Stray je jedním z mála titulů, které mě zaujaly na herním expu svým trailerem a tak se není čemu divit, že jsem se do hry také po vydání pustil... kdy mě navíc překvapilo, jak populárním se tento zprvu nenápadný titul na internetu stal. Teď k samotné hře. V roli kočky se ocitáme v cyberpunkovém/postapokalyptickém světě, kde nejsou lidé a o jejich zmizení se v příběhu také něco málo dozvídáme. Jako kočka běháme, mňoukáme, brousíme si drápky, shazujeme věci z velké výšky, nosíme papírové pytle na hlavě... a komunikujeme skrze drona s jinými roboty. Ztracená čičinka je navíc neobyčejně inteligentní a chápe vlastně všechno, co se po ní chce.

Level design je fajn, hezky se na to kouká a lineální levely střídají dva otevřené, kde můžete prozkoumávat části města. Obtížnost se vlastně ani příliš nestupňuje a staví na pár jednoduchých mechanikách, kdy naštěstí nedochází k oněm otravným momentům z jiných titulů, kde vás v posledních levelech nutí používat absolutně všechno, co jste se naučili. Takové UV světlo proti parazitům použijete jenom párkrát a stejně je to se schovávačkami před drony. Hra je ale krátká a ona odhalení spolu se závěrem nemusí být úplně uspokojující. Já osobně bych chtěl třeba zjistit více o oněch obřích očích, ale chápu, že sledujeme příběh z pohledu kočky a ne nějakého robota nebo badatele.

Hudba ke hře sedí a na mňoukání si vytvoříte závislost. Sám jsem během hraní dělal i různé roztomilé komentáře, čemuž se asi nevyhnete ani vy, pokud máte tyhle čtyřnohé chlupáče v oblibě. Vzpomínky jsem všechny bohužel nenasbíral, ale ty příliš hloubky světu ani nepřidávají. Btw, taky vám to vyvolání obřího loga s příchodem do každé nové lokace připomnělo Control?

Piranha Bytes to zase dokázali... ah počkat špatné studio, tohle nedělaly rybky, ale pavouci.

Vítejte ve světě, který je rozdělený na několik frakcí, které se hlavní hrdina snaží nějakým způsobem stmelit a vyřešit problém spojený s božstvy jejich světa. V každé frakci si hráč navíc udělá parťáka a společně udělají družinu, dokud je nezradí frakce číslo jedna a on tak (ne)stojí před dilematem, co udělat. Po světě se navíc začínají objevovat temné bytosti spojené s hlavním zlem a kolem minulosti hrdiny je tu velké tajemství napojené na osud celého světa... ano, fakt to zní, jako kdyby frantíci okopírovali domácí úkol svých německých kamarádů, protože jejich starší hry takovou díru do světa neudělaly. Ale to samozřejmě špatně není.

Svět je rozhodně zajímavý a propojení fantasy s obdobím kolonizace můžu (opět mrkám směrem na Piraně). Jednotlivé frakce i jejich příběhy jsou dobře napsané, byť se to k závěru začíná táhnout a přestává to dávat nějaký hlubší smysl. Zvraty s původem protagonisty, "křesťanské" víry nebo vzpoury ve městě, byly skvělé, ale celá linka kolem bratrance vás nedonutila si k němu udělat pouto, protože jenom seděl a nic nedělal. Jak se nakazil mi taky moc nedávalo smysl, jelikož reálně by se to řešilo více a nenechalo se to v podstatě jen tak plavat.

Grafiku má hra pěknou, ale všechno se brzy začne opakovat... nepřátelé, modely postav a dokonce i baráky, kdy jsou hlavní sídla velkých frakcí víceméně totožná.

Společníky jsem si ale oblíbil, postavy byly zapamatovatelné a takový Petrus byl přímo skvělý. Jednotlivé frakce navíc nebyly černobílé, všechny hrály čistou i špinavou politiku a na vás je, zda to budete krýt nebo vytáhnete podvody na povrch.

Samozřejmě mě maličko zklamal konec složený z obrázků... to by si v dnešní době mohli tvůrci už odpustit, měli jsme to v právě u Piraní nebo také v Mass Effectu. Větším RPG zkuste udělat prosím alespoň pár pohyblivých cutscén, byť s proměnnými.

Možná to vypadá, že jenom kritizuji, ale hra vás skutečně dokáže pohltit. Prostředí je tedy svěží a chce se člověku prozkoumávat, hudba krapítek připomínající Morrowind atmosféru podkresluje. Jak jsem již několikrát zmínil, je to hodně Piraní, k tomu trochu líznuté Zaklínačem 2 a vlastně i ty dabéry mají s polskými kolegy totožné... třeba takového Vernona Rocheho jsem poznal hned, random lidi taktéž... a co jsem koukal, tak nejsou jediní. Žánru určitě hra nedělá ostudu, ale samozřejmě by to mohlo být lepší. Jako fanda téhle šablony tomu dám ale trochu víc, protože mě to až na natahovaný závěr bavilo.

