Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

Ryse: Son of Rome

  • PC 65
Antický Řím patří mezi má nejoblíbenější historická období a proto jsem akční hru tohoto typu velmi očekával. Vzhledem k nepříznivým recenzím a komentářům jsem se však rozhodl počkat na cenově přijatelnější hladinu a nakonec jsem na tento titul zapomněl úplně (on také tak nějak zapadl do zapomnění). Takže byla spíše náhoda, když jsem na něho za pakatel nedávno narazil a bez větších očekávání se pustil do akce.

Když je hra zasazena do pro mě oblíbené tématiky, mám zvýšená očekávání pokud jde o příběh a kvalitu lokalit. Vždy jsem se chtěl pořádně proběhnout po antickém Římě a prožít zde zajímavý příběh plný politických pletich, orgií, násilí a velkolepé architektury. Tyto předpoklady hra naplnila sotva napůl. Velmi úzké koridory, kterýma Vás hra vede Vám vůbec nemužní ponořit se do atmosféry daného místa (především začátek a konec v Římě). Vším jen prolítnete a nemáte žádnou potřebu se příliš zastavovat. Navíc je celá hra pojata jako kombinace historie a fantasy, takže např. vylodění v Británii vypadalo spíše jako dobývání Mordoru než nějaká reálná záležitost. Moc mě ten fantasy prvek neoslovil a byl bych radši za větší historickou realističnost (také je tam řada nepřesností, např. název pro Britský York, v té době neexistoval). Stejně tak příběh, který je velmi jednoduchý a ačkoliv pracuje s několika reálnými postavami, tak je zcela ahistoricky. Na druhou stranu musím nakonec příběh hodnotit celkem kladně, především díky závěru hry a díky celkem dobrému vyprávění. Nedopadlo to pro mě tak hrozně jak avizovaly recenze. Take vynikající grafické zpracování občas nadchlo. Takže potenciál tam byl, ne že ne, ale příběh je příliš krátký na to aby se lépe rozvinul a krásně zpracované lokace jsou příliš úzké, než aby člověka vtáhli do hry. Prostě promarněná příležitost.

Hratelnost je na tom rozhodně lépe. Rubačky jsou příjemně drsné, ovládání jednoduché a efektivní. Mohla by být větší pestrost soubojových možností, paradoxně kratší délka hry je zde výhodou, obávám se, že pokud by se hra moc protahovala zábavnost soubojů by vyprchala. Také některé vložky do soubojové hratelnosti jsou zajímavé (ovládání formace legionářů, včetně známé želvy, vrhání pilum atd.), avšak mohli se také rozvést více. Určitě zde pomáhá vynikající grafika, která soubojům dodává velmi dobrý vizuál. Škoda těch stále se opakující ksichtů nepřátel...

Souhrnně lze říci, že tato hra rozhodně není odpadem a měla poměrně silný potenciál stát se opravdu kvalitní historickou hrou. Bohužel lokace krásné, ale příliš úzké, příběh zajímavý ale příliš jednoduchý a krátký, nejasný koncept toho zda jde spíše o historickou nebo fantasy hru, souboje zábavné ale po čase repetitivní... Vychází z toho pouze mírně lepší průměr.

Pro: Grafika, souboje, příběh nebyl nejhorší

Proti: Lokace jsou jen úzké koridory, nepovedené míchání historie a fantasy, celkově nevyužitý potenciál

+11

Medal of Honor: Pacific Assault

  • PC 55
Druhý díl Medal of Honor mě v hlavě moc neutkvěl, snad jen tím že mě to nebavilo. Není divu, druhý díl je průser jak prase, ve kterém tvůrci vyhodili všechno zajímavé z jedničky a přidali absolutně dementní snahu o realismus.

Přitom příběhově by to nebylo špatné. Jsou tu filmové sekvence střídané s dokumentárními scénami, čtveřice hlavních hrdinů s Vámi jde celou hrou. Je to sice klišé (všechny ty řeči o bratrství, vtípky, ukazování fotek milé) a kýč (americká vlajka na konci!) a hojně si to půjčuje s Pearl Harbour i Bratrstva neohrožených, ale čert to vem. Horší je, že narozdíl od jedničky v podstatě o nic nejde, prostě dobýváte nějaké bezejmenné ostrůvky uprostřed ničeho.

Graficky je to už horší. Ani jednička nebyla úplně zázrak, dvojka vypadá víceméně stejně a v konkurenci dalších 3D akcí roku 2004 vypadá jak chudý příbuzný.

Velkým průserem je samotná hratelnost. Ale začnu pozitivně tím co se mi líbilo. Neustále máte po ruce jednotku ve které je medik, který Vás párkrát za misi uzdraví a když máte štěstí tak i vyléčí. Členové jednotky můžou být zraněni, ale medik je dá dokupy, takže se o ně díkybohu nemusíte starat. Jednotka má občas světlé, občas horší chvilky, ale většinou se o sebe postará a nemáte pocit, že celou vesnici čistíte sami.

A moc se mi líbil nápad se skrytými úkoly a hrdinskými činy, na základě čehož Vám přibývají medaile a památeční předměty, o to více mě naštvalo, že celá mise Guadalcanal je zabugovaná a z 8 splněných vedlejších úkolů se započtou tři.

Horší je samotné prostředí, většinou jdete pořád tou samou džunglí, kterou střídají chatrče a ve finále se podíváte pro změny mezi zákopy a ruiny. Ani stopa po rozmanitosti prostředí jedničky či nedejbože zajímavých úkolech, z 99% budete prostě ničit.

A naprosto zásadní průser je samotná akce, kterou zabíjí nedomrlý pokus o realismus. Takže unesete jen dvě zbraně a když si tvůrci usmyslí, tak strávíte půlku jedné celé kampaně s naprosto nepoužitelnou puškou. Většina zbraní má hned pryč zásobník, ale nepřátel je hodně a zatímco NEKONEČNĚ dlouho přebíjíte, vrhnou se na Vás japončíci ze všech stran s bajenoty.

A především netrefíte ani vrata od stodoly! Než se dostanete stabilně k samopalům, budu se Vám stávat, že zaměříte puškou nepřítele, budete ho mít v kříži, vystřelíte a nic. Když už jsem netrefoval pomalu ani na dva kroky, popadlo mě zoufalství a začal jsem likvidovat nepřátele bajonetem. Nefungují ani ostatní věci - zaměřování přes hledí Vám zakryje zbraní půlku výhledu, stacionární zbraně jsou ještě nepřesnější než ty obyčejné a navíc se při palbě bůhvíproč rozostřuje obraz. Navíc nepřátel je opravdu hodně, zhusta se respawnují, v džungli nejsou většinou ani pořádně vidět a tak místo na své schopnosti budete často spoléhat na jednotku a hlavně na medika.

Aby to nebyla nuda, tak první mise (útěk z Pearl Harboru) je jiná, ale je to totální chaos, navíc jeden z vedlejších úkolů je sestřelit 60 Zer (a realismus dostává pěknou sadu). A pak si pro změnu vyzkoušíte pilotování letadla (jako mariňák, realismus je definitivně v prdeli), se kterým máte třeba potopit křižník a letadlovou loď. Špatně se to ovládá a se 4 bombami a torpédem se mi to ne a ne podařit a tak sem si asi po 100 pokusech odletěl do dáli a začal pálit kulometem, aby zničil otravné věžičky - a najednou asi po minutě je loď v plamenech!! Chachá, prej realismus.

