mrtvý. Nikdo ale neví kam a proč. Když se hrdina probere u obchodníka jménem Sidorovič, jediné co ví díky zprávě v PDA je to, že má najít a zabít tajemnou postavu zvanou Střelec. Hráč se tak dostává sám za sebe do nebezpečné Zóny mezi různé komunity Stalkerů, pro které plní úkoly, obchoduje s nimi, a díky nim získává informace jak o Zóně, tak i o Střelci. Hra ze z úvodu příběhově může zdát dosti nezáživná, ale během hraní příběh nabírá větší a větší spád, a dokonce se dočkáme několika možných konců, nad jejichž významem budete po dohrání rozhodně dlouho přemýšlet.

Pomalu se dostáváme k tomu, co dělá hru tak jedinečnou, a to je atmosféra. Ta vás během několika minut hraní naprosto pohltí a jen tak nepustí. Velký podíl na tom má ozvučení společně se Soundtrackem, kdy šum listí, hukot větru a děsivé zvuky dokáží vytvořil neskutečně atmosférický zážitek. Sám jsem si během hraní občas relaxoval u táboráku stalkerů, kteří po dlouhých večerech hráli kytarové songy. Ocenit se musí i hororové prvky, a to především u pasáží hry odehrávajících se v podzemí, kdy jsem se několikrát dost lekl, když na mě vyskočil z poza rohu neviditelný Bloodsucker. Samotná monstra jsou dost děsivá a dokáží vám také pěkně znepříjemnit hru, protože boj s takovým Controllerem, který ovládá vaše myšlenky a poškozuje duševní zdraví, vážně není jednoduchý, a jeho náraz vás odrovná takřka napoprvé. Postaví se proti vám ale i třeba armáda, vámi znepřátelení Stalkeři nebo bandité, jejich hlášky v čele s legendárním Cheeki Breeki musí znát snad každý. Každý výstřel, dokonce i výstřel do prázdna, se totiž v Zóně počítá, a třeba v takovém táboře Stalkerů opravdu není radno jen tak střílet po okolí.

Grafické zpracování je nadprůměrné, povedlo se především co se stínování a nasvětlení týče. Dynamické stínování v interiérech nebo v podzemích je vážně skvostné. Dynamické změny počasí, dne a noci. Horší na tom je ale přítomnost velkého množství bugů, mizení a problikávání textur, fyzika nebo krátká dohlednost. Mě osobně dost zklamalo odfláknuté zpracování města Pripyat, která minimálně odpovídá své předlože, a např. takovému hotelu Polesí chybí specifické horní balkóny, a to nemluvě o interiérech. Spousta lokací se ale rozhodně stává nezapomenutelnými, pro mě je to např. Bar u 100 radů, Kordón, Agroprom nebo Jantar, které považuji za nejatmosféričtější lokace ze hry.

Hratelnost jako taková je povedená, zbraně se chovají realisticky a při hraní máte pocit ze střelby. Naleznete zde řadu úkolů, které jsou různorodé a za celou dobu hraní nejsou stereotypní. Vedlejší úkoly, které slouží pouze k vydělání drobné hodnoty, jsou méně zábavné a stojí většinou na principu ,,najdi někde daný předmět uprostřed nebezpečné anomálie a dones mi ho zpět,,. Dlouhé chození přes obrovskou rozlehlou mapu ale nemusí každého bavit, a proto samozřejmě vedlejší úkoly nejsou povinné, a můžete je jednoduše odmítnout.

Co se týče českého dabingu, ten byl pouze částečný. Volně pohybující se stalkeři nedůležití pro příběh měli svůj původní ruský dabing. Samotný český dabing byl lehce nadprůměrný. Některé části hry byli nadabovány kvalitně, např. dabing velitelů žoldáků nebo stalkerů, ale zase dabing vědců byl nadabován otřesně. Především dabing profesora Sacharova a jeho neustále opakující se ,,Ahoj!,, mě dovádělo k šílenství.

První díl S.T.A.L.K.E.R. s podnázvem Shadow of Chernobyl tvoří velice atmosférický zážitek se skvěle fungujícími RPG prvky a zábavnou akcí. Bohužel hra byla před samotným vydáním ochuzena o spoustu prvků jako např. vozidla nebo dokonce několik lokací, a naplno nevyužila potenciál, který měla. Zdlouhavé toulky Zónou také nemusí sednout každému. Stále jde ale na rok 2007 o tehdejší špičku.

Dlouhou dobu jsem nějak nemohl najít chuť si tuto hru zahrát. Jenže po zážitku, který jsem si odnesl ze hry The Vanishing of Ethan Carter, mám chuť na každou hru tohoto typu, a mezi další kousek, který jsem nemohl vynechat, patří právě Dear Esther.

K příběhu Dear Esther se toho moc říct nedá, ten si v podstatě musíte odhalovat sami postupem hrou. Dostáváte se do kůže nejmenovaného muže, který ztroskotal na opuštěném ostrově, a při jeho prozkoumávání se vám postupně odhaluje příběh skládající se z dopisů pro tajemnou ,,drahou Esther,, . Mě osobně asi nejvíce dostal dost emotivní a otevřený konec, nad kterým po dohrání budete rozhodně ještě delší dobu přemýšlet. To, co ale dělá Dear Esther jedinečnou herní záležitostí, je překypující hutná a temná atmosféra, která vás vtáhne a nepustí. Velký podíl na tom má i skvělé ozvučení, špičkový Soundtrack, a rozhodně i vynikající grafické zpracování, které mi vyrazilo dech především v překrásných krápníkových jeskyních a nebo u vraku nákladní lodi. To co mi ale docela ve hře za celou dobu chybělo, bylo interaktivní prostředí. Když jsem se nacházel v některém z interiéru, měl jsem chuť vždy otevřít nějaký šuplík, nebo si přečíst ležící dopis na stole. Bohužel, interakce tu naplno abstinuje. Zamrzela mě i velmi krátká herní doba, která se pohybuje okolo 2-3. hodin.
Hru jsem hrál s českým dabingem od skupiny Fénix ProDabing, a musím říct že se povedl ! Kdo tedy nechce číst titulky a chce poslouchat hlas vypravěče přímo, český dabing je jasná volba pro vás.

