Když jsem vybíral hru, ke které napíši svůj čtyřstý komentář, podíval jsem se na své předchozí jubilejní počiny a stanovil si tři následující kritéria. Musí se jednat o akční hru, mé hodnocení musí být vyšší, než osmdesát procent, což neuděluji kdejaké kravině a daný titul musím mít dohraný. Jakmile jsem narazil na Vietcong, už nebylo co řešit.

Ihned se mi vrátily vzpomínky na to peklo ve vietnamské džungli, které jsem v kůži seržanta Hawkinse zažil. Hlášky, které zněly od výcviku až do konce hry a navíc ve skvělém českém dabingu, neměly chybu. Exceloval v nich velitel výcviku, kulometčík Hornster, a především pak vietnamský stopař Nhut (po nechtěných zásazích), kterého jsem si z celého týmu oblíbil nejvíce.

Mise byly různorodé a často jsem se musel brodit bažinou, přelézat padlé kmeny a dávat pozor na pasti, jež byly dobře maskovány a nejednou mě zabily. Když jsem měl zachránit zajatého vojáka, jet džípem nebo se probít ruinami, bylo to super, ale udržení nějaké pozice po určitý čas (mise Rádiová přenoska), bylo pro mě utrpení. Poslední mise, která je také o bránění, je ale vynikající.

V tunelech jsem na rozdíl od spousty dalších hráčů nebloudil potmě, ale instinktivně jsem rozsvítil baterku pomocí klávesy L, která však možná úmyslně v manuálu nebyla uvedena. Potěšily mě i maličkosti, jako je deník, informace o zbraních nebo mapa, v níž jsem se po chvíli dokázal docela obstojně orientovat.

U multiplayeru jsem se bavil podobně, jako třeba v Medal of Honor: Allied Assault, ale měl jsem možnost ho vyzkoušet jen na chvíli. Hra samozřejmě není dokonalá a obsahuje pár nepříjemností, mezi nimiž vyčnívá zasekávání členů týmu o překážky i o sebe navzájem, avšak zas tak moc to celkový dojem z hraní nekazí. Nedávno jsem sehnal originálku i s datadiskem, tak se někdy v budoucnu nejspíše do Vietnamu vrátím, jestli hru tedy zprovozním.

Adventury jsou jediným žánrem, u kterého jsem využil celou škálu hodnocení na DH. Čekal jsem jen na titul, kterému bych udělil hodnocení nejvyšší a tím titulem je právě Gray Matter, což je zároveň i moje stá odehraná adventura. Oproti zdejším adventuristům jsem samozřejmě žabař, ale pro mě osobně je ta stovka menší milník a doufám, že dvoustovky dosáhnu daleko rychleji.

Skvělý příběh se začal odvíjet v Anglii poblíž Oxfordu, kde jsem v kůži Samanthy Everettové využil situace a dostal se do ponurého sídla Dread Hill. Hned ráno však bylo jasné, že se původní přespání na jednu noc malinko protáhne a já budu tak moci lépe poznat nejen pána domu, tajemného doktora Davida Stylese, ale také nedaleký Oxford, zčásti tvořený podle skutečných míst. Jak Sam, tak i Davida jsem si po čase opravdu oblíbil a hrálo se mi dobře za oba tyto jedinečné a uvěřitelné charaktery.

Protože byla hra vyvíjená asi sedm let, tak jsem se ocitl v roce 2005 namísto roku vydání, jak je u většiny podobných her zvykem, ale i tak mě překvapilo, že Sam nemá vlastní mobil, který se již v té době dal pořídit za rozumné peníze. Musel jsem si tedy jeden půjčit a potěšilo mě, že jsem při zkoumání jeho funkcí narazil na klasického hada. Když už zmiňuji ten dlouhý vývoj, tak ten je na hře opravdu znát, a tentokrát to myslím v pozitivním smyslu slova. Gray Matter totiž díky tomu obsahuje spoustu ověřených principů, které se za ta léta začaly v adventurách objevovat a těm špatným se snaží vyvarovat.

