Ještě pár let zpátky jsem Warhammer 40 000 svět považoval za extrémně jednoduché universum založené na vojácích vykradených ze Starcraftu a veškeré informace z tohoto světa tak šly mimo mě. Až když se Owlcat Games po fenomenálním Wrath of the Righteous rozhodli vydat jejich další hru v tomto světě, jsem se konečně do Warhammeru také dostal a vůbec toho nelituji. V zásadě se mi zopakovalo něco co se mi stalo u prvního Zaklínače, kde mě hra přiměla zkusit knihy a knihy mě pak naopak ještě více nalákaly na další hry. Za mě tato hra představuje perfektní vstup do Warhammer 40 000 světa, protože vám dá nahlédnout do většiny frakcí impéria, zbraní, strojů a hromadě pojmů pod kterými si v knihách jde občas těžko něco konkrétního vůbec představit.

Teď ale zpátky k samotné hře. Owlcat si ze světa Warhammeru snad nemohli vzít lepší hlavní postavu, než jednoho z Rogue Traderů. Mezitím co impérium je extrémně xenofobní a na ulici vás tam můžou popravit i za zmínku o jedné z jiných ras, Rogue Trader je pověřený k prozkoumávání nových území a kontaktováním jiných kultur. Vaše postava tak bude vlastnit celé planety a jedná se víceméně o takovou power fantasy extrémně mocné postavy, která vládne milionům lidí a běhá si po nových světech spolu se svou partičkou mutantů a jiných ras, které objeví kde se dá.

Rogue Trader u mě ženou dopředu víceméně stejné prvky jako u Wrath of the Righteous. Parádní komplexní postavy, kdy některé můžete během hry ovlivnit co se týče jejich chování. Komplexní soubojový systém, kdy můžete strávit celý den dáváním dohromady buildů pro vaší sestavu. Dokonce se Owlcatům povedlo udělat slušnou alternativu k řízení armády nebo budování království z jejich Pathfinder her a máte na mapě světa boje se svojí lodí zkombinované s vylepšováním provincií na vašich planetách. Boje odsýpají celkem rychle a vylepšování provincií je jen taková formalitka, kdy si spíš vyberete jaký extra předmět chcete. Za mě obrovské plus, že nemusím v další hře strávit hromadu času mimo vlastní partu.

Asi jediné vyloženě mínus je, že tady nenajdete žádnou alternativu k Mytickým cestám, které by podpořili znovuhratelnost. Tady si maximálně můžete vybrat jestli chcete hrát jako Dogmatic / Ironclast / Heretic, ale v zásadě to hru ovlivní spíš okrajově, protože jste Rogue Trader, což v tomto světě znamená, že si vlastně můžete dělat prakticky co chcete.

Pokud tedy hledáte taktické rpgčko a jste ohraní z klasických Fantasy světů, tak Rogue Trader představuje parádní alternativu z vesmíru.

Z prvního DLCčka pro Rogue Trader mám stále celkem rozporuplné pocity. Už při vydání mě nijak nezaujalo a kupoval jsem ho až později spolu s Warhammer 40,000: Rogue Trader - Lex Imperialis které na mě hned působilo daleko lépe.

Void Shadows Vám do party přidá goth slečnu mixlou s ninjou, která mě ani při druhém hraní nijak nezaujala. V obou případech jsem jí po pár rozhovorech vyměnil. Hned mi přišla jako zvláštní archetyp depresivní postavy s vymytým mozkem. Její nový class - blade dancer je i po hromadě nerfů stále nehorázně OP už od prvních pár levelů, takže mezitím co zbytek party má co dělat, ona může prakticky vykosit hromadu bojů sama.

Přidané mise také nejsou nic pro mě. Mezitím co ostatní (zatím dvě) DLCčka přidávají nové odlišné lokace, zde se stále motáte po vlastní lodi, kde jeden koridor vypadá jako druhý a při mém druhém průchodu jsem vyloženě zuřivě proklikával všechny dialogy a cíleně si i vybral možnost jak jednu z misí razantně zkrátit.

I přes ta negativa, která jsou spíše osobní rázu jde o velice propracované DLCčko s příběhem a rozhovory, takže rozhodně chápu velice dobrá hodnocení. Bohužel alespoň za mě je hlavní důvod k nákupu DLCček právě přidaná postava a ze tří momentálně dostupných (Void Shadows, Lex Imperialis, Infinite Museion) mě tahle rozhodně zaujala nejméně.

Jedním slovem "Paráda". Tenhle remake se povedl. Upřímně jsem ani nedoufal a ačkoliv jsem měl určité povědomí o jeho tvorbě, tak jsem vývoj nijak nesledoval, jelikož remaky starších her poslední dobou jdou málokdy tím správným směrem. Jakmile byly ale na světě první recenze, tak jsem rychle zjistil, že tohle je přesně hra pro mě vzhledem k tomu, že jsem na prvním Gothicu vyrostl.

Gothic Remake si zachoval v zásadě všechny pozitiva prvního dílu, která se mu dokonce v některých místech podařilo i překonat.

V první řadě atmosféra a svět. U her, které jsem hrál před 20 lety si většinou jen stěží něco vybavím. Za to u prvního Gothicu mám vyloženě v hlavně zarytou svojí první návštěvu do Tábora Bratrstva, kde jsem v noci bloudil mezi modrými lampami. Tím že remake poněkud změnil layout, tak jsem stejně jako v mládí zase bloudil a hledal, kde co je. V hlavě jsem hned měl jestli tato změna byla vyloženě cílená, aby navodila lidem přesně tento pocit, který popisovalo více lidí u prvního dílu.

Ačkoliv Tábor Bratrstva a Starý Tábor nevypadají rozhodně špatně, tak co mě uchvátilo byl Nový Tábor. V prvním díle mi přišel vždy takový asi nejnudnější, tak tady ho považuji za špičku. Ačkoliv layout je velice podobný, tak celý styl působí daleko útulněji a působí daleko víc jako úkryt banditů a žoldáků.

Soubojový systém si také zachoval určitou unikátnost a působí jakožto takový update na starý soubojový systém. Kouzla také obdržela velice pěkné animace a už teď se těším na svůj druhý průchod jako mág.

Co si vývojáři mohli odpustit bylo kování zbraní, které (pokud mi něco neuniklo) prakticky nemá význam. V prvním díle vaše postava kovat uměla od začátku a byl to dobrý způsob jak si vydělat nějaké extra peníze. V remaku můžete najít vyloženě nákresy zbraní, ale žádná ze zbraní k vykování není silnější, než zbraně, které můžete najít nebo sebrat určitým postavám. Za mě by bylo lepší nechat kování stejnou funkci jako má původní Gothic a to jen na nějaký ten extra příjem.

Nakonec poslední a dost možná největší pozitivum jsou za mě lehké změny v příběhu a postavách, které remake přinesl. Mezitím co první kapitola se až na pár menších questů hraje prakticky stejně, tak od druhé kapitoly se do hry dostalo pár změn, ze kterých mám vyloženě radost. Větší důraz na čtyři postavy, které hrdinovi pomáhají a jejich logičtější zasazení (kdo hrál jedničku ví, o kom mluvím :D) a několik dalších momentů dává nyní větší smysl a zároveň nijak nenarušují průchod hrou.

Co mě moc neuchvátilo byl konec hry, kdy se rozhodli jít cestou hromady jiných rpgček, kde na konci hry bojujete ve snu proti nepřátelům, které jste už porazili a proti spojencům, kteří vám pomohli. Chápu že to asi tematicky ke Spáčovi jako finálnímu bossovi sedí, ale abych byl upřímný tak při tom přecházení ze scény na scénu, kde vám hra sebere kontrolu jsem měl poprvé pocit, jako kdybych hrál jednu z těch moderních AAA her, které se snaží být přehnaně cinematické.

Za mě tedy jednoznačný jednoznačná koupě pro každého skalního fanouška, který v mládí strávil u Gothica desítky až stovky hodin po škole a o víkendech. Už teď se těším až si někdy zkusím vykosit celou mapu v první kapitole bez přidání k nějakému táboru jako za mlada :D

Crimson Desert pro mě představuje celkem raritu. Zatímco u většiny her už během první hodiny vím, jestli je to hra pro mě, tady si nejsem jistý ani po 130 hodinách. Nejdřív jsem si říkal zkusím to jen na hodinu, a když tak si nechám vrátit peníze. První dvě hodiny, ačkoliv pomalejší slibovaly celkem velký potenciál, takže jsem u hry zůstal. Po čtyřech hodinách jsem si říkal, že jsem ji měl raději vrátit, a po dalších dvaceti jsem byl rád, že jsem u hry zůstal. Celá hra se zpočátku pohybuje ve zvláštních kruzích, kdy se střídají hloupé mechaniky a questy se skvělými nápady a nádherným prostředím.

Co mě vyloženě zaujalo, bylo to, jak mapa nepůsobí jen jako nějaké pozadí. Zatímco bojujete s bossem na skále, v dálce máte krásný výhled na spoustu lokací kolem, které mají své vlastní příběhy. Je znát, že si vývojáři dali extra záležet, aby z každé důležité lokace bylo vidět několik dalších míst, která vás vyloženě lákají svou stylizací, a ne jen nějakým otazníkem na mapě. Během hraní se mi vybavil The Witcher 3: Wild Hunt – Blood and Wine, kde je z většiny míst na mapě viditelný specifický skalní útvar, a byl jsem trochu zklamaný, že se k němu nedalo dostat. Tady se vám něco takového nestane. Dost lidí to přirovnává ke Skyrimu, ale za mě je Crimson Desert v tomhle směru sakra dál.

Naprosto skvělý tah mi přišlo dát poušť, podle které je hra pojmenovaná, na druhou stranu mapy. Ta je z většiny skal je v dálce dobře znatelná a během hraní (pokud se nerozhodnete běžet rovnou tam) vás tak pomalu vede blíže a blíže, což přidává na atmosféře. Zatímco v klasických „Ubisoftovkách“ vás hra nutí lézt na věže a vysoká místa, abyste si odemkli mapu, tady jsem to dělal organicky sám, čistě jen proto, abych se rozhlédl po okolí a jak daleko od poušti jsem.

Co mi tento zážitek v prvních hodinách kazilo, byly téměř veškeré NPC postavy. Už v prvních rozhovorech jsem si začal říkat, jestli dialogy nepsala AI. Asi by mě to tolik netrápilo, kdyby byla možnost cutscény přeskočit, ale jedinou možností je jejich zrychlení. Přeskočení bohužel ne ...

Dabing je v Crimson Desert bohužel také celkem krok vedle. Orkové a třímetroví obři znějí stejně jako každý druhý sedlák na poli, takže dabing působí spíš jako na poslední chvíli dohozený detail, aby se neřeklo.

Kopírování NPC je další velké negativum. Každý obchodník s ovocem nebo kovář má stejnou animaci, jen jiné oblečení nebo rasu, takže i když má jít o různé postavy, ve městech máte dojem, že potkáváte pořád ty samé lidi.

Pohyb ostatních postav mě také zklamal. Tak trochu naivně jsem doufal, že by se taková open world hra mohla inspirovat třetím Zaklínačem, kde se například rychlost jízdy NPC na koni přizpůsobí té vaší. Tady všechna NPC jezdí a chodí nehorázně pomalu. Nejvíc mě dostalo, když vám v několika questech NPC v polovině cesty řekne, ať si tam dojedete sami, tak jsem jen kroutil hlavou, jaký to mělo vlastně smysl se s nimi takovou dobu ploužit.

Tím se dostávám k samotným questům, které, ačkoliv většinou nejsou vyloženě v MMORPG stylu „přines 10 kůží“, k tomu mají často blízko. Především musím zmínit ty spojené s budováním vlastního tábora, které patří k nejotravnějším. Jediná část, která mi zprvu dávala naději, byly questy spojené s hledáním ztracených členů klanu. Při každém nalezení další skupiny se hlavní postava vítá, jako by se znali odjakživa, ale tím interakce končí. Později vám maximálně řeknou ahoj a jediný důvod, proč tam jsou, je ten, že je můžete posílat na expedice – například kácet dřevo nebo sbírat jablka. Hezký detail je, že je na těch místech skutečně uvidíte pracovat, ale to je tak všechno co od nich můžete čekat. Celý klan pak působí, jako by měl jen pár důležitých členů a zbytek byli jen takové lopaty. Hlavní linie je na tom o něco lépe, ale i tak si nedokážu vybavit jedinou postavu, která by mě opravdu zaujala. Chápu, že příběh asi nebyl hlavní cíl vývojářů, ale pak nechápu nemožnost přeskakování dialogů a cutscén.

Další věc, která mi nejde do hlavy, je hlavní postava. Kliff, za kterého hrajete, je tak neuvěřitelně bezcharakterní, že nechápu, proč si nemůžete vytvořit vlastní postavu, nebo alespoň hrát od začátku za jiné hratelné postavy jako bojovnici Damiene nebo orka Oongha. Ti sice nejsou o moc lepší, ale alespoň mají nějaké názory, na rozdíl od Kliffa, který jde kamkoliv, kam ho NPC pošle a to téměř bez reakce. Nedivil bych se, kdyby časem tato možnost přibyla, protože by to výrazně zvýšilo znovuhratelnost. Už teď za ně sice můžete hrát, ale jen v určitých questech, což demotivuje k jejich rozvoji.

Zklamáním jsou také zalidněné lokace. Zatímco hory a pláně vypadají nádherně, města a vesnice působí mrtvě. NPC stojí většinu času na jednom místě a jen výjimečně mezi sebou mají nějaké interakce. Vždy si vzpomenu na první Gothic, kde už před 25 lety vývojáři dokázali vytvořit živé tábory plné drobných interakcí, kdy slyšíte při průchodu útržky rozhovorů. Tady máte desítky postav, které jen mlčky stojí a civí do zdi, což působí hodně odfláknutě.

