Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
29 let • Policie ČR • Velké Meziříčí (ČR - kraj Vysočina)

Komentáře

Nickelodeon All-Star Brawl

  • PS5 70
Na klasické bojové hry jsem celkem "levej" ale u subžánru v podobě Brawl mlátiček to kupodivu úplně neplatí. No a když vám něco (celkem) jde, máte to přirozeně i rádi, že ano. Proto jsem s chutí přivítal, když do PS Plus zavítala rubačka s postavami dětských animáků televizní stanice Nickelodeon.

Co si budeme povídat, na trhu existují rozhodně lepší žánrovky a co do komplexnosti se All-Star Brawl nemůže třeba takové Brawlhalle absolutně rovnat. Jako alternativa spíše pro mladší hráče však funguje obstojně. Charakterů je k dispozici 22 (plus jeden placený) a ke každému se vztahuje i jedna pestrobarevná aréna. Efekty útoků a movesety jednotlivých postaviček jsou povedené a často humorně laděné. I přes pěkné rozanimování bijců je zřetelné, že mnohé postavy na hodně podobném principu a hra není tak komplexní, jak by mohla.

Trochu pokulhává i vyváženost charakterů. Arcade mód jsem prošel za dvacet postav a zatímco někdy byl průchod procházkou růžovým sadem, za jinou postavu (při stejné obtížnosti) jsem si poradil o poznání hůře. All-Star Brawl nemá ale ambice být něčím víc, než odreagovačkou maximálně na pár desítek hodin a když na jistá zjednodušení přistoupíte, budete se rozhodně bavit.

Trochu horší je to po stránce obsahu. Což o to, postav a arén není vyloženě málo, chybí však poutavější herní náplň. Online je navíc momentálně plný "trophy hunterů", kteří záměrně rychle prohrávají, jen aby dosáhli na dostatečných počet her pro jednu z trofejí. Vedle multiplayerových střetnutí a klasického "arcade" řetězce sedmi soubojů, nabízí hra ještě volný mód s volitelnými pravidly a tím to končí. Ten sice nabízí i variance na fotbal (ať už ten evropský, či americký), ale obsah hry se i kvůli co do herních mechanik podobných bijců relativně rychle ohraje. Já s Nickelodeon All-Star Brawl strávil fajn patnáct hodin, doklepl "platinu" a u posledních průchodů módu arcade jsem to už odmačkával dost strojově. Pro srovnání, v takové Brawlhalle jsem nechal hodin něco málo pod stovku a bavil se vlastně pořád.

Hodnocení na DH v době dohrání: 55 %; 2. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Hezké animace útoků postav a arény; v kratších seancích fajn odreagování

Proti: Nevyváženost bojovníků; relativně chudý obsah

+7

Zorro The Chronicles

  • PS5 45
Zorro by mohl být celkem fajn alternativou série  Assassin's Creed či Batmana pro děti. Bohužel v něm i přes viditelné základy příliš věcí nefunguje.

Hra je koncipována do osmnácti misí bez výraznější dějové linky. Vyprávění se omezuje na zadání úkolu ve dvou větách a pak už se to mydlí hlava nehlava. První pocity z hry kvůli zcela zjevnému lacinému provedení nejsou příliš dobré. Po chvíli pobíhání však potěší, že soubojový systém (inspirovaný Batmanem) vlastně i ve své jednoduchosti celkem funguje a baví. Jistým ozvláštněním jsou humorné animace, kdy nepřátele škodolibě pošlete vstříc kaktusu či do hromady hnoje. Zdejší humor se sice omezuje na to, že si někdo kecne na zadek nebo mu spadnou kaťata, vzhledem k cílovce to je však asi ok.

Jenže pak zjistíte, že hra u toho končí. Během šestihodinové herní doby prostě proběhnete osmnáct map s recyklovanými objekty a kordem řežete vojáky. Časem se sice přidá pár nových typů nepřátel, ale to je na zahnání stereotypu žalostně málo.

Ona hra všechno dělá dost skromně. Dabing prakticky neexistuje, grafika je i přes svoji stylizaci jasně zastaralá, hudba není špatná, ale příliš se opakuje. Hratelné postavy jsou sice dvě Don "Zorro" Diego a jeho sestra Ines, rozdíl je mezi nimi snad jen v jedné animaci zakončovacího úderu a počtu srdíček.

The Chronicles sice nabízí i kradmý postup a označování nepřátel dalekohledem, to však příliš dobře v praxi nefunguje a hra vás k tomu ani kromě pár specifických míst nemotivuje.

V konečném součtu to i přes jisté sympatie, které hra vyvolala, vychází na podprůměr. Jasně cílovka jsou děti, ale i pro ně na trhu existuje spoustu podstatně povedenějších alternativ. Doporučit tak lze nejspíše jen fanouškům předlohy. No a vzhledem k tomu, že jde o šest let starý seriál, který se u nás snad ani nevysílal, bude si Zorro The Chronicles minimálně v Česku hledat publikum jen velice obtížně.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press

Pro: Jednoduchý soubojový systém celkem funguje; pro děti se nejedná o úplně tu nejhorší volbu

Proti: Krátké přesto stereotypní; po stránce hratelnosti až prostoduché; velice líný design úrovní; relativně ošklivý vizuál s občasnými grafickými bugy

+13

Amnesia: Memories

  • Vita 40
Tak tohle fakt ne... "hru" jsem neodpálil po chvíli, ale věnoval jí celých 21 hodin. Zajímavá z toho byla tak hodina až dvě. Amnesia: Memories je vizuální román, do kterého jsem se pustil bez předchozích žánrových zkušeností. I když jsem protrpěl všechny čtyři základní příběhové linky (dvě na "normální" konec a dvě na "špatný"), nedovedu pochopit, jakou hodnotu hra hráči přináší.

Memories má celkem zajímavou premisu a nástin zápletky, u toho však zůstává. Bez ohledu na volbu linky na hráče čeká tuny absolutně prázdných dialogů a frází. Hratelnost se rovná nule, jen si jednou za čas (doslova) můžete zvolit odpověď. Jednu z dějových linek (Toma) jsem zkusil proběhnout opakovaně a vždy volil druhou z nabízených možností.... a světe div se, vývoj událostí se VŮBEC! nezměnil.

Při honbě za dobrým koncem absolutně nejste schopni poznat, jak by hra chtěla, abyste odpovídali. Nesmyslný vágní ukazatel se zmatenými parametry vám v rozhodování rozhodně nepomůže. Chybí zde jakákoliv vnitřní logika a směřování. Je pravda, že tu a tam vývoj příběhu dovede brnkat na hráčovu zvědavost, vysvětlení načrtnutých tajemství však chybí a zdejší postavy jednají absolutně iracionálně, takže je jako pokračování příběhu možný prakticky jakýkoliv nesmysl. Linky samotné občas právě k úplnému nesmyslu sklouzávají a nejednou budete protáčet oči nad otřesnými nápady autorů a debilními replikami postav. S*át vás budou postupem času všichni a ovládaná postava snad nejvíce.

Vlastně se za sebe trochu stydím, že jsem jako milovník knížek vyplýtval tolik času na Amnesii. Nezahrál jsem si vůbec, jen jsem si přečetl pár k uzoufání roztahaných a převážně naprosto pitomých povídek na Vitě. A tenhle typ "zábavy" by mě daleko lépe poskytla i průměrná kniha, kterých se mi doma válí stovky.

Hodnocení na DH v době dohrání: 76 %; 5. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Krátké momenty v příbězích; mysterióznost; hra dokáže vzbudit zvědavost (kterou však úplně neukojí)

Proti: Šíleně utahané; tuny plků absolutně o ničem; nulová hratelnost; i po rozdílné volbě se vše odehrává převážně stejně

+9

Sniper Elite V2 - St. Pierre

  • PS5 70
Zatímco třetí DLC s názvem The Landwehr Canal se moc nepovedlo, to čtvrté je naopak nejpovedenější. Mapa je skvěle připravená na dalekosáhlé odstřelování sniperkou a ve svém povedeném designu nabízí nejeden napínavý okamžik.

Pasáž při odstřelování malé armády generála Rodebrechta z v kostelní věže patří jednoznačně k tomu lepšímu, co celá hra nabízí. Jen je škoda, že hra obsahuje jen jediný checkpoint a opakovaně se mi stalo, že mě odpravila poslední nevelká skupinka vojáků u samotného konce mise. Chtělo by to rozředit ještě jedním záchytným bodem. I tak je výprava do St. Pierre fajn zážitek... i když jsem těch 4.000 m vzdálenosti na trofej nakonec o kousíček nenastřílel.

Hodnocení na DH v době dohrání: 59 %; 9. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Hezká přehledná mapa; vhodná kombinace otevřenější mapy a vesnické zástavby; napínavé momenty

Proti: Pouze jeden záchytný bod v rámci celé mise dovede frustrovat

+9

Sniper Elite V2 - The Landwehr Canal

  • PS5 50
Po vizuální stránce pěkná mapa absolutně nezapadá do hratelnosti hry. Vinou kontroverzních designerských rozhodnutí je The Landwehr Canal jedna velká frustrace i když za to hráč vlastně úplně nemůže.

Mapa je velmi otevřená a posetá nepřáteli, hra přitom ukládá na naprosto nevhodných místech a zážitek je z toho v konečném důsledku značně rozpačitý. Opakovaně se mi stalo, že mi hra uložila ve velmi špatném momentě a já se z obklíčení nepřáteli nedokázal dostat jinak než restartem celé mise. Nakonec jsem to potupně proběhl na obtížnost "Cadet" jen aby nezůstala prácička již napořád nedokončena. Minimálně co do pocitu z hraní tak jde o vůbec nejhorší misi, jakou má remaster Sniper Elite V2 ve své nabídce.

