Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Layers of Fear

Layers of Fear: Legacy, Layers of Fear VR

16.02.2016
21.02.2018
09.07.2020
kompatibilní
73
132 hodnocení Platformy
Žánr

Forma
placená hra
Rozsah
samostatná hra
Multiplayer
ne

Za walking simulátor jsou obvykle označovány adventury s velmi prostými herními mechanismy, které vás postaví do často tunelovité galerie, jejíž průchod je považován za úspěšné dokončení hry. Spíše než na herní náplň se spoléhají na vizuální a příběhový obsah a atmosféru. Layers of Fear je jedna z takových her.

Vžijete se do role šíleného, kulhajícího malíře, který se snaží dokončit své vrcholné dílo. Jeho pokroucená realita ho doprovází starým viktoriánským domem, v jehož měnících se místnostech zažívá četné strašidelné a bizarní výjevy.

Průchod je převážně lineární, s občasnou možností vidět něco navíc nebo zabočit špatně. Odkrývání příběhu je podobné Amnesia: The Dark Descent. Herní mechanismy a hádanky jsou spíše jednoduché a hlavní atrakcí je zde to, co vidíte a slyšíte. Hra je také často srovnávána s P.T., interaktivním teaserem pro zrušené Silent Hills, vydaným pouze na PlayStation 4.


Poslední diskuzní příspěvek


Nejlépe hodnocené komentáře

  • PC 70
Nomohu říci, že by mě v jednotlivých složkách Layers of Fear více zaujalo. Daleko více strachu ve mě vyvolalo Forbidden Siren, prostředí se mi více líbilo (pokud zůstaneme u pro žánr ideálního zasazení do 19. století a vikoriánské doby) v Scratches a Rule of Rose, a hudbu jsem preferoval u A Machine for Pigs. Ovšem jako celek vše funguje, a v rozmezí poměrně krátké doby (okolo tří hodin) po celou dobu polský horor udržuje hráče v pozornosti. Takto to zatím nezní, ale Layers of Fear nejenže funguje, ale ono je opravdu dobré, a na to mají vliv různé maličkosti.

V současné době se více přikláním ke kratším adventurám viděným z první osoby, ve kterých ani nemusí být nějaké puzzly či úkoly. Ovšem pokud není obsah nadstandardně dobrý, tak je výsledek po většinou jen průměrný a zapomenutelný (koukám na Into Blue Valley nebo Mind). Jak je ale patrné, Layers of Fear patří do té druhé skupiny a pokud je obsah zábavné objevovat a procházet, pak je i vysoká šance na oblibu daného titulu. A ten jsem si již oblíbil; osamocený malíř, starý dům plný obrazů, kvalitní ozvučení, rozdělení na kapitoly, bezproblémová hratelnost... a pak zvláště prvek nejistoty a utvoření rozpoložení aktéra hry skrze nestabilní prostředí. Tento prvek, měnících se lokací s takovou razancí, jsem u příliš neviděl - a zde funguje. Praktické využití sice není valné, ale suplementace bortící se psychiky osoby skrze tyto nereálné jevy hru staví do jiného světla. Zvláště když okolní prostředí nespadne po celý čas do opakování, a unikátních místností, předmětů a jiných prvků je ve hře dostatek. A, co je třeba napsat, lekaček je naprosté minimum! Pár laciných "duchů" se najde, ale těch pár sekund v kontextu celé hry je jako nic, takže zde mají tvůrci Bloober Team palec nahorů.

O Layers of Fear jsem prakticky více informací nevěděl, ani jsem nevěděl co přesněji očekávat, a z tohoto faktu plyne i to, že jsem byl pozitivně překvapen. Zvláště, když mě konkurence z žánru těchto adventur (SOMA, Kholat, Decay) zklamala. A jistě bych tvrdil, že jde o podstatně kvalitnější horor než jsou Amnesia a Outlast. Za mě tedy u Layers of Fear jen doporučení, a výrazné negativa nenacházím žádná.

