Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Need for Speed III: Hot Pursuit

  • PC 60
O sérii Need for Speed se říkalo, že liché díly jsou vždy lepší, než ty sudé. Pro jedničku to platí určitě, pro pětku bezesporu, pro první Underground také, ale od prvního Most Wanted šla kvalita série hodně dolů a špatné už jsou všechny díly stejně. Trojka se z tohoto pravidla vymyká, protože podle mě rozhodně není lepší, než dvojka ani čtyřka.

Potěšil mě výběr vozů, který je daleko lepší, než ve dvojce. Vrátilo se Lamborghini Diablo, dále se objevil také Chevrolet Corvette a vybrat si lze i z několika modelů Ferrari. Sice stále chybí jakékoli Porsche, ale spousta modelů se dá do hry stáhnout z fanouškovských stránek.

Intro je znovu nezapomenutelné a představilo mi většinu vozů, které jsou v základní hře. Hudba je znovu parádní, ale tratě, podobně jako ve dvojce, nejsou nic extra. Při samotném závodění jsem se moc nebavil a nevylepšila to ani hra za policii, což je jedna z hlavních novinek tohoto dílu. Stále tak vede jednička, se svou nezapomenutelnou atmosférou.

Pro: Lamborghini Diablo a vozy Ferrari, intro, hudba

Proti: tratě, samotné závody, hra za policii

+14

Spider-Man and Venom: Maximum Carnage

  • SegaMD 90
Tuhle hru jsem miloval jako kluk. Dohrát jí byla taková výzva, že už ani nevím kolikrát jsem se o to snažil.
Pokud jste četli můj komentář k druhému dílu, tak víte proč jsem se k této hře vrátil. Prostě nemohu uvěřit, že druhý díl navazuje na můj klenot z dětství. Který jsem si snad v hlavě nepřibarvil.

Po velkém zklamaní z dvojky jsem se musel vrátit k prvnímu dílu a zjistit jestli si pamatuji Maximum Carnage, tak jak si ho pamatuji.
Úvod hry hned dal vědět jak se věci mají pouze start a jste ve hře. Žádně Options nastavení životů, obtížnosti či Continue. Hra začíná pěknými komiksovými obrázky kde je Carnage odvážen do blázince. Z kterého během chvíle udělá kůlničku na dříví, pomůže osvobodit Shriek a jde si podmanit město.

Hru začínáte jako Spider-man ale v pozdější fázi hry máte možnost si vybrat buď Spider-man nebo Venom. První level mi ukázal, že jsem si oproti druhému dílu nic nepřibarvil. Grafika na 90léta vypadá skvěle, pohyb postavy je hezky rozkreslený. Vše je jak si pamatuji, k tomu ztráta života hned prvním levelu a pokračování se zbylou energii do druhé levelu, žádné doplnění energie mezi levely, na to se tady nehraje! Rychlá vzpomínka, že v druhém levelu polezu po stěně baráku a přitom na mě bude Shriek pálit. Jojo je to tak, ten level jsem nenáviděl a po právu, ztráta dvou životů!! Zkrátím to, skončil jsem ve 4 levelu s jedním continue.
Maxomim Carnage je velmi obtížná hra, pokud nevíte kde skrývaní srdíčka s energii, continue, speciální pomocnici, tak vůbec nemáte šanci.
Boj je velmi rychlý a je třeba si dávat bacha na jakéhokoli obejdu. I když pohybu je málo je třeba rychle kombinovat. Za Venoma se mi hraje líp sice je pomalejší ale více ubírá. Boss boje jsou dost nahraně mé nervové soustavy, obzvlášť Carnagem. Chce si to nasyslit speciální pomocníky, Black Cat, Cloak, Dagger a mnoho dalších.
Mezi jednotlivými levely stále ukazuje děj v komiksové podobě, který dokresluje celistvost hry.

Verdikt: Absolutně nechápu, jak mohlo stejné studio vydat tak dvě rozdílené hry. Maxium Carnage jen oprášilo svůj lesk a slávu!! Za to na druhý díl radši zapomenu.. Pokud máte dobré nervy a chce si dát správný Spider-manovský oldshool ve formě Street of Rage, Maximum Carnage je správná volba!! Jsem rád, že jsem si hru pamatoval takovou, jaká opravdu je!! 90%
Pokud máte na Steamu Street of Rage 3, tak stačí v workshopu stáhnou mód a máte Maxium Carnage!!

Pro: Grafika, Komiksový děj, Venom, Obtížnost

Proti: Moje staré nervy, které už to nedavají

+7

Venom/Spider-Man: Separation Anxiety

  • SegaMD 50
Jelikož nedávno vyšel nový Marvel's Spider-Man exkluzivně pro Playstation. Řekl jsem si že jsem dlouho nehrál nic se Spiďou potažmo s Venomem, který má u mě vždy přednost. Vzpomínal jsem vzpomínal, co jsem to všechno se Spider-manem vůbec hrál, The Amazing Spider-Man, Spider-Man: Web of Shadows, a pak to přišlo Spider-Man and Venom: Maximum Carnage 90tková pecka, nesmírně těžká ale skvělá. Vida vida Maximum Carnage má pokračování, které jsem nehrál.

Zapnul jsem na Steamu Sega Classic stahnul mód do Golden Axe 2 a mám Venom/Spider-Man: Separation Anxiety.
Celý natěšený v očekávaní jsem zapnul. Hlavní změna o proti prvnímu dílu byla hned v menu, možnost hrát ve dvou.
Výběr postavy Spider-man nebo Venom, výběr samozřejmě padl na Venoma. Úvodní text co se stalo po prvním díle a tradá do hry. Prvními obrázky jsem byl zděšen, co je to za grafiku, vím je to 90ková hra ale Maximum Carnage vypadal líp. Tedy co si tedy pamatuji nebo že by přibarvená vzpomínka. Vem to čert!
Opět se mydlíte ve stylu Street of rage. Pěst, chyt, přehoz, speciálka a tak jde level po levelu. Sem tam zavoláte na pomoc DareDevila, Ghost Ridera či Kapitána Ameriku a další, které ani neznám. Graficky hra vypadá tak strašně, že jsem ani nevnímal v jakém prostředí se peru. Na konci třetí mise 7 životů několik speciálních pomocníku a password v případě pokračování. V hlavě stále první díl a představu, že druhý díl dělá vše špatně. Po dvou hodinách je konec a to tak že je tam obrázek Carnage Game Complete!

Verdikt: Jsem neskutečně touto hrou zklamaný. Na druhou stranu jsem rád, že mě vyprovokovala k opětovnému hraní Spider-Man and Venom: Maximum Carnage a objektivnímu posouzení zda jsem si Maximum Carnage jen fantazíroval v hlavě nebo ne.
Všem doporučuji se této hře vyhnout a vsadit na první díl, tam nebudete zklamáni ale možná ho ani dohrajete!
Odkaz na komentář Maximum Carnage

Pro: Venom

Proti: Grafika, děj pouze v textové podobě, obtížnost a mnoho dalších

+7

Super Seducer: How to Talk to Girls

  • PC 30
Šarmantní svůdník Richard si dal jeden cíl na rok 2018. Naučit hráče počítačových her balit slečny. A co si zadal, to plní. Ve svém prvním produkovaném díle, jednoduše nazvaném How to Talk to Girls, se naučíme, jak je jistě již zřejmé, mluvit s opačným pohlavím. A to i s očním kontaktem a bez trapných chvilek ticha.

Koncept je veskrze jednoduchý. Několik různorodých scénářů, objekt(y) zájmu a vy, Richard, tedy vaše hezčí alter ego. Vašim úkolem je nechat plynout konverzaci, a snad se i zalíbit (zde potenciální partnerce). Tedy to, co většina zná i z diskuzí na herních webech a pod svým youtube kanálem. Nicméně, samičky jsou jiný level obtížnosti a najít správnou taktiku někdy dá pořádnou fušku. Na pomoc ale vždy přispěchá Richard, guru svádění, který úspěšně prolomil kód do kalhotek, a pokusí se vysvětlit situaci z jeho léty testovaného expertního pohledu.

