Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
Michal Atreides • 28 let • Webmaster na edna.cz • Praha (ČR - kraj Praha)

Komentáře

Fallout 4: Far Harbor

  • PC 80
Zatímco v Commonwealthu drtí lidi paranoia ze synthů, ve Far Harboru nachází útočiště pod vedením jednoho z prototypů. Tematické napojení DLC na hlavní dějovou linku a rozšíření lore kolem společníka Nicka Valentina se Bethesdě opravdu povedlo a hezky jsme dostali i nové a odlišné prostředí líznuté lovecraftovskou atmosférou. Máme tu tajuplný ostrov uprostřed mlhy s rybářskou osadou, plno potvor z podvodního světa, fanatický kult i otázky týkající se mysli, šílenství apod.

Všechno přitom začíná docela nevinně. Skrz Nickovu detektivní kancelář dostanete případ zmizelé dívky a kvůli jeho rozlousknutí musíte vyrazit na onen ostrov, kde vás chce pomalu všechno zabít. Je navíc fajn, že stejně jako u základní hry máte vícero konců a je na vás, k jaké frakci se spíše přikloníte nebo zda nenajdete nějakou střední byť možná kontroverzní cestu.

Co se vedlejších úkolů týče, v nich Bethesda prozkoumává další typicky šílené příběhy, jak je u Falloutu zvykem. Když se například v místním vaultu dozvěděli, že na ostrov přijel detektiv (vy), okamžitě vás zavolají na pomoc. A jelikož to s vaulty nikdy není jednoduché, čeká na vás velmi neobvyklé překvapení. Lehce komická je pak mise s Mariner a lovem na legendární příšeru nebo se vydáte na psychedelickou cestu po napití se z radioaktivní studánky.

Atmosféra mapy je jinak skvělá. Fakt se mi líbí jak prosvítá světlo skrze stromy a tajuplnou mlhu. To pak doplňuje i příhodná hudba, která podporuje onu detektivně-lovecraftovskou dějovou linku. Nové vybavení v podobě zbraní nebo brnění si cestu do vaší zbrojnice alespoň na chvíli určitě najde a perky za splnění příběhu jsou příjemným bonusem.

Co mi malinko vadilo byla hlavní mise v datovém sektoru. Bylo to takové to typické puzzle klišé, jako je třeba v Mass Effectu 3, Assassins Creed: Revelations nebo Deus Ex: Mankind Divided. Skoro jako kdyby se pasáž uvnitř počítače nedala udělat jinak. A ke všemu je to ještě asi na 5 levelů. Nového companiona taky hned pošlete do některé z osad, protože k čemu táhnout nudného rybáře, když má Nick napříč DLC spoustu interakcí.

Pro: Příběh, rozšíření loru kolem Nicka, atmosféra ostrova, hudba

Proti: Povinná mise v datovém sektoru, nové osady a companiona dáte hned stranou

+10

Fallout 4 - Vault-Tec Workshop

  • PC 55
Po "všemi oblíbené" mechanice stavby vlastního domova ve Skyrimu, se Bethesda rozhodla jít s tím ještě dál a už v základní verzi Falloutu 4 nám nabídla možnost budovat osady a verbovat do nich obyvatele. U stavby to ale většinou končí, pokud vám je tedy čas od času nenapadnou nájezdníci. Bez čeho Fallout nemůže existovat jsou vaulty a jak určitě víte, i náš protagonista byl v jednom z nich zavřený. Vracíme se v tomhle DLC tedy "domů"? Nikoliv! Místo toho jsme dostali možnost prozkoumat a vystavět zcela jiný vault.

A v tom vidím jeden z prvních kamenů úrazu. Hned u "hlavní" osady máme právě náš vault, ve kterém hrdina začínal a potenciál DLC mohl být v tom, že bychom osadu o tento podzemní bunkr rozšířili, přestavěli jej a vybudovali v něm nové chodby a patra.

Vault 88, do kterého zavítáme, vede Ghoulí Overseerka, která je zklamaná, že nemohla naplnit jeho potenciál a započít ony veškeré šílené experimenty Vault-Tecu. A s tím jí můžeme pomoct. Veskrze se vždy jedná o úkol typu: postav zařízení, nech pokusného králíka na něm hodinu blbnout a pak zhodnoť výsledky. Vlastně nic zajímavého.

Vedle toho je pak vault obřím dungeonem. Bunkr jako takový nebyl nikdy dokončen, takže je hotové vlastně jen úvodní podlaží a zbytek je rozestavěný s navazujícími vyhloubenými chodbami. No a ty jsou nečekaně plné jedněmi z těch nejsilnějších příšer, protože takovou výzvu si hráči přece přáli.

Dějová linka je tedy velmi mdlá a pokud nejste fandové budování základen (což je stejně ve Falloutu takové nemastné neslané), tak je celkem zbytečné DLC začínat. Odměnou vám bude sice velice silný outfit s číslem 88 nebo zařízení na sledování polohy companionů, ale celé se to dalo zaobalit mnohem lépe. Jak jsem navíc zmínil, tvůrci podle mě promrhali potenciál tím, kdy jsme mohli rozšířit původní osadu o Vault 111, což by Preston Garvey, bránící nevinné obyvatele Commonwealthu, určitě ocenil.

Pro: Možnost vybudovat vlastní vault

Proti: Nudný dungeon narvaný silnými nepřáteli, slabá dějová linka

+6

Life is Strange: Reunion

  • PC 85
Příběh Max a Chloe je (opět) u konce. A tentokrát mají hráči možnost dopracovat se i pomyslného happy endu. Škodí to sérii jako takové? Těžko říct. Poselství Life is Strange bylo vždy o tom, že jsme museli čelit následkům svých činů, ale to vlastně reflektuje většina postav, se kterými v tomto díle interagujete. A dívčí duo v mnoha dialozích víceméně taky. Obdobný konec navíc nevyhnutelně čeká každou sérii, která se nastavuje dalšími a dalšími pokračováními, ať už jsou to Piráti z Karibiku (kde pětka anulovala onen úžasný hořkosladký konec z trojky), Matrix (s nečekaně sebereflektující čtyřkou, která byla metakomentářem celého zábavního průmyslu) nebo Duna (kdy zase synátor s Andersonem hravě propojili své prequely s původní sérií a dospěli k závěru na základě mnoha poznámek od tatínka).

Když už jsem u toho srovnávání, tak si dovolím dát vedle sebe "Maxinu trilogii" a sequelovou trilogii Star Wars od Disneyho, kdy vidím několik paralel. Původní jednička byla poctou Twin Peaks podobně jako byla Síla se probouzí poctou Nové naději. Double Exposure zase rozlítilo komunitu stejně jako Poslední z Jediů, kdy se oba tituly pokusily přijít s něčím novým, ale nevyšlo to úplně podle představ. A pak tu máme Reunion a Vzestup Skywalkera. Oba příběhy mají společné to, že se snažily napravit chyby předešlého díla a přetočit kormidlo některých dějových linek, které až příliš odbočovaly od toho, co fanoušci chtěli. Kde ale Vzestup Skywalkera selhal podle mě Reunion uspělo. Nebyl to žádný přeplácaný příběh, který se snažil všechno uzavřít, ale ponechal si svou lidskost a kouzlo řešení záhad ve školním prostředí.

Titulu určitě pomohlo, že se ke scénáři vrátili autoři, kteří postavám rozuměli. Obecně i nové charaktery, které v Double Exposure úplně nefungovaly nebo měly nenaplněný potenciál se staly plastičtějšími a měly onen správný LiS feeling. Takový Lucas Colmenero už nebyl jenom debil s klackem v prdeli, ale svým obratem překvapil a dokázal mě několikrát i pořádně rozesmát. Vinh už nepůsobí jako čistokrevný "bad boy" a sebestředný hajzlík, ale jde vidět, že mu záleží i na lidech z jeho úzkého okruhu. Klasických archetypů tu tak máme podstatně méně.

Trochu hůř jsou na tom úplně nové postavy, které vznikly pro účely Reunionu. Ty by si zasloužily malinko více prostoru, protože jsou tu vlastně jen proto, aby škola řešila další problémy a naše hrdinky dostaly nový případ k rozlousknutí. Celá zápletka s ohněm a jednotlivými aktéry je tak možná i malinko přitažená za vlasy, ale až na ono rozuzlení mi hra jinak přišla velmi funkční.

Max Caulfield and Chloe Price will return in Avengers: Doomsday... or not

Co mě opravdu těší je, jak se tvůrci vypořádali právě s oním šíleným koncem předešlého dílu, který nám evokoval velký superhrdinský příběh. Safi vyrazila hledat další nadané jedince, ale naštěstí studiu došlo, že si nalili šálek až moc silné kávy. Vysvětlení jejího návratu a zapojení Chloe do děje vlastně dává smysl a pro případné další hry si pak tvůrci nechali otevřená vrátka skrze postavu Diamond, o které padne také pár zmínek. Naštěstí bylo anulováno i ono Maxino přiznání svých schopností celé řadě lidí, kdy pro vymazání vzpomínek našli tvůrci opět šikovné vysvětlení.

Fanoušci se zde navíc konečně dočkali návratu schopnosti ovládat čas a skrze postavu Chloe pak "backtalk" pasáží. Byť hráč nemá takové možnosti jako nabízely původní hry, tak je to pořád návrat ke kořenům, jak se patří a pokud nenasytní korporáti nechají postavy být, tak je to pro ně i důstojný odchod ze scény. Vylepšení se pak opět dočkalo i fotografování, kdy kromě collectibles můžete používat foťák vlastně na cokoliv, což vám dává možnost prozkoumat detaily napříč kampusem. Zen momenty s přemítáním nyní doplnily ještě podcasty, což je také fajn osvěžení.

Osobně jsem s Reunion spokojen a než se Deck Nine se sérii po svých zaškobrtnutích rozloučí (pokud budou další díly, tak je dá Square Enix už někomu jinému. Reunion udělali, protože měli kontrakt ještě na jednu hru), mohou si aspoň říct, že své chyby dokázali alespoň z části zalátat. Doufejme, že alespoň na čas tak dostanou Max a Chloe svůj vysněný klid a případné hry ze stejného univerza zaměří svou pozornost zase na další postavy, koncepty a jiné schopnosti.

Pro: Důstojné zakončení příběhu, přepíná perspektiv, lépe napsaný scénář a postavy, decentní odkazy na předchozí hry

Proti: Zápletka s ohněm mohla být promyšlenější

+10

Life is Strange: Double Exposure

  • PC 70
Road to Reunion: Part 18

Znáte to, když vyjde film nebo seriál, který udělá díru do světa a studio si vydupe pokračování, protože vidí penízky? Přesně takhle totiž Double Exposure působí. A ke všemu je to ještě jako kdyby tento seriál změnil vysílací stanici a "druhá řada" vycházela na ABC, NBC nebo The CW (pokud jste tuto éru serošů typu Arrow, Riverdale, Agents of S.H.I.E.L.D. nebo Grimm zažili). Pořád je to tak trochu zábava, ale místy to vůbec nedává smysl.

Jak už to bylo u předchozích titulů zvykem, hra vám dá na začátku vybrat, jak jste se rozhodli v otázce Chloe nebo Arcadia Bay a s tím pracuje napříč celým příběhem. Ten je v něčem takovou tou klasikou oněch druhých dílů a sérií: totéž, ale vlastně jinak... bohužel ale mnohem horší. Max tentokrát není na střední, ale je lektorkou na vysoké. Někdo zastřelí její novou nejlepší kámošku a Max se vrátí její schopnosti, jen fungují malinko jinak. Necestuje totiž časem, ale mezi dvěma paralelními vesmíry, čehož se už malinko dotkla v původní hře.

Mechanika je to zajímavá, ale oproti cestování časem méně zábavná. Max je navíc schopná přecházet pouze na konkrétních místech a existuje pouze v jedné realitě současně. Není to jako dřív, kdy se objevila do svého jiného já. Když je v realitě A 2 hodiny, v realitě B tak jakoby zmizela. Vylepšení se ale dočkalo fotografování, kdy to není jen cvaknutí na objekt, ale máme možnost alespoň trochu foťák naklonit, přiblížit, oddálit nebo si počkat až náš model udělá nějakou pózu. Není to moc, ale pořád je to fajn quality of life zlepšovák.

Příběh je jinak, jak jsem zmínil malinko bordel. Tvůrci si ohýbají některé věci tak, aby jim fungovaly (bouře) nebo vymýšlí koncepty, které se objeví v jeden moment, ale pak už je nikdy nezmíní (vymazání detektiva z reality). Poprvé v sérii pak došlo k tomu, že se na scéně objevila další postava se schopnostmi a vy jste s ní mohli interagovat. Tou je vaše kámoška Safi, která je takovou Kathryn Hahn/Agathou Harkess z Temu. A tím, že umí měnit podoby a chodit po světě jako zlý Doppelgänger, tak bych se v něčem malinko nebál přirovnat Double Exposure i k Twin Peaks: The Return, kde měli dvojníci obrovskou roli.

Kromě této linky se pak řeší i problémy na fakultě a máte opět možnost vybrat si romanci nebo dokonce sáhnout po obou z nich. První z nich je Amanda, který je opravdu zlatíčko a pokud bude možnost s ní pokračovat i v dalším díle, má fakt potenciál... byť jí do toho trochu hází vidle návrat Chloe. Druhou možností je Vinh, který byl za mě dost nesympatický a zajímá mě, kolik lidí si s ním začalo dobrovolně aniž by šli po získání achievmentu.

Ostatní postavy jsou v pohodě, ale snad vyjma Mosese nejde o extra zapamatovatelné charaktery. V případě DLC (které bez slevy stojí šílených 20 eur!!!) pak můžete adoptovat kočku, ke které se váže přibližně jedna cutscéna na epizodu. Jde vlastně vidět, jak jde o závěrně vystřižený a zpoplatněný obsah, podobně jako to kdysi udělalo Bioware s Mass Effectem 3 a DLC s Javikem.

