Komiksy jsem nečetl, ale před hraním jsem se podíval na film, protože jsem zjistil, že na něj hra přímo navazuje. Dobře jsem udělal, ne z hlediska toho, že by šlo o nějaké extra kvalitní dílo, ale protože by mi řada věcí unikla. Příběh totiž navazuje přesně tam, kde ten filmový skončil a dostal jsem vysvětlení na řadu nezodpovězených otázek, i když jich také pár přibylo.

Mimo příběhu je nejlepším a pravděpodobně i nejznámějším prvkem hry možnost zatočit dráhu vystřelených kulek, kterou jsem využíval celkem často, i když se po čase dost okouká. Další vychytávka, tedy zpomalování času, už není tak bombastická a je dobrá asi jen na protivníky se štíty a bosse.

Už ve filmu se střílelo o sto šest, a tak mě nepřekvapilo, když hra pokračovala v nastaveném trendu. Na začátku je nábojů strašně moc a Wanted je na střední obtížnost (nejvyšší je pro první hraní uzamčená) vcelku jednoduchý kousek, poslední dvě kapitoly mi ale už daly zabrat. Nábojů je stále hodně, ale nepřátel také, jsou o poznání odolnější, takže se vystřílí daleko více munice a na některých místech je jí nedostatek.

Posbíral jsem všechny lístečky, zabil všechny krysy, a získal tak veškeré bonusy, ale znovu za jinou postavu s novými režimy a možnostmi to určitě hrát nebudu. Z osmi titulů, které stihlo švédské studio GRIN za svou existenci vytvořit, jsem hrál pouze poslední tři a Wanted je z nich jednoznačně nejhorší. Už jen samotná vzpomínka na zvonici s nekonečnými schody, které je třeba zdolat před finálním soubojem, mě od znovuzahrání dokonale odrazuje.

Většinou hry ženě doporučuji já, ale Ugh! je jednou z mála výjimek, kde tomu bylo naopak. Pravěký létající taxikář, který díky svému neobvyklému vynálezu vydělává peníze, aby se zavděčil své milované, to už stojí za vyzkoušení.

Ovládání je zvládnuto dobře a létající stroj optimálně reaguje na stisknuté klávesy. Škoda, že hratelnost ovlivňují ještě další faktory. Že se stroj při nárazu poškodí je logické, vyhýbat se běžícím triceratopsům či letícím pterodaktylům při troše cviku také není až takovým problémem, ale stoupající voda je příšernost. Úseky ve hrách, které používají podobné principy k tomu, aby je hráč proběhl co možná nejrychleji, přímo nesnáším.

Možná se k Ugh! ještě vrátím a třeba se mi i podaří dopravit všechny pasažéry tam, kam chtějí. Pokud tomu ale tak někdy bude, tak jedině v tom případě, že mi s tím v režimu dvou hráčů někdo pomůže.

Pokud by bylo cestování v čase reálné, 14. století by zrovna nepatřilo k těm historickým obdobím, do nichž bych chtěl zavítat. Velkou část obyvatel Evropy stíhá mor, krysy a hlad, ale také inkvizice, která svými prostředky donutí k přiznání i naprosto nevinného člověka. Proč ale nevyužít možností videoherního průmyslu a nenavštívit tuto nelehkou dobu alespoň virtuálně?

Hra ze třetího pohledu, ovládaná pouze pomocí klávesnice a vydaná roce 2002? To jako vážně? Konzolová verze neexistuje, takže se nelze vymlouvat na špatný port, ale dobře, to se dá překousnout, ovládání přenastavit a špatná orientace v prostoru kvůli neposedné kameře lze vyřešit přepnutím do pohledu z vlastních očí, což ale znemožní pohyb vpřed.

Kdybych více řešil grafické zpracování ve hrách, Inquisition bych po pár minutách vypnul. Hra totiž vypadá strašně, ale více, než ty rozmazané obličeje postav, nekvalitní videa a neustále se opakující interiéry i exteriéry mi vadilo ukládání.

