Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
30 let • Policie ČR • Velké Meziříčí (ČR - kraj Vysočina)

Komentáře

Assassin's Creed III: Liberation

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • Vita 30
Otřesná hra. Nejen, že Liberation není možné ani omylem považovat za plnohodnotný díl, on totiž (minimálně na PS Vita) dělá celé sérii obrovskou ostudu. Hru jsem dohrál jen se značným sebezapřením. Špatně je skoro všechno, nebavil jsem se snad ani ucelených pět minut. Kde jen začít...

Komornější a kratší Assassin's Creed s ženskou hlavní hrdinkou zní vlastně lákavě. Stejně tak zasazení a téma obchodu s otroky vypadá na papíře vlastně celkem zajímavě... jenže příběh Liberation je strašný. Představuje se v něm plejáda absolutně zapomenutelných mdlých postav bez osobnosti. Dialogy jsou po scénáristické stránce děsné a všemu nasazuje korunu snad nejhorší dabing, co jsem ve hře z "velké" produkce slyšel. Monotónní předčítání stupidních replik dokořeňuje afektovaný francouzský přízvuk. Autoři se občas snažili být vtipní (asi) a v těch chvílích je hra regulérně trapná. Tomu ostatně pomáhají i mizerné animace, kdy občas dokonce nesedí pohyb postav s pronášenou větou a to ani v cutscénách.

Hratelnost je v jádru absolutně monotónní a mise naprosto nezajímavé. Jednou řídíte kočár, dvakrát se projedete kánoí (která se ovládá strašně) jinak běhá Avelin od koule ke kouli (zdejší ukazatele cíle úkolu), občas někoho v graficky rozbité animaci zapíchne, nebo se pustí do tupé šarvátky opět plné grafických bugů. Autoři se do hry pokusili zabudovat pár "vychytávek" spojených s PS Vita, které však absolutně nefungují. Do konce hry jsem nepobral, jak přesně funguje kapsářství, jedna hádanka využívá naklánění samotné Vity což... překvapivě skoro nefungovalo. Úplný výsměch je poté nápad, kdy musíte nalezený dopis po otevření nasvítit, čímž odhalíte jeho tajemství (heh). Hra vás neustále vyzívá, ať Vitu namíříte do přímého světla, nic se však neděje ať už do kamerky svítíte mobilem, snímáte rozsvícený lustr či se snažíte, aby hra zareagovala na obdobný zdroj světla. Paradoxně mi hra většinou uznala podlahu a někdy i po tmě. Prvek navíc nemá ve hře prakticky žádný význam. Odhalí se vám mapa, která je však k ničemu. Nefunguje ani jednoduchá námořnická minihra (zasekávající se náklad v lodi, riziko pirátů, které činí většinu plateb ztrátových,...), která mi navíc při každém spuštění vehementně znovu opakovala pravidla.

Nutnost střídání osobností hlavní hrdinky by mohl být fajn prvek, ve skutečnosti však hraní za "Lady" absolutně postrádá smysl a jen otravuje. Dámička v šatičkách se totiž plahočí a nevyleze pomalu ani do schodů. Hra vás přitom nechá často pobíhat po hnusném městě sem a tam, takže stejně budete převážně hrát v módu assassina. Osobnost otrokyně je taky vlastně jen do počtu. Má omezený arzenál a méně života, přitom do hratelnosti vlastně nic nepřináší.

Hra je (opět minimálně na Vitě) v hrozném technické stavu. Grafických bugů a kolizí objektů si užijete dosyta. Občas je to sranda, většinou to však štve. Někdy však bylo kvůli bugům nutno restartovat i misi. Jediné, co jakž takž funguje je parkourový pohyb městem či bažinami. I v tomhle ohledu hra občas zazlobí, ale plynulé přeskakování po budovách nebo stromech má i v Liberation své kouzlo... i když se u toho hra občas trhá.

Liberation je na poměry série kratičká (do 10 hodin). Vyjma hlavní "příběhové" linky hra sice nabízí pár vedlejších úkolů, ty jsou však dle očekávání opět strašné. Plahočit se pár stovek metrů přeš nudné město, na cílovém místě jedním tlačítkem zabít cíl a pro velký úspěch v dalším úkolu opakovat? Úžasné.

Assassin's Creed III: Liberation je tak podle mé nepříjemné zkušenosti vyloženě špatná hra, která selhává ve všech ohledech. Ošklivou grafiku a jistá zjednodušení bych vzhledem k cílovému zařízení v podobě PS Vita pochopil, hrozný příběh s debilními postavami, mdlou hratelnost a fakt, že hra v mnohých ohledech vlastně vůbec nefunguje, se ale skousnout nedá. Vlastně si moc nedokáži představit, jak tohle mohli na PC či velkých konzolích zachránit, Liberation mi přijde jako špatný vtip hraničící s podvodem na fanoušky série, který by měl skončit v propadlišti herní historie a ne špinit byť v remasterované podobě disky počítačů a velkých konzolí.

Hodnocení na DH v době dohrání: 64 %; 129. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Parkourový pohyb je ok; pár výstupů na "vyhlídku"

Proti: Slaboučká hratelnost, která navíc mnohdy vůbec nefunguje; ubohý soubojový systém; špatný příběh, hrozné postavy, otřesný scénář; nezajímavé dějiště; strašný dabing; bugy, bugy a bugy

+13

A Way Out

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodl hru lehce "nadhodnotit". Když se na dobrodružství Lea a Vincenta podíváme po stránce hratelnosti, není to vlastně žádné terno a občas to drhne. Jenže on je to do jisté míry tak nějak tvůrčí záměr.

A Way Out je totiž chytře dělaný tak, aby si ho mohl užít hráč s nehráčem (v mém případě já s manželkou) a "nehráč" to byl schopný bez větších problémů zvládnout. K tomu přispívá v jádru jednoduchá hratelnost s mnoha nápovědami, benevolentní obtížnost akčnějších či stealhových pasáží a četné checkpointy. Pro zkušenější hráče tak hra nenabízí prakticky žádnou výzvu, o tom to ale až tolik není.

Hra exceluje svým neotřelým přístupem ke hraní. Veškeré dění je podřízeno kooperaci a autorům se do AWO podařilo napěchovat spoustu aktivit, kde se bez spolupráce prostě neobejdete. Za všechny vypíchněme třeba sjíždění řeky v raftu, či zdolávání nástrah ve věznici. Řešení jednoduchých hádanek je vždy nasnadě, díky nutnosti spolupracovat se spoluhráčem na gauči je to však většinou zábava. Hra se moc neplácá na jednom místě a události mají spád. Obvykle se střídají klidovější pasáže s jednoduchou hádankou a pár NPC k pokecání (interakce jsou krátké, ale zábavné) s akčními částmi, kde se před někým zdrhá či ujíždí. Nezřídka hra přináší možnost volby, na které se musí shodnout obě postavy. Jistá míra znovuhratelnosti se tak nabízí, navíc mnohdy každá z postav řeší úplně jinou část problému na trochu jiném místě a není tak od věci po krátké pauze prohodit postavy a dát si to celé znovu. Je vidět, že vzhledem ke konceptu nebylo hru vůbec snadné nadesignovat, přesto bych uvítal tak dvě hodinky hratelnosti navíc (po dohrání se nám časomíra zastavila na sedmi hodinách). Prostor by na to byl... třeba pasáž v Mexiku působí zbytečně uspěchaně.

A Way Out je silně filmový zážitek, který se logicky musí opírat o silný příběh. Zdejší padouch je možná lehce generický, ale tahle bromance v jádru funguje a závěr je skutečně dost emotivní. Oceňuji, že autoři měli "koule"a hra končí vlastně špatně... Moment, kdy se postavy (a vy s manželkou) postaví proti sobě. je prostě vzhledem k předchozím společným zážitkům zatraceně silný. Zaznamenal jsem pár trochu slabších dialogů (Vincent v nemocnici), ale většinu času dokáží příběh i scénář hru velmi zdatně táhnout.

V konečném důsledku tak jde hlavně o dost ojedinělý byť trochu krátký zážitek a za novátorský přístup si Hazelight Studios zaslouží uznání. Vlastně se dost těším, až se ženou sedneme k It Takes Two, která by měla být dle ohlasů ještě o několik tříd vyladěnější.  

Hodnocení na DH v době dohrání: 80 %; 149. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Povedené kooperační aktivity; neotřelý přístup k hratelnosti; slušný spád; dobrý příběh s emotivním závěrem

Proti: Občas se to hraje tak nějak samo; kratší herní doba; část před konfrontací hlavního padoucha působí uspěchaně

+15

Zero Escape: Zero Time Dilemma

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • Vita 85
Vloni jsem si osobně vyhlásil Amnesia: Memories jako nejhorší dohranou hru roku, tak jsem k další vizuální novele (která tak úplně parametry vizuální novely nesplňuje a z výzvy jsem ji musel nakonec vyřadit, krucipísek) v podobě Zero Escape: Zero Time Dilemma přistupoval velmi obezřetně. Možná o to větší šanci mě měla hra překvapit.

Přiznám se, že jsem dosud nehrál nic podobného ZTD a i tím u mne hra dost rezonovala. Námět evokující filmovou sérii SAW byl velmi lákavý a autoři ho dokázali přetavit v pořádný napínák, kde nic není tak, jak se může zdát. Hra v sobě kombinuje dlouhé konverzační cutscény, proložené občasným rozhodnutím a hádankové únikové místnosti. ZTD je primárně o příběhu, který je vyprávěn nelineárně a navíc se do něj promítají alternativní historie (dimenze, chcete-li). Zorientovat se ve vyprávění není žádná legrace, ale hra vás postupně vede k tomu, abyste si prošli všechna příběhová zákoutí. Jedině tak to začne dávat celé smysl. Pečlivý průchod jednotlivých sekvencí je nezbytný pro sesbírání všech konců. Ty však až dohromady tvoří jeden ucelený příběhový celek a jedny titulky rozhodně za dohrání považovat nelze (ono by totiž mohlo být za pět minut hotovo).

Příběh je komplexní, místy divný, ale po celou dobu napínavý a poutavý. Dokonce natolik, že jsem porušil své letité pravidlo a při jednom záseku se snížil k vyhledání nápovědy, kudy dál a co mám udělat (paradoxně jsem při jednom rozhodnutí neměl dělat nic ). I v tomto ohledu jsem byl překvapený. Japonských her jsem už něco nahrál a můj hlavní problém s nimi často spočívá v tom, že jsou strašně ukacené, přitom postavy často absolutně nemají co říci a v obskurních dialozích se řeší naprosté hlouposti. V ZTD se sice také občas odběhne do civilnějších témat a problémů některé z devíti postav, jde ale spíše o vítané odlehčení kruté hry o holý život.

