Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Omikron: The Nomad Soul

The Nomad Soul

82
50 hodnocení Platformy
Žánr:
adventura > 3D adventura *
adventura > akční adventura
Forma:
placená hra
Rozsah:
samostatná hra
Multiplayer:
ne
Datum vydání:
31.10.1999 PC
22.06.2000 Dreamcast
Vývojáři:
Quantic Dream
Oficiální stránky:
http://www.quanticdream.com/en/#!/en/categ…
Nomad Soul, putujúca duša. Hra, do ktorej je zainteresovaná samotná podstata hráča - alebo aspoň tak hru postavili autori hry z Quantic Dream. Preto sa vaša duša ocitá v tele policajného dôstojníka mesta Omikron menom Kay'l. Musíte sa pokúsiť zistiť, čo sa to vlastne deje a prečo - Kay'l si totiž vôbec nepamätá na svoju minulosť, keďže teraz v ňom sídli hráčova duša. Je teda potrebné zistiť, čo sa stalo behom posledných dní, než vás Kay'l kontaktoval. Postupom hry sa bude musieť hráč vteliť do množstva iných postáv a zobrať si ich životy, aby odhalil celé pozadie Omikronu.

I keď väčšinu času strávite v adventúrnom móde, hra ponúka ešte ďalšie dva. Ak dôjde k boju muža proti mužovi, hra sa prepne do bojového režimu, kedy sa hrá ako klasická bojovka. Ako postupujete príbehom, učíte sa nové bojové pohyby. No a napokon je tu ešte FPS mód – sú miesta, ktoré prechádzate v tejto perspektíve a likvidujte protivníkom tzv. klasickým „doomovským“ spôsobom.

Samozrejme nesmieme zabudnúť na freeform hrateľnosť Omikronu a vynikajúce hudobné spracovanie tejto hry - keď sa teda budete túlať ulicami tohto zaujímavého mesta, určite si vyhľadajte zakázané koncerty!


Poslední diskuzní příspěvek

CYBERPUNK HELL - gameplay trailer - music video - Omikron - The Nomad Soul music: Omikron - the main menu music Omikron - The Pretty…

Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 100
Jsem trochu překvapena, jak málo uživatelů zde hrálo a hodnotilo tento herní skvost. Pravdou je, že tady na DH má hra hezký a výstižný popisek, ale nemohu si odpustit některé své dojmy a postřehy.

Je tomu již 7 let, kdy jsem přitahována zvláštním názvem Omikron:The Nomad Soul hru nainstalovala a spustila a…byla jsem lapena. Hned v úvodu přichází vyděšený Kay’l a úpěnlivě mě žádá o pomoc řešení jistého problému – nic netušíce jsem svolila k zapůjčení své „duše“ a nechala se zavést do bizardního světa. Tvrdé přistání do podivné dimenze střídá údiv nad rozsáhlostí velice ponurého města Omikron. Ten se skládá hned pěti sektorů, navzájem se od sebe lišícím v mnoha ohledech – architekturou, oblečením NPC, atmosférou a samozřejmě i hudebním ambientem. Všechny sektory ovšem nejsou hráči přístupny ihned, postupně se odemykají v závislosti na příběhu a jeho posunu v něm.

Procházky potemnělým Omikronem patřily k mým oblíbeným momentům. Můžete se jen tak kochat okolím, přečíst si noviny, zúčastnit se turnaje v aréně, zajít na drink do baru, sledovat peep show a dokonce i koncerty tamní ilegální skupiny. Fantazii se meze nekladou. Příběh však plyne poměrně bez zádrhelů, takže nudné chvilky zde nepřipadají v úvahu.

Ovšem šlehačkou na dortu je možnost změny vašeho charakteru. Jak už název Nomad Soul napovídá, je vaše duše v této dimenzi omezena tělesnou schránkou. Tu je však možné během hry volně několikrát změnit – někdy je tuto změnu dokonce vhodné provést v závislosti na právě řešeném úkolu, avšak hra do reinkarnace nijak nenutí, ba právě naopak . Je velká šance, že si tu svou vypiplanou postavu oblíbíte natolik, že její ztráta v podobě reinkarnace může být i smutná záležitost. S novým tělem se totiž ocitáte takřka na počátku – každý člověk/schránka má schopnosti a vlastnosti na různé úrovni a většinou jste nuceni vylepšovat (hovořím hlavně o bojových schopnostech) znovu. Co mne velmi potěšilo, byla možnost chodit do obchodů s potravinami, zbraněmi, léčivy a dokupovat si nové vybavení i magické přísady. Už samotný krámek s magickými potřebami a panem prodávajícím stojí za to.

