Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
33 let • Policie ČR • Velké Meziříčí (ČR - kraj Vysočina)

Komentáře

Star Wars: Episode I - Racer

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
The nostalgia is strong with this one.

Netuším, jestli jsem měl v dětství hru plnou (upirátěnou?), nebo jen nějaké demo, ale do paměti se mi SW Racer uhnízdil spolehlivě. Právě pocit nostalgie byl asi tím hlavním důvodem, proč jsem si závodění v kůži mladého Darth Vadera, či některé z obskurních postaviček univerza i takhle po letech užil.

Pomineme-li však stařecké vzpomínání, je hra fajn zábavou i tak. Jistě, grafika je dnešními měřítky úsměvná, ale díky tomu, že hra běží na konzolích PS4/5 ve slušném rozlišení, má hra styl a není tak ošklivá. Navíc nechybí ikonická hudba známá z filmů, která je zcela nadčasová. Závody samotné dokáží zprostředkovat bezprecedentní pocit velmi rychlé jízdy (vznášení se) a snad až na dnes již taky chcíplou sérii Wipeout mě nenapadá žádný přímý konkurent (ano, Wipeout byl první, ale stejně...). Občas je to na trati vážně divočina, zvlášť v pozdějších závodech turnaje, kdy se AI přeci jen alespoň trochu snaží a okruhy samotné se stávají náročnějšími. Navzdory svému stáří nabízí SW Racer poměrně komplexní jízdní model, kde vedle klasického zatáčení musíte korigovat i užití boostu, věnovat se citlivému vybírání zatáček a opravě porouchaných částí kluzáku.

Jako značnou slabinu hry každopádně vnímám dost omezený rozsah a fakt, že hra s bídou vydrží na pět hodin. Po odehrání čtyř nepříliš rozsáhlých turnajů, které vás protáhnou po tratích tematicky zakotvených do osmice ikonických světů, se můžete maximálně tak pustit do překonávání vlastních časů, nebo vyzkoušet jiného jezdce a vozítko. Popřípadě si střihnout pár závodů ve split-screenu a tím to končí. Za pár hodin tak dokončíte každý ze závodů na prvním místě (což není většinou žádný problém) a hru již pravděpodobně nezapnete. Trochu škoda.

Ačkoliv tak nevydržel dlouho, stále šlo o příjemný výlet do už poměrně vzdálené minulosti. Hra i v současnosti dokazuje, že by na moderní hyperrychlé závodění mohlo být na trhu dostatek místa. Na nadcházející Galactic Racer se tak celkem těším.

Hráno jako součást Herní výzvy 2026 – "7.  Odkojený klasikou: Dohraj hru, která vyšla v desetiletí tvého narození." – Základní varianta /Původní vydání se datuje do roku 1999. Já přišel na svět léta páně 1993./

Pro: Svižné akční závodění, které má jen málo přímo konkurence; původní hudba; nostalgie; díky vysokému rozlišení hra nevypadá na PS5 špatně

Proti: Velmi krátké; málo smysluplného obsahu nad rámec režimu turnaje; lehce zmatený systém upgradů

+13

Doom Eternal: The Ancient Gods – Part One

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Velmi dobré DLC k výborné FPS hře. Part One přináší do hry tři nové mise, což možná nezní jako závratné množství, ale prokousat se jimi mi zabralo relativně dost času. Co se týče obtížnosti, tvůrci přeřadili na jiný level a DLC nabízí rozhodně nejnáročnější souboje, jaké jsem Eternalu zatím zažil (hráno na Ultra-Violence).

Nárůst obtížnosti je bohužel často způsoben často, že jsou jednotlivé souboje až přehnaně dlouhé s tím, že se náročnost skladby démonů se postupně zvyšuje. V tomhle tvůrci trochu ustřelili a občas se tak dostavuje i frustrace, kdy smrt znamená opakování jednodušších pasáží minuty dlouhého frenetického souboje, jen abyste u konce opět zhebli. U jediné přítomné "Slayer Gate" jsem musel dokonce na chvíli s obtížností dolů... jinak bych chcípal snad doteď. U úplného konce totiž čeká již v komentáři k základní hře zhejtovaný Marauder, tentokrát v odolnější, rychlejší a krvelačnější "posedlé" formě. 

Právě duch, který ovládne některého z démonů a po zabití hostitele je netné jej uškvařit Plasma Gunem, je jedním ze tří nových druhů nepřátel. Trojici doplňují stacionární střílny a The Blood Maykr. Každá z nových potvor má svá specifika a přispívá ke zvýšení obtížnosti hry. Na Doom Slayera v DLC bohužel nečekají žádná smysluplnější vylepšení (podpůrné runy moc nepočítám), což je trochu škoda. Zamrzí i absence nějakého nového kvéru či vychytávky do boje. Naopak - vzhledem ke konci základní hry pochopitelně - zcela absentuje ničivý obouručák The Crucible.

Příběh v DLC je už naprostá blbost a zvraty mi přišly spíše stupidní. Vzhledem k tomu, že hra stejně stojí na stále parádní hratelnost, jde o hodně zanedbatelnou výtku. Jen je škoda, že se hra ve vyprávění bere až příliš vážně, a tím pádem story působí jako ještě větší slátanina.

V konečném součtu jsem ale velmi spokojený a rozšíření přineslo víceméně to, v co jsem doufal - tedy další porci skvělého střílení a pár hodin zábavy navíc. Pár novinek se přeci našlo a i přes relativně skromný rozsah jsme se dočkali hned dvou bossfightů. Dám chvíli pauzu a pak se s chutí vrhnu na Part Two.

Hráno jako součást Herní výzvy 2026 – "9.  Pod maskou:  Dohraj hru, ve které hlavní postava po celou dobu skrývá svou tvář." – Hardcore varianta /Na rozdíl od základní hry má v DLC Doom Slayer helmu na hlavě po celou dobu a nikdy ji nesundá./

Pro: Hratelnost stále skvěle funguje; nový nepřátelé; rozumný rozsah

Proti: Jednotlivé souboje jsou často příliš dlouhé; příběh je úplná ptákovina; chtělo by to nějaký nový kvér na hraní

+5

Grim Legends 2: Song of the Dark Swan

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Stejně jako v případě prvního dílu jde o výbornou relaxační záležitost. Hra sice opět ničím nevybočuje z další tvorby Artifex Mundi, ale to v zásadě nevadí a na pár hodinek zabaví více než slušně.

Příběh i tentokrát vychází z pohádkové předlohy, ale v zásadě o něj moc nejde. Produkční hodnoty jsou totiž opět dost slabé a hra tak tradičně obsahuje ubohý dabing, slabý zvuk i animace. Některé modely postav navíc vypadají bídně, zejména co se týče obličejů („labutí“ bratři se vážně nevyvedli). Lokace jsou naopak zpracované velmi povedeně a hra tak svou barevností zdatně maskuje zjevně omezený rozpočet.

V minulém komentáři zmiňované pilíře hratelnosti opět fungují – hledací i hádankové pasáže velmi slušně baví. Zpočátku jsem byl trochu nepříjemně překvapený tím, že se některé hlavolamy prakticky 1:1 opakují z předchozí hry. Postupně však autoři přišli i s novými, případně opakovali jen ty skutečně povedené v pozměněné podobě. Dvojku navíc teoreticky není potřeba hrát kvůli získání všech trofejí dvakrát. Jedna z trofejí je však zamčená za sesbírání všech poschovávaných Pečetí. Vzhledem k tomu, že se postupem hry některé lokace stanou nepřístupnými, pár jsem jich minul a znovu se mi kvůli tomu hrát celou hru nechtělo.

Kvůli několika opakujícím se hádankám jsem uvažoval o lehce nižším hodnocení než u prvního dílu. Příjemně mě však překvapil bonusový příběh, ve kterém pomáháte lesním skřítkům zahnat draka. Milé doplnění na solidní hodinku navíc potěšilo.

Hráno jako součást Herní výzvy 2026 – „3. Od slova k větě: Dohraj hru, jejíž název se skládá alespoň ze sedmi slov.“ – Hardcore varianta /Tady jsme dle pravidel dokonce na osmi./

Pro: Povedený "bonusový" příběh; relaxační intuitivní hratelnost; příjemná grafika prostředí; hádanky

Proti: Opakování některých hádanek z minula, hratelnost do puntíku stejná jako v spousty jiných her vydavatele; tradičně slabý dabing, animace a modely některých postav

+5

Gears of War: Reloaded

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Gears of War je jednou z velmi mála sérií, kterou jsem jakožto fanoušek PlayStationu "konkurenci" roky (tiše) záviděl. Tuto kultovku jsem tak mohl zažít až nyní s dvacetiletým zpožděním, ale i když hodnocení svítí ve žlutých číslech, nejsem zklamaný. První "gearsy" jsem si užil, neduhů je však už prostě moc a z původní osmičky jsem postupem času "slevil".

GOW je tím, v co jsem marně doufal u Warhammer 40,000: Space Marine 2, tedy přímočarou lineární akcí bez moderních výdobytků (tady naprosto pochopitelně) a pořádnými koulemi. Chlapi z Delta-One jsou steroidové mašiny s dvoumetrovými kanóny, kteří však v porovnání s ještěry evokujícími locusty působí jako pohublí adolescenti. Hra má surový a bohužel již někdy přeci jen zastaralý feeling. Pocit ze střelby je hodně specifický, zemitý a těžkopádný. Rozhodně bych jej však neoznačil za špatný. Věk hry se trochu projevil například v reakci protivníků na zásahy, do kterých často musíte vysypat celý zásobník a s nimi to až do samotného momentu smrti prakticky nic nedělá. Leveldesign je až na pár momentů, kdy si lze vybrat cestu, velmi lineární. Toto mi však vůbec nevadí. V zástupech openworld her si něco takového vždy rád střihnu. Zejména v multiplayeru však občas působí trochu divně pohybové omezení, kdy nelze ani z malé římsy seskočit. Skákat (ve smyslu vertikálního pohybu) ostatně nejde v Gearsech vůbec.

Kampaň mě bavila. Tvůrci sem tam přihodí novou zbraň, což k oživení kupodivu stačilo. Kámen úrazu nicméně spočívá v tom, že jde o zábavu tak na osm hodin celkem. K uvedenému číslu jsem se navíc dobral při hraní na vyšší obtížnost, kdy jsem se na pár tužších místech na chvíli zasekl. Pokud vás tak výzva moc neláká, vlastně není problém hrou projít za dva večery. Za litr bída. Vlastně jsem v době, kdy se o vydání GOW na PlayStation pouze spekulovalo, doufal, že se na nás chystá rovnou třeba poctivá trilogie. I po stránce příběhu a lokací hra působí jako takový rozjezdový Akt 1 a ve chvíli, kdy byste čekali přehoupnutí do druhé poloviny, je rázem konec. Ačkoliv jsem hrál sám, rozhodně vítám možnosti projít kampaní ve split-screenu. Mám v plánu ve chvíli, kdy před manželkou nějak rafinovaně obhájím řezání locustů závěsnou motorovkou, odehrát kampaň znovu se synem. Ve dvou to může to být vážně fajn zábava.

