Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >

Donut County

  • PS4 75
Na Donut County do smrti nezapomenu. Ne proto, že by byla hra vyloženě převratná, rozehrál jsem ji včera (a dnes dopoledne dohrál) v době, kdy jsem doma napjatě čekal, až mě zavolají za přítelkyní do Třebíčské porodnice, kde jsem s ní mohl alespoň na krátko (Covid je svině) být u toho Mordoru přezdívaném "porod" a poprvé uvidět našeho kloučka :). Pointa je taková, že nenáročná a v jádru naprosto jednoduchoučká hratelnost Donut County mne v těžkých chvílích alespoň trochu uklidnila a nevidím důvod, proč by to nemohlo platit i na ostatní.

Donut County je prakticky ideální jednohubka (do tří hodin máte hotovo), stojící na prapodivné premise. Ve hře totiž ovládáte rozšiřující se díru v zemi, do které postupně nasáváte stále rozměrnější předměty. Ze škvíry, kam se zpočátku sotva vměstná hrneček, je tak za chvíli džuzna pohlcující celé domy. Na první pohled možná trochu pitomý nápad dobře funguje a občasným ozvláštněním v podobě jednoduchoučkých logických hádanek zajišťuje hře zábavnost po její celou (byť nevalnou) délku.

Jediný dostupný režim se skládá z navzájem propojených úrovních, které spojuje střelený, ale slušně a místy i vtipně napsaný příběh o tom, jak nenechavý mýval BK postupně "vcucnul" do podzemí obyvatele koblihomilovného městečka. Samotní obyvatelé pak v jakési prapodivné parodii na Dekameron u ohniště vypráví své příběhy o tom, jak se do podzemí dostali. Povedené jsou i některé z popisů předmětů, které schvátí vaše nenechavá díra (bez dvojsmyslů :)). Doporučuji popisy bedlivě číst, aby vám jako mě neutekly dvě nápovědy k trofejím či achievementům. Já si indicie bohužel nespojil (rozuměj, po přečtení na ně hned zapomněl) a platina je mi tak navždy odepřena.

Původně jsem chtěl hru zařadit do Herní výzvy, ale BK zase takový "Pacifista" není a kvůli jedné pasáží se hra nedá nacpat ani do "Čas je relevantní".

Hodnocení na DH v době dohrání: 69 %; 9. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Originální jednoduchá hratelnost; nápad rozvedený do funkčního konceptu; příjemný příběh

Proti: Hratelnost má přeci jen své limity; kratičké

+12

Rogue Company

  • PS4 75
Rogue Company je bezesporu povedená multiplayerová střílečka. Dnes mi konečně "cinkla" platina a hra mne i po 55 odehraných hodinách stále bavila. Momentální hodnocení (73 %) je však naprosto adekvátní.

Ze hry je cítit kvalitní řemeslo. Módů není mnoho, ale já si stejně po 95 % herního času vystačil se Strikeoutem (zdejší variace na klasický Deathmatch), mapy jsou dobře navržené a zapamatovatelné, hratelné postavy se svými unikátními schopnostmi jakbysmet. Free to Play model je naprosto férový a i když jsou nové hratelné charaktery poměrně drahé (já si za celou dobu vydělal sotva na tři), rozhodně zde nejste oproti hráčům s nezbednou šrajtoflí v nevýhodě. Já nakonec nějakou tu korunu pustil z vlastní vůle a koupil si záměrně pitomý taneček a vánoční svetr na postavu :).

I když jsem si hru postupem času hodně oblíbil, musím uznat že Rogue Company nepřináší prakticky nic nového a v porovnání s drsnou konkurencí může časem trochu zapadnout. I když vše dělá vážně dobře, malinko ji chybí tvář či výraznější herní prvek, který by ji odlišil. Já si však těch pětapadesát hodin náramně užil a s klidným srdcem Rogue Company doporučuji zejména hráčům na konzolích. Těm 3rd person pohled sluší náramně.

