Takedown: Red Sabre mě již při prvním oznámení na steamu velice zaujalo. Na první pohled totiž vypadá tak trochu jako SWAT 4, které jsem si velice oblíbil. Bohužel již po pár minutách hraní přišlo ochlazení.

Technicky Red Sabre není nic moc, ale to pro mě až takový problém není. Když jsem si ale hru poprvé zapnul, ohlédl se na zbylé tři členy týmu a všichni tři stáli v naprosto stejné zvláštně nakloněné póze, tak to na mě působilo skutečně divně.

Hra nemá žádnou příběhovou linku a místo toho máte řadu map. Samotný deasing celkem ujde, ale samotné questy spočívají v tom, že projdete celou mapu a zničíte/najdete všechny úkolové položky. Ve hře jsou ještě dva další herní módy, ve kterých musíte zneškodnit bombu a sejmout všechny nepřátele, ale hra mě omrzela tak rychle, že jsem je ani nevyzkoušel.

Střílení funguje celkem pěkně. Různě zbraně mají různou průraznost, takže s některými například prostřelíte zeď a s jinými ne. Bohužel bez ohledu na to jakou zbraň jsem vzal, tak mi přišlo, že se s každou střílí víceméně stejně.

Ve hře také najdete multiplayer, ale když jsem hru zkoušel, tak online nikdo nebyl, takže tuhle část hry jsem nevyzkoušel.

Ve výsledku je to pro mě veliké zklamání. Spíše než o nějakou taktickou akci se jedná o ne příliš dobrou střílečku, kterou znovu již zapnout neplánuji.

Ani nevím, jak se mi tahle hra vlastně objevila na Steamu v inventáři. Docela rád však zkouším všelijaké experimentální hry, takže jsem Gearcrack dal šanci.

Po zapnutí mě očekával tak trochu chaos, protože hra neztrácí čas nějakým hlavním menu, kde byste si třeba mohli něco nastavit. Místo toho si ihned musíte vybrat jeden ze čtyř charakterů (které se v praxi zase tak příliš neliší) a pak jdete hned do boje. Samotný boj se ukázal být z počátku velice nepřehledným, protože v první řadě musíte zjistit, která postavička je vaše, když to zjistíte a začnete střílet, tak ve velkém množství výbuchů je lehké jí zase někde ztratit. Celý gameplay na mě působil dojmem jedné hry, kterou jsem několik let zpátky vytvořil v Game Makeru, kde jste stejně jako tady ovládali postavičku, která spíše létala, než chodila a s ní jste za doprovodu ne zrovna kvalitně zpracovaných výbuchů ničili vše kolem.

Abych hru jen nehanil tak určitý nápad má. Musíte vlastně co nejrychleji sestřelit všechny nepřátele na mapě. Z počátku každé mise si můžete rozvrhnout koho střelit a pak celou akci rychle provést. Pěkný prvek, ale ani s ním mě hra nebavila déle než pár desítek minut.

Nakonec ani Soundtrack jsem příliš neocenil. Původně jsem měl v plánu hudbu vypnout a zapnout si něco svého, ale protože hra nemá nic jako menu, tak tato možnost nebyla možná …

C-rush se hraje fakt pěkně. Máte svojí lodičku, která se vážně pěkně ovládá, tři různé typy útoku a hromadu nepřátel na sejmutí. I přes to, to však není vesmírná střílečka, kterou bych někdy chtěl dát znovu.

Celý score attack systém mě moc nezaujal. Mám raději, když se hra alespoň snaží působit, jako že v pozadí je nějaký příběh a máte možnost procházet různorodé lokace. Celá hra však má pouze ten dost nezajímavý cyberpunkový styl, který se mi nikdy moc ve hrách nelíbil. Celou situaci ještě zhoršuje zdlouhavé menu, kdy vám prostě musí pokaždé ukázat sekvenci s přípravou lodě při zapnutí hry a před odletem na misi.

Také máte k dispozici multiplayer, který však představuje pouze porovnávání svého score s ostatními. Nevím no, tenhle způsob dělání her mi vždy přišel dost laciný, kdy uděláte krátkou hru a herní dobu prodloužíte tím, že svou hru prohlásíte za jednu z těch „score attack“. Jsou hry, kde to funguje, ale tady už po dvaceti minutách mě hra příliš nudila.

Gothic se pro mě dá shrnout jedním slovem – nostalgie. Když jsem si po letech znovu Gothic zahrál, hned se mi vybavila doba, kdy jsem ho hrál poprvé. Bylo to vlastně moje první rpgčko a asi první hodinu nebo dvě jsem strávil tím, že jsem jen běhal po prvním táboře a snažil se zjistit, jak vybavit svou postavu nějakou zbraní :D. Ještě déle mi trvalo, než jsem zjistil, že je možné útočit i bočními útoky a komby. Zde je patrný asi největší mínus, kterým okolo mávají největší kritikové Gothicu – soubojový systém. A je dost možné, že nebýt to mé první rpgčko, tak bych byl jedním z nich. Tím že jsem však několik měsíců hrál skoro jen Gothic a stal se mojí nejoblíbenější hrou, tak jsem si na tento systém natolik zvykl, že jsem ho jako mínus nevnímal. Jak bych taky mohl, když jsem žádný lepší neznal.


Nebyl to však soubojový systém, co udělalo z Gothicu mojí srdcovku. Byl ten živoucí a krásně vytvořený svět, ve kterém se hra odehrává.

V první řadě se mi velice líbilo posazení příběhu na menší, pestrou mapu ohraničenou magickou bariérou, ze které se vlastně snažíte dostat. Celé hře to dalo takový ten pěkný pocit izolovanosti jaký má například Half-Life.

Druhým faktorem, který mě velice zaujal, byl živoucí svět. Každá postava (no skoro každá, stráže jen stojí na místě) má nějaký denní program. Není to jako hrát The Elder Scrolls III: Morrowind, kde postavy pouze chodili dokola po městě a občas prohodili hlášku, že mají pocit, že je někdo sleduje. Místo toho se například jdou ráno opláchnout ke strouze, přes den pokecají s kamarády, večer si sednou k ohni, a když už je hodně pozdě, tak jdou do postele. Ještě po letech, když jsem se dostal ke zmíněnému Morrowindu mi přišlo, že tohle je směr, kterým by RPG měli jít a například takový The Elder Scrolls V: Skyrim ukazuje, že i někteří vývojáři sdílí stejný názor.

