U Shadow of Chernobyl jsem doufal, že se hra přehoupne do Ultimy Underworld, jenom ne v podzemí a v Britannii, ale na povrchu a na Ukrajině. Toho jsem se bohužel nedočkal. Clear Sky od konceptu odešel ještě dál, protože posílil akční složku a utlumil všechno ostatní. S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat mi moje přání opožděně splnil. Přesto jsem úplně spokojený nebyl.
Svět, přesněji řečeno prostředí bylo vždy silnou stránkou série. Ve třetím díle je doslova dominantní. Krajina je bez přehánění úchvatná. Zvlněné kopce žluté trávy svádí k výpravám do neznáma a mapa tomu vychází vstříc, protože nabízí různé situace, se kterými se hráč musí vypořádat a problémy, které musí vyřešit. Anomálie nejsou otravné náhodně rozmístěné fleky, ale mají své jméno, historii, vlastnosti a účel. Vznikají kolem oblastí z betonu a železa, takže mají co říct do postupu určitými misemi. Ještě víc mě potěšilo, že postava na horizontu neznamená nutně boj. Někdo jen prochází, někdo potřebuje pomoc a někdo ji dokonce nabízí. Zapomeňte na první dva díly a nekonečné zástupy nepřátel, které je nutné neustále likvidovat.
Přestřelkám jsem se ale pochopitelně nevyhnul, protože tam kde jsou lidé, tam jsou i různé zájmy. Po krajině se tudíž potulují skupinky, které místo pozdravu střílejí. Na rozdíl od prvních dvou dílů se jim dá vyhnout, protože mapa je dost velká a členitá. Někdy ale do setkání promluvila sama příroda. Výborným nápadem osvěžujícím hratelnost jsou celoplošné anomálie zvané emise, které nutí postavy hledat úkryt pod střechou a mezi čtyřmi stěnami. Taková místa jsou rozmístěná řídce - a protože emise přichází bez varování, je občas nutné spěchat na to první, které je zrovna po ruce. Pokud se v něm náhodou schovávají členové nepřátelské frakce, vypuká tvrdý boj o přežití.
Sandboxová idylka plná průzkumu, opájení se krajinou, bitev s mutanty a postupného vylepšování postavy mi vydržela zhruba dvě třetiny hry. Poslední část mě nahnala do sevřené městské mapy a zlomila se do klasické střílečky. Ani tahle pasáž ovšem není tak přehlcená vojáky, jako bitva o přístup k elektrárně v Shadow of Chernobyl, nebo rutinní přesun mezi náhodně vybranými body A a B ve Clear Sky.
Původně jsem si myslel, že třetí díl nemá žádnou slabinu. Později jsem ale zjistil, že je té volnosti až moc. Chyběla mi silná příběhová linie, která by mě nutila neustále postupovat vpřed a házela přede mě postavy a jejich spletité zájmy. První díl tohle dokázal mnohem lépe. Měl hutnější atmosféru, uměl více vtáhnout i díky hororovým prvkům v podzemí a díky skriptům pravidelně vytvářel epické situace. Sice jsem na ty přestřelky kdysi nadával, ale nikdy jsem na ně nezapomněl. Ideální S.T.A.L.K.E.R. by pro mě tedy byl první díl, odehrávající se na velkých mapách dílu třetího.
Záporů je pochopitelně víc. Ekonomika spíš nefunguje než funguje. Vylepšování zbraní mi přišlo trochu krkolomné a žádná mi k srdci nepřirostla. Chybělo mi víc podzemních prostor a trochu mě zklamal závěr, protože jsem si z něho na zadek nesedl. Prvnímu i druhému dílu se to povedlo.
Svět, přesněji řečeno prostředí bylo vždy silnou stránkou série. Ve třetím díle je doslova dominantní. Krajina je bez přehánění úchvatná. Zvlněné kopce žluté trávy svádí k výpravám do neznáma a mapa tomu vychází vstříc, protože nabízí různé situace, se kterými se hráč musí vypořádat a problémy, které musí vyřešit. Anomálie nejsou otravné náhodně rozmístěné fleky, ale mají své jméno, historii, vlastnosti a účel. Vznikají kolem oblastí z betonu a železa, takže mají co říct do postupu určitými misemi. Ještě víc mě potěšilo, že postava na horizontu neznamená nutně boj. Někdo jen prochází, někdo potřebuje pomoc a někdo ji dokonce nabízí. Zapomeňte na první dva díly a nekonečné zástupy nepřátel, které je nutné neustále likvidovat.
Přestřelkám jsem se ale pochopitelně nevyhnul, protože tam kde jsou lidé, tam jsou i různé zájmy. Po krajině se tudíž potulují skupinky, které místo pozdravu střílejí. Na rozdíl od prvních dvou dílů se jim dá vyhnout, protože mapa je dost velká a členitá. Někdy ale do setkání promluvila sama příroda. Výborným nápadem osvěžujícím hratelnost jsou celoplošné anomálie zvané emise, které nutí postavy hledat úkryt pod střechou a mezi čtyřmi stěnami. Taková místa jsou rozmístěná řídce - a protože emise přichází bez varování, je občas nutné spěchat na to první, které je zrovna po ruce. Pokud se v něm náhodou schovávají členové nepřátelské frakce, vypuká tvrdý boj o přežití.
Sandboxová idylka plná průzkumu, opájení se krajinou, bitev s mutanty a postupného vylepšování postavy mi vydržela zhruba dvě třetiny hry. Poslední část mě nahnala do sevřené městské mapy a zlomila se do klasické střílečky. Ani tahle pasáž ovšem není tak přehlcená vojáky, jako bitva o přístup k elektrárně v Shadow of Chernobyl, nebo rutinní přesun mezi náhodně vybranými body A a B ve Clear Sky.
Původně jsem si myslel, že třetí díl nemá žádnou slabinu. Později jsem ale zjistil, že je té volnosti až moc. Chyběla mi silná příběhová linie, která by mě nutila neustále postupovat vpřed a házela přede mě postavy a jejich spletité zájmy. První díl tohle dokázal mnohem lépe. Měl hutnější atmosféru, uměl více vtáhnout i díky hororovým prvkům v podzemí a díky skriptům pravidelně vytvářel epické situace. Sice jsem na ty přestřelky kdysi nadával, ale nikdy jsem na ně nezapomněl. Ideální S.T.A.L.K.E.R. by pro mě tedy byl první díl, odehrávající se na velkých mapách dílu třetího.
Záporů je pochopitelně víc. Ekonomika spíš nefunguje než funguje. Vylepšování zbraní mi přišlo trochu krkolomné a žádná mi k srdci nepřirostla. Chybělo mi víc podzemních prostor a trochu mě zklamal závěr, protože jsem si z něho na zadek nesedl. Prvnímu i druhému dílu se to povedlo.
Dyna Blaster
Pro: krajina, vedlejší mise, atmosféra, využití anomálií, osobitá NPC, hudba a zvuky
Proti: slabší příběh, prázdný závěr, přesuny po mapě jsou občas nudné