Legacy of the First Blade má asi nejblíže ke klasickému Assassin's Creed zážitku z toho všeho, co může Assassin's Creed: Odyssey nabídnout. Rozšíření jde však tak trochu proti principům základní, a tak to, jak moc si jej užijete, bude dosti záviset na vašem vztahu k samotnému Odyssey.

V první kapitole zavítáte za Kassandru (případně Alexia, pokud jste si nezvolili canon postavu) do Makedonie, kterou sužuje nová hrozba – tajemný Řád prastarých (v budoucnu známí jako Templáři), okolo čehož se v podstatě točí jak hlavní linka, tak vedlejší úkoly. Díky tomu je příběh více sousředěný okolo jednoho tématu, což je v kotrastu se základní hrou, kde i hlavní příběh měl více rozcházejících se linek.

Zároveň zde však výrazně ubyly možnosti voleb v dialozích, což může pro některé hráče být nagativum, já osobně však tuto změnu spíše schvaluji. V základní hře mi totiž přišlo, že jsou tam dialogové možnosti často dány jenom proto, aby tam byly. „Velká RPG jako třetí Zaklínač přece mají dialogové možnosti a lidé mají Zaklínače rádi, proč to nedat i do Assassin's Creed?“ Mně osobně lineární příběh k AC však sedí výrazně víc, a to vlastně už jenom z toho principu, jak by měl fungovat Animus. Zde je však místy problém v samotném psaní. Hra vás například podprahově nutí pozezřívat Daria, že vám lže. To ale moc nefunguje jak na zaryté fanoušky, tak na hráče, kteří hráli bonusový úkol za předobjednávku. Naopak sympatie k Natakovi vám hra celou dobu tak trochu vnucuje, aby si připravila půdu pro budoucí dějovou linku. I přesto vám ale v obou případech pak dá rozšíření možnost vybrat si, co nakonec Kassandra odpoví. Pokud ale půjdete proti tomu, co vám hra doposud podsouvala, stejně vás nakonec donutí hrát podle svých předem daných pravidel. Dalším příkladem zvláštního psaní mohou být výčitky od obětí, jejichž blízké jste ve hře údajně zabili, což zkátka vzhledem ke struktuře samotného Odyssey nesedí. Je to dobrý koncept, avšak ve špatnou dobu a asi i ve špatné hře. No a v neposlední řadě mi také moc nesedlo, jak jsou napsaní samotní Templáři.

Za zmínku na závěr stojí, že hra přináší také nové vybavení a jednu novou schopnost. V obou případech se jedná o poměrně užitečné možnosti, jak svůj build vylepšit.

První kapitola tohoto DLC by tak šla asi nejlépe označit slovem „fajn“. Šlo by to udělat lépe (a ten potenciál tam je vidět), na druhou stranu jsem vlastně spokojen. Není to lepší než ty nejlepší zápletky z Odyssey, je to ale výrazně lepší než nejhorší dějové linky, kterými nás základní hra zavalila.

Z oznámení dalšího velkého RPG ze série Assassin's Creed jsem popravdě moc radost neměl, a to zejména z toho důvodu, že jej měl na starost Ubisoft Quebec. Jak Syndicate, tak Odyssey jsou totiž v mém pomyslném žebříčku oblíbenosti na nižších příčkách. Nečekal jsem tedy, že tomu bude u Shadows jinak. Nakonec mě však feudální Japonsko v mnohém překvapilo.

V první řadě musím říct, že Japonsko nikdy nebylo mým vysněným zasazením. Nakonec si mě však hra svým prostředím a krásnou grafikou naprosto podmanila. Snad nikde jsem nepoužíval rychlé cestování tak zřídka, jako tomu je u Shadows. Hra vás navíc za projíždění světa odměňuje mnoha způsoby, a to jak menšími nádhonými aktivitami (kreslením zvířat, skrytými truhlami v okolí nebo možností záchrany civilistů, kteří vám na oplátku mohou nabídnout třeba informace o světě), tak monžností zaslechnutí rozhovoru, který na první dobrou může znít sice nevýznamně, většinou v sobě ale ukrývá nějakou informaci, jež vás může nasměrovat k jednomu z cílů, který byste jinak museli hledat zapomocí skautů. Svět díky tomu působí živě a organicky do té míry, ve které jsem to v žádné jiné Assassin's Creed hře neviděl.

Dalším pozitivem je hratelnost, která je pro mě jednou z nejlepších v sérii. Vývojáři si tentokrát dali opravdu záležet, aby hráči dostali plnohodnotný steath i combat. A přestože Naoe byla celou dobu prezentována jako ta stealth postava, zatímco Yasuke jako „one-man army“, své role si mohou do velké míry prohazovat. Combat i stealth za každou z postav však působí diametrálně odlišně. Když hrajete za Naoe, máte mít díky navrátivšímu se Eagle Visionu dokonalý přehled o svém okolí. Můžete tak plánovat. Yasuke Eagle Vision nemá, díky čemuž musíte více reagovat na nastávající situace. Jeho parkour je navíc do značné míry omezen a jeho pohyby jsou hlučnější. Pokud však svůj build zaměříte například více na luk, budete schopni zabít tři nepařátele stojící vedle sebe rychleji, než kterýkoliv z nich stihne zareagovat. V souboji je Yasuke naopak naprosto neohrožený a nedělá mu problém prosekat si cestu skrz celou pevnost. U Naoe je ale každá rána cítit, dává menší základní poškození a hráč se musí spolehnout více na svou zručnost. Při správné taktice a buildu je však právě Naoe ta, která tři osamocené napřátele může v boji zlikvidovat během mžiku oka. Dualita postav se projevuje i v příbehu, kde často dostanete mírně či více odlišný dialog na základě toho, za kterého z protagonistů jdete s určitou postavou mluvit. Často také nastane situace, kde se dialgu účastní Naoe i Yasuke. Je pak na vás, kdo s danou postavou bude mluvit (můžete se rozhodnout na základě minulosti postav, přístupu obou protagonistů, atd.). Jindy naopak nastane stiuace, kde si nějaká postava vyžádá konkrétně Yasukeho, nebo Naoe. Obě postavy jsou tak stejně důležité, záleží ale do jisté míře i na hráči, koho bude prioritizovat. Právě rozdíly v postavách ale ve výsledku přidávají zcela novou úroveň jak hratelnosti, tak znovuhratelnosti. 

