Hledat Nabídka
Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.
31 let • Policie ČR • Velké Meziříčí (ČR - kraj Vysočina)

Komentáře

Papers, Please

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • Vita 80
Že by hra byla synonymem zábavy, se rozhodně říci nedá. Přesto po odmakáni poctivých 31 dnů v kůži pohraničního inspektora rozhodně uznávám, že jde o velmi zajímavý kousek, hodný pozornosti prakticky všech hráčů. Lucas Pope totiž přišel se hrou, která není prvoplánově zábavná, naopak se Papers, Please občas hraje vlastně dost nepříjemně. Jenže tady jde jasně o autorský záměr.

Koncept je velmi jednoduchý, ale zcela ojedinělý. Pod diktátem stále přísnějších (a nesmyslnějších) pravidel kontrolujete doklady příchozím do fiktivní země Arstotzka. Den neúprosně ubíhá a zdejší režim rozhodně neplatí od hodiny nýbrž od odvedené práce. Na vás přitom doma spoléhá poměrně početná rodina, která potřebuje jíst a zahřát se. Začíná tak balancování mezi morálkou a vlastními potřebami. Umožníte pomstu otci zavražděné dcery? Akceptujete pokutu ve prospěch rozpolcené rodiny? A co když příchozí lžou?

Hra na minimalistickém prostoru odvypráví i nejeden smutný příběh. K mnohým rozuzlením se přitom vůbec nemusíte "prozrazítkovat". Další postava stojí v řadě až daleko a vám to zrovna kvůli dalším překombinovaným pravidlům nejde od ruky...

Hratelnost není prvoplánově zábavná, pracovní plocha je (záměrně) nepříjemně stísněná a v binci strážní budky se mnohdy není jednoduché zorientovat. Hra má celkem dvacet konců a já v době psaní těchto řádek otevřel jen asi čtvrtinu, včetně toho na konci odmakaného měsíce (proto počítám hru jako "dohranou"). Kompletní průchod všemi dny zabere přibližně pět hodin a i přes veškerou snahu autora se do zajímavého konceptu vkrádá i tak lehký stereotyp. Přeci jen jde o úředničinu na dotykovém displayi, byť s zajímavou omáčkou a skvělou atmosférou. Sám tak nevím, zda budu hledat další konce a pátrat po zbývajících "tokenech". Přesto jsem rád, že jsem se ke hře postupem let dostal. Těch cca 6-7 hodin mi v paměti utkví daleko více, než kdejaký otevřený svět ze soudobé "AAA" produkce.

Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 164. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Jedinečný koncept; atmosféra; morální dilemata; hra se zcela záměrně blbě hraje

Proti: Přes veškerou snahu poměrně rychle stereotypní

+25

Immortals of Aveum

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Z Immortals of Aveum bude po komerční stránce nejspíš pořádný průšvih. Všechny dostupné ukazatele k tomu alespoň směřují a průměr z recenzí jen těsně nad sedmičku nejspíše odrazuje hráče od toho, aby za novou magickou střílečku od neznámého studia vyplázli takřka dva litry. Je to škoda, podle mě hra do propadliště dějin nepatří, i když už z pomyslné hrany nejspíše již přepadla...

IoA je magickou FPS, kde klasické kvéry střídají ničivá kouzla. Jasně, nejde o úplně převratnou myšlenku a o něco podobného se pokoušel už Lichdom: Battlemage a do jisté míry vlastně i nedávné Ghostwire: Tokyo. Aveum však vypadalo ambiciózně a s přimhouřením očka bych řekl, že většině slibů hra dostála. Nebyla to úplně láska na první pohled, ale nakonec jsem si hru dost užil.

Autoři hodně sází na příběh a pro vyprávění vybudovali zcela nový svět. Hlavně zpočátku není úplně jednoduché se zde zorientovat, čemuž dopomáhá i slušné množství novotvarů a smyšlených názvů pro různé magické koncepty. Co však zpočátku vypadá na ohranou variaci na "Vyvoleného" se postupně promění v celku zajímavé vyprávění s nejedním zvratem. Příběh drží slušně hru pohromadě a putování světem dává smysl. Hra je členěna do 18 kapitol, není však ani zdaleka tak lineární, jak se může zpočátku zdát. Do lokací se můžete a někdy i musíte vracet, většinou v souvislosti se získáním nové magické schopnosti.

Kontroverzním prvkem však jistě bude způsob vyprávění.  Postavy hovoří soudobým jazykem a občas se hra až moc na sílu snaží být “cool”. Autoři ve stvořených postavách zjevně natáhli ruku k současným teenegerům a uvolněné dialogy mohou leckomu vadit. Tohle je ale dost subjektivní a za sebe musím říct, že byť dokáží být postavy místy trochu otravné, zážitek ze hry mi to nakonec nezkazilo.

Hratelností mi hra připomněla nejvíce asi novodobý Doom (skvělá FPS), zejména pak Eternal. Vedle střílení tak na hráče čeká i poměrně dost skákání a překonávání překážek. Občas mi nepřišlo ovládání úplně přesné, ale dá se na něj zvyknout. Největší frustrace přichází v okamžiku, kdy na plošinku nedoskočíte úplně, což znamená automaticky pád do propasti. Hlavní hrdina se totiž sveřepě odmítá za okraj zachytit.

I když hra hráči předložila vcelku funkční nové univerzum, největším lákadlem je bezesporu akční hratelnost a destruktivní magie. Hlavní hrdina Jak dokáže ovládat všechny tři magická odvětví a libovolně tak mezi typy magie přepínat. V jednotlivých magických elementech lze poměrně jasně vidět předobraz v reálných zbraních a třeba má oblíbená Rudá magie tak jasně supluje brokovnici. Boj je uspokojivý a sesílání kouzel také. Možná by to chtělo trochu pestřejší repertoár speciálních kouzel. Střílení se však okouká až v pozdějších fázích hry, kdy již přestává Aveum překvapovat a nepřátele se začnou opakovat. Na poměry žánru jde však o poměrně dlouhý kousek a i při jen poměrně ledabylém průzkumu hravě sežere dvacet hodin.

Jedním z lákadel měl být Unreal Engine 5, na kterém hra běží. Po vydání jsem na PS5 zápasil s divným filtrem, díky kterému byla grafika mdlá a vybledlá. Momentálně je už ale vše v pořádku a Aveum umí být v některých pasážích vážně pěknou hrou. Na PC je to však údajně vykoupeno masakrálními HW nároky a špatným technickým stavem.

Pocit si ze hry nakonec odnáším dost pozitivní. Jde o zábavnou střílečku s neotřelým arzenálem z obstojně vystavěného univerza. Ne každému budou pochuti zdejší postavy a způsob vyprávění, i tak jde o poctivý a na poměry žánru i poměrně dlouhý zážitek, který by si zasloužil více hráčské pozornosti. Naznačený druhý díl tak nejspíše nikdy nespatří světlo světa.

Hodnocení na DH v době dohrání: 65 %; 2. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: Svět je nakonec vlastně celkem zajímavý; příběh a scénář (z větší části); zábavné souboje a kouzla; na FPS slušná délka

Proti: Postavy a styl vyprávění nesednou mnoha (starším) hráčům; nekonzistentní grafika; v pozdějších fázích hry přichází lehký stereotyp

+14

Bastion

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PC 85
  • Vita 75
Někde se začít musí. Dnes již takřka legendární indie vývojáři Supergiant Games navíc začali zatraceně silným představením. Bastion je vlastně poměrně krátká a principiálně i dost jednoduchá hra, ze které jsou však již cítit základy pro imho jednu z nejlepších her všech dob Hades.

Bastion jsem dohrál všehovšudy už třikrát... tedy ne, že by to byl nějaký převratný výkon, jeden průchod hrou i s vedlejšími aktivitami zabere do deseti hodin. Dva z průchodů proběhly v rámci posledního cca měsíce ve verzi na PS Vita, ke které se ostatně vztahuje celý tento komentář. Hra je dost koncipována na to, abyste hned po odehrání pustili NG+. Při prvním průchodu je prakticky nemožné využít veškeré možnosti hry.

Paradoxní je, že jedna z nejopěvovanějších devíz hry – vypravěč a styl prezentace příběhu – mi osobně na hře nikdy příliš neseděl. Poetické vyprávění, kde je třeba číst mezi řádky obecně příliš nemusím, v Bastion je navíc trochu problém, že vyprávěč vykládá i během akčních pasáží a já ho absolutně nestíhal vnímat. Příběh samotný je přitom fajn, opět se však vracíme k tomu, že je ideální hru projet dvakrát, k jeho dostatečnému pochopení.

Hratelnost samotná je především o boji s různorodou paletou pestrobarevných nepřátel. Bastion skvěle dávkuje stále nové možnosti a zbraní je obstojné množství. Každá má něco do sebe, byť úplně vyvážené nejsou. Souboje samotné jsem v jádru poměrně jednoduché, ale výborně návykové, svižné a akční. Zejména zpočátku jsem měl však na PS Vita problém s ovládáním. Pravým analogem se totiž blokuje v určeném směru, ovládání je však velmi citlivé a při každém zavadění prstem o páčku Kid vytahoval nesmyslně štít. Časem si na to začnete dávat přirozeně pozor, nic to však nemění na tom, že se hra hraje pohodlněji na PC či velké konzoli.