Velkým plusem Super Seducera je to, že si je vědom svého „cringe“, tedy trapnosti, a tak se nebojí šponovat interakce ad absurdum. Richard (ne)zvládne zahrát vše, a tak stavidla trapnosti pouští na hráče jeden gag za druhým. Richard je si toho ale vědom, a s lehkostí TOG2 s plnou posádkou z těchto situací vyplouvá. Vše ale končí jaksi předčasně, ale to jen proto, že měl lišák RLR v plánu celou trilogii! Takže se naučte mluvit, další lekce bude o pokročilém svádění a sextingu na Tinderu.

Pro: vtip, FMV kvalita, zábavné

Proti: někdy zdlouhavé

+17

Call of Duty

  • PC 95
Rok 2003 přinesl opravdu obrovské množství známých 3D her, ať už špatných, průměrných nebo silně nadprůměrných, ale tak nějak jsem měl v hlavě, že nejlepší bylo Call of Duty. Z téhle značky se postupem let stal moloch, čítající snad kolem 15 her a symbol komerce a úpadu - šipka vedoucí za ruku, autoheal atd... Proto jsem se do znovu-dohrání Call of Duty nehrnul, ale po dohrání Medal of Honor a Vietcongu jsem ji dal šanci. A byla to paráda.

Jestli bych něco vytkl, tak absenci jakéhokoliv tmelícího příběhu. Místo filmečků jsou tu jen sestřihy z hry, pár dokumentárních záběrů a starých fotek. Ve hře se ujmete trojice různých hrdinů, kteří si plní své mise a ani se nikde nepotkají. Grafika je kupodivu stále slušná, Quake 3 engin byl změněn k nepoznání a hra díky tomu dokáže i nečekaně velkolepé scény.

A můžu říct, že jsem se toho, že ze mě hra bude dělat idiota bál zbytečně. Call of Duty 1 má totiž stále lékárničky, kam máte jít vidíte jen na kompasu, není tu nekonečný respawn ani checkpointy spouštějící očividný skript. Nemusíte jít stále vpřed aby se děj pohnul a dokonce je tu i pár sólových misí. Není to ani 100% koridor, ale narazíte ne nechvalně známé neviditelné zdi.

K nepřátelům ani zbraním není moc napsat, protože to funguje jak v Medal of Honor - zbraně máte 2+pistoli a sbíráte si je po padlých nepřátelích, nepřátelé jsou inteligentní, takže se kryjí, obchází Vás, hází granáty, přebíhají. A díky bohu jsou zranitelní jako obyčejní smrtelníci, pokud se dobře trefíte, jdou rychle dolů. A ještě podruhé poděkuji bohu, protože AI funguje nejen u nepřátel ale i u spolubojovníků, ani jednou se mi nestalo, že by se někde někdo zasekl. U zbraní zase platí že jsou tu různé obdoby historických pušek, samopalů a kulometů. V účinnosti jsem neviděl větší rozdíl, tudiž jsem volil to co čeho bylo nejvíce nábojů. Je tu samozřejmě míření přes pažbu, které se hodí na větší dálku, ale díky bohu na blízko se trefíte i s obyčejným zaměřovacím křížkem.

Co je na téhle hře ale parádní je vlastní náplň. Call of Duty je podobný jako Medal of Honor, ale mnohem velkolepější, inteznivnější, filmovější. Hned od začátku nabízí strhující akci, měnící se prostředí, úkoly i styl. Je tu 26 misí, které tvoří logické celky, ale v rámci nich se může stát cokoliv. Budete obsazovat vesničku, čistit ji, pak ji bránit před tanky a nakonec spěchat džípem mezi nepřátelskými pozicemi pro pomoc. Nechybí průzkum zámku, čištění obří elektrárny na přehradě, sniperské souboje, sestřelování letadel i obligátní kanály. První vrchol přichází při obraně mostu, kde se ze všech stran tlačí náckové, občas přijede i tank a musíte se udržet 5 minut. Když si myslíte že Vás nic nepřekvapí, hra Vás posadí do tanku a spolu s celou tankovou divizí čistíte nepřátelské tanky na ledových pláních a v ruinách města.

A samozřejmě nezapomenutelný Stalingrad, vrchol hry, který strká do kapsy i Omaha Beach z Medal of Honor. Davy vojáků valící se na kopec, často bez zbraní či nábojů, zato s politickými komisaři za zády, kteří střílí každého kdo chce ustoupit. Monumentální řežba, kde padají vojáci po desítkách je vrcholem 3D akcí té doby a myslím že ani o rok, dva později jsem nic takového neviděl. A jako bonus Vám hra na konci naservíruje neméně velkolepé dobývání Říšského sněmu, jehož dobytím defacto končí válka.

Zkrátka první Call of Duty nabízí zážitek srovnatelný se sledováním drahého velkofilmu, kde všechno funguje. Intenzivní akce, měnící se mise, prostředí i úkoly a pár naprostých herních vrcholů. Jedinou chybou je herní doba - v pět odpoledne jsem to zapnul, v jedenáct večer bylo dohráno. Ale pokud jsem se celých 6 hodin skvěle bavil, není to tak hrozná chyba. Pro mě 3D akce roku 2003.

Pro: Monumentální a intenzivní akce, skvělé mise, výborná AI, měnící se prostředí Stalingrad.

Proti: Krátké a bez příběhu.

+24

The Vanishing of Ethan Carter

  • PC 70
Této hře jsem se docela dlouho vyhýbal, ale když se objevila na GOGu v akci za necelé dvě EURa, rozhodl jsem se rest napravit.

Co teda člověka nadchne hned po spuštění hry je opravdu nádherná grafika, a člověku se nechce věřit, že hra vyšla už v roce 2014. Krajina působí nádherně a až fotorealisticky. Člověk by až místo hraní stál a cvakal screenshoty :-) No ale o tom hra není, že? Kromě grafiky se autorům povedlo vytvořit i velice dobrou atmosféru, protože i přes krásné výhledy do přírody má celá hra tajuplnou a lehce strašidelnou příchuť (asi způsobeno i tím, že jste ve hře absolutně sami). Ozvučení a dabing atmosféru jen dokreslují.

Pokud jde o samotné hraní, tam je to už trochu horší. Jelikož vystupujete v roli detektiva s nadpřirozenými schopnostmi, máte možnost otevírat vzpomínky a jejich správným seřazením získat výjev nastalého. Bohužel to hledání vzpomínek je trochu běhačka okolo a hledání správného seřazení. Podobně otevírání vedlejších vzpomínek je jen o běhání okolo a hledání dalšího místa ke přiblížení se ke vzpomínce. Ostatně ta samotná místa musíte objevit, a to se dá jedině tak, že prostě běháte všude, kam vás hra pustí a hledáte. Něco do sebe to má, ale bohužel hlavní důvod tohoto provedení je jeden – hra je opravdu hodně krátká, těch vzpomínek je minimum a kdyby nebylo toho zdržování, tak má člověk tu hru hotovou snad i během obědové pauzy. To je asi největší problém celé hry, grafiku a atmosféru může mít sebelepší, ale když hru máte i s volným tempem za hoďku, dvě hotovou, tak si toho hráč moc neužije.

A poslední věc co mi vadí jsou hry, u kterých se po projití dozvíte, že je vlastně všechno úplně jinak. Asi to má být ten překvapující bod zlomu, ale mne to vždycky štve. Nedávno mi to provedl Prey, a teď i Carter :-/

Takže shrnuto, za těch v přepočtu asi 40,- Kč to byla docela pohodová jednohubka s krásnou grafikou. Vzhledem k délce hry bych byl při zaplacení větší částky asi dost zklamán.

