Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Dan9K

Dan9K

Daniel Patras • Praha (ČR - kraj Praha)

Komentáře

Child of Light

  • PC 55
Jedna z mála her, kterou jsem si sám nevybral, ale byla mi darována. Bylo to v souvislosti s podáním příběhu a jeho hloubkou a poetičností, což by mě lákalo. Čekal bych v tomto směru ale asi trochu více. Na jednotlivé dialogy jsem se bohužel nikterak netěšil, postavy mě nenadchly, nadabovány jsou jen hlavní animace a ty jsou v celé hře asi 4.

Nicméně po zhruba hodině hraní u mě nastala fáze skoro až nadšení. Ve chvíli, kdy se mi podařilo proniknout do tajů soubojového systému a herního interface, v tu chvíli je hra rozhodně nejzábavnější. Jenomže problém je, že tahle fáze nadšení vydržela maximálně dvě hodiny a pak už jsem dohrával jen z povinnosti a setrvačnosti. Že to trvalo tak krátce, za to mohou především tři věci;

Za 1. je soubojový systém zajímavý, v jeho jednoduchosti ale tkví hlavní problém hry. Velice rychle se přejí. Není tu mnoho možností, přibývají relativně pomalu a hra vás hlavně nenutí ani pořádně v soubojích nic vymýšlet, takže stačí většinou pořád to samé dokola.

2. důvod navazuje na ten první, ale udělal jsem si ho tak trochu sám tím, že jsem hrál na obtížnost normal, což ale považuji při prvním průchodu za standard. Na obtížnost normal jsou souboje až příliš jednoduché a vlastně jen 3 bossové mě přinutili více využít lektvary (ten na manu jsem použil skutečně až při závěrečném bossovi) nebo více zapojit neútočná kouzla. Hned to bylo mnohem zajímavější. Takže kdyby bylo soubojů méně a byly náročnější, bylo by to lepší.

3. důvod je velice rychle nabytá automatická schopnost létání. V podstatě ji hráč dostane hned zkraje hry a je na tom celá hra postavená, ale mně celou dobu přišlo, že to není dobře, že jsem za prvé hrozně overpowered, za 2. že to z toho udělalo tak nějak úplně jinou hru, kde je člověk nucen létat a prozkoumávat každý metr vzduchu (což posléze nebaví) a za třetí že vlastně nemám moc pocit, že hraji za malou princeznu, ale že by se mi to hodilo pro nějakou úplně jinou hlavní postavu.

Co zaslouží pochvalu v podstatě bez dalších keců je audiovizuální zpracování. To je na jedničku. Hudba je krásná. Na druhou stranu, já si ty kecy neodpustím, je to prostě přesně to, co by člověk čekal. Přijde mi, že už je to takový samostatný žánr, a sice strašně pěkňoučká, milá, kýčovitá záležitost s pěknými nareverbovanými zvuky, vzletně melancholickými melodiemi, obvykle na piáno, a sem tam andělskými vokály v pozadí. Spusťte takřka libovolnou moderní plošinovku nebo adventuru a dostanete vždycky to samé a na lidi to funguje zcela spolehlivě. Ale jako pěkné to je.

Ještě se zastavím u RPG systému. Příliš rychlé povyšování je trochu otravné, ale nějak extra mi to nevadilo, jen je to další věc přispívající k brzkému stereotypu. Pavouk schopností svádí k tomu, že člověk ani moc nevybírá, protože moc možností není. Vzhledem k tomu, že jsem neviděl důvod měnit nějak často bojovníky do bitev (lze použít pouze dva), u těch ostatních jsem při vylepšování jejich schopností klikal skutečně bezmyšlenkovitě.

Hra je poměrně dlouhá, a to tak, že vzhledem ke stereotypu to vnímám jako negativum. Mých 36 hodin herní doby je hodně zveličeno tím, že jsem velmi často měl hru minimalizovanou (nikoliv ukončenou) kvůli ne zcela spolehlivému automatickému ukládání, vyhnutí se respawnu a kvůli obvykle brzkému omrzení, kdy jsem potřeboval začít dělat něco jiného a pak se ke hře třeba vrátit. Většinou jsem tak ale neučinil a hru pak prostě vypnul, protože vrátit se k ní mě obvykle nelákalo. A čas hraní narůstal. Realita bude třeba 24 hodin, ale i to je na plošinovku dost.

Nemám ke hře ale žádné vyloženě negativní emoce. Hraje se to v pohodě, jen jsem se tak nějak během hraní těšil na to, až si "budu moct" zahrát něco jiného (a já prostě dohrávám, pokud to trochu jde :-) ).

Pro: audiovizuální zpracování, z počátku soubojový systém, pokus o jakousi lyrickou poetičnost

Proti: stereotyp, soubojový systém po chvíli, létání moc brzy, příliš mnoho slabých protivníků, příliš častý leveling, nezajímavé dialogy a příběh (ale jako na pohádku vlastně ok)

+8

The Night of the Rabbit

  • PC 65
Tahle hra se mi špatně hodnotí, protože v ničem nemá moc ostré hrany, a tak vlastně není moc o čem psát. Je to úplně standardní pohádkově laděná adventura nejklasičtějšího ražení průměrné obtížnosti, co je udělaná profesionálně. Hudba je pěkná, je to hezky namluvené, hezky vizuálně zpracované a adventurní prvky (co na co použít) mě ani jednou nanaštvaly. Ale jsem si naprosto jistý, že po několika letech budu velmi tápat, co jsem v této hře vlastně dělal.

Nemám moc rád, když se příběh rozjede v podstatě až v závěrečném outru. Prakticky celou hru člověk nezakopne o animaci (pár výjimek je hned na začátku a pak nic), aby se v outru rozjel v podstatě samostatný vševysvětlující film, který poskytne zhruba 75 % veškerého děje hry. Například i taková nejzajímavější postava, markýz de Hoto, nebyl zdaleka využit na to, jaký měla potenciál a vlastně až v tom outru člověk naplno zjistí, že ten potenciál vůbec měla. (jiný než jen pomrkávání na Alenku v říši divů)

Příběh tak jinými slovy úplně netáhne, ačkoliv je hezky zpracován přerod od čistě dětské story o kouzelníkovi, po relativně temnější vyznění v druhé polovině. Postavy jsou nicméně fajn, je to i fajn napsáno, kdy autoři píší tak mile vtipně, ale ne zas až tak moc vtipně.

Kriticky může být vnímán opravdu nízký počet lokací. Na to, že hra není vůbec krátká (počítadlo se mi zastavilo na 22 hodinách), se hráč pohybuje na cca 15 lokacích, ve kterých probíhá většina hry. Denní doba i různé detaily se neustále mění, ale nejsem si jistý, jaký na to mám vlastně názor. Mám asi i rád, když je prostředí koncentrované, je toho hodně na malém prostoru. Zároveň ale nemám rád, když je to koncipováno tak, abych opakovaně prozkoumával již prozkoumané s podezřením na to, že se něco změnilo a já musím zjišťovat co.

Kriticky hodnotím i nepochopitelně dlouhý čas nahrávání všeho (lokace, deník, uložení pozice atd.). Nevím, jestli je chyba jen u mě, ale nevidím důvod, proč by to měla dělat zrovna tato hra. Když už je řeč o deníku, není zpracován příliš dobře, ale je dobré ho používat kvůli radám. Naopak oceňuji, že ve hře není přítomno nějaké kouzelné tlačítko na vyřešení problému nebo něco takového. Je tu přítomen rádce, ale nikdy mi neporadil, protože to, co radí, je obvykle jasné, jen nevíte, jak to máte udělat, a to už vám neporadí.

Karetní hra je hezky udělaná, obsah této hry (kvarteto) je ale v podstatě výlučně o náhodě a štěstí, a to nesnáším. I když jsem chtěl splnit všechny achievementy, kvarteto byl jeden z důvodů, proč jsem tak neučinil, protože hrát tuhle hru 30 krát (nebo kolikrát je třeba) bych asi nepřežil.

Takže i když jsem na začátku psal, že nemám o čem psat, doufaje, že bude komentář kratší, tak se mi to zase úplně nepovědlo, ale tohle je jediný způsob, jak si tuhle hru můžu zapamatovat. Jinak bych podle mě za chvíli netušil o dobrodružství Jerryho Hazelnuta vůbec nic. Je to ideální volba pro ty, kteří chtějí pohodovou hezky zpracovanou adventurku, která kombinuje Alenku v říší divů s Harry Potterem, není hloupá, ani moc těžká ani moc lehká, je i trochu vtipná, má i trochu drama, ale to je asi tak vše.
+14

Resident Evil 3: Nemesis

  • PC 60
První tři Resident Evily jsem dohrál teď v průběhu dvou roků, což je vlastně stejná doba, jako od sebe první 3 díly vyšly ve své době. Díky této iluzi, kdy žiju vlastně čtvrt století nazpátek, a faktu, že jsem je nehrál hned za sebou, můžu snad zodpovědně říct, že je to pro mě už vyčerpané a prostě pořád moc to samé. Krom toho jsem si ještě střihnul Dino Crisis, což je v bledě modrém taky totéž. Čili jsem si takřka totožnou hru užil v podstatě 5 krát během dvou let (Resident Evil 2 bez druhého dohrání v podstatě není dohraný), a už asi stačí.

Přibyl střelný prach, ano, je to akčnější (přeloženo - více nepřátel a více munice, v případě akční adventury to úplně za klad obvykle nepovažuji)....a to je v podstatě všechno? Nechci křivdit...

Nemá tudíž smysl se moc zabývat hratelností, grafikou, zvuky, podáním příběhu a tak dále, je to prostě to samé a berte to tak, že se mi tenhle fakt poslední dobou promítá citelněji do hodnocení, než dřív. Ohledně grafiky bych snad jen poznamenal, že mě překvapila velmi různorodá kvalita některých lokací, ale to může být způsobené tím, že ne všechny lokace si rozumějí se zvýšením rozlišení.

Co kvituji, je fakt, že oproti druhému dílu nejsem takovým způsobem tlačen do opakovaného hraní, které mě moc nebavilo. Nesouhlasím s tím, že je trojka kratší, řekl bych, že je to stejné jako předchozí díly, nebo možná dokonce o něco delší. Možná je to taky tím, že mi nešly, oproti předchůdcům, přeskakovat animace průchodu dveří a schody, což protáhne herní dobu tak o dvě hodiny, ale nevím, jestli nebyla chyba jen u mě.

Líbilo se mi časové zasazení do příběhu, kdy se začátek odehrává před druhým dílem a konec se odehrává po druhém díle. Dělá to z toho vlastně takový seriálově komplexnější zážitek, čemuž i napomáhá hra samotná, protože je to taky vlastně jen další díl seriálu.

Taky nesouhlasím s tím, že by puzzly byly jednodušší než ve dvojce. Tam skoro dosáhly obtížnostního dna, zde mi přišly mnohem podnětnější a konkrétně u analýzy vzorku vody nebo u parní komory jsem na deset minut příjemně vytuhl.