Striktně lineární kampaň doplňují nepovinné výlety do "Who Knows Where", kde v arénovém módu čelíte vlnám nepřátel, mezi kterými se dozvíte zase něco navíc z příběhu hry. Jde o sekci, která defacto představuje ultimátí výzvu hry. Pro sesbírání všech trofejí/achievementů totiž poměrně dlouhé sekce musíte absolvovat se všemi zapnutými Idoly (zdejší forma handicapů ne nepodobná "Heat levelu" ze hry Hades). Mód umí být slušně frustrující a Stranger's Dream jsem nakonec vzdal. Přeci jen, procházet poměrně mechanicky 29 vln nepřátel bez větších problémů a poté opakovaně chcípnout na samém konci není zrovna zábava.

Hra je stará již neuvěřitelných dvanáct (!) let, díky nadčasové grafice by přitom nebylo nevědomého hráče problém přesvědčit o tom, že vyšela klidně letos. Velmi zapamatovatelný je i hudební podkres, což ostatně platí i pro ostatní kousky Supergiant Games.

Bastion je přesně taková ta "malá-velká" hra, která vám utkví i roky po odehrání (první průchod se datuje již někam do roku 2014). Není bezchybná, ale má svoje kouzlo. Její zasloužený úspěch postavil základ pro další skvělé a originální kousky, které (zatím) vyvrcholili v diamantu jménem Hades. A za to patří Bastion upřímný dík.

Hodnocení na DH v době dohrání PS Vita verze: 77 %; 150. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Grafické zpracování a soundtrack; zábavné zbraně a vylepšení; příběh a zasazení

Proti: Do jisté míry způsob vyprávění; relativně krátké; problematické ovládání na PS Vita; poslední vlna Stranger's Dream se všemi zapnutými Idoly

+19

Atlas Fallen

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 70
Možná to bude znít jako protimluv, ale na Atlas Fallen jsem se dost těšil, ačkoliv jsem od něj neměl příliš velká očekávání. Výsledek mne i tak bohužel trochu zklamal.  Z Atlas Fallen jde cítit, že autoři z Deck13 usilovali o velkolepý kousek v zbrusu novém univerzu a převratnými mechanismy. Na to, aby mohli zdatně konkurovat současné AAA produkci jim však zjevně chyběli nejen finance, ale bohužel i dostatečný talent. 

Tvůrci načrtnuli velmi zajímavý svět, který však zadupali mizernou prezentací. Příběh je už na první dobrou trochu nudná variace na tisíckrát viděné. Bezejmenný hrdina shodou okolností se stává vyvoleným spasitelem všehomíru a nejlépe do večera je potřeba svrhnout despotického boha Thelose. Prostě klasika. Jen vám tady k vašemu snažení krásně svítí sluníčko a práší písek. 

Ohraná kostra zápletky by možná nevadila, chtělo by to jen notnou dávku epiky a zajímavé postavy.  V tomto ohledu však hodně podráží nohy mizerný scénář jak dialogů, tak psaného lore světa. Repliky jsou unylé a bez života, to samé platí pro prakticky všechny postavy včetně vašeho protagonisty. Vše podtrhuje i dost průměrný anglický dabing. Paradoxní je, že tvůrci na příběh dost sází, což však vůbec nefunguje.

Mrtvě bohužel působí i celý svět, byť na první pohled pohledný. Vedlejší úkoly se omezují na zadání ve stylu dojdi odsud támhle, najdi ztraceného kámoše, nebo poraz bandu přízraků za kopcem, což je v kombinaci s mizernými postavami dost vražedná kombinace.

Je to škoda, protože soubojový systém i přes jistá omezení a zamčení většiny schopností za aktivní kameny esencí, dokáže pobavit a souboje umí být napínavé. Zdejší nepřátelé v podobě přízraků sice co do designu možná vykazují až zbytečnou uniformnost, plejáda jejich schopností je dostatečně pestrá. Zajímavý je i systém Momenta, které generujete během soubojů – a čím více ho máte, tím jsou vaše útoky na jednu stranu ničivější, na tu druhou se však zvedá i utržené poškození. 

Atlast Fallen umí i na PlayStationu česky. Kvalita titulkového překladu není převratná, občas se pletou rody, nebo něco zůstane trochu ztraceno v překladu. Velká paráda je třeba postava se jménem “Úchylný kněz”, který však žádnou inklinaci k perverznostem během celého úkolu neprojevuje. Bůh ví jak ho pojmenovali autoři. Diskutabilní kvality překladu však nevnímám jako zápor, na rozdíl od většiny konkurence je český překlad alespoň přítomný. 

Místy fajn akční adventura v zajímavém světě, který však autoři bohužel absolutně nezvládli odprezentovat. Sázka na příběh se slaboučkým scénářem vyjít snad ani nemohla. Solidní průzkum i fajn souboje s nepřáteli hru naštěstí do určité míry zachraňují. Pořád však zůstává pachuť z toho, jak zajímavý mohl Atlas Fallen být, ale v konečném důsledku úplně není. Tak třeba příště, Deck13. 

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde  můžete také nalézt kompletní recenzi; hodnocení se o půlbodík liší, nakonec mne přesvědčila poslední relativně zábavná lokace, kterou jsem při původní recenzi neměl zcela projitou)

Pro: Atraktivní kostra světa; slušný průzkum; nepřátelé a zásahové zóny; pěkná brnění

Proti: Plytký scénář a slabý dabing; poměrně mrtvý svět; horší variabilita úderů zbraněmi

+13

SOMA

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
SOMA šla opravdu hodně mimo moji komfortní zónu, ale to ostatně prakticky celé zadání 7. kategorie letošní výzvy. Od toho však výzva tak nějak je a já jsem v konečném důsledku moc rád, že jsem se odhodlal zrovna k tomuto kousku. Zážitek to sice není perfektní, ale velmi specifický a nezvyklý.

Do SOMy se mi nechtělo hlavně z toho důvodu, že Amnesii od stejných tvůrců nebo Outlast bych prostě psychicky nedal. Je mi krajně nepříjemné, když se postava proti hrůzám nemůže aktivně bránit. K mému (částečnému) překvapení je SOMA prakticky spíše filozofickým traktátem na téma "lidství" než prvoplánová lekačka plná monster. Střetů s polorobotickými obludnostmi je vlastně ve hře jen pár a laciné lekačky hra (skoro) neobsahuje. Strach tak pramení z pečlivě budované atmosféry a nepříjemném pocitu izolace v nehostinném prostředí. Vlastně se budete mnohdy více obávat neviděného a prazvláštních zvuků z okolí, než již odhaleného monstra, které se plouží kus před vámi.

Autory musím pochválit za opravdu skvělé nazvučení, které celkovému zážitku hodně přidává. Velmi dobrý je i dabing. I přes upřímnou pochvalu však musím přiznat, že jsem hrál spíše za světla a se zvukem lehce ztišeným oproti běžnému hraní. Zážitek jsem si tak dělal cíleně méně intenzivní, ale to jednoduše proto, abych se u hraní nepos*al :).

Na zajímavém příběhovém prostředí a atraktivním zasazení hra celá stojí a naštěstí jde o pilíře bytelné. Vyprávění působí zpočátku mysteriózně, ale k dílčímu podstatnému odhalení ohledně situace protagonisty Simona dojde vlastně až překvapivě brzy. Poté hra sice ztratí něco ze své tajuplnosti, ale plně odhalí svůj záměr předkládat hráči někdy až nepříjemné otázky na téma lidství a co vlastně znamená být člověkem. Samotné putování stanicemi v hlubinách oceánu pak funguje spíše jako spojnice zajímavých myšlenek autorů s volnou interpretací. Velmi se povedlo i samotné finále a byť pozorný hráč musí podobné rozuzlení očekávat, nic mu to neubírá na síle. Podivně nevyužitá mi přišla jen dějová linka týkající se hlavního záporáka v podobě umělé inteligence WAU, která je vyprávěna spíše stylem "jen tak mimochodem" a její konečné zničení tak nemá zdaleka takové grády, jak by mohlo. 

Po stránce hratelnosti jde o poměrně jednoduchou adventuru, kde však máte většinou příjemný pocit, že jste přišli na záměr autorů, jak dále pokračovat. Žádný zásek by nastat neměl a všechny hádanky dávaly smysl. Problém jsem měl pouze s otevřením jedněch dveří relativně na začátku hry, kde se však rozbil skript. Načtení uložené pozice naštěstí pomohlo. Než jsem si uvědomil, že může být o chybu na straně hry, nějakou dobu jsem si podvodním prostředím pobloudil. Vyloženě mizerná po stránce hratelnosti mi přišla jen pasáž po zničení WAU, kdy vás pronásleduje mechanická ryba, za což však může částečně také jeden bug. Hra samotná velmi dobře odsýpá a délka v podobě cca 10 hodin mi přijde naprosto adekvátní. I v normálním módu není větší problém ani s nepřáteli. Snad s jedinou výjimkou totiž neznamená střet s nimi automatický GAME OVER a po této stránce je hra poměrně benevolentní. To je však spíše dobře. Z nepřátel musím rozhodně vypíchnout FLESHERA, na kterého se nesmí hráč dívat.

