Clash: Artifacts of Chaos

Příjemně zvláštní, nebo jen divné? Nakonec asi od obou trochu i když mínusy přeci jen převažují. Zeno Clash jsem kdysi odehrál a rozhodně šlo o kousek, který člověku utkví. Clash: Artifacts of Chaos přichází po čtrnácti letech a autoři překvapivě opustili FPS pojetí (což zpětně vnímám trochu jako chybu) a opět byl slibován hodně netradiční kousek. No což o to, netradiční to vážně je, jen ne vždy úplně zábavné.

Hlavní hrdinou podivného příběhu v ještě podivnějším světě Zenozoik je Pseudo. Samotářský mistr bojových umění, jež se jednoho dne připlete k záchraně malé chlupaté koule pojmenované “Boy” (podobnost s novodobým God of War čistě náhodná?). Boy má unikátní léčivé schopnosti, díky kterým se dostává i do hledáčku mocné entity zvané Gemini. Vyprávění má pár momentů, ale autoři kloužou spíše jen po povrchu. Třeba záporáci nedostali skoro žádný prostor a jejich motivace tak nejsou vůbec prokreslené.  Nakonec vám prostě bude stačit fakt, že je potřeba zmydlit hlavního padoucha a jeho vrchní pohůnky aby měla chlupatá koule konečně pokoj. 

Ústřední záporák je stvoření s mnoha hlavami, z nichž jsou však jen dvě “živé”. Sám Pseudo vypadá doslova jako povadlý pánský šourek (dokonce je tomu poplatně chlupatý). Ona hra obecně příliš neuznává zajeté standardy a zdejší postavy sice vykazují humanoidní znaky, navzájem si však nejsou prakticky vůbec podobné. I na ohyzdného hlavního hrdinu si však zvyknete a Clash alespoň sbírá body za neotřelé designové nápady. 

To však platí jen do vzhledu postav. Leveldesign není kdovíjak rafinovaný a i když se autoři inspirovali v systému zkratek, které zprofanovala série Dark Souls, do kolen z něj rozhodně nepůjdete. To ostatně souvisí i s trochu nemotorným pohybem hlavního hrdiny prostředím.

Uznávám, že grafická stylizace může někomu skvěle sednout, ve mě vzbuzovala spíše rozpaky. Díky němu se hra stává nezřídka velmi nepřehlednou. Vypíchnout však musím zajímavou hudbu, která hráči jednoznačně utkví. Jen by se nemusela tolik opakovat. Špatný ostatně není ani dabing postav a až na pár výjimek tak po audio stránce funguje hra zdatně. 

Hlavní devizou hry jsou souboje na blízko a hlavní postava si cestou osvojí různé bojové styly i několik zvláštních úderů. Systém vylepšování však není příliš intuitivní a opět jde o dost plochý prvek hratelnosti. Navíc jde jen velmi špatně poznat, že se Pseudo nějakým způsobem zlepšil. Na podávání informací je hra prostě velmi strohá.

Clash nabízí soubojů vážně hodně a i přes poměrně slušnou řadu bojových stylů bohužel ke konci již regulérně nudí. Z letargie vás sice občas vytrhne zajímavější skvadra nepřátel, hře však chybí i nějaké další oživení. Samotným kontaktním bojům trochu schází uspokojivost, což je u mlátičky dost škoda. Příjemným prvkem v soubojích je však přítomnost “friendly fire”, který je zábavné a občas i nutné využívat. S radostí jsem sledoval jak naštvaný sloní mutant místo vás “nechtěně” zadupe do země parťáka. 

Nedopečeně bohužel působí i minihra Ritual, kterou lze vyvolat před většinou soubojů. Jde o relativně jednoduchou hru v kostky, přičemž hody lze následně modifikovat speciálními předměty. Jen vítěz klání poté využije svůj artefakt, který neblaze ovlivní nepřátelský tým. Zpočátku je to možná fajn, již po pár partiích vše začne otravovat. A vy Ritual vyvoláte jen v pár případech, kdy to hra přímo vyžaduje.

Clash je tak dost zvláštní hra, která se tak vehementně snaží být jiná, až trochu zapomněla být také zábavná. Důraz na kontaktní bojová umění dokáže zaujmout, soubojový systém bohužel není dostatečně uspokojivý na to, aby utáhl patnáctihodinovou hru. Pokud se přesto rozhodnete dát hře šanci, určitě na ni budete dlouho vzpomínat. Jen je otázka, jestli přímo v dobrém.... 

Hodnocení na DH v době dohrání: bez hodnocení; 1. hodnotící; digitální verze PSN od webu Game Press (zde můžete také nalézt kompletní recenzi)