Hodnocení na DH v době dohrání: 56 %; 8. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Mapa je po vizuální stránce celkem zajímavá

Proti: Design úrovně neodpovídá hratelnosti hry; ukládání na nevhodných místech

+6

Sniper Elite V2 - The Neudorf Outpost

  • PS5 65
Z mého pohledu lepší, než předcházející výprava za odstřelem Hitlera, která se přeci jen nepovedla zasadit do zajímavějšího kontextu. The Neudorf Outpost mě bavil i tím, že jsem se mapou pokoušel (motivován trofejí) prokousat bez odhalení a kradmé sledování a poprava nic netušících hlídek mne bavila.

Mapa je značně otevřená a od hlavní hry odlišná. Cíl lze navíc splnit v různých kombinacích a cesta tak není předem úplně nalinkovaná. Jen je škoda, že úplně absentuje animace výsledku vašeho snažení. Takhle prostě zaneřádíte nepřátelský tábor výbušninami, odplazíte se pryč a tím to hasne. Přitom to mohl být vážně pěkný ohňostroj...

 Hodnocení na DH v době dohrání: 65 %; 9. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Designováno na kradmý postup, který relativně funguje; otevřenost mapy i cíle

Proti: Bez pořádného zakončení; přetrvávají zápory ze základní hry (viz komentář)

+10

Sniper Elite V2 - Kill Hitler

  • PS5 60
V kontextu základní hry nic zvlášť zajímavého. Relativně krátká mise, kde jsem cíleně poprvé slevil z nejvyšší obtížnosti a na "Marksmana" to prosvištěl za pár minut. Po přímočaré promenádě po nádraží už na hráče čeká jen delší střelnice z jasně daného místa.

Že je hlavním cílem sám Führer, je sice po emotivní stránce fajn, co do herních mechanik jde však o obyčejné NPC s knírkem, kterému v efektním záběru prostřelíte palici. Jako bonus k předobjednávce původní hry asi dobré, platit za to více než jedno, maximálně dvě Eura, by mi však přišlo úplně mimo.

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 26. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Hlavní cíl; odsýpá to; atmosféra nádraží

Proti: Po stránce hratelnosti nic příliš zajímavého; mizerná gradace mise; kratičké a v konečném důsledku jen trochu do počtu

+8

Sniper Elite V2

  • PS5 70
Přes počáteční rozpaky jsem si hru nakonec celkem užil. Hra je to dnešní optikou už trochu neohrabaná, ale přesto svým důrazem na boj z větší vzdálenosti zvládá pobavit. U mě to přitom měla hra vlastně celkem těžké, na rozdíl od zjevně velkého fanouška série Chucka, sniperkám v akčních hrách úplně nefandím.

Hra nemá úplně povedený rozjezd a druhou misi kampaně bych se nebál označit za prakticky nejhorší. Postupně si však vše sedne a i když jde v zásadě o opakující se střelnici v tu větší, tu menší aréně, dokáže Sniper Elite V2 udržet hráčovu pozornost. Misí samotných je deset a i přes velmi podobnou náplň jsem neměl pocit ubíjejícího stereotypu. To je však dáno i tím, že nejde o zrovna trvanlivý kousek.

Osobně jsem se s hrou pral na nejvyšší obtížnost, ve které prakticky každá mise obsahovala určité kritické místo, kde jsem se na chvíli "zasekl". I přes to, že jsem pocitově snad polovinu času strávil na pár tužších místech, zabralo dohrání hry nějakých 14 hodin. Obtížnost "Sniper Elite", tedy ta nejvyšší, není úplně odladěná a nepřátelé s nesmyslně přesnou muškou s sebou nesou i občasný pocit nepříjemné frustrace. Na druhou stranu tak hře nechybí příjemný pocit zadostiučinění.

V2 přišel s dnes již dost provařeným "rentgenovým" pohledem při zásahu projektilu, který mě opět paradoxně otravoval spíše z počátku hry, později zejména během přestřelek se zašitými snipery nepřátel jsem si ho vlastně zvráceně užíval. Četnost efektu lze navíc regulovat.

Hra má v hrubých obrysech vlastně celkem zajímavý příběh, ale nedaří se jí ho příliš dobře vyprávět. Záporákům absolutně chybí tvář a jejich chrakter se tak vlastně omezuje na pouhá jména na odstřel. Chybí pár scén, které by budovaly napětí.

I přes nutnost korekce trajektorie, lze hru jen s těží označit za simulátor, což mi ale osobně vůbec nevadilo. Arkádovějšímu pocitu ze hry dopomáhá i místy trochu divná umělá inteligence. Ta je ale spíš nevyvážená, než vyloženě špatná, protože občas jsou nepřátelé schopni koordinovaného postupu doprovázeného palbou, kdy nebudete vědět, kam pálit dřív. Ovládání je trochu nepříjemné a kvůli zdlouhavým animacím je třeba házení granátů vcelku neintuitivní a riskantní.

Hru jsem dohrál v podobě remasteru z roku 2019 (kdysi s původním vydáním jsem krátce hrál i originální verzi) a ten po grafické stránce vypadá obstojně. Samozřejmě nejde o žádný skvost, ale jistá vylepšení jsou znát. Toto tvrzení lze ostatně aplikovat na celou hru. Nejde o nic vyloženě skvělého, ale zabavit dovede zdatně. Navíc byste za ni dnes už neměli dát víc než pár desetikorun.

Hodnocení na DH v době dohrání: 66 %; 191. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Vcelku zábavné střílení; zpomalené záběry; druhoválečné prostředí; zadostiučinění po zdolání obtížnějších pasáží

Proti: Nevyvážená umělá inteligence; občasná frustrace; lehce nepříjemné a nepřesné ovládání; mizerný způsob vyprávění příběhu

+11

Demon's Souls

  • PS5 90
Je to skoro až ostuda, že ačkoliv se považuji za milovníka soulslike žánru a obtížných her obecně, je remake Demon´s Souls vlastně vůbec první hrou od FromSoftware, kterou jsem dohrál (nikoliv hrál). Jako bych pravé "souls" hry nesmyslně šetřil a "odbýval" se kousky jako Star Wars Jedi: Fallen Order, Lords of the Fallen či teď nedávno Dolmen. Psychologický rozbor mých prapodivných herních návyků však nechme na jindy... pojďme si povědět, jak to všechno začalo.

Remake Demon´s Souls nabízí majitelům PS5 vrátit se v čase a znovu naskočit do již hodně rozjetého vlaku "Souls" her. Osobě remake vnímám jako ideální vstupní bránu do žánru. Původní Demon´s Souls mělo vždy pověst značné nepřístupnosti. To pramení nejspíše z tehdejší "novosti" herních mechanik (dnes už mnohokrát recyklovaných), ale i tajuplného stylu vyprávění a komunikace s hráčem. Upřímně, čekal jsem to horší. Hrál jsem i Bloodborne a tam jsem co do příběhového pozadí občas vážně nevěděl "která páčka". Demon´s Souls je v tomhle přeci jen zjevnější a základní kostra příběhu je jasná. Přiznám se, že způsob vyprávění přes občasné zmatené repliky zvláštních postav a střípků z dějin světa, ukrytých po celém světě, mě na tvořbě FromSoftware úplně nesedí. Musím ale přiznat, že to v případě Demon´s Souls vážně má něco do sebe... i když si jednotlivé linky třeba nejste schopni bez interpretace jinými sami pospojovat.

I kdybyste nebyly ochotni přistoupit na hru autorů v otázce vyprávění, pobavíte se i tak náramně. Hra je ideálně strukturovaná. Jde o otevřený, ale i striktně lineární zážitek v jednom. Je vlastně jedno, do kterého prostředí se podíváte prvně, trpět budete všude. Už se vážně nedá prokousat dál? Nevadí, zkus to jinde... Demon´s Souls skvěle zvládá křivku učení a i když jde bezesporu o nekompromisní a místy i frustrující hru, postupem času se to zlomí a vy se ji naučíte hrát. Já ostatně za poslední čtvrtinu herního času zabil více jak polovinu bossů a někteří z nich si nevyžádali více než první pokus. To však není žádná výtka směrem k vyváženosti obtížnosti, naopak, zde máte z každého vítězství ukrutnou radost a to, že obávaný Old King Allan padl na druhý regulérní pokus, z něj rozhodně nedělá méně zapamatovatelného posledního (skutečného) bosse hry.

Bluepoint Games si zaslouží obrovské uznání za to, s jakou precizností přenesli hru do moderního kabátku. Grafická stránka remaku Demon´s Souls je v kombinaci s úžasným designérským mistrovstvím tím, čím hra vyčnívá snad i nad letošním Elden Ring. Grafice obyčejně nepřikládám větší váhu, v kontextu Demon´s Souls je však jedním z hlavních hráčů, kteří tvoří prakticky bezkonkurenční atmosféru. Nejsem "kochací" typ, tady jsem se ale občas přistihl jak obdivuji krásně temné scenérie bezútěšného světa hry.

