Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
31 let • Policie ČR • Velké Meziříčí (ČR - kraj Vysočina)

Komentáře

Minit

  • PS5 65
Minit je vážně rychlovka. Za dvě až tři hodinky je hotovo a osobně jsem bohužel nenašel motivaci pustit se do kratičkého dobrodružství znovu. Hra tak působí spíše jako vlastně minimalistický experiment založený na nápadu, který v konečném důsledku funguje také bohužel více na papíře. Hlavní hrdina kvůli prokletému meči vždy do minuty zhebne. Je tak třeba postupovat metodicky a v rámci jepičího živůtka si tak postupně proklestit cestu až do továrny na zhoubné perořízky.

Hra je spíše velmi jednoduchou metroidvanií než klasickou roguelike/roguelite. Nápad s životem na jednu minutu se poměrně rychle vyčerpá a asi dvakrát, kdy jsem trochu tápal kudy dál, mne časový limit vyloženě otravoval. Autoři toho na malém prostoru vlastně tolik nevymysleli a byť v sobě hra schovává nejedno tajemství, zajímavého obsahu není skutečně moc. Sbírání penízků, zbytečných srdíček, či chapadel zase tolik nemotivuje. Striktně černobílá grafika tvořená velkými pixely není úplně můj styl, Minit tím však dostává fajn retro nádech. Bohužel opět převládá pocit, že si se hrou autoři prostě nedali až tolik práce (na druhou stranu však zase perfektně sedí do letošní Herní výzvy, že ano :)).

Původně jsem plánoval hru projít ještě jednou v NG+ módu. Ten ale snižuje limit z minuty na 40 sekund a omezuje i hráčovo zdraví. Děkuji, nechci. Část hry jsem tak neobjevil... hra se bohužel uložila již v místě, odkud nešlo zbylá tajemství vyzobat, což je škoda.

Minit je milé minimalistické dobrodružství s retro nádechem a herní mechanikou, která vydrží bavit tak akorát po nevalnou herní dobu. Autoři však za hru ani při vydání nechtěli přehnaně moc kaček a za zahrání tenhle videoherní experiment věhlasných vývojářů stojí.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 7. Ve stínu pixelů:  Dohraj hru s černobílou stylizací. " – Hardcore varianta /hra je celá kompletně černobílá/

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 19. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Nápad; milé dobrodružství na malém prostoru; skrytá tajemství

Proti: Grafická stylizace působí trochu jako lenost; dost krátké a ani na malém prostoru hra nepředvádí nic vyloženě dechberoucího

+3

The Incredible Adventures of Van Helsing

  • PS5 60
Uff. Jsem rád, že to mám po nějakých 18 hodinách z krku. To není pro hru asi dobrá vizitka, co? Ve svém komentáři na Diablo II: Resurrected jsem zmínil, že mě hra navnadila na něco podobného střihu. Volba nakonec padla na Van Helsinga a pro odlišný zážitek jsem plánoval hrát tentokrát nějaký build na blízko (tj. základní třídu "Hunter"). Teď si dám na nějaký čas od žánru asi pauzu, protože jestli jsem si v Diablu lehce stěžoval na stereotyp, ještě jsem nevěděl, co na mne chystá Van Helsing.

Moji běžnou seanci u hry bych rozčlenil do třetin řekněme po půlhodinách. Ta první mě vždycky vlastně bavila a rozpomínal jsem se, proč jsem posledně hru vypínal znuděný, další půlhodinku jsem si už spolehlivě vzpomněl a ta poslední byla už většinou tortura, kde hrozilo vypnutí hry každou minutu.

Jasně, žánr na vlastně trochu bezduchém vybíjení hord monster pořád dokola stojí. Van Helsing podle mě selhává zejména tím, jak nudné schopnosti hráči nabízí. Koukal jsem jak opařený, když každý ze tří úderů nablízko má naprosto shodnou animaci (prosté máchnutí mečem - jiné chladné zbraně hra ani nenabízí) a vlastně i ten rozdíl v efektu je dost ubohý (základní útok a "Bash" dělají prakticky to stejné s takřka shodným poškozením). Aktivních skillů je malinko a ubohé jsou všechny včetně rádoby ultimátního "Earthquake", které vizuálně působí jako pšouk. Hra je navíc designovaná tak, že jsem přirozeně kolem poloviny měl zmiňované "zemětřesení" na maximum a se znechucením jsem zjistil, že další polovinu hry prostě budu mydlit tisíce nepřátel bez jakéhokoliv zpestření. Hra vás nechá body vyresetovat a nechybí tak možnost přeorientovat se prakticky kdykoliv na dálku. Dle popisu schopností by šlo však o podobnou bídu.

Zasazení hry je potencionálně zajímavé a rozhodně nabízí spoustu možností pro autory. Zpočátku vlastně i dobře funguje. Nabíhají na vás hordy vlkodlaků, rusalek a harpyjí a váš bijec se má na vyšší obtížnosti co ohánět. Umíral jsem celkem dost, penalizace je však mizivá, takže strach z neúspěchu brzy vymizí. Hra na vás zdejší havěť posílá v tak šíleném množství až to začne být otravné. Brzy se tak začnete neustále nahánět se stády čítající desítky nepřátel, které postupně urubáte, jen aby se na vás za pár metrů vrhla podobná masa smradlavých vlkodlaků. Doporučuji zapnout v nastavení health bary nepřátel. Ti elitní totiž vypadají úplně stejně jako řadoví a bez této funkce bych se asi kolikrát hodně divil, proč ta ubohá rusalka ne a ne chcípnout. Jen mě trochu zaráží, že mezi nepřáteli zcela chybí upíři... Jediný krvesaj je nezajímavé NPC na straně těch hodných.

Nepřátelé podle všeho zvyšují úroveň společně s Van Helsingem. Což je teda taky velká paráda, protože se cítíte pořád stejně silní (nebo spíš slabí). Loot mě bavil spíše zpočátku, postupně jsem prostě sbíral všechno možné a občas koukl, jestli já nebo Katarina nemáme v inventáři něco o trochu lepšího.

Zmíněná Katarina je společnice, která hlavního hrdinu všude provází. Jde o ducha a další potencionálně fajn nápad. Můžete ji poslat prodat přebytečný loot, ale pomáhá i v boji. I přes veškerou snahu však kvůli absurdním hordám nepřátel skoro nic nevydrží a do pár sekund je po ní. Alespoň, že umí efektně explodovat a vzít s sebou i pár nepřátel. Van Helsing a Katarina se často špičkují a je zjevné, že tato společnice měla v příběhu i rozhovorech sloužit jako humorný prvek či odlehčení. Moc často se to nedaří a fóry jsou spíše trapné, hra není moc dobře napsaná a až na ústřední postavu ani nadabovaná.

Desing nepřátel, byť možná trochu nesourodý, se mi líbil. Autoři to však trochu zabili tím, že je na vás zásadně posílají v obrovských hordách. Jejich řezání je i přes nudné skilly taky zábava, bohužel však jen na krátkou chvíli a hra ukrutně rychle upadá do stereotypu, který se autorům nedaří příliš rozbíjet. Chtělo by to víc momentů jako sice trochu humpoláckou, ale přesto osvěžující tower defense pasáž. Hra je v celku chválená za bossfighty, z těch jsem ale upřímně také unešený nebyl a třeba ten poslední mi přišel za melee postavu vyloženě hrozný (kvůli nesmyslným hordám noshledů si do hlavního zlouna prakticky nemáte šanci "bouchnout").

Podtrženo a sečteno - žádná sláva. Hra baví zpočátku a poté již jen v krátkých seancích. Potenciál tu je, bohužel to vypadá, že druhý ani třetí díl, které každý vyšel jen s roční prodlevou hrají tu stejnou písničku a těžko říct, zda se k nim někdy "propracuji". Upřímně, přijít s něčím takovým větší studio, sahal bych asi někam k pětce. Takhle trochu mhouřím oči za sympatickou snahu menšího studia, které mě však po většinu herní doby nedokázalo příliš bavit.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 91. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Zpočátku zábava; neotřelé zasazení (byť nevytěžené); nápad v podobě "nemrtvé" společnice Katariny

Proti: Velmi nudné skilly se stejnými animacemi a ubohými vizuálními efekty; nepřátele nabíhají neustále v šílených hordách; nezajímavý a špatně podaný příběh; ubíjející stereotyp

+15

Far Cry: Primal

  • PS5 65
Primal spoléhá na očividný trumf v podobě velmi originálního zasazení. Jinak jde o naprosto standardní novodobý Far Cry se všemi jeho neduhy, přičemž tady mi přišli v některých ohledech vývojáři vlastně ještě línější než v číslovaných dílech série.

Pravěk doposud zpracovalo jen velmi málo videoher. Ještě míň z nich se soustředí na období již po vyhynutí dinosaurů. Do HC varianty osmé kategorie letošní výzvy jsem regulérně nenašel jedinou alternativu (pokud beru v potaz platformy PS4/PS5), což o unikátnosti tématu také něco vypovídá. Primal jsem znechuceně opustil před koncem již v roce 2017, tentokrát ho prošel komplet se všemi trofejemi a i přes opravdu "mamutí" nedostatky se vlastně celkem bavil. Nechutný grind na získání všech schopností po konci "dějové" linky hře až tak nevyčítám. Trápit se s nudnými vedlejšími aktivitami bylo moje neuvážené rozhodnutí.

Začneme tím dobrým... soubojový systém není špatný a i přes zjevná omezení zasazení hra nabízí obstojné množství zbraní, mezi kterými nechybí obligátní luk, kopí, vrhací kamenné úlomky, či super silná včelí bomba (oproti které je ohnivá bomba ubohé prdítko). Souboje jsou naštěstí relativně zábavné a potěší zvířecí společník, který vám často zachrání zadek. Jednou z hlavních aktivit je i lov zdejší fauny, který v Primalu rovněž dává daleko větší smysl, než když v jiných dílech kulometem naháníte geparda, aby jste si z něj ušili peněženku na zbytečné peníze. Lovit budete hodně jak mimo dějovou linku, tak i v rámci hlavních i vedlejších aktivit. Místní zvířectvo je navíc na vyšší obtížnosti (tentokrát jsem slevil a nehrál na experta jako v roce 2017, ale pouze na "Hard", což výrazně doporučuji) hlavně v počátcích hry velmi nebezpečná a rozzuřený šavlozubý tygr, nebo i nasraný nosorožec vydal kolikrát za celou bandu lidských nepřátel. Svět hry je pohledný, chybí mu však zajímavější místa, což opět vychází i z limitů pravěkého settingu. Celkem úsměvné je, že autoři zkopírovali základ mapy z předchozího Far Cry 4. Při hraní mi to nevadilo, tento fakt je však na pováženou...