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 3. hodnotící; hra je F2P na PSN

Pro: Jednoduché ale naprosto funkční mechaniky; zábavné střílení; férový F2P model; (relativně) vyvážené a zábavné schopnosti postav

Proti: Bohužel i přes dobře odvedený kus práce trochu generická střílečka; chybí hodnocené hry v módu Strikeout

+7

Puyo Puyo Tetris 2

  • PS4 70
Puyo Puyo Tetris 2 je tím typem hry, za jejíž hraní se vám budou přátelé posmívat (vyzkoušeno na vlastní kůži). Na první setkání legrační název, "předpotopní" hratelnost a pestrobarevný vizuál k tomu přímo vybízí. No a když budete podobně jako já během Vánoc a po Novém roce místo předobjednaného Cyberpunku 2077 vehementně skládat kostičky, budou si ti přátelé místo smíchu přímo klepat na čelo. Na mou obranu, Cyberpunk se na konzolích teprve dostává do normálně hratelného stavu, a ona ta skládací hra s legračním názvem není vůbec mizerná...

PPT2 zcela jednoznačně těží z léty ozkoušené hratelnosti legendárního Tetrisu a minimálně našincům podstatně méně známého Puyo Puyo. Díky obsáhlé nabídce módů tak hra dokáže zabavit na slušnou dobu a většinu variací je dobré alespoň vyzkoušet. Přiznám se že zběsilé švihání různorodých kostiček do kýžených útvarů na mne i po desítkách let od jeho objevení spolehlivě fungoval a PPT2 tak umí být zatraceně návykovou a zábavnou hrou. K dnešnímu dni po odehrání příběhového módu mám nakládáno 26 hodin a jsou bezesporu tací, co u hry stráví hodin stovky (stačí zkusit zapnout multiplayer a dostat během pár sekund výprask od pohotového Japonce).

Bylo by pokrytecké hrát si tu na znalce série, přesto je z ohlasů fanoušků zjevné, že druhý díl toho zase tak nového nepřinesl. I když tak není na množství zábavy skoupý, většinu obsahu recykluje (na chlup stejné jsou dokonce i trofeje), což se na mém hodnocení zákonitě projevilo. Nový je podle všeho prakticky jen mód Skill Battle, který však nefunguje zdaleka ideálně (některé schopnosti jsou nesmyslně silné) a příběh v Adventure módu.

Samotný příběh je však i největší slabinou hry. Shakespearovskou story od Tetrisové hry by asi nikdo úplně nečekal. Problém je, že zdejší příběh je vyloženě idiotský a repliky postav absolutně dementní. Hra samotná je přitom absurdně ukecaná a žvásty otravných postav vás začnou s*át po deseti minutách. Jistě, dialogy jde přeskočit, ale v tom případě druhý díl Puyo Puyo Tetrisu vlastně oproti svému prvnímu dílu nepřináší nic, co by jeho nákup ospravedlnilo.

Minul-li vás však první díl (jako mě) a máte Tetris či skládání barevných blobů v Puyo Puyo rádi, je pro vás PPT2 prakticky ideální hrou na desítky až stovky hodin. Jen je trochu škoda, že neexistuje PS Vita verze. Tam bych se ke hře s chutí vracel i dlouho po dohrání dementního příběhového režimu.

Hodnocení v době dohrání: žádné; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Léty prověřená hratelnost stále skvěle funguje; spousta módů; pestrobarevná stylizace hře sedne

Proti: Idiotský a ukecaný příběh; málo změn a vylepšení na samostatný druhý díl

+6

The Pathless

  • PS4 90
The Pathless je pro mne překvapením letošního roku. Hra to u mě přitom neměla vůbec jednoduché. Explorativní otevřené hry plné hádanek totiž zdaleka nejsou mým oblíbeným žánrem a u na první pohled podobného Rime jsem vydržel asi hodinu.

I když tak rozhodně nešlo o lásku na první pohled, nakonec jsem si hru zamiloval. The Pathless vyjma soubojů s bossy prakticky neobsahuje akci, přesto je nádherně poutavá a strhující. Poklidnější hratelnost, založená na průzkumu mystického ostrova a řešení hádanek, mi díky neustálé radosti z objevování nakonec vyloženě sedla. Ve hře zcela chybí minimapa, ale rozlehlými zákoutími ostrova díky intuitivní navigaci samotným prostředím bloudit nebudete.

The Pathless menší rozpočet a vývojářský tým bravurně maskuje kouzelnou stylizací a výsledné scenérie jsou nádherné. Hra navíc neobsahuje jediný loading a pocit imerze je tak ještě silnější. I při zevrubném šmejdění po lokacích vám dohraní zabere maximálně 15 hodin, což je vzhledem k povaze hry tak akorát. To, že vám The Pathless bude místy připomínat novou Zeldu či starší Journey, je jen dokladem kvalit tohohle nenápadného, ale výtečného dobrodružství Lovkyně a jejího společníka orla.