Hra Dear Esther rozhodně není pro každého. Jde o relaxační a atmosférickou záležitost, která je povinností pro každého hráče adventur. Odnesete si z ní naprosto unikátní zážitek, který tvoří hlavně špičková hutná atmosféra a zajímavý děj.

Sérii Call of Duty hraji už od vydání prvního dílu a na ty starší jak Modern Warfare 3 dodnes rád vzpomínám. To co se ale se sérií děje právě od dob Modern Warfare 3, počínaje Black Ops 2, přes Ghosty a Advanced Warfare a vrcholem v podobě naprostého a nehratelného propadáku Black Ops 3, to je vážně znatelný extrémní úpadek značky. Přesto všechny díly až na Black Ops 3 mám koupené a lehá na ně prach na poličce. Nově k nim přibyla i Legacy edice Infinite Warfare, která obsahovala i Remastered mého oblíbeného prvního dílu série Modern Warfare, na který již můžete nalézt mou recenzi. Byl jsem zvědav, jak přes veškerý hate na Trailer (který se mimochodem stal druhým nejdislikovanějším videem na YouTube vůbec) nový počin od Infinity Ward dopadne.

Už úvodní Intro kampaně, které se dost povedlo stejně jako všechny cutscény ve hře, nám odhalí počátek naprosto klišoidního příběhu. Přírodní zdroje na Zemi jsou vyčerpány a lidé začínají osidlovat a čerpat zdroje z jiných planet naší Sluneční soustavy. Jenže jak už to tak bývá, nikomu nestačí to co má, a každý chce pořád víc a víc. No a proto se jak na Zemi, tak ve vesmíru a na planetách schyluje k bojům o území. Po krátké, celkem pestré úvodní misi na měsíci Europa, se nám poprvé ukáže hlavní, nemastný, neslaný záporák Salen Kotch z frakce Settlement Defence Front, který následně napadne nejen Europu, ale i Zemi. Vy, jakožto kapitán Reyes, máte za úkol nastolit pořádek. Opět se nám vracejí problémy z předchozích novějších CoDček, a to naprosto nevýrazné a zapomenutelné charaktery. Jediné, které si totiž zapamatujete bude tak již zmíněný kapitán Reyes, potom jediná zajímavá ženská postava ve hře Nora, a maximálně tak ,,vtipný,, robot Eathan. Na další desítky, dovoluji si říct naprosto zbytečných postav, rádi zapomenete.

Právě Infinite Warfare obsahuje oproti předchůdcům nové prvky. Vše je řízeno z vaší mateřské lodi, kde budeme mít možnost si před jednotlivými misemi vybírat a vylepšovat zbraně a vybavení, které se vám postupem hrou odemyká, měnit vzhled vaší bojové lodi, přehrávat bonusové Intel hlasové zprávy, a hlavně si budete moci vybírat jak hlavní, tak vedlejší mise. Ano, vůbec poprvé v historii Call of Duty se nám ve hře objevují i vedlejší úkoly, v podobě odstranění některých z kosmických lodí, nebo zničení základen. Před každou misí jste s postupem akce detailně seznámeni v podobě briefingu. Ve hře budete bojovat jak se zbraní v ruce, tak i nově ve vaší bojové kosmické lodi. Tohle všechno zní a vypadá na první pohled pěkně, jenže na rovinu, vše je to katastrofální. Tragická hratelnost, která je při střílečkách tohoto typu to nejdůležitější, začne být stereotypní po pár úvodních misích, ať už se jedná o bitvy se zbraní v ruce nebo právě i v kosmické lodi. K tomu veškeré mise mají naprosto stejný postup, typu : Vyslechni Briefing, vybav se na misi, odleť na misi v kosmické lodi, vystřílej základnu, užij si bitvu v kosmické lodi, vrať se na mateřskou loď. To vše doprovázeno desítkami explozí, při kterých by hrdina byl nejméně desetkrát mrtvý. Dokonce se mi zdálo, že se všechny zbraně chovají stejně, nemají téměř žádný zpětný ráz a pocit ze střelby zde doslova abstinuje. Všechno to doráží snad nejtupější umělá inteligence v historii CoDček, což platí i pro vaše parťáky, kteří se vám neustále pletou pod nohy, blokují vás, a za celou hru nezabijí ani jednoho nepřítele... pokud jim to teda nenařídí script. A i přes to, že se máte vžít do role kapitána, tak se spíš budete cítit jako vrchní otevírač dveří, všechno se tu totiž odvíjí od písmena ,,F,,. Stiskni F pro stisknutí tlačítka, Stiskni F pro otevření dveří, Stiskni F pro odsunutí trosek, Stiskni F pro záchranu kamaráda apod. Neřeknu, kdyby se toto vyskytovalo jednou začal, přeci jen to v CoDčkách tak nějak bylo vždycky, ale to že to bude v každé misi nejméně desetkrát, z toho už mi bylo vážně zle.

Chvíli jsem dal šanci i Multiplayeru, dvě bitvy klasického módu Team Deatchmatch mi stačili. Myslel jsem, že když si většina lidí kupuje dnes CoDčka jen kvůli Multiplayeru, tak si na něm vývojáři dají alespoň záležet. Ale kdepak, místo toho tu máme zase to samé jako každý rok, akorát zase o něco přeplácanější. Já osobně bych třeba uvítal nějaké bitvy v kosmických lodích, když už to tak je v singlu, jenže to bych už asi opravdu chtěl od ,,schopných vývojářů,, hodně. Mnohem zábavnější než celá kampaň a Multiplayer mi přišla ta jediná samotinká Co-Op Zombie mapa s názvem Zombies in Spaceland, která vás přenese do zábavného parku z osmdesátých let, který je právě pod útokem Zombie. Vše tu funguje téměř stejně, jako tomu bylo v předchůdcích. Nalezneme tu ale i nová obohacení právě v podobě osmdesátek. Já např. strávil dlouhý čas v ,,Revive Retro herně,,.

Nové Call of Duty mělo dost velký potenciál, jenže nebyl využit ani ze čtvrtiny, a dočkali jsme se průměrné až podprůměrné střílečky, ve které se budeme bavit maximálně tak s kamarády u Zombie módu. Právě Infinite Warfare je krásným příkladem toho, jaká je síla reklamy, a i přes to, že je hra taková jaká je, se stala jednou z nejprodávanějších her roku 2016.

