Tomb Raider

První Tomb Raider byl svým způsobem revoluční. V prvé řadě přišla na svět jedna z nejikoničtějších videoherních postav, která se nejspíš inspirovala v Indiana Jonesovi a možná i Princi z Persie. Kdo by tenkrát mohl tušit, že se Lara objeví v dalších 11 pokračováních, 2 spinoffech, 3 filmech a kdoví kde ještě. Druhou revolucí (minimálně pro mě) byl způsob, jak se hra hraje. Netuším, jestli byl Tomb Raider první (ani bych se nedivil kdyby nebyl), kdo nabídl tak propracovaný 3D svět, ale hra se prostě dokázala skvěle prosadit a hlavně dostat do podvědomí většiny hráčů.

Ale pojďme zpět na začátek. Moje první setkání s "tomb rajdrem" nebylo nijak dechberoucí, spíš mě ani moc nezaujal. Bylo to hlavně tou 3D grafikou, se kterou jsem tehdy neměl moc dobré zkušenosti a také kvůli docela náročnému ovládání na klávesnici. Naštěstí jsem hře dal po čase ještě další šanci a tentokrát jsem svůj prvotní nezájem překonal.

Z mého původního průchodu hrou si pamatuji především své setkání s T-Rexem a souboj s mumiemi. Ale taky plavání pod vodou a panický strach z plavajících krokodýlů, protože jsem je často neviděl a nemohl se proti nim nijak bránit (nepříjemný pocit při plavání v Tomb Raiderech mám vlastně i dodnes, ale naštěstí mě to od hraní neodradilo).

Z dnešního pohledu hra působí možná zastarale, ale to se vzhledem k datu vydání dá odpustit. Na zmíněné ovládání se dá v pohodě zvyknout (ani bych se nedivil, kdyby existoval nějaký mod na gamepad), ale ta atmosféra, ta je podle mě pořád zachována. Jsem dokonce toho názoru, že hlavně právě v tomto prvním díle jsme zažili to pravé prohledávání hrobek.

Samotné úrovně jsou pro hraní docela náročné, zvláště z pohledu dnešního hráče, protože si na
všechno musí přijít sám. Hra prostě nikoho nevede za ruku a v tom je podle mě i kouzlo této hry. A musím říct, že některé úrovně jsou pro mě tak trošku ikonické (vodopády a T-Rex v The Lost Valley, 4 chrámy v St. Francis' Folly, změna hladiny vody v Cistern, obří zatopené sochy v Santuary of the Scion, atd.). Je pravdou, že samotný design některých úrovní je z hlediska realističnosti tak trochu nesmyslný (kdo by měl spínač na otevření dveří ve vzdálené místnosti nebo v obří vodní nadrží, apod.), ale to se v té době holt neřešilo. Hlavní byla zábava z prozkoumávání a radost z objevení postupu nebo secretů.

Co se ale moc nepovedlo, bylo vyprávění příběhu. Na rovinu se přiznám, že i když vím, o co ve hře zhruba jde a rozumím anglicky mnohem líp než před dvaceti lety, tak i v dnešní době jsem příběh v podání hry úplně nepobral a tak jsem si jeho detaily musel doplňovat na internetu. Hodně mi pomohlo i dohrání Tomb Raider: Anniversary, kde je vyprávění příběhu mnohem lépe propracované a to včetně lepších a rozvětvenějších dialogů.

Touto hrou začala jedna velká sága, která žije prakticky dodnes a osobně věřím, že další pokračování ještě vzniknou. Některé díly byly lepší, jiné horší, pro mě je ale tím nejlepším právě ten první.

(Dohráno v roce 2019)