Hodnocení v době dohrání: 90; 2. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press na recenzi

Pro: Průzkum je skutečně zábava; poklidná ale zábavná hratelnost; kouzelná grafika a lokace; design prostředí a hádanek; pohyb a navigace v prostoru; podařené bossfighty

Proti: Recyklace některých principů hratelnosti u konce hry

+11

Transformers: Battlegrounds

  • PS4 50
Transformers: Battlegrounds by asi chtěli být takovým XCOMem pro děti. Dle mého názoru však ani u nejmenších hráčů příliš neobstojí. Na to je hratelnost příliš sterilní, grafika ošklivá a obsahu málo. Jasně, nejsem úplně cílovka. Ideální věk jsem přešvihl tak trojnásobně a skládací plecháče jsem neměl příliš v lásce ani jako dítě, herní žánr tahové strategie mi však naopak sedí náramně.

Jádro tahových soubojů je osekáno na dřeň. Prvních několik misí z celkem asi dvaceti vám to vlastně ani nebude připadat, záhy se však dostaví nuda. K té dopomáhají i dost fádní a zapomenutelné schopnosti hratelných robotů a hodně ubohá náplň misí, ve kterých jde prakticky jen o vykosení nepřátelských Decepticonů nebo přesun na předem určené místo.

Battlegrounds na první pohled nevypadají příliš dobře, fanoušci na hře u launch traileru nenechali nit suchou. Pestrobarevné provedení děti možná ocení, to však nemění nic na tom, že vizuálně je co do detailů hra hodně skoupá a prostředí tak vypadá sterilně a nezáživně. Jízlivé narážky na vizuál jak z PS2 tak nejsou úplně neopodstatněné.

Jednotlivé schopnosti mají sice zvláštní účinky, ale hra je i na nejtěžší obtížnost dost jednoduchá (až na polovinu jedné mise, kde máte k dispozici pouze Bumblebeeho), takže kdovíjak přemýšlet a taktizovat není potřeba. Transformers: Battlegrounds jsou prostě obětí přehnaného zjednodušování a připočteme-li nevalnou délku kampaně (kolem deseti hodin), je vcelku problém ji doporučit komukoliv jinému než právě malým fanouškům Transformerů. I pro ně je však na trhu spoustu daleko zajímavějších a zábavnějších her. Navíc za rozumnější cenu než tisícovku, co Battlegrounds momentálně v obchodech stojí.

Hodnocení v době dohrání: žádné; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press na recenzi

Pro: Slušný dabing postav; z počátku celkem zábavné; netradiční žánr pro děti; lokální multiplayer

Proti: Plochá hratelnost, kvůli které hra brzy nudí; nezajímavé schopnosti; mizerná grafika; stereotypní náplň misí; málo obsahu;

+7

Tesla vs Lovecraft

  • PS4 60
Jasně, Tesla vs Lovecraft nevypadá na první pohled kdovíjak hezky ani zajímavě, v jádru jde však o sice vlastně dost jednoduchou, ale funkční a v kratších herních seancích i obstojně zábavnou hru.

Tento izometrický "twin stick shooter" svojí náplní úplně nevybočuje ani nepřekvapí. Naštěstí mu však nechybí sice okoukané, ale funkční základy doplněné o slušné množství udělátek a perků, které vám dopomáhají posílat zástupy "lovecrofstovských" monster do horoucích pekel. Možností je obstojné množství a hlavně v počátečních úrovních na možnosti krásně přibývají. Postupem času však vše zejména při delších herních seancích upadá do stereotypu a vcelku omezený počet nepřátel tomu jen dopomáhá.

K úplnému dohrání je potřeba připravené levely projít ve třech obtížnostech. Každou lokaci tak navštívíte třikrát. Vzrůstající výzva je citelně znát a v pár vypečených úrovních se vcelku zapotíte. Díky systému relativně drahých permanentních vylepšení je však víceméně otázkou času, než se úspěšně probijete na konec. Osobně mi dohrání (a zároveň i platinová trofej) zabralo dvanáct pečlivě dávkovaných hodin.

