Ke konci starého milénie se množí zprávy o pozorování tajemných létajících objetů. Někteří mluví o únosech, jiní dokonce o krvavých útocích. Státy se pokouší s fenoménem bojovat, ale bezvýsledně. 11. prosince 1998 se jejich představitelé schází v Ženevě a zakládají organizaci X-COM. Pověřují ji bojem s novou hrozbou a vybavují ji rozsáhlými pravomocemi. Tím mlčky přiznávají to, co je už nějakou dobu zjevné - začíná válka světů.
Krásně kreslené intro slibuje akční hru s komiksovým nádechem, ale UFO: Enemy Unknown je pomalá, téměř hororová tahová strategie, sestávající ze dvou rovin - budovatelské a bojové. Budovatelská část ničím nepřekvapí. Slouží ke stavění základen v nichž se provádí výzkum, výroba a trénink jednotek. V případě zjištění nepřátelské aktivity je vhodné poslat stíhačky s úkolem vetřelce sestřelit. Teoreticky má totiž velitel X-COMu v pravdě diktátorské postavení, ovšem tak jednoduché to není. Státy si nechaly pojistku v podobě financování, takže každý měsíc je potřeba skládat účty. Pokud je nějaká země s jeho prací nespokojená, může přísun peněz snížit. V extrémních případech mohou zoufalé státy úpící pod útoky mimozemšťanů z projektu vycouvat a uzavřít s cizáky spolupráci.
Bojová část představuje těžiště hry, a je to právě ona, díky níž má UFO ještě i po téměř třiceti letech zástup oddaných fanoušků. Po sestřelení dotěrného létajícího talíře následuje akce, v níž je potřeba dorazit přeživší, posbírat případné zajatce a zmocnit se užitečné technologie. Způsobů jak vést svůj tým je překvapivě hodně. Oblíbené je pomalé obsazování oblasti opřené o skener pohybu a pečlivé krytí. Odvážnější hráči mohou přesunovat úderné týmy rozsévajících zkázu těžkými zbraněmi, případně vsadit na mobilní, lehce vyzbrojené jednotky kryté strategicky rozmístěnými odstřelovači. V pozdějších fázích se zpřístupňuje i možnost ovládnutí mysli nepřátel, nebo taktika spálené země, kdy je celá mapa metodicky přeorána plošnou destrukcí.
Mechaniky hry bohužel neumožňují vybavit jednotlivé vojáky specifickou výzbrojí. To se musí udělat před každou misí ručně, znovu a znovu. V praxi tedy šest vojáků dostalo laserovou pušku a elektrický obušek, a dva měli něco extra. Mise byly i tak vrcholná zábava, jenže lehká pachuť zmařené šance přesto zůstala. Naštěstí hra vytáhla další trumf v podobě variability. Létajících talířů je několikero typů - od jednočlenného výzvědného plavidla, přes těžkého průzkumníka, zásobovací lodě, až po těžce ozbrojené, smrtelně nebezpečné bitevní lodě. Dobýt nepoškozenou bitevní loď je těžká práce i pro sehranou a špičkově vybavenou jednotku, protože se hemží dvouciferným počtem elitních nepřátel. Aby toho nebylo málo, tak Země nečelí invazi jednoho druhu cizáků, ale spíše koalici tvorů. Jednotivé druhy mají specifický typ útoku, odolnost a oblíbenou výzbroj. Svou roli hrají i světelné podmínky. Každý kdo má s hrou alespoň letmou zkušenost, tak má hluboce zažité, že boj se Sectoidy ve dne a v noci je diametrálně odlišný zážitek.
K UFU jsem se dostal až po seznámení s druhým dílem. Ten sice dělá téměř vše o trochu lépe, ale i tak mi první díl připadal jako pokrok. Na rozdíl od bojů v prostředí obarveném mnoha odstíny modré, se mise prvního dílu odehrávají v rozmanitých krajinkách. Farmy, pole, deštné pralesy, lesy, hory, má oblíbená poušť, i exotické polární oblasti. Čas od času cizáci uspořádali nájezd na náhodně vybranou světovou metropoli, takže jsem si užil i boj ve městě. Příjemným zpestřením je obsazování nepřátelské základny. Bohužel po dobytí sice její značka přestane hyzdit glóbus, ale to je tak všechno.
K výrazným kladům hry patří tísnivá atmosféra. Hudba je téměř primitivní, ale doslova famózní, a perfektně podkresluje bojové mise. Postup ztichlou, zdánlivě opuštěnou lodí, v níž se ozvývají jen opatrné kroky vojáků, a sem tam vrznou dveře, je to, co vyzdvihuje hratelnost do nebeských výšin. Nestává se často, abych se v tahové strategii bál o život svěřených jednotek. Respektive nestává se to v jiných hrách. Tady se to stává pravidelně.
Malou vadou na kráse je příliš nízká obtížnost. Při prvním seznámení je i ta nejnižší obtížnost výzvou, ale zkušení harcovníci by ocenili těžší překážky. Bohužel kvůli známému bugu mají smůlu. Respektive nemají, ale museli by záchranu planety dojet na jeden zátah. Tohle naštěstí řeší fanouškovský projekt OpenXcom. Určitou variantou je hrát na ironmana, čili na permadeath vojáků, ale to je jen slabá náplast. Protože je UFO tahová strategie, a start je vždy 1. ledna 1999, tak je schůdný cíl snažit se ji dokončit k co nejdřívějšímu datu. Pohodovým hraním to jde zhruba do října. Speedruneři to zvládají do konce května.
