Crimson Desert

Po 54 hodinách strávených ve hře musím konstatovat, že se vzdávám své urputné snahy jí přijít na chuť. Doteď je mi trochu divné, proč mi vlastně nesedla. Však nabízí ohromný, detailní svět plný všemožných vyžití - a možná to je v první řadě kámen úrazu. Mechanik je zde opravdu spousta. Člověk nemusí jen bojovat, ale může se volně vydávat na dobrodružné výpravy po světě, či jen zůstat ve startovní oblasti a těžit, rybařit, farmařit, vařit, nebo provádět různé experimenty na poli toho, co herní systémy obecně dovolují. Jenže ve výsledku to na mě působilo jako jen jakýsi slepenec, který nic nedělá pořádně a všechna ta rutina není vyloženě zábavná a vtahující. „Méně je někdy více“ zde platí dvojnásob.

Zkoušel jsem raději následovat hlavní příběhovou linku zaobírající se Greymany a jejich snahou se po prohrané bitvě opět postavit na vlastní nohy. Kromě toho, že příběh za celých 8 kapitol, jež jsem dobrovolně absolvoval, nenabídl jediný opravdu zajímavý nebo poutavý příběhový moment, se kampaň skládá s další neméně příjemné rutiny. Většinou jde člověk víceméně úplně sám proti hordám nepřátel, kde musí vybít desítky, ne-li stovky protivníků, aby mohl pokročit dál. A na konci čekají třeba i dva větší vůdci téměř hned za sebou, kteří mívají minimálně dvě fáze. Bojovat s nimi rozhodně není zábava, spíš ohromná otrava. Všechno se dá očůrat neomezenou konzumací pokrmů, případně vylepšením výbavy nad rámec potřebné úrovně, takže nejde o to, že by hra byla zvlášť obtížná, jen frustrující charakterem výzev.

Soubojový systém je obecně úmorný. Jestli ho někdo považuje za skvělý, nehrál hru typu Elden Ring, který je příkladem, jak by se interakce s nepřáteli měly dělat. V Crimson Desertu není v první řadě pocit váhy, každý úder vyzní jako sekání do křoví, ne-li přímo do vzduchu. Uhýbání ještě jakž takž jde, ale krytí nebo parírování je divné, ne vždycky reaguje a osobně jsem za celou dobu nepřišel, jak správně na to. Je to neintuitivní chaos. Jaká to ironie, že i indie hra typu Bloody Spell dokázala v tomto ohledu strčit do kapsy drahou AAA produkci a přijít s mnohem uspokojivějším systémem.

To, že se hraje za pevně daného hrdinu, byl za mě jeden z největších přešlapů. Když si vezmeme, jak detailní úpravu postav nabídl spirituální předchůdce Black Desert, zde prostě chybí ten aspekt vytvoření si vlastního hrdiny či hrdinky, se kterými by hráč následně prošel hrou a měl šanci se do ní tím pádem i lépe ponořit. Ano, kromě indiferentního Kliffa je tu po nějaké době na výběr z dokonce dvou dalších hratelných postav, které tvoří třeba bojovná Damiane, nebo zaprdlý a nesympatický Oongka, ale to neřeší problém.

Graficky se nejedná o žádnou revoluci. Je sice hezké, jak je svět živoucí, všechno se hýbe, třepotá, louže ve stínu schnou pomaleji a v jedné kapce deště se zrcadlí celý svět. Jenže hra přesto vypadá kostrbatě, mírně mázle, přeexponovaně, místy doslova hnusně, až z toho bolí oči. A modely postav jakoby z oka vypadly éře PS3. Zdá se mi, že se hra utápí v tunách grafických kompromisů a servíruje i v tomto ohledu něco na úrovni zbytku - nedomrlost.

Crimson Desert mě zkrátka nebaví, nesedl mi, nedokázal jsem se na něj naladit a přijmout jeho rozpolcenost ohledně toho, čím chce vlastně být. Bojovkou s pevně daným hrdinou? Simulátorem života? Nebo ukázkou toho, jak herní světy dokážou pokořit limity? Nemám ve výsledku jedinou věc, kterou bych mohl a vůbec chtěl doopravdy chválit. Budu samozřejmě vývoj dál sledovat. Pearl Abyss jsou příkladní vývojáři, kteří aktivně naslouchají komunitě, již stihli vydat řadu vylepšení i záplat a časem se chystají překopat celou hru tak, aby vyhověli co nejvíce hráčům. Takže ano, přibude třeba i mnou kritizovaná chybějící úprava hlavní postavy. Ale netuším, kdy se ke hře znovu vrátím a zda vše chystané bude aspoň nějakou motivací. Zatím jde k ledu.