Po několikaletém hraní všemožných stříleček nebo třeba závodních her, mě to už celkem přestává bavit. Proto jsem se rozhodl pro něco klidnějšího a atmosféričtějšího, a hlavně krásnějšího, co se vizuálu týče. A jelikož mám v lásce i temné adventury a případy ohledně řešení tajemných vražd apod. , byla pro mě procházková hororová adventura The Vanishing of Ethan Carter od nezávislého Polského studia The Astronauts jasnou volbou.

Když se mi po aktivaci hry na Steamu přidali do knihovny hned dvě verze hry, původní a Redux, dlouho jsem se nerozmýšlel a sáhl právě pro vylepšené verzi. Ta oproti originálu běží na Unreal Enginu 4 (původní verze na Unreal Enginu 3) a je lépe optimalizována.

Dostáváte se do kůže detektiva Paula Prospera, který jednoho dne obdrží dopis od chlapce Ethana Cartera, z místa zvané Red Creek Valley. V dopisu zjišťujete, že je Ethan ve velkém nebezpečí, a neváháte se mu vydat na pomoc. Během vaší cesty za jeho záchranou nalézáte lokace, kde došlo k jednotlivým vraždám Carterovo rodiny. A právě jednotlivé vraždy vás povedou po stopách Ethana.

Vůbec prvním důvodem, proč jsem se do hrání hry pustil, bylo grafické zpracování. Sám za sebe musím říct, že jde o jednu z nejlépe graficky zpracovaných her, které se mi kdy dostali pod ruku. Všudypřítomná vegetace reagující s větrem, sluneční paprsky dopadající vaším směrem skrz listový, temné lesy s potoky a jezery. K tomu většina lokací a budov vyskytujících se ve hře mají svojí reálnou předlohu. Pokud patříte mezi lidi, kteří se grafickým zpracováním vyloženě rádi kochají, Ethan Carter vám bude brát dech.

Na herní atmosféře má i velký podíl ozvučení. To patří také k jednomu s nejpovedenějších, co jsem kdy ve hrách slyšel. Vítr, šum listí, zvuk přítomných potoků, praskání podlahy a podobné zvukové efekty dokáží navodit nepředstavitelně mrazivou atmosféru. Nemluvě o herním Soundtracku, který je také dokonalý a rozhodně ho budu s nadšením poslouchat samostatně.

Adventurní prvky fungují skvěle, doprovodné texty nejsou nudné a zdlouhavé, řešení různorodých hádanek je logické a zábavné, ale rozhodně vás hra nevodí za ručičku. V podstatě ihned po zapnutí hry je vám otevřen kompletně celý herní svět, a je čistě na vás jak budete k hádankám a jednotlivým případům přistupovat, respektive v jakém pořadí je plnit. Rozhodně musím pochválit i zajímavě provedené rozuzlování jednotlivých vražd. Co mě osobně překvapilo a s čím se z úvodu ani nepočítal, je výskyt monstra v určité části hry, a přítomnost jumpscarů s ním spojená.

Příběh samotný má pomalejší rozjezd, ale jakmile vás pohltí špičková, mrazivá a temná atmosféra, jen tak vás nepustí. A závěr celé hry rozhodně stojí za to a donutí vás se nad celou zápletkou zapřemýšlet. Mezi jediné negativum hry patří krátká herní doba, která měla rozhodně potenciál se ještě více dějově rozrůst.

Ať už jde o grafické zpracování, ozvučení, Soundtrack, či zápletku, vše to dohromady tvoří nezapomenutelný audiovizuální zážitek se špičkovou temnou atmosférou a skvělým závěrem. Tato hra se ihned zařadila mezi ty nejlepší, co jsem si měl možnost zahrát a je stále nejlepší svého druhu.

Původní Call of Duty 4: Modern Warfare je pro mě vůbec nejlepších CoDčkem, ať už jde o kampaň nebo Multiplayer. Proto pro mě bylo oznámení Remasteru milým překvapením a s vydávání dalších a dalších Trailerů mě přesvedčilo o koupi. Jenže to, že Remastered bude dostupný pouze v Legacy Edition nejnovějšího Infinite Warfare podkoplo snad nohy všem, kteří se na něj těšili. Stálo mě to dlouhé rozmýšlení, zdali koupím edici i s Infinite Warfare, ale nakonec jsem to i za přepálenou cenu přijal. Ke hraní nejnovějšího CoD jsem se ještě nedostal, za to Remastered jsem začal hrát hned.

Řekl bych, že snad každý má zkušenost s hraním původního Call of Duty 4: Modern Warfare, a nebo o něm alespoň slyšel. Pokud se ale najde člověk, který vůbec neví o co jde, trochu ho se hrou seznámím. Jde o čtvrtý díl úspěšné střílecí série Call of Duty, který se jako první neodehrává ve druhé světové válce, nýbrž v současnosti. Čtvrtý díl je také považován za vůbec nejúspěšnější a nejlepší díl CoD, který kdy spatřil světlo světa, přeci jen původní Multiplayer hrají dodnes stovky hráčů i po devíti letech. Dostáváte se do kůže tří protagonistů, jimiž je Soap MacTavish (SAS), Paul Jackson (USMC Marines) a kapitán Price, v jehož kůži si po boku kapitána MacMillana projdete jedny z nejlepších misí v sérii CoD odehrávající se v Černobylu. Právě Price se stal pro Call of Duty, především trilogii Modern Warfare, ikonickou postavou. Ale nejen Price patří mezi nezapomenutelné charaktery. V případě prvního Modern Warfare mě ihned napadá Gaz, Griss, Kamarov, Nikolai a hlavně i záporáci, okolo kterých se celý děj točí. Rusko zužuje občanská válka, na blízkém východě probíhá převrat v čele s Khaled Al-Asadem a mezi tím vším stojí Imran Zakhaev, prodejce zbraní a jaderných pum. Příběh jako takový je sice klišovitý, ale i přes to zábavný a tvoří parádní akční thriller.