Závěr hry je jinak dost nesmyslný a hodně hraje notou Marvel Cinematic Universe, kdy nám teasuje potenciální crossover a využívá i klasické fráze "Max Caulfield will return." A jak víme, ono se to opravdu naplnilo. Místy jsou pak nelogické i samotné interakce ve světě, jako např. když máte poškodit kartonový stojan, Max to udělá a vlastníka na to upozorní. Když se ale otočíte a podíváte se na strop, tak vše 100 % zaznamenala kamera. Řeší to někdo? Ne, protože na takové detaily hra vůbec nehraje. Totéž by se dalo říct i o nepovoleném vstupování do kanceláří, které jsou na těch samých chodbách. Všude jsou kamery, ale bezpečáci jako by neexistovali.

Grafika je fakt krásná a tvůrci využili Unreal Engine naplno, jen mi přišlo, že hra ztratila svůj typický vizuál a naopak se z toho stal stereotypní UE look. A jelikož je engine malinko problematický, pokud tvůrci nedostanou dost času na optimalizaci apod. má hra i dnes nějaké ty bugy, které se nikdo neobtěžoval opravit. Co se navíc nepovedlo jsou komentáře postavy a je otázkou, zda se jedná o chybu nebo záměr. V LiS postavy vždycky komentovaly objekty, plakáty atd. Nyní když však Max začne svůj vnitřní monolog a vy se od objektu na metr vzdálíte, automaticky přestane. A s tím se pak nesou i problémy, kdy nemůžete splnit vedlejší aktivitu, protože Max nedořekla nebo vůbec neřekla svůj komentář.

Ve finále pak stejně jako u True Colors zamrzí velké opakování těch stejných lokací. Jediné nové se objeví snad jen v honičce a snové sekvenci, jinak jde pořád o tytéž koridory a kanceláře. No, jsem zvědavý, zda si tvůrci s dílem Reunion napraví reputaci nebo půjde značka Life is Strange už definitivně ke dnu. Nebo co my víme, třeba nám teď opravdu rozjedou jeden velký universe, který bude směřovat k vlastní týmovce typu Avengers. A to hádám taky nikdo tak úplně nechce.

Pro: Max, grafika, Amanda, třetí epizoda, kočka samotná

Proti: Příběh, DLC s kočkou za 20 eur, bugy, Vinh, opakování lokací

+5

Life is Strange: Wavelengths

  • PC 65
Road to Reunion: Part 17 

Na DLC k True Colors z pohledu Steph jsem se hodně těšil, ale bohužel mě celkem zklamalo. Nejedná se totiž o klasické LiS dobrodružství, jako spíše simulátor rozhlasového moderátora. Za celou dobu, kdy se DLC odehrává totiž neopustíme obchod s deskami a rozhlasovou budku. Příběh se odehrává ve čtyřech etapách: první den v práci, Pride month, Halloween a poslední den v roce. A během nich budete uklízet obchod, pouštět hudbu, číst reklamy a odpovídat na dotazy volajících. A v další kapitole opět to samé.

V mezičase sice máte k dispozici i vedlejší aktivity, jako fotbálek, mixování vlastní hudby, přípravu DnD nebo kreslení příběhu spolu s Ethanem, ale to je tu víceméně jen na zpříjemnění onoho simulátoru práce. Vedle toho má Steph ještě profil na Tinderu, kde je jen na vás, kterou holku swipnete doleva nebo doprava. Když je match, můžete se rozhodnout, co jí napíšete a když to náhodou vyjde, budete si psát i během další kapitoly.

Mimo telefonáty a randící platformu tak víceméně Steph s nikým neinteraguje... tedy až na vracející se postavu z Before the Storm - jejího DnD parťáka Mikeyho, kterému připravujete novou kampaň. Co jsem ocenil, bylo, že se vás hra na začátku (stejně jako ve druhém díle) zeptala, jaký osud postihl Arcadia Bay. A od toho se pak odvíjí Halloweenská kapitola, kdy je buď výročí zničení města nebo zatčení vraha zodpovědného za smrt Rachel. Podle toho pak Steph v dané kapitole reaguje na různé podněty a liší se její videohovor s kamarádem. Fajn bylo pak i cameo v podobě hlasů Chloe a Rachel, kdy Steph vzpomínala na DnD kampaně, které spolu prožily. A Steph by nebyla správnou Paní jeskyně, kdyby se ve hře neobjevily easter eggy na nejslavnější DnD YouTube sérii - Critical Role s jejich komiksem a plakátem ke kampani Vox Machina.

Oceňuji, že nám chtěli tvůrci dát něco jiného, ale osobně nejsem fanda simulátorů práce, ještě když musíte dělat dokolečka pořád to stejné. Věřím ale, že se najdou tací, kteří se v tom opravdu najdou, ještě když jim pod rukama projde velké množství hudebních desek, které si mohou poslechnout.

Pro: Vedlejší aktivity v podobě DnD, mixáže hudby a Tinderu, propojení s jedničkou a Before the Storm

Proti: Obdobné simulátory nejsou nic pro mě, rutina

+1

Life is Strange: True Colors

  • PC 75
Road to Reunion: Part 16 

První Life is Strange byl jasnou poctou seriálu Twin Peaks se všemi jeho pravidly i twisty. Dvojka se pak vydala cestou roadtripu napříč celou Amerikou, kdy jsme každý díl strávili na zcela jiném místě. A co True Colors, jedná se o návrat ke kořenům? Ano, ale jenom z části. Opět tu máme malé městečko v horách, ale tentokrát jde o opravdový zapadákov, kde celá komunita tvoří jednu velkou rodinu. Nová protagonistka Alex je nyní opět tou, která má schopnosti, ale tím veškeré podobnosti končí.

Žánrově bych TC nazval něco mezi cozy fantasy (jako je třeba kniha Legendy & latéčka) a teen romance. Nebo bych se možná nebál jít i trochu dál a připodobnit to telenovelám a slaďárnám z venkova, které sledují ženy na Prima Love. Celá stavba příběhu tomu totiž i celkem odpovídá. Hrdinka hledající domov se usadí v malém městě, kde si spřátelí celou komunitu, stane se součástí milostného trojúhelníku a odhalí drama, které se váže k samotné historii osady a jejích obyvatel. Máme tu zlou těžařskou společnost, nejistého šerifa, matku samoživitelku a starého barmana, který je srdcem celé komuny. S obyvateli pak prožijeme vše od jejich strastí a vnitřních strachů až po městské festivaly. Chybí něco? Myslím, že ne.

A ono to funguje dobře. Město je opravdu hezky vymodelované a plné květin, charaktery jsou sympatické a i přes pro LiS typické srdce drásající momenty si hra zachovává onu veselou venkovskou atmosféru. S tím se ale nese i pár problémů a to je přílišná hra na jistotu a obrovské klišé. Když se objeví něco, co vás má překvapit (a třeba vás to i překvapí), tak si stejně hned po pár vteřinách řeknete, že už jste to někde viděli. Předposlední díl je až na samotný závěr vlastně jen obří vatou a finální díl je zase před koncem jen obří flashback, který vám má ukázat minulost hlavní hrdinky a přihodit do toho zničehonic ještě větší rodinné drama. A to jen proto, aby s onou tajemnou historií města měla co dočinění i vaše rodina.

Co se týče romance, tak máte na výběr opět tradičně mezi mužem a ženou. Steph si můžete pamatovat z prequelu Before the Storm, kdy si hned tvůrci uvědomili, že šlo o nejoblíbenější novou postavu, tak jí dali tentokrát mnohem větší roli. A rozhodně neudělali špatně, protože je vykreslená skvěle a do příběhu zakomponovaná přirozeně. Ryan je pak stereotypní pan dokonalý z oněch romantických slaďáren. Je to strážce parku s rozevlátými vlasy, má dobré srdce, jeho rodina je středobodem města a on sám je lidmi považován za vzor a hrdinu, na něhož se mohou všichni spolehnout.

V televizi jste něco takového viděli stokrát (nebo alespoň slyšeli jedním uchem při návštěvě u prarodičů nebo v obýváku u rodičů), na poli videoher je ale taková telenovela i malinko netypická. Město i lidi si oblíbíte a je jen na vás, jak se bude příběh a jejich osudy ubírat... byť je tu tentokrát iluze volby o něco málo větší než v předešlých dílech. Jde i vidět, že se příběh natahoval, aby to nebylo pouze na tři epizody, ale tentokrát je to zase více o lidech a vztazích než nějakém vyšetřování záhady. Ta je tu jen proto, aby měli obyvatelé Haven Springs co řešit a vy jako Alex jste poznali sami sebe a co od života vlastně chcete.

Mínusem je pak za mě ještě opakující se prostředí. Haven Springs je sice opravdu hezké, ale zatímco jste v původním LiS dostali v každé epizodě alespoň nějakou novou lokaci, tady se mimo centrální ulici s obchůdky podíváte jen v prvním a posledním díle. Pochvalu si ale tvůrci zaslouží za minihry, kdy můžete kdykoliv hrát arkádové automaty a v rámci příběhu si pak dáte fotbálek nebo dostanete jednu celou LARPovou epizodu, která hratelnostně paroduje tahové RPG typu Final Fantasy.

Když to srovnám s dvojkou, tak tvůrci udělali dobře, že příběh opět ukotvili na jednom místě a dali nám možnost strávit s vedlejšími postavami a potenciálními partnery mnohem víc času. Jen je ale škoda, že se báli trošku víc přitlačit na pilu a vybudovat zapamatovatelnější zápletku, kterou by pak nemuseli vyplňovat "fillery" a zčistajasna ještě flashbacky z dětství naší hrdinky.

Pro: Atmosféra, postavy, práce se schopnostmi, LARP, minihry

Proti: Klišé, natahovaná zápletka plná vaty, flashbacky, kulisy se v podstatě nemění

+4

Life is Strange 2 - Episode 5: Wolves

  • PC 70
Road to Reunion: Part 15

Čím blíž konci LiS2 jste, tím je vám jasnější, jakou myšlenku chtěli tvůrci předat: "Fuck the system." Stát a veškeré instituce (jako církev v minulém díle) jsou vykresleny negativně, kdy tentokrát dojde na pohraniční stráž, aby znovu vyvstala otázka rasismu a nenávisti vůči ilegálům. V opozici k institucím pak stojí nečekaně rodina a vedle toho ještě komunity a volnomyšlenkářský život. Po tulácích ze třetí epizody nás totiž máma vlčích bratrů vzala do svého pouštního společenství, kde strávíme taky většinu času.

Kluci s místními obyvateli strávili pár týdnů a hra nás proto tlačí do toho, aby pro nás byli jakože důležití. Ale stejně jako u každé epizody - my jako hráči je známe jenom chvilku. Mezi "našimi známými" se tak objeví párek zestárlých gayů, umělkyně bojující s rakovinou a potom David Madsen z původní hry, aby tu bylo alespoň jedno cameo. Všichni jsou víceméně pojati sympaticky, ale s každým stejně strávíme jednu, maximálně dvě interakce a pak stejně zase mizíme z lokace pryč.

Komunita je zároveň takovým skrytým podvodem na hráče. Nebo respektive takovou poslední možností jak věci zvrátit. Během prvních čtyř epizod jste totiž měli na svého bratra pozitivní nebo naopak negativní vliv a tady dostaneme obrovské množství interakcí, abyste to mohli ještě na poslední chvíli přetočit podle toho, kde chcete Daniela morálně mít. A to podle mě nebyla úplně šťastná volba, protože se tím trochu degraduje váš vliv z celé hry.

Na to, že hru vyvíjelo evropské studio, kdy Evropa má obecně spíše šedý způsob vnímání světa, je hra místy dost černobílá - naši lidé jsou ti dobří a ostatní jsou špatní. Nikdy se nestane, že by byl uvnitř nějaké instituce klaďas a naopak uvnitř přistěhovalecké apod. komunity ten zlý. Finn ze skupiny tuláků je nám taky ukázán, že všechno vlastně myslel dobře a naše postava mu může snadno odpustit. Obecně je dost jednostranný pohled na americkou společnost, kdy se nám hráčům snaží předat liberální myšlení. Ale aspoň se hra zase nebojí dát jasný statement, s čímž mají tvůrci v posledních letech často dost problém a dost bezpečně přešlapují na místě tak, aby náhodou nikoho nenaštvali nebo nikomu neublížili. Tady je ono stanovisko ale jasné a toho si cením.

Všechny čtyři konce jsou jinak typicky hořkosladké. Postavy musí čelit následkům svých činů a proto je čistý happy end nečeká ani v jednom. No nic, opáčko prvních tří her mám za sebou, tak se nyní dám do těch dvou, které jsem vynechal, než vyjde Reunion, kde Max a Chloe znovu spojí síly.

Pro: Tvůrci se nebojí dát jasný statement, čtveřice hořkosladkých konců, scenérie

Proti: Černobílé vidění světa a stereotypizace společnosti, s komunitou strávíme jen jednu epizodu

+3

Life is Strange 2 - Episode 4: Faith

  • PC 70
Road to Reunion: Part 14
 
Všechno, co nefungovalo v předchozích epizodách, se nyní naplno projevilo. Časové skoky, změny lokací i postav... co jsme dostali tentokrát bylo akorát obří klišé, které slouží jako liberální kritika církví a sekt obecně. Sean po konci minulé epizody skončil v nemocnici, kde na jeho uzdravení čeká policie připravená ho zatknout. A protože Sean přišel o oko, dostali tvůrci možnost nepracovat pouze s minoritami, ale i osobami se zdravotním postižením. Na jednu stranu sice byla fajn ukázka toho, jak nesnadný život s jedním okem vlastně je, ale celý úvod dost brzdil samotný děj. A vzhledem k tomu, že jsme v předposledním díle, tak to není vůbec dobře.