Pro: zpracování domu a psychiky, ozvučení, ideální délka, horor jak má být

Proti: slabší hudba?

+30 +31 −1
  • PC 90
Jsou hry, k nimž se člověk dostane úplnou náhodou a nestihnou se ani zavčas dostat do seznamu herních přání. Tohle je přesně můj případ a Layers of Fear. A jak že tato adventura, kterou bych za normálních okolností velmi rychle minul, u mě dopadla? Nestačil jsem zírat.

Možná za to může můj nedávno dohraný Outlast 2, kdy ve mně pořád trochu třímal pocit, abych se u další započaté hry znovu bál. Každopádně zkoumání domu, v němž hlavní postava kdysi namalovala obraz, který neměl jen ledajaký osud, mě oslovilo hned v úvodu. Procházení místnostmi, které mění svoji podobu, mě velice bavilo, pomalé otvírání vrzavých dveří bylo plné mých všemožných očekávání a já se přistihl, jaké kouzlo v sobě hra má a jak její příběh a luštění nijak složitých úkolů mě doslova tlačí vpřed a probouzí neuvěřitelnou zvědavost, co bude dál a jaké finální rozluštění bude mít onen obraz, který v příběhu hraje tu nejklíčovější roli. Herní doba je sice krátká, ale vzhledem k tomu, že jsem se hrou pomalinku ploužil a vychutnával si ji, nepřišlo mi, že by tento fakt celkový dojem jakkoliv pokazil.

Co dodat? Za příslovečných málo peněz jsem dostal naprosté kvantum muziky a jak už z toho téměř přímo vyplývá, rozhodně si nenechám ujít díl druhý.
+29
  • PC --
Mistrovské dílo jako stvořené pro někoho, kdo se rád dívá. Celou hru lemují nádherné, nezřídka skutečné malby, skvoucí prostředí a pronikavé visuální experimenty, navozující dojem duševní nemoci a rozpadu. Prostředí se téměř před vlastníma očima přeskupuje a v pravidlech lidského vnímání, kteráž hra opisuje jako prostor a čas, se prosazuje šílenství a imaginace. Hra ovšem i drží: má skutečně působivý, ač minimalisticky odvyprávěný příběh, který psal někdo, kdo ví, jak na to. Oproti jiným hrám toho typu, kde se nevyskytuje žádný protivník a není třeba mít obavy z možného selhání, zároveň nepůsobí hra staticky: všechno je vertikální, nejisté a dlouho není vůbec jasné, zda můžete či nemůžete umřít, jaký taková smrt má význam, případně jaké jiné nebezpečí vám hrozí. Při hraní proto vůbec nedochází k žádným disruptivním momentům, kdy musím čelit herním mechanismům a vztekat se, že se samovolně odhalují a vyrušují mě.

Tělo se krvavě propojuje s malbou a stává se obětinou, mysl propadá chaosu a svět kolem se zdá desorganizovaný. Ne náhodou má průchod hrou peristalticky charakter, jímž nasává stále hlouběji: údajně sice ovládáme malíře (má poraněnou nohu, takže krom toho, že se svět z jeho perspektivy při pohybu pohupuje ze strany na stranu, se přesouvá pomalu a neohrabaně), ale nic tomu přímo nenasvědčuje. Stejně jako rozmazané obrazy, odkazující na jiný portrét, se pohybují na rozhraní mezi mužským a ženským obličejem, je identita ovládaného ponechána distorzi. Nalézáte dokumenty, které se vyslovují, že nemoci propadl manžel, ale potom i manželka; tenhle aspekt sdílení přechází přímo na hráče. Vyprávění probíhá skrze sbírání rodinných artefaktů (které doprovází komentář někdy malíře, jindy jeho manželky), průzkum prostředí a klíčový motiv jeho opakování (prostředí, často až k nepoznání, se opakuje ve svých variacích), stejně jako různě adresovanou korespondenci či epistolární záznamy sledující eskalující paranoiu z krysí hrozby.