SOMA je tak bezesporu povedený hororový kousek s přesahem, který nelze odbít jako prvoplánový walking simulator s tunou lekaček. Vyniká skvělou atmosférou, promyšleným zasazením i předkládáním znepokojivých otázek. Příběh bych si možná dokázal představit ještě více dotažený a hratelnost různorodější, přesto rozhodně hodnotím pozitivně. A to se mi do toho původně vůbec nechtělo.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 7.  Silnější přežije!: Dohraj hru, ve které jsi nucen se vyhýbat hrozbě, bez možnosti útoku či bránění se." – Hardcore varianta (původně jsem zkoušel rozehrát na základní variantu Subnautica, ale to je hra s herními mechanikami pro můj hráčský vkus tolik nepříjemnými, že jsem ji musel na neurčito odložit)

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 143. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Zajímavý příběh s filozofickým přesahem; skvělé zvuky a dabing; hutná atmosféra; střety s monstry jsou poměrně sporadické a tím pádem se neokoukají

Proti: Nevyužitý potenciál WAU; zbytečně moc přesunů mimo základny; občasný bug bránící v postupu dál

+19

Overcooked!

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 75
Overcooked! budu nejspíše malinko křivdit a objektivně jde možná i o lepší kousek, než jak naznačuje mé konečné hodnocení. Můj (subjektivní) problém tkví v tom, že jsem dobrou polovinu hry musel hrát sám. (Nehráč) manželka mi s ovladačem po několika odehraných hodinách sekla s odůvodněním, že jí to nejde a tak ani nebaví.

Než ztratila manželka trpělivost, bavil jsem se skvěle. Princip hry parádně funguje a ve více hráčích se na obrazovce odehrává krásný chaos. Hra vás nutí vymýšlet taktiky jak pokořit jednotlivé úrovně na maximální počet hvězdiček, byť obtížnost samotná není úplně vyvážená a některé poměrně brzké levely svoji náročností překonávají úrovně pozdější. Nutno dodat, že hra nepostává na místě, a i když se některé mechaniky v úrovních opakují, v konečném důsledku jsou jednotlivé "kuchyně" dostatečně odlišné a pestré.

Bohužel. jakmile mi žena odmítala k PlayStationu sednout, dohrával jsem už víceméně jen strojově z principu (a do herní výzvy). Overcooked! citelně schází možnost online multiplayeru a je moc dobře, že druhému dílu již tato možnost nechybí.

I když si odmyslím, že jsem hru trochu smutně neměl s kým hrát, musím se na chvíli pozastavit u audia a hudby. V Onion Kingdom se mluví smyšleným žvatláním, což u her nesnáším. Sice se vyprávění omezuje na pár monologů Cibulového krále a o příběh tady vážně nejde, přesto jde o dost nepříjemný prvek. Otravný mi přišel i hudební podkres a měl jsem tendenci hrát hru velmi ztišenou.

I přes pár negativních poznámek nelze autorům upřít skvělý nápad i velmi nápadité provedení. V partě hráčů musí jít o parádní coop hru a dokáži si představit, že se do virtuálního vaření za pár let znovu pustím až nám trochu povyroste syn. Teď jen doufat aby ho bavily hry tak jako mě a ne tak "přízemní" věci jako fotbal nebo traktory :D.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 3.  Císařův pekař / pekařův císař: Dohraj hru, ve které hraješ za postavu řemeslníka." – Hardcore varianta 

Hodnocení na DH v době dohrání: 81 %; 77. hodnotící;  digitální verze PSN

Pro: Ve více lidech skvělá zábava; nápadité úrovně; příjemně stresující; závěrečný "souboj"

Proti: Chybí online multiplayer; otravná hudba a "dabing"; nevyvážená obtížnost

+14

Ghost of Tsushima

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 90
Tak nakonec se k té devítce Jin svojí katanou přeci jen prosekal. Přiznám se, že jsem během hraní chvílemi cítil lehké zklamání, které však pramení z rozčarováním nad současnými trendy, kdy musí každá hra být open world a obsahovat mapu plnou nesmyslných otazníčků. Ze škatulky zbytečně natahovaných her se však GoT přeci jen dokázal vymanit.

Hra přirozeně boduje svým zasazením. Nad konkurenci se však autoři vyšvihli až díky citu pro zpracování tématiky mongolské invaze do části feudálního Japonska. GoT má až poetickou atmosféru, jež nemá obdoby. Interiéry jsou poměrně strohé a generické, hra však boduje úchvatným zpracováním přírody a putování Jina krajinou i díky inovativnímu přístupu k navádění v podobě poryvů větru je dech beroucí. Hlavně díky skvělému naladění hry jsem zase přistoupil na autorskou hru a vyzobával otazníčky na rozlehlé mapě většinou s chutí.

Hratelnost je vlastně až na sekce s hledáním svatyň kami orientována citelně na boj. Soubojový systém je v GoT fenomenální. Je svižný a dostatečně komplexní na to abyste si po chvíli připadali jako skuteční samurajové. Jen bych razantně doporučil hrát na dodatečně přidanou obtížnost "lethal" (Smrtící). Po chvíli se naučíte Jina velmi dobře ovládat a až nepříjemně brzy se pro mě stal plánovaný průchod na obtížnost "hard" procházkou růžovým sadem. Naštěstí není problém obtížnost kdykoliv zvýšit. Velmi se mi líbily šermířské duely supplující bossfighty, ze kterých úžasná atmosféra a osudovost prýští. Vlastně bych jich uvítal více, klidně se zapojením dalších bojových stylů s katanou.

Jak jsou samotné střety s mongoly skvělé, přesto by mi nevadilo více poklidnějších či hádankových pasáží (ty nejsou přítomné prakticky vůbec). Tsushima je plná soubojů na ostří katany a to jak v kontextu hlavních tak i valné většiny vedlejších úkolů. Nepovinné pasáže mají sice mnohdy vcelku zajímavé zadání, co do hratelnosti samotné až tolik pestré nejsou. V tomto ohledu Tsushima překvapuje pouze zřídka, což je trochu škoda. Na druhou stranu je moje nutkavá potřeba splnit všechno trochu mým problémem a troufám si tvrdit, že při orientaci hlavně na hlavní příběhovou část se hra okoukat ani přes slušnou herní dobu nestihne.

GoT disponuje na open world hru velmi slušným příběhem. Byť se Jinova cesta občas otře o nějaký ten patos či cliché, story o konfliktu samurajské cti a záchrany ostrova za každou cenu velmi dobře graduje až ve výborné finále. S důstojnou tečkou za příběhem má problémy nejedna hra a v podání GoT jsem byl velmi spokojený. Hlavní postava i (některé) vedlejší se navíc poměrně dost povedly a k lordu Sakaiovi si cestu najdete velmi rychle.

Hra obsahuje i v polovině roku 2023 stále aktivní coop multiplayer v podobě režimu Legends. Jasně, nejedná se o nic světoborného, ale i tak zaslouží autoři pochválit. Ať už jde o sérií misí pro dva hráče, či obranu území před stále mocnějšími nájezdy mongolů ve čtyřech živých bojovnících, dovede hra minimálně na několik hodin velmi dobře pobavit. Jednotlivé třídy sice nejsou až tolik rozdílné, neměl jsem však pocit, že jde o zbytečný přívěšek jako v mnohých jiných primárně singleplayerových hrách. Mikrotransakce si naštěstí nenašly cestu ani do hry více hráčů a režim Legends je jedním z důvodů, proč si hra nakonec odnáší skvělé hodnocení.

Ghost of Tsushima je co do atmosféry a soubojového systémů naprosto unikátní zážitek, kterému v mých očích ubírá pouze forma hry s otevřeným světem a s tím spojené neduhy v občas nezáživném luxování bezpočtu otazníčků a repetitivními vedlejšími úkoly. I v tomhle ohledu však Tsushima bezesporu patří k tomu podstatně lepšímu. Sucker Punch Productions ušli pořádně dlouhou cestu a na jejich další výtvor se snad nelze netěšit.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 4. Země vycházejícího slunce:  Dohraj hru, která se převážnou část herní doby odehrává v Japonsku." – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 87 %; 108. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Úchvatné zpracování přírody; citlivá prezentace japonské kultury západnímu publiku; Jin Sakai; výborný soubojový systém; poetická atmosféra; větší část příběhu; režim Legends; obtížnost LETHAL

Proti: Běžné neduhy open world her s přehnaným množstvím stejných aktivit; soubojů je příliš a jsou tak přeci jen lehce repetitivní; na obtížnost HARD jen velmi malá výzva

+12

Uncharted 4: A Thief's End

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS4 95
Čtvrté velké dobrodružství slovutného dobrodruha Nathana Drakea (nic moc sequel pro PS Vita nepočítám) jsem měl až k pasáži asi dvě kapitoly před koncem rozehrané již v roce 2016. Tvrdohlavě jsem však trval na obtížnosti "Crushing", na kterou bylo hraní místy nefalšovaná frustrace a zpětně musím uznat, že jsem si tím jinak špičkový zážitek sám kazil. Díky letošní výzvě a obtížnosti HARD jsem si dal s chutí opáčko, tentokrát až do samotného konce.

Je šílené, že jde už o sedm let starou hru, jelikož je Uncharted 4 i v old gen verzi jednoduše dechberoucí. Je vlastně trochu ostuda, že až na pár výjimek nejsou ani současné hry schopny vizuální podívané ve hře konkurovat. Jasně, grafika není tím nejdůležitějším měřítkem her, ale v akční adventuře filmového střihu prostě svoje místo v hodnocení má. Hra nás po zajetém vzoru série vezme na mnohá místa po celé Zemi a prakticky každá z navštívených lokací je zpracována do nejmenšího detailu.