Jasně, po odehrání příběhu by mohl hráče na desítky hodin zabavit multiplayer. Hru jsem ostatně relativně brzy po vydání koupil i kvůli němu. Bohužel se ukázalo, že mulťák je nyní prolezlý už jen hráči s odehranými stovkami až tisíci hodin a já tak dostával klepec jako prase. Pár her se mi povedlo propojit s méně zkušenými hráči (tj. měly hodin odehraných jen desítky) a tam jsem se přeci jen chytal. Šlo však o výjimky. Hra více hráčů má určitě potenciál bavit. Map je dostatek a byly povedené (vychází z kampaně). Kvůli krycímu systému má navíc specifickou hratelnost. Bohužel se průběh jednotlivých střetnutí nehledě na zvolený mód omezovala takřka výhradně na rozskákané přestřelky brokovnicemi nablízko, přičemž tuto taktiku užívá tak 95 % hráčů. Základní samopal je totiž regulérně k ničemu a jiné zbraně je třeba najít. Líbil se mi však slušný počet hratelných postav (ačkoliv jde v zásadě o skiny) a možnosti přebarvení kvérů. Vzhledem k tomu, že jsem však stabilně a beznadějně dostával od ostatních přes kuliska (a trojici spoluhráčů spolehlivě tahal ke dnu), moc zábavy mi hra více hráčů nepřinesla. S pětadvacítkou úrovní a příslušnou trofejí jsem tak Gears of War vypnul s finálním časem 17 hodin celkem.

U konce komentáře bych ještě pár poznámek směřoval na technický stav hry. Reloaded je velmi poctivý remaster a hra vypadá po grafické stránce velmi slušně. Lehce zastarale tak působí pouze svojí hratelností, nikoliv vzhledem. Cutscény sice jedou ve znatelně horším rozlišení, ale při hraní samotném se na to velmi dobře dívá. Bohužel však nejde říci, že by šlo o zážitek vyladěný, protože grafických bugů (levitující nepřátelé po smrti, mizející zbraň apod.) je ve hře požehnaně. Občas haprují i skripty. Pokud tak nevíte kudy dál, rovnou nahrajte uloženou pozici, takřka určitě vám hra zapomněla otevřít nějaké dveře.

I přes kritiku a střízlivější hodnocení ve žlutých číslech nemůžu říct, že bych byl z Gears of War zklamaný. Poměr cena/výkon však v mém případě nebyl úplně závratný, což však záleží dost na tom, jak se vám podaří proniknout do multiplayeru. Asi tak není úplně od věci počkat na slevu. Za sebe každopádně doufám, že nešlo o jediný výlet série na PlayStation. Jen bych příště uvítal vydání třeba dvojky s trojkou v jedné kolekci.

P.S. Osobně budu hrát něco jiného, ale hra kvůli závěru sedí do první kategorie letošní Herní výzvy (základ).

Pro: Surová hratelnost, které nechybí koule; zábavné střílení; linearita je vlastně osvěžující; velmi slušná grafika remasteru; split-screen

Proti: Krátká herní doba kampaně; pro nováčky nepřístupný (shotgun heavy) multiplayer; grafické bugy a zamrzající skripty

+8

The Outer Worlds: Peril on Gorgon

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 65
Peril on Gorgon jsem takřka protrpěl. V zásadě nejde o nic vyloženě špatného, ale po rozehrání jsem si velmi rychle uvědomil, že mám univerza The Outer Worlds už plné zuby. Přídavek nepřináší bohužel snad až na audionahrávky (ty mám ve hrách rád a škoda, že v základu chyběly) naprosto nic nového. Naopak se tak již naplno přihlásily o slovo slabiny základní hry zejména v podobě opravdu nudného střílení a soubojů.

Co tedy DLC vlastně přináší? Novou lokaci, na které je však asi nejzajímavější to, že je laděná do sytě fialova. Jinak se vydáme do nepříjemně povědomých scenérií a korporátních laboratoří sestavených z již velmi důvěrně známých assetů, ve kterých je třeba pro bližší pochopení příběhu opět číst písemné poznámky a střílet již dávno viděné nepřátele. Během průchodu jsem získal přesně nula originálních zbraní a souboje se staly prostě jen nutným zlem při běhání od jednoho ukazatele na mapě k druhému.

Příběh ujde. V zásadě však nejde o nic zajímavějšího, než další variaci na asi pětkrát viděné v základní hře. Výzkumný tým korporace Spacer's Choice na odlehlé planetě Gorgon v utajení kutil tajemnou drogu s cílem zvýšit produktivitu plebsu na maximum. Světe div se, bohulibý záměr nedopadl podle očekávání a na vašem týmu vesmírných moulů je, aby celé záhadě přišli na kloub. Jde o naprostý "nenadchne/neurazí" standard univerza a třeba identita hlavního "záporáka" musí být každému jasná tak po první hodině. Na konci hra předkládá určité dilema, rozhodnutí však podle mne zásadní dopad na svět nemá. Vlastně přesně nevím. Po dohrání příběhové linky jsem se zaradoval, že to mám z krku a hru rychle vypnul.

Přídavek tak v kontextu základní hry nevyčnívá a ani ji neoživuje. Pokud jste po dohrání hry z nějakého důvodu neměli korporátní tématiky dost, asi vás bude Peril on Gorgon bavit. Mě však ke konci The Outer Worlds bavil čím dál míň a DLC mi tak již ne moc příjemný zážitek bez jakéhokoliv fajn momentu jen prodloužilo. Před Murder on Eridanos si tak musím dát pauzu nejméně rok.

Pro: Více toho samého, což může být pro někoho dost; audionahrávky; příběh ani scénáře není mizerný (jedná se však o vykrádání sama sebe)

Proti: Nulové oživení hratelnosti základní hry; nudné souboje; příběh je variací na již několikrát viděné

+8

Doom Eternal

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 90
Ač moderní reinkarnace legendárního DOOMa jistě není všem po chuti, v mých očích se jedná o vůbec ty nejlepší (čistokrevné) FPS kousky uplynulé dekády.  Eternal představuje přirozený a smysluplný vývoj již tak výborného předchozího dílu a i přes pár drobností jde o vyladěnou akční jízdu do pekla a zpět. Po vydání jsem u hry skončil nesmyslně těsně u konce a letos si to s chutí zopákl. Stačilo pár hodin a už jsem v tom zase lítal...

Eternal sebevědomě stojí na dvou základech. Kvalitním leveldesignu a soubojovém systému. Záměrně jsem neužil pouze slovo gunplay, protože souboják o pouhém střílení není. Zejména na vyšší obtížnosti jde o zcela vyladěný brutální koncert, v jehož přesném rytmu chcípají démoni po stovkách. Jen se střelbou si zde nevystačíte a je naprosto nezbytné v pravidelných intervalech doplňovat munici za užití příhodné motorovky, pálit do řad nepřátel jedním ze dvou odlišných granátů a také doplňovat zásobu brnění za pomoci kompaktního plamenometu. No a když se do mixu přidá i ikonická dvouhlavňovka s navinovacím hákem? Slast. Uvedené aspekty do precizně pasují a hra dokáže zprostředkovat jatka vskutku úchvatná.

I když jsme se jistých náznaků dočkali již v minulém dílu, Eternal co do pohybu po úrovních značně sází na skákání. To je naštěstí poměrně precizní a i plošinovkový analfabeti by s tím neměli mít problém. Občas je složitější proskákat k některému z četných skrytých tajemství. Zatímco postup vpřed je v zásadě vždy jasný, v případě snahy sesbírat všude všechno hra dokáže potrápit i mozek. Skákání mi v zásadě nebavilo a zpracováno je dobře. Občas se hra přeci jen utrhne trochu moc ze řetězu a třeba třeba při překonávání hořících linií jsem si připadal jako v groteskní verzi Mária. Občas jsou tyto pasáže až přehnaně nerealistické a trochu kazí imerzi. Výtka to je pouze drobná. Skákání je přesné a většinu času hratelnost smysluplně rozvíjí.

Příběh... no... příběh v Eternalu přítomný je. Zajímat nikoho asi příliš nebude, ale pro potřeby hry vzhledem k žánru je zcela adekvátní. Veškeré ty řezničině to dává určitý smysl a cíl. Příjemné odlehčení však nabízí holografická mluvčí UAC, která svými průpovídkami podbízí potencionální přeživší k pokojnému podvolení se pekelné invazi.

Jak už jsem naznačil, skok mezi dílem z roku 2016 a Eternalem je spíše evoluční a hratelnost je relativně podobná. Oživení přináší mimo jiné i několik nových druhů nepřátel. Za mě však mohli autoři Buff Totem a Maraudera z vývoje úplně vyškrtnout. Do hry v podstatě nic zajímavého nepřináší a frenetickému tempu hry spíše škodí. Jakmile zjistíte přítomnost Buff Totemu, hra se změní na trochu frustrující pobíhání po lokaci ve snaze ten otravný krám najít a rozdrtit. Než se tak stane, spawnuje nekonečné zástupy nepřátel a boj tak postrádá smysl. S Marauderem lze poté účinně bojovat jen ze správné vzdálenosti a se správným načasováním. Ač to mechanicky smysl dává, do hry samotné mi vůbec neseděl a pokaždé, když jeho příchod avizovala změna hudby ve hře, znechuceně jsem protočil oči. Tvůrci naštěstí oba zmiňované typy nepřátel servírují v únosné míře. Když už jsme u té hudby, ta je tradičně skvělá a do žil pumpuje tu správnou energii. Eternal velmi slušně i vypadá a šest let bych hře nehádal.

K propíranému dílu autoři přišpendlili i přívěšek v podobě PVP režimu Battlemode. Osobně jsem jej vnímal právě jen jako přívěšek a ta pravá zábava za tkví v singlu. Na druhou stranu se autoři alespoň pokusili o něco nového a v uvedeném režimu proti sobě stojí vždy jeden hráč v kůži Slayera a tým dvou démonů. Já si sice odbyl jen pár trofejí, ale dle vysokých úrovní některých hráčů je patrné, že alespoň některé multiplayer chytil a jen tak nepustil. V konečném důsledku tak ok.

V komentáři jsem spíš rozpitval pár neduhů, kromě nic však nemám moc co vytknout a vedle silných kladů těch pár blbin dost bledne. Eternal nabízí byť jen v singlu dobré dvě desítky hodin vyladěného brutálního kydlení démonů v provedení, jak to umí jen v id Software.  Na DLC se brzy chytám a Doom: The Dark Ages se mi už válí doma. Pekelníci se tak mají na co těšit!