Třetím faktorem je určitá soběstačnost světa. Na mapě najdete tři hlavní tábory a žádný z nich není jen souhrn několika chatrčí a hromady postav, které jen tak posedávají. Sektovní tábor, který se nalézá v bažinách, se zabývá sběrem bažinné trávy, kterou poté zpracovává na drogu, kterou prodává ostatním táborům. Starý tábor nejvíce podporuje těžařství a zabývá se obchodem s vnějším světem, kdy vytěženou rudu mění za potraviny a potřebný materiál. Nový tábor si zase vytvořil rýžová pole a jednou za čas při trochu přilepší přepadáváním karavan starého tábora. Celému světu to tím dalo takovou siluetu funkčnosti, která spoustě rpgček chybí. Vývojáři si často vystačí s vytvořením hromady měst s jednou hospodou, kovářem a hromadou jen tak běhajících vesničanů, kteří by v tomto světě pravděpodobně nepřežili.

Čtvrtým a posledním faktorem, díky kterému jsem si tento svět oblíbil, je otevřený svět bez level scallingu (přizpůsobení síly nepřátel podle úrovně hrdiny). Ačkoliv je tedy mapa již od začátku otevřená, do části mapy patřící skřetům nebo do hlubokých lesů, si hned tak nezajdete. Dávalo celému světu takovou tu atmosféru nebezpečí, kterou jsem například v Morrowindu nepocítil.



Ke zbytku se vyjádřím jen krátce. Ano, obtížnost i soubojový systém za moc nestojí. Questy jsou však velice dobře zpracované a často jste museli dělat více než jen někam přijít a vymlátit to tam. Také se mi líbil ten zárodek systému craftování, kdy si můžete vykovat vlastní meč. Samotné kování však proběhne víceméně jako v reálu. Nažhavíte kus železa, ukovete meč, zchladíte ho ve vodě a poté nabrousíte. Je škoda, že v prvním díle není možné si vytvářet nějaké lepší meče, ale i ten jeden základní se zpočátku může hodit. Zvláště pokud jich vytvoříte tak 50 a máte tak do poloviny hry o peníze postaráno. Také možnost přidání k různým táborům potěšila. I když volba ovlivní spíše jen vaše povolání a přidá 1-2 questy podle zvoleného tábora.

Následující koment je zaměřený na celou trilogii Mass effect. Pokusím se tu popsat silné a slabé stránky každého z dílů a celkově porovnat jejich kvalitu na základě jednotlivých faktorů.

Koment píši především pro ty DHčské důchodce, kteří nedají dopustit na hry jako Planescape nebo Fallout 2 a jakmile jim ukážete nějakou novou hru od Bioware, tak automaticky berou do ruky a křížek a začnou odříkávat modlitbu proti zlým duchům. Ačkoliv ME mohu těžko porovnávat s hrami jako je třeba Baldur's Gate, tak tuhle sérii považuji za to nejlepší, s čím Bioware přišlo v posledních 10 letech a rozhodně stojí za zkoušku.


Co by Vás tedy mohlo zaujmout? Nebo možná ne? :D


Charaktery – ME série je celkem dost založená na interakci s postavami. Během každé mise můžete očekávat různé interakce na základě vybraných postav (před každou misí si vyberete další dva členy týmu, kteří vás doprovodí). Jedná se o klasické komentování situace známé již z her jako je Baldurs gate, kdy vám některá postava na rovinu řekne, že tohle se jí líbí/nelíbí. Nic velkého, ale tenhle prvek mě u her vždy potěší. Mluvit s postavami můžete i mezi misemi přímo na lodi, jak už je zvykem ve všech Biowareovkách. Nejlépe ale tyto rozhovory jsou zvládnuty v ME 1 a 2. Po každé splněné misi se, vám odblokuje další část rozhovorů s jednotlivými postavami. Někdy se jedná o věci týkající se samotné předchozí mise. Jindy ale můžete s postavami probrat jejich minulost, případně vaší společnou budoucnost, pokud máte zájem zkusit si romanci s některou z postav. V ME3 se snažili celou situaci ulehčit a postavy na lodi s vámi budou mluvit jen výjimečně (maximálně prohodí jednu dvě věty, když na ně kliknete) případně během předem domluvené schůzky. Tyto schůzky navíc domlouvají skrze email. Celá situace pak působí docela komicky, když si s vámi chtějí promluvit a pošlou vám email, i když jste na stejné lodi. Samotná loď má velikost tam maximálně dvoupatrového rodinného domku, takže pořádně zakřičet by možná bylo efektivnější.

Co se týče samotných postav tak zde najdete jak klasické klišé tvrďáky tak poněkud komplikovanější postavy. Velice jsem si například oblíbil postavu Thanea z druhého dílu, který má jak zajímavé vystupování tak backstory. Druhou nejoblíbenější postavou je asi EDI ze třetího dílu. Jedná se o AI, která se často snaží pochopit lidské chování. To sice není zrovna novinka, ale zpracována je velice dobře. Prostě ty její vtipy o tom, jak jednou ovládne svět, mezitím co bojujete proti jiné vzbouřilé AI, jsou k nezaplacení.



Import postavy – Během hry máte možnost si importovat postavu z prvního dílu do druhého a z druhého do třetího. Kromě samotné postavy si tím však importujete i všechna rozhodnutí. Postavy v druhém dílu tedy budou přímo reagovat na věci, které jste udělali v dílu prvním. A nejedná se jen o postavy, které můžete vzít do týmu, ale i všechny se kterými jste se setkali.

Zde je poněkud komické jak během prvního a druhého dílu narazíte na bezpočet lidí skrze jednotlivé mise a ve třetím díle většinu z nich najdete v prostorech citadely, které mají dohromady možná tak 300 metrů čtverečních. Ještě si neodpustí poznamenat jaká je to náhoda. Ano je to náhoda, když v Citadele na které je 12 milionů lidí narazíte během hodiny dvacetkrát za sebou na lidi, které jste skrze posledních pár let potkali. Ale tak asi by bylo hloupé se v tomhle snažit hledat nějakou realističnost, takže to rozhodně neberte jako takové mínus. Je to spíš jen taková drobnost, nad kterou jsem se pousmál.

