Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Shadow Man

Shadow Man Remastered

31.07.1999
30.09.1999
30.11.1999
13.01.2022
17.01.2022
kompatibilní
76
55 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Jmenuje se Michael LeRoi a před tím, než se stal Mužem Stínů, studoval literaturu. Tedy spíše nestudoval a místo toho pil a hrál. Tím začaly jeho problémy, které skončily smrtí jeho rodičů a malého bratra Luka rukou zabijáků, kteří chtěli zpět své peníze. Teď se s Maskou Stínů vsazenou do hrudi vydává do Říše mrtvých, aby zabránil pětici sériových vrahů a jejich vůdci rozpoutat Apokalypsu přivedením armády ohavných nestvůr do Říše živých.

Shadow Man je akční adventura s temnou atmosférou, která disponuje nelinearitou, dlouhou hrací dobou a systémem postupného otevírání dalších úrovní hry.

V roce 2022 vyšla remasterovaná verze Shadow Man Remastered na PlayStation 4, Xbox One a Nintendo Switch.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 100
Na popud Andreje Anastasova, kdy ještě psal své kontroverzní články do herních plátků, jsem jím tolik vychvalovanou hru pořídil a vše vsadil na to, že tomu člověku prostě a jednoduše budu věřit. ShadowMan se poté stal mým asi nejsilnějším herním zážitkem vůbec.

A přitom ShadowMana zná tak málo hráčů, tak málo lidí ví, že tohle sugestivní dílo bylo dokonce několikanásobně hlavním hitem časopisů a to vše zřejmě jen proto, že Acclaim byl na pokraji bankrotu, takže neměl na financování řádné propagandy mezi lidmi..Jaká škoda..Já to štěstí ovšem měl, já mu šanci dal a zažil tak jednu z nejnemocnějších, nejdepresivnějších, ale zároven také nejzajímavějších her, co vůbec kdy vznikly..

Shadowman je opět o mojí oblíbené atmosféře. Děj o vyhublém černochovi/studentovi literatury s násilně vpraveným artefaktem do hrudi, který se stal pastýřem mrtvých a poslem smrti pro pětici nejtěžších vrahů, zní sám o sobě docela zajímavě, ale samotnu hru dělá vyjímečnou spíš až důsledek věcí. Shadowman je v hlavě psychicky silně nevyrovnaného člověka (navíc pod koňskou dávkou sedativ), něčím na způsob tak trochu Supermana. I Shadowman musí spasit svět a koná dobro, nicméně ve světě ve kterém by asi nikdo z nás bydlet nechtěl. Výjevy ve hře jsou nezapomenutelné, ShadowMan své hledání podniká v říši mrtvých, mezi které díky své vizáži také perfektně zapadá.. Každý z pětice vrahů je naprosto zvrácený případ, vhodný do nejhlubší kobky nejtěžšího blázince, což v kombinaci s úchylností okolních monster, odporného prostředí, voodoo tématiky, teroru a stručněji všeho okolo, výborně kontrastuje a mapuje celou povahu hry. Zde není žádných pochyb, čím se ShadowMan vrývá do paměti především. Odpočinek a to tzv. zátiší, jsem v něm opravdu našel snad jen v koženokrvavokamenných komplexech, kde mrtvé zjevy bědovali, plakali a naříkali v nekončících mukách a bolestech. Tam člověk obvykle hledal "bubny" (dá se říct klíče), kterými otvíral dušní brány do dalších světů, až k mrtvým světům pětice vrahů, kde se úchylnost pak opravdu našla.

Atypická ponurost sama o sobě pro kvalitní hru samozřejmě nestačí, o to víc mě pak po chvilce hraní překvapil ten spád, jaký hra hned od začátku nabídla. Shadowman je v jádru perfektní 3rd akce, na svou dobu s naprosto revoluční možností používat dvě rozlišné voodoo zbraně v každé ruce najednou. Zároven je krokolomným během přes překážky, s lehkou příměsí rpg prvků a jednou podstatnou slabinou - velmi častým hledáním klíčů, nutných pro postup ve hře dále (mapu, pro místní kompexní svět, hra nenabízí) ..Snad díky tomu je Shadowman velmi dlouhou hrou, kde i přes několikanásobné trajdání stejnou lokací v domění, "že moje nová schopnost získaná v sedmé lokaci, mi konečně umožní sebrat ten nedostupný klíč v lokaci třetí", hra prostě nepřestává bavit a přesto se vás drží opravdu jako klíště.