Příběh samotný ve mě však po dohrání hry vyvoval spíše rozpolcené emoce. Prolog je perfektní, samotné dějové linky v jednotlivých lokacích také. Jako celek to však trochu skřípe. Opět to není ten klasický Assassin's Creed zážitek, který bych si přál. A teď opravdu nemyslím herní náplní. V průběhu příběhu totiž zjišťujete, že asasínský řád byl v Japonsku v podstatě vyvražděn. Neoe se tak postupně vydává ve šlépějích svých rodičů na cestě jej znovu vybudovat. Bohužel k tomu ale nemá žádného mentora, který by ji učil, jaké jsou myšlenky a principy řádu. Naoe tak používá skrytou čepel, vaše nová sekta používá asasínský znak, avšak chybí tam jakákoliv vazba. Naoe navíc ani nebojuje proti Templářů, ti jsou naopak napojeni na Yasukeho dějovou linku. Tomu všemu navíc nepomáhá ani závěr, který působí neukončeně. Je tu očividný teasing na budoucí obsah, já se ale nemohl ubránit pocitu, že jsem byl trochu zrazen. Jak je zkátka možné, že když to konečně začíná působit trochu jako Assassin's Creed, naskočí závěrečné titulky?

Mimo hlavní příběh hra samozřejmě nabízí nepřeberné množství vedlejších úkolů. Jsem rád, že se vrátila vyštřovací tabule z Mirage, působí zde ale bohužel hůře využitá. Velké množství úkolů vede k tomu, že dostanete novou skupinku cílů, které je potřeba zneškodnit. K některým z nich vede podpůrný úkol, jenž vám lépe specifikuje lokaci, ve které máte cíl hledat. Díky zábavné hratelnosti a občasným twistům nejsem vyloženě zklamán, dalo by se to ale určitě udělat lépe. Pozitivní pocit ve mě naopak vyvovaly vedlejší aktivity na mapě, které jsou poměrně různorodé. Po nějaké době se i ty sice začnou opakovat, rozhodně se však jedná o jeden z těch lepších příkladů v rámci série. Grind tu samozřejmě nechybí, avšak není tak masivní jako v Odyssey, ve výsledku je navíc poměrně zábavný (opět s odkazem na dobrou hratelnost).

Dalo by se toho samozřejmě napsat ještě spoustu. Podle mě jsem ale shrnul to nejpodstatnější, co mě na Shadows bavilo/mrzelo. Hru určitě mohu doporučit jak old school fanouškům, tak příznivcům morenějších dílů. Hratelně je to pradoxně takový kočkopes, který kombinuje to nejlepší, co jsme v sérii viděli. No a mně nezbývá než čekat, co nám v rámci dodatečného obsahu vývojáři ještě nadělí.

Miss Neko 3 není vyloženě tragickou hrou, rozhodně se ale jedná o odfláknuté pokračování. Většinu neduhů si hra nese už od svého předchůdce (doporučuji si tedy nejprve přečíst mé zhodnocení hry Miss Neko 2), je zde minimum inovací a to, co se tvůrci pokusili změnit, spíše zhoršili.

Hře se na jednu stranu opět nedá upřít její stylistika. Inspirace cyberpunkovým stylem jak v menu, tak u mnohých kočkoholek a animací při jejich odemknutí, tohle všechno je super. O to víc ale nechápu lenost tvůrců dotáhnout to do konce. Třeba plážové míče byly super ve dvojce, ale tady nedávají žádný smysl. Navíc tu nepřibyly žádné nové mechaniky. Mám ale pocit, že zde nějak upravili počítání bodů, protože získat tři hvězdy je o něco těžší, avšak ne tím příjmeným způsobem.

Co se týče nových kočkoholek, i tady mám spíše smíšené pocity. Je tu více cítit, že tvůrci více zaměřili na tu erotickou stránku hry. Pořád si tu sice můžete přečíst fakta o daných plemenech, mimo to je ale ve hře tlačen větší důraz na kočkoholky. To se dotýká i jejich designu, který je kreativnější, stejně jako některé lechtivé scény. Bohužel jsou kvůli tomu slečny méně podbné kočičím předlohám, což je škoda. Přišlo by mi asi lepší už úplně odškrtnout ta plemena, protože v tomto díle prostě nepasují ke zbytku hry.

Miss Neko 3 bych tak ve výsledku doporučil snad jenom těm, co si užili dvojku a chtějí to samé v mírně pozměněném kabátku. Za mě je hra bohužel spíše zklamání.

Hra NTR Loop obsahuje poměrně jednoduchý příběh, kde je hlavní hrdina Syrius proklet zlou čarodějnicí, díky čemuž se svou novomanželkou znovu a znovu prožívá své dobrodružství, přičemž při každém průchodu se Arlene (v té době ještě jeho přítelkyně) více odváže a začíná Syriuse s ostatními měšťany podvádět, jak ostatně vyplývá z názvu.

Největší problémy hry je, že je hrou opravdu jen v uvozovkách, přestože dle obrázků v obchodu můžete mít pocit, že dostanete volnost v rámci průzkumu města a odhalování toho, co Syriusovi Arlene tají. Ve výsledku však po městě můžete chodit, jak chcete, avšak mimo úkolová či eventová místa zde nic nenajdete. Jedná se tak spíše o vizuální novelu, kde máte pouze na výběr, na kolika místech uvidíte Arlene Syria podvádět.

Samotné vyprávění je vcelku fajn. První průchod je v podstatě milý příběh o dvou dobrodruzích a milencích, kteří spolu mají příjemnou dynamiku. O to zajímavější je, jak razantně se situace změní, jakmile příběh začnete prožívat podruhé. Hra tady podle mě velmi dobře zvládá to, jak je příběh až na (několik změn) stejný, ale máte z něj úplně jiný pocit, jak se postupně Arlenino počínání stupňuje. Avšak i toto je v podstatě zabito ve třetím (a zároveň i posledním průchodu), který se setává pouhou fetišistickou jízdou pro specifickou kategorii hráčů, kde psaní zkrátka neskutečně utrpělo.

NTR Loop má tak poměrně zajímavý nápad, který však není dostatečně rozvinut. Díky tomu se tak jedná vlastně o průměrnou erotickou vizuální novelu, která je navíc jen pro menšinu hráčů.