Hráno jako součást Herní výzvy 2026 – "9.  Pod maskou:  Dohraj hru, ve které hlavní postava alespoň část hry skrývá svou tvář. " – Základní varianta /Nebýt asi pěti sekund ze začátku, kdy si Slayer helmu nasazuje, seděla by hra i na hardcore. I pro lidské spolubojovníky je identita postavy vlastně záhadou, byť je jeho minulost hráči poodhalena v rámci vyprávění. Asi tak půjde o "placeholder" a v budoucnu nahradím po dohrání DLC. Tam si ji snad na kebuli nechá po celou herní stopáž!/

Pro: Vyladěná akční hratelnost; zbraně a pocit z nich; zábavný průzkum; leveldesign; audiovizuální zpracování; Slayer je frajer

Proti: Battlemode je tak trochu do počtu; Buff Totemy a Maraudeři hratelnosti spíše škodí

+15

Nuclear Blaze

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Kousek jako stvořený do deváté kategorie letošní výzvy, zejména pro ty, co nemají příliš volného času. Zadání plní hra do puntíku, je kratičká (dvě až tři hodinky) a zároveň nejde o prvoplánovou kopírku tisíckrát viděného. Nuclear Blaze pracuje na jednoduchých principech a v zásadě jde o jednoduchou hříčku. Nakonec se z toho vyklubal hodně fajn kousek, u kterého jsem měl původně přišpendlenou již vyloženě dobrou osmičku.

Hrajete za požárníka, který se záhy ocitá osamocený v tajuplném podzemním komplexu. Na postávání a průzkum však není čas, zdejší laboratoře sužuje oheň a na vás je aby jste jej v cca dvacítce spíše kratších úrovní dostali pod kontrolu (a ideálně u toho i zachránit tvůrci schované koťáatko), Hratelnost je zábavná a mechaniky hašení či postupu se takřka s každou herní sekcí mění, takže se hra i přes poměrně jednoduchou premisu (rychle uhas vše, co hoří) nevyčerpá. Původ v Ludum Dare však Nuclear Blaze úplně nezapře a zamrzí zejména skutečně slabá životnost. Do nějakých tří hodin budete mít skoro jistě uhašeno. Koncept by se dal rozvinout i do ambicióznějšího zážitku. Na druhou stranu, Nuclear Blaze dává naprostý smysl hrát alespoň dvakrát. Po projití hry na "základ" se zpřístupní Hold My Beer mód, kde nejen pořádně přituhne, ale jednotlivé úrovně jsou upravené a náročnější. S daným módem tvůrci oživili i dříve spící automatické střílny a obtížnost je skutečně nekompromisní. Zejména v tomto módu se však občas dostavuje i frustrace a to zejména kvůli rychlému šíření ohně. Pár sekcí mi přišlo skoro nereálných a nakonec jsem se snížil k zapnutí pomůcky v podobě silnějšího proudu vody. Na druhou stranu je sympatické, že je možné ušít si zážitek sobě na míru a blíže jej přizpůsobit svým schopnostem. Dostupných je i několik velmi jednoduchých úrovní v tzv. Kid modu, ve kterých je zjednodušen i samotný pohyb hasiče a proud vody se k ohniskům požáru stáčí automaticky.

V důsledku se tak jedná o fajn nápad v sympatickém provedení. Občasná frustrace lze obejít zapnutím některých z pomocníků a i když hra nevydrží dlouho, zabaví velmi příjemně. Rozpracovanější (a přeci jen o něco delší) pokračování by mi vůbec nevadilo.

Hráno jako součást Herní výzvy 2026 – "9.  Požárník: Dohraj hru, ve které podstatnou část herní doby využíváš nebo hasíš oheň." – Hardcore varianta /Na hašení ohně je postavena takřka veškerá hratelnost./

Pro: Jednoduchý nápad ve funkčním a zábavném provedení; drobné změny v hratelnosti postupem hrou; "chování" ohně

Proti: Občasná frustrace; velmi skromná herní doba

+9

Clair Obscur: Expedition 33

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 95
Hra Clair Obscur dokázala to, v co jsem marně doufal u remaku FFVII, tedy, že mne tahové RPG podobného stylu uhrane. Určitě tomu pomohla logická absence japonského patosu. Tedy ne, že by byl hit od Sandfall Interactive patosu zcela prostý, ale ten francouzský je daleko lépe stravitelný a svým způsobem milý. Hra navíc zároveň působí dospěle a artovým až snovým dojmem. Z 33. expedice k Monolitu jsem tak byl regulérně nadšen. Nejlepší JRPG (všech dob?) tak paradoxně vzniklo na Západě.

Už velmi dlouho se mi nestalo, aby mne nekompromisně strhlo vyprávění. Už pouhý námět hry a příběhový nástin mi přišel úžasný a bezprecedentně originální. Tajuplná malířka kdesi v dáli maluje na obří Monolit smrt. Rok co rok děsivá číslice klesá a každý obyvatel groteskní verze Paříže Lumière, jež svým věkem dosáhne dané číslice, je nevratně "Vymazán". Každoročně se tak k Monolitu vydává Expedice udatných bojovníků s jediným zoufalým cílem – zabít Malířku a přerušit smrtící cyklus. Dosud nikdo neuspěl, dopadne výprava Expedice 33 jinak? PROSTĚ TOP!

Příběh je výborný a je jedním z jasných taháků hry. Užitá témata zahrnují ta radostná i ta temná a depresivní. Už jen úvodní vymazání, či vylodění na Kontinentu. (Opět) po dlouhé době mě vyloženě záleženo na osudech parádně napsaných a zahraných postav. Troufám si tvrdit, že na žádnou z nich nezapomenu. Byť není zase takový problém některé zvraty odhalit dopředu, stejně vás zasáhnou. Tempo hry je (snad až na trochu utahanou pasáž v Monolitu, kde procházíte postupně zkracenou verzí dříve navštvených lokací) skvěle ukočírované a i u poměrně dlouhé hry jsem se nikdy nenudil. Skvělé jsou i audiodeníky předchozích neúspěšných expedic, které svoji pouť a životy předčasně ukončily na různých místech Kontinentu.

Vyprávění vaše charaktery provede úchvatnými scenériemi a lokacemi. Tady si ale odložím i jednou výtku, která stojí za zmínku. Ač je hra (zejména na AA produkci) v zásadě velmi hezká, je i na PS5 Pro v režimu výkonu (stabilních 60 FPS) zcela zřetelné, že hra jede v nízkém rozlišení a poté ji procesor televize upscaluje do 4K. Bohužel mě hra zastihla v době, kdy jsem na grafické nedokonalosti až přecitlivělý a na mé LG C5 prostě bylo vidět určité rozmazání objektů a textur. Ještě citelněji se limitace konzolí (či enginu?) projevuje v cutscénách. V módu kvality hra vypadá lépe, ale zase se už zřetelně trhá. Asi jsem si naivně myslel, že se mi má Vánoční investice do Pro a dobré televize při hraní více vyplatí. U Clair Obscur mě to mrzelo i proto, že jinak je na hře vidět, že na silném PC v opravdovém 4K musí vše vypadat úchvatně.

Teď už se ale bude prakticky jenom chválit. Systém vylepšování postav je poměrně jednoduchý, ale striktně funkční a zábavný. Rovněž ponouká hráče k přirozenému prozkoumávání mnoha lokací, aby bylo možné pro jednotlivé postavy nashromáždit co nejvíce Luminy, díky, které lze odemknout různé modifikátory schopností v boji. Občas jsem si posteskl, že hra nenabízí lokální mapu a sem tam se mi povedlo i na pár chvil někde zabloudit.

Velkou parádou je potom soubojový systém. Na klasických tahových JRPG mi vždy vadilo, že šarvátky většinou po pár hodinách upadají do šílené rutiny, kdy používáte vlastně jen pár jasně daných sekvencí schopností neustále dokola. Claire je v tomhle jiná. Ano, i zde se jede na tahy, ale před útoky nepřátel je nezbytné příslušnými tlačítky uhýbat, blokovat je (což přináší možnost protiútoku), nebo jim uskakovat. Na nejtěžší obtížnost je plné využití tohoto systému naprostá nezbytnost. Není totiž problém aby zejména bossové některým z ničivějších útoků sfoukli trojčlennou skupinu jediným útokem. Instakilly ve hrách úplně nemusím, tady mi to ale smysl dává a hra vám alespoň dává jasně danou možnost, jak se smrti vyhnout. Později s tím navíc pomáhají i některé Luminy. Obtížnost hry stoupá rozumně a přirozeně a i střety s řadovými nepřáteli jsou po většinu hry rozumná výzva. Díky danému systému tak musíte být neustále ve střehu a sledovat chování protivníků,

Každá z hratelných postav má kromě řad schopností, z nichž si jich do bitvy vyberete až šest, také určitý unikátní systém. Všemi milovaná Maelle tak mění bojové postoje, Verso hromadí Dokonalost apod. V důsledku je tak hra krásně komplexní a možnosti dostatečně rozmanité. Snad jen chudák Lune začne hlavně ke konci hry na zbytek party ztrácet a používal jsem ji jen minimálně. Povídá se s ní však taky skvěle.

Nad Claire Obscur bych se tu mohl rozplývat ještě dlouho a to by už fakt nikdo nečetl :). Přesto alespoň jako poslední velký klad zmíním naprosto famózní hudební doprovod. Originálních skladeb hra nabízí desítky a snad všechny jsou úžasné. V táborové sekci jsem si na gramofonu třeba "Lumière" přehrál snad stokrát a při psaní těchto řádek mi vtíravá melodie zní v mysli. Vyloženě slast. Jo, a rozhodně doporučuji alespoň pár hodin pokračovat i po dohrání příběhové linky. Svět hry skrývá řadu parádních tajemství, o které je fakt škoda přijít! Jednoduše nádherná hra, u které není problém smát se i plakat. Ač jsem k tomu byl i vzhledem k žánru lehce skeptický, nakonec ten titul GOTY vidím jako zasloužený (sorry Kingdom Come: Deliverance II).

Pro: Výborné zpracování příběhu; poutavý námět; sympatické a zábavné postavy; Gestrálové; pestří nepřátelé; unikátní vizuál; perfektní OST; zábavné souboje; mnoho dalšího...

Proti: Na PS5 jede hra citelně v nízkém rozlišení; občas by se šikla mapa jednotlivých lokací

+20

Split Fiction

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 90
Rok se s rokem sešel a já zde budu opět pět ódy na kooperativní veledílo od Hazelight Studios. Hru jsem i tentokrát absolvoval se sestrou (která na DH není, tak do výzvy jen základ... hernajs :)) a názorově jsme se malinko rozešli. Podle mě je totiž loni do nebes vynášená It Takes Two přeci jen o ždibíček lepší. Subjektivní pocit však do určité míry pramení z toho, že zmiňovaná kooperačka byla jednoduše první (předchozí hry studia tak úplně nepočítám).

