Oblivion u mě hodnocením dopadl přesně mezi Arenou a Daggerfallem, ale mohl bych dát i číslo o 15 % bodů nižší nebo vyšší. Tahle hra má totiž hodně do sebe, jenže má i otravnou schopnost zklamávat a rozčilovat.

Pochopitelně se nedá nezmínit levelování krajiny. Bylo v Daggerfallu, bylo v Morrowindu a je i v Oblivionu. Arena se bez toho obešla a nechybělo mi ani v podobně otevřené a na velkou plochu rozmáchlé sérii Might and Magic. Bohužel vývojáři měli jiný názor, takže ho implementovali - a to dost možná nejhorším způsobem, jaký jsem zatím viděl. Tuším, že bych mohl celou hrou projít na druhém levelu, v plátěné košili, s rezavým mečem v ruce a lýkových sandálech na nohou. Nejsem si úplně jistý, jak by vypadal závěrečný souboj, ale vím jak na nízkých levelech vypadalo dobývání "tvrdě bráněných" a "smrtelně nebezpečných" pekelných bran. Byla to pohodová procházka, jen sem tam narušená potřebou konzultovat postup s mapou. Čím víc jsem ale získával na zkušenosti, tím byli nepřátelé lítější a boje smrtonosnější. Mám neodbytný pocit, že by to mělo být naopak.

Bohužel jsem až dodatečně zjistil, že to není jen můj problém. Na internetu je k nalezení několik strategií jak tomu čelit, přičemž každá se tak trochu snaží zneužít mechaniky hry, nebo je rovnou přepsat na použitelnější variantu. Spokojil jsem se s All+5 Attribute Modifiers, který do hry zasáhl minimálně, ale umožnil mi zůstat konkurenceschopným nesoudně posíleným potvorám. Přesto až do konce hry nezmizelo dilema, jestli prozkoumávat svět a tím nabírat zkušenosti, i když za rizika, že mi jednou nepřátelé přerostou přes hlavu, nebo naopak pádit nejkratší cestou k cíli s vědomím, že velká část mapy zůstane neprozkoumaná a obsah přístupný až na vyšších levelech nikdy neuvidím. To nedělá vývojářům dobrou reklamu.

Za co si ovšem zaslouží poklonu, je snadná modovatelnost hry. Našel jsem nepřeberně přídavků, vylepšení, oprav a dodělávek. Až mě překvapilo, jak velkým fenoménem hra je (byla), protože jsem měl pocit, že tímhle způsobem žije až následující Skyrim. S trochou snahy a trpělivosti se dá z Oblivionu vymáčknout podstatně lepší zážitek. Krajina může být hezčí, questy důležitější, boje zábavnější a svět živější. Mám Game of the Year Edition, takže netuším, jak moc je to potřeba, protože GOTY má sama o sobě několik patchů a DLC. Strom questů mi přišel dost košatý a vedlejší úkoly nápaditě vymyšlené. Bavil jsem se u nich podstatně víc než v Daggerfallu. Potěšil mě odkaz na morrowindský Problém s krysami. Suverénně jsem nakráčel do sklepa, pobil krysy a zašel si pro odměnu - jen abych schytal příval nadávek a bědování.

Příběh není žádný zázrak, ale rozhodně mě neurazil. Sledoval jsem ho se zájmem a dokonce jsem si občas odskočil na nepovinnou výpravu, jen abych se ponořil hlouběji do děje a nasál atmosféru. Hodně z kouzla hry dělá charismatický svět. Někdo by mohl jeho neobydlenost vidět jako zápor, jenže tohle není Gothic, abych se pohyboval na pár čtverečních kilometrech a pořád o něco zakopával. V sérii Elder Scrolls chci cítit že putuji po celé provincii, a k tomu patří liduprázdné hluboké lesy a opuštěné cesty vysoko v horách. V krajině je toho naštěstí dost k objevení, takže žádná procházka není úplně zbytečná.

Oblivion by mohla být vynikající hra - a základ pro to nepochybně má, jenže jí k tomu chybí větší péče vývojářů a udržitelnější levelování. Přesto se nedá popřít, že v sérii koncept obřího dobrodružství dotáhla zatím nejdál. Arena byla nekonečná, ale k uzoufání repetitivní. Daggerfall už měl i vedlejší kratochvíle, jenže sterilní a bez špetky nápaditosti. Morrowind nabízel tolik možností, že se mi v něm ztrácel ze zřetele příběh a svět mi připadal zmatený a nepřístupný. Toho všeho se Oblivion vyvaroval.