Velký vliv na to má podle všeho také hudba. Soundtrack plný rozvířených afrických bubnů, kde Shadowman do jejich rytmů nezlomně rázuje k dalším překážkám je doted nezapomenutelný a pokud k tomu doplním neuvěřitelnou grafiku své doby, smrtící atmosféru a vynikající rozpohybování celé té "depresivní nádhery", je tu hra, která musí zákonně patřit mezi ty nejvyšší mety herních zkušeností.

Všem kdo oželí starou grafiku, mají silný žaludek a pořádek v hlavě - zahrajte si to, neuděláte chybu. (Tohle je totiž vážně nezapomenutelný..)

Pro: Maniodepresivní a totálně beznadějná atmoféra vyladěná do geniality, jeden z nejlepších soundtracků všech dob, grafika, akce, pocit vtažení do hry a vlastně snad vše..

Proti: Mapa byl jediný zápor stojící za zmínku. (Zase byl člověk o to víc happy, když se dostal dál)

+27 +28 −1
  • PC 95
"This is the way the world ends, Michael. Not with a bang, but with a whimper. Goodbye."

Shadow Man byla vůbec první regulérně hororová hra, jakou jsem kdy hrál. Pro zhruba desetiletého usmrkance závislého na čokoládovém pudinku, jenž nicméně u babičky do brzkých ranních hodin čumíval na kinematografické perly typu Věc, to nevyhnutelně musel být zážitek za všechny nervy, přestože hrával výhradně za denního světla a po boku staršího bratra. Ještě dávno před tímto jsem samo prošel i druhým Resi a prvními díly AitD, ale to přesně byly především zábavné pařby, které mě jo uměly vylekat, jo uměly mě napnout, ale zážitky to pořád byly poměrně usměvavé. Shadow Man byla první hrou, která mi ale legitimně zjizvila mysl. A také je to dost možná první přes 20 let stará hra, kterou jsem právě po circa 20 letech znovu odehrál (v rámci remasteru, který touto cestou rozhodně doporučuji, hraje se skvěle, vypadá obstojně, a hlavně restoruje vystřihlý obsah) a nemám sebemenší popud snižovat hodnocení, ba naopak. A možná to je jen těmi ne zcela zahojenými jizvami z dětství, ale i jako horor to na mě pořád působilo takřka stejně silně. A to je kompliment, o kterém si opravdu většina děl z minulého století může nechat iba zdát.

Jestliže Mario 64 byl epický nafukovací hrad mezi hrami, Shadow Man je mezi hrami majestátná katedrála. V koncepci nefalšovaně masivní, nejedno zákoutí souběžně dechberoucně nádherné a nepříčetně děsivé, nejedno místo s tak dobrým level designem, že se na tom prostě musel podílet nějaký profi architekt, a s hrůzostrašně fantastickým ozvučením, že i takový Silent Hill v porovnání zní jako audiobook doktora Seusse. Absolutně nic zde nebylo navrženo na pohodovou zábavu, na bezmyšlenkovité odreagování, nikde ani ždibec jakéhokoliv reliéfu. Hra je neodmyslitelně navržena s jasným cílem Vás vtáhnout do vrchovatě depresivního světa stínů, do života po životě, ve kterém přežívá jen čiré peklo a všechny duše trpí ztraceny v temnotě a hnijícím mase a spalujícím ohni. Mrtvé nečeká nic než šílenství a zoufalství. A vy do tohoto světa vstupujete jako Muž Stínů, správce bran mezi životem a smrtí, žlab duchovní energie, s cílem sbírat temné duše a zesilovat tak vlastní moc. Na rovině neúprosné atmosféry, storytellingových nástrojů, a toho naprosto labužnického ďábelského soundtracku ta hra nezestárla ani o jeden den.

