Na popud Andreje Anastasova, kdy ještě psal své kontroverzní články do herních plátků, jsem jím tolik vychvalovanou hru pořídil a vše vsadil na to, že tomu člověku prostě a jednoduše budu věřit. ShadowMan se poté stal mým asi nejsilnějším herním zážitkem vůbec.

A přitom ShadowMana zná tak málo hráčů, tak málo lidí ví, že tohle sugestivní dílo bylo dokonce několikanásobně hlavním hitem časopisů a to vše zřejmě jen proto, že Acclaim byl na pokraji bankrotu, takže neměl na financování řádné propagandy mezi lidmi..Jaká škoda..Já to štěstí ovšem měl, já mu šanci dal a zažil tak jednu z nejnemocnějších, nejdepresivnějších, ale zároven také nejzajímavějších her, co vůbec kdy vznikly..

Shadowman je opět o mojí oblíbené atmosféře. Děj o vyhublém černochovi/studentovi literatury s násilně vpraveným artefaktem do hrudi, který se stal pastýřem mrtvých a poslem smrti pro pětici nejtěžších vrahů, zní sám o sobě docela zajímavě, ale samotnu hru dělá vyjímečnou spíš až důsledek věcí. Shadowman je v hlavě psychicky silně nevyrovnaného člověka (navíc pod koňskou dávkou sedativ), něčím na způsob tak trochu Supermana. I Shadowman musí spasit svět a koná dobro, nicméně ve světě ve kterém by asi nikdo z nás bydlet nechtěl. Výjevy ve hře jsou nezapomenutelné, ShadowMan své hledání podniká v říši mrtvých, mezi které díky své vizáži také perfektně zapadá.. Každý z pětice vrahů je naprosto zvrácený případ, vhodný do nejhlubší kobky nejtěžšího blázince, což v kombinaci s úchylností okolních monster, odporného prostředí, voodoo tématiky, teroru a stručněji všeho okolo, výborně kontrastuje a mapuje celou povahu hry. Zde není žádných pochyb, čím se ShadowMan vrývá do paměti především. Odpočinek a to tzv. zátiší, jsem v něm opravdu našel snad jen v koženokrvavokamenných komplexech, kde mrtvé zjevy bědovali, plakali a naříkali v nekončících mukách a bolestech. Tam člověk obvykle hledal "bubny" (dá se říct klíče), kterými otvíral dušní brány do dalších světů, až k mrtvým světům pětice vrahů, kde se úchylnost pak opravdu našla.

Atypická ponurost sama o sobě pro kvalitní hru samozřejmě nestačí, o to víc mě pak po chvilce hraní překvapil ten spád, jaký hra hned od začátku nabídla. Shadowman je v jádru perfektní 3rd akce, na svou dobu s naprosto revoluční možností používat dvě rozlišné voodoo zbraně v každé ruce najednou. Zároven je krokolomným během přes překážky, s lehkou příměsí rpg prvků a jednou podstatnou slabinou - velmi častým hledáním klíčů, nutných pro postup ve hře dále (mapu, pro místní kompexní svět, hra nenabízí) ..Snad díky tomu je Shadowman velmi dlouhou hrou, kde i přes několikanásobné trajdání stejnou lokací v domění, "že moje nová schopnost získaná v sedmé lokaci, mi konečně umožní sebrat ten nedostupný klíč v lokaci třetí", hra prostě nepřestává bavit a přesto se vás drží opravdu jako klíště.

Velký vliv na to má podle všeho také hudba. Soundtrack plný rozvířených afrických bubnů, kde Shadowman do jejich rytmů nezlomně rázuje k dalším překážkám je doted nezapomenutelný a pokud k tomu doplním neuvěřitelnou grafiku své doby, smrtící atmosféru a vynikající rozpohybování celé té "depresivní nádhery", je tu hra, která musí zákonně patřit mezi ty nejvyšší mety herních zkušeností.

Všem kdo oželí starou grafiku, mají silný žaludek a pořádek v hlavě - zahrajte si to, neuděláte chybu. (Tohle je totiž vážně nezapomenutelný..)