Po útěku z nemocnice jsme dostali další rasistické setkání a pak nakonec i kamioňáka, který v tomhle případě subvertoval očekávání a nejednalo se o úchyla, který by chtěl třeba něco na oplátku. No a pak se dostáváme k oné sektě, která je tak klišovitá až to bolí. Reverendka všemi jen manipuluje, v pozadí všeho si jede svoje podvody, na své nepřátelé máchají zbraněmi a člověk si jen říká, jestli je to vůbec ještě hra s hlubšími tématy od DON'T NOD nebo Far Cry 5 od Ubisoftu.

Na scénu tvůrci navíc přivedli mámu, která najednou všeho lituje a chce to napravit. Jediné tření, které může vzniknout je akorát ze strany hráče. Je tedy pouze na vás, jestli ji odpustíte nebo ne. Svým způsobem je takovou Deus Ex Machinou a teoreticky by se děj zcela obešel i bez ní. Z minulé epizody se totiž vrátil Jacob, který byl background postavou a interagovat jste s ním ani vůbec nemuseli. A po událostech na konci čtvrtého dílu se rozhodl vzít Daniela ke své komunitě, dokud mu nedošlo, jakou chybu udělal. De facto je postavou, ke které jako hráči ani pořádně nemáte žádný vztah a tvůrci skrze něj chtěli opět ukázat, jak jsou církve špatné a nemají rády homosexuály.

Nejbizarnější ale na celé epizodě je vztah s Danielem. Napříč všemi díly sledovalo neviditelné počítadlo vaši hodnotu bratrství a morálky. A i když máte v tuhle chvíli hodnotu něco přes 30 (pokud jste dělali všechno správně), Daniel stále věří více fanatické paní a i v závěru neudělá nic, když vás její poskok mlátí do obličeje. Nakonec sice otočí, protože se Sean nevzdává a na bráchu apeluje, ale to proběhne to ve všech případech, ať už máte s bratrem vztah jakýkoliv. Skoro jako kdyby tvůrci zapomněli, že nějaké počítadlo vytvořili. Jediné, co ovlivní je akorát osud reverendky Lisbeth. Sean ale jako kdyby neexistoval.

Pro: Lékařská prohlídka byla fajn ukázkou dané problematiky

Proti: Klišé, epizoda doplácí na tvůrci rozhodnutí, hodnota bratrství zde nemá vůbec vliv

+3

Life is Strange 2 - Episode 3: Wastelands

  • PC 80
Road to Reunion: Part 13 

Po rozvíjení rodinných vztahů v domě prarodičů se malí Mexikánci rozhodli, že si vydělají nějaké peníze. A jelikož mezi epizodami nečekaně potkali dredaté tuláky, s nimiž prohodili pár slov na vánočních trzích v minulém díle, dostali se k drogovému byznysu. Celá epizoda se tak odehrává v prostředí tábora undergroundových utečenců a nelegální marihuanové farmy v lesích. Vztah bratrů je tak trochu v ohrožení, jelikož Sean tráví většinu času se svými novými přáteli, kteří chlastají, fetují a oddávají se nezávaznému sexu.

Konflikty tak tentokrát pramení z toho, že si Sean musí v určitých momentech vybírat mezi rodinou a přáteli/vztahy. Do hry totiž v tuto a pouze tuto epizodu vstupují i romance. Na výběr máte buď mezi dredatým feťákem Finnem nebo dredatou feťačkou Cassidy. Osobnostně jsou vlastně i dost podobní, jen se liší v názorech na některé konkrétní věci v příběhu (heist). Celé je to tak spíše o tom, zda chcete, aby byl Sean hetero, gay... a nebo si řeknete, že vám za to tahle komunita a životní styl nestojí.

Věřím, že mnohým tak kvůli oné komunitě a drogám nemusí tato epizoda úplně sednout. Ostatně jsem to tak při prvním hraní taky měl a u stříhání marihuanových paliček jsem trpěl nejen tím, že mě hra nutila dělat něco, co nechci... ale i tím, o jak debilní QTE minihru vlastně šlo. A že zabírá celkem dost času. Po šesti letech, kdy jsem mezitím potkal spoustu lidí z různých prostředí, mi to vadilo už mnohem méně, ale stále nemůžu říct, že by mi tento svět byl extra sympatický.

Naštěstí to ale trvá jenom jednu epizodu a finále, ke kterému hrdiny dožene zoufalství, je poměrně zdařilé. Příběh ale jinak opět trpí tím, že se jedná o "dobrodružství týdne", kdy po menším časovém skoku máme zase zcela nové prostředí a postavy. A aby alespoň trochu fungovaly, jsou daleko více jednorozměrné. Tuláci jsou ti dobří, drogoví bossové špatní a ještě ke všemu lehce kopírují charaktery z Breaking Bad. Jen místo pervitinu dělají s trávou.

Pro: Náhled do světa specifické komunity

Proti: QTE minihra s trávou, hlavní příběh šel spíše stranou

+4

Life is Strange 2 - Episode 2: Rules

  • PC 80
Road to Reunion: Part 12 

Od podzimního kempování v lese uplynul nějaký ten pátek. Sean a Daniel si našli úkryt a zatímco v okolí napadl sníh, oni zkouší ovládnout nově nabyté schopnosti. Začátek druhého dílu je tak poměrně slušný a to i vzhledem k tomu, co se stane fence Mushroom. Po těchto událostech... a taky kvůli Danielově zdraví se pak ale dvojice přesune k jejich prarodičům, čímž nastává crossover s bonusovou epizodou Captain Spirit. A to je velký plus tohohle příběhu.

Jak jsem vytýkal u minulé epizody (což byla výtka k celému druhému dílu), problém hry je, že většina postav má pouze epizodní roli a to včetně psa, který s hrdiny moc času nepobyl. A právě díky zapojení Chrise, jeho táty a babičky Claire se to malinko mění, jelikož máte více času tyto postavy poznat. S oběma rodinami navíc strávíte i více času, kdy se zaprvé řeší otázka (ne)skrývání a (ne)používání schopností a pak také, jak je to vlastně s matkou malých Mexikánců.

Když ale srovnáme tajemství napříč třemi díly - Rachel z jedničky, Sera z prequelu a Karen z dvojky, je to třetí nejméně zajímavé a je tu jen proto, aby bratři a pak i jejich prarodiče řešili nějaký konflikt. Kdyby postava mámy neexistovala, hádali by se zřejmě jen o porušování pravidel. Roli epizodního sympaťáka si tentokrát odnáší dědeček Stephen, který už od začátku ukazuje empatii a na rozdíl od Claire se vůči vlastní dceři zcela nezablokoval.

Epizoda nám jinak přinesla i dvě minihry v podobě kostek a dědečkových vláčků, což běžné aktivity alespoň trochu osvěžilo. Jen je škoda, že nám tvůrci ukázali, že v domě prarodičů hráli kluci deskovky a my nedostali možnost si to projít spolu s nimi. I kdyby to byla nepovinná 15 minutová sekvence, jako bylo DnD v Before the Storm. Vlastně by to bylo možná i lepší než ony zmíněné kostky.

Pro: Crossover s Captainem Spiritem, dozvídáme se více o rodině, nádherné zimní prostředí

Proti: Rodinný konflikt existuje jen proto, aby měly postavy kromě útěku co řešit

+5

Life is Strange 2 - Episode 1: Roads

  • PC 80
Road to Reunion: Part 11 

Po prvním LiS a prequelu z uměleckého a punkerského prostředí se přesouváme k ještě víc liberálním tématům, která i vzhledem k tomu, co se nyní v USA děje, musejí mezi lidmi celkem rezonovat. Středobodem příběhu je nyní bratrská dvojice Mexičanů - Sean a Daniel. Hned v začátku jim policista zastřelí tátu (vzniknout to dnes, tak střílí ICE) a bráchové jsou nuceni se vydat na cestu přes celou Ameriku. Tím ale rasistická a patrně skrytě protirepublikánská linka nekončí, jelikož se bratři brzy střetnou s redneckem, který má nečekaně poznámky týkající se zdi na hranici právě s Mexikem.

Oproti jedničce se pak hra dočkala dvou obřích změn: nejste to vy, kdo má schopnosti, ale váš bratr. A hra skrze skrytá počítadla sleduje, jakým směrem ho ovlivňujete v otázkách bratrství, morálky, krádeže a místy i dalších směrech, což tentokrát vede k jednomu z až čtyř konců. Druhou změnou je právě ono putování, což s sebou nese jistá pro i proti. Na jednu stranu sice prozkoumáte více různorodějších prostředí, ale taky vedlejší postavy se zase střídají jako na běžícím páse a většina má pouze epizodní roli. To vede k tomu, že si k nikomu nevybudujete takový vztah a jejich charaktery nejsou tak komplexní. I tak se ale může stát, že na vás sem tam někdo zapůsobí, jako třeba Brody v prvním díle. Je to liberál na kolech, jak se patří a z vlastní zkušenosti ví, že život na cestě není jednoduchý, pokud si lidé navzájem občas nepomůžou.

Zmíněná počítadla pak víceméně i prezentují dva hlavní motivy příběhu, tedy bratrské pouto a jak moc necháte negativní vlivy ovlivnit vaši morálku. Takže jak daleko budete ochotni zajít, abyste nemuseli čelit hladu, zimě nebo nebezpečí? Budete na lidi hodní nebo budete lhát, podvádět a žebrat? Budete kouřit, pít a brát drogy nebo toho zdržíte? Stejně jako v minulých hrách je to i tady na vás. A možností máte tentokrát mnohem víc.

Co určitě cením je daleko větší interaktivita s prostředím a bratrem. Daniel pobíhá po okolí, něco okomentuje a vy mu můžete odpovědět na zpátky. Když objeví nějaký předmět nebo vymyslí aktivitu, můžete opět nějak reagovat. Není tedy tak pasivní jako třeba Chloe v prvním LiS, kdy vám dala úkol a pak jen seděla a sama nic nedělala. Sountrack je jinak opět velmi povedený a grafika se (nečekaně) dočkala značného vylepšení, kdy je na přírodu opravdu radost pohledět.

Při prvním hraní před nějakými šesti lety mě dvojka bavila malinko více, ale popravdě jsem na rozdíl od jedničky a prequelu neměl chuť se k ní vůbec vracet. Za mě je určitě méně zapamatovatelná, což může být způsobeno právě i onou rychlou změnou postav a prostředí. A možná také tím, že tu tentokrát nemáme ani žádnou unikátní schopnost, kterou bychom mohli sami využívat.

Pro: Silná univerzální témata, propracovanější systém voleb a interakcí

Proti: Nelze si vytvořit silnější vztah k vedlejším postavám a lokacím

+5

The Awesome Adventures of Captain Spirit

  • PC 70
Road to Reunion: Part 10 

Captain Spirit je tím, čím mohla být bonusová epizoda Farewell - jednoduché dobrodružství využívající naplno sílu dětské představivosti. Hra přitom už od začátku hezky subvertuje vaše očekávání, jelikož stále čekáte, že Chris bude mít schopnosti, ale vše je jenom v jeho hlavě. Svým způsobem je tahle epizodka navíc nedějová. Máme tu jedno obyčejné sobotní dopoledne, kdy si synek hraje, zatímco jeho táta kouká na televizi a kromě aktivit spojených s vaší superhrdinskou personou ještě můžete v domě uklidit nebo vyvést nějakou lumpárnu.

V pozadí toho všeho je ale skrytá psychologie postav a vztah otce a syna. Rodina totiž přišla o matku a táta se utápí v alkoholu a byť nechce, tak občas Chrisovi způsobí nějakou tu modřinu. A protože se o klučinu sousedi bojí, dávají si na jejich domácnost a tátův alkoholismus pozor.

A jelikož se jedná o bonusovou epizodu, která je akorát teaserem na LiS 2, dojde i na možnost převést vaše volby do další hry. Tentokrát na to šli tvůrci však jinak a hlavní příběh lehce ovlivníme z pohledu vedlejší postavy. Závěr je pak už přímým pojítkem s dvojkou, kdy opět dojde na otázku zda Chris náhodou nemá schopnosti, což však potom Life is Strange 2 záhy vyvrátí.

Pro: Práce s dětskou představivostí, složitá témata očima dítěte

Proti: Ovlivnění v LiS2 jsou spíše jen kosmetické

+10

Life is Strange - Episode 5: Polarized

  • PC 85
Road to Reunion: Part 9 

"You never did hear much in my class... if you had, you might have seen all this coming." 

Pátá epizoda ve velkém uzavírá vše, co rozjely díly předchozí a sama začíná na pěkně pekelném místě. Zažít Dark Room z pozice oběti nebylo příjemné napoprvé a ani v žádném z dalších playthrough. Samotný padouch je navíc skvěle psychologicky prokreslený a jak to už u takových magorů bývá, snaží se své činy nějak ospravedlnit (snaha zachytit čirou nevinnost). Už od první scény vás tak finále nenechá vydechnout a neodpočinete si až dokud nedojdete k majáku za úderu ničivého tornáda, stejně jako ve vizi z prvního dílu.

Scény z reality za mě fungují opravdu skvěle a to ať už právě v úvodu nebo později při cestě skrz zničené Arcadia Bay. Kde ale podle mě epizoda trochu selhává je až přílišné cestování časem skrze fotky, vznik mnoha alternativních realit a za mě nejhorší jsou pak snové sekvence. Ty jsou něčem dost podobné třeba sérii Batman: Arkham, kdy vezmete známé lokace a postavy a čelíte jim v tak trochu zvrácené podobě. Jenže tyhle rádoby stealth nebo puzzle pasáže podle mě nikdy nejde uchopit úplně správně a mučí tak nejen protagonistu příběhu, ale i hráče, protože jsou nuceným natahováním před pokračováním hlavního děje.