Přestože v centru od začátku stojí tvorba a krajní způsoby, jak se do ní promítnout, potažmo křehká aliance mezi šílenstvím a uměním, výsadním se nakonec stává komplikovaný vztah ke dvěma umělecky nadaným a fatálně poznamenaným ženám malířova života. V porovnání s Dreamfall Chapters, kde byl rodinný rozměr podobně výrazný, jej zachycuje Layers of Fear mnohem subtilněji, nakonec však o to emocionálněji. Vyjádření lásky skrze tvorbu, kdy malíř vzdá úctu své manželce a dceři, které už jsou obě "pryč", tím, že je zvěční na obraze bez jejich zranění a bolestí, jež přinesla pomíjivost života, je nádherný způsob vyznání.

Hru je možné dokončit v podstatě za pár hodin, nebo si její hraní rozložit na delší dobu, což doporučuji. Probouzí k vlastním úvahám a citům, a to velice působivě a nevtíravě. Žádné videosekvence a cizí tváře. Jen vzpomínky vyvolávající předměty a jako echo zaznívající povědomé hlasy. Některé scény jsou sice možná příliš provařené, zato upřímné a padnoucí.

V závěru se mnohé vyjasní a ve svém celku se ukáže jak velice koherentní, tak i příjemně nedefinitivní. Přídavek Inheritance je dokonalý, snad se dá říci, že překonává i původní hru.
+23
  • PC 70
Už tomu byl nějaký čas, kdy jsem zasedla k horrové hře, jelikož je to žánr, který příliš nevyhledávám, a tak mě napadlo změnit jednou zvyklosti a zkusit Layers of Fear.

O příběhu jsem toho moc nevěděla, jen to, že hlavní postavou je malíř, kterému se v jeho osobním životě něco stalo. O příběhu jsem toho moc nevěděla ani po dohrání hry. O něm jsem se dozvídala z útržků novin, dopisů a z občasné řeči hlavního hrdiny, či jeho vzpomínek. Tento způsob podávání děje není špatný, ale zde se ozývá mé otrávené já z často užívaných poloinformací a útržků nechávající na čtenáři/divákovi/hráči, ať si ten příběh dotvoří v hlavě sám a domyslí, jak to všechno bylo. Je dost možné, že to tak vývojáři zamýšleli, jen mi přijde škoda, že je to tak často používané a zrovna u téhle hry se mi ani moc přemýšlet nechce, jak to teda celé bylo.

K horrové části hry. Tady se musím přiznat, že u hry jsem se ani trochu nebála. Ba dokonce jsem nepocítila ani žádné napětí. A já nevím, proč to nefungovalo. Nebo teda asi tuším proč, protože u Amnesie či Outlast (tam tedy méně) jsem se bála. Představa, že tam někdo se mnou chodí a hledá mě, mě děsí. Tady nic takového není, jsou tam sice chvíle, které jsou postavené tak, že se hráč má leknout, ale ty pro mě byly dost předvídatelné a ke konci jsem i zívala ☺️
Ovšem na druhou stranu mám srovnání, že někomu, kdo horrové hry nehrál, přišla tato hra napínavá a vzbuzovala v něm strach. I když i některé horrové prvky se okoukaly a ke konci už napětí ubylo. Dle moc horrová tato hra není a dokážu si představit lepší práci se strachem.

Prostředí ve hře bylo pěkné, měnění místností povedené a třeba kapitola věnující se dceři hlavního hrdiny se mi líbila nejvíce. Zvuky dobře dokreslovaly atmosféru a společně s vizuálními vjemy dotvářely představu, že se na děj díváme očima psychicky narušeného člověka. A ty obrazy ve hře byly fakt působivé.

Pro: ztvárnění domu, pro někoho strašidelné, zvuky

Proti: pro mě málo strašidelné, nejasný příběh

+21
  • PC 75
Jak namalovat obraz.