A teď to špatné. Jak byl Ubisoft odvážný při výběru netradičního zasazení, tak po stránce hratelnosti je Primal vlastně výsměch a ztělesněním toho, co je na open world hrách prostě špatně. Vedle zmíněného lovu totiž po pár desítek hodin prostě jen vybíjíte zástupy nepřátel na různých (a ne příliš odlišných místech). To je při lehkém zjednodušení vlastně všechno. Primal obsahuje velmi klasický Far Cry příběh o postupném osvobozování území v tomto konkrétním případě od dvou nepřátelských kmenů s tím, že tentokrát příběh nenabízí ani zajímavé záporáky. Ull by se ještě "prošel", autoři mu však věnovali jen minimum prostoru, vůdkyně "ohňomilných" Izilů Batari se podle mě regulérně nepovedla a prostor má také nulový. Hlavní úkoly se od vedlejších aktivit liší hlavně v tom, že na vás před generickým zadáním "jdi tam a vybij tábor" nebo "jdi tam a ulov jelena" čeká celkem hezká cutscéna v chatrči s některou s nezajímavých a absolutně nevyužitích postav. Stereotyp rozbíjí snad jen pitomec Urki a jeho humorná linka s létáním či novým ochranným smradem a mise ve vidinách šamana Tensaye, které jsou však tak debilní, že jsem se regulérně těšil až mě hra nechá zase strojově vybíjet nepřátelské kempy. Hra dále obsahuje skoro dvě stovky sbíratelných nesmyslů, jejichž obíhání však přináší pouze další zkušenosti. Některé mechaniky hry působí jako nedotažené. Častou odměnou za aktivity je tak například rozšíření populace kmene Wenja, které však absolutně postrádá dopad na hru (na vylepšení chatrčí jich potřebujete 40, což je otázka prvních pár hodin hry).

I přes absurdně generickou náplň hry jsem se s mozkem na volnoběh kvůli atraktivnímu zasazení a vcelku zábavným soubojům bavil. Uvažoval jsem o shovívavé sedmičce, ale nakonec je potřeba zohlednit i bezprecedentně špatný technický stav při hraní na PS5. Hra je sice kompatibilní, ale velmi často padá, zejména při pokusu o rychlé cestování do základního tábora. Za cca 35 hodin, co jsem ve hře strávil, se pády hry počítaly na nižší desítky, což je samozřejmě otrava. Kolem půlky hry jsem navíc bojoval s propady FPS, přičemž tento problém postupně jako zázrakem odezněl. V tomto ohledu je však možná na vině nesprávné nastavení PS5 a PS Portalu, na kterém jsem celou hru odehrál.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 8. Cesta do pravěku: Dohraj hru, ve které se vyskytuje mamut, srstnatý nosorožec nebo šavlozubý tygr." – Hardcore varianta /hra jako jedna z velmi mála obsahuje všechny uvedené pravěké potvory, upřímně doteď nevím, kde jinde bych srstnatého nosorožce hledal :)/  

Hodnocení na DH v době dohrání: 72 %; 169. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Velmi neotřelé zasazení; lov zde dává naprostý smysl; celkem zábavný soubojový systém a zbraně

Proti: Až směšně nenápaditý obsah ostře kontrastuje s odvážným tématem hry; slabé postavy i příběh; stereotyp; velmi časté pády hry na PS5

+16

PowerWash Simulator

  • PS5 75
Můj herní záběr je poměrně široký. Baví mě skoro všechny žánry, pokud je daná hra udělaná dobře. Vždy jsem však sveřepě vykřikoval, že sportovních her a simulátorů se nedotknu ani dvoumetrovou tyčí... a pak tu přes padesát hodin šplíchám wapkou hektolitry vody na virtuální objekty v té nejnudnější "střílečce" všech dob.

K vyzkoušení PowerWash Simulatoru mne přesvědčila nadšená kolegyně a obrovská popularita hry po jejím zařazení do nabídky služby PS Plus. První dojmy byly strašné. Dodávka ještě šla. Když jsem však šíleně pomalu omýval virtuální zahrádku nějakého prasete, začal jsem přemýšlet, co to sakra dělám se životem. Jenže pak to "zacvaklo" a já během asi čtvrt roku prošel celou kampaň. Za hraní jsem se stále trochu styděl, ale většinou si to vlastně užíval.

Hra se postupně přetransformuje ve skvělou relaxační oddechovku, která většinou štve pouze ke konci jednotlivých úrovní, kdy se nešťastně snažíte vyselektovat poslední nedočištěné plochy. V registrování umytého/špinavého je hra trochu nekonzistentní a občas je tak kus objektu ještě viditelně celkem zašvihaný, hra vám přitom již uzná část jako hotovou. V úrovni skateparku a poté na jedné z obřích ploch posledního levelu (který mimochodem trvá vyčistit cca šest hodin!) se mi stalo, že i po stisknutí tlačítka pro zobrazení špíny bylo již až na pár "teček" vše čisté, ale plocha se ne a ne započítat jako hotová.

Hra působí jako narvaná obsahem a úrovní je spousta - 38 v rámci kampaně a slušná nálož nepovinných bonusových, které vychází i z jiných populárních herních sérií (kdo by byl řekl, že je Lara Croft takový nehorázný čuně). V některých lokacích však strávíte třeba 2-3 hodiny a jde vlastně "jen" o vymodelované objekty s různými částmi, takže ono to zase takové terno není. Některé lokace či objekty jsou rafinované a povedené jsou asi všechny. Rozhodně utkvělo třeba ruské kolo, stanice metra, či právě závěrečná úroveň. Vlastně mě překvapilo, že má hra i příběh, který je vyprávěn textovými promluvami zadavatelů jednotlivých zakázek i povahou zakázek obecně. Není moc dobře napsaný ani podaný, ale lze ho s klidným svědomím ignorovat. Že se autoři vaše snažení v kampani pokoušeli nějak propojit, beru jako plus.

Vizuální zpracování úrovní i menu je poměrně strohé, ale naprosto funkční. Hudbu hra vůbec neobsahuje, ona by ale spíše rušila od poslouchání relaxačního "pššššššššššššššššš". Návykový je poté cinkavý zvuk, kterým hráče PowerWash Simulator odměňuje za umytí dané části objektu. Líbil se mi i přístup autorů k trofejím, které hráče motivují k hraní úrovní či jejich části specifickým způsobem. Úplně mě nenadchl nekompromisní challange mód, jež je trochu v rozporu s zenovou podstatou hry. Jako další možnost pro hraní hry ale rozhodně ok.

Hodnocení na DH v době dohrání: 74 %; 12. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Absolutně relaxační záležitost; spousta objektů k umytí; má to i příběh (byť ne moc dobře zpracovaný); CINK

Proti: Za hraní se budete občas stydět; někdy je to přeci jen příliš nudné a otravné; nekonzistentní registrace míry umytí jednotlivých ploch

+8

Diablo II: Resurrected

  • PS5 80
Budu se rouhat. Trochu. Diablo II vlastním v krásné krabici na PC společně s datadiskem (stále mi někde leží) od dětství a dostal jsem se k němu poprvé odhadem pár let po vydání. Už tehdy jsem však úplně nechápal, proč někteří druhého Pána Terroru uctívají jako videoherní modlu a prochází hru neustále dokola. Rozumím legendárnímu statutu Diabla jakožto zakladatele žánru (byť co si budeme povídat, žánru dnešním měřítkem vlastně celkem okrajového), ale již tehdy mě i přes některé kvality hra dokázala ubíjet stereotypem natolik, že jsem ji dohrál tuším pouze jednou a to ještě bez aktu z datadisku. Podobné pocity jsem si zažil u Resurrected, byť je samozřejmě potřeba zohlednit, že jde o hru starou přes 23 let (!) v novém a zatraceně líbivém kabátku.

Na hře mi nesedí ta základní hratelností smyčka, která předpokládá, že budeme singleplayerovou hru procházet ideálně vícekrát na různé obtížnosti za tu samou postavu stále dokola. Navíc s tím, že svého starého psa již novým kouskům stejně nenaučíte. Svého druida jsem měl plné zuby už při prvním průchodu na "Normal", na který je hra poměrně jednoduchá s pár citelnými skoky v obtížnosti. Přiznám se, že Duriel mě i párkrát zkrouhnul a hrát na Hardcore, což by mě taky asi ani nenapadlo, byl by "Game Over". Jestli je hra jednoduchá, je tak vlastně dost relativní.

Hratelnost samotná je přitom poměrně dlouho příjemná. Na konzoli PS5 se hraje Diablo 2 velmi dobře a intuitivně. Ovládání je výborné. Řezání zástupů nepřátel je také zábava a je třeba ocenit jejich skvělý design a pestrost. Zábava podle mě začne trochu uvadat u pro mnohé nechvalně proslulého třetího aktu, který mi však přišel v Resurrected verzi přeci jen zábavnější a podstatně méně otravný. Občas jsem však bloudil, zvlášť když jsem se snažil najít a splnit všechny úkoly. Další velké bloudění nastalo ve čtvrtém aktu, možná jsem však pouze debil a chyba není na straně hry :).

Diablo je proslulé svým systémem lootu. Přišlo mi proto úsměvné, když mi na Druida za celou hru padly přesně dvě helmy... obě s bonusy do Shape Shifting schopností, ve kterých jsem měl jinak přiděleno přesně 0 bodů. Hlavně, že obchodník mi furt nabízel tisíce hůlek na Necromancera a Čarodějku. Největší radost mi tak udělaly boty, díky, kterým mohla postava proběhnout hrou rychleji. Ve hře se také celkem natrápíte s inventářem, tento prvek však naprosto přičítám době vzniku originální verze a neberu jej jako zápor.

