V posledních letech se ze mě stal celkem fanda karetních her s rpg prvky, takže Hand of Gilgamech vypadalo jako hra přesně pro mě. Bohužel pokud zkusíte hry jako Gordian Quest nebo Griftlands, tak Hand of Gilgamech proti tomu vypadá jako celkem krok zpátky. Karty, které máte k dispozici působí docela jednotvárně a i když jich přidali dost navíc, tak nejoptimálnější jsou ty, se kterými začínáte. Hrál jsem na nejtěžší obtížnost a snad jen jednou jsem musel cíleně měnit karty, když nepřítel byl imunní na fyzické útoky a já měl jen jednu postavu útočící magií.

Příběh je tak jednoduchý jak to jen jde a po pár hodinách jsem začal cíleně přeskakovat dialogy, jelikož více než polovina z nich působila spíše jako takový filler, aby řeč nestála. U zajímavějších postav by se to mohlo možná mohlo chytnout, ale zde na mě příliš nezapůsobili.

Ani herní svět mě nijak extra nezaujal. Moje první reakce na fantasy svět, kde místo lidí jsou roboti byla pozitivní, ale nepřišlo mi, že by této skutečnosti hra nějak využila ať už v příběhu nebo v charakterizaci postav, takže skutečnost, že jsou to vlastně roboti měla faktor pouze vizuální.

I přes to jsem Hand of Gilgamech alespoň dohrál, takže jsem rád, že hra dokázala udržet mou pozornost alespoň po cca 20 hodin herní doby, ale neřekl bych, že se k ní někdy vrátím pro opakované dohraní.

Už dlouho se nestalo, že by mě zaujala nějaká plošinovka, ale po náhodném Tails of Iron streamu, jsem se rozhodl dát téhle hře šanci.

Jako první mě zaujal soubojový systém, který má daleko větší Dark Souls feel, než například Dead Cells, u kterého mi toto připodobnění přišlo spíše jako marketingový tah. Hlavní postava - krysí princ Redgi působí lehce pomaleji a nemotorněji, takže pokud zaútočí ve špatnou chvíli, tak již nemáte možnost například blokovat, dokud vaše postava neprovede celý útok. Především souboje proti bossům patří mezi moje nejoblíbenější části hry, jelikož podobně jako v Dark souls i zde je potřeba se postupně naučit bossovi pohyby. Většina bossů mě tedy celkem bavila, ale našlo se i pár horších. Především otravné bylo, když bossovi dali plošné útoky, kterým i když vizuálně uhnete, tak stejně dostanete zásah. Strávíte tedy pár pokusů čistě tím, že zjišťujete, jak daleko vlastně musíte uhnout, aby vás určitý útok nezasáhl. Celkově je ale tento pomalejší soubojový systém pro mě velké plus.

Další plus mi přišel celkem jednoduchý příběh, který si nehrál na nic extra a krásně zapadl do světa, kde krysy bojují proti žábám o nadvládu nad královstvím, doplněný čistým a decentním vizuálem, který mi přišel pro tenhle styl hry naprosto ideální.

Co mě bohužel zklamalo byly vedlejší questy. Zprvu se tváří, jako menší nepovinné záležitosti, ale skrze hru v nich dostanete přesně tolik zlata, abyste si mohli dovolit vybavení, které vám umožní postoupit v příběhu, takže téměř všechny vedlejší questy jsou ve výsledku povinné. Výjimkou je pár případů ve stylu, kde se například jednomu krysákovi rozbije kolo od vozu a když mu přinesete nové, tak vám dá nějaké extra vybavení. Samotné "vedlejšáky" navíc spočívají v tom, že se vrátíte do předchozí lokace a sejmete novou/upravenou potvoru, takže to celé působí spíše jako taková forma prodloužení hry. Jediný vedlejší obsah hry, který mě zaujal, byly nepovinné miniboss fighty, při kterých jste mohli dostat zajímavé vybavení, jako například krysí adaptaci na Thorovo kladivo.

Pokud tedy hledáte nějakou plošinovku s důrazem na příběh a pomalejšími souboji, tak Tails of Iron můžu doporučit.

Nejdřív jsem chtěl popsat Pathfinder: Wrath of the Righteous, jako jízdu, kterou jsem už dlouho nezažil. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem první díl – Pathfinder: Kingmaker dohrál jen pár týdnů zpátky a dojmy jsem z něj měl velice podobné.

Velice mě překvapilo jak obě dvě hry mají velice rozdílný feel, takže při hraní druhého dílu jsem neměl dojem, jako kdybych hrál jen nějaký datadisk k jedničce. Mezitím co v Kingmakerovi jste se stále točili kolem jedné lokace, kterou jste se snažili v příběhu bránit/rozvíjet, zde i když máte něco jako základní pevnost, na mě celý příběh působil daleko víc adventurním dojmem, kdy si jdete za svým cílem. Nepřátelé jsou navíc v obou hrách naprosto unikátní. Udělalo mi radost, že se nerozhodli vývojáři jen recyklovat některé nepřátele z prvního dílu a místo toho udělali celý nový bestiář.

Souboje jsou sice ve stejném stylu a jen s menšími úpravami, ale přibylo několik nových a to dost zajímavých classů, za které můžete hrát. S jejich používáním velice pomohli ingame tutoriály, které na rozdíl od prvního dílu vás během hry upozorňují jak vaše konkrétní vybavení/schopnosti ovlivní souboje. Není to tedy tak, že si na začátku přečtete jak vše funguje, ale místo toho jakmile se dostanete do boje s potvorou, proti které je účinná jen specifická zbraň, tak vás hra na tuto skutečnost nejen upozorní, ale ještě vám vyloženě poradí, kterou zbraň z vašeho inventáře máte na potvoru použít. Stejně tak pokud například vybavíte postavu dvěma předměty, které mají stejné bonusy, které se nesčítají, tak dostanete upozornění.

Další zajímavý prvek jsou takzvané mýtické schopnosti, které jsou místy celkem OP, ale proti některým nepřátelům je celkem i potřebujete. Líbilo se mi, že nejde o nějaký natvrdo zvýšení statů nebo tak něco. Spíš schopnosti ve stylu, že při každém minutí se vám zvýši šanci na zásah o +1, takže pokud dokážete svého bojovníka udržet dost dlouho na živu, tak časem toho draka nakonec trefí :D.

Máte také k dispozici několik mýtických cest od Anděla, přes draka až po démona nebo dokonce člověka stvořeného z hejna hmyzu. Já jsem si při prvním hraní vybral asi zdánlivě nejnudnější cestu anděla. Původně jsem měl v plánu se stát drakem, ale nějak jsem si zpočátku zvykl na ty plošné buffy co dává anděl a svatozář té mé postavě celkem slušela, takže jsem hru dohrál s ním. Při druhé hře si ale rozhodně hodlám vyzkoušet jednu ze zlých možností. Především možnost se stát Lichem a oživit některé NPC ve hře a použít je jako společníky v partě mi přijde jako zajímavý element. 

Když už mluvím o společnících, tak zde jsem byl asi spokojenější, než u Kingmakera. Několik postav mě vyloženě zaujalo a dokonce jsem ve své dobré partě toleroval i jednoho zákonně zlého gnóma, protože některé jeho dialogy jsou vážně perly. Hodně pomohl dabing, který postavy v partě oživil i když byl přítomen pouze u důležitých momentů a většinu rozhovorů pouze čtete. Sice bych dával přednost kompletnímu dabingu, ale vzhledem k extrémně velkému počtu dialogů by kompletní dabing asi byl pro dané studio trochu problém.

Bohužel i přes velice pozitivní dojmy skrze celou hru je zde i jeden prvek, který mě až tolik nezaujal. Podobně jako Kingmaker má své rozhraní pro správu království, tak zde máte rozhraní ve kterém bojujete válku s démony. Bohužel stejně jako v případě prvního dílu si dost možná při druhém hraní tuto část hry úplně vypnu. Samotný systém je trošku zajímavější, protože na mapě ovládáte armády v HOMAM stylu, ale celé moje tažení proti démonům šlo bez jediného škobrtnutí, protože stejně jako v případě HOMAM, pokud se hned na začátku dostanete do výhody, tak nepřítele sejmete jak nic. Stačilo jen trochu zpočátku šetřit na mých postavách v partě a nekupovat jim nic moc extra a měl jsem v pohodě dost peněz na nákup jakékoliv armády, kterou jsem chtěl měl k dispozici.