Do svého vydání snad největší My Little Pony hra rozhodně není žádným zázrakem. Naopak věřím, že mnohé hráče či jejich rodiče po prvotním spuštění na PC může velmi rychle odradit. Pokud se přes počáteční problémy ale prokoušete, bude váš dojem spíše pozitivní.

Výjimečně tedy začnu tím negativním. Na Steamu je uvedeno, že hra částečně podporuje Xbox ovladač. Já osobně používám DualShock 4. A pokud jej hra nepodporuje (jako v tomto případě), zapínám k tomu emulátor, aby se tvářil jako Xbox ovladač. Doposud jsem nikdy nenarazil na žádné problémy. Jakmile jsem však zapnul poníky, menu si začalo žít vlastním životem. Náhodně se začaly přepínat všechny volby, jakmile jsem se navíc odvážil hnout analogem, hra se automaticky spustila a Sunny (hlavní postava) začala skákat všude možně. To samé se dělo, když jsem vypnul emulátor, a někdy dokonce i v případě, když ovldač vůbec nebyl připojen. Jediné řešení bylo připojit ovladač v době, kdy už byla hra spuštěna, pak fungoval bez problémů a dokonce i bez emulátoru.

Druhým velikým neduhem je v podstatě absence jakéhokoliv nastavení, a to jak grafického, tak například volba velikosti či pozadí titulků. U podobné hry asi člověk nepotřebuje zázraky, ale alespoň nastavení vyhlazování hran, stínů nebo třeba jen obecná úroveň grafiky by u titulu s cenovkou €40 být měla.

Jakmile se však do hry dostanete, přivítá vás magický svět přesně tak, jak jej děti znají z filmu. Děj na film v podstatě navazuje a je vlastně lepší než většina epizod následného seriálu. Jedná se o poměrně jednoduchou adventuru, kde chodíte od jedné postavy k druhé, postupně si odemykáte nové možnosti a občas vás čeká nějaká ta minihra. Některé minihry jsou velmi povedené, jiné by mohly být lepší. Zároveň sbíráte hvězdičky, za něž pro Sunny odemykáte nové části oblečení, které můžete poměrně dobře kombinovat. Společně s rozumnou obtížností tak hra vlastně obsahuje v rámci cílovky tak akorát obsahu. Z tohoto pohledu je proto jedinou výtkou nepoměr ceny a herní doby. Velmi pozvolným tempem hru kompletně dohrajete do 3,5 hodin, a to i v případě, že nějaké minihry budete opakovat, což je prostě za €40 přepal.

Pokud si ale počkáte na slevu, jedná se jak o ideální hru pro hraní se svými ratolestmi, tak pro fajn doplnění pro ty, kteří kouzelný svět Equestrie mají rádi. Minihry navíc můžete pozdějí hrát i ve dvou hráčích, což tu herní dobu možná trochu natáhne.

Tha Last Maharaja patří rozhodně mezi ta slabší DLC, která v sérii najdete. Zpočátku vás rozšíření naláká na dobře zpracovanou úvodní misi, která dokonce obsahuje mechaniky z DLC The Dreadful Crimes, které bylo v době vydání exkluzivní pro PS4. Od té doby to jde ale poměrně z kopce. Samotná příběh DLC je sice zajímavý a hezky pasuje do loru, zbytek však působí uspěchaně a nedotaženě. Některé cutscény (hlavně u mise s lodí) působí hrozně levně a nemůžete se zbavit pocitu, že se tady buď celkově nestíhalo, nebo byly některé mise narychlo přidávány, aby se natáhla herní doba. To bych asi pochopil, kdyby měl být Maharaja venku už při vydání, ale na tohle rozšíření se čekalo skoro půl roku. Naštěstí to trochu zachraňují ty lepší mise, jako Jacobovo opilé zjišťování informací.

Speciální kapitola se pak týká PC, kde DLC vyšlo v katastrofálním technickém stavu. Ve většině misí jsou nějaké vizuální glitche (strážný prohledává vzduch místo NPC, v průběhu cutscény se teleportuje kočár s královnou, apod.). Co je však horší, že jsou tu také bugy, které vyloženě znemožňují hraní a musíte kvůli nim hru restartovat. A třešničkou na dortu pak je, že to někdy není ani možné, protože se hra načte v moment, kdy dojde k desynchronizaci. To vám pak nezbývá nic jiného, než sledovat 15minutové kolečko, kdy se opakovaně načítá ten samý bod, a doufat, že se to jednou načte správně.

Ve výsledku bych DLC rozhodně nedoporučil kupovat, maximálně jako součást season passu, pokud máte zájem o nové outfity. A pokud season pass vlastníte a nejste tím typem hráče, co hru chce dojet na max i se vším dodatečným obsahem, tak konkrétně na PC hodně zvažte, zda vám to bude stát za ty nervy. Na PS4 jsem se v době vydání s takovými problémy nesetkal, tak jen doufám, že to Ubisoft od té doby nějakým updatem nerozbil.

Druhé velké rozšíření do Evolutionu 2 mi udělalo větší radost, než jsem čekal. Nové druhy dinosaurů jsou samozřejmostí, avšak kampaň a nové mechaniky jsou to, proč bych se nebál Maltu nazvat nutností pro fanoušky.

Hratelnost kampaně zde připomíná první díl, kde s sebou každý nový ostrov přinášel novou kampaň. Zároveň jste museli udržovat jakýsi balanc oblíbenosti u jednotlivých odvětví pracovních sil, jinak vám začali dělat problémy, což byla sice hezká mechanika, ale nedávala úplně smysl. V Maltě máme tři ostrovy a v rámci kampaně mezi nimi můžete libovolně přepínat. Zároveň zde přibyla nákladní loď, pomocí které můžete dinosaury přednášet mezi ostrovy. Po dohrání kampaně se hra navíc automaticky neukončí, jak je tomu u základní kampaně či Biosynu, nýbrž jste vyzváni, abyste se pokusili získat pět hvězd na všech ostrovech. Hra vás ale do ničeho nenutí, takže jak tyto propojené ostrovy využijete, je jen na vás. Na hlavním z ostrovů se vám navíc odemknou nové oblasti, díky kterým máte možnost postavit na poměry kampaní opravdu velký park. Jen škoda, že zbylé dva ostrovy patří naopak k těm menším mapám. Trochu zamrzí také omezené množství budov a atrakcí, jež je možné zde stavět.