Lokací není mnoho a interaktivních míst také ne, a to je přesně to, co mi v adventurách sedí nejvíce. Nepřeberné množství obrazovek s bezpočtem interaktivních míst přímo nesnáším a často se ve hře zbytečně ztrácím. Tady je ale lokací tak akorát a navíc mají na mapě různobarevné názvy podle toho, jestli v nich lze splnit nějaký hlavní či vedlejší úkol anebo v je v dané kapitole již není třeba navštěvovat. Stejně tak procentický postup plnění jednotlivých úkolů byl skvělou pomůckou, jak na tom zrovna jsem.

Potěšily mě i odkazy na Alenku v říši divů či Harryho Pottera, tedy díla, která jsou s Anglií téměř nerozlučitelně spjata, a i když Alenku zrovna dvakrát nemusím, tady svůj význam měla. Téměř statická videa jsou parádní, a když mi náhodou něco uniklo, využil jsem skvělé možnosti znovu si je pouštět v jinak trochu nepřehledném deníku. Nesmím také zapomenout na kouzlení pomocí příručky magie, které je ve hrách vcelku netradičním prvkem, ale já si jej oblíbil hned při prvním triku.

Snad jediný menší zápor vidím v běhu Samanthy při dvojkliku myší, protože předpokládám, že úmyslem tvůrců nebylo vytvoření takových zvláštních pohybů, které mě téměř pokaždé rozesmály. Přitom David běhá úplně normálně, takže nechápu, kde nastal problém. Tahle maličkost ale absolutně nemůže snížit kvality, jaké Gray Matter jednoznačně má. Prosím víc takových adventur.

Formula One Grand Prix je jedním ze dvou dílů série, který jsem hrál a vůbec první závodní hrou s formulemi, s níž jsem měl co do činění. Když jsem se k ní dostal, bylo mi asi deset, takže i když umožňuje rozsáhlé nastavení vozu či tratě, moc jsem se v tom nehrabal, protože jsem tomu vůbec nerozuměl.

Nikdy jsem neobsazoval nejvyšší příčky, ale i tak jsem se nehorázně bavil. Základním pravidlem bylo, že jsem se po najetí na trávu musel co nejdříve dostat zpět na trať, jinak hrozilo odtažení mého vozu a konec závodu. Zvuky jsou super a osloví mě i dnes a i model poškození je na svou dobu celkem nevídaný.

Hra postrádá oficiální licenci, takže tu místo Ferrari, McLarenu nebo Jordanu byly týmy Bellini, McPherson či Gordon a také jezdci nesli vymyšlená jména. Jediné okruhy odpovídaly skutečnosti. Závodní hry v poslední době příliš nevyhledávám, ale na Formula One Grand Prix jen tak nezapomenu.

Perestroice jsme s kamarády přezdívali "Zpívající žáby", protože pět červených tvorů, podobajících se zmíněným obojživelníkům, vždy po skončení hry na obrazovce tancovalo a podle nás i zpívalo. Přes PC speaker bylo slyšet jen několik tónů, ale když jsem hru díky zvukové kartě slyšel po letech i s opravdovým zvukem, zjistil jsem, že jsme měli pravdu a žáby opravdu zpívají čačača.

Jde o hříčku, ve které je mimo úvodní obrazovky veškerý text v azbuce, ale jednoduché ovládání lze pochopit i tak. Horší je to s dokončením. I přes několikeré rozehrání se mi to nikdy nepodařilo a zpívající pětici jsem viděl daleko dříve, než po posledním levelu.

Perestroika byla jednou ze tří her, které jsem hrával na třiosmšestce u kamaráda na chatě, ale jak Ski or Die, tak Lemmings běželi daleko častěji, protože obě hry svou hratelností daleko převyšují frustrující skákání po mizejících leknínech.

Online multiplayer si zahraji jen zřídka kdy. Však je to vidět i ze seznamu mnou hodnocených her, kde se mimo Counter-Strike nachází už jen tři další online tituly. Kdyby se CS 1.6 nenacházel spolu s Medal of Honor: Allied Assault a Return to Castle Wolfenstein na strojích v počítačové učebně mé střední školy, určitě bych jej doma nikdy nezapnul.

Se spolužáky to však byla jiná káva. Když vyprázdním virtuální zásobník do někoho, koho znám osobně, je to úplně jiný pocit, než přestřelka s no name hráči. Lépe se mi hrálo na straně teroristů, než za policajty, ale když už jsem musel být na straně zákona, volil jsem vždy příslušníka SAS s plynovou maskou přes obličej. U teroristů to většinou vyhrála organizace Arctic Avengers ze Švédska.

