Předposlední etapou mého tažení za průchodem celé série Prince of Persia byla verze Zapomenutých písků pro Nintendo Wii. Tuto konzoli vlastním už pěknou řádku let, byla to vlastně má první konzole. Nikdy jsem se ale pořádně nesžil s jejími ovladači, a tak jsem se tohoto titulu obával asi nejvíc.

Vzhledem k tomu, že vidíte mé hodnocení, nebudu vás napínat a rovnou řeknu, že hra pro mě byla velkým překvapením. Nejen že soubojově toho nabízí výrazně více, než byste nalezli u PC verze, ale i u parkouru přibyly nějaké vychytávky. Zmíněný soubojový systém sice nedosahuje například kvalit dílu Warrior Within, takže sbírání zbraní po mrtvých nepřátelích tu nenajdete. Je tu ale mnoho speciálních útoků přizpůsobených pohybovému ovládání, útok z běhu po zdi, protiútok, zastavení nepřítele v čase, a mnoho dalšího.

Parkour po vás pro změnu vyžaduje používání nových schopností, jež jsou v rámci série dost unikátní. Zatímco drtivá většina dílů pracuje s nejrůznějšími mechanikami pohrávajícími si s manipulací s časem, zde se tvůrci zaměřili na vytváření magických objektů, které vám pomohou překovat vaše překážky. Zpočátku je to možné je na jednotlivých místech, postupně ale dostáváte více a více volnosti, až v podstatě většina omezení zmizí. K dispozici máte úchyt na zdi, vír vynášející prince do výše nebo kouli, co vás doslova udrží ve vzduchu. A finální část hry vyžaduje primárně vytváření si vlastních cest ze zmíněných objektů, čímž vzniká v rámci série nová a unikátní varianta logických puzzlů, která je neskutečně zábavná.

Občas ovšem tvůrci až moc přestřelí a kombinace ovládání na Wii s náročností místnosti je opravdu vražedná. Může se vám tak stát, že budete jednu krátkou pasáž opakovat klidně patnáct minut, a to je trochu frustrující. Na druhou stranu musím dát hře bonusové body za to, že vývojáři si asi byli vědomí místy krkolomného ovládaní primárně kamery na této konzoli, a tak do parkouru přidali vodící čáry, které vás předem ujistí, kam se po stisknutí tlačítka princ odrazí. Jen škoda, že na to není při hektičtějších částech moc čas dbát.

No a na závěr jsem si nechal nejslabší část hry, kterou je bez debat příběh. Postav tu moc nepotkáte a princ je místy docela nesnesitelný, až možná mimo svůj charakter. Trochu se během své cesty sice vyvine, podle mě k tomu ale nevedly dostatečně silné události a působí to trochu na sílu (dost mě to utvrzuje v tom, že lidi v Ubisoft Quebec nejsou prostě ti nejlepší pisálci). Úplné finále navíc evokuje jakousi budoucí návaznost, což ale nikdy nepřijde, a to muselo být jasné každému už v roce vydání, protože tohle byl zkrátka vedlejší díl.

Víte ale co? Většinou dávám příběh hodně vysoko v žebříčku důležitosti, tady to ale vem čert. Prince of Persia: The Forgotten Sands na Nintendo Wii je totiž neskutečně zábavná hra, protože stojí na dobrých základech, promyšlené hratelnosti a zajímavých nápadech. A pokud vezmu všechny vydání The Forgotten Sands, tak právě tohle je z nich to nejlepší.

Většinou se snažím hodnocení co nejvíce rozvádět, aby se případný čtenář mohl co nejlépe rozhodnout, zda dá hře šanci. Tentokrát však musím udělat výjimku.

Pokud stručně shrnu pozitiva, tvůrci poměrně hezky přizpůsobili ovládání mobilním zařízením, dodali celé hře dosti příjemný vizuál a přihodili několik nových mechanik, jež umožňují nové využití vybojovaných peněz. Na papíře to zní příjemně a ze začátku to tak i působí. Hra má však jednu zásadní chybu.

Algoritmus, jenž generuje náhodné protivníky, je zkrátka katastrofa. Jakmile se dostanete přes pár turnajů, začne generovat nepřátele, kteří mají mnohonásobně silnější statistiky než hráč. Pokud vás tak protivník zasáhne, znamená to v podstatě instantní smrt. Tento problém lze sice vyřešit restartem hry, avšak do čtyř soubojů jste zase u toho samého problému. Hra je díky tomu asi po půl hodině nehratelná a ono hodnocení je převážně za snahu a příjemné první dojmy.

Nejedná se navíc o jedinou chybu. Divná kamera, jež vám často znemožní vidět, kde se nacházíte, chybějící stamina a rozlišení naprosto nevhodné pro moderní počítače - to vše jsou další problémy, které to ale už moc nezhorší.

Train to Sachsenhausen je tím typem hry, která kombinuje užitečné se zábavným. Vžijete se do role studenta a stanete se svědky událostí, jež se vryjí do dějin. Je jen na vašich rozhodnutích, jestli tyto události přežijete.

Hra využívá mechaniku rozhodování pomocí swipování doleva či doprava, kterou jsme mohli vidět v Reigns. Vzhledem k tomu, že se dle mého jedná o nejlepší rozhodovací mechaniku pro mobilní zařízení, funguje to hratelně bez problémů. Jednotlivé příběhy, které můžete prožít, jsou navíc napojeny na mnohé skutečné zážitky pamětníků, kteří vám pak k jednotlivým koncům řeknou něco reálného z historie. Tím, že jste si tu cestu prošli, je to vše o to mrazivější. Tomu napomáhá i zvolená barevná paleta a celková stylizace, jež podtrhuje onu pochmurnou atmosféru.

Mou největší výtkou ke hře je méně propracovaný rozhodovací strom. Místy je zkrátka váš osud už dávno rozhodnut a během posledních chvil svého života s tím zkrátka už nic neuděláte. Uvítal bych více morálně těžkých rozhodnutí, kde by se hráč například musel rozhodnout mezi jistou záchranou svého života a snahou pomoci blízkým. Podobné nápady by mě ponořili do kýžené atmosféry mnohem více.

Ve výsledku se tedy jedná o příjemnou hru, která navíc tak trochu supluje dějepis. Jistě, šlo by to udělat o trochu lépe a jít více do hloubky, ale na hru, která je zadarmo, je to stejně úctyhodný výkon. Pro fanoušky historie, řekl bych, je tak téměř povinností.

Swords and Sandals III byla jedna z těch her, která mi jako malému přišla hrozně super. Nikdy jsem ji nedohrál, ale to mi tehdy nevadilo. Po deseti letech jsem se však rozhodl tento rest napravit.

Už tehdy mě hra ohromila možnostmi, které oproti jedničce a dvojce nabízela. Nové typy zbraní, odlišnost arén, strom dovedností, rozhodování o osudu poražených, vše ti vypadá super. Pokud ve hře avšak strávíte více času, zjistíte, že s každým pozitivem se pojí nějaké negativum. Když už je tu nějaká myšlenka, není dotažena do konce. Například zbraně na dálku ze začátku působí jako výhoda. V pokročilejší části hry se však tato výhoda stane irelevantní, protože jedním skokem jste tak či onak hned u nepřítele. Pak tu máme například kytary, které mají možnost krást nepříteli manu. Zní to jako zajímavý prvek pro kombinaci s nějakými kouzly, že? Problém je ale zase balanc, protože proti obouruční zbrani nebo čistě magickému buildu zkrátka nemáte šanci.