Místo oddělení tu spolu soupeří autority, kterým jde o dobro dinosaurů, a podsvětí, jež dinosaury vidí jako nový způsob zisku. Jako hráč se tak musíte snažit, aby vaše konání co nejvíce potěšilo jednu ze stran, zároveň ale tu druhou příliš nenaštvalo. To musíte brát v potaz jak při přijímaní zakázek, tak při rozhodování u náhodných událostí. V kampani navíc chybí možnost získávat DNA na nalezištích. Namísto toho zde můžete dinosaury, vejce či genomy kupovat u prodejců na černém trhu. Některými transakcemi si však na svou stranu můžete naklonit jednu ze stran, nebo naopak stranu obrátit proti sobě. Někteří prodejci jsou navíc důvěryhodnější, jiní méně. Tím se můžete dostat do problémů, kdy je vám dodán nemocný či zraněný dinosaur, až po situaci, kdy vám prodejce pošle úplně jiný druh dinosaura. Můžete také narazit na nabídky s neúplnými informacemi. Nabídka tak může uvádět například pouze, že vám bude doručen 4x býložravý dinosaur. U nabídek máte také informaci, jak je cena výhodná. Balancování mezi všemi zmíněnými faktory ve výsledku naprosto překopává jednu ze základních mechanik hry a je (alespoň dle mého názoru) vlastně i zábavnější, než posílání expedic na naleziště fosilií. Nejlepší na tom navíc je fakt, že si černý trh můžete díky tomuto rozšíření zapnout také v sandboxu,

Líbí se mi také skiny na nové budovy stylizované do vyprahlého prostředí, které já osobně mám ve hrách velmi rád. Z toho důvodu se mi líbí i nové mapy, na kterých se kampaň odehrává. Čtveřice nových zvířat se mi rovněž zamlouvá, a to jak z důvodu, že Atrociraptor má zkrátka jeden z nejlepších designů v sérii, tak proto, že nám přibyl další zástupce tvorů, kteří vlastně dinosaury nejsou (zde konkrétně Lystrosaurus). Na druhou stranu by asi nebylo na škodu, kdyby u takto velkého rozšíření těch druhů bylo přeci jen alespoň o dva více.

Ve výsledku si myslím, že je Malta asi tím nejlepším rozšířením, které jsme zatím dostali. Pro hráče, jenž základní hra baví, nabízí Malta nový způsob, jak hru hrát, což jsme tu zatím (minimálně pro sandbox) neměli. Pokud patříte mezi fanoušky a přemýšlíte nad nějakým DLC, Malta je tou nejlepší volbou.

Nexus byl pro mě jako pro dlouholetého fanouška této série hlavním důvodem, proč jsem si pořídil Meta Quest. Vzhledem k mému rozpočtu a nejistotě, jak často vlastně VR hry budu hrát (zkušenosti jsem měl pouze s původním PS VR), jsem sáhl po levnější variantě, tedy Questu 2. Měl jsem chvíli obavy, jestli slabší hardware poskytne ten správný zážitek. Ty se ale brzy rozplynuly. Kvalita detailů či osvětlení a ostrost by pravděpodobně u Questu 3 byly na lepší úrovni, avšak společně s tím, jak pohlcujícím zážitkem Nexus ve výsledku je, byl Quest 2 s přihlédnutím k ceně správnou volbou.

Ve hře se vžijete do role hackera, který byl asasíny nasazen do Absterga. Na začátku si můžete zvolit mezi mužským a ženským hlasem, i když častěji mluví spíše ostatní postavy k vám. Ve snaze zabránit templářům v získání mocného artefaktu procházíte vzpomínky tří zabijáků z minulosti a vzpomínky v podstatě sabotujete. Hned tady musím ocenit výběr tvůrců. Ezio je nejoblíbenější postava původních fanoušků, Kassandru si oblíbili mnozí noví a Connor je v řadě diskuzí zmiňován jako ten, kdo by si zasloužil rozvinutí příběhu. Nejenže tak máme k dipozici tři vizuálně odlišná prostředí, zároveň si však každá z hlavních postav projde novým příběhem. Jednotlivé příběhy mě bavily, to samé platí pro linku v přítomnosti, která je sice jednoduchá, ale funkční. Všechny čtyři linky jsou navíc uspokojivě zakončeny.

Ve hře vás čeká celkem 16 vzpomínek odehrávajících se až na výjimky na menší otevřené mapě, kde se můžete pohybovat dle libosti. Kdybych měl k něčemu velikost map přirovnat, zmínil bych Monteriggioni z Assassin's Creed II, které je mimochodem ve hře také přítomné. A vidět ty lokace, které v podstatě už znám, ze svého pohledu ve VR a moci se po nich procházet, to byl vizuálně asi jeden z těch nejkrásnějších zážitků. Města navíc působí živě, je tu opravdu hodně NPC. Jsou tu kejklíři, muzikanti, obchodníci, všichni ti, které jste vídávali v předchozích hrách, jenom tady ta virtuální realita ten efekt posouvá na úplně jinou úroveň. S každým civiilistou můžete navíc fyzicky interagovat. Zkoumáním měst můžete nalézt také sběratelské předměty a střelecké či parkourové výzvy, které jsou na jednu stranu zábavné, na druhou jen uměle natahují hratelnost a narušují příběh. Nehodnotil bych je tedy ani pozitivně, ani přímo negativně.

Z hratelné stránky přináší Assassin's Creed: Nexus VR v podstatě všechno, co by člověk od takového titulu čekal. V rámci stealthu a parkouru se tu meze opravdu nekladou. Nenarazil jsem snad na nic, co by mě napadlo, že bych chtěl udělat, ale hra mi to nedovolila. Visel jsem na římse a chtěl jsem se vyšvihnout do strany na vedlejší budovu? Není problém! Stál nade mnou nepřítel a chtěl jsem ho stáhnout dolů? Taky žádný problém, prostě jsem ho chytl za nohu a škubnul. Chtěl jsem sám vyhlásit poplach, aby nepřátelé zamířili k poplašnému zvonu a já je mohl obejít? Prostě jsem na zvon zazvonil a šlo to, jenom pak měli oči na šťopkách. Tady mě snad jako jediný nedostatek napadnou skoky do sena, které mi přišly, že šly udělat jen z předdefinovaných míst.

