Jak namalovat obraz.

Začněte na nějaké prázdné ploše. Nemusí to být papír nebo plátno, ale podle mě by měla být bílá. Říkáme bílá, protože potřebujeme nějaké slovo, ale to pravé jméno zní nicota. Černá je absencí světla, ale bílá je absencí paměti, barva nemožnosti si vzpomenout.

Musíte tu bílou porušit. Docela jednoduchý úkon, řekli byste možná, ale každý čin, který znovu tvoří svět, je hrdinský. Aspoň tomu jsem se naučil věřit.

S.King

Layers of the Fear by mohl být takovou záplatou po vydařeném a pohřbeném P.T. Geniální veletroll Kojima zvládl s tím kratičkým titulem to, co se jen tak někomu nepodaří – udal nový žánr. Ano "walking simulators" zde byly i před tím a tituly jako Amnesia a Penumbra nejsou z těch, které by zapadly v čase. Ale stejně jako P.T. jsou i vrstvy strachu trochu lépe odvedeným dílkem.

To co hra slibuje, to i přinese. Bohužel jsem byl trochu zklamán v tom, jak se co děje. Bylo to ok, ale takové očekávatelné. Chtěl jsem galerii hnusu, obrazy které mě budou strašit po dohrání, chtěl jsem Pickmanův model. Vyzobrazení hrůz ve hře není špatné, ale ještě jednou naposledy použiju ono "ok". Ona totiž celá hra je tak nějak OK a nic moc víc.

Hlavním prvkem hry je to, že se prostředí mění za hráčovými zády a využívá se tu nejen hojně, ale i povedeně. Hráč vejde do místnosti ze které vedou jedny dveře, jsou zamknuté. Otočí se a původní vchod zmizí, otočí se zpět a je v nové lokaci, kde jsou na zdi malůvky, otočí se zpět a malůvky ožijí, otočí se zase a na hráče něco bafne. Je to dobře udělané ale opravdu máloco nějak výrazně překvapilo.


Příběh hry je takový mixem mezi Poeovým Medailonem a Lovecraftovým Vyděděncem. Konec se dal tak drobet trochu hodně moc předvídat, ale já už se začínám nesnášet v tom, že předem odhadnu konec jakéhokoliv "twistového" filmu. Jen prostě tady mi to ani tak nepřišlo jako twist, možná to má ještě nějaký druhý konec – nevím, ale ten konec co jsem měl funguje obstojně. Sedí tam jako kostní moučka do bílé barvy.

Soundtrack je výborný. K tomu nemám slov, musí se zažít.

Hra mi nešla nastavit na vyšší rozlišení, jednou se bugnula tak, že nešlo jít dál (musel jsem umřít), jinak dobré. Ale teda to rozlišení.. Alespoň jsem měl pocit že po mě jde neustále zubatá (hrana).

Prolekat se všemi vrstvami strachu mi zabral 3 hodiny a to mi přišlo, že jsem dosti pospíchal protože strašidelná hra byla dost. Ale špatně strašidelná... jsem posera, co se lekaček týká, ale nepovažuju to za vyloženě ten typ strachu, co bych vyhledával. Je to takový čajíček "lek!" a za dvě sekundy "mehh...". A bohužel mnoho lekaček je tu toho zvukového typu. Takové ty správné pocity strachu, které trvají dlouhé vteřiny a člověk se kroutí v křesle jsem měl.. asi dva. V P.T. jsem byl třeba tak vydeptaný, že jsem to dodnes nedohrál, a to to má hodinku.

Nuže jděte do toho, peněz nelituji, hra je parádní. Jen premisa byla trochu slibnější. Ale to samé jsem měl u Amnesie. Přehnané očekávání, nebo hodně lidem stačí lekačky ke "štěstí". Ale to není myšleno nějak obzvlášť kriticky, mnoho hráčů ji bude považovat za nejlepší horror všech dob a ani se nedivím. Se sluchátky bych to nedal.