Není typické pro adventury, aby měly rozšíření a z tohoto jsem upřímně řečeno trochu rozpačitý. Příběhově je zasazeno v podstatě před konec původní hry a vyplňuje jeden krátký prostor a uzavírá jednu vedlejší příběhovou linku, která ale klidně mohla zůstat tak, jak byla a vůbec nic by se nestalo.

V DLC hrajete za oblíbeného automatona Oskara s cílem zachránit unesenou Kate ze spárů soukromého detektiva Cantina, což (jak víme) se mu nakonec podaří a před námi tak je kratičký příběh s jednou hádankou. Polovinu DLC vyplňují animace, které ale byly již původní hře.

Samotné řešení je celkem vtipné a pobavilo a ačkoliv cena 5 USD (cca 1-2 piva) se nezdá jako moc, Samotné DLC ve mě vyvoválá dojem, jakoby bylo před vydáním vytržené a pak takticky po několika měsících vydáno (majitelé hry je dostali zdarma). Dle mého názoru by bylo lepší vydat nějakou kopmpletní edici, ve které by bylo DLC implementováno přímo do hry (samozřejmě bez navýšení ceny).

Hned na začátku komentáře se přiznám, že jsem BioDron a nekritický fanoušek her od BioWare a to již od doby vydání Shattered Steel. :-D To jen tak na okraj. V rámci herní Výzvy jsem rozehrál Mass Effect znovu, tentokrát za Inženýra se specializací Medic, který bývá často označován za nejslabší class hry. A teď už vím proč. :-D

Začnu však tradičně příběhem, který není nijak originální, ale kombinuje to nejlepší ze spousty různých drojů (BSG, ST a SW, Hyperion...). Mass Effect je klasická space opera, ve které se hráč zhostí velitele Sheparda, člena posádky experimetální lodě Normandy - vyvoleného, aby se přidal k tajné organizaci Spektra (ne té z bondovek), která sdružuje ty nejlepší z nejlepších z celé galaxie. Ten musí napřed projít sérií zkušebnícvh misí, z nichž první spočívá ve vyzdvednutí cenného artefaktu po záhadně vymřelé rase Protheanů na planetě Eden Prime. Ta však čelí nečekanému útoku robotí rasy Gethů. Veliteli Shepardovi se sice podaří útok odrazit, ale přichází o artefakt i posudkového komisaře a musí se tak odebrat na Citadelu, kde sídlí vládci galaxie a zpovídat se ze svého neúspěchu. Naštěstí se však posádce Normandie podaří s pomocí nových přátel odhalit a usvědčit viníka, kterým je Saren - nejlepší agent Spekter - hodlající s opmocí Gethů přivést zpět rasu Reaperů, která je považována za mýtu a je jí přisuzována likvidace Protheanů. Nastává tak honička napříč galaxií zakončená epickým finále.

Příběh a jeho stavba se mi u prvního Mass Effectu líbí snad nejvíce ze všech dílů. Na začátku na Eden prime vás hra seznámí se světem a mechanikami. Následně se přesunete na Citadelu, kdy kromě hlavního úkolu můžete splnit i některé vedlejší - standardní RPG úkoly, avšak zajímavější jsou zdánlivě nedůležité dialogy, které pronáší lidé a emzáci, kolem kterých procházíte, a jsou svázány s příběhem více než většina vedlejších úkolů - baví se totiž o monumentu hmotového vysílače a tajemné rase Keeperů, kteří neustále pobíhají po Citadele a něco dělají. Nikdo neví co, ale až dojde k rozuzlení příběhu, budete znát odpovědi i na tuto otázku. Navíc i vedlejší úkoly jsou dobře podány. S vedlejšími úkoly souvisí i průzkum planet, který není zase až tak zábavný z důvodu skutečně velkého množství planet. Na většině planet je navíc nepřátelská základna (na každé planetě stejná), kterou je třeba vystřílet. Tamnější zlobivkové znají jen jedinou taktiku - sesypat se na vás všichni najendou hlava nehlava. Upřímně si myslím, že by se měl vytvořit ještě jeden hub, do kterého přesunout některé vedlejší úkoly z navštívitelných planet a snížit tak jejich počet.

Hráči mohou vzít předpřipravený charakter a rovnou se pustit do hry, nebo si vytvořit vlastní postavu, přičemž mají na výběr tři psychologické profily, tři backstory (které v určité fázi příběhu Sheparda doženou v podobě úkolu) a šest různých tříd (Soldier, Adept, Engineer, Sentinel, Vanguard a Infiltrator). Třídy určují styl boje, zatímco backstory a psychologické profily mají mírný vliv na některé dialogy u vybraných úkolů a role-playing. Například za vojáka kráčíte neohroženě v před a v případě, že máte s sebou Tali a Liaru, tak jen sledujete, jak kolem vás pobíhají nepřátelé zbavení štítů a možností střelby, případně se bezmocně vznáší ve vzduchu a stačí je jen odstřelovat jednoho po druhým. Nicméně při hře za Inženýra je hráč v podpůrné roli, kdy nekráčí v čele, ale hezky schovaný za zbylými dvěma členy svého týmu, kterým udílí rozkazy.

Zde se bohužel objevuje snad největší neduh hry a tím je slabá umělá inteligence a nevyladěný krycí systém, což se projevuje tak, že dáte rozkaz svým parťáků, kteří se ovšem rádi zaseknou v krytu a dokonce souboje v něm zůstanou. U jiných tříd to nevadí, ale u Inženýra ano. Ten totiž nemá přímo bojové ability, ale jen podpůrné, kterými může vypnout nepřátelům štíty, přehřát zbraně, dočasně je omráčit či znemožnit používání schopností + samozřejmě léčení spolubojovníků. Ale v případě boje se může spolehnout pouze na svoji pistolku a bojovat za něj tudíž musí jeho dva parťáci, na které bohužel není moc spolehnutí.

Parťáci a vztahy s nimi jsou hlavní složkou BioWare her a v Mass Effectu se povedli. Každý zastupuje jednu třídu a jeden archetyp. Máme tady Shepardovu pravou ruku Kaidana Alenka (který vám dá přednášku ohledně snášenlivosti k emzákům) a jehož backstory mi přijde strašně povědomý, ale už nevím, kde jsem ho četl (Enderova hra, Gateway...?). Dále je tu (doslova) Warrior-Poet Ashley Williamsovou z vojenské rodiny, jejíž vztah k emzákům není nejlepší, ale neřekl bych, že je vyloženě rasistka, jak kvičí některé sněhové vločky. Z emzáckých členů Normandie zde máme bývalého policistu Garra Vakariana, starého ostříleného žoldáka Urdnota Wrexe, dospívající ganiální techničku Tali Zorah nar Rayah a v podstatě stejně tak starou vědkyni a expertku na Protheny Liaru T'Soni

Co se týče hudby, ta krásně podkresluje celkovou atmosféru hry. Na grafice se bohužel projevuje stáří hry. Vyzdvyhnout však musím mluvenou necyklopedii, která popisuje detaily světa Mass Effectu a jejíž jednotlivé záznamy hráč nachází v průběhu hry. Celkově vzato, jedna z mých nejoblíbenějších her a určitě bych jí zařadil vysoko v mém osobním TOP 100.

Oblíbení společníci:

1. Wrex
2. Liara
3. Tali

K závěrečnému dílu série Command and Conquer jsem se dostal až dlouho po jejím vydání a byl si ochoten hru zahrát i přes negativní hodnocení a bohužel musím konstatovat, že se skutečně jedná o zklamání. Hra byla původně vyíjena pro mobilní zařízení, ale EA si jak vzteklej umanutej harant vykřičelo "přetavení" do "plnohodnotné" hry a výsledek tomu odpovídá.

Příběh se odehrává v době, kdy bylo Bratrstvo Nod poraženo a Kane zajat. Scrinové jakoby nikdy neexistovali a mutanti se objeví jen sporadicky. Hráč se vtělí do role důstojníka GDI, který má na zajatého Kanea dohlížet. Po třetí misi se však může rozhodnout, zda dalších sedm misí zůstane věrný GDI nebo se přidá ke zbytkům Bratrstva Nod. Ano, je to tak! Hra má pouhých 17 misí (map je jen 10) a dohrát se dá v pohodě za víkend (pátek večer první 3 mise - tutorial, sobota za GDI a neděle za Nod). Pro srovnání se nabízí datadisk Command & Conquer 3: Kane's Wrath, který má misí pouze 13, ale ani při opakovaném hraní se mi ho za jediný víkend dohrát nepodařilo 

Z toho nám tedy vychází, že se v závěrečném dílu dočkáme pouze dvou tradičních frakcí. Co však tradiční nezůstalo je hratelnost. Již žádné stavění základny a výroba zástupu jednotek. Stavba základny byla nahrazena jakousi fabrikou na nožičkách, která se si dokáže předvyrobit 5 jednotek za pochodu a dalších až 10 jednotek po rozložení. Ano, až 10 jednotek, protože každá jednotka stojí určitý počet velitelských bodů, kterých máte omezené množství, tak na dva Mamutí tanky z Tiberian Sun a dost. Ty už Tiberian Twilight nejsou tanky, ale dělostřelectvo. Fabriky jsou trojího druhu - Útočná (autíčka), Obranná (vojáčci a věže) a Podpůrná (letadla). V průběhu mise si můžete na speciálních místech fabriku vyměnit za jinou.

Další zklamání se týká příběhu a videí. Ty kromě intra, ve kterém přichází Kane vyjednávat s vůdci GDI, nestojí za řeč - bohužel. Ve zbytku videí jen vidíme panáka, co jen odříkává text hodný céčkového filmu. A největším sympaťákem je sám Kane. Bez nadsázky. Navíc se zde v žádné podobě neobjeví mnou tolik oblíbená EVA. Hudbu si pro jistotu ani nepamatuju. Pokud chcete řádné zakončení série C&C, můžete Tiberian Twilight bez obav ignorovat.

"I'm going to kill you. And all the cake is gone." 