Srovnání v It Takes Two se v komentáři nevyhnu. Vlastně právě naopak. Split Fiction je opět totální pumelice, která až na předchozí hru studia nechává jakoukoliv konkurenci hooodně vzadu. Vypíchl bych pár věcí, ve kterých je "novinka" lepší. Graficky je hra samozřejmě dál, a na PS4 pochopitelně vůbec nevyšla. Scenérie jsou impozantní a hra velmi pohledná. Díky barevné stylizaci, která autorům přeci jen něco málo odpustí, tak Split Fiction působí jako první skutečný AAA titul studia. Feelingu "velké hry" pomáhají i vyladěnější animace, přesnější ovládání a uhlazenější hratelnost. It Takes Two občas přineslo kostrbatější pasáž, tady se to prakticky neděje.

No a teď ty aspekty, kvůli kterým Split Fiction přeci jen na staršího bratříčka lehounce ztrácí (vyjádřeno jen mrzkými 5 %). Námět hry je netradiční a opět poutavý. Rozdělení na sci-fi a fantasy složku dává autorům netušené možnosti a ti opět přináší spoustu parádních nápadů, zejména co se týče možnosti kooperace obou hráčů. I když se hra skládá z vícero příběhů v rámci obou žánrů, trochu působí, jako by se pasáže odehrávaly ve stejném světě, jen na různých místech. It Takes Two mi tak přišlo paradoxně rozmanitější a ač po grafické stránce bezpochyby méně poutavé, častěji mi z nápaditosti lokací předchozí hry padala brada.

Trochu jsem si posteskl, že se nevrátily kompetitivní minihry. Na druhou stranu, vedlejší příběhy, které se zaměřují často na unikátní mechaniku, jsou výborným zpestřením dlouhých hlavních úrovní. I když to z příběhového hlediska dává smysl, je škoda, že v poslední třetině hry již žádné tyto odbočky nenajdeme. Split Fiction mi také přišel o něco více prázdný. It Takes Two nabízela víc takových těch zbytečných blbinek a detailů v podobě interaktivních předmětů všude kolem. Tady často směřujete delší pasáže lineárně vpřed bez příjemného rozptýlení.

Zmíněné body však nejsou přímo negativy, spíše jde o přímé srovnání. Po stránce hratelnosti jsme se i tentokrát dočkali úžasných nápadů a hra nikdy nepřešlapuje na místě. Už, už by vás nějaká mechanika začínala trochu nudit a tvůrci přijdou s novou vychytávkou. Split Fiction mi z her studia přišel nejnáročnější a bohužel tak i tady trochu platí, že s úplným nehráčem to může být chvílemi o nervy. I se ségrou jsme narazili na pár problematických pasáží, ale úskalí tkvělo spíše v absenci hlasové komunikace (holt hraní online a spící syn ve stejné místnosti).

Uvažoval jsem o stále skvělé devítce, ale k vyššímu hodnocení přispěl výborný závěr... tedy po stránce hratelnosti. Příběh ač fajn potěší spíše svým námětem než nečekanými zvraty. I skrytá traumata hlavních hrdinek není problém uhádnout dlouho před jejich odhalením. Osobně jsem rád, že jsem si vybral Mio, protože rozjuchaná Zoe by ke mě moc nešla (trochu mne rozčiloval i její dabing upištěný, ale opět nejde vyloženě o zápor).

Split Fiction Vám za vaše peníze nabídne 10-15 hodin hratelnosti. To na papíře nemusí znít jako závratné množství. Na druhou stranu se ani s vydáním hra neprodávala za úplně plnou cenu a za ty prachy dostanete kus skutečně prvotřídní zábavy, která nedá vydechnout. Snad už ve Švédsku makají na něčem novém!

Hráno jako součást Herní výzvy 2026 – "5.  Spoluhráči: Dohraj hru, do které v jejím průběhu jakkoliv zasáhne jiný živý hráč." – Základní varianta /Dohráno kompletně v kooperaci s živým spoluhráčem. Jinak to ostatně ani nejde./

/Edit. 03.02.2026 - s odstupem trochy času snižuji hodnocení na stále výborných 9/10. Předchozí hra studia přeci jen měla větší kouzlo a kvality Split Fiction tak lehounce blednou. Přesto spokojenost a očekávání byla naplněna./

Pro: Opět plejáda nápadů; měnící se hratelnost (hlavně závěr je skvělý); námět; audiovizuál; vyladěnější ovládání

Proti: Po It Takes Two už se nedostavuje takový "wow efekt"; méně zábavných interakcí s prostředím

+9

Age of Mythology: Retold - Heavenly Spear

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Parádní rozšíření již tak obsahově natřískané hry. Od roku 2020 jsem až na třetího Witchera neutopil v žádné hře tolik hodin jako v Age of Mythology: Retold a značný podíl na tom má právě dvojice povedených rozšíření.

Heavenly Spear se mi líbilo asi ještě o malinko víc než již tak velmi solidní Immortal Pillars. Opět jsme se dočkali nové kampaně, která je k mé radosti o něco delší. I příběh mi přišel zábavnější a v japonských jménech se orientuje podstatně lépe než v těch čínských. Na druhou stranu, i kampaň japonské frakce trpí slabým scénářem a repliky postav nezřídka balancují na hraně trapnosti. Stejně jako v předchozím případě, se nová kampaň takřka výhradně omezuje na střety Japonců s Japonci, což je trochu škoda.

Za nový národ se hraje dobře a zejména mýtické jednotky se povedly. Úplně mi ale nesedl způsob získávání přízně pomocí budování svatyň, které je třeba obsadit kněžkou Miko. Občas mi kněžky nečině postávaly někde v rohu a hra na jejich nečinnost na rozdíl od vesničanů bohužel neupozorní.

S DLC jsem se ke hře vrátil cca po 3/4 roce a nově na mě tak čekal i mód Gauntlet s náhodně generovanou soustavou misí. Obtížnost je bohužel zoufale nevyvážená. Hrál jsem na Hard a prakticky až do posledního střetnutí nebyl problém si s AI poradit bez potíží. V poslední 1v3 misi jsem ale vždycky dostal beznadějně na prdel. Při snížení obtížnosti je však hra směšně jednoduchá a AI zdánlivě nedělá vůbec nic, než že sem tam vycvičí jednoho pitomce, se kterým poté postává u hranic zabraného území. Mód mě tak nakonec zabavil jen na pár hodin. Dané výtky však se samotným rozšířením Heavenly Spear prakticky nesouvisí a náplň kampaně samotné mi i po stránce obtížnosti přišla zdařilá.

Do hry se nyní chystají Aztékové a dle oficiálního vyjádření má jít o nejambicióznější rozšíření. Předchozí kampaně přinesly hodiny opravdu fajn zábavy a já se tak těším vlastně víc, než na některé plnohodnotné vydání nových her. Snad se dočkáme i na PS5, kde hra bohužel širší herní publikum zjevně neoslovila.

Pro: Nová frakce opět vlévá hře krev do žil; dobrá kampaň s vyšším počtem misí; zdařilé mýtické jednotky

Proti: Způsob získávání přízně u Japonců mi úplně nesedl; opět slabší scénář kampaně

+10

The LEGO Ninjago Movie Videogame

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 65
Na poměry LEGO her je Ninjago s bídou průměr. I tak jde stále o poměrně solidní zábavu a syn si hraní užil hodně. V Ninjagu se více sází na soubojový systém, který bývá v jiných LEGO titulech až triviální. Teda ne, že by v tomhle případě šlo o propracovanou komplexní záležitost, ale na poměry LEGO titulů jsou bitky fajn.

Hra postrádá standardní rozdělení na příběhové úrovně a lokace k prozkoumání. Zde oba prvky splývají do sebe, ale působí to spíše jako lenost autorů. S tím se pojí i jedno negativum zejména pro nejmladší hráče. Opět na rozdíl od četných her série totiž prakticky neustále musíte vedle pohybu postavičky korigovat i kameru a syn s tím poměrně dost (a ne moc úspěšně) bojoval. Kamera navíc hodně zlobí a vlastně i celé ovládání není ani zdaleka tak přesné, jak by se na plošinovku slušelo. Ty chvíle, kdy mi tekly nervy, že ten kluk nedokáže na ten pitomej žebřík už doprdele vyskočit!!!.. a pak v tom selžu třikrát za sebou i já :D...

Pokud budete hrát pouze příběhovou část hry a na sbírání tuny zlatých kostek se vykašlete, vydrží LEGO Ninjago s bídou pár hodin. Příběh (až na odfláklý závěr) se mi vlastně spíše líbil a potěší i příjemný humor. Vyloženě povedené jsou poté cutscény, ale ty budou 1:1 kopírkou z existujícího filmu, takže jsem s chválou raději opatrný.

Po projití hry se nabízí pustit se do vysbírávání tuny poschovávaného harampádí v podobě zlatých kostek a plnit prosťoučké úkoly obyvatel Ninjaga. Opět LEGO klasika, tady bohužel spíše nepovedená. I kvůli již zmíněné problematické kameře a nepřesnému ovládání mě "endgame" takřka vůbec nebavil a v sepsání těchto řádek jsem atypicky ani vše nesesbíral. Malej by hrál dál, ale já už na ten "busywork" jaksi nemám sílu. Na rozdíl od něj mne nebaví půl hodiny chodit po mořském dnu a střílet LEGO chobotnice.

Pro: Děti LEGO Ninjové baví; komplexnější soubojový systém; cutscény; bojová doja

Proti: Kamera a ovládání; velmi krátké; nezábavné sbírání při snaze hru dohrát na 100 %

+10

The Callisto Protocol - Final Transmission

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Možná za to může pauza po dohrání hlavní hry kolem půl roku, ale já byl s DLC dost spokojený. S odstupem času jsem se zase rád na pár hodin ponořil do po grafické stránce působivých chodeb Black Iron Prison. Asi rozumím určitému rozhořčení některých hráčů nad příběhovým vyústěním DLC, z jeho průběhu jde však dost jasně očekávat, že na Jacoba žádný "happyend" fakt nečeká. Je tak pravda, že do univerza Calista Protocol Final Transmission zase tolik nepřidá, až tolik mi to však nevadilo.

Po stránce hratelnosti jde v zásadě o více toho samého s tím, že přídavek lze jednoduše zařadit mezi ty lepší kapitoly původního dobrodružství. Jedinou zásadní novinkou je kinetické kladivo, ke kterému se však prokoušete až ke konci hry. Jde o poměrně efektní i efektivní hračku a ztrátu věrného obuchu tak nebudete moc oplakávat. Na druhou stranu, dost podobných střetnutí kladiva s nově představenými poloplecháči je možná až moc. DLC každopádně dokáže být u konce na obtížnost Maximum Security poměrně tuhá záležitost.

