Life is Strange: Double Exposure

V komentáři k poslednímu příspěvku do rodiny Life is Strange her jsem vzdával hold Deck Nine za to, že umí udělat lepší hru, než původní autoři... Možná jsem se unáhlil. Double Exposure je bohužel líná, odfláknutá a nezajímavá slátanina, kterou jako by Max sama přenesla z 10 let vzdálené minulosti.

Než začnu nadávat, začnu s tím pozitivním. Přechod k motion capture udělal divy už s True Colors a nejinak je tomu u Double Exposure. Hlavní postavy mají velmi dobře čitelnou a pěkně zpracovanou mimiku, ve které se dobře promítají emoce - jak jen je to možné při lehké stylizaci, která tyto hry pořád provází. Vzhledem k tomu výborně vyniká herecký výkon Olivii Abiassi (Safi), která (bohužel pro celkový dojem ze hry) naprosto zastiňuje velmi průměrné podání samotné hlavní hrdinky. I když jsem si občas i říkal, že se mi nová starší Max začíná líbit, až do konce hry jsem se nemohl rozhodnout, jestli si z jejího zpracování odnáším spíš pozitivní, nebo negativní dojem.

Velkým zklamáním je příběh a herní náplň, což jde spolu ruku v ruce. Max umí nově přecházet mezi dvěma realitami. Určitě vás napadne, že by Max mohla třeba v jedné realitě potřebovat nějakou věc, kterou najde v realitě druhé. Přesně tohle napadlo i herní designéry. A pak už je nenapadlo nic jiného. Celá hra je z herní stránky pouhé chození za roh, kde se Max může přehoupnout do druhé reality, a pak fetch questy mezi nimi. A tím myslím naprosto inteligenci urážející fetch questy, jako když se Max ocitne v situaci, kdy musí sundat ze zdi kravskou lebku. Ta je ale o 30 cm výš, než kam Max dosáhne, a tak se tento problém musíme vydat vyřešit do druhé reality a hledat štafle (stejně vysoké, jako naprosto VŠECHNY židle v baru, kde se zrovna nachází). Nebo vám překříží cestu policejní... no, branka. V lese. Aby designéři nemuseli rušit neviditelnou zeď kolem ní a nemuseli vytvářet animaci podlézání, musíte přejít do reality, kde branka není. Hned o minutu později se na místě za brankou objeví další postavy, které se přes ni nějak záhadně dostaly i bez použití superschopností! Plot twist? Ne, lenost a stupidita.

Celých pět kapitol se odehrává v neustále se opakujících kulisách školy, baru a Maxina bytu s pár vedlejšími minilokacemi. Nenápaditost herních mechanik a extrémně omezená a repetitivní herní plocha by se dala vytěsnit alespoň odvedením pozornosti k dobrém příběhu, ale to se hře nakonec daří jen v částech 3. a 4. kapitoly, kdy se začne zdát, že i v tomto díle se dočkáme nějakých koulervoucích Life is Strange momentů. A skutečně, asi dva nebo tři ve hře jsou... ale to je bohužel velmi málo. Nakonec příběh skončí tak nějak nijak, na polovinu věcí se raději zapomene, aby je nikdo nemusel vysvětlovat, a člověk si nakonec klade otázku, jaká vlastně byla pointa toho všeho. Tím bohužel o to víc vychází najevo milion drobných i větších přešlapů. Kdyby se raději autoři zaměřili víc na design hry samotné, než na to, aby každá postava byla nějakým způsobem členem LGBT komunity...

Počkejte na velkou slevu, nebo si s klidným svědomím nechte Double Exposure ujít.