Stejně jako v Kingmakeru také děláte rozhodnutí se svojí radou, která se skládá ze členů vaší party. Udělalo mi celkem radost, že každé oddělení jako je diplomacie nebo vedení armády má tentokrát na starosti více členů party najednou (narozdíl od Kingmakeru, kde každé oddělení měl na starosti jeden člověk), takže máte více možností jak na každou situaci reagovat. Bylo celkem zajímavé jak každý člen družiny by řešil každou situaci trochu jinak. Kdybych si mohl nechat řešení problémů se svojí radou poradců a vše ostatní vypnout, tak bych byl celkem i spokojený. Celý ten systém armády stejně působí dojmem jako že něco takového bylo v jedničce, tak to musí dát i do dvojky.


I přes ten tak trochu zmrvený systém armády je můj dojem ze hry ale velice pozitivní. Pokud jste podobně jako já vyrostli na hrách jako je Baldurs gate, tak tohle je hra pro vás. Hromady dialogů, zajímavé postavy, více způsobů jak dokončit questy, epický příběh, vývoj charakterů a taktické souboje u kterých si můžete vybrat jestli dáváte přednost real time s pauzou nebo tahovými souboji.

Předem vás musím ale upozornit, že Pathfinder má asi nejkomplexnější systém levelování postav na který jsem kdy narazil. Docela by mě zajímalo kolik hodin jsem strávil při tvorbě postav a jejich následném levelování, protože jen si pročíst všechny ty možnosti co za schopnost/kouzla té postavě přidat byla občas práce na desítky minut. Rozhodně toho času ale nelituji.


Tak a teď když už to mám konečně dohrané, tak doufám, že dostanu zpátky normální spánkový režim a nebudu každý den vzhůru do dvou do rána :D

Ačkoliv jsem vždy byl fanda RPGček, tak jsem se nikdy neměl k vyzkoušení krokovacích dungeonů. Celý koncept mi vždy byl dost vzdálený, takže jsem rád, že po krátké ukázce na twitchi, mě neskutečně zaujala Operencia se svým vzezřením a humorem, který vás provází celou hrou. Už z podtitulu "Stolen sun - ukradené slunce" jsem si říkal, že to vlatně dává smysl. Ve světě Operencie někdo ukradl slunce, takže dává jedině smysl, že ho budete hledat někde v kobkách, když nevisí nahoře na obloze.

Operencia je kombinací skvěle napsaných postav, které mě zaujali hned na začátku. Průměrného soubojového systému, který sice po vás chce určitý smysl pro taktiku, ale jen hodně výjimečně se mi stalo, že bych některý souboj nedal napoprvé. A nakonec celkem tuctového příběhu, který mě nezaujal téměř vůbec, jelikož to celé působilo jako že polovina postav v příběhu není vlastně ničím motivovaná k tomu, aby tam vůbec byla. Něčím to celé pohromadě ale asi držet musí ...

Celkově mi Operencia přijde jako ideální vstup pro začátečníky v žánru, protože puzzly, který tento typ her provází, jsou sice poměrně jednoduché, ale rozhodně ne bez nápadu. Opravdu se mi ulevilo, že ve hře nejde o nějaký pixle hunting, kde musíte kurzorem mávat po každé zdi, jestli tam náhodou není nějaká ta cihla interaktivní. Za mě tedy určitě mohu doporučit a i když nevím jestli tuhle hru dám někdy podruhé, tak rozhodně budu dávat pozor, jestli nevyšlo nějaké to pokračování.

Vždy mě trochu zklame, když rozehraji novou hru, která mě neskutečně chytne, ale vývojáři jí udělají o pár hodin delší, než by se mi zamlouvalo. Takže i přes to, že většinu času mě hodně bavila, tak skončím s docela negativní náladou, protože těch posledních pár hodin dojíždím jen tak ze setrvačnosti. I přes to ale musím tuhle hru doporučit a to především těm, kteří jsou milovníci světa zaklínače. Thronebreaker se odehrává v období druhé války s Nilfgardem (během knih ještě před hrami) a protože si z knih tyhle události už téměř vůbec nevybavuji, tak bylo docela hezké si je zopakovat ve velice pěkně vyprávěném příběhu.

Souboje ve hře jsou založené na gwentu, který mě zaujal už ve třetím zaklínači, ale co mě více překvapilo byly tzv. puzzle questy. V zásadě jde o karetní souboje ve kterých se snažíte dosáhnout určitého výsledku. Například snížit sílu všech nepřátelských jednotek na "1" nebo dostat kartu z jedné části bojiště na druhou. Celou hru to pro mě až neskutečně oživilo. Zvláště později, když jsem měl čím dál tím víc OP balíček a nikdo se na mě nechytal, tak tyhle puzzle questy stále představovaly výzvu, jelikož je začínáte s předem určenými kartami. Bohužel s tímto plusem přichází velký mínus a to je AI/karty nepřátel. V celé hře proti vám bude bojovat jen několik balíčků, do kterého vždy přihodí jednu dvě zvláštní karty a nedá se říct, že by AI používala karty kdoví jak kreativně. Dost mě zklamalo, když jsem si na konci uvědomil, že za celou hru jsem narazil jen na dva souboje, kvůli kterým jsem si musel měnit karty. Přitom je to neskutečná škoda, když máte na výběr ke konci z hromady karet, ale prakticky není důvod proč je všechny vyzkoušet/využít, když si stačí balíček založit na jedné silné kombinaci a dohrát s tím skoro všechny boje bez problémů.

Další pro mě celkem velké minus bylo, že po pár hodinách mi Thronebreaker přišel jako taková hodně propracovaná reklama na online gwent. V každé kapitole se nachází několik zlatých truhel, které jsou poschovávané po světě, takže jsem se je samozřejmě snažil všechny najít. Bohužel jak jsem celkem rychle zjistil, tak veškeré odměny ze zlatých truhel jsou určené do online gwentu, takže celá linie s hledáním zlatých truhel je pro někoho, kdo tuto hru nehraje naprosto bezpředmětná. Nevím jestli to vývojáři berou jako skvělý způsob, jak nalákat lidi na svojí online hru, ale ve mě to spíše vzbudilo značnou antipatii pokaždé, když se mi na obrazovce ukázalo "epic loot found" a dalo mi to rámeček, který si můžu dát na avatar v nějaké jiné hře :D

I přes ta negativa se však nemůžu dočkat na vydání nějakých těch dlcček, které by přidaly hru za jiné frakce a pokud možnost navýšily obtížnost standardních soubojů, které pro mě představují jeden z nejslabších článků hry.

Konečně se na trhu objevila nějaká hra, která se alespoň může tvářit jako nástupce Vampire: The Masquerade - Bloodlines. Noční život plný vysávání lidí, upírská politika ve které se smetánka považuje za něco víc, než zbytek upíru, skvěle zpracované postavy a hromada rozhodnutí, které ne vždy dopadnou tak, jak se zprvu může zdát. Ne každá hra mě takhle dokáže chytnout, že bych jí vyloženě hrál od rána do večera, ale vampyrovi se to povedlo.

Vampyr je založený na dvou hlavních složkách - adventurní a akční.

Adventurní část je to co mě na téhle hře vážně zaujalo. Běhat po světě a jen tak vysávat lidi je vysoce kontraproduktivní. Daleko víc se vyplatí pro lidi udělat questy a získávat o nich co možná nejvíce informací, protože v tomhle světě, čím víc upír ví o své oběti, tím víc síly (xp) z její krve získá. Vyplatí se tedy pečlivě prokecat každou postavu a projít každý šuplík jestli nenajdete nějaký ten zatoulaný dopis, který vám napoví něco o postavách.

Akční část je to, kde mám se hrou problémy. Nevím co je to za zvyk v poslední době si do herní mapy naházet tunu respawnujících se nepřátel, které musíte při každém průchodu znovu a znovu kosit, nebo obíhat. Asi do poloviny hry jsem měl jen málo co hře vyčíst, ale později, když probíháte po několikáté stejné lokace a znovu a znovu vám tam hází ty samé nepřátele, tak to skutečně hodně rychle omrzí.