V první kapitole fungovalo ještě obstojně, než jsem však přišel na to, že je třeba ukládat pouze na začátku každé kapitoly a tu dojet celou na jeden zátah, protože načtení dalších pozic hru shodí, hodně jsem se navztekal. Hra mi párkrát spadla i při přechodu do další kapitoly, ale to se děje u spousty titulů.

Mimo zasazení je jedním z mála kladů příběh, který je sice prostou honbou za pokladem templářů a ten vlastně žádný není, ale je protkán řadou momentů, jež stály za to (šíření morové nákazy, záchrana mrzáka, ztráta lásky). Za zmínku stojí také hudba, navozující tu správnou atmosféru.

Od Inquisition jsem toho moc nečekal, protože hodnocení nejen tady na databázi jsou všelijaká, nakonec nemůžu sice říci, že jsem spokojen, ale zklamán také úplně ne. Z mého pohledu jde o průměrnou akční adventuru, která mohla být daleko lepší, nebýt mnoha technických kiksů.

Růžovou barvu přímo nesnáším, a proto se přiznám bez mučení, že kdyby nešel hrát Kirby's Epic Yarn ve dvou a já si nemohl zvolit modrého prince Fluffa, tak bych hru ani nezkusil. To by byla ale veliká chyba, protože pletené ztvárnění dává hře nejen unikátní vzhled, ale také řadu netradičních možností cestování i likvidace nepřátel.

Na první pohled jde o klasickou plošinovku, a navíc ještě určenou pro děti. Zdání ale může klamat a postupem času jsem si říkal, že si nedovedu představit, jak by některé levely malí špunti mohli zdolat. Především z mých neoblíbených, na rychlost laděných pasáží, v nichž jsou Kirby a Fluff hnáni dopředu a vše je třeba dělat ve spěchu, by prckové určitě dvakrát nadšení nebyli.

Hasičský vůz, lokomotiva, létající talíř, ale i ryba, žížala či surfující tučňák. To je jen malý výčet toho, do čeho se dvojice hrdinů může na některých místech proměnit. Pak jsou tu ještě proměny, jež lze provádět téměř kdekoli a musím říci, že po troše cviku jsem auto, padák či závaží používal opravdu často.

Až na jednu zlatou medaili jsme s Romčou, která ovládala Kirbyho, splnili vše, co se dalo, ale jelikož na sto procent stačilo ve všech úrovních získat alespoň bronz plus dokončit všechna bonusová kola a najít či koupit všechny tapety a předměty, nebyla už motivace se dál hnát za ziskem poslední nejcennější placky.

Na Donkey Kong Country Returns, jakožto zatím nejlepší plošinovku, kterou jsem dosud na Wii hrál, Kirby's Epic Yarn nemá ani omylem, ale za New Super Mario Bros. Wii zaostává jen malý kousek. Příště je na řadě Rayman Origins, od nějž očekávám velké věci.

Místo svlíkacího pokeru je Undress Me svlíkací chytání lahváčů do basy. Nápad nic moc, provedení také ne a co si budeme nalhávat, většinu hráčů ke hře přivede nejspíše trojice slečen, které při úspěšném chytání postupně shazují své svršky i s podprsenkou a nakonec zůstanou jen v kalhotkách.

Především hráče mužského pohlaví na chvíli určitě zabaví, ale opravdu jen na chvíli. Jakmile se mi podařilo svléknout všechny tři dívčiny, ani vyšší skóre mě nemotivovalo ve hře dále pokračovat.

Canabalt je jedním z typických zástupců Running Games. Oproti ostatním titulům ze stejné kategorie má však náhodně generované prostředí, a tak jsem pokaždé musel své skoky plánovat trochu jinak.

Dům, po kterém zrovna běžím se začíná hroutit, je třeba tedy ihned skočit na další, dopadne přede mnou nějaká družice či co, honem do vzduchu, jé teď jsem skočil moc brzy a řítím se do propasti. To je ve zkratce hratelnost. I když se hra ovládá pouze jednou klávesou, její chytlavost je neskutečná.