S číslovkou v názvu se pojí snad jediné potencionální úskalí. I když se hra snaží sebevíc, všechno to padání, houpání a šplhání jsme prostě už minimálně třikrát viděli. Série naštěstí nepřešlapuje úplně na místě a novinky v podobě háku s lanem či občasných pasáží ve vozidle potencionální stereotyp rozbíjí. Navíc mi poprvé přišlo, že konečně dávají střety v kontextu hry relativně smysl a nepřátelé se tak kouzelně neobjevují na místech, kde nemají z logiky vyprávění moc co dělat. V tomto osobně spatřuji jasný posun oproti stále skvělé, ale občas nelogické původní trilogii.

Soubojů ostatně ubylo a průzkumné či skákací pasáže jsou poměrně dlouhé. Pocitově přibylo i hádanek, které nejsou kdovíjak těžké, ale velmi dobře baví. Když už na střet dojde, nemá se hra vůbec za co stydět. Pocit ze střelby je velmi dobrý a vypíchnout zaslouží dotěrná umělá inteligence nepřátel, kteří vám nedají nic zadarmo. Jasně, občas se nějaký kiks najde a i při ovládání se Nathan občas zachová jinak než byste si představovali, jde však jen o malé mušky na téhle (kdysi) exkluzivní PlayStation krásce.

Uncharted 4 boduje i po příběhové stránce, který vás poměrně logicky zavede na rozmanité lokace. Jistá šablona s předchozími dobrodružstvími sice znát je, nové postavy včetně znovunalezeného bráchy do děje pasují parádně a to včetně dvojice záporáků. Po stránce scénáře také není moc co vytknout a na delší custcény filmového střihu se skvěle kouká a v žádném případě nemáte nutkání vyprávěcí filmečky přeskočit.

Multiplayer z hodnocení trochu vynechám, nechal jsem v něm sice poměrně dost hodin, ale již před lety. Pocity ve mě zanechal spíše pozitivní i když jde o přídavek, na kterém hra rozhodně nestojí. Fajn však rozhodně byly zvláštní schopnosti, které vychází z předešlých dílů série.

Drobná vylepšení a naprosto bezprecedentní grafické provedení i fajn příběh s dobře napsanými postavami dělají ze čtvrtého dílu objektivně nejlepší díl série a jako takový si zaslouží i nejvyšší hodnocení. Osobně vnímám A Thief's End jako více než důstojné rozloučení minimálně s hlavní postavou. Uncharted: The Lost Legacy si sice ujít také nenechám, osobně bych však nechal sérii odpočívat.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 6. Sága pokračuje:  Dohraj hru, která je čtvrtým nebo vyšším dílem v sérii." – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 89 %; 325. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Nádherná grafika, která má i po letech jen málo konkurence; příběh i postavy; dobrý pocit ze střelby; způsob vyprávění; skvělé lokace a dobrý leveldesign

Proti: Škarohlídi namítnou, že je to i přes jistá vylepšení stále to "samé"... což však nemusí být nutně zápor

+14

My Memory of Us

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Citlivé zpracování tíživého téma, které vkusně seznamuje mladší hráče s temným obdobím lidské historie. Hra téma druhé světové války a segregace Židů "maskuje" za invazi nemyslících robotů, i méně bystrým je však hned jasné, o čem je řeč. Nesčetná úskalí utlačovaných obyvatel tehdejšího varšavského ghetta jsou zpracovány v mnoha situacích a autoři ke hře přistoupili s pokorou a citem. Velmi zajímavé jsou i sběratelné vzpomínky, které hráči v krátkém medailonku představí některé hrdiny tehdejšího polského odboje.

Vizuál je podřízen tématu a černobílé pojetí s příměsí rudé barvy, jakožto označením pro obyvatele, kteří se "špatně narodili", tvoří ambivalentní atmosféru hry. Na jedné straně je tak velký zmar, ale zároveň i plamínek naděje. Prostředí jsou poměrně pestrá a situace na herní obrazovce různorodé. My Memory of Us je záměrně vyprávěno s příměsí dětské naivity a dětskýma očima. Valiant Hearts: The Great War mi osobně přišlo o něco emotivnější, i tak vám bude ze hraní občas přirozeně smutno.

Téma je tedy jasně nastolené, bez funkční hratelnosti by to však nešlo. My Memory of Us funguje jako jednoduchá adventura rozdělené do bezmála dvou desítek kapitol. Prvky hratelnosti se naštěstí střídají dostatečně často a hra tak neupadá do stereotypu. Vyjma relativně jednoduchých hádanek v kontextu obrazovek a kradmých pasáží hraní čas od času ozvláštní i jednotlivé puzzly v podobě miniher. Opět nejde o nic převratného, ale zabavit dokáží. V tomto ohledu bych autorům vytknul asi jen horší rozmístění záchytných bodů, díky kterým zejména při snaze o posbírání několika posledních trofejí (či achievementů) budete zbytečně opakovat banální části, abyste se pokusili daný problém či hádanku vyřešit tak, jak po vás virtuální pohárek požaduje. Ke znovuzahraní však hra příliš nevybízí.

Hlavními hrdiny jsou dvě bezejmenné děti. Hru však nelze projít v kooperaci a je nutné mezi hrdiny přepínat. Čas vás až na výjimky netlačí, takže není problém, když jedna z postav jen nečinně stojí. Ovládání by však možná chtělo ještě trochu péče a třeba přelézání překážek je vyřešeno poměrně nemotorně.

V konečném důsledku však panuje rozhodně spokojenost. My Memory of Us nabízí tak akorát dlouhý (cca 6-7 hodin) zážitek, během kterého se příliš neopakuje. Nenásilnou formou odvypráví smutný příběh z dějin lidstva, ale nic nepůsobí prvoplánově či nepatřičně a díky obstojné hratelnosti tak jde o kousek, který si hráčskou pozornost v té záplavě indie titulů rozhodně zaslouží.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 9. Období páry a petroleje:  Dohraj hru, která je zasazená do dieselpunku." – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 78 %; 12. hodnotící;  digitální verze PSN

Pro: Citlivý a vkusný přístup k obtížnému tématu; obstojná hratelnost, která se často mění; audiovizuální zpracování; kpt. Pickard jako vypravěč

Proti: Ovládání by chtělo lehce poladit; horší rozmístění checkpointů

+11

Doom

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Je až s podivem jak naprosto v pohodě hratelný je TŘICET (!) let starý DOOM. Při hraní hry z roku, kdy jsem na svět přišel i já, jsem žasl, co bylo již tehdy možné vytvoři. V porovnání s DOOMem si totiž leckterá současná FPS ukrajuje pořádnou ostudu.

Tedy... zub času se na hře samozřejmě lehce podepsal a co do mechanik jde na dnešní poměry o hru přeci jen dost jednoduchou, v žádném případě však nejde o nepřekonatelné obtíže. Na míření pouze ve dvou směrech si hravě zvyknete a grafika zestárla velmi dobře. Hudební podkres jednotlivých úrovní dosáhl prakticky legendárního statusu, a i když jsem donedávna hrál pořádně jen novodobé díly, již několik let mám skladbu z úvodní úrovně "The Hangar" jako vyzvánění na telefonu.

DOOM velmi brzy odhal hlavní trumfy v podobě nadčasového designu úrovní a stále skvělému pocitu ze střelby. Typů zbraní ani nepřátel není sice úplně převratné množství, ale vzhledem ke stáří si prostě hra menší přimhouření očka zaslouží. Po celou základní hru jsem se bavil náramně, nápady v úrovních se neopakují a hledání cesty k cíli v doprovodu věrné brokovnice je vždy parádní zážitek. Verze pro PS4 obsahovala i čtvrtou bonusovou epizodu, kde mě pár úrovní lehce frustrovalo a přišlo mi, že většina poslední epizody za zbytkem hry zaostává. Rozdíl ve kvalitě však rozhodně nebyl propastný.

Další pochvalu bych poslal směrem k atmosféře hry samotné. Ta je i díky hudbě výborná a vlastně jsem se divil, jak některá zákoutí i přes obstarožní grafický kabátek působí děsivě a cíleně nepříjemně. Maličko mne zamrzela snad jen trochu nevyvážená obtížnost v rámci jednotlivých epizod. První úroveň z Thy Flesh Consumed mi kvůli nedostatku munice dávala zabrat a já se nakonec potupně snížil ke změně obtížnosti. Problém s nedostatkem munice se však s dalšími úrovněmi smazal a obtížnost razantně klesla.

Stařičký DOOM tak i přes malé výtky, které však přeci jen souvisí s posunem herního průmyslu obecně, i po letech předvádí naprostou krasojízdu nehostinným prostředím a několik hodin střílení démonické havěti by si neměl nechat ujít nikdo. Jasně, sousta her je dnes zábavnějších, ale v době vydání muselo jít o naprosté zjevení. DOOM si tak svůj legendární status zaslouží.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 10. Před naším letopočtem: Dohraj hru, která je starší než Databáze o více jak 10 let. " – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 84 %; 708. hodnotící;  digitální verze PSN

Pro: Skvělý leveldesing; stále slušná grafika; výborný soundtrack; hra způsobila revoluci žánru!; pocit ze střelby a likvidace démonů

Proti: Nevyvážená obtížnost; menší variabilita nepřátel a zbraní dnešní optikou

+31

Immortals Fenyx Rising

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Za mě paradoxně asi nejvyhlíženější hra Ubisoftu za mnoho let nezklamala. Ač jde dle některých ohlasů o poměrně sprostou vykrádačku The Legend of Zelda: Breath of the Wild, je mi to srdečně jedno. Jako hráč na PlayStation se do království Hyrule jen tak nepodívám a tak s radostí vezmu zavděk i "náhražkou". Navíc náhražkou poctivou a zábavnou.