Neříkám, že akční část je vyloženě špatná, protože minimálně bossové mě bavili asi všichni, ale to že vytvořili hru, kde za zabíjení nepřátel nedostáváte žádné xp a pak vás je nutí dokola furt mlátit (ne vždy je můžete oběhnout, když s nepřítelem poblíž ani neotevřete dveře) mi přišlo jako vyloženě špatný nápad.

Jediná věc, kterou celou tu situaci kolem soubojového systému vysvětluje je skutečnost, že ve hře se musíte snažit zabít co možná nejméně lidí, protože jinak lidi začnou ze čtvrtě utíkat (pokud jim vysajete nějakého známého), případně bude celá čtvrť natvrdo evakuovaná. Zároveň ale ty masy nepřátel mezi lokacemi vás nutí být co možná nejsilnější, protože i když naprosto bez schopností se dá celá hra rozhodně dohrát, tak mlátit se 20 minut jen protože potřebujete jít do vedlejší čtvrti není zrovna něco na co bych se těšil. Na konci mě už to tak štvalo, že jsem (a tohle raději dám do spoileru) natvrdo vysál jednu celou čtvrť - lidi začnou utíkat až poté co si půjdete odpočinout do úkrytu ze dne na den, takže jsem si takhle instantně nahrabal asi 35 tisíc xp, vyleveloval si několik útočných schopností a zbytek hry jsem prošel jak nic.

No být to na mě, tak většinou soubojů ze hry prostě vyhodím a udělám to daleko víc o bossech, kteří ke konci taky dají zabrat a přijde mi že oni sami mohou představovat daleko lepší motivaci proč se snažit být co možná nejsilnější upír, než bandy respawnujících se lovců upírů.

No musím říct, že tahle hra předvedla přesně to co jsem očekával. Máme tu prvky vlastní každé starší adventuře, kdy si musíte klikat zvlášť na ikonky podle toho jestli chcete, aby postava něco vzala, spolkla či někomu dala. Logické hádanky, které ne vždy jsou zrovna intuitivní a často působí nesplnitelně. Především pokud si nevšimnete těch pár pixelů na obrazovce, které se najednou někde objeví po nějakém rozhovoru. A nakonec skvělý příběh s dobře zpracovanými charaktery, který jsem očekával hned, jakmile jsem se dozvěděl, že je hra založená některé slavné povídce, kterou si teď budu muset přečíst, protože příběh v téhle hře mi přišel až neskutečně zajímavý na to, že je založený na povídce z roku 1967, kdy se nějaké scifi teprve rozvíjelo.

Kdykoliv vyjde další izometrické rpg ve kterém ovládáte partu, tak si nemůžu pomoct a musím ho srovnávat se staršími kousky jako Icewind Dale a Baldurs Gate. Jaké jsou tedy moje dojmy z Tyranny oproti těmto starým herním titánům?

Souboje: K dispozici máte tentokrát pouze čtyři postavy z čehož jsem neměl zrovna radost. Docela rád běhám s 6ti člennou skupinou, ale po krátké době jsem byl celkem i rád, že mám postavy jen čtyři. Během hry každá postava získá další a další schopnosti a mezitím co ve hrách jako Baldurs Gate bojovníci toho moc víc nedělají, než že sekají, tak zde mají i oni celou řadu speciálních dovedností a celý gameplay se později spíše podobá hraní za čtyři mágy. Tomu přidává i skutečnost, že ve hře je k dostání celá řada artefaktů, které propůjčují postavě nějaké kouzlo, takže ke konci můžete očekávat, že každá vaše postava bude mít tak 10-15 schopností, které bude moci použít.

Zajímavý prvek představují však kombo útoky, kdy dvě postavy se spojí a vytvoří nějaké silnější a vizuálně strhující kombo. Například jedna postava vyhodí druhou do vzduchu a ta začne s lukem sestřelovat nepřátele.

Vizuál: Víceméně hodnotím pozitivně. Mapy jsou pěkně nakreslené a i přes určitou nepřehlednost v soubojích, které způsobuje hromada 3D efektů, to není až taková katastrofa, aby to vyloženě rušilo. Herní mapy jsou oproti některým starším titulům poněkud menší, což mi ale spíše vyhovovalo především kvůli případnému backtrackingu, který mě celkem nudí u některých starších titulů.

Příběh: Asi nejsilnější stránka hry. Ve hře máte jedno rozhodnutí za druhým, kterým ho utváříte a rozhodně se nejedná o typické rpg rozhodnutí, které vás nakonec stejně pošle na stejné místo. Velice na mě udělal dojem už prolog vytvořený skrze pouhé figurky na mapě se kterými procházíte prvních pár let vašeho působení ve válce a v závislosti na vašem chování se k vám budou chovat ostatní frakce přímo ve hře.

Postavy a dialogy: Dialogy jsou velice kvalitně napsané a postavy zajímavé. Trochu mě zklamaly jen ostatní postavy z party, které sice můžete pořádně prokecnout, ale nečeká vás žádný příběh, ve stylu BG2, kdy se vám během hry postavy postupně otvírali a vy jste o nich postupně zjišťovali víc a víc. Ano některé dialogy se vám zpřístupní až později, když máte jejich loajalitu/strach, ale jedná se jen o pár rozhovorů, které je občas v hromadě jejich dialogů těžké najít, protože se jich nejdřív musíte zeptat na něco jiného.

Pevnosti/vlastní tábor: Docela oblíbený v rpg poslední dobou je mít nějakou tu vlastní pevnost ve které můžete prokecnout své postavy a něco málo si vylepšit. Tento prvek zavítal i do Tyranny i když mě tedy příliš nezaujal. K dispozici máte několik věží. V každé z nich si můžete vybrat nějaké vylepšení (například kovárna nebo knihovna), které vám poté dá nějaké bonusy. Například v kovárně vám učedníci mohou vytvořit novou zbraň a v knihovně zase mohou objevit nějaké to kouzlo. Zajímavý způsob, ale dával bych přednost tomu, kdyby vše bylo jen v jedné lokaci. Sice se mezi svými věžemi můžete instantně teleportovat, ale v zásadě pokud si chcete projít všechny své věže a z každé si něco vzít, tak vás čeká hned několik nahrávacích obrazovek, což mi přijde zbytečné pro takové malé věžičky.


Ve výsledku musím říct, že jsem spokojený. Především kratší herní doba v kombinaci s vysokou znovu hratelností mi udělala celkem radost, protože jsem si nemusel brát dovolenou, jen abych si mohl Tyranny zahrát, jako tomu bylo například u třetího zaklínače :D. Už teď se nemůžu dočkat dalšího RPGčka od Obsidianů.

Jsem celkem fanda rebootu Shadow Warrior, takže po dvojce jsem sáhl celkem automaticky. Z prvního dílu si hra zachovala své dobré soubojové mechanismy. Mají stále ten správný feel, kdy drtíte nepřítele za nepřítelem kombinací palných zbraní a katany. Hlavní postava je stále plná špatných vtipů a rádoby drsňáckým přístupem. Bylo však přidáno několik dalších prvků, které nejspíš ne každého potěší.

Více předmětů – v první řadě je ve hře daleko větší množství dostupných zbraní, které můžete při průběhu hrou najít. Není to však až takový extrém jako například v Borderlands. Každá zbraň je unikátní a některé mají nějakou tu speciální schopnost. Na druhou stranu jakákoliv úprava zbraně od dob prvního dílu omezena na pouhé tři sloty se kterými můžete zbrani přidat schopnosti ve stylu vysávání života nebo přidání poškození ohněm.

Lehčí obtížnost – po několika hodinách jsem si přepnul na nejvyšší obtížnost a i přes to mi přišli bossové daleko lehčí, než v prvním díle, kde byla na vyšších obtížnostech potřeba dobře mířit na správná místa a každý boss byl záležitost na trochu delší dobu. Zde nemohu říct, že by jakýkoliv z bossů vůbec představoval nějakou výzvu a během chvilky jste schopní každého v pohodě udolat. S některými skupinkami nepřátel to bylo již lepší, ale jakmile jsem si vylepšil regeneraci chi (variace many), tak nebyl problém se během bojů neustále léčit a ani velké skupiny nepředstavovaly rázem problém. Viníkem pravděpodobně je již zmíněná úprava zbraní. Po několika hodinách jsem měl set několika mečů, kdy každý útočil jedním z elementů, takže prakticky neexistovala situace ve které bych měl potíže, jelikož téměř každý nepřítel je něčím zranitelnější. Možná s větším použitím palných zbraní by mohla hra být obtížnější, ale s výjimkou prvních pár hodin jsem používal téměř výhradně meče. Jen spíše pro zajímavost jsem si občas vystřelil z raketometu nebo luku.