Hra je protkána mnohými originálními prvky a momenty – jako příklad bych uvedla ukládací systém, občasná změna žánru (FPS, adventurní hádanky) rozhovory s leckdy až obskurními NPC a vůbec zápletka jako taková a vyústění hry mají hodně do sebe. Celým příběhem se navíc nese zvláštní úzkost až tíseň, kdy si v „nehrajících“ momentech s úlevou uvědomíte, že je naše současná společnost tady na tom ještě jakž takž dobře.

Onou pomyslnou třešničkou je tady však hudba. Hudba! David Bowie na každém rohu…no zase tak otravné to není, nicméně jeho obdivovatelé (ke kterým se počítám) budou zde dvojnásob potěšeni. Hlavním aktérem výše zmiňované hudební skupiny Snílci je právě jeho virtuální alter ego. Takže při procházení Omikronem nezapomeňte číst pohozené letáky, aby vám neunikl tajný koncert.

Zní to skoro jako óda na Omikron, ale nějak se mi nechce hledat mouchy na něčem pro mě tak výjimečném. Tato záležitost u mne tenkrát odstartovala zájem o hry vůbec…takže váhavci – pokud máte chuť na něco atmosférického a chcete se ponořit do zvláštního světa...proboha, vy pořád ještě váháte?
+39
  • PC 90
Omikron představuje jedno z nejzajímavějších měst herní historie. Megalomanské, silně atmosférické, s čtvrtěmi pyšnící se originální architekturou, ale i s čtvrtěmi plnými mrakodrapů jako ze sériové výroby a s vchody připomínajícími tlamu kovové obludy, jimiž je radost se potulovat. Ulicemi projíždějí desítky stejných automobilů a motocyklů, které posilují dojem uniformity, do níž se Omikron noří. Životní cesta každého jedince je dopředu nalinkována a nad dodržováním pravidel bdí z mraků se vynořující obrovská plavidla, monitorující veškeré dění pod sebou. Ale ještě není vše ztraceno, ostrůvky jedinečnosti představuje mj. několik nočních podniků, které ilegálně pořádají koncerty skupiny The Dreamers, na něž se - budete-li mít oči na šťopkách - můžete dostat a okusit kromě předkrmu v podobě zakázaného ovoce i něco z vizuální krásy, již hra nabízí.

Hlavním trumfem je možnost vnikat do myslí vybraných obyvatel města, následně je ovládnout a kromě jejich schopností - možná použitelných pro právě řešený úkol - prozkoumat i jejich příbytky, popustit uzdu svému voyeurství, anebo se jen natáhnout na kanape a poslechnout si nový hit Davida Bowieho. Bohužel nejde o všechny obyvatele města, a i tak jsou si jednotlivé byty až příliš podobné, byť se dá v totalitní společnosti stěží očekávat něco jiného.

Samotná herní náplň je v zásadě charakteru adventurního, budete se zaobírat běžnou detektivní činností, ale i klasickými logickými hádankami. Do hry jsou navíc integrovány dva samostatné módy – střílecí a plošinovkoidní –, které nejsou příliš propracované, ale zábavné ano a hratelnost obohacují. Největším nedostatkem je závěrečná část (cca 1/4) hry, která se zvrhává ve fakticky za sebe naskládané puzzly, jež nejsou přesvědčivě zasazeny do děje a výrazně narušují celistvý dojem ze hry.

Omikron tak disponuje velmi originálním konceptem se spoustou zajímavých možností, skoro každé jeho složce ale k dotaženosti něco chybí; v opačném případě by se výsledek limitně blížil dokonalosti.

Pro: originální koncept; vizuální zpracování; hudba

Proti: nedotaženost; téměř žádné vedlejší questy; závěrečná část hry

+17
  • PC 85
Kvůli téhle hře jsem si prošel hodně - sháněl starý PC, táhl jsem se s ním přes půlku Prahy, sháněl funkční starou grafickou kartu, RAMky a v neposlední řadě ovladače pro všechno výše zmíněné, aby mi to pěkně šlapalo. Jaké jsou mé názory poté, co jsem toto dílo konečně dohrál?

Nadšené, ale rozporuplné...

"Omikron: The Nomad Soul" je skvělá hra, ale... je tady ale.