Portal je krátká logická hříčka, kterou vytvořili vývojáři Half-Life 2 ve svém volném čase. K dostání je jako součást Orange Box či samostatně na Steamu. Příběh bohužel nijak propracovyný není. Jednoho dne se jako jedna mladá dívka probudí v opuštěném výzkumném středisku, kde musí projít dvaceti testovacími místnostmi (0 až 19). Jak už to tak bývá - umělá inteligence řídící dané místo je tak trochu šílená (lze říci i "odlišně racionální") a tak nezbývá nic jiného než starý dobrý útěk. Více není k příběhu co napsat, což je škoda.

Náročnost hádanek (jednotlivých místností) postupně narůstá a komu by to příšlo málo, je pro něj připravena těžší varianta posledních šesti místností a výzva. Hra je kratičká a příjmně odsýpá. Umělá inteligence GlaDOS s hráčem stále komunikuje a jejími hláškami jsem se skutečně bavil, stejně jako hláškami sentry gunů. Rád se ke hře čas od času vrátím.

"You are not a good person. You know that, right? Good people don't get up here."

Ke Coteries of New York jsem se dostal především díky Herní výzvě 2022 a fantastické Vampire: The Masquerade - Bloodlines, která se stejně jako Coteries odehrává ve světě World of Darkness, který mě uchvátil. Respektive naopak - Coteries se odehrává ve světě WoD, stejně jako starší Bloodlines. Na rozdíl od svého předchůdce se však nejedná o RPG, ale o vizuální román. S tímto žánrem nemám moc velké zkušenosti, tudíž se mi hodnocení neurčovalo nijak snadno.

Stejně jako v Bloodlines, kterým se autoři očividně inspirovali, se hráč ujímá nově uchváceného upíra, který se stává řadovým pěšákem ve hře mocných. Ovšem na rozdíl od Bloodlines jsou na výběr pouze předem daní upírci ze tří klanů - mladý portorikánec Brujah, bílá žena Ventrue a černý citlivý woke gay Toreador, kteří se od sebe po stránce hratelnosti liší jen velmi mírně. Všechny hráčovy charaktery mají k dispozici Celerity a Presence. Brujah má unikátní Potency, Ventrue Dominate a Toreador Auspex. Tyto unikátní schopnsti však nemají žádný znatelný vliv, protože v podstatě dostanete stejný výsledek, jako v případě Celerity / Presence. Výjimkou může být v tomto případě Auspex, se kterým odhalíte skrývající se charaktery ihned a nemusíte číst standardní texty o tom, jak dvě hodiny zíráte do prázdna, než si všimnete postavy na druhé straně silnice.

Hratelnost je klasická, kdy v horní polovině obrazovky vidíte obrázek a ve spodní části texty. Po stranách se objevuje hovořící osoba. Dialogy se dají stiskem klávesy přeskočit. Ve většině případů máte na výběr tři odpovědi, přičemž dvě jsou univerzální a třetí se může v závislosti na klanu hráčova upíra lišit. Bohužel, hra této příležitosti nijak výrazněji nevyužívá a unikátní dialogy nemají vliv na vývoj příběhu či jeho vyznění a hra má tak jen jeden konec. Škoda. Brujah v podstatě vůbec nerebeluje, zatímco Toreador má unikátní dialogy ve stylu: "Prosím, já nechci umřít." či "Já jsem skutečně citlivý a chce se mi brečet." Ve výsledku jsem si tak nejvíce užil hru za Ventrue.

Grafika, hudba a atmosféra se však skutečně povedly. Příběch je chytlavý, ale krátký. V rámci příběhu se seznamujete se světem World of Darkness a plníte úkoly pro svojí... ehm... "pěstounku" Sofii Langley, kterou můžete spatřit na obalu hry. Jedním z ůkolů je i dát dohromady vlastní koterii. Na výběr máte ze čtyř charakterů, kterým zasáhnete do jejich příběhů, ale do konce hry máte čas jen na zkompletování dvou + nějakých dalších postranních mini-questíků. Vzhledem k tomu, že je hra krátká, se tak otevírá prostor pro znovuhratelnost a plnění achievementů.

Celkově jsem se u hry příjemně pobavil, i když některé části příběhu mi přišly trochu proti loru World of Darkness, jako například Tremeři, kteří jsou ochotni se okamžitě kamarádit s řadovým nýmandem a nechají ho pobíhat po své svatyni, ale nejsem expert na lore, takže... Dokonce jsem se díky hře dozvěděl i o existenci nového klanu - Ministry. O jeho existenci jsem neměl ani tušení, na rozdíl od základních klanů Camarilly Brujah, Toreador, Ventrue, Tremere, Gangrel, Nosferatu a Malkavian, které hra popisuje a objevily se již v Bloodlines a dalších - Sabatích klanů jako Lasobra, Salubri, Setité, či Tzimisce. Ve výsledku tak můžu hru doporučit pro seznámení se světem World of Darkness.

Tak jsem v rámci herní výzvy 2022 nucen napsat komentář na tuto legendární hru, což je rozhodně nelehké a v podstatě se jedná o další nošení dříví do lesa, protože o Doom II již bylo napsáno mnoho a pochybuji, že můj komentář bude něčím přínosný.

Doom II se objevil pouhý rok po vydání prvního dílu a jedná se jen o velmi velmi mírnou evoluci v mezích možností. Zatímco se první díl odehrával čistě na vesmírné základně, druhý díl se odehrává ve třech různých prostředích - vesmírná základna, město, peklo. Celkem třicet levelů z nichž každá desítka má své specifické prostředí. Vesmírná základna působí jako mírně upravené levely z prvního dílu. Město působí na pohled opravdu otevřeně, ale místy je to opravdu bludiště, ve kterém jsem se ztrácel. A peklo působí opravdu pekelně a ztíšněně. I tak mi přišel level design o něco lepší než v případě prvního dílu.

Co se týče hratelnosti, ta zůstala stejná. Stejně tak zbraně. Hudba a grafika to samé. Nepřátelé však dostali posilu v podobě nepříjemného Arch-Vile, Revenanta či Hell Knighta. Hra je zařena na seznam 1001 her, které si musítě v životě zahrát. Ano, je zajímavé se podívat na praotce žánru, ale v dnešní době již dávno překonaného a víc jak jedno dohrání z úcty z toho (alespoň u mě) nekouká. Ve své době naprosto super pecka.

O Dragon Age: Inquisition již toho bylo napsáno hodně, já ale začnu svůj komentář trochou historie vývoje celé série Dragon Age, abych alespoň trochu objasnil svůj postoj ke třetímu dílu, potažmo celé sérii.

Série vznikla v důsledku touhy autorů z BioWare vytvořit svůj vlastní fantasy svět a zároveň vypršení licence ke světu Dungeons & dragons. Čím víc poznávám svět Dragon age a D&D, tím víc mi přijde, jak je Dragon Age světem D&D inspirován. To by mi ovšem zas až tak nevadilo, protože série Dragon Age a Mass Effect představují ideální start pro hráče, kteří by si chtěli nějaké to RPG zkusit, ale nemají s RPG hrami žádné zkušenosti (existují takoví?).

První díl - Dragon Age: Origins - se objevil roku 2009. Autoři v té době měli vymyšlené dva příběhy - příběh mága Solase a příběh Šedého strážce, ten byl realizován první a dočkal se i několika DLC. Jedním z DLC k Dragon Age: Origins byl i příběh Hawke, který se snaží prchnout před nákazou z Lotheringu - vesničky na okraji Korcarijské pustiny. Vývojáři však měli ohledně příběhu Hawkea tolik nápadů, že se BioWare rozhodlo kolem něj vystavit zcela samostatnou hru. Do jejich plánů však negativně zasáhlo rozhodnutí vydavatele Electronic Arts, který s hrůzou zjistil, že nemá na rok 2011 žádný AAA titul a tak si vehemencí šestiletého rozmazleného spratka vynutil velmi urychlený vývoj a vydání Dragon Age II, který se stal hrou BioWare (která v té době neměla na něco takového potřebný počet zaměstnanců), která prošla nejkratším vývojem. To se samozřejmě na hře odrazilo velmi negativně a tak přišel na čas na odchody zaměstnanců a následný "damage control", který vyústil v roce 2014 ve vydání Dragon Age: Inquisition.

Příběh Dragon Age: Inquisition je v podstatě převzatý ze zrušeného datadisku k Dragon Age II - Exalted March. V něm hrdina druhého dílu - Hawke - chránil Kirkwall před ovládnutím Rudými tepláři vedenými Corypheem a zárověň se snažil odvrátit hrozící Velebný pochod (Exalted March) - thedasskou verzi křížové výpravy - odvrátit válku mezi mágy a templáři a invazi rozzuřených quinarijců za pomoci Felicismina loďstva, na které má vazby Isabela. Ta je přítomná v DA:I pouze v rámci multiplayeru společně s několika dalšími novými postavami, kterým se někdo namáhal vytvořit backstory.

Samotný příběh hry se točí kolem Inkvizitora - hrdiny, který se vynoří z neznáma, aby se stal vůdcem mocné organizace, která má za cíl ukončit válku mezi mágy a templáři a nastolit pořádek. Tomu však brání Rudí templáři a sekta tevinterských mágů - Venatori - kteří podporují Coryphea, který se chce stát bohem a učinit Tevinterskou říši znovu velkou ("make Tevinter great again" - to vůbec nemá politický podtext a žádnou analogii k současnému dění :-D ). Naštěstí na to Inkvizitor není sám. Má k ruce tři poradce - Lelianu, Cullena a Jossie, znichž první dva můžeme můžeme znát z předchozích her a svou roli měli sehrát i ve zrušeném Exalted March. Dále má svůj vnitřní okruh společníků (mezi nimiž nechybí starý známý Varric ze druhého dílu a zrušeného Exalted March), kteří s ním (na rozdíl od poradců) vyrážejí na výpravy za nastolením pořádku. Společníci jsou tradičně povedení a jsem si jist, že si většina hráčů najde svého oblíbence. Mezi mé favority patří Solas, Blackwall, Dorian a Iron Bull.