Respawn – asi nejtragičtější prvek v celé hře a další z důvodů nízké obtížnosti. Chápu, že je hra dělaná tak, aby se dobře hrála v kooperaci, ale proč neudělat single-player kampaň bez respawnu? Celá hra tím hrozně ztrácí, protože v zásadě nezáleží na tom kolikrát vás zabijí, protože nepřátelé se znovu nerespawnují (pouze se jim v závislosti na obtížnosti obnoví hp), takže dřív nebo později stejně všechny lokace vymlátíte a nepřátelé se v nich znovu objeví až po opětovném načtení lokace.

Level design – tahle stránka hry představuje další zhoršení. Mezitím co v prvním díle postupně procházíte celkem zajímavá místa, tak zde stále dokola procházíte tři typy lokací. Zvláště později začalo být otravné, když jsem byl opět poslán zpět do stejné části města a znovu jsem procházel stejná místa. Jediné plus bylo, že není potřeba si cestu vždy znovu prosekat, ale stačí jen kolem nepřátel proběhnout.


Rozhodně zhoršení oproti původnímu dílu. Stále ale dobře hratelné a i s nižší obtížností mě celkem bavilo drtit nepřátele. Konec hry jsem však spíše proběhl a rozhodně to nepovažuji za hru, kterou bych chtěl hned tak dát znovu.

Mafia 3 má jeden z nezajímavěji podaných herních příběhů, na které jsem za poslední dobu narazil. Forma dokumentu s flashbacky mi připomněla starou dobrou první Mafii, která je vyprávěna podobným i když ne až tak přímo dokumentárním způsobem. Určitou změnu tématiky zaměřenou na některé sociální otázky v USA z období vietnamské války jsem také uvítal. Postavy jsem si rychle oblíbil (především kněze) a celý příběh mě do sebe vtáhl stejně rychle, jako v případě první a druhé mafie. Po chvíli hraní však přišel zlom.

Tento zlom přestavují jednotlivé mise. Nevím, kdo se staral o jejich konstrukci , ale k tomu jak to odflákli skoro nemám slov. Když jsem poprvé musel vykosil stejnou lokaci znovu, protože teď tam přišel její šéf, tak jsem ještě netušil, že to v téhle hře je regulérní praktika. Celkově najdete jen několik unikátních misí. Valnou většinu přestavují jakési "hit mise", kdy někam přijedete a někoho zabijete/vyslechnete, případně něco zničíte. Občas jsem měl štěstí, že hned po příjezdu k lokaci šlo zahlédnout cíl, takže stačilo vzít sniperku a odstřelit ho či po něm hodit granát, ale častěji jsem se k němu musel prostřílet. Nejhorší na celé situaci je skutečnost, že všechny tyhle mise jsou označené jako příběhové a nedají se tedy obejít. Málokdy mě trápí, když se do hry nacpe hromada generických side questů, ale pokud z nich někdo vytvoří většinu hlavní linie, tak to už je sakra problém. Nemít u hry puštěnou audioknihu, tak celkem pochybuji, že bych jí vůbec dohrál. Jestli vás zajímá příběh, tak si raději jen pusťte nějaké video se sestříhanými cutscénami. Alespoň za předpokladu, že nebudou zahrnovat všechnu tu omáčku o tom, jak abyste se dostali k šéfovi, tak nejdřív musíte poškodit jeho živnost. Ani jeden šéf se totiž čirou náhodou zrovna nenalézá na svém pracovišti a ukáže se jen, když mu to tam nejdřív někdo celé vystřílí ...

Tahle hra je zkráceně řečeno tragédie. Bohužel ani příběh to příliš nezachrání, protože celé to tak nějak padne na hubu, když vám nějaká třeba i zajímavá postava začne blekotat něco o tom jak musíte napadnout byznys nějakého týpka a vy už máte v hlavně jak opět budete jen jezdit z místa na místo, ničit krabice a odstřelovat dealery.



Nakonec bych ještě rád dodal některé menší připomínky, které k samotné hře mám.

V první řadě celé to propagované budování vlastní organizace nestálo za nic. Před vydáním se mluvilo o tom jak budete muset spolupracovat se svými poručíky při jejím budováním, ale ve výsledku je to jen o tom, které upgrady pro svojí postavu chcete a podle toho svým poručíkům rozdáte území. Žádná kooperaci či plánování postupu jak převzít město se tedy nekoná. Celé to spíš působí jako hra za jednoho akčního hrdinu, který si celé město podrobí prakticky sám. Trochu mě potěšila možnost si například nechat přivézt zbraně nebo auto, ale na atmosféře vlastní organizace, kterou máte pod palcem to moc nepřidalo.

Stealth ve hře je založený na těch skutečně jen nejprimitivnějších mechanismech. Stačí vzít pistoli s tlumičem a pokud zvládnete dát headshoty, tak je z vás stealth král. Ani se nemusíte trápit s přesouváním těl, protože i když někdo tělo objeví, tak se tak maximálně projde po okolí při pokusu vás najít, ale poplach nevyvolá.

Nemožnost se ve hře převléci mě taky celkem zklamala, chtěl jsem zase hrát za mafiána v obleku (navzdory tomu, že oblek se k charakteru hlavního protagonisty moc nehodí :D).

Hare in the Hat je první hidden object hrou, kterou jsem kdy dohrál. Tenhle žánr her mě vždy poměrně lákal, ale nikdy jsem se k němu příliš neměl. Celkově se vyznačuje pěkně nakreslenou grafikou, která mě vždy zaujme. Bohužel gameplay založený na hledání schovaných věcí na obrazovce a jejich smíchání dohromady mě vždy až příliš rychle omrzí. Mezitím co klasické adventury sází i na další prvky, než jsou jen hádanky (například dialogy a postavy), tak alespoň těch pár hidden object her, které jsem hrál, byly založeny především na hledání věcí na obrazovce a příběh dopředu táhla jen jedna velká záhada, kterou se snažíte rozluštit. Jediný důvod proč jsem Hare in the hat pravděpodobně dohrál je jeho krátkost a poměrně chytlavé hádanky. Pokud dám některou hidden object hru znovu, pak to pravděpodobně bude další s podobným formátem, kdy jste přímo v jedné místnosti ve které něco řešíte/hledáte, místo nějaké delší hry s rádoby adventurními prvky.

Nepatřím k lidem, kteří si obvykle hry předobjednávají. Vlastně za celou svou hráčskou kariéru jsem si předobjednal jen jedinou hru, ale všechna ta gameplay videa z Overwatch bety mě přiměla začít nad tím uvažovat. Jakmile navíc byla ohlášena beta pro lidi, kteří si hru objednají předem, tak pro mě brzká koupě byla jasnou volbou.


Overwatch je v zásadě přesně tím na co vypadá – Team Fortress 2 s jiným provedením a větší škálou hratelných postav, takže právě s ním budu Overwatch také nejvíce porovnávat. Každá z postav má na rozdíl od tf2 nějaké speciální schopnosti, které ale spíše na mě působí jako jiná variace měnitelných zbraní z tf2, protože ačkoliv máte postavu, která má schopnost "charge" se kterou rychle vystartuje proti nepříteli, tak velice podobnou schopnost může získat i Demoman v tf2, pokud si vezme štít jako svou sekundární zbraň. Ve výsledku mi tedy nepřijde, že by Overwatch až tolik těžil ze skutečnosti, že má 21 charakterů (oproti 9 v Team fortress), protože díky možnosti měnit si zbraně má každá postava v tf2 hned několik efektivních způsobů jak hrát, takže co se týče samotného gameplaye, má teoreticky tf2 více hratelných charakterů, než Overwatch.