Kde hra trošku belhá, je soubojový systém. Ten v základu není špatný a nabízí v podstatě vše, co hráč zná z těch velkých her. Nepřátelé můžete sekat, bodat, můžete používat i skryté čepele v boji. Nechybí tu forma dashe, který v podstatě zastupuje nakopnutí. Uhýbání je trochu krkolomné, respektive zpomalené, pokud nemáte opravdu velkou místnost, kde byste mohli uhýbat v reálu. Hlavně v těch těžších soubojích jsem pak uvítal možnost využití nástrojů, které jsem do té doby používal jen pro tichý postup. K zasazením velkého poškození ve vhodný okamžik se dá použít luk nebo kuše, k ochromení nepřítele zase dýmovnice či vrhací nůž. Největší problém souboje ale je, že není úplne intuitivní. Nečekejte zkrátka nic v podobě rozdílů v útocích na odlišné části těla či možnosti nepřítele odzbrojit. Jediné, co jsem zkusil a vyšlo to, byl hod tomahawkem. Moc tomu nepomáhá ani fakt, že hra ohledně soubojů vysvětlí spíše základy, lepší tipy a triky člověk najde na YouTube. To je trochu problém, když každá linka v podstatě končí boss fightem. Na druhou stranu zrovna ty mě z nějakého důvodu povětšinou bavily. Bylo to asi tím, že už jsem měl souboj trochu v ruce, možná také tím, že to byly souboje 1v1 (když pominu linku v přítomnosti). Výjimkou byl boss u Kassandry, který byl zkrátka přehnaně silný.

V předposledním odstaveci zmíním už jen drobnosti v podobě toho, že občas postavy neudělají to, co přesně chcete (několikrát jsem vzal kouřovou bombu místo nože nebo jsem se zhoupnul jiným směrem), či občasné bugy, které nastávají primárně, pokud v průběhy hry Quest hodíte do režimu spánku a později chcete pokračovat (zmizel mi takhle jednou úkolový předmět, jindy se mi načetla špatná skladba soundtracku).

Přestože jsem nedostatkům věnoval nemalý prostor, pozitiva u této hra jasně převyšují. Nexus je snem každého fanouška a pro ostatní hráče minimálně ze stránky parkouru velmi unikátním zážitkem. Jestli jste majiteli Questu, není tady moc argumentů, proč si hru nepořídit. Pokud ještě přihlédneme k tomu, jak velké možnosti hra nabízí v ohledu podpory pro lidi, kteří trpí na motion sickness, nebo se bojí výšek, je zde zkrátka vidět, že tady se Ubisoft opravdu snažil.

Jsem velkým fanouškem série Assassin's Creed, a tak jsem hrál vše, co se této značky týká (i když u některých titulů jsem se musel hodně přemáhat). Nepřeskočil jsem tím pádem ani tuto malou side scrolling hříčku s podtitulem Freerunners. V rámci série se jedná o první čistě multiplayerový zážitek, i když k plnohodnotnému titulu to má hodně daleko.

Koncept je založen na jednom ze základních stavebních kamenů série, na skákání po městě (slovu „parkour“ se v tomto případě vyhýbám záměrně). Vašim úkolem je buď doběhnout do cíle dříve než ostatní, nebo doběhnout co nejdále, záleží na zvoleném herním režimu. Prostředí je inspirováno tím z velkých her, takže atmosféra na vás poměrně dýchá. Na druhou stranu nemáte úplně pocit, že by se tvůrci snažili převést herní mechaniky natolik věrně, abyste cítili to pravé Assassin's Creed, jako tomu bylo třeba u Chronicles či Pirates. Tam se ale samozřejmě jednalo o větší tituly, takže tento nedostatek hře můžeme odpustit. Hra to navíc kompenzuje opravdu velkým množstvím postav, takže si každý fanoušek najde tu svou oblíbenou.

Samotný gameplay je zábavný na tolik, abyste zabili chvíli během čekání na tramvaj, v čekárně u lékaře nebo přestávky ve škole. Není navíc ani moc těžké ostatní hráče porazit, takže jako zpříjemnění kratšího času je hra úplně v pohodě. Člověk to samozřejmě nemůže hrát dlouhodobě, protože tu zkrátka krom mírných změn v prostředí chybí jakákoliv variace. Postavy mají sice jiné staty, ale gameplay to ovlivní tak nepatrně, že tady nemá cenu teoretizovat nad jiným pocitem ze skákání na základě zvoleného hrdiny. Jakmile navíc odemknete všechny postavy, jsou vám k ničemu i peníze, které ve hře sbíráte.

Za co naopak musím tvůrce pochválit, je možnost hrát na jakémkoliv zařízení, které má internetový prohlížeč. Ani na mobilu není potřeba nic instalovat, stačí si někam hodit odkaz na hru. Optimalizace právě na mobilních zařízeních sice není úplně ideální a myslím si, že není nutné třeba rozlišení snižovat natolik, ale co už.

Freerunners jsou ve výsledku příjemnou oddechovkou, u které žádnému fandovi neuškodí mít ji někde při ruce, když neví co s časem. Jsem si jistý, že hra byla i takto zamýšlena a rozhodně tu nebyly ambice oslovit širší publikum. Svůj účel tak splňuje, ale není zde žádný důvod, proč ji doporučit někomu sérií nepolíbenému.

Jakmile začne prosinec, začnu mít vánoční náladu. No a to pak sjíždím všemožné vánoční filmy a hry. A přesně tak jsem objevil Christmas Luge.

Tuto hru je poměrně složité hodnotit, protože se jedná o opravdu jednoduchou a krátkou záležitost. Hra se odehrává na štědrý večer a vašim úkolem je při sjezdu ze svahu posbírat co nejvíce šál, abyste pak mohli zahřát co nejvíce tučňáků. Ovládádní jde ruku v ruce s grafikou. Oboje není nic extra, ale na druhou stranu naprosto dostačující pro příjemný zážitek. A co je hlavní, hra poskytuje neskutečně příjmenou vánoční atmosféru, kterou jsem chtěl.

Christmas Luge zkrátka není nic speciálního a jako hra to neobstojí mimo Vánoce. Pokud chcete ale něco, co vám navodí sváteční atmosféru a nesežere peněženku, jste na správném místě.