Uvedené odstavce řeší vlastně původní hru, která je v prvcích hratelnosti převážně shodná s Resurrected verzí. Teď je však na místě obrovsky pochválit remaster samotný. Autorům se naprosto perfektně povedlo zachytit ducha originálu a zachovat vynikající temnou atmosféru. Po grafické stránce se mi hra bezvýhradně líbila a jde o skvělý mix moderního vizuálu a retra. Nostalgie je zrádná věc a je legrační jak se hráči snaží mozek nakecat, že takhle nějak hra vypadala i ve své původní verzi. Stisknutím dvou tlačítek, kterými se hra přepne do původního vizuálu, vás hra velmi rychle přesvědčí o opaku. Resurrected do původní hry zasahuje jinak jen velmi málo (sdílená bedna) a tady si myslím, že je to naprosto správný přístup. Pokud někteří veteráni cítí, že remaster na originálu něco pokazil, osobně to příliš nechápu.

Výsledné hodnocení je tak i z mé strany poměrně vysoké, rozehrát hru na "Nightmare" se stejnou postavou by mě ani nenapadlo (respektive jsem to pustil, pomalu zabil dva skřety a vypnul), po dohrání jsem však měl překvapivě chuť na jinou hru ze žánru a Diablo IV mi už leží na poličce. Brzy tak asi přijde na řadu.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 3. Volání Cthulhu:  Dohraj hru, ve které hraješ za člena náboženského nebo spirituálního kultu popř. náboženského představitele." – Hardcore varianta /dohráno za postavu Druida/ 

Hodnocení na DH v době dohrání: 86 %; 74. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Prvotřídní temná atmosféra; skvělá grafika i hudba; design nepřátel; fajn schopnosti s hezkými efekty; jádro hry je zábavné (byť stereotypní)

Proti: Stereotypní jako blázen; peníze jsou prakticky k ničemu; na Druida mi padaly samé blbosti

+17

Corridor Z

  • Vita 50
Od hry jako Corridor Z snad ani nelze mít příliš velká očekávání. Vlastně mi celkem slušně posloužila k odreagování během hospitalizace v nemocnici a jako naprosto "mindless" zábava by mohla fungovat velmi dobře, chtělo by to však ze strany autorů přeci jen přidat.

Corridor Z je hříčka z žánru tzv. endless runnerů a odehrává se v prostředí americké střední školy během právě vypuknuvší zombie apokalypsy. V případě této hry mě onen prvek nekonečnosti vadil, hra se totiž tváří, že z školy uprchnout lze (údajně jen stačí otevřít ty správné dveře), plníte zde jednoduché úkoly, odemykáte pár nových schopností, dny ubíhají a převážně prostřednictvím sběratelských předmětů se odvíjí i jakýsi příběh (špatně napsané i namluvené klišé). Že je únik z budovy školy nemožný jsem se dozvěděl až v jedné diskusi na internetu a k tomu, jak se hra prezentuje, to prostě nesedí.

Samotná hratelnost je jednoduchá. Jedna z až pěti postav prostě zdrhá chodbami s hladovými zombíky za zadkem. Jde jim házet do cesty překážky a kosit je pistolí, brokovnicí či revolverem. Základ hratelnosti mi přišel naprosto adekvátní, bohužel toho autoři příliš nevymysleli a postupem času se tak odemkne pouze jedna nová lokace (která do hratelnosti až na jednoho speciálního zombíka vlastně nic nepřináší), pár nových kvérů a nenápaditých bonusů. Za každou z postav se taktéž (alespoň zdánlivě) hraje zcela stejně a přidání nějaké schopnosti či specifické výhody by hře rozhodně prospělo.

Jakousi třešničkou na dortu pro mě bylo, když jsem po hodinách grindu zjistil, že se mi "rozbila" trofej pro sesbírání všech příběhových předmětů a videí. Osobně jsem si právě tento moment vyhodnotil jako "konec hry" a dál se ke Corridoru Z vracet nebudu. Je škoda, že se autoři s tímhle v jádru primitivním žánrem nepokusili více experimentovat. Takhle je to prostě ok (zvlášť když mě to stálo asi 9 korun) a v krátkých seancích zábava na úrovni řekněme trochu lepší mobilní hry.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Nenáročná zábava; základ hratelnosti je v pořádku

Proti: Málo zajímavého obsahu; nenápadité; hra vlastně nemá konec i když se tak tváří; rozbitá trofej na PS Vita

+4

Final Fantasy VII Remake

  • PS5 80
Tohle vypadalo dlouho nadějně. Že bych poprvé narazil na JRPG, které by mne konečně nadchlo (tj. 9/10)? Hra k této metě vlastně sahala, postupem ke konci jsem si však uvědomoval, že mě to baví hrát čím dál tím míň a ty prapodivné japonské výstřelky mi opět vadí. Velká škoda, protože minimálně částečně jsem kouzlu legendární Final Fantasy VII přeci jen podlehl.

Klasický metrosexuální vzhled hlavního hrdiny, který mne na japonských hrách rovněž odpuzuje, jsem tady zkousnul, Cloud je totiž i přes debilní účes a náušnici v oušku totiž vážně fajn postava a z party hrdinů byl nakonec asi vůbec nejzajímavější. Postavy jsou ostatně jedním z největších taháků hry a už se nedivím, že Tifa je součástí vlhkých snů nejednoho fanouška. Líbilo se mi, že jim kvůli často pomalejšímu tempu dali autoři v remaku mamutí prostor a hráč si k celé partě najde cestu. I ve velmi dobře napsané hře, kterou FF VII rozhodně je, bych však přeci jen uvítal trochu ubrat na té naivitě a patosu, která je dle mých zkušeností pro JRPG rovněž hodně ikonická... a prostě mi vadí. I v tomhle ohledu vychází nejlíp mlčenlivější protagonista Cloud.

Podle ohlasů Remake pokrývá jen as 20 % původního příběhu hry, což je šílené. Na druhou stranu je to občas vidět a pár aktů je opravdu nesmírně utahaných a nedokáži si představit, že bych je měl hrát znovu. Příběh samotný se mi po většinu herní doby líbil. Dokonce moc líbil... Jenže postupem času se děj zamotal do strašné slátaniny a ke konci hra již ztratila moji pozornost prakticky úplně. Do fajn zápletky se začaly přidávat prvky jako vystřižené ze série Kingdom Hearts (rozuměj úplné hovadiny, které se nikdo neobtěžuje vysvětlit, nebo i po vysvětlení působí jako přepálená ptákovina) a třeba postava Sephirota je pro mě vlastně zklamáním. Předlohu neznám, ale z prezentace tvůrců jsem hlavního záporáka jednoduše nepochopil. Funguje jako jakási tajemná postava na pozadí, kterou Cloud opakovaně spatřuje ve svých vidinách. Zpočátku tajuplné, později otravné, jelikož se hra neobtěžuje vám cokoliv vysvětlit. Ke konci se tak Sephiroth skutečně zhmotní, vy se s ním v otravném souboji pošťoucháte, on pronese pár spletitých nesmyslných vět a je konec. Pravověrným fanouškům z toho možná kapou sliny a fanouškovské teorie se rozjíždí naplno. Pro mě jako úplného nováčka je to jeden zmatený paskvil. Přízemnější vyprávění o souboji Avalance se Shinrou bylo přitom skvělé (tedy až na pár regulérně retardovaných scén jako třeba střetnutí Barreta s Prezidentem). Final Fantasy VII Remake je bezesporu příběhová hra, moc mne proto mrzí, že si z ní nakonec v tomto ohledu odnáším tak rozporuplné pocity.

I přes to, že je mezi komunitou převážně chválený, postupem času mě čím dál více nebavil i soubojový sytém. On je na pohled strašně pěkný a efektní (což je zde vlastně všechno), ale byť můj názor bude v tomhle asi trochu kontroverzní, je to zároveň i dost nuda. Buďto řežete slaboučké zástupy řadových nepřátel, kteří na obtížnost Normal nepředstavují žádnou výzvu, nebo jednoho z úctyhodného počtu bossů, kteří většinou vydrží spoustu poškození, ale místo výzvy souboje s nimi prostě jen dlouho trvají. V tomhle bych vypíchl asi hlavně souboj u konce hry s The Arsenal, který mě vyloženě jen s*al. Možnosti boje se sice zdánlivě rozrůstají, spousta schopností mi však přišla absolutně k ničemu a předměty jsem kromě občasného vzkříšení nepoužíval prakticky vůbec. Tvůrci vyšší obtížnost uzamkli za povinný průchod maximálně na Normal a zábava tak v mých očích dost trpěla. Souboják mě však také přestával bavit spíše postupně, kdy mi začal připadat daleko více plochý, než se na první pohled zdá.

Tím jsem ze sebe ty největší výtky snad vysypal, přeci jen 80 % je velmi dobré hodnocení a níž už bych nešel. Co tedy hru táhne nahoru? Na první dobrou je to úchvatné audiovizuální zpracování. Graficky je hra opravdu velmi pohledná a zejména v cutcénách opravdu září nad většinou konkurence. Nějakých 80 % hry mě také opravdu zajímal příběh, takže jsem si krásné ztvárnění prostě vychutnával. Ruku v ruce s tím jde i skvělá hudba, kterou je série rovněž pověstná. Soundtrack je špička, o tom žádná a dabing rovněž parádní (hráno v angličtině). Bavila mě atmosféra (dokud se to nezvrhlo v úplná nesmysl) krásně zpracované industriální zasazení, které kupodivu nebylo generické - jen těch robotických bossů by mohlo být míň. Bavily mne i minihry a takové ty drobnůstky, kterých je hra plná (v tomhle ohledu mi japonská ztřeštěnost tolik nevadila). Minimálně polovina vedlejších úkolů však působila zcela mimo mísu a vybíjet řadové nepřátele na již navštívených místech jen proto, že vás k tomu ponouklo generické NPC vážně zábava není. Tady je to navíc úplně zbytečné, i bez toho je hra plná obsahu a velmi slušně dlouhá.