Vezměte psa a kočku, zkřižte je dohromady, vypusťte do lesa a máte lišku. A právě o tomto podivném tvorovi pojednává tato hra. A co vlastně taková liška umí? Chodí, běhá, skáče, štěká, vrtí ocasem, nosí dlouhé klacky a občas si dá šlofíka... nebo opouští své fyzické tělo a běhá po okolí jako duch. Spirit of the North je skvělá atmosférická hra, kdy se jen kocháte krajinou, posloucháte hudbu a užíváte si pocit být liškou. Příběh jako takový je vcelku jednoduchý, a tedy že s pomocí ducha druhé lišky musíte vyrazit na horu a zastavit šíření podivné plísně, která kazí vodu a ovzduší.

Herní doba je celkem krátká a pokud se nebudete obtěžovat s hledáním všech holí a koster mnichů, bude ještě kratší. Chvílemi se může hra zdát i krapet stereotypní... tedy hlavně v momentech, kdy zběsile běháte po okolí a snažíte se najít hůl, kterou jste přehlédli, nebo v nepřehledné závěrečné kapitole. Jinak hra obsahuje několik jednoduchých puzzlů, které vám občas mohou i trochu potrápit mozek a také photo mód, abyste mohli zvěčnit lišku v onom nádherném prostředí. Na to, že vývojáři předtím dělali a prodávali assety se jim první titul celkem povedl a jsem zvědavý, zda přijdou časem s další jednoduchou (nebo již složitější) hrou založenou na Unreal Enginu.

"Alane, pokud nevstaneš, tak ti asi něco udělám..."
Tohle DLC ke Controlu je vlastně tím hlavním důvodem, proč jsem si chtěl hru zahrát... a stejně tak i tituly o Wakeovi. Na propojených univerzech jednoduše ujíždím a tohle jsem si proto nemohl nechat ujít. Na rozdíl od prvního DLCčka lze AWE projet ještě před dokončením hlavní hry. V příběhu se dostáváme na nové podlaží, které se snaží přiblížit Wakeovské atmosféře a přitom si zachovává tvář a duši Controlu.

Co tu vlastně z Wakea máme? Hlavního záporáka v podobě jedné ze známých postav, práci s baterkou i samotného Alana. Zápletka nám navíc odkrývá, že Wake má možná s událostmi celého Controlu společného víc, než se může na první pohled zdát, což je vcelku zajímavé propojení obou titulů. Snad tohle DLC povede již konečně k plnohodnotnému sequelu "Vzbouzejícího se Alana", jelikož ono dobrodružství v pouští přeci jen za moc nestálo. A teď když mám tohle "universum" v tuhle chvíli za sebou, můžu se vrhnout na další filmový titul od stejných tvůrců.

První expanzi ke Controlu jsem hrál až po té "Wakeovské", která mi přišla daleko zajímavější. The Foundation je jakýmsi epilogem k základní hře, kdy se dostáváme do "Nejstaršího domu", kde se Hiss taktéž usadil. Celá mytologie kolem realit a všeho ostatního se nám opět rozrůstá, ale jinak expanze nepřináší nic až tak zásadního. Je to jen další dobrodružství, kdy odemykáme dvě nové schopnosti a na scéně se objevuje "ledničková příšera" z vedlejšáků originálu.

Nová mapa je pěkná, ale i tak se mi okoukala rychleji než kanceláře a koridory hlavní budovy. V příběhu navíc umírá jedna z hlavních postav, ale její smrt mne vůbec nezasáhla. Možná je to i tím, že mi z postav přišla jako jedna z nejméně zajímavých, ale i tak si s tím mohli více vyhrát. Jediným opravdovým plusem je zde vedlejší mise, kterou člověk může teoreticky úplně minout a jedná se o "osmdesátkovou" naháněčku kamery, která působí jako něco mezi Beat Saberem a Galagou.

Když jsem se letos doslechl o tom, že Control obohatí příběh spojený s Alanem Wakem, kterého jsem nikdy nehrál, spustil se u mne můj syndrom fanouška propojených vesmírů a hned jsem se na to musel vrhnout. Začal jsem tedy samotným Wakem a propracoval se až ke Controlu, který je správně WTF. Zatímco si první dva tituly z "universa" pohrávaly s tématikou klasického mysteriózního thrilleru, tak se Control vypravil směrem k ještě většímu šílenství, jaké vám nabídne například seriál Legion ze světa X-Menů.

Žánrově je hra klasickou Metroidvanii a jednotlivé lokace tak procházíte znovu, když získáte nové schopnosti. Souboje jsou možná krapet repetitivní, ale ona možnost si jen tak levitovat a vrhat... vším člověka prostě baví po celou dobu. Navíc je ten systém destrukce tak strašně propracovaný.

