Nejlépe hodnocené komentáře

Před nějakým časem jsem označil, v komentáři, třetího Zaklínače za nejlepší (jednu z nejlepších) her uplynulé dekády. Že podobně budu moci označit i Cyberpunk 2077 bych ovšem nečekal. Popravdě jsem CD Projektu nevěřil, a se změnou zasazení (od klasického fantasy ke sci-fi), a tedy i samotné hratelnosti, jsem spíše čekal opak. Vývoj jsem tak prakticky přestal sledovat od prvního traileru, kdy se pro mnohé stalo nové dílo polských tvůrců prakticky nejočekávanějším titulem na mnoho nadcházejících let. Po neustálém tlaku hráčů stejnojmenné dílo vycházející z pen and paper předlohy (1988) vyšlo na sklonku roku 2020. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat, a Cyberpunk 2077 vlastně začal naplňovat mé očekvání. Tvůrci, tedy dle ohlasů komunity, nepřinesli to, co slibovali. Navíc ve stavu, za který by se mohla stydět i Bethesda.

O to větší zvědavost nastala, a tak jsem 2077 zapl co nejdříve (naštestí jde i pod W7). A první spuštění opravdu bylo potvrzením negativních fám. Nejdříve nešel zvuk, hra se stále přepínala do jiného jazyka, NPC předváděla  perfektní „T“, první projížďka městem znamenala pokles o desítky procent FPS… nicméně; atmosféra, detaily, audiovizuální dojem atd. byly zpracovány prvotřídně. Příběh po krátkém prologu zařadil ihned vyšší stupeň rychlosti a jen těžko se mi z Night City odcházelo. Ovšem příslib budoucích oprav a vylepšení byl, zvláště při reputaci CD Projektu, jen těžko určen k ignoraci, a tak jsem v nastalém "mezičase" obrátil svoji pozornost jinám. Během relativně krátké doby padlo pár opravdu zdařilých titulů (Ravenloft, Diablo, Tiberian Sun), nicméně byl to pouze předkrm před hlavním chodem. Ano, opravený Cyberpunk 2077 (od verze 1.06) je perfektní videohra které uděluji perfektní skóŕe.

Důvodů, proč tomu tak je, je mnoho. Schopnost vyprávět příběh v CD Projektu mají, o tom není pochyb, často také s potřebnou lehkostí a elegancí. Navíc v technickém zpracování, které v některých ohledech překonává i jinak dechberoucí Red Dead Redemption 2. Mimojiné svět z pera Mike Pondsmitha a estetikou Blade Runneru je opravdu dokonalá symbióza. Noční Night City plné světel, prvků rozličných kultur a svérázné módy i automobilů je místo, kam se v těchto uzavřených a zimních měsících budete rádi vracet (podobně jako Hong Kong ze Sleeping Dogs). Navíc v doprovodu sympatické(ho) průvodce, „V“. Menší mapka rozdělená na specifické části svítí desítky až stovky úkolů a jiných aktivit (závody, záchrany, koupě vozidel atd.), takže na výběr je opravdu široké spektrum aktivit. Na druhou stranu, byla by škoda se ochudit o kontinuitu hlavního příběhu, proto jsem volil při prvním průchodu spíše úkoly z něj. Bohužel je kvůli stížnostem mnoha hráčů na délku Witchera 3 (nebo je to kvůli nestihnutí dodělat plánovaný obsah?) příběh „V“ a Johnnyho poměrně krátký. A je to škoda, protože bych snesl klidně i trojnásobný rozsah.