V druhé půlce se dostanete k samopalům a ke konci to zaměřování nějak zázračně začalo fungovat (nebo jsem si zvykl), takže mise na Guadalcanalu a hlavně celá poslední brutální řežba na Tarawě mě celkem bavily. Ovšem i přes pár zajímavostí je dvojka jen slabým odvarem prvního dílu s naprosto nefuknčním bojem.

Pro: Filmový nádech, medik a jednotka o které se nemusíte starat

Proti: Nefukční míření, pomalé přebíjení a vůbec nefunkční boje. Stále stejné prostředí i úkoly.

+13 +14 −1

For Honor

  • PC 70
Vzhledem k tomu, že For Honor byl několikrát zadarmo v základní edici, tak jsem se do něj pustil i já. Z počátku jsem byl rád, že dostanu AAA hru zadarmo a tiše jsem litoval všechny, kteří v době vydání zaplatili za hru plnou pálku. Otřesná představa.
Jak už zmínili ostatní. For Honor operuje se skvělým nápadem, ale ten nápad není přímo ze stáje Ubisoftu. Pokud si dobře pamatuji, tak jako první se se stejnou mechanikou vytasilo Chivalry. V podstatě je to tedy Chivalry s obrovským budgetem od AAA studia. To ale určitě nenapadlo jen mě. Šel bych ale sám proti sobě, kdybych tvrdil, že mě souboje ve For Honor nebaví. Už v Chivalry tento způsob boje působil groteskně legračně. A když jsme u té grotesknosti, tak pojďme na kampaň.
Je to blbý. To víme všichni. Není třeba nic skrývat. Nemohu se ubránit dojmu, že kampaň ve For Honor působí jako prefabrikát ostatních Ubisoftích her. Ten příběh je totiž prázdný, jako třináctiletá blondýna s Gucci kabelkou a makeupem. Co je horší, tak se bere šíleně vážně. Sem tam se prohodí drsňácká hláška, která působí v tom všem jako pěst na oko. Pěkně to autoři dokrmí tichem, takže hláška se pěkně rozlívá ve Vašem cringe výrazu. Takových chvilek je naštěstí málo. Celá krátká (díky bohu!) kampaň tedy působí jen jako ("překvapivě") utahaný tutorial. Proč? To vážně světová firma nedokáže sehnat talentované scénáristy? A když nedokáže sehnat, tak proč tam vůbec tu kampaň dávají? Nějaký ten základní tutorial hra obsahuje už ve výcvikové části. Tahle zbytečná obsahová vata už mi začíná lézt krkem. Kromě oceli totiž z kampaně neodejdete s pozitivním pocitem. Tím se dostáváme k mikrotransakcím (tu tu tuuuuuuuu!).
Teď byla několikrát hra zadarmo, ale v době vydání jste vyplázli 60e a zjistili, že For Honor má mikrotransakce. Nutno dodat, že ty částky, které si přejí dostávat, nejsou vůbec malé. Tohle se prostě k AAA hře nehodí. Vzhledem k tomu, co vlastně mikrotransakce nabízí (měnu a balíčky hrdinů + samozřejmě variace lootboxů), si přeci nemohou účtovat takovou částku za hru a ještě ji vydávat v tolika edicích. To je přeci totálně na hlavu. Ano, dá se to vygrindit, ale tím samozřejmě hra ztratí dech a z bojového systému se stane jen nezáživné UHO (pozn. univerzální hnědá omáčka). K dispozici tak ze startu máte z každé frakce jednoho bojovníka. Ostatní si můžete koupit za pracně získanou ocel. Všichni už asi slyšeli o tom, jak dlouho potrvá získat patřičnou měnu, takže se k tomu asi není třeba vyjadřovat. Chápu, že cílem hráče by nemělo být odemknout vše. Průser je, že Vám jsou to měny neustále předhazovány skrz rozkazy, které fungují jako hlavní zdroj oceli a zkušeností. Za všechno dostáváte ocel a zkušenosti. Se zkušenostmi je to ok, ale oceli dostáváte tak malé množství, že herní ekonomika působí jako kurz koruny proti yenu. Kdyby se tedy zrušila měna oceli, všechny postavy se odemknuli a vy jste jen sbírali zkušenosti a vybavení, tak se upřímně hovno stane.
Stěžejní bod je multiplayer. To víme všichni. Je zarážející, že si tak velké studio nedokáže pohlídat chod serverů. Častokrát se Vám hra odpojí a to fakt není fajn pocit, protože za odpojení ze hry nedostanete absolutně nic. Tedy kromě frustrace. U té frustrace bych rád ještě zůstal. Mód nadvlády je klasické zabírání bodů, ale funguje to tak, že parta přiběhne na jeden bod a rozseká v přesile nějakého cápka. Kdo se nedrží s ostatními, tak dostane velmi nepříjemnou čočku. Což je samozřejmě frustrující, ale logické. To však neomlouvá to, že hra s tím nic nedělá. Nijak Vás netrestá, když sesázíte ve čtyřech jednoho cápka. Prej For Honor...
Tudíž nám zbývá duelový mód. Ten funguje vlastně skvěle. Záleží na hráčových schopnostech a hlavně reflexech. Tam se ukáže, jak jste dobří. To tu už ale skvěle popsal Témos. Není třeba se dál vyjadřovat.
Jak bych to shrnul? Nestojí to Váš čas ani peníze.

Pro: duely, soubojový systém, grafika, optimalizace (opravená), úprava hrdinů

Proti: boj proti více hráčům, nestabilní servery, výplňový obsah, mikrotransakce, příliš patrná snaha o nefér vydělávání na hráčích

+9

Firewatch

  • PC 80
Firewatch je další z hrou z řady walking simulátorů. Tomu, kdo tento styl her nemá rád, se jistě nezavděčí, ale pro nás ostatní by bylo určitě na škodu minout tento zážitek. A zážitek myslím opravdu vážně, ve vší počestnosti.

Henry nemá zrovna jednoduchý život a jako skvělou možnost, jak si pročistit hlavu a oprostit se od všech špatných myšlenek, vidí příležitost stát se strážcem parku. Je tu sám, dohlíží na celý park a jediná osoba, se kterou je v kontaktu, je dohlížející nad další částí parku, jistá Delilah.
S D. se postupem času sžíváte, povídáte si intimnější věci a prožíváte spolu situace příjemné i nepříjemné. A vlastně dojde i na to, že tak sami ve svém revíru nejste.

Mapa samotná je poměrně velká, v každém případě zde nejde příliš zabloudit. Procházíte po cestičkách, kde, i když se to může zprvu zdát opačně, není mnoho manévrovacího prostoru a snažíte se vypátrat zprvu běžné "záhady", později však začne situace houstnout.

Firewatch je skvělým relaxačním zážitkem, kde však nechybí sem tam i nějaký ten pocit napětí. Někdy je možná toho lítání dokola trochu víc, než by bylo záhodno, ale nenechte se tím odradit. Když už se máte vykašlat na reálnou procházku prosluněnou krajinou, tak tohle je alespoň solidní alternativa. Ale pozor, tady na hospodu nenarazíte.

