Českými humornými adventurami se to na konci devadesátých let jen hemžilo a Slovensko nechtělo zůstat pozadu, a tak se parta lidí s duhovým nosorožcem ve znaku rozhodla také přispět svou troškou do herního mlýna. Bohužel to nijak valně nedopadlo.

Zeměkouli jsem měl rád, ale Lábus není Izer a je prostě vidět, že mu ta herní branže tolik nesedí. Přesto je však tento známý hlas tím nejlepším, co hra nabízí. Příběh je totiž otřesný a rozhovory jakbysmet. Navíc je hra přímo prošpikována nesčetnými bugy, a tak k zásekům nedocházelo jen v případech, kdy jsem nevěděl, jak dál.

Nelogické prvky jsou pro humorné adventury vcelku typické, ale tady jich podle mě bylo až moc. Všude je rozeseto plno kamenů, ale sebrat lze jen některé, v každé druhé lokaci je sekera, ale nevyužil jsem ani jedinou a jednou z nejhloupějších věcí, na kterou jsem narazil, byla situace s žábami, z nichž šla jedna sebrat (a to opakovaně), ale nenašla žádné využití.

Pokud bych měl Ve stínu havrana porovnat s tehdejší konkurencí, vychází mi jako jednoznačný vítěz Horké léto, u kterého pro mě však hraje velkou roli nostalgie. Druhý díl už značně ztrácí, ale stále mě bavil více, než mírně nadprůměrný Polda, no a Havran je až na samotném chvostu žebříčku ve vodách podprůměru.