Společníci se k Inkvizitorovi přidávají postupně, jak roste moc a význam Inkvizice, která začíná jako malá organizace ve Fereldenu, ale nakonec získá vliv i na dění ve Svobodných markách a Orlais. Hra je takový semi-open-world, ve kterém hráč navštěvuje poměrně rozsáhlé regiony, kterých je celkem 14 v základní hře a 2 přidávají DLC Dragon Age: Inquisition – The Descent a Dragon Age: Inquisition - Jaws of Hakkon. Z regionů jsem si nejvíce oblíbil Hinterlands, Crestwood a Western Approach. Na těchto třech regionech je krásně vidět jak velká a bohatá měla hra být (respektive spíše druhý díl), ale k tomu se ještě dostaneme. Kromě navštěvování různých regionů je ve hře ještě novinka - Válečná rada, kterou Inkvizotor svolává a může jejím prostřednictvím vysílat agenty do různých částí světa Thedas. Může se jednat o staré známé z předchozích her či knih nebo o úplně nové postavy a skupiny dobrodruhů, které tak zažívají své vlastní "menší" výpravy. Upřímně řečeno, mě tahle novinka nadchla, stejně jako možnost vylepšit a upravit si svou vlastní pevnost. Přibyl i crafting, díky němuž si může hráč vyrábět své vlastní zbroje a zbraně, které si může i sám pojmenovat a většina se dá ještě i dále vylepšit, což se projeví na výsledném vzhledu. K tomu jsou třeba tři hlavní suroviny - kovy (dají se sbírat, ale ne koupit), kůže a látky (ty vypadávají ze zabité zvěře běhající v okolí a nepřátel, případně je lze od určité části hry koupit). Materiálů je samozřejmně více druhů s různými efekty v závislosti na tom, do jakého slotu je umístíte. Dále přibila jízda na koni / jelenu / baziliškovi, ale ta slouží jen pro potřeby přesunu a díky členitému terénu a potřebě sběrů materiálů jí ve výsledku moc nevyužijete.

"Novinkou" je i systém schopností a vývoje postavy, který se dočkal úprav. Počet vývojových stromů se oproti předchozímu dílu zmenšil z 9 na 5, avšak ty obsahují ne 10, ale hned dvanáct schopností, které mohou být buď aktivní nebo pasivní. Udržované byly zrušeny a odebrány, nebo upraveny na pasivní. Hráč si může vytvořit hned dvě postavy, při čemž jedna je jeho vlastní. Inkvizitora si může svého stvořit k obrazu svému a má na výběr čtyři různé rasy: člověka, elfa, trpaslík a nově i qunarijce, přičemž u qunarijců mi přijde, že se jedná o test pro další díl, neboť qunarijské dekorace a předměty byly dodány až později ve zdarma šířeném DLC. Tou druhou postavou, kterou si může hráč vytvořit, je Hawke. Hlavní hrdina druhého dílu, který měl být i hrdinou třetího, než se autoři rozhodli pro jiného hrdinu. Alespoň takové je oficiální vyjádření. Neoficální zdroje uvádějí, že distributor Electronic Arts si vynutil jiného hrdinu z důvodu komerčního neúspěchu druhého dílu a minimálních vazeb na něj. Vývojáři se s tím nehodlali smířit, a tak jej nakonec do hry propašovali. Kde je pravda se asi nikdy nedozvíme, každopádně si můžeme vytvořit vlastní vedlejší postavu, která se objeví celkem na 5 minut. S tím se pomalu dostávámě k dialogům. Ty jsou plně dabované, včetně hráčovy postavy, možností je více než tři, ale ne tolik, jako v případě prvního dílu, ale ve výsledku se liší jen minimálně a některé dialogy mají smysl pouze když je hráčova postava člověk, což nejvíce "trkne", když je Inkvizotor jiné než lidské rasy.

A zde se dostáváme k aspektům hry, které u mě vyvolávají jistý pocit ne nedodělanosti, ale nevyužitého potenciálu. Vraťmě se k lokalitám. Hinterlands a Crestwood sloužily jako testovací lokality během vývoje. Původně měl hráč plnit úkoly, čímž zvyšoval úroveň své postavy a společníků. Zároveň s tím měl však zabíráním různých kontrolních bodů a opravou památek získávat vliv Inkvizice a odemykat si nová území a inkviziční perky, které ovlivňují celou partu. Jenže pak si někdo řekl, že není správné nutit hráče k průzkumu lokalit, když nechce, a tak lze zvýšit vliv inkvizice plněním běžných úkolů nebo úkolů rekvizičního důstojníka. Ten vám zadá v každé lokalitě jeden úkol, který se donekonečna opakuje (například získání nožiček z 5 pavouků). Vyjímkou je právě Hinterlands, kdy vám rekviziční důstojník zadává unikátní úkoly, které vedou třeba k vylepšení stanů, nebo konstrukci závěsných klecí pro zajatce. Nehledejte je, tento aspekt nebyl nakonec implementován.

Dále měla činnost Inkvizice na každém území spočívat v obsazení pevnosti a dobytí nepřátelské. Obsazené pevnosti jste pak mohli přidělit do zprávy jednomu z poradců, který ji využil pro špionáž, armádu či diplomacii, v důsledku čehož se vám aktivovaly příslušné úkoly s tím spojené (což je důvod, proč jsou na obsazených pevnostech insignie daného poradce). Opět tento aspekt nebyl plně implementován, ale jeho již vytvořené prvky zůstaly zachovány, takže vás vedlejší příběhová linka v Hinterlands žene k obsazení pevnosti, kterou můžete "přihrát" jednomu z poradců, ale žádné nové úkoly se neobjeví. Dále se mi v rámci plnění další fáze ovládnutí Hinterladns podařilo obsadit jinou pevnost, která sloužila jako základna nepřátel, ale nestalo se nic. Pobíhal jsem po oblasti jako vůl a nakonec jsem zahájil pátrání na internetu, kde jsem zjistil, že quest prošel během vývoje menší úpravou a cílem není obsazení pevnosti, jak bylo původně zamýšleno a uvedeno v zadání úkolu, ale vyplenění malého tábora v horách poblíž dané pevnosti. Co se týče pevností, původně bylo plánováno několik možností jejich obsazení v závislosti na terénu dané lokality, ale nakonec byl implementován pouze útok na hlavní bránu. Po obsazení se pevnost automaticky přidělí jednomu z poradců a aktivují se s ní spojené úkoly. V každém regionu měla bý alespoň jedna pevnost, ale implementovány byly nakonec jen tři. V Crestwoodu jsou zase u postranní branky pevnosti mrtvá těla, důsledek jednoho nakonec neimplenetovaného úkolu.

Další věc týkající se regionů - povinně musíte projít jen třemi a to již zmíněnými Hinterlands, Crestwoodem a Western Approach. Ostatní působí jako výplně. Po splnění hlavních úkolů v těchto regionech a Wicked Eyes and Wicked Hearts se Vám otevře finální region Arbor Wilds, který v podstatě představuje finální bitvu, která zřejmě také nebyla plně implementována, protože je to v podstatě lesní koridor s několika málo nepřáteli, kterým musíte proběhnout do zapomenutého chrámu. Pak už je jen finální souboj s hlavním záporákem. Pokud se vám nechce hru končit, zbývají další tři regiony, které jsou však "dějově prázdné". Respektive, stejně jako ve většině regionů se jejich děj točí okolo nalezení artefaktů před nepřítelem, na což vás samozřejmě navádějí NPC, ale bohužel, ve výsledku nacházení a využívaní prastarých artefaktů ve hře nakonec není. V Hinterlands se vám po obsazení významných míst aktivuje možnost vyslání archeologické výpravy, která vám přinese artefakt - super magickou hůlku. V ostatních regionech si jen vyřešíte tři puzzly a otevře se vám jeskyně s pokladem a za obsazení významných míst dostanete pouze XP a zápis v kodexu.

Přesto všechno se dle mého názoru jedná o velmi dobrou hru. Grafika, je skvělá, hudba taky a písničky bardky Maryden jsem si oblíbil. Navíc se najde i dost velmi povedených úkolů, například série vedlejších úkolů, které dohromady vedou k ovládnutí Hinterlands, In Hushed Whispers a Here Lies the Abyss, diplomaticko-špionážní Wicked Eyes and Wicked Hearts, skvělé Chateu d'Onterre (variace na Ghost Haunts at Midnight z Vampire: The Masquerade - Bloodlines) a finální What Had Pride Wrought. Na hře je znát, že si s ní dali vývojáři práci, ať už při vyladění enginu Frostbite, konstrukci náboženství tak, aby bylo uvěřitelné a přitom vyhovovalo liberální ideologii BioWare, nebo implementaci obsahu ze zrušeného Exalted March. A to "téměř" bez bugů.

Vzpomínám na doby, kdy vyšel vánoční Level, u kterého byla na cover CD plná verze původního Gabriel Knight: Sins of the Fathers společně s demoverzí elektronické encyklopedie Star Wars: Behind the Magic. Tyto vzpomínky jsem si oživil remasterem Gabriel Knight: Sins of the Fathers - 20th Anniversary Edition v polovině tohoto roku a musím říci, že se povedl.

Příběh od slavné Jane Jensen pojednává o majiteli knihkupectví Gabrielu Knightovi, který si přividělává jako spisovatel a občas pomáhá svému bývalému spolužákovi, detektivu Moselymu, kterého namluvil Mark Hamill, jako odborný konzultant specializující se na historii a okultní vědy. Ten nyní vede vyšetřování záhadné série voodoo vražd, do nějž se postupně zaplétá i Gabriel Knight a jeho krásná sekretářka japonsko-amerického původu Grace Nakamura. Samotné pozadí příběhu má původ v dvě stě let starých čarodějnických procesech a pojednává o něm elektronická verze komiksu, která je v rámci remasteru přístupná přímo v menu hry. Nechybí samozřejmě, ani bonusové materiály zachycující vývoj hry, které se postupně demykají, jak postupujete příběhem. Postup je, jak už to v adventurách od Sierra On-Line bývá, znázorněn ukazatelem bodů získaných prozkoumáváním světa a řešením hádanek.

Hra samotná je klasická point & click adventura, přičemž remaster se dočkal zjednodušení ovládání a není tak nutné klikat na jeden z nabídky osmi příkazů (push, pull, take...) jako u původní verze. Zlepšení se dočkala také grafika (Malia Gedde vypadá pořád sexy exoticky :-) ) a remasterován byl i skvělý soundtrack. Přibyly některé scény a hádanky, ale zase si velmi mírně "pohoršil" dabing postav. Ten je povedený a hlasy sedí, ale chybí slavná jména původní verze (Tim Curry, Mark Hamill, Michael Dorn či Leilany Jones).