Atmosféra je i v DLC povedená i když i tady platí, že bát se asi moc nebudete. Přišlo mi, že ubylo laciných lekaček a zbytečně se už neopakují. Dokonce se hře povedlo mne jednou, či dvakrát úspěšně vylekat.

Rozšíření tak hodnotím spíše kladně. Délku základní hry nelze označit za přehnanou, takže nebylo na škodu si zážitek o pár hodin prodloužit.

Pro: Klady základní hry, zejména tedy audiovizuální zpracování a atmosféra; ten souboják mě zase tolik nevadí; pár povedených pasáží

Proti: Po stránce příběhu v podstatě bezpředmětné; po získání kinetického kladiva už nemá smysl střílet a souboje s ním jsou po chvíli stereotypní

+5

Pumpkin Jack

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
V zásadě dost povedená 3D plošinovka. Tvůrci (zejména tedy jeden tvůrce a otec projektu Nicolas Meyssonnier) napříč hrou úspěšně přichází s novými mechanikami a odlišnými sekcemi úrovní, díky kterým hra působí neustále svěže. Projedeme se tak v důlním vozítku, nebo si zahrajeme variaci na pexeso z náhrobků podezřele známých postav. Na konci každé z úrovní se navíc vždy představí nová zbraň a mlácení pár typů nepřátel tak opakovaně dostává svěží vítr do plachet.

Problém každopádně tkví v tom, že Pumpkin Jack má těch úrovní jen ubohých šest a i ty svým zasazením a užitou stylizací vzájemně krapítek splývají. Jedná se tak o hru, kterou není problém proskákat za nějakých 5-6 hodin... nebo klidně i míň, pokud se vykašlete na sbírání krkavčích lebek. Rozhodně by tomu tak dvě tři lokace navíc slušely a pak už bych rozsah hry shovívavěji označil vzhledem k obsahu, žánru a cenovce za adekvátní.

Na druhou stranu skromný rozsah dělá ze hry příjemnou hru na pár seancí. Skákání souboje se řadovými bubáky i bossy jsou zpracovány naprosto funkčně a Pumpkin Jack baví i svým humorem a častým pomrkáváním na jiná díla popkultury. Jednoduše fajn záležitost, která však nejspíš nikoho vyloženě nenadchne.

Pro: Drobná rozptýlení, díky kterým působí úrovně svěže; hratelnost funguje jak má ve většině aspektů; humor

Proti: Opravdu krátké; trochu zaměnitelná prostředí; i když baví, zároveň hra ničím vyloženě nevyčnívá nad četnou konkurenci

+11

Mafia III: Sign of the Times

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Trojici přídavků uzavřelo Lincolnovo střetnutí se zvráceným kultem. Příběhově i atmosférou povedené. Líbil se mi temný podtext i depresivní zvrat. Na všech vydaných DLC ostatně nejvíc oceňuji změnu tempa a nálady základní hry. Ani tady se tak nestojí proti dalšímu generickému floutkovi s italským jménem a fedorou.

Pokus o lehký prvek vyšetřování je sice sympatický, ale jde skutečně pouze o velmi jednoduchoučkou mechaniku, která do hratelnosti vlastně moc nepřidává. V první řadě tak jde opět o přestřelky a jejich dějiště. Lokace jsou naštěstí v Sign of the Times poměrně zajímavé. Dokonce jsme se dočkali nového kreativního typu nepřítele... žen. Přídavkem se line nádech hororu a i když se asi vyloženě bát nebudete, napětí se občas dostaví.

Po dokončení příběhu vám dá možnost uvést vyhořelý Sammyho bar zpět do provozu. Celý prvek je však bohužel jen velkou dírou na prachy a nic moc nepřináší. Nevím, proč nemohl bar generovat zisk podobně jako pěstírna trávy z Faster, Baby! Takhle jsem do renovace prostě lil prachy jen proto, aby nakonec vyskočila příslušná trofej. Škoda. Nově přidané vrhací nože jsou spíš k ničemu a kromě příslušné mise jsem na ně nehrábl. Nový auťák však potěšil (i když se řídí jak splašená herka).

Vzhledem k dost smíšeným pocitům ze základní hry tak musím přídavky svorně spíše pochválit. Všechny tři jednoduše patří k tomu nejlepšímu, co vám může hraní nenáviděného třetího dílu nabídnout. I tak to však na dvojku natož legendární jedničku ani omylem nestačilo.

Pro: Změna atmosféry; námět; cutscény; snaha o určité polidštění Lincolna

Proti: Renovace Sammyho baru je jen dírou na prachy; potenciál k hororu zůstal přeci jen trochu nevyužit

+8

Mafia III: Stones Unturned

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
V druhém DLC si ruce konečně ušpiní i Lincolnův kumpán Donovan. Společně s ním se tentokrát po obligátním uvedení do děje vydáme na ostrov plný žoldáků. Cílem není nic menšího než zajistit, aby ztracená jaderná hlavice nepadla do rukou nepřítele. Stones Unturned tak alespoň na chvíli více rozpracovává téma studené války, což je příjemná změna.

Záporák je i tentokrát fajn a líbily se mi slovní přestřelky mezi ním a Donovanem, které nastavují zrcadlo i Donovanovu chlebodárci v podobě vlády USA. Cutscény jsou opět dobře režírované a až na horší životnost nepůsobí DLC jako spíchnuté horkou jehlou. Ostrov pokrytý džunglí je dějištěm jedněch z nejfrenetičtějších přestřelek ve hře vůbec.

DLC do hry přidává efektivní možnost zavolat si na podporu snipera, který přesně mířenou střelou odpraví nepřítele. Poměrně logicky je tato možnost alespoň v uzavřených prostorách nepřístupná. Jedno použití schopnosti však přijde na naprosto nesmyslných 3.5k doláčů, což je v Mafii 3, kde je o prachy neustále nouze, trochu krok vedle. S přídavkem se do hry i omračovací pistole, jejíž smysluplnost se však omezuje vyloženě jen na těch pár přítomných vedlejších misích. V samotné hře jde o naprosto neúčelný krám.

Pro: Zaměření na tématiku studené války působí v kontextu hry pestře; dobrý záporák; slušné přestřelky; změna prostředí; sniper jako přítel na telefonu; Donovan

Proti: Relativně krátké; škarohlíd by namítl, že jde o jen o další sérii přestřelek s trochou omáčky okolo

+11

Mafia III: Faster, Baby!

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Ač asi nejhorší, tak stále slušné DLC. Přináší novou oblast, kterou tentokrát díky bohu není nutné osvobodit způsobem z původní hry. Záporák se povedl, i když se s ním vypořádáme poměrně rychle. Nová mechanika pastí bohužel zůstala snad až na jednu misi nevyužita a to platí víceméně pro všechny alespoň trochu nové prvky hratelnosti.

Nový kousek příběhu ujde a Lincoln konečně smočí bambulína. Opět se v něm řeší rasová otázka a tentokrát se autoři podívali na zoubek zkorumpované a zarytě rasistické policii. Opět jsem tak musel pálit do vlastních i když tady to byli fakt nefalšovaní "fízli". Přišlo mi však, že se zdejší policie chová prapodivně. Ve snaze dodělat trofej za spuštění určitého množství pastí jsem se na sebe opakovaně pokoušel pozornost policie strhnout. Jakmile však opustíte prostory města, velmi rychle o vás ztratí zájem i když jedete prakticky krokem. Zkorumpovaní a ještě líní. No hnus!

Autoři si zjevně uvědomili, že z mrzkých úplatků společníků nejde ani omylem našetřit na všechny možné zbraně a vylepšení. S DLC tak přibyla nová možnost zvýšení příjmů v podobě pěstování konopí. Zpracování je dost jednoduché a žádná velká zábava to není. I tak jsem však skleník navštěvoval opakovaně a poctivě. Dolary navíc se v Mafii 3 nikdy neztratí. Dohráním si zpřístupníte i dvě povezená vozítka, které jde poté klasicky přivolat službou od irské sekce vašeho mafiánského impéria.

Rozumím tomu, že za původní plnou cenu DLC zase tolik parády nepředvedlo. Už roky je však na konzole k dostání zdarma a pustit se do něj má smysl. Díky přeci jen pestřejší hratelnosti slušně ředí stereotypní náplň hlavní hry.

Pro: Povedený slizký záporák; nová oblast; nová potřebná možnost přivýdělku

Proti: Po stránce příběhu trochu uspěchané; jen már nových mechanik, které navíc nebyly příliš využity; pěstování trávy je velmi zjednodušené

+11

Mafia III

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
"Trojka je má nejoblíbenější Mafia" - Neřekl nikdy nikdo. Přesto to zase taková bezbřehá žumpa (jak se zejména česká komunita hráčů často tváří) podle mne není.

Na trojce nejvíc zabolí ten brutálně udupaný potenciál. V Hangar 13 vytvořili velmi solidní hru, jen ji potom nesmyslně obalili kupou zbytečných sraček. Výsledkem je nekonzistentní zážitek s neustálými propady tempa. Pro představu, dohrát Mafii 3 se všemi DLC (doporučuji si jimi hlavní hru "ředit") mi ukouslo více času, než kolik jsem letos strávil při poměrně poctivém průchodu GTA V. Dobrou polovinu hry však tvoří k uzoufání stereotypní vata.

Vše přitom začíná více než obstojně. Příběh se rozjíždí, Clay je oproti původním obavám vyloženě povedená postava a scéna zrady, ke které hrají Rolling Stones a jejich Paint It, Black je absolutní nirvána (uvedenou skladbu s tím budu mít spojenou navždy). Vlastně i čištění prvních pár čtvrtí ujde... než však pochopíte, že přesně tohle a nic jiného po vás budou chtít autoři po dalších pár desítek hodin. Ach jo.

Hra tak brzy upadne do takřka neměnné smyčky, kterou je potřeba ještě osmkrát zopakovat. Návštěva kontaktů v nové čtvrti, odhalení cílů kšeftu, narušení kšeftu, poprava/naverbování šéfa. Vždy x2. Po tomto stále stejném martýriu přichází na scénu jedna (v lepším případě dvě) smysluplnější příběhové mise a pak, hádáte správně, to stejné jen o jeden most dál. Tvůrci si neměnnou mantrou spolehlivě podkopávají nohy a ve chvíli, kdy se konečně dostanete k tomu zajímavějšímu obsahu, už máte neustálého střílení zástupů nepřátel stejně plné zuby a tak nemají zajímavější momenty zdaleka takový dopad, jak by mohly. Zdejší sebranka padouchů je přitom pestrá a řádně slizká. Autoři každému však věnují jen jednu či dvě (velmi povedené) cutscény a místo zevrubného seznámení se zajímavým grázlem se musíme zahazovat s jejich generickými pohůnky.