Ze zbraní jsem nejvíce využíval IDF Defender při hře za teroristy a Clarion 5.56 u policie. Někdy ale přišla řada i na odstřelovačky a ve výjimečných případech i na nože. Dobrou pomůckou se ukázal být neprůstřelný štít, který však měla k dispozici jen protiteroristická strana a jeho velká výhoda byla vykoupena tím, že jsem mohl střílet jen pistolí.

Na nějaký ten turnaj s kamarády je Counter-Strike, co se týče FPS, jednou z nejlepších voleb, mě ale daleko více vyhovoval multiplayer v Medal of Honor: Allied Assault, kde u některých map nevadí ani menší počet hráčů (třeba jen dva). CS navíc nemá žádnou kampaň pro jednoho hráče, takže sólisté si moc zábavy neužijí, i když lze hrát proti počítači.

Letecké simulátory (nebo spíše letecké arkády) jsem dohrál tři a všechny jsou freeware. AirStrike: Šturmovík 2004, ale ten se snad ani nedá počítat, dále pak Rocket Racer Championship, který mě bavil asi nejvíce a samozřejmě také právě komentovaný Plane Arcade.

Ovládání pomocí myši je plně dostačující a reaguje v tu pravou chvíli. Letouny jsem se naučil sestřelovat vcelku rychle, i když proti přesile jsem se nejednou zapotil, ale horší to bylo s pozemními cíli. Nehybné a neškodné budovy ještě šly, ale likvidace pohyblivých a ještě k tomu střílejících vozidel už mi dala více práce.

Vyzkoušel jsem i některé komerční tituly, ale zjistil jsem, že mé potřeby naplní i ty zdarma. Nikdy jsem nebyl žádný hardcore letec a určitě jím také nikdy nebudu, ale občas si zahrát nějakou podobnou arkádu určitě není na škodu.

Původně jsem si chtěl zahrát Dreamfall hned po prvním dílu, ale po mírném zklamání z The Longnest Journey jsem jej odložil na neurčito. Kdybych však věděl, o co se jedná a podobně jako u série NOLF nebo Max Payne se doberu názoru, že druhý díl předčí ten první, šel bych do toho dříve. Na rozdíl od zmíněných herních sérií mou náklonnost neovlivňuje fakt, že bych se k jedničce dostal až po pokračování, ale prostě mi Dreamfall sám o sobě sedí daleko více.

Hned na začátku jsem měl menší problémy se spuštěním, ale nakonec jsem je vyřešil. Pak jsem konečně zjistil, odkud že si to musa vypůjčil svého avatara a jak je vlastně Wonkers milý společník. Oblíbil jsem si i hlavní hrdinku Zoë, která je sice neskutečná flákačka a má hodně tolerantního otce, ale i tak mi byla daleko sympatičtější, než April, kterou jsem na rozdíl od většiny nikdy moc nemusel. Ale i slavná April Ryan už nebyla tak otravná a její chování či postoje mi přišly celkově uvěřitelnější.

Prvky akční adventury, jako je ovládání pomocí kláves WSAD, boj či stealth postup byly dobrým oživením hratelnosti, i když nebyly zrovna nejlépe zpracovány a zvláště konzolová kamera si někdy dělala, co chtěla. Jde o koridor se spoustou nahrávacích obrazovek, ale to mi zde vůbec nevadilo.

Návrat do starých známých lokací, které se po deseti letech více či méně změnily, byl fascinující a přesto, že první díl nepatří mezi mé nejoblíbenější hry, nedovedu si představit hrát Dreamfall bez znalosti The Longest Journey. I známé postavy včele s Vránou mě potěšily. Nové lokace se také vcelku povedly, ať už jde o jeskyně, vězení, WATIcorp a především muzeum, kde je každý exponát vtipně okomentován.

Musím ještě také zmínit pár výtek, které mi zkazily celkový dojem. Když pominu, že mi hra párkrát spadla, tak mě nejvíce štvalo zasekávání mé postavy o jinou tak, že se nemohla hnout a jedinou možností, jak to vyřešit, bylo nahrání uložené pozice. Naštěstí se hra ukládá sama vcelku často, takže nešlo o nic závažného. V příběhu, který se mi opravdu líbil, mě nejvíc štvalo to zelené monstrum, které se do hry vůbec nehodilo a ten konec jsem mu přál.