Co ale z dvojky zůstalo nejen zachováno, ale ještě to rozbujelo, je obsese s vracením stále stejného záporňáka stále a stále dokola. Ve trojce z toho vlastně udělali úplně celou zápletku. Jako jo, třikrát, čtyřikrát, dejme tomu, ale abych ho zabíjel asi 12 krát a na konci se z toho stala parodie na film Dětská hra, kdy jakákoliv část, co ještě zbyla, vás může nadále zabíjet...no jo, je to prostě béčko. A pak se lidi diví, že vznikají debilní filmy podle her, když tu ptákovitost v těch hrách nechtějí vidět :-)

Aby nevznikla mýlka, hra mě bavila v podstatě úplně stejně jako všechny ostatní hry tohoto typu, jenom méně, stejně jako by mě na konci nebavil Resident Evil jednička, kdyby měl padesát hodin herní doby. Nevím také, jestli je to specifická vlastnost tohoto žánru, ale nejsem ho moc schopen hrát déle než dvě hodiny v kuse, což ale nemusí být nutně na škodu. Nějak mě to hrozně vyčerpává. Asi je to tou nesvobodou statické kamery.

A nezbytná provokace na konec; nejlepší z klasických Resident Evilů tak pro mě zůstává Dino Crisis :-).
+12

Fallout 2

  • PC 70
Další nedotknutelná modla za mnou....tak hurá na to se ji trochu dotknout.

Jak jsem čekal a jak bylo zřejmé, oproti jedničce se toho mnoho nezměnilo. Změnila se ale jiná zásadní věc, a sice, že jsem plně věděl do čeho jdu. Neudělal jsem tudíž podobné chyby při tvorbě postavy a užil jsem si tak mnohem více vývoj svých schopností.

Co se rozhodně zlepšilo, je zajímavost jednotlivých lokací. Bavila mě kompletace všeho ve většině měst, zejména ve Vault City a v New Reno. Bavilo mě, že do hry daleko více vstupovala zapeklitá politika a vzájemné vztahy jednotlivých společenství jakožto i podnětné rozhodování, na jakou stranu se přidat a jakým způsobem věci řešit. Co se mi, stejně jako v jedničce, nelíbilo, že naprostou většinu času hry člověk nezavadí o hlavní příběh (nebo možná zavadí, ale vždycky tak na pár sekund a jen párkrát), a pachtění se za jakýmsi geckem 85 % času hry, pro mě není poutavý příběh. O co by bylo lepší, kdyby hlavní hrozba hry vstupovala na scénu častěji a více by se naznačovalo, co je vůbec zač. Byl bych v mnohem větším očekávání věcí příštích.

Co oceňuji, je drobnost v podobě lepší optimalizace pro boj bez střelných zbraní, na kterou jsem se specializoval a za pomocí zejména závěrečných perků jsem byl snad nakonec silnější, než bych byl s těžkými zbraněmi.

Dost mě potěšilo auto.

Naopak rozhodně musím zkritizovat menší počet "mluvících hlav". Čekal bych přesně opačný vývoj. Čekal bych, že jich bude minimálně dvakrát více jak v jedničce (když je hra dvakrát delší) ne že jich bude méně. Bohužel to plně odpovídá tomu, že je zde prostě málo hlavního příběhu. Mluvící hlavy totiž obvykle bývají důležité postavy, které mají co říct. A je jich tu prostě podle mě málo.

Hudba se bohužel z 80 % recykluje. Mám rád, když v dalších dílech sérií jsou hudební reminiscence, když se vrací staré motivy, nebo panuje úcta k main theme, ale aby většina soundtracku byla zrecyklována, to už je spíš lenost.

Závěrečná lokace pro mě byla lehce rozpačitá. Nějak jsem nepochopil fakt, že jsem se mohl tak snadno, jako běžný voják, dostat k prezidentovi, všechno odemčené, a prostě mu vyhrožovat mezi čtyřma očima a pak ho picnout. V momentě, kdy každý druhořadý gang má bezpečnostní parametry úplně jinde, než hlavní zlouni celé hry, to mi přijde divné.

Už v jedničce se mi líbilo závěrečné shrnutí, co se dělo dál. Bohužel ve dvojce mi to zkazila ta věc, že jsem sice skutečně oplodnil mladou Bishopovou, jenže hra si tak nějak pak už nevšimla, že jsem ji za pět minut poté zabil i se vším, co by mohla mít potenciálně uvnitř, včetně celé její rodiny a v New Reno jsem udělal vládce z rodiny Wrightů. To, že se mě hra na závěr snažila přesvědčit o tom, že se neexistující Bishopové chopili v New Reno moci, tak moc nefunguje.

Jinak ale nemám už co dodat. Je to inteligentní hra, má sympatický feeling, je to ale také v podstatě jen rozšíření jedničky. Asi trochu chápu, co na hře všichni vidí, já tam ale také vidím, jak to mohlo být (minimálně) pro mě mnohem lepší a zajímavější, a nechtělo by to až tak moc.

Pro: náplň v jednotlivých městech, lepší optimalizace bojů, auto, feeling, dialogy, svoboda volby, politické vztahy

Proti: málo hlavního příběhu, málo mluvících hlav, hudba, nepřesvědčivý závěr hry, až na drobnosti minimální posun od jedničky

+19

Toy Story 2: Action Game

  • PC 70
Kdo by dneska hrál Toy Story 2? No samozřejmě já. Ze všech her na světě si vyberu 23 let starou hru podle filmu s ratingem E, protože proč ne!

Ale ona je to vážně sranda a fakt jsem se bavil celou dobu. Mapy jsou pestré a mají základ ve filmu. Je tu spousta akce, kterou dělá skutečně sám hráč, žádné skripty, všechno je na hráči a jeho šikovnosti.

Abych se na hru (kterou jsem snad hrál i v době vydání jako demo) náležitě připravil, tak jsem si před ní dal poprvé v životě i dvojku film. Mělo to své velké výhody, protože jsem pak ocenil spoustu věcí, na druhou stranu jsem ale kvůli tomu neslintal z krátkých animací z filmu, kterých je tu asi 20 a které byly samozřejmě v ne příliš dobré kvalitě, protože celá rozbalená hra má asi 500 mega. Ačkoliv chápu, že v době, kdy byl film v kinech, to mělo úplně jinou šťávu a mělo to větší smysl. I tak by mi přišlo fajn, kdyby bylo ve hře přítomno aspoň jedno video, které ve filmu není, jako bonus. Ale holt by bylo něco takového asi příliš náročné pro zápěstí animátorů.

Co se ve hře dělá, už krásně popsal kristmeister, tak tím nebudu zdržovat, ale musím s ním v pár věcech nesouhlasit.

Předně hudba pravděpodobně z filmu nějaká je (hlavně teda ve videích), ale skoro všechna je jinak originální přímo pro hru a je teda boží. Zní sice přesně tak, jak byste asi čekali na první dobrou, ale autorská dvojice Andy Blythe a Marten Joustra složila nějakých 15 tříminutových frenetických pecek - většinou big band nebo orchestr, ale nečekejte jazz ani klasiku, má to spád, nápad i pestrost, Super.

Vizuál mi narozdíl od kristmeistera přijde dost dobrý, na svou dobu i na to, že jde o hru podle filmu, které obvykle vznikají ve velkém časovém pressu (ale asi jsem taky ovlivněný tím, že se to dá dnes hrát ve vysokém rozlišení). Co se už tolik nepovedlo, jsou věci zcela očekávatelné a nejsem tím pádem ani překvapený ani zklamaný. Naprosto příšerná kamera, ovládání a fakt, že se v rámci enginu nedá na nic spolehnout.

No tak postupně, kamera. Máte překvapivě dvě možnosti. Buď kameru, co se otáčí sama, nebo statickou. Ale obě varianty jsou vlastně hrozné. Když se kamera otáčí sama, tak často zcela opačně než chcete a když je statická, tak se to zas nedá v praxi moc používat, protože se dá otáčet jen na klávesnici a nadto hrozně pomalu. Takže jediné řešení je mít kameru dynamickou a pak si to manuálně štelovat.

A s tím se pojí ovládání, to si sice můžete nastavit, ale jak je to prostě jen na klávesnici, tak je to těžké. Střílení, směrování, nastavení se pro skok, to vše je trochu očistec. Ale počítal jsem s tím.

No a ten engine...není to tak hrozné, jen pár detailů. Slušelo by mu, kdyby byl více jako Alláh, totiž odpouštějící a slitovný :-) Hlavně jde o zachytávání. Máte třeba pět od sebe stejně vzdálených tyčí, okolo kterých se máte točít, pak Buzz sám vyskočí, ale někdy stačí na další tyč jen ten Buzzův odskok, někdy je potřeba použít dvojskok, někdy něco mezi tím. No a výsledek je ten, že hráč spadne sto metrů dolů a stejnou pasáž opakuje desetkrát dokola. To mám moc rád. Prakticky okamžitý respawn dokáže, obzvláště na takovýchto vyvýšených plochách, taky moc potěšit.

Jinak je ale obtížnost pro mě v normě a tak akorát (jakože jsem měl lehký problém, který mi ale stál za to to dát). Jediný fatální zádrhel nastává v levelu 12, který není možný na nových systémech dohrát (takřka) a je potřeba nainstalovat frame limiter (pak je to najednou strašně jednoduché).
Obtížnost hodnotím z hlediska toho, že hráč sbírá všechny planet tokeny. Hra umožňuje jít dál, i když hráč najde teprve první token z pěti, což je obvykle dost primitivní. Myslím, že jsem někde četl, že je jakési počítadlo a další mapa se neodemkne, dokud není dost nasbíraných tokenů, ale neotestoval jsem to, takže se trochu bojím, že se dá hra projít opravdu velmi rychle. Dokud se ale nesebere všech 50 planet tokenů, tak mi přijde, že to prostě dohrané není.

Překvapila mě nutnost návratu do starých levelů, protože jste ještě neměli všechny potřebné schopnosti pro získání všech tokenů (to ale ve výsledku znamená, že ten level pak musíte dát v podstatě skoro celý znova). Staré levely ale umí i pomoci, protože se v nich dají těžit životy stále dokola (nejlepší je na to level 1 nebo 2)

Takže hratelnost i audiovizuál je super, výhrady mám jen k tomu, že hra umí z několika důvodů i štvát, což by až tak nevadilo, kdyby to bylo schválně, ale ono to většinou schválně není.

Pro: akční a velmi zábavná hratelnost a motivující herní náplň, audiovizuál, pestrost prostředí

Proti: kamera, ovládání, engine

+12

Samorost 3

  • PC 85
První dva díly jsem hodnotil poměrně nízko, bylo to ale především kvůli extrémně krátké délce a nulové obtížnosti. Obojí už není ve třetím díle na pořadu dne. Hra se opravdu hraje, někdy je i hra dost záludná a délka je akorát, ačkoliv není pravda, že se třetí Samorost odehrává na šesti "planetách", jak se píše v popisu, jsou pouze čtyři plus měsíce a jiné objekty.

Pokud srovnám ostatní hry Amanity Design, je mi Samorost vlastně nejbližší. Chuchel a Botanicula jsou přecijen šíleně infantilní, Machinarium je fajn, ale estetika Samorostu mě oslovila více. Ona jinak hratelnost je s Machinariem hodně podobná a ta infantilnost je tady samozřejmě také, ale dá se snést. Části, kdy se zpívá a tancuje, jsou nejenže infantilní, ale jsou až psychedelické a svým způsobem v dobrém děsivé. Rozhodně je to hra, kde nemusí a není na škodu si něco přimíchat do jídla či nápoje :-)

Co bych vypíchnul, je vizuál. To je něco nádherného, a já opravdu s těmito pojmy nehýřím. Některé obrazovky jsem i chvíli nic nedělal a jen se kochal.