Příběh se odehrává převážně v New Orleans, ale zavede hráče i do německa a do Afriky. Je vyprávěn pomocí komiksových stripů a jednotlivé lokace jsou zpracovány opravdu dobře. Dýchá z nich exotická a tajemná atmosféra New Orleans a na rozdíl od lokací v jiných hrách si je pamatuji dodnes. Celá hra je zakončená strhujícím a dramatickým finálem kde na vás čeká morální volba, která ovlivní samotný záběr a vyznění příběhu. Tuhle hru můžu jedině doporučit a právem patří mezi "hry, které si musíte v životě zahrát".

Stejně jako ke konci roku a Herní výzvy 2017 jsem rozehrál Life is Strange, tentokrát prequel Before the Storm, který se zaměřuje na Chloe Price, přítelkyni Max Caufield, která byla protagonistkou prvních epizod.

První epizoda Awake seznamuje neznalé předchozích epizod s hlavní hrdinkou a uvádí nás do příběhu točícího se kolem jejího vztahu s Rachel Amber, kolem jejíhož tajemného zmizení se točilo Life is Strange. Díky tomu, že se jedná o úvod, nenese se první epizoda v tak vážném duchu jako další dvě. Je tudíž větší prostor pro humor zprostředkovaný komentáři Chloe, která se musí vyrovnat se ztrátou a někdy zbytečně si komplikuje život svojí rebelantskou povahou a neúctou k autoritám. S tím také souvisí změna, kdy namísto sbírky fotografií vytváříte v okolí fixou grafiti.

Na rozdíl od Max nemá Chloe nadpřirozenou schopnost vracet čas, tudíž přišli autoři s novým mechanismem - Backtalk (odmlouvání? :-D ) - za pomocí kterého se může Chloe všude prokecat. Prostě je třeba pozorně vnímat a na základě toho vybrat vhodnou odpověď. Ale i kdyby Backtalk selhal nemusíte se bát. Lze načíst předchozí automatické uložení, pokud to checte hrotit, nebo lze prostě pokračovat dále, což doporučuji. Protože, i když slovní bitvu prohrajete, hra pokračuje dále a změní se jen reakce a případně i osud "soupeře". Pokud jste však hráli předchozí epizody, víte, jak příběh prostě musí skončit a je zbytečné doufat v možnost změny osudu, nebo že by se Chloe občas nezachovala jako kravka.

I když hru nevytvářeli původní vývojáři z DON'T NOD (Dontnod Entertainment), ale z Deck Nine Games, není to moc poznat. Grafické zpracování a stylizace zůstali stejné, stejně jako ovládání. Hudba je pěkná, chytlavá a pěkně podkresluje jednotlivé scény. To chválím, protože to je zrovna u takovýchto her důležité. I když by se dalo říci, že se jedná o klasický příběh "těžkého dospívání" americké puberťačky, autorům se daří držet napětí a já hltal každý moment. Obzvláště povedné pasáže jsou samotný úvod a hraní Dungeons & Dragons. Tento úvod se povedl. Škoda, že tato epizoda není delší.

Tak jsem se při pročítání diskuze zdejších uživatelů rozhodl rozhrát v rámci Herní výzvy 2021 rozehrát i C&C Remastered Collection. Nebylo to zase až tak spontánní rozhodnutí, protože minulý rok jsem zahájil C&C maraton s cílem dohrát celou sérii a začátkem roku jsem pokořil Command & Conquer: Red Alert 3 s datadiskem Command & Conquer: Red Alert 3 - Uprising. :-D

Remastered Collection obsahuje Command & Conquer a Command & Conquer: Red Alert i s datadisky Command & Conquer: The Covert Operations, Command & Conquer: Red Alert: The Aftermath a Command & Conquer: Red Alert - Counterstrike, což činí odhadem nějakých 188 misí celkem, a to včetně skrytých mravenčích a dinosauřích kampaní. To už je pořádný nášup, ale navíc za každou splněnou misi se vám odemkne BTS obsah v podobě fotografie či videa z natáčení cutscén nebo nepoužitý track. Navíc máte možnost se k misím vracet a zopakovat si zvolené mise znovu a lépe nebo si vyzkoušet i všechny alternativní mise, pokud je jich vám v průběhu kampaně nabídnuto více najednou.

O remasteru klasických kousků C&C univerza již bylo toho napsáno hodně a tolikrát, že nemá smysl, abych to tady nějak obsáhle rozepisoval, takže to vezmu jen velmi stručně - Remaster je prostě skvělý. Autoři (z větší části ti původní) vylepšili vše, co se dalo. Hra má tak pěknou grafiku, přizpůsobenou moderním monitorů a kdo chce, ten si může jediným stiskem klávesy přepnou na grafiku původní. Samozřejmostí je i remasterovaný skvělý soundtrack jeho tvůrcem Frankem Klepackim. Hlášky jednotek byly nově namluveny, a to včetně A.I. E.V.A., kterou opět nadabovala Kia Huntzinger. Hratelnost zůstala stejná, tudíž i dnes budete mít zážitek "jako tenkrát". Nicméně se mi zdá, že některé mise nefungují tak, jak autoři zamýšleli, ale i tak jsem většinu dohrál na obtížnost HARD, takže nic děsuplného. Vylepšení se dočkaly i Quality of Life věci jako ovládání, panel jednotek, informační lišta o správě energie a síťová hra.

Díky tomu tak snadno vidíte, kolik energie využívají vaše budovy, jaká je cena a délka výroby jednotek a stavby budov, dvojklikem vyberete všechny vojenské jednotky, aniž byste se museli babrat s posíláním inženýrů do pryč, a dalším kliknutím na je poslat na určité místo či zaútočit. Prostě příjemné intuitivní ovládání. O hrách ssérie C&C se hovoří jako o titulech, které by si měl zahrát ve svém životě každý hráč. A Remastered Collection Vám přináší první dva díly v perfektním moderním provedení. Tohle je "Must Have".

Datadisk Uprising navazuje na Command & Conquer: Red Alert 3 - konkrétně příběhově staví na vítězství v rámci Spojenecké kampaně (jinak to v dnešní době přeci nejde :-) ), ačkoliv příběh nijak rozvinutý není. Spojenci vyhráli, obsadili Rusko a Japonsko a nechali jej na pospas soukromým technologickým firmám, kteří si na lokálním obyvatelstvu testují nové zbraně. Přeživší hrdinové z předchozího dílu to tak nehodlají nechat a postaví se do čela povstání.

Na hráče tak čeká kampaň o deseti misích za Rusy, Spojence a Japonce a minikampaň o čtyřech misích za sexy freaky školačku Yuriko Omega, která je vtipným ztělesněním všech klišé o školačkách s nadpřirozenými schopnostmi, které můžeme znát z japonských anime. To ale není všechno! Datadisk obsahuje tzv. Commander Mod obsahující celkem 50 náročných misí. Tyto mise jsou každá zaměřené na určitou jednotku a využití jejích možností na maximum. Vítězstvím v misi se vám daná jednotka trvale odemkne a vy ji tak můžete používat i v dalších misích. Za splnění mise získáváte 1% do celkového postupu, 2% v případě splnění mise do stanovaného limitu. Ke Commander Módu se váže ten nejhorší bug, a to chyba časomíry, která se objevuje nejčastěji po kliknutí na ikonu Red Alert, jež se objevuje průběhu misí a kliknutím na ní získáte bonusy. Nicméně může se objevit, i když na ni nekliknete a to zcela náhodně. Pak je třeba hrát misi znovu, což je vzhledem ke krátkým časovým limitům (na PC jsou ještě kratší než u konzolí) o nervy. Vyjímečně se mi i stávalo, že se nespustil skript, který měl a nešlo dokončit misi.

Grafika zůstala stejná, mapy jsou různorodé a propracovné - tudíž vůbec nenudí. Některé mise mi však přišly zbytečně těžké. Hudba je stále skvělá a hlášky velitelů a jednotek pobaví. Hráčům, kterým se Command & Conquer: Red Alert 3 líbil a nemají dost, příp. chtějí nějakou výzvu, určitě doporučuji. Pokud ne, datadisk není lepší.

Hra J.U.L.I.A. mě zaujala hned, jak jsem si o ní přečetl před několika lety v herních magazínech. Následně jsem na ní zapomněl a pak se dostal až k jejímu remaku, který se objevil v časopisu Score. Jedná se příjemnou českou adventuru s velkým množstvím logických hádanek a miniher.

Hra vypráví příběh průzkumné lodi a její umělé inteligence jménem J.U.L.I.A. Hráč se ujímá role vědkyně Rachel Manners, která se po dlouhé době probouzí z kryogenického spánku. Posádka zmizela, loď je poškozená a Rachel trpí ztrátou paměti. Postupně se Rachel podaří opravit loď a po seznámení se situací se vydává prozkoumat nejbližší planetu, která byla cílem výpravy. Zde nachází pozůstatky výzkumné základny a začíná postupně odhalovat pravdivý příběh celé expedice, který je vyprávěn prostřednictvím záznamů v nalezených datapadech. Na planetu se však Rachel nevydává osobně, ale prostřednictvím robota označeného MOBOT, kterého ovládá z bezpečí kosmické lodi, na které jí dělá společnost pouze umělá inteligence, která často zasahuje do dialogů mezi Rachel a MOBOTem a vyjadřuje se k okolnímu dění.

Z hlediska hratelnosti se jedná o "point & lick" adventuru, kdy kliknete na aktivní předmět a následně se objeví nabídka, ze které vyberet požadovanou činnost (prozkoumej, použij). Příběh je napínavý a vyhýbá se očekávaným klišé, hádanky jsou logické a různorodé a hudba se příjemně poslouchá, to vše v pěkné grafice, která je skutečně lepší než v původní hře (dle videí na YouTube). Hra se mi líbila a jednou se k ní (i s DLC Untold) znovu vrátím, abych si doplnil achievementy. Doporučuju si hru zahrát, i když nejste zrovna milovníkem adventur či logických her.

Command & Conquer Renagade jsem dohrál po dlouhé době v rámci Herní výzvy 2021. Pamatuji si, jak mě hra bavila, když jsem chodil na střední a měl jsem na ni pěkné vzpomínky. Časy se však mění a s nimi i můj pohled na hru, ale všechno postupně.

