Zdálo by se, že se hry ze série The Elder Scrolls přirozeně rozdělují na dvě jasně odlišené skupiny - procedurálně generovaní Arena a Daggerfall na jedné straně a ručně vytvoření Morrowind, Oblivion a Skyrim na té druhé. Jenže to není tak úplně pravda. Morrowind z totiž z určitého úhlu pohledu stojí tak trochu na pomezí mezi mezi hladce plynoucími pozdějšími tituly a těmi staršími s nekompromisní devadesátkovou hratelností.

Začíná se tradičně v roli vězně. Při propuštění dostane hrdina pár rad, tupou dýku a průvodní listiny. To je všechno. Už cesta do nejbližšího většího města je nebezpečná, ale tam problémy teprve začínají. Všechny přesuny jsou ukrutně pomalé, všechny boje náročné a příběhové úkoly mlhavé. Překážky se dají překonat, ale chce to odhodlání a pevné nervy, protože úvodních pár hodin je dost krušných.

Po třech levelech putování šnečím tempem jsem rezignoval a udělal si novou postavu narozenou pod znamením hřebce. Vřele to doporučuju i ostatním, protože pak je začátek hry o dost zábavnější. Po několika velmi trapných porážkách od krys a jakýchsi děsivých potvor sestavených ze samých kloubů a tesáků, o kterých mi hra tvrdila, že je to pes, jsem si začal hlídat, abych měl před bojem alespoň nějakou staminu. Po tom, co jsem se v každé druhé bitvě nakazil jednou z mnoha chorob, aby mi síla okamžitě spadla na tak nízkou hodnotu, že jsem musel zahodit i brnění, abych se mohl vůbec odbelhat pro pomoc, jsem se naučil používat luky. Naštěstí mě později v příběhu někdo proklel kouzelnou leprou, po jejímž vyléčení jsem získal na nižší nemoci imunitu. Na takový přístup jsem nebyl z Oblivionu zvyklý, protože i když je kvůli zmršenému přizpůsobování úrovně potvor v zásadě o dost těžší hra, přece jenom je v mnoha ohledech vlídnější a rozhodně je více odladěný.

Všechno co jsem v Obivionu neřešil, protože to bylo funkční nebo upozaděné, je v Morrowindu rozčilující a hráči drze vystrčené přímo do obličeje. Sbírání věcí je těžkopádné, zápisník úkolů je nepřehledný, povyšování je jen na efekt, dvě mapy ze tří jsou nepoužitelné, rychlé cestování neexistuje, jednotvárnost úkolů je hořký vtip a nefunkčnost ekonomiky není už ani vtipná. Když k tomu přidám tradiční bethesdí bodnutí do zad, kdy jsem se opakovaně propadal podlahou, hra se neočekávaně zhroutila, nebo mi pokazila uloženou pozici vygenerovanou chybou, tak se nedá divit, že jsem byl místy hodně rozladěný.

Aby byl obrázek kompletní, přidejte si k tomu hnusný svět sestavený z odstínů šedé, hnědé, šedohnědé a hnědošedé, ve kterém se sice dá objevovat, ale nedá se v něm navigovat. Morrowind je strašlivě nepřehledný sled údolí, kaňonů a nepřístupných vrcholků. Na pohled je nepříjemný, hmyzí, s městy ve kterých jsem se pravidelně ztrácel a s obyvateli o nichž by strážník Potroublo z Noční hlídky řekl, že jsou to skupinisti a tvaristi. Já bych použil i ostřejší výrazy. Oni sami mi říkali outlander, což se sice dá přeložit neutrálně, ale já jsem v tom stejně slyšel přivandrovalec. Pro ty otrlejší jsem byl prostě jen scum. V Oblivionu jsem chodil po centru říše semknuté proti hrozbě zvenčí, a tu vůni smrků a jedlí jsem cítil i z monitoru. Tady jsem byl nevítaný cizinec ve světě který mnou opovrhoval a při pohledu do krajiny jsem cítil akorát tak depresi.

Příběh nenadchne, ale ani neurazí. Jde o tradiční variaci na cestu osudem předurčeného hrdiny, který má porazit mocné zlo. K tomu je potřeba nejprve posbírat informace o proroctví, poté skeptickým domorodcům vnutit představu, že ho naplňujete a nakonec ho naplnit. Úkoly které k němu vedou jsou vesměs fádní, včetně mnohokrát zmíněného "udělej sedmkrát to samé". V tomhle byl Obivion rozhodně nápaditější, i když jsem opakované dobývání pekelných bran taky zrovna neocenil. Finální protivník mi přišel docela slabý. Skončil jsem na 35 levelu a při pohledu na hodnotu dovedností by se dalo očekávat, že bych se mohl dostat asi na dvojnásobek.

Morrowind je těžko přístupný - rozhodně nejméně z celé série. Začátky nejsou zábavné ani naplňující. Jenže po nějakých patnácti hodinách jsem najednou zjistil, že se na hraní těším. Konečně jsem se mohl pohybovat volně po krajině a nedělat si starosti s každým soubojem. Luk který zprvu netrefil ani krysu zuřivě útočící na moje boty najednou sundával pterodaktyly kroužící na hranici dohledu a meč s dovedností sto likvidoval nepřátele na pár úderů. Bohužel i pak mě nevlídné prostředí odrazovalo od průzkumu ostrova a prostého užívání si života. To je asi největší subjektivní zápor Morrowindu. V Areně nebylo co dělat. V Daggerfallu sice ano, ale člověk si u toho připadal hloupě, protože to nemělo smysl. V Morrowindu to nějaký smysl má, ale vůbec se mi do toho nechtělo.