Co se týče samotných puzzlů a hratelnosti, nemám výhrad. Jsou nápadité, zábavné, zajímavé. Moc mě potěšilo zaměření na hudební hádanky, jen puzzle s postupným hádáním dalšího tónu melodie se až moc opakoval.

Samotná hudba je skvělá, Tomáš Dvořák se opět předvedl a soundtrack určitě pořizuju. Zajímavé je i pojetí odměny za achievement formou písničky, která se dá poslouchat samostatně nebo kombinovat s ostatními.

Já v podstatě nemám výjimečně nic moc proti. Nic originálního a nevídaného to už není, ale podle mě zde Amanita svou evolucí dosáhla vrcholu. Super.
+15

Detektiv Kurzor

  • Browser 80
Mě tahle hra moc potěšila. V době mého dohrání je hotový tutorial + dva případy (doufám, že budou přibývat) a kvalita se zvyšuje.

Zatímco tutorial, věrný svému jménu, seznámí s tím základním (ale přesto formou poutavého příběhu), první pořádný případ jsem dohrál dvakrát a ten druhý vlastně dokonce čtyřikrát (ač s lehkou dopomocí save/load (featura se uvolní po dohrání případu)). A vždycky tam bylo něco nového. Případ číslo dvě je při druhém hraní jiný v podstatě skoro úplně celý.

Po všech těch interaktivních filmech s možnostmi vývoje děje nebo třeba skvělé audio hře Důkaz 111 je příjemné vidět hru od České televize, která umí něco podobného a přitom v takové kvalitě a propracovanosti, kterou bych nečekal. Byť rozhodnutí neovlivňují samotné vyústění příběhu či jeho zdárné dokončení (vyloženě tragického či neúspěšného konce se mi dosáhnout nepodařilo), mění kompletně téměř veškerý průběh.

Vždycky, když se takhle linky příběhu větví, uznale pokyvuji hlavou, ale zároveň mě to činí trochu nešťastným, protože je mi jasné, že budu muset hru hrát několikrát a že se nespokojím jen s jednou větví příběhu. Naštěstí je to docela zábava a rozhodně doporučuji hru (především druhý případ) projít minimálně dvakrát.

Co se týče technického zpracování, je to fajn, postavy jsou sice statické a nemění svou podobu, ale beru, že je hra zadarmo a je to prostě stylizace. Minihry a rébusy jsou ok, a ačkoliv byla detektivní práce s novinami či identikitem skvělá, umí být úmorné, pokud to člověk hraje znovu (ale to je, pravda, jen moje rozhodnutí). Co oceňuji skoro nejvíc je, jak jsou napsané dialogy. Velice přirozeně, přičemž jim pomáhá i perfektní dabing. Vzhled některých postav je dokonce odvozen od skutečné podoby dabérů, takže můžete třeba i někoho poznat.

Ohledně samotných případů jako takových; je to něco, co by mohl skutečný detektiv opravdu u nás asi i řešit, čas od času. Není to přitažené za vlasy, není tam nic nadpřirozeného, ale zároveň to není nic vyloženě extra, ale třeba to ještě přijde. Slušela by celému projektu minimálně ještě závěrečná třetí část, která by řešila už například nějakého sériového vraha a byla tam možnost třeba i vyloženě neúspěšného zakončení. První případy byly svou uměřeností skvělé, a teď prosím finále :-)
+14

Fallout

  • PC 70
Upozorňuji předem, že asi nedodám žádnou sadu zásadních argumentů, jako spíše emocionální subjektivní náhled, který se pokusím vysvětlit.

Fallout jsem prvně hrál už hodně dávno, dostal jsem se do Necropolis, kde si vybavuji, že mě hra přes bugy nepustila dál.

A měl jsem na ní výborné vzpomínky, zejména na ten svíravý pocit na začátku, kdy člověk vystupuje ze svého vaultu.

A i když mě strašně lákaly a lákají novější díly, odmítal jsem je hrát, dokud nedohraji první dva, což ale vedlo k zásadnímu zjištění: budu si muset ty první dva díly zahrát a doufat, že jiný počítač, systém a originálka bude znamenat hladčí průběh.

Znamenal, i tak hra padá strašně moc, ale dalo se to zvládnout. Uvědomil jsem si ale jinou strašnou věc. Že mě asi prostě nebaví ukecané izometrické RPG. V podstatě si jak z Baldur's Gate tak z Planescape: Torment tak z Falloutu odnáším velice podobný zážitek. Fallout mě bavil asi nejvíc, protože je mi nejblíže příběhovým zasazením a zároveň obsahuje skvělou věc, kterou ty zmíněné dvě hry neměly - nadabované rozhovory s velkým animovaným ksichtem. Škoda, že jich nebylo mnohem víc. Takovýhle detail mi hrozně dobře pomáhá ponořit se do fikčního světa izometrického RPG, protože s tím mám jinak hrozný problém.

V RPG jiného typu (třeba ve first person) se do hry obvykle ponořím jako do málokteré. Tady u těchto jsem chladný. Je to jako dobré, ale jak to nazvat, chybí mi tam bezprostřednější potěšení z hraní. Místo toho dostávám poměrně chytrou a propracovanou potravu pro analytickou část mozku kombinovanou s repetetivním bezmyšlenkovitým klikáním. A tahle kombinace, která se neustále nepravidelně střídá, mi asi dělá ten problém. Jsem ve městě a adaptuji se na to, že vlastně čtu defacto knihu a kecám s milionem lidí, vnímám detaily příběhu, zkoumám co a jak udělat. No a pak jdu bojovat a čeká mě hodina repetetivní hratelnosti, kdy klikám, klikám, klikám, často saveuju (to hlavně kvůli padání), občas loaduju a zase si na to zvyknu, vypínám mozek a projdu to. No ale pak přijde zase část rozhovorů a já už se na to nedokážu napojit. Už si nepamatuju ty drobné nuance vztahů, je mi to mnohem více jedno, není tam flow. Já vím, že v podstatě asi žehrám na žánr jako takový. A navíc uznávám, že těch soubojů ve Falloutu zase není úplně extrémní množství (a i já, velký herní lenoch a tulák jsem to zvládl za necelých 40 hodin).

Ve všech třech (výše zmíněných) hrách mě taky moc neuspokojuje a nětěší RPG systém. Tady ve Falloutu jsem udělal hloupé rozhodnutí na začátku, kdy jsem si pomocí talentu dobrovolně protáhl interval pro nový perk, protože jsem chtěl pracovat na dovednostech. Jenomže tady to funguje tak, že umění dovednosti je pouze o tom, že čím blíže ke 100 %, tím méně hráč chybuje, ale reálně se ta dovednost nijak nelepší. Člověk si tak pěstuje třeba schopnost první pomoci a je fajn, že už ke konci teda vždycky něco vyléčím na první pokus, ale k čemu je to dobré, když to dá třeba jen 2 životy a pak je člověk unavený, a už to nejde.

Základní atributy se dají vylepšit jen výjimečně, takže reálné zlepšení jsem měl jen každý čtvrtý level v podobě perku. Těch hráč získá tak 5 za celou hru, což je hodně vzácná odměna. Takže hlavní postup hráč získá hlavně novým brněním a novými zbraněmi (pro které se musí naučit dovednost, aby to furt nekazil). Musím celkově říct, že zdejší RPG systém mi nijak nepomohl v tom, abych se do hry více zažral.

Hudba je skoro kultovní, vznikla v době, kdy vznikaly moje nejoblíbenější soundtracky, na mě je tady ale příliš ambientní a nijaká. Více mě zaujala akorát skladba tuším z Hubu. Na samostatný poslech to pro mě nedává žádný smysl bohužel. Do hry však sedne skvěle a buduje napětí hlavně jednotlivými a charakteristickými zvukovými plochami, které když člověk naposlouchá, tak mu i ten blbý jeden zvuk přijde vlastně jako hit.

Vyobrazený svět a jeho prázdnota mě baví víc než příběh jako takový. Hodně se mi líbí ty vaulty a připomnělo mi to pozdějiší knižní sérii Silo. Už méně mě baví tematika mutantů. Hra se taky více soustředí na marginální příběhy uvnitř jednotlivých měst, které jsou fajn (někdy víc, jako třeba v Hubu a někdy méně, jako v těch prvních městečcích), ale je to jen omáčka. Zásadnější věci se hráč začne dozvídat snad až s příchodem do Bratrstva Oceli, což mám pocit, že pak už to jde ráz na ráz a je konec.

Zkrátka a dobře, hra mi vlastně v ničem nevadí, jen vůbec nevím, co bych na ní vyzdvihl. Snad krom obligátní chvály na velké množství možností, svobody, rozhodnutí a tak. To je samozřejmě všechno skvělé. Ale problém je, že hra mě nebavila dostatečně na to, aby mě motivovala do zkoušení všech možných i nemožných věcí, a to třeba já dělám dost často. Ale tady ne.

Možná je to už věkem a přílišnou zkušeností, možná jsem už ke všemu netečný. Možná si říkáte, že nemůžu očekávat od takhle staré hry, že mě dostane jako tehdy nebo jako ty nové. Ale on je problém, že už jsem ty staré hry už skoro všechny hrál, a to většinou ty nejlepší, takže to vlastně nedokážu posoudit...a navíc občas se i dneska zadaří a stará hra, co jsem doteď nehrál, mě dostane. Je ale tedy otázkou, zda má smysl vůbec hrát dvojku, protože je jasné, že to bude asi +- to samé. Jenomže já ji dát musím, abych mohl pokračovat v sérii dál, kde věřím, že to bude se mnou mnohem lepší, tak mi to odpusťte :-)
+17 +19 −2

Amulet of Dreams

  • PC 60
Přemýšlím, co mě na těch hidden objektech láká, a asi jsem na to přišel. Mám někdy chuť na jednoduchou a snadno ovladatelnou klikačku, ale přitom mám rád adventury a tohle je vcelku přijatelný kompromis, kde mám obojí. Vlastně mám ale spíš touhu po nějakém víc hardcore zpracování. Ono se to dá najít na facebooku, kde těžkou obtížností chtějí autoři docílit vylákání peněz z hráčovy kreditky. Tam je to ale obvykle skutečně jen o tom hidden objectu. Na těchhle východoevropských hidden objectech, co u nás distribuoval Špidla Data Processing, mě baví, že si to hraje na normální hru, s animacemi, dabingem, příběhem a jednoduchým adventuřením. Bohužel všechno je to takové pitomoučké a hrozně prkenné. Navíc furt dokola. Hráli jste jednu tuhle hru, hráli jste všechny.

Ale stejně mě to jednou dvakrát za rok baví.