Immortals si mě zaháčkovala již zasazením. Ke starověkým řeckým mýtům přistupuje sice se značnou dávkou nadhledu, přesto nejde jen o prvoplánovou kulisu a autoři toho do hry z mytologie napěchovali vážně hodně. Lehké výtky bych měl pouze k vizáži postav, které působí možná až příliš infantilně. Ke světu se však pestrobarevný vizuál hodí a prostředí jsou velmi pohledná.

Zlatý ostrov je napěchovaný tajemstvími, božskými výzvami a samozřejmě nepřáteli. Z příběhových aktivit je cítit větší propracovanost, vedlejší aktivity však naštěstí i přes značné opakování nepůsobí jako spíchnuté horkou jehlou. Jako (bohužel) dnes prakticky každá hra od Ubisoftu se dobrodružství outsidera Fenyxe "zvrhává" k čištění otazníčků na obří mapě, svět je však dostatečně pestrý a hádanky zábavné. Únava materiálu se tak projeví až po odehrání několika desítek hodin. Což je fajn.

Ze hry jsem cítil nadšení tvůrců a motivace k dalšímu průzkumu fungovala dobře. Immortals jsem hrál na nejtěžší (Nightmare) obtížnost a liboval si v nutnosti postavu náležitě vylepšovat. S řádně vylepšenou postavou je to však nakonec relativně procházka růžovým sadem, což však platí pro prakticky veškerou herní produkci podobného střihu.

Hra je hlavně o průzkumu, boji a hádankách. Všechny tyto pilíře pevně stojí a autory musím pochválit za precizní a logické ovládání. Fenyx se ovládá velmi dobře, což je při četných plošinovkových pasážím důležitým aspektem. Možnosti boje se postupem času dostatečně košatí a mlácení mytologických potvor je tak po většinu herní doby radost. Hádankami je hra prošpikovaná, byť jde o časté variace stejných mechanik. Osobně mne frustrovali ty s lasery, jelikož střet s nimi často předznamenával reset celé pokladnice Tartaru. I zde však platí, že než se rébusy okoukají, uplyne moře času. Variací je v konečném součtu však hodně a mechanik také.

Immortals Fenyx Rising je tak komplexně fajn hra s dobrými základy a zábavnou herní náplní. Časem to běhání po rozhlehlých pláních hráče sice unaví, tou dobou však bude mít odehráno více, než v několika konkurenčních titulech dohromady.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 5.  Báje a legendy:  Dohraj hru, ve které se vyskytuje mytologické stvoření z antické, staroegyptské nebo starověké orientální mytologie." – Základní varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 79 %; 42. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Povedené herní prostředí; fajn ovládání; satirický přístup k řeckým bájím většinou skvěle funguje; zábavné herní mechaniky

Proti: Opakování je matka moudrosti, ale zhouba Ubisoftích her; infantilní vzhled postav; uspěchané zakončení příběhu

+12

Clash: Artifacts of Chaos

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 60
Příjemně zvláštní, nebo jen divné? Nakonec asi od obou trochu i když mínusy přeci jen převažují. Zeno Clash jsem kdysi odehrál a rozhodně šlo o kousek, který člověku utkví. Clash: Artifacts of Chaos přichází po čtrnácti letech a autoři překvapivě opustili FPS pojetí (což zpětně vnímám trochu jako chybu) a opět byl slibován hodně netradiční kousek. No což o to, netradiční to vážně je, jen ne vždy úplně zábavné.

Hlavní hrdinou podivného příběhu v ještě podivnějším světě Zenozoik je Pseudo. Samotářský mistr bojových umění, jež se jednoho dne připlete k záchraně malé chlupaté koule pojmenované “Boy” (podobnost s novodobým God of War čistě náhodná?). Boy má unikátní léčivé schopnosti, díky kterým se dostává i do hledáčku mocné entity zvané Gemini. Vyprávění má pár momentů, ale autoři kloužou spíše jen po povrchu. Třeba záporáci nedostali skoro žádný prostor a jejich motivace tak nejsou vůbec prokreslené.  Nakonec vám prostě bude stačit fakt, že je potřeba zmydlit hlavního padoucha a jeho vrchní pohůnky aby měla chlupatá koule konečně pokoj. 

Ústřední záporák je stvoření s mnoha hlavami, z nichž jsou však jen dvě “živé”. Sám Pseudo vypadá doslova jako povadlý pánský šourek (dokonce je tomu poplatně chlupatý). Ona hra obecně příliš neuznává zajeté standardy a zdejší postavy sice vykazují humanoidní znaky, navzájem si však nejsou prakticky vůbec podobné. I na ohyzdného hlavního hrdinu si však zvyknete a Clash alespoň sbírá body za neotřelé designové nápady. 

To však platí jen do vzhledu postav. Leveldesign není kdovíjak rafinovaný a i když se autoři inspirovali v systému zkratek, které zprofanovala série Dark Souls, do kolen z něj rozhodně nepůjdete. To ostatně souvisí i s trochu nemotorným pohybem hlavního hrdiny prostředím.

Uznávám, že grafická stylizace může někomu skvěle sednout, ve mě vzbuzovala spíše rozpaky. Díky němu se hra stává nezřídka velmi nepřehlednou. Vypíchnout však musím zajímavou hudbu, která hráči jednoznačně utkví. Jen by se nemusela tolik opakovat. Špatný ostatně není ani dabing postav a až na pár výjimek tak po audio stránce funguje hra zdatně. 

Hlavní devizou hry jsou souboje na blízko a hlavní postava si cestou osvojí různé bojové styly i několik zvláštních úderů. Systém vylepšování však není příliš intuitivní a opět jde o dost plochý prvek hratelnosti. Navíc jde jen velmi špatně poznat, že se Pseudo nějakým způsobem zlepšil. Na podávání informací je hra prostě velmi strohá.

Clash nabízí soubojů vážně hodně a i přes poměrně slušnou řadu bojových stylů bohužel ke konci již regulérně nudí. Z letargie vás sice občas vytrhne zajímavější skvadra nepřátel, hře však chybí i nějaké další oživení. Samotným kontaktním bojům trochu schází uspokojivost, což je u mlátičky dost škoda. Příjemným prvkem v soubojích je však přítomnost “friendly fire”, který je zábavné a občas i nutné využívat. S radostí jsem sledoval jak naštvaný sloní mutant místo vás “nechtěně” zadupe do země parťáka. 

Nedopečeně bohužel působí i minihra Ritual, kterou lze vyvolat před většinou soubojů. Jde o relativně jednoduchou hru v kostky, přičemž hody lze následně modifikovat speciálními předměty. Jen vítěz klání poté využije svůj artefakt, který neblaze ovlivní nepřátelský tým. Zpočátku je to možná fajn, již po pár partiích vše začne otravovat. A vy Ritual vyvoláte jen v pár případech, kdy to hra přímo vyžaduje.

Clash je tak dost zvláštní hra, která se tak vehementně snaží být jiná, až trochu zapomněla být také zábavná. Důraz na kontaktní bojová umění dokáže zaujmout, soubojový systém bohužel není dostatečně uspokojivý na to, aby utáhl patnáctihodinovou hru. Pokud se přesto rozhodnete dát hře šanci, určitě na ni budete dlouho vzpomínat. Jen je otázka, jestli přímo v dobrém.... 

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)

Pro: V některých směrech vážně originální; friendly fire v soubojích; hudba

Proti: Místy velmi nepřehledné prostředí; nepromyšlený systémy vylepšování postavy a craftingu, které působí jako "do počtu"; soubojový systém není úplně terno; neohrabaný způsob vyprávění

+5

Assassin's Creed III: Liberation

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • Vita 30
Otřesná hra. Nejen, že Liberation není možné ani omylem považovat za plnohodnotný díl, on totiž (minimálně na PS Vita) dělá celé sérii obrovskou ostudu. Hru jsem dohrál jen se značným sebezapřením. Špatně je skoro všechno, nebavil jsem se snad ani ucelených pět minut. Kde jen začít...

Komornější a kratší Assassin's Creed s ženskou hlavní hrdinkou zní vlastně lákavě. Stejně tak zasazení a téma obchodu s otroky vypadá na papíře vlastně celkem zajímavě... jenže příběh Liberation je strašný. Představuje se v něm plejáda absolutně zapomenutelných mdlých postav bez osobnosti. Dialogy jsou po scénáristické stránce děsné a všemu nasazuje korunu snad nejhorší dabing, co jsem ve hře z "velké" produkce slyšel. Monotónní předčítání stupidních replik dokořeňuje afektovaný francouzský přízvuk. Autoři se občas snažili být vtipní (asi) a v těch chvílích je hra regulérně trapná. Tomu ostatně pomáhají i mizerné animace, kdy občas dokonce nesedí pohyb postav s pronášenou větou a to ani v cutscénách.