Doporučuji využít této stránky, pokud například nechcete hrát první díl a rovnou jít do druhého, tak můžete využít jeden ze savů, který má tato stránka k dispozici. Sám jsem toho využil při hře třetího dílu, kdy jsem si chtěl zkusit hru, ve které většina členů týmu v díle druhém zemřela v poslední misi.



Rozmanitost vesmíru a jeho obyvatel – jednou z věcí, které se mi na ME skutečně líbí, je rozmanitost různých živočišných organismů a jejich historie. Není to další vesmír, ve kterém vytvoří další rasy prostě jen tím, že vezmou člověka a dají ho do různých barev. Ani se nejedná o vesmír, kde by vzali různé pozemské živočišné druhy a udělali z nich další mimozemské druhy. Ano, nějaké podobnosti tu jsou, například Asarijky jsou víceméně jen lidi v modrém a se zvláštními vlasy, Hanarové vypadají jako medůzy a Krogané jako žáby. Jsou tu však rasy, které vypadají velice unikátně. Například Elcorové nebo Turiané. Některé rasy dokonce mají i menší závoj tajemství okolo sebe, protože nemohou opustit své skafandry kvůli nízké obranyschopnosti samotného těla (zajímavá myšlenka podporující ty teorie, které tvrdí, že velké množství léků, které nám dnes pomáhají, nás z dlouhodobého hlediska velice oslabují) příkladem jsou Volusové a Quariané. Také tu nechybí syntetické rasy vzniklé ze vzbouřených programů umělé inteligence. Příkladem jsou Gethové.

Celé toto prostředí s různými rasami velice pomáhá celkové atmosféře hry. Pokud začnete prvním dílem tak ve třetím už víte, co od které rasy můžete předpokládat. Svým způsobem bych to mohl považovat za mínus, protože to podporuje rasové stereotypy v samotné hře. A to že ukážete jednu hodnou postavu, v jinak zlé rase rozhodně, neukazuje variabilitu rasy samotné, ale spíše funguje jako výjimka potvrzující pravidlo.



Herní třídy – Na začátku hry si vždy vytvoříte jednu herní třídu. Svým způsobem je to rozhodnutí jestli chcete jen střílet nebo využívat magii nebo technologii, případně to trochu promíchat. Magii se tu říká biotika. Toto rozdělení přidává hře na znovuhratelností. Jednou si totiž můžete vzít Adepta Biotiky a projít hrou téměř bez výstřelu a podruhé si vzít Soldiera, který má na výběr různé druhy nábojů pro různé situace a hru si klasicky prostřílet. Nejvíce jsem si oblíbil Infiltrátora. Jedná se o mix Soldiera a technika. Specializuje se především na ostřelovačky a díky technickým schopnostem má možnost používat taktický plášť, který vás na chvíli učiní neviditelnými. Velice užitečné na nečekané odstřelování nepřátel a úniky z obklíčení.



Zbraně – Zde se již dostáváme k části, ve které se jednotlivé díly značně odlišují.

ME1 – V prvním díle svým způsobem není ani tak důležitá schopnost mířit, jako kolik bodů jste dali do ovládání dané zbraně. Pokud například plně vylepšíte ovládání útočné pušky a vezmete do ruky brokovnici, tak ani z půl metru nepřáteli skoro neuberete. Tento systém mi ale příliš nevadil. Zbraně v prvním dílu totiž nepotřebují zásobníky a místo toho se pouze zahřívají. Mít jednu zbraň celou hru tedy není problém.

Takovým menším problémem bylo snad jen to, že bez ohledu na to s jakou zbraní se naučíte, tak sebou na mise máte všechny. Nechápal jsem proč třeba i Adept, který zbraně prakticky ani nepotřebuje, má na zádech útočnou pušku, sniperku a brokovnici, které stejně během hry nikdy nepoužije.

ME2 – Druhý díl již šel jinou cestou. Odstranil ze hry vylepšování ovládání zbraní a nahradil ho systémem perků. Samotné perky vám tedy mohou trochu zvýšit působené poškození, ale i bez nich jste schopní danou zbraň bez problémů aktivně používat. Druhý díl taky přidal do hry termální zásobníky, které krásně vysvětlil revolucí ve zbrojnictví, která proběhla mezi prvním a druhým dílem v rámci které bylo přehřívání zbraní považováno za příliš velký mínus. Zbraně tedy dostali termální zásobníky, které během hry musíte měnit. Naštěstí všechny zbraně ve vesmíru používají jen jeden model zásobníku …

Dalším plusem se stalo stanovení zbraní pro každou herní třídu. Pokud jste si například vzali infiltrátora, dostali jste pistoli, smg a odstřelovací pušku. Naproti tomu Adept, který zbraně využívá spíše minimálně, dostal pouze pistoli a smg.

ME3 – Třetí díl se opět snažil být co nejvíc user friendly a dovolil vám vzít si jakoukoliv zbraň na jakoukoliv misi. Regulátorem toho co si vezmete za zbraně, se stala váha. Čím víc zbraní tedy máte, tím delší máte cooldown při používání technických/biotických schopností. Osobně se mi tento krok příliš nelíbil, protože sebral ze hry takovou tu nutnost vystačit si s přidělenými zbraněmi z předchozího dílu. Takhle si můžete jako Biotik (mág) klidně vzít sniperku. Možná to ale někoho potěší, že si bez ohledu na třídu můžete vzít jakoukoliv zbraň, ale já jaksi preferuji předchozí díl, který mě přímo motivuje k tomu, abych zkusil víc druhů zbraní.



Taktika/obtížnost – Během hry máte možnost dávat členům týmu rozkazy. Jedná se spíš jen o jednoduché příkazy, jako jdi tam, braň tohle a zaútoč na tohohle. Během některých těžších misí v ME2 a v některých dlcčkách se to však velice hodí. AI má někdy ve zvyku například přeskočit přes kryt a začít to pálit do nepřítele pěkně na férovku a příkazem, že mají bránit nějakou pozici, jim v tom lehce zabráníte.