Raji: An Ancient Epic je poměrně příjemnou hrou, které by si měli všimnout hlavně hráči na mobilních telefonech. Sama sice nepřináší v podstatě nic nového, šikovně si ale půjčuje mechaniky z ostatních her a skládá je dohromady. Na PC či konzolích není kvůli konkurenci ničím výrazným, ale právě u mobilů je tomu naopak.

Kdybych měl hru nějak jednoduše popsat, řekl bych, že je to kombinace původního God of War a Prince of Persia: The Sands of Time obalená indickou mytologií. Od Prince of Persia si bere parkour, od God of War základy bojového systému a k tomu přidává pár logických hříček. Dohromady to tak tvoří příjemné dobrodružství, které je tak akorát dlouhé a připomíná hry po roce 2000 (ale tím dobrým způsobem).

V rámci herní doby projdete několik odlišných lokací a setkáte se s relativně velkou škálou nepřátel, na které překvapivě nejde použít univerzální taktika a souboje jsou tak poměrně zábavné. Postupně si odemykáte nové zbraně a body, za než si lze vybrat pasivní schopnosti. Na výběr časem dostanete ze tří stromů dovedností, kde každý reprezentuje jiný živel a boha. Živly ale nejde během boje rychle a jednoduše přepínat, což je poměrně škoda. Problém s přepínáním je kvůli ovládání také u zbraní, kde kvůli rozložení tlačítek na dotykovém displeji během výběru zbraně nemůžete chodit, což vám během boje dá kritickou nevýhodu. Problém v ovládání jsem občas měl také během skákání, kde jsem kvůli nepřesnosti a absenci nějaké menší berličky (vracení času jako u prince nebo třeba možnosti vytvoření vlastních checkpointů) občas musel celé skákací pasáže znovu opakovat. Ostatní aspekty jsou však velmi dobře přizpůsobeny pro mobilní hráče a i díky široké škále výběru obtížností si tak každý může hru užít.

Přestože hratelná stránka je tak velmi povedená, příběhová je už na tom hůře. Cílem hlavní protagonistky, kterou ovládáme v rámci celé herní doby, je zachránit jejího bratra ze spárů démonů. Problém je, že to je asi její jediná charakterová vlastnost a nezmění se to během celé herní doby. Postava umí skvěle používat všechny druhy zbraní od bohů, ale nikde pořádně nezjistíme, kde se to naučila. A přestože se mi vizuálně velmi líbí styl vyprávění, nepředává hráči dostatečně tu emoční stránku a k postavám tak nic moc necítíte. Tomu nepomůže ani finále, kde jsem sice pochopil myšlenku, avšak rozhodně to nebylo nic uspokojivého a nebylo to provedeno dobře.

Velmi příjemnou stránkou je na druhou stranu indická kultura a samotná mytologie, která vás provází snad každý okamžik. Hru navíc můžete projít v hindštině a dostat tak ještě autentičtější atmosféru. Hráč se může dozvědět mnoho o bozích či s nimi spojených příbězích. Většinou se však jedná o volitelný vedlejší obsah a koho to nezajímá, může projít pouze příběh.

Raji: An Ancient Epic jsem si já osobně velmi užil a určitě ji mohu doporučit každému, kdo má předplatné na Netflixu a baví ho mobilní gaming. Lidem na PC a konzolích bych hru doporučil jen v případě, že jsou velkými fanoušky indické mytologie, nebo si chtějí připomenout mírně old school hry, jakými byly právě Prince of Persia nebo God of War.

Původní Reigns osobně považuji za velmi příjemnou mobilní hru, kterou člověk mohl díky jejímu jednoduchému ovládání a konceptu hrát v podstatě během jakékoliv cesty kamkoliv. Jakmile jsem si tedy všiml, že součástí předplatného na Netflixu je nový díl s podtitulem Three Kingdoms, byl jsem potěšen. Pak jsem ale dostal studenou sprchu...

Z mé zkušenosti je hra totiž v naprosto otřesném technickém stavu. Padá, zamrzá a dialogy či obrázky se občas nezobrazují správně. Hru jsem hrál na Xiaomi Mi 10T Pro, kterému nedělalo problém rozjet Genshin Impact nebo třeba hru Raji: An Ancient Epic, která je čirou náhodou také na Netflixu. Domnívám se tedy, že ve výkonu problém nebude. Hru jsem musel každou chvíli restartovat a kvůli tomu bych se nebál ji označit za nehratelnou. Když k tomu ještě přidám to, že Three Kingdoms obsahují jenom minimum inovací, a otravný nepřeskočitelný prolog, neexistuje tady důvod, proč se do hry vrhat.

Mezi jediná pozitiva tak bohužel patří příjemné východní zasazení, jednoduše pochopitelný vizuál a mechaniky, které fungovali v původním Reigns. Neexistuje tu ale bohužel žádný důvod, proč si nezahrát radši právě originál.

She Will Punish Them je poměrně těžké hodnotit. Hra je stále v early acessu, takže se očividně nejedná o verzi, která by měla reprezentovat finální produkt. Vývojáři to neměli úplně jednoduché. Ambice tu očividně byly na daný žánr hodně vysoké. Během covidu ale přišel dle oficiálního vyjádření bankrot. Tvůrcům se však podařilo dát dohromady nový tým a vývoj pokračoval. Samozřejmě se to neobešlo bez problémů, jako je ukončení spolupráce s vydavatelem a odložení updatů. Vypadalo to ale, že hra stále žije. Avšak k dnešním dnům už takové naděje asi nikdo nemá. Tvůrci dříve pravidelně komunikovali s komunitou. Od poslední zprávy je však půl roku, od posledního updatu také. A právě proto se uchyluji k hodnocení nehotové verze hry.

Koncept hry je v základu poměrně jednoduchý. Vžijete se do role sukuby, jejíž cílem je získat nadvládu nad celým územím. Síla nepřátel je však stavěna primárně na jejich levelech, je proto potřeba nejprve zesílit. Naštěstí se po okolí pohybuje mnoho menších či větších skupinek orků, banditů a dalších nepřátel, na kterých můžete získat zkušenosti a obrat je o zlaťáky nebo drahokamy. Jakmile se cítíte dost silní, můžete zkusit dobýt část území.