Větší počet hrdinů se tedy projeví spíše po vizuální stránce, kdy si určitě někteří hráči oblíbí některé postavy více než jiné. Ve hře bude také k dispozici velké množství skinů, které v některých případech naprosto změní vizáž některých postav. Nakonec každá postava má nějakou vlastní osobnost, která se projeví jednak v animovaných filmečcích, které budou Blizzardi postupně pro hru vydávat a jednak přímo ve hře, kdy hrdinové spolu občas prohodí pár vět.

Kromě počtu postav se Overwatch liší několika dalšími způsoby. Ve hře nesbíráte munici a i když musíte většinu zbraní přebíjet, tak náhradních zásobníků máte neomezeně. Docela zajímavý prvek u kterého si stále ještě nejsem jistý, jestli mi vyhovuje. Na jednu stranu se nemusíte starat jestli máte nějaké náboje, ale na úkor několika classů, kteří během hry neustále spamují střely s tím, že třeba něco trefí. Dalším prvkem stojícím za zmínku je eliminace poškození pádem, takže můžete s některými charaktery provádět veškeré formy "rocket jumpování", bez ohledu na vlastní hp.

Zbytek hry již jede celkem pevně v tf2 kolejích. Máte několik herních módů, které jsou variacemi na klasické zabrání bodu a eskortování nějakého nákladu, které je trochu okořeněné v některých mapách jejich kombinací, kdy nejprve musíte daný bod zabrat a pak z něj vyjede auto, které musíte eskortovat do dané lokace.

V této části komentáře jsem původně měl popsané mé nejoblíbenější postavy, ale postupem času mě najednou začali bavit další a další, takže tuhle část komentu trochu zkrátím. Pokud začínáte s hraním, tak doporučuji zkusit si hru za Soldiera 76, který byl zpočátku velice jednoduchý na zvládnutí. Postupem času mě ale zaujaly postavy jako Mei, která díky schopnosti tvořit zdi a zmrazovat nepřátele je skvělá při zvládání celých davů nepřátel. Po dalších pár hodinách jsem už měl oblíbené postavy v každé z kategorií (tank, ofenziva, defenziva a support). Rozhodně musím pochválit skvělé vyvážení všech postav. Nepřišlo mi tedy, že by nějaký charakter byl proti ostatním například příliš silný. Gameplay je spíše založen na principu - kámen, nůžky, papír, kdy každý charakter má několik postav proti kterým je hodně dobrý a několik, proti kterým už si tak dobře nevede.

Trochu mě překvapilo, že spy z tf2 nemá v Overwatch prakticky žádnou alternativu. Nic jako zneviditelňování, backstabování nebo převlékání za nepřítele ve hře nenajdete. I tak se mi párkrát stalo, že jsem se občas ohlížel a na půl vteřiny zvažoval jestli ten kdo běží za mnou není spy :D

Nakonec ještě musím zdůraznit, že v téhle hře je kritičtější vhodné sestavení týmu. V takovém tf2 se ještě jakž takž dá kompenzovat pár hráčů, kteří si vezmou nevhodné postavy. V případě Overwatch, kde je ale ve hře pouze 6 postav se dá občas předvídat prohra již na začátku, pokud si hráči během hry nevezmou nějaké skutečně užitečné postavy na danou mapu. Naštěstí má Overwatch docela zajímavé podpůrné postavy, takže mi ani tolik nevadilo, když jsem kompenzoval čistě útočný tým tím, že jsem si vybral nějakého supporta. I když musím zdůraznit, že ze čtyř podpůrných postav mě nějak víc zaujal pouze Lucio, který je relativně slušný v útoku. Jeho léčení funguje jakožto pasivní aura a můžete se tedy plně soustředit na nepřátele a spojence nechat, ať se vaší aurou léči sami.

Super Hexagon je hra u které mě držel především její prvek potencionální nesplnitelnosti, kdy jsem byl každých pár minut přesvědčený, že dál se prostě nedostanu. O chvíli později jsem se sice o pár vteřin posunul, ale poté opět následoval tenhle pocit, kdy jsem měl potíže se dostat přes další sadu vzorů. Mezitím co v jiných hrách sbíráte staty a zbraně, zde je vaší zbraní vaše schopnost předvídat budoucí tvary. Především později je to spíš o tom mít naučené jednotlivé útvary, než o reflexech. Překvapivě i trpělivost je docela nutná. Nejednou se mi stalo, že jsem pohnul šipkou zbytečně rychle a v některých částech to skutečně chce jen nic nedělat na polovinu sekundy. V tomhle případě je ale i půl sekunda dlouhá doba.

Gothic 3 byl důvodem, proč když CD projekt red oznámili, že třetí Zaklínač bude open world, tak jsem začal mít o tuto sérii skutečně strach. Stejně jako v případě Gothicu měl Zaklínač dva velice slušné díly a skutečně se mi ulevilo, když ze třetího Zaklínače nebylo takové zklamání, jako ze třetího Gothicu. Takhle hra má rozhodně problémy a není jich málo. Velice osekanou hlavní linii, nevyvážený soubojový systém, velké množství bugů, špatnou optimalizaci, mizerné přines/zabij questy, nezajímavé postavy, slabou AI nepřátel, odfláklé dialogy, podivné modely postav a tak dále. Člověk se skoro musí ptát, jak je možné, že tuhle hru jsem již několikrát dohrál.

Odpovědí je herní svět, který představuje jediný element, který je podle mě velice dobře zvládnutý. Už od prvního Gothica vývojáři ukázali, že vědí, jak udělat uvěřitelný rpg herní svět se skvělou atmosférou a v tomto případě i skvělým vizuálním zpracováním. V Myrtaně na vás čeká konflikt mezi lidskými rebely a skřety, kteří si je podmanili. Každé město má svojí vlastní linii úkolů, která představuje buďto osvobození města nebo vyhlazení rebelů. Na poušti na vás čeká naproti tomu konflikt mezi Hassassiny a nomády, kteří se snaží bojovat proti jejich kruté nadvládě a otrokářství. Nakonec Nordmar představuje krutou pustinu ve které se snaží přežít malé kmeny lidí a každý krok vás potenciálně může strhnout do propasti. Celou atmosféru navíc podtrhuje parádní soundtrack, který je již v Gothic sérii dobrým zvykem.

V kombinaci s Community patchem, který odstraňuje celou řadu bugů a upravuje soubojový systém, aby byl trochu zajímavější, se z Gothicu 3 i přes své chyby stala moje oblíbená hra, která sice má své hojné problémy, ale její svět mě vždy dokáže zaujmout.

Shattered planet jsem hrál jen asi hodnu a půl a nejsem si jistý, jestli mi něco uniklo nebo má tahle hra skutečně pouze tak jednoduché mechanismy. V zásadě jen vezmete klona a s ním procházíte náhodně generované mapy ve kterých klikáte na nepřátele a postupujete z jedné mapy do druhé. Hra jako taková přitom nemá pořádně co nabídnout. Herní mechanismy jsou nahrazeny oblíbenými pseudo rogue like prvky, kdy sice každá smrt vám sejme postavu, ale postupně získáváte suroviny, za které si své klony postupně posilujete a celý gameplay není tedy založen na schopnosti procházet skrze úrovně, jako spíš na nasbírání co nejvíce věcí a opětovném posílání dalších a dalších klonů. Neříkám, že tento prvek sám o sobě je špatný, ale v tomto případě byl využit velice nešťastně, jelikož hra kromě neustálého hledání nových předmětů a jednoduchého vylepšování vybavení neposkytuje nic dalšího. Například soubojový systém se skládá z pouhého klikání na nepřátele a vybavení postavy před bojem je založeno na dvou předmětech – helmy a zbraně + si můžete vzít i nějaké jednorázové předměty na léčení a zranění nepřítele. Tímhle ale celá hra končí a docela se tedy divím, že jsem u toho vůbec tak dlouho vydržel.

Osobně bych byl nejraději, kdyby se u tohohle typu her přestal používat název "Rogue like" a začal se používat například "Grinding simulator", který by byl přeci jen výstižnější ...

Zklamání. Z her, které mě kdy zklamaly asi nejlepší, ale stále ji nemohu popsat jinak. Proč?