Variabilita však není nekonečná a po čase se spousta událostí začne opakovat, i když v jiném pořadí. Tak padesátkrát mě ještě tak nějak bavilo překonávat mou nejdéle uběhnutou vzdálenost. Po jednapadesáté ale už moc ne.

Od pokračování logické arkády Angry Birds, které obsahuje postavy z animovaného filmu Rio, jsem čekal zlepšení herních principů a celkové oživení hratelnosti. Bohužel se stal pravý opak. Principy jsou stále stejné, nebo spíše horší a hratelnost za prvním dílem také pokulhává.

Dostal jsem sice k dispozici nové druhy ptáků, v čele s Bluem a Perlou, ale hratelnost se tím tedy neoživila. Největší nedostatek však vidím ve faktu, že padající opice jsou v podstatě na pozadí a nemohou s sebou strhnout žádnou další překážku či opici. Tento zpátečnický krok vývojářů vůbec nechápu, protože prasata byla součástí hry stále a dalo se s nimi počítat při dobývání jejich příbytků.

Celkově jsem se u Ria bavil daleko méně, než u původních Angry Birds. Původně jsem měl v plánu dohrát celou sérii, ale když vývojáři svého času chrlili stále nové díly a ty staré obohacovali o nové levely, tak z mého plánu sešlo. Neříkám, že jsem s Angry Birds nadobro skončil, ale všechny díly si určitě nezahraji.

Naštvaní ptáci byli svého času velkým hitem. Já o jejich existenci věděl, ale nějak jsem jim nevěnoval pozornost. Rok po vydání jsem se k nim ale dostal a musím uznat, že jde o velmi chytlavou záležitost.

Dostat zpět ukradená vejce nebylo mou hlavní motivací v pokračování dál. To tří hvězdičkové ohodnocení mé dobře vykonané práce mě hnalo stále dopředu. U všech levelů se mi ho dosáhnout nepodařilo a u některých jsem byl rád, že jsem je vůbec splnil, ale značnou většinu jsem splnil na sto procent.

Když se mi nějaká úroveň nepodařila, zbývající prasata se mi smála, že vyhrála a já měl o to větší motivaci je příště zlikvidovat všechna. Někdy k tomu stačil i jeden pták, pokud se správně pod určitým úhlem napřáhl prak.

Některé levely byly podle mě zbytečně moc obtížné a jiné zase zbytečně lehké, ale tak už to u těchto her bývá. Ke konci už jsem měl natrénováno, takže to šlo jak po másle. Musím pochválit také soundtrack, který je opravdu dokonalý.

Becherov je takové hodně zjednodušené GTA 2, bez možnosti vystoupit z vozu, bez bonusů za přejíždění chodců, za které jsem byl naopak penalizován, vlastně bez těch nejzábavnějších složek, které slavnou sérii charakterizují.

Zde vlastně jen jezdím po vcelku rozlehlém městě a převážím Becherovku sem a tam. Jediné, co se mění jsou auta, která řídím, ale to je samozřejmě málo. Musím však pochválit přehlednou mapu, podle níž se dá snadno a především rychle orientovat.

Mario Party 8 je jednou z her, které jsme se ženou dostali společně s konzolí Nintendo Wii. Když jsem hru spustil poprvé, připadala mi jako hrozná ptákovina a po chvíli jsem ji vypnul. Rozhodl jsem se ale dát tomuto pro PC hráče netradičnímu kousku druhou šanci a dobře jsem udělal. Jde totiž o takové notně vylepšené "Člověče, nezlob se!" a ve více hráčích je o zábavu na dlouhou dobu postaráno.

Ze čtrnácti hratelných postav jsem si vybral ducha jménem Boo, žena dinosaura Yoshiho a hurá s nimi do lítých bitev proti naštvané dvojici Wariovi a Waluigimu. Házení kostkami je, jako v každé deskovce, o náhodě a zde je to snad ještě horší, než ve skutečnosti, ale šance má každý hráč stejné. Chození po desce celkově nestojí za moc, naštěstí po každém kole přijde na řadu některá z miniher, která tyto nudnější pasáže zpestřuje.