Hra má spád a ke konci je to neskutečná jízda, i když už téměř bez interakce a co na tom, že rozuzlení přidává k těm nevyřešeným otázkám mnoho dalších. Teď, když existuje pokračování už to není tak palčivý problém. Uvidím, jestli se na něj někdy vrhnu, protože ten epizodický formát mě trochu odrazuje.

Filmy s Budem Spencerem a Terencem Hillem zbožňuju. Westerny mi až tolik nesedí, ale na pětici Jdi na to, Dva poldové, Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, Kdo najde přítele, najde poklad a Dvojníci nedám dopustit. Až na Dvojníky se ve Slaps And Beans nacházejí prvky ze všech zmíněných filmů a hlavní padouch je dokonce sám velký K dvojka (ve filmu Jdi na to K jednička), takže i přes mé počáteční obavy o kvalitu zpracování jsem se do hry pustil.

Zpočátku mi trochu dělalo problémy ovládání, ze kterého mě bolely ruce a bohužel nejde přenastavit. Pak jsem ale vyzkoušel tlačítka pro druhého hráče a náhle se mi hrálo daleko lépe. Mlácení, hlášky, střílení, pojídání fazolí, mlácení, minihry, závody, házení ovoce, mlácení, jízda autem, stealth postup, pití piva a už jsem zmiňoval mlácení?

I když je však hlavní náplní tohoto titulu především likvidace všemožných padouchů, za zmínku stojí i příběh, který je poslepovaný z řady původních scének a sem tam doplněný o něco navíc. Dost mě to překvapilo, ale vzniklý mišmaš funguje parádně a moje putování dávalo i smysl.

Nebyl bych to já, abych se nepokusil splnit všechny nápadité achievementy a nakonec se mi to povedlo. Původních pět hodin, které jsem potřeboval k dohrání se sice opakováním potřebných úrovní natáhlo na více jako osm, ale stálo to za to. Jediné, co mě občas brzdilo, byly bugy, které zapříčinily zaseknutí hlavních protagonistů na místě, což šlo vyřešit jen restartem daného levelu.

Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans není tou nejlepší herní adaptací, kterou jsem kdy hrál. Tou je a nejspíše i zůstane Třináctka. První příčka mezi mnou hodnocenými hrami čistě podle filmové předlohy však této mlátičce jednoznačně patří. Pokud jste fanoušky slavné italské dvojice, jistě se budete bavit tak, jako já, ale pro ostatní to nebude ani poloviční zážitek.

Bojovky nejsou zrovna žánrem, který bych nějak zvlášť vyhledával, v Rumble Box je však vše zjednodušeno, jak to jenom nejvíce jde a jedná se tedy spíše o arkádu. Jak tak jinak zařadit hru, která po vás chce ztřískat hromadu kostičkových panáků na jednu hromadu tak, aby bylo možné z daného levelu utéct.

Tolik kostek, jako v jakékoli zde vymlácené aréně, není snad ani v Minecraftu. Nepřátel je takové množství, že jsem chvílemi i ztrácel přehled, a když se k tomu přidaly ještě vybuchující hlavy některých bojovníků, tak bylo dílo zkázy dokonáno. Na vybití vzteku je Rumble Box bezpochyby ideálním titulem, ale jinak v podstatě nemá co nabídnout.

Mamba patří mezi hry, kterými jsem si krátil hodiny počítačů na základce. Narozdíl od Pampucha nebo prvního a druhého dílu zaječí série Jazz Jackrabbit jsem u ní tolik času netrávil. Ten pitomej had mě hrozně štval, protože mě nechtěl nechat natáhnout vlákno pavučiny tak, abych mu zmenšil manévrovací prostor.

Než se mi poprvé podařilo zabrat osmdesát procent herního pole a dostat se tak do dalšího kola, tak byl můj pavouček sežrán snad stokrát. Vůbec netuším do jakého levelu jsem se dostal, natož kolik jich hra obsahuje, ale nejspíš je nekonečná. Určitě však má něco do sebe a stojí alespoň za vyzkoušení.