Ano ano Dark Souls má skvěle pojatý příběh, který si vystačí s minimem dialogů, skvělou atmosféru, nijak vás nevodí za ručičku a tak dále a tak dále a proto jí taky nehodnotím nijak nízko. To s čím jsem měl skutečně problém je ten hype, který z DS dělá must play hru pro každého hardcore hráče. Když si napíšete do googlu "Hardcore games", tak si můžete být jistí, že se vám hned na první stránce ukáže právě DS. Nechápejte mě špatně, chápu, že pro každého může být nějaká hra hardcore a pro jiného zase superlehká pětiminutovka. Ani bych se nedivil, kdybych narazil na někoho, kdo prošel například kampaň v Heroes of Might and Magic III: The Restoration of Erathia jako nůž máslem. Pro mě je však DS stejně tak hardcore záležitost, jako je Call of Duty nejlepší fps série ...

Možná jsem očekával až příliš. Přeci jen jsem si na začátku představoval bojovku, kde dostat se o pár metrů dál bude zkouška ohněm. Ve skutečnosti jsem ale dostal hru, kde díky velice špatné AI stačí jen proběhnout mezi nepřáteli a koukat jak za ně dostávám duše, protože při pokusu mě pronásledovat popadali z útesu. Celá ta HC fáma šla u mě do kytek skoro na začátku, kdy jsem omylem šel na místo, kam se chodí až na vyšších levelech a bojoval s kostlivci, kteří mi skutečně dávali zabrat. Říkal jsem si jak je tahle hra skutečně HC. Ochlazení ale přišlo, když jsem si díky rozhovoru s kamarádem uvědomil, že jsem hru započal na místě určeném pro vyšší levely. Jakmile jsem se vydal po cestě určené pro začátek hry, tak se celá hra brutálně zvrhla v dlouhou linii vykrytí úderu a sejmutí nepřítele na ránu. Místy špatnou AI nepřátel vyvažuje sice platforming, ale už v momentně, kdy procházíte stejnou lokací podruhé, se vám jen těžko stane, že znovu spadnete do té samé propasti.

Co se týče bossů tak v mnoha ohledech souhlasím se zdejšími komenty. Jak už zde bylo řečeno, jsou skvěle zpracováni a až na výjimky i celkem originální a já osobně s nimi jako takovými žádný problém neměl, jelikož ti si častokrát svojí hardcore reputaci skutečně zasloužili narozdíl od zbytku hry. Především Ornstein a Smough mi ukázali, že sejmutí některých bossů je skutečný oříšek. Bohužel právě tihle dva bossové zároveň u mě zvýraznili další slabinu hry. Mezitím co v jiných hrách pokud si nepřítele nedáváte, tak nemáte moc na výběr, než najít způsob jak je porazit, zde si klidně můžete od nich odejít, nabrat si hromadu xp na potvorách s nulovou AI a pak se vrátit a dát je jak nic. Nevím jestli jsem měl jen štěstí, ale když se mi je nějak nedařilo dát, tak jsem si řekl, že dost možná jsem zase někde, kam nepatřím a prošel jsem si jinou část světa. Po návratu pak oba dva lehli bez větších problémů. Dost mi to připomíná poslední dobou velice oblíbený žánr tzv. Rogue-Lite her, které sice jsou celkem těžké, ale díky opakovanému hraní máte možnost téměř každého nepřítele natolik přeexpit, že celá hra jde projít bez problémů, pokud dostatečnou dobu strávíte grindováním a to v DS jde velice dobře, díky možnosti si po smrti dojít pro své "xp". Ve výsledku je tedy DS jednodušší, než kdejaká jiná bojovka založená na checkpointech, kde každá smrt znamená ztrátu určité části postupu.

Za další problém považuji nutnost při neúspěšném pokusu o sejmutí bosse absolvovat celou cestu k němu znovu. Nepřijde mi to moc jako HC prvek, když jsou všichni nepřátelé stále na stejných místech, ale spíše jako velice otravný princip, který vás nutí procházet tyto fillerové souboje.



Co by podle mě Dark Souls mohlo pomoci tyto problémy vyřešit?

Náhodné generování pozic a výběru nepřátel – zabránilo by se velice nudnému stále stejnému rozložení nepřátel a přineslo by to daleko větší výzvu v případě, že vás boss porazí, protože si nebudete moci být jistí, že se k němu zase bez problémů dostanete a souboje by rázem nebyly pouze mechanismem pro prodloužení herní doby.

Nemožnost si sebrat ztracené duše - tohle mi ani tak nevadilo, ale byl by to určitě zajímavý mechanismus, který by přidal na obtížnost.

Skupinová AI, která nedovolí odlákávat nepřátele po kouskách.

Zrušení respawnu nepřátel - tady se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu. Bez respawnu se z DS rázem stává hra, kde si skutečně musíte dát pozor kam dáte své body a co koupíte, protože duše nejsou nevyčerpatelným zdrojem.



Nakonec bych si ještě rád zafilozofoval nad tím, proč mi vlastně DS nepřišlo až tak těžké.

Skoro na začátku jsem se dostal ke zbrani, která je mnohými hráči DS považována za jednu z nejlepších, když jsem omylem sejmul nemrtvého obchodníka, který má u sebe katanu, která kosí nepřátele jako zralé obilí.

Hrál jsem s klávesnicí a myší (s použitím mouse fix módu). Možná i proto mi hra přišla poněkud jednodušší, jelikož z toho co jsem si všiml, většina Pcčkářů hraje DS s gamepadem, na který PC hráči nejsou příliš zvyklí a konzoloví hráči zase nejsou zvyklí na těžké hry a hráli to pouze s 30fps, takže oběma stranám rázem připadá celá hra těžší, než ve skutečnosti je. (Dobře v tomhle bodě pouze troluju :D :D pc master race!).

Nejpravděpodobnějším důvodem podle mě bude skutečnost, že žádná hra s pevnými pravidly nemůže být Hardcore, pokud máte dostatek tréninku s danými mechanismy. Osobně jsem vyrostl na rpgčkách s block/attack mechanismy a většina nebossových charakterů v DS jde sejmout velice rychle, pokud ve správný čas jejich úder vykryjete a protiútokem jim zasadíte kritický zásah.



Doufám, že si tenhle koment někdo nevezme příliš osobně, protože chápu, že je pro některé lidi DS přeci jen celkem srdcová záležitost. Rozhodně považuji DS za kvalitní a dost těžkou hru, ale minimálně co se mě týče, si nezaslouží až takovou pověst, jakou si vybudovala. Jsem si vědom toho, že DS jde hrál třeba i bez zbroje jen s palicí v ruce. Podle téhle logiky můžu ale hrát třeba Half life s vypnutým monitorem a pak se tvářit, že Half life je největší hardcore záležitost pod sluncem ...

Prime World: Defenders ukazuje systém, na kterém pracuje většina mobilních her a má tedy i problémy s ním spojené. Prvních pár kol je v pohodě a hraje se stejně jako ostatní tower defence hry, ale postupem času jde znát, že základ je položen na možnosti si během hry dokupovat herní měnu skrze mikrotransakce, což je poslední dobou prvek přítomný prakticky v každé mobilní hře. V pc verzi je však tento prvek nahrazen možností si dokola hrát mapy s menším prvkem náhodné generace, ve kterých můžete tuto měnu s trochou štěstí obdržet. Tady jde znát asi největší problém, který tato hra má. Pokud ji chcete celou dokončit, tak některé z těchto misí musíte hrát a nemít ke hře puštěnou audioknihu, tak bych jí asi jen těžko dohrál až dokonce, protože hraní téměř stejných map stále dokola velice rychle omrzí.

Samotné herní mechanismy také velice kolísají. Mezitím co jiné tower defence hry jsou založené na nutnosti kombinace věží, zde většinu misí v pohodě dohrajete s 2-3 stejnými věžemi, které si vylepšíte na maximum.

Pozitivní stránkou hry je však příběh, který je vyprávěn v komixových cutscénách, který i když je celkem tuctový, dokázal hru pro mě oživit. Jestli tenhle žánr téměř vždy něčím trpí, tak je to absence nějakého příběhu. Kdybych si ale měl vybrat, tak bych v tomhle případě dal přednost lepší hratelnosti, která by možná udělala z Prime world: Defenders jednu z předních her ve svém žánru.