Některé minihry jsou sice úplně pitomé (třeba stříhání provázků, spouštějících vystřelovací pružiny), ale většinou se jedná o parádní blbůstky, jež využívají pohybové ovládání konzole na maximum. Do hry také promlouvá použití bonbonů, které mi přidaly speciální vlastnosti, a já jsem tak mohl protihráče obrat o nějaké ty zlaťáky, ale především také o hvězdy, které jsou tím nejdůležitějším faktorem pro vítězství.

Hra obsahuje celkem šest desek, z nichž se mi nejvíce líbí město, ale ujde i vlak nebo cesta za pokladem na ostrovech. Naopak moc nemusím strašidelný hrad a Bowserovu vesmírnou desku pouštím opravdu minimálně, protože mě vůbec nebaví.

Chtěl jsem si samozřejmě odemknout i dvě postavy, které ze začátku nelze použít. Na to je ale třeba dokončit celou hru, tedy všech šest desek naráz a jedna náhodně vyhraná postava se zpřístupní. Já chtěl především rytíře, ale samozřejmě to padlo jako na potvoru na želvu s helmou a kladivem Hammer Bro. Nevadí, dohrál jsem hru znovu, abych posléze zjistil, že Blooper není žádný bojovník, ale oliheň. Přesto od jeho odemčení nehraji za žádnou jinou postavu.

To jsem takhle slavil Silvestra s kamarády na jedné pronajaté chatě uprostřed lesa a jelikož jsme s sebou všichni měli notebook, rozhodlo se, že si něco zapaříme. Proč ne třeba FlatOut 2? Já jej do té doby nikdy nehrál a všichni byli pro. Byla z toho nakonec taková LAN párty, že jsme málem zmeškali půlnoc.

Po návratu domů jsem musel zkusit kariéru a hrozně mě to chytlo. Zatímco v jedničce sice závodili pojmenovaní jezdci, ale neměli žádnou osobnost, dvojka přinesla charaktery, jako je Jack Benton, Jason Walker nebo Sofia Martinez, která je kvůli nefér zvýhodňování snad nejotravnější jezdkyně napříč všemi závodními hrami.

Vozy jsou znovu rozděleny do tří kategorií, a to Derby (šroty jako v jedničce), Race a Street a po dohrání je k dispozici ještě další šestice aut. Místo Pepper jsem jezdil s Chili, pak s Insettou, která se mi ovládala nejlépe a kdyby stačila konkurentům, jezdil bych s ní až do konce, ale musel jsem ji pak nahradit Road Kingem, protože Insetta Sport mi nevyhovovala. Pobavila mě i kombinace dvou základních vozů jménem Chili Pepper.

Vyblbnul jsem se i s bonusovými vozidly, z nichž jsem nejvíce využíval školní autobus na Demolition Derby a Flatmobile na silnice. Z akrobatických disciplín mě nejvíce zaujal poker a podařilo se mi je všechny splnit na zlato. Bavil jsem se u nich daleko více, než v jedničce, kde to přece jen nebylo ještě tak dobře vypilované.

Samotné závody jsou opravdu bláznivé a nejednou v nich dojde k hromadné kolizi. Vytlačit někoho mimo trať, aby pak narazil do stromu nebo do zdi ještě nikdy nebylo zábavnější a vrcholem je pak úplné zničení aut soupeřů, kteří tím pádem nedokončí závod, což mi připomnělo původní Death Rally. Řidič už z vozidla vylétával jen občas a většinou tam, kde by k tomu došlo v reálu, takže v tomto ohledu už vývojáři nezaspali.

Tady to začalo. Téměř neznámé finské vývojářské studio Bugbear Entertainment získalo díky dnes již profláklé sérii šílených arkádových závodů bezpočet fanoušků. Jasně, stalo se tak především díky druhému FlatOutu a jeho "rozšíření" Ultimate Carnage, ale bez jedničky by žádní následovníci nebyli.