Uvědomuji si, že komentář možná působí více negativně, než si hra zaslouží. To co se mi na hře líbilo, se mi líbilo vážně hodně. Jen jsem rozčarovaný, jakým způsobem se nakonec vyvinul příběh, který byl pro mě jedním z největších taháků. Final Fantasy VII: Remake měl dlouhou dobu potenciál konečně absolutně roztrhat moji zkušenostmi podloženou nedůvěru v zábavnost JRPG (slabina v podobě nezábavných soubojových systémů se ostatně projevila i zde). Nakonec se mu to povedlo jen částečně a já jsem tak chtě nechtě malinko zklamaný. Špatný zážitek to však rozhodně nebyl, nedávno vydané pokračování si však střihnu až za několik let. To, že má ve světe Rebirth momentálně závratné hodnocení, pro mě zjevně nemůže být až tak směrodatné.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 5. Nikdy se nevzdávej!: Dohraj hru, ve které hraješ za postavu s fyzickou indispozicí." – Hardcore varianta /jedna z hratelných postav - Barret Wallace - má místo ruky kulomet/ 

Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 66. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Část příběhu Avalanche vs. Shinra; postavy (většinou); krásná grafika; výborná hudba i zvuky; minihry; hodně efektní podívaná

Proti: Hra od dvou třetin baví čím dál méně prakticky ve všech ohledech; nepříliš zábavné souboje po stránce hratelnosti (dívá se na ně hezky); minoritní část příběhu bohužel však ke konci, takže výsledný dojem je trochu pokažený

+18

Feudal Alloy

  • PS5 65
Tak s Attuem jsme k sobě hodně dlouho hledali cestu. Přibližně první polovinu hry mě Feudal Alloy neskutečně rozčiloval a musel bych zalovit v paměti, kdy naposledy mě něco tolik frustrovalo. Bohužel to nebylo tím, že by byla hra férově těžká, jako spíš vyloženě frustrující a převážně blbě udělaná. Přitom úplně první dojem byl vlastně až skvělý...

Feudal Alloy táhne opravdu kouzelným vizuálním zpracováním. Tento klad však začne přeci jen blednout, když si uvědomíte, že prostředí je vlastně dost generické, vizuálně zajímavých míst moc není a prakticky celá hra je poskládána z pár typu objektů byť graficky velmi povedených. Podobný pocit ve mě zanechala i hudba. Po dohrání bych ji označil vlastně za dost povedenou, byť jednotlivých skladeb je poměrně málo a dlouhé minuty vám tak bude vyhrávat stále stejná smyčka.

Do vytáček mne však dostávala spíše hratelnost. Feudal Alloy je v jádru jednoduchou metroidvánií s hodně základním soubojovým systémem. V tom důležitém však poměrně dost selhává a neresponzivní ovládání společně s nesmyslně malými doskokovými plošinkami mne vytáčelo do běla. Attu toho v soubojích moc neumí. Vlastně se dá říci, že si celou hru vystačíte s jediným útokem a jedinou zbraní v podobě meče. Princip přehřívání je fajn, hlavně zpočátku je však také hodně limitující. Házení bomb je poté vyřešeno naprosto zhovadile a kromě použití v nutných případech ke zničení překážky se s tím nemá smysl rozčilovat. Ještě bych zmínil malé mechanické vrtulníčky, které oficiálně řadím k jedněm k nejdementnějším a nejotravnějším nepřátelům v historii videoher.

Skutečně jsem asi do poloviny hry měl pocit, že mi hra neustále hází klacky pod nohy a dělá vše proto abych ji neměl rád (a já ji přitom strašně chtěl mít rád, jako každou českou hru). Zlomilo se to někdy za prvním bossem (ze dvou, tady hra taky rozhodně neexceluje) a druhou polovinu jsem dohrál za zlomek doby poloviny první. Hodně pomohlo, když jsem si uvědomil, že absolutně nemá smysl šetřit herní měnu a ve velkém jsem začal nakupovat plechovky oleje (doplnění zdraví). Jakmile se Attu trochu zlepší, člověk si zvykne na zdejší zákonitosti a zejména strašně nepřesné a frustrující ovládání, začne to být moc fajn nenáročná zábava.

Feudal Alloy má ve své jednoduchosti a zpracování jednoduše své kouzlo, které na mne nakonec také zapůsobilo. Autorům přeji spoustu zdaru do dalších projektů, na téhle hře je totiž vidět hodně lásky, ale taky značný nedostatek zkušeností.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 46. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Velmi příjemné vizuální zpracování; po zvykání je fajn i až groteskně jednoduchý soubojový systém

Proti: Nepřesné ovládání; házení bomb; hra toho příliš nenabízí a i na krátkém prostoru dost recykluje; příběh ani lore světa zde prakticky neexistují

+15

Killzone: Liberation

  • PS5 55
I když jsem na zdejší aktuální průměr udělil hře "mizerné" hodnocení, uznávám, že na tomhle původem PSP kousku (a že to je sakra vidět) přeci jen něco je. Je však otázkou, zda to "něco" vůbec stojí za to, aby se do hraní na PS5 člověk pustil...

PSP původ hra jednoduše nezapře a hned zpočátku vás "přivítá" opravdu dost nepohodlné ovládání. Na systém míření a chůze pod jednou páčkou se dá zvyknout, ideální to však není nikdy. Třeba taková vozidla se mi pod kůži nedostaly nikdy a jetpack, který se naštěstí objeví jen v jedné misi, je vyloženě tortura. O příběhu nemá moc smysl mluvit, jde o výplňovou blbost se strašným scénářem a mizerným dabingem. Úrovně samotné jsou poměrně stereotypní, ale hratelnost se mi začala zajídat spíše až ke konci (což je ale již cca po šesti hodinách),

Po zvykání na frustrující ovládání mě začala hra celkem bavit. Taktičtější hratelnost je fajn a minimálně z dnešního pohledu vlastně dost nezvyklá. Velmi zajímavá je nově přidaná možnost hru kdykoliv "přetočit" zpět v čase, čímž se razantně snižuje její obtížnost. Je tak vlastně jedno, jak autoři původně rozmístili checkpointy, jediným stisknutím tlačítka se můžete vrátit ve hře o pár sekund do minulosti a neúspěšnou akci zopakovat. Upřímně, zde jsem to uvítal, i na "Normal" by byl bez této vychytávky Liberation minimálně v některých sekvencích pořádně frustrující a třeba souboje s bossy museli být v původní verzi hry vážně "lahůdka". Debilní bossfighty (je jich ale naštěstí jen pár), ve kterých se naplno ukáže, jak neohrabaně se hra ovládá, byly vlastně tím hlavním důvodem, proč jsem v hodnocení ještě lehce ubral oproti původně plánované šestce.

Příjemný závan z minulosti byl fakt, že zdejší "collectibles" mají reálný smysl. Odemykají totiž možnosti pro počáteční zbraň úrovně. Při zevrubném pročesávání úrovní lze odemknout také speciální V2 verze zbraní, které jsou poté v soubojích znatelně účinnější. Příjemným zpestřením jsou i výzvy, jen je škoda, že se zadání do puntíku opakuje u všech odemčených sad. Právě výzvy mi herní dobu vytáhly někam ke konečným deseti hodinám.

Verze pro PS5 má samozřejmě trofeje, jen je mi záhadou, proč dostáváte za každou splněnou misi 1-4 kapitoly trofej a za pátou kapitolu již nic. Vlastně tak jde získat platinu, aniž by hru reálně hráč dohrál. Zvláštní, nicméně nic, co by se podepsalo do hodnocení samotného. V PS5 verzi absentuje multiplayer, i když do něj paradoxně v průběhu hraní odemykáte nové postavy.

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 12. hodnotící;  digitální verze PSN (kterou jsem obdržel překvapivě zdarma, nejspíše jako vlastník PS Vita verze)

Pro: Taktičtější přístup k hratelnosti; funkce rewind; sbírání collectibles odemyká zbraně; kuše s výbušnými hroty; výzvy

Proti: Velmi frustrující ovládání; poměrně stereotypní; velmi slabý příběh se špatným scénářem a dabingem; hloupé bossfighty

+13

Nobody Saves the World

  • PS5 80
Znamenitá oddechovka. DrinkBox Studios opět předvádí, že i v malém týmu se dá zvládnout svěží a zábavná hra. Nobody Saves the World staví na skvěle fungující premise, kdy se nicotný a v boji nepoužitelný hrdina mávnutím kouzelného proutku stává některou z velmi pestré plejády bojeschopných bytostí.

Hra hodně sází na humor, který však nepůsobí nuceně a většina ztřeštěných vtípků padá na úrodnou půdu (byť smysl pro humor je samozřejmě subjektivní). Poplatné tomu jsou i jednotlivé "formy", které si postupem hry osvojíme. Začíná se hned jedovatou vzteklou krysou a přes přeci jen trochu nudného rytíře přichází ke slovu u i bizarnosti jako zadními nohami kopající hřebec, robot či mořská pana (s tesáky). Vylepšování jednotlivých "postav" stojí na systému jednoduchých úkolů, typu "poraz deset nepřátel tímhle útokem", nebo "zasáhni X padouchů úderem ocasu". Zkušenosti pak sbírají jednotlivé formy ale i váš avatar nehledě na aktuální proměnu. Trochu nefér by se dalo říct, že je hra o neustálém grindování, ale v této podobě to prostě vůbec nevadí. Před hráčem se rozprostírá pestrobarevný svět s praštěnými postavami a ztřeštěnými úkoly a nepřáteli. Po vizuální stránce se mi hra velmi líbila a nechybí jí tak osobitost.

Objevování světa a poodkrývání vcelku jednoduché ústřední dějové linky je fajn. Hra dokáže překvapit povedenými vedlejšími úkoly, které zajetou formulku neustálého kosení nepřátel oživují nějakým tím novým prvkem hratelnosti. Jako nováček gildy zlodějů tak budete "krást" dýky, hledat lék na rybí kletbu, nebo pomáhat vědci porozumět delfínům (pozor! ta nevině vyhlížející stvoření klejou víc než ožralej zedník). Soubojový systém je vlastně dost prosťounký, postupně se však propracujete k pořádnému množství zábavných schopností, které lze prakticky neomezeně kombinovat.