Pro: Krásné prostředí, komunikace s Delilah, atmosféra, hudba a ozvučení

Proti: místy trochu zdlouhavé

+24

Killzone

  • PS3 70
Při hraní první mise jsem si nemohl nevzpomenout na Shellshock: Nam '67. Hra běží na stejném enginu a i ten pocit ze střelby je prakticky totožný. Jedná se o solidní retro a donutilo mě to zavzpomínat si na staré časy strávené u kamaráda při paření her na PS2.

Ale nechme nostalgie. Hrál jsem HD verzi, tedy remaster do 720p. Původní Killzone jsem v minulosti nezkoušel, ale Killzone HD vypadá velice solidně i dnes. Nemile mě však překvapily časté propady snímků (např. při pohledu na oheň, ale často i bezdůvodně). Ukazuje to na velice lajdáckou optimalizaci, obzvlášť když víme, co všechno stará PS3 dovede. U hry stavící na precizním ovládání je tohle problém.

Hra se skládá z 11 misí, navíc ještě rozkouskovaných do několika sekvencí rozdělených loadovacími obrazovkami. Zatímco v první polovině jsou tyto sekvence kratší, některé trvají dokonce okolo 5 minut, v pozdější fázi jsou o mnoho delší. Obtížnost je zprvu velice nízká a asi i díky naprosto vypatlané AI jde likvidace Helghastů jedna radost. Někde zhruba v polovině hry ale velmi přituhne. Základní bojovníky nahradí obrněnci, kteří vydrží klidně i celý zásobník z kulometu a zmrdi s granátomety, které jsem až do finální cutscény proklínal. Obtížnost je navíc zvýšena delšími misemi, přičemž některé jsou naprosto bez checkpointu a při neopatrném hraní není problém přijít třeba i o půlhodinový postup. Největší krize přišla v misi v bažinách, kde je obtížnost navíc zvýšena klasickým neduhem, který se objevuje u některých starších 3D her: mlha. Hráč totiž nevidí v mlze nic, AI vidí všechno. Přiletivší granát kdesi z dáli a jistý instakill tak mnohdy opravdu nepotěší.

Kdo čeká bezmyšlenkovitou rychlou FPS, tak bude nejspíš zklamán. Killzone je pomalá hra, kde nebezpečí představuje každý nepřítel, obzvlášť v pokročilých částech hry. Hráč je tlačen do opatrného postupu a preciznosti, což může být někdy u hraní s ovladačem problém. Nehledě na otravně nepřesné zbraně a již zmiňovanou optimalizaci. Naštěstí AI je natolik debilní (srsly, horší AI jsem v akční hře snad neviděl), že se i ty nejtužší situace dají nějakým způsobem zvládnout. Chce to ale určitou trpělivost. Hra se pak odmění parádním pocitem ze střelby (i animace zbraní jsou lahůdkové a nemohl jsem si nevzpomenout na Chasera) a syrovou atmosférou válečného konfliktu, který chvíli připomíná 2. světovou válku, chvíli zase Vietnam a přesto se odehrává na cizí planetě v daleké budoucnosti. Hra se ale velmi drží při zemi a kromě několika výsadkových lodí a zlovolného looku nepřátelských Helghastů to moc sci-fi hru nepřipomíná. Tím je ovšem paradoxně Killzone dost originální.

Potěší proměnné prostředí. Hráč navštíví jak ruiny města, tak třeba lesy, pustiny, polní tábory, džungli, ledové pláně a na závěr mají tvůrci připravené i malé překvapení. Design je zajímavý, občas málo členitý a neinteraktivní, ale to se dá od hry z roku 2004 očekávat. Herní náplň je prakticky jen o střílení, ale při správném dávkování nuda moc nehrozí. Příběh je velmi zapomenutelný a přišel mi i trochu nevyužitý. První Killzone působí spíš jako menší a komornější ochutnávka něčeho většího. Lore má rozhodně na víc.

Abych to shrnul. Chápu ony rozpačité recenze, které hra obdržela. Killzone má skutečně dost nedostatků. Od clunky ovládání a pohybu, určité pomalosti až po vypatlanou AI. Má ale i svá pozitiva. Takhle syrovou válečnou atmosféru hráč ve sci-fi střílečce jen tak nezažije a takhle poctivou a uspokojující střelbu jakbysmet. Kdo se obrní určitou trpělivostí, tak se mu hra odmění velmi dobrým 12h zážitkem ze staré školy.

Pro: syrová atmosféra, pocit ze střelby, hratelnost, solidní délka, vylepšená grafika, rozmanité prostředí

Proti: optimalizace, pitomá AI, občas uměle a neférově zvyšovaná obtížnost (mlha, granátomety, absence checkpointů)

+13

Unavowed

  • PC 75
Z mého subjektivního úhlu pohledu je urban fantasy horror jeden z nejatraktivnějších žánrů, at už z odvětví literárního, filmového nebo herního. Problémem je, že produktů zasazeného do tohoto prostředí, v žánru, který v poslení dekádě poněkud stagnuje, je jako šafránu. A ty kvalitní (herní) by jste spočítali na prstech jedné ruky. Konkrétně je řeč o sérii Blackwell. Které jsem se, i přes její zasazení, vyhýbal jako kazatel putyce - hlavně díky jejímu obstarožnímu grafickému hávu.

To však není problémem Unavowed, která běží v rozlišení dvojnásobně větším, než její předchůdci z Blackwellu. Prostředí je detailní, postavy vyhlazenější a celkově je to pěkně stylizované a moderní i přes fakt, že se stále jedná o pixelartový styl.

Počátek příběhu vás udeří jako blesk, doslovně. Vyberete si pohlaví a zaměstnání (polda, barman, herec), které určí úvodní scénu/prolog (podobně jako v Dragon Age: Origins a přidá vám do vašeho repertoáru možností určité odpovědi v rozhovoru, které vám mohou či nemusí pomoci ve vašem, přibližně 5 hodinovém, duchařském putování. Ústřední skupina postav je velmi zajímavá a exotická. Každé pošahané individuum má své slabiny, své přednosti, pochybnosti a historii, kterou je zábavné zjišťovat a odkrývat. Lehký RPG prvek v podobě vybírání partnerů na mise pak hře dává neobvyklý aspekt znovuhratelnosti (jiné dialogy, řešení hádanek apod).

Z hlediska samotné hratelnosti NENÍ Unavowed "klasická" klick and point advetura. Na kombinaci předmětů můžete rovnou zapomenout, stejně tak na bezedné kapsy vašeho hrdiny/hrdinky. Hádanky jsou, na úkor oné znovuhratelnosti, velmi přímočaré a jednoduché.

Ve výsledku mě Unavowed nezklamal. Kvalitní scénář, zajímavý příběh a hustá atmosféra mi dali to, po čem mé srdce lačnělo. Objektivně lze snad kritizovat jen krátkost, jednoduchost hádanek a občasné kolísání kvality nahraných dialogů, jenž někdy zní jako z kvalitního studiového mikrofonu a někdy zase jako by herec mluvil do telefonu zrovna ve chvili, kdy trůnil na hajzlu. Tak či onak doufám, že se z Unavowed vyklube další série, jelikož potenciál postav i světa je nemalý.
+14

Medal of Honor: Allied Assault

  • PC 90
Nejsem zrovna úplně fanda her z druhé světové a tak jsem se znovudohráním Medal of Honor docela otálel. Ale klasické 3D akce už mi pomalu dochází a tak volba padla na tuto hru.

