Rozšíření s kočičákem Rudym ke hře Monster Hunter Stories 3. Je to hodně krátké, asi jen na hodinku a půl, takže není moc o čem pořádně psát, ale když už jsem to jednou koupil…  

Rudy hrozně obdivuje svého kočičího předka, který žil někdy před 200 lety. Na dávných heroických obrazech je vykreslen v boji s monstry, zatímco v pacce třímá svoji záhadnou kulatou zbraň. Náhoda tomu chce, že se zrovna vydá s princem (či princeznou) na výpravu s cílem prozkoumat další quartzový krystal, v němž je uchováno další monstrum, a s ním i jeden kočičák, o němž je Rudy přesvědčen, že to je určitě jeho předek z doby před 200 lety. Protože spolu s ním je tam i ona tajuplná zbraň. Nekoukejte do spoileru, ale zbraň je… Donut. A tohle je už moje druhé DLC k nějaké hře, které je z velké části spojeno s donuty! (To první je k Pokémon Legends: Z-A – Mega Dimension)… Co s tím najednou všichni mají?   

Takže ze čtyřdílné příběhové linky se stává úkolový řetěz o vaření, nahánění monster a Rudyho seberealizace.
K tomu se ještě přichomýtne jedna stará známá, a taky se objeví všemi očekávané monstrum Nergigante, jen aby se zjistilo, že se nedá získat jako monstie do party (taky jsem ho chtěl). Hráči jsou z toho poněkud neklidní.
No, co už, aspoň jsem nemusel trávit čas šlechtěním a vypouštěním do přírody.

Nakonec DLC asi ok, ale za měsíc už si na to asi ani nevzpomenu, takže dávám spíš průměrné hodnocení.

Po prvním dílu Wild Arms jsem toho moc nečekal. Jednička má z pohledu tradičních i netradičních JRPG řadu nedostatků (nebo možná spíše z mého zaujatého pohledu), jenže světe, div se: dvojka v podstatě eliminuje všechno, co mi mohlo na prvním díle vadit, a dokonce ho posouvá mnohem dál. Je jen asi o čtvrtinu delší, dějově bohatší, hudba rozmanitější, grafika hezčí, hádanky zábavnější, schopnosti postav variabilnější, příběh zamotanější a postavy propracovanější. Jednoduše řečeno, radost si to zahrát.  

Horko těžko bych hledal jinou JRPG sérii s westernovým zasazením, přesto si Wild Arms 2 musí vypomáhat tradičními fantasy i sci-fi motivy (opět nesmí chybět třeba hrad). Klasická městečka z místního Divokého západu už nejsou jenom westernová, jakoby se svět Filgaia posunul v čase (a ono asi ano). Dá se najít celá řada různých exotických zákoutí, koně jsem nikde ani nezahlédl a místo toho se cestuje klidně vzduchem v masivních letounech, po zemi jezdí náklaďáky, vody jsou brázděny multifunkčním plovákem a na velké dálky se již využívá teleportační zařízení skrze sofistikovanou síť orbitálních satelitů (a později kouzla). Případně se osedlá nějaký drak (ehm).  

Mapka světa je však stále věrná svému zasazení, a tak kromě několika skromných lesíků je většinou skalnatá a zpustlá, hodně členitá a s rozlehlým oceánem.
Na každém kousku pevniny je nějaký dungeon, co vypadá třeba jenom jako díra do země, haha. Nicméně hudba je tu více hravá, nežli v předchozím díle, neomílá dokola jenom pět skladeb a celý soundtrack už vyjde na necelé čtyři hodiny. Taky přibylo více „hvízdavých“ melodií a žádná z nich se mi do konce hry neoposlouchala.
Zkusím si sem pro sebe něco namátkou přidat: Mapka, Vesnička, Heimdal Gazzo, Poletucha, Ruiny, Zážeh, Grotto, Bitka, Raypoint, Boss, Jako jedno srdíčko,  Finále disku 1  

Soubojový systém i mechaniky zůstávají z minula stejné, změnily se vlastně jen postavy, jejich unikátní schopnosti a útoky. Soubojová obrazovka se vždy zase přepne do 3D režimu, ale modely postav i potvor jsou už konečně koukatelné a repertoár nepřátel obdivuhodně početný (přes 340).  

Do začátku tu máme tři základní postavy, ale časem se parta rozroste klidně až na šest členů. Jako hlavní tahoun příběhu vystupuje modrovlasý mladík Ashley (příjmením však nikoliv Riot, nýbrž Winchester). Pak je tu ranař Brad Evans a nezkušená kouzelnice Lilka Eleniak. Jejich individuální příběhy tvoří první tři úvodní kapitoly hry, kdy se seznamujeme s jejich ovládáním. Až poté se začne formovat parta vlivem příběhové motanice. Pak je tu chlapec Tim, jemuž osud chystá bolestnou ránu. Počet doplňuje bionická exorcistka Kanon a tajemná nesmrtelná dívka jménem Marivel.  

Příběhově mě hra velmi bavila, byť průzkum světa, řešení hádanek v dungeonech a snaha dostat se k truhličkám mě bavilo více. Ashley se dostává do řad ARMS (zde jako Agile Remote Mission Squad), což je něco jako speciální armádní jednotka cvičená k řešení krizových situací.
Jenže když najednou proběhne útok démonických bytostí a svět začne ohrožovat tajemná elitní skupina s názvem Odessa, všechno jde rychle do kopru. Ashley se navíc zaplete s jistým speciálním mečem, co do něj zapečetí démonickou bytost, nějakého lorda Blazera, a pak rychle formuje vlastní jednotku pod vedením mecenáše Irvinga (s příjmením Valeria, ale nevím, jak to v češtině správně skloňovat) pro boj proti zlu a za záchranu světa.
Protože Wild Arms 2 vyšel původně na dvou discích, tak první disk se zabývá právě záchranou světa, zatímco ta druhá… taky, ale podruhé. A pak ještě pro jistotu potřetí. Je to docela vtipné. Jelikož Filgaia se ocitá v ohrožení během hry hned několikrát, tvůrci tím rozhodně netroškaří. Ostatní JRPG mají co závidět. Příběh se občas hezky zamotává různými zvraty, ale takovým způsobem, že už se dá něco čekat, protože to něco visí ve vzduchu a jakmile se vyřeší jedna věc, další hned číhá za rohem.  

Navíc se objevují a řeší celkem zajímavé motivy. Ten ústřední spočívá v tom, že každý má doma milovaného člověka, který na něj úzkostlivě čeká, a že hrdinou není pouze ten, kdo vykonává hrdinské činy, ale všichni sjednocení obyvatelé světa.  

Líbilo se mi i pár příběhových motivů, které si sem vypíšu. Bylo to asi poprvé, co jsem viděl ve hře atomového draka (haha). Líbil se mi únos vlaku s dvěma vagóny a hlavní partou uvnitř, a přenos celého vlaku do jiné dimenze. Cestování na mechanickém drakovi je hrozně super, plus ta hudba na mapce světa. A v neposlední řadě obří technické bitevní vymoženosti Marivel ve stylu Rakeťáků. A taky duo groteskních záporáků Liz & Ard.   

Wild Arms 2 oplývá vtipnými momentkami, kdy jsem se musel pousmát (třeba myšlenkové pochody Colette). Místy zajímavý překlad z toho prý také dělá celkem kuriózní zážitek (nicméně já jsem se náhodou dostal k přesnějšímu fan-překladu). Dialogy, ač leckdy rozvláčné, jsou podané takovým milým, hravým způsobem.  

Na závěr tedy ještě něco k těm soubojům a mechanikám. Souboje jsou zábavné, ale nijak moc inovativní. Hráč si může vybrat, zda použít nějaký speciální útok u každé postavy, anebo klasický fyzický či kouzelný útok. Časem mi přišlo, že použít ty speciální se málokdy vyplatí, takže jsem spíš zůstával u klasických, anebo jsem šetřil postupně narůstající energii na ty opravdu nejsilnější v kombinaci s dalšími nástroji (třeba útočení víckrát za tah, změna do dočasně silnější formy, apod.), a až teprve ve finální fázi během soubojů s bossy jsem použil nějaké ty nasyslené předměty, jinak je hra na postup poměrně snadná.  

Bavilo mě i přepínání postav za účelem překonávání terénních překážek v dungeonech a řešení hádanek tím stylem, že každý umí něco jiného a vzájemně se doplňují, navíc každá postava se dokáže naučit až tři různé triky (třeba Ashley vrhá nožem, Lilka střílí ohnivou kouli, Kanon dokáže vyskákat na vysoké plošiny, Brad klade bombičky, Timův kámoš Pooka doletí k truhle přes propast a otevře ji, Marivel způsobí výboj, apod.), něco na způsob Commandos. Hra mě tím (i vším ostatním) bavila od začátku do konce a nepřišlo mi, že by měla tolik hluchých míst jako v jedničce, na hraní jsem se vždy těšil. Podle návodu jsem se pouštěl i do ryze dobrovolných míst, když se mi zničehonic s novou abilitou otevřel přístup do nějaké kobky někde na druhé straně světa. Šup tam hned pro vzácné truhličky.  

I přes všechny své přednosti, i přes jedno i druhé úžasné intro, líbivé scénky a chytlavé melodie není vše dokonalé. Třeba font se klasicky dost špatně čte a je třeba si na něj zvykat. A občas jsou ty dialogy prostě rozvleklé a ukecané. Někomu určitě nesedne tempo příběhu, i když mně naprosto vyhovuje a dostal jsem ode všeho tak akorát. Bavilo mě sledovat vedlejší život postav i jejich strasti a románky, opakované pokusy o záchranu světa v doprovodu melodické hudby.
Taky oceňuji bezedný inventář a náhodná setkání, kterých není nijak moc a dají se i do jisté míry přerušit (když vyskočí nad hlavou vykřičník a není v červené bublině, tak se dá rychle odmáčknout).  

Celkem zajímavý je i systém nalézání objektů na mapce světa, kdy je třeba použít jakýsi radar, který skenuje blízké okolí a skrze něj se nalézají městečka, dungeony a různé předměty nebo drobáky. Nejdřív na radaru není nic vidět, ale časem přibude k dispozici upgrade vyznačující objekty přímo v obrazovce radaru. Vždy mě bavilo zkoumat, co se kde ukrývá.  

Hru jsem dohrál za nějakých 40 hodin s postavami na levelech 44-47. Občas jsem přetáčel některé zdlouhavější soubojové animace, ale vlastně ani to není moc potřeba. Hra působí svižným dojmem, stále se něco děje a stále se žene kupředu. Do značné míry je i dost intuitivní, jen v poslední části už jsem trochu ztrácel přehled o tom, kam vlastně jít. Jinak jsem sbíral všechny možné upgrady pro všechny postavy a vždy jsem se vydával i do nepovinných dungeonů a plnil drobné vedlejší příběhové linky.
V rámci hraní retro JRPG je pro mě Wild Arms 2 vítaným zpestřením a již chápu jeho širokou oblibu. Po tomhle se (někdy časem) těším na další díly.
Odehráno na chatě.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 40+ hodin
Všechny nalezené nástroje pro všechny
Všechna kouzla pro Lilku
Všichni guardiani pro Tima
Všechny mechanické zbraně pro Ashleyho a Brada 

Po letech jsem se konečně prokousal k prvnímu Final Fantasy hezky odzadu. Schválně jsem si tentokrát vybral verzi na NES, hranou na emulátoru, v níž jsou vlivem technických omezení názvy kouzel pouze čtyřpísmenné, kolikrát psané jakousi šifrou, takže jsem musel koukat do návodu, co že to vlastně tady nebo tamhle doopravdy znamená a o co jde (drobný příklad za všechny - kouzlo XFER znamená klasický Dispel z ostatních her série).

Vše na hře je poplatné době vzniku, takže grafika, stylizace, hudba, písmenka, prostě všechno je vyobrazeno tím nejzákladnějším způsobem. Ovládání je neohrabané, předěly mezi obrazovkami a animace útoků se vlečou, statistiky se ukazují jenom v okénku pro status a až na konci hry jsem zjistil, že to tam taky někde je.
Názvy kusů brnění jsou neurčité a absolutně jsem z nich nedokázal rozpoznat, kdo si z té výbavy může něco navléknout na sebe, většinu všeho jsem tedy spíš jen tak zkoušel stylem pokus-omyl a nakonec odhadem asi 80% veškeré výbavy na sebe mohl natáhnout jenom válečník (v partě jsem měl ještě monka, plus bílého a červeného kouzelníka), takže zbytek party měl téměř po celou dobu stejné oblečení získané v začátku hry a až z odměn v posledních dungeonech se to trochu víc měnilo.
Přispěl k tomu i fakt, že monk vlastně dává větší poškození beze zbraní, takže se zbraněmi byl stejný problém - inventář je celkově dosti omezený (každá postava může mít celkem 4 libovolné zbraně a 4 kusy výbavy), což znamenalo prodávat všechno, co se dalo. Aspoň jsem měl díky tomu víc peněz na nákup drahých kouzel.
A jenom náhodou jsem zhruba ve čtvrtině hry přišel na to, že zvolené kousky je nutno označit jako oblečené, do té doby ta parta běhala nejspíš jenom vynahacená.

Soubojů bylo cestou jak naseto a obzvláště mě zlobilo několik věcí.
Jednak dungeony jsou rozesety po všech čertech a i poté, co jsem získal vzducholoď, obvykle nebylo možné přistát nikde blízko a stejně jsem se musel plahočit odněkud z místa za devatero horami.
A jednak levelování tu jde extrémně pomalu. Finále hry jsem končil na levelu 23, v jiné hře by to byl aspoň dvojnásobek.
No a healování v dungeonech moc neexistuje. Kouzla z omezeného výběru jsou hned pryč a poté nezbyde nic jiného, než se spoléhat na lahvičky, které ovšem léčí jen minimálně, takže taky rapidně ubývají. Výsledný dojem tedy mám ten, že každý výlet mimo město a skrze dungeon se všemi rozesetými truhličkami je docela hardcore grindovací výlet, kde vždy aspoň určitou část doby trávím loadováním uložených pozic se snahou měnit RNG a s přetáčením zdlouhavých animací. Holt jsem už poměrně zpohodlnělý z dnešních JRPG. Hrát to celé v původních podmínkách, tak nevím, kam bych se dostal.

Jinak příběh je takový ten klasický. Zloun ohrožuje království a svět, jsou tam čtyři elementální fujtajblíci a čtyři orby v ohrožení. Každá NPC postava zadá úkol jednou větou a po návratu zase jednou větou úsečně odpoví, takže jsem si pokaždé připadal jako zneužitý hadr na podlahu. Fajn zážitek.

Ale jo; jsem rád, že to mám za sebou, i když v začátku jsem musel podstoupit dlouhý, nesmyslný grind, abych měl aspoň nějaké levely a dost peněz na pořízení výbavy a kouzel. Dohrál jsem to za nějakých 14 hodin, zase jsem díky tomu pokročil v mém retro backlogu a aspoň ty základní díly 1-10 mám tedy tímto dohrané.
Nemohu říct, že bych se u toho skrze zastaralé mechaniky a pomalé tempo nějak moc bavil, ale jinak to byla zajímavá exkurze k začátku vychvalované série. Znovu už bych to ale nehrál, nebo aspoň ne v téhle verzi. Například jen o rok později (ale v Japonsku hned dva dny po Final Fantasy!) vydaná Phantasy Star mi přišla ve všem lepší a zábavnější.
Odehráno na chatě.

Ze všech dílů skládačky Final Fantasy XII jsem považoval Vagrant Story za ten nejtemnější a nejobávanější. Podle reakcí ostatních jsem trnul, že se někde zaseknu a už to nepůjde dál, anebo že to vzdám v průběhu kvůli vysoké obtížnosti. Ale zkusil jsem to a šlo to celkem dobře, tedy pokud mi bude prominuto, že jsem hrál hru v emulátoru a do omrzení jsem drtil uložené pozice, nebo že od lesní lokace už jsem musel spoléhat na návod. Nakonec nenastala žádná přehnaně zákysová místa; a někteří otravní řadoví nepřátelé mě dokázali potrápit více než bossové. Anebo jsem jen měl fakt velké štěstí.  

Vagrant Story vyšel jen dva roky po Xenogears a vizuálně mi ho celou dobu připomínal. 3D prostředí s volně otáčivou kamerou, postava umí skákat, totálně pixelaté okraje všech objektů i postav. Pořád se všem pixelatě vlní obličeje, i když nic nedělají (schválně jsem hrál bez úpravy obrazu). A má naprosto skvělé filmové cutscény kombinované s komiksovými bublinami. Dokonce i ten příběh je nakonec vlastně podobně temný.
Jenže bez znalosti historie onoho místa působí celé vyprávění a dialogy mezi postavami dosti krypticky, takže jsem kolikrát netušil, o co vlastně komu jde a proč dochází k tomu, k čemu dochází. Tím pádem nejprve trošku shrnu dění předcházející událostem ve hře.  

Příběh velmi volně navazuje na události Final Fantasy Tactics, respektive se odehrává ve stejném světě Ivalice, ale na rozdíl od Final Fantasy XII v jiném kontinentě a ve stejnojmenném království; tedy Valendia. Na předchozí hry odkazuje především skrze názvy předmětů a jména dávných postav. Není sice nikde konkrétně uvedeno, kolik času uplynulo od Tactics, ale počítá se aspoň 2000 a nejspíš i pár set let navíc, protože dlouho po zaznamenaných událostech muselo vzniknout nové náboženství a revoluční hnutí v jednom: Müllenkamp.
Vzniklo jako protiváha oficiálního státního náboženství - Iocusova temného kněžství; a první kněžka nechala postavit chrám s názvem Temple of Kiltia (ta kněžka je zároveň ona záhadná vlnící se postava v intru hry), načež okolo chrámu postupně vzniklo celé opevněné městečko Leá Monde.
Müllenkamp bylo nicméně prohlášeno za kacířství, svatá Iocusova armáda vtrhla do města, krutě pobila všechny obyvatele, chrám zničila a na jeho troskách byla postavena katedrála. Skrze krveprolití, ohavné skutky a volání krve však povstalo zlo a temnota.
Město bylo po dvou tisících letech své existence zasaženo silným zemětřesením, jakékoli zbývající aktuální Iocusovo obyvatelstvo při neštěstí zahynulo; a následně místo nasáklé zlem nějak oživilo mrtvoly, příšery, draky a démony, nyní již obývající zdi a kobky tohoto nešťastného hromadného hrobu. To se stalo před 25 lety.
Zlých sil si všimli i v místní nejvyšší politice, a to by nebylo jen tak, aby toho nechtěli zneužít pro vlastní mocenské plány, takže do Leá Monde se nyní stahují ti nejlepší z nejlepších, aby pátrali po způsobu, jak ničivé síly ovládnout.
A do toho všeho sem přichází Ashley Riot, elitní rytíř VKP (Valendia Knights of Peace) se zvláštními schopnostmi a prominentním titulem Riskbreaker, tulák s bolestnou minulostí a nyní i vyšetřovatel podezřelých vazeb mezi fanatickým kultistou Sydneym a politikem z nejvyšších míst, vévodou Bardobou.  

Hra se odehrává v prostředí opuštěného města, ale i v přiléhajícím okolí a podzemních sklepeních, které na mě působí značně klaustrofobně. Ashley musí proběhávat jednotlivými místnostmi zapadanými prachem. Některé jsou prázdné, jiné plné nepřátel. Někde jsou truhličky, jinde pasti a není problém narazit na hádanky s pozicováním chytře rozmístěných kamenů nebo krabic, aby se mohl dostávat kupředu.
Pokud narazí na zamčené dveře, jistojistě se někde daleko či nedaleko nachází potřebný klíč (sigil). Celá cesta je poskládána do jakéhosi sofistikovaného kruhového labyrintu a kolikrát jsem se v něm ztratil, hledal cestu dál a musel se vracet. Mnoho nepřátel se po čase respawnuje.  

Nejzajímavější je možná soubojový systém, který nic nevysvětluje, takže hráč dostává hodně prostoru k experimentování. V zásadě lze útočit několika různými způsoby a především vychytávat slabiny nepřátel a jejich typové zaměření skrze sběr a craftování různých typů zbraní a vybavení.
Je to docela jednoduché, vlastně je to úplně jako Pokémoni. Akorát se tady sbírají zbraně namísto příšerek, skládá se z nich taky limitovaný „tým“ a mohou se i craftováním vyvíjet v lepší verze s podporou vložitelných kamenů. Zbraně získávají svým používáním typové speciální útoky (break arts), a mimo ně je možné používat i kouzla, jež je nutné se naučit z nalézaných grimoárů. A samozřejmě se vylepšují jednotlivé vlastnosti v osobní statistice (není tu žádný systém levelování úrovně).  

A jak se mi hrálo? Hru bych pomyslně rozdělil na čtyři stejně dlouhé části.
V té první jsem se možná až příliš zdlouhavě věnoval objevování mechanik a vše jsem pečlivě zkoušel stylem pokus-omyl. Nepřátele jsem díky absenci různých dalších prostředků likvidoval pomocí obyčejných zbraní. Zdraví i mana se postupně samy doplňují, takže není nutné se spoléhat na vlastní zásoby a do konce hry jsem použil sotva pár lahviček (z toho půlku ve finálním souboji), jinak stačí léčebná kouzla. Taky se mi nějak podařilo vycraftit slušné kopí proti drakům, které mi zřejmě dost usnadnilo rychlý, pohodový postup v jisté rizikové oblasti.
V druhé části už mi zbraně však přestávaly stačit a zejména v boji proti elementálům jsem docela trpěl, takže jsem začal přecházet na útočná kouzla a odrážení fyzického poškození pomocí štítu, což se ukázalo jako vhodný postup.
Během třetí části přestávala být účinná moje kouzla a odrážení zranění, ale naopak mi zesílily break arty, a to tak, že hodně. Z částečné kombinace všech likvidačních způsobů jsem tedy postupně přecházel na ně, i když za cenu vlastního zdraví, které jsem ovšem během soubojů doplňoval healovacími kouzly.
Čtvrtá část, složená především z velkého množství bossů a řešení zapeklitých hádanek, mě nakonec potrápila až v úplně finálním souboji, ale stačilo jen poupravit výbavu (cokoliv na postavě jde měnit i během souboje, což je totálně mega super!) a nakonec to šlo celkem dobře. Prakticky úplně všechno jsem eliminoval pomocí break artů, což mi přijde jako hodně overpowered způsob.  

Někde v první třetině hry jsem nedopatřením přeskočil celý jeden dungeon, přičemž se za mnou uzamkly dveře a já se nedokázal dostat zpět. Pak jsem strávil docela hodně času hledáním cesty skrz nějaký labyrintový oblouk, ale nezadařilo se mi a vzdal jsem to. To jsem ještě nevěděl, že se později odemkne teleportace přes rozmístěné portály, takže nakonec jsem si jej přece jen mohl projít, již značně zesílený.  

Hru jsem dohrál za 29 hodin a něco. Je fakt, že někde mi to drhlo v některých obyčejných soubojích, ale nakonec to nebylo tak špatné a neměl jsem ani velký problém s bossy. Prostředí má naprosto úchvatnou atmosféru prokládanou úžasnými cutscénami; a při čtení dialogů mi už k dokonalosti chyběl jen dabing, který jsem si v hlavě představoval.
Obsahově jsem byl ale po většinu doby trochu mimo. Historii světa jsem si musel vyhledat až po dohrání, když mi nic nebylo pořádně vysvětleno. Vadilo mi nejvíce to, že inventář toho moc nepojme, což je vzhledem k velkým craftovacím možnostem ke škodě, protože je třeba mít hodně výbavy a materiálu u sebe (přebytky se mohou ukládat do bedny, ale ta je většinou z dosahu).
Inu, mám to dohráno, a tím pádem si mohu odškrtnout další položku z backlogu. Hrál jsem verzi pro PSX, což je verze pro PS1. Odehráno na chatě.