To, jakým způsobem se tvůrci rozhodli hratelnost prezentovat, je skoro až trestuhodné, protože většina důležitých věcí v Mafii obstojně funguje. Střílení je vcelku uspokojivé (hlavně po přidání možnosti zpomalení času). Zbraní je slušné množství a jízda v módu simulace má také něco do sebe. New Bordeux má velmi slušnou atmosféru a nabízí i řadu pestrých míst jako jsou místní lázně, rozsáhlý supermarket (kde se obchoduje se vším možným, mrk mrk) či luxusní hanbinec.

Největší podíl na solidní atmosféře má však naprosto famózní dobový soundtrack (10/10!). V Hangar 13 sesbírali snad všechny ikonické skladby ze 60. let a prohánění sporťákem po ulicích města za doprovodu (nejen) Johnnyho Cashe dokáže bavit dlouhé hodiny. Výborný je i dabing a i díky němu budu na některé postavy dlouho vzpomínat (ač ne vždy v dobrém, samozřejmě). I zde však platí, že by každá z postav mohla dostat daleko více prostoru na úkor nudné vaty.

U konce komentáře se však vrátíme opět na zem a budu znovu nadávat. Mafia i po letech bojuje s poměrně závažnými bugy. Osobně mne nejvíce znechutily rozbité trofeje (většinu kumulativních je potřeba zvládnout na jeden zátah bez vypnutí hry) a gamebreaking bugy, kdy se hra i po opakovaných restartech odmítala načíst. Jednou pomohlo odpojení konzole z elektrické sítě, podruhé jsem musel složitě mazat uložené pozice a hrát kus znovu.

Mafie 3 tak mohla být i přes dost odlišné zasazení (a hlavního hrdinu) naprosto důstojným dílem série. Vzhledem k nenapravitelným kiksům v hratelností smyčce se však naopak zapsala jako její dno. Přes jasné výtky však půjdu trochu proti proudu, jelikož má podle mě smysl Lincolnovu cestu za pomstou podstoupit. Někde v tom svinstvu se totiž slušná hra přeci jen schovává.

Pro: Úžasný dobový soundtrack; dabing; atmosféra; Lincoln Clay a některé další postavy; slušný soubojový systém i jízdní model; systém vylepšení; sem tam povedená příběhová mise; dobrý DLC obsah; cutscény; obří cecky v Playboyích :)

Proti: Zoufale stereotypní smyčka hratelnosti, což spolehlivě zabíjí většinu kladů; bugy; postavy mají málo prostoru

+16

Geometric Sniper

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Velmi zdařilá hříčka. Geometric Sniper stojí doslova pár korun a ani i jeho rozpočet byl určitě velmi skromný, na to však dovede opravdu fajn zabavit. V kůži snipera v každé z dvanácti úrovní hledáte cíl v podobě zjednodušené postavičky s jasně danými rysy, které je třeba si před spuštěním mise pečlivě zapamatovat. Postupně se však zadání komplikují a je tak třeba hledat atentátníka, jehož přesnou podobu dopředu neznáte, nebo zabít čtyři bankovní lupiče během jedné mise. Hru doprovází i jednoduchý příběh, který vám však bude putna a jeho vážný tón k výtvarnému stylu hry úplně nesedí. 

Systém je jasně funkční a grafika podřízená zadání. Jakmile pochopíte, co se po vás chce, nebývají řešení příliš složitá. Větší výzvu představuje mód hry "Find", kde do již navštívených úrovní autoři poschovávali určité objekty, jež je třeba v časovém limitu za užití hledáčku kvéru všechny označit. Pěkně to trénuje vnímavost a asi u dvou jsem se celkem natrápil. Při každém spuštění jsou totiž objekty poschovávány trochu jinde a jiným způsobem a není tak možné si vše jen mezi jednotlivými pokusy zapamatovat (i když možnosti také nejsou nevyčerpatelné).

Geometric Sniper není žádné zjevení ani potencionální globální hit. Má však jednoduchou a naprosto funkční premisu, díky které jsem si těch pár hodin až překvapivě užil. Obsahu není závratné množství, ale za těch pár kaček je té muziky až až. Další dva díly už mám v hledáčku.

Pro: Fajn nápad v naprosto funkčním provedení; cena; hra má potenciál rozvíjet schopnost percepce a pozornosti; mód find

Proti: V jádru až banální, takže by vyšší hodnocení už nebylo vůči jiným hrám úplně fér; v módu Find není vždy jasné, který objekt je kulisa a který již součást zadání

+6

The Outer Worlds

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 75
Záchvěvy nadšení se střídaly s návaly nudy. Po pár krizích jsem se dokodrcal do konce a i když jsou pocity ze hry rozhodně spíše pozitivní, do již zakoupeného DLC obsahu se mi moc nechce.

Autoři Fallout: New Vegas si řekli "fuck it" a udělali si Fallout vlastní. Víceméně se jim to podařilo a hra určitě boduje i tím, že přímé konkurence zase tolik není. The Outer Worlds se odehrávají v poměrně zajímavě vykonstruovaném univerzu. Ve vzdálené kolonii Země - Halcyon - mají první i poslední slovo korporace. Tedy na první pohled, na ten druhý si podmínky nekompromisně diktuje místní ekosystém a je jen na hráči, zda a jakým způsobem se postaví nespočtu místních krizí. Jak mi námět vyhovoval, tak vizuální styl, který roubuje 80-tkovou (nebo ještě starší?) estetiku na sci-fi, mi úplně po chuti nebyl. Hře se poměrně často vyčítá nehezká grafika. Ta mi přišla na šest lest starý titul a zjevně ne úplně AAA rozpočet asi spíše adekvátní. I tak se však mohla jednotlivá místa a planety více lišit. Výsledek je přeci jen trochu moc uniformní a nudný.

Hratelnost z jasné předlohy citelně vychází. The Outer Worlds je tak o rozhovorech a interakcích s bezpočtem většinou povedených postav. Po vzoru dalších RPG gigantů lze cestou posbírat až šest parťáků. Bohužel si musím postesknout, že mi přišli trochu jaloví. Není to vyložená tragédie a alespoň mě svými osobnostmi nerozčilovali, do paměti se však na trvalo nevypálí ani jeden z kumpánů. Až na SAMa má každý z nich jednu soukromou sérii úkolů, nepřišlo mi však, že by se autorům povedlo tímto způsobem s postavami nějak více sblížit.

Hra nabízí slušné množství vedlejších úkolů, jejichž vyústění je alespoň po příběhové stránce často poměrně zajímavé. Scénář je rozhodně jedním z těch povedenějších aspektů hry a autorům se podařilo propašovat i nejeden povedený vtípek. Hra mi přišla nejsilnější ve své první třetině, maximálně polovině. Kolem příletu na Monarch začne tempo váznout a dostavila se u mě první krize (druhá se dostavila na Byzantiu). Na stejném místě jsem hru přestal hrát již v roce 2019 po vydání s tím, že tentokrát jsem to hecl a horší pasáže překonal. Vyložené nadšení se však již nevrátilo. Jak mi hra přišla občas zbytečně utahaná (ok, plnil jsem, co se dalo, takže si za to můžu i sám), tak závěr byl uspěchaný. Hlavního záporáka jeden z mých pohůnků odpravil ještě, než ze sebe stačil vysoukat jedinou větu. Ústřední příběh mi však přišel dobrý a události The Outer Worlds se odvíjejí přeci jen trochu jinak, než jak jsme v běžném RPG zvyklí.

Zábava dostala u poloviny políček i kvůli tomu, že hra začala být na obtížnost HARD příliš jednoduchá. Na Hypernovu jsem si ale kvůli citelným zásahům do jádra hratelnosti prostě netroufl. V půlce hry se souboje smrsknou vlastně jen na prosté a nezáživné střílení stále stejných nepřátel a obecně se dá říct, že na zpracování šarvátek by šlo ještě dost zamakat.

The Outer Worlds jsou i tak sympatickým pokusem Obsidian Entertainment o vlastní Fallout. Spoustu věcí dělají zkušení tvůrci dobře a zejména v první třetině dokáže hra poctivě zaháčkovat. Kolem poloviny však onen háček odpadl a už se nikdy ani náznakem nevrátil. Bylo to tak před lety a stalo se mi to i letos...

Pro: Zajímavé zasazení; většina postav; obstojný scénář; některá rozhodnutí a jejich citelný dopad na zbytek hry

Proti: Mdlá vizuální stránka hry; občas utahané; uspěchaný závěr; poměrně nezajímaví společníci; v pozdějších fázích hry souboje; tuny zbytečného lootu

+13

Catherine: Full Body

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Lehce lechtivá hra o nevěře a posouvání bedýnek i životních hodnot. No, láska na první pohled to nebyla, ale nakonec jsme si k sobě s Catherine (v mém případě tedy spíš Katherine) cestu našli. Dokonce jsem hře tentokrát odpustil tu typickou japonskou ztřeštěnost, která mne mnohdy u videoherní produkce z Východu zážitek dost kazí.

Hra je to již na první osahání divná a i námět je věru netradiční. Hlavní hrdina Vincent se vinou svého neposedného pindíka (a často projevované retardace i při běžných sociálních interakcí s něžným pohlavím) dostává do svízelné situace. Každou noc musí v rouše beránčím hbitě lézt na zdánlivě nekonečnou věž z bedýnek. Pokud cestu vzhůru nenajde včas, čeká ho násilná smrt nejen v noční můře, ale i v reálném životě. V tomhle světě totiž řádí záhadná kletba postihující proutníky mužského pohlaví.

Je paradoxní, že právě logické pasáže, tedy vlastně jediná skutečná hratelnost hry, mě většinou moc nebavily. Prostorové logické puzzly ve hrách rád nemám a tak jsem měl z toho posouvání vždy trochu obavu z toho, že se někde zaseknu a nohy zábavě podrazí nefalšovaná frustrace. To se naštěstí (NORMAL) stávalo spíše jen v pasážích, kde obtížnost na chvíli dost nesmyslně vyletí. Osobně jsem se trápil u šesté věže, kdy se ke slovu dostaly vybuchující bedny.

Co mne ale chytlo, byl netradiční námět a obecně i příběh. Jasně, zvraty jsou ujeté (až zvrhlé), ale hra bavila a vývoj příběhu mne zajímal. Konců je navíc celá řada, přičemž výsledek ovlivňují zejména otázky na tělo, jež vám budou pokládány ve stylové zpovědnici. Doporučuji odpovídat hezky po pravdě... ona ostatně správná cesta ani neexistuje. Předělové filmečky jsou na špičkové úrovni a nezadají si s kvalitním anime. Dabing se rovněž povedl (anglický). Vyzdvihnul bych zejména hlas vypravěče. Neumím úplně popsat proč, ale v Catherine jsem měl zvláštní pocit, jako by hovořil přímo na mě, ne na hráče obecně. Hudba je fajn, jen se na můj vkus trochu moc opakuje.