Příběh je klasický, jako z "béčkového" filmu 80. let - ve stylu Komando s Arniem - který se točí kolem unesených vědců Bratrstvem NOD, které se snaží s jejich pomocí vyšlechtit tiberiové super-vojáky. Proti nim stojí Havoc, komando GDI a vtipně hláškující vlk samotář, vyrážející na klasické "Search and Destroy" mise. V průběhu misí se objevují sekundární úkoly, které se vyplatí plnit. Například po zničení SAMů vám helikoptéra shodí zásoby či posily, případně vozítko. V některých misích se nacházejí i tercální úkoly, ale na ty přijdete, až když je splníte. Misí je celkem dvanáct a vydrží na nějakých 20 hodin či méně, pokud hru nehrajete poprvé. Poslední dvojmise, ve které zlikvidujete postupně celou nepřátelskou základnu (včetně Temple of NOD, který poté infiltrujete), je vynikající.

Zde je však třeba zmínit největší devízu hry, a to možnost vžít se do role komanda a na vlastní oči zažít svět Command & Conquer. To je něco, cá Vám žádná jiná hra neumožní. Z herního hlediska se jedná o klasický koridor (extériéry jsou o něco širší části koridoru), ale i zde hra nabízí nevšední zážitek - možnost vstoupit do budov a zničením hlavního počítače je vyřadit z provozu. Intériéry budov mohou být v závislosti na typu budovy krátké, ale taky pěkné bludiště. Navíc se v nich nachází větší či menší koncentrace vojáků NODu.

A zde se dostáváme k nepřátelům, kteří sestávají z klasických řadových vojáků a důstojníků, přes vojáčky s plamenomety a chemickými zbraněmi, až po příslušníky komanda Black Hand vyzbrojené high-tech laserovými zbraněmi. Na každého protivníka platí trochu jiná zbraň a ti mohou mít zvýšenou odolnost proti některým jiným zbraním. Z vojenské techniky zde narazíme na lehké tanky, APC, artilierii, stealth tanky, transportní helikoptéry a Apache na straně NODu. Arzenál GDI zde zastupuje především Hummvee a ikonický Mammoth Tank. V některých případech se lze vozidla zmocnit a projet se v něm. Především ulehčují přesuny na delší vzdálenosti (ve městech mají tendence se zasekávat o rohy budov), protože ve výsledku mnoho nevydrží.

Zde je třeba zmínit bohužel i zápory hry. Těch není mnoho, ale o to větší dle mého názoru jsou. Tím největším záporem je jistá rozpolcenost konceptu. Na jednu stranu vás hra nabádá k plížení a opatrnému postupu, na druhou stranu vás neustálým spawnováním posil nutí k frenetické akci. Ze začátku to není tolik otravné, ani patrné, protože si posily přivolávají důstojníci helikoptérou, kterou lze snadno sestřelit raketometem, a po jejichž likvidaci příval ustane. Zhruba v prostřední části hry je už důstojníků tolik, že přilétá i pět helikoptér najednou (25 vojáků). V pozdějších misích se již zhmotňují nepřátelští vojáci jen tak z ničeho, což je o to více nervydrásající, když se jedná o členy Black Hand, kteří jsou zcela neviditelní, dokud na vás nezaútočí a snadno vás tak odstřelí, když se vracíte pro lékárničku. V poslední misi byl příval nepřátel takřka nepřetržitý a já byl rád, že hra není delší.

Dalším záporem je umělá inteligence nepřátel, kteří buď na zásah nereagují, nebo se na vás sesypou všichni najednou, jakmile vás spatří (včetně těch na opačném konci mapy). Nejhůře se tento nešvar projeví v posledních misích, kdy je třeba eskortovat zachráněné vědce, kteří mají nezdravou tendenci se rozběhnout doprostřed klubka nepřátel a následně se pak nečinně zmítat v krupobití kulek. Dalším neduhem je možnost "stackování" až pěti jednotek na jediném políčku, takže nevíte, kolik nepřátel proti vám stojí a po zabití třech nepřátel můžete být nemile překvapeni, že byl na políčku "nastackovaný" i čtvrtý, který vás nakonec nečekaně odstřelil. Dalším mínusem je v mých očích mapa. Ta sice vypadá pěkně, přesně jako ve strategiích, ale já se podle ní nikdy zorientovat nedokázal. :-D

Grafika je už v dnešní době trochu zastaralá. Hudba je jako i v jiných C&C titulech pohodová a příjemně se poslouchá. Ovládání je jednoduché, zbraně jsou rozmanité, ale možná je jich více než dost, protože, jak už bylo zmíněno, na každého nepřítele se hodí trochu jiná zbraň a občas mě nepřátelé zabili právě při přepínání na potřebnou zbraň (než jsem se proklikal přes všechny ostatní), ale to je spíše dáno tím, že už jsem vyšel ze cviku. Ve výsledku však lze fanouškům série C&C doporučit, aby si hru zahráli alespoň jednou. Určitě bych její remaster či remake uvítal. :-)

Pokračování The Return je stejně krátké, jako The Journey, avšak mění se lehce vizuální styl a hádanky. Zatímco první díl oplýval čistě přírodními motivy, v tomto díle se přidaly motivy mechanické a to se odráží i na hádankách, které jsou o něco jinačí a některé i o dost těžší (zbytečně).

Jinak platí to, jsem psal o prvním dílu, protože se jedná v podatatě o jedno a to samé.

Tenhle komentář bude stejně miniaturní, jako samotná hra. Tu jsem dohrál především kvůli Herní výzvě 2021, jinak bych se k ní pravděpodobně nikdy nedostal. Nejdená se o můj "šálek čaje." Jedná se o logickou hříčku, která je inspirována surrealistickými obrazy malířky, o které jsem nikdy v životě neslyšel.

Příběh a herní náplň spočívá v hledání lístečků, které se vaším příchodem do snového světa rozletěly všude možně, což rozesmutnilo a rozzlobilo ovocňáčky na stromě žijící. Při hledání lístků postupujete lokacemi, které skrývají logickou hádanku či řešení hádanky, která na vás čeká v některé z následujících obrazovek. Ty nejsou těžké, ale vyžadují trochu paměti a pozornosti.

Celkově je hra velmi krátká, příběh prostý jak inteligence diskutéra na Novinkách, hudbu jsem nijak zvlášť nevnímal. Pro hráče logických her jednohubka na nedělní odpoledne. Nejlepší bude, když si přečtete popis hry a komentář od Schu. Ty hru vystihují naprosto přesně.

"Holky a mašiny..." 

Full Throttle Remastered jsem dohrál v rámci Herní výzvy, do které jsem si ho vybral především z nostalgie. Hra vypráví příběh motorkáře Bena, který si žije spokojeně svůj život, se svým gangem brázdí poušť a vymetá bary. A právě v jednom baru se setkává s Malcolmem Corleym - majitelem a ředitelem společnosti Corley Motors a posledním výrobcem motorek v americe a jeho zákeřným společníkem Adrianem Ripburgerem, který se chce ujmout Corley Motors, aby mohl uskutečnit svůj zvrácený podnikatelský plán - ukončení výroby motorek a zavedení výroby minivanů pro celou rodinu. - Bleh! Fuj! - Když ale zjistí, že se ho Corely chystá vyhodit z kola ven, rozhodne se pro starou dobrou vraždu a vinu hodit na Bena a jeho gang. Ten se tak musí vydat na cestu a nakopat tomu šmejdovi jeho tlustej zadek. Tolik k příběhu.

Z hlediska ovládání se jedná o klasickou point & click adventuru, kde hráč klikne na aktivní předmět / místo, zobrazí se nabídka příkazů v podobě znaku motorkářského gangu, ze které je možné vybrat jednu ze čtyř činností. Jak hráč postupuje příběhem a přesouvá se do dalších lokací, potkává další postavičky, kterých však není mnoho. Ale co byste čekali od jihoamerického zapadákova? :-D To vše podkreslené pěknou hudbou od kapely Gone Jackals, která se postarala o úvodní skladbu Legacy.

A tady se bohužel dostáváme k záporům hry. Samotný příběh, lokace, grafika, zpracování... To vše je pěkné a zajímavé, ale o pozadí světa se nedozvíme nic. Příběh samotný je dosti krátký a vedlejších postav také mnoho není. Ty jsou však nadabovány známými profesionály (Mark Hammil, Kath Soucie, Tress MacNeile, Steve Blum). Co mě ale hlodalo nejvíc, byl pocit nedodělanosti. Vážně, jak už jsem psal výše - kliknete na předmět, vyberete jednu ze čtyř možností a pokud vyberete "blbost", Ben to většinou vtipně okomentuje, případně při prozkoumání popíše danou věc. Od poloviny hry však veškeré Benovy komentáře chybí a hlavní postava tak na cokoliv reaguje jen mručením ve stylu "Hmmm..." / "Hmpf..." Na mě to působí tak, že během vývoje někdo rozhodnul o předčasném ukončení a přesunutí lidí na jiný projekt. Hru samotnou tak natahují dvě minihry (ve kterých se posunuje příběh) v podobě souboje na motorkách a demoličního derby - obě jsem si užil. :-)

Jako fanoušek LucasArts dávám z nostalgie 70%, ale chápu, že v době vydání vzbudila hra zklamání a cena 1 599 CZK byla nehorázná pálka. V dnešní době je Full Throttle často ve slevě na GOGu a za tu cenu je to příjemná jednohubka, která o víkendu zabaví a pobaví, ale i tak měla hra navíc.

Když jsem o Kronikách zplozenců uslyšel poprvé, byl jsem celkem natěšený a představoval si, jaké to asi je, hrát za velitele Arcidémonových přisluhovačů. Bohužel po dvou hodinách se mé nadšení zcela vytratilo a bylo třeba uznat, že toto DLC je nejen zcela zahozená a promarněná šance, ale naprosto zbytečné a je dnes až s podivem, že za tohle chtěl někdy někdo zaplatit.

