Hra Tails of Iron hráče zavede do na první pohled pohádkového, ve skutečnosti však temného a brutálního středověkého světa, v němž spolu odedávna soupeří národy krys a ropuch. Krysí král po mnoho let vládl svému království a zajistil mu prosperitu, léta se na něm však podepsala a tak se rozhodl předat své vládnoucí žezlo svému následovníkovi. V den korunovace však hrad nečekaně napadnou hordy ropuch a zničí vše, co jim stojí v cestě. Hráč se chopí prince Redgiho, který útok přežije a coby právoplatný vládce musí najít zbývající členy krysího dvora, svrhnout ropuchy, pomstít se a obnovit své království, které nyní leží v troskách.
Jedná se o 2D akční RPG vyvedené v na detaily bohaté ručně kreslené grafice, v němž bude hráč postupně putovat a bojovat v rozsáhlé, do šesti odlišných biomů rozdělené mapě plné nebezpečí i skrytých pokladů. Prim hraje boj, jež si hodně půjčuje ze souls her - při střetech s protivníky je důležité sledovat vzorce chování soupeřů a dobře načasovat své útoky, úskoky a komba, přičemž nechybí ani brutální zakončovací údery. Ve hře lze nalézt různé typy zbraní (rozdělené na jednoruční, obouruční a střelné) a brnění, díky nimž si může hráč přizpůsobit postavu svému stylu. Nechybí různé ingredience a recepty, díky nimž si lze u kováře nebo kuchaře nechat vyrobit další užitečné předměty. I ty se hodí při bojích s bossy nebo při plnění vedlejších úkolů a výzev, jež na Redgiho čekají. Postavy ve hře komunikují skrze různé skřeky a komiksové bubliny s obrázky, příběh samotný je však vyprávěn Dougem Cocklem, známým z anglického dabingu Geralta z Rivie ze série The Witcher.
MIGtheDRAGON
Už dlouho se nestalo, že by mě zaujala nějaká plošinovka, ale po náhodném Tails of Iron streamu, jsem se rozhodl dát téhle hře šanci.
Jako první mě zaujal soubojový systém, který má daleko větší Dark Souls feel, než například Dead Cells, u kterého mi toto připodobnění přišlo spíše jako marketingový tah. Hlavní postava - krysí princ Redgi působí lehce pomaleji a nemotorněji, takže pokud zaútočí ve špatnou chvíli, tak již nemáte možnost například blokovat, dokud vaše postava neprovede celý útok. Především souboje proti bossům patří mezi moje nejoblíbenější části hry, jelikož podobně jako v Dark souls i zde je potřeba se postupně naučit bossovi pohyby. Většina bossů mě tedy celkem bavila, ale našlo se i pár horších. Především otravné bylo, když bossovi dali plošné útoky, kterým i když vizuálně uhnete, tak stejně dostanete zásah. Strávíte tedy pár pokusů čistě tím, že zjišťujete, jak daleko vlastně musíte uhnout, aby vás určitý útok nezasáhl. Celkově je ale tento pomalejší soubojový systém pro mě velké plus.
Další plus mi přišel celkem jednoduchý příběh, který si nehrál na nic extra a krásně zapadl do světa, kde krysy bojují proti žábám o nadvládu nad královstvím, doplněný čistým a decentním vizuálem, který mi přišel pro tenhle styl hry naprosto ideální.
Co mě bohužel zklamalo byly vedlejší questy. Zprvu se tváří, jako menší nepovinné záležitosti, ale skrze hru v nich dostanete přesně tolik zlata, abyste si mohli dovolit vybavení, které vám umožní postoupit v příběhu, takže téměř všechny vedlejší questy jsou ve výsledku povinné. Výjimkou je pár případů ve stylu, kde se například jednomu krysákovi rozbije kolo od vozu a když mu přinesete nové, tak vám dá nějaké extra vybavení. Samotné "vedlejšáky" navíc spočívají v tom, že se vrátíte do předchozí lokace a sejmete novou/upravenou potvoru, takže to celé působí spíše jako taková forma prodloužení hry. Jediný vedlejší obsah hry, který mě zaujal, byly nepovinné miniboss fighty, při kterých jste mohli dostat zajímavé vybavení, jako například krysí adaptaci na Thorovo kladivo.
Pokud tedy hledáte nějakou plošinovku s důrazem na příběh a pomalejšími souboji, tak Tails of Iron můžu doporučit.
Jako první mě zaujal soubojový systém, který má daleko větší Dark Souls feel, než například Dead Cells, u kterého mi toto připodobnění přišlo spíše jako marketingový tah. Hlavní postava - krysí princ Redgi působí lehce pomaleji a nemotorněji, takže pokud zaútočí ve špatnou chvíli, tak již nemáte možnost například blokovat, dokud vaše postava neprovede celý útok. Především souboje proti bossům patří mezi moje nejoblíbenější části hry, jelikož podobně jako v Dark souls i zde je potřeba se postupně naučit bossovi pohyby. Většina bossů mě tedy celkem bavila, ale našlo se i pár horších. Především otravné bylo, když bossovi dali plošné útoky, kterým i když vizuálně uhnete, tak stejně dostanete zásah. Strávíte tedy pár pokusů čistě tím, že zjišťujete, jak daleko vlastně musíte uhnout, aby vás určitý útok nezasáhl. Celkově je ale tento pomalejší soubojový systém pro mě velké plus.
Další plus mi přišel celkem jednoduchý příběh, který si nehrál na nic extra a krásně zapadl do světa, kde krysy bojují proti žábám o nadvládu nad královstvím, doplněný čistým a decentním vizuálem, který mi přišel pro tenhle styl hry naprosto ideální.
Co mě bohužel zklamalo byly vedlejší questy. Zprvu se tváří, jako menší nepovinné záležitosti, ale skrze hru v nich dostanete přesně tolik zlata, abyste si mohli dovolit vybavení, které vám umožní postoupit v příběhu, takže téměř všechny vedlejší questy jsou ve výsledku povinné. Výjimkou je pár případů ve stylu, kde se například jednomu krysákovi rozbije kolo od vozu a když mu přinesete nové, tak vám dá nějaké extra vybavení. Samotné "vedlejšáky" navíc spočívají v tom, že se vrátíte do předchozí lokace a sejmete novou/upravenou potvoru, takže to celé působí spíše jako taková forma prodloužení hry. Jediný vedlejší obsah hry, který mě zaujal, byly nepovinné miniboss fighty, při kterých jste mohli dostat zajímavé vybavení, jako například krysí adaptaci na Thorovo kladivo.
Pokud tedy hledáte nějakou plošinovku s důrazem na příběh a pomalejšími souboji, tak Tails of Iron můžu doporučit.
Vashek
Walome
Doomák
bukrrCZ
Fredericco
Monte Karstark
Pro: stylizace, vypravěč, krátká délka
Proti: částé pendlování tam a zpět kvůlí úkolům, zmatené hitzóny u bossů