Souboje jsou další velké mínus. Většinu náhodných střetů zvládnete tím, že držíte jedno tlačítko a postava udělá zbytek. Hrál jsem s dvěma jednoručními meči a jen zřídka jsem měl potřebu parírovat nebo uhýbat. V kombinaci s téměř neomezeným léčením (dokud máte jídlo v inventáři) jste schopni porazit téměř cokoliv včetně bossů. Speciální schopnosti a wrestlingové pohyby sice existují, ale nejsou dostatečně efektivní, aby se je vyplatilo pravidelně používat. Působí spíš tedy jako takové ty dodatky co se mohou hodit do traileru nebo si z nich youtubeři můžou na youtube udělat short o tom, jak hustě ten boj v Crimson Desert vypadá ...

I přes to si říkám, že asi hlavním důvodem, proč jsem u Crimson Desert vydržel tak dlouho, je nejspíš internetová komunita. Neustále na mě vyskakovala videa o tom, kde najít různé zbraně a vybavení, takže jsem většinu času trávil jejich hledáním. Postupně jsem ale zjistil, že žádná „OP“ zbraň vlastně neexistuje, protože schopnosti si můžete přenášet mezi zbraněmi, takže jde hlavně o vzhled a enchanty.

Za mě má Crimson Desert nejblíž ke třetímu Gothicu. Hra s krásným světem, ale nic moc questy a souboji. Ideální je pustit si k tomu podcast nebo audioknihu a jen prozkoumávat svět. Pohyb po mapě připomíná hry jako Just Cause 2, jelikož i zde máte k dispozici fantasy verzi rogala a grappling hooku a místo letadel draka, což je skvělý nápad pro tak velkou mapu.

Ještě pár hodin tomu asi dám, protože i po projití většiny mapy věřím, že pár zajímavých věcí ještě objevím. Nečekám ale, že samotný příběh někdy dojedu dokonce.

Na WWM jsem narazil celkem náhodně na streamu puštěném na pozadí. Ačkoliv jsem na zmínky o vydání párkrát narazil, okamžitě mě odradilo, jak byla hra prezentována jakožto mmorpg, což většinou rovnou znamená, že hře nedám ani šanci. V tomto případě jsem ale rád, že jsem udělal výjimku.

Mezitím co snad každé mmorpg na které jsem narazil se vyznačuje dost fádním soubojovým systémem, tady mě hned prvních pár sekund vyloženě chytlo. Z počátku bych WWM přirovnal k takovému Assassin's Creed: Odyssey jen s lepšími souboji a zábavnějším pohybem na mapě. Pohyb je víceméně identický tomu, jak běhali po vodě a stromech postavy ve filmu ve stylu Tygr a drak.

Ačkoliv open world hry nepatří k mému nejoblíbenějšímu žánru, tak bývají jednou z prvních voleb, pokud chci hru u které mohu poslouchat podcasty/audioknihy. A WWM se na to ukázal být perfektní s velkou a překrásnou mapou plnou truhel se zlatem, miniher, nepřátelských táborů a různých kuriozit, které můžete na mapě najít.

To že by WWM pro mě mohlo být něco víc jsem ale pochopil jakmile jsem narazil na prvního bosse. Jakožto celkem fanda souls like her jsem se začal u každého bosse učit jejich pohyby a jak ho co nejrychleji sejmout a tady jsem se poprvé vyloženě zapálil pro online část hry. Do této chvíle jsem hrál převážně v single player módu a dá tak hrát pěkně, ale pokud se přidáte do guildy, tak jeden z eventů na který narazíte je boss rush, kde jde na bosse jeden hráč po druhém a soutěžíte o to, kdo bude mít nejlepší čas. Musím říct, že jsem měl celkem dobrý pocit satisfakce, když jsem na poprvé dal bosse, kterého po mě během dalšího hodiny nikdo další nezvládl.

Co mě až tolik nechytlo byl příběh, který ačkoliv dost lidí chválí kvůli jeho epičnosti, mi asi až moc připomínal wuxia knihy, které jsem jednu dobu četl. Hlavní postava je takový ten naivní až vyloženě vypatlaný hrdina, který skoro nevypadá že něco má v hlavě a jde kam se mu ukáže a všem na vše naletí ... po pár hodinách jsem začal cutscény přeskakovat, takže příběh jako takový hodnotit moc nemůžu.

Zkusil jsem také PvP v aréně, které mě trochu i překvapilo jak moc taktické může být. WWM má také battle royle mód, který je v dnešní době asi povinný. Pár hodin jsem tam nechal, ale určitě nešlo o nic co by mě vyloženě uchvátilo.

Klasické mmorpg raidy taky nejsou špatné, ale vzhledem k tomu, že poslední mmorpgčko jsem hrál asi tak 15-20 let zpátky, tak neposoudím jak si stojí proti ostatním titulům v žánru. Pokud je děláte s náhodnou partou, kde polovina lidí neví co dělat, tak je to až bolestivé jak lidé asi potřebují extra návod na to aby věděli co ten červený kruh na zemi může znamenat ... takže budu předpokládat, že se za tu dobu moc nezměnilo :D

Za mě tedy musím říct, že z celé hry jsem měl velice pozitivní dojmy, které trochu kazí snad jen nepřehledná menu, kde lezete z jednoho do druhého, protože by asi bylo moc lehké dát všechny eventy na jednu stránku, místo toho vám je rozhází všude možně. Upřímně by mě zajímalo kolik času jsem strávil jen v menu tím, že jsem něco hledal.

Nakonec ještě dodám, že ačkoliv se o hře nemluví jakožto pay to win, tak nějak ty elementy to má. Valná většina sice jsou pouze kosmetické předměty, ale například za "pouhých" 5 dolarů měsíčně dostanete jako login bonus trochu měny, která se dá (i když trochu krkolomně) přeměnit na trošku silnější postavu. Stále ale nebudete silnější, než neplatící hráč, jen se tam dostanete o chvilku dříve. Hra už rok funguje v Číně a vypadá to, že tvůrci se spíš tímto snaží jen lidi přimět, aby si platbu vyzkoušeli a pak třeba vzali skiny, ale nedivil bych se kdyby za pár let jste museli platit pálky, aby jste se chytali na zbytek serveru. Prozatím ale rozdíl mezi platícím a free to play hráčem je tak maximálně nějaký ujetý skin s hromadou efektů.

Tainted Grail je pravděpodobně přesně tím, čím chce být a to je temnější a menší Skyrim. Bohužel mi přijde, že si z něj bere víc horšího, než lepšího a s herním časem kvalita obsahu brutálně klesá.

Prvních 20 hodin byla celkem paráda. Ponurná atmosféra a soubojový systém, kde jde cítit váha za každým úderem mě docela rychle přiměl k tomu se dát na obouruční zbraně a v poloroztrhané zbroji si hrát na postavu z Dark souls. Schopnost krátkých dashů nahrazuje koulení se po zemi a souboje v prvním aktu občas představovali i slušnou výzvu. Nebylo to perfektní, ale skutečně jsem se cítil jako když jsem poprvé hrál Skyrim, jen Tainted Grail daleko lépe zvládl soubojový systém, kdy jsem se necítil, že jen stojím proti nepříteli a oba máváme zbraní sem tam, dokud ten druhý nepadne.

Bohužel šlo znát, že mezitím co první akt byl v předběžném přístupu, tak zbytku hry se nejspíše vývojáři tolik nevěnovali.

V první řadě "města". Mezitím co v prvním aktu jakožto hub na nákupy představuje vojenská pevnost, v druhém aktu už máte městečko, které šlo směrem těch moderních rpg měst, kde všichni stojí jak sloup celý den a v noci si jdou lehnout. Ve vojenské pevnosti to tak nějak dává smysl, když 90% lidí uvnitř jsou strážní, takže jsem to nebral jako negativum, ale jakmile uděláte místo, kde lidi mají normálně žít, tak by bylo hezké, kdyby se občas alespoň kousek pohnuli. Vždy se mi vybaví jak už první Gothic zvládl udělat uvěřitelné lidské tábory, kde spolu lidi mluví, přecházejí tam a zpátky, jedí, pijí a reagují na nebezpečí. Tady i když naběhnete do města s 10 zombíky za zády, tak to nikoho nijak netrápí a maximálně pokud se k nim přiblížíte vám nabídnou, ať se podíváte na jejich zboží.

Podobná situace byla i u questů. Mezitím co první akt měl pár zajímavých i vtipných úkolů, druhý akt šel spíš směrem jak z nějakého mmorpčka, kde sbíráte suroviny z nějakých tvorů co sejmete. A pár vedlejších questů co pokračovalo z prvního aktu se nedočkalo žádného velkého konce.

Balancování RPG prvků asi taky ještě chtělo trochu práce, protože už během druhého aktu jsem měl obouruční zbraně na 100, takže jsem ani neměl co vylepšovat. Nevím jestli se čekalo, že bude člověk víc měnit zbraně, ale i když jsem zpočátku trochu používal magii, tak ten parádní feel sekání mečem mě přiměl prakticky vše kosit jen svým obouručákem. 

Začal jsem tedy vyloženě probíhat příběhovou linku, která mě dostala do 3 aktu, který mě odradil ve hře vůbec pokračovat. Pokud jste hráli Gothic 3 tak třetí akt je víceméně Nordmar. Zasněžená krajina s hromadou kopců, které musíte obcházet, protože mezi každou skálou je rokle skrze kterou se nedostanete. Mapa bohužel působí spíš jak náhodně vygenerovaná, než nějak ručně zpracovaná. Pouštní/zimní lokace není lehké ve hře udělat dobře, aby nepůsobily pustě, ale tady vývojáři naprosto selhali. Tábory barbarů působí ještě mrtvěji, než to město z druhého aktu a questy z hlavní linie představují hromadu miniquestů, kdy v každém táboře pro každého děláte quest, který vám zabere dvě minuty. Pokud by dnes měla AI vyrobit sama hru, tak takhle nějak bych si jí asi představoval.

Tainted Grail má obsahovat pouze tři akty, takže možná se ještě rozhoupu, to proběhnout. Za mě ale můžu jedině doporučit se hře vyhnout a počkat jestli ještě nezapracují alespoň na tom třetím aktu, který mi přijde vyloženě tragický.


Jen dodám, že hru jsem do konce ještě proběhnul, naštěstí pokud se vám nechce se plácat třetím aktem, tak není problém většinu nepřátel oběhnout, až k finálnímu bossovi, který není nic speciálního.

Zničila byt, který miloval, teď zničí on ji.

Druhý Stalker se rozhodl pro identickou zápletku z Johna Wicka, jen vyměnil pejska za byt.

Celý můj průchod skrz S.T.A.L.K.E.R. 2: Heart of Chornobyl byl jeden velký boj mezi atmosférou, která mě nehorázně chytla a bugy, které se mě naopak snažily přimět hru smazat. Doufám, že za pár měsíců budou tyto problémy věcí minulosti, takže rozepisovat se tu o nich nebudu, ale to že i přes tolik problémů jsem hru dojel dokonce ukazuje, jak moc mě nejnovější Stalker chytl.

Zóna i po letech na mě působila stejně, jako kdybych ji nikdy neopustil. Polorozpadlé budovy se schovanými stalkery uvnitř. Mutanti křičící po nocích. Hledání artefaktů. Dalo by se až říct, že hra nepředstavuje žádný velký posun dopředu, spíš jen piluje to, co fungovalo dříve. V kombinaci s hromadou animací od jedení po nasazování doplňků na zbraň si je lehké představit, že jste to právě vy, kdo si z té konzervy vybírá jen ty dva nejlepší kousky masa. I ti náhodní stalkeři u ohně vyprávějící vtipy, které byly staré ještě před výbuchem reaktoru mají něco do sebe. A je štěstí, že 95% hry strávíte běháním po zóně a prozkoumáváním zničených objektů.

Také musím pochválit zbraně. K novějším cod like střílečkám se příliš nemám a asi to tam bude standard, ale vážně se mi líbilo, jak každá zbraň jde upravit hromadou modifikací, které mění jak zbraň funguje a zní. Trochu mi přišlo škoda, že upgrade a nákup zbraní se celkem prodraží, jelikož nějakou tu hodinu jen zkoušením zbraní jsem určitě strávil, ale většinou jsem se stejně vrátil k původní zbrani. Líbilo se mi ale jak těsně před koncem hry najdete hromadu zbraní v perfektním stavu se kterými můžete finální misi proběhnout a už teď vím, že až dám druhého Stalkera znovu (za pár let až opraví všechny ty bugy :D), tak budu hrát s klasickým koltem, který krásně zní od střílení po přebíjení, kdy posloucháte jak náboje cinkají po zemi.

Co mě až tolik nechytlo byla příběhová linka. Moc nemusím hry, které mě zaseknou v cutscénách při kterých se postava sama pohybuje. Také jsem nepochopil proč některé tyto scény šly zrychlit a jiné ne. Stejně to nebylo jako kdybych ty jejich žvásty vnímal. Hlavní postava není zrovna racionální a kosit stovky lidí a mutantů, protože mu zóna zničila byt mi přijde na úrovni člověka střílejícího po záplavách do řeky.

Jedna mise mě však v hlavním příběhu vyloženě zaujala a při ní se kouknete do základny organizace Sircaa, která mi přišla jako jeden velký odkaz na první Half-Life s velice podobnou lokací a událostmi.

Z čeho jsem ale vyloženě neměl radost, byl červený ukazatel, kdykoliv jste v boji. V zásadě se nemůže stát, že vás někdo překvapí (i když nepřátelé spawnující se hned za vámi vás překvapit mohou i když podle vývojářů bude toto opraveno), protože každý boj začne červeným indikátorem na vrchu obrazovky v kombinaci s nemožností ukládat a většinou podle lokace/zvuků víte co čekat. To je zároveň jeden z dalších problémů se hrou. Nečekají vás žádné překvapení co se týče mutantů. Během těch pár let se holt žádný nový druh nevyvinul. Pokud se mi tedy rozsvítil indikátor a na zemi se válela hromada zbraní, tak mi hned bylo jasné, že budu bojovat proti telekinetickému mutantovi, který zbraně ze země sebere a začne s nimi po mě střílet.

