Command & Conquer Remastered Collection

Remasterování her se známým jménem je vděčný koncept, zlaťáky jsou téměř jisté, avšak ne každý herní velikán remasterovat potřebuje. Někdy dokonce remaster přinese víc škod, než užitku… Ano, nedokážu napsat komentář k předělávce, aniž bych si odpustil narážku na všech sraček vlajkonoše – Heroes III HD edition… Pokud však někdy nějaké hře dokázal její remaster vdechnout nový život, je to C&C Remastered Collection.

Zapadlé MS-DOSovské ikonické duo Command & Conquer a C&C: Red Alert je pro mnohé spíše nostalgickou vzpomínkou z dávného dětství nebo povinnou stránkou v učebnici videoherního dějepisu, avšak v Remastered edici se i dnes jedná o překvapivě chytlavé hry! Kompletní překreslení, resp. dokreslení grafiky do moderního hávu je samozřejmostí. Trefou do černého pak představuje možnost si kdykoli při hře mezi starým a novým stylem grafiky přepnout. Zdánlivá zbytečnost, která vám dokáže neustále připomínat, kolik práce bylo na remasteru odvedeno, popř. která dokáže zadrnkat na tu zmiňovanou nostalgickou strunu, kterou my, starší hráči, máme tak rádi. Za excelentní humornou vsuvku považuju i samotné intro, které mi údajně upscalovalo hru až do 4K, přestože mám pouze full HD obrazovku.

Správný remaster dle mého nespočívá jen v oživení grafiky, za úspěch považuju až když se tvůrcům podaří oživit i samotný herní koncept, tedy přinést něco navíc. To kupříkladu znamená přidat nové funkce, nebo zmodernizovat ovládání. C&C Remastered zvládá obojí. Ovládací panel v pravé části je nyní přerozdělen do čtyř sloupců ve stylu pozdějších dílů série, jednotky také můžete naklikávat do front. Samozřejmostí je používání control group a pro ty nejotrlejší pak přibyla možnost nastavit pro každou budovu i jednotku uživatelsky zvolený hotkey. Fajnšmekři si můžou poskládat volitelný a samozřejmě remasterovaný soundtrack nebo si prohlížet krátká „making of“ bonusová videa. Za nový obsah považuju především perfektně funkční multiplayer, kterému jsem nakonec pár hodin rád „obětoval“. :)

Ve stylu moderních her stačí doslova tři kliky myší a můžete se jak v Tiberian Dawn, tak v Red Alertu zapojit do automatického a rychlého hledání ekvivalentního soupeře. Obě hry jsou si velmi podobné a jsou rychlejší, než si pamatuji (což, jak jsem se dočetl v příslušných fórech je dokonce fakt, protože MS-DOS verze byly jednak fixované na „tiky“ procesoru a celkově jely cca o „půl“ rychlosti pomaleji). Konkrétně Red Alert se mi zdá ještě rychlejší než Tiberian Dawn a osobně mě bavil více, byť je pravda, že v Tiberian Dawn disponují frakce nepatrně různorodějšími jednotkami. Jednotlivé hry jsou velmi krátké a zpočátku trestají neznalého hráče dost nemilosrdně. Oběma hrám by dle mě velmi slušel generátor náhodných map ve stylu Age of Empires II, což samozřejmě nečekejte. Map je jen pár, jsou jednoduché, ale skutečně je třeba se je dobře naučit. Prvních několik her skončí do pár minut pouhým náběhem několika nepřátelských vojáčků z neprozkoumané strany. V Tiberian Dawn pak velký pozor na zbloudilé inženýry, kteří mohou veškerou legraci ukončit zabráním MCV. Nicméně poměr rychlosti výroby jednotek k cestování jednotek po mapě je velmi příznivý pro defenzívu. C&C je de facto atypická RTS tím, že nepoužívá „válečnou mlhu“, takže stačí jednou projít přístupové cesty, či dokonce bázi soupeře a následně můžete pozorovat srocování nepřátelských vojsk v reálném čase a bleskově reagovat. Na druhou stranu budovy jsou v poměru k jednotkám docela křehké, pouhé 4 lehké tanky za mírného microvaní stačí ke zlikvidování MCV dřív, než přesunete obranu z jedné strany báze na druhou. Partyzánské taktiky jsou tedy velmi ničivé, ale snadno předvídatelné.

Nejvíce mě překvapilo, jak zásadní je v C&C ekonomická hra. Pokud chcete hrát delší hry, musíte prakticky neustále vyrábět rafinerie a posouvat je na „dotek“ ke zlatému poli s rudou (klidně prodávat ty vzdálenější) a k tomu je třeba vyrobit až nepřirozeně velké množství harvesterů. I pouhým pečlivým kontrolováním harvesterů, aby se chudáčci nikde nezasekli a nezabloudili dokážete „přetěžit“ soupeře natolik výrazně, že v přímém střetu zvítězíte pouhou kvantitou. Řekl bych, že v tom začíná být hra po čase jednotvárná, raději jsem hrál rychlejší hry (tank rush), což se lépe provádí v Red Alertu i díky tomu, že přistavění dalších War Factory signifikantně zrychlí produkci. C&C rozhodně není moc hra o strategii, celou hru vyrábíte v lepším případě dva druhy jednotek, je to hra o taktice – pokusit se využít nějakého momentu překvapení, popř. se dobře hýbat na bojišti. Jednak proto, že do pohyblivých terčů se tanky velmi špatně strefují, ale také proto, že přesuny jsou poměrně nemotorné, takže napadnutí báze, či armády ze slabé strany je klíčem k úspěchu. Herní mechaniky C&C nepovažuju za příliš trvanlivé, ale vůbec to, že ožila nějaká komunita jen díky remasteru, je velmi příjemné. Nejbližší srovnání se dle mého názoru stále nabízí s Warcraftem II, který je i dnes v multiplayeru relativně zajímavá RTS, která ale přeci jen vyžaduje o něco více zkušeností. Pokud bych měl po stránce multiplayeru poukázat na největší výhodu této C&C kolekce, je to právě její srozumitelnost. Jak Tiberian Dawn, tak Red Alert jsou ideální RTS pro vyzkoušení multiplayeru pro hráče, kteří mu běžně neholdují. Okamžitě pochopíte, co a proč se na obrazovce děje, tedy jak jednotlivé taktiky fungují, co jsou jejich silné a slabé stránky a věřím tomu, že s trochou snahy je dokážete hravě okopírovat. V hardcore strategiích jako je série Starcraft můžete stokrát proti něčemu prohrát, a přesto nepochopíte tak snadno, kde se stala chyba. C&C: Remastered Collection můžu a chci s čistým svědomím všem příznivcům strategií doporučit, společně s AoE II: Definitive Edition se jedná o nejlepší remaster...