Příběh a prostředí jsou bezpochyby nejsilnější stránky hry. Hned od začátku do sebe tato hra vtáhne hráče svojí jedinečnou a velmi silnou atmosférou. Prostředí a reálie města Omikron jsou výborně zpracované a živé - člověk může chodit do supermarketů, obchodů se zbraněmi, bytů různých postav, barů, peepshow, nebo navštívit tajné turnaje... a nesmíme zapomenout na tady už několikrát zmíněné tajné koncerty, které skutečně stojí za to.
Příběh se pak zajímavým způsobem zapojuje samotného hráče a je výborně podaný, což úspěšně omlouvá jeho občasnou odhadnutelnost. Problém jsou ale docela výrazné díry v něm které dokážou lehce poškrábat atmosféru, jako například když se hráč na začátku dozví o smrti jedné postavy (která je mu předtím označena za "zmizelou") skrze vlastní dialogové možnosti v rozhovoru apod. Ale pokud se přes ně hráč přenese, čeká jej velmi zajímavý příběhový zážitek.
Postav mnoho není a hráč bohužel nemá moc možností s nimi navázat nějaké vztahy (byť v jednom rozhovoru je naznačeno, že původně s jednou z nich měl hráč navázat milostný vztah) - nejzajímavější jsou postavy z minulosti prvního těla, které hráč "obývá", ale ty bohužel velmi rychle odcházejí do pozadí a jsou nahrazeny novými, se kterými se hráč seznámil během hraní.

Hratelnost je takový oříšek. Skládá se ze tří částí:
Adventurní, bojové a FPS.

Začneme tou adventurní, ve které hráč stráví nejvíce času. Ta je zpracovaná velmi dobře - hráč sbírá předměty, mluví s postavami, běhá po městě či řeší zajímavé hádanky. Jen škoda, že si trochu nevyhráli se skákáním - fakt, že postava není schopná vylézt nebo vyskočit blbý 20cm vysoký schod docela šramotí atmosféru. Rozhovory jsou pak velmi dobře a nadčasově zpracované.

Bojová část pak funguje jako klasická bojovka. Je zábavná, vypadá velmi dobře a pěkně se hraje. Taktika podkopávání a kopání do ležících nepřátel vám pomůže porazit každého nepřítele (což nevím, jestli je klad nebo zápor...:) ). Hra v různých textech popisuje i rozličná komba, která jsem se ale nikdy nenaučil, protože nějaký idiot v těch textech nechal popis tlačítek pro Dreamcast, což mi bylo na PC k ničemu.

A přichází FPS část, která je... katastrofální. Naprostá většina zbraní je k ničemu, nepřátelé vyskakují z naskriptovaných míst a jsou schopní jen střílet (a to velmi přesně)... prostě děs a hrůza. Jelikož ale těchto částí není mnoho (a jedna z nich byla dokonce zábavná a atmosférická (secret factory)), byl jsem ochotný to hře odpustit... a pak přišel poslední boss, který je pro mě odteď zářným příkladem skutečně špatného bosse. Nemám nic proti těžkým bossům, ale ve hře, ve které je FPS boj jakousi minihrou by neměl poslední boss být nehorázně těžkou a ještě k tomu velmi nefér bestií (která je schopná chodit skrze překážky, je zranitelná jen na jednom místě, jejíž útoky vám ublíží i když nezasáhnou atd.). Bossové mají být porazitelní skrze promyšlenou taktiku a ne skrze zběsilou střelbu a štěstí.

Abych tento rant ukončil chválou, tak samozřejmě musím zmínit hudbu, která je úchvatná. Davida Bowieho jsem sice nidky moc neposlouchal, ale jeho písně dávají této hře úžasnou sílu. Když poprvé zazněl opening (New Angels of Promise) a herní kamera prolétala městem Omikron, seděl jsem s čelistí dokořán. O většinu hudby se pak staral Xavier Despas, který svými skladbami do Bowieho stínu rozhodně nepadal.

-------------------------------

"Omikron: The Nomad Soul" je hra, kterou stojí za to si zahrát. Má silnou atmosféru, špičkově podaný příběh, jedinečné herní prvky a bravurní hudbu. Má sice své nedostatky, ale ty se dají překousnout. Teda až na posledního bosse, které pro mě osobně této hře srazil hodnocení o 5%. Hra, ke které bych Omikron klidně přirovnal je Outcast, jehož kvalit ale z mého pohledu bohužel nedosahuje.

Pro: Atmosféra, příběh, prostředí, hudba, hádanky, bojová část....

Proti: Poslední boss, FPS, díry v příběhu, skákání...

+12 +13 −1