Chci hru tohohle typu, kde ale nebude nápověda, rébusy budou trochu těžší, nepůjdou přeskočit, bude tam víc příběhu, víc dialogů a bude to příběh, co nebude úplná blbost (to poslední mi vlastně splnila pouze hned ta první, co jsem hrál Hope Lake). Pak bych byl úplně happy. Bohužel takhle si celou dobu hraní vlastně připadám trapně, že to vůbec hraju. Je mi jasné, že chtít po casual game, aby byla hardcore, je jako chtít se stravovat v Mekáči zdravě, ale i to jde! :-)
+7 +8 −1

Feudal Alloy

  • PC 75
Málokdy dávám vyšší hodnocení, než je průměr, ale je dost dobře možné, že za to prostě může jen moje nezkušenost s žánrem metroidvania, se kterým jsem se v životě setkal jen párkrát, takže pro mě bylo vše velmi neokoukané a zábavné. Čistě objektivně ta hra vlastně nic nového nepřináší.

Je to ale přesně jedna z těch her, která mě nutí splnit úplně všechno (což se mi úplně nepodařilo, protože jsem nenašel všechny truhly) a vlastně nevidím žádné významnější chyby.

Grafická stylizace je skvělá, jakože dobové zasazení taky, muzika je fajn. Diskutabilní je ten příběh. Než jsem se začal o hru zajímat, myslel jsem si, že ho bude víc. Není tu prakticky vůbec. Je to ale skutečně negativum? Neustále všude čtu (například v Levelu), že hra by měla vytvářet exkluzivní příběh pro každého hráče zkrátka tím, jak hrou prochází. A to se děje. Jinak ale mám hry s neinteraktivními příběhovými vstupy rád.

Potěšilo mě, že to nebylo nijak výrazně těžké. Obvykle se s plošinovkami dost peru. Až ke konci, když se zpřístupní všechny schopnosti, tak už bylo některé skákání trochu náročnější, ale vlastně jen jednou se mi stalo, že jsem něco opakoval 20x, protože to vyžadovalo kombinaci schopností a chtělo to natrénovat. Jinak mě v téhle hře ale nic hratelnostně ani pohybově neštvalo, což je v žánru plošinovky dost neobvyklé. (měl jsem trochu problém jen se střílením enrergetického výboje, který směrem doleva blbnul, když jsem mačkal zároveň šipku doleva, nahoru a skákal, překvapivě směrem doprava problém nebyl. Zároveň není úplně chytré chtít po hráči, aby střílel tenhle výboj, když je na malé plošince, protože ovládání ho nutí vlastně k pohybu doleva či doprava, což se s malou plošinkou obvykle nepojí dobře)

Obecně na hře, krom stylizace, asi nejvíc oceňuji, jak dávkuje nové schopnosti a nové nepřátele. Podle mě je to udělané skvěle a hratelnost tím jen kvete. Nejvíce mě bavila práce s mapou a hledání nové cesty, což tady dost kritizujete, ale ze svého laického pohledu bych řekl, že...vo tom to je, ne?

Trochu mě štvaly potvůrky s pancéřem, co nejdou zabít. To obecně v plošinovkách nemám rád. Klidně ať je to těžké, ať musím udělat něco spešl, ale nemám rád, když to prostě nejde. Naopak mě bavily ty, co měly štít a s nima si chtělo hodně pohrát. Takže ano, mě to sekání prostě bavilo. Nepotřebuji speciální komba a deset druhů úderů. Tady to dělá zajímavější systém chlazení, mám bomby a úplně to stačí.

Líbilo se mi zpracování mapy či stromu dovedností. V inventáři mě štvalo, že jsem nemohl zjistit, co vlastně přesně nosím. Jen když jsem si to vyměnil s jiným oblečením, pak to v inventáři prozkoumat jde, ale bez jiného kusu hadru to ani nemůžete sundat. Tohle je vlastně asi nejvýraznější nedostatek celé hry.

Oceňuji také minimální přítomnost bossů, ty arény, které je většinou nahrazují, byla docela sranda.

Výslednému hodnocení přidávám 5-10 %, než jak bych to zážitkově cítil. Ale mě opravdu moc nenapadá, jak takovouhle hru udělat lépe a taky, že je to debut dvou českých tvůrců, takže mi přijde fér se k tomu nestavět jak ke hře mamutího studia. Ale je fakt strašně zásadní, kolik podobných her už má člověk za sebou, protože, kdyby to byla moje 20. metroidvania, tak si asi řeknu "hmm a co jako", ale takhle to bylo pro mě vlastně něco úplně jiného, než obvykle hraju.
+20 +21 −1

Slave Zero

  • PC 30
Slave Zero se snažilo převést tupou konzolovou akci na palubu PC, a to se asi povedlo. Mohlo by se zdát, že možnost hrát za mecha je cool, jenomže to jsem zažil jak v Shogo, tak v Mechwarriorovi 3. A narozdíl od těchto jmenovaných, Slave Zero se vůbec nedaří vzbudit iluzi, že jste obří. Ta snaha tu je, maličká autíčka, maličcí lidé, malé stromy. Jenomže celé to tak nějak působí, že vy jste normální a ostatní je zmenšené.

Celá hra, snad až na poslední kolo, vypadá úplně stejně. Pořád jste někde mezi mrakodrapy, pořád ta stejná barva, ty stejné textury. Někde jsem četl trefnou poznámku, že plná hra Slave Zero je vlastně to samé, jak kdybyste hráli 30 krát dokola demoverzi.

Díky tomu mi hra vydržela opravdu dlouho. Má to nějakých 14-15 levelů, přičemž každý level je obvykle rozdělen na tři podúrovně. No a málokdy se mi stalo, že by mě hra udržela v pozornosti déle než právě na ten jeden hlavní level.

Hra je zcela ale naprosto stupidní, ve smyslu, co se po vás chce. Nehrozí zásek byť jen na zlomek sekundy. Nepřátelé jsou za každým rohem. Nikdy se nestane, že byste udělali deset kroků do nového místa bez střelby. Je to v podstatě rail 3D střílečka s tím, že vám teda dovolili se pohybovat. O příběhu nemá cenu hovořit.

Celou hru hráč přepíná jen mezi dvěma zbraněmi, které se postupně upgradují, plus rakety jako alternativní střelba. Nejdřív mi to přišlo hrozně málo, ale ke konci se díky upgradům z toho stanou docela zajímavé kousky a lze zbraně i zpátky degradovat, pokud nový upgrade nevyhovuje, ale musí si to člověk za 1) nastavit v menu a za 2) musí najít odpovídající downgrade přímo ve hře.

První půlka hry je velmi jednoduchá, lékarničky jsou všude, v druhé půlce už to chce trochu trénovat. Někteří nepřátelé jsou mnohem nebezpečnější než jiní. Zejména ti, kteří dokáží svým laserem posunout hlavního hrdinu o deset metrů někam jinam, což při balancování na hraně mrakodrapu nekončí vždycky dobře. Každopádně levely v poslední třetině mě tak nějak chytly nejvíce, možná právě proto, že jsem začal mít už trochu problém a nebylo to jako horký nůž máslem.

Někteří závěreční bossové (a že je minimálně jeden boss na jeden level) už byli na mě trochu moc, zejména ten předposlední, kdy jsem ho upižlal s jedním health a vítězoslavně se dostal do dalšího levelu. Jenomže tahle hra to dělá většinou tak, že hned na začátku dalšího levelu na vás útočí horda nepřátel a s jedním health to opravdu nešlo. Když umřete, obnoví vás to na začátku kola s tím počtem health, které jste měli poprvé, takže není šance se z toho dostat.

Zejména ke konci mě taky hra vyhazovala do windows skoro každou minutu. Na začátku se tak nedělo. Tak nevím, jestli postupem hrou je to pro program už příliš mnoho chroustání a čím je člověk dál, tím míň to dává. Každopádně jsem rád, že jsem to už dohrál, protože další level by už asi ani nešel dohrát (během zabíjení závěrečného bosse mě to vyhodilo cca 30 krát).

Tahle hra mě štve hlavně proto, že je to takový předobraz toho, jak se "budou" dělat hry v dalším desetiletí. Devadesátá léta byla ve 3D střílečkách symbolem nejrychlejšího rozvoje, nápadů, úžasného a složitého level designu, hráče nepodceňovala a hry neuzpůsobovala tomu, že je budou hrát desetileté děti, a tak nějak jsem si při hraní Slave Zero připadal.
+15

Discworld Noir

  • PC 70
Zeměplocha je jedno z těch děl, které mám dlouhodobě v plánu, ale víte jak je to s těmi dlouhodobými plány...než se člověk naděje, je na smrtelné posteli, kde si tak akorát může prohlédnout seznam všech těch dlouhodobých plánů, které za ten život nastřádal.

Než se tak stane, řekl jsem si, že se se Zeměplochou seznámím alespoň takhle zprodstředkovaně formou hry. Discworld Noir se zdál jako dobrý kandidát, protože u něj není až tolik potřeba knižní základ mít.

Vplutí do hry se povedlo (pokud se vám ji podaří spustit, což není věc zcela samozřejmá). Okamžitě je nasazen cynický a suchý britský humor, kvalitní dabing přesně s tím správným montypythnovským akcentem a hlavní postava ve formě soukromého detektiva Lewtona, se kterou není těžké sympatizovat od první chvíle.

Ačkoliv se hra stylizuje do žánru noir (je pořád noc, pořád prší, kriminální případ, žena jako zdroj neštěstí), velmi záhy se roztáčí pravá a nefalšovaná fantasmagorie, a každým dalším aktem se to stupňuje. Na můj vkus posléze příběh nabral příliš neuvěřitelný a absurdní rozměr, a tak mě od půlky víceméně přestal zajímat.

Co je na hře zdaleka nejlepší, jsou dialogy a postavy. Jakoby to psal sám Terry Pratchett, jehož tvorbu sice neznám, ale přesně takhle jsem si ji představoval. Představoval jsem si něco jako Douglase Adamse ve fantasy prostředí, a to se mi dostalo. Postavy jsou skvělé, mají svůj charakter (nejlepší je rozhodně Smrťák), ale možná jich bylo až moc.

Už od hlavního menu určitě každého zaujme jazzová hudba, která je výborná. Jenomže ne všechna hudba ve hře je taková. To jen asi 5 tracků, zbytek by se skoro dal zařadit do midi soudobé vážné hudby. Kvalita zvuku v nich je o řád horší, ale oceňuji odvahu skladatele Paula Weira, jelikož hudba samotná není úplně user friendly a navíc nevím, jestli to citování Šostakovičovy nejzásadnější melodie v knihovně byl záměr!

Poměrně rozporuplná je grafika. Design jednotlivých lokací je fajn, ale jejich zpracování je pro rok 1999 poněkud zastaralé. Časté jsou animované pasáže, kde se to trochu zlepší a kde o sobě dá vědět i docela akční kamera.

Nemůžu říct, že by pro mě byla hra nějak extrémně snadná. Je pravda, že kombinatorika předmětů je zde hodně skromná, ale Discworld Noir to nahrazuje komplikovanou prací s poznámkovým blokem a nutností tyto poznámky používat ve všech rozhovorech a dokonce i na herní objekty. Jelikož je těchto poznámek velké množství, je to trochu úmorné. Jednak není otáčení stran v deníku uživatelsky moc příjemné a pak také je většina hry přesně o tom, o čem je i první Gabriel Knight. Neustále se všech ptáte na to samé a většinou dostáváte ty samé odpovědi ve snaze trefit se do toho, na co jste se zeptat měli. A ve chvíli, kdy se vám to povede a dostanete nový záznam v deníku, oběháte si znova to stejné kolečko a ptáte se znovu všech na tu novou věc doufaje, že narazíte na tu správnou osobu, která vám k tomu něco řekne.