Krásně kreslené intro slibuje akční hru s komiksovým nádechem, ale UFO: Enemy Unknown je pomalá, téměř hororová tahová strategie, sestávající ze dvou rovin - budovatelské a bojové. Budovatelská část ničím nepřekvapí. Slouží ke stavění základen v nichž se provádí výzkum, výroba a trénink jednotek. V případě zjištění nepřátelské aktivity je vhodné poslat stíhačky s úkolem vetřelce sestřelit. Teoreticky má totiž velitel X-COMu v pravdě diktátorské postavení, ovšem tak jednoduché to není. Státy si nechaly pojistku v podobě financování, takže každý měsíc je potřeba skládat účty. Pokud je nějaká země s jeho prací nespokojená, může přísun peněz snížit. V extrémních případech mohou zoufalé státy úpící pod útoky mimozemšťanů z projektu vycouvat a uzavřít s cizáky spolupráci.
Bojová část představuje těžiště hry, a je to právě ona, díky níž má UFO ještě i po téměř třiceti letech zástup oddaných fanoušků. Po sestřelení dotěrného létajícího talíře následuje akce, v níž je potřeba dorazit přeživší, posbírat případné zajatce a zmocnit se užitečné technologie. Způsobů jak vést svůj tým je překvapivě hodně. Oblíbené je pomalé obsazování oblasti opřené o skener pohybu a pečlivé krytí. Odvážnější hráči mohou přesunovat úderné týmy rozsévajících zkázu těžkými zbraněmi, případně vsadit na mobilní, lehce vyzbrojené jednotky kryté strategicky rozmístěnými odstřelovači. V pozdějších fázích se zpřístupňuje i možnost ovládnutí mysli nepřátel, nebo taktika spálené země, kdy je celá mapa metodicky přeorána plošnou destrukcí.
Mechaniky hry bohužel neumožňují vybavit jednotlivé vojáky specifickou výzbrojí. To se musí udělat před každou misí ručně, znovu a znovu. V praxi tedy šest vojáků dostalo laserovou pušku a elektrický obušek, a dva měli něco extra. Mise byly i tak vrcholná zábava, jenže lehká pachuť zmařené šance přesto zůstala. Naštěstí hra vytáhla další trumf v podobě variability. Létajících talířů je několikero typů - od jednočlenného výzvědného plavidla, přes těžkého průzkumníka, zásobovací lodě, až po těžce ozbrojené, smrtelně nebezpečné bitevní lodě. Dobýt nepoškozenou bitevní loď je těžká práce i pro sehranou a špičkově vybavenou jednotku, protože se hemží dvouciferným počtem elitních nepřátel. Aby toho nebylo málo, tak Země nečelí invazi jednoho druhu cizáků, ale spíše koalici tvorů. Jednotivé druhy mají specifický typ útoku, odolnost a oblíbenou výzbroj. Svou roli hrají i světelné podmínky. Každý kdo má s hrou alespoň letmou zkušenost, tak má hluboce zažité, že boj se Sectoidy ve dne a v noci je diametrálně odlišný zážitek.
K UFU jsem se dostal až po seznámení s druhým dílem. Ten sice dělá téměř vše o trochu lépe, ale i tak mi první díl připadal jako pokrok. Na rozdíl od bojů v prostředí obarveném mnoha odstíny modré, se mise prvního dílu odehrávají v rozmanitých krajinkách. Farmy, pole, deštné pralesy, lesy, hory, má oblíbená poušť, i exotické polární oblasti. Čas od času cizáci uspořádali nájezd na náhodně vybranou světovou metropoli, takže jsem si užil i boj ve městě. Příjemným zpestřením je obsazování nepřátelské základny. Bohužel po dobytí sice její značka přestane hyzdit glóbus, ale to je tak všechno.
K výrazným kladům hry patří tísnivá atmosféra. Hudba je téměř primitivní, ale doslova famózní, a perfektně podkresluje bojové mise. Postup ztichlou, zdánlivě opuštěnou lodí, v níž se ozvývají jen opatrné kroky vojáků, a sem tam vrznou dveře, je to, co vyzdvihuje hratelnost do nebeských výšin. Nestává se často, abych se v tahové strategii bál o život svěřených jednotek. Respektive nestává se to v jiných hrách. Tady se to stává pravidelně.
Malou vadou na kráse je příliš nízká obtížnost. Při prvním seznámení je i ta nejnižší obtížnost výzvou, ale zkušení harcovníci by ocenili těžší překážky. Bohužel kvůli známému bugu mají smůlu. Respektive nemají, ale museli by záchranu planety dojet na jeden zátah. Tohle naštěstí řeší fanouškovský projekt OpenXcom. Určitou variantou je hrát na ironmana, čili na permadeath vojáků, ale to je jen slabá náplast. Protože je UFO tahová strategie, a start je vždy 1. ledna 1999, tak je schůdný cíl snažit se ji dokončit k co nejdřívějšímu datu. Pohodovým hraním to jde zhruba do října. Speedruneři to zvládají do konce května.
Sigil II
Pro: atmosféra, variabilita misí, přístupné ovládání, hudba a zvuky, rozmanité prostředí
Proti: nemožnost zvýšit obtížnost, vojákům se nedá přiřadit preferovaná výzbroj, přímočarý výzkum, "prostřední loď" je k ničemu