Druhého Stalkera jsem ukončil s filmečkem, kde jsem zničil zónu a dostal klíče od nového bytu, takže šlo o happy end. Alespoň pro hlavní postavu. Protagonisti z prvního dílu a datadisku bohužel mojí revenge story nepřežili. Vážně nevím jestli bylo nutné je do té hry vůbec rvát. Trochu se bojím, že za pár let vyjde Stalker 3, kde hlavní postava našeho protagonistu sejme, ale tak snad do té doby bude mít alespoň nějaký čas se svým novým bytem, když už kvůli němu sejmul pár set lidí. 

Za mě extrémně dobře vytvořená hra, která si na nic nehraje a ví co chce být. Bohužel při vydání sražena tragickým technickým stavem a bugy.

V posledních letech jsem zkoušel celou řadu her z předběžného přístupu a ne jednou se mi stalo, že taková hra mi přišla víc kompletní, než ty vydané ve finální verzi. No v případě Tavern Manageru jsem to měl přesně naopak, protože tahle hra mi spíš přišla jako beta verze sloužící k feedbacku, než kompletní produkt.

Prvních pár hodin bylo v pohodě. Hra začíná tutorialem, který vám řekne co postavit/vylepšit/vařit. Problém nastal po pár hodinách, když mi začalo být jasné, že celá hra je jeden velký tutorial. Být tvůrci, tak si vyhodím to slovo manager z názvu, protože tady si tak maximální můžete řídit kam si dáte v hospodě nábytek nebo obraz. Ceny potravin hra určí sama. Chceš zvětšit hospodu, prodej 30 klobás. Jakým způsobem se budova rozšíří také samozřejmě určí hra. To kolik máte peněz je naprosto irelevantní, protože pokud chcete mít přístup k novému nábytku, musíte se k němu dostat skrze questíky, které vás nutí postavit konkrétní věc nebo prodat určitý počet něčeho. Celá hra tak působí jako ty čistě koridorové střílečky ve kterých vám neviditelné zdi neumožní udělat ani krok do strany. 

Co se týče audio stránky, tak také žádný zázrak. Po půl hodině mě omrzela velice generická hudba a po vypnutí jsem si uvědomil, jak moc tichá vaše hospoda je, bez ohledu na to kolik v ní máte lidí. Většinu zvuků představuje občasné krkání, zasmání, případně zamumlání něčeho nesrozumitelného.

Nejvíc mě dostalo, když později si můžete na pomoc najmout bludičky, které vám pomohou vykonávat některé práce. Bohužel jsou to slečinky s frňáky nahoru, takže nečekejte, že budou utírat podlahu nebo sekat dřevo. Místo toho si seberou ty nejzajímavější práce jako obsluhu a vaření, takže druhá část hry se skládá především z toho, že jakožto správný manažer běháte kolem a utíráte podlahu nebo čistíte ucpaný záchod, mezitím co bludičky se vám promenádují pomaličku po hospodě jako princezny. Na druhou stranu i když gameplayově celkem otravné, tak je asi nemůžu moc kritizovat za to, že chtěli alespoň nějakou část hry mít založenou na realitě. 

Vizuál je snad jediná stránka se kterou nemám problém. V zásadě to byl také důvod proč jsem se rozhodl dát téhle hře šanci. WoW like grafika se celkem hodí pro zpracování hospody ve fantasy světě. Snad jen by si tvůrci mohli dát bacha, aby dvě identické postavy nešly spolu na oběd.  

Když to shrnu, tak tohle mi přijde jako perfektní hra pro 6 leté děti, které si chtějí zahrát svojí první management hru, ale nechcete je zatěžovat s management prvky. Přeskinovat tohle do Pokémonů nebo Tlapkové Patroly, tak tvůrci vydělají balík.

Ještě do nedávna jsem považoval žánr autobattlerů za nějakou divnou odnož her z mobilních telefonů, kdy většinu času trávíte jen koukáním, jak se tam vaše postavy kosí s nepřítelem. Pak jsem ale náhodou narazil na stream, kde někdo zkoušel Mechabellum a během 20 minut jsem věděl, že tohle také musím zkusit. Ve výsledku mě to chytlo natolik, že jsem si po cca 10 letech oprášil jak se přidávají hry sem na DH, abych mohl své nadšení ze hry sdílet se zdejší komunitou :D

Z mého pohledu je Mechabellum hra vytvořená přesně pro někoho jako já. V posledních pár letech vždy jednou za čas dostanu chuť na nějakou tu strategii, ale mám velký problém se k nim rozhoupat kvůli začátečnické bariéře, kdy se musíte naučit celou řadu micro a macro managementu. Zde je celé učení zkráceno na polovinu, protože ve hře žádný micromanagement nenajdete a dostanete se do toho bez problémů během půl hodiny. Obzvlášť pokud si nejdříve pustíte nějaký ten gameplay, při kterém se seznámíte s tím, která jednotka je dobrá proti které. 

Stačilo pár hodin a Mechabellum se pro mě změnilo ze hry, kde jsem si prostě postavil armádu a poslal jí proti nepříteli v taktickou záležitost, kdy během každého boje jsem musel pečlivě zkoumat, která jednotka jak rychle dojede ke kterému nepříteli a jakým způsobem jí podpořit jinou jednotkou pro co nejlepší efekt. Už dlouho jsem nehrál hru, kde bych měl takovou radost z vítězství. Většina her trvá okolo 6-8 kol a není nad to, když od začátku máte v hlavě taktiku, ke které směřujete a prvních pár kol cíleně prohrajete, jen abyste během dalších dvou kol celý boj otočili a nepřítele naprosto rozemleli.  

Ačkoliv je Mechabellum poměrně neznámé, tak má velice aktivní komunitu a nalezení hráčů je vždy otázka vteřin. Velkou radost mi udělali s pravidelnými turnaji, do kterých se můžeme připojit každou středu a sobotu, což za mě přidává hře na motivaci ke zkoušení nových a neznámých taktik se kterými můžete během turnaje vyhodit nepřítele z rovnováhy. 

Ve výsledku tedy můžu Mechabellum vřele doporučit každému, koho by lákala hra představující něco mezi šachy a Command & Conquer :)

Gordian Quest jsem poprvé hrál ještě v předběžném přístupu a spolu s Hades to byla jedna z her ve kterých jsem měl dobrou stovku hodin ještě před vydáním. I po vydání 1.0 verze se vývojáři hře věnovali a vážně mi dělá radost, když hra, kterou vezmu v předběžném přístupu se takhle povede. Ne náhodou momentálně sedím na nějakých 260 hodinách.

Již od vydání Thronebreaker: The Witcher Tales mě celkem chytnul žánr karetních her, ale brzy jsem zjistil, že u her typu Slay the Spire mi chybí postavy nebo alespoň náznak příběhu či atmosféry. V tomhle si mě Gordian Quest celkem rychle získal, protože skrze celé dobrodružství vás doprovází příběh, který sice není nic megaepického, ale svou práci dělá dobře. Dále ačkoliv začínáte s jednou postavou, která má jeden balíček, tak postupně máte možnost si do party vzít další dvě, které mají své vlastní. Během hry máte k dispozici 10 postav a Gordian Quest si tím vyloženě říká o opakované hraní, při kterém zkoušíte které kombinace postav spolu nejlépe fungují.

Celý vývoj postavy nestojí jen na tom, co máte za společníky, ale také jaké předměty zrovna během hry najdete. Různé předměty mohou upravovat schopnosti karet a dát vám možnost si vyrobit vyloženě OP balíčky. Především v později přidaném endless módu jsem strávil pravděpodobně dobrou polovinu z těch 260 hodin, protože čím déle hrajete, tím více předmětů máte a otevírají se vám další a další možnosti. 

Za mě je Gordian Quest celkem jednička pokud hledáte single player karetní hru s velkým důrazem na znovuhratelnost.

Vždy když jednou za čas někdo zmíní Morrowind, tak se mi vybaví, jak chvíli po vydání někdo v nějakém časopise Morrowind popsal jako hru, kdy nejdřív strávíte hodiny přeexpením své postavy a pak to celé jen proběhnete. No Swords & Souls: Neverseen na tom založilo svůj celý gameplay. Ačkoliv hra má menší příběh, který máte projít s hlavní postavou, tak 90% hry strávíte trénováním skillů v hlavním městě. Lukostřeba, magie nebo obrana, vše má svou vlastní minihru, která je s každým kolem těžší a těžší. Celé to pak trochu působí jako když hrajete hru ve stylu Super Hexagonu, která potrénuje vaše reflexy, ale navíc vám ještě dopřává dopamin neustálým zvyšováním skillů vaší postavy. Jakmile jste dost nexpení, tak klidně můžete projít misemi doslova s vypnutým monitorem, protože postava vám útočí sama a ačkoliv je tam určitý prostor pro taktiku, jako který útok kdy použijete, tak při dostatečném naexpení to ani není potřeba.

Swords & Souls: Neverseen přesně ten typ hry, který si koupíte na telefon jen pro zabití půl hodiny sem tam i když vzhledem ke svým dopaminovým taktikám je dost možné, že to stejně jako já dohrajete celé na jeden zátah.

Už dlouho jsem nehrál hru, které bych dal tolik šancí mě přesvědčit, že za to stojí. Age of wonders 4 mě v první řadě nalákalo svými tahovými souboji, magickým systémem, tvorbou vlastního vůdce a rasy. Stačilo dát hře pár hodin a nehorázně mě chytlo taktizování, kterou knihu kouzel si odemknu, abych získal dané vylepšení pro svou rasu. Celkem sranda, když svým půlčíkům přihodíte dračí křídla, ocelovou kůži a ještě je necháte jezdit na slonech. Bohužel magický systém a customizace vlastní frakce jsou tak nějak jediné věci u kterých mám málo co vytknout. Jediné co mě napadá je ztráta identity rasy jako takové, protože to že si vezmete půlčíky neznamená, že nemůžou být silní jak orkové nebo odolní jako trpaslíci, jelikož během jejich tvorby si je můžete vyloženě vytvořit k obrazu svému a to jak vizuálně rasa vypadá nemá ve výsledku na nic vliv. 

Celou hru u mě vyloženě položilo na prdel jakým způsobem AI ovládá vaše soupeře. Ani nevím jak se jim povedlo to takhle zmrvit, když dvacet let staré díly civilizace tohle dokázali dát dohromady daleko lépe. Když první mise šla nějak až moc lehce, tak sem si řekl, jo zkusím to hodit na hard, holt mě nepřítel sejme. No sejmutí se nekonalo, protože AI nebyla schopná ani poslat armádu, která by na mě zaútočila. Krásným příkladem bylo, když sem zaútočil nepříteli na hlavní město a během přesunu armád, jsem si všiml, že má nějaké jednotky kousek opodál, ale i přes to jsem se rozhodl, že mu to město začnu obléhat. Čekal jsem z toho nějaké sakra těžké souboje, protože zase tolik jednotek sem neměl, abych mohl sejmout jak obránce města, tak jednotky co měl na zbytku mapy. No žádné boje se nekonali, protože místo toho, aby začal stahovat jednotky zpátky ke svému hlavnímu městu, tak s nimi celou dobu jen stál na místě opodál, dokud sem mu to město nedobil. Po dobití hlavního města a sejmutí vůdce je každá frakce poražená, takže nejlepší taktika se po pár hrách ukázalo být prostě jít přímo po hlavním městě a zaútočit na něj se vším co máte, protože AI nikdy necítí potřebu si ho chránit s celou svou armádou, ale místo toho tam nechá jen část na obrany.

Nejvíc mě dorazilo, když jsem hrál příběhové scénáře a ten poslední u kterého by člověk čekal nějakou výzvu se ukázal být ten asi nejjednodušší. Z nějakého důvodu vývojáři měli potřebu vám dát čtyři spojence, kteří měli města dokola kolem vás asi pro případ, kdyby se AI rozhodla na vás zaútočit. No za celou hru si vybavím, že jednou mi na moje území vstoupil jeden z nepřátelských vůdců, ale zpětně si říkám, že spíš zabloudil.

Přijde mi vyloženě tragické, že tohle je snad každá hra. Dohrál jsem osm map a jen jednou se mi stalo, že by na mě nějak intenzivněji někdo útočil a to bylo, když jsem vytvořil tzv. "Beacons of unity", které vás nechají po 15 kolech instantně vyhrát celou hru. Všichni vládci mi instantně vyhlásili válku. Bohužel jen dva se rozhodli poslat na mě nějaké armády, ale byla to alespoň nějaká změna. Při hraní téhle hry jinak máte občas pocit jako kdyby jste na mapě byli sami. 

Má asi nejoblíbenější ukázka inteligence AI byla, když na mě v jedné hře zaútočil dračí vůdce na město co jsem měl na pobřeží. Celá jeho armáda byla na lodích hned vedle mého města, mezitím co jeho vůdce – drak a pár dalších létajících jednotek se postavilo na pevninu. Bohužel pro něj pokud začnete boj, tak jednotky na vodě se musí vylodit, než s nimi můžete bojovat na pevnině, takže sem mu krásně sejmul vůdce, který si tam postával mimo armádu a zbytek armády pak šlo sejmout skoro zdarma. 

Dále jakékoliv defenzivní pakty, které mezi sebou vládci mohou dělat mi také přišly jako čistě kosmetické. Několikrát jsem zaútočil na vládce, který měl defenzivní pak s někým dalším a místo toho aby mu jel na pomoc, jen koukal jak sem mu bral město po městu. To platí i obráceně. Při jedné hře jsem vyloženě měl alianci s jiným hráčem a když sem začal obléhat jedno z měst soupeře, tak jsem si všiml jak některé jeho jednotky stojí opodál. Hned jsem měl radost, že mi jede pomoci, ale další kolo se s nimi jen otočil a jel domu. A tohle krásně vystihuje celé chování umělé inteligence v téhle hře. Jednotky si jen tak běhají po mapě a upřímně by mě zajímalo co tam na té mapě hledají.