Pro: Opravdu krásná grafika, atmosféra, zvuk

Proti: Velice krátká herní doba

+20

Plumbers Don't Wear Ties

  • PC 50
Dnes již nejznámější hra na 3DO, Plumbers Don't Wear Ties, je často označovaná jako to nejhorší, co si člověk může zahrát (vedle Big Rigs, Ride To Hell a The Sniper 2). A kdo koupil hru v roce 1994 a čekal interaktivní film, ten musel rychle hledat svého největšího nepřítele, aby mu tuto nevzhlednou krabičku prodal. V první řadě nejde o interaktivní film, ale o sbírku fotek.

Takže, Voyeur, Angel Devoid nebo Man Enough, ty všechny FMV adventury jsou produkční kvalitou daleko nad počinem několika přátel z pornoprůmyslu (?). Dobře, tak kultovní Psycho Killer je na podobné úrovni, ten ovšem neměl něco, co mají Plumbers. Charisma. Ano, charisma. Tato hra je škodolibě sympatická a tak špatná a nesmyslná, že udrží pozornost až do samotného závěru. Konvence stranou, zde se tvůrci vyřádili a každých dalších pět minut vás překvapí něco, co by nenapadlo ani Treye Parkera s Mattem Stonem. Nahé scény ve sprše? Ano. BDSM? Ano. Fotky s lidmi na ulici, jen tak, při natáčení? Ano. Asiat balící vysokou blondýnu? Ano. Ponechaný vtip při přeřeknutí? Ano. Souboj vyprávěčů děje? Ano. Muže se slepičí hlavou? Ano.

Do přibližně hodiny hry (tedy „hry“) tvůrci napěchovali více obsahu, než by se mohlo čekat, a to i přes neskutečně vláčné a pomalé dialogy a intro, které trvá 15 minut. Rozhodnutí je několik, ale stojí za to. A ano, to je celý obsah hry. Tvůrci z Vladimír Peníška Corporation jsou proti svým kalifornským kolegům hotový Warrenové Spectrové a Hideo Kojimové.

Tento videoherní The Room je zabavný a zapamatovatelný. Takže svoji úlohu „entertainmentu“ naplnil, ač o dvě dekády později s tím, že nikdo by za něj dobrovolně neplatil. Vtip tedy padá na naše dědy, kteří si tento klenot v roce 1993, respektive 1994, koupili. A výkony herců? Výborné.

Don’t you like women anymore? (gasps, shocked) John, are you GAY?!

Pro: humor (lepší jak Prima Comedy Central), obal hry, BDSM

Proti: zdlouhavé scény

+16

The Train

  • PC 85
Po překrásném audiovizuálním experimentu The Light od ruského autora Sergeje Noskova přichází po roce plnohodnotná Indie hororovka The Train.

Jak samotný název napovídá, hra se odehrává převážně ve vlaku, ze kterého je potřeba uniknout. Cesta to nebude vůbec jednoduchá a za to, jak dopadne, budete zodpovědní pouze vy sami. Zamotaný příběh, který vám zaručeně nedá spát, je totiž vyprávěn prolínáním řadou hratelných flashbacků, ve kterých budete muset dělat klíčová rozhodnutí, která ovlivní samotný konec hry. Navzdory krátké herní době činící tak jednu hodinu jde o příjemné oživení znovuhratelnosti.

Flashbacky nám tedy vypráví příběh, a ten pravý horor začíná právě v pasážích ve vlaku. Nepříjemná a stísněná atmosféra ve vás bude budovat upřímný strach. Děsivé zvuky, dětský pláč a siluety postav zjevujících se v jednotlivých vagónech vám budou nahánět husí kůži. Vaší jedinou možností, jak se bránit před paranormálními jevy, je zavřít oči. A během veškeré chaosu budete muset ještě plnit celkem povedené a naštěstí jednoduché hádanky. Některé finální pasáže hry mi dost atmosférou osobně připomněli Metro 2033 nebo Last Light, na které je mimo jiné v samotné hře i odkaz. Jaký si už zjistěte sami. Hra je totiž dostupná zcela zdarma.

Hra běží na enginu Unity, a jak tomu bylo u The Light, hra opět exceluje svým propracovaným grafickým zpracováním a skvělým ozvučením. Ve srovnání s předchůdcem ještě potěší přítomnost anglických titulků. Snad jedinou neduhou jsou občasné pády hry... k mému štěstí došlo k pádu vždy těsně za automatickým uložením.

Sergej Noskov nám opět naservíroval audiovizuální orgie s tísnivou hororovou atmosférou vyvolávající upřímný strach a zamotaným dospělým příběhem vyprávěným formou hratelných flashbacků. The Train si dokonce rádi zopakujete díky několika možným koncům, které se odvíjejí od vašeho rozhodování.

Pro: Zamotaný příběh, více konců, hororová atmosféra, děsivost, grafika, ozvučení, zcela zdarma

Proti: Krátká herní doba, pády hry

+5

Vietcong 2

  • PC 70
Zatímco jednička Vietcongu udělala díru do světa, dvojka je braná jako strašný průser a tak si zase zahraju na ďáblova advokáta a budu tvrdit, že to tak hrozné není.

Příběhově je to nastejno jak v prvním díle - prostě parta vojáků a jejich mise při boji proti Vietcongu, přičemž je doprovázen i nějakými nezajímavými animacemi. Někde po cestě se ale ztratila veškerá atmosféra prvního dílu, veškerý pocit zbytečnosti Vašeho snažení a také zajímavé charaktery. Místo nich jsou tu paňácové, jejichž jména si už teď nepamatuju. Zůstala vulgarita a peprné nadávky a autoři to ozvláštnili i jednou šlapkou na začátku, celkem zbytečně.

Graficky to není žádný zázrak, ale ani průšvih, grafika šla trošku nahoru, samozřejmě špička roku 2005 jako Quake 4 byla úplně jinde, ale lokace jsou vymodelovány slušně.

Jinak tvůrci čerpali z prvního dílu jak se dalo. Takže tu je opět komando které se dá ovládat (mnohem jednodušeji) s medikem a ženistou. Nechybí tu lékárničky, zbraně zůstaly prakticky totožné, ale zmizelo sbírání vtipných intelů od nepřátel i obírání jejich mrtvol. Rovněž i nepřátelé jsou totožní, prostě kongové, kteří se umí slušně krýt, přebíhat, rozprchnout se při hození granátu či čekat připraveni za dveřmi.

Největším průšvihem je pro většinu lidí zásadní změna a to přesun z džungle do města. Ona ta džungle byla vymodelována v jedničce skvěle, ztratili jste se raz dva a tak nějak to mělo atmosféru těch válečných film o Vietnamu. Tady se celý děj odehrává ve městě a stává se z toho obyčejná střílečka, celkem dost koridorová.

Jenže jako taková mě zkrátka bavila. Budete dobývat domy, čistit ulice dům od domu, občas hledat okliku a bojovat se všudypřítomnými ťamany. Ti se skrývají v oknech, na střechách, občas za dveřmi, takže Vám občas cestu vyčistí tank, jindy musíte obsadit nějakou statickou zbraň a zažijete i zajímavou jízdu lodí. Vše končí naprosto parádním dobýváním císařského paláce, takhle si představuji skvělou poslední misi 3D akce. Boje ve městě jsou možná trošku lehčí než v džungli, ale i tak je to občas záhul.

Hlavním průšvihem tak zůstává délka hry, protože 13 misí dohrajete zhruba za 6 hodin, navíc tři z té třináctky jsou pouze povídací. Mise jsou mnohem kratší než v jedničce a zajímavý "datadisk" tj. kampaň za Vietcong skončí po hodině dříve než pořádně začne.

