Herní výzva 2020 mi přinesla minimálně dva těžké oříšky a kategorie 1 Parťák na hardcore variantu byla jedna z nich. Já totiž už asi 15 let rád hraji nejradši sám, hry jsou pro mě právě prostředkem, jak se lidí zbavit a vychutnat si samotu. Ano, rád jsem jako dítě hrál s kamarády Heroesy, Bombermana a s bráchou jsme kdysi hráli po síti skoro každý den. A později jsem asi tři onlinovky hrál. Ale to byly všechno v naprosté většině případů kompetetivní hry bez příběhu. To je v pohodě.
A Way Out je ale hra příběhová a kooperativní a s tím vlastně nemám zkušenost. Moc mě to lákalo, celý koncept rozdělení na dvě obrazovky mi přišel výborný. Jenže byly dva problémy: na čem a s kým to hrát? Jako odpůrce gamepadů a zároveň majitel asi čtyř klávesnic a pěti myší jsem samozřejmě doufal, že to půjde vyřešit takto jednoduše. Jenže ouha, druhý hráč musí mít gamepad. Co by člověk neudělal pro zdárné splnění výzvy? Takže nejen, že jsem si musel koupit předraženou Origin hru, ale jen kvůli této hře i gamepad. Samozřejmě ten největší šunt za necelé tři stovky, takže jelikož tahle hra uznává jen ten přímo z Playstationu nebo z Xboxu, musel jsem ještě projít další výzvou softwarového emulátoru, aby si hra myslela, že mám ten, co je pětkrát dražší.
No a s kým to hrát? Přišlo mi jako výborný nápad zahrát si to s přítelkyní, která samozřejmě hry vůbec nehraje, snad krom klikacích adventur, a hlavně je fakt vůbec neumí. Takže něco, co normálně vydrží na dva hezké večery, jsme hráli s přestávkami od dubna až do konce prosince. Stálo to hodně přemlouvání, sem tam tiché domácnosti a opravdu hodně opakování určitých částí, ale nakonec jsme to zdolali na poslední chvíli a jsem i rád za ten sdílený zážitek, ačkoliv se neodvažuji doufat, že by se něco podobného mohlo opakovat, jelikož "Leo" vyhlížel konec už tak nějak od půlky. Takže ne, není to krátké! Alespoň ne za všech okolností.
A je fakt štěstí, že je A Way Out fakt strašně jednoduchá a odpouštějící, protože jinak by to asi nešlo. Neustále hra radí, co mačkat a kam jít, checkpointy jsou snad každých pět vteřin, je to fakt pitomina. Zajímavé je, že minimálně takových 80 % hry se dá projít v podstatě sám, že by to člověk ovládal na střídačku. Ale pak jsou tu holt místa, kde to fakt nejde, takže prostě ti největší samotáři mají smůlu. Základní aspekt celé hry, a sice, jak dobře se to hraje ve dvou, je podle mě udělán bezchybně, celý obraz se střídá se splitscreenem přirozeně a funkčně.
Jako film by to byla průměrná a hodně neobjevná záležitost, ale je tu jedno hezké překvapení, což mám rád. Hratelnostně je hra velice pestrá, ačkoliv tam zkušenější hráč samozřejmě nic nového nenajde. Vizuál je taky moc hezký a pestrý, během chvíle se člověk podívá na celou řadu míst (nejvíc jsem si užil chatu na vidlákově). Je tu moc fajn hudba, charaktery postav jsou výrazné. Líbil se mi i závěr(y), jen mě naštvalo, že každý z konců je determinován až samotnou závěrečnou honbou za zbraní a předchozí průběh je vlastně úplně jedno, což mi přijde jako trochu podvod.
Hra je sice lineární, ale sem tam hráče pošle na takový malý openworld, kde se dají dělat různé blbosti a minihry, které jsou často poměrně dost vtipné a zábavné a jelikož já musím prozkoumat všechno co jde, svou spoluhráčku jsem tím doháněl k vzteku. A to je další věc, proč rád hraju sám. Mám rád svoje tempo a svůj styl a z tohohle jsem byl ve stresu jak já, tak ten druhý. Možnosti v rozhovorech jsou sice fajn, ale samozřejmě na výběru vůbec nezáleží, a ostatně ani na těch rozhovorech ne.
Každopádně je A Way Out moc milou záležitostí. Kdybych si to zahrál s někým, kdo by to dával s větší chutí a aspoň trochu větším umem (jakože je schopen někam jít a zároveň koukat, kam jde), kdybych měl lepší počítač a nesekalo se mi to tak a kdybych to dal na jeden dva zátahy, mohl to být fakt hodně dobrý filmově herní zážitek a je objektivně asi škoda, že takových her je tak málo. A protože si tohle uvědomuji, trochu přidávám k hodnocení nad to, jak jsem si hru skutečně užil, protože by to k ní nebylo fér.