Postavy jsou zde opravdu zajímavé a Remedy zde navíc tradičně pracuje s hranými filmečky. Co bych však příběhu vytknul bylo finále, kdy byla postava bratra dle mého názoru naprosto nevyužitá. Ono odhalení s Polaris taky nijak nezaujalo, byť falešné titulky a smyčka pobavily. Labyrint těsně před finále byl pak přímo božský, to se tvůrcům opravdu povedlo. Obecně si myslím, že Remedy patří mezi nejoriginálnější tvůrce na scéně se svým specifickým rukopisem a rád si od nich zahraji každý další titul, který vypustí na scénu.

"Alane... tak už se kur*a probuď..."
American Nightmare je takovým samostatně spustitelným rozšířením k původní hře, které stejně jako DLC svým způsobem příběh nijak moc neposouvá. Tentokrát se Alan ocitá uvnitř televizního seriálu, který byl v originále několikrát zmíněn a zároveň tak prožívá časovou smyčku. Jednotlivé lokace tak projdeme celkem třikrát a není to ani nijak zábavné.

Původní atmosféra nikde a celkově to působí levnějším dojmem. Auto tentokrát řídit nemůžeme a některé postavy (nazdar profesorko) mají minimum animací. Co však pochválit můžu jsou tentokrát lépe využité filmečky s živými herci nebo vylepšený bojový systém. Automatické zbraně jsou zábavné a jsou tu konečně i různorodější nepřátelé, což jsem na základní hře kritizoval. Suma sumárum to má o trošku horší kvalitu než originál, ale pořád to na jeden večer zabaví.

"Alane, vzbuď se."
Jako studentu literární tvorby mi nemohl uniknout titul, v němž je hlavním hrdinou právě spisovatel. Příběh je komponován jako televizní seriál, kdy tu máme typické "pokračování příště" i "v minulém díle jste viděli". Alan se jako autor bestsellerů po letech vypořádává s tvůrčím blokem (Kotleta říká, že nic takového neexistuje, ale budiž :D) a na místě, kde se má dát do pořádku, jej přepadne temnota a jeho nové dílo se začne měnit v realitu.

Atmosféra je přesně taková, jakou byste od podobných mysteriózních thrillerů čekali. DLC pak na vše pěkně navazují a připomínají tak trochu závěrečnou epizodu Life is Strange - Episode 5: Polarized, kde Max taktéž putuje zvrácenou podobou lokací, které zná. Třeba se právě tady i inspirovali, přeci jen tu velkou roli hraje i maják, že jo.

Kdyby to byla adventura na způsob právě LiS nebo Posla smrti, vyhovovalo by mi to možná trochu víc. Ono proti akčním hrám nemám vůbec nic, nahrál jsem jich spoustu, ale buď by zde tvůrci museli udělat větší variabilitu nepřátel nebo to zpracovat trochu jinak. Jako ona je práce s baterkou i originální, ale člověk celou dobu jen uhýbá, svítí a pak prásk, prásk. V dalších epizodách máte pak jen víc nepřátel a ti mají akorát větší výdrž a větší sílu. Takoví stínoví psi nebo jiná zvířata, by to určitě oživili.

Příběh jako takový je ale jinak skvělý a postupné vyznění člověka baví. Hru i s DLC mám tedy za sebou a teď se můžu vrhnout na Alan Wake's American Nightmare, než se budu moci přesunout ke Control, který příběh Alana snad nějak uzavře... pokud tedy nebude plnohodnotný druhý díl.

Mafia je český poklad, který je pro mnohé nedotknutelný, tudíž to remake samozřejmě neměl úplně jednoduché. Když si to takhle vezmete, je Mafia průměrná hra, ale takový byl i originál, pokud z něj vystřihneme příběh. Jasně, byly tu nějaké mechaniky, které nikdo jiný neměl, ale na druhou stranu ta hra vlastně neměla moc co nabídnout. Mafii tedy můžeme nazvat klasickou příběhovkou, která má akorát dodělané velké město jako kulisu a nejde tak o městskou akci v pravém slova smyslu.

Co se týče nové verze Lost Heaven, je město samozřejmě opravdu nádherné a stejně tak modely aut vypadají špičkově. Příběh si vzal základní kostru a obalil jí takovou tou omáčkou, která patří k dnešnímu standartu, tedy že postavy nejsou tak ploché jako v devadesátkách, ale mají rozličné osobnosti, nějaké ty motivace a podobně. Sam tak není bezcharakterní kokot, Paulie pouze komická postavička apod., ale působí jako obyčejní a uvěřitelní lidé. Ona obecně původní Mafia měla postavy napsané všechny pomalu tak trochu vychytralé a házející kolem sebe filosofické hlášky, až to kolikrát nepůsobilo přirozeně a občas to bylo i dost cringe. V tomhle se ale doba posunula a nová Mafia je příběhově naprosto špičková. Je to opravdu, jakoby někdo napsal scénář, dal ho na x let do šuplíku, pak ho vytáhl a dopsal do něj detaily navíc. Třeba velmi kladně vnímám úpravu děje s diamanty, což mi nikdy předtím nedávalo moc smysl, ale nyní po přepsání to hezky šlape a působí to i reálně.