Resumé? Druhý díl je brutálně zkrácený, mise jsou krátké bez nějakých zajímavých úkolů, všechno je zjednodušené a změnou prostředí přišla hra o atmosféru. Zkrátka městská akce, která nemá s jedničkou skoro nic společného a vznikla evidentně pro prachy... jenže ta samotná akce mě bavila na výbornou a o to v 3D akcích jde hlavně.

Pro: Systém zbraní a spolubojovníků z jedničky, při čištění města jsem se skvěle bavil.

Proti: Příliš krátké, zjednodušené, bez atmosféry.

+17

ArmA III

  • PC 90
Arma 3 je nejmladším přírůstkem do rodiny taktické akce od české Bohemia Interactive, jejíž série válečných simulátorů započala už v roce 2001 vydáním původní Operace Flashpoint. Samotného mě zajímalo, co přináší do této chvíle nejnovější Arma oproti svým starším sourozencům. A odpověď? Těžko vylíčit tak komplexní věc v několika jednoduchých větách.

Pokud si dobře vzpomínám, tak Arma 3 vyšla v nehotové verzi. V době, kdy hra přišla do prodeje, tak takřka herně nic nenabízela. Hlavní kampaň chyběla a vývojáři slibovali její dodání ve formě bezplatného DLC (alespoň tak si to pamatuju). Co hra v té době nabízela? Byl hotový engine, možnosti, veškeré nástroje a prostředí, ale celá hra byla vesměs bez hratelného obsahu, což bylo v té době stěžejním terčem kritiky. Kritiky natolik silné, že se hře dostávalo špatného hodnocení aniž by kdokoli měl možnost si ji pořadně zahrát. Tvůrcům a vydavateli se tento krok moc nevyvedl, nicméně dnes s odstupem času už nemá smysl toto moc řešit. Rok 2018, necelých 5 let po vydání jsem se rozhodl na hru vrhnout.

Jestli je něco, co sérii Arma odlišovalo od ostatních her, pak to byl vždy neskutečný smysl pro detail a hlavně pro reálné ztvárnění toho, co hráč ve hře vidí, slyší, dělá. Každý jednotlivý aspekt počínaje zbraněmi a jejich charakteristikou, způsobem, jakým je do hry přenesen model velení po vzoru skutečných vojensko-taktických scénářů, je až zarážející. Ne nadarmo strávili vývojáři stovky/tisíce hodin přípravou a konzultacemi se skutečnými odborníky na ten či onen aspekt. Pokud jen něco, co je na hře vidět, pak je to mravenčí práce na skutečných vojenských reáliích a jejich přenesení do hry. Není to jen "hra na vojáky", je to přenesení reálných scénářů se vším všudy do virtuálního herního prostředí s maximálním smyslem pro detail.

Co bohužel už není tak slavné, je základní herní kampaň. Není špatná, ale na můj vkus se ani zdaleka nesnaží vytěžit potenciál toho, co simulátor války dokáže nabídnout. Potenciál toho, co vývojáři do enginu připravili zůstává z velké části nevyužitý, neboť singleplayerová kampaň nenabízí nic moc jiného, než celou hru z pohledu jednoho pěšáka. Opět, děj kampaně není špatný a samotnému o sobě mu nejde nic moc vytknout, nicméně pokud hráč očekává, že se přenese (mimo jiné) do role velitele tanku, mechanizované pěchoty, průzkumného nebo bitevního vrtulníku (atd. atd.), pak si může nechat zajít chuť - žádnou z těchto možností se v hlavní kampani nedočkáte. Což na jednu stranu nemusí vadit každému, ale vzhledem k potenciálu hry je to obrovská škoda.

Nelze Armě 3 a potažmo vývojářům z Bohemky upřít skutečnost, že ještě dnes po pěti letech aktivně přidávají nový content ve formě DLC, který sice není zdarma, na druhou stranu přidává do hry to, co fajnšmekrům tak chybělo. Přibylo několik menších kampaní, které do hry přidávají nové scénáře, které konečně mohou nabídnout simulátor války z jiných perspektiv než z pohledu "pěšáka". Oproti běžným (tanky, vrtulníky, speciální jednotky, mechanizovaná pěchota) lze zmínit i kampaň čistě civilní - Laws of War (odstraňovaní následků války - hledání a zneškodňování min). Nechybí nové mise či výzvy a samozřejmostí je také celá řada multiplayerových scénářů. Jediná škoda je, že většina tohoto obsahu nad rámec základní hry je ve formě placených DLC.

Abych nezapomněl, ovládání bezpilotních zařízení a jejich uplatnění v boji přináší takřka úplně novou perspektivu. Navíc v misích, které jsou kombinované, takže k jejich úspěšnému odehrání je zapotřebí klíčová souhra několika různých jednotek, přičemž každá má jinou roli a specializaci. Hráč si tak může vyzkoušet rozsáhlou misi z několika perspektiv, kdy jeho úkoly budou diametrálně odlišné, ale neméně důležité pro její úspěch. Za zmínku stojí také posun a vypilování herních mechanik z předchozích dílů, za což patří klukům z Bohemia Interactive palec nahoru.

Arma 3 je v současné době kvalitním simulátorem války, nezanedbatelnou vadou na kráse však zůstává, že hodně té "dobré muziky" nabízí až placená DLC, která celou hru staví na úplně jinou úroveň, než jakou nabízí skromná hlavní kampaň s nevyužitým potenciálem. Navzdory tomu všemu, těch necelých devadesát hodin, které jsem nad hrou strávil byl královsky prožitý čas. Stálo to často nervy, neustálé opakování, nicméně prožitek z úspěšně odehrané hry vždy zvítězil. A co hlavně, hra stále dokázala nabídnout něco nového - nové perspektivy, role, scénáře.

Pro: vypilovaný simulátor války, detaily, přenesení reálných scénářů do hry, autenticita vojensko-taktických reálií

Proti: nevyužitý potenciál základní kampaně, obsah některých placených DLC měl patřit k základní hře

+10

Crash Bandicoot 3: Warped

  • PS1 70
Trojrozměrné plošinovky si podmanily konec 90. let, a prakticky každý si mohl najít svého favorit. Někdo měl Raymana (Rayman 2: The Great Escape), další Maria (Super Mario 64), jiný zase Banja (Banjo-Kazooi). Bylo toho až až, od Gexů přes Spyra po Croca. Právě krokodýlek Croc se stal mým favoritem, a to z jednoho prostého důvodu, byl v plné verzi na přiloženém CD k časopisu Level. Mé sympatie a náhled na žánr tak utvořila poměrně nenápadná (v konkurenci) hra Legend of the Gobbos.

A v tomto kontextu jsem tak bral i Crashe. Sérii, o které jsem jen tušil, že se nachází exkluzivně na PSX a je propagovaná podivným pořadem na slovenské televizi (jak šlo ovládat hru pomocí telefonu?) nebo je často hrán hosty v Game Page. Na rozdíl od Croca nešlo o „otevřený“ svět, ale o sbírku různorodých levelů. A to mi stačilo k tomu, dále se o sérii více nezajímat. Nicméně uběhl nějaký ten pátek (přibližně 18 let), z Crashe je již kultovka (přeci jen byl na nejúspěšnější konzoli) a jednotlivé díly jsou více než kladně hodnoceny i po letech. Emulátor prvního PlayStationa funguje bez problémů, a tak přišlo rozhodnutí vyzkoušet další dnes již klasickou videohru herní historie. Volba padla na nejlepší díl, a to Crash Bandicoot 3: Warped.