S tvorbou herního designéra Billa Tillera jsem doposud neměl co do činění a před rozehráním A Vampyre Story jsem ani nevěděl, že má tento bývalý zaměstnanec LucasArts na svědomí adventury jako Full Throttle, The Dig nebo třeba The Curse of Monkey Island. To bych se asi do dobrodružství pařížské operní pěvkyně pustil dříve.

Ústředními postavami zde jsou Mona de Lafitte a její užvaněný netopýří společník Froderick. Oba tvoří skvěle sehraný tým, který se neustále pošťuchuje různými narážkami na vše, co vidí a jde jim to opravdu bravurně. Dá se tu bavit úplně se vším, takže situace typu "Ahoj stěno, co ty si o tom myslíš?" se vyskytují opravdu často, a i když Mona někdy prohlásí, že se s tímto předmětem bavit opravdu nebude, zkoušel jsem tuto možnost neustále.

Nejvíce jsem se pobavil u odkazu na film Trosečník (kdy Froderik prohlásil, že mu jeden smajlík na stěně připomíná kámoše Wilsona, kterej je hodnej, ale hrozně tichej :)), super vymožeností je i koňská botička za špatné parkování a téměř pětiminutová hádka šlapky s dirigentem, v níž zazněla spousta ne úplně sprostých nadávek, se také nevyskytuje v každé druhé hře. Lokací není moc, ale jsou využity na maximum, takže jsem stereotypem netrpěl, i když musím přiznat, že po odchodu z hradu už hra přeci jen ztratila něco ze svého kouzla.

Plánováno bylo více dílů, na což odkazuje i otevřený konec, ale další nejsou a s největší pravděpodobností ani nebudou. To je však ohromná škoda, protože dobrých adventur není nikdy dost a i přes občasné bugy, kdy se opakovaly již jednou viděné animace nebo problikávaly postavy při rozhovorech A Vampyre Story dobrá adventura rozhodně je.

Českými humornými adventurami se to na konci devadesátých let jen hemžilo a Slovensko nechtělo zůstat pozadu, a tak se parta lidí s duhovým nosorožcem ve znaku rozhodla také přispět svou troškou do herního mlýna. Bohužel to nijak valně nedopadlo.

Zeměkouli jsem měl rád, ale Lábus není Izer a je prostě vidět, že mu ta herní branže tolik nesedí. Přesto je však tento známý hlas tím nejlepším, co hra nabízí. Příběh je totiž otřesný a rozhovory jakbysmet. Navíc je hra přímo prošpikována nesčetnými bugy, a tak k zásekům nedocházelo jen v případech, kdy jsem nevěděl, jak dál.

Nelogické prvky jsou pro humorné adventury vcelku typické, ale tady jich podle mě bylo až moc. Všude je rozeseto plno kamenů, ale sebrat lze jen některé, v každé druhé lokaci je sekera, ale nevyužil jsem ani jedinou a jednou z nejhloupějších věcí, na kterou jsem narazil, byla situace s žábami, z nichž šla jedna sebrat (a to opakovaně), ale nenašla žádné využití.

Pokud bych měl Ve stínu havrana porovnat s tehdejší konkurencí, vychází mi jako jednoznačný vítěz Horké léto, u kterého pro mě však hraje velkou roli nostalgie. Druhý díl už značně ztrácí, ale stále mě bavil více, než mírně nadprůměrný Polda, no a Havran je až na samotném chvostu žebříčku ve vodách podprůměru.

Když jsem Unmechanical spouštěl poprvé, nenapadlo mě, že bude tím prozatím nejlepším titulem, který jsem letos hrál. Není toho zatím moc a ty předchozí čtyři kousky ani žádné absolutní hitovky nejsou, ale že dám putování malého nemotorného robůtka více, než cestě Na Měsíc? To jsem opravdu nečekal.

Na začátku mi připadalo, že má Unmechanical trochu volnější tempo, ale jakmile jsem si osvojil vcelku intuitivní ovládání, odsýpalo to jedna báseň. Jednotlivé hádanky, na kterých je hra postavena především, jsou vcelku logické a zasekl jsem se na nich jen výjimečně. Navíc se často mění, takže se u mě nedostavil stereotyp snad ani jednou.

Povedlo se mi splnit všechny achievementy a jeden z nich s názvem Loopist (čtyři otočky za sebou) mi ještě dlouho bude ležet v hlavě, protože jsem při jeho asi hodinovém plnění nadával jak dlaždič.