Medal of Honor byla v roce 2002 veliká událost. Nebyl to komplexní válečný simulátor, stále se jednalo jen o tradiční 3D akci s poměrně koridorovou hratelností, ale iluze byla dokonalá. Spousta možností, spolubojovníci, navazující mise, pocit že jste tam jako jeden z mnoha. Příběh tentokrát rozebírat nebudu, protože prostě není. V šesti kampaních máte vždy nějakou dějovou linku uvedenou brífingem, je tu krátké intro, žádné outro a jeden hrdina poručík Mike Powell. Toť vše, nicméně myslím že to i docela stačí.

Grafika mi po dohrávání novějších her už tak skvělá nepřišla, řekl bych třeba NOLF 2 ze stejného roku vypadal o fous líp, i tak to vypadá stále slušně a většina prostředí je vyobrazena přesně tak jak by měla být.

Důležitá je ale hratelnost, která je parádní. V rámci každé kampaně máte spoustu misí, které plynule navazují a ve kterých si vyzkoušíte válku ze všech stran. Budete bloudit lesy, infiltrovat základny, procházet opuštěná stavení i rozbořená městečka. V jedné z misí projdete ruinami plných sniperů, abyste o něco později nasedli do tanku a triumfálně likvidovali domy plné vojáků i nepřátelskou těžkou techniku. Nechybí stealth mise, bude krást dokumenty, sabotovat zařízení, vyhazovat do vzduchu tanky i celé budovy, zachraňovat zajatce či starat se o spolubojovníky. Komu by to bylo málo, může se pokusit o získání některé z 8 medailí, většinou za to že splníte něco nad rámec povinností.

A pak je tu nezapomenutelný herní vrchol, který bohužel přichází už v 3. misi - invaze na Omaha Beach. Výsadkové čluny blížící se k pláži, ostnaté dráty, kulometná hnízda, spojenci padající po desítkách a pocit neskutečného štěstí, když se konečně z toho pekla dostanete. Prostě Zachraňte vojína Ryana jsme si v roce 2002 mohli vyzkoušet na vlastní kůži a v té době to byl neskutečný zážitek.

Vzhledem k zasazení hry jsou nepřátelé jen skopčáci, kteří se umí krýt, spolupracovat, občas hodí granát a mají zatraceně přesnou mušku. A hlavně moc krásně hulákají v němčině. Na jejich likvidaci využijete jednu z 5-6 zbraní a autoři na to šli lišácky. Základem je pistole, puška, lehký a těžký samopal a granáty, ale v každé misi jsou zbraně trochu jiné. Pistole může být s tlumičem (paradoxně nejsilnější zbraň ve hře), puška normální či odstřelovací, samopaly máte také pokaždé jiné. Občas dostanete i raketomet na likvidaci tanků či brokovnici na čistku německého stavení. Zbraně jsou přesné, příliš nekopou, skopčáci něco sice vydrží, ale ne zas příliš, zkrátka boje jsou ideální, vyvážené, ani přiliš lehké ani těžké - což ovšem neplatí pro boj se snipery, tady jsem tvůrce trošku proklínal.

Shrnutí: I přesto, že válečné hry moc nemusím, u Medal of Honor jsem se ani na chvíli nenudil, mise a úkoly v nich jsou různorodé, boje intenzivní ale férové a Omaha Beach nezapomenutelná. Vzhledem k tomu, že tady vznikl v podstatě nový žánr, troufám si říct, že jde o 3D akci roku 2002.

Pro: Rozmanité mise a úkoly, na svou dobu převratné, parádní přestřelky, Omaha Beach.

Proti: Absence výraznějšího příběhu či hrdiny.

+16 +17 −1

Quake

  • PC 70
Doom je dokonalý v akční rychlosti a v brutálně krásných nepřátelích. Doom je Romero - živá, výsměšná jízda jako simpsonovskej halloweenskej speciál z 90ejch, kterej napíšou pouze kluci kolem 20 a žádná žena. Quake je Carmack - temná, zlověstně tichá, gotická kobka ve který běhá úžasně podmanivě ovladatelnej anonym. Dodnes jsem z žádnýho FPS neměl tak specificky hmotnej pocit jak z Quaka. Je to tužší, ale o to víc ty polygony váží a navíc snad stále nepřekonanej air control: odkaz (potažmo mouse control). Prostorově mistrovská simulace. Dva Johnové - jeden džin hratelnosti, druhej kódu.

Edit 2020: Dohráno podruhé a naposledy. Byl jsem na vážkách tomu dát 6, ale budu uctivý ke klasice. Když si Quake - minecraft engine správně poštelujete, vypadá to pořád skvěle (viz. Odkazy). Přirozené světlo o kterém si Doom mohl nechat zdát, barvy vitrážových oken a hlavně to prokleté 3D. Mapy byly kvůli slabšímu hardwaru omezeny velikostí (1.4 MB - i proto se hýbete pomaleji, aby to nebylo tak poznat - další faktor, který přispěl k fenoménu strafejumpingu), engine se vyvíjel příliš dlouho na úkor hry a Carmack definitivně převzal otěže nad id (nechal v kanclu strhnout stěny, aby měl všechny na očích; uděloval známky jak kdo pracuje - Romero dostal C - a co odmítl naprogramovat, to tam jednoduše nebylo - akční tlačítko kupř.). Lvl design je v Quakeovi prostě jen tak pro radost. Úrovně sou malý, fádní a docela hezký, ale můj ty Tondo..co by se s timhle dalo vyrobit! Díky nové vertikální dimenzi úplně vidim ty spirálovitý katedrály, zacyklené systémy teleportů, multiúrovňové páternostery, grandiózní dómy, zatopené katakomby, rocketjumpingovou "Relativitu" M. C. Eschera, cestování časem (Romerův nápad jak sjednotit nesourodý design) a etc. ad infinitum. A vono prd. Dva naprosto lamácký bossové, skvadra nejhnusnějších monster v dějinách (legendárně Spawn - něco tak kentusáckýho a otravnýho nevymyslíš) a arkádově nudnější arzénál něž v Doomovi (hřebíky jsou dobrým symbolem, protože slouží hlavně k předvedení 3D techniky; jako celá hra).

Žádná tragédie se ale každopádně nekoná. Komunita si to časem jako vždycky pofelila (Arcane Dimensions), jen tak mimochodem tu vznikl esport (čemuž šel id přirozeně naproti) a kdo chtěl pořádnej singl, ten samý rok vyšel Duke Nukem (a hned příští ještě lepší Blood) kterej byl v level designu o generaci napřed. Kéž by všechny hry selhaly tak dobře jako svého času Quake.

Pro: Multiplayer.

Proti: V podstatě jen delší tech demo.

+19 +20 −1

Dyna Blaster

  • PC 70
Letos jsem se nějak rozjel a za posledních čtrnáct dní dohrál tři mé herní resty. Po Pohádce o Mrazíkovi, Ivanovi a Nastěnce a Duke Nukem: Manhattan Project je to Dyna Blaster, jeden z nejznámějších dílů série Bomberman a zároveň jediný, který jsem z této série hrál.

Když pominu prostředí a zjednodušenou formu, je příběh podobný tomu z Prince of Persia, akorát nezachraňuji princeznu, ale dceru uznávaného vědátora. Tvoří ho však jen úvodní a závěrečná animace a jinak jde celou dobu o likvidaci zdí a nepřátel pokládáním bomb.