Zvláště, když hraní baví. Nečekal jsem to, ale akční stránka se povedla, a RPG mechanismy, známé právě ze Zaklínače, také. Inventář je sice brzy plný všemožných předmětů, ale není to problém – ekonomika je totiž nastavena poměrně slušně, a lepší implantáty a všelijaká vylepšení jsou poměrně finančně náročnou kratochvílí. Utrácet tedy vždy jde (a to i za pěkná auta). Trochu škoda ovšem je, že většina kvalitnějších předmětů (zvláště oblečení) není esteticky nejpůvabnější. Takže při častém focení (photo mod!) jsem primárně využíval pohled z očí. Naopak zbraně budí respekt, a nejen, že dobře vypadají, ale často i zprostředkují výborný zážitek, akci. Osobně jsem nejraději využíval katanu a tedy boj na blízko, ale všemožné brokovnice a automatické pušky také nebyly k zahození. Výběr, jak Cyberpunk 2077 hrát, je opravdu široký. Zvláště, když stealth překvapivě funguje, a to samé lze říci i technických schopnostech ve stylu prolamování technologií (roboti, kamery, atd.).

Ačkoliv celá hra dnes funguje tak, jak má, a hraní je skvěle vyváženo (cestování, střelba, dialogy, ostatní činnost), tak hlavní předností je atmosféra a celkový vjem, který celé dobrodružství na hráči zanechá. Podobně jako u Witcher 3 mě nečekal žádný happy end, a bylo to jen dobře. Okolnosti k tomu ostatně směřovaly, a při závěrečných titulcích mě přepadl podobný pocit jako u závěru Disco Elysium. Nenazval bych to přímo melancholí, a už vůbec beznadějí, ale určité to mělo velmi daleko k radostnému splnění cíle (přežít). Ačkoliv bych mohl vytknout některé aspekty Cyberpunku, tak ve mně momentálně převládl dojem, že jsem lepší RPG titul nehrál od vydání Vampire: The Masquerade – Bloodlines v roce 2004. A moc lepší ocenění si ode mne tvůrci z CD Projektu asi nemohli odnést (ano, Bloodlines mám opravdu rád :). A mimochodem, Keanu Reevese, ač ho nějak zvláště nemusím, odvedl solidní kus práce a byl opravdu sympatickým společníkem na této pouti.

Laťka byla nastavena opravdu vysoko, a jen s těžkostí se mi nyní bude zapínat nový titul. Něco mi ale napovídá, že Death Stranding by mohl elitní dvojici z posledních let (Cyberpunk 2077 a RDR2) doplnit. Těším se ovšem na rozšířenou edici (případně datadisky?), protože Cyberpunk 2077 jsem si oblíbil ještě více jak třetího Zaklínače, a tvůrci tak překonali (zase) sami sebe. 

A zde nějaké momentky (riziko velkých spoilerů!).

Pokud překonáte kritickou hodinu, seznámíte se plně s ovládáním a přistoupíte na daná pravidla tohoto světa, máte vyhráno. V tento moment už je jasné, že vás čeká dlouhotrvající zábava v podobě objevování všemožných zákoutí bariéry, sběru bylin či jen prcháním před v daný moment soupeři nad vaše síly. A v tom je právě to skryté kouzlo celé série, o několik hodin se můžete vrátit na místo činu, a skoncovat to tentokrát s výsledkem prospěšným pro vás. O tom, že Gothic je jedním z nejlepších trojrozměrných role-playing her není žádných pochyb. Obzvláště pro evropské hráče, kteří budou mít blíže k reáliím a zdejší, temné až středověké atmosféře, kde nic není zadarmo a smrt číhá na každém rohu.

„Je tu, je naše, a za 1599 Kč bude i vaše“
Level 66, červenec 2000

Můj první herní časopis, a také první zakoupená hra (přiložené CD s legendární hopsačkou), a také pochopení, že počítačové hry nebudou úplně nejlevnější koníček (průměrná mzda v roce 2000 byla 13 219 Kč - cena novinek často dosahovala 1799 Kč a výše). Zvláště, když se děda při pohledu na obálku Levelu zhrozil, jak může nehmotná hra stát takové peníze. Každá zářivá placka tak byla pomalu svatým grálem, a to samozřejmě i ta přepálená. Nicméně, k Diablu II jsem se nemohl dostat. Nikdo ho neměl, anebo nechtěl vypálit. To až následující rok, kdy se vrcholné dílo Blizzardu objevilo (jak, to už nevím) na harddisku kamaráda. Není třeba dodávat, že stále opojen chvalozpěvem mistra Bulíře (a také působivou grafikou ukázanou v přiložených screenshotech) ve velké recenzi v Levelu, jsem na nic nečekal a vždy se těšil, když budu moci Diablo II vyzkoušet – a to bylo docela často; na oplátku jsem u sebe doma disponoval Heroes of Might and Magic II: The Succession Wars s “hot seatem”.