Velmi svěžím dojmem na mne působily i hádanky (předchozími díly jsem však nepolíben a co jsem četl tak veterány je v tomto ohledu ZTD vlastně spíše kritizován). Ty vás totiž regulérně přimějí vzít do ruky poznámkový blok a tužku, bez nichž to jednoduše občas nepůjde. Vzhledem k nelinearitě může být (skoro) každá z "hádankových" místností vaše první a ke své smůle jsem narazil nejdříve na tu subjektivně nejsložitější (Biolab). Nakonec jsem se k ní vrátil až jako k poslední a stejně se zde nejdéle zdržel. Luštění rébusů funguje skvěle a bavilo mě jak každá z místností bunkru nabízela nové prvky hratelnosti. Vyústění místností v další příběhové sekvence občas působilo dost nefér... ale co, Zero je prostě prevít.

ZTD není perfektní. Některé příběhové peripetie mi přišly přeci jen nedořešené, ale vzhledem k úctyhodné komplexnosti to zvládli autoři ukočírovat slušně. Postavy jsou pestré, i tak vás občas budou štvát (hlavně uplakánek Eric). Rozhodně však jde o hru, které ve mě bude velmi dlouho rezonovat a jen tak na ty příjemně zvláštní chvíle při jejím hraní nezapomenu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 7. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Komplexní příběh; na mnou zažitý "japonský" standard celkem zajímavé postavy; nelineární vyprávění; povedené rébusy; nepříjemná rozhodnutí

Proti: Chvíli trvá, než se to "naučíte" hrát; Eric; menší část scénáře

+7

MultiVersus

YokolobunaYokolobuna
  • PS5 70
MultiVersus má být údajně velký hit loňského roku, mě však zjevně nezastihl v ideálním rozpoložení. Žánr mám rád (platinová trofej a cca 100 hodin ve hře Brawlhalla budiž toho důkazem) u mlátičky ze světů Warner Bros. jsem však vydržel jen něco málo přes deset hodin. Tedy dobu, kterou dle svého osobního nastavení považuji pro hodnocení multiplayerových her jako nezbytné minimum.

Ne, že by se to v MultiVersus hezky neřezalo... postavy jsou dostatečně odlišné a útoky relativně unikátní. To, že jde o licencované postavy mne však příliš netankovalo a neviděl jsem moc důvod proč se ke hře vracet. Obsahu není přespříliš a navíc se i přes velkou hráčskou základnu v módech kromě stěžejního 2v2 neúměrně dlouho čeká. I když je MultiVersus objektivně (asi) propracovanější žánrovkou, já se více bavil i u Nickelodeon All-Star Brawl.

Osobně jsem narazil i na celkem časté potíže technického rázu a nezřídka si hra vyžádala i tvrdý restart. Potíže nastávaly hlavně ve chvíli, kdy všichni hráči odsouhlasili odvetu... Ta se mi jednoduše nenačetla a nezbylo než hru vypnout. Kvůli popsaným neduhům mi tak přišlo, že hra není úplně "hotová" a mám tak co dočinění již s celkem vyladěnou betou. Mikrotransakce však vesele jedou, takže to byl vážně jen pocit.

V konečném důsledku tak jde o vcelku promyšlenou mlátičku s dobře designovanými a odlišnými útoky, do které jsem však neměl vůbec motivaci pronikat. I proto bych zájemcům doporučil spíše svižnější Brawlhallu, která se sice může pyšnit lincencemi pouze ve formě skinů, zábavu jsem si s ní však užil podstatně více než v případě MultiVersus. 

 Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 4. hodnotící; Free To Play

Pro: Zajímavé útoky postav; hezké interaktivní arény; relativně komplexní soubojový systém

Proti: Slabá motivace vracet se ke hře; málo obsahu; technické obtíže

+7

Psychonauts

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Po Psychonauts jsem pokukoval už prakticky od vydání (že už je to 18 let, mne trochu děsí). Kdysi jsem na Steamu odehrál i první úroveň, ale až s letošní herní výzvou jsem se konečně k prvotině Double Fine Productions odhodlal.

I když to nebyl výlet vždy úplně příjemný, bezesporu šlo o zajímavý exkurz do již celkem vzdálené herní historie. U hry je předně třeba ocenit obrovskou kreativitu autorů a absolutní originalitu herního světa. V tomhle na Psyhonauts nemá z konkurence takřka nikdo. Úrovně jsou diametrálně odlišné a to dokonce do té míry, že se modifikuje celá hratelnost. Propojení s psychikou a duševními problémy postav je geniální a skvěle funguje. Úrovně obsahují parádní detaily (byť už ne v úplně pohledné grafice) odkazující na nemoc či trápení dané postavy. "Světy" se povedly prakticky všechny, za speciální zmínku však rozhodně stojí miniaturní město s gurelliovými rybími bojovníky a Waterloo.

Příběh samotný je ulítlý a díky velmi příjemnému humoru, pro který jsou autoři proslulí, není děni v Whispering Rock Psychic Summer Campu jen bezduchou omáčkou. Naopak jde díky zábavným charakterům i rozvíjení zápletky o jeden z hlavních pilířů, na kterém hra stojí. Psychonauts jsou však stále převážně plošinovkou. A paradoxně trochu selhávají právě v tomhle aspektu...

Ne, že by byly ty plošinky a překážky špatně nadesignované, problém tkví v ovládání. To nezestárlo vůbec dobře a domnívám se, že i před těmi takřka dvaceti lety muselo být pro některé hráče kamenem úrazu. Takřka ve všech úrovních jsem s ovládáním Raze a neposednou kamerou lehce zápasil. Mnohdy se hlavní hrdina na plošince prostě nezachytí, jindy nesmyslně mine natažené lano. Úplný Mordor však nastává až v poslední úrovni příhodně nazvané "Meat Circus", kde se dostavila nefalšovaná a ve hrách již dlouho nepocítěná frustrace (a to prosím mluví fanoušek soulsovek). Poslední úroveň je totiž z větší části omezena časem a ten malej prevít prostě ne a ne skočit jak má. Pocit, že za nezdar nemůžete ani tak vy, jako spíše nešikovnost vývojářů a hloupá designerská rozhodnutí zážitek ze hry hodně kazí. Vůbec se už nedivím, že podle statistik je mezi těmi kdo pokořili předposlední a poslední regulérní úroveň hry značný rozdíl. Pocitu z konce hry rozhodně nepřidala i náhoda (?), že mi zrovna v poslední pasáži hra jednou spadla a já kus otravné úrovně musel absolvovat znovu.

Po stránce hratelnosti mě tak hra nejvíce naštvala na úplném konci, kdy by měla spíše zářit. Pocit vzteku mě chvílemi ponoukal i k horšímu hodnocení, nakonec však nesporné kvality převážily a já vzhledem ke staří hry oko přimhouřil. Při chvílemi nepříjemném hraní jinak skvělé plošinovky se mi tak v hlavě usadila svůdná myšlenka – předloňský Psychonauts 2 musí být naprosto famózní kousek... Tak snad dříve než za dalších osmnáct let.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 2.  Debut:  Dohraj prvotinu vývojáře, který má na Databázi 10 a více vydaných plných her." – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 144. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Úžasné nápady; odlišné úrovně s rozdílným tempem i hratelností; příjemný humor; fajn příběh i postavy

Proti: Nepřesné ovládní a s ním spojená frustrace v některých pasážích

+13

Outriders

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Outriders rozhodně není žádný nezapomenutelný skvost, přesto jsem hru očekával a v konečném důsledku rozhodně nejsem zklamaný. Předně jde o coop looter shooter (těch "o" ale je!), který si v pohodě užije i vlk samotář. A to je fajn.

Outriders má poměrně dlouhou příběhovou část, kterou autoři skvěle rozdělili do "záchytných" bodů a není tak problém přehrát již prošlou sekvenci bez ztráty vybavení či úrovně. On princip postupu obecně funguje velmi dobře a je jedním z prvků, které jsem na hře nejvíce ocenil. Díky "world tier" systému je hra stále dostatečně obtížná i když u konce jsem na tier 14 už neměl problém razit si cestu plynule kupředu (aby mě poslední boss a jeho proklaté koule srazili na kolena). Výzvu mám ve hrách prostě rád a tady jste za "odvahu" systematicky odměňováni lepším lootem. Výborně.

Hře se obecně vyčítá horší příběh a scénář. Upřímně, s tím jsem problém neměl. Lore světa Enoch se mi vlastně hodně líbil a četné písemné vzkazy jsem si rád pročítal. Na střílečku nabízel svět vlastně dost zajímavé příběhy a časem mi přirostla k srdci i hlavní postava (byť je to trochu psychopat).

Herní náplň je defacto šíleně stereotypní. Vlastně jdete jen z arény do arény a kosíte hordy nepřátel. Překvapivě se mi až absurdně stejná herní náplň začala zajídat až po několika desítkách hodin a ani po celé padesátce, kterou jsem se hrou strávil, jsem nebyl znechucený. Svět byl ale zachráněn, platina padla a stačilo...

Stereotyp herní náplně autoři oddalují pestrým prostředím a lokacemi. Pocit ze střelby by sice mohl být i lepší, schopnosti jsou však uspokojivé (hráno za Pyromancera). Velkým tahákem je však loot. Tuny lootu! Fanoušci Borderlands nebo i Diabla si budou mlaskat. Vybavení je pestré co do vzhledu i funkčnosti. Passivní schopnosti zbraní i částí brnění sice nejsou úplně vyvážené, je jich však spousta a s radostí je budete zkoušet.

Zpočátku jsem se zradoval i nad stále novými typy přátel a když jsem v "bestiáři" viděl, kolik políček ještě schází, byl jsem v jednom nebi. Bohužel se později začínají objevovat takřka stejné varianty již objevených nepřátel, i tak je zdejší flóra i lidští nepřátele celkem pestrá co do vzhledu i schopností. Za vypíchnutí určitě stojí i poměrně slušný "engame" obsah, i když mě osobně už se do dalšího střílení/vylepšování příliš nechtělo. Momentálně je bohužel trochu problém najít aktivní partu z náhodných spoluhráčů. Troufám si však tvrdit, že s dvěma kamarády a pozitivním vztahem k grindu si Outriders užijete o pár (desítek) hodin déle než já.