Zhruba uprostřed hry se stane zásadní dějový zlom, který mění i gameplay a k těm všem poznámkám ještě přibývá celá další plejáda věcí, které musíte zkoumat. Měl jsem z toho zpočátku strach, ale nakonec se to povedlo dobře a tento nový prvek je funkční.

Jako celek vnímám Discworld Noir opatrně pozitivně. V rámci žánru je to poměrně dlouhá hra. Výjimečnou je tím, že je tak temnou a přitom tak veselou hrou. A nalákala mě opět o něco víc k tomu si tu Zeměplochu opravdu přečíst, však je to taky jeden z mých dlouhodobých plánů.
+21

Dino Crisis

  • PC 70
Ono se říká, že je to jak Resident Evil, akorát s dinosaury místo zombíků. To jo, ale dinosauři jsou o tolik zajímavější než zombíci! A i strašidelnější, protože tady každý dinosaurus je asi pětkrát rychlejší než zombíci z RE.

A i když se Dino Crisis hraje velice podobně a navíc má taky křehkou ženu v hlavní roli, má pro mě pár základních rozdílů.

Předně je to kompletně ve 3D namísto renderovaných pozadí v Resident Evil. Tuhle věc ale neberu čistě pozitivně. Je to něco za něco. 3D prostředí umožňuje lepší vtáhnutí do situace a Dino Crisis toho zhusta využívá, kdy je někdy kamera umístěná za záda a občas tak hra působí jako TPS. Na druhou stranu je ale celková grafika poměrně dost hnusná oproti dodnes hezkému prostředí Resident Evilu a určitě Dino Crisis neodpovídá standardům roku 1999 nebo dokonce 2000, kdy hra vyšla na PC, ale tak dva nebo i tři roky zpátky, což je prostě daň za to, že je hra určena ještě pro první Playstation.

Je tu mnohem větší důraz na hádanky, rébusy a minihry. To beru s povděkem. Prakticky všechno je řešitelné, přitom relativně obtížné a zábavné a tuhle herní mechaniku si nejvíc užívám. S tím souvisí ještě jeden rozdíl oproti RE. Tam se všechny zápisky ukládají a máte vše při ruce. Tady z nějakého důvodu ne, takže jsem si musel všechny kódy a zásadní informace psát do poznámkového bloku v mobilu. Má to své kouzlo, ale proč to v RE být může a tady ne, je mi záhadou.

Oproti prvním dvěma dílům RE mi také přišlo, že je tu i o něco málo větší důraz na příběh a je tu větší počet cut scén a rozhovorů, což beru také celkem s povděkem.

Gameplay je jinak klasický Resident Evil, akorát mi to tady přišlo maličko těžší. Dinosauři jsou výdržné a rychlé bestie, co si umí otvírat dveře a v první polovině hry jsem byl konstantně na minimálních hodnotách nábojů (v druhé půlce hry už je to lepší), takže jsem kolem nich musel neustále riskantně probíhat. Naopak lékarniček je všude nesmyslně moc.

Tohle zvýšení obtížnosti zase kompenzuje fakt, že tu nejsou žádné ink ribbony a počet savů v savovacích místnostech je tak neomezený, ba co víc, hráč má na normální obtížnost 30 propustek ze smrti, kdy ho to respawne hned před dveře místnosti, kde zhynul. Já těchhle propustek využil deset, ale z toho hned osm při závěrečném střetnutí s T-Rexem.

Jsou tu 4 momenty, kdy se musíte rozhodnout mezi dvěma možnostmi, co dál dělat. Což se většinou bere jako klad, ale já to subjektivně vlastně moc rád nemám. Buď ať je hra lineární, nebo ať je to openworld, kde si můžu dělat co chci a kdy chci. Ale takhle je to vlastně lineární hra, jenom člověku uteče ta druhá linka. Navíc větvení příběhu to úplně není, jsou to jen dvě odbočky, které se pak vrátí zpátky a dál to jede stejně. Na to abych hru hrál podruhé, je to málo, ale aby mě mrzelo, že o něco přicházím, to je dost. Když už to ve hrách tedy musí být, tak ať je to důsledek mé individuální akce (něco jako tvůrci udělali v závěru), ne že si takhle předem vyberu ze dvou možností a do té druhé mě to prostě nepustí.

Jsou tu dva základní konce, mně se povedl hned na poprvé ten třetí, "nejšťastnější". Když jsem si pak projížděl všechny konce na youtube, tak jsem ale zjistil, že v jednom z konců přichází zásadní odhalení, kdy lze vidět celou story z úplně jiného úhlu pohledu, tak si říkám, jestli je šťastné, že to bylo zrovna a jen v tomto konci, který navíc lze charakterizovat jako ten nejvíc "tragic". Mám to brát tak, že toto odhalení je relevantní pro celou hru jako takovou, jenom já jsem se to v tom prvním konci nedozvěděl? Nebo si mám rozdělit mozek a žít ve sladké nevědomosti mého původního konce?

Celkově je to fajn hra, chvíli mi trvalo se do toho dostat, ale pak už jsem ji dal jedním vrzem. Grafika je trochu nepříjemná, prostředí malinko jednotvárnější, ale celé je to napěchované úkoly a situacemi, takže se pořád něco děje.

A navíc je tu spousta zvuků z Dooma. (ony teda nejsou ani z toho Dooma, protože všichni používají ty stejné zvukové banky, ale já je znám z Dooma!). 

A ještě jedna věc typická pro tohle období. Úvodní animace je skvělá, krásná a jak z Jurského parku, no a pak nemusíte vůbec přemýšlet, kdy začíná hra, protože to poznáte na první pohled.
+16

Cursed Treasure 2: Hey! Heroes! Leave Us Gems Alone!

  • Browser 75
Musím se k něčemu přiznat. Zhruba jednou za rok pocítím neutuchající bažení po nějaké tower defense hře. Většinou si nějakou vyberu, zahraju pět minut a zjistím, že je to hrozná blbost a na další rok mám klid.

Tentokrát jsem u toho ale vykydnul asi měsíc. Nejdřív Cursed Treasure datadisk, pak původní díl a nakonec tady dvojka. A strašně mě to chytlo a musel jsem to dohrát na všechny hvězdičky a na všechny achievementy.

Dobře řešený RPG systém, obtížnost akorát (hodně tower defense her je hrozně těžkých hned od začátku), celá řada zajímavých protivníků, hezká grafika, dobrý systém vylepšování budov a vychytaný moneymanagment systém. Skoro každé kolo i přináší nějakou novinku v podobě nové budovy, co vám pomáhá nebo naopak škodí.

Moc se mi jen nelíbila funkce lebek, za které si můžete vykouzlit třeba 1 000 peněz nebo návrat všech diamantů do domečku. Oceňuji, že se nejedná o pay to win, dají se získat sledováním reklam, ale s jejich pomocí se dá vyhrát v podstatě jakýkoliv level, a je to podle mě příliš velká pomoc a v podstatě cheatování.

A strašně mě štvali nepřátelé, kteří se umí zneviditelnit. Pokud chce člověk dát brilliantní hodnocení, je v podstatě nezbytné na jejich likvidaci použít kouzla.

Každopádně je to hra, co mě v rámci žánru chytla asi nejvíce ze všech a doufám, že příští rok, až mě zase popadne tahle podivná touha, budu mít při výběru podobnou kliku.
+7

Lost Eden

  • PC 60
Lost Eden je hra, která jakoby u mě měla už předem předplacené velmi vysoké hodnocení. Jednak úžasná hudba Stéphane Picqa, kterou poslouchám už "několik" desetiletí a pak také moje láska k Atlantis: The Lost Tales, které zmiňuji skoro v každém druhém svém komentáři.

Nejprve bych se chtěl zastavit u té hudby. To, co Stéphane předvedl nejprve v Duně a pak zde, je pro mě něco neopakovatelného. Skvělá směs elektroniky a etnické hudby zabalená v explozi invence prakticky v úplně každé skladbě. Je to de facto taneční záležitost, přesto vlastně intelektuální a zároveň naivní hudba a pořád zní svým způsobem moderně i dnes. Nikdy jsem vlastně neslyšel nic podobného, je to pro mě žánr sám o sobě.

Podobně jako u Outcastu, kde jsem taky poslouchal hudbu 20 let, než jsem se odhodlal k samotné hře, trvalo mi strašně dlouho než jsem si k Lost Edenu našel chvilku. U Outcastu se to propojilo s naprosto skvělou hrou. U Lost Edenu bohužel zůstala především ta hudba. Zvuky určitě ne, protože ty, krom dialogů, v podstatě neexistují, což nechápu.

Začátek vypadá ještě velmi slibně. To, co ale bylo slibným začátkem, zůstalo vlastně nejlepší částí hry. Valná většina hry je úplná blbost a taky repetitivní nuda, dobře to popisuje Drolin, tak tím nebudu zdržovat.

Scénář obsahuje tu základní začátečnickou chybu, že dělá z postav, které vidíte několik sekund, okamžitě ty nejlepší přátele na život a na smrt, na kterých vám má najednou hrozně záležet. Navíc dějové zvraty jsou prapodivně uspěchané a herní úspěchy působí nezaslouženě. Veškerý úspěch v dané lokaci stojí pár kliknutí a nedává to vůbec smysl.

Stavba citadel totiž nemá vůbec žádnou logiku. Celý koncept spolupráce s dinosaury je jak ze zvláštní školy (absolventi zvláštní školy prominou). Nepodařilo se mi na celou tu pakárnu vlastně přistoupit.

Hlavní záporňák je směšná karikatura.

To, co musím ocenit, a co bych ještě před několika lety zkritizoval, je přítomnost jednak brontosaurů a jednak apatosaurů, což více jak sto let znamenalo jeden druh (přičemž brontosaurus byl vlastně omyl). Jenomže v roce 2015 se zjistilo, že to opravdu jsou dva různé druhy dinosaurů, takže autoři hry byli díky své neznalosti proroky.

Potěšila mě i mapa světa, která ukazuje, že se hra odehrává v minulosti při rozpadu Pangey. Čert už vem, že opravdu nemám rád, když se do doby dinosaurů cpou lidé a že reálně je mezi apatosaury a tyranosaury větší časový rozestup než mezi lidmi a tyranosaury. Holt všude, kde jsou dinosauři, tak jsou tam všichni po kupě. Koho to zajímá, kromě mě. Plus teda ještě absurdní role rádoby velociraptorů (velociraptoři byli jinak takoví krocani, ať už se to ti lidi sakra naučí, podělaný Jurský park...), kteří jsou vlastně vašimi kámoši. No to bych chtěl vidět....

Co je samozřejmě skvělé je grafika. Ta společně s hudbou je jedinou objektivní kvalitou. K o dva roky mladšímu Atlantis je sice ještě dlouhá cesta, narozdíl od Atlantis se však grafika nezhnusuje mimo animované pasáže a průlety jsou moc hezké, obzvláště ve spojení s hudbou.