Největší využití taktiky se nalézá v ME2, kde při hře na šílenou obtížnost, to skutečně chce mít dobře vytvořený tým. Každá postava má nějaké schopnosti a jejich kombinace vás může dostat z těžkých situací. ME3 mě v tomto směru velice zklamalo, protože i při hře na šílenou obtížnost jsem jen skutečně výjimečně měl nějaké větší problémy. Mezitím co v druhém díle je hodně nepřátel chráněno kinetickými/biotickými bariérami nebo brněním, (občas všemi třemi najednou a zde musím zdůraznit, že různé schopnosti fungují jen na určité typy štítů, takže jednou schopností musíte sejmout kinetickou bariéru a jinou zase brnění) ve třetím šli vývojáři tou jednoduší cestou a nepřátelé nikdy nemají víc než jen jeden typ obrany. Někdo to může považovat za plus, protože nemusíte mít nutně tým sestavený tak, aby byl vhodný do každé situace, ale pro mě je to jednoznačně mínus, protože to sebralo ten HC prvek, který má hra ME2 na šílenou obtížnost, kde některé boje dají skutečně zabrat.



Těm chytřejším už asi došlo, že nejsem ani tak fanda celé série, jako především druhého dílu, který podle mě šel správnou cestou. Třetí díl mi prostě nesedl. Od lehčí obtížnost, přes horší kvalitu rozhovorů až po celkové filmové zpracování, kdy vás například hra po některých misích, přesune do snu hlavního protagonisty, ve kterém hledá v temném lese dítě, které nedokázal na začátku hry zachránit. Kapitola sama o sobě je zmrvený konec, který mě hodně zklamal. Největším mínusem jsou ale mise. Mezitím co v druhém díle jsou celkem kreativní, ve třetím šli spíše cestou někam zajet, něco zničit a odjet. Jediným plusem trojky je větší variabilita nepřátel, ale to hru u mě nezachránilo.

Pokud tedy hledáte zajímavou sci-fi sérii, pak určitě mohu celou trilogii ME doporučit. Pokud však nemáte v plánu strávit u celé série stovku hodin, pak si plně vystačíte s druhým dílem, který považuji za nejvydařenější.

Final slam 2 jsem dostal zdarma, z kartiček, které jsem obdržel během hry jsem dostal nějaké drobné na nákup dalších her, ale stejně mám pocit, že mě vývojáři obrali. Proč?

Samotná hra nestojí za nic. Funguje podle těch nejstarších a nejlehčích mechanismů na kterých bojovky asi začínali. Každého nepřítele tedy porazíte s kombinací skrčení a kopání. Tahle hra by byla jednou z těch podprůměrných freewareovek, ale jako placená hra nestojí za nic. Raději si znovu dejte jedno ze starých vydání mortal kombat. Víc toho psát nehodlám, už takhle jsem strávil až příliš času u téhle hry ...

Flashout 2 je jednou z těch her, které prošli přes steam greenlight skrze taktiku – hlasujte pro nás a dostanete po vydání klíč zdarma. Na rozdíl od ostatních her, procházejících přes greenlight stejným způsobem, bych pro Flashout 2 hlasoval tak jako tak. Hra zdarma pro mě byl spíš takový bonus. Důvodem byla však především nostalgie. Hned jak jsem si pustil video představující hru, vybavil se mi jeden ze starých herních výběrů (jednalo se o takové CDčko obsahující hromadu her, které se prodávalo v trafikách), na kterém byla velice podobná hra se vznášedly, která mě krutě bavila.

Těžko říct, proč mě hra nakonec až tak moc nezaujala. Samotná jízda byla celkem v pohodě a vznášedlo pěkně reagovalo. Trochu zbytečné mi však přišlo samotné vylepšování vznášedla, kdy prostě jen cpete kredity do skoro neznatelných vylepšení.

Ve hře máte i možnost ničit nepřátelská vznášedla. Opět se nejedná ale o nic, co by mě nenadchlo. Téměř každá zbraň má autolock, takže v zásadě bez ohledu na zbraň, se stačí chvilku zdržet za jiným vznášedlem a jakmile je zaměřeno, tak ho odstřelíte bez jakýchkoliv problémů.

Posledním problémem jsou samotné tratě. Ačkoliv vývojáři udělali několik světových měst, tak kvůli oplocení tratí si jen těžko něco prohlédnete a většinou tratě lemují pouze vysoké a nezajímavé mrakodrapy.

Tyto faktory pravděpodobně ve výsledku způsobily mé zklamání nad samotnou hrou a odsunutí mezi tu hromadu dalších, které asi hned tak znovu nezapnu.

Další z řady tog-of-war her, určených spíše pro mobil/tablet než pro PC. Není to tak dávno, co jsem narazil na internetu na názor, že se jedná o úplně zbytečný žánr na PC. Nejsem si úplně jistý, jestli bych s tím souhlasil, každou inovaci považuji za pozitivní, a i když klasické strategie jsou zajímavější, tak si celkem rád jednou za čas zahraji tento typ her.

Samotný gameplay je prakticky identický s ostatními tog-of-war hrami s tím rozdílem, že je daleko omezenější. Například oproti Total War Battles: Shogun hra neobsahuje příběh a také nemáte možnost si stavět vlastní základnu. Vše na čem hra stojí, je jen to skládání housenek dohromady, než zjistíte, která kombinace je ideální a té se budete držet, než vás hra omrzí, což v mém případě bylo celkem rychle.

Nejedná se o vyloženě špatnou hru. Pokud bych jí ale měl hodnotit jako oddechovku, pak patří k těm jednoznačně podprůměrným. Jsou v ní navíc příliš patrné free to play prvky z mobilních zařízení, kdy máte spoustu věcí na dokoupení. Kredity na nakupování získáváte postupně během hry zdarma, ale to by mě hra musela nějakou dobu bavit, abych toho mohl využít.

Dalším prvkem, který potenciálně mohl hru oživit je multiplayer. Bohužel jsem však během hry online nenarazil na nikoho, s kým bych mohl hrát.

The Culling Of The Cows pro mě představovalo téměř ideální oddechovku. Jen si sednete a kosíte krávy. Samotné mechanismy pěkně fungují a celkově mě zaujala samotná tématika farmáře, branícího svou farmu během zombie apokalypsy s pomocí brokovnice a celkem agresivního boha. Hra si také po celé délce udržuje slušné tempo a postupně vám představuje nové nepřátele.

Nějaké ty menší výhrady se ale najdou. Ačkoliv máte na výběr ze čtyř druhů munice, tak naprosto stačí si vždy na začátku vzít hromadnou střelu, se kterou si plně vystačíte. Prostřelit nepřítele je sice pěkné, ale daleko častěji využijete větší rozptyl, který jen tak mimochodem zabere v nejširším bodě skoro polovinu obrazovky, takže skoro vždy něco zasáhnete. To poněkud z dlouhodobého hlediska ubírá hře na variabilitě, co se týče zbraní.