Na jednu stranu musela Max čelit tomu, že hrátky s časem vlastně všechno pokazí, ale zrovna tenhle klišé způsob za mě nefungoval snad v žádné hře, která mi prošla rukama. Co se ale tvůrcům podařilo je samotný závěr. Byť obě možnosti tak trochu anulují vše, co jste jako hráči udělali, tak dávají smysl. Tak co to bude, bae nebo bay?

Možnost A: Obětovat Chloe a zachránit město je logická volba. Příběh nám několikrát řekl, že modrovlasá punkerka žije svůj Nezvratný osud a časoprostor vám to dává sežrat. Chcete změnit chod času? Ponesete si následky. Tím, že Max vrátí čas a zabrání tak svému hraní s předivem času ale nevyruší spirituální cestu, kterou si prošla. Díky tomu všemu dospěla a je připravena jít v životě dál.

Možnost B: Obětovat město a zachránit Chloe je volba srdce. Nám hráčům se to snadno říká, sedíme za monitorem a nestojíme psychicky v prdeli s tornádem v zádech, kdy se musíme rozhodnout, zda zabijeme nejdůležitější osobu v našem životě. Kdybychom byli v takovéto situaci... doopravdy... volili bychom hlavou nebo srdcem? V této volbě navíc vše, co jsme udělali, skutečně proběhlo. A my s tím musíme žít. Se všemi následky našich voleb... i tou poslední. Max navíc "cheatovala" celý týden, tak buď to přijme, jak to je... no a nebo zmáčkne naposled reset button a vyhne se své malé "dohodě s Ďáblem" - tedy něco za něco.

Žádná z voleb tak ve výsledku není správná ani špatná. Je to jen o tom, jaký druh logiky upřednostňujeme. No a protože jsem stejně jako Max INFP (introvert intuitivní CÍTÍCÍ vnímající), beru vždycky možnost B. Tedy první srdce a až potom hlava.

Pro: Psycho začátek, úderné finále

Proti: Snové sekvence a hrátky s mnohovesmírem

+8

Life is Strange - Episode 4: Dark Room

  • PC 90
Road to Reunion: Part 8 

"I could frame any one of you in a dark corner, and capture you in a moment of desperation."  

Miluju, když příběhy v prvních minutách prozradí hlavní twist, ale dojde vám to až když si k nim jednoho dne sednete znovu. A LiS je jedním z těch titulů, kde se to povedlo... ke všemu ještě navíc v dialogu, který jede v pozadí a můžete ho i snadno přeskočit. Fakt skvělá práce.

Čtvrtá epizoda jinak navazuje přesně tam, kde skončila ta minulá, tedy v alternativní realitě, kde nějakou tu chvíli pobudeme a jsme nuceni čelit nástrahám našich čas ovládajících schopností. S každou obdobnou výzvou si tak Max stále více uvědomuje, že to není hra (kdyby jen věděla :P) a čím blíže je navíc vyřešení případu Rachel, tím serióznější nabírá tvář.

Když jsem hru hrál poprvé, bylo pro mě odhalení na farmě neskutečně psycho. A to jsem v tu chvíli ještě nevěděl, že psychopat Nathan nejedná sám, ale má mentora. A v momentě, kdy atmosféra zhoustla, tvůrci navíc přitlačili i v morálních dilematech, ať už se jednalo o eutanázii, varování Victorie nebo možnost zabít Franka. Hezky si tvůrci pohráli i s párty, která měla skvělé vizuální efekty... byť legendární DJ Doom mohl s taneční hudbou trošku přitvrdit. Když už konec světa, tak pořádně!

Cením ale, že tvůrci odhalili veškeré zvraty a tajemství už v předposledním díle, aby se pak finále mohlo naplno zaměřit na ničivé tornádo a poslední konfrontaci s padouchem.

Pro: Z příběhu se stalo řádné psycho, minihra s nástěnkou, závěr

Proti: Max by vše vyřešila i bez pomoci Chloe, která nic nedělá

+7

Life is Strange - Episode 3: Chaos Theory

  • PC 85
Road to Reunion: Part 7 

Life is Strange jde na všechno pomalu a nikam nespěchá. Jako život sám. Třetí díl tak po nabitém finále předchozí epizody opět zvolnil tempo, kdy nás sice hned ze startu čeká vloupačka, ale žádnou větší akci nečekejte. Vyhrabané dokumenty vám přitom dají další indicie k osudu Rachel, byť si na odhalení musí hráči ještě počkat. Celá noční akce na škole včetně bazénu je ale typickou epizodkou studentské rebelie a během toho všeho si Max nadále buduje s Chloe vztah a (ne)nechá se jí kazit.

Hezky se nám rozvíjí i Chloein rodinný život, ať už s Joyce, Davidem nebo zesnulým otcem Williamem, kdy jsme dostali flashback ze stejného dne jako je bonusová (a za mě zbytečná) epizoda Farewell. Hlavní point příběhu však tentokrát spočívá v posunutí hranic schopnosti Max, což se nám ukázalo nejen během vloupačky, ale i v závěru, kdy může cestovat časem pomocí fotografií a měnit tak celá desetiletí. S tím opět souvisí čelení následků svých činů a rozhodnutí, o čemž je pak nečekaně začátek čtvrtého dílu.

Před rozuzlením epizody tu máme ještě comeback Franka, který se konečně začal vybarvovat a odhalily se i jeho vazby na další z důležitých postav. Akorát je škoda, že tvůrci nebyli malinko originálnější, protože ne všechny informace člověk získá pouze tím, že se někam vkrade a prohledá každou skříňku nebo dokument. Slovy klasika: "Kdybych dostal čtvrťák pokaždé, když se někam vloupám kvůli informacím... měl bych dva čtvrťáky. Což není moc, ale je divné, že se to stalo dvakrát." 

Pro: Atmosféra, složité morální volby, práce se schopnostmi

Proti: Jedna vloupačka by stačila

+8

Life is Strange - Episode 2: Out of Time

  • PC 85
Road to Reunion: Part 6 

Zatímco první epizoda nás vhodila do víru otázek a mystéria, druhá maličko zpomalila, abychom měli možnost vybudovat si vztah s Chloe. Ta je pro Max takovým čertíkem na rameni, jelikož ji neustále tlačí do rozhodnutí na hraně zákona nebo chce využívat její schopnosti pro vlastní pobavení. Vedle toho se ale pasuje i do hlavní role Nezvratného osudu, kdy se nechá zabít pomalu každou blbostí a vy jí musíte udržet naživu.

Chloe však není jedinou postavou, kolem které se epizoda točí. Número dos tohoto příběhu je Kate, s níž jsou spojená témata šikany, obtěžování a pokusu o sebevraždu. A o to silnější epizoda je, pokud jste něčím z toho sami prošli, ať už ze strany oběti nebo blízkého oběti. Celý díl se tak pomalinku buduje až k silnému finále, během kterého se na schopnosti spoléhat nemůžete a vše vychází jen z vaší empatie (a malinko toho, jak moc jste bylo vlezlí a šmejdili okolo).

Nejslabší částí epizody je ale rozhodně vrakoviště. Chloe vám při vstupu do lokace zadá hloupý fetch quest a sama za celou dobu neudělá vůbec nic. Na jednu stranu bylo rozumné dát do příběhu scénu, která prozkoumá limity nadužívání vašich schopností, ale dalo se to zvládnout i lépe. Pak přijde scéna s vlakem, jež posloužila i jako dramatický teaser na celý druhý díl. A ve finále jde vlastně o naprostou hloupost, která se řeší dramaticky jen proto, že si to tak tvůrci přáli.

Pro: Práce se složitými lidskými tématy

Proti: Pasáže na vrakovišti, Chloe je místy nesympatická

+9

Life is Strange - Episode 1: Chrysalis

  • PC 90
Road to Reunion: Part 5 

Pamatuji si, jak byl rok 2015, Life is Strange poprvé vyšlo, já byl na střední a hra mě absolutně okouzlila. Nejen tím, jak posunula vyprávění interaktivních filmů, ale i hrátkami s časem nebo samotnými postavami. Sám jsem totiž stejně jako Max INFP a ať už jsem chtěl nebo ne, v mém životě se dříve či později objevily obdobné figury (např. pan Jefferson), se kterými se potýkala i samotná protagonistka příběhu. Je to snad tím, že jsem na střední studoval grafiku a fotografii a na vysoké následně literaturu a scenáristiku? Možná.

LiS byl spolu s Městečkem záhad pravděpodobně i první titul, který mě zasvětil do onoho stále populárnějšího mysteriózního žánru "v malém městečku v horách se začnou dít divné věci a někdo záhadně zmizí". Až zpětně jsem se tak dostal k zakladateli žánru Twin Peaks (který položil i základní kámen pro pomalý styl vyprávění s kamerou zaměřenou na všechny obyvatele města) a následně i dalším odnožím jako jsou Alan Wake nebo seriály Stranger Things a Dark.

Z celého LiS patří první epizoda obecně mezi moje nejoblíbenější. Bez kvalitního "pilotu" totiž dobrý příběh neodstartujete. Chrystalis na vás ale hned vrhá tajemství, zajímavé nebo pro hry i na tu dobu netypické postavy. Na schopnost ovládat čas také moc dlouho čekat nemusíte a hned dostanete i hřiště, kde ji můžete vyzkoušet a zároveň tak poznat i jednotlivé spolužáky.

Schopnost však není spojená jen s blížící se apokalypsou, ale i tématem dospívání. Kolikrát jste si v životě přáli vrátit čas o pár minut zpátky, abyste nemuseli říct nějakou blbost a čelit tak následkům vašich rozhodnutí? Max jakožto správná introvertka je totiž sociální troglodyt a právě díky schopnosti vracet čas se pomalými krůčky stává školní hvězdou (plus je využívá i na hlouposti typu: něco mi spadlo pod ledničku a nechce se mi hledat něco dlouhého). Ze všeho se ale "vycheatovat" nedá a i jí to začne postupně docházet, kdy ztratí trochu nevinnosti a vykročí vstříc dospělému životu.

Pochválit pak musím i audiovizuál, kdy má hra zaprvé svou úžasnou stylizaci a pak naprosto dokonalý soundtrack. Prequel se pak grafiku pochopitelně pokusil napodobit, ale Unity je pořád trochu "slabší" engine než Unreal, takže i přes obdobný vizuál působí originál pořád hezčeji. Za vinu to ale studiu dávat nemůžu, jelikož předtím dělalo mobilní hry, tak sáhlo po enginu, se kterým mělo zkušenosti.

Pro: Hrátky s časem, postavy, tajemno, soundtrack

Proti: Občas nelogické avšak "adventurní" chování postavy

+10

Life is Strange: Before the Storm - Episode 3: Hell Is Empty

  • PC 80
Road to Reunion: Part 4 

Postupně odhalovaná zápletka kolem rodiny Rachel dosáhla svého konce a cestou na sebe nabalila ještě několik tragických momentů. Nejen, že se spojily obě důležité linky (Sera a Damon), ale epizoda nám přinesla i témata drogové závislosti nebo stalkingu. Vidíme také, kam až jsou lidé pro své cíle ochotni zajít a netýká se to pouze dvojice protagonistek, ale i ostatních postav, se kterými interagují.

Na základě vašich rozhodnutí v předchozích epizodách si navíc můžete opět zahrát DnD, kdy je tato kampaň možná ještě o něco komičtější než posledně. Vedle toho se pak naplno vybarvila postava Elliota, který je mi extrémně nesympatický při každém playthrough a to zejména právě kvůli jeho obsesivní posedlosti Chloe, která vyvrcholí konfliktem v domě Rachel.

Ve srovnání s minulou epizodou je pak tahle o něco slabší. Z části je to možná i proto, že s Rachel trávíme o něco méně času, byť se jí příběh stále neodmyslitelně týká. Jako vyvrcholení ale pořád skvěle funguje, kdy máte stejně jako v původním LiS na výběr ze dvou konců. Obecně si myslím, že Before the Storm originál značně zlepšuje, zejména pokud si prequel zahrajete jako první. A to hlavně z důvodů, které jsem uvedl v předchozích komentářích - tedy že si k postavě Rachel jako hráči vytvoříte vztah a máte větší motivaci pátrat po jejím osudu. Vedle toho pak i více chápete motivace nebo vztahy jiných postav (např. Frank, David, Nathan), které jsou zase o něco komplexnější.

Kde by pak bylo třeba malinko přidat je postava Sery. V prvních dvou epizodách téměř nefiguruje a je enigmatickou silou, o které se snažíme zjistit malinko víc. Odpovědi dostaneme hned na začátku finálního dílu, pak s ní máme pokec v závěru (kde jeden z konců získáte pouze při konkrétních dialogových volbách a pak kromě toho ještě jedné volby u Rachel) a to je vše. Nemáme možnost jí nějak hlouběji poznat, většinu informací dostaneme pouze zprostředkovaně a vše je jenom o to, zda dáme Rachel to co chce nebo jí před tím ochráníme. I vzhledem k možnosti volby pak bohužel nemůžeme sledovat žádnou větší interakci obou postav a víc nám série už ani neřekne. Ve finále by se dalo říct, že Sera není ani postavou jako spíše MacGuffinem, který nám má pouze ukázat, jak psychologicky složitá osobnost Rachel vlastně je. Tedy klasická fráze: cesta je důležitější než cíl.

Určitě jde o jeden z mála prequelů, který není pouze ždímačkou peněz, ale skutečně přináší i jisté odpovědi. A stejně jako se tvůrci u LiS velmi silně inspirovali seriálem Twin Peaks, tak tohle je zcela jasný Fire Walk with Me (odtud i název kapely Firewalk). Ve srovnání s filmem mi ale Before the Storm přijde opravdu smysluplný a neukazuje nám pouze věci o kterých jsme slyšeli. Máme tu nové dějové linky, nové postavy a co je nejdůležitější - na rozdíl od FWwM nám nevyspoileruje hlavní twisty originálního díla.