To vše by bylo k seznámení s původním dílem, a nyní se pustíme do toho, jaké změny obsahuje Remastered, v čem překvapuje a jaké jsou jeho slabiny. První, čeho si asi každý všimne, je grafické zpracování, které vychází z Infinite Warfare, a to se povedlo. Čeho jsem si na první pohled všiml jsou detaily a mimika postav. Poté odlesky a dech beroucí efekty. Ale tato nádhera na monitoru se podepsala i na své náročnosti, např. takové stínování, či stíny vržené sluncem, už na vyšší detaily odrovnávají i novější stroje, o supersamplingu nemluvě. Ale i ke grafickému kabátku mám výtky. Proč když už hra vypadá na první pohled tak pěkně, si nemohli vývojáři trochu více pohrát s pozadím, a dali nám hned za neviditelné stěny textury s nízkým rozlišením ? Nebo proč se mrtvoly bugují skrz textury ? I takové detaily můžou dost kazit celkový dojem. Mapy jako takové jsou obohaceny a různé detaily, na které jsme v původní hře nenarazili. Těch jsem si asi nejvíce všímal právě v již zmiňovaných misích v Černobylu, kde je město duchů Pripyat mnohem více přiblíženo ke své reálné předloze a např. u Černobylské elektrárny, konkrétně u čtvrtého bloku, nechybí ani lešení, které podpírá původní sarkofág. Mnoho také dokáže všudepřítomná vegetace. U té mě ale zase zamrzelo, že ve hře evidentně panuje bezvětří. Stromy a tráva se sice sem a tam pohnou, ale nepůsobí to zrovna dobrým dojmem. Do nového rozlišení byli i předělány Cutscény. No a to co se stalo ikonické pro původní hru, se extrémně povedlo i v Remasteru ! A to jsou ,,Wow,, scény. Ty jsou zpracované opravdu na jedničku, ať už jde o nezapomenutelnou atomovku (tzv. Nuke scénu), vypuštění jaderných raket na USA nebo útok na nákladní loď a její následné potopení.

Mnohé bude rozhodně zajímat, zdali vývojáři opravdu udrželi původní hratelnost z původního dílu. Zde můžete být bez obav. Hratelnost je jako před lety skvostní a hra se hraje více než dobře. Vrací se nám i vyklánění ze stran nebo sbírání Intelů, které odemyká speciální Intel Cheaty. Rozhodně mě překvapil i oživený tréning, který je obohacen o cvičiště s granáty a výbušninami nebo opičí dráhu. V Remasteru je také výrazným detailem spojitost s následujícími díly trilogie, takže v misi v Černobylu můžete zahlédnout ve vozidle hlavního záporáka třetího Modern Warfare, Makarova, společně s protagonistou Jurim. Dokonce ho můžete i odpravit po střelení Zakhaeva, díky čemuž dostanete Achievement Change the Future - Time Paradox. Vrací se nám i kompletní Arcade režim, kde musíte během hraní jednotlivých misí z kampaně získat co nejvyšší skóre, které poté porovnáte s ostatními hráči v tabulce. Ozvučení až na výjimky bylo také kompletně remasterováno.

K Multiplayeru jen stroze. Právě především Multiplayer bylo to, na co jsem se v Remasteru nejvíce těšil a kvůli čemu jsem si Legacy edici koupil. O to víc zabolí, že mě právě Multiplayer zklamal. Mapy jsou sice přesnými kopiemi původních map a vypadají pěkně, ale celková modernizace hry více hráčů podle mě neprospěla. Sice jsou tu herní módy, které můžeme znát z nejnovějších Call of Duty, ale ty stejně nikdo v případě Remasteru nehraje. Za to rozhodně může i velmi malé množství lidí, které Multiplayer Remasteru hraje, takže maximálně se připojíte do módů jako Team Deathmatch nebo Domination, s trochou štěstí i na Free for All, ale další desítky módů můžete hrát leda tak sami se sebou. Původní akční, někdy až chaotické bitvy z původní hry nyní vystřídaly campeři, kteří jsou kvůli grafickému kabátku ve značné výhodě. Na mapách se také sejde právě malé množství hráčů, což dává camperům ještě o výhodu navíc. Multiplayer není vyloženě špatný, jen nenaplnil má očekávání a rozhodně zde nehledejte nějaký nostalgický zážitek.

Co říci na závěr ? Remastered potěší především hráče, pro které Call of Duty 4 představuje něco jako Boha, nebo ,,hráče,, , kteří s původním hrou neměli téměř žádnou zkušenost. Remastered kampaně se rozhodně povedl, Multiplayer je na tom rozhodně hůř, a vzhledem k přepálené ceně Legacy edice jde o lehce nadprůměrný Remastered. Kdyby se prodával samostatně, mé hodnocení by bylo rozhodně výše a vzhledem k následnému většímu počtu hráčů by i možná Multiplayer vzdáleně splnil to, co jsem očekával.

FlatOut: Ultimate Carnage je mou vůbec nejoblíbenější, a podle mě i nejzábavnější závodní hrou. I když má hra spoustu negativ, stále převažují ta úžasná a nezapomenutelná pozitiva, která dělají sérii FlatOut od Bugbearu ikonickou. Ale pěkně popořadě.

FlatOut 2 je asi vůbec nejhranějším a nejznámějším FlatOutem vůbec. Další pokračování s podnázvem Ultimate Carnage je právě jeho Remakem ! Hra měla původně vyjít jen na Xbox 360, a to především kvůli vylepšenému enginu, ale na poslední chvíli se rozhodli vývojáři díky žádostem hráčů přenést hru i na PC. A to rozhodě nebyla chyba !

Kdo ale už zapomněl na předchozí FlatOuty, připomeňme si, co je pro tuto závodní arkádu ikonické a co se zarylo do srdcí mnoha hráčů. Je to především destrukce a fyzika, nad kterou roku 2004, v době kdy vyšel první díl, většině hráčů zůstával rozum stát. Také to byl ikonický létající panák, který při větším nárazu doslova vystřelil z vozidla. Proto se stala ikonickou i šílená kaskadéřina, kde jste museli s panákem např. hrát šipky nebo kuželky. Po dvou letech vyšlo velmi úspěšné pokračování, na které většina hráčů dodnes nedá dopustit. Opět všude přítomná destrukce a nově i exploze, nové nezapomenutelné mapy, pokročilá fyzika, akrobacie a dokonce i nové módy. Vývojáři si proto po úspěchu druhého dílu řekli, že hru vydají i pro novou generaci konzolí, nejen tedy pro Xbox a PlayStation 2 jako tomu bylo u druhého dílu. Pochopitelně s vylepšenou grafikou, fyzikou apod. No a máme to tu. FlatOut: Ultimate Carnage se naštěstí zrodil i pro PC !