Skoro dvacet let od vydání je ovšem Crash 3 jedním slovem stále výborný. Krátké levely (přibližně pět až osm minut), správně nastavená obtížnost (hráč se snadno poučí z chyb a ve hře jsou i checkpointy) a sympatické provedení (humor). V Naughty Dog našli ten správný směr, a právě zpracování, obsah a hratelnost je zde ve všech směrech na vysoké úrovni. Jednotlivé úrovně (pět „světů“ a v nich pět levelů) jsou dostatečně variabilní a moc se neopakují, nové nápady tvůrci dávkují s relativní opatrností. Rozmanitost je vyjádřena jednou klasickou plošinovkou, podruhé závody na motorce, a následně třeba útěkem před obrovským monstrem. A vždy jde o zábavu, frustrující level jsem našel pouze jeden (Road Crash). Třešničkou na dortu jsou souboje s bossy, které jsou docela nápadité, ale tolik problémů nezpůsobí.

Obsah dvaceti pěti levelů a pěti soubojů s bossy je vcelku široké spektrum. Průběžně jsem hrál po menších částech Crashe 3 celé léto a zpětně šlo o velmi povedený titul. Zvláště, když je ovládání přesné a zvuky a hudba motivující v dalším postupu. Nemohu sice udělit větší známku, jak mému oblíbenému Crocovi (8/10), ale Crash 3 mu jistě šlape na paty. Klasika, nebo dnes již i kultovní klasika, která v průběhu času na svém lesku moc neztratila.

Pro: hratelnost, hudba, rozmanitost

Proti: několik levelů

+20

Need for Speed II

  • PC 70
U Druhého dílu Need for Speed jsem ani zdaleka netrávil tolik času, jako u toho prvního. Bylo to hlavně tím, že jsem hru neměl doma, ale abych si ji zahrál, musel jsem za kamarádem. Dalším faktorem byl také fakt, že jsem se nebavil tak, jak jsem očekával a stále jsem tak upřednostňoval jedničku.

Navíc řadu ikonických vozů, jako Dodge Viper, Lamborghini Diablo, a především pak Porsche 911 Carrera, nahradil Ford, Lotus či McLaren F1. V případě toho McLarenu ještě dejme tomu, ale ty další dvě značky prostě mezi ty nejlepší supersporty nepatří. Navíc NFS bez jediného vozu značky Porsche? To prostě nejde.

Co naplat, muselo mi stačit Ferrari F50, se kterým jsem toho najezdil ze všeho nejvíce. Vyvojáři z EA Canada si i zde drží laťku a vytvořili parádní intro, což je jednou z jejich výsad. Hudba je standardně také skvělá, akorát tratě už nejsou, co bývaly.

Pro: Ferrari F50, intro, hudba

Proti: ostatní vozy, tratě

+12

Vietcong

  • PC 80
Vietcong je bezesporu legendární česká hra. Možná první opravdová česká 3D akce, pokud nepočítám "simulace" jako Operace Flashpoint nebo Hidden and Dangerous. Navíc vyšla v roce 2003, kdy se vyrojilo kolem 14-16 známějších 3D akcí a ve veliké konkurenci vůbec neudělala ostudu. Jen ji sráží pár chybiček.

O příběhu není moc co napsat, prostě sledujete rok života ve Vietnamu jednoho seržanta a kluků z jeho čety. Dá se říct, že tvůrci moc dobře věděli do čeho jdou, měli nakoukáno (Četa) a tak nechybí parádní atmosféra. Ať už jsou méně známé, ale chytlavé rockové fláky 60. let, pekelná džungle, různé vrtulníky na každém kroku, nebo zbytečnost a nesmyslnost celé války. Zatímco ve většině 3D akcí ve finále zabijete bosse a zachráníte svět, tady i přes dílčí úspěchy nakonec končíte zoufalou a marnou obranou vlastní základny.

Atmosféře pomáhá i spousta dalších věcí, jako například to hlavní hrdina rozhodně nedrží hubu a rozhodně se nestydí mluvit sprostě. Kurvama, zrmdama a prdelema se to jen hemží. Pozadu nezůstávají ani ostatní borci z jednotky a ani s nějakou politickou korektností si hra neláme hlavu a tak se Vietnamci a komouši dočkají pár moc hezkých výrazů. Celé pozadí pak výborně dokreslují deník hrdiny, spousta detailů o zbraních či pozadí celé války a brífingy a debrífingy.

Graficky už to zas takový zázrak není, ale tak co chcete vymyslet na džungli. I přes zdánlivě jednotvárné prostředí se autoři snažili a tak procházíte bažiny, říčky, různé vesničky, občas narazíte na chrám a pokaždé ta džungle vypadá trošku jinak.

Samotná hratelnost Vás usadí do židle dá pocit skutečného pekla. Vietnamci jsou v džungli schovaní, útočí ze všech stran, občas narazíte na pěkně nechutné pasti a brzy Vám dojde, že potřebujete tým. A tady funguje co nefungovalo v Medal of Honor: Pacific Assault. Lékař Vás vždy (bez keců) vyléčí, radista Vás spojí s velitelem, kterému realisticky hlásíte většinu změn. Ženista doplní náboje a stopař je základ. Zapomeňte na questovou šipku či byť jen kompas s cílem. Bez stopaře občas nemáte ponětí, kam jít, protože toto rozhodně není koridor a nebýt stopaře, bloudil bych tam ještě teď.

Bohužel tady přichází i obrovská slabina - umělá inteligence těžce hapruje. Tým se umí zaseknout, stopař se občas odmítá hnout a nějakou záhadou se častokrát tým ztratí při přestřelce a pak se najednou objeví až je po všem. Dlužno dodat, že v jiných případech mi dost pomohli.

Mise jsou obrovské, občas něco dobýváte, občas bráníte, někdy něco ničíte, zachraňujete vesničany a ke konci se vždy modlíte za záchranný vrtulník :) Jako zpestření si sednete někdy za volant auta a jindy za těžký kulomet vrtulníku, což funguje bezchybně. A samostatnou kapitolou jsou tunely, které navštívíte dvakrát je to zážitek. Klaustrofobní prostředí bez světla, přestřelky bez možnosti pohybu, obrovská bludiště a úžas (i hrdinův) co všechno ti kongové do tunelů natahali.

Nepřátelé jsou pochopitelně pouze příslušníci Vietcongu a Severovietnamské armády. Není jich zas moc, příliš nevydrží, ale zato jsou rozesetí v džungli, málokdy vidíte odkud střílí a pokud Vás překvapí, udělají s Vámi krátký proces. I pokud hrajete na lehčí obtížnost, když do Vás někdo šíje, tak se zpomalí pohyb a zhorší míření - parádní nápad!

No a zbraně. Vzhledem k otevřeným prostorům a tomu že většinou nepřítele moc nevidíte jsem oželel pušky, brokovnice a sniperku a místo toho používal různé samopaly či kulomety. Tady platí že čím větší zásobník a průraznost tím lepší. Zbraní je přehršel a jsou podle skutečných modelů. Z každého zabitého soudruha něco vypadne, spolu s příslušnými náboji a není problém v misi měnit. Můžete mít teda jen pistoli a těžší zbraň, což mi ale nijak nevadilo. Zbraň Vašeho srdce si samozřejmě můžete zvolit už na začátku ve zbrojnici, což je další fajn nápad. Míření funguje tak napůl, zblízka trefíte bez problémů, na dálku se vyplatí mířit přes mířidla, což opravdu zlepšuje šance trefit.

Zkrátka Vietcong rozhodně neudělal ostudu a je jednou z těch nejlepších 3D akcí roku 2003. Sice už s fádnější grafikou a víceméně stále stejným prostředím, ale iluzi pekla a nesmyslnosti celé války zachycuje dokonale.
PS: A samozřejmě dabing je vynikající!

Pro: Výborná atmosféra, spousta zbraní, napínavé přestřelky, tunely, hodně otevřené prostředí

Proti: Občas zlobí umělá inteligenci kolegů.