Remake Demon´s Souls je jednoduše prvotřídním kouskem pro náročnější hráče, kvůli kterému se vyplatí popřemýšlet o koupi PS5. Jde o hru plnou tajemství i pamětihodných střetnutí s bossy i zrádným designem prostředí (v dobrém slova smyslu). Nedohrál jsem to vůbec šikovně, chcípl jsem 277x (proklínám svoji tvrdohlavost a lokaci Swamp of Sorrow), bláhově nechal Yurta vybít celý Nexus, nezískal jsem nejlepší zbraně ani vybavení, vůbec jsem nevyužil "tendency" systém a neseslal jediné kouzlo. To jsou ale jen další důvody k tomu, abych si to dal v budoucnu znovu. Už teď se těším!

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – " 3. Ticho jako v hrobě: Dohraj hru, ve které ovládaná postava za celou dobu nepromluví (ani psanou formou). – Základní varianta  

Hodnocení na DH v době dohrání: 85 %; 28. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Úžasná atmosféra; vyladěný soubojový systém; skvělá grafika a design prostředí; většina soubojů s bossy; náročné ale odměňující

Proti: Nepřátelé se občas zasekávají o překážky; lokace Swamp of Sorrow; některé principy hra vysvětluje tak málo, že hráči lehce zůstanou úplně skryté (např. "tendency" systém); na poměry subžánru málo zkratek k bossům

+15

Dolmen

  • PS5 60
V jaké videoherní sérii se autoři hry inspirovali, je patrné na první pohyb páčkou ovladače. Dolmen je hodně klasický soulslike "klon", který se sice snaží stavět na úspěších her od FromSoftware, ale už tak nějak z principu je odsouzený k neúspěchu. Dělat to samé, jen jasně hůř prostě nestačí.

Osobně mám neofiko soulsovky vlastně dost rád. Lords of the Fallen i Star Wars Jedi: Fallen Order jsem si užil náramně a bavil mne i v lecčems vlastně až špatný Immortal: Unchained. Ještě dlouho před oficiálním vydáním se mi povedlo dokončit i Dolmen a nemůžu říct, že bych se bavil vyloženě špatně, objektivně však nejde hru hodnotit lépe než jako lehounký nadprůměr.

Dolmen se snaží lákat na hutnou hororovou atmosféru v sci-fi prostředí. Autoři sami o hře referují jako o kosmickém hororu, ale tomuto příslibu hra nedostává ani omylem. Bát se zde vážně nebudete, jednoduše není čeho. Design prostředí za svými konkurenty citelně zaostává a i přes pár fajn zákoutí působí jsou prostředí hry celkem nudná.

Při hraní budete mít neustále pocit, že na hru neměli autoři kdovíjak veliký rozpočet, ale bohužel ani příliš talentované designéry a programátory, kteří by menší prostředky na vývoj šikovně maskovali. Třeba rozhraní inventáře a informací popisky jsou ošklivé a nepřehledné, orientace v inventáři je neintuitivní a otravná. Dolmen prostě často "smrdí" korunou.

Nepříliš velké zkušenosti se podepsali i na zápletce a "lore" světa. Příběh by sice místy evokuje inspiraci Mass Effectem, ale není vůbec dobře vyprávěny. Deníkové zápisky jsou nudné a občasné dialogy plytké.

Co do základu hratelnosti si hra bere mnohé ze série Dark Souls. Díky sci-fi zasazení však ke klasickým zbraním na blízko přidává i plejádu zbraních palných, které se navzájem v soubojích dobře doplňují. Nechybí samozřejmé ani obligátní “bonfiry”, jen zde mají podobu majáků, jejichž aktivováním se změní poslední záchytný bod, od kterého po smrti začínáte. A ano, i zde máte po smrti jeden pokus na sesbírání nastřádaných duší, pardon “Nanitů”. Ty následně přetavíte na úrovně a z vašeho panáčka je hned trochu schopnější bijec nebo střelec. 

V mých očích hru jednoznačně zachraňuje osvědčený soubojový systém, do kterého se autoři pokoušeli přimíchat i nějaké své nápady. Nutnost balancování energie funguje dobře a střílení se s útoky na blízko slušně doplňuje. Soulsové základy mne i přes jistou "lowcostovost" bavily i v podání Dolmenu a třeba souboje s bossy (byť designově trochu nudnými) mne bavili. V tomhle ohledu dokáže být hra napínavá a zábavná. Ne všechny lehké inovace se však zdařily a třeba systém lootu, založený na nuceném craftingu, se vůbec nevyvedl.

Za ty roky od uvedení první hry subžánru v podobě Demon’s Souls z roku 2009 narostla četná konkurence. I přes pár fajn nápadů a funkčního soubojového systému tak bohužel Dolmen nenabízí nic, pro co by si ho fanoušci obtížných RPG her neměli nechat ujít. I s přimhouřeným okem totiž Dolmen ve všech ohledech za svými slavnějšími konkurenty zaostává. Hra má také trochu smůlu v tom, že jsem si k ní odskočil od rozehraného remaku Demon’s Souls. A tam je prostě vidět, že jde o naprosto jinou ligu. 

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde   můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Soubojový systém je naštěstí v pořádku; funkční kombinace chladných a palných zbraní; autoři jsou relativně soudní a nechtějí plnou cenu

Proti: Nudný leveldesign; zpackaný systém vylepšování a lootu; nezajímavý příběh a pozadí světa

+15

Vampire: The Masquerade - Bloodhunt

  • PS5 70
Tak tady se mi hodnotí hodně obtížně. Největší "zápor" hry je totiž značně subjektivní... i přes letité videoherní zkušenosti jsem totiž Bloodhunt hrál i po hodinách jako úplný lempl.

Nejsem žádný přeborník, ale po několika hodinách se mi vždy podařilo alespoň rámcově dostat do jakékoliv hry a být alespoň průměrný, v Bloodhuntu jsem si neschopně připadal pořád. Dvakrát jsem sice skončil na třetím místě, šlo však spíše o náhodu a štěstí. Pozice byla spíše vykempená, než poctivě vystřílená. Slušné vybavení získáte během pár minutek a pak už vlastně jen vyčkáváte, nebo zkusíte štěstí napřímo proti ostatním krvesajům.

Cíle jsou hrozně daleko a rychle se pohybují, výšková budova není překážkou, ale další cestou. Dostával jsem to tak zprava zleva a většinu přestřelek prohrál. Hraní Bloodhunt tak bylo spíše frustrujícím zážitkem... ale jasně, někdo mě musel zabít a tomu někomu to prostě šlo lépe.

Hra našince láká na rozlehlou lokaci Prahy. Za zpracování města zaslouží tvůrci pochvalu a potěší české nápisy i pár vět dabingu (převážně Vašut). Šlo o moje první setkání se žánrem battle royale (v podobě střílečky), ale nepřišlo mi, že by se hra v podstatných věcech vymykala žánrovým souputníkům. Třídy postav a klany upírů jsou fajn, jen mi nepřišly příliš vyvážené. Nevyváženě působí i nastavení poškození zbraní a jejich účinnost. Mě osobně to sice kdovíjak nešlo s žádným kvérem, ale většina protihráčů prakticky výhradně využívala rychlopalné zbraně a v současném nastavení jsou třeba brokovnice k smíchu. Vzhledem k rychlosti hry jsou na tom podobně i dalekosáhlé zbraně s optikami.

Pohyb prostředím je zpracován dobře a je intuitivní, svoji komplexností v kombinaci se schopnostmi má jistě potenciál přitáhnout i náročnější hráče. Obsahu však zatím není příliš mnoho a nové costumizační předměty jsou uzamčené za battlepassem. Ale co, žádná herní výhoda z nich neplyne a hra je jinak zdarma... takže ok.

V konečném součtu jde o v nitru tradiční battle royale s atraktivním zasazením, která mne prvních pár hodin bavila velmi dobře, postupem času mne však zejména vinou vlastní neschopnosti (a exponcencionálně rostoucím nahraném počtu hodin soupeřů) začala spíše frustrovat a po relativně krátké době (15 hodin) jsem Bloodhunt opustil. Nejspíše již nadobro.

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení ; 1. hodnotící;  Free To Play

Pro: Zasazení do Prahy; relativně rozmanitá mapa; atmosféra

Proti: Vůbec mi to nešlo; nevyvážené zbraně; málo obsahu, který se okouká; se základními možnostmi vypadají mužské verze upírů jako homosexuálové ze Stmívání

+12

Mass Effect

  • PS4 80
Ukázkový příklad toho, jak moc je nostalgie zrádná. Mass Effect jsem kdysi dohrál (cca dva roky po vydání) a zažitou ji mám jako naprostý klenot. Při hraní legendární edice na PS4 v současnosti je však nepříjemně vidět, jak špatně hra v některých svých aspektech zestárla. Pojďme si to špatné odbýt předem, ať můžu na konci chválit...

Mass Effect je ve své podstatě dost ojedinělé akční RPG s fůrou soubojů a střílení. Střílení samotné je neresponzivní, neuspokojivé a zbraně nudné. Systém lootu je nezáživný a já i na obtížnost "Insanity" nové vybavení vždy po nějakou chvíli ignoroval, abych jednou za čas otřesný inventář otevřel a čistě dle statistik vyměnil bambitku, reprezentovanou nicneříkajícím jménem, za druhou se zdánlivě lepšími statistikami. V rámci legendární edice nejsou postavy limitovány na použití jen některých zbraní, výslednému pocitu to však vůbec nepomáhá.

Na obě nohy napadá i design akčních úrovní a třeba pasáže na Ferosu před zdejším záporákem jsou vyloženě hrozné. Ovládání je i přes jistá vylepšení oproti originálu stále toporné a používání schopností neintuitivní. Těžkopádnost možná do jisté míry patří ke kouzlu hry, přeci jen nejde o příběhovou střílečku ale hutné RPG s akčními souboji, jenže střílí se vážně hodně a vás to většinou nebude skoro vůbec bavit. Hře nepřidává ani špatná umělá inteligence a hlavně u konce se mi často soupeři zasekávali na místě nebo o stěnu a to platí i pro závěrečný souboj.

