Crimson Desert pro mě představuje celkem raritu. Zatímco u většiny her už během první hodiny vím, jestli je to hra pro mě, tady si nejsem jistý ani po 130 hodinách. Nejdřív jsem si říkal zkusím to jen na hodinu, a když tak si nechám vrátit peníze. První dvě hodiny, ačkoliv pomalejší slibovaly celkem velký potenciál, takže jsem u hry zůstal. Po čtyřech hodinách jsem si říkal, že jsem ji měl raději vrátit, a po dalších dvaceti jsem byl rád, že jsem u hry zůstal. Celá hra se zpočátku pohybuje ve zvláštních kruzích, kdy se střídají hloupé mechaniky a questy se skvělými nápady a nádherným prostředím.
Co mě vyloženě zaujalo, bylo to, jak mapa nepůsobí jen jako nějaké pozadí. Zatímco bojujete s bossem na skále, v dálce máte krásný výhled na spoustu lokací kolem, které mají své vlastní příběhy. Je znát, že si vývojáři dali extra záležet, aby z každé důležité lokace bylo vidět několik dalších míst, která vás vyloženě lákají svou stylizací, a ne jen nějakým otazníkem na mapě. Během hraní se mi vybavil The Witcher 3: Wild Hunt – Blood and Wine, kde je z většiny míst na mapě viditelný specifický skalní útvar, a byl jsem trochu zklamaný, že se k němu nedalo dostat. Tady se vám něco takového nestane. Dost lidí to přirovnává ke Skyrimu, ale za mě je Crimson Desert v tomhle směru sakra dál.
Naprosto skvělý tah mi přišlo dát poušť, podle které je hra pojmenovaná, na druhou stranu mapy. Ta je z většiny skal je v dálce dobře znatelná a během hraní (pokud se nerozhodnete běžet rovnou tam) vás tak pomalu vede blíže a blíže, což přidává na atmosféře. Zatímco v klasických „Ubisoftovkách“ vás hra nutí lézt na věže a vysoká místa, abyste si odemkli mapu, tady jsem to dělal organicky sám, čistě jen proto, abych se rozhlédl po okolí a jak daleko od poušti jsem.
Co mi tento zážitek v prvních hodinách kazilo, byly téměř veškeré NPC postavy. Už v prvních rozhovorech jsem si začal říkat, jestli dialogy nepsala AI. Asi by mě to tolik netrápilo, kdyby byla možnost cutscény přeskočit, ale jedinou možností je jejich zrychlení. Přeskočení bohužel ne ...
Dabing je v Crimson Desert bohužel také celkem krok vedle. Orkové a třímetroví obři znějí stejně jako každý druhý sedlák na poli, takže dabing působí spíš jako na poslední chvíli dohozený detail, aby se neřeklo.
Kopírování NPC je další velké negativum. Každý obchodník s ovocem nebo kovář má stejnou animaci, jen jiné oblečení nebo rasu, takže i když má jít o různé postavy, ve městech máte dojem, že potkáváte pořád ty samé lidi.
Pohyb ostatních postav mě také zklamal. Tak trochu naivně jsem doufal, že by se taková open world hra mohla inspirovat třetím Zaklínačem, kde se například rychlost jízdy NPC na koni přizpůsobí té vaší. Tady všechna NPC jezdí a chodí nehorázně pomalu. Nejvíc mě dostalo, když vám v několika questech NPC v polovině cesty řekne, ať si tam dojedete sami, tak jsem jen kroutil hlavou, jaký to mělo vlastně smysl se s nimi takovou dobu ploužit.
Tím se dostávám k samotným questům, které, ačkoliv většinou nejsou vyloženě v MMORPG stylu „přines 10 kůží“, k tomu mají často blízko. Především musím zmínit ty spojené s budováním vlastního tábora, které patří k nejotravnějším. Jediná část, která mi zprvu dávala naději, byly questy spojené s hledáním ztracených členů klanu. Při každém nalezení další skupiny se hlavní postava vítá, jako by se znali odjakživa, ale tím interakce končí. Později vám maximálně řeknou ahoj a jediný důvod, proč tam jsou, je ten, že je můžete posílat na expedice – například kácet dřevo nebo sbírat jablka. Hezký detail je, že je na těch místech skutečně uvidíte pracovat, ale to je tak všechno co od nich můžete čekat. Celý klan pak působí, jako by měl jen pár důležitých členů a zbytek byli jen takové lopaty. Hlavní linie je na tom o něco lépe, ale i tak si nedokážu vybavit jedinou postavu, která by mě opravdu zaujala. Chápu, že příběh asi nebyl hlavní cíl vývojářů, ale pak nechápu nemožnost přeskakování dialogů a cutscén.