Také soubojový systém se dočkal menší řádky změn. Chybí zde například stamina. Při volbě, jak silný útok použijete, tak vybíráte pouze na základě odhadovaného poškození a pravděpodobnosti úspěchu. To by upřímně úplně nevadilo, nebýt kritických úderů. Ty byly sice i v předchozích dílů, zde jsou ale neskutečně přesílené. Pokud se vám takový kritický úder podaří zasadit, ignorujete veškerou zbroj a maximálně na dva tyto zásahy skolíte kohokoli. Jinak jen taková zajímavost, jde tu vytvořit i build založený právě na kritických úderech. I bez něj ale sázení na tuto mechaniku je nejlepší taktikou. Souboje s šampióny, kteří jsou mimochodem ještě více přesílení, tak probíhají tak, že prostě zkoušíte stále dokola silný útok, než dáte dva kritické údery za sebou.

Asi nejlepší nově přidanou mechanikou je jakási karma, které se vám zvyšuje nebo snižuje podle toho zda, necháte poraženého nepřítele žít. S tím se vám odemyká také speciální typ útoku nebo léčení. Tato statistika je ale také podmínkou pro koupi některých částí vybavení a ovlivňuje tak nejen váš budoucí vzhled.

Hru jsem nakonec nedohrál ani v současnosti. Paradoxně to ale není kvůli všem nedostatkům, které jsem už zmínil. Je to kvůli grindu. Mezi jednotlivými šampiony je totiž v podstatě nutné se trochu nalevelit. A jak to tak bývá, jde to postupně pomaleji. Ve dvou třetinách hry jsem se ale dostal do fáze, kde jsem musel zabít asi sto nepřátel. A když je každý souboj akorát neustálé opakování silného útoku, tak to časem zkrátka vzdáte.

Nakonec ještě přihodím krátký odstavec o browser verzi, kterou dnes již nelze hrát. V této verzi byla maximální úroveň třináct a bojovali jste proti reálným hráčům. A upřímně to díky nízkému levelovému rozsahu vlastně fungovalo o něco lépe, i když se to samozřejmě plně nezbavilo všech problémů, které výše zmiňuji.

Ač celý tento komentář působí asi dost negativně, Swords and Sandals III nepovažuji za vyloženě tragédii. Je to vlastně docela zábavná blbůstka, které vás na nějakou dobu zabaví. Pokud jste ale jedni z těch, kteří všechny hry dohráváte až do konce, přeji pevné nervy.

Knowledge is Power je jednou z těch vědomostních her, kde její zábavnost záleží z obrovské části na kolektivu, ve kterém ji hrajete. Já ji hrál mnohokrát jak s příteli, tak s rodinou. V drtivé většině případů jsme se všichni velmi bavili. Každý hráč musím mít pro hraní vlastní mobil, na kterém vybírá odpovědi.

V rámci hry vás čeká vždy devět otázek, které jsou vždy po každé trojici zpestřeny vědomostní minihrou. Otázky zde do jisté míry ovlivňujete sami jako hráči, můžete si totiž odhlasovat téma. Témata jsou opravdu různorodá a obsahují otázky snad na všechno, co vás napadne. Pokud máte například oblíbený nějaký alespoň trochu známý seriál nebo videohru, vězte, že tu na něj nějaká otázka bude. Z tohoto pohledu funguje Knowledge is Power na jedničku. Trochu možná jen zamrzí, že zde chybí nějaká předvolba nastavení, které témata například vyřadíte, pokud se v nich žádný z hráčů nevyzná.

Během hraní si můžete jako hráči škodit. Například, pokud někdo vede, můžete mu smazat pár písmenek z odpovědí, přidat mu na obrazovku nějakou tu bombu, zmrazit odpovědi, aby se k nim musel proklikat, nebo mu je schovat za zelený sliz. Pokud vám to přijde jako podpásovka, můžete vyvolat takzvaný bodový večírek nebo si na někoho vsadit. Tento systém může sice vypadat neférově, funguje ale překvapivě dobře v rámci dorovnání skóre před finálem.

Něž se ale k samotnému finále dostaneme, zmíním ještě samotné minihry. Ty jsou ve hře dvě, třídění a spojování. Přestože jsou fajn, mrzí mě, že jich není větší množství, ze kterých by se náhodně některá vybrala. Člověk takhle vždy ví, co ho čeká. Tato část je tak jednou z těch repetitivnějších. Je zde navíc asi nejvíce vidět neférovost podle mobilní telefon hráče.

Finále je převážně o rychlosti, ale v menším počtu hráčů funguje poměrně dobře. U vyššího počtu je ale dost nevyvážené. Podle toho, kolikátí jste odpověděli, se totiž posouváte na pyramidě. Pokud hrajete například v šesti hráčích, první hráč se posune o šest příček, zatímco poslední o jednu. Náskoky, které na počátku finále dostanete podle dosavadních umístění, jsou tak irelevantní a ve velkém množství hráčů tak moc ani nedává smysl se v průběhu hry snažit.

Přestože poslední odstavec mé recenze může působit dost negativně, můj názor na Knowledge is Power jako takové je velmi pozitivní. Rozhodně se nejedná o nejlépe vybalancovanou vědomostí hru, ale vzhledem k odlehčenému a vtipnému tónu se o to ani nesnaží. Jedná se tak o skvělou zábavu pro skupinu přátel.

Rozšíření Bloodline přináší do jinak sandboxového Legionu nový příběh se stylem vyprávění, na jaký jsme byli v sérii doposud zvyklí. Pojďme si tedy trochu shrnout, jak se to vlastně povedlo.

Základní (a za mě nejsilnější) část celého příběhu stojí na vztahu dvou dobře známých postav z prvního dílu. Jedná se samozřejmě o Aidena Pearce a Jacksona, jeho synovce. Zatímco Jackson se za tu dobu už postavil na své nohy a pravděpodobně ho čeká slibná budoucnost, Aiden se stále cítí provinile za události dávno minulé, kvůli kterým si stále nemůže najít ke svému synovci cestu. Do toho všeho se přimotá Wrench, oblíbená vedlejší postava z druhého dílu, a musím říct, že po příběhové stránce to vše překvapivě proklatě dobře funguje.

Jednotlivé upgrady si tu oproti základní hře odemykáte dokončením konkrétních misí. I tady potkáte nějaké ty známé postavy a působí to tak více jako součást celé série. Obě hlavní hratelné postavy, Aiden i Wrench, mají odlišné schopnosti a vyžadují tak trochu jiný přístup k hratelnosti. Trochu to kazí fakt, že hra je v podstatě rozdělena na dvě části, kdy nejprve celou dobu hrajete za Aidena, pak za Wrenche. Odemčení upgradů specificky pro Aidena pak působí trochu zbytečně, když jej nevyužijete ani u samotného finále. Když už Legion tolikrát odkazuje na Assassin's Creed: Syndicate, mohli by si z něj v tomto ohledu vzít trochu příklad nechat hráče libovolně mezi postavami přepínat. Zde se tato funkce odemkne až po dohrání hlavního příběhu, avšak Bloodline nenabízí mimo upgrade mise žádný jiný vedlejší obsah, takže onu možnost nijak nevyužijete.

V samotných misích jsou asi největší novinou roboti, kteří chrání některé hlídané oblasti. Tyto roboty je potřeba nejprve přehřát, abyste odkryli jejich slabá místa a mohli je zneškodnit. Jedná se o zajímavou mechaniku, jen je škoda, že se jedná v podstatě o jedinou herní novinku. Vše ostatní tak nějak známe ze základní hry. A právě tady je největší problém tohoto rozšíření. Přestože tvůrci přišli s výrazně lepším příběhem, který by s hratelností některého z předchozích dílů mohl být skvělý, stále to vše stojí na jádru Legionu. Postava tak občas skočí, kam nemá, chybí zde pořádná fyzika vody, je tu přehršel loadingů mezi lokacemi, a tak dále. Člověk je navíc už trochu unavený z té pochmurné palety Londýna, která se zde nijak nezměnila, a ta únava se zkrátka přenáší i na toto rozšíření.

Rozšíření Bloodline nám tak ve výsledku přináší solidní postavy v příjemném příběhu. Ve výsledku si to vše pravděpodobně užijete více než základní hru, avšak drtivá většina neduhů Legionu tu bohužel stále je. Je to však o krůček blíže k předchozím hrám, takže pokud už Legion máte, tomuto rozšíření byste šanci rozhodně dát měli.