Vlastně jedinou vadou na kráse nenáročného, ale vyladěného hraní jsou zdejší dungeony. Hra jich nabízí ke zdolání celkem dost, i přes velmi povedené grafické ztvárnění jejich "vstupů" se od sebe uvnitř liší pouze lehce. V těch příběhových, kterých je celkem pět, autoři navíc nepochopitelně uzamknuli možnost plnění úkolů postav a vy tak musíte tyto kobky vyčistit bez pocitu progressu. Co do hratelnosti navíc dungeony až na nutnost ve většině z nich používat správné útoky ke zranění různých typů nepřátel, nepředstavují nic moc navíc, oproti střetnutím na propojené mapě světa. Střetnutí s bossy pak většinou znamenají jeden velký chaos na obrazovce bez prostoru k taktice. Jasně, příběhové kobky posouvají vyprávění, ale story o záchraně světa před smrtící entitou známou jako "Calamity", ve hře rozhodně nehraje prim.

Nobody Saves the World jsem měl v hledáčku už dlouho a hra rozhodně nezklamala. Je dlouhá tak akorát (při plnění prakticky veškerých nepovinných aktivit jsem se ke konci dostal za něco málo přes dvacet hodin) a nikdy nezačne být otravná a překvapivě ani stereotypní. Vlastně zcela reálně uvažuji, že pořídím DLC a v New Game + to s menším časovým odstupem proletím znova (pro sesbírání všech trofejí je to ostatně nezbytné). Zdaleka ne všechny formy jsem si stačil pořádně užít a patřičně vylevlovat. Jen ty příběhové dungeony budou napodruhé ještě větší pruda.

P.S.: Jde o první hru, kterou jsem hrál převážně na PlayStation Portalu (neschopenka a nemožnost sedět v tom hraje značnou roli). Na handhaldové hraní je hra prakticky ideální a na menší obrazovce kousek od obličeje se mi to hrálo paradoxně lépe, než na velké televizi... jen mít stabilnější internet :(.

Hodnocení na DH v době dohrání: 80 %; 6. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Hratelnost je jednoduchá, ale funkční a zábavná; zajímavé "formy; povedený humor; příjemná grafická stylizace

Proti: V příběhových dungeonech nelze vylepšovat jednotlivé formy; dungeony nejsou příliš nápadité po stránce hratelnosti ani vizuálu; nezajímavé bossfighty

+11

Prince of Persia: The Lost Crown

  • PS5 80
Není Ubisoft jako Ubisoft a to, že The Lost Crown dopadl více než slušně, má základ v tom, že Ubisoft Montpellier (mnou milovaná série Rayman, první Beyond Good & Evil) patří stabilně rozhodně k těm lepším z "buněk", které pod sebou často oprávněně nenáviděný francouzský gigant zaštiťuje. Hru jsem s obavami zařadil na svém žebříčku nejočekávanějších her na desáté místo a jsem moc rád, že to nakonec dobře dopadlo.

Tam, kde další z těch jednoznačně lepších her Ubisoftu posledních let - Immortals Fenyx Rising - opisoval od série Zelda, si The Lost Crown opět dost bere z již zajetých metroidvania her, což však není myšleno jako zápor. Hra mi i s pominutím obligátních znaků žánru připomněla skvělý F.I.S.T.: Forged In Shadow Torch. V konečném součtu Princ v přímém srovnání prohrál vlastně jen o kousek (vyjádřeno také rozdílem 5 % v hodnocení).

Původní postava prince rozhodně nebyla pro sérii tak stěžejní jako třeba Kratos pro God of War, či Lara Croft pro Tomb Raidera. Že se nyní probíjíte písečnými dunami v kůži Sargona, mi tak vlastně vůbec nevadilo. Sirotek Sargon se jakožto člen elitní jednotky bojovníků “Immortals” účastnil úspěšného potlačení invaze do Persie. Záhy po vyhrané bitvě však přichází šok – nástupník trůnu princ Ghassan byl unesen a to přímo mentorkou hlavního hrdiny generálkou Anahitou. Další výprava tak Nesmrtelné zavede na bájnou horu Qaf, kde se však začnou události vymykat logice a hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností se rozplývá. Vyprávění mě i přes pár fajn momentů ze židle nezvedlo. Navíc jsem ani po dohrání úplně nepochopil motivace některých postav. Hra vám navíc nedá moc šanci postavy blíže poznat a v konečném důsledku tak minimálně některé z nich vyšumí úplně do prázdna a jejich případný skon rozhodně nemá efekt, jaký by si autoři asi představovali. Nejde však o zásadní neduh, příběhové pozadí přeci jen nepovažuji za prvek, který je pro metroidvanie stěžejním. To zdejší alespoň dává nějakou logiku vašemu snažení a popohání vás do různých koutů rozsáhlé mapy.

V TLC je všechno (podstatné) v pořádku. Pohyb je plynulý a ovládání responzivní. Nové schopnosti jsou zábavné a hra dovede pořád překvapovat novými překážkami a hádankami, které rovněž pracují s precizním zvládnutím ovládání a načasování akcí. Soubojový systém se rovněž povedl a sedl mi důraz na úskoky i odrážení útoků, přičemž obě tyto prvky je minimálně v souboji s povedenými bossy třeba velmi dobře zvládnout a kombinovat. Jen ten repertoár zbraní mohli během prokleté cesty Sargonovi autoři rozšířit. Co do možností boje vlastně na konci neumíte kromě ultimátních útoků při srovnání se začátkem hry skoro nic nového.

Ovládání je precizní a překonávání rozličných překážek velmi uspokojivé. Schopnosti Sargona se postupně rozrůstají a nechybí mezi nimi i možnost manipulovat s časem či dimenzemi. Velmi se mi líbilo, že minimálně ta větší střetnutí s nepřáteli jsou designovaná tak, abyste využili rozrůstající se plejádu schopností. Přiznám se, že na obtížnost “Hero” jsem se prakticky u každého bossfigtu na chvíli zaseknul (první střetnutí s hlavním záporákem mi sebralo dokonce cca tři hodiny, abych ho nakonec v úspěšném pokusu zmáknul prakticky bez ztráty zdraví). Obtížností si autoři připravili celkem čtveřici, nic vám však nebrání namíchat si svoji vlastní podle svých preferencí. Modifikovat lze obligátní zásoba života nepřátel, ale i obtížnost odrážení útoků či úskoků. 

Prostředí hory Qaf se rovněž povedlo a je dostatečně pestré. Hra to ale celkem schytává za grafické zpracování a u zpracování postav musím dát kritičtějším hráčům zapravdu. Každému rozhodně nesedne i estetika evokující anime a s tím spojené přepálené barevné efekty útoků či v cutscénách. Vyloženě mi to nevadilo, ke hře z univerza PoP mi to však úplně neladilo.

Vyzdvihnul bych i velmi slušnou délku, osobně mi zdolání hry zabralo něco přes třicet hodin, i když několik hodin jsem věnoval trápení se s bossy. Hra je napěchované i nepovinným obsahem a nechybí i pár vedlejších úkolů. Osobně jsem je všechny nevyzobal. Některé nepovinné pasáže však svojí složitostí minimálně v otázce nároků na zvládnutí ovládání výrazně překonávají hlavní dějovou linku.

Prince of Persia: The Lost Crown je tak v konečném součtu hrou, která boduje v tom vůbec nejdůležitějším – v hratelnosti. Ani v ostatních aspektech však výrazně nezaostává, hádanky jsou navržené skvěle a pohyb prostředím je i díky rozrůstající se plejádě možností stále uspokojivější. I tak jsem ale trochu zdrženlivější a těm nekritickým zahraničním recenzím s prakticky maximálním hodnocením úplně nerozumím.

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – " 9.  Ztraceno v překladu: Dohraj hru s dabingem odpovídajícím zemi původu či zasazení (mimo angličtiny, češtiny a slovenštiny)." – Hardcore varianta /Hráno v perštině, přičemž hra se odehrává na území Persie/

Hodnocení na DH v době dohrání: 83 %; 3. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Vyladěná hratelnost a precizní ovládání; slušná délka; zábavné hádanky i souboje s bossy; zasazení; hra překvapuje až do svého závěru

Proti: "Kontroverzní" grafika; slabší scénář a nevyužité vedlejší postavy

+17

Overcooked! - Festive Seasoning

  • PS4 70
Proti DLC Festive Seasoning se nedá prakticky nic špatného namítnout. Proč taky prskat na něco, co autoři do hry přidali zdarma, že ano? Zajeté pořádky ze základní hry se nemění, jen je zde snaha o zachycení Vánoční atmosféry (santovské čepičky a nové skiny v podobě soba a sněhuláka to jistí). Úrovní je tak akorát (osm) a proběhnout DLC zabere přibližně hodinku. Není navíc příliš složité, i s půlroční pauzou od základní hry jsem snad až na poslední lehce náročnější úroveň jsem při prvním pokusu od hry velkoryse obdržel dvě hvězdičky (a že mi to po pauze příliš nešlo).

Úrovně jsou převážně variacemi na již viděné, opět se tak přesouvá nábytek, nebo si kuchaříčci chtě nechtě zavazí v cestě. Fajn nápad je "vaření" za pomoci plamenometu, který při neopatrném zacházení zapálí celou kuchyň a nechybí i nové jídlo či variace na již viděné polévky (tentokrát i s živočišnou bílkovinou). Jedná se tak o fajn nenáročnou jednohubku pro fanoušky původní hry. Nic, za co bych si byl ochoten připlatit, ale zadarmo? Proč ne!

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 8. hodnotící; DLC zdarma k původní hře

Pro: Spíše jednodušší, ale zábavné úrovně; Vánoční atmosféra; zdarma

Proti: V zásadě do hry nepřináší nic moc nového a původní negativa zůstávají. Ale za ty prachy...

+10

Disney Speedstorm

  • PS5 75
Objektivně to rozhodně není žádný zázrak a v rámci žánru nejde o žádný převratný titul. Velmi mi to však sedlo, v povětšinou krátkých seancích jsem během uplynulých dvou měsících ve hře nechal něco k padesáti hodinám a definitivně se odtrhl až po sesbírání všech trofejí (proč tohle sakra nemá Platinu!).