Hodnotím rozšířenou výroční verzi pro PSP.
Dvojka byla jednou z těch her, co mi dlouho ležela v backlogu a moc se mi do ní nechtělo, takže jsem ji vytáhl během jednoho rozvláčného letního pobytu na chatě. Vybral jsem si vylepšenou verzi pro PSP kvůli přidaným scénám a bonusovému obsahu, jinak bych ale raději sáhl po verzi na GBA, která se mi líbí víc a obsahově není moc odlišná. Škoda, že jsem to neudělal.  

Začnu grafikou. Tento styl „vylepšeného“ pixel artu na mě působí vyloženě nehezky a nesouladně. Už jsem ho zažil dřív někde u rozšíření čtvrtého dílu a nelíbil se mi ani tam. Postavy jsou příliš baculaté, zabírají moc místa na obrazovce, pohybují se až moc plynule a všechno od prostředí po postavy se snaží působit přehnaně vyumělkovaně (nabízí se vhodnější slovo kýč), což úplně zabíjí jakoukoli osobnost hry. Možná je to pořád lepší než těch pár pixelů v originálu, ale to ať si každý určí sám. Mně by to celé sedlo lépe, kdyby byla aspoň hratelnost lépe vybavena spolu s příběhem, nicméně vždy jsem měl pocit, že je ta hra z půlky nedodělaná.

Příběh nakonec bylo to, co mě hlavně táhlo dopředu.
Máme tu partu tří sirotků, kteří přijdou o všechno (i o rodiče) vlivem nájezdu rozpínajícího se impéria. Naštěstí jsou ve chvíli krize zachráněni a umístěni do bezpečí vzdálenější vesnice, kam uprchli všichni včetně místní královské rodiny. Takže Firion, Maria a Guy společně vytvoří jakousi speciální jednotku hrdinů, která začne plnit akutní úkoly pro korunní princeznu Hildu, aby snad nakonec dokázali překonat mnohá protivenství a postavili se i samotnému imperiálnímu vůdci. A samozřejmě vždy mají k ruce nějakého čtvrtého člena do party, který jim pomáhá, ale nikdy se tam dlouho neohřeje, což má v důsledku dost nepříznivý vliv na hratelnost.  

Proč? Protože se tu nezískávají úrovně klasickým způsobem. Místo toho rostou jednotlivé body v osobní statistice postav či zbraní podle toho, jak moc se používá. A kolikrát je to hlavně o štěstí. Levelování zbraní a kouzel ještě tak nějak jde, ale získávat například hodnotu HP je neskutečná otrava, protože ta se zvyšuje (později jen po malých krůčkách) tím, že se postava nechává zasáhnout nepřítelem. Což v praxi znamená, že kdo chce více „efektivněji“ levelovat své osobní statistky, měl by být vystrčený ve formaci vpředu a ostatní vzadu. Hodně štěstí s lučištníky. A ty náhradní postavy nikdy nedostanou potřebný prostor k rozumnému růstu právě kvůli této mechanice.  

Jelikož použitelná míra skillu začíná někde na úrovni 6-7 (asi ze 16), kam to ještě zdlouhavým grindem (ale ne tak zdlouhavým jako na následující úrovně) jde vytáhnout, je taky potřeba mít hodně materiálu ke grindování, že? Aha. Takže proto jsem měl na každém pátém kroku náhodné setkání. Už v první třetině hry jsem měl po krk všech krys, goblinů a zamotaných trnových kytek. Navíc příběh mě nutil k pohybu tam a zpátky mezi městy kvůli tomu, že po každém úkolu je nutné se vrátit zpět do první vesnice, aby byl doručen výsledek úkolu princezně Hildě. Už ani nevím, kolikrát jsem se musel takhle vracet přes půlku světa. Naštěstí se postupně dá získat i loď a nakonec i vzdušná loď. Nicméně při pěším pohybu po mapce i ve zdlouhavých dungeonech je to jedno náhodné setkání za druhým. Grind, grind, grind.  

Tím pádem už brzy na začátku jsem vytušil, že nebudu mít trpělivost levelovat všechno, a kompletně jsem rezignoval na kouzlení. Místo toho jsem se zaměřil na tradiční mlácení zbraněmi, což byla nakonec dobrá volba. Taky jsem se díky tomu ani nezatěžoval s healovacími kouzly. Skrze normální grind jsem se topil v penězích a prostě jsem hltal nakoupené Hi-potiony a jiné léčebné tekutiny. A všechny souboje jsem přetáčel. První velký zásadní problém nakonec nastal až teprve u závěrečného bosse (na konci příšerného finálního dungeonu), který se ukázal být neporazitelným. Nicméně po několika marných pokusech jsem ze zoufalství zkusil dát Firionovi do ruky Blood sword a ejhle, najednou stačily asi dvě rány a bylo po bossovi, haha.  

Tím ovšem hra nekončila. Nejprve jsem se vydal do rozšíření Soul of Rebirth, které se dá shrnout jedním slovem; grindfest. Byla původní hra grindovací? Tak tady je nášup. A pro jistotu ještě nášup s nášupem. Hraje se za postavy, které v původní hře umíraly, když zachraňovaly hlavní partu. A samozřejmě umíraly s nízkými statistikami, což se tady projevilo (aha, tak proto cestou tolik odpadávaly).
Ocitly se v nějakém duchovním světě - asi v pekle, ale moc to na peklo teda nevypadá. První dlouhý dungeon je vlastně jen příjezdová cesta do městečka, kde se formuje parta odpadlíků. Ve městečku nikdo moc neví, o co vlastně jde; jen to, že jsou všichni mrtví. Jsou tam dva portály do dalších dvou dungeonů.
Jeden je krátký bez nepřátel s prvním silným bossem, na kterého je potřeba nejprve skrze grind vylevelovat statistiky postav. Za odměnu jsem dostal kouzlo Ultimu, které jsem následně znovu leveloval, abych měl nějakou šanci v druhém dungeonu, tentokrát velmi dlouhém. Je to vlastně další finální dungeon trošku zrcadlící ten v původní hře. Takže jsem se jím nakonec proplazil, sesbíral všechny silné zbraně a výbavu, otevřel všechny truhly, porazil všechny minibossy a v závěru celkem bez problému padl i boss. Konec? Kdepak.  

Po tomto hotovém rozšíření jsem si vzpomněl, že v původní hře je ještě jedna chuťovka, kam jsem se předtím nedostal. Arcane labyrinth, no jistě!
Soustava tří nehezky dlouhých labyrintů, kde každý z nich funguje jako dungeonový řetěz o několika patrech (postupně 5, 7 a 10 pater), na každém patře je nějaká jiná hádanka nebo úkol k vyřešení (samozřejmě nechybí grind), případně slovo do nákupního seznamu a na konci nějaký boss. A když jsem se tedy proplahočil všemi patry (kolikrát dost šílenými, třeba s neviditelnou cestou ve vzduchoprázdnu), tak se mi zpřístupnila další jeskyně s bossem, který padl na druhý pokus, a dostal jsem za odměnu legendární kopí Gaugnir. Kdybych chtěl získat další legendární zbraň z mnoha, tak bych opět musel projít přes všechny tři labyrinty a znovu porazit bosse, ale na to nemám ambice.  

Takže teď mohu dvojku snad konečně považovat za dohranou. Bonusovou část jsem musel procházet podle návodu, původní hru snad jenom sem tam někde. Moc mě nebavila, ale pořád mě bavila více než třetí díl díky tomu, že mimo grind se aspoň pořád něco dělo a občas došlo i na příběhový zvrat. Nicméně už mám toho grindu a stále stejných nepřátel plné zuby, a to ani nemluvím o těch střídajících se členech, kteří jsou pro partu většinou spíše zátěž než pomoc, a když už začnou být trochu užiteční, tak je zase vystřídá nějaká jiná postava. Hru jsem dohrál za 18 hodin s přetáčením soubojů. Ale jsou tam pěkné filmečky a cutscény.
Jo, a co ty praštěné názvy měst a míst? Poft, Fynn, Bafsk, Deist...? Haha.

Sice se nejedná o nejlepší RPG, co kdy vzniklo, ale už nějakou dobu mi vězelo na seznamu k zahrání a nakonec jsem se do něj pustil během velkých červnových veder roku 2026, kdy jsem si už po práci v přírodě hověl v příjemném deštivém klimatu naší krkonošské chatky, přičemž mi hra pomohla dostat se z velké herní depky a následné letargie vzniklé z debaklu Natsuiro High School: Seishun Hakusho (která neprošla limitem na počet znaků a její název musel být zkrácen, čímž se nemohla kvalifikovat v herní výzvě. Ach, ty paradoxy).
Jak příhodné, že i tato Hourai High School se týká tématu střední školy; hlavní hrdina se také automaticky stane členem klubu žurnalistiky, účastní se dalších školních klubů, prozkoumává ostrov a hra jej provází životem v určeném čase na fiktivní japonské škole. Tady ale přidává i klasické náhodné tahové souboje a dungeony, takže je opravdu co dělat.  

Graficky vše zapadá do hezkého dobového pixelatého retro stylu (vyšlo 1996 v Japonsku na SNES, vlastně jen chvilku po prvních Pokémonech) a hraje k tomu místy příjemná odlehčená hudba.
Hrál jsem verzi s fan-překladem na emulátoru. Navzdory klasickému zasazení do japonské školy na fiktivním japonském ostrově Utsuho (Hourai v názvu odkazuje na folklorní krásný mýtický ostrov, něco jako ráj) jsou ve hře přítomné i fantasy a nadpřirozené prvky.

Každá hratelná postava se může zúčastnit najednou až tří vybraných zájmových klubů, z nichž levelováním získává pasivy nebo útoky a po jejich vymaxování se může zase zúčastnit jiného klubu, aniž by přišla o dosavadní schopnosti z těch předchozích. Je to docela chytlavý systém, ale vzhledem k opravdu četným náhodným soubojům ani nejsou moc potřeba, protože parta se rychle přeleveluje a vydrtí všechno v dosahu.
Levelování proto taky probíhá rychle a postava se po dosažení nové úrovně automaticky vyléčí, takže ani není vůbec potřeba cestou healovat. Nějaké buffy nebo debuffy jsem taky nemusel řešit.
Postup hrou je hodně snadný, ale kvůli soubojům na každém třetím kroku veskrze otravný. Naštěstí jsem hrál v emulátoru s možností rychlého přetáčení animací, takže jsem si zachoval mentální příčetnost.  

Kvantitativní stránku soubojů ovšem vyvažuje zábavný příběh s humorným přesahem, který se mírně liší, pokud se hraje za kluka nebo holku. Já si zvolil kluka s defaultním jménem Masao. Hned v úvodní animaci je na cestě v letadle a potřebuje se včas dostat na uvítací ceremonii v jeho nové škole (jediná na ostrově), ale jelikož piloti usnuli a přeletěli místo přistání směrem na Aljašku, letuška ho vyhodí z letadla ven. Sice má na sobě padák, nicméně ten blízko země vypoví službu a Masao se zřítí přímo na budovu ceremonie, prorazí díru ve střeše a spadne na jednoho ze studentů, jenž skončí na měsíc v nemocnici a Masaa od té doby z duše nenávidí. Náhodou byl taky členem žurnalistického klubu a Masao později přirozeně zaujme jeho místo.

V klubu jsou i další postavy – výrostek Daichi, milovník žen; erudovaná Hinako a technický génius Haru. Všichni postupně zaplní základní jádro party, ale časem se parta rozroste na celou řadu dalších členů, snad v každé pomyslné kapitole hry jedna nebo dvě přibudou, takže finální výběr je celkem slušný (avšak úplně zbytečný). Aktivní partu jsem měl do konce stejnou a jen jsem měnil druhou odstavenou čtveřici, která nebojovala, ale taky získávala úrovně. Zbytek postav byl někde mimo.
Areál školy se rozkládá ve třech velkých blocích a mezi bloky je nutné se pohybovat přímo po mapce.
V každém z bloků je několik budov nebo zařízení, kam se dá dostat.
Vtipné je rozdělení na dívčí a chlapecké koleje. Chlapecká kolej představuje semeniště nepořádku a pobyt je tam za trest. Dívčí kolej se rozkládá v mnohapatrovém růžovém věžáku, má vlastní komando na ochranu proti vlezlým klukům (a vůbec proti všem klukům), a jedna kapitola hraná za kluka představuje právě misi s infiltrací dívčích kolejí, kdy hráč dostane nejprve na výběr tři možné nápady, přičemž všechny selžou, haha. Podobných situací je ve hře více, a protože se vlastně stále něco děje, tak mě postup poměrně bavil a párkrát jsem se i zasmál.  

Hra je rozdělena na pomyslné kapitoly podle měsíců celého jednoho roku a každý měsíc se řeší něco podezřelého, což vyústí v misi do terénu s cílem vyřešit dílčí případ. Tyto případy však ponechávají další otázky s tím, že někdo nebo něco usiluje o destrukci školního systému a zavádí kolikrát šílená pravidla trpícím studentům (například vtipné pravidlo, že studenti mohou použít toalety jenom třikrát za den po dobu jedné minuty, což vyústí v přeplněné toalety a Masao pak musí v kampusu najít použitelný záchod).

Z dalších situací ve hře bych si hlavně pro sebe ještě něco vypíchl... humorné volání na záchranný člun, bloudění v džungli a šílený dungeon v pyramidě, rekrutování hvězdice, hledání 7 divů světa (našel jsem dva), infiltraci obřího mecha robota, stoky s ukrytým klubem, vyšetřování únosu studentky partou Santa Clausů, tučňáčí komando, Hellephant, duší vlak, financování oprav rozbitých kolejí, vydávání cáklého plátku Hospo. 

Hru jsem dohrál za 18 hodin. Prakticky všechny zdlouhavé souboje jsem přetáčel dopředu, protože to stejně bylo jenom o mačkání jednoho tlačítka (možná kromě závěrečného bosse). Levelování je celkem rychlé, Masao měl v závěru level 56 a ostatní jen o trošku míň. Podle vysvědčení jsem do maxima absolvoval účast v 17 klubech. Zrekrutoval jsem 15 ze 16 vedlejších postav (jedna postava je exkluzivní pro dívčí průchod).
Bavil mě příběh a hlavně humorné, trošku absurdní situace, nechybí ani konverzační humor. Naopak mě nebavily opravdu četné náhodné souboje. A taky inventář by mohl být větší. Tip – prodávejte všechny předměty týkající se buffů, debuffů a statusových znevýhodnění, stejně nejsou za celou dobu potřebné a jen zabírají místo. Osobně jsem se později zbavoval i všech healovacích a doplňkových předmětů, snad nikdy jsem žádný nepoužil.
Za ty souboje trochu strhávám hodnocení, ale jinak jsem si hru užil. Je více lineární a intuitivní než jiné RPG své doby, ale i tak se občas hodilo použít návod.

Herní výzva 2026 – 3. Hardcore: Dohraj hru, jejíž název se skládá alespoň ze sedmi slov

Celý název hry:
Natsuiro Haisukuru: Seishun Hakusho - Tenkou Shonichi no Ore ga Osananajimi to Saikai shitara Houdoubuin ni Sarete ite Gekisha Shounen no Hibi wa Sukoupu Dairenpatsu de Igai to Motemote nanoni Nazeka Mai Memori wa Pantsu Shashin Bakkari to iu Genjitsu to Mukiainagara Kangaeru Hitonatsu no Shima no Gakuen Seikatsu to Sekirarana Koi no Yukue

Tohle je asi první hra z prostředí klasické střední japonské školy, kterou jsem hrál. Je to vlastně napůl takový simulátor studentského života a v některých aspektech přibližuje japonské studentské zvyky, které znám spíš z anime (festivaly, přehlídky, zájmové kluby a volnočasové školní aktivity). Samozřejmě tomu nesmí chybět výběr několika dívek, s nimiž se hlavní hrdina chce sbližovat (je to hra cílená asi spíš pro kluky, za holku se totiž nedá hrát a je tam kupa fanservisu).
S hrou jsem měl dost velký problém z toho důvodu, že je příšerně ukecaná. Je založena primárně na rozhovorech a k mojí smůle existuje pouze v japonštině. Sice jsem našel nějakou částečnou lokalizovanou verzi, ale tam jsou přeložená jen nějaká jména, hlavní menu, předměty a asi prvních 10 vět. Na všechno ostatní jsem musel použít živý překladač japonského textu v mobilu a poctivě s ním překládat všechno to, co mě zajímalo.

Nejprve jsem zkusil hru rozehrát jen tak z legrace, abych ji vyzkoušel. Neměl jsem ani v plánu ji víc rozehrávat, ale když jsem zjistil, že něco přece jen zvládnu, tak jsem pokračoval dál. Uplynulo prvních pár dní ve hře a zvykl jsem si, dokonce se mi podařilo zaskórovat v jistých složitějších situacích, takže jsem se odhodlal hru dohrát. Pohodová atmosféra, prázdninová hudba a rozverný styl hry mi k tomu dopomohl. Je tedy pravda, že během prvních asi deseti herních dní jsem i pár událostí minul a leccos se mi nezdařilo, takže jsem vzal k ruce návod.

Hra začíná ve chvíli, kdy studentík nastupuje na yumegashimskou střední, jedinou školu na fiktivním ostrově Yumegashima. Postavu jsem si pojmenoval po svém, nicméně kámoška z dětství, kterou jsem hned potkal na chodbě, mě oslovila dávnou přezdívkou Anachi, což už mi pak v podstatě zůstalo. Dovlekla mě do žurnalistického klubu, kde jsem se seznámil s dalšími třemi dívkami, byl jsem zaměstnán jako fotograf, dostal jsem foťák, a taky úkol přispívat fotografiemi do jejich vydávaného plátku, což nejvíce spočívalo ve snaze spolužačky doprovázet kamkoliv jinam a montovat se do jejich rozhovorů s ostatními studenty v jiných klubovnách, případně s obyvateli ostrova.  

Hraje se to tak, že se začíná každý den hned po výuce, kdy začne pomalu běžet čas až do noci, kdy je den ukončen. Během toho dne je možné se věnovat všemu možnému, co ten který den přinese, anebo taky vůbec ničemu, to už je na každém. Existují vedlejší úkoly trvající dlouhodobě třeba po celou dobu tří měsíců (po třech měsících končí hra), anebo instantní úkoly klidně jen na půl herní hodiny.
Možnosti jsou poměrně variabilní a úkoly dobrovolné. Ale bývají taky zapeklité, když chce hráč dosáhnout konkrétního romantického výsledku (zakončení) s některou z vedlejších postav a určitě nejde dosáhnout na všechny, protože kolikrát se různé aktivity navzájem překrývají nebo se blokují, anebo se odehrají v konkrétní okamžik na konkrétním místě a pokud jste tam zrovna nebyli ke spuštění triggeru, máte smůlu.  

Takto jsem udělal zrovna několik chyb v začátku hry, kdy jsem ještě nevěděl, kdo je kdo, kde se kdo nachází, kde jsou jaké lokace a jaké podmínky jsou potřeba ke konkrétním vztahovým cestám, čímž jsem si efektivně zazdil událostní řetěz hned několika postav a horko těžko jsem s nimi poté aspoň zlepšoval vztahy. Tím spíš, že jsem stále do někoho fyzicky vrážel, což u postav způsobuje okamžité snížení hodnoty mojí oblíbenosti.
Teprve v půlce prvního měsíce mi došlo, že nemusím zlepšovat vztahy postupně skrze nahodilé textové odpovědi během dialogových scén, či skrze události.
Takže tip pro příště: co nejdříve jít nachytat ryby, prodat je v místním starožitnictví a nakoupit hromady čokoládiček a energy drinků, kterými pak nakrmit všechny dostupné postavy, díky čemuž se jim snadno zvýší rank oblíbenosti a hned se otevřou dalším událostem. Kdybych udělal tuhle jednoduchou věc okamžitě, dost by mi to usnadnilo postup s některými postavami.  

Něco k těm ústředním postavám. Mimo hlavní čtveřici Megu, Kaoruko, Tamaki a Yayoi se ve hře objevují i další významnější objekty Anachiho zájmu. Kupříkladu americká studentka Naomi je roztleskávačka a lze ji najít nejčastěji v tělocvičně, její úkolová linka se týká hlavně nacvičování vystoupení (její dabing je opravdu kouzelný se silným japonským přízvukem, snažícím se napodobit opravdovou angličtinu, ale hodně jí to drhne). Hikaru je atletka a běžkyně působící na velkém hřišti vedle školy, její linku jsem kompletně zazdil ve chvíli, když jsem si s ní po sérii rozhovorů nepřišel zaběhat. Pak jsou tam ještě dvě hodně podivné existence Ranko a Kiku, s nimiž jsem neměl vůbec žádné událostní úspěchy a Ranko se mnou po celou dobu hry nepromluvila ani slovo, protože obě dvě jsem právě něčím nevědomě zazdil hned na začátku, a navíc Kiku je duch. Cože?  

V rámci romance jsem chtěl nejvíce cílit právě na roztomilou Megu, případně Yayoi. Ale s Megu mi to už zanedlouho moc nevycházelo. Pak to chvíli vypadalo, že se budu muset spokojit s Tamaki, ale nějak jsem hned poté zaskóroval u Yayoi a ta se mě pak držela skoro celou dobu, jenže Yayoi je posedlá hledáním nadpřirozených prvků jako je UFO nebo duchové, což mi nebylo moc po chuti, a taky mě pořád otravovala s šintoismem. Nicméně asi 10 dní před koncem hry mě sama informovala, že bych neměl „dělat špatná rozhodnutí“ a že bych se měl držet své vytyčené cesty, a hra mě nějakým způsobem přesměrovala zpět na Megu, která se v tu chvíli zřejmě zmohla na více bodů než ostatní holky, což jsem tedy uvítal. Sice jsem v důsledku nedosáhl na žádný nejlepší individuální konec, ale i tak jsem dostal od holek příjemné rozloučení s dobrým koncem.  

Během prožívání horkých letních měsíců jsem se snažil plnit téměř vše, co mi přišlo do cesty, a mnohokrát jsem používal funkci načítání pozic v emulátoru, protože jsem dost často chyboval při výběru vhodných odpovědí, anebo jsem nestíhal plnit úkoly včas, anebo ne úplně správným způsobem. Například v jednom případě studentka ztratila na chodbě kontaktní čočky a já se nabídl pomoci je hledat. A i když jsem je našel (velký zářivý kruh na zemi), stejně jsem úkol pokazil. Proč? Protože jsem je měl najít plazením po zemi ve stealth režimu! Že mi to trvalo, než mi to docvaklo. Jindy jsem měl chytit konkrétní druh ryby. Chytal jsem skoro půl dne a pořád ne a ne ji chytit. Jenže pak jsem zkusil odevzdat úkol a najednou byl úkol splněn. Proč? Zřejmě se název ryby z překladače neshodoval s názvem ryby přeloženým ve hře a mě to hned nenapadlo. Podobných situací jsem zažil více a někdy jsem se tak moc zasekl, když jsem třeba nemohl někoho nebo něco najít, že jsem úkol úplně vzdal.  

V některých vzácných případech jsem zase objevil události, o nichž jsem se v návodu vůbec nedočetl. A asi dvakrát se objevil bug znemožňující v postupu úkolem, ale to je jen moje spekulace (hromský úkol pro tajemného ředitele, který si mě předvolal, ale když jsem přišel, tak mě hned vyhodil pryč a snížil mi celkové skóre). Jinak jsou si úkoly trochu podobné (zvláště s nalézáním věcí), ale je fakt, že celá řada jich vyžaduje poměrně velkou intervenci a úsilí (vyslýchání svědků v případě zlodějiny, získání autogramu od celebrity, focení účesů NPC postav apod.), jindy je to hned (třeba odnést zraněnou atletku v náručí na ošetřovnu, něco doručit jiné postavě stojící opodál, doprovodit slečnu na nádraží, spřátelit si psa…). No a taky se nesmí zapomínat na komunikaci s děvčaty přes e-mail a potvrzovat jim účast na navrhovaných setkáních třeba s výletem na místní pláž, na rozhlednu, stonehenge, do krystalové jeskyně, do města na zmrzku a podobně.  