Hratelnost je v jádru absolutně monotónní a mise naprosto nezajímavé. Jednou řídíte kočár, dvakrát se projedete kánoí (která se ovládá strašně) jinak běhá Avelin od koule ke kouli (zdejší ukazatele cíle úkolu), občas někoho v graficky rozbité animaci zapíchne, nebo se pustí do tupé šarvátky opět plné grafických bugů. Autoři se do hry pokusili zabudovat pár "vychytávek" spojených s PS Vita, které však absolutně nefungují. Do konce hry jsem nepobral, jak přesně funguje kapsářství, jedna hádanka využívá naklánění samotné Vity což... překvapivě skoro nefungovalo. Úplný výsměch je poté nápad, kdy musíte nalezený dopis po otevření nasvítit, čímž odhalíte jeho tajemství (heh). Hra vás neustále vyzívá, ať Vitu namíříte do přímého světla, nic se však neděje ať už do kamerky svítíte mobilem, snímáte rozsvícený lustr či se snažíte, aby hra zareagovala na obdobný zdroj světla. Paradoxně mi hra většinou uznala podlahu a někdy i po tmě. Prvek navíc nemá ve hře prakticky žádný význam. Odhalí se vám mapa, která je však k ničemu. Nefunguje ani jednoduchá námořnická minihra (zasekávající se náklad v lodi, riziko pirátů, které činí většinu plateb ztrátových,...), která mi navíc při každém spuštění vehementně znovu opakovala pravidla.

Nutnost střídání osobností hlavní hrdinky by mohl být fajn prvek, ve skutečnosti však hraní za "Lady" absolutně postrádá smysl a jen otravuje. Dámička v šatičkách se totiž plahočí a nevyleze pomalu ani do schodů. Hra vás přitom nechá často pobíhat po hnusném městě sem a tam, takže stejně budete převážně hrát v módu assassina. Osobnost otrokyně je taky vlastně jen do počtu. Má omezený arzenál a méně života, přitom do hratelnosti vlastně nic nepřináší.

Hra je (opět minimálně na Vitě) v hrozném technické stavu. Grafických bugů a kolizí objektů si užijete dosyta. Občas je to sranda, většinou to však štve. Někdy však bylo kvůli bugům nutno restartovat i misi. Jediné, co jakž takž funguje je parkourový pohyb městem či bažinami. I v tomhle ohledu hra občas zazlobí, ale plynulé přeskakování po budovách nebo stromech má i v Liberation své kouzlo... i když se u toho hra občas trhá.

Liberation je na poměry série kratičká (do 10 hodin). Vyjma hlavní "příběhové" linky hra sice nabízí pár vedlejších úkolů, ty jsou však dle očekávání opět strašné. Plahočit se pár stovek metrů přeš nudné město, na cílovém místě jedním tlačítkem zabít cíl a pro velký úspěch v dalším úkolu opakovat? Úžasné.

Assassin's Creed III: Liberation je tak podle mé nepříjemné zkušenosti vyloženě špatná hra, která selhává ve všech ohledech. Ošklivou grafiku a jistá zjednodušení bych vzhledem k cílovému zařízení v podobě PS Vita pochopil, hrozný příběh s debilními postavami, mdlou hratelnost a fakt, že hra v mnohých ohledech vlastně vůbec nefunguje, se ale skousnout nedá. Vlastně si moc nedokáži představit, jak tohle mohli na PC či velkých konzolích zachránit, Liberation mi přijde jako špatný vtip hraničící s podvodem na fanoušky série, který by měl skončit v propadlišti herní historie a ne špinit byť v remasterované podobě disky počítačů a velkých konzolí.

Hodnocení na DH v době dohrání: 64 %; 129. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Parkourový pohyb je ok; pár výstupů na "vyhlídku"

Proti: Slaboučká hratelnost, která navíc mnohdy vůbec nefunguje; ubohý soubojový systém; špatný příběh, hrozné postavy, otřesný scénář; nezajímavé dějiště; strašný dabing; bugy, bugy a bugy

+13

A Way Out

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 85
Po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodl hru lehce "nadhodnotit". Když se na dobrodružství Lea a Vincenta podíváme po stránce hratelnosti, není to vlastně žádné terno a občas to drhne. Jenže on je to do jisté míry tak nějak tvůrčí záměr.

A Way Out je totiž chytře dělaný tak, aby si ho mohl užít hráč s nehráčem (v mém případě já s manželkou) a "nehráč" to byl schopný bez větších problémů zvládnout. K tomu přispívá v jádru jednoduchá hratelnost s mnoha nápovědami, benevolentní obtížnost akčnějších či stealhových pasáží a četné checkpointy. Pro zkušenější hráče tak hra nenabízí prakticky žádnou výzvu, o tom to ale až tolik není.

Hra exceluje svým neotřelým přístupem ke hraní. Veškeré dění je podřízeno kooperaci a autorům se do AWO podařilo napěchovat spoustu aktivit, kde se bez spolupráce prostě neobejdete. Za všechny vypíchněme třeba sjíždění řeky v raftu, či zdolávání nástrah ve věznici. Řešení jednoduchých hádanek je vždy nasnadě, díky nutnosti spolupracovat se spoluhráčem na gauči je to však většinou zábava. Hra se moc neplácá na jednom místě a události mají spád. Obvykle se střídají klidovější pasáže s jednoduchou hádankou a pár NPC k pokecání (interakce jsou krátké, ale zábavné) s akčními částmi, kde se před někým zdrhá či ujíždí. Nezřídka hra přináší možnost volby, na které se musí shodnout obě postavy. Jistá míra znovuhratelnosti se tak nabízí, navíc mnohdy každá z postav řeší úplně jinou část problému na trochu jiném místě a není tak od věci po krátké pauze prohodit postavy a dát si to celé znovu. Je vidět, že vzhledem ke konceptu nebylo hru vůbec snadné nadesignovat, přesto bych uvítal tak dvě hodinky hratelnosti navíc (po dohrání se nám časomíra zastavila na sedmi hodinách). Prostor by na to byl... třeba pasáž v Mexiku působí zbytečně uspěchaně.

A Way Out je silně filmový zážitek, který se logicky musí opírat o silný příběh. Zdejší padouch je možná lehce generický, ale tahle bromance v jádru funguje a závěr je skutečně dost emotivní. Oceňuji, že autoři měli "koule"a hra končí vlastně špatně... Moment, kdy se postavy (a vy s manželkou) postaví proti sobě. je prostě vzhledem k předchozím společným zážitkům zatraceně silný. Zaznamenal jsem pár trochu slabších dialogů (Vincent v nemocnici), ale většinu času dokáží příběh i scénář hru velmi zdatně táhnout.

V konečném důsledku tak jde hlavně o dost ojedinělý byť trochu krátký zážitek a za novátorský přístup si Hazelight Studios zaslouží uznání. Vlastně se dost těším, až se ženou sedneme k It Takes Two, která by měla být dle ohlasů ještě o několik tříd vyladěnější.  

Hodnocení na DH v době dohrání: 80 %; 149. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Povedené kooperační aktivity; neotřelý přístup k hratelnosti; slušný spád; dobrý příběh s emotivním závěrem

Proti: Občas se to hraje tak nějak samo; kratší herní doba; část před konfrontací hlavního padoucha působí uspěchaně

+16

Zero Escape: Zero Time Dilemma

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • Vita 85
Vloni jsem si osobně vyhlásil Amnesia: Memories jako nejhorší dohranou hru roku, tak jsem k další vizuální novele (která tak úplně parametry vizuální novely nesplňuje a z výzvy jsem ji musel nakonec vyřadit, krucipísek) v podobě Zero Escape: Zero Time Dilemma přistupoval velmi obezřetně. Možná o to větší šanci mě měla hra překvapit.

Přiznám se, že jsem dosud nehrál nic podobného ZTD a i tím u mne hra dost rezonovala. Námět evokující filmovou sérii SAW byl velmi lákavý a autoři ho dokázali přetavit v pořádný napínák, kde nic není tak, jak se může zdát. Hra v sobě kombinuje dlouhé konverzační cutscény, proložené občasným rozhodnutím a hádankové únikové místnosti. ZTD je primárně o příběhu, který je vyprávěn nelineárně a navíc se do něj promítají alternativní historie (dimenze, chcete-li). Zorientovat se ve vyprávění není žádná legrace, ale hra vás postupně vede k tomu, abyste si prošli všechna příběhová zákoutí. Jedině tak to začne dávat celé smysl. Pečlivý průchod jednotlivých sekvencí je nezbytný pro sesbírání všech konců. Ty však až dohromady tvoří jeden ucelený příběhový celek a jedny titulky rozhodně za dohrání považovat nelze (ono by totiž mohlo být za pět minut hotovo).

Příběh je komplexní, místy divný, ale po celou dobu napínavý a poutavý. Dokonce natolik, že jsem porušil své letité pravidlo a při jednom záseku se snížil k vyhledání nápovědy, kudy dál a co mám udělat (paradoxně jsem při jednom rozhodnutí neměl dělat nic ). I v tomto ohledu jsem byl překvapený. Japonských her jsem už něco nahrál a můj hlavní problém s nimi často spočívá v tom, že jsou strašně ukacené, přitom postavy často absolutně nemají co říci a v obskurních dialozích se řeší naprosté hlouposti. V ZTD se sice také občas odběhne do civilnějších témat a problémů některé z devíti postav, jde ale spíše o vítané odlehčení kruté hry o holý život.

Velmi svěžím dojmem na mne působily i hádanky (předchozími díly jsem však nepolíben a co jsem četl tak veterány je v tomto ohledu ZTD vlastně spíše kritizován). Ty vás totiž regulérně přimějí vzít do ruky poznámkový blok a tužku, bez nichž to jednoduše občas nepůjde. Vzhledem k nelinearitě může být (skoro) každá z "hádankových" místností vaše první a ke své smůle jsem narazil nejdříve na tu subjektivně nejsložitější (Biolab). Nakonec jsem se k ní vrátil až jako k poslední a stejně se zde nejdéle zdržel. Luštění rébusů funguje skvěle a bavilo mě jak každá z místností bunkru nabízela nové prvky hratelnosti. Vyústění místností v další příběhové sekvence občas působilo dost nefér... ale co, Zero je prostě prevít.