Dvě možná zakončení, a to jak v základní hře, tak i v minirozšíření, manipulace s předměty, ozvučení, upgrade na ponorku či parťák v DLC, to všechno jsou přednosti, kterými se tento kousek může pyšnit. Jedinou kaňkou na kráse je asi jen občasné zaseknutí pod některou z překážek a nutnost restartu uložené pozice. To se mi ale stávalo zřídka kdy, takže nemohu jinak, než toto robotí dobrodružství doporučit, a to nejen milovníkům logických her.

Základní hratelnost Knytt Stories se oproti předchozímu dílu příliš nezměnila a stále jde primárně o hledání a sběr předmětů, rozházených všude možně. Co se ovšem změnilo hodně, je způsob, jak se k nim dostat.

Zatímco v Knyttovi bylo možné jít kamkoli hned od začátku, zde se jednotlivé oblasti zpřístupní až poté, co je sebrán potřebný předmět. Odehrál jsem jen základní kampaň, která mi přišla zhruba stejně dlouhá, jako u jedničky a do dalších se již nepouštěl, ale věřím, že jsou podobně kvalitní.

Knytt je malý človíček, kterého unese mimozemšťan. Jejich vesmírné plavidlo ztroskotá na neznámé planetě a na mě bylo, abych jej opravil, a Knytt se tak mohl co nejdříve vrátit domů

Na planetě je rozmístěno několik checkpointů, takže jsem nepřišel o svůj postup, když jsem náhodou na několika málo místech s Knyttem zahynul. Prostředí je skoro pořád stejné a mění se snad jen barevné schéma. Mimo skákaní jsem mohl i šplhat a některé vrcholy, které jsem touto činností zdolal, byly opravdu vysoké.

To the Moon jsem si chtěl zahrát od té doby, co jsem slyšel nádherný soundtrack, jímž hra disponuje, ale odrazovala mě grafika, kterou má na svědomí RPG Maker. Poté, co na mé vlastní svatbě hrála Johnyho verze For River spolu s Take Me Anywhere, jsem však ke hře cítil jakýsi dluh, který bylo třeba konečně splatit.

Vše stojí na opravdu kvalitním příběhu, jež mě chytl a nepustil až do samotného konce. Aby bylo možné dokončit zadaný úkol, bylo třeba procházet čím dál tím starší Johnyho vzpomínky a pomocí vyslechnutí rozhovorů a nacházení důležitých předmětů rozplétat veškeré nitky.

Rozhovory byly v převážné většině opravdu skvělé, ale předměty (včetně mého oblíbeného plyšového ptakopyska) se neustále opakovaly. A opakoval se také postup, jak se posunout zase o kousek dál. Získat paměťová spojení, najít memento a poskládat puzzle, to opravdu není herní mechanika, kterou bych mohl vychvalovat do nebes.

Jak už jsem psal, hlavním prvkem je zde příběh, ale pouze ten mi u her nestačí, ať už je podpořen sebelepším hudebním podkresem. To the Moon však v podstatě nic jiného nenabízí, což je určitě škoda. Nečekal jsem žádný herní klenot, ale i tak podle mě mohl být první komerční počin Freebird Games o poznání lepší.

Placená verze Crayon Physics s podtitulem Deluxe již není jen tou desetiminutovou hříčkou, jakou byl předchůdce. Ano princip zůstává stále stejný, tedy posbírat s červeným míčkem zlaté hvězdy v každé úrovni a dokonce se tu objeví i pár stejných obrazovek z freeware počinu. Hra však doznala řady změn, které byly ve většině případů ku prospěchu.

Jednou z nejzásadnějších novinek je možnost nakreslit téměř jakýkoli tvar, což posunuje hratelnost zase o kousek dál. Potěšila mě i interaktivní mapa, do které jsem si mohl libovolně čmárat. Dále přibyly rakety, a především pak provazy, s nimiž se dají vytvořit skvělé mechanismy a já osobně je považuji za to vůbec nejlepší, co hra nabízí.

Samozřejmě jsem musel získat i bonusové hvězdy, kvůli kterým bylo třeba dostrkat míček ke klasickým hvězdám pouze kreslícím způsobem (bez cvrnkání), což vcelku šlo, ale použít na to jen jeden objekt už bylo o dost složitější.