Co tedy Ultimate Carnage nabízí nového oproti původnímu druhému dílu ? Především to, čeho si ihned všimnete je naprosto fantastický engine. Sluneční paprsky, parádní nasvětlení, vylepšené stínování, větší destrukce vozidla, terénu i okolí, stopy po vašich kolech apod. Pro mě jde o jednu z nejlépe graficky zpracovaných her v té době, kterou jsem viděl, především s grafickým ENB Summer módem, který vylepšuje barvy a filtry, a tak hra vypadá vážně fotorealisticky (http://www.moddb.com/mods/summer-mod-2014). Také nabízí nové prvky v derby, sbírání bonusů jako pancéřování nebo radlice, nové módy jako závod s bombou a vrací se nám i časovka, která byla z původního druhého dílu odebrána. Jako takové zpestření jsou také změny času a počasí na jednotlivých tratích. Sice mi ve hře trochu chyběl déšť, ale zatažená obloha také dokázala vyčarovat parádní atmosféru. Možná si při nočních závodech mohli vývojáři vyhrát trochu s hrou světel, ale to jsou už detaily. Z původních osmi protivníků se nyní ocitneme v souboji proti dvanácti, což rozhodně přidává na zábavnosti a chaosu. Nyní máme ve hře i dva režimy, což je původní kariéra a nový režim Carnage.

V režimu Carnage je k dispozici právě nový mód Závod s bombou, kdy musíte ujet co nejrychleji danou vzdálenost, jinak vám bomba ve vozidlu exploduje, poté závod na checkopinty, při kterém musíte za určitý čas získat co nejvíc bodů, již zmíněné derby s novými prvky a akrobacie, která byla bohužel nyní z klasické kariéry vyškrtnuta. Včetně hraní nových módů slouží režim ještě k výraznější věci, a to k odemikání speciálních vozidel všech tříd do kariéry. Tento režim je extrémně zábavný, ale za to velmi krátký. Vše ale zachraňuje klasická Kariéra.

Režim Kariéry se drží svého předchůdce, tratě a rozvrh disciplín jsou stejné. Kariéra se dělí celkem do čtyř kategorií, Šampionát derby speciálů, Šampionát sportovních vozů, Šampionát cestovních vozů a Velké finále. Stejně tak se dělí na Derby speciáli, sportovní a cestovní vozidla i obchod s jednotlivými vozy. V derby speciálech se budete cítit jako mistr volantu, protože je zde hra vážně jednoduchá a s většinou disciplín nebudete mít problém. U sportovních vozů už přituhuje a u cestovních vozů jsem i já nemálo kdy ztratil nervy. Ke konci kariéry jsem dokonce i mírně pocítil stereotyp, protože se tratě a jednotlivé mapy začali opakovat. Vše ale zachraňuje stále grafika a destrukce, takže i po páté jízdě stejnou tratí se je na co dívat.

Po dohrání kariéry a režimu Carnage je ještě možnost si zahrát jednotlivé závody, na které jste mohli narazit během hraní těchno módů, a tak si vylepšovat např. časové skóre na jednotlivých tratích.

Co se týče Multiplayeru. ten si ještě s trochou štěstí i dnes s někým zahrajete díky službě Windows Live, která stále tuto hru podporuje, ale jinak zde tato platforma akorát dělá bordel jako u většiny her. Já jsem zastáncem názoru, že Windows Live je snad ta nejhorší platforma vůbec. Z Multiplayeru byl také odebrán Lan režim, takže si na místní síti s kamarádem už nezahrajete, což je velká škoda.

Ve hře naleznete velký výběr z různorodých vozů, které vypadají opravdu skvěle a ještě lépe se s nimi jezdí. Každé vozidlo má své specifické vlastnosti, které můžete vylepšit díky tuningu. Máte možnost svého miláčka vylepšit Nitrem, turbem, novými motory, pneumatikami, karosérií, výfuky, tlumiči a dalšími vychytávkami, se kterými budete mít proti protivníkům výhodu. Co mě ale hodně zamrzelo je to, že ve hře můžete co se vzhledu vozidla týče měnit maximálně barvu.
Hra se odehrává na šesti hlavních mapách, které se dělí na jednotlivé tratě (lesy, pole, poušť, kanály, město a závodní okruhy), v šesti Derby arénách, na osmi speciálních tratích a ve dvanácti akrobatických disciplínách.
Hrou vás bude také doprovázet nadupaný Soundtrack, který je pro sérii ikonický. Samotné ozvučení bylo také parádní.

Co můžu ještě hře vytknout ? Možná to, že by se někdy při klasických závodech hodil ukazatel vlastního poškození, a ne jen ukazatele poškození protivníků. Také mohli být odstraněny v některých zákeřných zatáčkách neviditelné zdi, které evidentně u konzolí hru usnadňovali. Hra se sice od původního dílu zbavila množství bugů, ale ty hlavní zde stále zůstávají, např. buglé pneumatiky a jiné objekty ve vozidle, či létající krabice na které asi přestala fungovat tak pokročilá fyzika.

Věřte nebo ne, na tyto drobná negativa rozhodně rádi zapomenete, nebo je přehlédnete, protože převažují pozitiva, která dělají hru takovou, jakou je, a jak jsem zmiňoval v úvodu, jde vážně o jednu z nejlepších a i možná o vůbec nejlepší závodní arkádu, co jsem kdy hrál, která dokáže zabavit opravdu velké množství hráčů i nováčků.