Poslední krásný příklad špatně udělané AI je pokud si vytvoříte nepříběhový scénář, tak můžete dát "Brutal" obtížnost. No po příběhových misích jsem to zkusil a což o to vážně mi hra dala pár brutálních soubojů. Bohužel ne proti nepřátelských vládců, ale proti neutrálním jednotkám běhajícím na mapě. Hned od začátku tam narazíte na nepřátele na nejvyšších tierech, takže porazit je byla celkem makačka. Škoda jen že AI protihráčů prakticky nevěděla jak se s nimi vypořádat a po chvíli jsem zjistil, že mají města zamořená neutrálními jednotkami, které jim drancují provincie a jim je to jedno. Docela pak byla sranda, když si najede na score a zjistíte, že jste díky tomu nejsilnější vládce. Ve výsledku mi pak přišlo hrát na Brutal jednodušší, než na Hard, protože nepřátelé prakticky nemají jednotky, jelikož jim je kosí neutrálové všude okolo.

Je nehorázná škoda, jak moc AI shazuje hru, která by jinak měla tak moc potenciálu. Sranda je že při brouzdání po internetu jsem narazil na zmínky, jak moc se umělá inteligence od vydání zlepšila, takže se až hrozím v jakém stavu musela tenkrát být. 

I přes to jak moc tenhle koment zní negativně bych rád podotknul, že jsem ve hře nechal asi 60 hodin. Velká rozmanitost jednotek a kouzel žene Age of wonders 4 u mě hodně dopředu. Při každé hře jsem si zkoušel nějaká nová kouzla nebo jednotky a tvoření vlastní buildy v rpg stylu bylo vždycky něco co mělo bavilo, takže za mě velké plus. Tvůrci dělají jedno DLC za druhým, takže i do budoucna čekám, že o content nouze nebude, můžu ale jen doufat, že trochu víc zapracují na té umělé inteligenci, jinak si nejsem jistý jestli se mi vůbec bude chtít se k Age of Wonders 4 někdy vrátit.

Od Chorus jsem si zpočátku hodně sliboval. Souboje jsou velice podobné EVERSPACE a Galaxy on Fire 2, ale speciální magické schopnosti hlavní postavy ve stylu star wars jim přidávají na zajímavosti. Důraz na charakterizaci hlavní postavy také potěšil, takže jsem čekal i nějaký ten zajímavý příběh. Bohužel postupně hra začala ztrácet na tempu a to jak příběhově tak co se týče soubojů.

Zpočátku bojujete jen proti stíhačkám s různými schopnostmi a jakmile začnete dostávat schopnosti jako driftovat ve vesmíru nebo teleportaci, tak hra je na svém vrcholu. Bohužel pozdější souboje pro mě hodně sráží dolu mizerné boje proti velkým lodím. V zásadě jen stojí na místě mezitím co jim zničíte všechny zničitelné prvky jako střílny, motory a reaktory. Takže ani na vysokou obtížnost nepředstavují žádný problém, protože i když vás zraní, tak stačí jen přeletět na jejich spodek a počkat, než se vám dobijí štíty. Dále mise ve "spirit lodi" je asi nejnudnější část hry. V zásadě nastoupíte do pomalé lodi s kanóny, které sejmout cokoliv na co zamíříte během vteřiny.

Čím déle hra trvá tím nudnější mi přišla. Nemožnost přeskakovat rozhovory a získání naprosto OP zbraní a schopností vyústilo u mě v koloběh, kdy většinu času jen posloucháte rozhovory mezi postavami, pak následuje 20s souboj a pak zase posloucháte, což není něco co bych očekával od hry tohoto typu.

Ani vylepšování lodi mě moc nezaujalo. Většinu hry jste nuceni používat pouze jednu loď u které vylepšujete štíty a brnění bez jakékoliv vizuální změny, takže celý element vylepšování mi přišel, že byl zakomponován jen aby se neřeklo. U zbraní je to trochu lepší, protože dostanete na výběr z pár možností, ale v 90% jde jen o to že ta další zbraň má trochu lepší dmg a těch zbylých 10% je o tom jestli raději střílíte rychle slabší střely, nebo pomaleji silnější.

Celý herní svět na mě působil tak nějak mrtví, jako kdyby veškerá civilizace byla po smrti a zbytky lidí byli integrováni do svých vesmírných lodí. Kromě hlavní postavy, kterou uvidíte v pár cutscénách jsou všechny postavy zobrazeny jen svou lodí a fotkou jejich tváře. Dokonce i když vlezete do vesmírné stanice, tak se vám ukáže jen jak vaše raketka zajela do garáže, kde si jí můžete vylepšit. Téhle hře by extrémně prospěla nějaká ta vesmírná kantýna, kde by člověk alespoň trochu nabil dojmu, že v tomhle světě jsou skuteční lidé.


Ve výsledku tedy mohu pochválit snad jen audiovizuální zpracování, kdy uprostřed soubojů hra vážně stojí za to. Stíhačka se skvěle ovládá a zvuky různých zbraní a místy hláškující AI vaší lodi mi přišlo jako dobrý dodatek. Škoda že ve všech ostatních částí Chorus pokulhává.

V posledních letech se ze mě stal celkem fanda karetních her s rpg prvky, takže Hand of Gilgamech vypadalo jako hra přesně pro mě. Bohužel pokud zkusíte hry jako Gordian Quest nebo Griftlands, tak Hand of Gilgamech proti tomu vypadá jako celkem krok zpátky. Karty, které máte k dispozici působí docela jednotvárně a i když jich přidali dost navíc, tak nejoptimálnější jsou ty, se kterými začínáte. Hrál jsem na nejtěžší obtížnost a snad jen jednou jsem musel cíleně měnit karty, když nepřítel byl imunní na fyzické útoky a já měl jen jednu postavu útočící magií.

Příběh je tak jednoduchý jak to jen jde a po pár hodinách jsem začal cíleně přeskakovat dialogy, jelikož více než polovina z nich působila spíše jako takový filler, aby řeč nestála. U zajímavějších postav by se to mohlo možná mohlo chytnout, ale zde na mě příliš nezapůsobili.

Ani herní svět mě nijak extra nezaujal. Moje první reakce na fantasy svět, kde místo lidí jsou roboti byla pozitivní, ale nepřišlo mi, že by této skutečnosti hra nějak využila ať už v příběhu nebo v charakterizaci postav, takže skutečnost, že jsou to vlastně roboti měla faktor pouze vizuální.

I přes to jsem Hand of Gilgamech alespoň dohrál, takže jsem rád, že hra dokázala udržet mou pozornost alespoň po cca 20 hodin herní doby, ale neřekl bych, že se k ní někdy vrátím pro opakované dohraní.

Už dlouho se nestalo, že by mě zaujala nějaká plošinovka, ale po náhodném Tails of Iron streamu, jsem se rozhodl dát téhle hře šanci.

Jako první mě zaujal soubojový systém, který má daleko větší Dark Souls feel, než například Dead Cells, u kterého mi toto připodobnění přišlo spíše jako marketingový tah. Hlavní postava - krysí princ Redgi působí lehce pomaleji a nemotorněji, takže pokud zaútočí ve špatnou chvíli, tak již nemáte možnost například blokovat, dokud vaše postava neprovede celý útok. Především souboje proti bossům patří mezi moje nejoblíbenější části hry, jelikož podobně jako v Dark souls i zde je potřeba se postupně naučit bossovi pohyby. Většina bossů mě tedy celkem bavila, ale našlo se i pár horších. Především otravné bylo, když bossovi dali plošné útoky, kterým i když vizuálně uhnete, tak stejně dostanete zásah. Strávíte tedy pár pokusů čistě tím, že zjišťujete, jak daleko vlastně musíte uhnout, aby vás určitý útok nezasáhl. Celkově je ale tento pomalejší soubojový systém pro mě velké plus.

Další plus mi přišel celkem jednoduchý příběh, který si nehrál na nic extra a krásně zapadl do světa, kde krysy bojují proti žábám o nadvládu nad královstvím, doplněný čistým a decentním vizuálem, který mi přišel pro tenhle styl hry naprosto ideální.

Co mě bohužel zklamalo byly vedlejší questy. Zprvu se tváří, jako menší nepovinné záležitosti, ale skrze hru v nich dostanete přesně tolik zlata, abyste si mohli dovolit vybavení, které vám umožní postoupit v příběhu, takže téměř všechny vedlejší questy jsou ve výsledku povinné. Výjimkou je pár případů ve stylu, kde se například jednomu krysákovi rozbije kolo od vozu a když mu přinesete nové, tak vám dá nějaké extra vybavení. Samotné "vedlejšáky" navíc spočívají v tom, že se vrátíte do předchozí lokace a sejmete novou/upravenou potvoru, takže to celé působí spíše jako taková forma prodloužení hry. Jediný vedlejší obsah hry, který mě zaujal, byly nepovinné miniboss fighty, při kterých jste mohli dostat zajímavé vybavení, jako například krysí adaptaci na Thorovo kladivo.

Pokud tedy hledáte nějakou plošinovku s důrazem na příběh a pomalejšími souboji, tak Tails of Iron můžu doporučit.

Nejdřív jsem chtěl popsat Pathfinder: Wrath of the Righteous, jako jízdu, kterou jsem už dlouho nezažil. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem první díl – Pathfinder: Kingmaker dohrál jen pár týdnů zpátky a dojmy jsem z něj měl velice podobné.

Velice mě překvapilo jak obě dvě hry mají velice rozdílný feel, takže při hraní druhého dílu jsem neměl dojem, jako kdybych hrál jen nějaký datadisk k jedničce. Mezitím co v Kingmakerovi jste se stále točili kolem jedné lokace, kterou jste se snažili v příběhu bránit/rozvíjet, zde i když máte něco jako základní pevnost, na mě celý příběh působil daleko víc adventurním dojmem, kdy si jdete za svým cílem. Nepřátelé jsou navíc v obou hrách naprosto unikátní. Udělalo mi radost, že se nerozhodli vývojáři jen recyklovat některé nepřátele z prvního dílu a místo toho udělali celý nový bestiář.

Souboje jsou sice ve stejném stylu a jen s menšími úpravami, ale přibylo několik nových a to dost zajímavých classů, za které můžete hrát. S jejich používáním velice pomohli ingame tutoriály, které na rozdíl od prvního dílu vás během hry upozorňují jak vaše konkrétní vybavení/schopnosti ovlivní souboje. Není to tedy tak, že si na začátku přečtete jak vše funguje, ale místo toho jakmile se dostanete do boje s potvorou, proti které je účinná jen specifická zbraň, tak vás hra na tuto skutečnost nejen upozorní, ale ještě vám vyloženě poradí, kterou zbraň z vašeho inventáře máte na potvoru použít. Stejně tak pokud například vybavíte postavu dvěma předměty, které mají stejné bonusy, které se nesčítají, tak dostanete upozornění.

Další zajímavý prvek jsou takzvané mýtické schopnosti, které jsou místy celkem OP, ale proti některým nepřátelům je celkem i potřebujete. Líbilo se mi, že nejde o nějaký natvrdo zvýšení statů nebo tak něco. Spíš schopnosti ve stylu, že při každém minutí se vám zvýši šanci na zásah o +1, takže pokud dokážete svého bojovníka udržet dost dlouho na živu, tak časem toho draka nakonec trefí :D.

Máte také k dispozici několik mýtických cest od Anděla, přes draka až po démona nebo dokonce člověka stvořeného z hejna hmyzu. Já jsem si při prvním hraní vybral asi zdánlivě nejnudnější cestu anděla. Původně jsem měl v plánu se stát drakem, ale nějak jsem si zpočátku zvykl na ty plošné buffy co dává anděl a svatozář té mé postavě celkem slušela, takže jsem hru dohrál s ním. Při druhé hře si ale rozhodně hodlám vyzkoušet jednu ze zlých možností. Především možnost se stát Lichem a oživit některé NPC ve hře a použít je jako společníky v partě mi přijde jako zajímavý element. 

Když už mluvím o společnících, tak zde jsem byl asi spokojenější, než u Kingmakera. Několik postav mě vyloženě zaujalo a dokonce jsem ve své dobré partě toleroval i jednoho zákonně zlého gnóma, protože některé jeho dialogy jsou vážně perly. Hodně pomohl dabing, který postavy v partě oživil i když byl přítomen pouze u důležitých momentů a většinu rozhovorů pouze čtete. Sice bych dával přednost kompletnímu dabingu, ale vzhledem k extrémně velkému počtu dialogů by kompletní dabing asi byl pro dané studio trochu problém.

Bohužel i přes velice pozitivní dojmy skrze celou hru je zde i jeden prvek, který mě až tolik nezaujal. Podobně jako Kingmaker má své rozhraní pro správu království, tak zde máte rozhraní ve kterém bojujete válku s démony. Bohužel stejně jako v případě prvního dílu si dost možná při druhém hraní tuto část hry úplně vypnu. Samotný systém je trošku zajímavější, protože na mapě ovládáte armády v HOMAM stylu, ale celé moje tažení proti démonům šlo bez jediného škobrtnutí, protože stejně jako v případě HOMAM, pokud se hned na začátku dostanete do výhody, tak nepřítele sejmete jak nic. Stačilo jen trochu zpočátku šetřit na mých postavách v partě a nekupovat jim nic moc extra a měl jsem v pohodě dost peněz na nákup jakékoliv armády, kterou jsem chtěl měl k dispozici.

Stejně jako v Kingmakeru také děláte rozhodnutí se svojí radou, která se skládá ze členů vaší party. Udělalo mi celkem radost, že každé oddělení jako je diplomacie nebo vedení armády má tentokrát na starosti více členů party najednou (narozdíl od Kingmakeru, kde každé oddělení měl na starosti jeden člověk), takže máte více možností jak na každou situaci reagovat. Bylo celkem zajímavé jak každý člen družiny by řešil každou situaci trochu jinak. Kdybych si mohl nechat řešení problémů se svojí radou poradců a vše ostatní vypnout, tak bych byl celkem i spokojený. Celý ten systém armády stejně působí dojmem jako že něco takového bylo v jedničce, tak to musí dát i do dvojky.