Kapitolou samu o sobě jsou mise v MAKU, které mnozí hráči nenáviděli již v originále a v oprášené verzi z roku 2021 nejsou o nic lepší. I přes zajímavé střípky příběhu se v nich opakuje ta samá hratelnost, navíc celkem mizerná. Je škoda, že tvůrci v tomto ohledu nevsadili spíše na kvalitu než na kvantitu. Osobně mě průzkum pustých planet postupně znudil na tolik, že jsem se na ně i jako jinak obsesivní videoherní louda a pečlivý "procházeč" veškerého obsahu prostě vykašlal. Dost mne tak překvapilo, že mi s koncem hry naskočila i poslední trofej potřebná k platině... asi jsem jich nakonec přetrpěl dost.

Zatím tedy velký špatný, přitom mám stále pocit, jako bych se hodnocením 8/10 skoro rouhal. Proč? Mass Effect je totiž úžasný epos plný nezapomenutelných momentů (jen neplynou přímo z akce). Příběh je i po letech úžasný a strhující, postavy skvělé a morální rozhodnutí obtížná. Hra stojí na tak bytelných základech a lore, že si o něm mohou zdát i jiné velké hry, vycházející i z velkých knižních sérií. "Svět" Mass Effectu je jednoduše úžasný a hra je tak vlastně mým vůbec nejoblíbenějším sci-fi dílem, kterému jinak v porovnání s fantasy úplně neholduji. Koncepty fungování zdejší společnosti i jednotlivé rasy jsou popsány barvitě a nápaditě, univerzum Mass Effectu je tak naprosto živoucí a uvěřitelné. Málokterá dnešní hra, dokáže vyvolovat pocity jako tenhle kousek s podprůměrnou grafikou (není míněno jako kritika). Když už tu plácám o atmosféře, musím zmínit i některé úchvatné skladby ze soundtracku a třeba podkres, který se rozehraje, když kliknete v menu na "Continue", naprosto perfektně vystihuje pocit vesmírných dálav.

I přes poměrně značnou kritiku, musím zdatnějším angličtinářům, milujícím hluboké videoherní příběhy, vřele doporučit. I když se u střílení v kontextu dnešních her budete asi nudit a skřípat zuby, přesto tohle epické dobrodružství Commandera Sheparda a jeho posádky stojí za pozornost. To, že jsem měl po včerejším dohrání hned chuť pustit dvojku, mluví samo za sebe.

 Hodnocení na DH v době dohrání: 84 %; 798. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press

Pro: Neuvěřitelně poutavé lore a "svět"; postavy a příběh; úžasná atmosféra; scénář

Proti: Akční hratelnost zestárla hodně špatně; hrozný inventář a loot systém; průzkum nepovinných planet je otravný a nezáživný

+26

Harry Potter and the Half-Blood Prince

  • PS3 55
Slaboučká videoherní adaptace "do počtu". Hratelnost Half-Blood Prince se omezuje defacto na pobíhání po Bradavicích a tři opakující se minihry.

První jsou dost mizerně navržené čarodějnické duely, druhá nenápadité létání na koštěti (naštěstí s alespoň špetkou atmosféry) a třetí celkem fajn vaření lektvarů. To je bohužel všechno a v kůži Harryho tak pendlujete od jedné aktivity ke druhé a cestou sbíráte po Bradavicích poschovávané erby. Snažení hráče je sice zabaleno do příběhové omáčky z předlohy, děj je však podávám otřesně a po scénáristické stránce jde místy až o ohavnost (což je vzhledem k předloze skoro zločin). Jednotlivé dějové scény na sebe špatně navazují a jsou hloupě napsané i rozanimované. Ovládání je toporné a kouzlení za pomoci pravé páčky ovladače místy až frustrující.

I přes hodně omezenou a opakující se herní náplň zabere hra cca 5-6 hodin, při plnění nepovinných výzev (samozřejmě v rámci naprosto totožných tří miniher) se herní doba o něco natáhne. Šestá herní adaptace dobrodružství Harryho Pottera tak měla nakročeno k úplnému propadáku...

Jenže on je to pořád Harry Potter a kouzelnický svět i v tomhle zpackaném provedení celkem funguje. Díky tomu si hra zachovala jisté zbytky atmosféry a já se i přes objektivně mizernou herní náplň jsem se po těch několik hodin vlastně celkem bavil.

Half-Blood Prince tak bohužel působí jen jako hodně odfláknutá hra na motivy filmu, spíchnutá v časovém pressu za několik málo měsíců. Objektivně to možná není ani na ten průměr, přesto niž s hodnocením nepůjdu. I mizerná herní adaptace ze světa čar a kouzel totiž svým zvláštním způsobem baví a jen se ukazuje, že na trhu by bylo pro moderní hru z tohoto světa rozhodně místo. Uvidíme, co předvedou tvůrci Hogwarts Legacy , kterým osobně i přes obrovská fanouškovská očekávání příliš nevěřím.

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – "5.  Na vážkách:  Dohraj hru, která má na žebříčku DH oranžové hodnocení (50 - 69 %)" – Hardcore varianta 

 Hodnocení na DH v době dohrání: 66 %; 71. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Svět Harryho Pottera; Bradavický hrad (byť i ten je odfláknutý); vaření lektvarů

Proti: Špatný soubojový systém; repetitivní herní náplň; otřesný scénář; i přes opakovaní mechanismů velmi krátké; frustrující ovládání

+10

SpongeBob SquarePants: Battle for Bikini Bottom – Rehydrated

  • PS5 80
Pohodová poctivá plošinovka, která mantinely žánru sice neposouvá, ale baví náramně. Jednoduše obsahuje všechny nezbytné propriety dobré skákačky. Vedle pestrobarevných úrovní tak táhne i povedeným a responzivním ovládáním, na jehož absenci v mých očích absolutně pohořel třeba remake MediEvilu, který zůstane po pořádném zklamání nejspíše nedohraný.

Levely nejsou příliš rozvětvené, ale svými navrženými překážkami a občasnými puzzly dokáží hráče upoutat. Plejáda schopností hlavních hrdinů není kdovíjak pestrá či hravá, pro účely hraní však naprosto stačí. Hratelnost navíc nepřešlapuje na místě a v rámci jednotlivých světů přináší dostatek ozvláštnění a nových prvků. Postup je limitován sbíráním zlatých špachtliček a tento systém i přes svoji banalitu jednoduše funguje.

Hra je nabitá prvoplánově infantilním humorem, který však věrně své předloze nesklouzává k trapnosti (když, tak cílené). Díky tomu má tak Battle for Bikini Bottom slušný záběr a potenciál oslovit široké hráčské publikum. Hra i přes svoji stylizaci není úplná brnkačka a třeba jedna z posledních úrovní v podobě SpongeBobova snu dá celkem zabrat. Frustrace se zde naštěstí dostavuje spíše sporadicky, většinu času se prostě dobře bavíte v pestrobarevném světe plném rozverných postaviček, poctivého skákání a dobrých nápadů.

Ze hry jsem si tak odnesl jasně pozitivní pocit, není v ničem převratná či vyloženě ohromující, vše nezbytné však dělá správně. Vlastně jde o prakticky ideální hru do předplatného PS Plus. Jen by bylo potřeba, aby jí ti věční uplakánci na téma "s*ačky v Plusku" daly alespoň šanci.

 Hodnocení na DH v době dohrání: 76 %; 5. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Povedené ovládání; zábavné úrovně; humor je sice infantilní, ale působí nenásilně a příjemně

Proti: "Jen" poctivá hopsačka v kulisách známého animáku, která ničím moc nevybočuje

+12

Ghostwire: Tokyo

  • PS5 75
Ghostwire: Tokyo rozhodně není žádný propadák, na zadek jsem si z něj však taky úplně nesedl. Vývojáře z Tango Gameworks mám za jejich práci na The Evil Within rád, jejich rukopis však na hře vlastně příliš vidět není. Což samozřejmě automaticky neznamená, že jde o mizernou hru. 

Předně GWT nejde až na pár momentů označit jako horor. Jde spíš o moderní pojetí "duchařiny", čímž se však z tématu vytrácí i hodně děsu. Na druhou stranu je potřeba autory za experimentování s námětem pochválit, vznikla tak hra, co je atmosférou a zasazením vlastně dost jedinečná.

Hra slouží i jako obrovská pocta japonské kultuře a folkloru. Informací o městských legendách, artefaktů z japonské historie, nebo i jídle je hra nacpaná a i když není popisky vždy třeskutá zábava číst, minimálně určitou sortu hráčů tyto zajímavosti nadchnou.

Po stránce hratelnosti to už taková paráda není. GWT je v zásadě explorační FPS s tím rozdílem, že hlavní hrdina Akito místo brokovnice "čaruje" a z rukou metá ničivé energetické projektily. Živly jsou bohužel pouze tři a repertoár útoků je tak poměrně dost omezený. Navíc v pocitu z boje se svým bratříčkům od stejného vydavatele ani nepřibližuje. Jistá nezkušenost autorů s first person pojetím hry je poměrně jasně patrná. I přes výtky nejde o nic, co by he vyloženě sráželo hlavu, jen se po nějakých deseti hodinách začnete nepovinným soubojům vyhýbat.