Pro: Překvapivé a emocionální momenty, další várka DnD

Proti: Stejně jako u předchozích dvou epizod - snové sekvence a Elliot

+5

Life is Strange: Before the Storm - Episode 2: Brave New World

  • PC 85
Road to Reunion: Part 3 

První část prequelu LiS se zaměřila zejména na vybudování vztahu s Rachel a tak bylo na čase, aby druhá šlápla na plyn a rozhýbala jednotlivé dějové linky, které jsou však ve skrytu všechny provázané. Když pomineme školní a rodinný život Chloe, což je jen předehra k původní hře, tak tu máme linku s drogovými dealery a drama kolem Rachel a jejího táty. A v obou případech to tvůrci zvládli na jedničku.

Epizoda přitom začíná velmi silně - ve Wellsově ředitelně, kde se řeší záškoláctví z minulé epizody. A je to taky jeden z momentů, kdy Rachel ukázala, jak má všechny omotané kolem prstu a je skvělým sociálním chameleonem nebo zrcadlem pro lidi kolem sebe (což jen podporuje ony teorie o jejím možném BPD). A v následujících scénách to jenom pokračuje.

Vrcholem epizody je inscenace Shakespearovy Bouře, která je za mě jeho nejlepším dílem a je dokonalou kulminací všeho, co za svůj život napsal. (Pokud někdy budete mít možnost vidět moderní ztvárnění na Shakespearovských slavnostech s Prachařem a Kassaiem, tak směle do toho!) Symboliku hry přitom tvůrci používají pro vyjádření vztahů mezi hlavními postavami (i proto se staneme součástí inscenace) a taky tím podporují onen podtitul prequelu Before the Storm, tedy než dorazí ona opravdová bouře, která má sílu zničit celé Arcadia Bay.

Jediné slabší momenty jsou za mě snové sekvence s Williamem (ty se za mě k postavě Chloe tolik nehodí) a momenty v rezidenci rodičů Rachel před samotnou večeří, kde jen chodíte od mámy k tátovi a od skříňky ke skříňce, abyste nachystali nádobí. Karty před finální epizodou jsou jinak rozdány a i skrze náznaky, dokumenty nebo emaily lze pomalu odtušit, kam se budou vyvíjet osudy i některých vedlejších postav.

Pro: Silné lidské momenty, Shakespearova Bouře, intenzivní úvod

Proti: Opět snové sekvence s tátou

+6

Life is Strange: Before the Storm - Episode 1: Awake

  • PC 80
Road to Reunion: Part 2 

Life is Strange si lidi získal svým osobním a zároveň mysteriózním příběhem, který doplnily hrátky s časem. I vzhledem k původní látce nemohl jít prequel zcela stejnou cestou, ale minimálně onu osobní linii si zachoval a vlastně jí i posunul na další úroveň. Místo tiché INFP nerdky Max jsme dostali do rukou punkerku Chloe, která mnohým dala možnost prožít si rebelii, kterou sami nezažili nebo si na ní třeba kvůli svým osobnostním rysům ani netroufli.

Středobodem celého příběhu je vztah Chloe a Rachel, která je takovým Godotem originálu. Slyšíme o ní, čekáme na ní, ale stále nepřichází. Její uvedení na scénu vlastně i posouvá původní LiS na další úroveň, protože jako hráči/diváci reálně chceme vědět, kam se postava poděla. Ano, Max jí sice neznala a hráč tak měl možnost se o ní dozvídat spolu s ní... ale na druhou stranu, když si k ní vytvoříte vztah (ať už jakýkoliv), budete mít větší motivaci pátrat po jejím osudu.

Rachel je přitom dosti komplexní postavou a dost možná i chodícím balíčkem poruch osobnosti od narcismu po špetku BPD, které by vysvětlovaly její magickou a pohlcující auru (kterou hraničáři i narcisové dost často mají). Je krásná, chytrá, nadaná a populární ve všech skupinách od šprtů přes sígry až po školní elitu. A spolu s Chloe máme možnost ji vidět ze všech úhlů. V tom dobrém i zlém.

Sama Chloe přitom není dokonalá, což ukázal už originál. Autority jí nic neříkají a pokud jsou v něčem drogy, párty nebo ohýbání pravidel, můžete počítat s tím, že vám to slečna odkýve. Tím, že hrajeme právě za tuto rebelku, poskytlo tvůrcům přijít s novou backtalk mechanikou, kdy v argumentech používáte slova vašich rivalů proti nim. A neskončíte, dokud nezavřou hubu a vy nedosáhnete svých cílů.

První epizoda prequelu je krásně rozjezdová a musím říct, že obsahuje pár z mých nejoblíbenějších momentů v sérii - (dobrovolný) DnD session s Mikeym a Steph a dvě pravdy a jednu lež s Rachel. Samotný úvod s koncertem v opuštěné pile je také skvělý a je přesně místem, kde byste Chloe čekali. Rodinné drama týkající se rodiny Rachel zde tvůrci také hezky nastínili a připravili si velmi dobrou půdu pro to, co nás čeká v následujících dvou částech.

Pro: Obohacení originálu skrze postavu Rachel, příběh, DnD, backtalk mechanika

Proti: Elliot, snové sekvence s tátou

+6

Life is Strange: Before the Storm - Farewell

  • PC 65
Road to Reunion: Part 1 

Life is Strange patří dlouhá léta mezi mé nejoblíbenější série a před novým zakončením příběhu Max a Chloe jsem se tak rozhodl si dát opáčko. Začal jsem proto bonusovou epizodou prequelu, která je sama o sobě vlastně dalším prequelem. Ale nemůžu říct, že by byl kdovíjak přínosný nebo zábavný. Zatímco samotný Before the Storm rozvíjí chybějící dílek skládačky v podobě vztahu Chloe a Rachel, Farewell nám ukazuje něco, o čem v obou hrách slyšíte a dokonce se v jednom z flashbacků vydáte do téhož dne, akorát o pár hodin předtím.

Hrdinky jsou v příběhu tedy dětmi a vidíme jejich poslední okamžiky před tím, než se jejich cesty rozdělí. Pokud jste ale hráli původní hru i prequel, tak vás tu až na pirátské dobrodružství vlastně nic nepřekvapí. V něčem je to tak podobné jako filmový Solo: Star Wars Story, ve kterém Han během pár dní získal svůj blaster, Falcona, potkal Chewieho, Landa a udělal svůj rekord na Kessel Runu.

V krátkém okamžiku tak Chloe přijde o svého otce i nejlepší kamarádku a ke všemu ještě řeší průser na škole. Jasně, tohle se v životě děje běžně: když se něco posere, tak se to posere pořádně, život vás nešetří a jenom se to nabaluje... (sám jsem zažil, kdy se takhle posralo několik věcí najednou) přesto je ale epizoda nevyužitým potenciálem, kdy nám mohla ukázat něco, o čem jsme až tolik informací neměli. Třeba ještě víc prohloubit vztah mezi Chloe, Max a Williamem, když už se původní prequel zaměřoval právě na Rachel.

Taky beru, že postavy nemají žádné speciální schopnosti, ale zase na druhou stranu mohli tvůrci pracovat třeba se silou dětské představivosti, jako tomu bylo částečně i v The Awesome Adventures of Captain Spirit, který je propojený s druhým dílem. V pohodě to tak mohlo být jednoduché a bezstarostné pirátské dobrodružství na obdobné bázi, akorát s přítomným Williamem. Takhle je to ale víceméně zbytečná vsuvka, kde sice prožijete důležité trauma ze života obou hrdinek, ale člověk si stejně řekne, že ne všechno musí být nutně ukázáno na kameru.

Pro: Dětství Chloe a Max

Proti: Délka, žádné významné rozšíření příběhu, pouze jedna nová lokace (půda)

+5

Slay the Princess

  • PC 85
The Stanley Parable, ale jako hororová vizuální novela o věčně se opakujícím cyklu života a smrti? Ano, prosím! Podobností mezi tituly přitom není málo. Oproti jiným vizuálním novelám je totiž tato plně dabovaná a má zároveň podobně jako Stanley vypravěče, který komentuje každý váš krok a brblá, když se rozhodnete vydat se zcela jinou cestou nebo jej neposlechnete. Každé vaše rozhodnutí má také nějaký vliv a je jedno, zda se jedná o dialog, volbu cesty nebo zda něco uděláte nebo neuděláte. Hra má široké množství cest a několik konců, kdy některých docílíte pouze velmi specifickými volbami.

A pak je tu ono pro Stanleyho typické téma existencialismu. A to nejen onou svobodou volby, ale i tím, jak hra pracuje s následky vašich činů. Například tím, jak se mění svět, postavy a také jaké hlasy vás pronásledují při vaší cestě. Budete paranoik? Skeptik? Nebo oportunista? A záleží vám na vašich vnitřních hlasech nebo je vám jedno, že zemřou? A jak se k vlastní smrti stavíte vy?

Slay the Princess prozkoumá řadu otázek a to zejména skrze momenty lásky a násilí, které si s princeznou dáváte. Přeci jen... jste na cestě lesem a na konci té cesty je chatrč. A ve sklepe té chatrče je Princezna. A vy jste tady, aby jste jí zabili.

Uděláte to? Nebo jí osvobodíte? Necháte uvězněnou?

Volba je jen na vás. A skrze vaše volby můžete sami reflektovat otázku: Kdo vlastně jsem?

Pro: Velké množství cest, plně dabované, k zamyšlení

Proti: Občas mi chyběly možnosti volby nebo dialogy, které mi v daný moment přišly logické

+6

Dispatch

  • PC 85
Superhero fatigue? Spíše nedostatek kvalitních příběhů v tomhle žánru. A videoherní průmysl nám v posledních letech ukazuje (např. Midnight Suns, Arkham Shadow, Spider-Man), že když máte volnější ruku, dokážete pořád příjemně překvapit. A Dispatch je stejný příklad. Projekt vznikal v rukách veteránů interaktivních filmů a ve finálních fázích projektu jim dopomohl ještě tým z Critical Role, z nichž někteří i dabovali pár hlavních postav (Matthew Mercer, Laura Bailey, Travis Willingham a další pak v rolích vedlejších).

Premisa je přitom celkem originální. Hrdina přišel o své "schopnosti" a tak se z něj stal dispečer v hrdinském centru, který posílá rehabilitované padouchy na mise, aby prokázali svou hodnotu. Hned jsem si přitom vzpomněl na film Spider-Man: Homecoming, kde se Spideyho dispečerem a "guyem in the chair" stal Ned Leeds až jsem si říkal, zda celý projekt nevznikl na základě tohoto vtipného momentu.

Příběh sám o sobě je velmi lidský a má hloubku. Postavy jsou zajímavé a každý má svůj moment, ve kterém zazáří. Tvůrci se přitom nebojí pracovat s humorem (hodně typickým právě pro Critical Role), šokujícími momenty a také menšími tabu (nahý superpadouch s pérem). Není to přitom o tom ukázat nám zlého Supermana apod., jak to dělali třeba The Boys, kdy byla snaha subvertovat superhrdinský žánr, když o něj začal upadat zájem. Dispatch se celou dobu drží toho, co dělalo superhrdiny tím, čím jsou - naděje, odpuštění a vykoupení. Jen je to směřované na dospělejší publikum.

Ve hře sice máte možnost být spíše hrdina nebo antihrdina a tedy se rozhodovat zda zabíjet, ubližovat a škodit nebo spíše naopak, ale v jádru jsou ony myšlenky stále stejné a je na vás, zda se jim poddáte nebo ne. Ve hře pak máte na výběr i ze dvou romancí: milé a dobrácké Blond Blazer, která si však není jistá svým pravým já (Fiona moment byl skvělý!) a Invisigal, která je zase ztělesněním "I can fix her". Pro druhou jmenovanou jste ve hře zároveň i mentorem a vaše rozhodnutí povedou k tomu, zda se jako rehabilitovaná padouška opravdu napraví nebo se poddá starým způsobům.

Jako u jiných interaktivních filmů tak neustále čelíte svým volbám... respektive spíše iluzím voleb, jelikož většinou ovlivní jen podobu cutscény v jednom detailu nebo zda bude další den nějaký hrdina k dispozici nebo se na vás vykašle nějaký jiný. Scénář je ale velmi kvalitní a je vlastně škoda, že si tvůrci nevěřili a vystřihli další romantické a sexuální scény, protože by hře naopak dodaly ještě větší hloubku. Po vydání si to ale sami uvědomují (i kvůli množství fanfikcí atd., co fanoušci vytváří) a buď se jednoho dne dočkáme Directors Cutu nebo se to naplno projeví až v potenciální dvojce (případně dostaneme obojí).

Když už ale nemůže chodit po místnostech a vybíráte si jen z dialogových možností, tak se tvůrci rozhodli osvěžit titul minihrami a QTE (které lze naštěstí vypnout, děkuji!). Jednou z miniher je hackování, kdy musíte projít menším puzzlem a pak je tu ono dispečerství. Během něj vysíláte jednotlivé hrdiny na mise a zvažujete jejich silné a slabé stránky, případně jak rychle se umí pohybovat. Jediným mínusem této minihry je za mě prvek náhody, kdy i při úspěšnosti třeba 84 % můžete selhat, protože to zrovna trefí část grafu lehce mimo vaše síly. Pak je tu ještě prvek toho, že na některé mise nesmíte poslat hrdinu s příliš vysokou silou. V pohodě by to za mě bylo, kdyby to hráče naučili už třeba v první nebo druhé epizodě... ale hrdiny si mezitím vylepšujete a může se stát, že automaticky selžete, protože nemáte nikoho, kdo by byl schopný misi splnit. Jenže pokud se nepletu, tak tohle ztížení přišlo až ve čtvrté nebo páté epizodě.