Od Furry Cyberfucker jsem čekal takovou klasickou lechtivou rychlovku na krátké zabavení. Ve výsledku mě ale základní herní mechanika dost překvapila. O to víc mě ale mrzí, že vzhledem ke zbytku hry působí nevyužitá.

Základní myšlenka je velmi prostá. Máte šest postav, pokud za nějakou z nich hru dohrajete, odemknete si erotickou scénu. Co mě ovšem velmi potěšilo, je fakt, že hratelnost za jednotlivé postavy je dost odlišná. Každá postava má na začátku odlišné staty a unikátní balíček karet. A díky tomu opravdu nejde (a vězte, že jsem to zkoušel) aplikovat u hraní za všechny tu stejnou taktiku. Některá postava je například ze začátku dosti slabá, má však dost velkou inteligenci a v balíčku nemálo speciálních žlutých karet, jež právě tuto vlastnost berou v potaz. Zvyšováním inteligence tak můžete vytvořit opravdu silný build. To samé by se vám však vymstilo u postavy s balíčkem, který vás očividně tak trochu navádí k vytvoření tanka. U postavy s vysokou obratností (a tím šancí na úhyb) se zase můžete místo života soustředit na poškození, a tak dále...

Zmíněné rozdíly si jdou ruku v ruce se samotnou hratelností. Každou kartu lze totiž použít dvěma způsoby. Můžete využít podpůrný efekt, který vám karta přidává, například dočasné nebo trvalé zvýšení nějaké vlastnosti, léčení, atd. Nebo můžete tu samou kartu využít na útok. Oba tyto efekty jsou většinou velmi užitečné a přemýšlet nad tím, co je v danou chvíli výhodnější, je neskutečně zábavné a často velmi obtížné. Hra vám totiž nedá nic zadarmo. Musíte vždy totiž porazit pět soupeřů. Pokud některý z nepřátel porazí vás, začínáte opět od začátku bez jakýchkoliv vylepšení, která jste si rozdělili do vlastní postavy. Odemčenou erotickou scénu můžete tak opravdu brát jako odměnu za váš výkon, nebo v podstatě za formu achievementů, protože ty klasické nefungují.

Ano, pomalu se dostáváme k negativům hry. Nefunkčnost achievementů, jejichž seznam si ale můžete zobrazit, je jedním z důvodů, proč se ke hře po odemčeni všech scén už asi nevrátíte. Není tam nic, co by vás motivovalo. Přitom jsem přesvědčen, že i samotná hratelnost by mohla být ideálem například pro multiplayer, nebo pro nějaký nekonečný survival mód, kde by šlo překonávat žebříček vlastní i vašich přátel. Chybí tu také jakýkoliv příběh, vysvětlení, proč s ostatními vlastně bojujete, origin postav, zkrátka cokoliv.

Furry Cyberfucker mě během celé své herní doby opravdu hodně bavil, je to ale dokonalý příklad nevyužitých možností. Pokud se tu najde nějaký fanoušek lechtivých furry her, mohu hru asi s klidným srdcem doporučit. Osobně ale doufám, že dvojka, až se k ní někdy dostanu, toho nabídne o něco víc.

Osobně stále preferuji hraní her na konzoli nebo počítači, jednou za čas ale přeci jen vyzkouším nějakou tu mobilní hru, abych našel něco na zabití času ve vlaku. BitLife působí na první pohled poměrně obyčejně. Pokud se do něj ale ponoříte, zjistíte, že se jedná o dosti unikátní záležitost.

Podtitul Life Simulator je u této hry opravdu na místě. Dá se říct, že jsem ve hře nenašel v podstatě nic, co by mi neumožnila. Vše je samozřejmě zjednodušeno na kombinaci jednoduchého grafického a textového rozhraní, to ale u mobilní hry tohoto typu vůbec nevadí. Velmi se mi líbí, že každá číst života vámi vytvořené postavy reprezentuje vlastně to, co člověk může zažít. Také musím ocenit, že většina událostí má v reakci na vaše akce vždy odlišný výsledek. Jeden příklad za všechny - udeříte ve škole spolužáka. Může to jít nahlásit a máte problém. Nebo to neudělá a vy si tím vydobudete nějaký ten respekt. Může se také ale bránit. A nebo je tu malá šance, že jste právě narazili na naprostého psychopata, jenž vás zničí tak, že vaše hra skončila. Jako poslední bych vypíchl detaily, které mohou mít místy až naučný efekt. Hra bere v potaz třeba to, kde vaše postava žije, a to má vliv i na to, zda například vaši rodiče musí platit za školu.

Největší nevýhodou hry je na druhou stranu fakt, že přes všechny možnosti to zkrátka nejde hrát dlouhodobě. Jakmile si vyzkoušíte prožít ideální život a otestujete pár vašich smyšlených scénářů, začne hra trochu zaostávat. Většinou se k ní pak dlouho nedostanete, dokud vás nenapadne zase nějaký šílenější scénář, který by mohl úplně změnit život vaší postavy. Také mi úplně nesedí, jakým způsobem vás tvůrci lákají na sociální sítě. Je to sice vymyšleno tak, aby to bylo součástí gameplaye, působí to ale spíš nuceně a místy i otravně.

BitLife - Life Simulator si rozhodně zaslouží ocenění za svou komplexnost a nabízené možnosti. Díky nim může být jednou z těch her, jež je ideální zahrát si během kratšího cestování, v bezpečí domova na ni však poměrně rychle zapomenete.

Přestože je Assassin's Creed: Valhalla nejvýdělečnějším dílem série, pohybuji se v komunitě dost, abych věděl, že o její kvalitě se vede nejedna debata. Není tedy pochyb, že svou vysokou známkou někomu šlápnu na kuří oko.

Jsem dlouhodobým fanouškem série a každý díl v mých očí dost stojí na hlavní postavě. A vzhledem k tomu, že v této RPG trilogii má člověk trávit nižší stovky hodin, platí to zde dvojnásob. Ve Valhalle se chopíte role Eivor, popřípadě Eivora. A hned tady u mě hra dostala pár bonusových bodů. Stejně jako u předchozího dílu zde sice opět dostáváme možnost volit mezi mužem a ženou, zároveň tu ale je defaultní možnost, která je tou verzí, která odpovídá loru rozvíjeném i v dalších médiích. Eivor Varinsdottir je za mě velmi sympatickou postavou. Přestože zde máme opět možnosti rozhodnutí, kterých je však podstatně méně, má od začátku daný charakter, který je podle mě skvěle napsaný. Vžil jsem se do ní tak moc, že jsem později přemýšlel spíše stylem, jak by se asi zachovala Eivor, než co bych udělal já.

Celý styl příběhu se nám v podstatě vrací ke kořenům. Začátek je sice dosti přímočarý, jakmile se ale dostanete do Anglie, působí to do jisté míry jako první díl. Tentokrát si tu sice nevybíráte město, kam se vydáte zabít dalšího Templáře, ale lokaci, ve které se pokusíte zařídit nějaké to spojenectví (a při tom stejně toho člena Řádu prastarých, jak si v této době budoucí Templáři říkají, zabijete). Tento styl může začít být pro hodně hráčů repetitivní. Na druhou stranu hraje zase do karet více příležitostným hráčům, kteří si například o víkendu během studia či práce mohou vždy zařídit vztahy v jedné lokaci a nechat to během týdne plavat. Jedná se tedy spíše o samostatné příběhy se stejnou hlavní hrdinkou, kde mě ale zvraty a vedlejší postavy do děje většinou tak vtáhly, že jsem stejně chtěl co nejdříve přídavek. Postupem času se to navíc všechno začne více propojovat.

