Look up here, I'm in heaven
I've got scars that can't be seen
I've got drama, can't be stolen
Everybody knows me now

To Vám takhle bezmála pět let zpátky umře jedna legenda, a kvanta lidí si najednou všimnou, až jak multimediální ona legenda byla. Já tedy o Omikronu vím už z dob, kdy se teprve chystala, ale to jsem byl ještě malej uslympanec. Přesto si pamatuji, alespoň zhruba, ty velké ambice, neboť mi je starší bratr převelice rád opakovaně tlumočil - zasazení podobné Blade Runnerovi, možnost jezdit po městě, chodit do barů a stripklubů, chodit na záchod, šukat, a hlavně chodit na koncerty Davči Bowieho! Na kterých bude hrát songy, které napsal právě pro tuto hru! Taky pamatuju, že někdejší demo v podstatě představilo první půlhoďku hry, a tato úvodní půlhoďka hodně z těch slibů, jak se zdálo, splňovala. A jaký je výsledek? Výsledek je...rozhodně velmi kreativním a unikátním zážitkem, ovšem u některých aspektů se nejedná o nic pozitivního. Některé aspekty jsou unikátní jako když se Vám na ramínko čerstvě koupený bundy vysere pták. Není to psí hovno na botě, ale je to furt hovno.

Asi je fér říct, že u takto megalomanského projektu to bylo nevyhnutelné. Tak samo je ovšem fér říct, že se vůůůůbec nedivím, že od té doby už nikoho nenapadlo do jedné hry kombinovat pomalou a metodickou adventuru s ostrou FPSkou, arkádovou bojovkou, a open world RPGčkem. Sama o sobě působivá žánrová mozaika, ale jakmile to za následek má to, že ani jeden žánr není zastoupen pořádně, a každá část se tak hraje více či méně debilně, tak to satanužel dojem prostě hnojí, a to obzvláště okem moderního hráče, u kterého ňáká nostalgie nehraje jedinou notu. A byť jsem v době vydání na tohle rozhodně byl legitimně ještě moc malej, stejně si pamatuju, jak jsem u toho dema držkoval, proč se to hraje tak divně, když už jsme doma tou dobou dávno pařili Tomb Raider, který se naproti tomu hrál naprosto pohádkově. Tedy moc mě nepřekvapuje ani absence vyšší dobové popularity.

Příběh jako takový je též vcelku na pytel. Děj si sice velmi sympaticky hraje se čtvrtou zdí a způsob, kterým hráče přímo i nepřímo angažuje, bych legitimně rád viděl zužitkován ve více hrách, nicméně mimo tento gimmick je to fakt na občas nepříjmný, občas prostě jen nudný pytel. Nebudu spoilovat, ale řeknu alespoň to, že čisté scifi to není, jsou tu i démoni, a při jejich designu a začlenění do příběhu se tvůrci zhola vybodli na MAYA princip, tedy vypadají jako nicneříkající směs divných tvarů a ještě divnějších textur, ale jejich motivace nemohla být prostější. Ale sere bernardýn příběh, jestli se na této hře lze do něčeho nefalšovaně zabouchnout, tak je to ta atmosféra! A ta, Vám povím, je kurva labužnická. Každým cloumem na mě dýchalo jakési neuchopitelné éterické cosi už jen skrz vizualní prezentaci. V kombinaci s tou FENOMENÁLNÍ hudbou mě to naprosto bezpečně hnalo dál a dál, přestože děj jako takový mě přestal zajímat velice brzy, a nijak tomu neubližovala ani ta echt šeredně zestárlá grafika.

A teď Vám tápu, jak to ohodnotit. Hratelnostně jsem se tu cítil jako mrtě vožralá a již postarší Lara Croft, která nestihla doběhnout na záchod; tam jsem se cítil jako Liu Kang právě prodělávající mrtvici; a támhle jsem se cítil jako Gordon Freeman na stoletých bruslích a v korzetu. Zároveň ale v sobě cítím nejistou, ale ohromnou radost z toho, že jsem si to konečně taky zahrál, a že jsem se konečně utvrdil v letité domněnce, že by se Davča Klec mohl vrátit k normálním hrám, přestože 'normální' je ten poslední deskriptor, jaký by mě v řeči o Omikronu napadl.