V Kronikách se stanete velitelem Arcidémonových armád a máte v něm za úkol dobýt Denerim. To je celé. Chápete to?! Z celé historie celého světa Thedas je vám nabídnuta jen závěrečná bitva základní hry z pohledu "Rank and File" zplozenců. A to jen dva měsíce po vydání skvělého Dragon Age: Origins – Awakening, který představuje konflikt dvou Zplozeneckých frakcí. Tohle šlo využít mnohem lépe než jen možnost zmlácení své party z Dragon Age: Origins.

Ano, je tu možnost splnit si tři achievementy, ale radši se na ně vykašlat. Kromě achievementu za dohrání je tu ještě achievement za vytažení ukazatele věrnosti vašich parťáků na maximum, což ovšem vyžaduje dlouhé čekání cca hodinu a půl na denerimském náměstí, než se v určitých časových intervalech vygeneruje nebožák, kterého můžete zabít a tím zvýšit věrnost parťáka, který jej zabil. Tím se jim mimo jiné zvyšují vlastnosti, ale vzhledem k délce DLC je to stejně fuk. Lepší by byla možnost zmasakrovat Lothering a Ostagar. Tím třetím achievementem je udržení zlobra pod svým velením, aniž by vám zdechnul. To je v celku vypečené, protože v jisté části o něj přijdete a pak si jej musít znovu povolat do party. Jenže v tu chvíli jsou na bojišti dva zlobři poblíž sebe a ten váš prostě nejde poznat a když povoláte nepravého, achievement nesplníte. To se ovšem dozvíte až po dohrání. DLC navíc obsahuje dost bugů, jako nezapočítání achievementu, i když jej splníte, padání, propady temnovlků do textur... Jako jediné DLC si toto nerozumí s mody, tudíž pokud používáte i jen jediný mod, ja naprosto ne(do)hratelné. O schopnostech zplozeneckého velitele se nemá smysl vyjadřovat, protože je jich jen pár (doslova). Příběh a dialogy nulové.

Za mě osobně zajímavá zkušenost. Jednou a dost. Naprosto zbytečné. Nemohu s klidným svědomím doporučit ani zarytým fanouškům.

Po dlouhé době jsem opět dohrál Dark Forces. Pamatuji si, že jsem hru dostal od táty jako dárek ke svým dvanáctým narozeninám společně se Shattered Steel. První FPS ze světa Star Wars s první hrou od BioWare. Jak symbolické. První zmínku jsem zaznamenal společně s kamarádem v Excaliburu 38 a od té doby jsme po ní toužili. :-D

DF se objevila na počátku roku 1995, kdy na tomto poli kraloval Doom, Doom II: Hell on Earth a jejich "klony". (Heretic, HeXen: Beyond Heretic...) A Dark Forces je všechny strčil do kapsy. Myslete si cokoliv, je to tak. :-P

Dark Forces má narozdíl od Doom & Clones propracovaný příběh (umocněný světem Star Wars), ve kterém se hráč alias Kyle Kytarn (bývalý stormtroooper a agent Impéria) vydává na čtrnáct dlouhých misí, přičemž v první misi má za úkol krádež plánů Hvězdy smrti. Tato mise pak byla šířena jako demoverze a byla samotným Georgem Lucasem schválena jako kanonická (dle G.L. hranice, kam se již nikdo, kromě něj, nesmí vydat). (Fuck You, Disney, Fuck You!) V následujících misích se Kyle vydává po stopě nejnovějšího tajného projektu Impéria - Dark Troopers - vedného generálem Romem Mohcem.

V dalších misích se tak hráč vydává do různých prostředí (stoky, zničené město, doly, ledová planeta, Nar Shaada, Jabbova loď, Coruscant...) za různými úkoly (hledání inženýra, sabotáž dolů, záchrana špiona, hledání navigační karty...). Mise jsou spojeny silným a logickým příběhem s krátkými animacemi. Žádná hráče nezavede hned do centra dění, ale hezky na okraj, odkud je třeba se dostat na požadované místo. Pokud máte infiltrovat napřátelskou základnu, vaše loď - Moldy Crow - vás vysadí v horách, odkud sem musíte vydat k nějakému "zadnímu vchodu" (větrací šachtě, nákladnímu výtahu) do základny. Díky tomu je dosaženo rozmanitosti prostředí a hráč neprochází pouze základnami.

Samotné prostředí je skutečně trojrozměrné a lze se nejen rozhlížet doleva a doprava, ale i nahoru a dolů a krčit a skákat (a padat) - a má to smysl (kromě padání). Pro postup do dále je k některým dvěřím potřeba klíč, k některým je třeba nalézt a zapamatovat si kód a v jedné misi dokonce správně nastavit výtahy! Některé dvěře je třeba obejít kanalizací. Samozřejmě lze v misích nalézt i tajné lokace. Stačí se jen podívat na mapu a zamyslet. :-) Samotný HUD je omezený na dva půlkruhy v dolních rozích obrazovky, takže má hráč neblokovaný výhled na okolí.

K dispozici je rozmanitý arzenál zbraní od blasterové pistole, útočné pušky stormtrooperů, granátů, kulometu, min a minometu, odstřelovačky až po zbraň jednotek Dark Troopers. Většina zbraní má navíc dva módy střelby, takže miny mohou explodovat po chvíli nebo až když na ně vkročí nepřítel, granáty detonují po dopadu nebo během deseti vtěřin, Assault Cannon střílí buď plasmu nebo rakety... A v kombinaci s různorodostí nepřátel a délkou misí se tak mohou hráči skutečně vyžít. Nepřátelé jsou zastoupeni různými druhy imperiálních vojáků, žoldáků (grany s granáty, trandoshany s odstřelovačkami, gammoreany s halapartnami), droidů, dianogami a dokonce i na mláďata kraytského draka dojde. :-)

Na grafice je vidět stáří hry a hudba na motivy Williamsových skladeb již dnes také neohromí, avšak v tehdejší době se jednalo o naprostou špičku. Možná, že Dark Forces nebyla natolik revoluční jako Doom, ale zcela jistě se jednalo o evoluci a krok správným směrem, zatímco Doom / Quake přešlapovaly na místě. I přes své stáří se stále jedná o zábavnou hru a na nejtěžší obtížnosti skutečnou výzvu, kdy je zapotřebí postupovat opatrně a krčit se za rohy. Jediným slabším místem je absence multiplayeru (pro někoho) a nemožnost ukládání během misí (pro někoho). Avšak finále je vskutku epické a rozhodně stojí za to. ;-)

Memento Mori jsem měl nainstalováno z Level DVD na starších sestavách již několikrát, ale pokaždé hra buď padala nebo se hýbala jak slimák po obrně. Znovu jsem hru nainstaloval v rámci Herní výzvy 2018 a tentokráte již hra běžela bezvadně.

Memento Mori (Pamatuj na smrt) je česká detektivní adventura, ve které řešíte prostřednictvím dvou hlavních hrdinů - Larisy Světlovové a Maxe Durranda - tajemnou krádež obrazů z moskevské Ermitáže související se smrtí profesora Abramčikova. Během svého pátrání navštíví oba ústředí Interpolu v Bruselu, Moskvu, Anglii, Portugalsko a nakokonec i tajemný klášter ve Finsku.

Příběh je klasický, místy tejmný a napínavý, avšak zakončený rozuzlením ála Horizont události či Šestý smysl. A to je možná nejslabší prvek celé hry. Obě díla totiž měla vynikající, dlouho a postupně budovanou atmosféru, v čemž bohužel hra není nejsilnější. O dost lépe se to daří například Posel smrti.

Hratelnost je naprosto pohodová. Pravým tlačítkem myši zkoumáte a levým použiváte. Hádanky jsou logické a nehrozí žádné delší záseky. Místy jsou různé "mezihry", které nepůsobí samoúčelně či rušivě. Hra tím pádem svižně ubíhá a odhaluje svoji nepříliš dlouhou herní dobu. Dabing a hudba jsou na slušné úrovni, i když úrovně již zmíněného Posel smrti nedosahují. Grafika je na velmi dobré úrovni a hezky se na ní dívá i dnes.

Celkově lze Memento Mori lze označit za příjemnou adventurní jednohubku pro všechny věkové kategorie začínajících i zkušených adventuristů. Příběh má navíc několik různých konců, které záleží na hráčově postupu hrou, čímž přináší prvek znovuhratelnosti, což není u adventur obvyklé.

Nexus: The Jupiter Incident jsem poprvé dohrál již před hodně dlouhou dobou, kdy vyšla na Level DVD 157. Tehdy jsem však nenapsal komentář a tak nyní tuto chybu napravuji. Hru při jejím vzniku doprovázely právní spory, protože byla jednou ze dvou her pojmenovaných Imperium Galactica III. Mithis Games spor sice nakonec vyhráli, ale i tak hru přejmenovali na Galaxy Andromeda a ještě později na Nexus: The Jupiter Incident.

Hlavním hrdnou je kapitán Marcus Cromwell, první člověk narozený ve vesmíru a účastník první versmírné války mezi vládou na Zemi a nadnárodními korporacemi. Marcusova stíhačka byla při jedné misi poškozena a válečný hrdina strávil 10 let v hibernaci, než ho po letech opět našli. Mezitím korporace zvítězily a převzaly veškerou moc, zatímco vlády se rozpadly. A právě díky svým válečným zkušenostem získal Marcus velení moderní bojové lodi Stilleto.

Takto zhruba začíná děj hry, ve které se hráč alias Marcus Cromwell vydádvá na 26 dlouhých misí rozdělených do šesti epizod. První mise se zaměřují na válku s konkurenční korporací Kissaki a slouží k seznámení s hrou, ale nečkejte nízkou obtížnost, i když počáteční mise jsou lehčí než pozdější. První epizoda končí setkáním s mechanoidy, získáním nové lodě Angelwing a její A.I. - Angel / Tenshi a přesunem do jiné galaxie. A právě tady přichází první zvrat. Posádka Angelwingu objevuje v neznámé galaxii planety osídlené lidskou rasou, ale nečeká je žádná idylka. Lidé jsou totiž "pěšáky" ve vleklé válce dvou znepřátelených ras - Vardragů a Gorgů. Do toho všeho ještě zasahují vzbouření Raptoři, neutrální Duchové a hmyzoidi známí jako "Kobylky". Největším nebezpečím pro všechny rasy jsou však tajemní a téměř neporazitelní Mechanoidi.