Celkem mi však vadilo neustálé prázdné tlachání o ničem. Holky tady většinou řeší jen samé hlouposti a rády se škádlí, ale informačně mě to unavovalo a časově vytěžovalo. Moje herní doba se proto slušně natáhla z udávaných 20 hodin na 60, a to jsem občas i přeskakoval dialogy, když jsem viděl, že to nikam nevede, a i přesto ta moje překládací apka v mobilu někdy po úmorném snažení spadla. Byl jsem proto rád, když jsem se dostal konečně k závěru hry a ve chvíli, kdy začaly titulky, jsem si velmi oddechl.
Vůbec je ta hra o dost delší, než by podle mě měla být, asi tak o třetinu. Po prvním herním měsíci (červenec) nastanou pravé prázdniny a Anachi musí (no, vlastně nemusí, ale já měl pocit, že by měl) chodit na pravidelné brigády do města a celkově je ten uvolněnější režim v druhém měsíci takový nadbytečný, celý ten jeden měsíc bych vyškrtl. A taky je docela blbost to focení holčičích kalhotek během plížení nebo ve zpomalených záběrech při  klouzání po zemi. Relativně vzato zajímavá mechanika, ovšem bez jakéhokoli dopadu na výsledky a ani se toho netýká žádný úkol, takže její existenci moc nechápu. Asi si to tam vložil ze srandy nějaký japonský zvrhlík z týmu (k čemu se ještě dostanu díky výzvě?), haha. Taky je to teda patrně důvod, proč hra nevyšla mimo Japonsko.  

Inu jsem rád, že to mám za sebou. Hrál jsem na emulátoru PS3. Bylo to opravdu velmi náročné na pozornost, mnohokrát jsem opakoval, něco někde hledal a pátral po potenciálních událostech, ale podařilo se mi hrou projít až do zdárného konce, za což jsem na sebe hrdý. Totálně mě to fyzicky vyčerpalo, jako fakt.
Srdíčko jsem nakonec dokázal vykouzlit u Megu, Tamaki a Yayoi, a ačkoliv mi to s žádnou zcela nevyšlo, považuju to i tak za úspěch a zažil jsem toho s nimi poměrně dost během těch slunečných měsíců strávených na ostrově. Veselá bezstarostná hudba i atmosféra, pobíhání po škole a různých klubovnách mi časem možná bude chybět, časované úkoly a pozdější repetitivnost nikoliv. Věk teenagera už mám bohužel za sebou, nicméně bylo fajn zažít zkušenost střední školy v prostředí země vycházejícího Slunce. Hru nikomu nedoporučuji, ledaže by se chtěl prokousávat tunami japonského textu.

Tahle hra zřejmě patří mezi ty nejklasičtější retro hry, ale já se o ní dozvěděl teprve nedávno. Koupil jsem ji v kolekci s několika ostatními hrami na Switch a je to poměrně zajímavá sonda do těch dávných časů, kdy se na CRT obrazovkách prohánělo pár uskupených pixelů, což mělo tvořit postavu. Tak jsem zkusil první díl (ze tří) ve verzi na C64 (ostatní verze jsou vizuálně mírně odlišné) a moje hodnocení dávám jako člověk nezatížený nostalgií.  

Zprvu jsem si musel zvykat na příšerně neintuitivní ovládání. Postava má pár základních pohybů pro přesun z jedné obrazovky do druhé, skok, několik chvatů a úderů, plus šikmé sebrání předmětu. Kombinace těchto pohybů se děje nejčastěji podržením tlačítka a zmáčknutím jednoho či dvou dalších tlačítek. A já strávil doslova první hodinu tím, že jsem se snažil sebrat u sochy Buddhy předmět, který tam nebyl. Proč? Protože sochou zobrazovaný předmět s nápisem „collect“ se týká pouze předmětu, který se má sebrat jako následující někde úplně jinde v lokaci. Takže super, mohl jsem si odpustit zoufalé hledání a zkoušení způsobu, jak sebrat neexistující předmět.

Dále jsem se trápil s bojovými komby a mlácením protivníků. Proč? Protože všichni variabilní protivníci ve hře mají jedno společné – nalepit se tělem na mého ninju a mlátit do něj hlava nehlava, přičemž z této blízkosti jsem se svými super zbraněmi většinou ani nedokázal způsobit zranění kvůli neschopnosti trefit jejich hitbox. Nakonec jsem asi po další kumulativní hodině zkoušení přišel na taktiku uhodit a zdrhnout na předchozí obrazovku, po níž se protivník přesunul zpět na své původní místo, a já jej takto repetitivně postupně udolal. Časem jsem se pak naučil zasahovat v pohybu i ty hitboxy již s pomocí lepších zbraní, ale trvalo to.  

Nejhorší bylo sbírání předmětů stylem pixel huntu, kdy jsem postavu třeba pětkrát pozicoval, než byl ninja schopen něco sebrat. A samozřejmě přeskakování přes potok po kamenech. V podstatě platilo, že jsem po každé úspěšné akci ukládal pozici, protože to jediné mě chránilo od mentálního kolapsu. A ještě že v téhle verzi je možnost ukládání. Hrát to na původním stroji, tak nevím, kam bych se dostal.  

Graficky i hudebně to na svoji dobu není vůbec špatné. Všude jsou takové ty titěrné a obdélníkové pixely tvořící jednoduchý funkční styl, melodie ohrává rytmicky pořád to samé a kompletně zahalený ninja se probojovává skrze 6 úrovní (nejhorší vizuálně je podle mě sklepení) k šógunovi, kterému nakonec ukradne nějaký svitek. Proč, to nevím. Cestou potká i pár zajímavých nepřátel (drak, pes), které je třeba porazit jiným způsobem. A musí sbírat různé problikávající předměty v přesném sledu, což zejména v první lokaci znamenalo hodně pobíhání. Časem se takto přesune z přilehlé zahrady do vnitřku šógunova hradu skrze měnící se obrazovky.  

Nakonec jsem to dohrál asi za 3 hodiny, což bylo o dost víc, než bych normálně musel. Teď už by mi to šlo rychleji. Taky jsem tahal videonávod, protože zejména v té první části jsem byl ztracený a nevěděl jsem, co mám vlastně dělat. Nicméně hotovo a jako kuriozita to bylo zajímavé. Jen bych to asi nedokázal hrát pořád dokola.

Herní výzva 2026 – 10. Hardcore: Dohraj hru, ve které hlavní postava po celou dobu skrývá svou tvář.

Čas od času se mrknu do vod méně známých her zejména tam, kde se jim nikdy neotevřela vrátka do západní části světa. Tento případ zrovna nastal (přiznávám, že letošní výzva tomu pomohla) a podařilo se mi objevit hru, která mě dokázala hratelností vtáhnout i přes obtížnou jazykovou bariéru (nenašel jsem ani anglický fan-překlad) a vzhledem k zaměření hry mě ani nenapadlo, že bych se u toho vůbec mohl více bavit.
Nicméně nechal jsem se překvapit a i když jsem většině textů nerozuměl, stejně se pomocí nadabovaných rozhovorů dalo zhruba vycítit, o co jde. Ona hratelnost samotná vlastně ani nevyžaduje znalost jazyka, ten je potřeba jenom pro kratičké příběhové cutscény a jisté složitější úkony typu otevřít elektronický zámek s kódem na dveřích, anebo třeba zlikvidovat bombu během přestřihávání drátků, aby nedošlo k explozi. A ke zbytku jsem tahal jediný dostupný (nepříliš detailní) návod, co jsem našel.  

Hrajeme za mladíka Daichiho, který je se svým starším bráchou Yuichim členem hasičské jednotky v japonském městečku Sakurazaka (fiktivní název). Jednotka má více členů včetně roztomilé slečny Chizuru, má svoji základnu i kancelář, k dispozici má hasičská jeřábní auta a vždy plné hadice pro okamžité hašení požárů.
Daichiho jednotka je vysílána na protipožární mise. Vždy, když se někde stane ohnivé neštěstí, hned se tam všichni rozjedou v plné hasičské zbroji, připraveni zachraňovat lidské životy a umravňovat neposedné plameny.
To vše v časovém limitu. Při každém větším úspěchu během mise je Daichi odměněn dalším časovým úsekem. Každá ze sedmi misí je rozdělena na tři podúrovně, protože během misí se dokonce odehrává i zajímavý příběh.  

Hned během první mise je totiž Daichiho bratr zabit. Také se odhaluje, že někdo založil požár v továrně záměrně a náhodné mrtvoly v objektu nejsou úplně náhodné. Daichi cestou skrze ohnivé peklo nachází podezřelé indicie a zjišťuje, že tu řádí vrah i žhář v jedné osobě. Všechny další mise proto dávají za úkol nalézat také další podezřelé předměty (dobrovolný úkol) a skutečnosti vedoucí k identifikaci kriminálníka. A mě to celé prostě bavilo, protože někdy je pachatel stále ještě přítomen na místě a skrývá se.

Jednotlivé mise nejsou vždy jen o tom samém za stejných podmínek. Situace se mění jako na běžícím páse. Někdy je třeba šplhat po římse paneláku, aby se Daichi dostal do zabarikádované části patra, jindy do chodeb fouká silný vítr znemožňující hašení a dmýchající plameny, někdy je nutné najít nástroje k otevření zamčených dveří nebo najít kód k odemčení zámku, či se musí vyhledat a uzavřít plynové potrubí živící plameny, vypnout elektrické výboje a podobně.
A ne vždy má Daichi jenom jeden typ hadice se silným proudem vody. Někam si vezme třeba pouhý tlakový rozprašovač, který je účinný na plošné hašení středně velkých plamenů, ale je s ním těžší manipulace, takže je lepší spoléhat se na ostatní členy týmu.
Kdokoli také může sám chytnout od plamenů nebo se ocitnout pod přívalem padajících trosek, i v takovém případě je nutná automatická pomoc ostatních. A je i možné dávat ostatním členům týmu příkazy, aby hasili v jiné části mapy, když oheň polyká více míst najednou.

Daichiho tým soupeří s časem i prostorem. Kolikrát jsem nahrával uloženou pozici, když se mi nepodařilo někoho včas odvést do bezpečí, protože daná místnost již byla nevratně pohlcena neprostupnými plameny (na přítomné mapce se ukazuje procentuální růst ohně v každé místnosti, i jejich stupeň červenání). Pokud oběť cestou do bezpečí zkolabovala, bylo nutné si ji nahodit přes rameno a odvléct k východu, ale postup je takto pomalý.
Později zachránění lidé Daichimu posílají děkovné e-maily, které si může přečíst u svého stolku v kanceláři hasičského oddělení. Zároveň mu tam může pomoci vyšetřovatel, když zrovna našel něco nového v případu vražd (právě tady v kanceláři je největší škoda, že dialogům není moc rozumět).  

Jinak bylo celkem zábavné sledovat postavy v krizových situacích. Pochopitelně jsem rozuměl klasickým hláškám jako „hajaku, hajaku!“ nebo „tasukete kureeeeeeeeeeee!“ Obtížnější všudypřítomné dialogy pak používají kanji a nebyly vždy nadabované, takže tam už jsem se téměř nechytal a spíše vycítil podle fonetiky, o co má jít.  

Asi největší oříšek nastal ve finále, kdy jsem potřeboval podle nabízených otázek a odpovědí k indiciím vyřešit, kdo je oním pachatelem, a které zakončení asi ze čtyř možných mi hra vygeneruje. V kombinaci se zmatečným návodem a vlastní dedukcí se mi vše nakonec podařilo vyřešit, takže si to sem pro sebe ještě zapíšu.
Ending C: pachatelem je Ichinose, který vzal spravedlnost do vlastních rukou a chtěl pomstít smrt své sestry skrze vraždy jiných zlotřilců. Vzal jako rukojmí slečnu Chizuru z Daichiho týmu a Daichiho přiměl, aby našel a zneškodnil tři bomby rozmístěné v okolí. Nakonec se po konfrontaci s Daichim sám zabil skokem z okna a Chizuru byla zachráněna. Happy end. 

Hru jsem dohrál za nějakých 10 hodin na emulátoru (ještěže jsem to udělal, je to potřeba). Občas jsem musel některé úrovně opakovat, protože mi nebylo hned napoprvé jasné, co mám vlastně udělat dál k postupu (zejména v lokaci s dvěma zhasnutými pokoji, kde se musela nejdříve v jiné části nahodit elektřina, rozsvítit v obou pokojích, ověřit nepřítomnost lidí a zase tam zhasnout).
V mnoha případech byl však postup lineárnější a vcelku jasný – prakticky vždy znamenalo uzavřít lokaci něčí záchranou a ověřením, že oblast pro nikoho v žádné části neznamená riziko ohrožení života (zvoláním v každé místnosti). Někdy bylo také potřeba přivolat k vysoko umístěnému oknu vrtulník s hadicí, aby uhasil velké šlehající plameny, anebo plošinu pro raněné.  

Takže o zajímavé situace vskutku není nouze a rád bych si tuhle hru někdy zahrál v anglické lokalizaci nebo rovnou v nějakém dobrém remaku na Switchi. Vážně jsem rád, že jsem si mohl hru aspoň takto zahrát a bavil jsem se nepřetržitě. Kdo chce, může se po dohrání kampaně pustit znovu do další (pro další zakončení), anebo si dát hru ve dvou hráčích na stejné obrazovce.

Herní výzva 2026 – 9. Hardcore: Dohraj hru, ve které podstatnou část herní doby využíváš nebo hasíš oheň. 

Adventury aktuálně moc nehraju. Vlastně skoro vůbec, ačkoliv to není zas tak dávno, co mě nějaká přitáhla k obrazovce noťasu. Naposledy to byla ujetá béčkovina Nippon Safes, Inc. Tentokrát jsem si zvolil zcela novou klikačku v klasickém duchu z českých luhů, a to LeMroshovo dobrodružství v pohádkovém království Lazy Kingdom, které mě zaujalo především tím, že vyšlo hned na Switch, a navíc v zábavném pixel artu a humorném tónu. Tomuto tipu vděčím patrně nějakým náhodným vlnám sociálních sítí. Hned jsem ji koupil i rozehrál Day one.  

A už za chvilku jsem se tak zasekl, že jsem nevěděl, jak dál; po chvíli marného snažení jsem hru odložil s tím, že si holt budu muset počkat na nějaký hotový návod, a šel jsem se věnovat backlogu. Uplynuly více než dva týdny, když mě napadlo zeptat se tvůrce na radu k progresu, a najednou jsem do toho zase naskočil, hra mě chytla a já se do toho pustil naplno. Sice mě pak čekalo pár dalších menších zákysů a jedna další rada, ale nakonec se mi přece jen poštěstilo, takže po nějakých 13-14 hodinách vítězoslavně projely titulky.  

Hra mě velmi bavila narozdíl od mnoha jiných point and click adventur, což přisuzuji vhodnému přístupu tvůrců. Totiž.
Dialogy a monology jsou zestručněné až na kost, takže hráč se nemusí prokousávat tunou textů, ale přitom je zachována dynamika a obsažený humor.
Probíhá četné střídání obrazovek, takže i v případě zákysu má hráč pocit, že hra nějak plyne kupředu. Naštěstí i LeMrosh se dokáže pohybovat rychlým dvojklikem.
Nejčastější interakce jsou vlastně jen základní tři (sebrat, použít/prokecat, omrknout) a kombinování v inventáři je omezeno jen na nejnutnější minimum.
Hra obsahuje stálou nápovědu, kdy jedním držením tlačítka se objeví vytečkované všechny aktivní prvky na obrazovce, což je totálně super.
No a osobně se mi hrozně líbí i použitý pixel art (jakoby mírně rozostřený), rytmická hudba, kompletní anglický dabing s českými titulky, a také humorné situace (ty spíše až ve druhé půlce) a občas i zajímavé twisty. Hádanky ve hře příliš těžké nejsou, je jich pár, ale dokážou zapojit mozek.

Moje osobní záseky spočívaly vlastně hlavně v mojí nepozornosti (v začátku jsem neprozkoušel všechno), nebo když jsem si v jednu chvíli neuvědomil, že mohu získat stejný předmět dvakrát na stejném místě (pak jsem ho dostal jen náhodou v zoufalé snaze opakovat všechny možnosti). I tak mě samozřejmě čekalo klasické zkoušení všeho možného na všechno nemožné, aby se aspoň něco někde stalo, nebo aby se ukázalo něco konkrétního v situaci, kdy jsem jenom tušil, co mám zhruba provést. Takže i přes dvě poskytnuté rady jsem na sebe náležitě hrdý, že se mi podařilo hrou projít teď, když ještě nejsou na světě žádné návody ke hře.

Příběhově se nejedná o nic velkého, zápletka je spíše taková hříčka. LeMroshovi je ukraden prsten a stopy vedou z přilehlých oblastí království divočiny a městečka do útrob hradu, kam se musí svým důvtipem dostat. Cestou potkává různé normální i trochu ujeté postavy nebo rovnou pohádková / fantasy stvoření a zvířátka, přičemž se do cesty připlete i jedna princezna. Občas jsou tam i nějaké nahotinky (i když celé pixelaté), ale není to sprosté či přisprostlé, ani hulvátské. Většinou toho postavy zas tak moc neřeknou, ale když už, tak mě interakce celkem bavila i skrze charismatický voice over.

Co říct závěrem? Zájemcům o humorné adventuření doporučuji. Hra je podle mě zábavná, a i přes nějaké potenciální zákysy dokáže udržet pozornost. Situace jsou hravé. Jakmile se příběh trochu rozjede, tak už vás může nevědomky dohnat k úvahám o hře i mimo hraní, kdy jednoduše přemýšlíte, co byste ještě tak mohli zkusit k dalšímu postupu.
Abych i něco vytkl, tak kurzor podle mě jezdí spíš pomalu a místy by se užila dotyková obrazovka. Při delším hraní se mi asi dvakrát stalo, že hra spadla, ale to naštěstí moc nevadí díky stále aktivnímu autosavu.
A ten LeMrosh se pořád nějak moc vymlouvá, aby nic nemusel dělat.

Metal Slug Tactics je Into the Breach. V podstatě bych z větší části mohl zkopírovat můj komentář odtamtud a mohlo by být hotovo. Nicméně Metal Slug Tactics se liší v několika přidaných detailech a opět platí, že je to ohromná zábava zejména pro ty, co mají aspoň trochu taktické buňky.
Jsem velmi rád, že jsem si hru pořídil, byť ta moje předobjednaná sběratelka od Pix’n Love došla zničehonic až po roce a půl čekání (tedy začátek května 2026) a já jsem si už mezitím myslel, že jsem naletěl nějakým podvodníkům, jelikož ona společnost nevydávala žádné updaty ohledně stavu výroby a jen dělala mrtvého brouka. A sběratelka je sice krásná, ale vnitřní krabice zanořená v piedestalu má od něj ohnutý a zkrabacený spodní okraj fólie a cover artu, což mě dost mrzí za ty peníze.  

Zpět ke hře. Stejně jako v Into the Breach, i tady je nádherně rozpohybovaný pixel art pro postavičky a jejich útoky, s nimiž je třeba projít až přes čtyři regiony (minimálně však aspoň dva) a zlikvidovat finálního bosse Mordena. A pak třeba znovu a znovu podle chuti, protože hratelnost je opět zaměřena na opakování s postupně lepšími možnostmi výbavy, plus třeba s jiným obsazením.
Hráč má v začátku k dispozici tři postavy a plněním podmínek se odemykají další; dohromady až osm postav do týmu, z nichž se vždy vyberou tři pro jeden průchod. Já jsem původní Metal Slug hry nikdy nehrál, takže s postavami jsem nebyl obeznámen, ale tady v Tactics mě bavily a každý průchod jsem si s nimi užíval.

Cestou se levelují a získávají nahodile útoky, pasivy, upgrady pro jednu ze dvou různých zbraní, mobilitu, peníze nebo přivolávací hračky pro celý tým. Všechno ve hře se nabízí skrze prvek náhody a hráč si sám vybírá z aktuální nabídky, co se mu nejvíc hodí a snaží se plnit podmínky a plánovat postup v krátkých různorodých misích (každý region nabízí tři mise dle výběru, po nichž se ukáže boss).  

Po prvním zpackaném průchodu, kdy jsem se učil mechaniky, se mi už zadařilo a posléze jsem vždy nechal funkční jádro s Eri a Fio, a třetího člena jsem vždy měnil, abych se s ním během průchodu lépe seznámil. Asi nejzajímavější průchod byl nakonec s Leonou, která dokáže vytvářet nebezpečné stínové klony.
Když se mi zrovna v nějaké konstelaci poštěstilo, tak jsem s její pomocí dokázal vymazat klidně půlku mapy, protože klony nejenže střílejí a vybuchují, ale taky zapalují oheň ve všech přilehlých políčkách. Se správnou kombinací schopností se pak z bojiště stalo ohnivé peklo, což bylo zábavné pozorovat. Ale bavilo mě to i s dalšími, třeba když jsem pomocí kooperace řetězil jednu akci za druhou během jediného tahu a opět jsem tím vypařil většinu nepřátel.  

Asi největší důraz je tady kladen právě na kooperaci všech postav, protože je žádoucí postavit se protivníkům tak, aby byli vymýceni společnými silami všech zúčastněných, zejména u bossů to platí dvojnásob. A pokud nějaký člen zrovna zaostává v palebné síle, tak třeba v pouštní oblasti se vyplatí nechat ho přeměnit nepřítelem v mumii, která má na jeden tah silnější útok (ale je z něj holt mumie).  

Takže za mě super. Koho bavilo Into the Breach, toho bude podle mě bavit i tahle povedená svižná tahovka. Myslel jsem si, že po prvních dvou hodinách budu mít hru dohranou a konec, ale zase mě to chytlo a nakonec jsem si dal průchod i s každou další odemčenou postavou (zrovna Leona musela přijít jako poslední), abych nahrabal nějaké achievementy a odemkl výbavu a schopnosti, takže nakonec v tom mám 40 hodin, hráno na Switchi 2. Při delším hraní mi hra asi třikrát zamrzla, ale naštěstí se postup automaticky ukládá snad po každé provedené akci, takže to vůbec nevadilo a hrou jsem velmi mile překvapen.
Nicméně v podstatě by bylo fajn, kdyby těch regionů ve hře bylo o něco víc, takhle je každý průchod nějak moc rychlý.

Hodnotím remasterovanou verzi pro Nintendo Switch (hráno na Switchi 2).
Jakkoliv jsem se na Berserii těšil zejména kvůli mnoha kladným ohlasům, tak po jejím dohrání už mohu s klidným svědomím prohlásit, že ze série Tales of můj prozatím spíše průměrný pocit nedokázala Berseria nijak moc pozvednout. Toto byla moje v pořadí pátá hra v sérii, takže jsem stále na jejím začátku, nicméně nelámu nad ní hůl a mám v plánu si zahrát ještě aspoň pár dalších. Berseria má skutečně slušný potenciál a dokázala mě zaujmout na několika místech, ale většinou to bylo střídavě nahoru a dolů, přičemž dole dokázala zůstat i celkem dlouho.  

Takže co s tím. Graficky je to na dnešní poměry těžký průměr, ale to mi nijak nevadilo. Hra oplývá úžasnými kreslenými anime scénkami, kterých je i s pěkným intrem 11 (většina z nich se ale spustí až někdy v druhé půlce, kdy se něco zajímavějšího děje). Samozřejmě nesmí chybět konverzační scény mluvících hlav po vzoru vizuálních novel (skity), jejichž celkový počet tu vylezl na 457, ale je rozdělen na tři kategorie: hlavní příběhové, vedlejší a ostatní. A že se toho řeší fakt požehnaně, opět jsem strávil fůru času jenom jejich čtením (hráno se skvělým japonským dabingem) a většinou mě to i bavilo, protože jako hráč jsem se z nich dozvěděl celkem zajímavé informace o reáliích světa, byl jsem pobaven vzájemným hašteřením postav i zaujat temnějším tónem v jistých situacích. Snažil jsem se je vyzobat všechny, ale i tak mi asi 16 skitů uteklo (drtivá většina se týká vaření, které jsem trestuhodně zanedbával).  