+26

Chrono Cross

  • PS1 80
Vytvořit kvalitní pokračování jednoho z nejpopulárnějších jRPG, Chrono Trigger - moc obtížnějších úkolů vývojářská studia jen tak nezažijí. Po více než pěti letech od vydání Chrono Trigger se objevil na trhu dlouho očekávaný Chrono Cross. Nepřímé pokračování, které si mělo vzít to nejlepší z hratelnosti Trigger a nasadit na to nový příběh, který se měl plně vyrovnat dnes již kultovnímu putování Crona, Marle, Luccy a dalších přátel.

Pokud nepočítáme vizuální novelu Radical Dreamers: The Unstealable Jewel (mimochodem zajímavý a nikdy oficiálně nevydaný titul, který představí hrdiny z Chrono Cross), jedná se o zcela nové zasazení a postavy. Hlavním motivem jsou ovšem paralelní světy, a to hráč nejvíce pocítí na tom, když se celá herní mapa promění (mnohokrát) k nepoznání. Pokud se o něčem vášnivě mluvilo, tak to bylo zamýšlených úctyhodných čtyřicet pět postav k najmutí do party. V realitě je tento prvek ovšem nepříliš zajímavý, jelikož si hráč najde několik favoritů a ti mají přednost. Chrono Cross je ale především velké dobrodružství, jednou se infiltrujete na pirátskou loď, podruhé zase hledáte cestu na zámek plný pastí, jindy se procházíte po slunné pláži. Momentů je opravdu dost, a klasicky pohádkový příběh s lehce naivními dialogy (přeci jen, vede je převážně 17 letý kluk) k tomu patří.

Co hráč vidí na první pohled je ale vizuální kvalita videohry. Chrono Cross je zcela nádherný, tropické prostředí, pastelové barvy a specifická pirátsko-fantasy tematika (od architektury po oblečení postav), až překvapivě so sebe vše zapadá a tvoří fungující celek. A to především i díky hudbě, znovu od Mitsudy (Fragments of Dreams), a tomu, že se vše na obrazovce hýbe a dýchá životem. Tvůrci ze Square vytáhli z již několika let staré konzole absolutní maximum, a jen málo her na systému je hezčích (snad jen Valkyrie Profile).

Vedle Xenogears, tří dílů Final Fantasy, Vagrant Story, Star Ocean II a Persony 2 to nejlepší, co se objevilo ve zlaté éře jRPG žánru. Každá z těchto her měla specifické kouzlo, přinesla neopakovatelný zážitek a vydržela dlouhé desítky hodin. Nicméně je to právě Chrono Cross, který se s Final Fantasy VII přetahuje o korunu krále role-playing her na PSX. Osobně volím FF VII (byl první), ale pravá dobrodružná atmosféra je nejvíce znát v Chrono Cross. Netřeba dalších slov, i dnes Cross neztratil moc ze svého lesku – takže vyzkoušení je stále více než doporučeno.

Pro: hratelnost, soubojový systém, vizuální kvality, hudba, atmosféra

Proti: občas zdlouhavé, není to přeci jen Trigger

+27

Zork: Grand Inquisitor

  • PC 70
Poslední roky začínám upřednostňovat adventury viděné z vlastního pohledu nad těmi klasickými (point'n'click). Nejen, že zde funguje o něco lépe spojení hlavní postavy titulu s hráčem, ale předně vzniklo, a stále vzniká velké množství titulů, které svým námětem a originalitou zaujmou. Ať už se jedná o AAA Riven a další tituly ze série Myst, historickou detektivku Black Dahlia nebo pozapomenuté a na hádanky orientované Drowned God. A právě podobně laděným titulem je i poslední vydaný Zork, Zork: Grand Inquisitor. Oproti svému předchůdci Nemesis, z dvojice s panoramatickým výhledem, je však lehce humorný a celkově se jedná o kompletně rozdílný zážitek, přestože Grand Inquisitor běží na stejném enginu a je i stejně uživatelsky pohodlný. Série se tak vrací ke kořenům, nastaveným dnes již kultovními textovky z 80. let.

Je trochu vidět, že na hru bylo méně času a tam, kde Nemesis přinesl strhující průlety krajinou, více hudebních motivů nebo i větší rozsah, tak tam dílo od Activisionu sází spíše na průpovídky sidekicka (lucerny) a předně o něco intenzivnější hratelnost. Ale je to Zork jak má být, dokonce se vrátily i textová okénka. Texty však psát už nebudete, pro interakci postačí inventář a kniha kouzel, do které budete podobně jako v Death Gate nacházet nová kouzla, která jsou zde stěžejním prvkem většiny logických hádanek. Ty však trpí kolísavou obtížností, a přestože se vše odehrává v relativně malém prostoru, něco budete řešit dlouhé desítky minut. Některé potěší také návrat bodů (do tisíce) a především smrt, která číhá na každém druhém kroku. A aby toho nebylo málo, jsou zde k mluvenému slovu i titulky.

Co se povedlo oproti Nemesis je příběh, který je více kompaktní a od první chvíle víte co a jak, a jak to i pravděpodobně celé skončí, což paradoxně pomáhá celé hře, která se tak jeví více odlehčená a netíhne k dramatickému pojetí. Rozsah celé hry je však menšího rázu, kdy dokončení trvá přibližně několik hodin (cca 5-6). Kompenzuje to však výše zmíněná přístupnost, kdy ihned víte kam dál, nebo různé drobnosti odkazující na první Zorky a žánr adventur celkově.

Zmínku si ještě zaslouží hudba, na které pracoval M. Morgan - a styl z jeho nejslavnější práce u Fallout je znát - viz Dungeon Master's Lair, Crossroads.

Celkově se jedná o velice povedenou adventuru na výborném enginu. Ten, kdo preferuje puzzly si více užije Nemesis, a ten, kdo humorněji pojaté adventury, tak Grand Inquisitora. Za zahrání však stojí oba díly, přestože se nejedná o vrchol žánru. Silných sedm z deseti (přeci jen bylo Nemesis první).

Pro: hratelnost, humor, logické hádanky, hudba

Proti: kratší rozsah

+23

Dungeon Siege

  • PC 65
Dungeon Siege je jedním z prvních akčních RPG, které mělo být nástupcem Diabla II a jeho datadisku Lord of Destruction. Podle některých se tak stalo, ale podle mě určitě ne. Jako nástupce nebo spíše pokračovatele legendárního titulu Blizzardu bych viděl spíše Divine Divinity, jež kráčí ve stejných šlépějích.

Na začátku jsem se v roli ne zrovna ukecaného rolníka či rolnice musel vypořádat s potvorami, které napadli mou osadu a následně jsem se vydal zjistit, odkud tyto bestie přišly. Hned z kraje jsem si všiml značné linearity, ale vzhledem k neokoukanému okolnímu prostředí mi až tolik nevadila.

Lokace jsou opravdu povedené a příhodně se střídají, kdy se po zelených lesích dostanu přes podzemní kobky, doly a jeskyně do zasněžených oblastí, a pak ještě mimo jiné následují močály, kanály s roboty či pouště. Při tom projdu městem a v okolí cest se dá narazit na kupce a postavy, které jsou ochotny mě doprovázet.

Musím se přiznat, že jsem skončil v některé z ledových jeskyní. Pak už mě to prostě přestalo bavit. Nepřispíval tomu ani boj, ve kterém je ze začátku téměř nemožné zemřít, protože když některá z postav padne a alespoň někdo z družiny přežije, tak se zase zvedne na nohy a peláší dál a i družinu samotnou jsem začal nesnášet.

Určitě nemůžu říci, že vývojáři udělali všechno špatně. Začátek se mi líbil, muly na tahání nalezených předmětů byly parádní a i některé z již zmíněných lokací byly skvěle navržené, ale chybělo tomu něco, co by mě hnalo dál.