Deštivá blata s kostlivci a podivnými, rudě zbarvenými, gobliny (fallen) jsem si prošel nespočetněkrát. Podzemní jeskyně The Den of Evil se měnila, jako i všechny jiné lokace, a tak mi vlastně vždy stačilo rozehrát Diablo II a vybrat jen jinou postavu. Zábava, pramenící z pochmurné atmosféry lokací a náhodného „lootu“ (předmětů), se jen tak neomrzela. Vlastně už ani nevím, proč jsem se s kamarádem nikdy nepodíval mimo první akt.

Mé vnímání RPG ale brzy změnil Icewind Dale (následovaný Baldurs Gate II, Fallout 2, Planescape: Torment a Neverwinter Nights) a vlastně jsem začal vnímat sérii Diablo jako něco, co nemá s „královským“ žánrem moc společného. Po 20 letech, tedy z kraje roku 2021, ale nastal ideální čas (volné měsíce) zkusit se do druhého Diabla zase ponořit. A dle hodnocení je zřejmé, že to dopadlo nadmíru dobře.

Velmi dlouho se mi nestalo, že bych u nějaké hry vydržel dlouho do noci – Diablo II to ale změnilo. S každým dalším klikem rostla chuť pokračovat, a vlastně ani nebyl důvod, proč hru přerušovat (pokud nepočítám jistý stav pohroužení s cílem získat další a další předměty/zkušenosti, plus bohužel i mírně rostoucí bolest – ztuhlost – zápěstí). I s fantastickým datadiskem mi dokončení Diabla II (konečně po 20 letech) trvalo přibližně 7-10 dní intenzivního hraní, a vlastně na to vzpomínám jako na jeden z nejlepších zážitků v rámci videoher za poslední roky.

Důvodů, mimo zmíněné perfektně vybalancované hratelnosti, je mnoho. Na prvním místě to pro mě byla ale atmosféra, která je stylizovaná do (temného) fantasy a hráče provede archetypálními lokacemi v podobě zasmušilé vrchoviny plné nemrtvých, katedrál a lesíků; pouštního města a přilehlých dun se zapomenutou civilizací; bublajícími mokřady v tropickém pralesu, a nakonec i samotným peklem. I v době vydání kritizované zastaralé technické zpracování (640x480, s datadiskem LoD 800x600) je vlastně bezproblémové, a detailní izometrická grafika je symbolem dané éry (u RPG) a prakticky nezestárla. To se o podobně letitých 3D titulech typu Severance, Crusaders nebo Enclave říci nedá. Hudební, ale i zvukový, doprovod je kapitolou sám o sobě. Matt Uelmen je právem uznáván v rámci tvorby herních soundtracků.

Dále by šlo zmínit variabilitu dostupných postav (a jejich profilování skrze schopnosti a strom vývoje), vybavení a všemožnou tvorbu dalších předmětů, poměrně zdařilý gamedesign (střídající se lokace), rozsah, souboje s „bossy“ na konci kapitol a vlastně i ideálně nastavenou obtížnost. Ale to už každý dobře ví, když série Diablo patří mezi kultovní videohry v rámci „diablovek“, respektive vysoce akčních RPG.

Nečekal jsem to, ale Diablo II mohu (ač se zpožděním) řadit mezi ty nejlepší počítačové hry a skoro jistě v tomto případě nešlo o jediný průchod hrou. Zvláště když minulý rok vyšel podle všeho povedený remastr Diablo II: Resurrected.