Jelikož je pro mě FlatOut: Ultimate Carnage vůbec nejlepší závodní arkádou co jsem hrál, a na předchozí dva díly také rozhodně nezapomenu, byl jsem naprosto odvařený z ohlášení FlatOut 3: Chaos and Destruction. Hru jsem si co nejdříve koupil, aniž bych se podíval na jakékoli jiné recenze : ,,Je to přeci FlatOut !,, , říkal jsem si. Na starém PC mi ale bohužel nešla hra vůbec rozjet kvůli náročnosti, tak jsem jí po dobu 4 let nevěnoval pozornost. No ale až do teď... a zjistil jsem, že to nebylo tím, že bych měl slabí PC, ale tím, že mě moje stará mašina varovala, ať toto rozhodně nezapínám !

Hra vyšla na konci roku 2011 a získala obdivuhodný titul : Nejhorší závodní hra roku 2012 a Nejhorší hra roku 2012 ! Začal jsem zjišťovat, jak je toto možné, no a kápnul jsem na to. Hra už není od původního studia BugBear, kteří stojí za předchozí Trilogií, ale od studia Team6, kteří stojí za spoustou... ehm... kvalitními titulů (ironie).

Nejprve začneme pozitivy. Do hry si můžete přidat vlastní hudbu, která se oproti originální hudbě dá poslouchat... To by byla všechna pozitiva.
Vývojáři hru prezentují jako extrémně brutální. Kde tohle páni vývojáři vzali ? A k tomu, od kdy má původní FlatOut působit nějak brutálně ? Tím že postavička může vyletět z vozidla ? Ale prosím vás... Série FlatOut se ve světě proslavila svou zábavností, pokročilou fyzikou a destrukcí. Jenže na všechny tyto prvky vývojáři třetího dílu naprosto zapomněli. Na zábavnosti může přidat 10 ,,různorodých,, módů, od chaotických závodů a nehratelnými derby přes závody formulí a extrémně obtížnou akrobacií až k velmi novému a originálnímu módu Válcování Zombie, který se opravdu k celé sérii FlatOut hodí (ironie). Máte na výběr z několika vozů, které se chovají téměř stejně špatně a jsou stejně neovladatelné. Výběr je i z několika postav, které nemají na hře žádný podíl. Fyzika ve hře takřka neexistuje a většinu času strávíte spíše ve vzduchu než na trati. No a zmíněná destrukce je také kde ? Maximálně vašemu miláčkovi upadne nárazník, otevřou se mu dveře a poté vzápětí exploduje, takže podnázev se slovem Destruction si můžou vývojáři strčit za klobouk.
Poté v podnázvu nalezneme ještě slovo Chaos, a to vývojáři vystihli zcela správně a upřímně. Ve hře nenaleznete nic jiného než chaos. Jelikož vaše vozidlo bude připomínat hopík, a nepřátelé do vás budou stále díky své umělé inteligenci... nebo spíše umělé demenci drncat, budete se cítit jak na rozpadající se horské dráze.
Připravte si pytlíky, adrenalin vámi bude proudit v jednom kuse a zvracení je dovoleno. No ale sáhněme si na srdce, zvracet budete maximálně tak z grafického kabátku a celkově technického zpracování. Hra vypadá naprosto odporně, mnohem hůř než původní technologický prototyp prvního dílu FlatOut, a k tomu optimalizace je na bodě mrazu (proto jsem hru nerozjel na starším stroji, kde jsem ale bez problému spustil graficky špičkový Ultimate Carnage). K tomu se vám běžně bude stávat že projedete texturou, bugnete se pod mapu, a kdo ví co by se ještě našlo.
Původní FlatOuty byli také oblíbené díky ozvučení a Soundtracku. Vývojáři třetího dílu si dali na ozvučení velmi záležet, takže vozidla zní jako sekačky s krysím orchestrem místo motoru a Soundtrack musel vybírat jeden z vývojářů na drogách.

Celkově hra působí jako by jste si hráli s kýčovitýma angličákama na koberci (grafický kabátek a ovladatelnost), brnkali si do toho a dělali neustále ,,brm, brm,, (ozvučení) a k tomu přidali další hračky které doma naleznete a uděláte z toho nepovedený mix (zbytečné změny postav, nudné a rádoby originální módy).

Titul Nejhorší závodní hra roku 2012 a Nejhorší hra roku 2012 rozhodně hře sluší. Všem doporučuji dát od tohoto kousku ruce pryč, aby jste neudělali stejnou chybu jako já, a nekoupili si nahypovaně pokračování původní úspěšné série FlatOut od BugBearu.

Dostaňte se živí z tropického ostrova, který obývají ozbrojení žoldnéři, mutanti a mnoho dalšího !
První díl Far Cry se dostal do srdcí mnoha hráčů a dal základ pro vytvoření dalších dílů série.

Píše se rok 2020. Dostáváte se do kůže Jacka Carvera, bývalého vojáka, nyní už nájemného kapitána lodi Medusa v jižním Pacifiku. Jednoho dne dostane nabídku od nádherné reportérky Valerie. Ta ho požádá, aby jí odvezl na ,,opuštěným,, ostrovům, kde chce nafotit fotografie pevností z druhé světové války. Jack nabídku příjme a vydávají se společně k ostrovům. Když dorazí k cíli, Valerie loď opouští, ale než Jack stačí místo opustit, z džungle ostrova vyběhnou žoldnéři s RPGčkem a vyhodí Jackovu loď do vzduchu. Zázrakem přežije a probírá se v jedné z pevností, ale bez Valerie. Naštěstí nalezne PDA a spojí se Doylem, který ho informuje o tom, že Valerie není reportérka, ale členka CIA, stejně jako sám Doyle. Vaším úkolem je nyní zachránit Valerii a vyváznout z ostrova živí. Ostrov je ale nejen plný vycvičených žoldnéřů, ale i geneticky upravených zvířat, tzv. mutantů, a vojáků, tzv. supervojáků. Pravda, příběh není bůh ví jak originální. Ale pravda je, že se spíše pomalu rozjíždí, ale vyvrcholení stojí za to !