Jednička je takový chudší příbuzný, lze si však osvojit základní herní principy, a ty pak naplno využít ve dvojce. Byl jsem zde vhozen do tvrdé reality a namísto naleštěných bouráků z Need for Speed jsem musel usednout za volant zrezivělých vraků těsně před odvozem na šrotiště, což je jeden z hlavních aspektů hry.

I nové součástky, které mému prdítku mohou trochu zvednout výkon, vypadají, že už byly několikrát použité v Demolition Derby. Navíc jich není mnoho, ale pro ježdění na zablácených okruzích to úplně stačí.

Vozy jsou rozděleny do tří kategorií, a to bronzové, stříbrné a zlaté a liší se nejen výkonem, ale samozřejmě i cenou, která se s každou novu kategorií zhruba zdvojnásobí. Já nedal dopustit na trojici Pepper, Fasthammer a Trasher, protože se mi líbil nejen jejich vzhled, ale i názvy.

Skvělým prvkem, který se moc často v závodních arkádách nevyskytuje, je výlet řidiče mimo vozidlo. Při tvrdších čelních nárazech je to opravdu efektní, bohužel se ale často stávalo, že se řidič prolétl i při nepříliš velkých nárazech zezadu či ze strany a to už tak skvělé nebylo. K jedničce se už asi nevrátím, protože dvojka poskytuje daleko více zábavy a lepší okruhy.

Evoluce počínající vývojem těch nejmenších mikroorganismů a končící dobýváním vesmíru, to je Spore. Neznám kreativnější hru, v níž by se vyřádil i ten největší hračička. Od buněčné fáze jsem se přes tvoření příšerek, kmenové rozepře a budování civilizace dostal až do vesmírné etapy.

Nejvíce jsem se vyřádil hned na začátku s těmi mikroskopickými tvorečky, kterým jsem určil, zda budou býložravci (mírumilovní), všežravci (občas klidní, občas ne) nebo masožravci (agresivní). Tuto fázi jsem hrál nesčetněkrát a musím uznat, že vyprofilovat čistokrevného býložravce nebo masožravce byl někdy opravdu oříšek, protože to znamenalo vyhýbat se určitému druhu potravy.

Tvorba příšerek mě v několika prvních hrách také hodně bavila a i kmenová fáze se srandovním tanečkem bez vyššího účelu nebyla k zahození. Jakmile jsem se ale dostal k civilizaci, už mě to všemožné tvoření přestávalo bavit. Vím, že můžu použít předpřipravené modely domů nebo vozidel, ale to nenahradí mé vlastnoruční výtvory.

Když jsem vypustil svou první vesmírnou loď, bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem se na chvíli podíval mimo svou planetu. Hrubeše, jsem tedy nikdy nenavštívil. Další hry už jsem končil většinou u kmenů, a pak už hned po buněčné fázi.

Nápad vytvořit něco takového určitě nebyl špatný, ale mě prostě až tak moc neuchvátil svým provedením, kde zábava a hratelnost s každou další fází stále více upadá. Nemohu hře upřít tu obrovskou variabilitu tvorů, dopravních prostředků nebo obydlí, ale čekal jsem asi něco trochu jiného, respektive zábavnějšího. Je zde obsažen až moc velký mix žánrů a výsledný produkt je taková patlanina všeho možného dohromady. Spíše, než bych se znovu pustil do Spore a skončil po buněčné fázi, tak si radši pustím Tasty Planet.

Třetí díl Age of Empires vyšel až pět let po datadisku ke dvojce. Při tomto dlouhém čekání vývojáři z Ensemble Studios nezaháleli a přešli z 2D zobrazení ke 3D, které je ve většině strategií spíše na škodu. Nikoli však u Age of Epires III, jež v novém kabátku vypadá naprosto parádně.