Upřímně jediná výtka, jakou jsem takto po dvou dekádách schopný vymyslet, je na absenci alespoň nějaké mapky. Ne nezbytně takové, která by znázornila hráčovu přesnou polohu, ale aspoň takové, která by znázornila nějaký základní půdorys světa, takže bych teoreticky mohl určit svou pozici na základě tvarů místností a okolních mezníků. Bylo mi až ohavně trapně pokaždé, kdy jsem pendloval tam a zpátky jen protože jsem razil jistou cestou, aniž bych už měl potřebnou věc pro průchod onou cestou. V devadesátkách to dávalo smysl, tehdy vrchol level designu spočíval z velké části v tom, jak moc zapeklitě labyrintově byl vystaven, ale taky je to jedna z těch relikvií minulosti, které mi zrovna nechybí. Fun fact: Původní hra se pakovala s mapkou zobrazující všechny klíčové předměty, která ale byla nakreslena po vzoru voodoo čmáranic přímo ve hře, takže moc užitečná nebyla, a na druhé straně této mapky bylo doporučení zakoupit manuál. Lepší herní znázornění pekla neznám, takže dokonale tématické. 

A všechno ostatní je prostě pořád perfektní. Někdo by mohl hru, resp. některé její oblasti, nařknout ze zdlouhavosti a jednotvárnosti. Za mě to stále dokonale souzní s tou základní myšlenkou pekla, protože jak lépe si jej představit, než jako kilometry na kilometrech dezolátní, bezútěšné, nekončící pustiny? Příběh je pořád stejně tak pohlcující, jako před léty. Postavy jsou pořád stejně tak osobité, výborně vykreslené, a často nekompromisně úchylné, jako před léty. S remasterovaným ovládáním se to hraje nesrovnatelně lépe, než před léty, a taky ten mokrý sen Eda Geina, kterým zdejší Deadside jest, nikdy lépe nevypadal. Detaily, jako skutečnost, že protagonistův desetiletý bráška na začátku zemře, a záporák toho pak využívá, aby protagonistu rozhodil, nyní na mě jakožto dospělého člověka také fungují ještě lépe, než před léty.

Shadow Man je dodnes jedinou hrou, které se podařilo vyvolat ve mně strach ze smrti. Protože když si představím, že mě po smrti čeká tohle, chci žít navždy. Zahrajte si to, za aktuálních necelých 17 éček a s přibližnou herní dobou při prvním průchodu 40+ hodin je to to nejlehčí doporučení, jaké jsem kdy předeslal.

"I am the Lord of Deadside - Walker Between the Worlds - Immortal Voodoo Warrior. As a god, I stamp upon the writhing face of the Deadside serpent. Weapon in my hand, my hand the arching deathblow. The horror the horror I embrace it."

Pro: Suma sumárum nejlepší videoherní horor všech dob

Proti: Dnes už kapku nepřístupné a remaster toho na rovině modernizace vlastně udělal velmi málo, ale já za to beztak jsem vlastně rád

+21
  • PC 90
Skákáním, ručkováním na laně a římsách, zachytáváním se různých skal, stěn, výčnělků nebo lezením po bednách a kontejnerech se Shadow Man oháněl nesčetněkrát. Efektivním a stylovým přichycením, ať již jednou nebo oběma rukama, se posléze dolními končetinami odrazil a vyhoupl nahoru. Při ručkování přes lano se levou rukou držel a pravou se, směrem dopředu, posléze přichytl a pokračoval. Dával pozor i na různé pasti jenž ho často ohrožovaly. Později se mu dostalo i několika speciálních dovedností, které uplatňoval lezením po krvavých vodopádech, kráčením v žhnoucím uhlí nebo plaváním v lávě.

Při svém putování měl na starosti, vedle likvidace nepřátel, i sbírání duší. Nutnými k otevření mnoha bran, díky nimž si zpřístupňoval jednotlivé lokace, cenné předměty a další zbraně. Při soubojích se příliš nezapotil, neboť protivníky měl automaticky na mušce. Což ale neplatilo z perspektivy jeho očí, kdy jen stál a vlastnoručně je zaměřil. Štěstím bylo že je neskolil jen tak a musel využívat, spolu se zvyšující účinností výstřelů, i své mrštnosti a rychlosti. Jelikož potvory po pár zásazích měly sklony nabrat zpět ztracenou sílu. Dále se ShadowManovi naskytla i možnost získávat červená srdce. Po nasbírání každé stovky je v chrámu života vyměnil za, o jeden bod, zvýšenou úroveň své posmrtné energie. A jal se hledat další, celkově jich nalezl 401. Poměrně zajímavým způsobem cestoval napříč úrovněmi. Kromě obvyklého procházení sem a tam, se do kterékoli z ní i teleportoval. Prostřednictvím medvídka navolil danou lokaci a v mžiku se v ní, o pár vteřin později na save pointu, ocitl.