Během té vikingské diplomacie tu máme samozřejmě i zápletku, která více zapadá do série. Hned pro začátek musím říct, že se opět jedná spíše o vikingskou hru ve světě Assassin's Creed. Tentokrát je ale přítomnost i Isu linka natolik podstatná, že by to při jejím odstřihnutí nedávalo smysl. Když už jsem nakousl tu přítomnost, tak ta je za mě asi nejpovedenější od Assassin's Creed III. Velmi se mi jinak líbí to napojení první civilizace na samotný děj. Bez většího ohýbání loru tu dostáváme spíše indicie, které si hráč musí poskládat, pokud ho to zajímá. Opět se tu vrací také odhalování pravdy, které bylo představeno v Assassin's Creed II, a je tu tím posledním střípkem skládačky, která, když do sebe zapadla, mě opravdu nadchnula.

Tím se dostáváme k samotným vedlejším aktivitám. Nikdy by mě nenapadlo, že ze hry v podstatě zmizí vedlejší mise. A musím říct, že po předchozích dvou dílech, je to osvobozující. Místo nich zde můžeme natrefit na události ve světě, které se vedlejším misím mohou na první pohled podobat. Nevedou ale většinou hráče za ruku a spoléhají spíše na jeho důvtip, aby danou situaci nějak vyřešil. To platí i pro většinu sběratelských předmětů a vybavení, které ve světě lze nalézt. Už po vás hra nevyžaduje jen se na dané místo dostat a obejít či zneškodnit nějakou stráž. Celé je to spíše o hledání cesty nebo způsobu, jak odemknout dveře nebo kudy se jinudy do dané místnosti dostat.

Stejně jako dva předchůdci je i Valhalla postavena na jakési úrovni postavy, která se zde ale nazývá sílou, jež je znatelně ohebnější než levely. Pomocí správných schopností lze tak například instantně zavraždit nepřátelé i v lokacích, kde byste na to třeba u Origins neměli nárok. Soubojový systém zase spíše nabaluje na nové mechaniky. Rozhodně se mi líbí návrat četnějších dorážecích animací, avšak místy to celé začíná působit překombinovaně a je to vidět i na ovládání. Několikrát se mi stalo, že jsem místo dupnutí na ležícího nepřítele označil jiného. Jindy jsem zase místo použití Odinova pohledu vytvořit z nedaleké mrtvoly výbušnou past. To vše se děje, protože hra chce dávat dohromady až moc funkcí a ovladače zkrátka nemají tolik tlačítek.

Největším problémem Valhally je však technická stránka hry. Když tak pátrám v paměti, přijde mi, že je to snad nejrozbitější díl od Unity, což je docela (ne)úctyhodné. Nejsou to sice bugy, které by tolik ničili hru, avšak nějaké NPC to občas přeci jen postihne a značně to znepříjemní zážitek z úkolu či události ve světě. To samé platí pro grafické glitche. Mnohé věci od vydání byly sice opraveny, namísto nich ale občas nastoupily problémy jiné.

Na závěr za zmínku rozhodně stojí, že Ubisoft do hry stále přidává nový obsah. A nejedná se jen o nové předměty do obchodu, ale o plnohodnotné herní módy. Rozhodně bych vypíchl režim River Raid, ve kterém se spolu s Jomsvikingy ostatních hráčů vydáte plenit nejen celou Anglii. Za získané materiály si můžete vylepšit nákladní prostor vaší lodi, rozšířit ubikace pro Jomsvikingy nebo pořídit unikátní předměty. Dále do hry přibyly Mastery Challenges, kde nejen prokážete, jak dobří ve hře opravdu jste, ale také si vyzkoušíte různé kombinace vybavení, jež jste třeba během samotného průchodu opomíjely. Více na logických hádankách je pak založený update s Tombs of the Fallen, kde se mimo jiné dozvíte něco o starých hrdinech, a v neposlední řadě nedávno přibyla The Forgotten Saga, která nabízí unikátní roguelike zážitek. K tomu se pravidelně vrací také festivaly a to vše je nový obsah v rámci základní hry, do kterého nepočítám placená rozšíření, která také nabídla nejednu novinku.

Po přečtení mého komentáře pro vás asi už není překvapením, že Assassin's Creed: Valhalla je pro mě opravdu velmi povedenou hrou, která si zaslouží vaši pozornost. Není bezchybná a není ani z daleka nejlepším kouskem série. Po více jak 300 hodinách mě avšak stále neomrzela a už teď se těším na nový obsah, který by ještě měl dorazit.

Swords and Sandals IV: Tavern Quests jsem hrával poměrně hezkou řádku let zpátky s kamarádem na prázdninách, když venku zrovna nebylo hezky. Nedávno jsem do hry opět zavítal a musím říct, že je to pořád poměrně příjemná oddechovka.

Jedná se o druhý experimentálnější díl série. Tentokrát to primární nejsou samotné souboje, ale herní deska, kde se po jednotlivých polích pohybujete pomocí hodu virtuální kostkou. Herních map je tu rovnou několik a odemykají se vám vždy při určité úrovni hráče. Velmi se mi líbí to, že zde není univerzální způsob, jak mapu vyhrát. Za různé akce získáváte totiž ocenění v podobě sandálů a kdo jich má nejvíce, je vítězem. Jistě, pokud dojdete do cíle jako první, také získáte sandál. Můžete jej ale také získat za nejvíce získaných zlaťáků, nejvíce získaných zlaťáků v minihrách nebo třeba nejvíce vyhraných soubojů.

Když už jsme u soubojů, ty tu byly poměrně okleštěny. Chybí tu například možnost pohybu a mnoho dalších funkcí. Ubyly také některé typy zbraní. Vzhledem k tomu, že se ale jedná o v podstatě pouze jednu z opravdu velkého množství miniher, není to zase tak velký problém. Díky možnosti volby mezi štítem a druhou zbraní a výběru ze čtyř tříd postav, se tu dají i tak vymyslet zajímavé kombinace, kterými se odlišíte od ostatních hráčů.

Největším neduhem hry je tak nakonec místy vizuál. Je to totiž vlastně kombinace všech předchozích dílů a hra tak působí tak trochu jako sešitá horkou jehlou. Základ je převzatý z trojky, někteří obchodníci jsou z dílu druhého. V mnoha minihrách zase vidíte jednotky z Crusaderu, zatímco jinde narazíte na úplně nově vytvořené objekty a monstra přímo pro tento díl. V jedné minihře je pak vaše postava dokonce roztažena do šířky, aby to více sedělo mechanikám. Hratelně to ale nijak nebolí a dá se to odpustit. O nejlepší vizitku se ale samozřejmě nejedná.

Na závěr bych ještě rád podotknul, že hra je nejlepší s třemi dalšími kamarády. Soupeřit s náhodně vygenerovanými soupeři, kteří často oproti vám nemají moc úctyhodné vybavení, totiž výrazně rychleji omrzí. Pro mě je Swords and Sandals IV rozhodně příjemným odpočinkem, pokud si chci dát na pár desítek minut pauzu od zrovna rozdělané práce.

Nikdy jsem úplně nebyl fanouškem her zaměřující se na stavění mostů. Mé největší výtky byly většinou ohledně odbyté fyziky a nezajímavého vizuálu. Pak jsem ale na YouTube narazil na Poly Bridge a řekl jsem si, že tahle hra nevypadá vůbec zle, a tak jsem se rozhodl dát jí šanci.

Hra nabízí několik lokací a v každé z nich sbírku úrovní. V rámci jednotlivých levelů vám jsou postupně představovány nové mechaniky a nové materiály na stavění. Hra se navíc nebere úplně vážně a to je její největší sílou. Díky tomu se dostanete ke stavění šílených mostů, které například musíte zakončit skokánkem, protože máte zkrátka omezený počet bloků cesty. Na papíře to takhle vypadá skvěle, problém nastává, pokud se hru opravdu pokusíte dohrát.