Pokud bude další díl nebo fantasy titul ze světa DnD od Critical Role na stejné úrovni, máme se opravdu na co těšit. Sice by možná neuškodila malinko větší interaktivita, víc voleb nebo pár zajímavějších miniher navíc, ale to jsou jen moje osobní preference. V rámci žánru je to jinak kvalitka, která si rozhodně zaslouží chválu a pozornost, kterou sklízí. A uvidíme, třeba se sérii zadaří i mimo videohry, když se chystá seriál a pravděpodobně i nějaká ta deskovka.

Pro: Příběh, postavy, humor, vizuál, Pound Cake song

Proti: Škoda vystřiženého romantického obsahu, prvek náhody

+11

Blacksad: Under the Skin

  • PC 70
Blacksad patří mezi klenoty evropského komiksu a je popravdě škoda, že jsme se nedočkali filmu, který byl chvíli ve vývoji. Nečekaně se však noirový kocour vynořil na poli videoher a navíc s novým případem, aby to neměli čtenáři tak jednoduché. Titul jsem měl v hledáčku už nějaký ten pátek, ale kvůli negativním ohlasům na gameplay jsem ho až do dnešního dne odkládal. A byť je ovládání něco opravdu otřesného, hru jsem si díky příběhu, postavám a celkové atmosféře užil.

V první řadě je třeba říct, že se nejedná o detektivní hru v pravém slova smyslu. Ano, pořád hrajete za detektiva, ale není to jako například v hrách o Sherlocku Holmesovi nebo L. A. Noire, kde můžete díky špatné dedukci chybně obvinit podezřelého, který vraždu nespáchal. Blacksad je více interaktivním filmem, kde jde více o vztahy s postavami a jednání v krizových situacích, zatímco je vše zasazené do jednoho z kočičákových případů. Máte zde však několik proměnných a ty vás mohou dovést až do jednoho z šesti konců. V nich vždy správně rozlousknete případ, ale vaše činy ovlivní osudy dvou žen. A mezitím můžete jako například v Life is Strange ovlivnit i životy dalších lidí, které potkáte.

Celý případ točící se kolem sportu je velmi dobře zpracovaný a připravit se můžete i na několik zvratů, které vás překvapí. Identitu vraha sice budete patrně tušit už od jeho prvních scén, ale v tomhle případě si myslím, že klišé opravdu dobře funguje a vše krásně zapadá na své místo. Postavy jsou zajímavé a pokud jste četli komiksy, můžete se těšit i na několik oblíbenců. Vše navíc provází i skvělý humor, nějaká ta šokující smrt... a možná i právě ta vaše, když si nedáte pozor a připravíte detektiva o jeden z jeho devíti životů.

Jak ale vlastně tvůrci pracují s oním detektivním prvkem? Prozkoumáváte okolí, vedete dialogy a Blacksad si postupně ukládá informace do svého paláce mysli. A v něm jednotlivá vodítka spojíte a vyvodíte z nich nové informace. Uděláte chybu? Nevadí, nic se nestane. Pak tu ještě máte deníček s detaily k jednotlivým postavám, ale ten je vám vlastně i celkem k ničemu, protože jej stejně můžete otevírat pouze mezi dialogy a ne během nich. Na určitých místech ještě můžete využít své smysly... ale tam jen přiblížíte kolečko a detektiv vám poví, co vidí, cítí nebo slyší.

A je to ovládání opravdu tak špatné? Bohužel. Pokud hrajete na PC, tak vás už v menu překvapí, že snad ani nejde změnit keybinding. Kamera je statická a nemůžete s ní nijak otáčet, chůze je nemotorná a pomalá a na objekty musíte s postavou přímo koukat, abyste s nimi mohli interagovat. A to je někdy peklo... zejména v pasáži s baterkou. Ke všemu můžete sbírat i collectibles... jenže pár z nich je zabugovaných a vzít je ani nejde. No a pak jsou tu QTE (mor herního průmyslu), které se často objeví ve chvílích, kdy je vážně nečekáte a ještě tlačítko bliká na specifickém místě, že jej můžete i přehlédnout.

Nebýt ovládání, dal bych Blacksadovi klidně i 80 %, ale není to film ani komiks... je to hra a musí se tak brát v potaz i celkové technické zpracování. A to se vážně nepovedlo. Na druhou stranu mě ale děj opravdu pohltil, postavy mě bavily a jednou si to dám třeba i znovu, abych docílil jiného konce. Aspoň už i budu přesně vědět, do jak technicky zmršeného titulu vlastně půjdu. Kvalitních noirovek je přeci jen docela málo a minimálně tedy tím dějem to Blacksad splňuje na jedničku.

Pro: Příběh, postavy, atmosféra, hudba, humor

Proti: Ovládání, kamera, QTE, nemožnost posbírat kvůli bugům všechny kartičky

+9

Prey

  • PC 80
Miluju, když vám tvůrci dají svět, ve kterém máte vícero možností, jak dosáhnout svých cílů. A studio Arkane jsou v tomhle mistři oboru. Ať už série Dishonored, novější Deathloop nebo retrovka Dark Messiah s tímhle přístupem vždy pracovaly a Prey si s tím hraje možná ještě o něco více. Sám bych hru popsal jako něco mezi Deus Exem (Neuromody jsou jako augumentace), Subnauticou (crafting systém) a třetím Mass Effectem (Typhoni mi něčím připomínali vojáky od Smrťáků, první jste z nich posraní a postupně se učíte, jak na ně vyzrát). Celou dobu je tak na vás, zda budete hru hrát na stealth, střílečku, zda budete využívat prostředí i jaký bude váš morální kompas nebo jakým schopnostem (lidské/typhonské) dáte přednost.

Vhozeni jste do ohromného a místy klaustrofobického labyrintu v podobě vesmírné stanice. Tu tvůrci navíc promysleli do detailu, aby bylo uvěřitelné, že je na ní někdo schopen žít a fungovat. A v koridorech této stanice (popřípadě ve vesmíru kolem ní) se budete pohybovat, abyste vyřešili malilinkatý problém s invazí emzáků, kteří se umí měnit v obyčejné objekty kolem vás nebo mají elektrické, pyrokinetické, telepatické a popřípadě i jiné schopnosti.

Hra vás přitom nevede úplně za ručičku. Máte oblasti, kam vás vedou úkoly, ale nic vám nebrání v tom jít na úplně opačný konec stanice, vybrakovat tam všechny věci a teprve potom jít směrem k cíli. A když náhodou nemáte přístupový kód nebo tak, najdete jiný způsob, jak se do místnosti dostat. A někdy musíte být opravdu kreativní. Hra vám přitom v ničem nebrání. Jako u zmíněného Deus Exu. Chcete na sebe naskládat nábytek, abyste si vyrobili věž a vyskákali do patra, kam nemáte přístup? Žádný problém! Vidíte na tlačítko, ale nedosáhnete na něj? Střelte do něj dětskou kuší!

Co se týče příběhu, tak za sebe mohu říct, že má hra určitě jeden z nejlepších prologů, jaké jsem ve hrách zažil. Něčím vás šokuje a něčím zase vyvolá zvědavost a touhu zjistit, co se tu kurva vlastně děje. A jelikož na začátku víte o Typhonech úplný prd, budete opatrně našlapovat z místnosti do místnosti a kontrolovat každý hrnek, jestli vás náhodou nechce zabít. A tenhle princip učení je opravdu super. Na konci pak na nic nehledíte, proletíte chodbou s brokovnicí v ruce a žádný emzák už vás nepřekvapí.

Děj jako takový je jinak celý založený právě na průzkumu. Velkou část informací se dozvíte z emailů nebo zvukových záznamů... a to nejpodstatnější vám vždy v určitých částech hlavní linky odříkají vám blízké postavy. V něčem jsem ale doufal, že bude malinko zajímavější... pojítko mezi hlavním protagonistou a mimozemskou silou tu sice je, ale tvůrci jej dle mého názoru nevyužívají naplno. U takového netvora Nightmare jsem čekal, že mi hra potvrdí mou teorii, že vznikl z předchozích experimentů, kdy Morgan využíval schopnosti Typhoidů a třeba se od něj oddělil, když mu byli nuceni síly odebrat a vymazat vzpomínky. Ale ne, on se vyvinul jen proto, aby nás ulovil, protože nás emzáci vnímají jako hrozbu a bojí se, že je zničíme. U finále jsem ale ocenil, že tu nebyl žádný přehnaný boss fight, ve kterém bychom museli třeba střílet do barevných bodů nebo tak... byť ono přebíhání přes celou základnu tam a zpátky taky nebylo zrovna nejzábavnější řešení.

Co se tvůrcům ale nepovedlo bylo hackování. Na minihry k páčení zámků apod. jsme zvyklí, ale minibludiště na čas, které musíte při vyšší obtížnosti systému udělat až čtyřikrát... je fakt hloupost. A když chcete používat mimozemské schopnosti, tak ho musíte používat ještě víc, protože musíte přeprogramovávat turrety, které vás začaly vnímat jako hrozbu. Ach jo. I ke konci mě ale překvapovalo, jak propracovaný celý systém je - od využívání GLOO k zalepování trubek - po využívání prostých předmětů k odlákání Cystoidů. Velká škoda, že launch tvůrci tak zkonili a místo toho, abychom si užívali další díly si musíme vystačit jen s tímto skrytým drahokamem.

Pro: Průzkum a učení se světa, schopnosti a nepřátelé, prolog, celková atmosféra

Proti: hackování, chození sem a tam

+14

Quantum Break

  • PC 70
Před druhým Controlem jsem se rozhodl dohnat resty a pustil jsem se tak do Quantum Break z jejich multiversa (protože kvůli problémům s právy museli u dalších titulů hodně věcí obejít). A co k tomu říct, bylo to trochu zklamání. Pamatuji si, jak jsem kdysi viděl záběry a trailery a ono to působilo strašně originálně. A ke všemu ten nápad s hraným seriálem mezi herními epizodami! Tahle kombinace animace a hrané tvorby Remedy přece vždycky šla! Jenže ejhle, i když hra vznikala na objednávku od Microsoftu, hraný seriál působí spíše jako "amatérské" filmy vycházející na YouTube. Herecké výkony místy nic moc, akční sekvence chaoticky střižené, aby byly zakryté nedokonalosti. A volbami v příběhu toho taky moc neovlivníte.

Právě ony hrátky s časem měly být středobodem celého projektu. Jenže už i u Deathloop jsem viděl, že udělat akční hru v tomhle žánru není vůbec jednoduché. Všechno totiž vždycky dospěje do jednoho stejného bodu. Když to srovnám s o rok starším Life is Strange, tak to bylo taky epizodické a stejně taky pracovalo s určitými volbami. Jenže ve výsledku se to studiu Don't Nod podařilo mnohem lépe. I malé změny napříč epizodami mohly mít nějaký vliv na záchranu vedlejší postavy ve finále... byť samotný konec to úplně neovlivní a hráč si stejně musel vybrat ze dvou. Jenže tady to nemáme. A přitom jsou v poslední epizodě momenty, které k rozhodnutí přímo vybízí (brácha nebo Beth). Klidně si dovedu představit, že kdyby měli tvůrci koule jako CD Project u Zaklínače 2, tak by od jistého bodu mohli mít hráči úplně jinou hru (Roche nebo Iorweth a jejich cesty).

Příběh jako takový je jinak vlastně v pohodě, byť začne být v závěru extrémně předvídatelný a místo cutscén vidíte vlastně jenom scénář, jak je to okaté. Level design mohl být za mě lepší. Zaprvé si nevybrali zrovna zajímavé a zapamatovatelné lokace (typická americká univerzita, staré a opuštěné budovy, zlý korporátní mrakodrap) a zadruhé v nich nejsou naplno využity ani ty časové glitche. Vlak v budově byl pro mě asi jediný opravdu wow moment, byť jsem si hned vzpomněl na Nolanův Počátek. 

Co se vizuálu obecně týče, tak hře není co vytknout. Vyšla v roce 2016 a i o deset let později vypadá lépe než mnohé dnešní tituly? Tohle v Remedy vždycky uměli a totéž se dá říct právě i o mladším Controlu. Hollywoodské obsazení bylo taky fajn, ale třeba Aidan Gillen a Dominic Monaghan tu stejně byli trochu nevyužití. A to hra i se seriálem dohromady není moc dlouhá. Jak koukám na komentáře, tak většina hru projela za 12-14 hodin... no, já našel až na 9 chrononů všechny collectibles, hrál jsem na normal a jsem na 9,3 hodinách. A z toho by měl seriál zabírat asi 1,5-2 hodiny času. Takže čistá herní doba? 7,5 hodiny??? To je i na příběhovku dost málo.

Nyní k akci. Využívání schopností? Super. Samotné souboje? Docela nuda. Co tu máme? Pěšák s pistolí, pěšák se samopalem, tank s brokovnicí, sniper a pak pár vojáků, kteří se umí pohybovat, když je zastavený čas. Žádní bossové se zvláštními schopnostmi (byť nám hra/seriál teasuje třeba Shiftery v podobě doktora Kima). Mezi příběhovými a mluvícími pasážemi tak vždy máte malou arénu, kterou párkrát přeběhnete ze strany na stranu, všechny postřílíte a konec. Žádná výzva, jen na vás v dalších epizodách hodí víc těch stejných vojáků nebo místo jednoho tanka dají dva. Tady vidím posun právě u zmíněného Controlu, kde jde vidět, že nad tím trochu víc přemýšleli a zapracovali na variabilitě. Ale už u Alana Wakea jsme tak nějak zpozorovali, že akční sekvence nejsou zrovna tím, v čem by Remedy excelovalo.

Když to vezmu jako celek, je Quantum Break z příběhových titulů od Remedy rozhodně nejslabší. Říkám si, jestli to není i tím, že to bylo právě na objednávku. V obchodech pořídíte titul pořád za tisícovku, což je i po letech za takový "kraťas" celkem pálka, ale dost často je ve výprodejích za necelou stovku. A to bych řekl, že se vlastně i vyplatí investovat. Je to dokonalá hra? Určitě ne. Ale moc podobných titulů vlastně ani nenajdete a byla by škoda si to nechat ujít.