I přes ten tak trochu zmrvený systém armády je můj dojem ze hry ale velice pozitivní. Pokud jste podobně jako já vyrostli na hrách jako je Baldurs gate, tak tohle je hra pro vás. Hromady dialogů, zajímavé postavy, více způsobů jak dokončit questy, epický příběh, vývoj charakterů a taktické souboje u kterých si můžete vybrat jestli dáváte přednost real time s pauzou nebo tahovými souboji.

Předem vás musím ale upozornit, že Pathfinder má asi nejkomplexnější systém levelování postav na který jsem kdy narazil. Docela by mě zajímalo kolik hodin jsem strávil při tvorbě postav a jejich následném levelování, protože jen si pročíst všechny ty možnosti co za schopnost/kouzla té postavě přidat byla občas práce na desítky minut. Rozhodně toho času ale nelituji.


Tak a teď když už to mám konečně dohrané, tak doufám, že dostanu zpátky normální spánkový režim a nebudu každý den vzhůru do dvou do rána :D

Ačkoliv jsem vždy byl fanda RPGček, tak jsem se nikdy neměl k vyzkoušení krokovacích dungeonů. Celý koncept mi vždy byl dost vzdálený, takže jsem rád, že po krátké ukázce na twitchi, mě neskutečně zaujala Operencia se svým vzezřením a humorem, který vás provází celou hrou. Už z podtitulu "Stolen sun - ukradené slunce" jsem si říkal, že to vlatně dává smysl. Ve světě Operencie někdo ukradl slunce, takže dává jedině smysl, že ho budete hledat někde v kobkách, když nevisí nahoře na obloze.

Operencia je kombinací skvěle napsaných postav, které mě zaujali hned na začátku. Průměrného soubojového systému, který sice po vás chce určitý smysl pro taktiku, ale jen hodně výjimečně se mi stalo, že bych některý souboj nedal napoprvé. A nakonec celkem tuctového příběhu, který mě nezaujal téměř vůbec, jelikož to celé působilo jako že polovina postav v příběhu není vlastně ničím motivovaná k tomu, aby tam vůbec byla. Něčím to celé pohromadě ale asi držet musí ...

Celkově mi Operencia přijde jako ideální vstup pro začátečníky v žánru, protože puzzly, který tento typ her provází, jsou sice poměrně jednoduché, ale rozhodně ne bez nápadu. Opravdu se mi ulevilo, že ve hře nejde o nějaký pixle hunting, kde musíte kurzorem mávat po každé zdi, jestli tam náhodou není nějaká ta cihla interaktivní. Za mě tedy určitě mohu doporučit a i když nevím jestli tuhle hru dám někdy podruhé, tak rozhodně budu dávat pozor, jestli nevyšlo nějaké to pokračování.

Vždy mě trochu zklame, když rozehraji novou hru, která mě neskutečně chytne, ale vývojáři jí udělají o pár hodin delší, než by se mi zamlouvalo. Takže i přes to, že většinu času mě hodně bavila, tak skončím s docela negativní náladou, protože těch posledních pár hodin dojíždím jen tak ze setrvačnosti. I přes to ale musím tuhle hru doporučit a to především těm, kteří jsou milovníci světa zaklínače. Thronebreaker se odehrává v období druhé války s Nilfgardem (během knih ještě před hrami) a protože si z knih tyhle události už téměř vůbec nevybavuji, tak bylo docela hezké si je zopakovat ve velice pěkně vyprávěném příběhu.

Souboje ve hře jsou založené na gwentu, který mě zaujal už ve třetím zaklínači, ale co mě více překvapilo byly tzv. puzzle questy. V zásadě jde o karetní souboje ve kterých se snažíte dosáhnout určitého výsledku. Například snížit sílu všech nepřátelských jednotek na "1" nebo dostat kartu z jedné části bojiště na druhou. Celou hru to pro mě až neskutečně oživilo. Zvláště později, když jsem měl čím dál tím víc OP balíček a nikdo se na mě nechytal, tak tyhle puzzle questy stále představovaly výzvu, jelikož je začínáte s předem určenými kartami. Bohužel s tímto plusem přichází velký mínus a to je AI/karty nepřátel. V celé hře proti vám bude bojovat jen několik balíčků, do kterého vždy přihodí jednu dvě zvláštní karty a nedá se říct, že by AI používala karty kdoví jak kreativně. Dost mě zklamalo, když jsem si na konci uvědomil, že za celou hru jsem narazil jen na dva souboje, kvůli kterým jsem si musel měnit karty. Přitom je to neskutečná škoda, když máte na výběr ke konci z hromady karet, ale prakticky není důvod proč je všechny vyzkoušet/využít, když si stačí balíček založit na jedné silné kombinaci a dohrát s tím skoro všechny boje bez problémů.

Další pro mě celkem velké minus bylo, že po pár hodinách mi Thronebreaker přišel jako taková hodně propracovaná reklama na online gwent. V každé kapitole se nachází několik zlatých truhel, které jsou poschovávané po světě, takže jsem se je samozřejmě snažil všechny najít. Bohužel jak jsem celkem rychle zjistil, tak veškeré odměny ze zlatých truhel jsou určené do online gwentu, takže celá linie s hledáním zlatých truhel je pro někoho, kdo tuto hru nehraje naprosto bezpředmětná. Nevím jestli to vývojáři berou jako skvělý způsob, jak nalákat lidi na svojí online hru, ale ve mě to spíše vzbudilo značnou antipatii pokaždé, když se mi na obrazovce ukázalo "epic loot found" a dalo mi to rámeček, který si můžu dát na avatar v nějaké jiné hře :D

I přes ta negativa se však nemůžu dočkat na vydání nějakých těch dlcček, které by přidaly hru za jiné frakce a pokud možnost navýšily obtížnost standardních soubojů, které pro mě představují jeden z nejslabších článků hry.

Konečně se na trhu objevila nějaká hra, která se alespoň může tvářit jako nástupce Vampire: The Masquerade - Bloodlines. Noční život plný vysávání lidí, upírská politika ve které se smetánka považuje za něco víc, než zbytek upíru, skvěle zpracované postavy a hromada rozhodnutí, které ne vždy dopadnou tak, jak se zprvu může zdát. Ne každá hra mě takhle dokáže chytnout, že bych jí vyloženě hrál od rána do večera, ale vampyrovi se to povedlo.

Vampyr je založený na dvou hlavních složkách - adventurní a akční.

Adventurní část je to co mě na téhle hře vážně zaujalo. Běhat po světě a jen tak vysávat lidi je vysoce kontraproduktivní. Daleko víc se vyplatí pro lidi udělat questy a získávat o nich co možná nejvíce informací, protože v tomhle světě, čím víc upír ví o své oběti, tím víc síly (xp) z její krve získá. Vyplatí se tedy pečlivě prokecat každou postavu a projít každý šuplík jestli nenajdete nějaký ten zatoulaný dopis, který vám napoví něco o postavách.

Akční část je to, kde mám se hrou problémy. Nevím co je to za zvyk v poslední době si do herní mapy naházet tunu respawnujících se nepřátel, které musíte při každém průchodu znovu a znovu kosit, nebo obíhat. Asi do poloviny hry jsem měl jen málo co hře vyčíst, ale později, když probíháte po několikáté stejné lokace a znovu a znovu vám tam hází ty samé nepřátele, tak to skutečně hodně rychle omrzí.

Neříkám, že akční část je vyloženě špatná, protože minimálně bossové mě bavili asi všichni, ale to že vytvořili hru, kde za zabíjení nepřátel nedostáváte žádné xp a pak vás je nutí dokola furt mlátit (ne vždy je můžete oběhnout, když s nepřítelem poblíž ani neotevřete dveře) mi přišlo jako vyloženě špatný nápad.

Jediná věc, kterou celou tu situaci kolem soubojového systému vysvětluje je skutečnost, že ve hře se musíte snažit zabít co možná nejméně lidí, protože jinak lidi začnou ze čtvrtě utíkat (pokud jim vysajete nějakého známého), případně bude celá čtvrť natvrdo evakuovaná. Zároveň ale ty masy nepřátel mezi lokacemi vás nutí být co možná nejsilnější, protože i když naprosto bez schopností se dá celá hra rozhodně dohrát, tak mlátit se 20 minut jen protože potřebujete jít do vedlejší čtvrti není zrovna něco na co bych se těšil. Na konci mě už to tak štvalo, že jsem (a tohle raději dám do spoileru) natvrdo vysál jednu celou čtvrť - lidi začnou utíkat až poté co si půjdete odpočinout do úkrytu ze dne na den, takže jsem si takhle instantně nahrabal asi 35 tisíc xp, vyleveloval si několik útočných schopností a zbytek hry jsem prošel jak nic.

No být to na mě, tak většinou soubojů ze hry prostě vyhodím a udělám to daleko víc o bossech, kteří ke konci taky dají zabrat a přijde mi že oni sami mohou představovat daleko lepší motivaci proč se snažit být co možná nejsilnější upír, než bandy respawnujících se lovců upírů.

No musím říct, že tahle hra předvedla přesně to co jsem očekával. Máme tu prvky vlastní každé starší adventuře, kdy si musíte klikat zvlášť na ikonky podle toho jestli chcete, aby postava něco vzala, spolkla či někomu dala. Logické hádanky, které ne vždy jsou zrovna intuitivní a často působí nesplnitelně. Především pokud si nevšimnete těch pár pixelů na obrazovce, které se najednou někde objeví po nějakém rozhovoru. A nakonec skvělý příběh s dobře zpracovanými charaktery, který jsem očekával hned, jakmile jsem se dozvěděl, že je hra založená některé slavné povídce, kterou si teď budu muset přečíst, protože příběh v téhle hře mi přišel až neskutečně zajímavý na to, že je založený na povídce z roku 1967, kdy se nějaké scifi teprve rozvíjelo.

Kdykoliv vyjde další izometrické rpg ve kterém ovládáte partu, tak si nemůžu pomoct a musím ho srovnávat se staršími kousky jako Icewind Dale a Baldurs Gate. Jaké jsou tedy moje dojmy z Tyranny oproti těmto starým herním titánům?

Souboje: K dispozici máte tentokrát pouze čtyři postavy z čehož jsem neměl zrovna radost. Docela rád běhám s 6ti člennou skupinou, ale po krátké době jsem byl celkem i rád, že mám postavy jen čtyři. Během hry každá postava získá další a další schopnosti a mezitím co ve hrách jako Baldurs Gate bojovníci toho moc víc nedělají, než že sekají, tak zde mají i oni celou řadu speciálních dovedností a celý gameplay se později spíše podobá hraní za čtyři mágy. Tomu přidává i skutečnost, že ve hře je k dostání celá řada artefaktů, které propůjčují postavě nějaké kouzlo, takže ke konci můžete očekávat, že každá vaše postava bude mít tak 10-15 schopností, které bude moci použít.

Zajímavý prvek představují však kombo útoky, kdy dvě postavy se spojí a vytvoří nějaké silnější a vizuálně strhující kombo. Například jedna postava vyhodí druhou do vzduchu a ta začne s lukem sestřelovat nepřátele.

Vizuál: Víceméně hodnotím pozitivně. Mapy jsou pěkně nakreslené a i přes určitou nepřehlednost v soubojích, které způsobuje hromada 3D efektů, to není až taková katastrofa, aby to vyloženě rušilo. Herní mapy jsou oproti některým starším titulům poněkud menší, což mi ale spíše vyhovovalo především kvůli případnému backtrackingu, který mě celkem nudí u některých starších titulů.

Příběh: Asi nejsilnější stránka hry. Ve hře máte jedno rozhodnutí za druhým, kterým ho utváříte a rozhodně se nejedná o typické rpg rozhodnutí, které vás nakonec stejně pošle na stejné místo. Velice na mě udělal dojem už prolog vytvořený skrze pouhé figurky na mapě se kterými procházíte prvních pár let vašeho působení ve válce a v závislosti na vašem chování se k vám budou chovat ostatní frakce přímo ve hře.

Postavy a dialogy: Dialogy jsou velice kvalitně napsané a postavy zajímavé. Trochu mě zklamaly jen ostatní postavy z party, které sice můžete pořádně prokecnout, ale nečeká vás žádný příběh, ve stylu BG2, kdy se vám během hry postavy postupně otvírali a vy jste o nich postupně zjišťovali víc a víc. Ano některé dialogy se vám zpřístupní až později, když máte jejich loajalitu/strach, ale jedná se jen o pár rozhovorů, které je občas v hromadě jejich dialogů těžké najít, protože se jich nejdřív musíte zeptat na něco jiného.

Pevnosti/vlastní tábor: Docela oblíbený v rpg poslední dobou je mít nějakou tu vlastní pevnost ve které můžete prokecnout své postavy a něco málo si vylepšit. Tento prvek zavítal i do Tyranny i když mě tedy příliš nezaujal. K dispozici máte několik věží. V každé z nich si můžete vybrat nějaké vylepšení (například kovárna nebo knihovna), které vám poté dá nějaké bonusy. Například v kovárně vám učedníci mohou vytvořit novou zbraň a v knihovně zase mohou objevit nějaké to kouzlo. Zajímavý způsob, ale dával bych přednost tomu, kdyby vše bylo jen v jedné lokaci. Sice se mezi svými věžemi můžete instantně teleportovat, ale v zásadě pokud si chcete projít všechny své věže a z každé si něco vzít, tak vás čeká hned několik nahrávacích obrazovek, což mi přijde zbytečné pro takové malé věžičky.


Ve výsledku musím říct, že jsem spokojený. Především kratší herní doba v kombinaci s vysokou znovu hratelností mi udělala celkem radost, protože jsem si nemusel brát dovolenou, jen abych si mohl Tyranny zahrát, jako tomu bylo například u třetího zaklínače :D. Už teď se nemůžu dočkat dalšího RPGčka od Obsidianů.

Jsem celkem fanda rebootu Shadow Warrior, takže po dvojce jsem sáhl celkem automaticky. Z prvního dílu si hra zachovala své dobré soubojové mechanismy. Mají stále ten správný feel, kdy drtíte nepřítele za nepřítelem kombinací palných zbraní a katany. Hlavní postava je stále plná špatných vtipů a rádoby drsňáckým přístupem. Bylo však přidáno několik dalších prvků, které nejspíš ne každého potěší.