Město je poměrně rozlehlé, náplň hry se pak vedle hlavní příběhové linky soustředí hlavně na minipříběhy v rámci nepovinných misí a sbírání obrovského množství harampádí v podobě zmíněných artefaktů nebo třeba uvězněných duší. Pohyb po městě má stejně jako soubojová složka jisté rezervy, přesto je se zdejší podobou Tokia zábava.

Zábava je ostatně i s objevováním tvorů yokai nebo při prvních střetech s novými typy nepřátel. Ti jsou povedení, časem se však také začnou nepříjemně opakovat a překvapení se už nedočkáte. Příběhová linka není špatná a jako motor k dalšímu postupu relativně funguje. Jen to dávkování trochu pokulhává. První čtyři kapitoly zabírají snad 90 % hry a poslední dvě už proběhnete během chvilky. Gradace příběhu není úplně ideální a nějak jsem pořád podvědomě očekával ještě alespoň jeden zajímavý příběhový zvrat.

Čtvrť Šibuja je poměrně pestrá, není však vyloženě pohledná. V některých detailech či texturách GWT působí i jako několik let stará hra, stejně tak mě otravovaly některé zvuky. Hudba si však zaslouží spíše pochválit.

GWT možná trochu jinou hrou, než možná někteří čekali. Není příliš strašidelná, ale zábavná a v lecčems unikátní rozhodně. Osobně jsem se bavil dobře a autory pečlivě vybudovaný svět s chutí objevoval. Chtělo by to však zapracovat na soubojích a pestrosti hratelnosti obecně, aby se folklórem nasáklý výlet do neony rozzářeného Tokia zapsal do videoherní historie nějak výrazněji. Takhle je to sice na palec nahoru, vzpomínat na své chvíle v duchy zamořeném Tokiu nejspíš za několik let nebudu.

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – "4.  Vzkaz ze záhrobí: Dohraj hru, ve které hrajete nemrtvého (zombie, ducha, upíra, atd.). " – Hardcore varianta /tělo hlavní hrdina Akito sdílí s duchem bojovníka s paranormálními jevy KK, hráč tak vlastně ovládá dvě postavy zároveň/

Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 5. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press ( zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Zajímavé zasazení; důraz na japonský folklór a městské legendy; vedlejší úkoly; zábavný průzkum města; design nepřátel

Proti: Neuspokojivý pocit z boje; později jednotvárná hratelnost; slabší grafika textur a některé otravné zvuky; dávkování příběhu

+14

Hot Wheels Unleashed

  • PS5 70
Je vůbec někdo, kdo doma neměl alespoň jeden angličák Hot Wheels? Potencionálně široké publikum by tak bylo a i když mi hra k srdci úplně nepřirostla, rozhodně nejde odstřelit jako narychlo spíchnutý přívěšek pro nenáročné hráče.

On Uleashed pro nenáročné vlastně není vůbec a malé děti si spolehlivě vylámou mléčné zoubky. Potupně musím přiznat, že jsem měl na střední obtížnost místy celkem problém a po několikaměsíční přestávce jsem si dokonce obtížnost srazil i na EASY (dočasně). V nevyvážené obtížnosti osobně spatřuji i jeden z největších "kazů" hry.  Hot Wheels totiž pracuje s pro závodní hry celkem typickým principem "gumy". Takže pokud za soupeři zaostáváte, trochu na vás počkají. To platí samozřejmě i opačným směrem. Nezřídka se tak i na zmiňovanou střední obtížnost stává, že v posledním kole kousek před koncem netrefíte nájezd zpět na plastovou trať a tím pádem jste absolutně v pytli, jelikož si ani dosavadní bezchybnou jízdou prostě nevytvoříte před soupeři dostatečný náskok. 

Výzva je fajn, ale tady jde ruku v ruce s frustrací. Navíc jsou tím pádem ze hry některé autíčka z horšími atributy. I když je tak angličáků k dispozici na několik desítek, vyvážené rozhodně nejsou a osobně jsem točil jen necelou desítku z nich.

Na druhou stranu se hra pišní sice čistě arkádovým, ale uspokojivým a zábavným jízdním modelem. Tratě jsou poplatné předloze a skládají se tak z plastových dílků a překážek. Bohužel se tím pádem stávají i maličko monotónní minimálně co do pocitu z vizuálu. Proháníte se sice v různých okolních prostředích, ale toho si prakticky nevšimnete.

Tvůrci se od vydání o hru starají a obsah přibývá. Na můj vkus je dost na jedno brdo a třeba mód pro jednoho hráče je prakticky jen střídáním jednoduchého závodění a průjezdu na čas.

Povaha tratí a systém tratí jasně vybízí k zařazení komplexního editoru. Ten Hot Wheels samozřejmě obsahuje a možností je obstojné množství. Některé překážky si však musíte nejdříve pro vlastní skládání odemknout v nezáživné kampani. Editor samotný by mohl být v některých svých aspektech intuitivnější. Osobně jsem v něm tak strávil jen několik desítek minut, jednoduše nejsem ten typ hráče, kterého vytváření vlastního obsahu baví. Hračičkové se v něm rozhodně najdou a možnost sdílení výtvorů s ostatními jistě ocení. 

Nová autíčka si odemykáte pomocí lootboxů (ano fuj) za herní měnu. I z trofejí je patrné, že by si tvůrci představovali živostnost hry na desítky ne-li stovky hodin. Snažili se vytvořit platformu, na kterou by rádi nabalovali další obsah nejen v podobě nových vozítek. Hra už po vydání vypadala jako předchystaná na kupu DLC a mikrotransakcí, což se do jisté míry potvrdilo. Problém je, že já se i přes obstojný jízdní model začal trochu nudit již po prvních deseti hodinách (vrátil jsem se po několika měsících a bavil znovu, abych byl spravedlivý...) a přístup vývojářů k obsahu a jeho distribuci mě spíše frustroval než motivoval. Se šnečím postupem naštěstí trochu pomohly dodatečně přidané denní úkoly.

I s odstupem času vlastně chápu některé nadšené ohlasy na hru (Unleashed po vydání posbíral i pár devítek). Subjektivně mi však některé věci prostě úplně nesedly a editor mě nezajímá v žádné hře. Z mého pohledu tak jde o zábavnou arkádou s vlastně dost unikátním přístupem, na které je vidět spousta kvalitní práce. Bohužel ne ve všech ohledech a i když dovede hra určitou sortu hráčů nadchnout, další ji naštvaně odloží již po pár hodinách.

 Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení ; 1. hodnotící;  digitální verze PSN od webu Game Press (zde  můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Slušný jízdní model; náročné závodění pro trpělivé fandy autodráh; tratě a autička jako z předlohy; editor tratí (byť mě osobně podobné prvky nebaví)

Proti: Mdlý obsah a herní módy; způsob distribuce obsahu; nevyvážená obtížnost; repetitivní prostředí

+13

God of War

  • PS5 95
Jeden z mých nejostudnějších herních restů konečně napraven. Krata mám i jako avatara na svém PS účtu, přesto jsem si hru vlastně dost nesmyslně roky šetřil. Velká očekávání naštěstí byla naplněna.

God of War je hra moderního střihu, která obsahuje snad všechny "povinné" prvky dnešní tříáčkové produkce, ale balí je do perfektně vyladěné omáčky. Vlastně jde o další hru, co po loňském Hadovi (mytologie prostě táhnou) aspirovala na rozsekání mého soukromého žebříčku nejoblíbenějších her, jestli to Kratos s Atreem dají, ukáže až čas. Přeci jen mi na bezesporu skvělé hře, pár věci maličko mrzelo. Ale o tom později.

God of War je epos. V nesmírně atraktivním prostředí severské mytologie (ke které autoři přistoupili po svém a nutno podotknout, že velmi zdařile) se vydáváte s nesourodou dvojicí na cestu za rozprášením popela zesnuvší družky/matky. I přes zdánlivě triviální zadání jde však o cestu nesmírně trnitou a samozřejmě mnohokrát zkomplikovanou. Je to až neuvěřitelné, ale i přes žánr akční adventury (hack and slash?) je GOW vlastně parádní příběhovkou, ve které na vás čekají citlivě zpracovaná silná témata. Charaktery postav jsou skvěle propracované do hloubky. Postav není přehršel, každá od trpasličích kovářů, přes hada světa až po záporáky má však vlastní ukotvenou osobnost a příběhové pozadí ve špičkově navržených kulisách jsou jedním z hlavních pilířů hry. Na hře je dost vidět, že je designována s vidinou pokračování a na některé jasně načrtnuté střety tak vůbec nedojde... alespoň se máme na co těšit v Ragnaroku.

God of War je metroidvania. Na rozdíl od předchozích dílů tak nejde o striktně svázaný zážitek a na cestě na hráče čekají četná rozptýlení. Byť jste k průzkumu jasně motivovaní, mnohá zákoutí během cesty k cíli vůbec nemusíte navštívit. Největší zážitky sice na hráče čekají na hlavní cestě, ale kdo by nechtěl odkrýt tajemství padlého trpasličího krále, nebo si zašpásovat s Valkýrami? Mnohé lokace vám jsou zpočátku zamčeny, nikdy však nejste nuceni probíhat dlouhé úseky opakovaně. Průzkum dokáže zážitek ze hry poměrně dost naředit a přiznám se, že ke konci mě střety s řadovými nepřáteli již tolik nebrali. Na druhou stranu, nikdo mě do toho nenutí, že jo :).