Outriders je tak co do herní náplně vlastně dost stereotypní kousek, což však u her, zaměřených na loot, vlastně není nic zvláštního. Díky fajn aktivním i pasivním schopnostem celkem potrvá než se začnete nudit a autorům z People Can Fly se podařilo stvořit až překvapivě fajn béčkový svět, do kterého se budete pár desítek hodin rádi vracet. Už teď vím, že dvojka by mi určitě nevadila.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 56. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Vcelku zábavný lore světa; propracovaný loot systém; pestrá prostředí; systém obtížnosti a odměňování

Proti: Po stránce hratelnosti velmi stereotypní; hloupě nadesignovaný poslední souboj; postupem hry se nepřátele velmi často opakují; špatně schované načítací obrazovky

+10

Rogue Legacy

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • Vita 85
V posledních letech zjišťuji, že žánr roguelite je přesně moje krevní skupina. Lví podíl na tom má samozřejmě Hades, na kterého jsem předloni pěl oslavné ódy a oštemploval ho rovnou "stovkou". Rogue Legacy jsem vždy vnímal jako jednoho z raných populizátorů žánru (společně s The Binding of Isaac) a po odehrání jsem rozhodně spokojený. Dokonce tolik, že na hru budu vzpomínat jako na jeden z nejfajnovějších zážitků na PS Vita, byť přiznávám, že toho na zmiňovaném systému stále nemám bůhvíkolik nahráno.

Průchod k závěrečným titulkům mi zabral nějakých 18 hodin, 189 potomků a hrdinu na 156 úrovni. Na hře je (nejen) na stylizované poměrně jednoduché grafice vidět, že za ní nestojí kdovíjak veliký tým. I když tak hra možná zpočátku neoslní, roguelite mechanismy má vybroušené skvěle.

Rogue Legacy do puntíku plní otřepané "ještě jeden run a jdu spát". Možností vylepšení je dostatek a je radost objevovat nové třídy postav. Samotné prostory hradu jsou sice náhodně generované, přesto nepostrádají jasně daný řád. Nepřátelské řady možná nejsou tolik zajímavé co do designu, schémata útoků však mají dostatečně pestrá. Koncept potomků funguje výborně a autorům nechyběl smysl pro humor. Některé z vrozených vlastností reálně (i citelně) ovlivňují hratelnost daného hrdiny, jiné ztěžují orientaci, nebo jsou tu pouze pro pobavení (třeba hypochondr, který nepatrný škrábanec vnímá jako přejetí buldozerem). Samotný hrdina je daný již při výběru a v "runu" samotném ho již příliš nezlepšíte, hra tak vlastně spoléhá hlavně na volbu permanentních vylepšení po smrti dalšího nešťastníka. Tím pádem mají hru šanci dohrát i méně zkušení hráči... jen jim to déle potrvá a budou na vyšší úrovni.

Herní třídy mi nepřišly úplně vyrovnané, ale dost možná jde o subjektivní pocit. Většinou se mi nejlépe dařilo za prakticky základního Barbara, poslední boss však paradoxně padl pod mečem Assassina, za kterého jsem jinak skoro vůbec nehrál. I když je soubojový systém vlastně naprosto základní a skládá se z jednoduchého úderu mečem, doprovázeného některým z kouzel, v kontextu hry samotné to naprosto stačí. Hře se daří neustále odvracet stereotyp a přiznám se, že po dohrání jsem snad poprvé uvažoval, že se pustím i do New Game +. V té toho na vás už však příliš nového nečeká (k bonusové třídě postavy jsem se však nedostal) a nakonec jsem tak zůstal u jednoho hodně fajn průchodu celou hrou (čekajících restů je habaděj). Teď nezbývá než doufat, že druhý díl dorazí i na PlayStation. Po krátké přestávce bych se znovu rád pustil do dalšího kupení nešťastných nebožtíků.

P.S.: Celkem vhodný kandidát do 3. kategorie letošní výzvy. Já rozehrál již vloni, takže mám smůlu :).

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 51. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Precizní ovládání; návyková hratelnost; dobrá práce s motivací; na Vitě to hře velmi sluší; jednoduchý, ale zábavný příběh; příjemný humor

Proti: Na mnohá místa se nejde dostat, pokud jste si zrovna nezvolili příslušnou třídu postavy; typů bonusových místností by mohlo být více; za ta léta je hra v rámci žánru přeci jen překonaná

+8

Need for Speed

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 60
Pocity z první cca hodiny byly veskrze negativní. S brekem jsem se mrskal kabelem od sluchátek přes záda v rámci trestu za to, že jsem si neuvážlivě pustil naprostý odpad (a teď ho budu muset dle svých zvyklostí protrpět až do konce) a nevybíravými slovy častoval EA za to, že z fajn arkádové série udělali ostudu žánru... ale pak si to (díky bohu) druhý den celkem sedlo.

Need for Speed nakonec není úplně zavrženíhodnou hrou a v samotných závodech dokáže slušně pobavit. Přesto jsem se nezbavil pocitu, že některé prvky jsou vyloženě příšerné. První zhovadilost, co se autoři rozhodli do závodní arkády nesmyslně zakomponovat, jsou hrané cuscény. Herci podávají otřesné výkony a scénář je ubohý. Neustále posloucháte jak je všechno "cool", jste jejich "bro" a "dude" a v každém videu si s vámi minimálně pět herců z průměrného ochotnického divadla podá krutopřísně ruku, nebo si s nimi alespoň ťuknete chlapácky pěstičkou. Do toho se řeší úplné s*ačky a neustále popíjí energiťák značky Monster. Nejde přitom o něco, co byste mohli s chutí ignorovat. Hra je koncipována do pětice debilních "příběhů" a cutscén je požehnaně. Hrozné jsou prakticky všechny a rozhodně ničemu nepomáhá, když se později přidají do očí bijící neherci v podobě Magnuse Walkera či Kena Blocka (RIP).

Prvních pár závodu mi příliš neseděl jízdní model a vlastní nešikovností jsem končil poslední, hra to vůbec nereflektovala a vesele mi pustila cuscénu, kde mě jakožto nadějného nového piráta silnic banda trotlů vesele plácala po zádech a chválila za skvělý výkon v závodě.

NFS nabízí opravdu otřesnou plejádu vrcholně nesympatických a špatně zahraných "parťáků, kteří vám navíc během hry neustále volají a to i během samotného závodění. Fňukání některého z nich, že se zrovna dostatečně nevěnujete jejich dějové lince je neskutečně otravné a velmi špatně se ignoruje.

Další "perfektní" nápad je zdejší systém sdílených měst, z čehož plyne fakt, že jste neustále online a i v závodě s čistě AI protivníky nelze hru pauznout. Ostatní hráči jsou přitom ve městě naprosto k ničemu, jen se vám občas v závodě vyřítí z protější zatáčky a vrazí do vás v protisměru. Imerze jedna báseň.

Vlastně mě překvapilo, že hra dokáže přes své otravné mechaniky nakonec i bavit. Závody dokáží být napínavé (i když zdejší "guma" funguje trochu podivně) a jízdní model začne po lehké úpravě nastavení fungovat. Sice občas protočíte oči nad nesmyslnou nehodou (samozřejmě ve zpomalovačce), ale nakonec mi přišlo, že skutečně hraji hru (do jisté míry) věrnou svým kořenům v legendárních Undegroundech.

Oni autoři Ghost Games nakonec nepokazili úplně všechno a hračičkové jistě ocení vážně pestré možnosti úpravy vzhledu vozového parku. Samotné sporťáky navíc (v garáži) vypadají i po letech vážně pohledně. Osobně se v těchto prvcích sice nevyžívám, objektivně musím uznat, že v tomhle ohledu byla odvedena práce dobře.

Nakonec tak není restart Need for Speed úplný brak, jak se mi zpočátku hra jevila. Jádro by tu bylo, jen kdyby se hráče od hraní nesnažili autoři nechutnou omáčkou okolo tak vehementně odradit.

P.S.: Jedná se o první hry, která v režimu kompatibility na PS5 funguje dost mizerně. Za všechny neduhy zmíním třeba nefunkční časomíru (což je v časovce trochu problém, že jo), ale u ní to rozhodně nekončí. Kdo by to byl řekl, že jedinou hrou za mé dva roky s PS5, která má v režimu kompatibility problémy je AAA závodní titul... Díky EA?

 Hodnocení na DH v době dohrání: 57 %; 51. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Po určité době si přestanete většiny chyb všímat a začnete se bavit; možnosti customizace vozidel, kterých je navíc obstojné množství; po chvilce nastavovaní fajn arkádový jízdní model; soundtrack

Proti: Příšerné herecké výkony a scénář; nesmyslný důraz na děsný příběh; hra nejde stopnout; další hráči jen překáží; ve Ventura Bay je pořád noc; nefunkční časomíra

+13

A Plague Tale: Innocence

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 90
Nežil jsem poslední roky pod kamenem a tak rozhodně nemůžu říct, že bych byl z kvality A Plague Tale překvapen, i tak byla má očekávání překonána. Jedná se o špičkový a intenzivní zážitek pro jednoho hráče, kterému k dokonalosti chybí snad jen trochu propracovanější hratelnost.

Innocence na první dobrou zaujme zasazením a na plné čáře boduje emocionálním příběhem. Z vyprávění a většiny postav jsem byl vlastně nadšený tak moc, že bych z fleku hru zařadil řekněme mezi top pětku nejlepších story, co jsem doposud ve videohrách "prožil". A to za moji již bohatou "kariéru" není vůbec málo.

Ústřední dvojice skvěle funguje a skutečně si s nimi vytvoříte vztah (což se mi u her bohužel příliš nestává). Autory musím pochválit zejména za zpracování malého Huga, který se sice chvílemi chová dětinsky (duh, je to dítě), čímž ale nepůsobí otravně. Bambula chce prostě za mamkou, to je přirozený, že jo... Jeho i sestru Amiciu si hravě oblíbíte a jejich vyvíjející se vztah je radost sledovat. Velmi dobře jsou napsané i ostatní postavy včetně záporáků a scénář si zaslouží pochválit zvlášť. Vše dobře funguje i v anglickém dabingu a příběh o rozvíjející se morové nákaze, urputné inkvizici a odhodlaných sourozencích dokáže upoutat po celou cca patnáctihodinovou herní dobu (když se budete trochu loudat a kochat).

Pocit ze hry dokresluje i velmi pohledná grafika a pečlivě navržené lokace. Třeba na bitevní pole pokryté těly vojáků obou nepřátelských táborů má prvotřídní pochmurnou atmosféru a zbytek hry rozhodně nezaostává. Ony navštívené lokace vlastně na papíře nepůsobí až tak lákavě, reálně jsou však skvělé. Kompaktní zážitek výborně doplňuje i instrumentální soundtrack. U hudebního podkresu mi vždy přijde, že si ho hráč příliš nevšímá, pokud není vyloženě špatný, nebo naopak prvotřídní. A Plague Tale splňuje druhou kategorii.