Trilby na mě dost působila jako taková freeware alternativa ke hrám ve stylu Mark of the ninja. Ve 2D prostředí se dostáváte skrze úrovně pomocí svých stealth schopností a během cesty sbíráté co možná nejvíc cenností. Jedná se o poměrně krátkou záležitost, ale některé mise mají nějaká ta tajmenství, takže se vyplatí si číst různé vzkazy, které vám případně odemknou nějaké ty další příležitosti ke zbohatnutí. Tyto vzkazy se všal v některých případech obměňují, takže nehrozí, že byste při opakovaném průchodu přesně věděli co dělat, aniž byste je pokaždé četli a museli se tedy dostat přes překážky, které je hlídají.

Celá hra se to odehrává v relativně jednoduché, ale sedící grafice, která podporuje určitý noirovský feel o který vývojářům zřejmě šlo. Vyjít někdy třeba placené pokračování, tak do toho rozhodně jdu, dobrých stealth plošinovek moc není a klidně bych uvítal nějaké další.

Tuhle hru jsem nerozehrál jen kvůli herní výzvě, ale také ze zvědavosti. Jedná se o jednu z nejlépe hodnocených adventur jak na databázi, tak na dalších místech i přes to mě Cat Lady zprvu bohužel vůbec nezajímala. Možná to bylo tím, že celkově adventury moc nemusím a už vůbec ne ty, které se tváří jako horor. Ve výsledku jsem ale skutečně rád, že jsem během jednoho volného dne dal téhle hře šanci. Pokud opomenu prvních cca 20 minut, kdy jsem zvažoval jestli to nevypnout a nesmazat, tak jsem si celý průběh parádně užil. Adventur jsem odehrál sice jen pár, ale žádná z nich neměla natolik zajímavý příběh, který by mě dokázal tolik chytnout, že bych si jí chtěl dohrát rychle na jeden zátah. Pokud tedy stejně jako já hrajete cca jednu adventuru za rok, tak rozhodně nemůžu žádnou z nich doporučit více, než právě Cat Lady, která to nepřehání s logickými hádankami a je vedená spíše příběhem, takže se skvěle hodí pro nováčky v žánru, kteří hledají nějakou jednorázkovku na večer.

Tady svůj komentář ukončím, protože mi přijde, že bych napsal úplně to samé, co ugraugra v tom svém. Tedy kromě toho, že ještě nejsem tak starý jako on a mohu tedy hrát dlouho do noci :D

Moje první návštěva jednoho z delších dungeonů ukázala jak moc jsem nepřátele podcenil. Brzy jsem přišel o veškeré louče a potraviny a nepřátelé ve tmě této skutečnosti velice rychle využili. S polomrtvou skupinou dobrodruhů jsem došel až k poslednímu boji, ve kterém jsem během chvilky přišel o tři postavy a čtvrté se jen tak tak povedlo utéct s kořistí. Hned poté jsem si samozřejmě uvědomil, že těsně před misí mi tutorial ukazoval, jak mám možnost campovat v delších dungeonech a tím obnovit nějaké hp a snížit stres ... Ještě větší sranda byla, když hned v následujícím dungeonu, jsem si uvědomil, že nemám žádné louče. Situaci zachránila hrdinka, která se rozhodla o sebevraždu a vstoupila do mé party hned po té katastrofické misi. Měla schopnost, která během boje dokázala zapálit na určitý čas louč, takže 90% boje trávila tím, že rozsvěcela svojí schopností louč, aby mě nepřátelé ve tmě nezadupali do země :D

Darkest dungeon je celkově dost o tom vědět, kde jsou jací nepřátelé a podle toho si vzít partu, vybavení a hlavně si vzít sebou dost pochodní, obvazů a protijedů, protože i když jsou postavy, které mohou vytvořit světlo bez louče nebo vyléčit otravu, tak je to zbytečné plýtvání jejich schopnostmi, když stejnou věc dokáží i lektvary, které vám během boje neseberou žádné akční body.

Hodně se mi zalíbili některé změny, které zavedli v předběžném přístupu. Například není možné stunlockovat nějakého nepřítele v boji, protože pokaždé, když na někoho hodíte stun, tak dostane 40% ochranu proti omráčení a tato ochrana se sčítá, takže někteří nepřátelé se mohou stát dočasně úplně imuní na omráčení (pokud již nebyly na začátku boje).

Co ale určitě musím na hře vyzdvihnout je její vypravěč. Skrze celou hru vám váš předek, který vám odkázal svou vilu, vypráví nejen svůj příběh, ale i komentuje situace, ve kterých se vaši hrdinové nachází. Celkově to hře neskutečně přidává na atmosféře a i když se jedná o víceméně bezejmenné hrdiny (pokud je nějak hezky nepojmenujete :D), tak to každé situaci dává určitý nástin závažnosti.

Menší problém jsem měl s pozdější částí hry, kdy dobrodruhové chodili do dungeonů podle svého levelu a pokud jsem měl příliš vylepšené některé postavy, tak do středně těžkých kobek odmítli jít a skoro nevycvičení tam sice šli, ale zase to tak moc nedávali. Celkově tedy složit nějakou účinnou partu začal být trochu problém, ale naštěstí ve hře máte vždy několik možných dungeonů, do kterých můžete hrdiny poslat a naexpit je tím do patřičných mezí. Bohužel se tím ve hře začíná objevovat docela masivní grind, kdy potřebujete určité věci na vylepšení svého městečka, které však najdete ve větším množství jen v určitých dungeonech, takže vám nezbývá, než opakovaně běhat do jedné lokace a to může omrzet skutečně rychle.


Můj verdikt:

První polovina hry mi základním konceptem hra dost připomíná Rogue legacy. Z počátku to bylo celkem těžké, ale skrze hru stále sílíte a narozdíl třeba od FTL nejste časově omezeni, takže si můžete dát na čas, vyupgradovat všechny své postavy a pak rozdrtit veškerý odpor. Stále tu však jsou náhodné šance na úspěch/neúspěch, které zaručují, že souboje se nestanou nikdy vyloženě triviálními. Ke konci se však karta otočí, protože v nejtěžších dungeonech vám dva šťastné útoky nepřítele (a že toho štěstí má občas skutečně hodně) mohou klidně sejmout polovinu party, která měla plné hp a pokud jste do ní vrazili desetitisíce zlata, tak to určitě zabolí. Pokud takhle přijdete o všechny silné postavy, tak musíte začít masivně grindovat své slabší postavy a celá hra tak může velice rychle sklouznout do stereotypu, kdy s relativně silnými postavami procházíte relativně lehké dungeony, které už perfektně znáte a i přes náhodně generované lokace vás jen těžko něco rozhodí.

Roundabout je hra posazená na snaze projíždět městem v neustále rotující limuzíně. Bohužel dostat se do toho správného momenta je záležitost spíše minut a samotný gameplay představuje pouze minimální výzvu. Celá situace je navíc horší v tom, že relativně brzy získáte možnost s limuzínou skákat, takže spoustu překážek, jako například ostatní auta, lze jednoduše přelétnout. Pokud i přes to situaci pokazíte, tak se nemáte čeho bát, protože hra vás prostě respawnuje o kousek zpět a můžete to zkusit znovu.

To co hru alespoň trochu odlišuje od té masy nízkorozpočtových indie her s jedním menším nápadem, který po hodině omrzí, jsou hrané cutscény mezi misemi. Ačkoliv nejsou kdovíjak bravurně zahrané, tak jsem je rozhodně považoval za zábavné. Po nějaké době jsem však zvažoval jestli si ta videa prostě nepustit třeba na youtube a nevykašlat se na zbytek hry, který pro mě působí spíše jako takový filler, který má zamáznout místo.

Elite: Dangerous pro chudé, takto bych tuhle hru popsal jednou větou.

Rebel Galaxy je další z řady vesmírných sandboxů, zaměřených na nekonečné brouzdání vesmírem, obchodování a souboje, které vám zahltí celou obrazovku nepřátelskými lasery různých barev. Vyniká však tato hra v něčem proti těm ostatním?

Po příběhové stránce určitě ne. Máte tu relativně krátkou hlavní linii, která začíná hledáním své příbuzné, která se dostala do problémů větších, než sama dokáže zvládnout. Příběh je trochu oživen částečně dabovanými rozhovory a animovanými postavami, které se však až příliš často opakují. Během celé hry vlastně narazíte snad jen na dvě originální postavy. Zbytek se neustále opakuje u všech obchodníků, pirátů i barmanů, které ve vesmíru potkáte. Samotné charaktery také ani nestojí za zmínku a jde znát, že tuhle část hry vývojáři spíše považovali za podřadnou, jak už to u vesmírných simulátorů bývá zvykem.