Disney Speedstorm je "zdarma" a obsahu postupně přibývá. Už teď v tuším páté sezóně hra nabízí slušné množství závodníků i tematických tratí z pohádek studia Disney Pixar. Leckomu bude trnem v oku, že je hra dost agresivní se svými mikrotransankcemi, což není vzhledem k jasné cílovce (děti) úplně košer. Já do hry neinvestoval nakonec ani korunu. Musím však přiznat, že se ve hře free to play systém nepředvádí v úplně dobré formě. Progres bez investice je pomalý a s ní vlastně taky - obsah je zamčený za lootboxy a ke slovu tak přichází princip náhody a štěstí. Cílené získání a patřičné vylepšení závodníka přitom může přijít i na několik stovek korun. Já jsem proti těmto praktikám prakticky imunní, děti být však nemusí. I přes trochu predátorský přístup k odměňování, který je vlastně v určitých ohledech až pay to win, mě postupné (byť pomalé) odemykání obsahu bavilo.

Na Speedstorm jsem ocenil hlavně přístupnost a fakt, že má smysl hru zapnout třeba na půl hodinky. Závody jsou zábavné a kratičké, i zde v rámci singleplayeru přichází ke slovu princip "gumy", kdy na vás ti vepředu vždy velkoryse počkají. Tratě a závodníci samotní jsou asi největším lákadlem a i zadarmo se vám jich postupně podaří odemknout poměrně dost přirozeným hraním hry. Jestli si je taky konkurenceschopně vylepšíte, je už věc druhá. Plejáda hrdinů se stále rozrůstá, každý má unikátní schopnost ve dvou variacích a mírně odlišné statistiky. Co si budeme povídat, úplně vyvážení rozhodně nejsou a v multiplayeru jsem měl za některé velké problémy dojíždět alespoň na "bedně", za to za sněhuláka Olafa jsem vyhrál z pěti her čtyři a podobně na tom byly začátky s Aladinem.

Hra tak má své mouchy, přesto mne u ní něco drželo po několik desítek hodin. V podstatě je zdarma, takže rozhodně doporučuji zkusit i starším hráčů, co vyrůstali jako já na Toy Story (Woodyho ani Buzze jsem ale neodemknul!). A klidně k tomu pusťte i děti... jen nejdříve doporučuji vymazat z konzole/PC kreditku :D.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 3. hodnotící; Free To Play

Pro: Zábavné nenáročné ježdění na hezkých tratích; dostatek obsahu; závodníci z oblíbených animáků; hudba (zvuky a dabing už tolik ne); napínavé závodění v multipalyeru

Proti: Poměrně agresivní mikrotransakce; postup je podmíněn náhodou, díky čemuž se bez cílené finanční "infuze" ani po desítkách hodin nemusíte k oblíbené postavě propracovat (Sullyho, či Buzze jsem si ani nezkusil)

+5

The Finals

  • PS5 80
The Finals díru do světa eSportu asi neudělá, hru jsem si však vlastně dost užil. Po zdolání Výzvy mám před Vánoci vždy tendence hrát něco nedohratelného multiplayerového a nová 3v3v3(v3) FPS The Finals tuhle chuť uspokojila velmi zdatně.

Ač hra možná působí na první pohled lehce genericky, ve skutečnosti nabízí dost k tomu, aby se odlišila od konkurence. Líbil se mi velmi dobrý balanc mezi rychlou akční hratelností a nutností taktického postupu zejména pří obraně pozice během "Cashoutu". Mezi další povedené vějičky na hráče rozhodně patří zničitelné prostředí, které do taktiky také hodně promlouvá. Situace, kdy vám pečlivě střežený sejf soupeř odpálí o dvě patra budovy dolů asi v žádné jiné FPS nezažijete.

Prostředí jednotlivých map je dost industriální a působí malinko tuctově. Map také není příliš velké množství, i když jsou poměrně rozsáhlé. Jde však o F2P hru, kde by měl další obsah postupně přibývat, proto menší množství obsahu jako zásadní zápor nevnímám.

Matchmaking funguje velmi dobře a hra mi ani jednou nespadla (stejně tak jsem nebyl z rozehrané hry nikdy "vyhozen"). Bugy prakticky neexistují, nepočítám-li občasné zaseknutí, které však souvisí spíše s destrukcí prostředí. Pocit ze střelby je solidní a zbraní pro jednotlivé třídy je dostatek. Některá udělátka mi přišla celkem k ničemu, ale je možné, že šikovnější hráči najdou smysluplná využití pro veškeré možnosti arzenálu.

Za herní měnu se odemykají nové zbraně a gadgety. V tomto ohledu je hra celkem velkorysá a po dvaceti hodinách vlastně již nemám moc co odemykat. Rozhodně neplatí, že byste zpočátku byly zásadně znevýhodněni do doby, než si nasyslíte dost na nutné vybavení. Prémiová měna za peníze odemyká skiny a další blbiny (klasika). V tomto ohledu však hra trochu zaostává a proti sobě se tak staví týmy, které vizuálně vypadají velmi podobně.

Hra představuje také jeden trochu kontroverzní prvek a to komentátory, které "mluví" umělá inteligence. Za mě tahle vychytávka funguje bez problémů a kdybych na tento fakt někde na "internetech" nenarazil, ani bych to nepoznal.

Se hrou končím po dvaceti hodinách, které jsem si užil. Zpočátku jsem si připadal jako Jetel, který netrefí ani vrata od stodoly (nebo hráčského avatara Heavy, který je suverénně největší), ale postupem času se mi do hry povedlo proniknout. Tento typ her si však vždy něčím ohraničím a po získání trofeje za 300 zabití na dálku se jde dál. Za sebe však nemám problém The Finals doporučit. Za zkoušku navíc nic nedáte. Doslova.

P. S. Platinová trofej v době sepsání tohoto komentáře ještě nebyla nikým získána. Ve hře je totiž potřeba strávit přibližně 700 hodin :).

Hodnocení na DH v době dohrání: 68 %; 3. hodnotící; Free To Play

Pro: Dobrý mix akční hratelnosti a taktického postupu; slušné možnosti vybavení a zbraní; napínavé momenty; zničitelné prostředí; férový F2P model, kde žádnou výhodu nekoupíte

Proti: Relativně málo herních módů a obsahu obecně

+8

The Witcher 3: Wild Hunt - Hearts of Stone

  • PS5 95
Úžasné DLC. Vždy se snažím dostat ke kompletním verzím her, abych se pak po dohrání základních verzí u postupně vydávaných DLC nudil, nebo se mi je ani už nechtělo pouštět. Pro Hearts of Stone to ani v nejmenším neplatí a je šílené, že laťku, kterou základní hra přibyla někde ke stropu, s tímto DLC autoři prorvali až někam na pomyslnou půdu.

S DLC jsem strávil cca 20 hodin (byť se konaly i nějaké dodělávky v rámci základní hry), tedy dobu, za kterou stihnete odehrát mnohé standardní hry... a bavil se náramně. Po příběhové stránce je DLC fantastické. Nové postavy jsou zajímavé a příběh Olgierda von Everec a již v základní hře krátce představeného Gauntera O'Dimm patří mezi úplně to nejlepší, co nám autoři kdy naservírovali. Všechny hlavní příběhové úkoly jsou našlapané, originální a poutavé. Bavil jsem se u každého z nich a líbila se mi velmi odlišná nálada každého z Geraltových tří úkolů.

Jak se mě s koncem základní hry již přeci jen (přirozeně) trochu zajídal soubojový systém, tak v HoS jsem se opět bavil. Lví podíl na tom má opravdu citelný skok v obtížnosti, přičemž zatímco jsem byl již zvyklý i na "Pochod smrti", postupovat hrou bez větších zádrhelů, zde jsem se při souboji Žabím princem div nerozplakal. Poražení bestie mi zabralo asi dvě a půl hodiny a zkoušení různých přístupů. Když už zmiňuji souboje s bossy, musím si zde odbýt asi jedinou vážnější výtku a pokárat autory za souboj s přízrakem Iris. Tahle pasáž se po stránce hratelnosti a designu vůbec nepovedl a střetnutí mne vyloženě jen s*alo. Soubojový systém lehce oživuje i nový řemeslník slovotepec, u kterého jsem začal litovat dosavadního hýření a rozhazování peněz za zbytečnosti.

Hearts of Stone jsou jasnou ukázkou, jak by mělo moderní DLC vypadat, vlastně se pro přídavek daleko více hodí označení "datadisk", které postupem let z hráčského slovníku prakticky vymizelo. Rozšíření přináší pár drobných novinek co se týče hratelnosti, ale nadto zejména naprosto famózní příběhovou linku, která ani v nejmenším nepůsobí jako nastavovaná kaše. A to se rozhodně nedá říci o drtivé většině konkurence. Hodnocení pod úplným vrcholem jsem zvolil snad jen kvůli otravnému souboji a šeptandě, že druhé rozšíření má být ještě lepší... tak ať je kam zvedat :).

Hodnocení na DH v době dohrání: 91 %; 371. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Pořádná nálož prvotřídního obsahu; skvělý příběh; zapamatovatelné nové postavy; scénář; vyšší obtížnost

Proti: Hloupý souboj s jedním z bossů

+20

Sound Shapes

  • Vita 90
Parádní kousek. Hra po krátkém úvodu nabere pořádné obrátky a pestré úrovně přináší hráči výborný, byť co do obtížnosti vlastně poměrně nenáročný (v kampani) zážitek.

Propojení plošinovky s hudebním doprovodem, který úroveň postupně rozezní a rozpohybuje, funguje znamenitě, levely jsou nápadité a pestré. To samé platí i pro hudební podkres. Líbila se mi rozdílná nálada odlišných hudebních "desek" (vyzdvihl bych zejména polední "Cities") od různých umělců. Hratelnost je vlastně minimalistická, ovládání je však krásně responzivní a postupem hrou jsem se bavil stále více. Jen škoda, že všemi vývojáři připravenými úrovněmi se proskáčete za nějaké tři hodiny a další případné levely od hráčů si v současnosti už prostě nestáhnete - servery jsou vypnuté. Kratší hry mám vlastně rád, ale tady by to vážně chtělo do kampaně alespoň hodinku hratelnosti přidat. Četná DLC bohužel tento problém bohužel příliš neřeší.