Více předmětů – v první řadě je ve hře daleko větší množství dostupných zbraní, které můžete při průběhu hrou najít. Není to však až takový extrém jako například v Borderlands. Každá zbraň je unikátní a některé mají nějakou tu speciální schopnost. Na druhou stranu jakákoliv úprava zbraně od dob prvního dílu omezena na pouhé tři sloty se kterými můžete zbrani přidat schopnosti ve stylu vysávání života nebo přidání poškození ohněm.

Lehčí obtížnost – po několika hodinách jsem si přepnul na nejvyšší obtížnost a i přes to mi přišli bossové daleko lehčí, než v prvním díle, kde byla na vyšších obtížnostech potřeba dobře mířit na správná místa a každý boss byl záležitost na trochu delší dobu. Zde nemohu říct, že by jakýkoliv z bossů vůbec představoval nějakou výzvu a během chvilky jste schopní každého v pohodě udolat. S některými skupinkami nepřátel to bylo již lepší, ale jakmile jsem si vylepšil regeneraci chi (variace many), tak nebyl problém se během bojů neustále léčit a ani velké skupiny nepředstavovaly rázem problém. Viníkem pravděpodobně je již zmíněná úprava zbraní. Po několika hodinách jsem měl set několika mečů, kdy každý útočil jedním z elementů, takže prakticky neexistovala situace ve které bych měl potíže, jelikož téměř každý nepřítel je něčím zranitelnější. Možná s větším použitím palných zbraní by mohla hra být obtížnější, ale s výjimkou prvních pár hodin jsem používal téměř výhradně meče. Jen spíše pro zajímavost jsem si občas vystřelil z raketometu nebo luku.

Respawn – asi nejtragičtější prvek v celé hře a další z důvodů nízké obtížnosti. Chápu, že je hra dělaná tak, aby se dobře hrála v kooperaci, ale proč neudělat single-player kampaň bez respawnu? Celá hra tím hrozně ztrácí, protože v zásadě nezáleží na tom kolikrát vás zabijí, protože nepřátelé se znovu nerespawnují (pouze se jim v závislosti na obtížnosti obnoví hp), takže dřív nebo později stejně všechny lokace vymlátíte a nepřátelé se v nich znovu objeví až po opětovném načtení lokace.

Level design – tahle stránka hry představuje další zhoršení. Mezitím co v prvním díle postupně procházíte celkem zajímavá místa, tak zde stále dokola procházíte tři typy lokací. Zvláště později začalo být otravné, když jsem byl opět poslán zpět do stejné části města a znovu jsem procházel stejná místa. Jediné plus bylo, že není potřeba si cestu vždy znovu prosekat, ale stačí jen kolem nepřátel proběhnout.


Rozhodně zhoršení oproti původnímu dílu. Stále ale dobře hratelné a i s nižší obtížností mě celkem bavilo drtit nepřátele. Konec hry jsem však spíše proběhl a rozhodně to nepovažuji za hru, kterou bych chtěl hned tak dát znovu.

Mafia 3 má jeden z nezajímavěji podaných herních příběhů, na které jsem za poslední dobu narazil. Forma dokumentu s flashbacky mi připomněla starou dobrou první Mafii, která je vyprávěna podobným i když ne až tak přímo dokumentárním způsobem. Určitou změnu tématiky zaměřenou na některé sociální otázky v USA z období vietnamské války jsem také uvítal. Postavy jsem si rychle oblíbil (především kněze) a celý příběh mě do sebe vtáhl stejně rychle, jako v případě první a druhé mafie. Po chvíli hraní však přišel zlom.

Tento zlom přestavují jednotlivé mise. Nevím, kdo se staral o jejich konstrukci , ale k tomu jak to odflákli skoro nemám slov. Když jsem poprvé musel vykosil stejnou lokaci znovu, protože teď tam přišel její šéf, tak jsem ještě netušil, že to v téhle hře je regulérní praktika. Celkově najdete jen několik unikátních misí. Valnou většinu přestavují jakési "hit mise", kdy někam přijedete a někoho zabijete/vyslechnete, případně něco zničíte. Občas jsem měl štěstí, že hned po příjezdu k lokaci šlo zahlédnout cíl, takže stačilo vzít sniperku a odstřelit ho či po něm hodit granát, ale častěji jsem se k němu musel prostřílet. Nejhorší na celé situaci je skutečnost, že všechny tyhle mise jsou označené jako příběhové a nedají se tedy obejít. Málokdy mě trápí, když se do hry nacpe hromada generických side questů, ale pokud z nich někdo vytvoří většinu hlavní linie, tak to už je sakra problém. Nemít u hry puštěnou audioknihu, tak celkem pochybuji, že bych jí vůbec dohrál. Jestli vás zajímá příběh, tak si raději jen pusťte nějaké video se sestříhanými cutscénami. Alespoň za předpokladu, že nebudou zahrnovat všechnu tu omáčku o tom, jak abyste se dostali k šéfovi, tak nejdřív musíte poškodit jeho živnost. Ani jeden šéf se totiž čirou náhodou zrovna nenalézá na svém pracovišti a ukáže se jen, když mu to tam nejdřív někdo celé vystřílí ...

Tahle hra je zkráceně řečeno tragédie. Bohužel ani příběh to příliš nezachrání, protože celé to tak nějak padne na hubu, když vám nějaká třeba i zajímavá postava začne blekotat něco o tom jak musíte napadnout byznys nějakého týpka a vy už máte v hlavně jak opět budete jen jezdit z místa na místo, ničit krabice a odstřelovat dealery.



Nakonec bych ještě rád dodal některé menší připomínky, které k samotné hře mám.

V první řadě celé to propagované budování vlastní organizace nestálo za nic. Před vydáním se mluvilo o tom jak budete muset spolupracovat se svými poručíky při jejím budováním, ale ve výsledku je to jen o tom, které upgrady pro svojí postavu chcete a podle toho svým poručíkům rozdáte území. Žádná kooperaci či plánování postupu jak převzít město se tedy nekoná. Celé to spíš působí jako hra za jednoho akčního hrdinu, který si celé město podrobí prakticky sám. Trochu mě potěšila možnost si například nechat přivézt zbraně nebo auto, ale na atmosféře vlastní organizace, kterou máte pod palcem to moc nepřidalo.

Stealth ve hře je založený na těch skutečně jen nejprimitivnějších mechanismech. Stačí vzít pistoli s tlumičem a pokud zvládnete dát headshoty, tak je z vás stealth král. Ani se nemusíte trápit s přesouváním těl, protože i když někdo tělo objeví, tak se tak maximálně projde po okolí při pokusu vás najít, ale poplach nevyvolá.

Nemožnost se ve hře převléci mě taky celkem zklamala, chtěl jsem zase hrát za mafiána v obleku (navzdory tomu, že oblek se k charakteru hlavního protagonisty moc nehodí :D).

Hare in the Hat je první hidden object hrou, kterou jsem kdy dohrál. Tenhle žánr her mě vždy poměrně lákal, ale nikdy jsem se k němu příliš neměl. Celkově se vyznačuje pěkně nakreslenou grafikou, která mě vždy zaujme. Bohužel gameplay založený na hledání schovaných věcí na obrazovce a jejich smíchání dohromady mě vždy až příliš rychle omrzí. Mezitím co klasické adventury sází i na další prvky, než jsou jen hádanky (například dialogy a postavy), tak alespoň těch pár hidden object her, které jsem hrál, byly založeny především na hledání věcí na obrazovce a příběh dopředu táhla jen jedna velká záhada, kterou se snažíte rozluštit. Jediný důvod proč jsem Hare in the hat pravděpodobně dohrál je jeho krátkost a poměrně chytlavé hádanky. Pokud dám některou hidden object hru znovu, pak to pravděpodobně bude další s podobným formátem, kdy jste přímo v jedné místnosti ve které něco řešíte/hledáte, místo nějaké delší hry s rádoby adventurními prvky.

Nepatřím k lidem, kteří si obvykle hry předobjednávají. Vlastně za celou svou hráčskou kariéru jsem si předobjednal jen jedinou hru, ale všechna ta gameplay videa z Overwatch bety mě přiměla začít nad tím uvažovat. Jakmile navíc byla ohlášena beta pro lidi, kteří si hru objednají předem, tak pro mě brzká koupě byla jasnou volbou.


Overwatch je v zásadě přesně tím na co vypadá – Team Fortress 2 s jiným provedením a větší škálou hratelných postav, takže právě s ním budu Overwatch také nejvíce porovnávat. Každá z postav má na rozdíl od tf2 nějaké speciální schopnosti, které ale spíše na mě působí jako jiná variace měnitelných zbraní z tf2, protože ačkoliv máte postavu, která má schopnost "charge" se kterou rychle vystartuje proti nepříteli, tak velice podobnou schopnost může získat i Demoman v tf2, pokud si vezme štít jako svou sekundární zbraň. Ve výsledku mi tedy nepřijde, že by Overwatch až tolik těžil ze skutečnosti, že má 21 charakterů (oproti 9 v Team fortress), protože díky možnosti měnit si zbraně má každá postava v tf2 hned několik efektivních způsobů jak hrát, takže co se týče samotného gameplaye, má teoreticky tf2 více hratelných charakterů, než Overwatch.

Větší počet hrdinů se tedy projeví spíše po vizuální stránce, kdy si určitě někteří hráči oblíbí některé postavy více než jiné. Ve hře bude také k dispozici velké množství skinů, které v některých případech naprosto změní vizáž některých postav. Nakonec každá postava má nějakou vlastní osobnost, která se projeví jednak v animovaných filmečcích, které budou Blizzardi postupně pro hru vydávat a jednak přímo ve hře, kdy hrdinové spolu občas prohodí pár vět.

Kromě počtu postav se Overwatch liší několika dalšími způsoby. Ve hře nesbíráte munici a i když musíte většinu zbraní přebíjet, tak náhradních zásobníků máte neomezeně. Docela zajímavý prvek u kterého si stále ještě nejsem jistý, jestli mi vyhovuje. Na jednu stranu se nemusíte starat jestli máte nějaké náboje, ale na úkor několika classů, kteří během hry neustále spamují střely s tím, že třeba něco trefí. Dalším prvkem stojícím za zmínku je eliminace poškození pádem, takže můžete s některými charaktery provádět veškeré formy "rocket jumpování", bez ohledu na vlastní hp.

Zbytek hry již jede celkem pevně v tf2 kolejích. Máte několik herních módů, které jsou variacemi na klasické zabrání bodu a eskortování nějakého nákladu, které je trochu okořeněné v některých mapách jejich kombinací, kdy nejprve musíte daný bod zabrat a pak z něj vyjede auto, které musíte eskortovat do dané lokace.

V této části komentáře jsem původně měl popsané mé nejoblíbenější postavy, ale postupem času mě najednou začali bavit další a další, takže tuhle část komentu trochu zkrátím. Pokud začínáte s hraním, tak doporučuji zkusit si hru za Soldiera 76, který byl zpočátku velice jednoduchý na zvládnutí. Postupem času mě ale zaujaly postavy jako Mei, která díky schopnosti tvořit zdi a zmrazovat nepřátele je skvělá při zvládání celých davů nepřátel. Po dalších pár hodinách jsem už měl oblíbené postavy v každé z kategorií (tank, ofenziva, defenziva a support). Rozhodně musím pochválit skvělé vyvážení všech postav. Nepřišlo mi tedy, že by nějaký charakter byl proti ostatním například příliš silný. Gameplay je spíše založen na principu - kámen, nůžky, papír, kdy každý charakter má několik postav proti kterým je hodně dobrý a několik, proti kterým už si tak dobře nevede.

Trochu mě překvapilo, že spy z tf2 nemá v Overwatch prakticky žádnou alternativu. Nic jako zneviditelňování, backstabování nebo převlékání za nepřítele ve hře nenajdete. I tak se mi párkrát stalo, že jsem se občas ohlížel a na půl vteřiny zvažoval jestli ten kdo běží za mnou není spy :D

Nakonec ještě musím zdůraznit, že v téhle hře je kritičtější vhodné sestavení týmu. V takovém tf2 se ještě jakž takž dá kompenzovat pár hráčů, kteří si vezmou nevhodné postavy. V případě Overwatch, kde je ale ve hře pouze 6 postav se dá občas předvídat prohra již na začátku, pokud si hráči během hry nevezmou nějaké skutečně užitečné postavy na danou mapu. Naštěstí má Overwatch docela zajímavé podpůrné postavy, takže mi ani tolik nevadilo, když jsem kompenzoval čistě útočný tým tím, že jsem si vybral nějakého supporta. I když musím zdůraznit, že ze čtyř podpůrných postav mě nějak víc zaujal pouze Lucio, který je relativně slušný v útoku. Jeho léčení funguje jakožto pasivní aura a můžete se tedy plně soustředit na nepřátele a spojence nechat, ať se vaší aurou léči sami.

Super Hexagon je hra u které mě držel především její prvek potencionální nesplnitelnosti, kdy jsem byl každých pár minut přesvědčený, že dál se prostě nedostanu. O chvíli později jsem se sice o pár vteřin posunul, ale poté opět následoval tenhle pocit, kdy jsem měl potíže se dostat přes další sadu vzorů. Mezitím co v jiných hrách sbíráte staty a zbraně, zde je vaší zbraní vaše schopnost předvídat budoucí tvary. Především později je to spíš o tom mít naučené jednotlivé útvary, než o reflexech. Překvapivě i trpělivost je docela nutná. Nejednou se mi stalo, že jsem pohnul šipkou zbytečně rychle a v některých částech to skutečně chce jen nic nedělat na polovinu sekundy. V tomhle případě je ale i půl sekunda dlouhá doba.