Další věc, která mi nejde do hlavy, je hlavní postava. Kliff, za kterého hrajete, je tak neuvěřitelně bezcharakterní, že nechápu, proč si nemůžete vytvořit vlastní postavu, nebo alespoň hrát od začátku za jiné hratelné postavy jako bojovnici Damiene nebo orka Oongha. Ti sice nejsou o moc lepší, ale alespoň mají nějaké názory, na rozdíl od Kliffa, který jde kamkoliv, kam ho NPC pošle a to téměř bez reakce. Nedivil bych se, kdyby časem tato možnost přibyla, protože by to výrazně zvýšilo znovuhratelnost. Už teď za ně sice můžete hrát, ale jen v určitých questech, což demotivuje k jejich rozvoji.
Zklamáním jsou také zalidněné lokace. Zatímco hory a pláně vypadají nádherně, města a vesnice působí mrtvě. NPC stojí většinu času na jednom místě a jen výjimečně mezi sebou mají nějaké interakce. Vždy si vzpomenu na první Gothic, kde už před 25 lety vývojáři dokázali vytvořit živé tábory plné drobných interakcí, kdy slyšíte při průchodu útržky rozhovorů. Tady máte desítky postav, které jen mlčky stojí a civí do zdi, což působí hodně odfláknutě.
Souboje jsou další velké mínus. Většinu náhodných střetů zvládnete tím, že držíte jedno tlačítko a postava udělá zbytek. Hrál jsem s dvěma jednoručními meči a jen zřídka jsem měl potřebu parírovat nebo uhýbat. V kombinaci s téměř neomezeným léčením (dokud máte jídlo v inventáři) jste schopni porazit téměř cokoliv včetně bossů. Speciální schopnosti a wrestlingové pohyby sice existují, ale nejsou dostatečně efektivní, aby se je vyplatilo pravidelně používat. Působí spíš tedy jako takové ty dodatky co se mohou hodit do traileru nebo si z nich youtubeři můžou na youtube udělat short o tom, jak hustě ten boj v Crimson Desert vypadá ...
I přes to si říkám, že asi hlavním důvodem, proč jsem u Crimson Desert vydržel tak dlouho, je nejspíš internetová komunita. Neustále na mě vyskakovala videa o tom, kde najít různé zbraně a vybavení, takže jsem většinu času trávil jejich hledáním. Postupně jsem ale zjistil, že žádná „OP“ zbraň vlastně neexistuje, protože schopnosti si můžete přenášet mezi zbraněmi, takže jde hlavně o vzhled a enchanty.
Za mě má Crimson Desert nejblíž ke třetímu Gothicu. Hra s krásným světem, ale nic moc questy a souboji. Ideální je pustit si k tomu podcast nebo audioknihu a jen prozkoumávat svět. Pohyb po mapě připomíná hry jako Just Cause 2, jelikož i zde máte k dispozici fantasy verzi rogala a grappling hooku a místo letadel draka, což je skvělý nápad pro tak velkou mapu.
Ještě pár hodin tomu asi dám, protože i po projití většiny mapy věřím, že pár zajímavých věcí ještě objevím. Nečekám ale, že samotný příběh někdy dojedu dokonce.
Co mě vyloženě zaujalo, bylo to, jak mapa nepůsobí jen jako nějaké pozadí. Zatímco bojujete s bossem na skále, v dálce máte krásný výhled na spoustu lokací kolem, které mají své vlastní příběhy. Je znát, že si vývojáři dali extra záležet, aby z každé důležité lokace bylo vidět několik dalších míst, která vás vyloženě lákají svou stylizací, a ne jen nějakým otazníkem na mapě. Během hraní se mi vybavil The Witcher 3: Wild Hunt – Blood and Wine, kde je z většiny míst na mapě viditelný specifický skalní útvar, a byl jsem trochu zklamaný, že se k němu nedalo dostat. Tady se vám něco takového nestane. Dost lidí to přirovnává ke Skyrimu, ale za mě je Crimson Desert v tomhle směru sakra dál.
Naprosto skvělý tah mi přišlo dát poušť, podle které je hra pojmenovaná, na druhou stranu mapy. Ta je z většiny skal je v dálce dobře znatelná a během hraní (pokud se nerozhodnete běžet rovnou tam) vás tak pomalu vede blíže a blíže, což přidává na atmosféře. Zatímco v klasických „Ubisoftovkách“ vás hra nutí lézt na věže a vysoká místa, abyste si odemkli mapu, tady jsem to dělal organicky sám, čistě jen proto, abych se rozhlédl po okolí a jak daleko od poušti jsem.
Co mi tento zážitek v prvních hodinách kazilo, byly téměř veškeré NPC postavy. Už v prvních rozhovorech jsem si začal říkat, jestli dialogy nepsala AI. Asi by mě to tolik netrápilo, kdyby byla možnost cutscény přeskočit, ale jedinou možností je jejich zrychlení. Přeskočení bohužel ne ...
Dabing je v Crimson Desert bohužel také celkem krok vedle. Orkové a třímetroví obři znějí stejně jako každý druhý sedlák na poli, takže dabing působí spíš jako na poslední chvíli dohozený detail, aby se neřeklo.