Recyklování lokací, nepřátel i absence snahy o různorodější náplň misí hře škodí. Jádro hry je však v naprostém pořádku a Tesla vs Lovecraft skvěle funguje jako odreagovačka na půl hodinky, či doplňkový kousek k něčemu většímu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 62 %; 4. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Jednoduchá akční hratelnost; systém perků a vylepšování postavy; zábavné v malých dávkách

Proti: Stereotypní při delším hraní; recyklace úrovní; nenápaditý design a vizuál lokací

+6

Bound by Flame

  • PS4 60
Vývojáři ze Spiders, podobně jako ti z Cyanide, nejsou kdovíjací umělci. Přesto mi jsou svojí tvorbou (ač si jejich hry u kritiky většinou odnáší víceméně průměrná hodnocení) vlastně hodně sympatičtí. Nesekají jeden díl za druhým z té samé série a snaží se minimálně co se týče námětu přijít s něčím novým. Třeba jejich Of Orcs and Men mám i přes značné mouchy hodně rád.

No a Bound by Flame je dost typickým dítkem svých vývojářských rodičů. Je těžkopádný, často nechtěně nefér, občas blbý až hanba, někdy příšerně napsaný, jindy zase postava říká něco jiného než uvádí titulky... ale přesto jsem mu těch pětadvacet hodin k dohrání na nejvyšší obtížnost věnoval a nelituji.

Ona má totiž ta avízovaná těžkopádnost i svoje kouzlo. Hrdina Vulcan má na začátku 100 zásahových bodů a ke konci se přiblíží maximálně k dvoustovce. Nenaučí se sice desítky kouzel a schopností, ale na další krůček k silnějšímu hrdinovi a na každý lepší kus vybavení se budete těšit. Hrál jsem na na diskuzních fórech proklínanou obtížnost "Captain" a i když tak na mne čekala občasná frustrace, přesto jsem se do soubojů se zatvrzelostí pouštěl zas a znovu a hra mne i přes svůj nízkorozpočtový "feeling" prostě bavila.

Tedy až do třetího aktu, kdy Bound by Flame přeci jen sklouzává do dost repetitivního vybíjení nepřátel s šíleně dlouhými healthbary, kolem kterých neustále tancujete a čekáte na pomaličku se doplňující zásobu života. Souboje tak rázem nejsou ani tak obtížné, jako spíš pěkně otravné. Třešničkou na dortu je pak závěrečný souboj, který je tak dementně nadesignovaný, že si hráči, co celou hru pilně sypali bodíky do stromu schopností "Warrior", budou zákonitě trhat zbytky vlasů z hlav. Přímá konfrontace je totiž prakticky vyloučená.

Nápad s postupným přerodem v démona (nepovinným) je skvělý, ač ho Spiders nepřekvapivě nedokázali úplně zúročit. A tak je to vlastně se vším. Některé dialogy nejsou špatné, jiné jsou naopak svou debilitou až nechtěně vtipné. Minimalistický soubojový systém se časem zají a nové možnosti už nepřibudou. Některé postavy mají potenciál, jiné jako by utekli ze zvláštní školy. Takové prostě hry od Spiders bývají... rok dva počkám a zase si nějakou s lehce zatnutými zuby projdu.

Hodnocení v době dohrání: 62 %; 46. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Tématika hrdiny posedlého démonem; některé postavy a střípky příběhu; závan starých RPG...

Proti: ...který však občas smrdí; recyklování bossů jako řadových nepřátel; nechtěně směšné dialogy; časem repetitivní souboje; místy nefér obtížnost

+8

Sayonara Wild Hearts

  • PS4 75
Sayonara Wild Hearts je velice příjemná jednohubka, kterou uhrančivě prosvištíte za dvě hodinky. Často jde spíše o hratelný soundtrack než o hru samotnou. Ostatně herní design je tomu podřízen, a pokud to několikrát za sebou napálíte do zdi, hra přispěchá s možností obtížnější pasáž přeskočit.

Tady jde spíše o pocit a požitek z hudby, než o hraní samotné. Přesto musím duo vývojářů pochválit, protože prakticky každá úroveň je unikátní a přináší drobnou modifikaci jinak dost jednoduché hratelnosti... Prostě probíháte, projíždíte, prolétáte úrovní a sbíráte srdíčka.

Hra se pyšní prvotřídním soundtrackem a některé skladby jsou vážně úchvatné, společně s osobitou vizuální stránkou dotváří jedinečnou atmosféru, díky které nebudete mít problém "odmačkat" hru na jeden zátah. O to více zamrzí, že jde o dost krátké dobrodružství.