Série A Plague Tale je suverénně nejambiciosnějším projektem studia Asobo, které dříve tvořilo hlavně hry pro děti, nebo "přicmrndávalo" jiným. Určitá absence zkušeností se na Innocence možná maličko promítá a hratelnost není tak vytříbená jako zbytek hry. Amicia má k dispozici pouze prak (byť s různými typy munice) a samotná hratelnost je vlastně kombinací stealthu s již celkem standardními prvky, několika logických hádanek a jednoduchého soubojového systému, zaměřeného na precizní headshoty (s těmi však hra citelně pomáhá silným aim assistem). Hra obsahuje sice i jednoduchý crafting, který však působí trochu jako znouzecnost aby bylo co sbírat po jednotlivých úrovních. V konečném součtu mi přišla hra po stránce hratelnosti možná trochu plochá, díky změně prostředí, principu postupu a skvělému příběhu si toho však příliš všímat nebudete.

A Plague Tale: Innocence je tak primárně o silném příběhu v precizním podání a skvělých charakterech. Hra není příliš dlouhá, což však osobně nepovažuji za zápor. Zážitek je díky tomu intenzivní po celou dobu. Osobně jsem rád, že si série všimla kritika i hráčská komunita, vývojáři si to za svoji poctivou práci rozhodně zaslouží.

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 251. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Výborný příběh i scénář; Hugo; zajímavé zasazení; krysy v roli hlavního "nepřítele"; výborné audiovizuální zpracování; přiměřená délka

Proti: Po stránce hratelnosti má hra rozhodně rezervy; menší problémy s ovládáním; nepřátelé moc rozumu nepobrali

+17

Saints Row

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 65
I na těch nuzných "pětašedesát" se nový Saints Row vydrápal jen po přivření očí. Je to přitom škoda, jelikož jsem restart série vážně chtěl mít rád. Jenže to dost dobře nejde...

Je potřeba říct, že nejde o vyloženě mizernou hru, v žánru městských akcí však jde o průměr a Saints Row je to jednoduše nejhorší. Autoři šlápli na brzdu (co jim taky ostatně zbylo, prezidenta USA odvracejícího mimozemskou invazi jen tak něco netrumfne), což nemusí být automaticky špatně. Ono budování gangu od píky vlastně nezní vůbec špatně, jen to reboot prostě nedělá příliš dobře.

Vaše bezejmenná ústřední (a také velmi silně modifikovatelná) postava je i tentokrát sympatický psychopat, problém je v parťácích, kteří se tak strašně snaží být COOL a "free" až je to občas jedna velká trapárna. Saints Row se snaží glosovat současné trendy a bohužel mu to tentokrát příliš nevychází. Osobnosti Keva, Eli i Neenah působí prvoplánově a není s nimi zábava. Příběhové pozadí budování impéria také není příliš poutavé a nemohl jsem se zbavit pocitu, že hlavní příběhová linka se skončila dřív, než se stačila rozjet.

Problém je i v náplni jednotlivých misí. Ty mají sice často fajn ulítlou expozici, až na pár výjimek jde však pouze o několik propojených střelnic s nabíhajícími pitomci konkurenčních gangů/policie. Pocit ze střelby není vyloženě špatný, ale hra upadá velmi rychle do úmorného stereotypu, což je strašná škoda. Repetitivní hratelnost bohužel příliš nerozbíjí ani nově představené zvláštní schopnosti a efektní zakončováky.

I několik měsíců po vydání Saints Row trápí bugy. Začal jsem hrát hned s vydáním a v té době nešla standartním způsobem dokončit i jedna z příběhových misí. Oprava přišla až po několika týdnech. I nyní však hru sužují zejména grafické chyby a třeba vrchní část oděvu se stále z prazvláštního důvodu vůbec neobjevuje.

Z předchozích řádků musí vypadat hra jako jeden velký průšvih, přesto jsem hře nakonec věnoval necelých čtyřicet hodin (a pár jich asi ještě přibude). Může za to hlavně ústřední dějiště v podobě Santo Ilesa. Město se i přes relativně zastaralou grafiku povedlo, skrývá spoustu zajímavých míst k objevení a prozkoumání. Je paradoxní, že drtivou většinu z místních pamětihodností hlavní příběhová linka absolutně ignoruje a pečlivě designované objekty navštívíte pouze v rámci zcela dobrovolného průzkumu města. Ona hra obecně jaksi baví víc při plnění (četných a také vcelku stereotypních) vedlejších aktivit, než svým hlavním obsahem.

Letošní Saints Row tak trochu zaspalo dobu a bohužel tahá za kratší konec i v porovnání se svými staršími bratříčky v rámci série samotné. Z fajn glosující komedie je rázem spíš fraška vykrádající sama sebe a je velká škoda, že příběhová část nekončí hromadnou popravou všech vašich parťáků. V konečném důsledku však záleží na vašich očekáváních. Kdo čekal (nesmyslně) nové GTA, bude dost zklamaný, fanoušci velké nadsázky a spooousty bezmyšlenkovitého střílení se zde vlastně mohou celkem dobře pobavit. 

Hodnocení na DH v době dohrání: 66 %; 13. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Některé bláznivé zápletky jednotlivých misí; Santo Ileso; ústřední postava; některé vedlejší aktivity

Proti: Mizerný technický stav; jednotvárná a zastaralá hratelnost; vedlejší postavy a příběh

+11

Batman: The Telltale Series - Episode 5: City of Light

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 65
Přijde mi nesmyslné komentovat každou epizodu zvlášť, proto si tu s dovolením "odložím" názor na celou sérii. "Hry" od Telltale jsem měl svého času vlastně dost rád a jestli správně počítám, je Batman: The Telltale Series sedmým odehraným kouskem (jako nejlepší bych doporučil  Tales from The Borderlands a samozřejmě první sezónu The Walking Dead). Bohužel je i kouskem (skoro) nejhorším. Možná mi za ty léta minimalistická (a vlastně pořád stejná) hratelnost Telltale přestala stačit, některé prvky má Batman ale v porovnání s dalšími výtvor autorů prostě horší.

Předně je třeba zmínit překvapivě špatný technický stav u šest let staré hry o rozsahu slabých deseti hodin. Jednou mi hra spadla, jindy se zase na obrazovce vůbec neobjevila jedna z postav (na komisaře Gordona klábosícím se vzduchem je tristní pohled), o grafické bugy ostatně není v Batmanovi nouze. Hra je ve stavu, který by šel určitě krátce po vydání tolerovat, dnes už je to však na pováženou.

Po stránce hratelnosti je to jednoduše slabota. Zasazení do univerza největšího detektiva všech dob (sorry Sherlocku) by si alespoň o pár logických miniher nebo základní "adventuření" říkala. Hra obsahuje sice pár míst, kde je potřeba spojovat stopy, těch je však vždy jen pár a u hry vážně není potřeba vůbec přemýšlet. Vrcholem jsou pak souboje, řešené pomocí QTE. Většinou je prakticky jedno, jestli tlačítko stihnete zmáčknout nebo ne, scéna se odehraje úplně stejně. Občas jsem si připadal hrou oblbován jako když dám svému dvouletému synovi na hraní vypnutý ovladač... neskočí mi na to a já autorům také ne.

Ano, u Telltale her jde vždy primárně o příběh. Ani zde není špatný, i když některá příběhová vyústění nedávají moc smysl. Hra sleduje linku, kterou se vydal prozkoumat i letošní snímek s Pattinsonem v hlavní roli a nechybí jí zajímavé momenty. Záporáci se však tentokrát snad až na Harveyho autorům moc nepovedli. Naštěstí to dost zachraňuje samotná postava Batmana, který v podání Telltale nejen skvěle vypadá, ale Troy Baker mu svým výkonem dodává také tu správnou hloubku. Zdejší Bruce Wayne sice vypadá možná trochu moc jako svatoušek, i tak je hlavní hrdina největším tahákem hry. I proto, že se vás autoři budou opět vehementně snažit přesvědčit o tom, že na vašich volbách strašně záleží (což samozřejmě ani tentokrát, není tak úplně pravda).

Mám rád Batmana, mám (relativně) rád adventury od Telltale, ale tentokrát si to prostě úplně nesedlo. Jestli se nepletu, někdy kolem vydání právě této hry začaly projevovat problémy, které nakonec vedly ke konci studia minimálně takového, jak jsme ho dříve znali. Kouzlo z největší pecek tvůrců "falešných" adventur se u Batmana nepovedlo zopakovat. Ani tak však nejde o vyložený průšvih a fanouškům netopýřího muže by se obstojné převyprávění jednoho z méně známých Batmanových dobrodružství mohlo líbit. Jen nesmí čekat, že si moc zahrají.

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – " 7.  Hippokratova přísaha: Dohraj hru, ve které se vyskytne lékař nebo zdravotnické zařízení." – Základní varianta /poslední kousek do sbírky, výzva splněna, hurá :)/

Hodnocení na DH v době dohrání: 72 %; 51. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Dobře zvládnutá postava Batmana; některá zábavná rozhodnutí; z větší části příběh

Proti: Z menší části příběh; pár "slabších" postav; slabá až skoro neexistující hratelnost; technické potíže a grafické bugy; dopad rozhodnutí je ve skutečnosti mizivý

+6

Resident Evil Village: Winters' Expansion

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Výborné rozšíření, které přidává od všeho trochu a pár příjemných bonusů navíc. Novinka v podobě návratu pohledu z třetí osoby může vypadat jako maličkost, ale pro mě osobně jde o naprosto stěžejní prvek. Experiment v podobě FPS módu ze sedmičky bych osobně viděl spíše jako alternativu než nový standard pro sérii.

Zpoza ramene hlavní postavy jsem prošel celou základní hru, rozšíření Shadow of Rose jinak hrát ani nelze. Samotné příběhové DLC je zřejmě hlavním tahákem pro většinu hráčů a svoji roli plní velmi zdatně. Skvěle rozšiřuje zážitek z Ethanova dobrodružství, a i když je příběh přeci jen trochu předvídatelný, rozhodně nepostrádá emoce.

I při relativním loudání vydrží rozšíření na tři hodiny čistého herního času, což možná není mnoho, na příběhové DLC mi to však přijde adekvátní.  Základní hru jsem kvůli nesmyslně nevyvážené obtížnosti na úplném začátku prošel na obtížnost “Standard”, kde mi ale chyběla výzva. Tvůrci avizovali, že DLC bude obtížnější a v režimu “Hardcore” je to skutečná lahůdka. Hratelnost se daleko více vrací ke kořenům žánru a spíš než o akční hru jde o plíživý horor umocněný nedostatkem munice. Z nepřátel už nic “nepadá” a co si nenajdete, to jednoduše nemáte. Zcela chybí také nůž a v kontaktním boji je tak Rose zcela bezbranná. 

