Vydání remasteru na Switch provázely velké komplikace. Dokonce větší než na jiné konzole. Hra trpěla silnými propady fps, padala úplně, dialogy byly usekávány, vypadával zvuk, postavy mluvily jiným hlasem, některé útoky nefungovaly, byli tam neviditelní nepřátelé, loading screeny trvaly neúměrně dlouho, pozadí skitů chybělo, textury chyběly, přechody mezi lokacemi nebyly plynulé, plus pár dalších věcí. Navrch k tomu hra běží ve 30 fps místo původních 60 fps, což někteří lidé špatně nesou.
Schválně jsem si hru zahrál na Switchi 2, abych se mrknul, jak to na něm vypadá. A vypadá to opravdu krásně, po chybách a nedostatcích ani památky, vše je spravené. Tedy až na to, že někde zřejmě dochází k úniku paměti (typický jev pro některé hry třetích stran na Switchi), takže mi během hraní asi pětkrát hra spadla a jednou zamrzla. Kdyby měla hra autosave, tak by se nic nestalo, ale ve dvou případech jsem přišel o drahocenný postup v hádankových dungeonech, které jsem zrovna prošel a opustil, ale ještě neměl možnost uložit pozici, což jediné mě tu z technického hlediska více zlobí. Ale jinak je vše rychlé, plynulé a mechaniky fungují, jak mají.  

A teď už k jádru. Grafika hry používá příjemné barvy, ale poměrně chudé textury a prostředí, které mě příliš nebavilo prozkoumávat. Vše působí jakoby prázdně a bez invence, což bylo nejvíce patrné ve městech. Šťastnou výjimkou jsou dungeony, kde se naopak dá krásně vyhrát a v nich mě naprosto bavilo zkoumat každý kout a přicházet na řešení sofistikovaných rébusů a hádanek. K tomu pomáhá prsten, který normálně střílí ohnivou kouli, ale v dungeonech se jeho funkce mění podle situace. Obzvláště jsem si užil zatopený les Ymir s vábničkou zvířat.  

Postavy jsou designově někde napůl cesty k chibi a v první chvíli jsem si myslel, že jde o děti. Až později jsem pochopil, že ústředním hrdinům je kolem 17 let a pouze jsem se nechal zmást zvolenou stylizací. Hrál jsem s povedeným japonským dabingem a nakonec jsou to zase postavy a jejich vzájemné vztahy, které ze všech sil udržovaly moji pozornost, protože na nich hra především stojí. Máme tu Lloyda Irvinga, horkokrevného šermíře, jehož vychovával nevlastní trpasličí otec. Společnost mu dělá kamarádka z dětství Colette a intelektem nadaný půlelf Genis s jeho dospělou sestrou Raine, která slouží ve vesnici jako profesorka. Brzy se přidává tajemný žoldák Kratos a mnohem později třeba osiřelá dívka Presea, odsouzenec Regal, kunoichi Sheena nebo sukničkář Zelos. Díky dabovaným lavinám skitů není nouze o vzájemné popichování a dialogy, takže celé hraní je významnou měrou oživováno a bavilo mě sledovat, jak postavy mezi sebou hovoří.  

Místní svět Sylvarant je to samé, co svět Aselia v Tales of Phantasia, jen asi dlouhá staletí v minulosti. Sylvarant navíc není jedináček, ale o tom raději pomlčím. Nachází se ve velkém úpadku; zdroj planetární energie many vysychá, což se děje v pravidelných cyklech. A tak je nutné zvolit Vyvoleného, který se vydá na cestu po světě, očistí jej a nakonec zregeneruje. Teď padla volba na Colette, s čímž se ale Lloyd těžko smiřuje. Svět je navíc sužován tyranskou armádou Desianů, kteří unášejí nevinné občany do speciálních táborů, kde se děje… něco, o čem nemáme vědět. Prostě nebezpečí na každém kroku.
A protože se zrovna náhodou semele něco, v čem má prsty Lloyd (a Genis), tak je příhodně vyhnán z vesnice a může se taky dát na cestu k záchraně světa s nejbližšími společníky. Příběhová zápletka na první dojem moc nedává, nicméně později se přece jen trochu rozběhne zajímavým směrem a naruší klasický námět i dalšími tématy, mimo jiné třeba rasovou diskriminací a pronásledováním (elfové vs půlelfové vs lidé). Sice některé zvraty působí poněkud přihlouple a naivně, avšak nějakým kouzlem si dokáží zachovat jakousi míru atraktivity. Po závěrečných titulcích už jsem byl ale rád, že mám hru dohranou, protože místy to stejně působilo trochu rozvlekle (například když došlo potřetí k únosu stejné postavy, tak jsem nahlas zasténal).  

Co souboje? Soubojové obrazovky se odehrávají v mini 3D arénách, kde se všichni pohybují a řežou do sebe navzájem. Opět jsou ryze akční a příliš mě neoslovily. Zase je tu nějaký systém titulů, uhýbání a vykrývání ran, upgradování vlastních útoků pomocí četného používání, poměrně rychlé spalování many. Většinu hry jsem byl zřejmě mírně podlevelovaný a v úplném finále hry jsem měl snad kolem 10 levelů deficit (levely 70-74). V jednu chvíli mi začali dělat problémy silnější bossové, ale přišel jsem na to, že stačí dát do týmu Raine a manuálně spamovat její plošné healy, díky čemuž problémy přestaly existovat. Naopak nejsilnější boss byl už jiná káva a trvalo mi mnoho neúspěšných pokusů, než jsem přišel na způsob, jak ho zdolat. Ale podařilo se.  

Oproti Tales of Graces se mi tu líbila mapka světa, po níž se dá běhat, bohužel mi ten pohyb dlouho kazily nějaké černé bloby symbolizující nepřátele, ti jsou obzvláště otravní, spawnují se přímo před nosem a stále se pletou pod nohy.  Trošku je možné si vypomoci nasednutím na psíka Noishe, avšak nejlepší upgrade přijde někdy v poslední čtvrtině – letouny, s jejichž rychlou mobilitou  vzduchem se dá veškeré havěti na zemi vyhnout. Fajn.

Závěr - hru hodnotím zhruba průměrně. Nezdálo se mi, že by zestárla příliš dobře, ale musím připustit, že má své kouzlo. Všude jsou truhličky ke sbírání a rébusy v dungeonech k řešení (některé fakt dobré), v partě se stále něco děje a dochází ke střídání a zvratům, všude nějaké vedlejší úkolíky (zadařilo se mi vymaxovat obnovu Luin pomocí hromady peněz, na což jsem obzvláště hrdý). Je dobře, že hra eviduje dosavadní průchod a snad vždy jsem díky tomu věděl, kam mám jít dál, což mě tedy potěšilo. Odehrál jsem to akorát za 60 hodin na normální obtížnost a ani nebylo nutné se snažit o shlédnutí všech skitů (většinu jsem viděl). Jo, a musím pochválit i pěkné klasické anime animačky, i když jsou snad jenom čtyři (předpokládám, že pocházejí ze seriálové adaptace). Trošku horší dojem mám z toho občasného padání a absence autosavu. Ale jinak celkem pohoda.