Respawn nepřátel pro něho nebyl žádný nepřekonatelný problém. I přes několikanásobné návraty do již dříve navštívených lokací. Zejména proto, že už většinou věděl kudy a kam jít a úroveň znal zpaměti. V rychlosti jí tedy proběhl nebo šel jinou dříve nedostupnou cestou, kde často využíval speciálních dovedností. V nejhorším případě se spoléhal na účinné střely, tudíž mu nic nebránilo se zúčastňovat soubojů s respawnovanými potvorami. Ostatně, i většina předmětů jako např. vázy a sudy bylo opět obnoveno. Takže z nich dle libosti doplňoval to co zrovna potřeboval. Na konci byl za své konání odměněn knihou stínů, v níž si prohlédl pěkné návrhy a artworky. Poté už ho čekal jen závěrečný boss, jehož po několika útrapách dal a unikl pryč. Ochuzen nebyl o pěknou a detailní grafiku, která se rozprostírala před jeho očima. V úchvatně a jedinečně navržených levelech, že nevěřil tomu kolik let už byl po smrti.

Pro: Zábava, provázanost levelů, pohyby hlavního hrdiny, ozvučení a grafika.

Proti: Mírně nezvyklé ovládání a nepřítomnost, objevených, secretů v menu. Nutnost neustále potvrzovat "ne" při otázce s uložením pozice při vypínání hry. V situaci kdy je hra normálně uložena ručně přes menu.

+18
  • PC 90
Shadow Man je v mnoha ohledech naprosto debilní hra a může se „pyšnit“ prakticky vším, co ve hrách nemám rád. Debilní ovládání, debilní kamera, debilní zaměřování, debilní respawn, debilní ukládání...no prostě hrůza.

Na rozdíl od jiných her však Shadow Man disponuje zcela pohlcující ATMOSFÉROU, která od první minuty chytí a už nepustí. Přitom lokace říše mrtvých nejsou nikterak úchvatně provedené, aby se bylo možné na chvíli zastavit a jen tak se nimi kochat. Často se jedná o prázdné chodby a tunely, které na screenshotu vypadají všelijak, jen ne pěkně.

Na Shadow Mana je totiž potřeba nahlížet jako celek přímo uvnitř jeho světa. Vnímat ponuré barvy a zvuky. Nasávat podivné aroma, které vytváří zneklidňující, temnou a místy až děsivě chorou ATMOSFÉRU. A s přibývajícím časem stráveným ve hře lze díky ní na veškeré prvotní a velmi otravné debilnosti zapomenout a plně si vychutnávat netradiční zážitek.

Hratelnost je sice na první pohled docela těžká - žádná mapa, šipky, blikátka. Nápověda – co, kde, proč a jak udělat ve hře také není. Postupem času se ale hraní ukáže jako velmi intuitivní a logické.

V dnešní době by podobná hra už asi nemohla vzniknout. Místo vytváření ATMOSFÉRY se většina velkých herních studií snaží ohromit povrchním vau efektem. Jednou, dvakrát...na potřetí už je to docela nuda.

Shadow Man a jeho zcela unikátní ATMOSFÉRA je nezapomenutelná od začátku do konce, přestože lze jen velmi těžko popsat, čím přesně se ji vlastně podařilo autorům vykouzlit. Shadow Man se prostě musí vyzkoušet na vlastní kůži. Na konci hry během návštěv masových vrahů je však už ATMOSFÉRA natolik h(n)ustá, že bych se nedivil, kdyby slabší povahy skončily u Chocholouška. Sám jsem měl co dělat, abych po dohrání neskončil ve cvokhausu.

+18
  • PC 80
Je to taková kombinace Turoka a Tomb Raidera oděná do temného hávu. Z videí, z obrázků, ba i z počátku hra nevypadá tak zajímavě, ale až ponoření do jejích tajů z ní dělá skvělou komplexní záležitost. Často se o různých hrách říká, že jsou návykové, ale u her tohoto typu to tak běžně nebývá. Systém sbíratelných předmětů a získatelných dovedností, díky kterým se člověk dostává dál, a které mu umožňují sbírat dosud nepřístupné předměty a dovednosti a tak dále pokračovat, je úžasný. Hru jsem projel na 100%, trvalo mi to kolem 25 hodin, a i po mnoha dnech hraní jsem se vždy těšil, až k ní znovu usednu. U jiných her podobného typu je podobná délka již spíše unavující, u Shadow Mana nikoliv.