Samotné zpracování misí je pak hodně rozličné. Některé jsou lepší, jiné zase horší. Občas mi třeba vadilo, jak některé pasáže možná až moc akčně přehání, tedy třeba hned úvod, kdy si na partu na mostě počkají další auta nebo policejní tank v pozdější části hry. Jinde na extrémnosti ale naopak ubrali, třeba v galerii, kde fakt nedávalo smysl, aby si Sam vzal pomalu celou Salieriho armádu jako doprovod. Tady samozřejmě má lidí taky hodně, ale nepůsobilo to na mě tak přehnaně. Závody, parník, útok na politika... všechny tyhle mise byly například krásně vylepšeny, byť ty naskriptované pasáže v závodu mohly někomu vadit.

Co mi zde ale například chybělo, bylo nošení beden a podobné blbosti, čímž se Mafia odlišovala od jiných her, podobně jako Gothic trháním tuřínů od ostatních RPG. Prostě takové ty detaily nabité klasiky. Některé tyto blbosti sice hra vykompenzuje jinými maličkostmi, jako jsou třeba fotka Ralphovy mámy atd. což opět posouvá titul někam jinam a málokdo takové věci dělá, ale pořád by to chtělo i něco málo přímo v herních mechanikách. Absence jízdy tramvají nebo nadzemkou pak taky zamrzí, ale jak jsem již zmínil, nejde o městskou akci a i předtím to tu bylo tak maximálně k projížďce města. Stejně to však k Mafii patřilo. A stejně jsem pak četl, že hru museli tvůrci uspěchat, takže tu máme klasické prokletí, které sérku jaksi provází.

S jízdním modelem a gunplayem jsem na rozdíl od ostatních žádný problém neměl, ale to je i možná tím, že jsem měl docela dost nahranou Mafii 3, z níž tvůrci z části vycházeli a došlo akorát k nějakým úpravám a modernizaci. Je to tak asi i o zvyku.

Obecně by se teď dalo říct, že tahle Mafia je opravdu definitivní a spadá do kánonu, který následně rozvedla dvojka a trojka. Klasickou jedničku tak z této trilogie můžeme v klidu vyškrtnout, brát jako zcela samostatný titul, jenž máme všichni rádi a tato nová a konzistentnější Mafia bude součástí oné stále rozšiřující se série. A asi tak k tomu i budu přistupovat. Hangar odvedl opravdu slušnou práci a představil nám remake, který si hra opravdu zasloužila a takoví Blizzardi by se měli se svým Reforged stydět. Teď ještě, aby podobně dopadl i remake Gothicu, kde už v samotném prototypu působil Diego jako uvěřitelnější charakter, podobně jako to Mafia udělala s postavami jako jsou Paulie a ostatní.

Zatím poslední díl veleúspěšné Nekopary mi trvalo dohrát asi nejvíce času, za což mohl asi i fakt, že jsem se na něj kvůli postavě Skořičky/Cinnamon těšil ze všech nejméně. Ne fakt, tenhle typ nadržené a neustále slintající baby fakt nemůže lidi bavit, alespoň u nás na západě tedy ne. Javorka/Maple mi ale na druhou stranu přišla ze všech dosud uvedených postav nejzajímavější a její příběh celou hru naštěstí zachraňoval. Tentokrát se zápletka tedy točí kolem toho, že by člověk měl jít za svým snem a tím odkrýváme i minulost Kashou, který se postavil svým rodičům a šel dělat dorty.

Po téhle hře už fakt nevím, co by mohla série nabídnout a klidně bych to i tou trojkou ukončil. Letos však má vyjít ještě čtyřka, kde máme poznat rodiče hlavní postavy, což je fakt úplně to poslední, co by ze značky mohlo jít vyždímat. Nové kočky snad navíc nebudou do hry nastrčené moc na sílu. No uvidíme, já se asi brzy vrhnu na anime, abych mohl srovnat, jestli se kočky podařilo převést stejně zábavně i do rozpohybovaného média a až vyjde čtyřka, tak se tu asi zase spolu uvidíme.

Další hra z kočičí cukrárny nám po dvou charakterově odlišných dívkách přináší další dvě, které jsou opět svými úplnými protiklady. Kokoska je vysoká, mladá, vyvinutá, tak trochu nemotorná a nevěří si a Fazolka je zase malá, plochá, z koček nejstarší a ve všem většinou exceluje. Mezi postavami tu tak máme tentokrát menší rivalitu a dochází ke konfliktům, což jsme tu posledně neměli. Kashou tak musí jít v rozkrývání osobností a jejich problémů trochu víc do hloubky a zajímáte se tak, co se bude dít.

Samozřejmě je to celé předvídatelné, dobře to dopadne a cukrář perverzák skončí s oběma kočicemi v posteli, ale to nic nemění na tom, že vás to nemůže zaujmout. Vše je jinak při starém, funguje to, ale i tak by to možná chtělo i něco navíc. Hodnocení ale dávám stejné jako minulému dílu, jelikož mě postavy a situace dokázaly u děje udržet. Především tedy zápletka kolem neschopné Kokosky s vámi musí alespoň trošku zahýbat.