Poly Bridge má totiž jednu dost specifickou vlastnost. Čím kratší dobu ve hře strávíte, tím lepší vám přijde. Všechna ta pozitiva totiž s postupem času začínají mizet. Kupříkladu všechny zmiňované mechaniky jsou vám vlastně představeny už v první lokaci. Podobně je na tom také materiál. Složitost úrovní navíc začne neskutečně haprovat a měnit se skokově z úrovně na úroveň. Jednou stavíte jednouchý most přes řeku, který byste zvládli na začátku hry, zatímco hned v následujícím levelu vás čeká peklo, které vám sežere alespoň hodinu času.

Poly Bridge je v základu velmi fajn. Vizuálem rozhodně v tomto žánru vyniká. Poměrně rychle ale začne být spíše frustrující nebo omrzí. Pár hodin zábavy ale rozhodně nabídne.

Druhá upoutávka na hru Lust from Beyond mě příjemně překvapila. Samozřejmě se nejedná úplně o hru, která stojí sama za sebe, a tak budu v rámci hodnocení brát Lust from Beyond: Scarlet jako to, čím je. V zásadě totiž představuje mechaniky, které první ochutnávka nestihla.

Největším pozitivem oproti Lust from Beyond: Prologue je to, že Scarlet vlastně funguje dost dobře, i pokud jste hráli Lust for Darkness, a to především díky představení nové frakce, o které v první hře nebyla ani zmínka. Za mě ale obsahuje také zajímavější hádanky než Prologue a celkově to o něco lépe odsýpá. Více se mi zamlouvá také retrospektivní styl vyprávění a jakási ucelenost celého toho mini příběhu. Vše to na mě tak trochu působí jako kazetové záznamy z Resident Evil 7: Biohazard, kde zkrátka vidíte jen jeden příběh z mnoha.

Scarlet také více poukazuje na posun oproti Lust for Darkness, tím pádem i lépe prodává plnou hru. Plížení rozhodně působí záživněji a mám z něj pocit, že má smysl se o něj snažit. Stíny tu jsou zkrátka kamarádi a díky situacím, kde po vás občas jde více osob, není útěk vždy tím nejlepším řešením. S tím je spojené i finále, kde rozhodně beru jako pozitivum, že ho můžete vyřešit odlišnými způsoby.

Scarlet jako takové, ač se nejedná o nic úplně převratného, je za mě velmi fungujícím lákadlem na koupi Lust from Beyond a mohu s čistým svědomím říct, že jsem si jeho průchod užil. Opravdu mám po něm náladu si plnou hru zahrát a Wolfenstein II: The New Colossus se svým The Freedom Chronicles – Episode Zero (i když tam se jednalo o navnadění na DLC) by se měl pořádně podívat, jak se to správně dělá.

Kerbal Space Program je hrou, která na mě nedávno vybafla z propadliště dějin. Úplně jsem totiž tak nějak zapomněl, že existuje. Vybavily se mi v tu chvíli úžasné i strastiplné vzpomínky na zážitky, které jsem zažil jak hraním, tak sledováním na YouTube či Twitchi. A právě proto píši tuto recenzi, abych tak trochu připomněl, že tahle hra stále existuje. A kdo ví, třeba ji díky tomu objeví někdo nový.

Základní koncept je v celku prostý - postavte raketu a leťte. Ptáte se kam? Na měsíc, ke slunci, k ostatním planetám, do nekonečného vesmíru. To už je na vás. Vězte avšak, že to nebude jen tak. Společně s Kerbaly totiž postupně pochopíte, jak náročné je jen dostat něco funkčního na orbitu. Tato hra nabízí opravdu komplexní zážitek, který vyžaduje důkladné promýšlení jak struktury vesmírného plavidla, tak jednotlivých fází letu. Zároveň to ale díky možnostem postupného výzkumu můžete dostávat dávkované tak, že se neztratíte v hromadě nekonečných možností, které ve hře jsou. I tak toho ale na začátečníky může být hodně, k čemuž nepomůže místy nepřívětivé rozhraní, kde jsou některé funkce a mechaniky poměrně dobře schované. Na druhou stranu objevování, co všechno lze dělat, má vlastně jisté kouzlo.

Mně osobně v době objevení hry odrazovala také grafika, které vypadá mimo vaše vytvořené stroje vlastně až odpudivě. Kerbalové jako takoví jsou divně vybledlí mužíčci s velkou hlavou a jejich planeta je na tom podobě (tedy až na tu hlavu). Avšak postupem času tak nějak začnete i samotnému vizuálu přicházet na chuť a pravděpodobně si jej zamilujete. Pochopíte, jak neskutečně osobitý charakter mají někteří členové posádky (Jebediah je zkrátka boží) i personálu, aniž by museli pronést jediné slovo.

Kerbal Space Program je zkrátka povinností pro všechny, kteří mají alespoň trochu rádi vesmír. Největšími problémy jsou tu samotné začátky, ale vše je o zvyku. Čím více hodit ve hře strávíte, tím více vám bude připadat, že je vlastně dokonalá.

Nejnovější DLC do Assassin's Creed: Valhalla s názvem Dawn of Ragnarök se na rozdíl od Wrath of the Druids a The Siege of Paris soustředí čistě na "fantasy" stránku hry. Hned pro začátek je proto dobré uvést, že vás rozšíření bude bavit v zásadě tak, jak jste si tyto mytologické části užívali v základní hře. Mně se osobně přístup, kterým zde tvůrci s mytologií pracují, velmi líbil.

Struktura samotného příběhu je základní hře také značně podobná. Jednotlivé podoblasti Svartálfaheimru mají vlastně své vlastní příběhy, které se na konci protnou, aby vám doručily epické finále. Rozdílem zde je, že tu v zásadě zmizela pořádná možnost volby. Ve hře máte opravdu minimum rozhodnutí a samotný výsledek příběhu bude proto vždy stejný. To neberu úplně jako mínus, protože sám osobně si myslím, že lineární příběhy sérii seděly více. Spíše mě tu mrzí to, že příběh nedokáže úplně správně vybudovat všechny emoce, jež nám chce prostřednictvím Ódina předat. Není žádným spoilerem, že tu hledáme svého syna, Baldra. Hra místy chce, abychom se o něj báli, stejně jako jeho otec. To je ale docela obtížné, když jsme ho vlastně pořádně nikde neviděli. U ostatních postav tohle ale funguje výrazně lépe. Jsou zde cítit určité vztahy, jenž byly vybudovány dávno před naším příběhem, a motivace pro chování každé z nich dává perfektně smysl. Celou tu pouť jsem si ve výsledku užil, jen škoda finále, které není tak uzavřené, jak bych asi chtěl.

Stejně jako v předchozích DLC nám i zde přibývají schopnosti, zbroje i zbraně včetně nového typu. Společně s tím získávají i nepřátelé další typy útoků. Novinkou jsou také speciální runy, které můžete ale vsadit jen do vybavení vylepšeného na novou divine úroveň. Dokonce tu nechybí ani unikátní typ elementálního poškození a úplně nové typy mechanik, jež se pak dají využít jak v řešení logických hádanek, tak v navigaci ve Svartálfaheimru. Nechci v tomhle ohledu prozrazovat o moc více, protože je přeci jen poměrně brzy po vydání a pro mě osobně bylo objevování nových možností tím nejzajímavějším na celém DLC. Shrnul bych to tedy tak, že zde lze vytvářet opravdu šílené kombinace, které jsou tím pravým endgamem Valhally (a to jsem za endgame považoval už Paříž).

Svět samotný zde má do značné míry odlišnou strukturu od toho, co jsme ve hře viděli doposud. Vzhledem k novým možnostem je jeho struktura více vertikální, podobně jako tomu bylo u The Fate of Atlantis: Fields of Elysium, jenom tu tentokrát nejsou žádné teleporty. Po obsahové stránce, co se vedlejších aktivit týče, je to v podstatě podobné jako základní hra s tím, že tu přibylo pár nových aktivit, nebo se obměnil způsob, jak k nim přistupovat. Největší novinkou je zde aréna, za níž jsem opravdu rád. Možnost jen tak si ve Valhalle zabojovat, aniž bych musel hledat pevnosti, kde se od mé předchozí čistky respawnuli nepřátelé, jsem dost postrádal. Nyní jsem sem konečně dočkal a ještě navíc s možností obohatit si svůj zážitek o některý z modifikátorů a zasloužit si tak větší odměnu.