Příběh hry je velmi dobře zpracovaný. Chytne Vás a nepustí. Nemá žádné mise, které bych označil jako nudné či výplňové. Mise jsou velmi dobře zpracované, dlouhé tak akorát, jejich náplň je velmi bohatá a jen velmi vzácně se opakují. Najdeme tu klasickou obranu konvoje, obranu vlastní základny, průzkumné mise, kdy jen cestujete z bodu do bodu, ale i stealth mise, ústupy z prohraných bitvev a útoky na nepřátelské základny a nakonec i obrovskou superbitvu. Hlavní události může hráč shlédnout prostřednictvím animací a prostřednictvím kapitánovu deníku je možnost odhalit detaily příběhu a vztahy mezi jednotlivými charaktery.

Tím nejúžasnějším na hře je však její interface a ovládání. V levém horním rohu vidíte info o Vašich lodích, v pravém horním zase info o lodích nepřátel (pokud nějaké máte) a na dolním okraji obrazovky je umístěných dvanáct ikon, které jsou přiřazeny ke klávesám F1 až F12. To bohatě stačí! Dvanáct příkazů, mezi kterými je například Skenování objektu, Dělostřelecká palba, Útok na motory / štíty / zbraně / trup, Auto mód, Pohyb, Útěk... To vše v nádherné grafice doprovázené epickou hudbou. Podle mě jedna z nejlepších her historie.

Tak jsem si 6 let po vydání v rámci Herní výzvy 2017 zahrál Dragon Age II. Hru, o které toho již bylo napsáno dost a dost a to jak dobrého, tak špatného, díky čemuž si člověk dokáže udělat celkem dobrou představu o tom, jak hra vypadá a jak se hraje.

Dragon Age II začíná krátce po bitvě u Ostagaru, kdy se hlavní hrdina - Hawke - vrací pro svou rodinu do Lotheringu a společně prchají před blížící se Nákazou. Nakonec se dostávají až do města Kirkwall ve Svobodných markách, kde se během deseti let z pozice fereldenského uprchlíka vypracuje až na šampiona Kirkwallu. Útěk z Lotheringu je tradičně použit jako akční tutoriál, kdy si hráč může osahat zvolenou třídu postavy (bojovník, mág, zloděj) a seznámí se s ovládánámí a systémem hry. Další desetiletí v Kirkwallu je rozděleno do třech kapitol, které se odehrávají s odstupem několika let, ale je to poznat, jen podle zmínky vypravěče a občasných komentářů.

A právě s hlavní postavou souvisí jedna z nejviditelnějších změn - už nění němá. Hlavní hrdina dostal dabing. S tím se ale změnil systém dialogů a hráč už tak nemá možnost výběru z asi osmi různých odpovědí, ale je zde "dialogové kolečko" známé z Mass Effect. Je tak možno zvolit jednu ze tří odpědí: diplomatickou, vtipnou a agresivní. Podle toho, které převažují, má Hawke barvu hlasu a postavy pronášejí hlášky během potulování po městě. V některých rozhovorech se pak mohou objevit volby přístupné pouze v případě, že převažuje určitý typ odpovědí (Hawke reagující často agresivně nemá možnost speciálního diplomatického dialogu, ale úspěšněji někoho zastraší.).

Směrem k Mass Effect 2 se neposunul jen systém dialogů ale i celkové pojetí hry. Kamera vysí stále nad rameny ovládané postavy nelze ji oddálit do isometrického pohledu jako u předchozího dílu. Také souboje jsou více dynamičtější a akčnější, ale výsledený dojem kazí fakt, že se v jejich průběhu zhmotňují nepřátelé jen tak z ničeho a to ještě po obvodu bojiště, takže nějaké využívání úzkých průchodů ztrácí na efektivitě.

Kromě Hawke můžete v sobojích ovládat také některého z družiníků a přátel hlavního hrdiny. Těch je osm - "Lidské beranidlo" Aveline Valen, "Ukecaná huba" Varric (který celý příběh vypráví), "Pomsta a spravedlnost" Anders, "Svobodný otrok" Fenris, "Lost in the City" Merrill, "Pirate Bitch Queen" Isabela, "Mnich ve zbroji" princ Sebastian Vael a v neposlední řade i jeden ze sourozenců Hawke, jehož vzhled a povolání se liší v závislosti na hráčově zvoleném vzhledu a povolání. Kromě výše zmíněných parťáků hráč potkává mnoho nových postav, ale i některé známé z Dragon Age: Origins a Dragon Age: Origins – Awakening. DLC Black Emporium ještě do hry přidává psa. Ne však jako společníka, ale jako "schopnost".

Systém Schopností byl změněn a Dovednosti (pasti, řečnictví...) byly zrušeny úplně. Některé Schopnosti byly vyhozeny (DW expertise / mastery), sloučeny (ice / flame weapons) nebo se staly upgradem jiných (shield bash). Hráč tak má k dispozici 9 stromů po desíti schopnostech - 2 zbraňové, 4 doplňkové a 3 specializace. Během hry lze získat až 35 bodů (společníci získávají o 10 schopnostních bodů méně), které do nich můžete investovat. A samozřejmě, můžete téměř libovolně kombinovat.

Se společníky souvisí další změna. Už zde není ukazatel náklonosti k hrdinovi, která by se dala vylepšovat dárky, ale systém "Přátelství a rivality", který závisí pouze na hráčových činech a volbách během rozhovorů. Podle toho, zda je společník přítel či rival, získává bonusové vlastnosti - například odolnost proti magii v případě přátelství a regeneraci zdraví v případě rivality. Se společníky už hráč nehovoří v táboře, ale v jejich domovech v různých částech města.

Celá hra se odehrává pouze v Kirkwallu a jeho okolí s vyjímkou Dragon Age II: Mark of the Assassin a Dragon Age II: Legacy, takže se úkoly často odehrávají ve stejných lokacích, avšak jsou velmi různorodé a rozhodně se nejedná o "fetch questy". Ty jsou zde také, ale ve velmi malé a "osekané" míře. V první kapitole se Hawke potýká s přípravou na výpravu do Hlubokých cest a dozvuky událostí z Dragon Age: Origins a Dragon Age: Origins – Awakening, přičemž výskyt některých questů záleží na rozhodnutích importované postavy. Druhá kapitola se točí kolem vyšetřování sériových vražd a řešení problémů s Qunarijci a ve třetí kapitole vyvrcholí dlouholeté spory Kruhu mágů s Templáři (v těchto kapitolách se některé úkoly mohou objevit či neobjevit na základě předchozích rozhodnutí).

Lokace jsou oproti předchozímu dílu vizuálně hezčí, ale také znatelně menší. Navíc tu jsou jen tři různé "dungeonky", které se vždycky objeví někde jinde a je zpřístupněna jiná část (do každého se vypravíte maximálně čtyřikrát za celou hru). Tím sice odpadají dlouhé nudné pasáže (Únik a Hluboké cesty z Origins), ale zase se dotavuje repetetivnost. Změn se dočkal také crafting. Na výrobu lektvarů a run už nepotřebujete mít u sebe určitý počet surovin, které se vyčerpávají, ale stačí mít nalezený určitý počet zdrojů surovin a výsledné produkty si objednáváte za peníze.

U hry jsem se skvěle pobavil a rozhodně ji lze hrát i opakovaně, nejen kvůli skvělým hláškám a achievementům. Dragon Age II není špatná hra, jak to někteří líč, ale je výrazně jiná, než první díl. Co však hru sráží je, že byla dělána narychlo v krátkém čase, díky čemuž je v některých částech znát jistá nedodělanost a místy i "nedovysvětlenost". Nejvíce je to patrné ve třetí kapitole, která je ze hry nejkratší, ale nejzásadnější. Nejen, že je zde konflikt Templářů s Mágy pouze lehce načrtnut, ale protože je už od začátku znám výsledek, tak i nedostatečně odvyprávěn (postrádá atmosféru). Část vyprávění popisující jak je možné, že se mág Hawke a jeho magičtí společníci mohou volně pohybovat po městě se dvěma templáři na metr čtvereční pak byla vystřižena úplně. Navíc se ve hře vyskytují bugy, které vám zabrání ve splnění některých (naštěstí vedlejších) úkolů. Je to škoda, protože hra má své silné okamžiky a určitě si zasloužila lepší péči.

TOP 3 (4) společníci:
1. Varric
2. Merrill
3. Isabela / Aveline

Představte si, že se neznámo jak ocitnete neznámo kde, abyste o chvíli později uzřeli obrovské tornádo řítící se slimáčím tempem na Vaše rodné město a v následujících vteřinách na Vás spadl vrcholek majáku (hrůza)... A pak z ničeho nic jste zcela dezorientovaní procitli ve škole uprostřed vyučování (taky hrůza) a nebo v práci (ještě větší hrůza). :-D

Přesně tohle se stalo hlavní hrdince - Maxine Caulfield - na samém začátku úžasné 3D adventury Life is Strange , které je sice už 18 let a studuje na VŠ, ale vypadá jak třináctiletý prkno. :-( O ní samotné, ani lidech a světě, kteří ji obklopují toho zatím moc nevíme, ale po prozkoumání několika prvních předmětů během vyučovací hodiny (mezi nimiž nechybí Maxin deník) je hráči vše již mnohem jasnější. Po vyučování má hráč alias Max dostatek času, aby řádně prozkoumala a okomentovala okolí + prohodila pár slov s přáteli.

To už ale na Max čeká první zvrat: Na dámských toaletách se objeví překrásný modrý motýl a vzápětí je zastřelena neznámá dívka. V tento kritický okamžik Max zjišťuje, že dokáže přetáčet čas! (Pokud se Vám nic podobného nestalo, žijete ve špatné realitě nebo nedostatečně navštěvujete dámská WC.) A tady se začíná příběh zamotávat. :-) Hráč se seznamuje se školou a jejím okolím a Max se svými nově objevenými schopnostmi. Každá akce a rozhovor má různé cesty, kterými se může ubírat, i své následky, které se mohou projevit klidně až v následujících kapitolách hry, kterých je celkem pět a každá zabere na první hraní cca 4 hodiny.

