Omikron představuje jedno z nejzajímavějších měst herní historie. Megalomanské, silně atmosférické, s čtvrtěmi pyšnící se originální architekturou, ale i s čtvrtěmi plnými mrakodrapů jako ze sériové výroby a s vchody připomínajícími tlamu kovové obludy, jimiž je radost se potulovat. Ulicemi projíždějí desítky stejných automobilů a motocyklů, které posilují dojem uniformity, do níž se Omikron noří. Životní cesta každého jedince je dopředu nalinkována a nad dodržováním pravidel bdí z mraků se vynořující obrovská plavidla, monitorující veškeré dění pod sebou. Ale ještě není vše ztraceno, ostrůvky jedinečnosti představuje mj. několik nočních podniků, které ilegálně pořádají koncerty skupiny The Dreamers, na něž se - budete-li mít oči na šťopkách - můžete dostat a okusit kromě předkrmu v podobě zakázaného ovoce i něco z vizuální krásy, již hra nabízí.

Hlavním trumfem je možnost vnikat do myslí vybraných obyvatel města, následně je ovládnout a kromě jejich schopností - možná použitelných pro právě řešený úkol - prozkoumat i jejich příbytky, popustit uzdu svému voyeurství, anebo se jen natáhnout na kanape a poslechnout si nový hit Davida Bowieho. Bohužel nejde o všechny obyvatele města, a i tak jsou si jednotlivé byty až příliš podobné, byť se dá v totalitní společnosti stěží očekávat něco jiného.

Samotná herní náplň je v zásadě charakteru adventurního, budete se zaobírat běžnou detektivní činností, ale i klasickými logickými hádankami. Do hry jsou navíc integrovány dva samostatné módy – střílecí a plošinovkoidní –, které nejsou příliš propracované, ale zábavné ano a hratelnost obohacují. Největším nedostatkem je závěrečná část (cca 1/4) hry, která se zvrhává ve fakticky za sebe naskládané puzzly, jež nejsou přesvědčivě zasazeny do děje a výrazně narušují celistvý dojem ze hry.

Omikron tak disponuje velmi originálním konceptem se spoustou zajímavých možností, skoro každé jeho složce ale k dotaženosti něco chybí; v opačném případě by se výsledek limitně blížil dokonalosti.