Každé bludiště je náhodně generované, což je na jednu stranu skvělé, ale na stranu druhou se mi často stávalo, že jsem se objevil v blízkosti nějaké potvory přelétávající zdi a zbytečně jsem přišel o život, aniž bych s tím mohl něco udělat.

I když byly levely plné nepřátel a nové si šlo ještě přivolat odbouchnutím východu, nejčastěji jsem se zabil sám, protože jsem se špatně postavil anebo si neuvědomil, že jsem právě sebral vylepšení a výbuch mé bomby má větší dosah. Až na posledního záporáka mi ostatní nepřišli tak těžcí na poražení, některá kola mi dala zabrat daleko více.

Ozvučení je skvělé a výborně se ke hře hodí a i hudba je povedená, jen je škoda, že mi často vypadávala a byly slyšet jen výbuchy a zvuky nepřátel. Sigleplayer je krátký, ale podle mě plně dostačující a když je chuť strávit s Dynou ještě více času, je tu ještě skvělý multiplayer.

Pro: animace, hratelnost, ozvučení včetně hudby, multiplayer

Proti: nevychytané náhodné generování, hudba často vypadává

+18

The Witcher

  • PC 80
První Zaklínač je v komunitě fanoušků Sapkowského světa tak trochu kult. Nechápal jsem proč, každopádně bych si nemohl říkat fanda Zaklínače, kdybych projel pouze Divoký Hon. První věcí je samozřejmě grafika. Ta je právě dost "meh" a když to srovnáte s o rok starším Crysis, není sporu o tom, že skrz tuto stránku hra nezískala chválu, o které jste slyšeli. Trissiny nalejvárny jsou nepochopitelně nízko, což je podivné, protože ostatním ženštinám visí tak akorát. Charaktery mají navíc pouze několik modelů tváří. Extrémních detailů se taky nedočkáte, ale aspoň je to tak osobité. Díky absenci živých barev vývojáři alespoň nastínili pořádně chmurnou atmosféru, která podle mě prvního Zaklínače dobře charakterizuje.

Z herního hlediska bych to neviděl taky nějak valně. Celý soubojový systém spočívá v kliknutí ve správný okamžik. Občas přepnout na správný bojový styl z celkových 3 možností nebo zvolit správně znamení. I tak jsem měl občas problémy, ale zvyknout se na to dá. Na bojový systém navazují talenty, u nichž je někdy důležité prostě vědět, do čeho bod vložit. Např. bylinkářství, bez kterého si prostě neuvaříte ani hovno, když nevíte, co je která rostlina. Dále oleje a podobně. Jednoduše by si začátečník mohl říct: "Však ty šmejdy usekám xmrti, ne? Na co volej..." No... neusekáte. ALE! Dá se na to zvyknout a postupně tomu přijdete na chuť a nakonec budete házet saltíčka jak pán zaklínač.

Hra jako taková, je docela dost dlouhá. Hlavní dějová linka probíhá stylem pátrání a zároveň objevujete věci z Geryho minulosti. Do toho se vám plete dost vedlejších úkolů, či zakázek a kostkovým pokerem samozřejmě nepohrdnete (hudba je u něj mistrovská). Ač se zdál v průběhu hry příběh spíše osobní, má nakonec krásný přesah až do Divokého Honu, což jen utužuje temnou atmosféru. Bohužel není na výběr z mnoha vybavení a za hru lze získat snad 3 equipy. Alespoň je získání nového meče nebo kalhotek o to uspokojivější.

Co mě ale po 2, 3 kapitolách přestalo bavit, bylo chození. V prvním díle není Geralt zaklínačem, zabijákem nestvůr, ale turistou profesionálem. Při plnění úkolů jsem nachodil snad světelný rok. Taky mi občas padaly vlasy z toho, že některé souboje byly prostě o štěstí a ne o schopnostech hráče. Bestie nebo Kostěj mi málem uhnali infarkt a to jsem mladík a hrál jsem na normal. Asi git gud... Jinak jde ale o atmosférickou hru, s příhodným soundtrackem a naprosto geniálním českým dabingem (schovejte ženský..). Zaklínač nemusí být nutně skvělá hra, ale právě tyto jeho atypické prvky jej dělají pro mnohé kultovní záležitostí. A já souhlasím, ač mám pár výtek. Je to totiž srdcová záležitost a pro fandu zaklínačského světa dvojnásob.

Herní výzva 2018 - Lidem vstup zakázán

Pro: Dabing, atmosféra, postavy, příběh, kostkový poker

Proti: Chození, chození a chození, boj není úplně o skillu

+33

Half-Life 2

  • PC 60
Sledovat Scottův komentář nebo jeho Machinima filmečky mě bavilo mnohem víc než hra. Subjektivně dlouhá repetitivní nuda. Profi práce každým coulem v prostředí pečlivého technorealismu, toť vše. Jednička i dvojka (když vydali 25th zahrál jsem originál po letech znovu na hard a musim uznat, že gunplay i pacing jsou velmi zábavné - naopak u dvojky dám stále ruku do ohně, že je to nuda - tak výraznej kontrast mezi 1 a 2 jsem zpětně nevnímal; koment každopádně kritizuje hlavně nadinterpretaci značky jako celku).

Edit 2021: Dohráno do Ep 2. Celá série je ukázkou velmi profesionálního přístupu. Source, modely, animace, zvuky, hratelnost - takhle by to mělo vypadat. Casual, ale profesionální s důrazem na realismus (například autoheal funguje jen specificky jako protilátka od HEVu na jed). Takový pocivilněný Doom. Obětí je nějaká ta atraktivita prostředí, takže je všechno sterilní, což souvisí s konceptem (civilnost, realismus industriálního designu) a ve dvojce i s příběhem (neschopnost rozmnožování - proto celej ten region in Eastern Europe vypadá tak postapo).

Stejně ale Valve nelze odpustit (obzvlášť ve 2), že má tak chudou a jednotvárnou herní náplň. Intro na nádraží, viadukt, broučí písky a Citadela jako high-end kontrast level k humusu předtim podobně jako Xen. V jedničce hlavně první akt než se dostanete do kanceláří, survival pasáže (nemálo nábojů a nevyvážená obtížnost tomu ubíraj na síle), který teda mohly být o polovinu kratší, ale budiž, a bitka emzáků s gruntama před Lambdou, kde se využijou skripty. To je dobrá herní náplň. Jízda kanálama, buginou, nekonečný procházení (nebo jízda to je jedno) vězení a pak centrem (no obecně procházení nebo jízda všeho) před Citadelou. Špatná herní náplň extrémně zdůrazněná úmorně natahovanou délkou (dlouhá akční pecka je protimluv). Puzzly to trochu ozvláštňujou, followers ne. Mimoto bych si dokázal představit kreativnější použití gravity gunu než odstraňování malých překážek ve dveřích (třeba ovládání robotů, kooperaci se Psem, odstraňování velkých překážek ve speciálním módu atd.). Half Life je prostě co se týče netechnické (a ano, mně se taky libí, že Satchel charges mají v 1 ochranu čudlíku - o kvalitě technickýho designu žádná) hratelnosti plný kompromisů, které si nezaslouží ony legendární adorace.