Hra má krásnou cellshadovou grafiku, pohodovou hudbu a snadné ovládání. Hlavní hrdinka a její kamarádi jsou sympatiční a díky dobře vymyšlenému a po dávkách servírovanému příběhu chytne a už nepustí. Max je navíc fotografka, která má vždy u sebe svůj polaroid, takže hráč využívat příležitostí k fotografonání a fotky si pak ukládat do deníčku, kam se automaticky ukládají všechny důležité informace, nebo jen tak si posedět a relaxovat na lavičce či pod stromem, kochat se pohledy na okolí a pořizovat screenshoty. :-)

Ke slovenské hře Kult: Heretic Kingdoms jsem se dostal především díky Herní vývzvě 2017 a musím říci, že mě příjemně překvapila. Jedná se o akční RPG podobné například Legend: Hand of God s o poznání trochu horší grafikou, ale o to lepším nápadem. :-)

Hra se totiž odehrává ve světě, ve kterém byl samotný Bůh zabit legendárním mečem jménem Godslayer. Po jeho smrti se zrodila tzv.: "Kacířská království" avšak díky občanské válce se k moci dostal tzv.: Theocrat, který sám sebe prohlásil za nového živoucího boha. Po jeho smrti se dostala k moci Inkvizice, která dbá na to, aby veškeré náboženství bylo mrtvé, zůstalo mrtvé a Inkvizice jej zabila. ;-)

Hráč se na záčátku příběhu ujme začínající Inkvizitorky Ality pod vedením mága Valkariana, kterou si mohou lehce upravit dle svého a pak už šupky dupky do kláštera, aby vyzvedla bájný meč. Ale ouha...! Klášter byl již vyrabován a Godslayer se nyní nachází neznámo kde. Na Alitu tak čeká pouze seznámení se hrou a světem snů - Dreamworldem.

Samotná alita má pouze 4 vylepšitelné atributy: Boj zblízka, Boj z dálky, Magii a Rychlost, které může mít na úrovni F (nejnižší) přes C-,C, C+ až po S (nejvyšší). Kromě toho, má taky veškerá zbroj a výzbroj svoji úrověň "naladění" na Alitu. To neznamená nic jiného, než že čím více danou zbraň / zbroj používáte, tím více jste na ni naladěni a jakmile dosáhne naladění 100% odemkne se jeden z téměř stovky Attunementů, který si pak můžete "nameditovat" a zlepšit tak své schopnosti. Některé Attunemnty fungují pouze s určitým elementem nebo typem zbraně / zbroje.

Dreamworld je pak velice zajímavá myšlenka. Jedná se totiž o pralelní svět obývaný duchy a démony, z nichž ne všichni jsou nepřátelští a s některými se dá i zajímavě pokecat. Mezi světy lze libovolně přepínat a v případě nouze tak Alita může snadno utéct nepřátelům do Dreamworldu, v klidu se vyléčit a pak pokračovat v boji. Z obyvatel Dreamworldu navíc vypadávají "úlomky duší" (Soul Aspect), které po sebrání zrychlují naladění předmětů na Alitu (všech) o 5% za každý úlomek. Úlomky časem nemizí ani po opuštění lokace, takže si je lze šetřit a vracet se pro ně.

Po úvodním seznámení s principy hry se Alita loučí s Valkarianem a vydává se na samostatné pronásledování zloděje meče. To začíná ve vesnici Arathen, kde také najdete obchodníka a ubytování, ale napřed musíte obyvatele vesnice zachránit z rukou nájezdníků. Po té se Alita vydává hledat stopy po meči v blízkém okolí a nakonec se vydává zpět do sídla Inkvizice v hlavním městě - Kyallisaru, kde po hutném "zaquestění" přijde zvrat a nezbytné odhalení a Alita se vydává na další výpravu, tentokrát na sever do hor, kde se konečně dozvídá pravdu...

Grafická a zvuková stránka Kult: Heretic Kingdoms je pěkná, ale už je na ní znát věk hry. Atmosféra hry je vynikající, zvláště pak Kyallisaru, Opuštěných dolů, Hradu Černá skála a Relikviáře. Jen je škoda, že neherní prostory jsou vyplněny šedivým cosi a ne třeba pohledem do údolí (většina hry se odehrává v horách, takže by to mohly být úchvatné scenerie). Hra mě dokázala pohltit díky svému příběhu (který se posouvá rozhovory během kterých se ještě spustí animace, která odhalí část z historie herního světa) a navnadila na další díl - Shadows: Heretic Kingdoms. Jen škoda, že je relativně krátká a některých zbraní a Attunementů si pořádně užijete až v Relikviáři, který se však zpřístupní až těsně před koncem hry.

Theme Hospital jsem rozehrál a dohrál v rámci kategorie "Zapomenutý kousek" Herní výzvy 2017 a rád bych podotknul, že se nejedná pouze o zapomenutý kousek, ale i o nejlepší budovatelskou strategii z nemocničního prostředí, která dosud nebyla překonána (i když to vývojáři občas více či méně úspěšně zkouší) a o jednu z nejlepších her legendárního a dnes již bohužel zrušeného studia Bullfrog (Fuck You Electronic Arts!).

Hra má třináct úrovní (což je tak akorát), přičemž první tři slouží v podstatě jako tutoriál, ve kterém se seznámíte se základy výstavby a řízení nemocnice. V každé úrovni se obtížnost nepatrně zvýší společně se zálůdností tvaru a velikostí budov nemocničního komplexu. Kromě toho se k záludnostem přidávají ještě zemětřesení, epidemie, urgentní příjmy, návštěvy celebrit či ministra zdravotnictví... Úspěšné zvládnutí těchto situací může velmi pomoci financím a pověsti nemocnice a naopak.

Hra má příjemnou grafiku a hudbu, ale to co ji vyneslo do Síně slávy PC her je efektivní a vtipné zpracování poměrně jednoduchého nápadu - řízení nemocnice. Na záčátku hry máte jednu budovu, kterou je třeba zařídit k libosti nejen vaší, ale i pacientů a doktorů. Doktoři vyžadují velké místnosti s okýnky, zatímco pacienti dostatek WC, laviček a nápojových automatů. Svoji roli hraje i čistota a teplo, takže je třeba nešetřit na radiátorech. :-)

Ale zpět k zařizování nemocnice. Místností je 23 a jsou rozděleny do čtyřech kategorií: Diagnostika, Léčbny, Kliniky a Příslušenství. Jak už názvy napovídají, v Diagnistice (Scanner, Rentgen, Kardiologie...) se provádí vyšetření pacientů a určení diagnózy. Jakmile je správně určena diagnóza pacienta, přicházejí na řadu Léčebny (Lékárna, Psychiatrie...) a Kliniky (Úrazové, Dekontaminační...). Do Příslušenství spadají WC, Výzkumná laboratoř, Odpočinková a Školící místnost.

Když už máte nemocnici zařízenou, je potřeba najmout i (pokud možno kvalitní) personál. Toho jsou taktéž čtyři typy: doktoři, sestry, údržbáři a recepční. Na délce a kvalitě jejich praxe záleží rychlost chůze, určení správné diagnózy a celková úspěšnost léčby. Občas přicházejí s ultimátem na zvýšení platu nebo odchod. :-)

Po návštěvě nemocnice je pacient v lepším případě vyléčen a po zaplacení odchází domů. V tom hoším případě odchází naštvaně bez léčby domů nebo umírá. Smrt (stejně jako ostatní aspekty hry) je pojata vtipně. Podle toho, jak kdo v životě hřešil, se duše pacientů odebírájí jako andělíčci do nebe, případně se rozevře země a smrtka je nažene do pekla.

Smrti však mnohdy předcházejí nemoci a těch je kolem 35 a i u nich se nasmějete. Například "Nafouknutá hlava", kterou je třeba propíchnout, poštělovat a znovu nafouknout. "Nadměrná chlupatost" se léčí pořádnou dávkou elektrošoků, "Zlomené srdce" je třeba vyoperovat a slepit... Psychiatři pak mají plné ruce práce, aby pacienty zbavili "Infekčního smíchu" (Ano! Smích je skutečně nakažlivý!), iluze, že jsou Elvis či televizní hvězdy...

Prostě, pokud jste chtěli někdy zjistit, jaké to je řídit nemocnici a ještě se u toho královsky pobavit, neváhejte a sáhněte na GoG či Originu po Theme Hospital. Chybu určitě neuděláte.

Cayne je volným pokračování či spin-offem (?) hry Stasis, kterou jsem ale nehrál, takže nemohu porovnávat. Jedná se o hororové RPG a tomu odpovídá i design a vzhled prostředí, ve kterém se hra odehrává - temné laboratoře se stopami krve a zbytků původního obyvatelstva ukrývající své temné tajemství. Ne, že byste se snad báli. :-D

Příběh hry se točí kolem dívky jménem Hadley, která si tak jednou šla na interrupci a probudila se po devíti měsících uprostřed potemnělé laboratoře. Z toho plyne poučení: nechoďte na interrupce a radši používajte kondom. Nikdy nevíte, jaké konspirace je váš gynekolog součástí. Třeba si vás tajně nahrává a pak prodává videa na net... :-D Jak už to tak v hororech bývá, něco se samozžejmě podělá a Hadley musí najít cestu pryč z neznámého komplexu.

Cayne má krásnou grafiku i odpovídající atmosféru, kterou dotvářejí krátké popisky okolí, které se zobrazují po najetí kurzoru. S pozadím příběhu se seznamujeme prostřednictvím PDA pracovníků laboratoře, které ukrývají i odpovědi na většinu hádanek. Ty jsou logické a k jejich vyřešení je třeba občas zkombinovat předměty nebo párkrát proběhnout několik obrazovek, ale nic nudného a frustrujícího se nekoná. :-)

Největším neduhem hry je její délka a nevyužitý potenciál. Universum Cayne je načrtnuto velmi zajímavě a rád bych se o něm dozvěděl více, ale bohužel se toho hráč dozví jen málo. Možná, že ani sami autoři nevědí, jaký svět vlastně vytvořit? Chtělo by to nějakou vetší RPG z tohoto světa. :-) Dále se mi pak nelíbili obličeje postav v jejich PDA - jednalo se spíše o karikatury, zatímco Hadley byla kreslena normálně. :-( Jedná se tak o zajímavou jednohubku, která vzbudí chutě, ale vracet se k ní nebudete.