Hrál jsem na normální obtížnost, nicméně akční souboje mě tu stejně jako jindy nebavily. Zase tu je nějaký systém nabíjení speciálních útoků, řetězení komb, levelování titulů a uhýbání, ale protože je útočení závislé na počtu aktivních bodíků, které mi nepřítel dokázal často odebrat, tak jsem obecně nebyl dostatečně efektivní pro boj, nechal jsem těžkou práci většinou na ostatních členech týmu a jen jsem drtil dvě-tři tlačítka s normálními útoky, které se mi zdály nejlepší. Souboje pro mě nebyly nijak výrazně těžké, ale bylo jich hodně a v podstatě přituhlo jen s nějakými dobrovolnými minibossy. A potom taky v postgame dungeonu.  

Nejzajímavější je tedy příběh a jeho postavy. Svět je plný lidí měnících se záhadně v monstra. Nikdo neví, kdy to na koho přijde. Jako jediná ochrana před monstry se jeví organizace plná exorcistů – cvičených bojovníků a kouzelníků proti temnotě. Jedním z nich je i elitní exorcista Artur, strýček holčiny Velvet a jejího malého bratra Laphiceta. Artur se dokonce stal i mužem jejich dospělé sestry a o všechny se stará v zapadlé vesničce. Po krátké úvodní idylce ve hře se však změní kompletně všechno. Holčina Velvet, za níž hrajeme, je semleta nejhoršími možnými událostmi a prochází i zásadní fyzickou proměnou. Stává se tím, čeho se svět bojí nejvíc, a proto je na dlouhou dobu odklizena pryč, aby se nakonec vydala na cestu za pomstou.  

K sobě do party postupně nabere další členy silných odpadlíků, ale dokonce i někoho z řad nepřítele. Poznámka pro sebe ohledně postav: therion Velvet, příšerný šermíř Rokurou, prokletý námořník malak Eizen, manipulantka Magilou, skřet Bienfu, exorcistka Eleanor a Laphicet. Spolu pak tvoří opravdu nesourodou skupinku členů, jejichž cíle se však celkem příhodně prolínají, takže je pro ně výhodnější držet spolu.
Samotná Velvet je většinu doby chladná a odtažitá, a když už mi tím archetypem později začala lézt na nervy, tak se naplno projevila její křehká lidskost v momentě, kdy už měla jen krůček od mentálního zhroucení, což byla asi zároveň chvíle, kdy mě hra dokázala po opravdu dlouhé době zaujmout, jinak to bylo pořád to samé ve stylu zdržování a odbočování od hlavního motivu a kolikrát jsem od hry odešel, protože mě prostě část hry včetně těch soubojů moc nebavila a musel jsem si dávat pauzy. Příběhově to pro mě začalo být zajímavé možná až v poslední třetině.  

Jinak se mi relativně vzato líbil průzkum prostředí (i když nic opravdu význačného jsem nezaznamenal). Všude se povalují ke sběru nějaké dušičky, takže jsem si připadal jako vodník při povodni. Je jich potřeba ohromné množství k otvírání truhliček s Katz. Na konci hry mi i přes veškerou snahu zbylo pár zavřených truhel, s tím už moc nenadělám. Kromě dušiček se sbírají nějaké lesklé flíčky, ale v zásadě to byla zbytečnost, protože 99% všeho jsou nějaké zbytečné artefakty, které se vždy po 99 kusech prodají v obchodě za nějakou minimální částku.  

Vedlejší úkoly by se daly považovat za zajímavé, protože je jich doslova jen několik a v zásadě se týkají hlavně rozšiřování nějakých vedlejších příběhů postav. A většina toho se najednou objeví hromadně až před závěrečným dungeonem, kdy to dokáže zahltit.
To mi připomíná, že se tu objevilo cameo z Tales of Xillia, což bude asi patrně ten důvod vydání Xillie na Switch jen chvilku před Berserií. Každopádně většina vedlejších aktivit spočívá v rozhovorech s místními NPC, které jsou rovněž bohaté na konverzace. A pak tedy mlácení dobrovolných minibossů nebo porážení vln nepřátel na speciálních ostrovech (pokud vím, tak mám komplet).

Abych taky zmínil prvky mobility, tak jen stručně; běhání po svých, loď, částečný fast travel a hoverboard (hodně pozdě).

Jo, a taky je tu spousta miniher, ale ze všech mě bavila akorát karetní minihra, jenže jsem rychle přišel na to, že je řízena prvkem náhody (záleží na tom, jaké karty lízá protivník vs. hráč). I přesto se mi dařilo asi v 80% případů vyhrát. Jiné minihry jsou už docela blbosti, třeba třikrát za sebou trefit škleb obličeje NPC v měnících se grimasách, to mi vůbec nešlo.  

Hru jsem dohrál cca za 70+ hodin na levelech 134. Je to temnější hra s bolestnými tématy, ale dokáže se pustit i humorným směrem (třeba vtipná post game scénka v horkých pramenech). Akorát ji dost sráží místy nezáživná vata, kdy se příběh nikam neposouvá a místo toho se kličkuje všude možně, jen ne přímým směrem k cíli. Postavy jsou v zásadě fajn, většinou tedy dané archetypy dobrosrdečných zloduchů, nicméně dokážou občas vyvolat i zajímavější reakci nebo emoci. Strašně moc mezi sebou kecají, jak je v sérii zřejmě zvykem.
Prostředí a průzkum je asi ok, ale mnohokrát je nějaká cesta zablokovaná, protože tam se ještě hráč nemá dostat, a to mě zlobilo. Hádanky jsou tady na rozdíl od Symphonie vskutku symbolické, třeba super silnou bariéru vztyčenou nepřítelem lze zrušit tlačítkem doslova pár kroků od bariéry, lol.
Inu, je to potenciálně dobrá hra, ale má své slabiny. Osobně se mi zatím více líbilo takové Tales of Graces, ale budu se časem poohlížet i dál.

Na trojku jsem byl zprvu celkem zvědavý, protože mě zajímalo, jakým způsobem se naváže nebo nenaváže na minulý díl v sérii. Nakonec si tedy od dvojky udržuje asi dvousetletý příběhový odstup, což je nejspíše dobře. Předchozí postavy zmizely v dějinách historie, aby je nahradily zcela nové (byť jedno důležité cameo se přeci jen našlo). Přibylo pár nových monster (údajně z hlavní série, ale zas tak moc jich není, snad ani ne 10) a silnějších variant, několik vylepšených funkcí a drobné mechaniky navrch, nicméně jinak se zajetý model hratelnosti nijak neliší od zbytku série a většina zůstává při starém.  

Asi největší změnou je nový svět k průzkumu. Graficky vypadá zhruba přijatelně, avšak poměrně často jsem narážel na neviditelné zdi. Pokud se na příkrých skaliscích nevyskytovala plošina, do kopce jsem se nedokázal vyšplhat. Mobilita je tedy zase poměrně dost omezená. Na dracích se dá pouze glidovat, o opravdovém létání nemůže být řeč (ke stoupání se mohou využít větrné víry, ale ty jsou jenom někde). Asi nejzásadnějším upgradem v mobilitě je tu pejsek Canyne, ke kterému jsem přišel až později díky postupu v příběhu. Tento tvoreček je na zemi úžasně rychlý, dokáže šplhat na určené kolmé stěny, a také se prohrabávat děrami v podzemí. Ke stávajícím „HMkům“ je vhodné přidat ještě nějakou potvoru na plavání, lávové oblasti tu (aspoň zatím) nejsou. Svět je poměrně pestrý a mimo domovské hradiště hlavní postavy hra nabízí celkem čtyři lokace (na můj vkus by měly být ještě větší, než jsou) a několik krátkých dungeonů.  

Na začátku jsem si vytvořil hlavní postavu prince (z výběru kluk/holka), v jehož kůži jsem hru dohrál (a kupodivu to není tichý protagonista). V podstatě se tu řeší hlavně existenční hrozba pro dvě sousedící království. Kromě toho našeho (Azuria) je tu království Vermeil, které se v případě nouze nebojí uchýlit k agresivní politice. Nicméně z něj pochází princezna, která je rozumnější než všichni ostatní dohromady.
Svět je ohrožen tajemnou krystalizací, která postihuje krajinu a vše živé v ní, přičemž zrovna Vermeil to odskákal dost brutálně, takže má pádné motivy ke svému nevybíravému jednání. Jedno vede k druhému a protože princ je zároveň monstie rangerem, tak se kolem něj vytvoří skupinka přátel a posléze vyrážejí do světa (vždy jeden z volitelných přátel dělá asistenta v boji). Aby toho nebylo málo k řešení, tak je tu ještě zmizelá princova matka, jeden napůl odpadlý kamarád a dračí dvojčata, z nichž jedno má právě princ (Ratha z traileru), což bokem podsouvá jakousi osobnější zápletku.  

Boje probíhají tahovým způsobem, který je identický s předchozími díly. Tři různé typy útoků, kdy jeden má výhodu i nevýhodu proti těm ostatním a v soubojích se navzájem přebíjejí. A samozřejmě nabíjení silnějších kinship útoků, kdy postava vyleze na hřbet svého monstra. Jako parťáka jsem měl takřka permanentně bojovnici Koru, jíž jsem si rychle oblíbil ze dvou důvodů. Jednak rychle přebírá aggro, čímž mě mnohokrát ochránila před silnými útoky, a jednak jako jediná dokáže jediným explozivním šmahem efektivně zničit i všechny odolné barelové felynes najednou (expy, expy, ňam ňam).  

Celé bitevní jádro i mechaniky se pochopitelně točí kolem monster, mlácení monster a kradení vajec z doupat. Tady je teď nově šance na doupata s dvěma hnízdy, což poměrně usnadňuje sběr a kompletování sbírky. Kromě normálních monster jsou tu i silní bossové (krystalizovaná feral monstra) a invasive monstra, jejichž porážením se odemykají další druhy monster, a samozřejmě Elder Dragons v end game (každá lokace má nějaké své a zejména jisté duo potvor ve společném souboji mi dalo hodně zabrat).  

Přibyla i novinka v podobě jednoduchého vylepšování statistik monster, což vítám (zůstalo i genové inženýrství s tím, že je to snadnější a dárci genů dokonce zůstávají ve stáji). A taky záchrana ekosystémů, kdy se do přírody vracejí vzácná monstra, a ona se pak podle ranku objevují v doupatech silnější, případně v příšerkových alternativních variantách. Je to docela zajímavé, ale po chvíli dost únavné, protože to vyžaduje farmení mnoha vajec. Proto asi jako jediná věc, co mi ve hře nakonec chybí, jsou ještě nějaké ty vedlejší varianty některých monster.  

Hra nabízí celou řadu vedlejších úkolů (téměř všechny zahrnují mlácení příšerek) včetně „větších“ úkolů plněných individuálně s princovými parťáky. Tyto úkoly se objevují v příběhových předělech a pokračuje se s nimi přes několik „kapitol.“ Ale jsou za ně i dobré posilovací odměny nebo upgrady právě pro parťáky. Obsah těchto vedlejších úkolů raději nehodnotím. Jo, a vrátilo se hledání 100 prasat, které jsem nemusel dřív a nemusel jsem je ani tady. Nicméně se mi to nakonec povedlo (posledních pár podle návodu), spolu s tím jsem udolal všechny endgame „superbosse“ v každé lokaci, většinu svých draků jsem měl po změně týmu na levelech 90-99 a všechny vedlejší úkoly mám splněné (taky jsou velmi dobrým zdrojem zkušeností). Zajímavé je, že úplně zmizel multiplayer.  

Monster Hunter Stories 3 je zhruba průměrnou mainstreamovou zábavou, která neurazí, ale těžko zaujme něčím novým, a když už, tak je toho jen velmi málo. V podstatě jsem měl v mnoha momentech pocit déja vu.
U finálního příběhového bosse celkem poskočila náročnost, musel jsem se na něj ještě poměrně dlouho připravovat (v podstatě téměř úplně vyměnit svůj původní tým za nový) a občas i v postupu hrou bylo znát, že musím někde něco nagrindovat. Nicméně postavy jsou docela sympatické, pořád se něco děje a všichni spolu mluví, je přítomen i příjemný japonský dabing.
Na Switchi 2 hra jede celkem dobře, jen je vidět na animacích monster v dálce, že se pohybují trhaně, aby se ušetřilo na snímcích. A taky mi vadí, že hra vyšla fyzicky celá jako GKC.
Hru jsem dohrál za 90 hodin. Kdo má rád draky a jízdu na potvorách, tak tady má celkem dobrou příležitost. Ale mám pocit, že téhle sérii ty tři díly bohatě stačily a další už ani moc nepotřebuji, protože je to vlastně stále to samé se stejnými monstry.  

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 90 hodin
Všechny vedlejší úkoly
Všichni Elder Dragons poraženi
Hledání Poogies komplet 100/100 

Věděl jsem, že mě to pokémoní stavění bude bavit, ale nečekal jsem, že mě to chytne až tak moc, že se od toho nebudu chtít odlepit. Pokud máte aspoň trochu stavitelské buňky, tak s tímhle dopadnete možná stejně jako já. Navíc jsou tam ti Pokémoni, že ano. Celkem zásadní roli v pozadí ale hraje i mystérium zmizelého lidstva, což je další aspekt, který nutí zejména pokémoní fanoušky postupovat dále, protože ač je místní svět k nepoznání, velmi rychle zjistíme, že se nacházíme ve starém známém regionu Kanto z první generace.  

Hra nás vrhne v kůži probuzeného Ditta do vyprahlé krajiny, kde již dlouho pobývá osamocený, stařičký profesor Tangrowth. Má zašedlé výhonky, na hrudi zavěšené brýle svého původního lidského opatrovatele a k výhonku na hlavě přilepený „normal TM“ připomínající doktorský stetoskop. Ten je náhlou přítomností nové živé duše potěšený a s Dittovou pomocí teď může realizovat svůj záměr vybudovat vhodné místo pro Pokémony, a tím případně přilákat zpět lidi, aby se navrátili. Součástí příběhu je samozřejmě i snaha dozvědět se, co se s lidmi a Pokémony vlastně stalo. To se děje prostřednictvím rozesetých zápisů a deníků.  

Ditto a Tangrowth se navzájem postupně učí ovládat pozůstatky lidských technologií, časem objevují i kouzlo elektřiny a z mrtvé pustiny nakonec roste velký živý ekosystém, kam se navracejí Pokémoni. Hra je sice přirovnávána k sérii Animal Crossing nebo Minecraft, ale upřímně, v začátku jsem si připadal spíš jako v Subnautice, když nikde okolo nebyla živá duše a já musel v okolí dolovat první nerosty, abych měl materiály ke craftění. I atmosféra tomu byla trošku podobná a odlehlé kouty vyschlé země u oceánu působily zlověstně.

Ditto se však rychle adaptuje díky svým schopnostem. Učí se zalévat žíznivou půdu, sekat dřevo, drtit horninu, vypěstovat trsy vegetace (aneb jak se vyhnout slovnímu spojení „pěstování trávy“), a podobně. Časem získá kolem 10 různých dovedností včetně zásadního usnadnění mobility, plus využívá četných schopností okolních Pokémonů. Například zapálit oheň neumí, k tomu si musí přivést ohnivého Pokémona místo zapalovače, což mě poněkud zamrzelo.  

Hlavním motivem je tedy přetváření přírody, stavění příbytků a pokémoních habitatů na stovky způsobů. Habitat je přirozené prostředí unikátní pro každého Pokémona (obvykle vzniklé spojením několika prvků dohromady, třeba lavičky a popelnice; květinového záhonku a vodní louže, apod.), přičemž vznikem tohoto habitatu také instantně vzroste šance, že se tam onen Pokémon časem ukáže. Ve hře se takto může zrekrutovat od každého druhu pouze jeden Pokémon (Pokémoni se tu nevyvíjí).
A samozřejmě jsou tu i nějaké unikátní formy jistých Pokémonů exkluzivní pouze pro Pokopii, ty jsou pak vázané na konkrétní lokace a jsou součástí příběhových úkolů. Pokédex pak v základní hře čítá 300 příšerek. Sice se to nezdá moc, ale budovat jejich habitaty zabere celkem fůru času, pokud se pro to hráč rozhodne. Kapitola sama o sobě jsou fosilní nálezy, které je nutno po kouskách nacházet, kompletovat a stavět jako stavebnici.  

Nicméně kompletace koster nikdy není zcela zajištěna, nálezy jsou dílem náhody, a proto hra v tomto pomáhá vcelku unikátní mechanikou. K dispozici je foťák, který má v sobě item mód pro focení objektů. Po zpřístupnění 3D tiskárny v pokécentru si tam hráč může nahrát jakýkoli vyfocený objekt, a ono mu to ten předmět vyrobí – třeba jedno z fosilních křídel Aerodactyla, které chybělo mně. A kde jsem si to vyfotil? V jiné hře jedné hodné holčiny, která mi zpřístupnila svůj svět skrze multiplayer a já jsem si tam tu hromadu kostí nafotil, protože ona je měla u sebe komplet. Jen díky tomu jsem mohl zkompletovat pokédex, protože až do dnešního dne jsem to křídlo u sebe nenašel. Já jí za to zpřístupnil svůj svět a ona si zase vyfotila jinou fosílii, kterou jsem měl vystavenou já. Parádní spolupráce, která se mi líbí.  
EDIT: Ok, po třech týdnech jsem se ještě vrátil něco k tomu dopsat. Existuje teď velmi užitečná stránka pokovisit, kde hráči sdílejí své světy s ostatními a dá se tam jednoduše monitorovat každý předmět ke koupi (a taky denní razítka podle hodnoty). Zrovna se mi za uplynulý týden takto podařilo sesbírat všechny recepty ke všem chybějícím předmětům a běžně si vydělávám slušný obnos za komplet alba s razítky Mewa, takže paráda a ohromná pomoc od komunity.

Jak se do světa vracejí živáčci, přestává stačit prostor v lokaci. To je vyřešeno postupným odemykáním dalších lokací světa Kanto (snad nebude vadit, když prozradím, že úvodní lokace se nachází v místě původního Fuchsia City). Těch lokací je dohromady pět a jen prozkoumat je zabere hodně času, nicméně osobně bych byl radši, kdyby byl počet lokací navýšen aspoň na dvojnásobek.
Zas na druhou stranu, hra má takto otevřená vrátka k rozšiřování skrze DLC a bonusové eventy. Stále je tam co dělat a stále jsou někde k objevování nějaké skryté prostory. Je teda fakt, že mimo hlavní lokace existují i Dream Islands – náhodně generované ostrovy, kam vás zaveze Drifloon. Každý reálný den je možno jeden z nich navštívit a sbírat tam materiály, recepty, předměty, zápisy, informace o chybějících habitatech a podobně. Na další den už jsou ostrovy zase vyresetované. Pokud hráč cílí na kompletaci všech zápisků a předmětů, pěkně si na nich pobude.  

Hra neobsahuje žádné souboje. Vše se odehrává skrze přátelení s příšerkami a vylepšování jejich komfortu, čímž se zvedá úroveň každé oblasti, maximum je aktuálně 10. Pokémoní habitat je fajn jako základ pro jejich spokojenost, ale Pokémoni mají přece jen raději pohodlí lidských domečků, takže je žádoucí jim poskytnout střechu nad hlavou ideálně v kombinaci s vybavením, které dále požadují, aby byli maximálně spokojeni se svým prostředím.
Ona stavení se také vyskytují v různých velikostech, takže přerostlou legendu například nenacpete do malého pelechu, kam se teoreticky vejde jen malý Pokémon typu Scorbunnyho. A kde stavět? Úplně kdekoli, protože všude se dá terén vybourat anebo zase vystavět, a to i ve vzduchu (někteří hráči stavějí celé vzdušné ostrovy).
Já jsem nakonec jeden barák ze srandy postavil na vršku aktivní sopky, kam bylo nutné zavést lanovku.
K rychlému přelítávání nad oblastmi jsem zase všude vybudoval jeden vysoký centrální vodopád, skrze nějž se vyletí jako šipka nahoru do oblak a přepne se na glidování. Je ohromující, jak moc se dá v takové hře vyřádit a co všechno lze stavět. Tady asi objevuji Ameriku z jiných her, ale je to poprvé, co mě tento druh hry zaujal četnými stavebnicovými možnostmi, vizuální stránkou a příběhem dohromady.  

Když ještě trochu nakousnu ten příběh a ohlédnu se za nedávným překvapivým vydáním her FireRed a LeafGreen na Switch, tak lze vidět mezi těmito hrami vzájemné spojitosti (bylo vydání právě těchto her opravdu náhoda…?), zejména co se týče samotného profesora Tangrowtha. Tentokrát raději do spoileru…
Ve hře se přes deníkové zápisy dozvíme o jistém vědci, který se kdysi spřátelil s Tangelou, působil na ostrově Cinnabar a zvědavou Tangelu věnoval své vnučce. Tento vědec je patrně Move tutor z FRLG působící právě na ostrově Cinnabar. Nosí tam typické brýle, jeho vnučka má Tangelu, kterou hráči klidně vytraduje, a na ostrově se v první generaci Red/Blue/Yellow také nachází „normal TM“ Metronome, jenž by třeba mohl být právě to, co má profesor Tangrowth zamotané na hlavě. Anebo je všechno tohle jen velká náhoda a nic z toho neplatí, to ať si každý přebere sám. 

Ještě jsem chtěl zmínit sbírání audio CD, což je taková blbůstka, ale potěšila mě. Kromě fosilií, relikvií  a dalších všemožných nálezů se dají najít hudební CD s klasickými melodiemi napříč různými pokémoními hrami. CD je možné vložit do přehrávače anebo do Rotoma, a ono to pak omílá oblíbené skladby až do omrzení. A já jsem si to hrozně užíval, když jsem si to mohl pustit třeba k tomu craftování, úplně z toho cáká nostalgie na všechny strany.  

Tak jo, už končím. Příběh jsem odehrál asi za prvních 30 hodin, ale pak jsem se věnoval všemu dalšímu.
Úspěšně jsem zkompletoval pokédex (včetně běžného Tangrowtha, jako poslední mi chyběli Volbeat a modrý Shellos) a dostal za to diplom. Všechny legendy, co šly najít a ubytovat, jsem ubytoval. Postavil jsem tři obří chrámy, plně jsem vybavil dva domky jenom pro sebe, vybudoval jsem lanovkovou síť v Palette Town, posadil jsem barák na vrchol lávového vulkánu, prošmejdil a prokutal jsem snad každý kout, navštěvoval jsem hry ostatních hráčů a fotil předměty, vycraftil jsem asi bambilion věcí a vytěžil a přeměnil tuny materiálu. A úžasně jsem se u toho bavil.
I přesto, že hra vyšla jako GKC, jsem rád, že jsem se do toho pustil, a jsem si jistý, že ještě nějakou dobu budu hru zapínat, i kdyby jen kvůli eventovým monům (právě teď během psaní jede exkluzivně bonusová Jumpluff linie, chystá se Sableye a kdovíco ještě).
Jsou tedy i věci, co by se tomu daly vytknout, třeba dlouhé nahrávací obrazovky mezi lokacemi, omezený inventář, dlouhá doba stavění větších stavení nebo limit najednou zobrazených Pokémonů v oblasti, ale dá se s tím žít. Momentálně jsem v tom utopil 160+ hodin a ani jsem si toho pořádně nevšiml. Hlavně bych prosil další obsah.  

P.S.: Záhada žlutého Shellose!

Edit: 8.4.2026 - Dnes se mi podařilo zkompletovat všechny recepty ve hře, yay.
Edit: 9.4.2026 - A dneska dokonce padl i poslední chybějící artefakt, nádhera.
Edit: 12.4.2026 - A nakonec konečně i poslední magazínový zápis v Human Records. A je to!

Edit: Přidaní Pokémoni k ubytování formou eventů:
- Hoppip, Skiploom, Jumpluff 10.3.-25.3.2026
- Sableye 29.4.-14.5.2026
- Jirachi 23.6.-8.7.2026
- Feebas, Milotic 13.8.-28.8.2026

Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green. 