Kopírování NPC je další velké negativum. Každý obchodník s ovocem nebo kovář má stejnou animaci, jen jiné oblečení nebo rasu, takže i když má jít o různé postavy, ve městech máte dojem, že potkáváte pořád ty samé lidi.
Pohyb ostatních postav mě také zklamal. Tak trochu naivně jsem doufal, že by se taková open world hra mohla inspirovat třetím Zaklínačem, kde se například rychlost jízdy NPC na koni přizpůsobí té vaší. Tady všechna NPC jezdí a chodí nehorázně pomalu. Nejvíc mě dostalo, když vám v několika questech NPC v polovině cesty řekne, ať si tam dojedete sami, tak jsem jen kroutil hlavou, jaký to mělo vlastně smysl se s nimi takovou dobu ploužit.
Tím se dostávám k samotným questům, které, ačkoliv většinou nejsou vyloženě v MMORPG stylu „přines 10 kůží“, k tomu mají často blízko. Především musím zmínit ty spojené s budováním vlastního tábora, které patří k nejotravnějším. Jediná část, která mi zprvu dávala naději, byly questy spojené s hledáním ztracených členů klanu. Při každém nalezení další skupiny se hlavní postava vítá, jako by se znali odjakživa, ale tím interakce končí. Později vám maximálně řeknou ahoj a jediný důvod, proč tam jsou, je ten, že je můžete posílat na expedice – například kácet dřevo nebo sbírat jablka. Hezký detail je, že je na těch místech skutečně uvidíte pracovat, ale to je tak všechno co od nich můžete čekat. Celý klan pak působí, jako by měl jen pár důležitých členů a zbytek byli jen takové lopaty. Hlavní linie je na tom o něco lépe, ale i tak si nedokážu vybavit jedinou postavu, která by mě opravdu zaujala. Chápu, že příběh asi nebyl hlavní cíl vývojářů, ale pak nechápu nemožnost přeskakování dialogů a cutscén.
Další věc, která mi nejde do hlavy, je hlavní postava. Kliff, za kterého hrajete, je tak neuvěřitelně bezcharakterní, že nechápu, proč si nemůžete vytvořit vlastní postavu, nebo alespoň hrát od začátku za jiné hratelné postavy jako bojovnici Damiene nebo orka Oongha. Ti sice nejsou o moc lepší, ale alespoň mají nějaké názory, na rozdíl od Kliffa, který jde kamkoliv, kam ho NPC pošle a to téměř bez reakce. Nedivil bych se, kdyby časem tato možnost přibyla, protože by to výrazně zvýšilo znovuhratelnost. Už teď za ně sice můžete hrát, ale jen v určitých questech, což demotivuje k jejich rozvoji.
Zklamáním jsou také zalidněné lokace. Zatímco hory a pláně vypadají nádherně, města a vesnice působí mrtvě. NPC stojí většinu času na jednom místě a jen výjimečně mezi sebou mají nějaké interakce. Vždy si vzpomenu na první Gothic, kde už před 25 lety vývojáři dokázali vytvořit živé tábory plné drobných interakcí, kdy slyšíte při průchodu útržky rozhovorů. Tady máte desítky postav, které jen mlčky stojí a civí do zdi, což působí hodně odfláknutě.
Souboje jsou další velké mínus. Většinu náhodných střetů zvládnete tím, že držíte jedno tlačítko a postava udělá zbytek. Hrál jsem s dvěma jednoručními meči a jen zřídka jsem měl potřebu parírovat nebo uhýbat. V kombinaci s téměř neomezeným léčením (dokud máte jídlo v inventáři) jste schopni porazit téměř cokoliv včetně bossů. Speciální schopnosti a wrestlingové pohyby sice existují, ale nejsou dostatečně efektivní, aby se je vyplatilo pravidelně používat. Působí spíš tedy jako takové ty dodatky co se mohou hodit do traileru nebo si z nich youtubeři můžou na youtube udělat short o tom, jak hustě ten boj v Crimson Desert vypadá ...
I přes to si říkám, že asi hlavním důvodem, proč jsem u Crimson Desert vydržel tak dlouho, je nejspíš internetová komunita. Neustále na mě vyskakovala videa o tom, kde najít různé zbraně a vybavení, takže jsem většinu času trávil jejich hledáním. Postupně jsem ale zjistil, že žádná „OP“ zbraň vlastně neexistuje, protože schopnosti si můžete přenášet mezi zbraněmi, takže jde hlavně o vzhled a enchanty.
Za mě má Crimson Desert nejblíž ke třetímu Gothicu. Hra s krásným světem, ale nic moc questy a souboji. Ideální je pustit si k tomu podcast nebo audioknihu a jen prozkoumávat svět. Pohyb po mapě připomíná hry jako Just Cause 2, jelikož i zde máte k dispozici fantasy verzi rogala a grappling hooku a místo letadel draka, což je skvělý nápad pro tak velkou mapu.
Ještě pár hodin tomu asi dám, protože i po projití většiny mapy věřím, že pár zajímavých věcí ještě objevím. Nečekám ale, že samotný příběh někdy dojedu dokonce.