Catherine mě tak nejvíc bavila svojí jinakostí. Přesto si dovedu představit, že někomu tenhle bizár nesedne vůbec (ostatně to hrozilo i u mě). Pokud však hledáte něco nevšedního a ideálně máte pozitivní vztah k prostorovým hádankám, dokáže vám hra zprostředkovat zážitek, na který jen tak nezapomenete. A za to u mě prostě sbírá plusové body.

Pro: Ujetý příběh s netradičním námětem; dabing; nevšední hratelnost; atmosféra; filmečky

Proti: Hratelnost logických pasáží není můj šálek kávy; vyprávění si často pomáhá tím, že z Vincenta při interakcích dělá asociálního idiota

+9

Grim Legends: The Forsaken Bride

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 75
Přiznám se, že hledačky od Artifex Mundi jsou takovým mým "guilty pleasure". Sekaj je sice podle jednotného mustru a produkční hodnoty nejsou zrovna valné, ale jednou za čas se u nich dá parádně odfrknout. Série Grim Legends má patřit prakticky k tomu nejlepšímu, co studio vyprodukovalo a já mohu souhlasit.

Hratelnost se sestává prakticky ze tří pilířů. Poměrně jednoduchého hledání a používání předmětů na pár obrazovkách jako prakticky v každé jiné adventuře, četných a v zásadě opět relativně jednoduchých hádankách a nepřehledných obrazovkách s harampádím, kde je potřeba nalézt konkrétní předměty (popřípadě je i zde možnost alternativní minihry v podobě domina). Aspekty se pěkně doplňují a žádný aspekt není vyloženě upozaděn. Hra není triviální, ale přesto jde v rámci žánru rozhodně o méně náročný kousek, což ale není nutně na škodu. Sice jsem se párkrát zasekl, ale klasicky šlo vždy o problém s přehlédnutím interaktivního místa. Pro "nehráče" autoři připravili zjednodušenou casual obtížnost a systém nápověd či dokonce možnost úplného přeskočení některé hádanky. Prostě přístupné jak to jen jde a po dlouhé době jsem přesvědčil i manželku, aby si zase něco zahrála. Byla spokojená.

Lokace The Forsaken Bride jsou poměrně zdařilé. Scénář, dabing, zvuk i animace jsou tradičně na slabé úrovni a je znát, že i v tomhle případě byli autoři přesně tak ambiciózní jako s jejími předchůdci a nástupci... tedy skoro vůbec. Určitě ale hrál roli i rozpočet, který zřejmě nebyl zrovna závratný. Po stránce grafického zpracování a stylizace hra sice vypadá trochu jako vygenerovaná umělou inteligencí (což je však vzhledem k datu vydání nesmysl), ale vlastně se na to nekouká až tak špatně a styl Artifex Mundi se mi poměrně líbí. Je to barevné ale většinou dobře přehledné a funkční.

Nejde o první (a určitě ne ani poslední) hru studia, ve The Forsaken Bride mě ale příjemně překvapila kadence povedených hádanek. Já si hru ostatně celou náramně užil a de facto všechny objektivní nedostatky jí rád odpustím. Rozhodně doporučuji i tradiční "BONUS" sloužící jako epilog k příběhu, který svojí náplní překonává i základní hru. Jen bych si možná přál, aby tvůrci platinovou trofej (taky již tradičně) nezamknuli za povinné dva průchody hrou. Podruhé to totiž už zdaleka taková zábava není... navíc, když musíte veškeré hledací obrazovky nahradit trochu stereotypním dominem.

Pro: Relaxační a nenáročná zábava i pro nehráče; slušná porce příjemných hádanek; do jisté míry vizuální zpracování

Proti: Po stránce hratelnosti prakticky totožné jako desítky jiných her vydavatele; velmi slabý zvuk, animace a celkově je často vidět, že hra smrdí korunou

+10

Hotline Miami

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 75
Další ze zástupu her, které jsem dohrál až na druhý pokus s mnohaletým odstupem. Hotline Miami má i dnes co nabídnout, ale v době vydání, kdy nebyla indie scéna ještě tolik rozvinutá, to bylo asi větší zjevení. Ve stylizovaném brutálním kousku jde v první i poslední řadě o hratelnost, jež je velmi specifická a pár her z poslední dekády se zcela zjevně inspirovaly právě prvním dílem dnes již kultovní pixelové vyvražďovačky.

Hratelnost je akční, brutální a velmi rychlá, byť alespoň občasné plánování a taktizování je rozhodně na místě. Hra pracuje s prvkem "instakillu" a hráčova postava proto nevydrží doslova nic (ok, maximálně jeden zásah s příslušnou maskou), ale stejně tak na první dobrou padá i většina nepřátel. Náročnost hry je relativně vysoká, vzhledem k takřka okamžitému restartu to však nevadí a penalizace za smrt tak není přehnaná. Frustrace vystrkuje růžky jen občas a vyloženě mě štvaly jen sporadické bossfighty, které se do hry vlastně moc nehodí a nejsou ani příliš zajímavě zpracované (zejména ten poslední). O vybití všeho živého nejde snad jen v jediné kapitole, kterou si za mě autoři mohli klidně odpustit. Místo chaotických jatek se totiž musíte úrovní proplížit, což je vzhledem k systému hry nesmírný voser.

Grafická stylizace mi příliš nesedla, ale tohle je dost o vkusu a preferencích. Soundtrack je naopak skvělý a rozhodně jde o jeden z prvků, proč si hra za ta léta získala kultovní status. Příběh jsem moc nepobral a hádanku k odemknutí skrytého konce nevyluštil (a ani se o to nepokoušel). Zájemcům doporučím nějaké shrnutí na internetu... ale třeba jsem jen nedával dostatečný pozor.

Hotline Miami je kousek, jehož oblibě vlastně rozumím. I mě hra v zásadě dost bavila. Od původně zamýšlené osmičky mě však zrazuje fakt, že jsem se bůhvíproč k dalšímu spuštění musel spíše trochu nutit... přitom jde o záležitost tak na 6-8 hodin.

Pro: Soundtrack; rychlá funkční hratelnost; vzhledem k herním principům přiměřená délka; stylizace; masky

Proti: Pitomé bossfighty; občasná frustrace; způsob vyprávění příběhu; takřka nulová variabilita nepřátel a jejich vzhledu

+10

Anthem

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Do dalšího looter shooteru se mi moc nechtělo. Anthem of Creation v asi největším průseru dříve věhlasného studia BioWare však začátkem příštího roku navždy utichne, takže lepší teď, než nikdy. K mému značnému překvapení to nebyl ani zdaleka takový brak, jak jsem s obavami očekával. Troufám si tvrdit, že kdyby s něčím jako Anthem přišel třeba Ubisoft, bylo by přijetí hry jiné. Anthem mě upřímně bavil více, než letos protrápený Division. Tím, že ho mám v živé paměti, se nejspíše pár srovnání neubráním.

Anthem je v podstatě dost typický zastánce subžánru live service lootovacích stříleček a to s sebou nese určitá specifika a zápory. Náplň misí je tak bohužel hodně stereotypní a s trochou nadsázky s postavou jen slepě sledujete šipku, co vás jako slepce vede od jednoho střetnutí k druhému. Já však bohužel asi ještě nenarazil na kousek, který by v rámci žánru nabízel zásadně variabilnější a zajímavější mise (Outriders pořád vedou). Podobné hry však poměrně dobře fungují jako absolutně nenáročný výplach po práci a Anthem v tomhle není výjimkou.

Hra má bohatý lore, ve kterém se zpočátku není problém ztratit. Rozhodně to nebyla láska na první pohled a spoustu poznámek jsem četl spíše ze setrvačnosti. Nakonec musím konstatovat, že zdejší svět v BioWare zase tak blbě nevymysleli a původní nezájem tak pramenil spíše z velmi nízkých očekávání.

Hratelnost zejména příběhové části, která však dokáže vydržet několik desítek hodin, se sestává z akčních výprav a courání po soukromém hubu Fort Tarsis, kde se hra přepne do pohledu z první osoby. Zde na hráče čeká spousta interakcí s postavami, které mě překvapivě bavili. Scénář je sice v porovnání s legendárními díly studia podstatně horší, ale stále má Anthem daleko více osobnosti než již několikrát poplivaný Division od Ubisoftu.

Podstatně pestřejší mi přišly i souboje, které se (doslova) nedrží tolik u země. Byť se jednotlivé "javeliny" odemykají až přehnaně pomalu (pro představu, po čtyřiceti hodinách mám stále přístup jen ke třem ze čtyř), hraje se za ně dostatečně odlišně a každý má navíc poměrně variabilní plejádu skillů. Minimálně na PlayStationu má hra dost silný autoaim, který nelze vypnout. Po původní nevoli jsem to akceptoval a u střílení se obstojně bavil. Tříd zbraní je hodně, byť minimálně některé poměrně dost splývají. Variabilita nepřátel ujde. Opět si vzpomenu na ubohý výkon v vývojářů v Divisionu a nakonec jsem za ta monstra a různé typy ozbrojených hmyzáků v Anthemu rád. Jasným tahákem je možnost (a často nutnost) létání, která Anthem od konkurence poměrně zdatně odlišuje. Průzkum světa však moc zábavný není a zdejší "collectibles" jsou ubohé. Prostředí hry celkově se dočkalo oproti původním ukázkám značného downgradu a vlastně mi přišlo, že hra není příliš hezká.

Připadám si již trochu jako kolovrátek, ale i systém lootu je v Anthemu povedenější než v Division. Tady mě alespoň trochu zajímalo, jaké nové hračky dostanu za splnění mise a tentokrát to není čistě jen o vyšších čísílkách. Jen mi přišlo trochu zvláštní, že není problém si za herní měnu takřka okamžitě nakoupit endgame vybavení. Možná to je však proto, že je hra v současnosti již vyloženě ve smrti a ekonomika hry již nefunguje tak, jako dříve.

Odmyslím-li si fakt, že hra bezesporu zaostává za reputací svých autorů, nejde v zásadě v mantinelech subžánru o nic vyloženě špatného, vlastně spíš naopak. Anthem jsem z 95 % odehrál sólo a absence offline režimu tak vnímám jako totální nesmysl. Ze hry se tak nakonec vyklubalo spíše překvapení a nakonec je přeci jen trochu škoda, že počátkem příštího roku upadne tenhle kousek v úplné zapomnění.

Pro: Drobné interakce ve Fort Tarsis; do jisté míry lore světa; nenáročná hratelnost; létání; hudba; hlavní postava

Proti: V podstatě stereotypní jako blázen; slabá náplň misí; nevyužitý potenciál světa i herních mechanik; chybějící offline režim

+11

Uncharted: Golden Abyss

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • Vita 80
Golden Abyss je nejhorší hra ze série Uncharted. Bezpochyby a výrazně. Jenže zrovna v tomhle případě je potřeba vzít v potaz i cílovou platformu – PS Vita. Hra totiž i všechny své nedostatky a limity rozhodně patří k tomu výrazně lepšímu, co na zatím poslední a nepříliš úspěšný handheld od SONY vyšlo.