Poslední věcí, na kterou bych asi chtěl narazit, je poměr herní doby v porovnání s cenou. Před vydáním Dawn of Ragnarök se všude mluvilo o tom, jak by DLC mělo nabídnout obsah až na 40 hodin, takže cena 40 Euro je naprosto adekvátní. Po vydání se tak nějak ukazuje, že ten údajný čas byl dost přestřelený. Hlavní příběh podle mě dokončíte maximálně do 15 hodin a s čistěním mapy to celé stihnete do 30. Za mě je částka vzhledem k novým možnostem i tak adekvátní, to ale už nechám na posouzení každého.

Na úplný závěr bych chtěl připomenout, že je to stále Valhalla. Pokud jste hráli základní hru a nebavila vás, nečekejte, že tohle všechno změní a bude to návštěvě severské mytologie, na kterou budete dlouho vzpomínat. Pokud jste si ale základní hru užili a chcete se do jejího světa vrátit, potěším vás tím, že se jedná o jedno z nejpestřejších DLC, které jsme v sérii viděli.

Wolfenstein: Youngblood je mezi fanoušky neblaze proslulý tím, že se opravdu nejedná o dobrou hru. I proto jsem se mu dlouhou dobu vyhýbal. Jak jsem byl ale po dohrání dvojky na vlně kosení nácků, řekl jsem si, že tomu dám šanci. Zprvu jsem byl možná až příjemně překvapen. Pak jsem ale dostal pořádnou facku, a to několikrát!

Mým největším strašákem byla upřímně číslíčka, jinak řečeno levely nepřátel. Ve výsledku mi ale tento systém v základu ani nevadil. Pokud chtěl člověk projít celou hru a jel jednotlivé mise podle doporučených levelů, nebyly tam samotné úrovně ani cítit. Znatelné to bylo jen u stealthu, který působil, jako když je ve hře jen proto, že byl i v předchozích dílech. Úrovně pro něj nejsou příliš stavěné a dokud si pořádně nevylepšíte útočnou pušku s tlumičem v kombinaci s hromadou skillů, je v zásadě nepoužitelný. 

Co se skillů týče, měl jsem z toho takový Assassin's Creed Unity pocit. Musíte si ze začátku odemknout tunu věcí, které byly dříve dostupné hned od začátku, přesto to vše ale dává smysl, protože vaše postavy jsou přeci jen celkem ořezávátka. Jak se navíc dostanete přes tuto pasáž, máte možnost odemknout si i několik dost zajímavých dovedností, které dokáží při nejmenším hratelnost zpestřit.

I další nové herní mechaniky vnímám vcelku pozitivně. Samotný koncept střílet nácky s kamarádem, v mém případě s přítelkyní, kde se každý může trochu jinak specializovat, je prostě fajn. V kombinaci s vertikalitou a double jumpem se tak dá získat výrazná taktická výhoda, díky které můžete většinu nepřátelské skupiny doslova zdecimovat během prvních několika sekund přestřelky. Pozitivně beru i vylepšování zbraní za peníze, které jde ruku v ruce se snahou o RPG zážitek, stejně tak i systém slabin a dva rozdílné typy zbraní, kde každý platí na konkrétní nepřátele.

Asi se divíte, kde se ve výsledku bere mé hodnocení, když jsem doposud hratelnost vcelku chválil, a ptáte se, kde je zakopaný onen pes? No, právě jsme se k němu dostali. Herní obsah včetně příběhu je totiž asi tím nejhorším, co jsem viděl v moderním gamingu.

Celý příběh by se dal shrnout tak, že máte krátký úvod, který vás poměrně vtáhne. A pak přijde ta první rána – musíte "zesílit", nebo tak nějak je vám to řečeno. To v překladu znamená, že musíte plnit vedlejší mise, dokud nedosáhnete požadovaného levelu, abyste šli na tři příběhová mise a pak na finální. A tam končí hlavní příběh. Tolik mě štvalo grindění síly inkvizice v Dragon Age: Inquisition, kde ta výplň byla zkrátka otravná. Tam to bylo ale alespoň průběžně prokládáno kvalitními příběhovými sekvencemi. Tohle je nová úroveň. Chybí tu navíc vše, čím si mě získaly předchozí dva hlavní díly, kvalitní postavy a cutscény, které byly jak vystřižené z filmu. Když je tu pokus o nějaký humor, blíží se k vrcholu trapnosti. K nikomu tu nic necítíte a ani ze samotného závěru nemáte uspokojivý pocit, a to je tam fucking B.J. Blzakowicz. Jak někdo dokáže udělat scénu, kde je B.J., nudnou?

Obsah vedlejších misí a jejich struktura je také katastrofa. Neustále se vracíte do stejných lokací, kde se spawnují ti samí nepřátelé (a to i náhodně několikrát během mise). Je to škoda, protože jednotlivé části města opravdu mají svůj charakter. Po desáté návštěvě Malého Berlína či Bratra 2, to ale opravdu už nehraje roli a cítíte se spíše vyčerpaní. Zajímalo by mě také, kdo vymýšlel pořadí, v jakém vám budou mise zadávány. Třeba mise, kde máte v průběhu hry ničit Hitlerovy bysty, je vám například zadána v poslední třetině hry. Přitom se jedná přesně o ten typ úkolu, který by jinak šel splnit vcelku příjemně během hraní. Pokud je to ale jediný úkol, který v danou chvíli můžete plnit, a musíte hlavy zkrátka cíleně hledat, aby se vám odemkly další mise, nenazval bych to zábavou. Ještě větší vtip ale je, když se vám na konci hry odemkne možnost hledat poklady. Vážně si tvůrci mysleli, že někdo bude chtít v lokacích, které má křížem krážem prolezlé tolikrát, že by to na prstech obou rukou nespočítal, trávit více času? 

Wolfenstein: Youngblood je v zásadě fajn myšlenka, která má v základu povedené mechaniky, je ale tak nehorázně pohřbena svým obsahem, že při jejím odinstalováním budete cítit obrovskou úlevu. Lituji, že jsem zkrátka neprošel jen příběh a nutné zlo v podobě farmení, protože takhle bylo posledních několik hodin zkrátka peklo.

Je to už pár let zpátky, co jsem s kámoši neskutečně ujížděl na prvním dílu Dungeon Defenders. Na druhý díl jsem se proto nějakou dobu chystal, jen jsem jej po těch letech neměl s kým hrát. Dostal jsem se k tomu proto až teď se svou přítelkyní a musím říct, že je to dost podobný zážitek, jako byla jednička. Jako herní platformu jsem zvolil PS4 (což je pro pár bodů hodnocení kritické).

Základní koncept funguje stále stejně dobře. Společné bloumání a taktizování kam umístit jakou věž je neskutečná zábava. Zde je to navíc okořeněno tím, že každý hráč může přepínat mezi čtyřmi postavami, což to vše posouvá zase o úroveň dále. Celkově by se mohlo zdát, že je hra díky tomu přívětivější i třeba pro jednotlivce, dvojice či trojice, pokud zkrátka nechcete hrát ve čtyřech. Úplně opačně proti tomu ale jde násobič odměn a zkušeností, který roste společně s počtem hráčů. Nečtveřice mají díky tomu značnou nevýhodu a přestože jste schopní hlavní kampaň třeba ve dvou bez problémů dohrát, musíte po jejím dokončení řešit grindění, abyste byli dostatečně silní a mohli se vrhnout na další herní režimy.