Nechápu, že je pro vstup na poslední ostrov s finálovou úrovní nutné posbírat polovinu těchto extra hvězd, protože jejich získání není nic jednoduchého, a i když já je sbíral dobrovolně, někteří hráči z toho jistě nebudou dvakrát nadšení. Navíc podle všeho v první verzi stačily na dokončení jen základní hvězdy a tato "vychytávka" byla přidána až později.

Ke konci již značně přituhovalo a i dokončení levelů klasickým způsobem mi občas dělalo značné problémy. I když se mi podařilo posbírat všechny hvězdy, obtížnost závěrečných levelů nemusela být nastavena tak vysoko. Mohlo jít o skvělou hru, se skvělým závěrem (Newton pod jabloní), ale výsledkem je jen lehce nadprůměrný titul.

Před tím, než rozehraji jakoukoli hru, zjistím si, jestli nemá více dílů a snažím se vždy začít tím prvním. Proto jsem i před Crayon Physics Deluxe vyzkoušel freeware předchůdce, který byl vytvořen během pouhého jednoho týdne.

Jedná se o opravdu netradiční počin, k němuž jsem se dostal jen náhodou a musím přiznat, že jsem se celých těch deset minut bavil tak, jako ještě u žádného jiného reálného kreslení. Jasně, že to mohlo být kapánek lepší a určitě i delší, ale o to více se těším na plnohodnotné pokračování, do nějž se co nevidět pustím.

Nějaké díly Wormsů jsem zkoušel, ale nikdy jsem u nich nevydržel moc dlouho. Liero je úplně jiná káva. Žádné bitvy na povrchu, ale pěkně v podzemí, a k soupeři je tak třeba se nejdříve prokopat, podobně, jako je tomu v Tunneler 2.0.

Co jsme u Liera zažili s bráchou zábavy, ty propařené hodiny se spočítat snad ani nedají. Postupně se naše dovednosti zlepšovaly a nedocházelo už k moc častým sebevraždám. Zakazovaly jsme si smrtonosné zbraně, jako byly třeba chiquita bomby nebo laser na zjištění polohy a hned se doba jednoho duelu mnohonásobně prodloužila.

Lano s hákem létalo vyčištěným prostorem sem a tam a hledalo především kameny, protože při přichycení na hlínu hrozilo jeho odstřelení. Zábava to byla opravdu neskutečná, ale všechno jednou končí a i Liero po čase přestane bavit, vzpomínky však zůstanou.

Když nepočítám Srdce, FreeCell, Solitaire a případně ještě Spider Solitaire, tak jsem téměř žádnou karetní hru na PC ještě nehrál. Kaboom Monsters jsem si však chtěl zahrát už od té doby, co moje žena tento titul vyhrála na SteamGifts, což je přes dva roky. Ten správný čas na vyzkoušení přišel až teď.

O příběh zde ani tak nejde, protože mimo několika komiksových scének jsem se o něm moc nedozvěděl. Bylo úplně jedno, že jsem si zvolil klan Blutos, protože na dostupnost karet, o kterou jde především, to nemá žádný vliv a mohl jsem tak používat i karty Yabbské, Gringranské, ale i jakékoli jiné.

Samotné přebíjení je opravdu zábavné a neomrzelo mě ani na konci padesátého, tedy posledního levelu. Zpočátku to bylo hodně jednoduché a vyhrál jsem každou bitvu, ale po úvodních kolech je třeba již trochu taktizovat a přizpůsobit se hře soupeře. Bavilo mě vytváření vylepšených karet u kouzelníka, ale po té, co jsem zjistil, že daleko jednodušší a hlavně levnější je kupování již hotových karet v obchodě, přestal jsem jeho služeb využívat.

Kováře jsem navštívil jen jednou, abych zjistil, co nabízí, ale vylepšení karet pomocí zbraní nebo štítů nebylo vůbec potřeba. Stejné to bylo i se surovinami a speciálními balíčky karet, které byly zbytečně předražené.

Škoda, že hra už asi napořád zůstane nedokončená, protože je to na ní hrozně vidět, ať už ve formě častých bugů či obrazovek s příslibem nových funkcí. Zbytečně tím ztrácí své prazvláštní kouzlo, které mě zlákalo k hraní.