Kapesní Uncharted jsem hrál už někdy v roce 2015 a doposud jsem ji měl zafixovanou jako velké zklamání a vlastně celkem mizernou hru. Zjevně na tom lví podíl sehrál fakt, že jsem před deseti lety došel dvě kapitoly před konec a pak se mi nezvratně dostrala uložená pozice (corrupted game save jsem snad schytal jen právě tady). Pochopitelná pachuť tak za ta léta zjevně přebila všechny dobré vzpomínky.

Letos jsem byl překvapený, že mě to vlastně slušně baví. Je to sice horší, ale stále Uncharted se všemi náležitými ingrediencemi (byť v notně vylouhované podobě). Na Drakea tak čeká další dobrodružství tentokrát v doprovodu nové ženské postavy Chase. Ta mi sice moc nesedla, ale naštěstí se alespoň na chvíli vrátil i Sully. Prostředí není tak hezké a pestré jako u "velkých" bratříčků a úrovně jsou opět designované v mantinelech platformy, přesto mne to šplhání, skákání a střílení i tady bavilo. Autoři z Bend Studio poměrně rozumně využili možnosti VITy a třeba oprašování artefaktů, či focení zajímavých míst dává smysl a relativně i baví. Dotykovou obrazovku lze využívat částečně i pro pohyb po překážkách, což je však otravné a nepohodlné. Na druhou stranu, nikdo hráče k tomuto způsobu ovládání naštěstí nenutí. Během asi dvou nebo tří bossfightů však chtě nechtě budete muset prstíkem dle šipek šmátrat po obrazovce a byl jsem rád, že tenhle typ obsahu není častější.

Ač jsou zdejší kapitoly v podstatě dost krátké, napěchovali je autoři až k prasknutí sběratelskými soškami, ztracenými poklady i dalším harampádím. Je toho ve hře možná až moc a chvilkami sbírání všemožných ptákovin zbytečně rozptyluje. Až na pár výjimek se na to lze zcela vykašlat, takže žádný velký problém to taky není.

Střílelo se mi sice podstatně hůře, než na klasickém gamepadu, do jisté míry to však byla otázka zvyku. Typů nepřátel sice není závratné množství, ale hra smysluplně dávkuje nové zbraně, takže během 10-15 hodin, co dohrání zabere, stereotyp na vrátka příliš často neťuká. Příběh je takový Uncharted standard, jen jsem měl tentokrát pocit, že zase o tolik nejde. Napsané je to však obstojně a nadabované jakbysmet. Hra vypadá solidně (vzhledem k věku a platformě) a hudba je také již tradičně povedená. Při ústřední lince až slzička skoro ukápla, holt jsem k sérii už dlouho nečuchl.

Uncharted na cesty tak i přes své zjevné limity a určitý béčkový feeling dokáže slušně zabavit. Možnosti VITy byly využity víceméně rozumně a i když nejde ani omylem o plnohodnotný díl, fanouškům Drakových dobrodružství dokáže posloužit více než solidně. Nakonec tak hodnotím poměrně vysoko.

Pro: Dobré využití možností handheldu; Uncharted není nikdy dost; i přes menší rozsah a ambice nepůsobí hra odflákle; zábavné střílení; dostatek zbraní; přiměřená délka

Proti: I když se to dá kvůli platformě pochopit, působí hra jako takový chudý příbuzný hlavních dílů série; Chase mě nebavila a vlastně ani hlavní záporák není žádné terno; prostředí bohužel trochu splývá

+5

Psychonauts 2

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 90
Velká parádička. Už při hraní v dnešní době přeci jen dost kostrbaté jedničky jsem si říkal, že dvojka musí být boží. A ona je. První díl byl vlastně skvělý, ale nehrál se úplně dobře. Dvojka je snad do puntíku ve všem lepší a i když i tady by ovládání mohlo být maličko přesnější, jde o výrazný posun k lepšímu. Ještě aby ne po těch letech, že ano...

Psychonauts 2 jsou skákačkou, jakých prostě moc není. Tím však nemyslím ve stránce hratelnosti. Pořád se tu jedním tlačítkem skáče, druhým mlátí, ale námět a úrovně jsou naprosto jedinečné. Unikátní je hra i v tom, že i když jde o plošinovku, nebál bych se ji označit za hru příběhovou. Příběh dvojky je milý, promyšlený a zajímavý až do samotného konce. Po vzoru další tvorby Double Fine Productions není nouze o příjemný humor. Po dohrání si drtivou většinu jmen minimálně hlavních postav spolehlivě pamatuji. To se moc často nestává.

Středobodem hry je více než desítka řádně pošahaných úrovní, jež se odehrávají v myslích zdejších podivínů. Autoři ve tvorbě levelů vycházeli ze skutečných vážných psychických poruch ale i problémů, se kterými se alespoň občas potýká takřka každý z nás, jako jsou například úzkosti, deprese či vztek. Je to zpracováno vkusně a inteligentně. Hra přitom dovede své hráče v této problematice jakoby mimochodem nenásilně vychovávat.

Z námětu plyne i jeden nesmírný trumf. Tvůrci se tak mohli absolutně vykašlat na jakoukoliv logiku a úrovně jsou tak řádně šílené, (zdánlivě) nesmyslně nadesignované a hrají si s prostorem časem či perspektivou. Vlastně i díky zasazení do jednotlivých myslí se daří Psychonauts hráče důvěrně seznamovat s pestrou plejádou postav.

Pojítko mezi jednotlivými světy tvoří jakési hratelné huby mezi kterými nechybí základna Psychonautů a její okolí. Byť mezipasáže za regulérními úrovněmi přeci jen zaostávají, průzkum je i tak fajn zábava a hra se rozprostírá na prostoru tak akorát, takže nikdy nemáte pocit přesycení či zahlcení různými vjemy.

Moji jedinou avšak zásadní výtkou k prvnímu dílu bylo frustrující ovládání. Razovi to skákání jde tentokrát přeci jen o dost přesněji, přesto se hra bez občasných problémů neobešla. Nezřídka se tak postava zvláštně nezachytí na zcela normální plošince, či některou nesmyslně mine a zahučí do vody. Tady by prostor ke zlepšení prostě stále byl. Stejně tak mi trochu nepříjemné přišla volba zvláštních schopností. Přepínání mezi nimi není úplně pohodlné a ty zcela stěžejní bych být autory prostě připnul na jedno neměnné tlačítko. Přiznám se, že postupem času mě přestaly bavit i souboje a vlastně by mě vůbec nevadilo, kdyby ve hře byly třeba jen ty s bossy. Úrovně jsou dostatečně pestré a zajímavé natolik, aby skvěle zabavily samy o sobě. Jediný zmíněný problém je tak vlastně stále ten stejný, tentokrát však není ani zdaleka tak palčivý. Skutečně mohu hru každému doporučit. Přesně ten kousek, ve kterém si děti i dospělý najdou trochu jiné vyznění.

Trochu netypickou pochvalu vyšlu k tomu, jak funguje "endgame". Po dohrání je výborně vyřešená situace, kdy chcete v úrovních dozobat pár zapomenutých collectiblů, ale nechce se vám jej procházet složitě celý. Úrovně se po odehrání nevrací do původní podoby, což často Raz i trefně glosuje (z podstaty hry to vlastně dává i naprostý smysl) a jde po nich cestovat pomoci rychlého cestování. Rozhodně doporučuji po závěrečných titulcích hře ještě pár chvil věnovat i kvůli unikátním interakcím s postavami, ve kterých hra mile vysvětluje některé vedlejší dějové linky.

Dvojka Psychonauts je tak mezi skákačkami naprostá smetánka, která by zasloužila daleko větší hráčskou pozornost. Vedle zábavných úrovní totiž skrývá i chytrý příběh v dobře vymyšlených kulisách, který má přesah i do skutečného světa a problémů mnohých z nás. Za mě tedy velmi sebevědomých 9/10.

Hráno jako součást Herní výzvy 2025 – "6. Nekonečné čekání: Dohraj pokračování hry, na které se od předchozího dílu čekalo alespoň 15 let." – Hardcore varianta /Mezi prvním a druhým dílem je mezera šestnácti let. V roce 2017sice vyšla hra Psychonauts in the Rhombus of Ruin, ale v daném případě se jedná o jasný spinoff, který je sice "kánon", ale jde o VR odbočku s odlišnou hratelností./ – tímto prohlašuji letošní ročník za splněný!

Pro: Povedený chytrý příběh pro děti i dospělé; fajn postavy i scénář; humor; kreativní úrovně; povedená hudba i grafická stylizace; délka hry i rozsah světa tak akorát; smysluplné "collectibles"; námět a zpracování psychických poruch a psychiky člověka

Proti: Ovládání by šlo stále lépe dotáhnout, ale oproti frustraci z prvního dílu jde o značný krok kupředu; souboje spíše otravují

+15

Tom Clancy's The Division - Underground

YokolobunaYokolobuna
  • PS5 50
Již základní hře jsem nakládal za k uzoufání repetitivní gameplay a DLC Underground tento problém žádným způsobem neadresuje. V podzemce na vás čekají do jisté míry náhodně generované mise, což nemusí znít na papíře špatně. Reálně však střílíte ty stejné nepřátele z povrchu v zaměnitelném prostředí, které za zasněženými New Yorskými ulicemi citelně zaostává.

Různých cílů misí je tuším šest, ale všechny splývají do jednoho. Generický panák vám ve dvou větách zadá nějaký nesmyslný úkol, který v v praxi poté neznamená nic jiného, než že budete bezhlavě střílet vlny nepřátel a pak se přesunete o kousek dál... a to stejné opakovat tak po půl hodiny, kterou vám jeden výlet do tunelů zabere. Vrcholnou novinkou je zařízení nepřátel, které ruší možnost používání speciálních schopností. REVOLUCE! DLC tak pro oživení hratelnosti nedělá prakticky nic, osobně jsem vyzkoušel každý typ mise jednou a do hry by mne už nedostali ani heverem. No a na zbylá DLC už raději kašlu úplně.

Hodnocení na DH v době dohrání: 61 %; 9. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Zcela nenáročný výplach; v partě kamarádů je to asi lepší, ale to platí pro všechny looter shootery

Proti: Prostředí podzemí není ničím zajímavé; nulový přínos do repetitivní hratelnosti základní hry; mise i přes různá zadání absolutně splývají

+3
Zobrazit další komentáře

Yokolobuna naposledy…

Ohodnotil Ratchet & Clank Ratchet & Clank na 80 % (22 hodin).

Napsal komentář k Star Wars: Episode I - Racer (97 dní).

Diskutoval u hry Returnal (32 dní).