Herní výzva 2026 – 5. Dohraj hru, do které v jejím průběhu jakkoliv zasáhne jiný živý hráč.  

Vezmu to stručně. Crymachina je hra plná AI postav a monster. Není tam ani jeden člověk. Celé se to odehrává v hodně vzdálené budoucnosti v útrobách nějaké obří lodi, která ovšem není nikdy zobrazena zvenku, a v níž se skrývá ponurý temný kovový svět poskládaný do jakési megastruktury plné nekončících chodeb a hladkých zdí zanořujících se do temných propastí.
Tento svět je obýván především jednoduchými entitami Cherubim (generičtí nepřátelé); po nich několika vyššími AI monstry – bossy (tzv. Dei ex Machina), kteří jsou rozděleni podle funkce a spravují svá „teritoria,“ a konečně hlavní holčičí postavy - AI v syntetických tělech (tzv. E.V.E.): Leben, Mikoto a Ami, které vytvořila Enoa, revoltující Dei ex Machina proti stávajícímu systému.
Jejím cílem je dosáhnout na podstatu lidství a nechat své svěřenkyně stát se „opravdovým člověkem“ (skrze sběr ExP bodů), díky čemuž si zajistí přežití a svrchovanost nad všemi AI entitami (AI nikdy nesmí ublížit člověku). Opravdový člověk to ale samozřejmě nemůže být, je spíš něco jako forma s podvrženým ID.  

Jediné, co se mi na hře možná trochu líbilo, je melancholická hudba. Hra samotná se jinak nepovedla snad po všech stránkách. Před rozehráním jsem od toho neměl moc velká očekávání, ale k mé velké nelibosti jsem dokázal být neblaze překvapen množstvím obsažené kvantity.  

Hra je prakticky ve všem nekonzistentní. Anime stylizace se zdála být zprvu zajímavá, ale rychle se mi přejedla a většina postav posléze začala působit vyloženě ošklivě.
Prázdné prostředí megastruktury střídající klaustrofobní chodby a otevřené propasti se opakuje a recykluje s celými oddíly od začátku do konce, nuda a šeď.
Souboje spočívají v tom nenechat se trefit, jinak jste v drtivé většině případů KO, zatímco obíháte nepřítele a snažíte se ho upižlat – později jsem přišel na to, že je lepší útočit pouze zbraněmi nad rameny (na dálku), vyboostovat tento typ útoku, a takto zničit asi 99% všech podivně vypadajících monster.

Všechny dungeony se odehrávají v krátkých lineárních koridorech (instance nejčastěji na 2-5 minut) s několika málo monstry po cestě a bossem na konci. V případě smrti se musí celý koridor opakovat včetně všech animací a vybraných odměn po cestě.
Zbytek hry se odehrává v hubu Imitation Garden, umělém prostředí vytvořeném Enoou. V reálu je to jen statická obrazovka - stoleček s křesílky okolo, kde nehnutě posedávají postavy a formou mluvících hlav spolu komunikují v záplavách textu (aspoň mají plný japonský dabing).
Zde se taky vylepšují postavy v naprosto neintuitivním systému (pomocí bodů ExP a EGO), kdy ale stejně hráč netuší, jaké konkrétní statistiky se skrývají za kryptickými termíny, a že jich je požehnaně.

Námět vypadal zprvu trochu zajímavě, ale vyklubal se z toho opravdu nezajímavý příběh, maximálně povrchní a podivné dialogy v kombinaci s klišovitým dějem a nelogickými zvraty, plus teda časem i přehnaně otravné až nesympatické postavy, a to, prosím pěkně, všechny tři (čtvrtá Enoa je někde na hraně). Navíc je jedna z nich stále zobrazována na vozíku. Proč? Netuším. Někde to bylo zmíněno, ale byla to jen neurčitá výmluva. Pro příběh to nemělo žádný význam. A příběhové finále mě akorát naštvalo svojí nulovou logikou a stejně k ničemu převratnému nedošlo.

Obsah je repetitivní a nikdy se nemění, nepřátel je taky jen několik a taky se opakují, všechno se opakuje. Všechno je povrchní, generické, nenápadité, bez duše, bez citu a bez estetiky. Ústřední téma spíš jen tak prošumí a postavy mezi sebou většinou nic důležitého ani neřeší, anebo řeší jako náctileté děti bez špetky fantazie.
A na Switchi 2 zřejmě nedošlo k optimalizaci, obraz je v konturách pixelatý a zrnitý.
Hru nedoporučuji, za mě je to ztráta času. Dohráno asi za 17 hodin po titulky, na zbytečný post game mě rychle přešla chuť.  

Herní výzva 2026 – 4. Hardcore: Dohraj hru, ve které je AI hlavní antagonista nebo protagonista.    

Hodnotím verzi The Ivalice Chronicles pro Nintendo Switch/Switch2.

Před mnoha lety, kdy jsem se hrami zabýval pouze okrajově, jsem měl Final Fantasy Tactics za klasický spin-off, který nemá s původními hrami nic moc společného. Až později jsem zjišťoval, jak moc jsou ty světy rozsáhlé a rozkouskované do mnoha menších, navzájem propojených celků. Dvanáctka je rovněž tento případ, a to jsem ji hrál jako moji první FF hru v celé sérii. Po ní jsem hrál ze stejného světa navazující spin-off Revenant Wings, ale ta mi moc nestála za komentář a nemohu říct, že bych si ji nějak moc užil, takže jsem světu Ivalice zavřel dveře před nosem. A ty jsem díky tomuto modernímu vydání Tactics zase otevřel.
Škoda, že v době vydání hry jsem se kvůli jisté nešťastné události nemohl hraní příliš věnovat, a tak mě v těšení podporovala aspoň hutná sběratelská krabice.  

Od dění Final Fantasy XII uběhly stovky až tisíce let. Svět Ivalice, v jehož kulisách kdysi hopsal po boku Ffamrana mied Bunansy mladíček Vaan, leží v prachu zapomnění. Krajinou se totiž prohnala blíže nepoznaná kataklyzmatická událost, během níž vymřely snad všechny rasy kromě lidí. Ti se nakonec zřejmě nějak vzchopili, přežili zkázu a začali opět budovat civilizaci na pohřbených troskách dávných království. Kdysi vyspělé technologie létajících lodí, mocných zbraní a technik se postupně staly mýty a legendami. Lidstvo se krůček za krůčkem znovu vyvíjelo, města rostla, objevovaly se znovu kamenné tvrze a pevnosti… a hle, jsme tady zas. Typický středověk plný hradů, podzemních chodeb, bájných příšer a tajemných kouzel. A uprostřed toho všeho Ramza, nenápadný hrdina zmítaný osudem a bojem za správnou věc.  

Ramza je jedním z několika dětí slovutného rodu Beoulve. Jeho otec Barbaneth měl před ním dva syny Zalbaaga a Dycedarga s první manželkou, zatímco Ramza a jeho milovaná sestra Alma pocházejí z lůna druhé manželky. Mezi sourozence přibyly i dvě další osiřelé děti z řad obyčejného lidu – schopný mladík Delita Heiral a jeho sestra Tietra. Ramza se s Delitou přátelil a oba si dali za cíl stát se rytíři. První kapitola však začíná ve chvíli, kdy k tomu má Ramza ještě daleko.
Svět má za sebou vyčerpávající padesátiletou válku, jeho otec se pomalu blíží ke konci života a ve vzduchu jsou cítit politické tlaky, mocenské plány, nepokoje bouřících se davů v důsledku špatného zacházení, tajná spiknutí, organizace, vraždy, únosy, a do toho všeho se objevují zkazky o kouzelných kamenech obdařených velkou mocí… Ramza se brzy ocitá v nepříznivé situaci a jeho život se obrací naruby, ale o detailech již pomlčím, protože to bych jinak musel sepsat celý román.  

Hra obsahuje všemožné doplňkové indicie o historii světa (Ivalice je v překladu zvláštně uvedeno jako království), všelijaké zápisky kronik, vede stále aktualizovanou encyklopedii všech postav a vzájemných vztahů i popis míst a termínů. Je to celkem potřeba, protože hra v rozhovorech postav chrlí jeden název za druhým a pokud hráč hraje poprvé jako já, tak se bude jen těžko chytat a spíše se bude topit v záplavě odkazovaných jmen a událostí.
V tomhle (a vlastně prakticky i ve všem ostatním) je hra velmi podobná Tactics Ogre: LUCT, kterou jsem si před časem také mohl zahrát, proto jsem měl občas tendence právě s ní srovnávat. Final Fantasy Tactics navíc přidává i různé artefakty (nalézané skrze vedlejší úkoly) odkazující na časy dávno minulé, nebo dokonce i na ostatní FF hry v sérii. Pro ty, co zajímá historie světa, je to opravdu slušný materiál ke čtení a osobně celou tuto kronikářskou funkci cením.  

Hra však primárně exceluje v zábavné hratelnosti. Skrze roztomilé postavičky poznáváme celou řadu variabilních povolání. Šel jsem do toho naslepo, takže jsem nevěděl, do čeho naskočit přednostně a jakým směrem vyvíjet povolání. Ono to totiž funguje tak, že levelováním základních povolání se postupně odemykají další, až nakonec se hráč může dobrat těch nejzajímavějších. Pochopitelně se dají mimo souboje libovolně měnit. Každé povolání má hromadu schopností, které se zase odemykají za získané JP body, a že je jich potřeba fakt hodně, což mě na tom všem velmi mrzelo.
Například na Ramzovi jsem za celou hru vymaxoval jenom tři (z devatenácti možných), čtvrté jsem měl někde v půlce a občas jsem jenom leveloval něco jiného kvůli jistým unikátním dovednostem. Dovednosti a povolání se totiž dají do jisté míry kombinovat (!), čímž mohou zejména později vznikat opravdu zajímavé variace. A tím pádem jsem zas u toho, co mě ohromně baví ve hrách typu Octopath Traveler, takže super. Kombinace a budování supersilné armády jen z několika členů týmu. Samozřejmě typicky za cenu toho, že v začátku nikdo skoro nic neumí, takže brzo všichni padají jako mouchy. Ale nevadí, časem se to srovnalo a už mi to šlo docela dobře (hráno na normální obtížnost).  

I tak jsem měl ale ve hře dva velké záseky, kdy mi trvalo několik hodin daný úsek přejít.
První z nich nastal v úplném závěru třetí kapitoly (duel proti Wiegrafovi a následná potyčka s jeho armádou příšer), který skokově navýšil obtížnost a já do toho samozřejmě vletěl nepřipravený. Ale nakonec se mi to podařilo.
Druhý zásek spočíval v mojí urputné snaze ukrást Genji armor set (z boje proti Elmdorovi a jeho dvěma potvorám, všichni mi stále dávali oneshot-KO). Po velmi dlouhém snažení jsem však zjistil, že potřebuji speciální dovednost, abych vůbec mohl začít krást, a po dalších nezdařených pokusech jsem přišel na to, že ve hře je bug, který celou akci efektivně znemožňuje! Normálně se mi ke hrám na Switchi automaticky stahují updaty, ale tady z nějakého důvodu nikoliv, a musel jsem ho tedy stáhnout manuálně (day one patch). Teprve pak jsem zase mohl zkoušet další pokusy, až to nakonec po další šílené snaze vyšlo. Tento moment považuji za dosažení mého nejvyššího herního vrcholu a vše ostatní už poté byla v podstatě hračka, včetně finále hry.
Z Ramzy se stal nakonec schopný aritmetik, jehož dovednost překonávala vše ostatní. Ale i další členové týmu se postupně vypiplali, zejména bojovnice Agrias mi zachraňovala kůži poměrně často. Do finále jsem vběhl i s dalšími random postavami, co jsem měl od začátku, takže děkuji i Denstonovi, Reynerovi a léčitelce Adelaide. Postavy jsem měl před vstupem do finálního dungeonu na levelech 48-52 (po dohrání hry se stav věcí vrátí zpět před tento dungeon včetně ztráty levelování, což je teda škoda).  

Potěšilo mě, že časem se k mojí armádě připojovaly i další zajímavé příběhové a vedlejší postavy (třeba Cloud z FFVII) včetně automaticky se množících barevných chocobů. Snažil jsem se plnit všechny vedlejší mise a jen asi třikrát jsem se záměrně věnoval grindu, i když pro příběh grind zas tak moc potřeba není. Nicméně hráč, který má v plánu vymaxovat všechna povolání, musí zřejmě počítat s mnoha a mnoha hodinami navíc. Já jsem dohrál hru asi za 65 hodin, a to jsem to bral ještě velmi, velmi pomalu.  

Tactics má příjemnou atmosféru a stylizaci, moc pěknou hudbu, možnost urychlování animací pomocí držení tlačítka, slušný fantasy příběh s dvanácti zodiac kameny, in-game soundtrack a rozšíření skrze kroniku světa. Nelíbilo se mi, že řada kouzel se moc nedala uplatnit a i ta obyčejná se mnohokrát míjela účinkem (miss).
Ve hře funguje autosave na čtyřech pozicích, z nichž tři mapují poslední tři provedené akce, ale taky se stále přepisují, takže reálně hráč může zkusit štěstí v aktuální akci opakovaně celkem dvakrát. Tohle má lépe udělané to poslední Tactics Ogre: LUCT, kde se dá vracet v soubojích v čase do poměrně daleké minulosti a libovolně zkoušet situace znovu včetně větvení alternativních odboček.
Final Fantasy Tactics má mnohem menší, skromnější mapy (ale hezčí), takže lépe odsýpají.
Bylo to hezké, zase se podívat jednou do světa Ivalice. Závěr hry na mě zapůsobil docela nostalgicky a Ramza si mě v jeho tažení za spravedlností dokázal získat. Taky má skvělý japonský dabing (a podivnou anglickou lokalizaci se snahou o dobovou mluvu). Obzvláště hezké jsou animované scény s chocoby, doporučuji na ně každopádně mrknout.  

No, tímto se mi uzavírá další dlouho plánovaný rest. Jsem velmi rád, že se mi podařilo získat Genji armor set. Avšak musím ještě vyjádřit lítost nad tím, že ze hry byl vypuštěn kousek obsahu z delší verze hry. Zároveň se mi tímto dohráním otevírají další kousky, které bych tedy měl někdy také odehrát ze stejného světa včetně takového Vagrant Story.

Ale to už bude příběh pro jiný den…

Myslím, že většina hráčů FF7 zná Yuffie. Většina asi taky zná její příjmení Kisaragi, ale víte také, jaký je význam slova Kisaragi? Je to japonské slovo označující druhý měsíc v roce, únor. Jenže ne v klasickém kalendářním a funkčním značení, nýbrž ve starém poetickém názvosloví, které poukazuje na přechod z chladného období do teplého, evokuje změnu a přerod nového života v přírodě. Jaká náhoda, že jsem toto DLC odehrál zrovna v únoru, takže jsem si mohl dovolit tento netradiční úvod.
A nejen to, příběh jsem dohrál náhodou navíc dnes, 14. února, což také znamená vzpomínku na Vincenta Valentina. Proč? Protože celé tohle rozšíření vypadá jako prolog k Dirge of Cerberus, kde je rozjetý příběh zakončen za přítomnosti několika postav právě z FF7R + INTERmission, přičemž Yuffie v obou případech figuruje jako přímý svědek pohnutých událostí.  

A teď pěkně popořadě. Rozšíření se vlastně skládá ze dvou kapitol, kde ta první se odehrává ve slumech Midgaru a propojuje dění s první částí Remaku. Ta druhá zase výrazněji propojuje dění Remaku a Dirge of Cerberus, respektive ukazuje události před ním. Ale DoC už jsem si vůbec nepamatoval.
Ve chvíli, kdy se mi na obrazovce objevila jedna z vedlejších postav, jsem si řekl: „hele, tohohle jsem už někde viděl.“ Takže jsem si pustil dávno zapomenuté scény s tou postavou a postupně se mi to vracelo…
Nero, Weiss, Hojo, Omega, Vincent a Yuffie. Protomaterie a chaos forma. Hojova obsese Vincentem, Nerova bratrská láska k Weissovi, tragický osud několika z nich a Yuffie, která opět za pomoci uniká ze spárů smrti.

Yuffie tady má navíc k ruce Sonona (nová postava), aby spolu nakonec infiltrovali Shinru během dalších událostí. Sice je to sympoš ve stylu big bro, který chce chránit Yuffie jako svou malou zemřelou sestřičku, nicméně má jen málo prostoru, na kterém svede jen to nejdůležitější.
Yuffie se přitom celou dobu chová jako bláznivá, ztřeštěná rozumbrada, ale v dobrém. Často mě bavila svými projevy, a to už přitom trochu vyrostla od Crisis Core. Nutno podotknout, že jsem hrál v japonském znění (její angličtinu jsem si na zkoušku pustil z nahrávek, ale tam je dost mimo roli, jak jsem čekal).

No a měl jsem zase velký problém s anglickou lokalizací. Po docela špatné zkušenosti z Remaku jsem teď dával trošku větší pozor, a odhadem tak 70-80% (z toho, co jsem pochytil) překladu zase nesedělo. Někdy dokonce tak, že se úplně měnila celá větná skladba, například místo tázací věty „Co má tohle znamenat?“ se psalo „Tohle je divné.“ Nevím, proč tohle mají Japonci zapotřebí (nebo je jim to jedno) a opravdu hodně mi to vadí, protože jinak jsem si hru celkově užil. Aspoň jsem jim to vytkl v Nintendo reportu.

Takže Yuffie se nejdřív dostane do Midgaru, kde chce pátrat po Avalanche, a také má záměr získat nějakou super materii. A aby měla co dělat, tak má k dispozici hned v úvodu dvě minihry. V jedné hledá a sbírá rozmístěné letáky (moc mě nebavila), v druhé hraje interaktivní auto battler Fort Condor, která si mě hned získala a okamžitě jsem investoval pár hodin, abych ji dokončil před vším ostatním, což se mi povedlo. Opravdu jsem se dobře bavil, narozdíl od jejího předchůdce v originálu.  

Teprve pak jsem připojil dalšího člena týmu a spolu jsme vyrazili do Shinry, kde už začalo po všech stránkách poměrně přituhovat. Ještě, že jsem hrál zase na normální obtížnost. Také tamější minihru s devastací boxů jsem absolvoval po několika pokusech v té základní variantě. Hard obtížnost prozatím odkládám, na to nemám odvahu.  

Příběhové zakončení dopadlo obecně zhruba, jak se dalo čekat, a opět to byl hodně kinematografický zážitek, na Switchi 2 moc pěkný. Nicméně v závěrečné animaci mi hra zamezila v cvakání screenshotů. Taková drzost!
Příběh jsem tedy dohrál asi za 15 hodin a vzhledem k okolnostem se nabízí myšlenka, že by se snad mohl chystat i nějaký remake Dirge of Cerberus…? Nevím, ale teď už bych se tomu asi ani moc nedivil.
Tak teď to pokračování hry na Switch 2, prosím.

Sice jsem přišel pozdě na párty, takže už budu jen těžko něco dodávat k záplavě ostatních komentářů (ostatně cokoliv dalšího tady by stejně bylo jen nošení dříví do rozlitého mléka), nicméně na druhou stranu tady (v tento moment) z nějakého prazvláštního důvodu chybí komentář k povedené verzi na Switch 2, takže z jistého pohledu jsem tu i de facto první a jdu tuto skutečnost napravit.  

V prvé řadě jsem rád, že spekulace zmiňující vydání Remaku na konzoli Switch 2 (ještě dlouho před jeho vydáním) se ukázaly být pravdivé, a čekání se mi proto vyplatilo. Co se mi moc nevyplatilo, je vydání hry ve formě game key card, kterou osobně nesnáším, ale protože se hra tohoto objemu nevejde na klasickou fyzickou kartu, tak ji musím trpět. Ale aspoň jsem ji koupil levněji z druhé ruky.  

Hra samotná vypadá na Switchi 2 skvěle (totiž, nemám srovnání s ostatními platformami), hraje se taky skvěle, plynule a rychle; ale díky tomu vizuálu a pohybovému střihu ji spíš vnímám jako interaktivní film, a proto mě celou dobu táhl především místy pozměněný příběh, a nikoliv hratelnost. Taky jsem každou chvíli cvakal screenshoty. K příběhu vlastně přispívají i drobné události z Crisis Core a později Dirge of Cerberus (tedy pokud to chápu správně z toho, co mi hra ukázala).  

Takže dál. Hudba je famózní, ikonické melodie zazněly. Prostředí vypadá úchvatně, slumy a okolí s kostelem jsem si užíval, stejně tak vlakové vrakoviště, Shinru, šplhání v šílených výškách s mrazivým výhledem pod nohama nebo honičky na těžkotonážních motorkách. Postavy jsou takové, jaké by měly být, ale…!  

Hrál jsem s parádním japonským dabingem a hrozně mě rozeštvávalo, když mi titulky psaly něco úplně jiného, než co reálně říkaly postavy (totiž z toho mála, co si ještě pamatuju ze studií...). Tohle mi vlastně vadí ve všech velkých překladech japonských her a i tady to bylo místy jako pěst na oko. Například postava A řekne japonsky: „Pospěš si,“ zatímco titulky píšou: „Budu tam na tebe čekat.“ A podobných příkladů je plno. Tak jasně, normálního člověka to trápit nebude a ani nemusí, ale když už si toho všimnu, tak mě to vytrhne ze sledování hry.
A to ani nezmiňuji výrazy (často vulgární), které z originálu úplně převrací charakter některých postav, což mě bolelo nejvíc. Achich ouvej.

Postupem hrou jsem se snažil plnit všechny vedlejší úkoly, prozkoumával jsem všechno, sbíral všechno, jak to mám ve zvyku. Tím pádem jsem si prošel i přes pár zajímavých miniher, ale jedna z nich úplně vyčnívá nade všemi svou obtížností – a to se týká především ovládání na Switchi 2, jak jsem se později dočetl – házení šipek na terč.
Získat příslušné skóre během 7 tahů se mi podařilo asi za necelé 3 hodiny zkoušení. Páčky joy conů jsou totiž nechutně citlivé a sebemenší výchylka vystřelí kurzor klidně přes celý terč někam na druhou stranu. Z nějakého důvodu se to týká jenom téhle minihry. Inu, sice se mi to nakonec nějakým zázrakem podařilo, ale mnohem později jsem právě narazil na diskuze, kde se toto docela hodně řeší, a hráči tam doporučují používat jiné ovladače k snadnějšímu zdolání této minihry.  

Hru jsem hrál na normální obtížnost bez zvýhodňovacích bonusů, příběh prozatím asi za 45 hodin. Druhé zahrání na hard prozatím neplánuji, přeci jen moc nemám talent na akční souboje, a i tak jsem tady musel občas něco opakovat. Ale osvědčený systém s materiemi mě relativně bavil a jsem rád, že se daly vymýšlet zajímavé kombinace.
Hra mě nostalgicky vrátila do časů mojí střední školy, kdy jsme si původní film pouštěli s kamarádem na hodinách výtvarky a analyzovali jsme skladbu záběrů (a samozřejmě Tifu s Aerith). Tak teď mě zajímá, jak to celé bude pokračovat, i když dneska už to vnímám jinak a střízlivěji (jakože dokázal bych se bez toho remaku i obejít, ale ještě dám šanci rozuzlení)... No, a na ty holky se fakt pořád dobře kouká.
Tak pokračování snad začátkem léta.

EDIT - komentář k DLC: INTERmission.

Herní výzva 2026 – 1. Dohraj hru, ve které do hratelnosti jakkoliv zasáhne jedoucí vlak.  

Nepomyslel jsem si, že bych si ještě někdy pořídil a zahrál nějakého Maria, ale stalo se. Naposled jsem ho hrál jako kluk v těch prvních pixelatých verzích na PC, takže teď jsem naopak sáhnul rovnou po jednom z nejlépe hodnocených titulů na Switch (panejo, příští rok 2027 bude mít 10 let od vydání). Upřímně jsem dostal vlastně to, co jsem čekal. Mario je jednoduše dosti chytlavá skákačka a hračičkování v promyšlených světech, ale zoufale mu chybí zajímavější příběh, který se tady stále veze v těch stejných kolejích bez šance na nějaký zvrat nebo vlastně i cokoliv atypického.  