Jelikož jsem u Nekopary zvolil chronologické pořadí, dostal jsem se k prvnímu dílu až po dokončení dvou bonusových kraťasů. Kashou se zde konečně osamostatňuje... pokud nepočítáte fakt, že se s ním z domácnosti přestěhují i dvě kočice, Čokoška a Vanilka. V sérii zde navíc máte také možnost rozšířit si příběh pikantnějším obsahem, který je kvůli dokreslení děje doporučován. Sám netuším, co všechno kromě sexu přidává (asi i nějaké dialogy k tomu), ale osobně to neberu jako nic převratného.

První dvě holky jsou na rozjezd série fajn, kdy je jedna přehnaně pozitivní a druhá spíše uzavřená a pořád vám nadává do úchyla. Příběh kolikrát zahřeje u srdíčka, pokud na takové věci tedy jste, jinak se u toho člověk alespoň pobaví. Hudba se k samotnému stylu hry i docela hodí, byť v pokračováních tvůrci nepřišli s ničím novým. V závěru už tedy jenom řeknu, že nové Cats se mají co učit, protože takhle se dělají lidské kočky. :)

Nultá Nekopara, která se odehrává po dílu Extra a předchází tedy dílu prvnímu je taktéž samozřejmě pouze takovým bonusovým titulem. Tentokrát tu místo několika nesouvisejících epizod máme zpracovaný jeden celý den, kdy se v ději přesouváme po několika hodinách k hlavním částem dne, jako jsou snídaně, večeře nebo čas jít spát. Osobně mě větší zaměření na Shigure trošku zklamalo, protože byť její bratrem posedlá postava může někomu přijít zajímavá, já tento typ v Japonské tvorbě příliš nemusím.

Humor a vizuál je tradičně fajn, ale děj zas tak moc poutavý není. Hlavní hrdina je tu tentokrát zcela minimálně a sledovat kočky, jak si prochází jednotlivými částmi dne zajímavé opravdu není. Ani si moc neuvědomuji, jestli zde oproti Extra bylo něco, co by o něco víc dokreslilo celý příběh, ale myslím, že spíše ne.

Vizuální novely jsou sám o sobě takový dost zvláštní žánr. Je to vůbec hra nebo, rozhlasová hra s jednoduchým obrazem navíc nebo tak trochu rozpohybovaný komiks? Těžko říct. Nekopara jako taková je ale jinak první novelou, do které jsem se pustil a musím říct, že to není tak úplně špatné, jak jsem předpokládal. Oproti klasickým knihám apod. je to něco úplně jiného a zrovna tuhle sérii jsou zvolil právě kvůli její ztřeštěnosti.

Japonci jsou samozřejmě svými šílenostmi dobře známí a kočičí lidi nejsou nic nového, ale aby je někdo skutečně choval jako mazlíčky, to se vážně nevidí. A ještě ke všemu, když se tito kočičí lidé opravdu jako kočky chovají, z toho máte pak opravdu záchvaty smíchu.

Dějově není Extra ničím zajímavý a spíše nám jen ukazuje několik menších epizod z kočičí rodiny + především adoptování Čokošky a Vanilky. Jelikož jde pouze o bonus, tak tomu samozřejmě odpovídá i délka hry, kdy titul dokončíte za cca jednu hodinu, což opravdu není moc. Na sérii mě to svou šíleností ale jinak navnadilo a já se s chutí pustil i do dalších dílů, které jsou již samozřejmě lepší.

Kooperačních her není nikdy dost. Po skvělém Overcooked! se tenhle žánr nakonec více rozmohl a jednotliví vývojáři se nyní předhání v tom, kdo hráče postaví do zajímavější role. V Tools Up! tak nemáte roli kuchařů jako v již zmíněném Overcooked, ale hrajete za štukatéry, zedníky, malíře a pokladače podlah a koberců. Jelikož jsou tady na rozdíl od oné kuchařské hry o něco trošičku větší mapy, tak si hráči tolik nepletou navzájem pod nohy a zvládají si rozdělit jednotlivé úkony a místnosti, aniž by spolu mohli i promluvit. Až tak je ta hra intuitivní.

V celkem třiceti levelech si tak vyzkoušíte několik základních prací, které se pak sice opakují, ale na druhou stranu jsou levely, jak už to u takových her bývá, různorodé. V jednom musíte chytat věci v řece, v dalším bytě máte žhavou lávu nebo se vám pod nohy plete malý a otravný čokl. Není navíc nad to, když se rozhodnete pro roleplay, postavy si uděláte krapánek tmavší a mluvíte u toho jako pravý romský dělník. Jo, sranda musí být. Kuchaře i stavaře tak mám za sebou a koncem měsíce se pak můžu s plnou parádou vrhnout na stěhovací službu v podobě Moving Out. Tak snad ani tenhle titul nezklame.