Pro: začátek, různorodé lokace, muly

Proti: linearita, boje, družina

+19

Voyeur

  • PC 20
Voyeur je jedním z nejznámějších a nejklasičtějších zástupců interaktivních filmů, adventurního subžánru, zjevivšího se ruku v ruce s rozšířením CD-ROM mechanik na začátku 90. let minulého století, který v zásadě velmi pragmaticky zaplnil vzniklou mezeru na trhu s hrami, kde chybely tituly čistě na CD s obsahem, který by obhájil nutnost vydání hry na CD a podpořil tak prodej CD mechanik. Tím obsahem byla videa a zatímco si tehdy běžně vydávané tituly, sázející na animované sekvence, vystačily s několika disketami, videa měla znamenat budoucnost pro herní průmysl. Nicméně se tak nestalo a velmi brzy se i v souvislosti s boomem 3D grafiky vydávaly na CD všechny hry a nad interaktivními filmy se začala stahovat mračna ani ne rok po jejich slavném uvedení na trh.

Zatimco tituly jako Under a Killing Moon, The Pandora Directive nebo Phantasmagoria využívaly FMV jako zajímavý doplněk hry, běžný interaktivní film si obvykle vystačil s nijak komplikovaným klikáním na videa a nejinak je tomu i v případě Voyeura, což z interaktivních filmů dělá klasický příklad produktu, u kterých jejich nešťastný majitel ziská za hodně peněz opravdu velmi málo muziky. Příběh hry, byť slovo "hra" by se zde možná měla dát do uvozovek, přitom není úplně nezajímavý. Hráč je umístěn do pokoje naproti rezidenci kandidáta na prezidenta USA a jeho úkolem je natočit diskreditujíci video, které by kandidátovu kampaň zhatilo a díky tomu nejspíš došlo k záchraně světa nebo něčemu podobnému.

Hráčova interakce vypadá tak, že je možné v omezeném časovém limitu klikat na jednotlivá okna několikapatrového domu a spouštět víceméně nudná a občas i rádobylechtivá videa, pokud v pokoji nekdo je, nebo si prohíižet pokoj a nějakým záhadným způsobem na dálku nahlížet do strategicky pohozených dokumentů, které občas přinesou nějakou informaci o rodinných poměrech hlavního antagonisty, vetšinou ale nepřinesou nic a pro dohráni Voyeura nejsou vůbec důležité, protože jediným způsobem, jak hru úspěšně dokončit, je náhodou natrefit na jedno z potenciálně kompromitujících videí v posledním časovém úseku hry a následně jej jako správný novinář dodat policii, případně varovat jednu osobu před možným zavražděním. Celé to trvá zhruba 20 minut a když se nějakou náhodou úspěšné dohrání nepovede napoprvé, je nutné začít znovu a absolvovat z velké části již jednou viděné a k uzoufání nudná videa podruhé, což můze být poněkud frustrující. Na druhý pokus by již měl kladného konce dosáhnout kazdý a nevidím důvod, proč by se po jeho dosažení k Voyeurovi kdokoli vracel, protože Voyeur je naprosto tuctová záležitost, není na něm nic zajimavého a i herecké výkony jsou profesionální, ostatně účinkuje zde i několik známých jmen jako například Grace Zabriskie, tudíž se ani nelze pobavit nechtěně špatnými hereckými výkony jak tomu bylo u produkce American Laser Games a pokud si někdo Voyeura za nemalé peníze pořídil, což se vzhledem k existenci druhého dílu jistě mnohokrát stalo, nejspíš si ještě v den pořízení a následného rychlého dohrání dával prodejní inzerát do annonce a doufal, že na to nějaký podobný zoufalec skočí.

Pro: cheesy námět

Proti: herní doba 30 minut, nulová znovuhratelnost, nudná videa

+13

Silent Hill 2

  • PS2 70
Jelikož jsem tady ani v té hromadě komentářů nenašel žádný, který by dostatečně vyjádřil mé pocity ze hry, jsem nucen napsat další, vlastní. Hrál jsem PS2 Director's Cut ne-HD verzi s gamepadem v emulátoru a to hned po dohrání prvního dílu, se kterým budu trochu srovnávat.

Obě hry od sebe dělí jen 2 roky, ale rozdíl v grafickém zpracování je velmi znatelný a to hlavně z důvodu, že SH1 vyšel pro PS1 a dvojka už jen pro PS2. Příběhově na sebe oba díly nenavazují, samozřejmě stále jsme v městečku Silent Hill, ale sledujeme úplně jiný příběh, který se netýká tajemného kultu, ale soustřeďuje se více na témata psychologie postav, konkrétně deprese, pocitu viny, ztráty partnera, myšlenek na sebevraždu, hledání nového začátku a ve vedlejších postavách, které postupně potkáme, nalezneme i témata sexuálního zneužívání (Angela) a šikany (Eddie).

Díky zamotanému a matoucímu podání příběhu a výborné hudbě se podařilo navodit specifickou mysteriózní a hororovou atmosféru, která spolu s těmito dospělými, a ve hrách v té době moc neviděnými tématy, dává hře jakýsi punc výjimečnosti. Proto asi chápu ta častá stovková hodnocení, zvlášť když zde najdeme pár silných momentů úspěšně útočících na emoce hráče.

Jenže.

Pokud odhlédnu od těchto pozitiv, zůstane mi nedobrý zbytek. Na nevyladěné ovládání, běsnící kameru a omezenou viditelnost se dá zvyknout. Jenže co ve hře vlastně většinu doby děláme? Většinu času běháme po temných interiérech nějaké budovy, od dveří ke dveřím a kontrolujeme, které se dají otevřít. Otevřeme mapu a koukneme, kde jsme ještě nebyli. Nakonec sebereme 3 předměty, někam je strčíme a vyřešíme puzzle. A tak pořád dokola.

Souboje jsou špatné, nepřátelé nejsou příliš nebezpeční (spíše bojujeme s úhlem kamery, než s nimi) a v exteriérech nemá vůbec cenu se jimi zabývat, stačí jim utéct. To stejné bossové, na něž vždy funguje taktika "střílej brokovnicí co nejrychleji a pokud je třeba, jdi v klidu do zapauzovaného inventáře a použij lékárničku". Potěšilo mě alespoň, že gamepad začne vibrovat, pokud máte málo životů (cítíte tlukot vlastního srdce).

Na exteriéry se úplně rezignovalo, v prvním díle mi přišly zajímavější. Zde jsou prázdné a slouží jen jako spojnice mezi budovami. Vadilo mi i recyklování lokací, kdy nejdřív budovu projdete v normálním světě a hned potom je nutné vše projít znovu v "otherworld" verzi. Diskutabilní jsou i faktory, které ovlivňují, jaký konec hry dostanete. Jedná se o maličkosti, které hráče nenapadnou a pokud chcete získat určitý konec, v podstatě se musíte kouknout na internet.

Samozřejmě jsem po dohrání dohledával dodatečné informace na otázky, které mi zůstaly nezodpovězeny. A musím říct, že po důkladné analýze jsem trochu zklamaný a první Silent Hill hodnotím příběhově o něco výše. Oba díly jsou každopádně světelné roky nad filmovým zpracováním z roku 2006, které se vůbec nepovedlo.

Pro: Propracovaný příběh a způsob jeho podání, unikátní atmosféra, hudba, volba obtížnosti ovlivňuje řešení puzzlů

Proti: Jádro hry spočívající v ubíjejícím repetitivním běhání od dveří ke dveřím, souboje a neschopní nepřátelé, recyklování lokací, běsnící kamera, nevyladěné ovládání, způsob určování konce hry

+13

Marvel's Spider-Man

  • PS4 90
Jsou lidé, kteří jsou překvapeni z úspěchu nového Spider-Mana a pak jsou ti, kteří se další trefě do černého pro konzoli od Sony už ani nediví. Osobně patřím k první.