Z hlediska příběhu je celá značka typický příklad náznakové narace. Jako seriál Lost třeba. Jenže Half Life nemá postavy, takže v 1 jsou všichni vědci univerzální vědci a všichni hlídači univerzální Barney. Ve dvojce jsou zase všichni vlezlý dobroserové, který reagujou na Gordona, jak kdyby si ve Valve mysleli, že jejich hru bude hrát oběť šikany:

"Gordon Freeman!?!?!?!? Jsi to ty???? Jaká to čest!"; "Zvládl jsi to jako vždy Gordone. Jsi jednička!" "A teď všichni: Hurá pro Gordona! Hip Hip..." Zkopíruju sem svůj příspěvek z diskuze u 1 ve kterym to sumarizuju: HL1 je akční survival ve scifi prostředí šmrncnutej military SF a hororem - to nejsou moc zástupci příběhovejch žánrů. Příběh to právě moc netáhne, protože body obratu (že Black Ops mají, dost nesmyslně, za úkol cover - up, HEV je napíchnutej a o Xenu už se vědělo) nereflektuje jak hlavní postava (přirozeně), tak ani vedlejší - řeknou vám "kdo snědl všechny koblihy", když stojí uprostřed sítě lejzrovejch claymore. Má to dobrý detaily (G-Manovo zvláštní dikce a že ground zero se nejmenuje nějak béčkově třeba "Zdroj", ale "Spektrometr antihmoty" a místo "Invaze" to dokážou pojmenovat víc scifi profi terminus technicus "Rezonanční kaskáda"), ale děj je takový to carmackovský porno, který má ponoukat hráče hrát dál. Je to jen na efekt. Plus doporučuju pipboyovy kecy u staré diskuze tady.

Je snadný do toho víru záhad spadnout, ale minimáně bychom měli říkat, že Half Life má zajímavou zápletku - když si to nějak poskládáte, v 1 jde vlastně o zájmy všehovšudy pěti ras - G-Man je buď budoucí/paralelní Gordon bez bradky a/nebo zástupce civilizace 1/2/3 stupně, která soupeří s Kombajnem o nadvládu nad Vesmírem - nikoli příběh, protože ten tvoří reakce a situace lidí a ty má HL mizivé. Dialogy někdy zní dobře (Breencasty), ale často jako účelová telenovela. Epizodická vydávání mi vyhovovala, protože s companionem a stylem brick by brick se řeší problém stereotypní hratelnosti i když v podání Half Life opět nijak nápaditě.

Pro: Oba enginy a obzvlášť špičkový Source. V 1 cool OST (hudba jen v určitých segmentech je pro live hry esenciální) a revoluční intro. Virtuální skripty (čumíte na dění jakože v něm jste) a imerzivní herní mechaniky - reál prezentované (HEV oblek, tutorial).

Proti: Hype. Herní náplň. Hra, která se rozprostírá mezi arkádama (Doom, Quake, Build engine hry) a moderníma FPSkama (Bioshock, FarCry), ale není králem. Hlavně je mostem.

-11 +11 −22

Wolfenstein: The New Order

  • PC 85
Bavil jsem se kdysi dávno u Wolfenstein 3D, bavil jsem se i u dílu Return to Castle Wolfenstein či Wolfenstein 2009 a bavil jsem se i teď u The New Order. A to dost parádně. V této akční FPS se v roli seržanta Williama Josepha "B.J." Blazkowicze snažíte s pomocí odboje zlikvidovat v roce 1960 Třetí říši.

Ano, Německo vyhrálo druhou světovou válku a Blazkowicze zavřeli do blázince. Ten se probere v roce 1960 z kómatu a po tom když zjistí co se stalo, rozhodne se s tím vypořádat po svém – brokovnicí :) . Ačkoliv hra působí, že se odehrává v období kolem 2. světové války, není to žádné přehnaně dramatické a upjaté COD World War II. Je pravda, že některé scény jsou dramatické ale i tak zbylo místo na humor. Ze začátku se hra trošku táhne, ale věřil jsem ve zlepšení a to se také po pár misích dostavilo. Kosíte nácky a jinou verbež jednoho za druhým a to mnoha způsoby a mnoha zbraněmi. Některé mise jdou odehrát stealth stylem. Osedláte si i pár ,,dopravních prostředků“ , nejzajímavější asi bojový robot , už ani nevím jaký měl název a miniponorku . Krom Londýna a Berlína se mrknete i na Měsíc. To mě hodně potěšilo. Prozkoumat měsíční základnu a projít se po měsíčním povrchu se sníženou gravitací je prostě zážitek :). Při cestě za vítězstvím narazíte na pár Bossů, kteří nejsou až tak velkým oříškem, když zjistíte jak na ně. Technická stránka hry není si myslím na rok vydání 2014 nijak výjimečná, ale ani se není za co stydět. Na vysoké detaily při rozlišení 1920x1080 se dá hrát dnes (2018) na průměrném herním PC s klidem na 60 FPS. Hudba mě velice potěšila. Byla slyšet, vnímat a občas jsem se přistihl jak si pobrukuji :) .

Celkově hodnotím Wolfenstein : The New Order velmi dobře, dokonce lépe než všechny předchozí díly. Odehraných 19-ti hodin vůbec nelituji, ba naopak dost jsem se bavil. Co mi scházelo byla opět čeština. Naštěstí se ji rozhodl vytvořit tým Překlady.cz za což jim chci poděkovat. Během psaní tohoto komentáře, už stahuju na Steamu další pokračování a to The Old Blood – už se těším na pobíhaní po hradu Wolfenstein :) .

Pro: Příběh, grafika, hudba, chůze po Měsíci, dobře nastavené save pointy

Proti: Absence češtiny v základu

+23

The Witcher 2: Assassins of Kings

  • PC 75
Konečně jsem se dostala k pokračování Zaklínače, kterého jsem si na začátku roku opravdu užila. Bohužel na rozdíl od jedničky, kdy jsem se nemohla dočkat až budu zase moct usednout k PC, jsem se ke dvojce spíše přemlouvala. Ovládání během soubojů i mimo ně mi vůbec nesedlo a to, že jsem měla motion sickness každé dvě hodiny, tomu taky nepřidalo. Přes to všechno jsem se přenesla asi až tak v půlce hry, kdy mě teprve začala opravdu bavit. I přes to, že Geralt měl stále problém se orientovat v bojích, mířit tam kam jsem chtěla, občas odmítal vytasit nebo jen otevřít dveře.

Souboje ve dvojce pro mě byly náročnější, a to hlavně z toho důvodu, že vyžadovali víc než jen klikání. Musela jsem používat skoro všechna znamení, což je pozitivum, protože kromě dvou jsem je v jedničce vůbec nepoužívala. Naopak lektvary mi přišly míň účinné a čtyřikrát se vracet ze šachty, protože Kočka přestala fungovat a Geralt nemohl meditovat, bylo o nervy. Celkově mi přišlo zvláštní to řešení intoxikace a meditace, vůbec jsem nepochopila smysl mít k volbě meditaci, když za celou hru není vůbec potřeba, protože toxiny vyprchají tak jako tak.

V čem se shodují mé pocity ohledně jedničky i dvojky je to, že Zaklínač se na jednu stranu tváří jako vcelku otevřený svět, protože tu jsou možnosti vařit množství lektvarů, sbírat plánky na brnění, účastnit se pěstních soubojů apod. ale bohužel se skoro nic nedá využít a území po kterém se Geralt může ve skutečnosti pohybovat není zrovna obří. Neviditelné stěny, neschopnost skákání nebo plavání to ještě zhoršují. Hru jsem skončila s plným inventářem věcí, které mi k ničemu nebyly a ani jsem je neměla potřebu prodat, protože jsem peníze prostě nepotřebovala. I když je pravda, že tam nějaký posun od jedničky, kde jsem snad ani jednou nevyměnila zbroj ani meče, byl.