Tak jsme se s bratrem po dohrání Divinity: Original Sin rozhodli si najít nějaký další titul s lokální kooperací a našli jsme tuhle specifickou hříčku vycházející z klasického žánru Tower Defense, u kterého jsme v dětství (a nejen v něm) strávili spoustu času. Ve hře se stáváte kamenem obra Atlase, který v různých historických érách tropí problémy. "Hrdina" se tak střetne například s králem Richardem, Vincentem Van Goghem nebo Babou Jagou a jeho úkolem je zničit soupeřovu bránu dříve, než tak stihne učinit on.

Hra vás v klidu zabaví na jedno dvě odpoledne, kdy je vám naservírováno patnáct levelů rozdělených na TD a závody, tři bossové a final boss v podobě hry stolního fotbálku s Bohem. Pokud tedy hledáte něco rychlého, co si zahrajete se sourozenci, kamarády nebo nějakou návštěvou, Rock of Ages 2 rozhodně není špatná volba. Humor ve stylu Pythonů vás pobaví, duel s AI občas rozčílí a navíc vám hra jako taková ani nevezme moc času.

S bráchou jsme dlouho hledali nějakou hru pro dva hráče, která by nám vydržela na několik hodin a nejednalo by se přitom o nějakou hříčku, plošinovku nebo závodní titul. Nakonec jsme tedy objevili Divinity, zábavné tahové RPG, prošpikované specifickým humorem a vracející se ke kořenům, kdy vás hry nevedly za ručičku. Zatímco já sáhl po smrtícím kušečníkovi a Madoře s brutálními útoky, bratr hrál za štítonoše a elementárního čaroděje Jahana. Šlo nám to skvěle, zachraňovali jsme jednu oblast za druhou, já nás vykecával z nejrůznějších situací a čas od času jsme i logicky přemýšleli, když jsme se dostali do složitějšího souboje.

Ale jednoho dne nastala chvíle, kdy jsme zjistili, že už se dál nedostaneme. Proč? Protože jsme asi 8 hodin zpátky zabili kouzelnici Icaru, která na nás začala být agresivní, protože někdo z družiny měl vytasenou zbraň. Kdyby nás hra informovala, že jde o postavu, která nesmí zemřít, bylo by to ok, ale zjistit to vlastně až těsně před závěrečným bossem? Člověk projde otravným Chrámem Pramene, dojde k Zandalorově tělu, párkrát to problikne a ono nic, zesnulá Icara jej měla totiž vyléčit. Na diskuzích se sice vývojáři ohání tím, že to má jít i jinak, ale druhou cestu vlastně nikde nevysvětlí. Když jsme pak zkoušeli zabít "spícího" Zandalora, naskočil nám komický error, že jsme neuspěli ve výpravě, protože zemřela důležitá postava. Takhle to měli hoši ze studia udělat i u samotné Icary, protože nemožnost dokončit hru kvůli takové pitomosti člověka opravdu naštve.

I když mne finále docela rozčílilo, pořád jsem u hry strávil mnoho skvělých hodin a bavil jsem se u ní více, než u jiných her, které jsem za posledního půlroku hrál. Hodnocení tedy nechám na devadesátce, jako bych hře dal i v případě jejího dohrání, ale "bug" tvůrcům stejně neodpustím.

Stejně jako pár dalších jedinců jsem měl možnost hrát druhého Hitmana s předstihem, přičemž jsem se první vrhl na vylepšené verze levelů z předešlého dílu. Nové prvky hru rozhodně vylepšují, tentokrát si jednoduše před zrcadlem nikoho neomráčíte bez toho, aniž by vás spatřil, což hru hezky ztěžuje. Samotná AI je snad pořád na stejné úrovni, a tak můžete lákat člověka po člověku, ale když se tomuhle stylu hraní vyhnete, můžete si užít pěknou špionážní hru.

Docela zamrzí, že po odchodu od Square Enix nemělo IOI rozpočet na kvalitní cutscény, což krapet bije do očí, ale vzhledem k situaci je to pochopitelné. Nové mise jsou naopak nadesignované velice dobře, tedy až na tu první, která slouží víceméně jako tutoriál. Agent 47 je tentokrát stavět do mnohých neobvyklých situací, které mohou působit komicky, o což tvůrcům očividně šlo, takže si můžeme vyzkoušet roli šamana, bubeníka v hispánské kapele či realitního agenta, v jehož kůži provedete jeden z cílů po novém domě.

Prostředí je opět velmi různorodé a jde na něm vidět, že se tvůrci nebáli nastudovat si spoustu věcí z jiných oborů, aby vše působilo velmi reálně. Na závodní dráze v Miami jen koukáte, jak detailní jsou depa či jednotlivé stánky a v Kolumbii si zase vychutnáte tamní přírodu a nahlédnete do života spodiny pod nadvládou kartelu. Oproti "první části" zde máme kromě klasických vražd také za úkol vypátrat identitu dalšího cíle před jeho dopadením nebo vyhnutí se eliminace dalšího človíčka. Tyhle staronové metody jsem ve hře s radostí uvítal a budu rád, když nám zase něco "nového" tvůrci představí i v nadcházejících DLC.