Začněte na nějaké prázdné ploše. Nemusí to být papír nebo plátno, ale podle mě by měla být bílá. Říkáme bílá, protože potřebujeme nějaké slovo, ale to pravé jméno zní nicota. Černá je absencí světla, ale bílá je absencí paměti, barva nemožnosti si vzpomenout.

Musíte tu bílou porušit. Docela jednoduchý úkon, řekli byste možná, ale každý čin, který znovu tvoří svět, je hrdinský. Aspoň tomu jsem se naučil věřit.

S.King

Layers of the Fear by mohl být takovou záplatou po vydařeném a pohřbeném P.T. Geniální veletroll Kojima zvládl s tím kratičkým titulem to, co se jen tak někomu nepodaří – udal nový žánr. Ano "walking simulators" zde byly i před tím a tituly jako Amnesia a Penumbra nejsou z těch, které by zapadly v čase. Ale stejně jako P.T. jsou i vrstvy strachu trochu lépe odvedeným dílkem.

To co hra slibuje, to i přinese. Bohužel jsem byl trochu zklamán v tom, jak se co děje. Bylo to ok, ale takové očekávatelné. Chtěl jsem galerii hnusu, obrazy které mě budou strašit po dohrání, chtěl jsem Pickmanův model. Vyzobrazení hrůz ve hře není špatné, ale ještě jednou naposledy použiju ono "ok". Ona totiž celá hra je tak nějak OK a nic moc víc.

Hlavním prvkem hry je to, že se prostředí mění za hráčovými zády a využívá se tu nejen hojně, ale i povedeně. Hráč vejde do místnosti ze které vedou jedny dveře, jsou zamknuté. Otočí se a původní vchod zmizí, otočí se zpět a je v nové lokaci, kde jsou na zdi malůvky, otočí se zpět a malůvky ožijí, otočí se zase a na hráče něco bafne. Je to dobře udělané ale opravdu máloco nějak výrazně překvapilo.


Příběh hry je takový mixem mezi Poeovým Medailonem a Lovecraftovým Vyděděncem. Konec se dal tak drobet trochu hodně moc předvídat, ale já už se začínám nesnášet v tom, že předem odhadnu konec jakéhokoliv "twistového" filmu. Jen prostě tady mi to ani tak nepřišlo jako twist, možná to má ještě nějaký druhý konec – nevím, ale ten konec co jsem měl funguje obstojně. Sedí tam jako kostní moučka do bílé barvy.

Soundtrack je výborný. K tomu nemám slov, musí se zažít.

Hra mi nešla nastavit na vyšší rozlišení, jednou se bugnula tak, že nešlo jít dál (musel jsem umřít), jinak dobré. Ale teda to rozlišení.. Alespoň jsem měl pocit že po mě jde neustále zubatá (hrana).

Prolekat se všemi vrstvami strachu mi zabral 3 hodiny a to mi přišlo, že jsem dosti pospíchal protože strašidelná hra byla dost. Ale špatně strašidelná... jsem posera, co se lekaček týká, ale nepovažuju to za vyloženě ten typ strachu, co bych vyhledával. Je to takový čajíček "lek!" a za dvě sekundy "mehh...". A bohužel mnoho lekaček je tu toho zvukového typu. Takové ty správné pocity strachu, které trvají dlouhé vteřiny a člověk se kroutí v křesle jsem měl.. asi dva. V P.T. jsem byl třeba tak vydeptaný, že jsem to dodnes nedohrál, a to to má hodinku.

Nuže jděte do toho, peněz nelituji, hra je parádní. Jen premisa byla trochu slibnější. Ale to samé jsem měl u Amnesie. Přehnané očekávání, nebo hodně lidem stačí lekačky ke "štěstí". Ale to není myšleno nějak obzvlášť kriticky, mnoho hráčů ji bude považovat za nejlepší horror všech dob a ani se nedivím. Se sluchátky bych to nedal.

Pro: Odkaz P.T. žije dál

Proti: Chyběly milimetry k tomu, aby to byl alespoň 95% zážitek, ten podklad k tomu ve hře vidím

+20