Přídavek je navíc podstatně děsivější než základní hra a to prakticky ve všech pasážích. Je trochu škoda, že se podíváte převážně do zrecyklovaných lokací z původní hry, ale citlivými úpravami a jasným důrazem na hororovou složku jsem si opětovnou návštěvu důvěrně známých lokací jednoduše užil. Již ze základních nepřátel, nápadně připomínající mozkomory z Harryho Pottera, čpí hrůza a jejich “polibek” hravě překonává kousance lykanů. Někde kolem půlky poté zcela přebírá otěže horor a po slušnou část DLC si vystřelíte maximálně tak do trenek. 

Třetí část obsahu míří do módu Mercenaries. Ten bohužel ani v GOLD Edici neumožňuje změnit pohled kamery. Osobně jsem v módu příliš času nestrávil i když obsahu věru není málo a nové postavy dodávají hraní zcela novou dynamiku. Osobně však vnímám Mercenaries jen jako fajn doplněk, který mě nedokázal strhnout k opakovaným průchodům. Přeci jen přímočaré střílení nezvládá Village ani zdaleka tak dobře, jako třeba novodobý DOOM. Fanoušky si arkádová střelnice však rozhodně najde a s kladivem strýčka Heisenberga je slušná zábava. Jen ne příliš dlouho. 

Péče po vydání nebyla u osmého dílu možná tolik poctivá, jako minule, i tak jde však o fajn nálož nového obsahu. Pokud jste tak na výletě na východoevropském venkově ještě nebyli, zajeďte tam rovnou se zlatou jízdenkou v podobě GOLD Edice základní hry. Obsah za peníze navíc stojí...

Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 7. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press

Pro: Pohled z třetí osoby hře prostě sluší nejvíce; skvělé příběhové rozšíření, které dokáže vyděsit; nové postavy do módu Mercenaries; fajn drobné bonusy

Proti: Recyklace prostředí v Shadow of Rose; v přímém srovnání s předchozím dílem není dodatečného obsahu zase tolik

+6

Resident Evil Village

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Možná ne nejlepší, ale rozhodně dobrá hra v rámci již pořádně zajeté série. Do zapadlé rumunské (?) dědinky jsem se podíval až s Gold Edicí, která mimo jiné přinesla i pohled z třetí osoby, jež mi k sérii prostě sedí daleko lépe, než experiment s pohledem z vlastních očí v sedmičce.

Atmosféra zdánlivě opuštěné vesnice je perfektní a kombinace sněhového poprašku a opuštěných roubenek skvěle funguje i za světla. Hra nabízí vlastně dost klasickou Resident Evil hratelnost s určitým odklonem směrem k akci, což je citelné hlavně v poslední poslední třetině hry. To však nevnímám jako problém, tedy až na pasáž u konce, kde se vše změní prakticky v akční frašku a hra vlastně dehonestuje celé vaše předešlé snažení.  Pachuť z nepovedené vsuvky však naštěstí nezůstává a Village končí důstojně. Hra obsahuje některé moderní prvky a s místem v inventáři tak nebudete muset tolik bojovat. Některé předměty nezabírají místo v inventáři vůbec, což napomáhá větší plynulosti.

Příběh i přes svoji “béčkovost” patří prakticky k tomu nejlepšímu, co série za ty dlouhá léta nabídla. Hra navíc zrodila nové ikonické postavy a zejména upíří obryně s gigantickým dekoltem i pozadím Alcina Dimitrescu způsobila pnutí v kaťatech nejednoho zvrhlíka. Je vlastně trochu škoda, že si lokaci v podobě zámku s urostlou upírkou "vyplácali" hned na začátku hry a nic ji už bohužel nepřekoná. Celá hra však působí konzistentně a po celou dobu baví.

Village možná není v porovnání s některými svými předchůdci tolik strašidelný, ale i tak má své hororové momenty (fanouškům hororu doporučuji DLC Shadow of Rose). Po stránce atmosféry je to však stále lahůdka a každá z lokací působí trochu jiným dojmem.

Neodpustím si jednu poznámku na konto obtížnosti, která mi přijde nevyvážená. Hra neváhá hned v třetím střetu pořádně dupnout na plyn, aby pak z nároků citelně snížila. Výsledkem je, že jsem na obtížnost "Hardcore" ukrutně trpěl u přepadení smečkou lykanů a po chvílích frustrace přišel restart na "Standard". Na ten je však hra už celkem jednoduchá. Zjevně se přitom stačilo dostat za zmíněnou pasáž a mohlo se (v mezích slušnosti) krásně trpět na vyšší obtížnost. Škoda.

Hodnocení na DH v době dohrání: 85 %; 86. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press ( zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Výborná atmosféra; poutavé lokace; zábavný příběh a postavy; dobrý pocit z boje; Duke a jeho obchůdek

Proti: Špatně vyvážená obtížnost na začátku hry; stupidní akční pasáž před koncem hry

+9

Metro: Last Light Redux

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
U Last Light se budu možná trochu opakovat, ona je totiž hra prakticky stejná jako byl první díl (v Redux verzi)... jenže tady to vlastně nevadí.

Vážně, u Last Light máte pocit, jako byste sledovali druhou epizodu toho samého seriálu (nebo minisérie). Rozhraní i hratelnost je prakticky bezezměny a příliš se nerozšířil ani arzenál zbraní. Naopak třeba plamenoment chybí úplně. Vrací se i většina nepřátel a i ty podzemní tunely vám budou dost povědomé. Ale u Metra platí více než kde jinde otřepané "nespravuj, co není rozbité". Opět tak přichází famózní atmosféra ve skvělém zasazení a autoři i tentokrát servírují dostatečně různorodé úrovně aby hra dokázala strhnout.

Tísnivý pocit z Moskevského metra a pocit zmaru při výletech na povrch jsou opět parádní. Dávkování příběhu se od prvního dílu zlepšilo a story o snaze napravit jeden velký omyl, funguje na poměry žánru víc než dobře. Last Light tak velmi dobře zvládá i poklidné pasáže v osídlených stanicích, které jsou vždy příjemným místem pro vydechnutí a nepůsobí jen jako nezajímavé překážky v akci.

Hlavní hrdina Artyom toho příliš nevydrží (obtížnost Hardcore) ale oproti prvnímu dílu mi snad až na jeden moment s nedostatkem lékárniček nikdy nepřišlo, že bych měl nedostatek zdrojů ať už v podobě munice a filtrů do plynové masky. Vlastně jsem měl často zásobníky plné na maximum a to i při volbě "Surival" módu. Jen je trochu škoda, že v očekávání nedostatku jsem si drahocenné platidlo v podobě speciálních nábojů škudlil nakonec po celou hru a nekoupil za ně vůbec nic.

Pocit ze střelby je uspokojivý a zejména na šestirannou brokovnici jsem nedal dopustit. Střety s lidskými nepřáteli lze vyřešit většinou i potichoučku a hra s tímto přístupem ve svém designu jasně počítá. Osobně jsem ke kradnému postupu přistoupil až překvapivě často. Sice jsou občas nepřátele natvrdlí, ale mozek si v podzemí asi může dovolit lehce změknout :).

Redux verze nabízí i veškeré vydané DLC. V době psaní komentáře sice nemám odehrané všechny, jde však o vcelku zajímavé jednohubky. Někdy jde o relativně klasické úrovně v kůži jiné postavy, ale třeba taková Kshatriya nabízí zcela nový koncept hratelnosti.

Last Light je tak kousek, který má i po více než devíti letech stále co nabídnout. I když hra nevydrží příliš dlouho, budete se velmi dobře bavit ať už při boji s mutanty nebo s lidským póvlem v podobě nácků, komoušů a banditů, ale i u decentních lidských momentů u ohníčku na již takřka zapomenuté stanici obludy známé též jako Moskevské metro.

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – " 2. Cesta do středu země:   Dohraj hru, jejíž převážná část se odehrává pod povrchem země ." – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 84 %; 218. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Špičková atmosféra; i napodruhé zajímavé zasazení; dobrý pocit ze střelby; slušný příběh i scénář

Proti: I v módu Survival je zdrojů až příliš; i přes své kvality prakticky stejné jako první díl

+17

Star Trek Prodigy: Supernova

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 60
Star Trek vs. Star Wars. Co si budeme povídat, minimálně v kontextu posledních několika (desítek) let tahá první jmenovaná značka za kratší konec. To však neznamená, že hází série flintu do žita. Vždyť pravověrných “trekkies” jsou stále milióny a kde jinde verbovat další, než u začínajících kadetů v podobě dětí, že ano? 

Star Trek Prodigy: Supernova je již na první pohled “menší” titul, jasně cílený na děti. Vzhledem k těmto ambicím nefunguje úplně špatně, nakonec je těch kompromisů přeci jen moc a v konečném součtu dostanete hru na deset hodin, která se i na tak malém prostoru nepříjemně opakuje.

V první řadě jde o kooperačku a dokážu si představit, že může být hraní v tandemu rodič/dítko celkem fajn. Hra na spolupráci klade značný důraz a bez kombinování schopností ústředních postav se nedá dostat dál než za první roh. Hádanky jsou cekem standardní a pracují s ohranými mechanismy, což však příliš nevadí.

Horší jsou četné a povrchní souboje se stále stejnými nepřáteli. Pocit z boje sice není zpočátku špatný, ale velmi brzy se stává rutinou, která při průchodu zdejších dvanácti úrovní spíše otravuje. Zjednodušení vzhledem k cílovce chápu, i tak je však možností poskrovnu a o nápaditosti samotných šarvátek nemůže být ani řeč.

Osobně jsem měl asi největší problém s mizerným scénářem a velmi otravnými postavami (nejvíce jsem si oblíbil Murfa výhradně proto, že nemluví vůbec). Hra je upovídaná a repliky postav trapné. Průpovídky musíte ručně odklikávat a to i při opakovaném hraní úrovní (včetně tutoriálů). Uznávám, že rozhodně nejsem cílovka, ale i tak šlo vše odvyprávět alespoň elegantnějším způsobem.

I přes nevalnou délku dokáže být hra otravnou v dialozích a stereotypní v soubojích. Na druhou stranu hádankové sekce, které přeci jen tvoří větší část hry, nejsou špatné a důraz na kooperaci dobře zapadá do konceptu dospělého hráče s menší ratolestí. Supernova tak i přes své zjevné kompromisy nemusí být vůbec špatnou volbou pro mladší hráče, jen bych vzhledem k dost chudému obsahu zvážil nějakou slevu. 