S dohráním krátké kampaně ke slovu naštěstí přichází dva další módy. Beat School mne nakonec i přes počáteční skepsi (nejsem moc kreativní člověk) dost bavil. Nakonec šlo vlastně o soubor hádanek, které netradičně řešíte za použití sluchu. Uvažuji i o tom, že dokoupím balík DLC, která přináší právě nové výzvy do tohoto módu. Velmi dobře funguje i série pekelně náročných výzev v podobě Death Mode. Jen je trochu škoda, že tyto úrovně velmi citelně ovlivňuje prvek náhody - jednotlivé noty se totiž v úrovni objevují náhodně a kvůli dost šibeničnímu času k jejich sesbírání je tak k dokončení potřeba vedle šikovnosti i notná dávka štěstí. V době psaní těchto řádků jsem ještě všechny nepokořil. Uvidíme, zda v sobě najdu dostatečnou trpělivost.

 Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Skvělá hudba; nápadité úrovně; další obsah po dohrání základní hry

Proti: Přeci jen dost krátké; prvek náhody v Death Mode je pro úspěch vašeho snažení příliš zásadní

+4

Weird West

  • PS5 70
Dle statistik se konce Weird West minimálně na PS5 dobral jen asi každý 40. hráč (byť zařazení do PS Plus nabídky zde určitě dost podepsalo). Nejspíš to bude tím, že Weird West dostál svému jménu a jde tak vážně o dost "divnou" hru... a to i v tom špatném slova smyslu. Já se konce dobral po nějakých 30 hodinách, občas se mi vlastně úplně nechtělo pokračovat, ale v konečném součtu rozhodně nelituji. Doporučuji nelámat hůl, hra minimálně v některých ohledech spíše graduje a osobně považuji úvodní příběh pistolnice Jane Bell za asi tu nejslabší část hry.

Hra klame tělem a pokud dle obrázků čekáte Twin-stick shooter, budete hodně překvapeni. Vlastně jde o immersive sim z ptačí perspektivy a právě střílení je na hře vůbec tím nejhorším. Soubojový systém se moc nepovedl a spíše frustruje než baví. Na vině je mimo jiné nepohodlné ovládání a mizerná umělá inteligence zejména vašich spolubojovníků. V soubojích je hra hlavně řekněme do první třetiny vážně porod a na debilní parťáky (jejichž smrt je navíc permanentní) budete hlasitě nadávat. V torturu se pak hra mění zejména v uzavřených prostorách, kde je vše navíc kvůli kameře často velmi nepřehledné. Postupem času si přeci jen zvyknete, postava(y) posílí díky permanentním vylepšením a nahrávání neúspěšných střetnutí přestane být na denním pořádku. Třeba používání zvláštních schopností jednotlivých charakterů mi přišlo neintuitiní po celou dobu a i kvůli hodně omezeným možnostem jejich využití jsem se až na pár výjimek spoléhal spíše na kolty a brokovnice. Vlastně je trochu škoda, že tvůrci neměli ještě trochu odvahy navíc a hru neudělali ve stylu Disco Elysium, tedy se zcela upozaděnou akční složkou.

Svět hry je plný předmětů k sesbírání a vedle munice či lékárniček se vám pod ruku dostane i spousta veteše, dobré akorát tak k prodeji. Správa inventáře je nezbytná pruda a šlo to rozhodně vyřešit lépe. Problémům s inventářem v mém případě přispěl i fakt, že jsem mylně považoval některé předměty za později užitečné (Nimp Heads) a zbytečně je tak s sebou tahal, jen abych s dohráním zjistil, že jsou zcela k ničemu a mohl jsem je vesele prodat některému z četných obchodníků.

Weird West je zasazen do hodně zajímavé verze divokého západu v netradiční story, vyprávěné očima pěti diametrálně odlišných postav. Ústřední příběh i storky jednotlivých hlavních postav jsou hodně fajn a finální rozuzlení mi přišlo vlastně skvělé. Zápletka je asi tím hlavním, co mě přeneslo přes horší hratelnost.

Hra není až na občasné průpovídky vypravěče nazvučená, scénář je však slušný a postavy zajímavé. Po příběhové stránce se najde i pár poutavých vedlejších úkolů, více jich je však poměrně generických. Mapa je ve výsledku obrovská a míst k navštívení spousta. Nějak jsem ale nepochopil, proč do jednotlivých městeček či svatyní zavítat, pokud vás tam zrovna nenažene příběhová linka. Prostředí se velmi často opakují a hra je tak ve výsledku poměrně generická. Chválím za některá unikátní náhodná setkání při putování mapou, později však začínají také otravovat. Často jsem jim však jde vyhnout.

Po vzoru žánru nabízí Weird West někdy různé přístupy k řešení problému. Přišlo mi však, že stealth nefunguje úplně ideálně a byť jde údajně hru projít bez zabití, musí jít o opravdu hoooodně frustrující zážitek. Za pětici postav se hraje prakticky stejně, liší se pouze čtveřicí schopností, které mi často přišly dost k ničemu. Charaktery i příběhová pozadí jsou však rozdílná a je fajn, že si na některé věci prostře přijdete sami. Potěšila třeba možnost přečíst Sybilin deník ve čtvrtém příběhu vlkodlaka Deziho, která vede ke zvratu. Styl hry rozhodně nemusí sednout každému (vlastně ani mne úplně přesně nesedí) a nuzné procento dohrání to potvrzuje. Hře však nelze upřít osobitost, byť se to dle mého názoru pozitivně podepsalo spíše do povedeného vyprávění a atmosféry. Designerská rozhodnutí, co se týče přímo hratelnosti, mi příliš šťastná nepřijdou.

Hodnocení na DH v době dohrání: 64 %; 14. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Velmi originální v mnoha směrech; zajímavý příběh s povedenou pointou; atmosféra; různé možnosti řešení některých situací

Proti: Akční pasáže zejména kvůli slabé umělé inteligenci příliš nefungují; horší ovládání; správa inventáře; opakující se lokace

+11

Salt and Sanctuary

  • Vita 75
Mise za převedením Dark Souls do 2D podoby dopadla (víceméně) úspěšně. Tvůrci si z ikonické série od FromSoftware vzali opravdu hodně a to nejen co se týče herních mechanik, ale i ponurého tónu hry, atmosféry a způsobu vyprávění.

Salt and Sanctuary je velmi temně laděná hra, čemuž jsou poplatná i prostředí a protivníci. V této souvislosti se mi však příliš nelíbilo zpracování designu hráčovi postavy a NPC, které mi svým vzezřením do světa prostě nesedí. Zejména obličeje mají zdejší postavy tak ošklivé, že jsem za každých okolností nosil helmu. Temná prostředí jsou do grafického provedení trochu strohá, což lze však vzhledem k velikosti autorského týmu lehce prominout, občas je však pohyb 2D prostředí nepřehledný a zákoutí v jednotlivých lokacích podobná a matoucí.

Princip hry je souls klasika. Sbíráte tak duše (pardon sůl) a u checkpointů v podobě ohníčků (pardon oltářů) vylepšujete postavu. Hra je poplatně předloze také poměrně obtížná, v tomto ohledu však záleží na způsobu, jakým se rozhodnete zlepšovat svoji postavu. Zejména ve střetech s poměrně početným zástupem povedených bossů mi nepřišla obtížnost úplně vyvážená a někdy kolem poloviny hry jsem zkejsnul u obtížného souboje na pár desítek neúspěšných pokusů, abych některé další bossy smázl bez problémů prakticky několika ranami napoprvé či podruhé. Bossové se mi však svým provedením i pestrostí rozhodně líbili. Jen zamrzí padající framerate na PS Vita zejména při střetech s těmi většími z nich (Kraekan Dragon Skourzh).

Počet druhů nepřátel je úctyhodný a hra nabízí velmi slušnou porci zábavy. Leveldesign mi přišel trochu nevyrovnaný a občas tak hra frustrovala, aniž by byla na vině vyšší obtížnost soubojů. Lore světa mne příliš nezaujalo. Hra se inspirovala v předloze i ve způsobu vyprávění, což je snad jediný aspekt, který na "soulsborne" hrách nemám rád. Vše je tak tajemné a nejednoznačné, mezi řádky mě však číst nebaví a hlubší story jsem z Salt and Sanctuary "nevytáhl".

Průchod mi zabral něco přes dvacet hodin, postava se vydrápala na 74 úroveň a drtivou většinu herní doby jsem si vystačil s obouručními sekyrami a kladivy. V konečném součtu rozhodně stojí za doporučení, jen bych kvůli problémům s FPS raději doporučil verzi pro "velké" konzole či PC.

Hodnocení na DH v době dohrání: 84 %; 29. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Fajn bossové; ikonická "souls" hratelnost úspěšně převedena do 2D; ponurá atmosféra

Proti: Hodně citelná kopírka série Dark Souls; propady FPS na PS Vita; spíše škaredá a místy nepřehledná grafika

+5

Evil West

  • PS5 80
Dokonalá hra? Ani náhodou. Jsem však naprosto spokojený. Evil West je velmi lineární akční zážitek s velmi dobrým soubojovým systémem, která v kontextu současných open-world her působí paradoxně svěže.

Protagonista Jesse Rentier je macho borec ověšený kvéry, který jakožto elitní "supervoják" (supercowboy ?) v USA koncem 19. století musí odvrátit upíří apokalypsu. Jde tak o béčko jako řemen, které si ale na nic nehraje a svá předsevzetí si plní náramně. Scénář občas trochu zaskřípe a hra je místy nechtěně trošinku trapná, jinak je s ultimátním netopýřím deratizátorem Jessiem náramná sranda. Lore hry je i přes přiznanou béčkovou vlastně dost fajn a zdejší verze arogantních krvesajů baví. V Evil West jsou upíři správně hnusní, nechutní a sebestřední. Se zdejší sebrankou by bylo Stmívání úplně jiná podívaná.