Přesto všechno, se mi Zaklínač 2 dost líbil. Geralt má prostě charakter a stejně tak všechny postavy okolo. Není to hrdina, kterého ostatní postaví na podstavec, ale člověk si ho stejně zamiluje. On a Zoltan jsou fakt postavy, jejichž povahu (nebo alespoň hloubku) bych chtěla vidět snad v každé hře. Každý má nějaké povahové rysy, žádné placaté postavy, které splývají všechny v jednu. Příběh celkově je temnější a brutálnější než v jedničce, a to k zaklínači víc sedí. Volby, které musí Geralt učinit, byly míň přímočaré, a člověk o nich musel trochu dumat, než se rozhodl.

Rozhodně nelituju času, který jsem hrou strávila a nemůžu se dočkat, až budu mít vybavení a čas na to si zahrát trojku, protože i kdyby nic jiného, tak Geralt mě prostě baví.
+30

Enigmatis 2: The Mists of Ravenwood

  • PC 60
Herní výzva 2018 - 5. Nervy z oceli

Po povedeném prvním díle jsem krátce na to zkusil díl druhý, ale přiznám se, že mě hned ze začátku vůbec nechytl a po chvíli jsem ho odložil. Až ta zatracená Herní výzva mě donutila mu dát druhou šanci a to dokonce na nejvyšší obtížnost.

V podstatě se jedná o klasickou hidden object hru s plněním úkolů a puzzlů, sbíráním předmětů a občasnými obrazovkami s hledáním skrytých předmětů. Těchto obrazovek je ale ve hře poněkud málo (na HO hru) a navíc se mi moc nelíbilo to hledání předmětů v předmětech.

Příběh neurazil a přiznám se, že občas byla atmosféra vcelku tajemná. Graficky je hra povedená a dlouhá tak akorát, aby nezačala moc nudit.

Pro: Atmosféra, grafika.

Proti: Menší důraz na hidden object obrazovky.

+11

We Love Katamari

  • PS2 80
Větší, lepší a zábavnější. Takové je We Love Katamari. Tvůrci z Namca se po úspěchu s Katamari Damacy pustili do jakéhosi rozšíření (jako druhý díl We Love Katamari nelze brát), a vyřádili se nad míru.

Jednoduchý příběh (o uklizení světa) je pouze záminkou pro nabalování všeho, co jde. A nabalování ve velkém, od maličkých tužek a balónků, po celé galaxie. Řada nových prostředí a více misí udrží pozornost, a jednoduchý koncept (ale i obtížnost) nekomplikuje odpočinkovou náladu hry. Občas časový limit neúprosně končí, a vaše koule ještě nemá potřebnou velikost, ale to se stává jen v málo případech. Povedený soundtrack složený z různých japonských písní (instrumentální a zpívané) navodí atmosféru pravého Japonska a to je také největší přednost. Pastelově barevná stylizace aglomerace někde v Japonsku zachycuje různé fáze života lidí (například úklid pokojíčku syna) i tvorů (záchrana pand). A to, jak je pro sérii typické, s notnou dávkou vtipu.

K We Love Katamari a jiným dílům ze série se rád vracím, v tomto směru jde o jednu z mých nejoblíbenějších herních sérií vůbec. Ideální hratelnost, která zabaví na 5 minut, ale i na několik hodin – dle potřeby. Kdo nevyzkoušel, neuvěří, jak může být nabalování předmětů zábavné.

Pro: hratelnost, zábava, humor, stylizace, atmosféra, hudba

Proti: trochu komplikovanější ovládání (nutný gamepad)

+18

FIFA 2001

  • PC 40
Podle me jeden z nejhorsich dilu FIFy, co kdy vysel. Kdyz opomenu zlepsenou grafiku oproti FIFA 2000 a EURO 2000, za sve vzala hratelnost a obtiznost techto dvou dilu. FIFA 2001 se totiz po case stala neskutecne jednoduchym a tedy i nudnym fotbalem. Stacilo bud pomoci klavesy pro sprint a Alt delat "Zidanovky", nebo nacentrovat a po dvojim stisku klavesy D hrac temer ve 100% z kazde pozice uvnitr vapna nechytatelne zavesil efektnimi nuzkami. Toto byla vetsi jistota, nez hlavickovani. Sudi piskali silene. Skluzy do vasich hracu naprosto ignorovali a vas za to same posilali nekompromisne do sprch. Co me rovnez hodne iritovalo, byl jediny tym v sekci Other - Galatasaray. Kreslene intro taktez slabota.

Koncit se ma pozitivne - jedine, co ve hre sneslo prisnejsi meritka, byl Editor, dobovy techno soundtrack. Samozrejmosti byly kvanta lig s aktualnimi soupiskami a moznost rozjet Custom League a Custom Tournament. Nebo z hecu si dat proti kamaradovi, co mel tehdy controller, penaltovy rozstrel, pripadne zapas, nebo rovnou ligu/turnaj.

Pro: editor a soundtrack, hra proti kamaradovi na jednom PC

Proti: po case velice jednoduche, jistota golu z naskriptovanych akci, dvoji metr sudiho, jediny tym v sekci Other

+9

Lands of Lore: The Throne of Chaos

  • PC 75
Při své procházce herní historií jsem udělal zastávku u Lands of Lore, kterou jsem nikdy předtím nehrál. Využil jsem podpory ve ScummVM a uživatelského rozhraní téměř dokonalého pro dotykové ovládání, a celou hru jsem dohrál na tabletu při cestách do práce a zpět v MHD. Až na pár detailů byla takto hra výborně hratelná.

Jako první musím vyzvihnout zpracování, které se mi vážně líbí. Pixelovatá ručně kreslená grafika, lehce rozpohybované namluvené filmečky, to je přesně můj oblíbený styl. Hra dodnes vypadá pěkně a není problém na ni koukat (posuzováno teda na 7" tabletu). Příběh se mi líbil také, byl sice jednoduchý, ale zajímavý, a posloužil účelu. Herní doba je překvapivě dlouhá - aspoň tak mi to přišlo, neměřeno.

Co se týče herních mechanik, tam už mám pár výtek. Určitě oceňuji, jak je hra zjednodušená oproti jiným dungeonům dané doby - zvažování desítek atributů a schopností a počítání parametrů vybavení mi zde vůbec nechybělo, právě naopak. I tak dokáže hra příjemně překvapit zajímavými možnostmi kombinací základních věcí, jako např. že mrazící kouzlo lze použít na vodu a pak po ní chodit, nebo že zamčená truhla lze rozmlátit kladivem na třísky. Co mně ovšem nesedělo je způsob práce s předměty nezbytnými pro budoucí postup. Často bylo nemožné poznat, který předmět je důležitý a který není, a vzhledem k omezenému inventáři se snadno mohlo stát, že zásadní předmět necháte ležet někde v koutě (kde jej pak budete složitě znovu hledat). V kombinaci s tím, že některé předměty se používají až za hodně dlouhou dobu, případně že průchod do minulé lokace je velice složitý či zdlouhavý (a s obnovujícími se potvorami), tak se lehce může stát, že pak spoustu času ztratíte vracením se zpátky, hledáním a klením. Vážně si nedovedu představit, že to někdo nyní hraje bez návodu, kde je napsáno, kterých předmětů se určitě nezbavovat (a případně kdy již můžete).