Bowser zase unesl Peach a hned s ní plánuje svatbu. Cestuje s ní na létající lodi skrze nespočet různých lokací, krade z nich předměty jako přípravu na svatbu (třeba šaty, kytky, jídlo…) a Mario ho samozřejmě pronásleduje, tentokrát s pomocí kouzelného klobouku z kloboukového království. Díky přátelskému klobouku totiž dokáže mentálně ovládnout nepřátele a skrze ně si pomáhat v cestě kupředu. Taky se ten klobouk dá vrhat před sebe, takže je z něj dokonce zbraň, nebo nástroj. A vůbec je takový hodně multifunkční.  

Když to shrnu hodně stručně, tak hra je vlastně o sbírání tuny různě barevných půlměsíčků, mincí a fialových objektů, za něž se odemyká postup dál, anebo si za ně Mario pořídí oblečky, jichž je ve hře asi tak bambilion. Mario stále musí řešit rébusy a hádanky, dostávat se na ukrytá místa a odkrývat cokoliv, co je schované. Musí se vyhýbat útokům, likvidovat nepřátele a bossy, a přitom využívat pomoci ovládnutých bytostí nebo objektů. Třeba hned s úvodním T-rexem je sranda, ale ten nemá k dispozici dost velké pole působnosti a navíc za chvíli zmizí. Podobné je to s každou větší potvorou, třeba se střelou z kanónu. Takže ne se vším se dá do sytosti vyhrát, což je velká škoda. Jinak je ale potenciál slušný, a hlavně velmi variabilní.  

U hry jsem strávil kolem 20 hodin času. Nejvíc se mi líbila plážová oblast s chobotničkami plivajícími vodu, anebo třeba velký hrad. Po titulcích jsem si ještě nějaký čas sbíral všechno možné, odemkl a vyběhal jsem si první post game bonusovou úroveň s několika bossy za sebou bez možnosti vyhealování, ale na druhou bonusovou úroveň už jsem neměl motivaci (mám teprve 301/500 potřebných půlměsíčků). Navíc ty hádanky už se začaly hodně opakovat.
Je to však nápaditá, opravdu nadprůměrná hra a celkem rozumím tomu, proč to lidi baví, princip otevřeného hřiště je taková variace na Switchovou Zeldu, nebo v případě těch těžších miniher něco jako Final Fantasy X/X-2. Akorát to není nic moc pro mě. Rád jsem si zase zkusil takovou skákačku (výzva je výzva), nicméně už se těším na nějaké příběhové JRPG.  

Herní výzva 2026 –  2. Dohraj hru, která je v TOP 20 některého z hlavních žánrů na Databázi her.  

Phantasy Star patřila mezi ty hry, co ležely až někde na samém okraji mého zájmu. Občas jsem si na ni vzpomněl a pak na ni zase zapomněl. Až když jsem akorát před nedávnem o Vánocích (2025) náhodou zapnul Nintendo eshop, tak na mě vyskočila právě Phantasy Star ve speciální edici Sega Ages (krásný název, funguje i pozpátku), co vyšla exkluzivně pro Switch a byla ve slevě. Normálně bývá za cenu nějakých 175 Kč, já ji ve vánočním výprodeji koupil za 35 Kč s využitím několika zbývajících slevových bodíků.
Je tedy velká škoda, že hra vyšla pouze digitálně, podle mě by si zasloužila i vydání v krabičce, ale zase na druhou stranu je to ve všech ohledech spíše drobnější hra. Navazující díly série poté vyšly na Switch v souhrnné kolekci Sega Mega Drive Classics (50 her), kterou jsem si následně také pořídil.  

Překvapilo mě, jak moc pokrokový byl ten první díl ve své době. Relativně živý pixel art s trochou snahy obstojí i dnes, v hlavní roli holka, krokovací dungeony s plynulým pohybem, ukládání kdekoli a hudba, i když omílá dokola stále to samé, kupodivu jde víceméně poslouchat.  

Příběh je úplně klasický a je to jen takové fantasy ve sci-fi kulisách. Slečna Alis přijde o svého bratra Nera, který byl zavražděn tyranským mocipánem Lassicem, jelikož věděl příliš mnoho. Ale před svým skonem ji ještě pověřil úkolem najít silného válečníka Odina (takový uhlazený týpeček), aby mohl být pomstěn.  

Města mají vypadat jakože futuristicky (kupole místo domů), k mobilitě se později odemknou třeba vozítka typu hoverboard, land rover, pojízdný ledoborec nebo robot zajišťující meziplanetární dopravu mezihvězdným letounem (se super animací odletu z planety a příletu na jinou planetu). Střídají se planetární terény (lesy, skalistá poušť a ledovcové pláně) v rámci jednoho hvězdného systému, a samozřejmě všude jsou četné krokovací dungeony s nekončícími chodbami, pastmi a nepřáteli.  

Souboje jsou tahové a vadilo mi v podstatě jen to, že v případě více nepřátel byly mnou působené škody rozprostřené náhodným systémem v zásadě rovnoměrně, takže vždy až do poslední chvíle stále ještě útočili všichni nepřátelé a nikdo ještě zcela neodpadl. Osobně bych byl raději, kdyby se eliminoval nejdřív vcelku jeden, pak teprve druhý, třetí, čtvrtý, atd. Nicméně nejčastěji jsem potkával jednoho nebo dva nepřátele najednou.  

V začátku jsem také zprvu asi dvacetkrát umřel, než jsem přišel na to, že se nemám příliš vzdalovat od své základny. Pustil jsem se tedy nejprve do menšího grindu, abych si postupně vysloužil nějaké levely a peníze na nákup nejlepšího vybavení (ono taky v partě je jenom Alis a až později se parta rozroste na čtyři členy). Ale po tom počátečním zpomalení už to jde dobře.
A tady musím pochválit onen Ages mód, který přidává do hry rychlejší pohyb, redukuje počet náhodných soubojů (kolikrát až celkem drasticky) a zobrazuje přehled o partě, plus minimapku včetně políčkové automapy uvnitř dungeonů, což ohromně zlepšuje orientaci v jinak monotónním prostoru uzavřených chodeb. K dispozici má tato verze hry také jakýsi bestiář, přehrávač hudby, různé vizuální změny v displeji, nebo třeba vysvětlivky k nasbíraným předmětům v inventáři, který je tady relativně malý, ale stále o něco větší než v jiných hrách, a neměl jsem s ním tolik problémů.  

Postavy mají určitou hodnotu many, nicméně ta není nijak moc velká, rychle odejde a je lepší si ji šetřit na občasné healy. Vyloučil jsem proto její užití skrze útočná kouzla, takže ve výsledku jsem celou hru prošel pouze s mlácením či střílením klasickými zbraněmi.
Teprve ve finále u prvního závěrečného bosse se to změnilo a tam jsem se na delší dobu zasekl, jelikož dungeony před ním jsou dlouhé a mně akorát u jeho dveří málem došla mana. V jednom případě jsem ho i porazil, ale pak už jsem neměl energii na teleportační kouzla, což by ovšem zcela znemožnilo můj návrat zpět, takže jsem se musel znovu hecnout z té pozice před bossem, teleportovat se na základnu (tam, kde naposledy použijete oživení v kostele), vyhealovat partu a dobelhat se dlouhými chodbami opět až k bossovi, a teprve pak jsem ho mohl sundat s dostatkem many, přičemž jsem si nechal něco i na teleport zpět. Pak je tam ještě jeden boss, ale to už je spíš formalita.  

Takže co závěrem? Jsem rád, že jsem si mohl tuhle hříčku zahrát. Sice bych se bez návodu daleko nepohnul, ale nebylo to zas tak moc dlouhé, jen ten začátek a závěr mi hru trošku prodloužil na něco přes 13 hodin. Jinak se to hraje celkem dobře a svižně bez nějakých větších zákysů, vypadá to k světu a líbí se mi celá tato edice Ages. Na hru z konce roku 1987 celkem fajnovka a pro Switch jako dělaná.  

Herní výzva 2026 – 7. Dohraj hru, která vyšla v desetiletí tvého narození.  

Je až neuvěřitelné, čím si letos musím projít díky aktuální herní výzvě, ale aspoň se díky té jisté kategorii ukazuje naprosto zoufalá situace českého dabingu v zahraničních hrách (ne, že bych se divil). Jako zázrakem jsem po dlouhém hledání přeci jen objevil jednu hru, která se aspoň vzdáleně dotýká Japonska, byť tedy o její kvalitě nemůže být příliš velká řeč. Podařilo se mi sehnat CD s hrou a k němu jsem objednal i externí DVD mechaniku (kterou však teprve včera začali odesílat), vyhrabal jsem svůj předpotopní noťas s mechanikou, abych vyzkoušel funkčnost CD… A ejhle, do půl hodiny bylo dohráno.

Společnost s názvem Sunmedia jsem doteď neznal a nikdy o ní neslyšel. Očividně působilo v Polsku a dnes již nefunguje, ale její produkce se dostávala i k nám ve formě primitivních výukových materiálů pro nejmenší caparty s plnou českou lokalizací a dabingem. V tomto případě je nadabován pan samurajský školitel Banzaj, který už za chvíli dával stručné přednášky o asijských zemích, bojových uměních a použil jsem ho i jako hratelnou postavu ve dvou minihrách.  

Jenže… už ve chvíli, kdy se objevil, bylo jasné, že je pár věcí špatně.
Za prvé bělostný úbor hekajícího a sekajícího (soudě podle zvukového doprovodu) pana Banzaje s černým páskem není samurajský, nýbrž možná tak přinejlepším judistický, a také mu chybí hakama (taková ta široká tréninková rozdělená kalhotová suknice pro bojové sporty se zbraněmi). Ze zad mu přitom trčí (asi) kus zasunuté katany, pokud to tedy je katana, ale nenapadá mě rozumný důvod, proč by někdo měl mít jako samuraj katanu na zádech.
Za druhé, v dohledu není žádné samurajské dojo ani jiný typ učiliště a vše se odehrává na jakési podivně stylizované obrazovce se šikmými schodišti a několika jednoduchými domečky, na nichž jsou cedule psané českým textem, jenž má evokovat estetiku japonských znaků.
Za třetí, pan Banzaj mluví opravdu dobře česky a bez přízvuku, což mu tedy rád prominu.  

Přednášky pana Banzaje jsou obvykle velmi strohé. Hráč rozklikne stylizovaný svitek, na něm je napsáno několik stručných vět a Banzaj-san je přečte. Dítě se tak v podstatě dozví, že existuje něco jako Japonsko, Čína a Korea, která se rozdělila na dvě části. Pak následuje jakási druhová typologie asijských bojovníků a druhů bojových umění, kde aspoň zhruba zazní, z čeho a jak vznikly. Prošel jsem je všechny, nicméně nemohu říct, že bych si z toho ještě něco pamatoval.  

Po přednášce je čas na hraní. Nejdříve se chopíme pana Banzaje v závodu „Reflexy,“ kde v jeho kůži běžíme po tříproudé trati, přebíháme z jednoho proudu do jiného a vyhýbáme se zároveň překážkám. Úseky jsou velmi kratičké a je jednoduché jimi proběhnout až do konce v rámci asi 12 takových úseků.  

Druhá, poslední minihra „Taktika“ po nás chce sesbírat všechny roztroušené vázy, díky nimž se v každé ze čtyř úrovní zpřístupní klíč, jímž se odemkne průchod do další úrovně. Je také nutné se vyhýbat nepřátelským ninjům. Banzaj se může schovávat za sloupy nebo na žebříky oddělující patra a celkově se to hraje jako poměrně primitivní plošinovka. Po každé dohrané hře nás pan Banzaj informuje, že jsme hru dohráli a máme to zkusit znovu, ale to já už jsem dál nemohl, protože jsem musel ze školy do postele.  

A to je asi všechno. Naštěstí se jedná o velmi krátkou „edukativní“ hru a jsem nakonec rád, že má jen jednoduchou obtížnost, takže s ní nemusím trávit zbytečně moc času. Grafická stylizace používá ty nejméně atraktivní cartoonovité prvky, nicméně to už je otázka subjektivního vnímání, někomu se to třeba bude fakt líbit. Škoda, že je letos tolik omezujících kategorií najednou v rámci herní výzvy, na druhou stranu jsem si zas o něco rozšířil obzory vcelku nečekaným směrem. 

Herní výzva 2026 – 8. Hardcore: Dohraj hru s českým nebo slovenským dabingem, kterou nevytvořili vývojáři z České nebo Slovenské republiky.   

Adventury aktuálně moc nehraju. Vlastně skoro vůbec, ačkoliv to není zas tak dávno, co mě nějaká přitáhla k obrazovce noťasu. Naposledy to byla esteticky laděná poetika Ihatovo Monogatari. 
Nicméně rok se s rokem sešel a já už se zase bavím herní výzvou, kterou vykopávám oslími japonskými můstky s takovými absurdnostmi, jakou je právě i Nippon Safes, Inc. Klasická klikačka z devadesátek. Ačkoliv možná ne zase tak moc klasická, neboť západních adventur z prostředí Japonska jsem příliš nenašel, a už vůbec ne takovou, která je rozdělena na tři dílčí příběhy s třemi různými protagonisty, kteří se během hry odhadem asi dvakrát nebo třikrát potkají a svedou vzájemnou interakci, přičemž každou takovou situaci vidíme pokaždé v jiné souvislosti.  

Potud fajn, koncept zaujal a graficky to není vůbec špatné, na kůži postav jsou vidět i snahy o osvětlení nebo stínování. Taktéž mě zaujalo prostředí Tokia, které je ovšem ve hře groteskně přejmenováno na Tioko nebo Tyoko (oba názvy se hojně vyskytují) a doteď nevím, který z nich má být ten správný. Takže inspirace je zjevná, nicméně to celé trošku kazí fakt, že město je zobrazeno způsobem, kterým si západní turista představuje Tokyo, jež zná možná tak z obrázků v časopisech. Což tedy promíjím, protože po roce 1990 ještě nebyl tolik rozšířený přístup k internetu. Hlavní postavy se ve hře taky pohybují jako pěst na oko, jsou to jednoduše takoví vykukové z Ameriky a Itálie. Teprve nedůležité vedlejší postavy pak tvoří všelijaké archetypy Japonců, z nichž ale mnozí vypadají více jako Číňani, k čemuž dopomáhá zvolená cartoonovitá karikaturní stylizace té doby.  

Hra má jakési intro, kde se nejprve seznámíme postupně se všemi hrdiny (s třetím jsem měl problémy, protože měl projít do dveří baru, odkud byl ale vykopnut ven. Nakonec nějak prošel samovolně dovnitř, jenže nikdy jsem nepochopil, co se vlastně změnilo, když ani nemohl vyhandlovat kravatu v zastavárně). Pak se rozjede hezky animované intro, načež hra vyžaduje kódové heslo k postupu dále.
Kódy jsou tři a jejich zadáním se aktivuje jeden ze tří příběhů hlavních postav (kódování pomocí jedné z několika japonských znakových sad). Vůbec však netuším, kde jsem ty kódy měl najít. Že by snad v nějakém herním manuálu? Ten jsem po ruce neměl (hráno v emulátoru), takže už v této fázi jsem tahal návod. Ale fajn. Bral jsem to postupně. První zlodějíček Doug, pak lascivní „tanečnice“ Donna, nakonec zaostalý namakanec Dino.  

Už během prvních 20 minut jsem pochopil, že bez návodu nedám ani ránu. Nedokázal jsem najít titěrné předměty. Při přechodu první obrazovky nastal bug, který mi vlivem opakovaného zacpání inventáře později znemožnil postup dále, takže jsem musel hru rozehrát znovu a lépe. Zvolené písmo se mi hrozně špatně četlo. Hudba už za chvilku působila vyloženě otravně, protože omílala to samé a pak přestala, takže na nějakou dobu nastalo úplné ticho, než se zase rozjela.
Dělalo mi problém kombinovat zamýšlené aktivní předměty v inventáři – někdy to šlo a jindy zase ne, až pak jen náhodou se to povedlo nějakým šťastným kliknutím.
Interakce s předměty se mi zdá poněkud tristní – nejdřív je potřeba držet pravé myšítko, které zobrazuje menu, kurzorem se najede na patřičnou ikonku (otevření, zkoumání, sebrání a prokecání) a teprve pak se může menu zavřít puštěním tlačítka, přičemž některé interakce se objeví teprve až s nájezdem té oné ikonky. Což znamená, že obrazovka se může projet potenciálně i čtyřikrát s každým druhem interakce, a to nepočítám dějové posloupnosti. S pixel huntem je to navíc "radost."
Největší problém jsem však měl s řešením postupu, protože dané překážky mají pro mě zcela absurdní řešení nebo interakci, kdy jsem kolikrát kroutil nechápavě hlavou, protože něco takového by mě nikdy nenapadlo a jednoduše jsem si nedokázal spojit dvě a dvě dohromady. Takže návod k ruce jsem rozhodně uvítal.  

Hra mě dokázala potrápit i na dalších místech. Například jen chvilku před koncem příběhu Donny po jisté interakci u kadeřníka zmizela Donna bugem z obrazovky a znemožnilo mi to postup dále, takže jsem opět musel spustit hru znovu od začátku (taky jsem do té doby hloupě neukládal pozici a poté jsem zjistil, že mohu ukládat hru na pozice skrze klávesu S). No nazdar.  

Co se mi dále nelíbilo, je lokace parku. To je taková nesmyslná šňůra mnoha obrazovek za sebou, která vytváří motanici, a několikrát za hru bylo potřeba jí projít, abych se dostal k restauraci, tam něco provedl, a zase jsem mohl vandrovat zpátky. Taktéž mě brzy otrávila jízda metrem spojující asi tři různé stanice, protože při každém vstupu i výstupu je nutné cvaknout jízdenku v turniketu.  

Mimo to se mi ale celkem líbí vyobrazení lokací, hlavně prokreslené interiéry (třeba císařský hrad), a občas jsem se i pousmál díky situačnímu béčkovému humoru („My name is Hajime Mashita,“ haha). Rovněž jsem si ve hře všiml několika jmenných narážek na tehdejší italské zkorumpované politiky (v muzeu) osmdesátých let, jejichž jména měla být zřejmě vtipně zkomolena a použita pro naskladněné sarkofágy s mumiemi. Podobných narážek se dalo najít větší množství, takže Italové si ze hry asi odnesou více než ostatní.  

Tady to raději ukončím, všechno důležité jsem zapsal. Hru jsem dohrál se všemi pokusy za více než 6 hodin, úplně nejhorší pro mě byly bugy, což přisuzuji problémům s emulací. Upřímně řečeno, hra by mě asi na výlet do Japonska nenavnadila, ale to asi ani nebylo záměrem. Příběhové zakončení se mi zdálo pro jednu z postav zbytečně kruté vzhledem ke grotesknímu tónu celého zbytku. Ale jako artefakt z devadesátek to byla pro mě opravdová kuriozita, o jejímž zahrání jsem díky komentáři jvempireho dříve chvilku přemýšlel a pak si řekl, že k něčemu takovému by mě snad přiměla jenom herní výzva… no, a tak jsem tady. Well played!  

Herní výzva 2026 – 6. Dohraj hru od vývojáře pocházejícího ze státu Středomoří mimo Francie.  

Octopath Traveler 0 je z hlediska této série velmi unikátní záležitost, která mi připravila řadu příjemných zážitků. Než se ale vrhnu k samotné hratelnosti, musím krátce zmínit souvislosti s vydáním na Switch a také stručné srovnání s jejím původním inspiračním zdrojem, tedy mobilní hrou Champions of the Continent, kterou jsem nehrál.  

Pro zájemce o hraní na Switchi nebo Switchi2 je tento odstavec. Hra vyšla ve fixních verzích pro oba systémy a zatímco verze pro Switch (tu jsem si pořídil i já) se dá hrát i na Switchi2, neexistuje pro ni žádný upgrade pack, takže hra na dvojce vypadá a hraje se stejně jako na jedničce. Rozdíly mezi oběma verzemi jsou jen minimální - rozlišení, rychlost, snímkování a počet stavitelných objektů ve vesničce (vyšší počet je stejně zbytečnost a reálně není moc velká šance k celému využití). Verze pro Switch vypadá jakoby mírně rozostřeně a verze pro Switch2 má ostřejší kontury, ale ze srovnávacích videí se mi stejně víc líbí verze pro Switch, jelikož k celkové estetice, která záměrně rozostřuje zadní a přední plán scenérie, se podle mě lépe hodí. Nahrávací obrazovky by tedy na jedničce mohly být rychlejší, to je pravda.
Stejná situace platí i pro demoverze. Nejprve jsem hrál verzi pro Switch2, ale posléze jsem zjistil, že není kompatibilní s verzí pro první Switch (nedají se do ní převést uložené pozice), takže jsem hrál hru znovu od začátku. Čili na to pozor a předem promyslet koupi té verze, kterou chcete hrát (pro dvojku krabička bohužel vyšla jen jako GKC).
Ke hře se ještě dá dokoupit digitální balík s drobnými bonusy do hry (boost pro zkušenosti a body povolání) plus digitální artbook, jenž se aktivuje na stránce Square Enixu v hráčově účtu. Ale je to ten stejný artbook, co vyšel i v hardbacku v japonské sběratelce (která je mimochodem opravdu fešná a v poličce se mi její přítomnost líbí, ale zase v ní není přiložená hra, ta se musí koupit separátně).  

Teď k tomu srovnání s Champions of the Continent, protože od ní se Nula opravdu hodně liší, ačkoliv přejímá její nejdůležitější součást. COTC je mobilní gacha hra, o níž mnozí tvrdí, že je grindovací, oproti Nule využívá spíše základní systémy; formou updatů je stále rozšiřována a hráč si tam mohl nasbírat až stovku(!) hratelných postav. Momentálně sestává ze dvou rozsáhlých příběhových arců podle kontinentů, z nichž první arc Champion of Orsterra (ta stejná Orsterra jako v jedničce) tvoří veškerý obsah Octopath Traveler 0. Ten druhý se přesouvá do Solistie (ta Solistie ze dvojky), vypráví zcela jiný příběh s jinými postavami, zatím ještě snad není ukončený a jako takový není součástí Nuly.
Nicméně Octopath Traveler 0 celý ten původní arc vzal a zásadním způsobem změnil – postavy zkrouhl ze stovky na nějakých 36, zrušil mikrotransakce a ty nahradil celou řadou vedlejších úkolů, přidal nepřátele, lokace, příběhové linky, hudbu, dabing, zamíchal soubojovým systémem (v boji se teď používají dvě řady postav, takže celkem osm), a v neposlední řadě bylo přidáno stavění vypálené vesničky Wishvale. Prostě paráda.
Snad jen ta převzatá mobilní grafika už dneska působí oproti předchozím dvěma hrám jako smutný krok zpátky, ale hratelnostně a příběhově vše vynahrazuje. Celkově vše odpovídá původní atmosféře obou Octopathů, neboť napsané a zahrané je to přesně tím stylem, na nějž jsou fanoušci jako já zvyklí, takže jsem se do hry bez problému ponořil.

A nyní konečně něco o hře samotné. Hráč si vytvoří jednoduchou postavu a vrhne ji do mírumilovné vesničky Wishvale, která má už za chvilku lehnout popelem, protože místní elitní zlouni prahnou po jakýchsi prstenech moci, z nichž jeden se má nacházet právě ve Wishvale. Krvavý masakr přežije pouze hrstka vesničanů, která se rozprchne do celého světa a na několik let smutné spáleniště zeje prázdnotou. A právě v troskách nasáklých krví začíná hutný příběh hráčova šampiona. Cílem je znovu postupně vystavět vesničku, sehnat zpět staré i nové obyvatele, ale také procestovat kontinent, potrestat záškodníky, odhalit tajemství mocných prstenů a nakonec se postavit i největšímu zlu.  