Super na tom je to, že ony temné duše, které hráč hledá, jsou poschovány tak, aby se daly bez zbytečných hratelnostních kuriozit najít, ale zároveň aby to nebylo úplně jednoduché. Nedivil bych se, kdyby je jiní autoři umisťovali na místa, kam se dá doskočit na šedesátý pokus nebo za otevíratelnou zeď, o jejíž otevíratelnosti to nemáte šanci zjistit. Zde je to vybalancováno výborně a Shadow Man po hráči vyžaduje velkou dávku prostorové orientace a paměti, ale nejsou tu žádné sviňárny, maximálně vám ukáží něco, kam zatím nemůžete, ale jednou ano.

Vynikající je i hudba, ačkoliv samostatně poslouchatelných věcí je jen pár, ve hře je tenhle svíravý podklad dokonale funkční. Stejně tak zvuky. Grafika je na svou dobu skvělá, s výjimkou obličejů.

Co mi nesedlo, bylo ovládání. Hrál jsem to za pomoci myši, protože pokud to jde, nechci používat klávesnici pro ovládání 3D prostoru. Její citlivost pro otáčení je však zoufale malá (a i na klávesnici není o mnoho lepší). A nastavení citlivosti myši s tím moc nedělá. Naopak, když si člověk navolí pohled z první osoby (zaměřování), tak je pak citlivost ohromná. Většinou se ta necitlivost dala snést, během těžkých bojů a v chumlu to však bylo velmi otravné, protože se z nich nedalo snadno dostat. Rovněž pobyt pod vodou to komplikuje.

Respawn byl i v Turokovi, ale byl udělán citlivěji. Tam se některé příšerky respawnovaly, některé ne, každopádně druhý a třetí průchod stejnými částmi hry byl potom vždycky jednodušší. Zde je to naopak. Pokaždé, když odejdete z jedné lokace, tak se tam všechno vrátí a navíc s příbývajícím levelem se vše vrátí ve větším množství a často i těžší kalibry. To mi přijde nefér a zbytečně to prodlužuje čas a demotivuje to. Neříkám, že respawn vůbec, on je díky prostředí logický, ale ne tak programově a v takovém množství.

Příběh na mě zezačátku nepůsobil zvládnutě, na začátku to působí spíš jako blbost, ale postupně to začíná dávat smysl a je to docela fajn. Škoda, že všechny charaktery jsou ve hře spíš načrtnuté. Zvláště takový vrah Batrachian na mě hodně zapůsobil, jakoby měl něco z Hannibala Lectera. Ale všechny postavy ve hře dostanou vlastně prostor jen jednou nebo dvakrát (i takový váš "rádce" had vám vlastně řekne v průběhu hry jen tři věci), a to mi přijde trochu škoda.

Každopádně je to vynikající záležitost zejména díky hratelnosti, atmosféře a prostě celkovému ztvárnění. Baví to od začátku do konce, jste hezky nuceni hrát stále dál a dál. Drobné mouchy to má, ale celkový dojem rozhodně lepší, než bych čekal.

Snad jen ještě mírné zklamání, čekal jsem za sesbírání 120 duší trošku větší odměnu, na Nintendu prý byla...takhle vlastně stačí prostě těch 95 a to se dá udělat snad i poslepu...

A jen tak btw. mapa je! Je v manuálu, když si hru stáhnete na steamu, máte ji ve složce a i když si ji seženete "jinak", tak je všude na netu.

Když už jsem u toho, musím Steam verzi pochválit. Krom občasného problikávání v inventáři mi fungovala bezvadně. Ve složce se hrou je i celý soundtrack, možnost pořídit si comics zadarmo (i když se mi to nějak nepovedlo) a je tam velmi komplexní walkthrough včetně popisu zbraní, nepřátel, postav, příběhu, podrobných map a dalších věcí.

Pro: hratelnost, herní systém, komplexnost, prostředí, hudba, grafika

Proti: ovládání, přílišný respawn, některé grafické nedostatky, malý prostor postavám v příběhu

+12