Pro: Grafika, původní myšlenka, schopnosti, nápad s hraným seriálem

Proti: Herní doba, nudné souboje a nijací nepřátelé, slabé kulisy, nevyužité hvězdy, zpracování hraného seriálu

+11

Deathloop

  • PC 75
Hry o časových smyčkách, kde prožíváte tentýž den dokola a dokola moc nenajdete. Pokud jste si tak chtěli zahrát vlastní Na hraně zítřka, je pro vás Deathloop to pravé. Máme tu hrdinu, který je na ostrově uprostřed anomálie, ztratil paměť a tak ani neví, kolik smyček už má za sebou. Navíc je na ostrově několik hlavounů, kteří mají artefakty dávající různé schopnosti. Chcete se dostat ven? Budete muset přijít na to, jak všechny zabít během jednoho dne. To je samo o sobě dosti zábavná myšlenka... má to ale jedno velké ale.

Kreativitě se totiž meze nekladou. Mapa je rozdělena do 4 oblastí a den máte rozdělen do 4 částí. Vašim úkolem je přijít na to, kde se bossové během dne nachází... jenže abyste se dostali do zdárného konce, musíte to udělat jedním konkrétním způsobem. Už jen oním principem časové smyčky hra vybízela k tomu, aby byla trošičku větším sandboxem. Klidně se v tom mohli tvůrci inspirovat poslední Hitman trilogií. Každý boss mohl mít tak určené, kde se bude během dne všude nacházet... a ne že mají jednu konkrétní polohu během jedné denní doby... případně druhou, do které je musíte dostat, abyste dosáhli onoho správného postupu.

Nakročeno to k tomu ale má dobře. Máte tam několik způsobů, jak proniknout do budov, artefakty vám dávají vlastně schopnosti, jako v Dishonored od téhož studia. Musíte postupně detektivně pátrat, abyste přišli na dané postupy a kde koho najít. Jenže tím to končí. Více způsobů, jak si poskládat den ke zdárnému konci totiž nemáte. Jen jeden. A ano, sice máte tři rozličné konce, jenže k těm nevedou žádné příběhové volby. Jen se v závěru rozhodnete, po kterém sáhnete.

Aby to ale nebylo málo, má hra jeden maličký twist. Máte tam AI lovce, kterého se může chopit i jiný hráč, který se vás pokusí ve vašem postupu zastavit. A touhle naháněčkou mi to i lehce připomnělo Hello Neighbor, kdy má v něčem Deathloop i podobnou stylizaci. Jenže k čemu tam ten lovec je, když máte opět předem definovanou cestu, kterou se máte vydat. Maximálně vás zabije a vy se toutéž cestou vydáte znovu.

Tento twist má ale taky jeden malý háček. Ono to vlastně pořádně nefunguje. Připojení není přes nějaký server, ale je peer-to-peer a pozice lovce je tam kvůli špatně nastavenému systému téměř nehratelná. Máte super počítač a rychlý internet přes optický kabel? To vám ale k připojení bez lagů nestačí. A tak si za lovce vlastně ani pořádně nezahrajete, protože nebudete schopni třeba vystřelit, budete se posouvat o pár metrů tam a zpátky a pak to nakonec vzdáte a vrátíte se k hlavnímu hrdinovi. Ze hry dvou hráčů na kočku a myš je tak ve finále jen singleplayerová hra, která postupem času vlastně i omrzí, protože vám dojde, že kreativitu máte jen k průzkumu mapy, ale hru jako takovou projedete pouze, když se budete držet osvědčeného návodu z IKEI.

Pro: Využití časové smyčky, sympatické hlavní postavy, detektivní odkrývání děje

Proti: Hloupá AI nepřátel a jejich nízká variabilita, nulová možnost volby, problematická hra dvou hráčů

+8

Alan Wake II: The Lake House

  • PC 80
Zatímco Night Springs jsou nekvalitním DLC přírůstkem, o The Lake House můžeme říct pravý opak. Příběh posouvá crossover s Control na další úroveň a teasuje pokračování, podobně jako AWE DLC ke Controlu teasovalo druhého Alana Wakea. Do rukou se nám tentokrát dostává agentka FBC, s níž jsme se potkali už v základní hře a vydáváme se na základnu, z níž agentura pozorovala Bright Falls a jeho anomálie.

Co je na základně zvláštního? Je vlastně úplně stejná jako Oldest House, který se nachází v New Yorku. Jak už víme, tento samotný dům je vlastně takovou anomálií, takže asi i dává smysl, že jeho odnože na tom budou hodně podobně. Hned na začátku vás hra navíc zaskočí novým a asi dosud nejděsivějším nepřítelem, který je zdeformovanou figurou tvořenou z barvy.

A jak DLC vlastně funguje? Vlastně asi přesně tak, jak byste si představili Control s gameplayem Alana Wakea. Novinek hra sice moc nepřináší a agentka nemá žádné schopnosti, ale na druhou stranu taky není Jesse, aby levitovala nebo házela pomocí telekineze předměty. Místo toho dostanete do rukou na chvíli zcela novou zbraň... která sice není tolik výjimečná, ale aspoň tu máme nějakou inovaci.

Těsně před koncem pak potěší onen teaser na druhý Control, který Remedy během Game Awards následně rozvinulo v plnohodnotný trailer. S The Lake House jsem tak byl víc než spokojen a je opravdu škoda, že takhle nevypadalo i první rozšíření.

Pro: Další propojení s Control, staronové prostředí FBC, děsiví nepřátelé

Proti: Takhle mělo vypadat i první DLC

+5

Alan Wake II: Night Springs

  • PC 60
Kdybych měl Night Springs hodnotit jako samostatný titul z Remedy universa, tak jde o to nejslabší, s čím se vytáhli. Tři epizody jsou rádoby vtipnou parodií na jejich předchozí hry, kdy se akorát vracíme do stejného prostředí... jen s jinými protagonisty a šílenou zápletkou. První tu máme Rose, která je do Alana Wakea zamilovaná a aby se k němu dostala, musí porazit jeho zlé dvojče. K tomu má po ruce brokovnici a neutuchající lásku, s níž dokáže naprosto cokoliv. Ze tří epizod je rozhodně nejslabší, protože nám víceméně jen ukazuje, jaké šílenosti se mohou Rose honit v hlavě.

Malilinko lepší je příběh z pohledu Jesse, který si dělá legraci z Control. Opět se ale vydáváme na mapu, kde nás vzala už základní hra a vše se teď akorát točí okolo tajného vládního programu, který přes kávu ovládá lidi. Schopnosti Jesse si zde bohužel neužijeme... akorát nám párkrát problikne její mimozemská kamarádka Polaris, aby nám ukázala správnou cestu. Jinak nic.

Nejzajímavější je třetí příběh. Ten je zaprvé meta, protože si hraje s parodií samotného herního studia Remedy a odkazuje pak také na Quantum Break (který jsem dosud ještě nehrál), kdy jakože vzniká film s podobnou zápletkou, ale nakonec se odhalí, že je herec jen alternativní verzí onoho cestovatele časem a prostorem a musí se sám vydat na podobnou cestu. Pixelovka a textovka mě pobavily, ale to bylo vlastně to jediné originální na celé epizodě.

V něčem je to takový narychlo poslepovaný mišmaš, který má asi udělat radost fanouškům tím, že odkazuje na další hry v sérii a dává možnost hrát za jejich protagonisty... ale úplně to nefunguje. A universum to vlastně ani ničím neobohacuje.

Pro: Návrat Jesse, odkazy na Control a Quantum Break, meta vyprávění třetí epizody

Proti: Hloupý scénář, žádné nové mechaniky, recyklace prostředí z původní hry

+4

Alan Wake II

  • PC 90
"Lidi, myslím, že je Alan konečně vzhůru..." 
Třináct dlouhých let čekal Alan Wake na to, aby se mohl probudit ze své noční můry. Ale ani tak to nemá jednoduché. Tentokrát na to ale není sám, protože se jeho příběhové kapitoly střídají s FBI agentkou Sagou Anderson, která je nějakým způsobem na Bright Falls napojená. A kupodivu její příběh funguje daleko lépe. Možná je to i tím, že tráví většinu času ve skutečném světě a hledá pravdu, zatímco se Alan pokouší uniknout z temného místa, které má ale zase naprosto geniální meta pasáže.

Co v jedničce fungovalo vyhnali tvůrci na maximum. A nedostatky se jim víceméně podařily zalepit. Máme tu tak větší variabilitu nepřátel (což jsem jim vyčítal) a dočkali jsme se tak třeba i stínových zvířat (což jsem ve svém komentáři zase navrhoval). Prostředí už nepůsobí tak prázdně a collectibles mají o něco větší smysl. Vyšetřování je zábavné a palác mysli je skvělá mechanika. Alan sice baví svým přepisováním prostředí, ale to je občas neintuitivní a člověk se ztratí, protože musí stát na jednom konkrétním místě.

Úbytek akce hře rozhodně pomohl. Ty nekonečné hordy nepřátel v prvním díle byly po několika epizodách frustrující. Akorát zpomalovaly příběh a narušovaly onu ponurou a mysteriózní atmosféru. I tím, jak se přepínají postavy, tak funguje, že se člověku pomalu skládají dílky celé skládačky dohromady.

Samotné propojení s Control (kvůli němuž jsem si chtěl celé universum zahrát, protože mě zaujal článek o tom, že Remedy kuchtí DLC, které hry propojí) je pak naprosto skvěle zpracované a navíc zapracované tak, aby vše bylo přirozené. Máme tu agenturu FBC, která řeší anomálie, videa s Dr. Darlingem a pak se tu mihne Ahti jakožto nadpřirozená bytost, která si v Bright Falls vybírá svou vysněnou dovolenou.

Čím sequel ale exceluje je právě ono meta vyprávění, kdy se postavy objevují i jako herci, vidíme několik jejich verzí apod. Ke všemu tu máme opět vynikající hrané filmečky a geniální soundtrack. Kde se Remedy nechalo pak úplně unést, je muzikálové číslo, které patří k tomu nejgeniálnějšímu, co jsem za dlouhou dobu viděl. Vedle toho je tu pak ještě 16 minutový film s Caseym ve finštině, který zase skrze svou meta podstatu doplňuje celé vyprávění.

Kde přišlo lehčí zklamání je závěr a celé rozuzlení s Mr. Stratchem a (ne)osvobozením Alana z temného místa. Neříkám, že nefunguje, ale po tom všem "spirálovitém" vyprávění a skládání obřího puzzle mi to přišlo maličko klišovité. Třešničku na dortu tomu dává, že po vás pak hra nakonec ještě chce, abyste si celou příběhovku dali v New Game+ znovu, abyste dostali pár dialogů navíc a rozšířenou finální cutscénu, která je jakože True Ending. No... radši jsem si to pustil na YouTube. Alan Wake 2 není žádné RPG s volbami v příběhu nebo tak, aby musel dělat něco takového. I tak jde ale vidět, že se Remedy stále zlepšuje a já tak dávám hře ještě o stupínek vyšší hodnocení než Controlu.

Pro: Mysteriózní zápletka, vyšetřování, audiovizuál, Herald of Darkness, hrané filmečky meta způsob vyprávění, napravení neduhů z prvního dílu

Proti: Občas neintuitivní pasáže za Alana, konec je lehké zklamání, nutnost vracet se na místa, kde jsme už byli (hlavně pokud chcete collectibles v závěrečných epizodách za Sagu)

+7

Clair Obscur: Expedition 33

  • PC 80
Kamarád mi udělal tu radost a nadělil mi cenami ověnčený Clair Obscur k narozeninám. Jak jsem se s tímto dárečkem tedy popasoval? Za sebe musím říct, že jde o precizně udělaný titul, který je silnou poctou Final Fantasy. A to nejen tím, že jde o stejný žánr, ale i prací se světem, postavami, hudbou, dialogy apod. Akorát líznuté trochou toho evropského stylu. Ke všemu je oproti FF hra o něco přístupnější, takže nemusíte trávit čas grindováním nebo souboji s uber těžkými bossi (pokud tedy nechcete hrát i obsah mimo hlavní příběhovou linii). Na první pohled hned Expedice uhrane svým audiovizuálem, kdy má naprosto perfektní soundtrack a také neskutečný svět plný barev a nevšedních nápadů.

Členové vaší party si vás pak hned získají a vy budete chtít zjišťovat, jaké jsou vlastně jejich životní příběhy. Začátek hry vás navíc okamžitě vtáhne. Má skvělou základní premisu, ale osobně budu patřit asi mezi pár výjimek, kdy mě následná hlavní pointa v podobě otočení světa o 180 stupňů spíše zklamala (nejsem totiž fanda příběhů, kde dojde k odhalení, že je všechno simulace, sen nebo v tomhle případě jen obraz, ve kterém si malíři řeší svá traumata). I tak byl pro mě ale samotný závěr dosti emocionální a následně jsem si na YT pustil i druhý možný konec, abych to měl tak nějak kompletní.

Soubojový systém funguje skvěle a je jen na vás, které z hrdinů budete v boji používat. Zamrzí možná menší počet vedlejších aktivit, kdy jsem měl občas pocit, že jsem narazil na něco, co tvůrci museli nakonec vystřihnout (například obě casina jsou ve hře nefunkční a předpokládám, že tvůrci měli myšlenku, že budou fungovat podobně jako v Dragon Questu). Bohužel také zamrzí absence základních věcí, jako jsou třeba mapy lokací nebo seznam jiných collectibles/vedlejšáků vyjma deníků. Souboje s bossy a zejména těmi vedlejšími byly ale často hodně originální a chvíli mi trvalo, než jsem přišel na twist, jak je porazit, když to konvenčním způsobem vůbec nešlo (např. Velká hlava).