Tuto sérii strategií mám spojenou především se zvířaty a ani období osidlování Ameriky není výjimkou. V jaké jiné hře lze lovit bizony, kapybary nebo mé oblíbené tapíry, mimo starých známých ovcí chovat krávy, kozy nebo třeba lamy či prostě jen zabíjet kojoty, baribaly nebo aligátory? Tolik druhů zvířat snad není ani v loveckých simulátorech a to jsem je zdaleka nevyjmenoval všechny.

Navíc si lze nově ochočit třeba ledního medvěda, pumu, či grizzlyho a využívat jejich vlastností v boji. To je další mnou vřele vítaná novinka. Některá z těchto zvířat jsou součástí pokladů, které se v několika misích nachází, a tak je o motivaci prohledat celou mapu postaráno. Pokladem mohou být i osadníci, suroviny nebo zkušenosti.

Herní doba je oproti předchůdcům přiměřená a dokončení všech tří aktů hlavní kampaně mi nedělalo žádné problémy. Jedním z mála záporů je práce osadníků, kteří již nenosí těžené suroviny do skladu, ale těží je na místě, což je sice daleko rychlejší, ale vypadá to značně odflákle.

Conquerors Expansion je plnohodnotným datadiskem, který se svou délkou rovná původní hře, což stejně jako u The Age of Kings vede ke stereotypu. Z nových kampaní mě nejvíce zaujala hned ta první za Atilu, ale ostatní tři, a zvláště pak Bitvy dobyvatelů, mě už tak neuchvátily.

Potěšila mě však nová zvířata v čele s krocany, kteří se dají chovat, stejně jako ovce, v centru města. Přibili i jaguáři a koně, jako lovná zvěř, ale bohužel se jejich maso nedá využít. Nové národy a nová prostředí pokrytá sněhem nebo džunglí, se také povedla.

Určitě je dobré, mít Dobyvatelské rozšíření nainstalované spolu s Věkem králů, protože se díky tomu i v původních scénářích navýší populační limit a je možno nastavit obnovování polí pomocí fronty, ale pokud se někdy vrhnu na Age of Empires II znovu, zahraji si jen prvních pět kampaní za Williama Wallace, Johanku z Arku, Saladina, Čingischána a Fridricha I. Barbarossu.

Když jsem poprvé viděl hrát bratrance druhý díl Age of Empires, musel jsem ho hned taky zkusit. Nějaké strategie už jsem měl v té době za sebou, ale mimo Warcraft II a StarCraft jich moc nebylo. Většinou se daly těžit jen dvě suroviny, ale tady to byly hned čtyři.

Čert vem dřevo, zlato nebo kámen. Bude to znít asi směšně, ale jídlo bylo tím hlavním důvodem, kvůli kterému jsem strašně moc chtěl tento titul hrát. Nešlo mi tolik o sbírání bobulí z keřů nebo farmaření ale o chov ovcí, rybaření, a především pak o lov jelenů nebo divočáků. Navíc fakt, že při zabití lovné zvěře vojáky je maso k nepotřebě nebo že se postupem času kazí, zážitek z lovu ještě umocňuje.

Věk králů však není jen o jídle, ale hlavně o budování pevné obrany a o bojích s nepřáteli, a i tyto prvky jsou zvládnuty na jedničku. Základem je postoupit ve vývoji tak, aby bylo možné stavět kamenné hradby, protože dřevěné opevnění toho mnoho nevydrží. Hradby je třeba před nájezdníky samozřejmě bránit a k tomuto účelu jsou nejlepší obranné věže, rozmístěné v rozumných vzdálenostech.

Po zajištění své základny jsem nejprve vyvinul všechna dostupná vylepšení a až pak začal budovat mocnou armádu. Mezitím jsem prováděl průzkum okolí a zabíral nestřežené doly s kamením či zlatem. Při útoku na nepřítele jsem si dal dobrý pozor, abych nezničil vše, co je třeba k dokončení mise, protože mám rád, když jsou vytěženy veškeré suroviny, které se na dané mapě nachází.

Vytvořil jsem tak armádu dělníků a na konci některých misí měl desetitisícové a v případě dřeva někdy i statisícové zásoby surovin. Ty mi samozřejmě k ničemu nebyly a nepomohly mi ani do dalších misí, ale měl jsem skvělý pocit z dobře vykonané práce.