Dovedu si představit, jak výborně hra musela působit v době, kdy vyšla (pokud vám tedy vyhovovalo zjednodušení některých mechanik). Lands of Lore je zábavná, hratelná a přístupná (na tehdejší standardy). Z pohledu jejího stáří si, myslím si, zaslouží poměrně vysoké hodnocení. Jelikož jsem to ale tehdy nehrál, tak při dohrání dnes již musím z hodnocení trochu slevit. Pořád je to ale slušná, zábavná hra, se kterou se i běžný hráč nemusí bát ponořit se do herní historie (s malou pomocí nějakého toho návodu).

Celkové hodnocení: Výborná
+16

Portal 2

  • PC 100
Portal 2 jsem si pochopitelně ujít nenechal a překvapilo mě, že na předpotopní šunce co mám šlape bez problémů hra z roku 2011. Portal 2 je ve všech ohledech dopilovanější, vymazlenější a zábavnější než první díl.

Už samotný příběh stojí tentokrát za to. Chell se probouzí po mnoha letech spánku, celá Aperture je v troskách, mnohé místnosti jsou později dostavovány za pochodu. K útěku ji pomáhá přitroublý robůtek Wheatly, kterému se hned na začátku podaří probudit Glados a začíná klasika. Testovací místnosti komentované sžíravými, sarkasticky jedovatými notně pomstychtivé Glados. A pak přijde zvrat jak blázen kdy se k moci dostává Wheatly, kterému nechybí Gladosiny ambice, ale zato postrádá její schopnosti. Glados je redukována na bramborovou baterku a stává se nedobrovolně Chelliným spojence. Nechybí tentokrát ani představení zakladatele firmy Cave Johnsona, odhalení minulosti Glados i Wheatlyho a celé je to zakončené parádním finále, které příběh opravdu uzavírá a úžasnou scénkou se zpívajícími roboty. Možná jeden z nejpamětihodnějších konců hry, co znám.

Graficky se toho moc nezměnilo, ale je vidět, že tvůrci nemají problém se zobrazováním rozsáhlých komplexů a areálů a všechno to vypadá zatraceně dobře.

A hratelnost? Vynikající. Zhruba půlku času strávíte v testovacích komorách a půlku času budete procházet různé zapadlé části Aperture. Hra je odhadem asi 2-3x delší než první díl, zabralo mě to dohrát většinu dne a nabízí kromě starých známých věcí i spoustu novinek. Světelné mosty, silové tunely, katapulty, lasery které lze směrovat pomocí odkláněcích kostek. A především gely s těmi si užijete zábavu. Modrý slouží ke skákání, červený k rozbíhání, bílý pak k obarvení ploch, na kterých původně portál nešel vytvořit.

Přiznám se, že narozdíl od prvního dílu tady mozek dostává zabrat, často ani netušíte co vlastně tvůrci po Vás chtějí, kam jít, ale na drtivou většinu hádanek jsem přišel sám. Jen asi 2-3x jsem mrknul pro inspiraci do návodu :) Díky množství nových prvků je to občas makačka to všechno zkombinovat, občas potřebujete i šikovné prsty někam doskočit, ale většina věcí se řeší hlavou a nikoliv reflexy.

Každopádně druhý díl je něco jako Terminátor 2 vs. Terminátor. Jednička je skvělá, ale dvojka je dokonalá.

PS: Docela by mě zajímalo propojení světa Portalu s Half Life, pár odkazů nechybí i tady. Škoda že na to tvůrci kašlou.

Pro: Spousta novinek, mnohem delší, lepší příběh se zvratem v půlce a odhalováním minulost.

+17

TrackMania Nations Forever

  • PC 65
Pokračování TrackMania Nations s podtitulem Forever má i po deseti letech od vydání funkční servery pro multiplayer. Mě ale, stejně jako u předchůdce, zajímaly především tratě, na nichž šly získávat medaile.

Těch se mi podařilo získat vcelku velké množství, ale těch nejcennějších bylo jen poskrovnu. Při hraní jsem se bavil o něco méně, než u původní TrackMania Nations, což je asi tím, že se prostě celý princip opakuje, a i když jsou nové tratě úplně jiné, nemá to už takovou šťávu. Navíc jsou o kus delší a o to větší byly nervy, abych na konci neudělal chybu.

Netvrdím, že je TrackMania Nations Forever špatná hra, ale už mám asi her tohoto typu dost a další ke svému štěstí nepotřebuji. Nepočítám, že se k ní ještě někdy vrátím a svůj čas budu nejspíše vkládat do jiných kousků.

Pro: freeware, sbírání medailí, stále funkční servery

Proti: ke konci obtížné a dlouhé tratě

+10 +11 −1

Portal

  • PC 90
Portal jsem si dal na oddech od všech stříleček a s ohledem na odkazy v Half Life 2. Řekl bych ač jsem v roce 2007 dohrál jen pár adventur a jeden díl Tomb Raidera, Portal byl určitě jednou z nejdůležitějších her roku.

K příběhu tu není moc co napsat, mlčenlivá Chell se probouzí v supermoderní laboratoři, kde splnit 19 testovacích místností za pomocí portal gunu a poté co se slíbený dortík nekoná se snaží najít Glados, umělou inteligenci, která za vším stojí. Celou hrou Vás tak provází ironický, sarkasticky-vražedný humor Glados a toť vše. Je to něco jako film Kostka, netušíte kde, proč a za jakým účelem zde hrdinka je, ale bohatě to stačí.

Grafika je podobná Half-Life 2, s tím že nablýskané laboratoře zpočátku střídají různé údržbářské místnosti v druhé půlce a je na co koukat.

Hlavní je ale hratelnost. Ovládá se to vše jako 3D akce, skáčete, krčíte se, chodíte pomocí WASD a myši, ale místo zbraní máte portal gun. Jedno tlačítko je modrý portál, druhý oranžový a portály se dá procházet oboustranně a hledat cestu dál. Toť vše, v jednoduchosti je síla. Samozřejmě tak úplně jednoduché to není, protože občas musíte navést elektrickou jiskru do zdroje, dostat se k zatěžující kostce, na některých prostředích portál nevytvoříte a někde musíte využít gravitační zrychlení vyvolané větším pádem. A ještě proti Vám občas stojí roboti se zpěvným hláskem, kteří se dají pomocí portálu snadno likvidovat.

Překvapilo mě, že je to o dost jednodušší než druhý díl. Hádanky jsou ze začátku primitivní, později přituhne, ale nic na co by se nedalo přijít. Ani těch možností co byly ve dvojce tu tolik není. Ale to není výtka, i tak je jednička v podstatě dokonalá, jen ji dohrajete za pár hodin, ani se nenadějete a je tu konec. Potěšila písnička Still Alive na konci, potěšilo pár odkazů od Glados na dění venku (ve světě Half Life) a celkově si myslím, že hra s takovým geniálním nápadem o moc více nepotřebuje.

Pro: Geniální nápad, ironická Glados, pěkná grafika.

Proti: Docela krátké, ve dvojce je více možností.

+19