Vedlejší úkoly jsou víceméně stále jen variace několika úkolů typu: znič všechny nepřátelské velitelské lodě, ochraň tuhle loď, znič tuhle základnu, seber tuhle věc, dovez tohle tam. Občas jsou úkoly lehce zpestřené vedlejšími událostmi. Například pokud zničíte nepřáteli velitelskou loď, tak jeho stíhačky dezertují na vaši stranu.



To kde mohu konečně začít hru trochu chválit jsou její souboje a vesmírná plavidla. Máte na výběr z celé řady plavidel a některá se vám odblokují až po získání patřičného vlivu u určitých frakcí. Osobně jsem si velice oblíbil těžkou nákladní loď, ke které jsem se dostal relativně rychle díky questům pro gildu obchodníků. Nebyla to sice žádná kráska, víceméně je to jen taková krabice, která je ale nejrychlejší těžkou lodí ve hře s velice slušným nákladovým prostorem, čehož jsem taky patřičně využíval při přepravě surovin pro potřebné planety. Na konci jsem si ještě zkusil vzít největší a nejdražší loď ve hře - Black gate a musím říct, že mě překvapilo, že máte k dispozici i takové obrovské lodi, které jsou několikanásobně větší, než ostatní plavidla. Pokud navíc takovéhle monstrum pořádně vyzbrojíte všemi dostupnými střílnami, tak se vám celá hra zvrhne jen v totální anihilaci všeho, co se k vaší lodi přiblíží a pokud něco náhodou proklouzne, tak vašich 20 bočních výpalnic dodělá zbytek (viz obrázek).

Důležitým prvkem je také samotná úprava lodí, která je pevně spjata se samotnými souboji, které se odehrávají v pevně dané horizontální poloze ve stylu námořních her.

K dispozici máte boční výpalnice, které představují vaší nejsilnější ofenzivní zbraň. Zde můžete nainstalovat pouze jednu zbraň, ale každá loď má určité množství použitelných střeleckých pozic, takže mezitím co menší loď může střílet s touto zbraní z pěti otvorů najednou, větší jich může použít 10 a tím zdvojnásobit svou sílu útoku.

Poté sekundární výpalnice, které můžete použít například pro rakety nebo miny, které můžete střílet kolem sebe.

Dále máte na každé lodi určité množství prostoru pro automatické střílny. Na každé lodi jsou jinak rozestavené, takže je nutné manévrovat tak, aby střílny měly prostor mohli nepřítele vůbec zacílit. Nejmenší lodě mohou mít střílny třeba jen dvě, ale největší supertěžký křižník ve hře jich může mít až 16. Každá střílna navíc jde nastavit, aby útočila pouze na určitý typ nepřátel, takže je tímto způsobem užitečné si střílny na lodi rozdělit na ty, které jsou účinější proti stíhačkám a na ty, které se hodí proti větším lodím.


Nakonec soundtrack hry navozuje takovou tu správnou atmosféru vesmírných kovbojů, takže pokud hledáte hru ve stylu seriálu Firefly, tak je Rebel galaxy ta správná volba.

Tak a máme tu další hru s hlavní postavou, která prochází existenciální krizí v kyberpunkovém světě, kde je hlavním tématem nadvláda AI a odpor neaugmentovaných jedinců vůči těm, kteří prošli nějakým tím vylepšením. Možná i proto se kyberpunku spíše straním. Ať už zkusím knihu nebo hru, vždy mám dojem, že tam jde vlastně o to samé. Je to jako kdyby například každé sword and sorcery fantasy bylo o poražení starého zla, které bylo již jednou zapuzeno, ale po letech se zase vrátilo a je na čase, aby ho pár hrdinů definitivně porazilo ...

Úvodním odstavečkem jsem tedy chtěl jemně naznačit, že příběh hry mě rozhodně nezaujal, ne že by byl špatně zpracovaný, ale nebýt ostatních prvků, tak bych tuhle hru pravděpodobně ani nedohrál.

To co Dex u mě zachránilo jsou charaktery. Téměř každý má nějaké povahové rysy a celkem slušný dabing jim dost přidává na uvěřitelnosti. A to teď mluvím i o charakterech, které se objeví pouze v rámci vedlejších úkolů. Celkově to tedy podtrhuje docela pěknou atmosféru futuristického města, ve kterém se většinu času nacházíte.

Interakce z nepřítelem mě také příliš nezaujala. Boj proti fyzickým nepřátelům probíhá ve stylu klasických akčních plošinovek, kdy máte pár úderů a zbraní. Dále můžete v omezené míře využít i stealth, kdy se zneviditelníte či někde schováte a když je nepřítel k vám zády, tak ho instantně můžete sejmout. Problém však začal s hackováním, které bylo zpracované formou velice špatné vesmírné střílečky, kdy létáte po kyberprostoru a ničíte bezpečností systémy. Nenapadá mě hůře zpracovaný systém hackování. Jestli někdy tuhle hru dám znovu, tak do něj dávám maximum bodů, abych tam trávil co možná nejméně času.

Vesmírných stříleček jsou tuny a velmi často se vyznačují stejným ovládáním, velice podobným vizuálem a Score systémem, který má jakž takž zaručovat nějakou tu znovuhratelnost a přesně těchto prvků se dočkáte i v Syder Arcade. V čem se teda alespoň nepatrně liší?

V zásadě jediným odlišnějším prvkem je skutečnost, že se hraje na pevně stanovené mapě. Není to tedy jako u většiny ostatních side-scrolling vesmírných stříleček, kde se vám prostě objevují na jedné straně obrazovky nepřátelé a vy je buď sejmete, nebo obejdete. Tady ačkoliv se během hry nepřátelé spawnují, tak máte pevně stanovou sekci, po které můžete ve většině misí libovolně létat a pokud se tedy některým nepřátelům pouze vyhnete, můžete se k nim později vrátit za pomoci funkce otočení lodi, která se velice hodí i při samotných soubojích proti nepřátelům, kteří jsou zranitelní jen z jedné strany - postačí je tedy rychle obletět, otočit loď a sestřelit.

Ne všechny mise však připomínají arénu. V některých misích například ochraňujete vesmírnou loď, která prolétá vaším sektorem. V takových případech vám nezbude nic jiného, než se jí držet a ničit cokoliv, co by jí stálo v cestě.

Během hry máte na výběr ze 4 lodí, ale mě osobně nejvíce sedla hned prvních loď v nabídce, která je nejrychlejší a jak její primární, tak sekundární zbraň střílí pouze klasicky dopředu. Další lodě mají různé alternativní způsoby střelby, které většinou poskytují různý druh rozptylové munice, která se mi ale vůbec neosvědčila, protože v momentech, kdy potřebujete rychle zničit cíl, je klasický přímý proud kulek naprosto ideální.

Dead Effect je portem stejnojmenné hry na mobily, která se silně inspiruje hrou Dead Space. V zásadě hra začíná stejně. Jste na rozlehlé vesmírné lodi, kterou zasáhla nějaká forma zombie infekce, a snažíte se z ní dostat.

Stejně jako u Dead space není moc velký důraz na postavy. Máte tam nějakou tu postavu, která vám ukazuje směr a pak vaší postavu, která občas prohlásí něco ve stylu „co se děje?“ a nic moc lepšího se od ní nedočkáte.

Samotné střílení je velice podobné každé zombie střílečce a samotné zbraně jsou víceméně stereotypní – pistole, brokovnice a útočné pušky. Menším osvěžením je však střelba z kuše/luku. Osobně mi nejvíce vyhovovala kombinace šestiranného koltu, který na ránu do hlavy dal většinu zombíků a klasická pumpovací brokovnice, která si na kratší vzdálenost rychle poradí i se silnějšími kousky.

Jak jsem již zmínil tak hra byla portována z mobilů, ale v souvislosti s tím jsem nenašel žádný závažnější problém. Je poněkud divné, když se vám na obrazovce ukazují interaktivní symboly, které nemůžete myší stisknout, ale do hry jsem šel už s tím, že se jedná o port, takže jsem něco takového očekával.