Když to vezmu kolem a kolem, je to rozhodně vyšperkovaný titul, který ukazuje, že i s "miniaturním" budgetem lze vykouzlit něco, co do kapsy strčí AAA tituly vydané v témže roce. A zejména po ukořistění tolika cen je to obrovský prostředníček Ubisoftu, který nápad na hru odmítl, tak vývojáři odešli a založili si vlastní studio. Moje GOTY to ale není, což ale neznamená, že si Clair Obscur někdy znova nezapnu a nebudu vyhlížet případné další tituly ze stejného světa nebo další hry od téhož studia.

Pro: Audiovizuál, postavy, soubojový systém, skvělý úvod hry a emocionální závěr

Proti: Jde poznat, kde se "ořezávalo", chybějící QoL věci jako mapy lokací, pro mě osobně hlavní twist celé hry

+13

Batman: Arkham Shadow

  • Quest 80
"Kde je Harvey Dent???!!!" Nebojte, je v pořádku a má v Arkham Shadow jednu z hlavních rolí a podobně jako Origins vyprávělo příběh prvních Batmanových setkání s Jokerem, Banem, Tučňákem a v DLC s Mr. Freezem, zde odhalujeme jeho minulost právě s Two-Facem, Scarecrowem, Ratcatcherem nebo Carminem Falconem. Příběh jako takový je velmi slušný a hravě zapadá do celého Arkhamversa, kdy cením nejen toho, že tvůrci dali fanouškům pořádnou porci lore, ale taky využili toho, aby napravili několik menších chybek a našli pro ně vysvětlení (např. to, že Joker při každém sezení předstírá, že si s Harley povídá poprvé). Hru navíc dohrajete nejméně za 12 hodin, takže je to opravdu plnohodnotný titul, kterých je na VR sakra málo.

Co se týče gameplaye, je to poctivý Batman: Arkham, akorát z prvního pohledu. Ať už souboje, vyšetřování nebo predator pasáže jsou věrně převedeny a upraveny tak, aby odpovídaly VR formátu. Nikdy jsem například netušil, jak uspokojující bude mlátit se jako Batman z první osoby a dávat rány pěstí zločincům do obličeje. Fajn je i onen predator, ale tam mi převedení přišlo trošku více krkolomné, byť stále funguje. Cením i toho, že si vyhráli se třemi boss fighty, kdy jsem první dva musel večer po několika pokusech odložit, abych je pak další den na poprvé dal ráno. Člověk se u nich hezky zapotí a zároveň vnímá, že odpovídají standardu, který nasadily původní tituly.

Lehkým zklamáním je prostředí. Jako na jednu stranu je dobře, že kromě Batmana hrajeme i za další z převleků v podobě Matchese Malonea, který infiltroval vězení... ale onen Blackgate se objevil už v Origins i 2,5D spinoffu, takže je jaksi trochu nadužívaný. V něčem to sice kompenzovalo množství odkazů na prequel i původní sérii, které tento titul částečně překlenuje, ale stále jsem měl pocit, že jsme mohli v rámci Gothamu prozkoumat i něco jiného. Tak snad v připravovaném pokračování.

Arkham Shadow krásně ukazuje, jak kvalitní VR tituly můžeme dostávat. Nejde přitom o port PC hry ani jednoduchou hříčku, ale celistvou hru, kterou lze označit za druhý díl Origins série. Pokud bude další díl vypadat podobně a tvůrci přitom vyladí nějaké menší mouchy, tak se opravdu máme na co těšit. Příště bych ale možná poprosil, aby se ve hře objevilo více padouchů, kteří v sérii nedostali tolik prostoru a jejich existence byla jen zmíněná, než aby byli středem pozornosti Batmanovy nemesis, které jsme tu už měli několikrát.

Pro: Věrné převedení série do VR, poctivá porce lore, příběh, atmosféra

Proti: Prostředí, lehce krkolomný predator režim, občas ovládání

+7

Batman: Arkham Origins Blackgate

  • PC 55
Jako dlouholetý fanda Arkham série jsem se do tohoto nedomrlého spin-offu dlouho nedokázal dokopat. Vždy jsem zvládl tak hodinu a pak to nakonec vzdal. Po letech jsem si ale řekl, že to alespoň jednou v životě projedu... ještě když jsem zjistil, že se to dá projít asi za 7,5 hodiny. Jak na tom tedy hra je? Rozhodně má onu znepokojivou atmosféru, kterou se pyšní celá série. Pochopitelně tomu pomáhá i hudba, kterou si tvůrci vypůjčili z původního Origins.

Příběh je... mix Arkham Asylum a City v jednom. Ve věznici vypukne vzpoura, za kterou může Joker a padouši se rozdělí na vícero frakcí. Ve finále se pak nečekaně řeší Bane, stejně jako se řešilo jeho sérum právě v původní jedničce. Takže vlastně vůbec nic originálního a dalo by se říct, že tak Batman řeší dokolečka pořád to samé. Když pomineme vracející se padouchy z Origins, tak se nám zde chronologicky poprvé představí Catwoman, Bronze Tiger a Solomon Grundy (u kterého snad naznačili, že se s ním Batman už potkal). A jak už to bývá, první postava, která se v příběhu představí, je hlavním padouchem. V tomhle případě jde tedy o Kočičí ženu.

Co se gameplaye týče, tak ten je otřesný. A to, že hra vyšla původně na PS Vita neberu jako argument, protože Ubisoft byl na stejnou konzoli schopen vyprodukovat plnohodnotného Assassina, který se dočkal i mnohem lepšího portu. Pohyb po mapě je neskutečně zmatečný a otravný. Chybí rychlé cestování, takže když se chcete přesunout do jiné budovy, nezbývá vám nic jiného, než se tím bludištěm protáhnout k východu. Klasické mechaniky jsou značně zjednodušené a místy neintuitivně zpracované. Ovládání na klávesnici a myši je jinak špatně responzivní a na závěrečný souboj s Catwoman jsem byl nucen vytáhnout ovladač, protože countery z herní myši nebyla hra schopna registrovat dostatečně rychle. Pak jsem připojil ovladač a měl jsem to za minutu hotové.

Neintuitivní nejsou ale nejen nástroje. Boss fighty jsou na tom podobně. Nedalo by se říct, že jsou těžké, ale než přijdete na to, co po vás hra vlastně chce, tak vám to může chvíli zabrat. Když záměr tvůrců ale odhalíte, máte je do chvilky projeté. Na zabití byl i závěr hry. Když se hráč dostane do Arkham Wingu, musí projít lehkým puzzle labyrintem, ve kterém musí využít všechny nástroje, které získal. Když ale během něj třeba v půlce umřete, protože hra nedělá to, co chcete, musíte ho udělat od začátku. A než se dostanete k souboji s Catwoman, musíte ještě znovu proběhnout celou mapu, protože po ní schovala bomby. Kdyby mi tohle udělala ženská, tak se na ní opravdu vyseru. Batmana to ale asi očividně baví.

Když to shrnu, tak je to opravdu slabý spinoff, který se snažil prorazit na vedlejší konzoli (načež jej naportovali i na jiné platformy). Příběh je nezajímavý a nepřináší do světa Arkhamu žádný zajímavý lore. Gameplay je alespoň na klávesnici s myší otřesný a pohyb na mapě neskutečně otravný. Fanoušci by to pro atmosféru měli alespoň zkusit, ale jinak bych se tomu vyhnul obloukem. Jako kratší DLC (jako Cold, Cold Heart) by to bylo určitě lepší.

Pro: Atmosféra, návrat dabérů, hudba

Proti: Žádný nový zajímavý lore, mapa, gameplay, ovládání na klávesnici a myši, místy neintuitivní

+6

Marvel's Midnight Suns

  • PC 90
Proč sakra nemůžou mít Marvel filmy a seriály tak kvalitní scénář a dobře napsané postavy jako jejich hry z posledních let? Midnight Suns jsou totiž jedním z příkladů, jak se to dělá správně. Základní kostra příběhu je v podstatě jednoduchá: Hydra se spojila s matkou démonů Lilith a aby jí hrdinové porazili, oživí jejího potomka, který tak před několika stoletími už učinil. A tím potomkem jste vy, hráč. Fakt, že máte plně upravitelného hrdinu je prvním z plusů této hry. Určíte si, jak bude vypadat, roleplayujete jeho osobnost a budujete mu balíček schopností.

Ty ostatně budujete pro všechny hrdiny, protože hra nabízí tahové souboje s kartami, což je poměrně originální a je to ve výsledku takový mix X-Comu a již nefunkční a dříve brutálně populární Facebook hry Avengers Alliance. Tahové souboje jsou ale jen jednou polovinou hry. Tou druhou je totiž... dating simulátor! Ano, čtete správně. S jednotlivými hrdiny chodíte na randíčka, povídáte si o tom, jak jsou pro vás důležití a vy pro ně, dáváte jim dárečky a postupně si s nimi zlepšujete vztahy. Má to ale háček. Marvel zakázal tvůrcům dát do hry romance (byť v komiksech spolu všichni hrdinové neustále dupou jako králíci)... tak to ve Firaxis okecali tím, že jste hodně a to myslím hodně blízcí přátelé a je jen na vašem head-canonu, zda spolu postavy i něco mají nebo jsou to opravdu "jenom kamarádi".

Jde to vidět i na dialozích a oněch randíčkách. Ať už s Doctorem Strangem, Iron Manem, Scarlet Witch nebo Nico Minoru jdete pozorovat hvězdy, sedíte hodně blízko sebe a svěřujete se o věcech, které jste nikdy nikomu neřekli a pak to za nějaký ten pátek dopracujete k tomu, že vám začnou říkat, že si s nikým nebyli tak blízcí. A flirtu se nevyhnete ani v příběhových pasážích. Neříkejte mi totiž, že když Wandu z "legrace" oslovíte lásko, ona vám odpoví, že vás může proměnit v žábu a hrdina to otočí tak, že asi proto, aby ho polibkem proměnila zpátky... že to nic neznamená. Tohle obechcání Marvelu se totiž Firaxisu povedlo hodně dobře. S postavami si tak budujete velmi silné vztahy, které můžu srovnat například s posádkou v Mass Effectu. Tam taky můžete navazovat vztahy a poznávat jednotlivé charaktery mezi misemi, což v tolika hrách zase není.

Má ale Midnight Suns nějaké mínusy? Řekl bych, že menší variabilitou nepřátel a bossů a také grindem. Tři z bossů se totiž v příběhu časem přidají na vaší stranu a zůstane vám tak akorát šance, že se objeví Sabretooth, Crossbones nebo démonická Dread Maiden. Přitom hravě mohli tvůrci sáhnout po konceptu bossů z X-Comu 2, kdy byste měli navíc třeba ještě tři, kteří by vám náhodně chodili do misí, dokud byste je jednou definitivně neporazili. Vzhledem k přítomnosti Deadpoola, Drákuly a upírů v DLC by se vybízela třeba jeho démonická (ex)manželka Shiklah, která by tu tematicky krásně zapadla. Případně další hlavouni a generálové Hydry, jako jsou Viper, Baron von Strucker nebo Hive. A co se jiných frakcí týče, v souvislosti s démony by tu zapadal i Hand nebo nějaká zlá odnož čarodějů pod vedením Barona Morda.

Ve finále je škoda, že hra nebyla větší komerční úspěch, ale dalo se čekat, že ani velká licence Marvelu nepomůže prodat tahovou hru mainstream hráčům. Ještě, když je to založené na kartičkách. Midnight Suns je tak skrytým klenotem, který ocení právě nejen hráči tahových soubojů, ale i ti, kterým schází tituly, v nichž si budujete "posádku" a navazujete s nimi hlubší vztahy.

Pro: Scénář, postavy, tahové souboje, dating simulátor, budování základny

Proti: Malá variabilita bossů a nepřátel, grind

+5

Stray

  • PC 80
Stray je jedním z mála titulů, které mě zaujaly na herním expu svým trailerem a tak se není čemu divit, že jsem se do hry také po vydání pustil... kdy mě navíc překvapilo, jak populárním se tento zprvu nenápadný titul na internetu stal. Teď k samotné hře. V roli kočky se ocitáme v cyberpunkovém/postapokalyptickém světě, kde nejsou lidé a o jejich zmizení se v příběhu také něco málo dozvídáme. Jako kočka běháme, mňoukáme, brousíme si drápky, shazujeme věci z velké výšky, nosíme papírové pytle na hlavě... a komunikujeme skrze drona s jinými roboty. Ztracená čičinka je navíc neobyčejně inteligentní a chápe vlastně všechno, co se po ní chce.

Level design je fajn, hezky se na to kouká a lineální levely střídají dva otevřené, kde můžete prozkoumávat části města. Obtížnost se vlastně ani příliš nestupňuje a staví na pár jednoduchých mechanikách, kdy naštěstí nedochází k oněm otravným momentům z jiných titulů, kde vás v posledních levelech nutí používat absolutně všechno, co jste se naučili. Takové UV světlo proti parazitům použijete jenom párkrát a stejně je to se schovávačkami před drony. Hra je ale krátká a ona odhalení spolu se závěrem nemusí být úplně uspokojující. Já osobně bych chtěl třeba zjistit více o oněch obřích očích, ale chápu, že sledujeme příběh z pohledu kočky a ne nějakého robota nebo badatele.

Hudba ke hře sedí a na mňoukání si vytvoříte závislost. Sám jsem během hraní dělal i různé roztomilé komentáře, čemuž se asi nevyhnete ani vy, pokud máte tyhle čtyřnohé chlupáče v oblibě. Vzpomínky jsem všechny bohužel nenasbíral, ale ty příliš hloubky světu ani nepřidávají. Btw, taky vám to vyvolání obřího loga s příchodem do každé nové lokace připomnělo Control?

Pro: Kočky a jejich každodenní činnosti, audiovizuál, zajímavý svět

Proti: Délka, hra mohla nabídnout více mechanik, závěr

+11