Škoda, že naanimování všech těch pterodaktylích průletů a apatosauřích průchodů zabralo asi tolik času, že už autorům nezbýval čas udělat taky v rámci toho nějakou pořádnou hru.

Ale abych jen nehanil, přesto jsem si to relativně užil. Ta hra je mi svým zvrhlým způsobem sympatická (krom hudby za to může určitě Eloi), je to pohodová nesmyslná záležitost, ve které nehrozí mnoho záseků, v rámci her od Crya je to fakt úplně neskutečně jednoduché a když už nevíte, je tam neustále rádce. Je mi moc líto, že hra není lepší, nějaký rébus by tomu taky určitě slušel. A určitě by tomu slušel i méně otravný kurzor.
+17

Serena

  • PC 75
Ano, skoro to není ani hra. Za celou dobu seberete jeden předmět a zádrhel v postupu tkví maximálně tak v tom, že ne vše se dá otevřít hned na začátku a ne nutně bude mít hráč trpělivost se vším proklikat.

Zkraje byla má očekávání na naprostém minimu. Nejprve to působí jen jako jakési zasněné lyrickoromantické cvičení. Zklamalo mě, že pohyb po chatičce nebyl volný, ale byl na způsob 3D adventur z 90. let. Z 90. let jakoby i vypadnul styl několikanásobného klikání na tu samou věc v naději, že se stane něco nového.

Postupně jsem na hru autorů ale přistoupil a věci se postupně začnou měnit. A je to uděláno skvěle. Zčistajasna začne hráči docházet, že tady přecijenom i o něco půjde. Atmosféra houstne, naláda se proměňuje, tajemno vzrůstá a emoce hráče i hlavní postavy začnou bít na poplach, jako ony hodiny vedle u postele...

Hra je dokonale minimalistická. Na titěrném herním prostoru rozehrává skvělé psychologické drama, kdy člověk neví, na čem je. Hodně dlouho zůstávají ony vzpomínkové konfrontace obou aktérů velmi nekonkrétní, a to přispívá k celkové nejistotě. Samotné prostředí se lehce proměňuje a náhle si člověk všímá detailů, které tam předtím nebyly. Nebo si jich jen člověk dříve nevšiml?

Vyvrcholení onoho vyprávěcího dramatu, jež je v čase umístěno dle pravidla zlatého řezu, může být pro někoho očekávané, ve mě však vzbudilo velmi nečekaně prudkou emoční reakci a dělá hodně z mého celkového dojmu. Za mě je to z minima maximum.

Samotné ukončení je nejednoznačné a zvláštní, ale ani se nedalo čekat něco jiného. Hudební podkres je výborný. Dabing se povedl. Ano, je to jednohubka, ale 30 minut to zabere jen netrpělivým hráčům. Já to hrál třikrát déle a myslím, že je to ke správnému zážitku potřeba. Nic nevynechat a nechat se pohltit. Jak jsem napsal na začátku, není to hra v pravém smyslu, spíše takové 3D vyprávění. Zadarmo. Kdyby to zadarmo nebylo, nikdy bych si to asi nezahrál, viděno zpětně bych za to ale klidně pár euro dal.

Ačkoliv je hra vedena jako argentinská, překvapivě zásadní úlohu ve výrobě měli i dva čeští autoři, kteří později vytvořili hitovku Someday You'll Return  a Serena mě rozhodně nalákala na prozkoumání i jejich další tvorby.
+13

Blood II: The Chosen - The Nightmare Levels

  • PC 55
Původního Blooda II jsem hrál už kdysi jako dospívající chlapec a nedohrál jsem ho, protože mě to poměrně zkraje hry v určitý moment pravidelně vyhazovalo do Windows a tehdá jsem, zdá se, neměl tolik trpělivosti řešit špatně naprogramované hry, jako mám dnes. Do paměti se mi zapsal jako na svou dobu skvělý grafický počin (v tom roce byl v tomto ohledu lepší fakt asi jen Unreal (v rámci žánru)), ale že to dělali asi dost neschopní lidé. Původního Blooda Ii jsem tudíž dohrál až teď a následně se vrhl rovnou i na datadisk.

A ten se mi, světe div se, líbil víc, než původní hra, ale zároveň mě i daleko více štval.

V původní hře jsem udělal chybu hned na začátku, ale jako chybu....ona je to spíš zase blbost tvůrců. V původní hře můžete hrát klasicky za Caleba, nebo si můžete vybrat postavu. Pokud si chcete vybrat z těch několika postav, za které hrát, stane se pak v průběhu celé hry, že neuvidíte žádné cut scény, nefunguje ta věc, co vám říká, co máte dělat, mezi levely není žádný text, několik levelů chybí a mám pocit, že chybí i celá řada zvuků včetně mnoha promluv. No a perlička je , že pokud si vybíráte z postav, jednou z nich je i Caleb, takže můžete docílit toho, že sice hrajete za Caleba, ale tohle všechno ve hře nesmyslně nemáte. No a to se mi přesně povedlo a zjistil jsem to až někdy v druhé epizodě a musel se na cutscény pak koukat jak blbec zpětně na youtube.

V datadisku naštěstí žádný výběr není a postavy se střídají po jednotlivých levelech, takže konečně jsem si to užil se vším všudy.

A ty levely jsou úplně skvělé. Každý je zcela jiný, není to ta nudná šeď a laborky z původní hry, ale zajímavá místa typu cirkus, kostel či tajemné stavení kdesi v pustině.

Navíc se vrací nejvíc cool nepřítel, a sice mnich, který i říká úplně to stejné co v jedničce a zjistil jsem, že to je ta klíčová součást, co dělá Blooda Bloodem a co tak strašně chybělo v původní hře.

No a jinak je tu pár nových zbraní, které mě ale moc nezaujaly, a člověk ani nemá moc čas si je nějak užít. Stejně jako v původní hře i datadisk padá v průměru jednou za dvacet minut (klidně třikrát za pět minut a pak je zase hodinu klid), zdi jsou tady jenom proto, abyste jimi nemohli projít, ale cokoliv vás skrz ně zraní, skrz zábradlí s půlmetrovými mezerami mezi sloupky se samozřejmě střílet nedá a tak dáááál.

Co mě ale štvalo vyloženě na datadisku? Mě překvapuje, jak tu píšete, že je to krátké. Co pak o to, ono jako je, ale nevím, na jaké obtížnosti jste to hráli. Já na nějaké té prostřední. A vlastně celou dobu, i v původní hře, jsem měl neodvratný pocit, že snad musím mít nějak sníženou účinnost zbraní, protože i na ty nejlehčí potvory, co střílí ten zelený hnus, jsem vždy potřeboval i 100 ran z kulometu a na ty těžší běžně i 200, případně na toho behemotha nestačilo ani 500 a pak ani třeba dalších 100 z brokovnice. V původní hře se dalo zachránit zbraněmi, které se nabíjejí a hlavně člověk si s sebou nesl tunu zbraní a nábojů z celého průběhu hry.

No a problém datadisku je, že to asi moc nebetatestovali, protože k tomu všemu je ještě úplně debilně položená munice. Na začátku každého levelu začínáte prakticky s ničím a minimálně ve dvou (ale spíš třech) levelech je začátek nesmyslně náročný, nikde žádné náboje a musel jsem to vyloženě proběhnout s nožem a každou místnost loadovat asi desetkrát. A já opravdu zkoumám každý kout, takže ne že mě budete podezírat, že ne! Naopak konce jednotlivých úrovní byly už docela easy, protože tam se vždycky válel arzenál jak pro Ramba. Navíc všechny ostatní hratelné postavy, krom Caleba, mají mnohem nižší maximální health, a když máte maximum 100, a to je obvykle fuč během dvou ran od kohokoliv, tak je to na pěst. A když se k tomu přičte, že většina potvor neskutečně podvádí, čímž se kompenzuje, že jsou blbý jak štougev, tak je to klasický quicksave/quickload festival (přičemž při quickloadu padá hra zdaleka nejčastěji, což obvykle dost potěší, protože během quickloadu má hráč většinou tu nejlepší náladu že). Čili mě těch šest, nebo kolik je to levelů, trvalo fakt nesmyslně dlouho.

Takže The Nightmare Levels je daleko pestřejší, zajímavější a atmosféričtější varianta k původnímu Bloodovi II, ale zároveň je nesmyslně náročný. Závěrečný boss je úplně absurdní a jediná cesta, jak ho zabít je, zaseknout ho o šutr, což se ale vzhledem ke špatnému naprogramování celé hry, podaří nejspíš každému hned.
+12 +13 −1

Resident Evil 2

  • PC 65
Možná jsem v něčem slepý, ale nevidím tady masivní posun od prvního dílu, jak by se dalo dle hodnocení očekávat.

Co se zlepšilo velmi, je dabing, to se nedá srovnat. Další zásadní zlepšení tkví v animacích, respektive v animovaném intru. V jedničce to byl hraný film a nedalo se na to dívat, zde je to už standardní animace, jak jsme ve hrách zvyklí a je to mnohem lepší.

U jedničky jsem si myslel, že pokud by výše zmíněné bylo lepší, jednalo by se o řádově lepší hru.

To platí, ovšem od dvojky bych čekal, že přijde i s něčím dalším, než s opravením toho, co bylo na jedničce příšerné.

Nezaznamenal jsem totiž další zásadní odlišnosti. Hraje se to úplně stejně, vypadá to úplně stejně, dokonce i průběh hry je úplně stejný. Stejně jako v jedničce nejdříve prozkoumáváme základní dům o několika patrech, ve kterém nacházíme, krom jiného, celou řadu barevných klíčů, kterými postupně dveře odemykáme, abychom se následně dostali do několika málo dalších, už menších, lokací a po neustálém vracení těch samých bossů konečně dokončili hru.

Opěvovaný příběh je podávaný opět stejným způsobem a v jedničce mě oslovil víc, bylo to něco nového. Možná jsem čekal moc, ale kde je tu jaký příběh? To, že je tu virus, co dělá zombíky, už víme. Pak tu máme dvě postavy, jedna potká někoho, druhá potká někoho. O ty, co jsme potkali, se musíme starat a občas za ně hrát. Pak je tu pár zlounů, naštvaná a zmatená maminka a především bossové, co nikdy nechtějí umřít na pořád. No a to je v podstatě všechno, aniž bych to nějak významně zjednoduššoval.

Oproti jedničce je tu víc nepřátel a méně logických úkolů (jsou tu asi tři a jsou úplně primitivní) a také mi přišlo, že více chození, což není úplně příjemná věc, protože někam se v téhle hře dostat, to si žádá aspoň 10 zatmívaček, protože dveře tu jsou co pět kroků. Pamatuji si, že v jedničce jsem animace průchodu dveřmi ani nepřeskakoval a užíval si to. Byla to skvělá věc pro atmosféru. Kdybych to ve dvojce nechal běžet taky bez přeskakování, tak se mi herní doba prodloužila aspoň dvojnásobně. Jenomže naprostou většinu času se někam vracíte, takže není moc důvodů se bát toho, co bude za dalšími dveřmi.