Příběh jako takový mi z pohledu na celou sérii velmi připomíná slavného Bournea, který také neustále zjišťuje pravdu o svém původu a za jedním parchantem nachází dalšího, ještě horšího. Je to prostě špionážní klasika. Sice jsem původně doufal, že zápletka se Stínovým klientem dopadne nějak zajímavěji, ale co už, i takhle to fungovalo. Onen menší zvrat zmíněný na konci mi přišel možná udělaný možná až moc na sílu, ale chápu, že tvůrci chtějí mezi postavami vyvolat případné konflikty a chtějí vybudovat nějaké zajímavější vztahy.

Teď už si jen počkat na Elusive Target s panem Neumírajícím, kterého můžou fanoušci tentokrát oddělat osobně úplně vlastní cestou. Jakpak Sean asi ještě neumřel?

Tak jsem konečně dohrál pokračování Assassins Creed a low-cost Zaklínače, které restartovalo směr série předešlým dílem Origins. V ději se přesouváme ještě pár set let před již zmíněný Origins, takže místo morálního kódu držícího se hrdiny tu máme prostého žoldáka, který krade a vraždí nevinné, jak se mu zlíbí. I když on to vlastně moc obyčejný žoldák není, jeho dědem je Leonidas a v druhé rodinné větvi se mu pyšní Pythagoras. Skrze Isu nám jsou tentokrát představeny mýtické obludy, čímž tvůrci jaksi vysvětlují jejich existenci v bájích, což mi přišel jako povedený krok. První civilizace prostě ovlivňovala dění na světě po generace, byť někdy nechtěně.

Z dvojice hrdinů jsem sáhl po Alexiovi, který na mě již od počátku působil jako strašný sympaťák, Kassandra mi naopak přišla neuvěřitelně otravná a možná i krapet historicky nereálná. Když nakonec došlo ke zvratu, kdy se zjistilo, že jde o sourozence a z Kassandry je záporák, nečekal jsem, že i na druhé straně barikády bude tak příšerná a špatně zpracovaná. Kdyby měl Alexios dvojče, bavil bych se mnohem více. Nic proti ženským postavám, ale přijde mi, že je buď Ubi poslední dobou neumí vůbec psát (aspoň ty hlavní moc ne) nebo se prostě jen snaží držet moderních standardů, které v historickém prostředí nepůsobí vůbec dobře.

Spousta lidí u hry chválí jeho prostředí a já se musím přidat na jejich stranu. Celý svět vypadá krásně, ale zdá se mi, že jednotlivé monumenty byly lépe zpracované v Origins, ale to je možná jen můj názor. Například z Alexandrie jsem byl úplně unešený, ale tady mě opravdu pohltila snad jen Sparta, případně pár míst v Olympii. Jednotlivé sochy jsou ale i tak velmi dobře udělané a je radost na ně pohledět.

Dialogové volby mi k sérii jako takové nijak nesedí, ale to neznamená, že bych si je neužil. Člověk si pak chvílemi říká, zda něco neudělal špatně, ale kolikrát to tak jenom působí, než se zápletka posune dál. Samotný příběh mi přišel na starověké Řecko možná až moc familiérní a jeho zakončení bylo jaksi retardované, ale hru jsem si užil především kvůli vedlejším úkolům, které byly naopak velmi dobře napsané. Vyzdvihnout můžu například Krétu, kde jsem se u misí s reklamními předměty apod. velmi dobře bavil.

Záporáci jsou stejně jako u Origins odsunutí spíše na vedlejší kolej a jejich charaktery nejsou nijak propracované. Opravdu zamrzí absence filmečků, kdy hrdina při zabití promlouvá s padouchy, aby je pochopil, což jim vždycky dodávalo na osobnosti. Kladné postavy, tedy zadavatelů úkolů, a historické postavy jsou naopak napsané bravurně. Je jedno zda jde o Sokrata či úchylného Alkibiáda, každý z těchto řečníků, umělců či vojevůdců má vždy něco do sebe.

Zápletku v přítomnosti beru za docela povedenou, jen mohla být krapet delší. Docela mi u ní vadí, že ji hráč může vlastně dokončit už někdy v půlce hry s pročištěnou celou mapou, kdy ji vlastně uzavře jedna z mystických misí ve starověku, která dovede Laylu k jistému artefaktu. Jako je možné, že děj bude pokračovat v datadiscích, což by se i vybízelo, ale je to opravdu sviňárna. Takovou zápletku s Juno například úplně zabili v komiksech, kdy hráči čekali, jak to vyřeší po svém, ale nakonec si to budou muset přečíst. Hele Ubi, pokud už nechcete dělat příběh z přítomnosti, tak ho ve hrách pořádně uzavřete a pák nám i klidně skrze Helix servírujte dobrodružství z minulosti, ale už bez nějakého cliffhangeru, který nám dává naději, že se někam posouváme.