ZTD není perfektní. Některé příběhové peripetie mi přišly přeci jen nedořešené, ale vzhledem k úctyhodné komplexnosti to zvládli autoři ukočírovat slušně. Postavy jsou pestré, i tak vás občas budou štvát (hlavně uplakánek Eric). Rozhodně však jde o hru, které ve mě bude velmi dlouho rezonovat a jen tak na ty příjemně zvláštní chvíle při jejím hraní nezapomenu.

Hodnocení na DH v době dohrání: 70 %; 7. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus

Pro: Komplexní příběh; na mnou zažitý "japonský" standard celkem zajímavé postavy; nelineární vyprávění; povedené rébusy; nepříjemná rozhodnutí

Proti: Chvíli trvá, než se to "naučíte" hrát; Eric; menší část scénáře

+7

MultiVersus

YokolobunaYokolobuna
  • PS5 70
MultiVersus má být údajně velký hit loňského roku, mě však zjevně nezastihl v ideálním rozpoložení. Žánr mám rád (platinová trofej a cca 100 hodin ve hře Brawlhalla budiž toho důkazem) u mlátičky ze světů Warner Bros. jsem však vydržel jen něco málo přes deset hodin. Tedy dobu, kterou dle svého osobního nastavení považuji pro hodnocení multiplayerových her jako nezbytné minimum.

Ne, že by se to v MultiVersus hezky neřezalo... postavy jsou dostatečně odlišné a útoky relativně unikátní. To, že jde o licencované postavy mne však příliš netankovalo a neviděl jsem moc důvod proč se ke hře vracet. Obsahu není přespříliš a navíc se i přes velkou hráčskou základnu v módech kromě stěžejního 2v2 neúměrně dlouho čeká. I když je MultiVersus objektivně (asi) propracovanější žánrovkou, já se více bavil i u Nickelodeon All-Star Brawl.

Osobně jsem narazil i na celkem časté potíže technického rázu a nezřídka si hra vyžádala i tvrdý restart. Potíže nastávaly hlavně ve chvíli, kdy všichni hráči odsouhlasili odvetu... Ta se mi jednoduše nenačetla a nezbylo než hru vypnout. Kvůli popsaným neduhům mi tak přišlo, že hra není úplně "hotová" a mám tak co dočinění již s celkem vyladěnou betou. Mikrotransakce však vesele jedou, takže to byl vážně jen pocit.

V konečném důsledku tak jde o vcelku promyšlenou mlátičku s dobře designovanými a odlišnými útoky, do které jsem však neměl vůbec motivaci pronikat. I proto bych zájemcům doporučil spíše svižnější Brawlhallu, která se sice může pyšnit lincencemi pouze ve formě skinů, zábavu jsem si s ní však užil podstatně více než v případě MultiVersus. 

 Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 4. hodnotící; Free To Play

Pro: Zajímavé útoky postav; hezké interaktivní arény; relativně komplexní soubojový systém

Proti: Slabá motivace vracet se ke hře; málo obsahu; technické obtíže

+7

Psychonauts

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Po Psychonauts jsem pokukoval už prakticky od vydání (že už je to 18 let, mne trochu děsí). Kdysi jsem na Steamu odehrál i první úroveň, ale až s letošní herní výzvou jsem se konečně k prvotině Double Fine Productions odhodlal.

I když to nebyl výlet vždy úplně příjemný, bezesporu šlo o zajímavý exkurz do již celkem vzdálené herní historie. U hry je předně třeba ocenit obrovskou kreativitu autorů a absolutní originalitu herního světa. V tomhle na Psyhonauts nemá z konkurence takřka nikdo. Úrovně jsou diametrálně odlišné a to dokonce do té míry, že se modifikuje celá hratelnost. Propojení s psychikou a duševními problémy postav je geniální a skvěle funguje. Úrovně obsahují parádní detaily (byť už ne v úplně pohledné grafice) odkazující na nemoc či trápení dané postavy. "Světy" se povedly prakticky všechny, za speciální zmínku však rozhodně stojí miniaturní město s gurelliovými rybími bojovníky a Waterloo.

Příběh samotný je ulítlý a díky velmi příjemnému humoru, pro který jsou autoři proslulí, není děni v Whispering Rock Psychic Summer Campu jen bezduchou omáčkou. Naopak jde díky zábavným charakterům i rozvíjení zápletky o jeden z hlavních pilířů, na kterém hra stojí. Psychonauts jsou však stále převážně plošinovkou. A paradoxně trochu selhávají právě v tomhle aspektu...

Ne, že by byly ty plošinky a překážky špatně nadesignované, problém tkví v ovládání. To nezestárlo vůbec dobře a domnívám se, že i před těmi takřka dvaceti lety muselo být pro některé hráče kamenem úrazu. Takřka ve všech úrovních jsem s ovládáním Raze a neposednou kamerou lehce zápasil. Mnohdy se hlavní hrdina na plošince prostě nezachytí, jindy nesmyslně mine natažené lano. Úplný Mordor však nastává až v poslední úrovni příhodně nazvané "Meat Circus", kde se dostavila nefalšovaná a ve hrách již dlouho nepocítěná frustrace (a to prosím mluví fanoušek soulsovek). Poslední úroveň je totiž z větší části omezena časem a ten malej prevít prostě ne a ne skočit jak má. Pocit, že za nezdar nemůžete ani tak vy, jako spíše nešikovnost vývojářů a hloupá designerská rozhodnutí zážitek ze hry hodně kazí. Vůbec se už nedivím, že podle statistik je mezi těmi kdo pokořili předposlední a poslední regulérní úroveň hry značný rozdíl. Pocitu z konce hry rozhodně nepřidala i náhoda (?), že mi zrovna v poslední pasáži hra jednou spadla a já kus otravné úrovně musel absolvovat znovu.

Po stránce hratelnosti mě tak hra nejvíce naštvala na úplném konci, kdy by měla spíše zářit. Pocit vzteku mě chvílemi ponoukal i k horšímu hodnocení, nakonec však nesporné kvality převážily a já vzhledem ke staří hry oko přimhouřil. Při chvílemi nepříjemném hraní jinak skvělé plošinovky se mi tak v hlavě usadila svůdná myšlenka – předloňský Psychonauts 2 musí být naprosto famózní kousek... Tak snad dříve než za dalších osmnáct let.

Hráno jako součást Herní výzvy 2023 – " 2.  Debut:  Dohraj prvotinu vývojáře, který má na Databázi 10 a více vydaných plných her." – Hardcore varianta

Hodnocení na DH v době dohrání: 82 %; 144. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Úžasné nápady; odlišné úrovně s rozdílným tempem i hratelností; příjemný humor; fajn příběh i postavy

Proti: Nepřesné ovládní a s ním spojená frustrace v některých pasážích

+13

Outriders

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 80
Outriders rozhodně není žádný nezapomenutelný skvost, přesto jsem hru očekával a v konečném důsledku rozhodně nejsem zklamaný. Předně jde o coop looter shooter (těch "o" ale je!), který si v pohodě užije i vlk samotář. A to je fajn.

Outriders má poměrně dlouhou příběhovou část, kterou autoři skvěle rozdělili do "záchytných" bodů a není tak problém přehrát již prošlou sekvenci bez ztráty vybavení či úrovně. On princip postupu obecně funguje velmi dobře a je jedním z prvků, které jsem na hře nejvíce ocenil. Díky "world tier" systému je hra stále dostatečně obtížná i když u konce jsem na tier 14 už neměl problém razit si cestu plynule kupředu (aby mě poslední boss a jeho proklaté koule srazili na kolena). Výzvu mám ve hrách prostě rád a tady jste za "odvahu" systematicky odměňováni lepším lootem. Výborně.

Hře se obecně vyčítá horší příběh a scénář. Upřímně, s tím jsem problém neměl. Lore světa Enoch se mi vlastně hodně líbil a četné písemné vzkazy jsem si rád pročítal. Na střílečku nabízel svět vlastně dost zajímavé příběhy a časem mi přirostla k srdci i hlavní postava (byť je to trochu psychopat).

Herní náplň je defacto šíleně stereotypní. Vlastně jdete jen z arény do arény a kosíte hordy nepřátel. Překvapivě se mi až absurdně stejná herní náplň začala zajídat až po několika desítkách hodin a ani po celé padesátce, kterou jsem se hrou strávil, jsem nebyl znechucený. Svět byl ale zachráněn, platina padla a stačilo...

Stereotyp herní náplně autoři oddalují pestrým prostředím a lokacemi. Pocit ze střelby by sice mohl být i lepší, schopnosti jsou však uspokojivé (hráno za Pyromancera). Velkým tahákem je však loot. Tuny lootu! Fanoušci Borderlands nebo i Diabla si budou mlaskat. Vybavení je pestré co do vzhledu i funkčnosti. Passivní schopnosti zbraní i částí brnění sice nejsou úplně vyvážené, je jich však spousta a s radostí je budete zkoušet.

Zpočátku jsem se zradoval i nad stále novými typy přátel a když jsem v "bestiáři" viděl, kolik políček ještě schází, byl jsem v jednom nebi. Bohužel se později začínají objevovat takřka stejné varianty již objevených nepřátel, i tak je zdejší flóra i lidští nepřátele celkem pestrá co do vzhledu i schopností. Za vypíchnutí určitě stojí i poměrně slušný "engame" obsah, i když mě osobně už se do dalšího střílení/vylepšování příliš nechtělo. Momentálně je bohužel trochu problém najít aktivní partu z náhodných spoluhráčů. Troufám si však tvrdit, že s dvěma kamarády a pozitivním vztahem k grindu si Outriders užijete o pár (desítek) hodin déle než já.