Další ne až tak vážnou výhradou je, že krávy po zabití nemizí. Na jednu stranu je to pěkné, že si můžete prohlédnout, kolik jste toho sejmuli. Bohužel v té záplavě ležících krav, se ty běžící proti vám snadno ztratí, takže to může trochu iritovat, když proti vám nějaká proběhne mezitím, co jste se soustředili na sestřelení nějaké z odolnějších krav.

Nakonec hru tedy mohu doporučit, pokud máte zájem o nějakou tu jednohubku s 3-4 hodinami herní doby.

Pressure pro mě představovalo celkem jednorázovou záležitost. Patří k těm hrám, které zapnete, během několika hodin dohrajete a ačkoliv vás hra bavila, tak nepředpokládáte, že to někdy vůbec dáte znovu. Proč? Protože je to hra jako každá druhá. Jediné co mě ke hře přivedlo, bylo ono steam punkové provedení, které patří k těm poněkud originálnějším v závodních hrách. Zbylé mechanismy, jakými je například vylepšování svého auta, jsou však identické se stovkami dalších nízkorozpočtových závodních her. Ačkoliv náznak příběhu zajisté oceňuji, opět se jedná o intro na začátku a outro na konci co příběh tvoří.

Samotné závody však probíhají velice plynule a bugina se dobře ovládá. Zajímavým prvkem je nutnost sbírání páry z okolních vozidel tím, že je buďto vytlačíte ze silnice nebo sestřelíte některou zbraní.

Ve výsledku se nejedná o hru, kterou bych mohl vyloženě doporučit. Pokud jí ale třeba vezmete za euro na steamu ve slevě, tak se jedná o zajímavou záležitost, která vás jistě na pár hodin zabaví.

Tento koment berte spíše jako report o stavu hry, kterou bych nepovažoval za kompletní. Ano epizodické hry se vytvářejí, ale i technická stránka hry má stále mezery (navíc tento typ her má ve zvyku na steamu přímo napsat, že se jedná o epizodickou hru, což v popisu hry vývojáři vynechali).

Co mě tedy odradilo od hraní? Z počátku mě nejvíce zarazil problém při přeskakování rozhovorů, kdy místo přeskočení rozmluvené věty se mi přeskočil celý rozhovor. Dále ne vždy seděl lip-sync, inventář se ukázal být velice nepřehledným a procházení prázdnými lokacemi bez interaktivních objektů působilo dojmem skutečně nedokončené hry. Je však možné, že poloprázdné lokace jsou ve hře záměrně, jelikož první epizoda, kterou jsem hrál, by měla být považována za dokončenou. Celá hra na mě však působila dojmem, jakoby vývojáři byli v polovině hry odříznuti od peněz a museli hru rychle dokončit.

Samotná myšlenka i příběh mě však celkem zaujali, a pokud se dočkáme vydání dalších dvou epizod, tak si AR-K zahraji znovu a svůj komentář pravděpodobně ještě doplním. Prozatím se zdržím i hodnocení a budu doufat, že AR-K bude plně dokončeno a nepřidá se k dalším nedokončeným Kickstarter hrám.

Ionball 2: Ionstorm ukazuje, kam až se hry ve stylu Arkanoidu mohou dostat. Kromě lepší grafiky, která je v dnešní době spíše samozřejmost, přináší Ionball 2 i několik zajímavých prvků.

V první řadě nepřátelé. Na rozdíl od kostek v Arkanoidu jen nestojí na místě, ale různě se posouvají, případně se vznesou vzhůru a dočasně je není možné zasáhnout. Dále mě zaujal tzv. „Super-Ray“, který každých několik vteřin náhodně sestřelí jednu z nepřátelských lodí. Jedná se o dobrý prvek, který zamezí situacím, kdy se několik minut snažíte sestřelit ty poslední dvě kostičky. Třetí a poslední prvek, který stojí za zmínku, je možnost nakupování doplňků, které vám boje usnadní. Příkladem může být Rail gun, kterým můžete jednou sestřelit několik nepřátel nebo širší plošina pro snadnější odrážení míčku. K nákupu využíváte xp, které obdržíte během splňování jednotlivých.

V pozdější části hry se navýší i obtížnost tím, že na vás nepřátelé začnou aktivně útočit a vy musíte tedy nejen odrážet kuličku, ale ještě uhýbat před nepřátelskými projektily.

Mínusem je snad jen nemožnost nastavit citlivost myši přímo ve hře. Z počátku mi přišla plošinka až příliš citlivá na pohyb. To je však spíše jen drobnost.

Co si budu nalhávat, tuhle hru bych pravděpodobně nikdy nezapnul, nevyhrát jí během vánoční DH nadílky. Z trailerů to působí jako čistá mlátička bez nápadu a to není zrovna žánr, který bych preferoval. I přes to jsem rád, že jsem téhle hře dal šanci.

Co mě zaujalo?

Jednoznačně zbraně. Během hry máte na výběr z hromady zbraní a to velké hromady. Zkoušení různých typů se stalo jednou z nejzajímavějších částí hry. S klasickými čepelemi jsem bojoval spíše jen výjimečně, daleko zajímavější mi přišli ostatní zbraně. Dva naostřené kruhu ve stylu Xeny, hůl rozložitelná na tři části nebo japonské Saje. Zároveň považuji za kladné, že způsob, kterým se kampaně ve hře hrají, vás nutí k vyzkoušení většího počtu zbraní. Před každou misí si volíte jednoho až ze čtyř charakterů a ne každý charakter se hodí na každou zbraň. Nejideálnější mi přišlo vždy jako primární zbraň používat tu, kterou má daný charakter nastaven jako svou oblíbenou (umí s ní nějaké ty bonusové útoky) a jako sekundární si vzít cokoliv co vás zaujme.

Dalším vyvažujícím prvkem je přidání jednoho ze tří elementů ke zbrani – Man/Earth/Heaven. Vždy se tedy hodí mít na své první zbrani jiný element než na druhé. Systém elementů je založený na principu kámen-nůžky-papír. Pokud tedy máte první element, pak máte výhodu proti druhému, ale zase nevýhodu proti třetímu. Tím že si tedy do boje vezmete dva elementy, zamezíte situaci, kdy byste byli v jasné nevýhodě proti některému z nepřátel, kteří na zbraních budou elementy používat také.

Co mě zklamalo?