Gothic 3 byl důvodem, proč když CD projekt red oznámili, že třetí Zaklínač bude open world, tak jsem začal mít o tuto sérii skutečně strach. Stejně jako v případě Gothicu měl Zaklínač dva velice slušné díly a skutečně se mi ulevilo, když ze třetího Zaklínače nebylo takové zklamání, jako ze třetího Gothicu. Takhle hra má rozhodně problémy a není jich málo. Velice osekanou hlavní linii, nevyvážený soubojový systém, velké množství bugů, špatnou optimalizaci, mizerné přines/zabij questy, nezajímavé postavy, slabou AI nepřátel, odfláklé dialogy, podivné modely postav a tak dále. Člověk se skoro musí ptát, jak je možné, že tuhle hru jsem již několikrát dohrál.

Odpovědí je herní svět, který představuje jediný element, který je podle mě velice dobře zvládnutý. Už od prvního Gothica vývojáři ukázali, že vědí, jak udělat uvěřitelný rpg herní svět se skvělou atmosférou a v tomto případě i skvělým vizuálním zpracováním. V Myrtaně na vás čeká konflikt mezi lidskými rebely a skřety, kteří si je podmanili. Každé město má svojí vlastní linii úkolů, která představuje buďto osvobození města nebo vyhlazení rebelů. Na poušti na vás čeká naproti tomu konflikt mezi Hassassiny a nomády, kteří se snaží bojovat proti jejich kruté nadvládě a otrokářství. Nakonec Nordmar představuje krutou pustinu ve které se snaží přežít malé kmeny lidí a každý krok vás potenciálně může strhnout do propasti. Celou atmosféru navíc podtrhuje parádní soundtrack, který je již v Gothic sérii dobrým zvykem.

V kombinaci s Community patchem, který odstraňuje celou řadu bugů a upravuje soubojový systém, aby byl trochu zajímavější, se z Gothicu 3 i přes své chyby stala moje oblíbená hra, která sice má své hojné problémy, ale její svět mě vždy dokáže zaujmout.

Shattered planet jsem hrál jen asi hodnu a půl a nejsem si jistý, jestli mi něco uniklo nebo má tahle hra skutečně pouze tak jednoduché mechanismy. V zásadě jen vezmete klona a s ním procházíte náhodně generované mapy ve kterých klikáte na nepřátele a postupujete z jedné mapy do druhé. Hra jako taková přitom nemá pořádně co nabídnout. Herní mechanismy jsou nahrazeny oblíbenými pseudo rogue like prvky, kdy sice každá smrt vám sejme postavu, ale postupně získáváte suroviny, za které si své klony postupně posilujete a celý gameplay není tedy založen na schopnosti procházet skrze úrovně, jako spíš na nasbírání co nejvíce věcí a opětovném posílání dalších a dalších klonů. Neříkám, že tento prvek sám o sobě je špatný, ale v tomto případě byl využit velice nešťastně, jelikož hra kromě neustálého hledání nových předmětů a jednoduchého vylepšování vybavení neposkytuje nic dalšího. Například soubojový systém se skládá z pouhého klikání na nepřátele a vybavení postavy před bojem je založeno na dvou předmětech – helmy a zbraně + si můžete vzít i nějaké jednorázové předměty na léčení a zranění nepřítele. Tímhle ale celá hra končí a docela se tedy divím, že jsem u toho vůbec tak dlouho vydržel.

Osobně bych byl nejraději, kdyby se u tohohle typu her přestal používat název "Rogue like" a začal se používat například "Grinding simulator", který by byl přeci jen výstižnější ...

Zklamání. Z her, které mě kdy zklamaly asi nejlepší, ale stále ji nemohu popsat jinak. Proč?

Ano ano Dark Souls má skvěle pojatý příběh, který si vystačí s minimem dialogů, skvělou atmosféru, nijak vás nevodí za ručičku a tak dále a tak dále a proto jí taky nehodnotím nijak nízko. To s čím jsem měl skutečně problém je ten hype, který z DS dělá must play hru pro každého hardcore hráče. Když si napíšete do googlu "Hardcore games", tak si můžete být jistí, že se vám hned na první stránce ukáže právě DS. Nechápejte mě špatně, chápu, že pro každého může být nějaká hra hardcore a pro jiného zase superlehká pětiminutovka. Ani bych se nedivil, kdybych narazil na někoho, kdo prošel například kampaň v Heroes of Might and Magic III: The Restoration of Erathia jako nůž máslem. Pro mě je však DS stejně tak hardcore záležitost, jako je Call of Duty nejlepší fps série ...

Možná jsem očekával až příliš. Přeci jen jsem si na začátku představoval bojovku, kde dostat se o pár metrů dál bude zkouška ohněm. Ve skutečnosti jsem ale dostal hru, kde díky velice špatné AI stačí jen proběhnout mezi nepřáteli a koukat jak za ně dostávám duše, protože při pokusu mě pronásledovat popadali z útesu. Celá ta HC fáma šla u mě do kytek skoro na začátku, kdy jsem omylem šel na místo, kam se chodí až na vyšších levelech a bojoval s kostlivci, kteří mi skutečně dávali zabrat. Říkal jsem si jak je tahle hra skutečně HC. Ochlazení ale přišlo, když jsem si díky rozhovoru s kamarádem uvědomil, že jsem hru započal na místě určeném pro vyšší levely. Jakmile jsem se vydal po cestě určené pro začátek hry, tak se celá hra brutálně zvrhla v dlouhou linii vykrytí úderu a sejmutí nepřítele na ránu. Místy špatnou AI nepřátel vyvažuje sice platforming, ale už v momentně, kdy procházíte stejnou lokací podruhé, se vám jen těžko stane, že znovu spadnete do té samé propasti.

Co se týče bossů tak v mnoha ohledech souhlasím se zdejšími komenty. Jak už zde bylo řečeno, jsou skvěle zpracováni a až na výjimky i celkem originální a já osobně s nimi jako takovými žádný problém neměl, jelikož ti si častokrát svojí hardcore reputaci skutečně zasloužili narozdíl od zbytku hry. Především Ornstein a Smough mi ukázali, že sejmutí některých bossů je skutečný oříšek. Bohužel právě tihle dva bossové zároveň u mě zvýraznili další slabinu hry. Mezitím co v jiných hrách pokud si nepřítele nedáváte, tak nemáte moc na výběr, než najít způsob jak je porazit, zde si klidně můžete od nich odejít, nabrat si hromadu xp na potvorách s nulovou AI a pak se vrátit a dát je jak nic. Nevím jestli jsem měl jen štěstí, ale když se mi je nějak nedařilo dát, tak jsem si řekl, že dost možná jsem zase někde, kam nepatřím a prošel jsem si jinou část světa. Po návratu pak oba dva lehli bez větších problémů. Dost mi to připomíná poslední dobou velice oblíbený žánr tzv. Rogue-Lite her, které sice jsou celkem těžké, ale díky opakovanému hraní máte možnost téměř každého nepřítele natolik přeexpit, že celá hra jde projít bez problémů, pokud dostatečnou dobu strávíte grindováním a to v DS jde velice dobře, díky možnosti si po smrti dojít pro své "xp". Ve výsledku je tedy DS jednodušší, než kdejaká jiná bojovka založená na checkpointech, kde každá smrt znamená ztrátu určité části postupu.

Za další problém považuji nutnost při neúspěšném pokusu o sejmutí bosse absolvovat celou cestu k němu znovu. Nepřijde mi to moc jako HC prvek, když jsou všichni nepřátelé stále na stejných místech, ale spíše jako velice otravný princip, který vás nutí procházet tyto fillerové souboje.



Co by podle mě Dark Souls mohlo pomoci tyto problémy vyřešit?

Náhodné generování pozic a výběru nepřátel – zabránilo by se velice nudnému stále stejnému rozložení nepřátel a přineslo by to daleko větší výzvu v případě, že vás boss porazí, protože si nebudete moci být jistí, že se k němu zase bez problémů dostanete a souboje by rázem nebyly pouze mechanismem pro prodloužení herní doby.

Nemožnost si sebrat ztracené duše - tohle mi ani tak nevadilo, ale byl by to určitě zajímavý mechanismus, který by přidal na obtížnost.

Skupinová AI, která nedovolí odlákávat nepřátele po kouskách.

Zrušení respawnu nepřátel - tady se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu. Bez respawnu se z DS rázem stává hra, kde si skutečně musíte dát pozor kam dáte své body a co koupíte, protože duše nejsou nevyčerpatelným zdrojem.



Nakonec bych si ještě rád zafilozofoval nad tím, proč mi vlastně DS nepřišlo až tak těžké.

Skoro na začátku jsem se dostal ke zbrani, která je mnohými hráči DS považována za jednu z nejlepších, když jsem omylem sejmul nemrtvého obchodníka, který má u sebe katanu, která kosí nepřátele jako zralé obilí.

Hrál jsem s klávesnicí a myší (s použitím mouse fix módu). Možná i proto mi hra přišla poněkud jednodušší, jelikož z toho co jsem si všiml, většina Pcčkářů hraje DS s gamepadem, na který PC hráči nejsou příliš zvyklí a konzoloví hráči zase nejsou zvyklí na těžké hry a hráli to pouze s 30fps, takže oběma stranám rázem připadá celá hra těžší, než ve skutečnosti je. (Dobře v tomhle bodě pouze troluju :D :D pc master race!).

Nejpravděpodobnějším důvodem podle mě bude skutečnost, že žádná hra s pevnými pravidly nemůže být Hardcore, pokud máte dostatek tréninku s danými mechanismy. Osobně jsem vyrostl na rpgčkách s block/attack mechanismy a většina nebossových charakterů v DS jde sejmout velice rychle, pokud ve správný čas jejich úder vykryjete a protiútokem jim zasadíte kritický zásah.



Doufám, že si tenhle koment někdo nevezme příliš osobně, protože chápu, že je pro některé lidi DS přeci jen celkem srdcová záležitost. Rozhodně považuji DS za kvalitní a dost těžkou hru, ale minimálně co se mě týče, si nezaslouží až takovou pověst, jakou si vybudovala. Jsem si vědom toho, že DS jde hrál třeba i bez zbroje jen s palicí v ruce. Podle téhle logiky můžu ale hrát třeba Half life s vypnutým monitorem a pak se tvářit, že Half life je největší hardcore záležitost pod sluncem ...

Prime World: Defenders ukazuje systém, na kterém pracuje většina mobilních her a má tedy i problémy s ním spojené. Prvních pár kol je v pohodě a hraje se stejně jako ostatní tower defence hry, ale postupem času jde znát, že základ je položen na možnosti si během hry dokupovat herní měnu skrze mikrotransakce, což je poslední dobou prvek přítomný prakticky v každé mobilní hře. V pc verzi je však tento prvek nahrazen možností si dokola hrát mapy s menším prvkem náhodné generace, ve kterých můžete tuto měnu s trochou štěstí obdržet. Tady jde znát asi největší problém, který tato hra má. Pokud ji chcete celou dokončit, tak některé z těchto misí musíte hrát a nemít ke hře puštěnou audioknihu, tak bych jí asi jen těžko dohrál až dokonce, protože hraní téměř stejných map stále dokola velice rychle omrzí.

Samotné herní mechanismy také velice kolísají. Mezitím co jiné tower defence hry jsou založené na nutnosti kombinace věží, zde většinu misí v pohodě dohrajete s 2-3 stejnými věžemi, které si vylepšíte na maximum.

Pozitivní stránkou hry je však příběh, který je vyprávěn v komixových cutscénách, který i když je celkem tuctový, dokázal hru pro mě oživit. Jestli tenhle žánr téměř vždy něčím trpí, tak je to absence nějakého příběhu. Kdybych si ale měl vybrat, tak bych v tomhle případě dal přednost lepší hratelnosti, která by možná udělala z Prime world: Defenders jednu z předních her ve svém žánru.

Trilby na mě dost působila jako taková freeware alternativa ke hrám ve stylu Mark of the ninja. Ve 2D prostředí se dostáváte skrze úrovně pomocí svých stealth schopností a během cesty sbíráté co možná nejvíc cenností. Jedná se o poměrně krátkou záležitost, ale některé mise mají nějaká ta tajmenství, takže se vyplatí si číst různé vzkazy, které vám případně odemknou nějaké ty další příležitosti ke zbohatnutí. Tyto vzkazy se všal v některých případech obměňují, takže nehrozí, že byste při opakovaném průchodu přesně věděli co dělat, aniž byste je pokaždé četli a museli se tedy dostat přes překážky, které je hlídají.

Celá hra se to odehrává v relativně jednoduché, ale sedící grafice, která podporuje určitý noirovský feel o který vývojářům zřejmě šlo. Vyjít někdy třeba placené pokračování, tak do toho rozhodně jdu, dobrých stealth plošinovek moc není a klidně bych uvítal nějaké další.

Tuhle hru jsem nerozehrál jen kvůli herní výzvě, ale také ze zvědavosti. Jedná se o jednu z nejlépe hodnocených adventur jak na databázi, tak na dalších místech i přes to mě Cat Lady zprvu bohužel vůbec nezajímala. Možná to bylo tím, že celkově adventury moc nemusím a už vůbec ne ty, které se tváří jako horor. Ve výsledku jsem ale skutečně rád, že jsem během jednoho volného dne dal téhle hře šanci. Pokud opomenu prvních cca 20 minut, kdy jsem zvažoval jestli to nevypnout a nesmazat, tak jsem si celý průběh parádně užil. Adventur jsem odehrál sice jen pár, ale žádná z nich neměla natolik zajímavý příběh, který by mě dokázal tolik chytnout, že bych si jí chtěl dohrát rychle na jeden zátah. Pokud tedy stejně jako já hrajete cca jednu adventuru za rok, tak rozhodně nemůžu žádnou z nich doporučit více, než právě Cat Lady, která to nepřehání s logickými hádankami a je vedená spíše příběhem, takže se skvěle hodí pro nováčky v žánru, kteří hledají nějakou jednorázkovku na večer.

