@
John Mirra (27.08.2023 09:39): Já tohle hodně řeším, protože mám právě rád devadesátky, a hraju pořád dosud nehrané hry z té doby. A opravdu hodně málokteré se podaří mě dostat tam, kam mě dostaly hry z devadesátek, které jsem hrál v devadesátkách.
Jenomže si spíš říkám, že jsem měl asi šťastnou ruku. Ty staré hry, které jsem doteď nehrál, jsem holt nechtěl hrát před 25 lety, takže se dá čekat, že jsou to hry, které mi nehrají na nějakou osobní strunu. Když si zahraju hru, kterou miluju 25 let, tak mi přijdou pořád skvělé.
Ale jestli mě nějaká hra napadá, tak je to asi
Duke Nukem 3D . Moje první PC hra, kterou jsem vědomě hrál. Bylo to pro mě absolutní zjevení. Přitom mě ale dneska build neskutečně sere a hry v buildu, poté co jsem hrál v podstatě všechny a dohrál skoro všechny, už nemůžu ani vidět. Když si dneska zahraju Důkáče, tak už mě sere taky. A vlastně jsem měl vůči němu vždycky takovou nezaslouženou slabost a bral jsem ho jako svojí osobní hru a myslel jsem si bůhvíjak revoluční není. Dělal jsem si v něm mapy a přišlo mi to tedy hrozně těžký a ono asi i bylo. Až později jsem si uvědomil, že jediná podstatná revoluční věc, co v Důkáči byla, byla interaktivita prostředí, kterou překonal až Half Life 2.
A pak mám hru, u které bych měl tu obavu, že když bych na ní narazil dneska, tak to nebude ono, a tou je
Little Big Adventure 2 , mám obavu, že bych nebyl tolik vycákanaej z grafiky jako tehdy, to je jasný, ale že by mě ani tolik nebavilo se projíždět autíčkem po Desert Islandu. + ovládání ála Alone in the Dark, který je hrozný.
Ale zato mám naději, že bych mnohem líp pobral všechny aspekty příběhu.
bonus: ještě mě napadlo, že zároveň u málokteré hry mám absolutní jistotu, že by mě to dostalo i dneska, ale je jedna výjimka, a tou je série HOMAM, tam jsem si jistej :-)