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press ( zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Důraz na kooperaci; vhodné pro rodiče s dětmi; fajn hádanky

Proti: Slabý scénář; nezajímaví nepřátelé; málo obsahu; nudné souboje

+10

Creaks

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 90
Creaks je nejlepší česká hra za... no, hooodně dlouho. Paradoxní je, že jsem se k ní kvůli žánru nesmírně dlouho odhodlával. Jestli se vám do logického skvostu od umělců z Amanita Design taky z nějakého důvodu nechce, vězte, že tohle malé dobrodružství vážně nechcete minout.

Jak už je u vývojářského studia zvykem, vypadá hra nádherně, každá scéna působí jako plátno pečlivého malíře a pocit z vizuálu (ale i audia) je jednoduše úchvatný. K menší nezávislé hře sedí naprosto perfektně a po celou hru se neokouká.

Creaks jsem neuváženě odkládal z prostého důvodu... bál jsem se, že mě budou logické hádanky frustrovat a já kvůli své striktní ignorace jakýchkoliv návodů hru nikdy nedokončím. Obtížnost je naštěstí skvěle vyvážená a snad až na jednu výjimku jsem se nezasekl na více než řekněme deset či patnáct minut. Creaks díky tomu v mých očích nechyběl tah na branku a já si jednotlivé hádanky skvěle užíval. Sice je tím pádem za nějakých pět až sedm hodin hotovo se vším všudy (platina cinkla), ale já měl vždy raději pár intenzivních hodin skvělého hraní, než násobně víc mdlého obsahu, založeného na neustálé recyklaci již viděného (dosaďme si zde takřka libovolnou současnou open world hru).

Příběh je jednoduchý a hlavně zpočátku kvůli absenci slov otevřený různým interpretacím. Hlavní hrdina dějové vsuvky sleduje mnohdy škvírou ve zdi, nebo mezi podlahovými prkny, a nemohl jsem se ubránit pocitu, že ovládám nestydatého šmíráka :). Jednotlivé úrovně příběhové pozadí spojuje zdatně, jen na úplném konci možná trochu zbytečně začne hrát prim. Na druhou stranu ale chápu, že chtěli autoři hru nějak smysluplně zakončit.

Miluji Botaniculu od stejných autorů a na Creaks budu vzpomínat obdobně. Jde o prakticky dokonalou žánrovku, ve které se zdánlivě minimalistickou hratelností zvládli autoři divy. Není přehnaně náročná, přesto dokáže mozek potrápit. V kombinaci s úchvatnou vizuální stylizací a zábavnými sběratelskými předměty (mnohdy mile interaktivními) jde o český výtvor, který si zaslouží velebit jako jeden z vrcholů současné kulturní produkce.

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – " 1. Novinky z domova:  Dohraj hru od českého nebo slovenského vývojáře, která vyšla v roce 2020 nebo později." – Základní varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 85 %; 75. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Výborné hádanky; minimalistická, ale funkční hratelnost; nádherný vizuál; veselé minihry; nepřátelé; vyvážená obtížnost

Proti: Ovládání občas pozlobí; pár hodin navíc by neuškodilo

+19

Soulstice

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Soulstice je rozporuplná hra. Jde o takový ten kousek, který vás často hodně a vehementně rozčiluje, ale přesto ho máte rádi. V konečném důsledku mě tak mrzí, že je hra (velmi pravděpodobně) komerční propadák a pokračování tak nejspíš nebude. Přijde mi totiž, že napodruhé by to začínající studio vyšvihlo podstatně lépe.

Svět je (už zase) na pokraji apokalypsy. Nad velkolepým městem Ilden se otevřela trhlina mezi dvěma světy, ze které proudí zástupy dávných nepřátel, jež si podmanily a zdeformovaly i místní obyvatelstvo. Ve snaze zabránit katastrofě vysílá tajuplný Řád na místo tři elitní popelavé rytíře tvz. Chiméry. Jednou z nich je i zuřivá Briar a pokorná Lute. Hra klade poměrně značný důraz na vyprávění příběhu a i přes některé klišé jde o vcelku zajímavý děj v slušně načrtnutých kulisách.

Soulstice vůbec nevyšel na starou generaci konzolí, což je vlastně pořádný paradox. Působí totiž v lecčems staromilsky až zastarale. Hned po spuštění vás přivítá dnes už prakticky vymýcený prvek akčních her v podobě šílené fixní kamery, na kterou budete soustavně nadávat. Hlavně některé plošinovkové sekce jsou vyloženě ve zdejším podání "lahůdka" pro vaše nervy. Na rozmary šíleného kameramana si jde sice časem zvyknout, pachutě se však nezbavíte až do konce.

Příliš dobře nefunguje ani systém checkpointů, který dovede zbytečně frustrovat a jste nuceni opakovat před souboji klidové pasáže a sbírat suroviny. Prostředí je zpočátku vlastně celkem hezké a nechybí mu atmosféra, bohužel se postupem času vkrádá stereotyp a úvodní město vlastně neopustíte už do samotného konce hry. Soulstice tak trochu neví, kdy skončit. Na druhou stranu je závěrečná část hodně nabitá a soubojů z řadovými nepřáteli ubývá. Těch pětadvacet kapitol se tak zvládnout dá. Na opětovné puštění hry v nově odemknuté obtížnosti jsem však chuť už rozhodně neměl.

Naštěstí tvůrci nezůstali u oživování starých mechanismů, které měli nechat ležet v propadlišti videoherních dějin. Do své hry zakomponovali neotřelý systém aur, který se promítá do soubojových i průzkumných pasážích. Nepřátele jsou zjednodušeně řazení do tří skupin, přičemž první můžete mlátit jak se vám zlíbí a nakonec se rozpadnou na kaši, další dvě jsou však zranitelné pouze s aktivovanou aurou. Ty však nemůžete mít zapnuté pořád, jelikož se tím Lute rychle vyčerpává a v hraničním případě může i na chvíli zmizet. Vzhledem k tomu, že zajišťuje veškerou obranu dvojice, je to rázem celkem prekérka.

Souboják naštěstí funguje a je rozhodně jedním z taháků hry.  Kromě systému aur se zakládá také na stále se rozšiřujícím arzenálu zbraní, přičemž každá má kromě jasných výhod i svoje úskalí. Ostnatý bič si hravě poradí se zástupy základních nepřátel, ale ty odolnější pouze lechtá, luk hravě sestřelí létající nepřátele k zemi, ale proti skupinám nepřátel vám příliš nepomůže.  Střídání zbraní je nezbytné kvůli různým třídám nepřátel i lepšímu skóre. Systém je to v kombinaci s aurami dostatečně komplexní a baví.

Na hře je vidět potenciál, který zůstal naplněn pouze v soubojích. Když však zatnete zuby, začnou četné zápory blednout a vy se začnete obstojně bavit. Navíc je hra trochu překvapivě lokalizovaná na češtiny. Pokud vás tak svědí prstíky v očekávání dalšího dílu DMC, dejte Soulstice šanci. 

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde   můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Temná atmosféra zpočátku úchvatného Ildenu; Chiméry jsou vlastně fajn nápad; komplexní soubojový systém; některé momenty vyprávění; bezproblémový technický stav hned po vydání

Proti: Frustrující kamera; dabing vedlejších postav tahá za uši; stereotypní prostředí i hratelnost v poslední třetině hry

+11

F.I.S.T.: Forged In Shadow Torch

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Prvotřídní "metroidvánia", která žánr sice neposouvá, ale v daných mantinelech se předvádí velmi zdatně. Celkem mě zaráží, že hra pochází z Číny. Jednak jde snad o první kvalitní hru z těchto končin a na asijské autory bych ji podle způsobu provedení ani netipoval.

V kožíšku mrzoutského ušáka Raytona s obří ocelovou pěstí (a následně i dalšími udělátky) na zádech se vydáváte vypráskat plechové nepřátele z Torch City. Zábava je to náramná a na poměry žánru i vcelku dlouhá (cca 20-25 hodin). Díky postupně přidávaným možnostem pohybu a boje je to celou dobu zábava a zdejší prostředí i přes industriální stylizaci nepůsobí stereotypně. Bravo!

Žánrové prvky F.I.S.T. zakomponoval velice vhodně a průzkum prostředí baví. Díky slušné výzvě jste skvěle motivování k hledání upgradů a objevování tajemství. Nepřátelé jsou dostatečně rozmanití a hra nabízí i pořádnou dávku slušně nadesignovaných soubojů s bossy.

V září vyšla krabicová verze a v digitálu je hra venku už rok. To mimo jiné znamená, že jde o naprosto vyladěný zážitek bez otravných bugů či kompromisů. Velkým plusem je precizní a responzivní ovládání, díky kterému je zdolávání stále obtížnějších plošinovkových pasáží radost. Nikdy nejste vyloženě frustrování a i díky dobře zvoleným checkpointům hra velmi hezky odsýpá.

F.I.S.T. se odehrává v dieselpunkovém světě, osídleném polidštěnou zvířenou. Zasazení i "omáčka" je vcelku zajímavá, jednotlivé souvislosti světa však nejsou autory prokreslené do větší hloubky. To však nešlo vzhledem k žánru asi očekávat.

Raytonovo dobrodružství tak možná žánr neposouvá dál, rozhodně však jde  o skvělou žánrovku v zajímavém zasazení a pestrou herní náplní. Tohle je jednoduše zatraceně kvalitní řemeslo a hra, která by neměla v současné videoherní produkci zapadnout. 

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – "4.  Zvířecí instinkt: Dohraj hru, ve které hrajete za reálné zvíře. " – Hardcore varianta /nahrazen Cat Quest, který si zařazení jednoduše nezaslouží/

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Vyladěný leveldesign; responsivní a uspokojivé ovládání; atraktivní zasazení; zábavné souboje i hádanky; pěkná grafika a stylizace; vyvážená obtížnost, která dobře motivuje k průzkumu

Proti: Stanic pro rychlé cestování by mohlo být více; horší dabing; atraktivní svět nebyl úplně využitý

+14

Sherlock Holmes: Crimes & Punishments

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Asi bych hru neoznačil přímo za překvapení, ale nevelká očekávání rozhodně předčila. Crimes and Punishment hráče postaví v kůži snad nejslavnějšího detektiva všech dob (sorry Batmane) před šestici záhad s hned několika rozuzleními. Hra vás přitom klidně nechá případ vyřešit "blbě" a poslat za mříže nebo rovnou na šibenici nevinného. Lahůdka!

Právě systémem dedukcí, z nichž následně plynou jednotlivá řešení, je hra unikátní a působí velmi svěže. Zatímco v otázce hratelnosti jste poměrně dost vedeni za ručičku (nejde o zápor, na tuhé adventurní hrátky nemám trpělivost), možnost označit jako pachatele nesprávnou osobu hráče neustále udržuje ve střehu a napětí.