Abych ale úplně nekřivdil, je tu drobná odlišnost. Ačkoliv i v jedničce jsme si mohli vybrat postavu, za kterou hrajeme, necítil jsem tam od vývojářů tak velký tlak na to, dát si to ještě jednou za tu druhou postavu. Zde je to už prezentováno v podstatě tak, že pokud hru člověk dohraje jen za jednu, tak skončil v půlce. To je na jednu stranu skvělé, bylo výborné vidět příběh i z pohledu té druhé postavy. Má to však dva zásadní háčky.

První tkví v tom, že hra za druhou postavu je příliš ta samá, jako hra za tu první, ale zase málo ta samá, aby se nad tím dalo mávnout rukou a nehrát ji, protože jinak dokonce člověk ani nezažije kompletní závěr. To má ale za následek to, že hraní podruhé už mě bavilo jen velmi málo a celkový dojem mi to poměrně zkazilo.

Druhý háček tkví v tom, že jak je člověk nucen dělat to samé za obě postavy, tak to nedává smysl příběhově. Některé klíčové věci, zejména v závěru, do sebe zapadly moc hezky, ale takové ty menší věci, tam to nefunguje vůbec.

Cožpak o to, hra jako taková se mi vesměs líbila (zvláště při prvním průchodu), ale narozdíl od těch, pro které byl tento díl třeba tím prvním Resident Evilem, s nímž se setkali, já hrál jedničku dost nedávno a oslovila mě svou hratelností i atmosférou. Hratelnost je ve dvojce na vlas stejná, atmosféra dle mého o něco slabší a prostě opakovaný zážitek nebude nikdy tak dobrý, jako ten první, i přesto, že zlepšili dabing. Obzvláště v hororu, kde prostě potřebuji objevit něco nového a tajemného, abych se mohl bát.

První průchod (Claire A) by byl za 70 %, druhý průchod (Leon B) tak za 55-60 %.

Pro: zlepšený dabing, pěkné animace, chvályhodná snaha o příběhovou mozaiku dvou postav

Proti: naprosto stejné jako jednička, bez druhého průchodu to nemá smysl, ale druhý průchod není zábavný, atmosféra policejní stanice se nedá srovnat s opuštěným sídlem v pustině, příliš mnoho dveří tzn. příliš titěrné lokace pro pohyb, vracení bossů už bylo moc

+14 +16 −2

The Elder Scrolls III: Bloodmoon

  • PC 70
Bloodmoon jsem si užil z celého Morrowindu nejvíc, a to i přesto, že jsem měl už vytuněnou postavu se všemi nejlepšími předměty, skilly, a tak vůbec nešlo o žádné vylepšování.

Moc se mi ale líbil nový svět, který je úplně jiný, než v celém předchozím Morrowindu (něco jako sever Evropy, ale s hodně rychlými podnebnými změnami). Příjemně malý ostrov, jehož přejití zabere cca 5-10 minut. Vyobrazený svět působí mnohem reálněji. Na Vanderfellu jsem kritizoval, že úplně chybí rovná plocha, furt to byly kopečky dolů a nahoru a působilo to divně, jakoby byl celý svět jakousi zmenšeninou. Tady je to úplně v pořádku.

Celý drobný svět působí soudržně a je hezké si číst o vzájemných vztazích mezi různými skupinami seveřanů a i jejich postojích k císařským občanům a obráceně.

Jsou tu dvě hlavní dějové linie, z nichž jedna je dobrovolná, ale bavily mě moc obě a má to spád. Bohužel u obou dvou mě potkal fatální bug, který mi znemožnil dohrání, čili muselo proběhnout již mnohokráte ozkoušené hrabání se v konzolových příkazech. To vyřešilo problém s hlavní dějovou linkou, bohužel problém na konci té vedlejší mi znemožnil postavení mého panství. Škoda. Prošel jsem si i valnou většinou vedlejších questů a zvlášť ty, co souvisí s osadou Thirsk, by neměly hráči uniknout.

Vůbec se tu nevyskytuje zasekávání o postavy v úzkých prostorách, protože samy jednak lépe uhýbají, i se jimi dá lépe proskočit. Taky se mi povedlo potlačit svou obsesi se sbíráním čehokoliv, co má větší hodnotu, než 1000 zlaťáků a zcela zbytečným prodáváním, což mi v původní hře zabralo až nezdravě velkou část herní doby. Částečně i proto, že tu moc není komu co prodávat a do Vanderfellu se mi kvůli tomu nechtělo.

Obtížnost protivníků je oproti základní hře úplně někde jinde a nájezdy těch skřetů na prasatech mě konečně naučily využívat lektvary zdraví. Počet zvířátek na ostrově je ale přecijen poněkud přemrštěný, což by až tak nevadilo, kdyby se nerespawnovaly prakticky okamžitě, takže pocit z vyčištěného ostrova opravdu nehrozí.

Bylo to tak pro mě moc příjemné rozloučení se hrou, se kterou jsem strávil s přestávkami intenzivní půlrok, Bloodmoon jsem projel fakt šmahem za pár dnů, ale i tak to bylo několik desítek hodin, počítadlo se mi zastavilo celkově i s původní hrou na 200 hodinách, a tolik jsem určitě v posledních 15 letech žádné hře nevěnoval. Jsem zvědav, jestli mi to něco někdy překoná.
+15

Důkaz 111

  • Android 70
Má první hra hraná přes bluetooth auta. A abych herní výzvě učinil zadost, i komentář píšu přes mobil, což nesnáším, takže budu asi výjimečně stručný.

Celý koncept hry je moc fajn. Je to něco mezi audio gamebookem a interaktivním filmem. Oproti interaktivním filmům je to ale minimálně dvakrát delší a i počet rozhodnutí je nesrovnatelný.

Klasická strategie "poprvé dám vždycky možnost 1, podruhé dám vždycky možnost 2 a vlastně zažiju všechno" tady úplně neplatí, protože se příběh celkem větví a i tímhle způsobem toho hodně uteče. Zatím jsem to stihl dát jen dvakrát, ale určitě si to ještě párkrát zahraji a možná přidám pak do komentáře nikým nechtěné statistiky a analýzy.

Samotný příběh je taková fajn detektivka pro začátečníky. Nic extra, ale bavilo mě to. Nemusíte se bát nějakého předčasného konce, tedy snad, u tohoto žánru člověk nikdy neví. Platí klasické pravidlo interaktivních příběhů, že podruhé je zážitek lepší, kdy se vše propojí, a poprvé člověk trochu tápe, ale zde to není vůbec tak hrozné a i poprvé hra nabídne srozumitelnou "poslyšenou".

Herecké výkony klasických známých hlasů jsou zcela profi, zvuková složka je povedená a autoři si dobře hrají s prostorem.

Neříkám, že by se s podobnými hrami měl roztrhnout pytel, protože by bylo velmi snadné tímto zahltit trh a určitě by byla tendence k hodně amatérským zpracovaním. Tohle je však profesionální práce a jednou dvakrát do roka bych si něco podobného dal rád znovu.
+17

A Way Out

  • PC 70
Herní výzva 2020 mi přinesla minimálně dva těžké oříšky a kategorie 1 Parťák na hardcore variantu byla jedna z nich. Já totiž už asi 15 let rád hraji nejradši sám, hry jsou pro mě právě prostředkem, jak se lidí zbavit a vychutnat si samotu. Ano, rád jsem jako dítě hrál s kamarády Heroesy, Bombermana a s bráchou jsme kdysi hráli po síti skoro každý den. A později jsem asi tři onlinovky hrál. Ale to byly všechno v naprosté většině případů kompetetivní hry bez příběhu. To je v pohodě.

A Way Out je ale hra příběhová a kooperativní a s tím vlastně nemám zkušenost. Moc mě to lákalo, celý koncept rozdělení na dvě obrazovky mi přišel výborný. Jenže byly dva problémy: na čem a s kým to hrát? Jako odpůrce gamepadů a zároveň majitel asi čtyř klávesnic a pěti myší jsem samozřejmě doufal, že to půjde vyřešit takto jednoduše. Jenže ouha, druhý hráč musí mít gamepad. Co by člověk neudělal pro zdárné splnění výzvy? Takže nejen, že jsem si musel koupit předraženou Origin hru, ale jen kvůli této hře i gamepad. Samozřejmě ten největší šunt za necelé tři stovky, takže jelikož tahle hra uznává jen ten přímo z Playstationu nebo z Xboxu, musel jsem ještě projít další výzvou softwarového emulátoru, aby si hra myslela, že mám ten, co je pětkrát dražší.

No a s kým to hrát? Přišlo mi jako výborný nápad zahrát si to s přítelkyní, která samozřejmě hry vůbec nehraje, snad krom klikacích adventur, a hlavně je fakt vůbec neumí. Takže něco, co normálně vydrží na dva hezké večery, jsme hráli s přestávkami od dubna až do konce prosince. Stálo to hodně přemlouvání, sem tam tiché domácnosti a opravdu hodně opakování určitých částí, ale nakonec jsme to zdolali na poslední chvíli a jsem i rád za ten sdílený zážitek, ačkoliv se neodvažuji doufat, že by se něco podobného mohlo opakovat, jelikož "Leo" vyhlížel konec už tak nějak od půlky. Takže ne, není to krátké! Alespoň ne za všech okolností.

A je fakt štěstí, že je A Way Out fakt strašně jednoduchá a odpouštějící, protože jinak by to asi nešlo. Neustále hra radí, co mačkat a kam jít, checkpointy jsou snad každých pět vteřin, je to fakt pitomina. Zajímavé je, že minimálně takových 80 % hry se dá projít v podstatě sám, že by to člověk ovládal na střídačku. Ale pak jsou tu holt místa, kde to fakt nejde, takže prostě ti největší samotáři mají smůlu. Základní aspekt celé hry, a sice, jak dobře se to hraje ve dvou, je podle mě udělán bezchybně, celý obraz se střídá se splitscreenem přirozeně a funkčně.

Jako film by to byla průměrná a hodně neobjevná záležitost, ale je tu jedno hezké překvapení, což mám rád. Hratelnostně je hra velice pestrá, ačkoliv tam zkušenější hráč samozřejmě nic nového nenajde. Vizuál je taky moc hezký a pestrý, během chvíle se člověk podívá na celou řadu míst (nejvíc jsem si užil chatu na vidlákově). Je tu moc fajn hudba, charaktery postav jsou výrazné. Líbil se mi i závěr(y), jen mě naštvalo, že každý z konců je determinován až samotnou závěrečnou honbou za zbraní a předchozí průběh je vlastně úplně jedno, což mi přijde jako trochu podvod.

Hra je sice lineární, ale sem tam hráče pošle na takový malý openworld, kde se dají dělat různé blbosti a minihry, které jsou často poměrně dost vtipné a zábavné a jelikož já musím prozkoumat všechno co jde, svou spoluhráčku jsem tím doháněl k vzteku. A to je další věc, proč rád hraju sám. Mám rád svoje tempo a svůj styl a z tohohle jsem byl ve stresu jak já, tak ten druhý. Možnosti v rozhovorech jsou sice fajn, ale samozřejmě na výběru vůbec nezáleží, a ostatně ani na těch rozhovorech ne.

