Lost Eden je hra, která jakoby u mě měla už předem předplacené velmi vysoké hodnocení. Jednak úžasná hudba Stéphane Picqa, kterou poslouchám už "několik" desetiletí a pak také moje láska k Atlantis: The Lost Tales, které zmiňuji skoro v každém druhém svém komentáři.

Nejprve bych se chtěl zastavit u té hudby. To, co Stéphane předvedl nejprve v Duně a pak zde, je pro mě něco neopakovatelného. Skvělá směs elektroniky a etnické hudby zabalená v explozi invence prakticky v úplně každé skladbě. Je to de facto taneční záležitost, přesto vlastně intelektuální a zároveň naivní hudba a pořád zní svým způsobem moderně i dnes. Nikdy jsem vlastně neslyšel nic podobného, je to pro mě žánr sám o sobě.

Podobně jako u Outcastu, kde jsem taky poslouchal hudbu 20 let, než jsem se odhodlal k samotné hře, trvalo mi strašně dlouho než jsem si k Lost Edenu našel chvilku. U Outcastu se to propojilo s naprosto skvělou hrou. U Lost Edenu bohužel zůstala především ta hudba. Zvuky určitě ne, protože ty, krom dialogů, v podstatě neexistují, což nechápu.

Začátek vypadá ještě velmi slibně. To, co ale bylo slibným začátkem, zůstalo vlastně nejlepší částí hry. Valná většina hry je úplná blbost a taky repetitivní nuda, dobře to popisuje Drolin, tak tím nebudu zdržovat.

Scénář obsahuje tu základní začátečnickou chybu, že dělá z postav, které vidíte několik sekund, okamžitě ty nejlepší přátele na život a na smrt, na kterých vám má najednou hrozně záležet. Navíc dějové zvraty jsou prapodivně uspěchané a herní úspěchy působí nezaslouženě. Veškerý úspěch v dané lokaci stojí pár kliknutí a nedává to vůbec smysl.

Stavba citadel totiž nemá vůbec žádnou logiku. Celý koncept spolupráce s dinosaury je jak ze zvláštní školy (absolventi zvláštní školy prominou). Nepodařilo se mi na celou tu pakárnu vlastně přistoupit.

Hlavní záporňák je směšná karikatura.

To, co musím ocenit, a co bych ještě před několika lety zkritizoval, je přítomnost jednak brontosaurů a jednak apatosaurů, což více jak sto let znamenalo jeden druh (přičemž brontosaurus byl vlastně omyl). Jenomže v roce 2015 se zjistilo, že to opravdu jsou dva různé druhy dinosaurů, takže autoři hry byli díky své neznalosti proroky.

Potěšila mě i mapa světa, která ukazuje, že se hra odehrává v minulosti při rozpadu Pangey. Čert už vem, že opravdu nemám rád, když se do doby dinosaurů cpou lidé a že reálně je mezi apatosaury a tyranosaury větší časový rozestup než mezi lidmi a tyranosaury. Holt všude, kde jsou dinosauři, tak jsou tam všichni po kupě. Koho to zajímá, kromě mě. Plus teda ještě absurdní role rádoby velociraptorů (velociraptoři byli jinak takoví krocani, ať už se to ti lidi sakra naučí, podělaný Jurský park...), kteří jsou vlastně vašimi kámoši. No to bych chtěl vidět....

Co je samozřejmě skvělé je grafika. Ta společně s hudbou je jedinou objektivní kvalitou. K o dva roky mladšímu Atlantis je sice ještě dlouhá cesta, narozdíl od Atlantis se však grafika nezhnusuje mimo animované pasáže a průlety jsou moc hezké, obzvláště ve spojení s hudbou.

Škoda, že naanimování všech těch pterodaktylích průletů a apatosauřích průchodů zabralo asi tolik času, že už autorům nezbýval čas udělat taky v rámci toho nějakou pořádnou hru.

Ale abych jen nehanil, přesto jsem si to relativně užil. Ta hra je mi svým zvrhlým způsobem sympatická (krom hudby za to může určitě Eloi), je to pohodová nesmyslná záležitost, ve které nehrozí mnoho záseků, v rámci her od Crya je to fakt úplně neskutečně jednoduché a když už nevíte, je tam neustále rádce. Je mi moc líto, že hra není lepší, nějaký rébus by tomu taky určitě slušel. A určitě by tomu slušel i méně otravný kurzor.