Měl jsem pouze čistě subjektivní problém se zpracováním trofejí. Jejích zadání je totiž skryto za dost kryptickými hádankami, které si lze vykládat po svém. Co je potřeba udělat tak není vůbec jednoduché zjistit a s tak vágním zadáním jsem ani neměl chuť na řešení přijít. Autoři sice zkusili něco jiného, ale většina hráčů si pro platinu stejně dojde s návodem a nám poctivým nezbývá než po řešení pátrat... no a nebo se na to vykašlat úplně. Díky tomu jsem hru dohrál aniž by "cinkla" třebas jen jediná. I když uznávám, že jiným se tento prvek může naopak moc líbit. Asi jsem za ta léta sbíráním trofejí už trochu zkažený :).

Hodnocení v době dohrání: 73 %; 8. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press na recenzi

Pro: Úžasná hudba; osobitý vizuál; proměnlivá hratelnost; atmosféra

Proti: Jepičí životnost; kryptické trofeje; nedostatek motivace hrát úrovně opakovaně

+6

Disney/Pixar Cars 2

  • PS3 65
U Cars 2 zde před mým hodnocením svítilo mizerných 43 %. Což je trochu škoda, protože v žádném případě nejde o tragédii či zcela jasně prvoplánovou a nedovařenou vějičku na fanoušky předlohy. Ostatně v dobových recenzích sklidila obstojná hodnocení s průměrem kolem 70 %.

Rozšklebené auťáky přináší do závodního žánru vlastně až překvapivě mnoho prvků a nesází jen na jednoduché zvdy z "A" do "B". Můžete zde jezdit po dvou kolech, ve smyku, pozpátku, přeskakovat překážky a při tom metat salta. Všechny tyto "machrovinky" samozřejmě nabíjejí nádržku pro krátkodobé zrychlení. Problém je bohužel v tom, že možností je tolik, že celý jízdní model působí přeplácaně, zároveň však v některých aspektech nedotaženě. Řítit se relativně standardními tratěmi v karosérii Bleska McQueena tak není bohužel taková zábava, jaká by mohla být.

Hra tak nabízí poměrně slušnou variabilitu v tom, jakým z způsobem se do cíle dokodrcáte. Vše ozvláštňuje obstojným množstvím módů a i když mód kariéry není kdovíjak dlouhý, neměl jsem pocit, že jde o vyloženě odrbanou hru podle filmu.

Jednotlivé závody jsou v módu suplujícím kariéru trochu sterilně řazené do několika sérií. Příběh zde v principu neexistuje, vše je pojaté jako simulace k tréninku nových agentů, což je trochu škoda. S překonáním posledního závodu se tak nedostavil prakticky žádný pocit zadostiučinění. Cars 2 se pyšní poměrně rozsáhlým "vozovým parkem". Najdeme všechny hlavní a drtivou většinu vedlejších postav z filmu. Rozdíl mezi nimi je však v samotných závodech poměrně malý. Překvapila mne v některých závodech vcelku přepálená obtížnost, díky které budou mít mladší hráči i díky ne úplně vyladěnému jízdnímu modelu nejspíš problém s postupem dál. Volba obtížnosti je přitom dostupná pouze v samostatných závodech.

Vizuálně hra po devíti letech vážně nikoho do kolen nedostane, ale nezestárla úplně strašně. Namluvení jednotlivých auťáků taky není vyloženě špatné.

Upřímně, Cars 2 je sice vcelku zapomenutelnou závodní hrou, ale zároveň na ní není nic vyloženě mizerného. Na rozdíl od některých her podle filmů nepůsobí jako ptákovina splácaná za dvě odpoledne a to se cení. Pro fanoušky předlohy tak lze vlastně s klidným svědomím doporučit, ostatní si na ni po těch letech stejně ani nevzpomenou.

Pro: Slušné možnosti jízdy; velké množství aut

Proti: Nedotažený jízdní model; příběh prakticky neexistuje; občas frustrující obtížnost

+8

Battle Chasers: Nightwar

  • PS4 80
Když o tom přemýšlím, Battle Chasers: Nightware je asi moje nejoblíbenější JRPG. Minimálně je jedním z mála, které jsem dohrál (přeci jen jde většinou o časově náročné macky, co mají nehezký zvyk sklouzávat do stereotypu). Což je vzhledem k jeho neasijskému původu i designu trochu paradox.

BC je trestuhodně zapadlý kousek, takže si na nějaké pokračování (a dokončení příběhu) můžeme nejspíš nechat zajít chuť. Je to ale obrovská škoda. Hra totiž nabízí (většinou) vyvážený mix zábavných a často i krásně náročných tahových soubojů, a průzkumu světa nebo jednoho z osmi relativně rozlehlých dungeonů.