Převážně příběhová část hry. Asi je to těmi několika anime seriály, co jsem si nedávno pustil. Pokaždé, když tam někdo prohodil to jejich oblíbené „musím zesílit“ nebo „vrátím se, až budu silnější“ tak jsem mačkal klávesu na přeskočení cutscény. Skutečně bych ocenil, kdyby v Japonsku ve své tvorbě omezili ty prvky ze Shounen Anime seriálů, kde cílem života každé druhé postavy je stát se silnějším a příběh není postaven na ničem dalším, než těchto jednostranných postavách.

Co mě pobouřilo?

Hrál jsem „Wei“ kampaň a trvalo asi 6 hodin, než jsem měl možnost hrát za nějakou slečnu s pořádným výstřihem. To je něco naprosto neslýchaného u japonské hry … divím se, že jim to tam nezakázali vydat …


Nakonec ještě musím zmínit, že hra je dobře hratelná i na klávesnici. Pokud si klávesy upravíte, (základní nastavení je celkem nemotorné) tak byste neměli mít problém i bez gamepadu.

První díl představoval celkem slušnou logickou hru, co tedy přinesl díl druhý?

Mapa – místo tabulky, která by vám ukazovala dostupné mise, máte nyní možnost korigovat postup hrou po mapě.

Zpívání – nový a velice zajímavý prvek. Mezitím co v prvním díle jste měli na výběr z několika schopností, které jste mohli používat. Zde se místo nich učíte pípat do určitého rytmu. Jedná se vlastně o morseovku, kdy dlouhé a krátké pípání složíte do určité melodie a tím vyvoláte určitý efekt.

Dupání – kromě zpívání můžete taky dupat. Bohužel už však ne do rytmu. Jedná se o jedinou další schopnost, která vám umožní například vyvést nepřítele z rovnováhy nebo přinutit žábu si krknout, čímž vyvolá bublinu, která vás pohltí a vynese do výšin :D.

Lokace - Prostředí a jeho provedení spíše připomíná klasické plošinovky, než arény z předchozího dílu a díky tomu nespadne tak rychle do stereotypu.

Příběh - Poslední důležitou novinkou představuje příběh. Na rozdíl od prvního dílu tu máme určitý nástin příběhu, který procházení mapami spojuje něčím víc, než jen snahou dostat se na další obrazovky.

Ve výsledku tedy musím říct, že vývojáři rozhodně šli správným směrem. Ačkoliv co se týče logických plošinovek, stále bych Toki Tori 2 neřadil příliš vysoko, rozhodně se však jedná o dost záživnější hru, než jakou byl díl první.

Skullgirls jsem hrál pouze několik hodin. Má sice své dobré momenty, ale na trhu jsou momentálně daleko lepší bojovky. Koment tedy shrnu pouze do několika bodů.

Postavy - Na výběr je pouze několik postav. Ačkoliv tvůrci projevili značnou míru kreativity, žádná mě příliš nezaujala. Pokud máte rádi ujeté postavy, že ty z her jako SSF4 a Mortal Kombat proti nim vypadají jako normální lidi, tak se vám mohou líbit.

Komba – Prakticky to samé co lze najít například v SSF4, jen jich je méně a nevypadají tak pěkně. Pokud se naučíte tedy naklikávat komba v SSF4, umíte je i ve Skullgirls. Zde však musím zmínit asi největší pozitivum a tím je tutoriál. Ten je zde velice pěkně zpracovaný a provede vás od nejlehčích úderů až po ta nejtěžší komba a útočné sekvence.

Příběh – Jak již je v bojovkách zvykem, každá postava má nějaký menší příběh, který vysvětluje její motivace. Nejedná se však o nic co by mě zaujalo. Na bojovku s pořádným příběhem holt musím čekat dál.

Souboje – Při soubojích mě celkem zaujala možnost hrát až se třemi postavami v jednom boji. Princip je založený na tom, že Vaše postava se může během boje rychle prohodit s další. S jednou tedy můžete kombo započít a s druhou ho ukončit. Pěkné, ale malý počet herních postav dost omezuje celkový potenciál mísení komb.


Verdikt – Další z řady bojovek, které jsou pro mě spíše ztráta času. Když už si po nějaké době chci nějakou zahrát, proč rovnou nejít do jedné z těch nejlepších s více komby a charaktery, kteří nevypadají jako miš maš ve stylu frankensteina. Jediná cílová skupina, které bych Skullgirls doporučil, jsou naprostí začátečníci v žánru bojových her. Díky kvalitně zpracovanému tutoriálu se rychle naučíte co a jak a časem můžete postoupit ke komplexnějším bojovkám.

I po více než 10 letech co tuhle hru znám, mě napadá jen minimum kooperativních akcí, které bych měl raději. Proč?

Triumph War není žádné Diablo. Není to o tom vzít tři kamarády, zapnout hru a mlátit dokola stovky potvor. Obzvláště později je nutné se domluvit, kdo kam půjde a jakou roli zaujme. Pokud je vaším úkolem se pouze bránit, je dobré se rozhodnout, kdo kam se postaví a kam se má případně stáhnout, když začne být moc horko. U složitějších misí je nutné aktivně čistit mapu od pavouků a pouhé náhodné brouzdání mapou se může ukázat být osudové. Celkově Triumph War pro mě krásně kombinuje jednoduchost s taktikou, kdy se nejedná o bezduchou střílečku, ale zároveň to není hra, ve které byste si museli nad taktikou lámat hlavu.

Bohužel je možné najít i pár negativ. AI nepřátel bohužel není příliš bystrá a během samotné hry si pavouci spíše jen tak courají po mapě, dokud se nedostanou do blízkosti jednoho z vojáčků a až poté aktivně útočí. Podobné je to i u ostatních počítačem ovládaných vojáčků, kterým však naštěstí můžete dávat rozkazy a přinutit je například bránit pouze určitou pozici nebo vás doprovázet během hry. Pro někoho může být také negativem možnost hrát v multiplayeru pouze na jednom PC.

Ve výsledku považuji Triumph War za velice kvalitní freewareovku a pokud hledáte kooperativní hru, kterou byste mohli hrát na jednom PC, tak můžu Triumph War jedině doporučit.

Toki tori pro mě představuje velice milou záležitost. Jedná se o první hru, kterou jsem vyhrál na steamgifts a žádná další vyhraná hra mi ještě neudělala takovou radost :D. Každá další výhra již byla třeba i nepatrně očekávaná, ale do té doby jsem si ani nebyl jistý, zda na sg vůbec něco vyhrát jde :D.