Na válku samozřejmě není vaše postava sama. Můžete osvobozovat další sukuby, nebo najímat vojáky. Všichni členové vaší armády získávají za boj zkušenosti a stoupá jim tak úroveň. Sobě i sukubám (klasickým vojákům ne) můžete při dosažení nové úrovně rozdělovat body atributů a dovedností, a tím trochu definovat, jaké bude jejich zaměření. Za našetřené zlaťáky pak můžete kupovat nové vybavení, jako jsou brnění, zbraně, štíty, a mnoho dalšího. Zbraní je ve hře několik kategorií a mají podle toho odlišné útoky. Musím zde v rámci žánru ocenit poměrně dost možností, na druhou stranu jsem se nemohl ubránit pocitu, že si tvůrci nebyli úplně jistí, jakým směrem se přesně vydat. Z části je to klasická hack and slash rubačka, z části se hra snaží inspirovat žánrem soulslike (jako třeba zvyšování počtu snímků během rollu, kdy jste nezranitelní) a z části je tu brán důraz na menší management armády, který vzdáleně může připomínat třeba Mount & Blade. Problém je, že ani jeden směr hratelnosti není úplně dotažený, a tak to ve výsledku působí ploše a mírně chaoticky.

Nesmíme ale zapomenout, že se jedná hlavně o erotickou hru. Liší se však v mnohém od těch ostatních. Zde nedostáváte peprné animace, místo toho si vytváříte erotické scenérie, které si můžete uložit a sdílet s komunitou. Za tímto účelem hra obsahuje poměrně komplexní editor postav, za který by se nemuselo stydět snad žádné RPG. Za drahokamy si pak můžete kupovat nové spodní prádlo pro vaše sukuby, různorodé lokace a nábytek. S nábytkem pak můžete interagovat, bohužel ale pouze s vaší hlavní sukubou. Většinu času strávíte ve free pose módu, kde můžete sukuby (klidně až 4 najednou) štelovat a ohýbat do libovolných pozic, měnit jejich výrazy v obličeji a hrát si s kamerou tak, abyste pořídily co nejlepší snímek. Bohužel i tady, tedy v té hlavní erotické náplni hry, se objeví nějaké ty neduhy. Například kameru nemůžete oddalovat libovolně daleko, nemůžete odstranit sukubu z výběru, jakmile ji jednou přidáte, a další maličkosti, které ale dohromady požitek znatelně ovlivňují.

Největší problém hry však zůstává fakt, že se jedná o nedodělanou verzi (a to se asi zkrátka už nezmění). Někde se to podepisuje na nedostatku obsahu, jinde na menší různorodosti nepřátel, absenci některých mechanik či vertikální fyziky. Hodně věcí opraví módy, které tu jsou zkrátka nutností, aby hra působila méně prázdně. Komunita je naštěstí poměrně pilná, a tak tu nouze opravdu není. Potěší také Steam Workshop, který méně zkušeným výrazně zjednoduší ono zpestření hry. Většina módů jsou tu sice kradené z Nexusu, ale co už. Co ale módy nezpraví, jsou časté technické neduhy, na které si zkrátka musíte zvyknout a počítat s nimi.

She Will Punish Them je ve výsledku příjemná a originální erotická hra, která zkrátka trpí na to, že byla vývojáři opuštěna. Stačí ale pár módů a není pak problém utopit tu více hodit, než je možná zdrávo.

Hned pro začátek bych měl asi informovat, že jsem hru hrál s oficiálním 18+ patchem, takže mé hodnocení bere v potaz veškeré scény, které patch přidává. Hru jsem v této podobě porovnával s neupravenou a musím říct, že bez přidané erotiky je to výrazně chudší a mé hodnocení by v této podobě bylo pravděpodobně nižší.

Sakura Sadist je v podstatě klasickou erotickou vizuální novelou. I přesto však přichází s „inovaci“, která není u tohoto žánru moc častá. Většina podobných her se totiž vždy nakonec, když dojde k oné erotice, snaží zobrazit hráče v té dominantnější pozici. U Sakura Sadist jsem se já osobně dostal ke třem hlavním koncům (a v vzhledem ke splnění všech achievementů předpokládám, že jich více není) a u dvou z nich je tomu právě naopak, a to jak v erotických pasážích, tak v běžném životě hlavní postavy.

Hlavní příběh je zasazen do akademického prostředí a je ideálně dlouhý, aby postavy nějakým způsobem rozpracoval, zároveň ale nezačal nudit. Mně upřímně velmi sedl vztah mezi Azusou a Mari, její nejlepší kamarádkou. Dialogy jsou napsané vtipně a kontrast mezi postavami, a to jak vizuální, tak charakterový, funguje perfektně. Ano, místy je to trochu naivní, vzhledem k atmosféře celé hry to ale do všeho zapadá.

O to více pak zafunguje zvrat, jenž přijde v polovině, pokud míříte k jednomu z těch zajímavějších konců. Atmosféra najednou razantně přepne a zbytek hry se nese v dost odlišném duchu, i když se tu a tam vrátíte do oné odlehčené atmosféry. Na hře mě však nejvíce mrzí to, že ne všechny konce jsou stejně vyvážené a minimálně jeden tak působí jako neplnohodnotný. Navíc vzhledem k zvratu uprostřed se to úplně vybízí k tomu, aby alespoň jeden konec byl temnější a šokující, což se bohužel nestane.

Můj další problém je pak s leností vývojářů nakreslit jiné postavy, než je hlavní trio. Chápu, asi není potřeba vytvářet starého učitele, ale třeba studentka, kterou Azusa dvakrát potká, nebo ostatní servírky v kavárně by si tu pozornost zasloužily. Samotná „záhada“ ohledně Venus, jež se v první polovině nese na pozadí příběhu, by pak působila méně předvídatelně.

Sakura Sadist je ve výsledku příjemným zážitkem na pár hodin, který se mírně liší od většiny her tohoto žánru. Nejedná se však o žádnou razantní inovaci. Je to ale vtipná a dostatečně zajímavá hra, aby vás udržela, a tak, pokud vás řádky výše zaujaly, ji mohu doporučit.

Druhý Harry Potter bere solidní základy z prvního dílu a posouvá vše úplně na novou úroveň. Hra je hned na první pohled větší, propracovanější a důmyslnější. Zároveň také mizí většina problémů, který první díl měl.