Jediné, co mi na Age of Kings vadí, je stereotyp. U RPG se stále vyvíjí příběh, přicházejí noví nepřátelé a učím se stále nové útoky. Zde se toho ze začátku taky mění dost, ale po čase už mi mise přišly hodně podobné, a kdyby byla herní doba poloviční, úplně by mi to stačilo.

Vývojáři z Bullfrog Productions mají na svědomí kolem dvou desítek titulů, z nichž se převážná většina řadí do žánru strategií. Tím vůbec nejznámějším a nejpozoruhodnějším není Dungeon Keeper ani jeho pokračování, ale budovatelská strategie z nemocničního prostředí Theme Hospital s nezapomenutelným soundtrackem.

No řekněte sami, kde jinde můžete léčit golfové kameny operací, mimozemskou DNA jejím pozměněním nebo mou oblíbenou obří hlavu jejím propíchnutím a následným nafouknutím do správné velikosti. O něco podobného se pokouší klony, jako je Hospital Tycoon nebo Hospital Manager, ale nadějně vypadá snad jen Two Point Hospital.

Když jsem kdysi dávno hrál Theme Hospital poprvé, moc jsem hře nerozuměl a ordinace, záchody, lavičky a vůbec vše, co se dá koupit, jsem umisťoval naprosto chaoticky. Někde se nedalo ani projít a pacienti museli chodit do budovy druhými dveřmi. Po čase se mi však dostalo budování nemocnice do krve a plnil jsem jeden level za druhým.

Ředitel nemocnice je opravdu nezávidění hodná pozice, kterou bych v reálu nikdy vykonávat nechtěl. Neustále mi chodily faxy, které oznamovaly pokroky ve výzkumu, který V.I.P. mou nemocnici navštíví nebo jestli náhodou nepřijmu akutní případy. Do toho byla na denním pořádku blicí epidemie nebo pobíhající myši.

Můj postup se zarazil v době, kdy se dostavilo zemětřesení. Pár úrovní jsem s ním ještě splnil, ale bylo čím dál častější, začaly se ve velkém rozbíjet přístroje, a tak jsem moc nestíhal. Před pár lety jsem hru zkusil znovu rozehrát a skončil o něco dále, ale na konec jsem se přesto nedostal. Snad se mi to jednou podaří.

Původně jsem plánoval, že si dám dva díly této jednoduché strategie (trojka v tu dobu právě vycházela) najednou, ale nakonec jsem na takovou kravinku dvakrát po sobě neměl chuť.

Herní principy jsou snad ty nejjednodušší, jaké mohou být, takže jsem je pochopil vcelku rychle. Nakupoval jsem suroviny za vydělané peníze a z těch pak stavěl potřebné budovy. Nechtěl bych žít na takovém místě, protože útoky nepřátel byly tak časté, že nebyla chvilka klidu.

Některá kola jsem opakoval snad dvakrát za celou hru, takže obtížnost je nastavena opravdu velmi nízko. Be a King už mi nemá co nabídnout, takže už se k němu určitě nevrátím, ale možná někdy vyzkouším dvojku a případně i trojku, ale to bude muset nastat velké herní sucho.

Původnímu konceptu Commandos se ve své době přiblížilo pouze vývojářské studio Spellbound, a protože na všech pět titulů série od Pyro Studios i přes mírně klesající kvalitu nedám dopustit, musel jsem vyzkoušet i konkurenci. Po skvělých Desperados byl pro mě Robin Hood zklamáním, a tak jsem se obával, aby na tom Chicago 1930 nebylo ještě hůře. Desperados se tento mafiánský počin sice nevyrovná, o zklamání se však hovořit určitě nedá.