Tak přejdeme k samotné hře. Základní mechanismy najdete v popisku a v zásadě s nimi nemám žádný problém. Celá hra je založená na systému arén, kdy uděláte jednu obrazovku a jdete do další. Zde začíná být patrný první problém. Pokud si dáte jednu dvě obrazovky za týden tak jste v pohodě. Avšak kvůli absenci nějaké třeba i jednoduché dějové linky či rozhovorů je těžké u hry zůstat déle než půl hodiny. Samotné dohrání pro mě tedy bylo záležitostí asi roku a půl. Jedná se tedy o velice průměrnou logickou hru, i když možná jsem si jen příliš navykl na hry jako Thomas Was Alone nebo Portal, kdy kromě řešení překážek vás provází nějaký ten vypravěč, díky kterému není problém celou hru dohrát na jeden zátah.

Samotná hra je mimochodem dostupná i pro android a jako mobilní hra mi Toki Tori přijde celkem ideální.

O Zen bound 2 se dá jen těžko pořádně rozepsat. Hra je založena na pouhém omotávání provázku po různých předmětech, které mě ale vždy rychle omrzí. Jediné co by tuhle hru mohlo zachránit by byl nějaký zajímavější soundtrack ... to jejich cinkání lahváčů v dálce mě prostě příliš neohromilo. I přes to Zen bound 2 úplně nezatracuji. Pokud si k tomu pustíte vlastní hudbu (případně audioknihu :D) může samotná hra představovat určitou relaxaci. Přeci jen proč si jednou za pár měsíců neomotat jeden předmět kusem špagátu, že ano? :D

Čtyřikrát a stále poprvé.

Pokud jste hráli první díl, tak jste hráli i všechny ostatní. Proč tedy jít do Dark side?

1 - Hra za zlo. V Dark Side máte možnost hrát za vůdce jedné ze tří ras - Orka, Upíra, Démonku. Na základě vybrané rasy určité bonusy při najímaní jednotek. Ačkoliv většina dostupných jednotek se nacházela již v prvním kings bounty, žádný z předchozích dílů Vás příliš nemotivoval k jejich najmutí. Získané předměty vám často daly bonusy k lidským/elfských/trpasličím jednotkám, takže vzít si do party nemrtvého se prostě nevyplatilo. To podpořil i fakt, že hodné rasy a zlé rasy se většinou nenávidí a smíšená armáda ztratila dost ze své morálky. V Dark Side si však konečně tyto rasy můžete užít naplno.

2 - Public relations management. Po třech dílech, kdy jste hráli za klaďase, je zlo ve vážném ohrožení. Během hry tedy musíte zapůsobit na veřejnost a získat pár nových rekrutů. A to ať už články v novinách o tom, jak holky přece nechtějí hodné kluky nebo zfixlováním nějakých těch voleb a dosazení vůdce, který je zlu nakloněn.

3 - Questy. Tento bod je tak trochu plus i mínus. Na jednu stranu se mi fakt líbí, že hodně sidequestů se ani nezapíše do deníku, dokud je nějak nerozvinete. Musíte tedy velice pozorně číst každý rozhovor, jinak vám snadno může něco uniknout. Na druhou stranu je zvláště později poněkud otravné, když máte rozdělaných 20 questů a kvůli omezenému deníku nevíte, kam jste to vlastně měli jít nebo co přesně máte udělat, protože do deníku se zapíše jen základní zadání - jdi a udělej tohle, ale už nevíte jak přesně. O něco komplexnější questy jsou však rozhodně krok správných směrem.

4 - Postavy. Další z těch ne úplně pozitivních bodů, ale i u postav jsem pociťoval menší posun. Během hry na některé, které budou profíci ve svém oboru. Pokud tedy například budete mít quest, kde musíte někoho otrávit, tak vždy stojí za to si zajít za čarodějkou do Portlandu, která se na jedy specializuje. Třeba vám dokáže pomoci i přes to, že během úkolu se o ní nikdy nezmínil. Přidává to další vrstvu k některým charakterům, které již nejsou pouze zapojené do svého questu. Mínusem však stále zůstává velice omezená nabídka rozhovorů, kde nemáte příliš možností vést rozhovor určitými směry.

5 - Dračí měna. Pokud máte v úmyslu si do armády vzít nějakého toho draka, musíte si za něj něčím zaplatit. A jak je známo draci mají rádi princezny. Silně tedy doporučuji si všechny unesené princezny hezky schovat, ať máte čím platit :D.

6 - Absence bossů. Pokud jste v předchozích dílech neměli rádi ty velké bosse (například Kraken), tak se můžete radovat. V tomto díle je nenajdete. Pokud jste je však měli rádi, započítejte si to jako mínus.

7 - Doplňování jednotek. Kromě klasického najímaní jednotek máte možnost si další jednotky přímo vytvořit. Pokud vyhrajete bitvu proti lidem/trpaslíkům/elfům, část nepřátel získáte jako zajatce, které poté můžete obětovat a získat tím některé démonské jednotky do své armády. Druhou možností je zajatce zabít a oživit jako nemrtvé.

Další novou možností doplňování armády je pomocí Blood priestess. Jedná se o jednotku, která může zabít jednu z vašich jednotek a doplnit tím stavy jiné jednotky. Například pozabíjí vaše orčí válečníky a obratem vám vrátí několik šamanů.


Zbytek věcí asi ani nestojí za zmínku. Souboje jsou stejné, pohyb po mapě je stejný, vizuál je stejný, soundtrack je skoro stejný. Jediná další odlišnost je velice časté padání, které se předchozích dílů netýkalo. S tím však vývojáři snad něco časem udělají.

Pokud tedy se sérií Kings bounty začínáte, klidně můžete začít tímto dílem. Osobně ho považuji za ten nejlepší díl ze série, ale to převážně kvůli tomu, že hrajete za zlo a nepůsobí to tedy tak stereotypně. Nebýt to tak zatraceně podobné předchozím dílům, tak bych klidně dal hodnocení ještě lepší.

Další odlišnosti jsou spíše minimální až prakticky neexistující, a pokud se vyhnete třetímu dílu (Warriors of the north) tak každé Kings Bounty představuje kvalitní hru.