Osobně jsem se "trefil" v pěti z šesti případů a s tím souvisí i jedna výtka. Ukrajinským autorům se nepovedlo vyvarovat pár logickým přešlapům a některé dílky skládačky do sebe úplně nezapadají. Já osobně špatně vyřešil třetí Sherlockův případ a dle internetu nejsem zdaleka sám. Správné řešení jednoduše nepamatovalo na všechny indicie a autoři tak po sobě zanechali nejednu nesrovnalost. To v menší míře ostatně platí i pro případ The Kew Gardens Drama. Naštěstí nejde o nic, co by zážitek ze hry vyloženě kazilo a ty "zamotanější" případy jsou v konečném důsledku vlastně těmi nejnapínavějšími.

Sherlock nabízí příjemné hádanky, které se zbytečně neopakují (snad až na odemykání zámků). Po celou hru se navíc tu a tam ozvláštní dosud neviděnou minihrou, což výslednému zážitku jen prospívá. Jádro hry sice spočívá v pobíhání mezi lokacemi, ty však nejsou zbytečně veliké a procházky po místě činu se tak nestávají otravnými.

Po příběhové stránce není hra úplně dokonale vyvážena, ale vyloženě mizerný není žádný z případů. Je skvělé vytvářet si postupně teorie, jak se události vlastně udály, přičemž s každým dalším střípkem příběhu se hráčovy domněnky malinko mění. Snad jen  The Abbey Grange Affair působí trochu moc jako "výplňovka", která příliš nepřekvapuje.

První setkání se Sherlockem v herní podobě tak bylo i přes již celkem znatelný věk hry velmi příjemným zážitkem, který mne okamžitě navnadil na některé z pokračování. Jen doufám, že v dalších dílech nebude Watson jen neskutečně otravný "idiot", který v lepším případě opakuje jednu tupou větu, a v těch horších vám profesionálně zavazí ve dveřích.

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – " 6. Svaz spokojeného hraní: Dohraj hru, jejíž vývojáři pochází z některé země bývalého Sovětského svazu (mimo Ruska). – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 135. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Parádní systém dedukcí; za katr lze poslat nevinného; napětí; náměty případů; občasné oživení hratelnosti; fajn hádanky

Proti: Dr. Watson je otravný idiot; menší logické kiksy; méně zajímavý čtvrtý případ

+17

Horizon Forbidden West

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Ač jde objektivně asi o lepší hru než Horizon Zero Dawn, užil jsem si Forbidden West méně. Jde o více toho "samého" a WOW efekt se tak podruhé už jednoduše nedostavil. Opět však jde o velmi dobré videoherní řemeslo a zábavu na mnoho desítek hodin.

Forbidden West je obrovský. Řekl bych až moc. Svět je krásný a scenérie dechberoucí, autorům se ho bohužel nepodařilo naplnit úplně smysluplně a opakující se aktivity se jednoduše omrzí. To je však prokletí prakticky každé dlouhé open world hry. V mých očích Forbidden West asi hodně trpěl na to, že jsem se i čtyři roky po dohrání jedničky cítil trochu přesycený. Otázka, jestli je chyba ve mě, nebo v konceptu série a hratelnosti...

Oproti jedničce přibyli noví nepřátelé, pár zbraní a nějaká ta nová možnost pohybu či boje. Příběh pokračuje vcelku zajímavým směrem a i přes pár slabších pasáží dokáže upoutat hráčovou pozornost. Trochu horší je to s postavami. Horizon je šíleně svázaný až absurdní politickou korektností a měl jsem pocit, že se autoři při tvorbě postav a příběhových linek hodně snažili, aby se nikdo nemohl urazit. Vše je tak hrozně uhlazené a bez poskvrnky, násilí není explicitní a postavy působí až uměle. Parta kolem Aloy je taková jednotka Mirků Dušínů tedy až groteskních dobráků, kterým tím pádem trochu chybí charisma (snad jen s výjimkou Kotalla). To samé se dá bohužel říct i o jejich vzhledu a i těch pár záporáků působí jako naondulovaní panáci s manikůrou, což v kontextu nehostinné budoucnosti hodně bije do očí.

Tahle vyumělkovanost mě u hry vadila asi nejvíce, protože i tak je svým zasazením Frobidden West zajímavý a příběh samotný se pohnul atraktivním směrem. Autorům se na události prvního dílu podařilo navázat velmi zdařile a děj nepůsobí jako roubovaná ptákovina, se kterou nebylo zpočátku vůbec počítáno.

Soubojový systém stále funguje velice dobře a do hry přibylo dostatečně vcelku smysluplných možností, jak se s mechanickou faunou vypořádat. Systém slabých míst a slabin/rezistencí je dostatečně robustní a s krásným prostředím tvoří základní pilíře, na kterých hra i přes kritiku stále velmi pevně stojí. I přes zajímavá udělátka se však stejně budete neustále vracet k zatraceně efektivním luku s šípy.

Nových typů strojů Forbidden West nabízí slušné množství a ultimátní predátory z Zero Dawn v podobě Thunderjawa a Stormbirda střídají nové kolosy, jejichž "lov" je opět velká radost.

Forbidden West tak nezklamal, ale bohužel ani nenadchnul. Snad autorům do příště narostou trochu "koule" a třetí díl nebude působit tolik jako hra na jistotu. Chce to k Aloy pár odvážněji pojatých parťáků, než tu naivní partu dobráků, kterou s sebou tahá teď. Na případnou trojku si ale určitě rád počkám minimálně pět let.

 Hodnocení na DH v době dohrání: 88 %; 39. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Dechberoucí svět v krásné grafice; poutavý soubojový systém; větší část příběhu; soundtrack

Proti: Přílišná hra na jistotu; do očí bijící politická korektnost za každou cenu; vedlejší postavy jsou veskrze kladné a mnohdy nudné

+18

Nickelodeon All-Star Brawl

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Na klasické bojové hry jsem celkem "levej" ale u subžánru v podobě Brawl mlátiček to kupodivu úplně neplatí. No a když vám něco (celkem) jde, máte to přirozeně i rádi, že ano. Proto jsem s chutí přivítal, když do PS Plus zavítala rubačka s postavami dětských animáků televizní stanice Nickelodeon.

Co si budeme povídat, na trhu existují rozhodně lepší žánrovky a co do komplexnosti se All-Star Brawl nemůže třeba takové Brawlhalle absolutně rovnat. Jako alternativa spíše pro mladší hráče však funguje obstojně. Charakterů je k dispozici 22 (plus jeden placený) a ke každému se vztahuje i jedna pestrobarevná aréna. Efekty útoků a movesety jednotlivých postaviček jsou povedené a často humorně laděné. I přes pěkné rozanimování bijců je zřetelné, že mnohé postavy na hodně podobném principu a hra není tak komplexní, jak by mohla.

Trochu pokulhává i vyváženost charakterů. Arcade mód jsem prošel za dvacet postav a zatímco někdy byl průchod procházkou růžovým sadem, za jinou postavu (při stejné obtížnosti) jsem si poradil o poznání hůře. All-Star Brawl nemá ale ambice být něčím víc, než odreagovačkou maximálně na pár desítek hodin a když na jistá zjednodušení přistoupíte, budete se rozhodně bavit.

Trochu horší je to po stránce obsahu. Což o to, postav a arén není vyloženě málo, chybí však poutavější herní náplň. Online je navíc momentálně plný "trophy hunterů", kteří záměrně rychle prohrávají, jen aby dosáhli na dostatečných počet her pro jednu z trofejí. Vedle multiplayerových střetnutí a klasického "arcade" řetězce sedmi soubojů, nabízí hra ještě volný mód s volitelnými pravidly a tím to končí. Ten sice nabízí i variance na fotbal (ať už ten evropský, či americký), ale obsah hry se i kvůli co do herních mechanik podobných bijců relativně rychle ohraje. Já s Nickelodeon All-Star Brawl strávil fajn patnáct hodin, doklepl "platinu" a u posledních průchodů módu arcade jsem to už odmačkával dost strojově. Pro srovnání, v takové Brawlhalle jsem nechal hodin něco málo pod stovku a bavil se vlastně pořád.

Hodnocení na DH v době dohrání: 55 %; 2. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Hezké animace útoků postav a arény; v kratších seancích fajn odreagování

Proti: Nevyváženost bojovníků; relativně chudý obsah

+7

Zorro The Chronicles

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 45
Zorro by mohl být celkem fajn alternativou série  Assassin's Creed či Batmana pro děti. Bohužel v něm i přes viditelné základy příliš věcí nefunguje.

Hra je koncipována do osmnácti misí bez výraznější dějové linky. Vyprávění se omezuje na zadání úkolu ve dvou větách a pak už se to mydlí hlava nehlava. První pocity z hry kvůli zcela zjevnému lacinému provedení nejsou příliš dobré. Po chvíli pobíhání však potěší, že soubojový systém (inspirovaný Batmanem) vlastně i ve své jednoduchosti celkem funguje a baví. Jistým ozvláštněním jsou humorné animace, kdy nepřátele škodolibě pošlete vstříc kaktusu či do hromady hnoje. Zdejší humor se sice omezuje na to, že si někdo kecne na zadek nebo mu spadnou kaťata, vzhledem k cílovce to je však asi ok.

Jenže pak zjistíte, že hra u toho končí. Během šestihodinové herní doby prostě proběhnete osmnáct map s recyklovanými objekty a kordem řežete vojáky. Časem se sice přidá pár nových typů nepřátel, ale to je na zahnání stereotypu žalostně málo.

Ona hra všechno dělá dost skromně. Dabing prakticky neexistuje, grafika je i přes svoji stylizaci jasně zastaralá, hudba není špatná, ale příliš se opakuje. Hratelné postavy jsou sice dvě Don "Zorro" Diego a jeho sestra Ines, rozdíl je mezi nimi snad jen v jedné animaci zakončovacího úderu a počtu srdíček.

The Chronicles sice nabízí i kradmý postup a označování nepřátel dalekohledem, to však příliš dobře v praxi nefunguje a hra vás k tomu ani kromě pár specifických míst nemotivuje.