Spider-Man se znatelně inspiroval u výborné konkurenční Arkhamské série s Batmanem, ale vše pozvedl na další úroveň nebo aspoň na "Spideyho úroveň". Soubojový systém je na prvních pohled stejný, ale po odemknutí nových bojových pohybů či s náplavou nových nepřátel zjistíte, že je mnohem komplexnější. Spidey disponuje znatelně více pohyby, nemá vyložene "counter" na okamžité uzemnění nepřítele, ale má třeba několik pohybů pro boj ve vzduchu a pár gadgetů, které používáte jak při boji s přesilou, tak i při tichém odklízení nepřátel.
Pohyb ve hře, ať už při boji nebo jen při přesunu po městě, je naprosto famózní - rychlý, ladný, přesný a dokonce zábavný.Možnost rychlého cestování se odemkne po pár misích, ale jak se vám dostane ovládání do ruky, nebudete mít potřebu ho používat.
Po celém (docela velkém) Manhattanu se budou postupně odemykat vedlejší aktivity, kterých je dost, ale jsou velmi dobře dávkované a nezahltí vás hned na začátku. Díky mrštnosti Spideyho u několika z nich nebudete muset ani zastavit.


Spider-Man mi do jisté míry letošní God of War, který nebyl nijak převratný, ale za to vymazlený. I když mistři z Insomniacu měli znatelně víc přešlapů. Na internetu propíraná mini hra "spoj obvod" (ve stylu Bioshocku - spojování trubek) mi nijak zásadně nevadila, spíš mi tam vůbec neseděla. Co mi už vadilo víc, byly souboje s bossákama. Souboje jsou vícefázové a repetitivní. Trochu to vynahrazují QTE, které bych normálně neopěvovalm ale zde vás nechají vychutnat si krásné filmové scény (obzvlášť ten poslední opravdu stojí za to). Během hry jsem narazil na pár bugů. Když jsem čistil jednu ze základen, odhodil jsem nepřítele do beden a ten v těch bednách zůstal tak nešikovně zaseknutý, že jsem se k němu nemohl dostat. Normálně bych se tím nenechal rozhodit, ale čištění takové základy probíhá ve vlnách (1-6) a když se vám takové 5. vlně, po splnění obou "bonusových podúkolů" stane taková věc a musíte restartovat celou tuto vedlejší aktivitu, nepotěší to.

Jak jsem zmínil na začátku, osobně jsem sakra překvapený jak se nová hra se Spider-Manem povedla. Moje představa o "open world hře, ve který se týpek houpe po městě, bojuje s tuctem nepřátel a přitom střílí pavučiny" byla jasná a čekal jsem, že se dá udělat "jen dobře". Jenže, Insomniac Games ukázali i kus ze života Petera Parkera, který se po několika letech své "práce" snaží rozdělit mezi ní a svůj osobní život a právě díky tomu, že se chopíme zkušeného Spideyho, boje s přesilami nepřátel působí přirozeně. Spidey jde do soubojů s bossákama jako ostřílený a zkušený matador v boji se zločinem, takže bossové nejsou ultra-super-duper silní nepřátelé, ale rovnocenní soupeři. Plus opravdu povedený swing systém, nádherná grafika a město, které působí živě, plno narážek a vtípků na fimy nebo komiksy a .... prostě všechno se to povedlo a jedná o jednu z nejlepší a nejzábavnějších open world her tohohle roku.

Pro: soubojový systém, pohyb po městě, grafika

Proti: boss figty, mini hra, bugy

+18

Shadow of the Tomb Raider

  • PC 80
Na jaře jsem byl z nové Lary podle trailerů dost skeptický, to prostředí a hraní si na predátora mi k ní vůbec nesedělo. Nicméně jsem měl možnost si hru přednostně zahrát na Gamescomu, kde mě zhruba 30 minutový gameplay celkem bavil. Nyní mám ale stejné pochybné pocity jako zprvu. Hra mě celkem baví, ale hrozně mě štve, že si s řadou věcí vývojáři nedali vůbec záležet...

Celkově nemůžu říct ani slovo na lepší grafické ztvárnění a hra má i své dobré momenty a zlepšení. S porovnáním s předchozími tituly je tu ale dost kroků k horšímu.

K tomu lepšímu patří určitě grafika, zalidněné lokace, NPC jenž poskytují questy, více pohybu ve vodě, širší možnost skillování postavy, lepší pohyb v prostředí (např. nově zavěšování se na lano a zhoupnutí se), nakupování equipu a určitě jsem ještě mnohé vynechal.

Nicméně po celou hru pak doprovázejí mechaniky, které spíše herní zážitek otravují. Hloupost AI je poměrně samozřejmá, ale obecně je nepřátel méně a jsou často sami či po dvojicích, otočeni zády, stojí u hořlavého sudu apod., takže zabít je je dost primitivní a stačí opravdu jen luk a pár šípů. Využitelnost prostředí je minimální, hrátky na predátora a zavěšení nepřítele na laně je též minimální (mimochodem, nevidí Vás na metr ani nepřítel s termovizí).

Celé prostředí se odehrává v jedné lokalitě (Peru), což neberu jako výtku, ale ani jako plus, protože vše vypadá dost unitárně. Kdo hrál Laru z roku 2013, může namítat, že tam byl také pouze jeden ostrov, nicméně i tam se na můj vkus měnila dynamika a tématika prostředí daleko víc.

Level design hry vypadá zhruba takto: velký plácek s NPC - řada koridorů s hrstkou nepřátel a spousty naturálií pro grindování - jedna otevřená lokace s výhledem - dlouhý koridor s překážkami - navrácení se zpět do plácku s NPC. Kdo si pamatuje předchozí dvě hry, kde byla řada nepřátel, vy jste si jezdili na laně sem a tam a koukali scenérie kopců, staveb a na moře ... to se zde bohužel až na výjimky nekoná. Předpokládám, že to je kvůli výkonu, protože mezi levely je častokrát i řada zdržovacích překážek pro načtení dalšího levelu (bláto, škvíra ve zdi, přelezení stromu, další bláto).

Další bizarností je již zmíněný nucený grinding (to věčné sbírání klacků). V praxi to vypadá tak, že hráč vidí u obchodníka kus drahého oblečení s popiskem ve smyslu "hunting clothes". Za velký obnos si ho koupí, doběhne k ohni a zjistí, že je to jen recept, na který musí nashromáždit tunu vzácného materiálu. Nashromáždí, vyrobí a zas zjistí, že je to šílený kus hadru, který nedává prakticky žádné bonusové statistiky. Ve hře totiž nelze dopředu zjistit, co jak dobré, co to má za bonusy ani jak to vypadá... a že na vzhledu nezáleží? Myslím, že většina hráčů raději ocení oblečení militaristické, trekingové či roztrhané tílko než něco, co vypadá jak z Far Cry Primal.

Další paradox je, že hra používá již mrtvý systém z Far Cry, od kterého Ubisoft po x letech naštěstí upustil - hráč musí ulovit např. čtyři jaguáry, aby si vylepšil zásobník na automatické pušce. Gratuluji. Také vylepšit zbraň na max nic neznamená, protože hra poskytne novou zbraň, kterou musí hráč znovu vymaxovat. Nebo si koupí drahou zbraň a zjistí, že i na max je horší než základní. Cepín a nůž manuálně vylepšit nelze. Upgrady mají minimální kosmetický vzhled, takže po celou dobu hraní má hráč rezavý nůž a dřevěný luk.

Těch paradoxů, nelogických nesmyslů a chytání se za hlavu je tam tolik, že bych mohl pokračovat ještě na pár stránek. Ale o tom tohle není. Co chci říct je to, že nová Lara, i když třeba není tak dobrá ani akční, jako předchozí díly, tak overall je to pořád dobrá hra a stojí za to si ji zahrát. Mlátit vývojáře po hlavě s tím, že mu tam něco chybí, může každý individuálně :))
+32