Evil West je však převážně o přehnané akci a v tomto ohledu hra jednoznačně boduje. Soubojový systém i vzhledem k umístění kamery asi nejvíce připomene novodobé God of War. K úspěchu vede zručné kombinování jednotlivých možností boje, přičemž útoky na blízko doplňuje po celou hru se rozrůstající arzenál kvérů a udělátek. Souboják je výborný a možností přehršel. Velmi kvituji vyváženost, na obtížnost "EVIL", jsem byl nucen využívat všechny možnosti hry a u kosení zástupů po krvi lačnících nepřátel si náramně užíval.

Osobně jsem si hru užil i kvůli vážně tuhé obtížnosti EVIL, kterou jsem odvážně zvolil hned při prvním průchodu (a s vypnutým aim assistem). Výzva to byla místy vážně až frustrující, odměněn jsem však byl skvělým pocitem zadostiučinění. Za sebe rozhodně doporučuji, i když zejména střety s velmi dobře zpracovanými bossy hlavně při prvních pokusech vypadají skoro až nereálně. O to víc mne však zamrzela, že po zdolání hry jsem nedostal k obtížnosti adekvátní trofej (!).

V souvislosti se hrou bývá zmiňována nevalná délka, subjektivně mám však kratší hry rád a Evil West byl za mne dlouhý vlastně tak akorát. Vzhledem k četným opakováním některých tuhých pasáží jsem se dostal až někam ke 24 hodinám.

Na hře jsou přes všechnu chválu cítit jisté rezervy. Předně je vše až bizarně lineární a připravte se na fůru neviditelných zdí. Občas také nesmyslně přeskočíte překážku a najednou již není návratu. Prostředí je poté absolutně neinteraktivní a leveldesign je již dost překonaný. Osobně mi to však takřka vůbec nevadilo. Hra mi vlastně dala zavzpomínat na v jistých kruzích až nenáviděný The Order: 1886, a to jak zpracováním, tak vlastně i námětem (i zde se ostatně objevují kromě upírů i monstra podobná vlkodlakům). V tomto srovnání však vychází vítězně právě Evil West, byť má spokojenost pramení nejspíše i z toho, že jsem obě hry kupoval s jistým odstupem od vydání za již rozumnější ceny.

Málokdy mohu říci, že hra do puntíku splnila má očekávání. Evil West je přesně takový, jaký jsem doufal a po takřka "nekonečném" eposu v podobě třetího Zaklínače jde o ideální odreagování. Vůbec bych se nezlobil za vznik série a další díl s o něco větším rozpočtem bych si moc rád zahrál. Hra má ve světě relativně úspěch, tak snad nejde jen o zbožné prání.

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 14. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Výborný soubojový systém; fajn lore a svět; zpracování nepřátel; souboje s bossy; na nejvyšší obtížnost příjemná a odměňující výzva; dávkování nových zbraní a schopností; lineární

Proti: Opravdu hodně lineární; scénář je občas trochu trapný; velmi striktní leveldesign; "rozbitá" trofej

+10

The Witcher 3: Wild Hunt

  • PS5 100
Třetí Zaklínač je ten typ hry, vedle které prakticky veškerá konkurence působí jako hloupý vtip. Konečně jsem si splnil svůj nejostudnější rest, po 142 skvělých hodinách dojel základní hru na "Pochod smrti!" s většinou trofejí a jsem tak oprávněn pět na ódy na opus magnum polských CD Projekt RED. Hra ostatně rozhodně nevévodí zdejším žebříčkům bezdůvodně.

Objektivně možná není Witcher 3 tou úplně nejzábavnější hrou, ale rozhodně je v mnoha ohledech vůbec tou nejlepší, co jsem kdy hrál. Geralt je fantastická postava a ostatní mu skvěle sekundují. Hra se pyšní poutavým příběhem, který však na pomyslný Olymp videoherní zábavy povznáší zejména špičkový scénář. To přitom ani zdaleka neplatí pouze pro dějovou linku a je až bizarní, jak poutavé příběhy hra vypráví jen tak "mimochodem" v rámci vedlejších úkolů. Porce obsahuje je přitom doslova mamutí a i při striktním průjezdu pouze hlavních úkolů se hravě dostáváme na desítky hodin prvotřídní RPG zábavy. Ale ruku na srdce... kdo by nechal ty zvláštní vraždy v Novigradu nevyřešené, nedoprovodil by Triss mezi smetánku na VIP bál, či odmítl účast na atentátu. Vedlejších úkolů jsou dohromady stovky a jen málokterý nemá co nabídnout. Zde více než kde jinde platí, že cesta je cíl a o odměnu na konci vlastně tolik nejde. Skvělé zápletky ruku v ruce s velmi pestrou skvadrou výborných postav dělá z třetího Witchera kultovní kousek.

Obří nálož kvalitního obsahu autoři rozprostřeli do obrovského prostoru pečlivě propracované mapy. Ač je původní hře již osm let, jde stále o velmi pohledný kousek, což pro verzi po upgradu pro PS5 platí dvojnásob. Upgrade se ostatně velmi dobře povedl a drobná vylepšení jsou velmi vítaná. Za sebe rozhodně doporučuji urychlenou cestu do nastavení rychlého sesílání znamení, kterážto funkce upravuje dost nepříjemnou nutnost zdlouhavého vybírání "kouzel" z nabídky. I ve vylepšené verzi však občas trochu pozlobí ovládání Geralta a najdou se i bugy. V tak masivní hře jde však o drobnosti, které do výsledného hodnocení nemají moc co mluvit.

Svět Zaklínače je v jakémkoliv podání nesmírně poutavý a nám Středoevropanům příjemně blízký. CD Projekt RED jej dokázal vystihnout výborně v celé trilogii a s knihami se hry krásně doplňuji (ať si bručoun Sapkowski mrmlá pod knír co chce). Atmosféra je tak prakticky bezchybná, na čemž má lví podíl i výborný soundtrack (zejména hudební linky na Skellige) a potěší i velmi kvalitní lokalizace do češtiny.

Osobě musím jako velký fanda virtuálních kartiček blahořečit třetího Zaklínače i za to, že nám představil Gwent. Ten je sice ve hře na rozdíl od samostatného vydání zjednodušený, i tak mě však partičky s obyvateli Velenu, Novigradu i Skellige velmi dobře bavily. Postupně se není problém propracovat k (nevyváženě) silnému balíčku a poté nejsou partie ani na nejvyšší obtížnost žádný problém. Passiflora má nového šampiona!

Osobně bych jediný prostor pro zlepšení viděl asi pouze v soubojovém systému. Není rozhodně špatný, ale existují i komplexnější a zábavnější zpracování soubojů. Zaklínač se omezuje na silný a slabý útok, doplněný o úhyby či blokování a šestici znamení. Pár dalších úderů mečem je zamčeno za stromem schopností a jelikož jsem se rozhodl pro cestu Znamení, dostal jsem se k nim až ke konci hry.

The Witcher 3: Wild Hunt je ultimátní RPG zážitek zasazený do úchvatného světa s perfektním protagonistou v podobě Geralta. Díky skvělému scénáři a logickým volbám je navíc perfektní pro skutečný roleplaying a já tak po celou hru například odmítal krást. Hra sice vyžaduje značnou časovou investici, ale odměnou vám bude zážitek, na který jen tak nezapomenete. Už teď lituji hru, kterou budu hrát po Zaklínači.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 1.  Karbaník:  Dohraj hru, ve které se nachází hraní karet, ale není hlavní náplní hry. " – Hardcore varianta /tímto prohlašuji letošní ročník za splněný!/

Hodnocení na DH v době dohrání: 95 %; 937. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Geralt; prakticky všechny ostatní postavy; nádherný živoucí svět; hlavní příběh i vedlejší vyprávění; špičkový scénář; Gwint; nálož obsahu je obrovská, přitom neslevuje na kvalitě; česká lokalizace

Proti: Soubojový systém by mohl být komplexnější; pár dalších blbin, co nestojí za zmínku

+25

Cinders

  • PS5 45
Komentář píši se značným odstupem od prvního dohrání. Měl jsem v plánu po pauze hru prosvištět na zbývající konce, ale zjišťuji, že na další průchod už jednoduše nemám nejmenší chuť. Variace na Popelku v provedení polských MoaCube se mi totiž vůbec nelíbila a v souvislosti loňskými neblahými zkušenostmi s Amnesia: Memories už asi mohu prohlásit, že žánr vizuálních novel vážně není pro mne (proklínám tě, výzvo! :)).

Cinders v sobě snoubí všechny pro mě nepochopitelné neduhy žánru. V hodně nezajímavém převyprávění klasické pohádky o Popelce (jen tady je hlavní postava prakticky za všech okolností otravnou feministkou) se prodíráte tunami unylých dialogů mezi otravnou Popelkou a tuctovými vedlejšími postavami. Poplatně žánru je vše neskutečně natahované a slovní výměny zdánlivě nekonečné. Mám za sebou desetitisíce přečtených stránek a jednoduše nechápu, proč před tímhle nedat přednost zajímavé knize. Vždyť i Cinders je vlastně divadelní hra s nehybnými kulisami a nudným příběhem.

Jasně, čas od času vám dá "hra" možnost zasáhnout a ovlivnit další ubírání se příběhu. Alternativní cestičky příběhem mne však ani přes možnost zrychleného přeskakování k ještě neviděným rozhodnutím vůbec nebavilo hledat a nakonec jsem se tedy spokojil s jedním poctivým dohráním a asi dvěma či třemi rychlými průlety. Nic moc nového jsem se stejně nedozvěděl a neodhalená tajemství mne rozhodně ze spaní nebudí.

Cinders je provařená pohádka natažená do několika hodin plytkých dialogů jen s minimem zajímavých nápadů a otravnými postavami, co absolutně nemají co říct. Žel bohu jim to nebrání v chrlení rádoby hlubokých pseudomouder po dlouhé hodiny. Další vizuální novelu už raději vážně ne...

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 8.  Pero mocnější meče: Dohraj hru, která se řadí do žánru vizuálních románů. " – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 64 %; 5. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Pár fajn příběhových nápadů (i když obalené v nesnesitelném balastu); tu a tam zajímavá myšlenka či část dialogu

Proti: Úmorné plky o ničem jsou vlastně jedinou náplní hry; nezajímavé nebo rovnou otravné postavy; nepříliš hezké grafické zpracování; vzhledem k ubohé hratelnosti a náplni drahé

+10