Ke konci jsem se prokousal za více než padesát hodin s tím, že jsem ze hry vyzobal co možná nejvíce a splnil drtivou většinu nepovinných aktivit (jen na to jak získat všechny legendární zbraně jsem nepřišel). Každá z šestice osobitých charakterů má relativně zajímavou plejádu schopností a díky solidní obtížnosti (rozuměj vysoké) mne hra udržela po desítky hodin.

Bavilo mě vylepšovat postavy, hledat nové vybavení, experimentovat se složením party a objevovat některé ze slušného počtu tajemství. Chválím za jednoduché rébusy v exploračních arénách a dungeonech, které nabádají k opětovné návštěvě již vykosených míst. Jen škoda, že na hráče při opětovných průchodech dungeonů neustále útočí slaboučcí nepřátelé a hra tak místy zbytečně zdržuje.

BC nabízí velké množství nepřátel, z nichž však spousta sdílí prakticky stejný vizuál. Je to trochu škoda, na druhou stranu se dočkáme i pár vážně zajímavých monster zejména z řad bossů. Na rozdíl od Shadraca bych hře rozhodně nevyčítal "nulovou osobitost", jen ji nelze hledat v designu řadových nepřátel. Battle Chasers totiž nabízí ověřenou JRPG hratelnost s pár funkčními nápady. Přičtěme k tomu povedenou stylizaci a nezapomenutelný soundtrack (o ten se postaral Jesper Kyd, který má na triku třeba hudbu k Assassin's Creed nebo Hitmanovi) a z BC:N je rázem kousek, který by vás neměl dále míjet.

Pro: Vývoj postav a jejich schopnosti; spousta postupně dávkovaných možností boje a průzkumu; skrytá tajemství; hezký vizuál; skvělý soundtrack; obtížnost vás nenechá usnout na vavřínech

Proti: Relativně průměrný příběh; trochu překotné skoky v obtížnosti; otravní slabí nepřátelé v dungeonech pro nižší úrovně

+11

Sundered

  • PS4 75
Sundered je povedená "metroidvania". Dokonce natolik, že chvílemi usilovala i o hodnocení o jeden řád příznivější. Na to by však přeci jen musela být křivka zábavy konzistentnější.

Velkým plusem je ovládání a pocit z pohybu hrdinky Eshe. I když se časem naučí rozmanité možnosti pohybu a překonávání překážek, pořád jsem měl pocit, že nad ní mám naprostou kontrolu a dělá přesně to, co chci. Vyladěné ovládání dopomáhá k pocitu, že jste "fakt machr" a za nezdar si můžete (většinou) jen vy sami.

Na obtížnost "HARD" mi dohrání trvalo kolem 20 hodin, což je na hru podobného střihu celkem nálož. Značnou část z této porce času však sežral nutný grind, bez kterého se moc daleko nedostanete. Obtížnost hry nárazově skáče a občas prostě nezbylo než zatnout zuby, desítky minut čistit jednu hordu nepřátel za druhou a za nastřádanou herní měnu pak nakoupit schopnosti v košatém stromu vylepšení.

Sundered sice nabízí náhodně generované prostředí, ale to se stejně řídí řadou neměnných zákonitostí a vzhledem k výše uvedené nutnosti "farmení" základních bubáků, jsem po dohrání neměl úplně chuť hru projít znova k jinému konci. Ostatně příběh i díky trochu chaotické prezentaci příliš sledovat nebudete.

Moc se mi však líbily souboje s monumentálními bossy, kteří krásně prověřují hráčovi nabyté schopnosti a postřeh. "Velké" bossfighty doplňují souboje s minibossy, tedy řadové protivníky v obří podobě a nějakou tou schopností navíc. Na zmíněnou obtížnost "HARD" jsem si tyto často poměrně tuhé pasáže užil a jejich úspěšné zdolání přináší ten správný pocit zadostiučinění.

Na Sundered se vcelku pěkně kouká, slušně se poslouchá a krásně plynule hraje. Svým zasazením i postupně dávkovanými schopnostmi a protivníky baví i po hodinách hraní. I když rozhodně není bez chyb, jde o dobrou volbu pro fanoušky akčních plošinovek s prvky metrodvanie, kterým nevadí občasný grind (nebo potupná volba nižší obtížnosti :))

Pro: Precizní ovládání, souboje s bossy, zábavné a funkční schopnosti

Proti: Chaotický příběh, grind při vyšší obtížnosti, typů základních nepřátel mohlo být víc

+12