Hned po příběhu se dostáváme k tomu, co se stalo tak vyjímečným pro Far Cry. Tím hlavním sou otevřené mise, při kterých musíte taktizovat a promýšlet si postup dál. Nerozvážným postupem kupředu si možná tak vysloužíte kulku, jak říkají žoldnéři na ostrově : ,,Přímo mezi oči šmejde !,, . Umělá inteligence nepřátel je totiž nadprůměrná a obtížnost hry je i na snadnou pro novodobé hráče výzvou ! A to jsem nezmínil to, že často jsou Checkpointy od sebe nemálo vzdálené, takže pokud nemáte rádi alespoň trochu výzvy, radši hru nehrajte, jinak si vysloužíte maximálně týden rozklepaní v nemocnici. Jak jsem zmiňoval, mise jsou otevřené a odehrávají se na jednotlivých rozlehlých mapách (podobně jako to např. funguje u Operace Flashpoint). Na nich se můžete i rychle pohybovat díky mnoha vozidlům, mezi které patří auta, lodě, rogala... nebo třeba i vysokozdvižné vozíky.

Mapy sami o sobě vypadají úchvatně, jsou živé, plné zvěře, kterou jde mimochodem také nemilostdně zastřelit, a díky grafickému kabátku jde o pastvu pro oči. Když jde o akční hru, pochopitelně zde nalezneme nemalí výběr zbraní, od mačety a pistole, přes samopaly a kulomety, až k odstřelovačce nebo RPG. K tomu většina zbraní má i např. granátomet nebo různé palebné režimy. Mezi zajímavé prvky patří například to, že vaše únava po sprintu má vliv na vaši výdrž pod vodou, jelikož máte málo kyslíku nebo klasické retro prvky jako sbírání barevných karet k otevření dveří. Grafické zpracování je úchavné, jelikož hra běží na prvním CryEnginu, na kterém později běžel i Crysis. Zeleně zbarvené tropické ostrovy, se kterých se ční vysoké palmy, vytahují se výrazné pláže v kombinaci s průzračně čistým mořem... jednoduše nádhera. Stejně tak mě mile potěšila pokročilá fyzika, která měla dopad hlavně na jízdní model. Hůř jsou na tom ale bugy, kterých je nemálo a bez patchů vám mohou v nepříjemných situacích pěkně zatopit. Ozvučení hry bylo povedené a hudba se hraním ladila.

Český dabing ve hře je průměrný. Ze začátku se dabing hlavní postavy může zdát nesympatický, ale časem se na to dá zvyknout. Nejhůře s dabingem jsou na tom asi Cutscény, do kterých dabing vůbec nepasoval, a pusy se otvíraly na prázdno... jinak nic co by se dalo vytknout

Co říci na závěr ? Jde prostě o legendu, která jen tak neomrzí a její základ zůstane v sérii Far Cry ještě dlouho !
Co ale novější PC zamrzí ? Hra má problémy především s instalací na 64.bitové systémy...

Dočkali jsme se snad konečně povedené Kobry 11 ? Když se řekne hra Kobra 11, tak už většině hráčů nabíhá husí kůže, jelikož většina předchozích titulů byli naprosté propadáky. Jak je na tom nový přírůstek s českým dabingem ?

Hned pro začátek, konečně jsme se dočkali smysluplného příběhu se smysluplnou pointou, zábavnými dialogy a sem tam i napínavým zvratem ! Příběh je mnohem uvěřitelnější a více se přiblížil seriálové předloze. Opět se vžíváte do rolí Semira Gerkhana a Bena Jagera, kteří mají za úkol infiltrovat teroristické bombové útoky, které jsou spáchávány na členy každoroční tiskové konference. ,,To musí být nuda...,, říkáte si ? Tak to jste na omylu. Pravda, zápletka není bůh ví jak originální, ale postupem času se začne víc a víc zaplétat a zaplétat, a najednou si řeknete : ,,Jak že to všechno začalo ?,, . Budete totiž zaneprázdněni plnit stále nové a nové případy, přes které se budete dostávat stále dále do děje, a poté dokonce i začnete zapomínat na samotnou první klíčovou situaci. Ale jako správný detektiv přeci musíte případu přijít na kloub !

Jak jsem zmiňoval, jde o arkádové závodění, ale vývojáři se snažily jednotlivé závodní okruhy, které se při vašem hraním stanou důležitou součástí příběhu, přiblížit realitě. To ale neznamená, že se z arkády v tomto momentu stane reálný simulátor, v tomto režimu hra nabídne jen realisticky vypadající trať pro lepší pocit. Ve hře ale většinu času stejně trávíte ve městě, popřípadě na dálnici. Město je velké, živé a pěkně vypadá. Dovoluji si i říct, že vývojáři pointu velkého města ani moc nevyužily. Ve hře ale naštěstí funguje dá se říct režim Open World, takže pokud zrovna nechcete plnit případy a chcete se jen tak projíždět po městě, i takovou možnost máte na výběr.

Ve hře je také velký výběr vozů, přes klasické policejní vozy, přes sportovní a osobní vozy, až ke kamionů, autobusům, bagrům a dokonce i Monstertruckům ! Hra také sází na pokusy o vtip, a tak jsem jednou narazil na vedlejší misi, která byla vážně za trest ! Virtuální šéfová se na mě totiž jednou tak rozzlobila za způsobené škody na majetku, že jsem musel jezdit z jakýmsi malým prdítkem připomínající nový stroj technických služeb a získávat fotografie, které snímají jednotlivé ulice. Stejně tak vtip nechybí ani v dialozích a nemálo kdy jsem se zasmál !

Ve hře také existuje jak už je u herní série Kobra 11 zvykem, nemálo oblíbený Split Screen, neboli rozdělenou obrazovku pro dva hráče, kteří si mohou porovnat síly u jednoho počítače. Stejně tak ani neexistuje jak je zvykem Multiplayer. Ve hře existují opět primitivní a stereotypní, ale i tak zábavně provedené módy případů. Jednou někoho celý případ pronásledujete, aby jste získali nějakou stopu, po druhé musíte doprovázet eskortu, aby jste získali nějakou stopu, po třetí zase musíte někoho dostat násilím ze silnice, aby jste mohli získat nějakou stopu, počtvrté musíte hledat místa, kde se má stát zločin, a hádejte proč... aby jste získali nějakou stopu !

Co mě ale asi nejvíce zklamalo je to, co zatím u každé Kobry chybělo, a to umělá inteligence. Pokud nejsou vozidla vyloženě nascriptované, trpí spíše umělou demencí, auta si jezdí po silnici jak chtějí, bourají do čeho chtějí. Pokud máte, jak už jsem i zmiňoval někoho pronásledovat, s klidným svědomím do něj můžete nabourat, nebo i zapnout sirény, a nikdo si vás ani nepovšimne.