A Way Out je ale hra příběhová a kooperativní a s tím vlastně nemám zkušenost. Moc mě to lákalo, celý koncept rozdělení na dvě obrazovky mi přišel výborný. Jenže byly dva problémy: na čem a s kým to hrát? Jako odpůrce gamepadů a zároveň majitel asi čtyř klávesnic a pěti myší jsem samozřejmě doufal, že to půjde vyřešit takto jednoduše. Jenže ouha, druhý hráč musí mít gamepad. Co by člověk neudělal pro zdárné splnění výzvy? Takže nejen, že jsem si musel koupit předraženou Origin hru, ale jen kvůli této hře i gamepad. Samozřejmě ten největší šunt za necelé tři stovky, takže jelikož tahle hra uznává jen ten přímo z Playstationu nebo z Xboxu, musel jsem ještě projít další výzvou softwarového emulátoru, aby si hra myslela, že mám ten, co je pětkrát dražší.
No a s kým to hrát? Přišlo mi jako výborný nápad zahrát si to s přítelkyní, která samozřejmě hry vůbec nehraje, snad krom klikacích adventur, a hlavně je fakt vůbec neumí. Takže něco, co normálně vydrží na dva hezké večery, jsme hráli s přestávkami od dubna až do konce prosince. Stálo to hodně přemlouvání, sem tam tiché domácnosti a opravdu hodně opakování určitých částí, ale nakonec jsme to zdolali na poslední chvíli a jsem i rád za ten sdílený zážitek, ačkoliv se neodvažuji doufat, že by se něco podobného mohlo opakovat, jelikož "Leo" vyhlížel konec už tak nějak od půlky. Takže ne, není to krátké! Alespoň ne za všech okolností.
A je fakt štěstí, že je A Way Out fakt strašně jednoduchá a odpouštějící, protože jinak by to asi nešlo. Neustále hra radí, co mačkat a kam jít, checkpointy jsou snad každých pět vteřin, je to fakt pitomina. Zajímavé je, že minimálně takových 80 % hry se dá projít v podstatě sám, že by to člověk ovládal na střídačku. Ale pak jsou tu holt místa, kde to fakt nejde, takže prostě ti největší samotáři mají smůlu. Základní aspekt celé hry, a sice, jak dobře se to hraje ve dvou, je podle mě udělán bezchybně, celý obraz se střídá se splitscreenem přirozeně a funkčně.
Jako film by to byla průměrná a hodně neobjevná záležitost, ale je tu jedno hezké překvapení, což mám rád. Hratelnostně je hra velice pestrá, ačkoliv tam zkušenější hráč samozřejmě nic nového nenajde. Vizuál je taky moc hezký a pestrý, během chvíle se člověk podívá na celou řadu míst (nejvíc jsem si užil chatu na vidlákově). Je tu moc fajn hudba, charaktery postav jsou výrazné. Líbil se mi i závěr(y), jen mě naštvalo, že každý z konců je determinován až samotnou závěrečnou honbou za zbraní a předchozí průběh je vlastně úplně jedno, což mi přijde jako trochu podvod.
Hra je sice lineární, ale sem tam hráče pošle na takový malý openworld, kde se dají dělat různé blbosti a minihry, které jsou často poměrně dost vtipné a zábavné a jelikož já musím prozkoumat všechno co jde, svou spoluhráčku jsem tím doháněl k vzteku. A to je další věc, proč rád hraju sám. Mám rád svoje tempo a svůj styl a z tohohle jsem byl ve stresu jak já, tak ten druhý. Možnosti v rozhovorech jsou sice fajn, ale samozřejmě na výběru vůbec nezáleží, a ostatně ani na těch rozhovorech ne.
Každopádně je A Way Out moc milou záležitostí. Kdybych si to zahrál s někým, kdo by to dával s větší chutí a aspoň trochu větším umem (jakože je schopen někam jít a zároveň koukat, kam jde), kdybych měl lepší počítač a nesekalo se mi to tak a kdybych to dal na jeden dva zátahy, mohl to být fakt hodně dobrý filmově herní zážitek a je objektivně asi škoda, že takových her je tak málo. A protože si tohle uvědomuji, trochu přidávám k hodnocení nad to, jak jsem si hru skutečně užil, protože by to k ní nebylo fér.
Silent Hill