Tady svůj komentář ukončím, protože mi přijde, že bych napsal úplně to samé, co ugraugra v tom svém. Tedy kromě toho, že ještě nejsem tak starý jako on a mohu tedy hrát dlouho do noci :D

Moje první návštěva jednoho z delších dungeonů ukázala jak moc jsem nepřátele podcenil. Brzy jsem přišel o veškeré louče a potraviny a nepřátelé ve tmě této skutečnosti velice rychle využili. S polomrtvou skupinou dobrodruhů jsem došel až k poslednímu boji, ve kterém jsem během chvilky přišel o tři postavy a čtvrté se jen tak tak povedlo utéct s kořistí. Hned poté jsem si samozřejmě uvědomil, že těsně před misí mi tutorial ukazoval, jak mám možnost campovat v delších dungeonech a tím obnovit nějaké hp a snížit stres ... Ještě větší sranda byla, když hned v následujícím dungeonu, jsem si uvědomil, že nemám žádné louče. Situaci zachránila hrdinka, která se rozhodla o sebevraždu a vstoupila do mé party hned po té katastrofické misi. Měla schopnost, která během boje dokázala zapálit na určitý čas louč, takže 90% boje trávila tím, že rozsvěcela svojí schopností louč, aby mě nepřátelé ve tmě nezadupali do země :D

Darkest dungeon je celkově dost o tom vědět, kde jsou jací nepřátelé a podle toho si vzít partu, vybavení a hlavně si vzít sebou dost pochodní, obvazů a protijedů, protože i když jsou postavy, které mohou vytvořit světlo bez louče nebo vyléčit otravu, tak je to zbytečné plýtvání jejich schopnostmi, když stejnou věc dokáží i lektvary, které vám během boje neseberou žádné akční body.

Hodně se mi zalíbili některé změny, které zavedli v předběžném přístupu. Například není možné stunlockovat nějakého nepřítele v boji, protože pokaždé, když na někoho hodíte stun, tak dostane 40% ochranu proti omráčení a tato ochrana se sčítá, takže někteří nepřátelé se mohou stát dočasně úplně imuní na omráčení (pokud již nebyly na začátku boje).

Co ale určitě musím na hře vyzdvihnout je její vypravěč. Skrze celou hru vám váš předek, který vám odkázal svou vilu, vypráví nejen svůj příběh, ale i komentuje situace, ve kterých se vaši hrdinové nachází. Celkově to hře neskutečně přidává na atmosféře a i když se jedná o víceméně bezejmenné hrdiny (pokud je nějak hezky nepojmenujete :D), tak to každé situaci dává určitý nástin závažnosti.

Menší problém jsem měl s pozdější částí hry, kdy dobrodruhové chodili do dungeonů podle svého levelu a pokud jsem měl příliš vylepšené některé postavy, tak do středně těžkých kobek odmítli jít a skoro nevycvičení tam sice šli, ale zase to tak moc nedávali. Celkově tedy složit nějakou účinnou partu začal být trochu problém, ale naštěstí ve hře máte vždy několik možných dungeonů, do kterých můžete hrdiny poslat a naexpit je tím do patřičných mezí. Bohužel se tím ve hře začíná objevovat docela masivní grind, kdy potřebujete určité věci na vylepšení svého městečka, které však najdete ve větším množství jen v určitých dungeonech, takže vám nezbývá, než opakovaně běhat do jedné lokace a to může omrzet skutečně rychle.


Můj verdikt:

První polovina hry mi základním konceptem hra dost připomíná Rogue legacy. Z počátku to bylo celkem těžké, ale skrze hru stále sílíte a narozdíl třeba od FTL nejste časově omezeni, takže si můžete dát na čas, vyupgradovat všechny své postavy a pak rozdrtit veškerý odpor. Stále tu však jsou náhodné šance na úspěch/neúspěch, které zaručují, že souboje se nestanou nikdy vyloženě triviálními. Ke konci se však karta otočí, protože v nejtěžších dungeonech vám dva šťastné útoky nepřítele (a že toho štěstí má občas skutečně hodně) mohou klidně sejmout polovinu party, která měla plné hp a pokud jste do ní vrazili desetitisíce zlata, tak to určitě zabolí. Pokud takhle přijdete o všechny silné postavy, tak musíte začít masivně grindovat své slabší postavy a celá hra tak může velice rychle sklouznout do stereotypu, kdy s relativně silnými postavami procházíte relativně lehké dungeony, které už perfektně znáte a i přes náhodně generované lokace vás jen těžko něco rozhodí.

Roundabout je hra posazená na snaze projíždět městem v neustále rotující limuzíně. Bohužel dostat se do toho správného momenta je záležitost spíše minut a samotný gameplay představuje pouze minimální výzvu. Celá situace je navíc horší v tom, že relativně brzy získáte možnost s limuzínou skákat, takže spoustu překážek, jako například ostatní auta, lze jednoduše přelétnout. Pokud i přes to situaci pokazíte, tak se nemáte čeho bát, protože hra vás prostě respawnuje o kousek zpět a můžete to zkusit znovu.

To co hru alespoň trochu odlišuje od té masy nízkorozpočtových indie her s jedním menším nápadem, který po hodině omrzí, jsou hrané cutscény mezi misemi. Ačkoliv nejsou kdovíjak bravurně zahrané, tak jsem je rozhodně považoval za zábavné. Po nějaké době jsem však zvažoval jestli si ta videa prostě nepustit třeba na youtube a nevykašlat se na zbytek hry, který pro mě působí spíše jako takový filler, který má zamáznout místo.

Elite: Dangerous pro chudé, takto bych tuhle hru popsal jednou větou.

Rebel Galaxy je další z řady vesmírných sandboxů, zaměřených na nekonečné brouzdání vesmírem, obchodování a souboje, které vám zahltí celou obrazovku nepřátelskými lasery různých barev. Vyniká však tato hra v něčem proti těm ostatním?

Po příběhové stránce určitě ne. Máte tu relativně krátkou hlavní linii, která začíná hledáním své příbuzné, která se dostala do problémů větších, než sama dokáže zvládnout. Příběh je trochu oživen částečně dabovanými rozhovory a animovanými postavami, které se však až příliš často opakují. Během celé hry vlastně narazíte snad jen na dvě originální postavy. Zbytek se neustále opakuje u všech obchodníků, pirátů i barmanů, které ve vesmíru potkáte. Samotné charaktery také ani nestojí za zmínku a jde znát, že tuhle část hry vývojáři spíše považovali za podřadnou, jak už to u vesmírných simulátorů bývá zvykem.

Vedlejší úkoly jsou víceméně stále jen variace několika úkolů typu: znič všechny nepřátelské velitelské lodě, ochraň tuhle loď, znič tuhle základnu, seber tuhle věc, dovez tohle tam. Občas jsou úkoly lehce zpestřené vedlejšími událostmi. Například pokud zničíte nepřáteli velitelskou loď, tak jeho stíhačky dezertují na vaši stranu.



To kde mohu konečně začít hru trochu chválit jsou její souboje a vesmírná plavidla. Máte na výběr z celé řady plavidel a některá se vám odblokují až po získání patřičného vlivu u určitých frakcí. Osobně jsem si velice oblíbil těžkou nákladní loď, ke které jsem se dostal relativně rychle díky questům pro gildu obchodníků. Nebyla to sice žádná kráska, víceméně je to jen taková krabice, která je ale nejrychlejší těžkou lodí ve hře s velice slušným nákladovým prostorem, čehož jsem taky patřičně využíval při přepravě surovin pro potřebné planety. Na konci jsem si ještě zkusil vzít největší a nejdražší loď ve hře - Black gate a musím říct, že mě překvapilo, že máte k dispozici i takové obrovské lodi, které jsou několikanásobně větší, než ostatní plavidla. Pokud navíc takovéhle monstrum pořádně vyzbrojíte všemi dostupnými střílnami, tak se vám celá hra zvrhne jen v totální anihilaci všeho, co se k vaší lodi přiblíží a pokud něco náhodou proklouzne, tak vašich 20 bočních výpalnic dodělá zbytek (viz obrázek).

Důležitým prvkem je také samotná úprava lodí, která je pevně spjata se samotnými souboji, které se odehrávají v pevně dané horizontální poloze ve stylu námořních her.

K dispozici máte boční výpalnice, které představují vaší nejsilnější ofenzivní zbraň. Zde můžete nainstalovat pouze jednu zbraň, ale každá loď má určité množství použitelných střeleckých pozic, takže mezitím co menší loď může střílet s touto zbraní z pěti otvorů najednou, větší jich může použít 10 a tím zdvojnásobit svou sílu útoku.

Poté sekundární výpalnice, které můžete použít například pro rakety nebo miny, které můžete střílet kolem sebe.

Dále máte na každé lodi určité množství prostoru pro automatické střílny. Na každé lodi jsou jinak rozestavené, takže je nutné manévrovat tak, aby střílny měly prostor mohli nepřítele vůbec zacílit. Nejmenší lodě mohou mít střílny třeba jen dvě, ale největší supertěžký křižník ve hře jich může mít až 16. Každá střílna navíc jde nastavit, aby útočila pouze na určitý typ nepřátel, takže je tímto způsobem užitečné si střílny na lodi rozdělit na ty, které jsou účinější proti stíhačkám a na ty, které se hodí proti větším lodím.


Nakonec soundtrack hry navozuje takovou tu správnou atmosféru vesmírných kovbojů, takže pokud hledáte hru ve stylu seriálu Firefly, tak je Rebel galaxy ta správná volba.

Tak a máme tu další hru s hlavní postavou, která prochází existenciální krizí v kyberpunkovém světě, kde je hlavním tématem nadvláda AI a odpor neaugmentovaných jedinců vůči těm, kteří prošli nějakým tím vylepšením. Možná i proto se kyberpunku spíše straním. Ať už zkusím knihu nebo hru, vždy mám dojem, že tam jde vlastně o to samé. Je to jako kdyby například každé sword and sorcery fantasy bylo o poražení starého zla, které bylo již jednou zapuzeno, ale po letech se zase vrátilo a je na čase, aby ho pár hrdinů definitivně porazilo ...

Úvodním odstavečkem jsem tedy chtěl jemně naznačit, že příběh hry mě rozhodně nezaujal, ne že by byl špatně zpracovaný, ale nebýt ostatních prvků, tak bych tuhle hru pravděpodobně ani nedohrál.

To co Dex u mě zachránilo jsou charaktery. Téměř každý má nějaké povahové rysy a celkem slušný dabing jim dost přidává na uvěřitelnosti. A to teď mluvím i o charakterech, které se objeví pouze v rámci vedlejších úkolů. Celkově to tedy podtrhuje docela pěknou atmosféru futuristického města, ve kterém se většinu času nacházíte.

Interakce z nepřítelem mě také příliš nezaujala. Boj proti fyzickým nepřátelům probíhá ve stylu klasických akčních plošinovek, kdy máte pár úderů a zbraní. Dále můžete v omezené míře využít i stealth, kdy se zneviditelníte či někde schováte a když je nepřítel k vám zády, tak ho instantně můžete sejmout. Problém však začal s hackováním, které bylo zpracované formou velice špatné vesmírné střílečky, kdy létáte po kyberprostoru a ničíte bezpečností systémy. Nenapadá mě hůře zpracovaný systém hackování. Jestli někdy tuhle hru dám znovu, tak do něj dávám maximum bodů, abych tam trávil co možná nejméně času.

Vesmírných stříleček jsou tuny a velmi často se vyznačují stejným ovládáním, velice podobným vizuálem a Score systémem, který má jakž takž zaručovat nějakou tu znovuhratelnost a přesně těchto prvků se dočkáte i v Syder Arcade. V čem se teda alespoň nepatrně liší?

V zásadě jediným odlišnějším prvkem je skutečnost, že se hraje na pevně stanovené mapě. Není to tedy jako u většiny ostatních side-scrolling vesmírných stříleček, kde se vám prostě objevují na jedné straně obrazovky nepřátelé a vy je buď sejmete, nebo obejdete. Tady ačkoliv se během hry nepřátelé spawnují, tak máte pevně stanovou sekci, po které můžete ve většině misí libovolně létat a pokud se tedy některým nepřátelům pouze vyhnete, můžete se k nim později vrátit za pomoci funkce otočení lodi, která se velice hodí i při samotných soubojích proti nepřátelům, kteří jsou zranitelní jen z jedné strany - postačí je tedy rychle obletět, otočit loď a sestřelit.

Ne všechny mise však připomínají arénu. V některých misích například ochraňujete vesmírnou loď, která prolétá vaším sektorem. V takových případech vám nezbude nic jiného, než se jí držet a ničit cokoliv, co by jí stálo v cestě.

Během hry máte na výběr ze 4 lodí, ale mě osobně nejvíce sedla hned prvních loď v nabídce, která je nejrychlejší a jak její primární, tak sekundární zbraň střílí pouze klasicky dopředu. Další lodě mají různé alternativní způsoby střelby, které většinou poskytují různý druh rozptylové munice, která se mi ale vůbec neosvědčila, protože v momentech, kdy potřebujete rychle zničit cíl, je klasický přímý proud kulek naprosto ideální.

Dead Effect je portem stejnojmenné hry na mobily, která se silně inspiruje hrou Dead Space. V zásadě hra začíná stejně. Jste na rozlehlé vesmírné lodi, kterou zasáhla nějaká forma zombie infekce, a snažíte se z ní dostat.

Stejně jako u Dead space není moc velký důraz na postavy. Máte tam nějakou tu postavu, která vám ukazuje směr a pak vaší postavu, která občas prohlásí něco ve stylu „co se děje?“ a nic moc lepšího se od ní nedočkáte.

Samotné střílení je velice podobné každé zombie střílečce a samotné zbraně jsou víceméně stereotypní – pistole, brokovnice a útočné pušky. Menším osvěžením je však střelba z kuše/luku. Osobně mi nejvíce vyhovovala kombinace šestiranného koltu, který na ránu do hlavy dal většinu zombíků a klasická pumpovací brokovnice, která si na kratší vzdálenost rychle poradí i se silnějšími kousky.

Jak jsem již zmínil tak hra byla portována z mobilů, ale v souvislosti s tím jsem nenašel žádný závažnější problém. Je poněkud divné, když se vám na obrazovce ukazují interaktivní symboly, které nemůžete myší stisknout, ale do hry jsem šel už s tím, že se jedná o port, takže jsem něco takového očekával.