Grafické zpracování je průměrné, HW nároky jsou ale vyšší než bych čekal. Co ale opravdu nehezky vypadá je nečítání objektů v dálce. Ve hře totiž neexistuje nějaká mlhová clona, a tak vše, co se v dálce načítá, vidíte na vlastní oči, což působí dosti trapně.
Ozvučení hry byla na průměrné úrovni, ale když už jde o závodní hru, mohli si dát vývojáři záležet na ozvučení jednotlivých vozů. Co je ale naprosto otřesné je Soundtrack, který se do hry absolutně nehodí a spíše svým neustálím opakováním znervózňuje. Já osobně jsem to nevydržel a ihned po druhém případu jsem hudbu ztlumil..

Hra získala už zmíněný český dabing, ten je průměrný a rozhodně vzhledem ke hře dostačující. Ale rozhodně mohl být mnohem lepší a na dabingu se mohli podílet samotní herci, kteří dabují seriál.

I přes všechny neduhy se k nám dostala nadprůměrná závodní hra s povedenou zápletkou a zábavnými úkoly, a rozhodně jde o jeden z nejlepších herních dílů ze série Kobry 11 ! A kdo je fanouškem seriálu, bude se hrou nad míru spokojen !

Jeden z nejpopulárnějších, ale zároveň i nejhorších dílů celé herní Cobra 11 série.
Už jste někdy toužily vžít se do role Semira a Bena, hlavních hrdinů stejnojmenného seriálu ? Tak to jste bohužel na špatném místě, a ano, zamrzí to ! Hra Cobra 11 je totiž jen o zběsilé arkádové jízdě plné bouraček a explozí ! Jak na tom ale samotná jízda je ?
Jak jsem zmiňoval, jde o arkádové závodění, a samotné ovládání vozidla je zábavně provedené. Hra se dělí na dvě části, na Kariéru a Samostatné závody. A možná se ptáte, jaká je vlastně pointa Kariéry a celé té zběsilé jízdy v roli rádoby dálniční policie ? Pointa ve hře neexistuje ! Ve hře neexistuje žádný příběh, žádný děj a dokonce ani žádný smysluplný úkol. Často si proto budete pokládat otázku : ,,Proč vlastně vůbec tohle dělám ?,, . Kvůli tomu, že hře chybí smysl jí vůbec hrát, tak ztrácí hodně na zábavnosti a spíše přidává na věčné nudě. Hra vlastně funguje systémem, splň nesmyslný úkol, jinak se další nesmyslný úkol neodemkne, a tak pořad dokola a dokola až do konce hry. Dlouho to ale trvat nebude, protože hra vám maximálně vydrží tři hodinky na tu nejtěžší obtížnost. Samotné úkoly se pořad opakují a jsou stereotypní a často i nudné. Jsou to úkoly typu, znič určené vozidlo, zastav určené vozidlo, předjeď určené vozidlo, a nebo dojeď na určené místo za určený časový limit.
Ve hře budete moci ovládat celkem 15 vozidel, které se až na rychlost chovají stejně a dokonce mi přišlo, že mají i totožné ozvučení. Navštívíte zde i dvě mapy, na které se budou odehrávat veškeré úkoly, a to je dálnice a město. Co ve hře ale naprosto chybí je nějaká ta umělá inteligence. Vozidla si stále jezdí svou trasu a jediné co dokážou je přibrzdit nebo někdy uhnout, ale vůbec jim nedělá problém do vás plnou rychlostí vpálit, i když máte zapnutou sirénu a k tomu ještě troubíte o stošest.
Po ale ,,Kariérním pekle,, přichází teprve to zábavné, a to jsou samostatné závodu a k tomu ještě zábavnější SplitScreen, neboli rozdělená obrazovka pro dva hráče, kteří mohou porovnat své síly u jednoho PC ! Po dokončení Kariéry se vám totiž odemknout veškerá vozidla a už je jen na vás, s jakým se vrhnete proti svému nepříteli !
Grafické zpracování hry je průměrné. Co mě ale zarazilo je to, že ve hře prakticky neexistuje interiér vozidla. Ten je totiž celý šedivý a bez jakéhokoli detailu. Mezi ozvučené patří asi jako nejhorší hudba. Ve hře se stále dokolečka opakují 4, nepovedené skladby, které spíše lezou na mozek, než aby hře něco přidali.
Hra získala i český dabing, který je otřesný ! Na dabingu se podíleli dva evidentně amatérští dabéři, z toho jednomu nejde skoro rozumět. A i tak si dovoluji říct, že dabing ve hře je absolutně zbytečný, jelikož se nadabovalo snad jen 50 vět, z toho 80% se stále ve hře opakuje a opakuje. Jeden z nejhorších dabingů ve hře, co jsem viděl !

Když to shrnu, pod ruku se mi dostala hra, která na jedno necelé odpoledne zabaví, ale dokonce ani to, že mě hra mohla zabavit, jsem nepochopil ! Co mě ale stejně nejvíce zklamalo je naprosto otřesný český dabing, kterému ani pořádně nejde rozumět... Ale vzhledem k ceně, si cca za 50 Kč koupíte nesrozumitelnou zábavu.

Na tuto hru jsem náhodou narazil ve starém dobrém Herním Výběru. Tam mi slibovali, že hra Death Illustrated je povedená akce ve stylu Dooma ! Ihned jsem neváhal a začal instalovat a čekalo na mě bohužel jen velké zklamání. Nejprve mě přivítalo naprosto ohavné a chaotické menu hry, a nakonec odporný herní zážitek, který se skládá z odporně zpracovaných levelů, chaotického zabíjení hor nepřátel, nehezkého grafického zpracování a zvláštního ovládání. Přitom dle mého názoru se hra mohla stát alespoň průměrnou, kdyby se vývojáři na hře více vyřádily a hlavně hru propracovali co se týče levelů a pointy. Co říci na závěr ? Z hry se vám možná zatočí hlava, ale to jen z chaosu, který zde zažijete, nikoli z herního zážitku...