Z příběhového hlediska je hra poměrně obsáhlá. Kombinuje rovnou několik příběhových linií (vždy po třech) poskládaných z několika dílčích kapitol. Hráč procestuje pevninu, moře, kousíček podzemí i nadzemí. Všude je stále co dělat. Sbírání materiálu na stavbu, otvírání truhel, odemykání lokací a zpřístupňování nových mechanik. Z vedlejších úkolů se především rekrutují nové postavy, a jelikož Orsterra je pořád ta známá Orsterra, ale dřívější, tak je také možné získat i všechny staré známé postavy z prvního dílu, což se mi velmi líbilo a rád jsem je zase jednou provětral.  

Stavění vesničky se jeví poměrně zjednodušeně a není tam moc větvených možností. Vesnička se vyvíjí daným směrem podle postupování v příběhu, takže na zásadnější stavby se vždy musí stejně – postavy se na něčem dohodnou, hráč sežene materiál a stavba je pak automaticky postavena na předem daném místě. Větší volnost přichází až mnohem později, když se dá stavět větší počet obytných domečků a odemkne se i přemisťování unikátních budov.
A do domečků je nutné umístit rekrutované vesničany, z nichž každý nějakým způsobem přispívá k rozvoji – buď daruje hrdinovi nějaké předměty, nebo ovlivňuje produkci předmětů ze záhonků, ze stájí, a tak podobně. Hráč se musí jednou za čas vrátit a vybrat nadílku ve vesničce, případně se zdarma vyléčit nebo ukuchtit nějakou laskominu. Předměty jsou časem lepší a užitečnější.
Například obchodní centrum zajišťuje obchodní vztahy s již navštívenými městy a náhodně prodává jejich unikátní zboží (některé z nich jsou potřeba pro úkoly a jinde se sehnat nedají). Skvělým místem je tréninkové dojo, kam hráč může ustájit své nepoužívané postavy (až 12), aby tam získávaly nějaké úrovně, když zrovna leveluje svou partu kdesi ve světě. Nebo upgrade kostela zajistí odemykání uzamčených truhel. A tak.
Kromě budov se může stavět celá řada doplňků a okrasných prvků, zejména jsem ocenil boosty na příjem expů a bodů do povolání.  

Soubojový systém je v základu stejný jako v dřívějších dílech série (objevování slabin nepřátel, sražení štítu a načasovaný hromadný útok), ale přináší hlavně dvě velké změny.
Tou první je bojová parta složená z osmi postav po dvou řadách. V každém kole bojuje pouze frontální čtveřice, nicméně normálně se mohou postavy v párech vedle sebe libovolně prohazovat, takže když třeba jedna postava vyčkává na příjem bodíků, druhá může útočit naplno. Navzájem se mohou všelijak pasivně doplňovat, čímž vzniká ohromné množství přístupů a kombinací v už tak bohatém variabilním soubojovém systému.
Ta druhá změna spočívá v nastavovaných pasivech, které tu fungují trošku jinak než dříve, a opět tomu všemu přidávají další obří rozměr. Pasivy se tady sbírají jako užitné předměty a přiřazují se postavám jako oblečení. Jenže! Získané body povolání je kromě jiného možné investovat do duplikování již naučených dovedností vytrénovaných postav, hra z těch dovedností vytvoří předmět a jakákoliv jiná postava je poté může na sebe navléknout a také danou dovednost používat v několika slotech (říká se tomu master skills). Wow! Nemám slov. Geniální tah, úžasné!
Ve chvíli, kdy se tato možnost ve hře odemkne (cca třetina hry), nastávají bitevní orgie, syslení bodů, zběsilé levelování, hra s dovednostmi, no prostě totální horečka, při níž mě ohromně začal bavit i grind. Postupně jsem si vycepoval jakési funkční jádro party uzpůsobené zejména k farmení právě těchto JP bodů, kterých je tedy potřeba slušné množství, protože se jimi odemykají jednak volná místa pro ty pasivy, jednak jednotlivé skilly u každé z těch 36 postav (přičemž pouze hlavní hrdina může měnit povolání) a navrch jednu unikátní silnou dovednost či útok přiřazený každé postavě.
Jinými slovy, taktikové se tady mohou velmi dobře realizovat a volnost v přístupu a kombinování absolutně dominuje všemu ostatnímu. Minimálně já jsem se velmi dobře bavil. Škoda, že hra vyšla až nějak tři týdny před koncem roku 2025. Spolu s Xenoblade Chronicles X mi přinesly asi nejlepší herní zážitek.  

Hra je rozsahem pocitově o trošku delší než každý předchozí díl, ale nevadilo mi to. Jen je více zaměřený na lore Orsterry a všechna ta falešná božstva, která už moc nemusím. Více mě bavily počáteční příběhové linie s trojicí psychopatů, jejich bažení po prstenech, a později mě více zaujaly politické čachry mezi královstvími, různé pikle a zrady, nájezdy armád a podobně. Ale finále zase nabídlo na pohled pěkné, nápadité lokace.
A závěr je zase něco úžasného. Sice se mi nějak podařilo přeskočit normální ending a spustil se mi true ending, ale to jsem posléze napravil, protože hra umožňuje dobrat se k oběma libovolně. True ending je totálně epická záležitost. Svrbí mě to všechno vypsat, ale ne, nesmím.
A po odehrání obou se zpřístupní ještě dobrovolný superboss, který mě však během chvilky rozsekal na cucky i přes všechny moje nastavené ochrany. Tak toho si možná dám někdy jindy, pokud bude chvilka a chuť. Hra je mimo tuto část však poměrně vstřícná a kolikrát se dají vymýšlet úplně bombastické buildy, s nimiž lze během chvilky odpařit vše, co stojí v cestě.  

Octopath Traveler 0 dělá čest svému názvu. Postupoval jsem pomalu, vychutnával si farmení bodů, vše jsem prozkoumával, interagoval jsem s NPC s cílem obrat je o všechno, co měly u sebe, rekrutoval jsem vesničany i všechny postavy do party, plnil jsem všechny vedlejší úkoly, stavěl vesničku a poslouchal jsem u toho známou líbeznou hudbu i skvělý japonský dabing. Bohužel mi hraní na chvíli přerušilo DLC k Legends Z-A (jakkoliv mě taky bavilo), a i když jsem neměl vždy tolik času na hraní, těšil jsem se na návrat do Orsterry a prožívání dramatických osudů.
Upřímně doufám, že se bude zase někdy pokračovat, protože Octopath se pro mě stal velmi jednoduše milovanou sérií.

„Marvelous!“

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 145 hodin
Všechny postavy a jejich interakce komplet 36/36
Všechny skilly všech postav na max
Všechny vedlejší úkoly (kromě superbosse)
Všechny upgrady ve Wishvale 
Všichni minibossové a truhličky komplet

Jelikož se původní hra Legends: Z-A o rok opozdila a vyšla až letos (říjen 2025), tak si zřejmě vedení řeklo, že by bylo dobré vydání DLC uspíšit, a proto jej k překvapení všech přesunuli z konce února následujícího roku zpět na první polovinu prosince 2025. Je to obsahem poměrně bohaté rozšíření, stále je co dělat a z porážky nejtěžšího bossfightu bude mít každý hráč radost, ale závěrečnou cílovou rovinku v post game zkazili úplně zbytečně nejhorší možnou mechanikou náhody (se kterou se naštěstí budoucí hráči nebudou muset potýkat ve chvíli, kdy se otevře Home, anebo se spolehnou na čilé tradování).  

Ale postupně. Rozšíření přidává do hry tzv. Hyperspace pokédex, jehož součástí je 132 dalších (již známých) Pokémonů, k tomu asi 27 starých i nových mega evolucí (z nichž v tuto chvíli některé ještě nejsou kvůli budoucím eventům dostupné) včetně Hoenn weather tria. Rozhodně cením, že rozšíření nabídlo chycení všech dříve těžko dostupných legendárek z 6. generace, kde ústřední protagonista Hoopa vězel zamknutý jako džin v lahvi až doposud. Ty ostatní se horko těžko dostávaly i do Switchových her, ale vždy spíš jen tak mimochodem, nebo také jako odměna v Home (Magearna), což nemělo ten správný efekt. A samozřejmě je paráda, že Hoenn trio si uchovalo své primordial evoluce, a i pár novějších legendárek dostalo taky své nové mega evo (Zeraora i Magearna evo tady vypadají celkem k světu), a to skrze vedlejší mise. Mise se celkově rozrostly z původních 119 rovnou na 200, k nim přibyly tři speciální.  

Příběhově to není zas tak špatné. Ansha, dceruška jedné známé postavy, má Hoopu, který dokáže cestovat mezi prostorem, a tak se najednou ocitla na střeše hotelu v Lumiose s cílem vypátrat a chytit jednu silnou legendárku. K tomu jí samozřejmě dopomůže tým MZ, ale ten má taky najednou co dělat s prolínajícími se dimenzemi a musí odvrátit další nebezpečí hrozící celému Lumiose a možná i celému světu, takže se hodně cestuje do bublin hyperspace dimenze, kde se zhmotňují jakési alternativní výseky města s bílošedou patinou. Lumiose samotné mě tam nijak extra nebavilo, ale kochat se městem stejně moc nejde, protože odtikává časomíra, po níž se hráč automaticky vrátí zpět, a tím pádem má co dělat, aby posplňoval podmínky, za něž získává body potřebné k postupu dál, a také hyper berries. Je fajn, že jsem konečně pro ty bobule našel nějaké využití, dá se z nich totiž craftit materiál (donuty) různého druhu a zaměření usnadňující pobyt v dimenzi.  

O donutech to vlastně celé tak nějak je – Ansha vyrábí donuty, které posilují schopnosti Hoopy, a Hoopa je sežere a boostem otvírá náhodně rozmístěné trhliny pro hráče. Postupně se odemykají lepší možnosti pro craftění lepších donutů. Delší časomíra, vyšší levely (protože v dimenzi mají Pokémoni level třeba až 200), konkrétní pasivy pro danou instanci (boost elementu do útoku nebo naopak do obrany, vyšší šance na různé předměty, shiny, chytání, vyšší výskyt příšerek, atd atd.), bohužel zrovna ty pasivní atributy se generují náhodně, což nedělá moc velkou dobrotu. Celkově je kombinace autosave + RNG v této hře dosti nepřejícná. Mizí z toho hratelnost a přichází nelítostný grind, ale o tom více za chvíli.  

V dimenzích se vlastně nachází vše, co hráč potřebuje – tedy nové Pokémony. A protože mají kolikrát o dost vyšší levely, musí se nějak srovnat i level vlastní party, což se taky děje skrze ty donuty. Donut přidává partě instantně fixní levely navíc po celou dobu trvání trhliny, takže základem úspěchu je postupovat v příběhu tak, aby se krok za krůčkem zvyšoval level party natolik, aby se nakonec mohla měřit i s těmi nejsilnějšími (obvykle s mega evolucemi). Bojovat proti takovým je radost i teror, podle toho, jak má hráč schopnou partu i zručnost sám v bitevní vřavě uhýbat útokům. Tentokrát jsem už rezignoval na klasické předměty věnované svým Pokémonům a rovnou jsem všem v partě rozdal mega kameny, abych zvýšil bojeschopnost, protože souboje jsou už kolikrát dost výzva.
Nejen, že jsem mnohokrát sám umřel během souboje, ale taky jsem občas nedokázal dávat takové poškození, aby se to stihlo během časomíry. Naštěstí je hra poměrně shovívavá a během bojů nabízí i záchytné checkpointy, takže hráč nemusí vše začínat od začátku… totiž, až na finální souboj, kde nic takového není. Tam jsem musel opakovat celý boj stále dokola, než se mi podařilo se s tou zelenou potvorou vypořádat. A to ani nemluvím o šíleném množství bodů, které bylo nutné nastřádat, abych se za ní vůbec dostal. Ale podařilo se a byl to upřímně nejtěžší pokémoní souboj, který jsem kdy absolvoval a kdy jsem si ze srdce přál, aby byly ty zatracené souboje zase tahové, jak to mám rád.  

No a po finále přišla post game spolu s novou mechanikou (spíš teda staronovou), která se zove special scan. Pokud pominu nutnost některé pokeše vytradovat k vývinu (třeba Feebas), pak druhý atypický způsob, jak se dostat k vzácnějším kouskům, je použít tenhle scan, který se vždy po nastřádání bodů jednou aktivuje v kanclu u mafiánského bosse Corbeaua (několik legendárek, Frigibax linie, Porygon linie a Rotom), a pak se musí znovu sbírat body na další scan. Scan může najít trhlinu s chybějící legendárkou nebo s ultra vzácným Pokémonem, ale většinou najde jen „odpadní“ trhlinu (s nepotřebnými Pokémony). Aplikuje se na mapu a vyznačí na ní místo s takovou hezčí trhlinou (mapa je jinak stále posetá vyznačenými trhlinami a každá trhlina ikonkami prezentuje, co se v ní nachází za příšerky, a pokud jsou ikonky zašedlé, tak zrovna chybí v pokédexu).  

Jenomže tady právě přichází ten kámen úrazu. Nelze žádným způsobem ovlivnit výsledek scanu, a ten výsledek je skrytě definován přesně v tom momentu, kdy hráč dosáhne na možnost provést scanování skrze nasbírané body, což se stane ještě někde v předchozí trhlině před návratem do skutečného Lumiose, jinými slovy nelze těsně před scanováním uložit hru a zkoušet opakovaně RNG s cílem změnit výsledek scanu. Protože tento scan, to je (v mém případě) cca jedna legendárka z 10-15 úplně zbytečných generických instancí, které je poté nutné tak jako tak absolvovat (aspoň z nich padají vzácné předměty pro vývin, třeba Auspicious armor nebo Malicious armor pro Charcadeta, ale stejně...). Ach jo. Jenom na tomhle jsem strávil posledních 30 hodin ze 70, abych pochytal posledních 5 legendárek a Rotoma. Rotoma jsem stejně nenašel a nakonec se mi ho s někým podařilo vyhandlovat v tradu za Gimmighoula. Blažení jsou ti, kteří budou mít k ruce zpřístupněný Home, jinak je čeká nekončící grind, grind, grind.
Inu, tím pádem mám pokédex i všechny vedlejší mise konečně komplet, takže dohráno a teď už si budu maximálně tak grindovat v online pvp nové kameny a vyhlížet čerstvé eventy (kdepak je mega Garchomp Z? EDIT: už je doma!).

Mimo special scan mě hra bavila včetně vedlejších misí s ostatními legendárkami. Za příběh jsem ochotný dát slušné hodnocení, ale za ten scan zase strhávám. Takže nakonec asi takový mírný nadprůměr, a to jsem možná ještě štědrý (ale když se blíží ty Vánoce...).
Jo, celkově většina těch vedlejších misí je tak na 3-5 minutek, ale najde se pár chuťovek, co mi daly zabrat, třeba 133 (řetěz soubojů s galarským Farfetch’dem proti těm kantonským kachnám), nebo ze stejného ranku souboje finálních evo startérů proti typově zvýhodněným protějškům). Čili pro tento rok mám konečně vypokešováno. Myslím, že kdo kdy chtěl v Pokémonech nějakou větší výzvu, tak ji tady má.
Zajímavé na tomto rozšíření je také to, že se jím doplnil kompletně celý national dex napříč všemi hrami určenými na první Switch, takže se ten pokédex dá složit z různých switchových her - tedy kromě Spindy z BDSP, který se kvůli chybě s procedurálně generovaným vzorem nedá přetáhnout do Home.

Netuším, zda se mám těšit na příští titul Champions, nebo si raději zahraju blížící se Pokopii (vlastně tu asi určitě, fan-teorie z temného pokémoního postapo mě totiž silně navnadily), ale za rok-dva by měla každopádně přijít generace 10, první mainline hra bez zátěže prvního Switche, na což jsem nejvíce zvědavý.
 ---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Původně jsem neměl v plánu pouštět se do her s gacha prvky, ale když zrovna člověk nemá moc času, pak i taková hříčka tohoto typu přijde vhod. Trošku jsem byl i oblouzněn nostalgií z Pokémon Shuffle nebo Picross, které už na dnešní konzole nevycházejí, ale před nějakými 10 lety jsem je pravidělně hrával asi po dobu dvou-tří let, než se mi je podařilo dohrát. Friends je ale po vzoru dnešních mobilních her už někde jinde.
Na první pohled líbivá, roztomilá hra s přemírou aktivit, nicméně pod tím naleštěným povrchem se skrývá vlastně jen vyprázdněná slupka, která toho zas tak moc nenabízí, rychle unaví a hráč má pocit, že cenovka hry by měla být někde na třetině aktuální částky. Tento komentář proto budiž hlavně varováním.  

Hrál jsem na Switchi2, kupoval jsem kompletní bundle. S velkým sebezapřením jsem stáhl digitální verzi, hra kombinuje tlačítka a dotykovou obrazovku. Oběma způsoby se hraje dobře, dá se u toho pohodlně sedět nebo i napůl ležet třeba na gauči a zprvu byl celkem fajn pocit se u toho po dlouhém dni uvelebit, i když hra působí dojmem, že je určena pro ty nejmenší.
Hráč se ocitá v městečku Think Town a z nějakého důvodu má obří zamotanou kouli textilních vláken, což je potřeba rozmotat, a to rozmotávání se děje prostřednictvím široké škály nejrůznějších miniher s omezeným časem. Vždy to jsou tři náhodně vybrané sety miniher a na každý set připadne jedna minuta času. Prvních několik úrovní působí zcela primitivně, ale jak se hráč vyšplhá na úroveň 8-9 (maximum), tak už pořádně přituhuje. Doteď jsem nepřišel na některá možná řešení.  

Minihry jsou všelijaké a je jich tu na 50 druhů, ovšem nejhorším nepřítelem je ta časomíra. Nedokážu už asi posoudit, které z nich mě potrápily nejvíc, zato si pamatuju hodně obměňovaných motivů – hádání tvarů, běhání v bludišti, práskání balónků, spojování článků, porovnávání počtů, umisťování předmětů na správné pozice, doplňování obrazců, bourání kamenů a podobně.
Za minihry hráč dostane nějaké náhodně zvolené klubíčko nití (podle typového pokémoního elementu) a klubíčka se potom vhodí do automatu, který vyplivne nějakého náhodného poké-plyšáka. Pokud hráč dokázal získat za lepší výsledky kvalitnější klubíčko „pretty,“ pak má ještě určitou šanci, že mu automat daruje jednoho plyšáka navíc. No a ty plyšáky si buď může nechat pro vlastní sbírku či na výzdobu pokoje, anebo je lze třeba darovat někomu dalšímu ve vedlejších misích, za což dostane nějaké body „přátelství“ a nábytek (haha).  

Jelikož je hra v podstatě nekonečná a nemá žádný realistický cíl, tak jsem si jako dohrání stanovil splnění všech vedlejších misí (kromě několika denních, co se stále opakují) a získání plyšového Koraidona a Miraidona, kteří mají v základu šanci na získání pouhé 1%. Což by byla s náhodně generovanými odměnami čirá šílenost.
Naštěstí jsem přišel na malý exploit, který umožňuje Switch2 skrze redownload save file z cloudu, takže když jsem nedostal, co jsem chtěl, stačilo znovu stáhnout save file a zkoušet štěstí opakovaně. Hru jsem takto zakončil asi po 20 hodinách, nicméně musím konstatovat, že už v půlce začala být hra i se všemi minihrami poměrně repetitivní.

Vadilo mi, že se musím zbavovat mých těžce vydobytých plyšáků, když jsem je dával obyvatelům Think Townu, přičemž výměnou jsem dostával jen pofidérní poličky nebo pelechy, a k tomu body přátelství, jejichž vymaxování na úroveň 10 mi nedalo vůbec nic na oplátku. Celkově se mi zdá, že se mě hra nesnaží ničím ohromit a udržet mě u ní.
Pokédex čítající 150 plyšáků je nazvaný jen jako Katalog; dekorování pokojíků je možná roztomilé pro děti, ale jinak kompletně zbytečné a maximálně se to tak dá někomu ukázat přímo na obrazovce. Veškerý obsah se tedy točí pouze kolem miniher a sbírání plyšáků, což je samo o sobě dost o ničem.
Nějaké zakončení vedlejších misí nebo rámcová zápletka tu prostě není. Přitom by stačilo trošku víc poladit obsah, navrhnout odměny a přidat něco, co bych jako hráč ocenil - třeba vilu na kopci plnou mých vzácných plyšáků, kterou bych mohl sdílet s internetem. Bohužel, takhle celá hra vyhnívá do prázdna, škoda mluvit.
A ta přemrštěná cenovka tomu taky nepomáhá, křičí z toho cash grab.  

A jak se zjistilo, cash grab tomu sedí naprosto přesně, protože – světe, div se – Pokémon Friends je kompletně přesnou předělávkou dřívější mobilní hry stejného vývojářského studia Wonderfy s názvem Think! Think! Game for Kids. A když píšu „přesnou předělávkou,“ myslím tím i všechny dodané rébusy přejaté na chlup 1:1, jen místo původních neurčitých postaviček jsou tam Pokémoni (například místo žabiček tam sedí Froakie).
Více v tomto videu.
No, tak takhle teda ne, The Pokémon Company. Přestaňte prznit pokeše podprůměrnými rychlokvašky a dejte jim konečně důstojnou podobu, kterou si i spin-offy zaslouží (jakože už by to zase něco lepšího chtělo). Logické rébusy jsou fajn pro přemýšlivé nadšence, ale to samotné nestačí. Uvidíme, co přinesou Champions a já budu doufat, že do té doby nebudu muset řešit další mrtvolu v domě.

Jedna z těch menších her, které jsem si pořizoval jen díky prvnímu letmému pocitu, že to vypadá „celkem hezky.“ A taky to vyšlo od Super Rare Games v krabičce na Switch. Čas od času si od nich něco koupím a schovám si to na hektičtější časy, kdy si nemohu dovolit hrát něco většího, a to pak jen uždibuju z backlogu. Ta chvilka se naskytla teď před koncem roku – a co je to teda zač?  

Svět Terra je obydlen fantaskními bytostmi, z nichž nejpočetnější jsou antropomorfní zvířata spolu s lidmi. Jako zdroj energie pro každý malý i velký spotřebič slouží magické krystaly, které se normálně sklízejí na polích venku, ale ty najednou nejsou, zmizely. Takže společnost je náhle na pokraji zániku, tím spíš, že se stupňují útoky mechanických robotů. Mágové přicházejí o svou živnost také, a někdo s tím bude muset něco udělat. Ten někdo je pochopitelně hráč a jeho parta herních postav.  

Není možné si vybrat nebo vytvořit vlastní postavu. Místo toho se podle příběhu ovládá nejdřív jedna postava, pak další, pak už dvě dohromady, a tak dále, až je jich nakonec celkem šest, a hra je zvláštním způsobem míchá do soubojů. Vždy jsou tři postavy bojové (ty jsou neměnné) a tři podpůrné, a ty podpůrné se pokaždé náhodně smíchají s těmi bojovými, čímž vytvoří bitevní dvojici, a tím dochází ke vzájemnému ovlivňování elementálních bojových kouzel. Ale spíš to funguje jako takové „rozšíření“ seznamu kouzel pro každou z bojových postav.  

Souboje jsou poměrně dost jednoduché (tahové se zobrazenou posloupností útočníků), cílem je srazit štít nepřátel (řadoví nepřátelé mají tři body štítu a bossové kolem 6+) a poté je dorazit (obyčejný útok strhne jeden bod, zvýhodněný účinný dva body), jelikož bez štítu už jsou namydlení, a hlavně je to výrazně zdrží v dalším tahu. Pak už hráč jenom střídá individuální a plošné útoky. Je to opravdu jednoduché, ani žádná výzva se nekoná, expy naskakují rychle (sčítají se a pak přibudou najednou v kempu po vyspání).  