Mars: War Logs mě hned po svém prvním traileru velice lákal. Především boje a důraz na vyprávění příběhu mě nejvíce zaujalo a protože na DH tuhle hru asi moc lidí nezná, tak vám popíši můj dojem z ní a třeba vás také chytne :)

První věcí, která mě zaujala jsou souboje, které velice připomínají soubojový systém ze The Witcher 2: Assassins of Kings. Bohužel nejsou až tak propracované a většina bojů se skládá z dlouhého kotoulování, aby vás náhodou někdo nezasáhl. Ačkoliv máte možnost protiútoku stejně jako v zaklínačovi, tak na rozdíl od mršného zaklínače, zde nejste schopni vykrýt údery tak rychle, abyste byli schopní se postavit najednou více než jednomu protivníkovi. Z toho důvodu jsem se furt jen kutálel a šel po tom, kdo byl od ostatních nejdál. Ale i přes to mě souboje bavili, jelikož byli z větší části založené na zručnosti. Pár ran do vás a ležíte, takže si nemůžete dovolit moc chyb.

Na druhou stranu se mi líbí velká využitelnost dalších craftovatelných předmětů. Například miny, po domácku vyrobeného granátu a nebo hřebíkovací pistole, která zde představuje vaši nejsilnější palebnou sílu. Proto pokud se pro tuto hru rozhodnete, rozhodně s nimi nešetřete. Na konci hry jsem jich měl spousty a nevěděl jsem ani co s nimi. A v případě potřeby si je vždy můžete vytvořit na koleně během bitvy :D

Občas se k vám v soubojích připojí i nějaký ten společník, ale ti víceméně jsou užiteční tak akorát na to, že od vás na chvíli odlákají část nepřátel. Jen málokdy se stane, že by se jim vůbec povedlo někoho třeba jen trochu víc zranit. Výjimka je jen jeden technomancer, který občas překvapil. Bohužel jak zjistíte už při prvním boji s technomancerem tak oni sami jsou často nebezpečnější svým spojencům, než nepřátelům, takže mít ho v partě není zrovna ideální.

Další věcí, který se mi velice líbila v souvislosti se souboji je craftování předmětů. Vytvářet si své vlastní předměty se musíte naučit už na začátku, jelikož skoro všechny kupovatelné zbraně nestojí za nic a zvláště později byste měli velké problémy někoho vůbec zranit. Proto si stačí vzít třeba trubku, přidat na ní kus ostří a už máte pěknou sekerku se kterou můžete nepřátele krájet jedna radost. Takto si můžete vylepšit například i své oblečení a zvýšit mu odolnost proti fyzickým útokům a elektřině.

Bohužel ke konci hry jde obtížnost trochu dolů a to především kvůli tomu, že bojujete skoro pořád proti stejným nepřátelům a není těžké po nějaké doby si na ně vypilovat taktiku a pak je dávat bez problémů. Především technomanceři, kteří jsou prezentování jako naprosto ultimátní nepřátelé mi až na jednoho nedělali žádný problém.

Další a pro někoho možná trochu otravnou věcí je to, že nepřátele nezabíjíte nikdy permanentně. Po nějaké době, když jdete přes lokaci, kde jste je porazili je musíte sejmout znovu. Tímto hra kopíruje systém známí již z Gothicu a stejně jako v něm máte možnost nepřátele na zemi dorazit a obdržet tak penalizaci k vaší reputaci (v tom případě už neobživnou). Reputace zde má však jen určitý vliv. Pokud hrajete jako záporáci, budete snadno moci vyhrožovat nepřátelům aby se vám podvolili. Pokud však budete hrát jako klaďasové, tak vás budou mít radši obchodníci a dají vám 50% slevu. To jestli má reputace ještě nějaký efekt jsem nezjistil, ale několik questů ve hře má řešení pro klaďase a řešení pro záporáka zvlášť podle vaší volby.

Hra si však z druhého Zaklínače půjčila více, než jen soubojový systém. Dalším prvkem je strom dovedností, který je vizuálně zpracován stejným způsobem, jen proti Zaklínači působí více osekaně. Nemáte zde tolik možností a asi se nikdy nebudete rozhodovat stylem "vzít tohle nebo tohle?" ale i tak jsou v něm obsaženy zajímavé dovednosti. Na výběr máte ze tří směrů. Čistý boj, kde jsou schopnosti na zlepšení životů, kritické údery a úhyby. Odpadlický boj, kde máte schopnosti jako házení písku do očí nebo tiché zabíjení. Třetí možností, která se vám otevře později je technomancie, která vám umožní zelektrizovat svojí zbraň, vytvořit kolem sebe elektrický štít nebo útočit blesky.

To co mě ale nejvíce zaujalo a je také důvodem mého relativně vysokého hodnocení je příběh. Hra má na něj dost slušný důraz a způsob vyprávění se mi velice líbil. Především postava hlavního hrdiny je po celou hru obtočena rouškou tajemství a takovou tu kladnou postavu okolo které se točí příběh připomíná spíše kluk se jménem Innocence (česky-nevinnost), který je velice věrný svému jménu. Popisovat vám však samotný příběh radši nebudu, abych vás nepřipravil o překvapení z něj :).



Nakonec jen ještě shrnu takové ty zbylé věci, které by někoho mohli zajímat. Takže:

Hra je i po vydání jen s minimem bugů. Narazil jsem pouze na bug, kdy když držíte v ruce zbraň a projdete dveřmi, tak po průchodu jí sice máte v ruce, ale to pouze vizuálně (musíte jí znovu vytáhnout).

Dále se všude na mapě objevuje spousta neviditelných stěn (ne vyloženě stěna uprostřed cesty, ale především mezi budovami).

Ve hře jsou sice i romance, ale těch pár vět co prohodíte dvakrát za hru by asi ani neměli stát za zmínku.

Hra by měla být dobře znovu hratelná, protože kromě možnosti hraní za zlého/dobrého jsou také ve hře dvě frakce ke kterým se budete moci připojit.

Herní svět dost připomíná třeba takový Fallout. Odehrává se 100 let po nějaké katastrofě na Marsu a stejně jako ve Falloutu běháte zničenou krajinou a v hromadách suti a bordelu hledáte užitečné věci.

Tak to je vše :) osobně mi nějak nevadili ty negativní věci co jsem napsal a ve hrách vyhledávám především příběh a aspoň trochu výzvu, takže jsem celkově byl s hrou spokojen a určitě jí někdy dám znovu.