God of War je rubačka. Rubačka poctivá a pestrá. Sekyra Leviathan má pořádné grády a autoři hráči vkládají do rukou obrovskou plejádu možností, jak se s nepřáteli vypořádat. Hlavně zpočátku působí soubojový systém hlavně kvůli radikální změně snímání hlavního hrdiny vlastně trochu cize. Postupem času se však více vrací ke stylu původních her. Ovládání soubojů postupně přirozeně přejde do krve a pak je to obrovská paráda. Díky skvělému "move setu" a intuitivnosti je pocit z boje znamenitý.

God of War je "RPG". Tedy ne v tom původním smyslu, ale více než kdy dříve zde hraje roli vylepšování postavy, sbírání vybavení i crafting. S tímto souvisí záležitost, která mi pocit ze hry asi trochu kazila. Zbožňuji výzvy. Nejtěžší obtížnosti jsem se však dle ohlasů přeci jen zalekl a tak zvolil druhou v pořadí (Výzva). No a zpočátku jsem dostával uspokojivě zabrat a byl jsem nadšený. Když však Krata vylepšíte, prozkoumáváte všetečně okolí a využíváte všechny možnosti, stane se rázem hra na můj vkus až jednoduchá. Dokonce i jinými hráči nepochopitelně obávané Valkýry. První dvě mě potrápily a já se skvělé bavil, některé další mi však stačily dva až tři pokusy bylo hotovo. Odmítám přitom používat Kameny vzkříšení. V hlavní dějové lince výzva postupně také odpadává a to se rozhodně nepovažuji za žádného velmistra. Jasně, měl jsem zvolit nejvyšší obtížnost, ale to bych se na začátku asi už vážně zasekl. Uvedené řádky jsou však čistě subjektivním pocitem a do výsledného hodnocení se až tolik nepromítly. Jen tím pádem pro mě nebyl GOW tak strhující, jak by být mohl.

God of War je bomba. Prostě skvělá hra, která by neměla nikoho minout. Zdejší (ojedinělé) výkřiky pod 50 % jsou v kontextu hry prostě nesmysl. I objektivně jde totiž o zatraceně kvalitní řemeslo s výbornou herní náplní, památnými momenty a dospělým příběhem. Rád bych ještě doklepl platinu... jen otázka, co na to Ódinovi havrani a další sběratelské harampádí.

Hodnocení na DH v době dohrání: 89 %; 226. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus (fyzická kopie na disku leží stále zabalená na poličce :))

Pro: Atraktivní zasazení; skvělé postavy; dospělý příběh; grafika i zvuky; krásné lokace; zábavný soubojový systém; spousta obsahu

Proti: Po desítkách hodin přeci jen lehce stereotypní souboje; místy špatný překlad do CZ; Valkýry nejsou ani zdaleka tak drsné, jak se internet tváří :)

+22

Royal Defense

  • Vita 55
K Royal Defense je potřeba přistupovat absolutně bez očekávání (jako já) a pak budete vlastně (skoro) spokojeni. Jasně, je to absolutně generická Tower Defense hra jak podle kopíráků, ale to neznamená, že nedokáže zkrátit dlouhou chvíli.

Prostě máte mapu, pár typů věží, místa, kam je lze postavit, a zástupy nepřátel nabíhající ve vlnách. Do toho pár kouzel, celkem pěknou barevnou grafiku a slušnou porci levelů a i přes svoje absolutně nulové ambice hra celkem baví.

Šedesátku úrovní (+3 obtížné, které mě bavily ale i frustrovaly suverénně nejvíce) jsem si odmačkal na PS Vita a Royal Defense asi vážně nemá smysl hrát na čemkoliv jiném než přenosném zařízení. Na velké konzole či PC je už přeci jen příliš fádní a šedivá. Takže rozhodně nenadchne, spíše neurazí, chvilkami nudí, ale pod průměr prostě nepůjdu... i když by si to autoři za svoji až absurdní hru na naprostou jistotu možná i zasloužili.

 Hodnocení na DH v době dohrání: 40 %; 2. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Tower defense hratelnost prostě funguje; pěkná grafika; tři těžké úrovně

Proti: Hra velmi často padá; v rámci žánru naprosto tuctové; nevyvážená obtížnost

+11

Call of Duty: WWII

  • PS5 80
Přiznám se, že můj vztah k sérii Call of Duty je dost pokrytecký. V různých příspěvcích na internetu na COD vlastně dost plivu a spílám jí za nulový posun a kadenci díl/rok. Jednou za pár let si přitom nějaký díl s chutí pustím a vlastně si ho i hodně užiju. A s WWII to nebylo jinak.

Díl z roku 2017 přinesl zpátky bojiště druhé světové války, po čemž fanoušci roky předtím již hlasitě volali. Kampaň je v rámci série opět dost klasika, ale i přes závany patosu a místy krapítek prvoplánový americký patos v příběhu, dovede hráče zaujmout. Provede vás po různých bojištích západní fronty a i přes svoji jasnou lineárnost mě jednoduše bavila. Nechybí pro sérii typický tah na branku a nezapomenutelné momenty.

Střelba je již klasicky velice dobře zprostředkována, kampaň obsahuje strhující filmové momenty a příběh i přes svoji povrchnost váže jednotlivé mise do kompaktního celku. Ve WWII na scénu přichází i "schopnosti" parťáků a na vyšší obtížnosti se ta lékárnička od Zussmana občas šikla. Menší výhrady bych měl pouze ke spouštění skriptů a ukládání. V jedné z pozdějších misí se mi například stalo, že hra "uložila" na tak pitomém místě, že jsem měl co dělat abych přes mnohá opakování úkol nějak splnil. I na obtížnost "Hardened" (na Veterána jsem to zkoušel před pár lety a hra byla již místy až nepříjemně nekompromisní) se tak na pár místech dostavila frustrace spojená spíše s designem hry než s mojí schopností/neschopností rozdávat headshoty.

Multiplayer je v WWII stále živý a hratelný. Samozřejmě je zde úskalí, že se jako holobrádek pouštíte do křížku převážně s hráči na 1000. úrovni (a stovkami odehraných hodin), proti kterým se není přirozeně úplně jednoduché prosadit. To však s kvalitou hry příliš nesouvisí a mapy, zbraně i třídy postav jsou v WWII zpracované dobře, byť na mne jakožto občasného hráče působí hra více hráčů vlastně nachlup stejně, jako třeba v MW 2. Mód "Nazi Zombie" jsem zkoušel také, ale zalíbení jsem v něm nenašel. Hra s nezkušenými hráči velmi špatně komunikuje, co se po týmu vlastně chce a nic nepodnítilo moji chuť, do módu případně více pronikat. Momentálně jsem tedy po odmačkání kampaně skončil u oddechového střílení v rámci mulitplayeru.

COD: WWII si ode mne tedy odnáší vysoké hodnocení. Já mám to COD vlastně rád, jen nevím, proč bych ho měl hrát rok co rok a za kampaň na cca osm hodin a dost recyklovaný mulťák solit sedmnáct stovek. I když se mi tak hra vlastně líbí, stále mi přijde její masivní úspěch vůči některým jiným (a zajímavějším) hrám trochu nespravedlivý.

Hodnocení na DH v době dohrání: 73 %; 172. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Zábavná kampaň s epickými momenty a bitvami; dobrý pocit ze střelby; podařené mapy multiplayeru; široké možnosti customizace Spojenců; hudba a zvuky

Proti: Velmi podobné předcházejícím dílům ve všech ohledech; omezené možnosti uniforem Osy

+14

Among Us

  • PS5 65
Among Us jsem rád vyzkoušel. Již při koupi jsem však tak nějak počítal s tím, že to není úplně hra pro mě... ale zkusit se má všechno, že jo.

Hře nemohu upřít vlastně dost zajímavý a (u videoher) neokoukaný námět. Among Us funguje na principu neustálého podezřívání ostatních a v jádru je vlastně vystavěná velice dobře. Většinu času přirozeně strávíte v roli klasického člena posádky, plnícího banální úkony ve formě jednoduchých miniher, a snažíte se přijít na kloub kdo z dalších hráčů je "hochštapler". No a nebo se na vás usměje štěstí a tím lajdákem jste vy.

Atmosféra neklidu a podezřívání je i přes jednoduchou stylizaci funkční a zpočátku i dost chytlavá, bohužel mi však přijde, že Among Us ani zdaleka nedosahuje svého potencionálu (což je vzhledem k dřívější popularitě dost na pováženou). Herních prvků není příliš mnoho a matchmaking také působí prakticky jako ve fázi prototypu. Mapy jsou i několik let po vydání pouze čtyři a na atraktivní koncept není ze strany autorů nabalen dostatek atraktivní omáčky.

Dokáži si představit, že hra s bandou ideálně čtrnácti dalších přátel může fungovat skvěle, já těch svých cca 5-6 hodin odehrál s náhodnými spolu(proti)hráči a tím pádem si užil všechny "výdobytky" dnešní společnosti. Vzhledem k nulové penalizaci není výjimkou, že se třeba tři čtyři hráči odlogují hned, jakmile zjistí, že na ně opět nevyšla role impostora.

Moje největší výtka však směřuje k PS5 verzi. Among Us stojí a padá na komunikaci (byť třeba jen jednoduché), pokud hrajete na ovladači, máte zcela jasný hendikep. Hra sice obsahuje systém skládání frází, ten je však absolutně neintuitivní a chybí základní věci, co byste chtěli ostatním sdělit. No a než větu vyťukáte ovladačem, je po hlasování a váš panáček letí vesmírem. Velkým konzolím prostě Among Us úplně nesluší a já se tak po pár hodinách zajímavého experimentu posouvám dále. Ale nápad je to fajn, to zase jo!