Abychom se od tohoto rozporuplného aspektu dostali k něčemu jednoznačně pozitivnímu, musím říct, že jednotlivé mapy jsou opravdu povedené. Nejen že se tu střídá mnoho různých prostředí, jsou ale často i naprosto jinak strukturované, díky čemuž nejde vymyslet úplně univerzální taktika, která by se dala aplikovat všude. Vše to je ještě okořeněno bossy, kde každý z nich nabízí výrazně odlišný zážitek a otestují tak i vaši schopnost adaptovat se na náhlé nepříjemnosti. Hudba je příjemná a skvěle sedí k střídavě klidnému i hektickému tempu hry.

Zcela opačně je tomu ale město, případně taverna, kde je zbytečná přehršel a zejména hledání na začátku někoho, kdo vám vylíhne vašeho peta, může být naprosté peklo. Jediné štěstí je, že většina podstatných akcí, jako je upgradování nebo prodávání předmětů, lze řešit přímo přes inventář. Jeho management je tu stejně jako v jedničce nutností po každé misi. To může být pro někoho otravné, protože to může trvat dost dlouho, ke hře to ale svým určitým způsobem patří. Inventář sice na konzoli mírně trpní kvůli zbytečnému kombinování většinou dvou tlačítek na ovladači, dá se na to ale zvyknout.

Co je ale peklem na zemi, je optimalizace této hry na PS4. Je jedno, zda využíváte split screen, nebo jste každý na své konzoli. Snímky za sekundu při sebemenší akci začnou brečet. Budete sice tušit, co děláte, jakékoliv přesnější manévrování je ale nemožné a pokud budete nedejbůh během boje potřebovat někam skočit, nezbývá než se modlit, že tam vaše postava s velikým štěstím zkrátka dopadne. Hrál jsem na PS4 velké množství her a žádná neměla tak mizernou optimalizaci, jako má Dungeon Defenders II.

Posledním bodem, který ale jen tak líznu, je snaha o nějaký endgame. Hra na konci nabízí tunu nových hrdinů, speciální režimy i jakýsi poslední mini příběh, problém ale je, co tomu předchází. Do té doby vás čeká totiž pouhé recyklování stejných úrovní s modifikací obtížnosti a to podle mě většinu lidí tak dlouho neudrží.

Dungeon Defenders II je ve výsledku příjemnou kombinací mezi akcí a strategií, kterou si můžete zahrát s přáteli a užijete si to. Koncept je stále originální a zkrátka to funguje. Na zabití desítek hodit to ale opravdu není. Výrazně také doporučuji hrát na počítači.

Když The New Colossus vyšel, byl jsem z některých videí poměrně zklamán. Předchozí díl pro mě byl klenotem s famózním koncem, který dvojka na první pohled přepisuje. A ze všeho, co se ke mně dostalo, mi nepřišlo, že tento zásah stál za to. Naštěstí se ukázalo, že Wolfenstein II je pro mě jedna z těch her, která se lépe prožívá a hraje, než se na ní kouká.

Hned během prvních několika desítek minut nám hra ukazuje, že tentokrát to bude větší, přepálenější a plné nových postav. A právě postavám jsou pak podsouvány myšlenky, které chtějí tvůrci kritizovat či vyzdvihnout, což je za mě super. Někomu tohle může vadit, pro mě to hře dodává novou vrstvu. The New Order nám dokázal naservírovat dokonalou kombinaci příběhů postav a akce a The New Colossus v tom skvěle pokračuje. Pro vás, kteří tuto stránku hry máte rádi, tu je navíc plno menších příběhů, o kterých se můžete dozvědět jak v podobě psaných dopisů a zpráv, tak díky vyslechnutých rozhovorů mezi postavami. Oproti jedničce je více scén podbarvených přepáleným humorem, což u některých z nich může být na škodu. Těch je ale opravdu jen minimum a jako celkem to funguje skvěle.

Stejně jako v samostatném rozšíření do jedničky s názvem The Old Blood tu máme kompletní novou sadu zbraní. Změnou ale prošel systém jejich upgradování, nenacházíme tu totiž tentokrát vylepšení na konkrétní zbraně, ale upgrade kity. Do čeho body vylepšení investujete je čistě na vás. Změnou prošel také dual wielding, a tak můžete nyní v každé ruce držet odlišnou zbraň. Dobrý nápad trochu kazí způsob, jakým si druhou zbraň volíte. Ten je dost zdlouhavý a tuto funkci tedy využijete maximálně před začátkem přestřelky, protože jak vám na jedné zbrani dojdou náboje, není na nějaké kombinování kvůli rychlosti hry moc času. Co naopak zůstává při starém a já jsem za to neskutečně rád, je systém odemykání nových schopností. I když také ne úplně. Stejně jako dříve musíte i tady zabíjet nepřátele daným způsobem pro odemčení konkrétní schopnosti, ale s tou změnou, že má každý perk více úrovní.

Další zajímavou novinkou jsou vedlejší mise. Během lovů na jednotlivé Überkommandanty s cílem oslabit nacistické síly se vydáváte zpět do jednotlivých lokací. Můžete během toho navíc posbírat sběratelské předměty, vylepšení pro Blazkowicze nebo upgrade kity. Někdo by to mohl nazvat recyklací, já bych v tom ale úplně problém neviděl. Jednotlivé lokace jsou často trochu či více pozměněné, navíc to, že takto můžete získat i sběratelské předměty, je za mě lepší způsob, než bylo v jedničce opakování celých kapitol. Co ale už není tak fajn, je nutnost farmení kódů k Enigmě, které u sebe mají jednotliví velitelé. Za tyto kódy si pak v jednoduché a vlastně i zábavné minihře odemykáte jednotlivé lokace s vedlejšími misemi. Hlavní příběh vám ale těchto kódů neposkytne dostatek, a tak musíte do některých lokací jít znovu jen proto, abyste zabili pár velitelů a mohli do lokace nové. Gunplay i stealth je ale natolik zábavný, že to není až taková bolest. Rozhodně se to nevyrovná třeba otazníkům na Skellige v Zaklínači 3.

Největším trnem Wolfensteina 2 je tedy ve výsledku pár technických problémů, z mé strany konkrétně tři. První problém nastal hned při spuštění, konkrétně žádné spuštění neproběhlo. Mám herní notebook, u kterých je vcelku normální, že mají integrovanou a dedikovanou grafickou kartu. Doposud se mi nikdy nestalo, že by mi hra hlásila problém kvůli tomu, že není schopná zvolit tu dedikovanou. Hádám, že vše je jednou poprvé. Druhý problém byl asi někde v komunikaci mezi hrou a Steamem. To, že je ztraceno během hry propojení se Steamem je mi vcelku fuk. To, že mi ale o tom během přestřelky naskočí přes spodní čtvrtinu obrazovky informace, která si ještě vyžaduje potvrzení kliknutím na přijmout, mi už tak jedno není. Poslední problém se pak týká nejmodernější nacistické technologie jménem neviditelné prahy. Protože jinak si nedovedu vysvětlit důvod, že se BJ během plížení skrz dveře občas zasekne.

Pokud to ale všechno shrnu, těch pár negativ nemůže přebít to, jak moc jsem si každou vteřinu hry užil. V jaké jiné hře můžete střílet nacisty a členy Kukluxklanu zároveň? Suma sumárum, Wolfenstein II: The New Colossus je hrdým pokračováním svého předchůdce a já rozhodně nebudu mít sebemenší problém se k němu po nějaké době zase vrátit.

Původní Magicku jsem nikdy nehrál, viděl jsem ale dost videí na to, aby mi koncept hry přišel zajímavý. Když jsem tedy v rámci PlayStation Plus získal druhý díl, měl jsem poměrně velkou radost. Bohužel mě v té době neměl úplně s kým hrát, jelikož s náhodnými lidmi online kooperativní hry moc nehraji, a hraní sólo mě zde moc nenadchlo. Znovu jsem se k hře dostal až letos s přítelkyní a snad nebude vadit, že mírně vyspoileruji svůj výsledný verdikt, když řeknu, že jsem si to neskutečně užil.