Každopádně je A Way Out moc milou záležitostí. Kdybych si to zahrál s někým, kdo by to dával s větší chutí a aspoň trochu větším umem (jakože je schopen někam jít a zároveň koukat, kam jde), kdybych měl lepší počítač a nesekalo se mi to tak a kdybych to dal na jeden dva zátahy, mohl to být fakt hodně dobrý filmově herní zážitek a je objektivně asi škoda, že takových her je tak málo. A protože si tohle uvědomuji, trochu přidávám k hodnocení nad to, jak jsem si hru skutečně užil, protože by to k ní nebylo fér.
+19

Circuits

  • PC 65
Tohle je vlastně skvělá hra, výborný nápad, moc hezké a stylové zpracování a doporučil bych ji každému "expertovi" na hudbu, ať se ukáže. Já s ní mám jenom osobní problém, že mě vlastně nebavila tolik, jak by si zasloužila. Jednak proto, že jsem si u ní připadal trochu jako na hodině intonace na konzervatoři, tak taky proto, že pro mě byla příliš jednoduchá a vlastně jsem si tolik neužil všechno, co Circuits nabízí.

On je totiž nejlepší ten moment, kdy tu skladbu vítězoslavně poskládáte, pustíte, co jste složili, a ono to pak zní úplně z prdele. Circuits totiž poctivě přehraje všechno, co tam dáte a vlastně díky těm omylům se dá složit úplně nová skladba a asi si to ještě pořádně projdu a zkusím tentokrát nehrát na vítězství, ale dělat blbosti.

Taky jsem vlastně vůbec nevyužil funkci nápovědy nebo nějaké přehazování vrstev a už ani nevím, jak to funguje. Nebylo to, krom prvních levelů, kde k tomu nutí, potřeba.

Stejně tak ale může být hra pro někoho jiného zase úplně nehratelná a těžká. Ideální je, pokud jste vnímavým, ale ne úplně školeným, posluchačem.

Jen level 24 mi udělal problém. V závěrečné části je totiž asi nejobtížnější místo vůbec, kde se musí poskládat dohromady lesní rohy a lesní rohy se smyčci a je to docela hardcore, hodně se to motá do sebe, ta vrstva se smyčci skoro není slyšet a autoři zrovna v tomhle místě udělali chybu, takže kontrolní poslech je maličko posunutý jinak než naostro a i graficky to nesedí. Navíc je tam looper, který se 100% přehrává 9krát, ale maximum je 8krát. Stačilo to, ale docela sviňárna.

Co se týče samotné hudby, ta má spoustu nápadů a musím ji pochválit. Je to takový mix cool bezbřeze zreverbovaných zvuků a melodií, které se podobné objevují ve hrách i jinde poměrně často, je v tom i dost jakože Hanse Zimmera, Linkin Park nebo One Republic.

Bokem od samotné hry je ještě takový zjednoduššený Cubase/Fruity Loops, kde jsou k dispozici (snad) všechny samply, které se ve 25 levelech vyskytují a každý si může zaskládat úplně nové skladby až v osmi stopách a následně exportovat do wavu, což je bezva věc. Nevím, jak je to vyřešeno s autorskými právy a zda je dovolené to někde použít, ale jelikož všechny ty zvuky mají fakt výbornou kvalitu, tak bych to doporučil i všem, co shání nějaké zvukové banky pro vlastní tvorbu, protože běžně stojí desítky až stovky euro, tohle je za 5 a ještě je k tomu hra. Jen to dobře skryjte něčím jiným, ať to není na první poslech poznat, že je to z Circuits :-).
+13

Alternativa

  • PC 55
Ačkoliv to přes mé hodnocení nevypadá, byl bych vůči Alternativě smířlivější. Nedávno jsem hrál jinou adventuru, ze které jsem měl velmi podobný pocit, a sice z o 6 let staršího The Moment of Silence. Obě to jsou takové dost naivní dystopie z velmi blízké budoucnosti (cca ten samý rok), jejichž hlavní téma je umělá inteligence, ovládáte hodně podobného týpka, který zkoumá, jak by se do systému dostal, naprosto absurdně mu to vychází, prochází si vyprázdněným světem s celkem podobnými problémy a stává se po několika dnech nejzásadnějším hybatelem světového dění. Věřím, že ve svých vzpomínkách se mi tyhle dvě hry budou docela plést.

Oproti Moment of Silence je tady obrovská výhoda v ovládání a přívětivosti celkového interface. Prostě se to ovládá pohodlně bez ničeho, co by mě štvalo. Jelikož je to adventura klasická, tak to i vypadá docela dobře (ačkoliv oproti mnohem starším českým předchůdcům není o nic výš). Na druhou stranu, vyobrazený svět a jeho pravidla jsou tady ještě o něco naivnější a úsměvnější než v Moment of Silence, ale mám tenhle žánr rád, takže odpustím asi leccos. Narozdíl od Moment of Silence, které bylo celkově tajemnější a společnost se tvářila, jakože se nic špatného neděje, Alternativa hned všechno vybalí a vlastně o ničem není pochyb, což ubírá na napínavosti.

Příběh, ač ohraný, mě ale bavil, postavy jsou fajn. Adventurní prvky jsou v pohodě, je to pro mě těžké tak akorát, prostředí Prahy je přitažlivé ač ne zcela využité (pohled na Kotvu však stál za to), dialogy jsou taky fajn. Uteklo to rychle. Dojem z téhle hry pro mě strašným způsobem kazí zvukově hudební technická stránka hry. Zvuky v téhle hře, krom dialogů, prakticky neexistují. To je pro mě něco naprosto nepochopitelného. Hudba v mnoha částech taky není (zejména na konci), takže, pokud se zrovna nikdo s nikým nebaví, je hra úplně hluchá. Netuším, za co si hlavní tvůrce hry Jan Pilný vůbec bere místo v creditech v rámci položky Sound Engineer. Navíc dabing hry, který je jinak dobrý, má v každé větě jinou hlasitost. Na tohle je Jane Pilný efekt kompresor, ale to předpokládám každý "sound engineer" ví.

Všechny tyhle nedostatky ještě více vyplují na povrch v závěrečné části hry, která je hluchá vlastně úplně, a přitom by to tak moc chtělo budovat napětí a atmosféru. To si člověk uvědomí, jak moc zásadní ta zvuková složka je.

Kde bych dalším komentujícím ale oponoval, je samotné vyústění hry. Byl jsem připraven na nejhorší, ale vlastně ten hejt nechápu. Příběh je uzavřen úplně normálně, dozvěděli jsme se o co šlo, na konci je i závěrečený textový doplněk. Narozdíl od spousty her v tomto dystopického žánru, ve mě v podstatě nezůstávají žádné otázky a ani to není moc otevřený konec, takže opravdu nechápu. Nebo ano chápu, asi většina lidí chtěla, aby to skončilo likvidací státu jako takového. No ne vždy se zadaří.

Také bych nesouhlasil s tím, že je zde příliš mnoho situací, ve kterých se dá zemřit. Za celou hru je jich tak pět, a to mi nepřipadá nijak extrémní. Navíc hráče hra v případě smrti hodí sama přímo před tuto situaci, případně při zvolení těžší obtížnosti je vždycky k dispozici save a load a ten není nijak omezován. Za mě naprosto v pohodě.

Alternativa se tak řadí k mnoha dalším českým adventurám, jejichž potenciál nebyl zdaleka naplněn a pravděpodobně z důvodu problémů při tvorbě či vydávání vzniklo něco polovičatého, co určitě sami tvůrci takhle nechtěli. Hra nemá smysl pro humor (jediný moment, kdy jsem se fakt zasmál, je Kaplického Blob v jedné lokaci za oknem), a to mám na českých adventurách rád. Škoda, že se tvůrci neodvážili nebo neměli čas na širší uchopení látky a méně naivní svět i průběh. Ten základ je fajn: stát, Endora, Theolex, všichni proti všem, všichni tak trochu spolu, nikomu se nedá věřit. Nejzajímavější bylo pro mě rozdělení Prahy na tři oddělené zóny. Ale prostě tomu ještě hodně schází. (hlavně ty zvuky!)
+14

Puzzle Agent 2

  • PC 60
Mně teda ta hra zabrala hodiny 4, a to jsem se nijak zvlášť nezdržoval. Je to, jak se dalo čekat, úplně stejné, jak jednička, jen je to pokračování příběhu. Ten je uhozený, ale přesto se to celkem dá snést. Psal jsem u jedničky, že bych si představoval jiné puzzly. To se mi splnilo pouze částečně. Hodně se recykluje puzzle přeškrtnout jednou čárou všechny trámy, co drží dveře nebo nastavování budoucího pohybu někam. Pár nových puzzlů tu bylo, ale vlastně se mi vůbec nezapsaly do paměti. Jejich obtížnost podle mého názoru dost poklesla (nebo jsem se já adaptoval). Příliš mě nepotěšily číselné rébusy, které většinou vyžadují spíše znalosti než logiku (zajímalo by mě, kolik lidí si pamatuje z hlavy 9. a 10. číslo z Pí + další puzzle ohledně matematického vzorce opravdu nebyl pro mě, jelikož jsem holt skončil s matikou na základce (ti umělci...)). Puzzlů je o 4 méně než v jedničce, ale zase je myslím víc cutscén. Cca 2 nové postavy jsou fajn. Nová hudba není. Jinak je všechno stejné, jak v jedničce.
+6 +7 −1

Nelson Tethers: Puzzle Agent

  • PC 70
Tahle hra mi vlastně dost sedla. Příběhová adventura, kde se vlastně vůbec neadventuří, jen se plní logické rébusy a pak jakože za "odměnu" se posune příběh zase trochu dál. Nikdy se nestane, že by člověk nevěděl, kam má jít, protože mu to hlavní postava vždycky polopatě řekne. Je to krimi komedie a zároveň trochu horor. Obskurní postavičky zapadlého maloměsta po vzoru Twin Peaks jsou moc fajn.

Rébusy jsou vloženy do příběhu extrémně na sílu, ale je jasné, že je to prostě taková stylizace. Samotné puzzly jsou víceméně zajímavé. Je jich celkem 37, ale zahrnuje to i časté variace na ten samý puzzle, takže reálně je unikátních tak cca 15. Některé jsou obtížnější, pár jich bylo zase hodně jednoduchých. Ale to je individuální. Systém tři nápověd je výborný a je fajn, že ani třetí nápověda neprozradí řešení na 100% (většinou).

Je tu výborná hudba, kvalitní dabing a na první pohled strašná grafika. Ale dá se na ni v pohodě zvyknout a vlastně mi už vůbec nevadí. Je to prostě taková naivní kresba, ale umění bych v tom úplně nehledal.

Závěr je neuspokojivý a je jasné, že je to dost uměle rozdělené na dva díly (něco jako Kill Bill). Herní doba je podobná jako u hidden object her.

Doufám, že ve druhém díle narazím na jiné puzzly, protože opakovat ty, co už proběhly v jedničce, by bylo trapné, jelikož jinak vypadají oba díly úplně stejně. Takhle samostatně je to příjemná jednohubka, která končí tak nějak, jak by skončil skutečný příběh puzzle detektiva z FBI. A tolik reality ve hrách přece nechceme.

Pro: systém hry, hudba, některé puzzly, postavy, nápovědy

Proti: závěr, asi i ta grafika, některé trošku otravnější opakujícící se puzzly, pravidla puzzlů v jiné obrazovce

+15