Jelikož jde o starší kousek, měl jsem trochu problémy se spuštěním, nebo lépe řečeno se sekáním, ale jedním prográmkem se mi tento nedostatek podařilo brzy odstranit. Nejprve jsem si zvolil cestu zločinu, a až poté přišla na řadu spravedlnost (ne zdejší zabanovaný uživatel, ale policie) a nedokáži si představit, že bych to hrál obráceně. Příběh totiž plynně navazuje a opačným pořadím bych si zbytečně zkazil herní zážitek.

Jack Beretto, s nímž jsem začínal, byl chlapík, jež se nebál ničeho a další členy týmu jsem až na výjimky v podstatě nepotřeboval. Uměl se bít a postupem času i obstojně střílet, což byly dvě nejdůležitější vlastnosti. Edward Nash měl sice taky slušnou střelbu a charisma, důležité pro vyšetřování, na maximu, ale boj zblízka se rovnal nule, a tak jsem na omračování nepřátel musel využívat jiné muže zákona.

Moji muži měli celkem pět vlastností, které se vylepšovaly jejich používáním nebo nacházením různých bonusů. Boj z blízka jsem používal neustále, střelbu už méně a házení jen občas, ale první pomoc nebyla potřeba vůbec, protože se vždy snažím vše vyřešit bez újmy na zdraví mých svěřenců a charisma bylo kromě vyšetřování úplně k ničemu, takže nechápu, proč nebylo u mafie nahrazeno nějakou jinou důležitější vlastností.

Kromě úplně poslední mise jsem se snažil každou mapu vyčistit omračováním a následným svazováním/zatýkáním, takže jsem si hraní trochu ztížil, ale bavilo mě to daleko více, než jen všechny postřílet. Za policii jsem navíc nemohl zmlátit kohokoli na potkání, jako tomu je u mafie, ale bylo třeba počkat až se gauneři nějak prohřeší, abych je mohl omráčit, zatknout či zastřelit. S Berettem jsem omračoval a svazoval i civilisty, ale s Nashem bych za to byl pokárán.

Vůbec jsem nečekal, že mě bude hra za policii bavit více, než za mafii, ale bylo tomu tak. A to nejen kvůli vyšetřovatelským misím, ale i díky českému dabingu, protože Moravec a Hanák se mi poslouchali lépe, než Přeučil s Molčíkem. Trochu mě mrzelo opakování lokací, ale má to své logické opodstatnění, protože nejprve mafie zabírá celé město a následně ho policie čistí od těchto zločinců.

Dalším nedostatkem je neviditelnost nepřátel na mapě tak, jako tomu obvykle v těchto hrách bývá, a tak je třeba se k nim přiblížit na určitou vzdálenost a zapamatovat si jejich pozice či trasy. Být tohle v Commandos, tak je to nehratelné. Přesto mám však v plánu vyzkoušet i Desperados 2 a Helldorado, abych se pak mohl v klidu vrhnout na hry od Mimimi.

Druhý Vietcong nejde nesrovnávat s jedničkou. Překvapivě jde o úplně odlišné hry, a kdyby toto pokračování nejlepší FPS z Vietnamu vůbec nevzniklo, moc velká škoda by to nebyla. Ne že by si Vietcong pokračování nezasloužil, ale určitě ne v takovéto formě.

Daniel Boone je strašně nesympatický hlavní hrdina a Hawkinsovi (jež se zde také na chvilku objeví) nesahá ani po kotníky. Začátek hry v bordelu je jednou z nejlepších částí US kampaně, ale pak se vše začíná kazit.

Nemám nic proti městskému prostředí, a kdyby se střídalo tak půl na půl s džunglí, bylo by vše v pořádku. Do džungle jsem se však dostal až ve skvělé kampani s Mai Van Minhem, která je skvěle provázaná s tou primární, ale je bohužel velmi krátká.

Krátká je i singleplayerová kampaň celkově, protože mi zabrala asi tři nebo čtyři hodiny plus vietnamská část hodinu maximálně dvě, a to jsem se samozřejmě jako vždy loudal. Zatímco na jedničku mám stále řadu vzpomínek, dvojka se mi téměř celá z paměti vymazala nedlouho po dohrání a nemám důvod se k ní někdy v budoucnu vracet.