 Hodnocení na DH v době dohrání: 66 %; 51. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Stojí to nic až kilo; atraktivní nápad; s pořádnou partou přátel to může být skvělé

Proti: Plnění úkolů v roli posádky začne velmi brzy otravovat; hra s náhodnými lidmi; s ovladačem se prakticky nedá komunikovat; velmi málo obsahu

+10

Batman: Arkham Origins Blackgate

  • Vita 65
No, není to žádná sláva, ale to jsem ostatně ani nečekal. Vedle svých "větších" brášků z klasických konzolí působí dost jako chudý příbuzný. Bohužel se nedá říct, že za to mohou jen limity PS Vita.

V padouchy prolezlé věznici Blackgate se Batmanova kontrola ze strany hráče omezuje pouze na dva rozměry. Prostředí je přitom plastické, o změnu "dimenze" se však stará hra sama a tím pádem je hraní Batmana trochu zvláštní (byť ne nutně nepříjemný) zážitek. Uvedený přístup má však i jedno značné úskalí... po věznici se občas opravdu hodně špatně orientuje. Otřesná mapa tomu moc nepomáhá.

Z klasických novodobých her s Batmanem přebírá Blackgate některé prvky. Nechybí tak (notně zjednodušený) ikonický soubojový systém i postupné odemykání gadgetů. Právě dostupným vybavením je Batman často limitován v postupu a ke slovu tak přichází prvky metroidvanie. Opakované procházení dřívějších lokací zde však i kvůli obtížné orientaci spíše rozčiluje.

Blackgate se bohužel nechal svoji původní platformou, spočívající v handheldu PS Vita, svázat prakticky ve všech ohledech. Grafika není žádné terno, prostředí je však velmi uniformní a příliš nepřekvapuje, nehledě na to, v jaké části se zrovna nacházíte. Souboje ani hádanky nejsou příliš komplexní a z častá nutnost překážku nejprve "oskenovat" patláním po obrazovce začne celkem brzy otravovat.

I přes zcela zjevné problémy hra naštěstí nepůsobí zbytečně a Blackgate i přes svoje značné rezervy dokáže svoji existenci obhájit. Temná atmosféra zůstala naštěstí nedotčena a až přistoupíte na zdejší zákonitosti, vlastně se na té malé obrazovce ve chvílích volna celkem obstojně pobavíte. Na klasických konzolích či PC bych však hraní Blackgate doporučil jen zarytým fanouškům Temného rytíře. Ve větším formátu musí být četné bolístky hry ještě o dost palčivější.

Hodnocení na DH v době dohrání: 64 %; 14. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Slušná atmosféra; zvláštní pojetí plošinovky; pěkné filmečky; skrytá zákoutí k objevení

Proti: Zmatečná orientace vězením; fádní prostředí; slabé souboje; působí jako hodně chudý příbuzný svých velkých "bratříčků"

+6

Cat Quest

  • PS5 60
Zpočátku milé a zábavné, později ubíjející a stereotypní. Cat Quest je sympatickou hrou, která zejména milovníky koček (mezi ně se však rozhodně neřadím) dokáže potěšit. Jen kdyby herní náplň nebyla pořád naprosto stejná.

Soubojový systém je jednoduchý, ale funguje. Nepřátelé své útoky "nabíjí" a hráč tak má čas na reakci či seslání některého z kouzel. Díky hezké stylizované grafice je tak i s omezenou herní náplní hraní první hodinku možná dvě vážně nenáročná zábava. Přímočaré úkoly nejsou i přes svoji infantilnost vyloženě špatně napsané, i když neustálé kočičí zkomoleniny začnou záhy působit prvoplánově.

Jenže Cat Quest je po svých cca deset hodin (při cestě za platinovou trofejí) stále stejný. Naberete úkol, šipka vám jasně ukáže, jak ho splnit, pár kočičích NPC se vykecá, pobijete pět neustále recyklovaných nepřátel a jede se dál. Hra se tak postupem času stává obětí vlastní jednoduchosti a strojové plnění stále toho samého později nefunguje už ani jako oddechovka. Osobně mě mrzí promarněný potenciál, stačilo by pár nepřátel navíc, nějaká ta zbraň s odlišným způsobem boje, nebo pár úkolů, kde by se musel hráč alespoň malinko zamyslet. Fádní jsou i zdejší dungeony, které také opakují jeden a ten samý můstr... vymlať všechno, co se hýbe. Svým designem se od sebe příliš neliší a neobsahují ani žádný odlišný prvek hratelnosti (alespoň pár pastí by bylo fajn).

Za hrou stojí jen pár lidí a nápad neměli vůbec špatný, v některých ohledech není špatná ani jeho realizace. Indie hry však bývají hravé a překvapující, což je Cat Quest bohužel pouze jen na svém úplném začátku. Pár fajn narážek na videohry a herní průmysl to vážně nezachrání (vždyť si autoři dělají srandu s "fetch questů" a pak na nich založí celou hru!)

Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – "4.  Zvířecí instinkt: Dohraj hru, ve které hrajete za reálné zvíře. " – Hardcore varianta

 Hodnocení na DH v době dohrání: 68 %; 23. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Hezká grafika; námět; soubojový systém je i přes svoji jednoduchost zábavný

Proti: Absolutně stereotypní náplň hry; postupem času se stávají dialogy otravné; málo druhů nepřátel i způsobů boje

+9

Alan Wake: The Writer

  • PS5 70
S vydanými DLCs k Alanu Wakeovi to mám trochu opačně, než jak naznačují zdejší hodnocení. Druhý přídavek mne totiž v důsledku bavil méně než ten první .

Ona se ta v jádru jednoduchá hratelnost bez většího oživení již vážně začíná zajídat. The Writer bohužel po této stránce nepřichází vůbec s ničím novým a stejně tak se recyklují i některé již navštívené lokace. DLC jsem proběhl na jeden zátah a k horšímu zážitku přispěla i trochu hloupá trofej, kde musíte určitou sekci projít bez střelby. Chtěl jsem ji splnit, ale nemohl jsem rozpoznat, kterou konkrétní pasáž mají autoři na mysli. Tudíž jsem bez zbraní prošel valnou část DLC... což přílišná zábava nebyla (ano, můžu si za to sám :)). Na druhou stranu se na rozdíl od The Signal druhý přídavek alespoň posouvá v kontextu příběhu (byť ne nějak zásadně).

Jde tak o další nášup toho samého a je jen na vás, jestli máte znovu chuť ponořit se do tajuplného světa a mysli Alana Wakea. Za mě i přes některé fajn momenty (abstraktní cesty k cíli, mysteriózní kolo z místností) působí obě DLC malinko zbytečně.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 33. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Atmosféra stále funguje; některé designové prvky; příběh se alespoň maličko posouvá

Proti: Opět bez jakýchkoli zásadnějších inovací; jednoduchá hratelnost už jasně naráží na své limity

+13

Marvel’s Guardians of the Galaxy

  • PS5 90
"You put the boom-boom into my heart
You send my soul sky-high ..."

Velká paráda. GotG jsou ukázkou, jak by lineární příběhové hry, vycházející z jasně ukotvené předlohy, měly vypadat. Hra staví zejména na skvělých filmech, které osobně vnímám v rámci MCU jako jedny z vůbec nezábavnějších snímků. Hra však přichází se zcela odlišným dějem (i vzhledy hlavních hrdinů), rozhodně však za svojí předlohou nezaostává.

Hru táhne výborný příběh, který je navíc velmi dobře odvyprávěn. Nesklouzává k nadužívání tradičních klišé, ale ani nevybočuje natolik, aby působil jako slátanina. Díky tomu dokáže překvapovat a baví po celou dobu. Táhne se jím špičková humorná linka, ale občas se nebojí zabrousit i do vážnějších témat jako je ztráta milovaných, nebo vypořádaní se s vlastní minulostí. Lví podíl na pocitu z vyprávění mají skvěle zachycené charaktery. Na to, že zdejší Star Lord nemá ksicht Chrise Pratta během pár minut stoprocentně zapomenete a autorům hry se třeba takovou Gamoru a vlastně i Draxe povedlo uchopit ještě lépe než ve filmech (byť ty se musí notně potýkat s omezenější stopáží).

Špičkování Gardeners of the Galaxy (registraci vyplňoval Groot) je vážně zábavné (obzvláště Drax mě občas rozesmál až nahlas) a celý tým působí živoucím dojmem. I když ovládáte "pouze" Star Lorda, stále máte i s počítačem ovládanými souputníky pocit skvěle fungujícího týmu. MGotG je místy až překvapivě upovídanou hrou a občas nestihnete všechny repliky pochytit. Hlavně v první polovině je toho možná až příliš a dost mě mrzelo, že jsem o nějakou průpovídku kvůli spuštění skriptu přišel.

Šílené dobrodružství party (anti)hrdinů vás zavede na mystická místa po celé galaxii. Velmi pěknou grafiku, kterou podpořili i slušné animace a mimika postav, doplňuje soundtrack nařachaný těmi největšími peckami 80. let. Star Lordův walkman dokonce hraje roli i v soubojích a kosit zástupy emzáků v pololetu za doprovodu skupiny Wham! a jejich "Wake me up before you go-go" je hlavně zpočátku až opojné.

Co se týče soubojů, byl jsem hlavně zpočátku nadšen. V první polovině jich není přespříliš a díky funkčnímu systému bojů a pokynů parťáků se těšíte na každé další střetnutí. Po získání všech možností toto nadšení malinko opadne a v pozdějších akčních kapitolách se začnou souboje i malinko zajídat. V mých očích by vlastně až tak nevadilo, kdyby byla hra o řekněme pětinu kratší.