V konečném součtu to i přes jisté sympatie, které hra vyvolala, vychází na podprůměr. Jasně cílovka jsou děti, ale i pro ně na trhu existuje spoustu podstatně povedenějších alternativ. Doporučit tak lze nejspíše jen fanouškům předlohy. No a vzhledem k tomu, že jde o šest let starý seriál, který se u nás snad ani nevysílal, bude si Zorro The Chronicles minimálně v Česku hledat publikum jen velice obtížně.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press

Pro: Jednoduchý soubojový systém celkem funguje; pro děti se nejedná o úplně tu nejhorší volbu

Proti: Krátké přesto stereotypní; po stránce hratelnosti až prostoduché; velice líný design úrovní; relativně ošklivý vizuál s občasnými grafickými bugy

+13

Amnesia: Memories

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • Vita 40
Tak tohle fakt ne... "hru" jsem neodpálil po chvíli, ale věnoval jí celých 21 hodin. Zajímavá z toho byla tak hodina až dvě. Amnesia: Memories je vizuální román, do kterého jsem se pustil bez předchozích žánrových zkušeností. I když jsem protrpěl všechny čtyři základní příběhové linky (dvě na "normální" konec a dvě na "špatný"), nedovedu pochopit, jakou hodnotu hra hráči přináší.

Memories má celkem zajímavou premisu a nástin zápletky, u toho však zůstává. Bez ohledu na volbu linky na hráče čeká tuny absolutně prázdných dialogů a frází. Hratelnost se rovná nule, jen si jednou za čas (doslova) můžete zvolit odpověď. Jednu z dějových linek (Toma) jsem zkusil proběhnout opakovaně a vždy volil druhou z nabízených možností.... a světe div se, vývoj událostí se VŮBEC! nezměnil.

Při honbě za dobrým koncem absolutně nejste schopni poznat, jak by hra chtěla, abyste odpovídali. Nesmyslný vágní ukazatel se zmatenými parametry vám v rozhodování rozhodně nepomůže. Chybí zde jakákoliv vnitřní logika a směřování. Je pravda, že tu a tam vývoj příběhu dovede brnkat na hráčovu zvědavost, vysvětlení načrtnutých tajemství však chybí a zdejší postavy jednají absolutně iracionálně, takže je jako pokračování příběhu možný prakticky jakýkoliv nesmysl. Linky samotné občas právě k úplnému nesmyslu sklouzávají a nejednou budete protáčet oči nad otřesnými nápady autorů a debilními replikami postav. S*át vás budou postupem času všichni a ovládaná postava snad nejvíce.

Vlastně se za sebe trochu stydím, že jsem jako milovník knížek vyplýtval tolik času na Amnesii. Nezahrál jsem si vůbec, jen jsem si přečetl pár k uzoufání roztahaných a převážně naprosto pitomých povídek na Vitě. A tenhle typ "zábavy" by mě daleko lépe poskytla i průměrná kniha, kterých se mi doma válí stovky.

Hodnocení na DH v době dohrání: 76 %; 5. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Krátké momenty v příbězích; mysterióznost; hra dokáže vzbudit zvědavost (kterou však úplně neukojí)

Proti: Šíleně utahané; tuny plků absolutně o ničem; nulová hratelnost; i po rozdílné volbě se vše odehrává převážně stejně

+10

Sniper Elite V2 - St. Pierre

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Zatímco třetí DLC s názvem The Landwehr Canal se moc nepovedlo, to čtvrté je naopak nejpovedenější. Mapa je skvěle připravená na dalekosáhlé odstřelování sniperkou a ve svém povedeném designu nabízí nejeden napínavý okamžik.

Pasáž při odstřelování malé armády generála Rodebrechta z v kostelní věže patří jednoznačně k tomu lepšímu, co celá hra nabízí. Jen je škoda, že hra obsahuje jen jediný checkpoint a opakovaně se mi stalo, že mě odpravila poslední nevelká skupinka vojáků u samotného konce mise. Chtělo by to rozředit ještě jedním záchytným bodem. I tak je výprava do St. Pierre fajn zážitek... i když jsem těch 4.000 m vzdálenosti na trofej nakonec o kousíček nenastřílel.

Hodnocení na DH v době dohrání: 59 %; 9. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Hezká přehledná mapa; vhodná kombinace otevřenější mapy a vesnické zástavby; napínavé momenty

Proti: Pouze jeden záchytný bod v rámci celé mise dovede frustrovat

+9

Sniper Elite V2 - The Landwehr Canal

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 50
Po vizuální stránce pěkná mapa absolutně nezapadá do hratelnosti hry. Vinou kontroverzních designerských rozhodnutí je The Landwehr Canal jedna velká frustrace i když za to hráč vlastně úplně nemůže.

Mapa je velmi otevřená a posetá nepřáteli, hra přitom ukládá na naprosto nevhodných místech a zážitek je z toho v konečném důsledku značně rozpačitý. Opakovaně se mi stalo, že mi hra uložila ve velmi špatném momentě a já se z obklíčení nepřáteli nedokázal dostat jinak než restartem celé mise. Nakonec jsem to potupně proběhl na obtížnost "Cadet" jen aby nezůstala prácička již napořád nedokončena. Minimálně co do pocitu z hraní tak jde o vůbec nejhorší misi, jakou má remaster Sniper Elite V2 ve své nabídce.

Hodnocení na DH v době dohrání: 56 %; 8. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Mapa je po vizuální stránce celkem zajímavá

Proti: Design úrovně neodpovídá hratelnosti hry; ukládání na nevhodných místech

+6

Sniper Elite V2 - The Neudorf Outpost

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 65
Z mého pohledu lepší, než předcházející výprava za odstřelem Hitlera, která se přeci jen nepovedla zasadit do zajímavějšího kontextu. The Neudorf Outpost mě bavil i tím, že jsem se mapou pokoušel (motivován trofejí) prokousat bez odhalení a kradmé sledování a poprava nic netušících hlídek mne bavila.

Mapa je značně otevřená a od hlavní hry odlišná. Cíl lze navíc splnit v různých kombinacích a cesta tak není předem úplně nalinkovaná. Jen je škoda, že úplně absentuje animace výsledku vašeho snažení. Takhle prostě zaneřádíte nepřátelský tábor výbušninami, odplazíte se pryč a tím to hasne. Přitom to mohl být vážně pěkný ohňostroj...

 Hodnocení na DH v době dohrání: 65 %; 9. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Designováno na kradmý postup, který relativně funguje; otevřenost mapy i cíle

Proti: Bez pořádného zakončení; přetrvávají zápory ze základní hry (viz komentář)

+10

Sniper Elite V2 - Kill Hitler

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 60
V kontextu základní hry nic zvlášť zajímavého. Relativně krátká mise, kde jsem cíleně poprvé slevil z nejvyšší obtížnosti a na "Marksmana" to prosvištěl za pár minut. Po přímočaré promenádě po nádraží už na hráče čeká jen delší střelnice z jasně daného místa.

Že je hlavním cílem sám Führer, je sice po emotivní stránce fajn, co do herních mechanik jde však o obyčejné NPC s knírkem, kterému v efektním záběru prostřelíte palici. Jako bonus k předobjednávce původní hry asi dobré, platit za to více než jedno, maximálně dvě Eura, by mi však přišlo úplně mimo.

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 26. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Hlavní cíl; odsýpá to; atmosféra nádraží

Proti: Po stránce hratelnosti nic příliš zajímavého; mizerná gradace mise; kratičké a v konečném důsledku jen trochu do počtu

+8

Sniper Elite V2

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Přes počáteční rozpaky jsem si hru nakonec celkem užil. Hra je to dnešní optikou už trochu neohrabaná, ale přesto svým důrazem na boj z větší vzdálenosti zvládá pobavit. U mě to přitom měla hra vlastně celkem těžké, na rozdíl od zjevně velkého fanouška série Chucka, sniperkám v akčních hrách úplně nefandím.

Hra nemá úplně povedený rozjezd a druhou misi kampaně bych se nebál označit za prakticky nejhorší. Postupně si však vše sedne a i když jde v zásadě o opakující se střelnici v tu větší, tu menší aréně, dokáže Sniper Elite V2 udržet hráčovu pozornost. Misí samotných je deset a i přes velmi podobnou náplň jsem neměl pocit ubíjejícího stereotypu. To je však dáno i tím, že nejde o zrovna trvanlivý kousek.

Osobně jsem se s hrou pral na nejvyšší obtížnost, ve které prakticky každá mise obsahovala určité kritické místo, kde jsem se na chvíli "zasekl". I přes to, že jsem pocitově snad polovinu času strávil na pár tužších místech, zabralo dohrání hry nějakých 14 hodin. Obtížnost "Sniper Elite", tedy ta nejvyšší, není úplně odladěná a nepřátelé s nesmyslně přesnou muškou s sebou nesou i občasný pocit nepříjemné frustrace. Na druhou stranu tak hře nechybí příjemný pocit zadostiučinění.

V2 přišel s dnes již dost provařeným "rentgenovým" pohledem při zásahu projektilu, který mě opět paradoxně otravoval spíše z počátku hry, později zejména během přestřelek se zašitými snipery nepřátel jsem si ho vlastně zvráceně užíval. Četnost efektu lze navíc regulovat.

Hra má v hrubých obrysech vlastně celkem zajímavý příběh, ale nedaří se jí ho příliš dobře vyprávět. Záporákům absolutně chybí tvář a jejich chrakter se tak vlastně omezuje na pouhá jména na odstřel. Chybí pár scén, které by budovaly napětí.

I přes nutnost korekce trajektorie, lze hru jen s těží označit za simulátor, což mi ale osobně vůbec nevadilo. Arkádovějšímu pocitu ze hry dopomáhá i místy trochu divná umělá inteligence. Ta je ale spíš nevyvážená, než vyloženě špatná, protože občas jsou nepřátelé schopni koordinovaného postupu doprovázeného palbou, kdy nebudete vědět, kam pálit dřív. Ovládání je trochu nepříjemné a kvůli zdlouhavým animacím je třeba házení granátů vcelku neintuitivní a riskantní.

Hru jsem dohrál v podobě remasteru z roku 2019 (kdysi s původním vydáním jsem krátce hrál i originální verzi) a ten po grafické stránce vypadá obstojně. Samozřejmě nejde o žádný skvost, ale jistá vylepšení jsou znát. Toto tvrzení lze ostatně aplikovat na celou hru. Nejde o nic vyloženě skvělého, ale zabavit dovede zdatně. Navíc byste za ni dnes už neměli dát víc než pár desetikorun.

Hodnocení na DH v době dohrání: 66 %; 191. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Vcelku zábavné střílení; zpomalené záběry; druhoválečné prostředí; zadostiučinění po zdolání obtížnějších pasáží

Proti: Nevyvážená umělá inteligence; občasná frustrace; lehce nepříjemné a nepřesné ovládání; mizerný způsob vyprávění příběhu

+11
Zobrazit další komentáře

Yokolobuna naposledy…

Ohodnotil Clash: Artifacts of Chaos Clash: Artifacts of Chaos na 60 % (1 den).

Napsal komentář k Assassin's Creed III: Liberation (18 dní).

Diskutoval u hry BioShock (15 dní).