Hra má příjemnou obtížnost, která vám nedá nic úplně zadarmo, a vy tak na plné čáře otestujete, jak jste schopní se svými spoluhráči kooperovat. I proto je za mě lepší hrát s někým, na koho jste zvyklí. Koncept kouzel funguje minimálně v základu dost intuitivně a rychle pochopíte, jak sesílat efektivní útočná i obraná kouzla. Neskutečně se mi líbí interakce s okolím, například možnost zelektrizovat nebo zmrazit vodu, a to jak v boji, tak u logických hádanek.

Příběh je asi jednou z těch slabších částí hry. Jednotlivé postavy nemají přespříliš zajímavé charaktery a často ani dostatečně naznačené motivace. Svět je takovou zvláštní kombinací severské mytologie, se kterou se během posledních let roztrhl pytel (a to je jedině dobře), a všeho možného, co se sebou nijak nesouvisí. Vše je to ale obaleno humorem, k němu padnoucím vizuálem a příjemnou hudbou. Třeba Dunka Dunka z hlavy jen tak nedostanu. Ve výsledku to díky tomu působí vlastně i uceleně a příjemně.

Jednotlivé úrovně jsou primárně lineární, rozhodně ale nabádají k průzkumu. Můžete nalézt nové róby, hole nebo zbraně, které hlavně u hry více hráčů umožňují vytvářet zajímavé buildy, jestli to tedy s tímto omezenějším množství možností mohu tak nazvat, a můžete tak omezit například svůj vzájemný friendly fire nebo jeden z vás může být healer, zatímco druhý jet naplno do útočných živlů.

Magicka 2 je podle mě skvělou hrou pro víc hráčů, ať už hrajete společně na jednom zařízení, nebo každý na svém. Jedná se navíc o jeden z těch originálnějších titulů, který za sebe mohu s čistým srdcem doporučit.

Injustice: Gods Among Us jsem dlouho odkládal. Přestože mám superhrdiny od DC rád, nikdy jsem nebyl přímo fanouškem bojových her. V posledních pár letech jsem si ale k tomu žánru přeci jen našel cestu (převážně skrze poslední dva dály série Mortal Kombat), a tak jsem si řekl, že je konečně čas na Injustice.

Grafika hry na první pohled není žádná zázrak, musíme ale brát v potaz, že se jednalo o titul běžící na PlayStationu 3, Xboxu 360 a WiiU. S tímto vědomím se pak nejedná o nic strašného, ba naopak. Samotné souboje po grafické stránce nevypadají vůbec špatně, i když některé animace mohou vypadat kostrbatě. Největší šok proběhne ale po přechodu na cutscény, které jsou nižšího rozlišení. Navíc se mi nejednou stalo, že se na mém PS4 začala cutscéna sekat, a to vzhledem k formě jejího provedení opravdu nechápu.

Příběh jako samotný je jednoduchý, což u hry jako takové nevidím jako problém. Místy mi ale přijde, že tvůrci trochu nevěděli, jestli se vydat směrem ukázat co nejvíce postav, nebo se soustředit na pár hlavních. Máme tu proto momenty, kde se nám tu objeví asi minutová dějová linky mezi Batmanem a Catwomen, která je tu zkrátka jen proto, aby se tu mihla další známá postava, na druhou stranu tu za některé postavy nebo proti nim bojujeme vícekrát, než je potřeba. Zároveň mnoho hratelných postav zůstává po příběhové stránce nevyužitých a já si říkám, opravdu bylo nutné, aby tolik hrdinů bojovalo samo proti sobě? V určité části se pak příběh dostane do stereotypu, kde má skupina hrdinů nějaký plán a vydají se ho zrealizovat. A vy v tu chvíli už přesně čekáte, že tam potkáte ty dva záporáky, kteří se nějak zbaví zbytku vaší skupiny, abyste vy mohli mít přesně dva souboje, než se zase děj někam pohne.

Je mi ale jasné, že většina z hráčů nebude hrát Injustice kvůli příběhu, ale chtějí za legendární komiksovou postavu zbušit druhou přesílenou postavu. Výběr charakterů, jak jsem už trochu nakousl v předchozím odstavci, je opravdu rozsáhlý. Potěší také alternativní skiny z komiksů nebo třeba ze seriálu Arrow. Na druhou stranu zamrzí, že si skiny nemůžete prohlédnout už při jejich výběru a vidíte je teprve na začátku souboje.

Se souboji navíc přichází můj největší problém. Obtížnost a síla jednotlivých postav je dost nevyrovnaná. Je to dost vidět u speciálních schopností, kde vedle velkého množství zajímavých a užitečných lze nalézt některé, jež jsou vyloženě zbytečné. Také mi přijde, že hra nereaguje tak precizně na pohyby analogových páček, jak by mohla. Na druhou stranu je tu i mechanika, kterou jsou si vysloveně užíval, konkrétně rozdělení mapy na více částí. Pokud protivníka u kraje mapy udeříte jedním ze specifických typů útoků, prohodíte ho pomocí tematické a efektní animace do jiné části, kde váš souboj standardně pokračuje.

Kromě příběhu a jednotlivých soubojů hra umožňuje také multiplayer, a to jak lokální, tak online. Nechybí ale ani variace na věže z Mortal Kombatu. Máte tu na výběr z velkého počtu možností. Náhodná sekvence soupeřů je klasika. Můžete ale také zkusit porazit celou Justice League nebo další speciální sestavy. Kvůli výše zmíněným problémům jsem k tomu ale upřímně neměl moc motivaci.

Hra Injustice: Gods Among Us má dost problémů. Rozhodně bych ji ale neoznačil za vyloženě špatnou hru. V dnešní době, kdy ale existuje mnoho jiných bojových her, hlavně ale nevidím úplně důvod, pokud zrovna nejste fanoušky superhrdinů, proč ji vůbec hrát.

Vzhledem k tomu, že jsem už třináct let fanouškem série Assassin's Creed, nemohla mě minout mobilní hra The Tower Assassin's Creed. Tedy, pokud mám být upřímný, málem by mě minula, kdyby mi ji neukázal můj tehdejší spolužák.

Koncept hry je velmi jednoduchý a jsem si dost jistý, že byl už byl mnohokrát před tím použit. To ale neznamená, že to hru dělalo něčím horším, ještě když se rovná o hru zdarma. Viděl jsem mnoho her, které pracovaly s funkčními ustálenými mechanikami, ale i tak byly zpackané. The Tower Assassin's Creed naštěstí není tím případem. Z mého pohledu našli tvůrci tu ideální formu, jak převést herní postavy do jednoduchého grafického stylu. To samé platí i pro herní mechaniky, kde během vašeho stavění postavy šplhají na věž. Ta tématika je z toho zkrátka cítit i bez názvu, což je více, než dokázaly některé novější díly série. Líbí se mi také odemykání nových lokací, které mě vždy motivovalo pokračovat, protože mě zajímalo, jak zde bude nové město vypadat.

Těžko se mi hledá něco, co bych hře opravdu vytknul, snad jen to, že pozadí některých lokací je méně kontrastní vůči samotné věži, a tak budete mít tendenci přepínat na ty více kontrastní. Na mém starším mobilu také jednou za čas došlo k menšímu lagu, označil bych to ale za ojedinělé a nepříliš kazící samotný gameplay. Přesto bych to ale asi mohl započítat za chybu, protože si nedovedu představit důvod, proč by u hry s tak jednoduchou grafikou mělo nějaké zařízení nestíhat.

Vzhledem k tomu, že mobilní hry stále nepovažuji za takové to pravé hraní (i když se z tohoto názoru pomalu vymaňuji), jsem vždy překvapen, když mě nějaká hra na mobilní telefony zkrátka chytne. Přiznávám, že zde má velkou váhu pro mě blízká tématika, i tak si ale myslím, že při nejmenším na takového zabavení během čekání na cokoliv, je hra super.