Outriders je tak co do herní náplně vlastně dost stereotypní kousek, což však u her, zaměřených na loot, vlastně není nic zvláštního. Díky fajn aktivním i pasivním schopnostem celkem potrvá než se začnete nudit a autorům z People Can Fly se podařilo stvořit až překvapivě fajn béčkový svět, do kterého se budete pár desítek hodin rádi vracet. Už teď vím, že dvojka by mi určitě nevadila.

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 56. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Vcelku zábavný lore světa; propracovaný loot systém; pestrá prostředí; systém obtížnosti a odměňování

Proti: Po stránce hratelnosti velmi stereotypní; hloupě nadesignovaný poslední souboj; postupem hry se nepřátele velmi často opakují; špatně schované načítací obrazovky

+11

Rogue Legacy

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • Vita 85
V posledních letech zjišťuji, že žánr roguelite je přesně moje krevní skupina. Lví podíl na tom má samozřejmě Hades, na kterého jsem předloni pěl oslavné ódy a oštemploval ho rovnou "stovkou". Rogue Legacy jsem vždy vnímal jako jednoho z raných populizátorů žánru (společně s The Binding of Isaac) a po odehrání jsem rozhodně spokojený. Dokonce tolik, že na hru budu vzpomínat jako na jeden z nejfajnovějších zážitků na PS Vita, byť přiznávám, že toho na zmiňovaném systému stále nemám bůhvíkolik nahráno.

Průchod k závěrečným titulkům mi zabral nějakých 18 hodin, 189 potomků a hrdinu na 156 úrovni. Na hře je (nejen) na stylizované poměrně jednoduché grafice vidět, že za ní nestojí kdovíjak veliký tým. I když tak hra možná zpočátku neoslní, roguelite mechanismy má vybroušené skvěle.

Rogue Legacy do puntíku plní otřepané "ještě jeden run a jdu spát". Možností vylepšení je dostatek a je radost objevovat nové třídy postav. Samotné prostory hradu jsou sice náhodně generované, přesto nepostrádají jasně daný řád. Nepřátelské řady možná nejsou tolik zajímavé co do designu, schémata útoků však mají dostatečně pestrá. Koncept potomků funguje výborně a autorům nechyběl smysl pro humor. Některé z vrozených vlastností reálně (i citelně) ovlivňují hratelnost daného hrdiny, jiné ztěžují orientaci, nebo jsou tu pouze pro pobavení (třeba hypochondr, který nepatrný škrábanec vnímá jako přejetí buldozerem). Samotný hrdina je daný již při výběru a v "runu" samotném ho již příliš nezlepšíte, hra tak vlastně spoléhá hlavně na volbu permanentních vylepšení po smrti dalšího nešťastníka. Tím pádem mají hru šanci dohrát i méně zkušení hráči... jen jim to déle potrvá a budou na vyšší úrovni.

Herní třídy mi nepřišly úplně vyrovnané, ale dost možná jde o subjektivní pocit. Většinou se mi nejlépe dařilo za prakticky základního Barbara, poslední boss však paradoxně padl pod mečem Assassina, za kterého jsem jinak skoro vůbec nehrál. I když je soubojový systém vlastně naprosto základní a skládá se z jednoduchého úderu mečem, doprovázeného některým z kouzel, v kontextu hry samotné to naprosto stačí. Hře se daří neustále odvracet stereotyp a přiznám se, že po dohrání jsem snad poprvé uvažoval, že se pustím i do New Game +. V té toho na vás už však příliš nového nečeká (k bonusové třídě postavy jsem se však nedostal) a nakonec jsem tak zůstal u jednoho hodně fajn průchodu celou hrou (čekajících restů je habaděj). Teď nezbývá než doufat, že druhý díl dorazí i na PlayStation. Po krátké přestávce bych se znovu rád pustil do dalšího kupení nešťastných nebožtíků.

P.S.: Celkem vhodný kandidát do 3. kategorie letošní výzvy. Já rozehrál již vloni, takže mám smůlu :).

Hodnocení na DH v době dohrání: 75 %; 51. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Precizní ovládání; návyková hratelnost; dobrá práce s motivací; na Vitě to hře velmi sluší; jednoduchý, ale zábavný příběh; příjemný humor

Proti: Na mnohá místa se nejde dostat, pokud jste si zrovna nezvolili příslušnou třídu postavy; typů bonusových místností by mohlo být více; za ta léta je hra v rámci žánru přeci jen překonaná

+8

Need for Speed

YokolobunaYokolobuna
Dohráno
  • PS5 60
Pocity z první cca hodiny byly veskrze negativní. S brekem jsem se mrskal kabelem od sluchátek přes záda v rámci trestu za to, že jsem si neuvážlivě pustil naprostý odpad (a teď ho budu muset dle svých zvyklostí protrpět až do konce) a nevybíravými slovy častoval EA za to, že z fajn arkádové série udělali ostudu žánru... ale pak si to (díky bohu) druhý den celkem sedlo.

Need for Speed nakonec není úplně zavrženíhodnou hrou a v samotných závodech dokáže slušně pobavit. Přesto jsem se nezbavil pocitu, že některé prvky jsou vyloženě příšerné. První zhovadilost, co se autoři rozhodli do závodní arkády nesmyslně zakomponovat, jsou hrané cuscény. Herci podávají otřesné výkony a scénář je ubohý. Neustále posloucháte jak je všechno "cool", jste jejich "bro" a "dude" a v každém videu si s vámi minimálně pět herců z průměrného ochotnického divadla podá krutopřísně ruku, nebo si s nimi alespoň ťuknete chlapácky pěstičkou. Do toho se řeší úplné s*ačky a neustále popíjí energiťák značky Monster. Nejde přitom o něco, co byste mohli s chutí ignorovat. Hra je koncipována do pětice debilních "příběhů" a cutscén je požehnaně. Hrozné jsou prakticky všechny a rozhodně ničemu nepomáhá, když se později přidají do očí bijící neherci v podobě Magnuse Walkera či Kena Blocka (RIP).

Prvních pár závodu mi příliš neseděl jízdní model a vlastní nešikovností jsem končil poslední, hra to vůbec nereflektovala a vesele mi pustila cuscénu, kde mě jakožto nadějného nového piráta silnic banda trotlů vesele plácala po zádech a chválila za skvělý výkon v závodě.

NFS nabízí opravdu otřesnou plejádu vrcholně nesympatických a špatně zahraných "parťáků, kteří vám navíc během hry neustále volají a to i během samotného závodění. Fňukání některého z nich, že se zrovna dostatečně nevěnujete jejich dějové lince je neskutečně otravné a velmi špatně se ignoruje.

Další "perfektní" nápad je zdejší systém sdílených měst, z čehož plyne fakt, že jste neustále online a i v závodě s čistě AI protivníky nelze hru pauznout. Ostatní hráči jsou přitom ve městě naprosto k ničemu, jen se vám občas v závodě vyřítí z protější zatáčky a vrazí do vás v protisměru. Imerze jedna báseň.

Vlastně mě překvapilo, že hra dokáže přes své otravné mechaniky nakonec i bavit. Závody dokáží být napínavé (i když zdejší "guma" funguje trochu podivně) a jízdní model začne po lehké úpravě nastavení fungovat. Sice občas protočíte oči nad nesmyslnou nehodou (samozřejmě ve zpomalovačce), ale nakonec mi přišlo, že skutečně hraji hru (do jisté míry) věrnou svým kořenům v legendárních Undegroundech.

Oni autoři Ghost Games nakonec nepokazili úplně všechno a hračičkové jistě ocení vážně pestré možnosti úpravy vzhledu vozového parku. Samotné sporťáky navíc (v garáži) vypadají i po letech vážně pohledně. Osobně se v těchto prvcích sice nevyžívám, objektivně musím uznat, že v tomhle ohledu byla odvedena práce dobře.

Nakonec tak není restart Need for Speed úplný brak, jak se mi zpočátku hra jevila. Jádro by tu bylo, jen kdyby se hráče od hraní nesnažili autoři nechutnou omáčkou okolo tak vehementně odradit.

P.S.: Jedná se o první hry, která v režimu kompatibility na PS5 funguje dost mizerně. Za všechny neduhy zmíním třeba nefunkční časomíru (což je v časovce trochu problém, že jo), ale u ní to rozhodně nekončí. Kdo by to byl řekl, že jedinou hrou za mé dva roky s PS5, která má v režimu kompatibility problémy je AAA závodní titul... Díky EA?

 Hodnocení na DH v době dohrání: 57 %; 51. hodnotící;  fyzická kopie na disku

Pro: Po určité době si přestanete většiny chyb všímat a začnete se bavit; možnosti customizace vozidel, kterých je navíc obstojné množství; po chvilce nastavovaní fajn arkádový jízdní model; soundtrack

Proti: Příšerné herecké výkony a scénář; nesmyslný důraz na děsný příběh; hra nejde stopnout; další hráči jen překáží; ve Ventura Bay je pořád noc; nefunkční časomíra

+13
Zobrazit další komentáře

Yokolobuna naposledy…

Ohodnotil The Solitaire Conspiracy The Solitaire Conspiracy na 70 % (1 den).

Napsal komentář k Alan Wake II (5 dní).

Diskutoval u hry Diablo II: Resurrected (42 dní).