Pokémon Red Version

Vrátila jsem se k úplným začátkům této mnohaleté série a vybrala jsem si verzi Red, neboť jsem chtěla mít jako prvního Pokémona Charmandera. Pokémoni vypadali... jinak díky jiným spritům. Povětšinou se podobali známějším podobiznám, ale tu a tam některému navíc přibyl jazyk, roh či něco jiného. Trochu otravná byla práce s inventářem, kdy nebylo možné seřadit předměty podle určitých kritérií, čímž se můj inventář stal nepřehledným a navíc nosná kapacita nebyla kdoví jaká, takže jsem co chvíli musela něco uložit do úschovy v Pokémoním centru (a už to nikdy nepoužít).

Jako majitel ohnivého Pokémona jsem měla vcelku problémy hned s prvním gymem, kde na mě čekali rock a ground protivníci. Naštěstí byl můj Charmander lehce přelevelovaný, a tak si s nimi poradil, i když to bylo trochu i se štěstím. O moc lepší nebyl ani druhý gym, kde na mě čekala vodní trenérka. Naštěstí jsem už měla Oddishe, který mi boje trochu usnadnil. O něco lepší už byl třetí gym (elektrický) a nejvíc mohl můj startér zazářit ve čtvrtém, travním gymu. Trochu jsem se obávala Sabriny, protože psychický typ je v první generaci velmi silný. A já samozřejmě neměla žádného hmyzího Pokémona natož ghosta. Naštěstí jsem ovšem po většinu času útočila první a protivník tak neměl moc šanci ani použít nějaký útok, protože jsem ho hned vyřadila jednou ranou (nejčastěji pomocí Earthquake, který se naučil můj Charizard). Na předposlední, ohnivý, gym jsem měla připraveného Laprase, který díky své vysoké obraně ustál rány i od protivníků, kteří byli 10 levelů nad ním. Ani poslední gym, vedený Giovannim, mi nečinil žádné obtíže a konečně se dostal ke slovu i můj Vileplume.

Součástí mého putování bylo chycení legendárních Pokémonů. Jako první byl na řadě můj oblíbený Pokémon Articuno, na kterého jsem měla v plánu použít Master Ball. Cesta k Articunovi byla docela zdlouhavá a obsahovala přesuny velkých kamenů skrz několik pater, které měly postupně zastavit silný vodní proud. Do toho jsem neustále musela utíkat ze setkání z divokými Pokémony, kterých bylo asi milion. Když jsem konečně spatřila Articuna sedícího na zemi (vypadal teda spíše jako slepice než legendární pták), tak mě můj vítězoslavný úsměv přešel, když jsem zjistila, že jsem Master Ball zapomněla doma. Vykašlala jsem se na to, abych se vracela (beztak jsem neměla ani Escape Rope), uložila hru a čekala nejhorší. Ovšem nakonec chycení nebylo tak strašné, jak jsem očekávala, neboť jsem ho chytila tak sedmým, osmým Ultra Ballem. A to stejné mohu říct i o dalších slepicích. Když to porovnám s chytáním ptačího tria v Pokémon Shield/Sword, tak tohle bylo naprosto snadné. V osmé generaci mě to stálo destíky Ballů.

Articuno byl i jediný legendární pták, kterého jsem si nechala v partě, neboť jsem věděla, že na mě čeká pár draků ve finálním souboji. Vlastně i ty byly docela jednoduché, ač Pokémoni protivníků měli většinou vyšší levely. Věřím, že kdyby útočili jako první, tak to bude o něco těžší, ale opět neměli moc šancí se vůbec projevit. A opět, v novějším Pokémon Brilliant Diamond/Shining Pearl je elitní čtyřka opravdové peklo ve srovnání s tímto. Sice tady chybí sdílení zkušeností mezi Pokémony, kteří se nezúčastnili boje, ale to činí hru spíše zdlouhavější než vyloženě těžší. Takže mě překvapilo, jak hra vlastně nebyla nijak těžká. Já vím, že je to hra pro děti, ale překvapilo mě to, když často čtu, jak jsou nové Pokémoní hry jednoduché.

A nakonec mi zbylo chycení Mewtwo, na kterého jsem konečně použila Master Ball. Věřím, že ten by mi dal zabrat, ale proč nevyužít šanci ho chytit na první pokus? Návrat ke kořenům jsem si užila a mohu říct, že Let's Go Eevee/Pikachu je opravdu věrný remake.