Vyvážená hratelnost, prvotřídní chemie mezi postavami, poutavý příběh a naprosto špičkový soundtrack jsou jasné důvody, proč byste si tuhle prvotřídní (striktně) lineární akci neměli nechat ujít. Fanoušci galaktických "ochraňovačů" i dobrých videoher prakticky nemohou s MGotG šlápnout vedle. P. S. V době hraní jsem jinými uváděné bugy již zaznamenal pouze sporadicky.

 Hráno jako součást Herní výzvy 2022 – "10.  Vzhůru do oblak: Dohraj hru, ve které lze létat." – základní varianta 

 Hodnocení na DH v době dohrání: 89 %; 19. hodnotící; fyzická kopie na disku

Pro: Skvělé postavy a scénář; poutavý příběh; prvotřídní soundtrack; zábavné souboje; pohledná grafika

Proti: I na těžkou obtížnost poměrně jednoduché; souboje se ke konci začínají zajídat

+14

Alan Wake: The Signal

  • PS5 75
Řekněme obstojné rozšíření, které v kontextu základní hry patří k tomu herně nadprůměrnému. Dal jsem si od Alana pár měsíců pauzu a tak mne hratelnost opět bavila, byť The Signal nepřišel s ničím příliš novým či objevným. Možnost "vysvítit" ze slova předmět či nepřítele je fajn, zásadně však herní zážitek neovlivňuje.

Je škoda, že autoři do DLC nezakomponovali novou zbraň, zdroj světla, nebo alespoň neobměnili již dost okoukanou skvadru nepřátel. I přes zmíněné mne však průchod bavil.

The Signal sice přímo navazuje na konec základní hry, nic moc se v něm však po příběhové stránce nedozvíte. Každá z epizod Alana Wakea alespoň nějakým způsobem příběh posouvala, zde máte pocit, že jste na konci přesně tam, kde jste začali a nic podstatného navíc nevíte. A to je asi největší škoda.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 33. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Zvlášť po pauze atmosféra i hratelnost opět baví; pár menších nápadů k oživení hratelnosti

Proti: Chybí větší inovace; příběh stagnuje

+12

Knockout City

  • PS5 85
Knockout City klame hodně tělem. Musím totiž uznat, že na první (no a vlastně i možná druhý a třetí) pohled nevypadá nic moc. Vždyť jak může vybíjená s plastovou mičudou konkurovat tankům, raketometům a AWPčkám? Až se trochu rozkoukáte, zjistíte, že může. Dokonce zdatně.

Knockout City totiž není na rychlo zpíchnutá barevná splácanina jak se může zdát, ale vlastně dost komplexní, originální a zábavná multiplayerová akce, která je bohužel trochu odsouzena k záhubě. Na jednu stranu díky EA, že podobnou věc vůbec vydali, na stranu druhou je nesmysl chtít za hru peníze (namísto férového F2P modelu). Ne, že by si je autoři z Velan Studios nezasloužili, jen je tím šíleně limitováno případné publiku. To, že byla hra měsíc zdarma v PS Plus to úplně nespasí.

No a proč byste hře měli přes všechny překážky dát šanci? Jde o příjemnou akční taškařici s výborně nastavenými pravidly. Tady jsou si všechni rovni a neexistují třídy postav či speciální schopnosti... a kupodivu to vůbec nevadí. Jste tu pouze vy a vaše umění s míčem. Nezbednou merunu můžete chytat, házet, odrážet, přihrávat, naznačovat střelu nebo dokonce hodit spoluhráče či soupeře. Map není závratné množství, každá má však svoje místo, originální tvář i prvky hratelnosti. Herní módy se neustále mění, kosmetické předměty přibývají a za cca měsíc, co jsem hru hrál, přibyla i jedna mapa.

Pocit ze hry a pohybu po mapě je skvělý, vybíjení soupeře krásně uspokojivé a až vám vcelku komplexní herní systém přejde trochu do krve, budete se náramně bavit. Já vlastně k Knockout City taky dost skeptický a tutoriál mě málem znechutil, momentálně mám nahráno 37 hodin a necítím se být zdánlivě jednoduchého vybíjení přesycený. Je to jiné, je to své a funguje to prostě skvěle. Děcka by se měla vykašlat na Fortnite a raději pustit Knockout City :).

Hodnocení na DH v době dohrání: 50 %; 2. hodnotící; zdarma v rámci PS Plus

Pro: Svěží vítr na poli multiplayerových "stříleček"; pestré možnosti hry; zábavné mapy; překvapivě komplexní; má smysl pustit i na půl hodinky

Proti: Hra měla být od začátku F2P; počáteční přehlcení kdekoho odradí; rozjuchaný vizuál (opět) kdekoho odradí

+8

Apotheon

  • PS5 70
Co si budeme povídat, on Apotheon není rozhodně žádný vybroušený klenot. I léta po vydání je schopná hra padat, obsahuje pár nepříjemných bugů (nejhorší vám zabraní v získání některých trofejí na PlayStationu) a hlavně z počátku se i dost nepříjemně hraje.

Jenže na Apotheonu je také vidět srdíčko a unikátní přístup autorů. A to se počítá. Na první dobrou hra zaujme stylizací do antických fresek. Jde o fajn nápad a hlavně zpočátku tak vizuál působí až kouzelně. Bohužel se zvoleným stylem nechali autoři trochu svázat a jednotlivá prostředí působí dost uniformě a jednotvárně.

V jádru je Apotheon celkem jednoduchou skákačkou s místy až nepříjemným ovládáním. Soubojový systém, spočívající v mlácení/vrhání/střílení prakticky všeho, co zrovna přijde pod ruku, časem dostane hráč pod kontrolu a i přes svojí neohrabanost dokáže bavit.

Hra boduje zasazením (starověké Řecko já rád prakticky v jakékoliv podobě), navíc v nevídaném provedení. V kůži Nikandrea se vydáváte na pouť za svržením olympského osazenstva, jednotlivé světy i přes svoji zmiňovanou vizuální uniformnost dokáží překvapit zajímavým zpestřením hratelnosti (souboje s bossy se většinou neomezují na jednoduchou mlátičku) a díky tomu hra i přes svoji jistou trivialitu nesklouzává ke stereotypu. Naopak se vlastně celkem těšíte, jaká ozvláštnění hratelnosti autoři ještě připravili a časem neduhy v podobě divného ovládání a vlastně i gameplaye začnete vnímat spíše jako něco, co ke hře prostě patří. Ono se to vlastně celkem obtížně vysvětluje. Mám pocit, že Apotheon buďto po hodině odložíte (jako já před lety), nebo ho už prostě dohrajete (jako já nyní). Nebudete na něj sice vzpomínat na jako kdovíjaký majstrštyk, ale vzpomínat budete. A to se o všech hrách rozhodně říci nedá.

Hodnocení na DH v době dohrání: 71 %; 25. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Zasazení; zajímavý vizuální styl; soubojový systém ve své neohrabanosti nakonec baví; občasná zpestření hratelnosti

Proti: Nepříjemné bugy; uniformní prostředí; nezábavné popisky; místy frustrující; "nasírací" (před)poslední souboj

+12

One Finger Death Punch 2

  • PS5 70
Jednoduchá sympatická parádička. Před lety jsem se velmi solidně zabavil u jedničky a druhý díl tak byl jen otázkou času. I když moje výsledná známka hodnocení není vyloženě vysoká, přesto OFDP 2 s klidným srdcem doporučuji. Jde totiž o prakticky ideální výplňovku.

OFDP 2 si vůbec na nic nehraje a i přes jistou rozmanitost v herních módech jde vždy víceméně o to samé – se značně stylizovaným panáčkem za pomoci pouhopouhých dvou tlačítek seřezat/skopat/postřílet zástupy nepřátel na hromadu.

Hra hlavně z počátku funguje výborně a stává se návykovou. Ono naštěstí chvíli trvá než se to stylové mydlení stane stereotypní, díky tomu jsou první hodiny čistá (byť v jádru banálně jednoduchá) zábava. Druhý díl přináší nové powerupy i herní módy. Přiznám se, že jsem úplně nevypozoroval rozdíl mezi jednotlivými úrovněmi daných schopností (asi se aktivují o něco častěji?) a některé, jako třeba jízda na koni, jsou vyloženě otravné. Bodů k jejich odemknutí však budete mít habaděj a o žádném taktizování zde nemůže být řeč. Schopnosti se aktivují samovolně... ono by na to vlastně jinak v zápalu boje ani nebyl čas.

OFDP 2 není hezkou hrou a nezní ani kdovíjak dobře, nízký rozpočet a vývojářský tým o dvou lidech je zde prostě cítit, na druhou stranu, jádro hratelnosti je zábavné a vydrží po mnohem delší dobu, než by se mohlo na první pohled zdát. Časem se však hra přeci jen vyčerpá, animace se opakují a možností nepřibývá... a z počátku perfektní jednoduchou zábavu začne nahlodávat zub stereotypu. Než se tak však stane, odreaguje hra víc než obstojně.

Hodnocení na DH v době dohrání: 72 %; 7. hodnotící; digitání verze PSN

Pro: Zpočátku krásně návykové; jednoduchá, ale funkční hratelnost; fajn animace útoků

Proti: Místy až ošklivý vizuální styl; jednoduchý nápad se po cca deseti hodinách naprosto vyčerpá; horší hudba a zvuky

+6