Problém je, že tahle hra má vcelku pomalé tempo, nezajímavé ploché postavy, nepříliš zajímavý svět i zápletku (s ještě horším rozuzlením), hromadu zbytečných vedlejších úkolů bez řádné odměny (když už, tak možná nějaké drobné, ale fakt jen drobné) a nakonec mě zklamala i průměrná grafika (2D pixelové postavy + nic moc 3D svět) s průměrnou hudbou. Snad nikdy jsem nehrál průměrnější hru, než je Terra Memoria. Mám sotva pár hodin po dohrání a už jsem stačil zapomenout jména většiny hlavních postav. Za 3 dny už ani nebudu vědět, o čem hra vlastně byla.

No, nějak se mi podařilo posplňovat všechny ty vedlejší úkoly, ale trošku toho lituju, protože mi to vlastně prakticky nic nedalo a hru mi to natáhlo asi na 15 hodin. Zábavnější byly jen některé souboje s bossy, občasné puzzly a možná stavění vesničky, a jinak je to celé jen o proběhnutí mapy a vysbírání upgradů pro postavy (na konci měly postavy level kolem 80).
Nakonec ta hlavní zápletka se vyřešila vlastně jen tak mimochodem a hráč má spíš jakože zjistit něco víc o každé z těch šesti postav, ale upřímně mi bylo zcela jedno, kdo má co za osobní problém, protože k osobnostnímu růstu kohokoliv v partě stejně nikdy nedošlo.

Hru jsem hrál na Switchi2. Asi dvakrát hra zamrzla na loading screenu a doteď mám před očima podivně trhanou animaci pohybu. Pokud chcete nějaké kratší, opravdu nenáročné RPG, pak to klidně zkuste, ale jinak bych za sebe doporučil neztrácet s hrou čas.

Turista vystoupil z vlaku, vyšel před nádraží a hned se dal do řeči s cizí atraktivní dívkou, která ho zmerčila a líbezně oslovila. Slovo dalo slovo a cestovatel se nechal zlákat, aby s ní odešel strávit noc do zvláštně zastrčeného hotelu nedaleko. Jelikož hormony mládí pracují, dalšího dne byl navíc uvrtán do místního Battle royale.
Začátek mého herního příběhu je jako vystřižený z pera asijského mainstreamového autora; pokud jste viděli třeba korejský seriál Bargain, pak jste si možná všimli několika podobností s atraktivní dívkou a zastrčeným hotelem, seriál však příběh obohacuje o přepadení turisty a vyhrocený plán odebrat z jeho těla drahocenné orgány, což tedy ve hře zrovna jako na potvoru chybí.
Vskutku, herní hotel Z je podivnost sama o sobě, ale ne tak moc velká podivnost, aby se v něm proháněly krvelačné gangy po boku kupců orgánů. Jednou velkou podivností je dlouhověký obr AZ a jeho černá kytička, Pokémon Floette.  

Pokémon Legends Z-A pokračuje ve vlastní osobité pokémoní sérii. Tentokrát jsme v regionu Kalos, pět let po událostech z her X a Y, konkrétně v hlavním městě Lumiose City, jež prošlo rozsáhlou rekonstrukcí. A bohužel, za jeho hranice se hráč nikdy nedostane (schválně se po ukončení tutorialu zkuste vrátit na nádraží a odjet pryč). Ne, Lumiose se stalo pastí a nechce pustit, podobně jako jáma v Písečné ženě. Ale aspoň si tu můžeme hrát na Spider-mana a běhat po střechách, lešeních a temných uličkách, a bojovat po nocích s běsnícími monstry. Což je v podstatě celý popis hry v kostce. Ale dobrá, rozvedu to.  

Druhý díl Legends tedy omezuje pole průzkumu, dokonce zachovává třeskutou absenci skákání hlavní postavy z prvního dílu, ale naopak hru ozvláštňuje retro zážitkem právě šesté generace – mega evolucemi. Mega evoluce je takový ten dočasný typ evoluce, co se dá použít pouze v boji, někteří šťastní Pokémoni ji mají dokonce hned ve dvou různých verzích, občas jim i mění typové zaměření a prostě je to víc cool, silnější a samotný vývin vypadá jednoduše efektně. Hra sice nepředstavila žádné nové Pokémony, nicméně to vynahrazuje zcela novými 26 mega evolucemi (3 z nich lze získat exkluzivně pouze v oficiálním ranked online pvp žebříčku Z-A Royale. Prvním z nich je právě teď, kdy toto píšu, v aktuální sezóně Greninjite) a dvěma novými formami stávajících Pokémonů (uvidíme, s čím ještě přijde DLC). Pokédex má prvotně ve hře prostor pouze pro 230 Pokémonů, což je téměř o 10 méně než v Legends Arceus, ale taky už má svůj vlastní mega pokédex!

Soubojová mechanika v podstatě zůstala podobná. Pokémon bojuje a spolu s hráčem mohou oba schytávat zranění. Pokud si hráč nedá pozor na svou postavu, tak to znamená KO a teleport k poslednímu navštívenému pokécentru. Jako startéra si na začátku vybere jednoho z tria Chikorita, Tepig a Totodile, kteří se nakonec také dočkali vlastní mega evoluce, a je to po 25 dlouhých letech paráda vybrat si jako startéra právě Totodila nebo Chikoritu.
Během klasických soubojů se poté nabíjí mega ukazatel a po jeho naplnění lze kdykoli spustit mega evoluci pro kohokoliv ze svého šestičlenného týmu, pokud má onen Pokémon svůj adekvátní mega stone. Po vyprchání mega evo se dá mega ukazatel opakovaně nabít a spustit znovu.
Během soubojů s mega bossy je pak ještě nutné sbírat mega úlomky vypadávající z nepřátel po úderech. Celé to působí poměrně dynamicky a akčně, takže hráč ani nemá moc možností se nudit.
Také je dobré zmínit návrat alfa Pokémonů, kteří přidávají na variabilitě příšerek a během hráčových nízkých úrovní se stávají obávanou hrozbou.

Díky mega evolucím se však naskytla další výhoda – Pokémoni teď mají prostor na předměty, takže jim konečně trenéři mohou něco vrazit do držení a zajistit si nějaké přilepšení, pokud zrovna není po ruce mega stone.
A odkud se ty mega stony berou? Většina nákupem za peníze, či výměnou za mega shardy (které se povalují po městě a je možné je likvidovat jako rudu pro sběr), několik z online pvp bitev a zbytek porážením příběhových mega bossů. Způsobů je tedy víc a hráč je bude spíše získávat postupně přirozeným postupem.

Co plnění pokédexu? V Legends Arceus šlo získat přímo ve hře všechny Pokémony chytáním, tady to úplně nejde. Asi pět Pokémonů je nutno vyměnit pro vývin. Plus pár dalších s vzácnějším výskytem, pokud na ně hráči během hry nenarazí. Ale například Geodude linie tu zcela chybí, takže Golem ostrouhal. Potěšilo mě, že pár dalších startérů je ve hře k dispozici a je možné je pochytat, některé z nich až v post game na vysokém levelu.

Graficky bych hru označil za průměr, ale především kvůli tomu, že město vypadá tak nějak všude stejně, málokdy dokáže překvapit něčím novým a rychle se okouká, je monotónní. Modely postav a příšerek ale působí celkem živě a na některé je i radost pohledět. Například detektivka Emma se díky jejím polovičním přednostem okamžitě stala meme materiálem, mega Starmie hvězdou (doslova) pokémoního světa a Chikorita zřejmě zažívá svou druhou mízu.
Škoda těch opakujících se textur na barácích (údajně bylo dataminingem zjištěno, že prvky na domech byly minimálně v úvodní oblasti úplně zredukovány, aby hra lépe běhala na konzoli). Na Switchi2 jsem však nezaznamenal žádné technické poklesky, což je oproti prvnímu Switchi příjemná změna, celkově jsem si na něm hru užil.  

Co dál? Město je plné překážek. Na některé je třeba povolat Pokémony, jiné se musí překonat vzduchem (obvykle skokem ze střechy), jelikož se postupně odemyká lepší mobilita – tedy kotoul a krátké zhoupnutí ve vzduchu. Případný ošklivý pád ze střechy na zem je zmírněn mobilem postavy, jenž je ovládán pohotovým Rotomem. Všude se něco povaluje a je dobré sbírat kde co, mnohokrát se dá leccos použít jako měna pro získání důležitých předmětů.  

Také se vrací střídání dne a noci, což je většinou fajn a někdy na pěst. Na pěst tehdy, když jste zrovna udolali silného Pokémona, kterého chcete chytit, ale ouha – během házení pokéballem se zrovna mění noc na den vizuálním předělem, takže přijdete o pokéball i o Pokémona, který se buď změní na jiného, nebo dojde k jeho respawnu.
Každopádně ve dne můžete chytat ve vyznačených zónách příšerky (zóny časem přibývají), a v noci zase v jiných zónách bojovat proti dalším trenérům, získávat skóre a za skóre povolenky k souboji s bossy žebříčkových ranků soutěže Z-A Royale (která ve skutečnosti neobsahuje všechna písmena abecedy, ale jenom několik vybraných, což možná někteří hráči ocení, protože to výrazně ušetří čas, ale mě to příliš nepotěšilo, takže za to strhávám body).  

Vedle relativně zábavného gameplaye (tady záleží na tom, jak moc to komu sedne) se mi docela líbil i příběh a implementace některých známých postav, což dohromady dokonce mírně zlepšilo můj nemastný pocit z předchozích her XY.
A jak se mi hrálo? Na začátku jsem si vybral Totodila, který se ukázal být vhodnou volbou. Prakticky celou hru jsem prošel výhradně s ním a sypal jsem do něj všechny zkušenosti, což mi pomohlo zejména v závěru hry.
I když byl často overleveled, stejně dokázal sem tam schytat pěknou pecku a KO. Asi ve třech případech jsem proto musel měnit Pokémona během soubojů s mega bossy (typicky typová nevýhoda). A teprve ve finální fázi už jsem měl co dělat a bylo nutné oživovat pomocí léčiv.
Během postupu hrou jsem plnil i všechny vedlejší mise (dohromady 119), nicméně až v post game je možné odemknout pár posledních a taky se tam hra mění v grindfest (těch pár přeskočených ranků během hry se najednou objevilo tady, a to všechny najednou), což mi nebylo moc po chuti. Po splnění všech vedlejších i hlavních úkolů jsem se pustil i do online ranked pvp (čtyři hráči v aréně proti sobě), což je někdy docela mela a sranda. Nejprve kvůli exkluzivnímu Greninjitu na ranku K, pak jsem se ale hecnul a dokázal jsem se vyšplhat až na A, kde vítězoslavně končím hru a ještě se zřejmě v budoucnu vrátím pro další odměny.
Je pěkně vidět, že co jsem vytýkal PLA (absenci online pvp), tak tady nemusím a budu doufat, že komunita hru udrží při životě déle než jejího předchůdce Arceuse. A budu ještě vyhlížet DLC.
Taky jsem neodolal a pořídil jsem si hromadu objednávkových bonusů ke hře z celého světa, třeba figurky, lampu, deštník, piny, odznáčky, holo samolepky, stojánky, pouzdro, artbook, guidebook + další merch, a taky tři herní japonské magazíny. Eh.
Jinak příběh jsem dohrál cca za 35 hodin a komplet asi za 50.
EDIT: Ok, věnoval jsem se tomu ještě mnohem víc i potom, abych zkompletoval další věci, ale už nejsem schopen říct, kolik reálně hodin navíc v tom mám.

Na úplný závěr si ještě dovolím zmínit poznatky plynoucí z druhé části Teraleaku těsně před vydáním hry:
Game Freak skutečně původně plánoval jako druhý díl Legends Johto (dokonce ve dvou verzích) a pak z nějakého důvodu otočili, popřeházeli priority a změnili region na Kalos, zatímco spekulace se stále ještě točily kolem Johta. Ostatně obrazy upozorňující na Johto zatím smutně mlčky sedí někde na stěně v Detektivovi Pikachu Returns.
Za rok-dva už tu snad konečně bude generace 10 a podle všeho se máme na co těšit; jako vážně, snad. Nicméně ještě zajímavější budou ty další hry a lineup do roku 2030 (měl jsem tu teď o tom delší text, ale radši jsem to pak smazal. Prostě kdo ví, ten ví). A já budu doufat, že to v Game Freaku zase nějak nezmotají a neseškrtají. Tak.  

EDIT: Komentář k DLC zde.

Poznámky k mým osobním achievementům:
Herní doba: 50 hodin včetně post game
Pokédex 231/231, Hyperspace pokédex 132/132, Mega pokédex 93/93 (včetně DLC)
Všechny vedlejší úkoly komplet
Mega Zygarde + Eternal Floette
+Edit o pár hodin později:
Mable's research komplet 50/50
Colorful Screws komplet 100/100
Všichni dostupní mega Pokémoni Alpha

 ---
Zajímavosti a detailní historii o vydání prvních Pokémonů najdete v mém komentáři k Pokémon Green.

Normálně si novodobé hry na Game Boy nepořizuji, protože téměř výhradně (a zhruba pravidelně) na něm hraji dokola ty samé staré hry (čti: pokeše), nicméně tentokrát jsem neodolal a pořídil jsem z kickstarteru čerstvě upečenou survival hru Luft Gears, která mi přišla i s pěknou sběratelkou. Čestmírovu předchozí hru Year 2031 jsem zatím nehrál, takže toto bylo moje první seznámení s jeho tvorbou.  

Hra působí na první pohled poněkud minimalisticky, v intru se střídají pěkné statické ilustrace a zvuková stránka je kromě jedné melodie omezena na ty nejzákladnější pípavé a hrčivé zvuky. Z boku ovládaná postavička má jen pár černých pixelů, ale na druhou stranu prostředí na planetách a v jeskyních v kombinaci s cizími plavidly estetický dojem výrazně vylepšuje. Mapa vesmíru pak vlastně docela dobře zobrazuje samotu a nicotu, kterou je postavička po celou dobu obklopena, zatímco pátrá po záhadném signálu, jenž se postupně přibližuje a sílí.

Panáček je přímo ovládán skrze pohyb tlačítek. Většinu doby stráví na palubě své lodi, kde má základnu. Hlavní nástroj spočívá v palubním PC, kterým skenuje okolí a intenzitu signálu. Pomocí něj získává obraz o okolním prostředí. PC je vtipně závislé na akumulátorové baterii, kterou je nutno stále dokola nabíjet pákovým narážedlem na stropě, kam panáček musí opakovaně vyskakovat. Stejným způsobem se nabíjí i lodní kanón (pokud je to zrovna takový typ kanónu), a jelikož ten zase po jednom žere a odpaluje nábojnice, tak se během bitev stává paluba lodi totálním chaosem, kdy panáček zběsile běhá sem a tam, aby stihl nepřítele zničit dřív, než mu nepřítel svými zásahy odrovná jakoukoli techniku uvnitř.  

A rozhodně pomáhají lodní upgrady, avšak najít nějaký takový je docela vzácnost. Obvykle se však ani nevyplatí do lodních přestřelek vstupovat, protože to často znamená významnou ztrátu těžce vydobytého materiálu – ať už munice, nebo náhradních dílů určených pro opravu lodi. Souboje jsem se tedy snažil nakonec přeskakovat vypnutím a zapnutím hry, protože se tím mění náhodně generovaná políčka na trase.  

Je třeba si hlídat i stav nádrže s black dieselem, nicméně se mi nikdy nestalo, že bych ji kompletně vyprázdnil a zůstal viset ve vzduchoprázdnu. Nádrž se plní z hvězd rozesetých po trase, i skrze bonusy nalezené v opuštěných troskách vesmírných stanic a plavidel, kdy jsem ale nejvíc toužil po tom, abych nalezl materiál pro všechny lodní upgrady a nafutroval zásobník maximem náhradních dílů a munice, protože jak jsem brzy zjistil, v zákeřném finále bych se bez toho neobešel.  

A musím říct, že mě hra i v takovém základním režimu jednoduchého rozhraní Game Boye dost bavila. Dal jsem tomu nejdříve jedno odpoledne, naučil jsem se hrát, načež jsem vlastním hloupým omylem smazal uloženou pozici, takže jsem začal znovu a asi za tři večery jsem hru odehrál (musel jsem dvakrát uměle odsunout závěrečné setkání se zdrojem signálu nuceným úprkem do jiné části galaxie, než jsem byl dostatečně připraven).

Úplně se mi nechce hře něco jen tak vytýkat, ale stejně si musím postěžovat na velmi časté překlepy a občasné hrubky jak v češtině, tak v angličtině; český font je bez diakritiky a v jednom případě jsem zaznamenal i záměnu jazyka (místo češtiny angličtina), což by v opravené verzi raketově zlepšilo můj celkový dojem. Ke konci už se hra hrála poněkud repetitivně, a taky se až moc často vyskytovaly opakovaně nalézané planety, kde se nedá přistávat pro sběr materiálu. A po dohrání jsem nedostal pořádné zakončení příběhu, nýbrž jen jakousi statistiku a skóre, což je takové meh, ale zase v duchu doby.

Jinak chválím možnost vzájemné podpory mezi hráči skrze Link cable (získání bonusového materiálu). Škoda, že jsem neměl šanci to vyzkoušet, protože sehnat dneska kámoše na hraní na Game Boyi je už asi nemožné.  Ale nakonec se mi podařilo získat všechny ty upgrady i maximum materiálů a střel, za což jsem rád.

Poznámka na závěr: děkuji Čestmírovi, že mi poslal hru znovu poté, co mi pošta balíček nedoručila, neposlala oznámení a následně jej vrátila zpět odesílateli. A každopádně se mi kufříček i s vytištěnými bonusy moc líbí, má to velmi příjemnou retro estetiku a hra se hraje svižně, večer po práci jsem se na ni vždy těšil a zachumlal se s ní pod peřinu jak malej :)

Takže i já jsem naskočil na vlak Trails her, nyní v pěkně vypadajícím remaku první hry celé ságy, a zároveň tedy i do prvního dílu pomyslné trilogie Liberl arcu (podle stejnojmenného království). Zatím ještě nejsem rozhodnutý ohledně mého hodnocení. Hra má svoje dobré i horší momenty a stejně jako u Xenoblade Chronicles, i tady to vypadá, že je potřeba mít zážitek z dalších dílů, abych mohl získat optiku příběhového celku. První díl na mě působí váhavě a spíš jako zdlouhavé seznamování s postavami a světem.
Před vydáním hry jsem také odehrál demo s celým prologem, přenesl jsem si z něj uložené pozice do plné hry, a zakoupil příjemný upgrade pro Switch2 za pouhých 25 Kč.  

Ústřední zápletka sleduje rodinku Brightů. Mamka už není, ale je tu oddaný otec Cassius s dceruškou Estelle, která v mládí získá adoptovaného bratříčka. Nevlastní sourozenci Joshua i Estelle se o mnoho let později ucházejí o pozici bracerů, což je taková pořádková organizace, jejíž členové plní zakázky s cílem pomáhat občanům v nouzi, a zároveň tím oba následují stopy svého otce, elitního bracera, jehož zná prakticky celý svět. Během bohatého prologu se hráč seznámí s domovinou obou sourozenců a plní úkoly ve městě i okolí, aby poté vyrazili na cestu do dalších regionů. Cestou se seznamují s dalšími postavami a nabírají další členy do party, která je ale často (možná až příliš) proměnlivá.  

Přiznám se, že příběh mě po většinu hry moc nebavil. Nic nikam pořádně nevedlo a vše se v podstatě točí jen kolem plnění zakázek. Záhada z konce úvodního prologu se vlastně ani nijak uspokojivě nevyřeší a celý příběh skončí ve chvíli, kdy se konečně začne něco zajímavého dít, což je ale až úplně v samotném závěru. Záporných postav je jen pár a ti zdatnější řadoví nepřátelé mají na obličeji generické masky, takže obličejové mimiky si hráč příliš neužije. Zajímavější je ono spiknutí na úrovni deep state, jenže než na něj dojde, tak je většina hry pryč. Tempu hry neprospívá ani způsob košatých konverzací a zdlouhavých cutscén, kde odhadem 80% působí jako odklikávací vata. Plnění bracerských zakázek považuji za tu zábavnější část hry, i tam je to však padesát na padesát, zda to bude hráče bavit, protože leckdy jsou to generické úkoly typu dones a zabij (taky záleží na tom, jak koho baví souboják), a jindy zase běhání z místa na místo, hledání něčeho a opět košaté mluvení s NPC postavami.  

Musím ale pochválit skvělý dabing (bohužel neúplný), který enormně přispívá k charakteru postav. Zejména pak úvodní duo, naivka Estelle a ještě více pragmatický Joshua, jenž je k mému velkému překvapení dabován herečkou Natsumi Fujiwarou, která má ohromný výrazový rejstřík (třeba Damian Desmond ze Spy X Family nebo Ult z Pokémon Horizons, plus spousta dalších postav z anime i her). A Joshua s jeho chladnou invencí a bystrou dedukcí zní skrze její hlas neuvěřitelně cool. Joshua je podobou i charakterem vlastně takový druhý Sasuke, a stejně jako on se postará o jeden stejný zvrat jako v Narutovi, což je docela vtipné. Jen díky tomu jsem vlastně zvědavý, jak se zápletka bude vyvíjet dál.  

No a teď ten souboják. Ve hře se dá přepnout z akčního na tahový. Akční mi vůbec nevyhovoval a zpočátku mi každý souboj trval hodně dlouho, tím spíš, že postavy ještě byly slabé a z akčního souboje se stalo jen jakési pižlání nepřátel. Expů z nich padalo jen minimálně, takže ve výsledku jsem se vyhýbal generickým nepřátelům, rychlým během jsem prošmejdil všechny přírodní koridory, vysbíral truhličky a bojoval pouze s bossy nebo minibossy v truhlách. Během první půlky hry jsem měl i smůlu na některé souboje (hráno na normální obtížnost), některé z nich jsem tedy musel několikrát opakovat, než se mi zadařilo. Ale jakmile jsem se dobral k lepší výbavě, upgradům kouzel a lepším postavám do party zhruba v polovině hry, už to šlo docela dobře.
Zásadní upgrady se uplatňují pomocí orbmentů, což je de facto systém kouzel a jejich vylepšování na skromné mřížce, kam se vkládají elementální kuličky na způsob materií, a ty přidávají postupně lepší kouzla a s nimi i statistiky. Druhá půlka hry a zejména finální část se tedy hrála lehce, ani závěrečný boss už si ani neškrtl (měl jsem v partě jako další Zina a Titu). A je teda fakt, že během hry jsem se pořád víc těšil na tahové souboje, protože kolikrát už těch konverzací bylo nad hlavu.  

Co říct na závěr? Heh, netuším. Docela mě zaujal potitulkový trailer na další pokračování, který vypadá více zábavněji a každopádně bych rád odehrál aspoň tuhle trilogii, než se začnu ohánět nějakým definitivním hodnocením – je totiž možné, že jej časem změním.
Jako nováčka v sérii mě to zatím příliš neohromilo a ani moc nevidím důvod, proč by ohromit mělo, nicméně vím, že některé milované série je potřeba nechat uzrát, případně trávit s nimi více času anebo rovnou hodnotit až po několika kapitolách příběhu, takže si to nechávám otevřené.
Nicméně je tu přítomno velké množství vaty, terén mimo města je všude stejný, zbytečně moc se mluví, přičemž postavy nejsou vždy namluvené (například v dialogu několika postav mluví hlasem jenom jedna postava a ostatní jenom posílají textové zprávy) a tempo hry je většinou rozvleklé.
Fajn je hudba, samotný dabing postav, vizuální bojové efekty a ony tahové souboje, které mě nakonec i začaly bavit.
Hru jsem dohrál s postavami na levelu 49 asi za 57 hodin, kompletoval jsem všechny vedlejší úkoly, vysbíral snad všechny truhly, plus dosáhl na nejvyšší rank. Kupoval jsem sběratelskou verzi hry se steelbookem.
Jo, a doporučuji v nastavení nastavit fixní mapu, aby se neotáčela, jinak snadno dochází k dezorientaci.