Co bych hře vytkl je nedobře zkopírovaný systém Nemesis z Shadow of Mordor/War, kdy se jednotliví žoldáci apod. prezentují jako jedinečné postavy, ale přitom nemají světu co nabídnout. Prostě vás jen zaskočí, naštvou, vy je zabijete a jede to od znova. Ve srovnání se Zaklínačem se soubojový systém navíc velmi rychle omrzí, jelikož tu máme jenom lidské nepřátele. Zatímco v onom fantasy RPG musíte mít na každou potvoru trošku jinčí strategii, tady se lidští oponenti chovají ve směs stejně, byť mají různé mutace v podobě jiných typů zbraní (je jich tak 5). Soupeře se pak snažíte udolat co nejrychleji, protože víte, že vám souboje nic nepřinesou a velkou část hry třeba jen proplížíte nebo prostřílíte. Ještě bych krapet zkritizoval "nekonečné" úkoly, které jsou tu úplně zbytečné a hře jen ubližují. Peněz i zdrojů člověk za hru získá tolik, že pár pětiminutových úkolů bez zápletky hráči nijak nepomohou.

Na závěr jen dodám, že jsem se u hry i přes její nedostatky dobře bavil a pár věcí jsem jí schopen odpustit. Teď jen doufám, že datadisky budou k čemu, i když mi u nich vadí, že budou rozděleny na epizody, aby jaksi prodloužili životnost hry. Kdyby vývojáři nedělali podobné "predátorské" techniky, svět by byl mnohem lepší a spokojených hráčů by bylo daleko více.

Co to tvůrci sakra hulili? Všechno! Během sledování Doby ledové si museli tvůrci řádně šlehnout, až viděli na obrazovce pouhou změť chlupů, která se snaží získat svůj milovaný ořech/třešeň. V té chvíli jeden z tvůrců vstal a řekl: "O tom uděláme hru." Chuchel jako takový je chvílemi docela i zábavný, ale jinak se jedná o rádoby adventuru, která se snaží možná až moc odkazovat na popkulturu, čímž gagy jaksi ztrácí na originalitě. Neříkám, že hra jako taková není originální, scénky jsou mnohdy tak šílené, až nedávají smysl. Jak jsem říkal, někdo tu asi hodně hulil.

Opravdu upřímně jsem se zasmál asi tak dvakrát, což pro titul, který má být humorný, není dobrá zpráva. Přátelé a známí, kteří hru hráli, mi ještě před mým hraním říkali, jak je hra časem tak otravná, až jí možná nikdy nedohrají. Na rozdíl od nich jsem byl tedy schopen hrou projít na jeden zátah, za což jsem rád, protože jde opravdu jen o takovou jednohubku. Děti a milovníky starých grotesek hra zřejmě osloví, zbytek na tom bude asi jako já nebo mí známí.

První díl této tahové videoherní série na motivy animovaného seriálu mne vtáhl navzdory tomu, že jsem viděl asi tři epizody seriálu. Po hře jsem se nakonec pokusil co nejvíce dílů dohnat, načež samozřejmě vyšel druhý díl, který fantasy svět nahradil superhrdinskou tématikou. Oproti prvnímu dílu postrádá dvojka silnější příběh, i když se nám tvůrci neustále snaží předhazovat nejrůznější zvraty, které bohužel nejsou vůbec zajímavé. Samotný děj je patrně nejsilnější na začátku a na konci, který je sice úplně stupidní (i na South Park), ale aspoň si drží nějaké tempo.

Menší změny se zde dočkal bojový systém, který je sice pořád na tahy, ale tentokrát se postavy mohou pohybovat na malé ploše. Jelikož jsem fanda tohoto žánru, repetitivnost mi vůbec nevadila. Co mi ale u soubojů vadilo, byla (ne)originalita nepřátel, kterou první díl zvládl skvěle. Místo nacistických zombie, trenek kradoucích skřítků a LARPujících dětí na vás zde čekají pouze šesťáci, policajti, nindžové a podobně nudné postavy. Alespoň že ty schopnosti je zábava používat.

Hra ale obsahuje spoustu skvělých momentů, které ji drží nad vodou. Děti bojující na ulici najednou zaskočí auto, hrdina se utká s Kyleovým bratránkem Kylem nebo pomůžete policii zavírat nebohé černochy do žaláře. A to jsem ani nezmínil neustálou rasovou a genderovou rovnost, která je postavě neustále připomínána a všichni se pak diví, když si zvolíte, že hrajete za cisgender muže (identifikujete své pohlaví jako při narození), načež vás napadnou burani, kteří takové jako vy ze srdce nenávidí. Navíc je South Park jednou z málo her, kde můžete hrát za Čecha, což považuji za malé plus, i když to pro děj nemá žádný vliv, až na pár vět, které postavy směrem k vaší osobě pronesou.

Během putování jsem poctivě splnil všechny vedlejšáky, včetně sbíraní úchylných Jaoi obrázků, připomínajících nám homosexuální vztah mezi Craigem a Tweekem. Teď už jenom porazit Morgana Freemana a počkat na vydání DLC, které snad přijdou s dostatečně zábavnou zápletkou, která vydrží na několik hodin.