Jednou z nejzásadnějších novinek je větší otevřenost světa a možnost volného pohybu po Bradavicích. Je tu více tajných místností. Některé můžete otevřít hned, jiné až po naučení konkrétního kouzla. Pro hráče, kteří rádi prozkoumávají všechna zákoutí úrovní, je tak Tajemná komnata rájem. Sběratelské karty tentokrát navíc mají i praktické využití. Zatímco bronzové vám zvyšují maximální životy, za posbírání všech stříbrných se vám odemknou tajemné dveře. S tím se pojí i fazolky. Tentokrát neslouží pouze jako prank na Snapa, ale můžete si za ně kupovat přísady do léčivých lektvarů, nebo právě karty, které se vám nepodařilo najít.

Velkého zlepšení dosáhla také obtížnost, která je více vyvážená a hra je přístupnější pro cílovou kategorii. Jako pozitivum beru také to, že famfrpál je nyní pouze vedlejší aktivitou. Byl sice zjednodušen (možná až příliš), ale i tak si myslím, že by minihra, jež má naprosto odlišnou hratelnost, neměla být součástí hlavního příběhu. Přibyla navíc také druhá vedlejší aktivita, konkrétně kouzelnické souboje.

Pozitivem také je, že příběh zde hráči dává smysl i v případě, když neviděl film ani nečetl knihu. To by sice mělo být samozřejmostí, avšak vždy tomu tak není, jak jsme se ostatně mohli přesvědčit u Kamenu mudrců.

Mými největšími problémy jsou snad jen finální boss fight, který bohužel v podstatě nevyužívá žádná kouzla, co se Harry v průběhu hry naučil, a absence kouzel z prvního dílu. Některá se zde učíme v podstatě znova, jen mají odlišný název, jiná chybí úplně.

Jak plyne z řádků výše, hru jsem si velmi užil. Doporučil bych ji tak nejen fanouškům tohoto universa, ale také milovníkům novějších retro her, protože Harry Potter and the Chamber of Secrets si vaši pozornost rozhodně zaslouží.

Vzhledem k tomu, že nám brzy vychází Hogwarts Legacy, není úplně na škodu podívat se na ostatní hry ze světa Harryho Pottera. Jako malý jsem hrál první tři, avšak nikdy jsem je kvůli obtížnosti a mé tehdejší nezkušenosti nedohrál. Bylo proto zajímavé, zahrát si Kámen mudrců s odstupem času.

Zajímavostí je, že hra Harry Potter and the Philosopher's Stone sice těžila primárně z boomu tehdy vydaného filmu, ze kterého převzala i designy jednotlivých charakterů, zároveň ale využila i některé postavy a prvky z knižní předlohy. Objeví se tu tak například Protiva či místnost s lektvary v samotném finále. Je tak příjemné, že se nejedná o čistý převod z jednoho média na jiné, ale spíše o snahu dát dohromady to, co je zajímavé pro příběh ve formě videohry. Někdy se to ovšem kvůli zkratkovitému vyprávění nedaří úplně nejlépe a máte pocit, že bez znalosti alespoň jedné ze zmíněných předloh příběh nedává úplně smysl.

Z pohledu převodu po herní stránce to tvůrci však zvládli na jedničku. Jedná se sice o klasickou 3D skákačku s logickými hádankami obohacenou o občasné minihry, zároveň to ale skvěle prodává atmosféru, kterou chcete ze světa Harryho Pottera cítit. Vše, včetně sbírání fazolek či kartiček se známými kouzelníky, navíc působí uceleně a nemáte pocit, že by se jednalo o natahování času. Kartičky jsou navíc často odměnou pro pozorné a důvtipné hráče a odhalí vám něco o historii kouzelnického světa, což je rozhodně pozitivum.

O hratelnosti bych v klidu mohl říct, že funguje bez problému, nebýt soubojového systému, ať už při boji s vílami nebo těmi otravnými hajzlíky, co vám chtějí ukrást fazolky. Při akci zkrátka není úplně čas na míření (a divné otáčení kamery pomocí myši tomu také moc nepomáhá), a tak Harry občas místo útoku rozbije vázu, stiskne tlačítko či otočí nějakou sochu.

Druhá má výtka se v tomto smyslu týká obtížnosti. Hra je určena pro děti a přestože většina pasáží tomu odpovídá, u jiných je mi jasný, proč jsem Kámen mudrců jako malý nedohrál. Ať už s jedná o famrfpál nebo finální souboj, kde je obtížnost zkrátka vyšší, či o cestu k Hagridovi, kde je zase nedostatek čokoládových žabek na léčení, napadne vás, jestli by hře neprospěla volba obtížnosti. Té by se mohly podmínit i úložné body, které by navíc rozhodně nemusely být před cutscénami, aby vám z toho při opakování dané pasáže potřetí nebouchla hlava.

Ve výsledku se však i přes pár nedokonalostí jedná o poměrně příjemnou hru, na které se sice zub času podepsal, minimálně z nostalgie se však rozhodně vyplatí si ji znovu zahrát.

Let the Cat in je poměrně jednoduchou logickou hříčkou, která ničím neurazí, ale ani nenadchne. Je dobré zmínit, že hra není plně dokončena a nikdy nebude. U posledních úrovní svítí „Coming soon“, takže vás nečeká ten skvělý pocit, že jste vyčistili všechny úrovně. To hře ale vůbec nebrání, abyste si jí na pár hodin v rámci mezí užili.

Pro milovníky koček to bude poměrně příjemných pár hodin. Svou kočičku si lze za hvězdy vyzdobit dle libosti. Nejenže si můžete odemknout odlišné barvy srsti nebo animace, můžete na ní ale také navléct různé části oblečení a libovolně je kombinovat. Hvězdy z úrovní tak mají dost příjemné využití, a přestože já osobně nejsem přímo milovník koček, k nějakým úrovním jsem se vrátil, abych si zkrátka mohl koupit ten študácký čepec!

Co se samotných úrovní týče, mohu je z jedné strany pochválit, z druhé ne zas tolik. Líbí se mi, že přestože cíl je vždy stejný (dostat kočku do pelíšku), jednotlivé kroky nikoliv. Jednou má kočka zavřené dveře, jindy je v cestě bedna nebo děsivý pavouk, nebo jí zkrátka musíte spustit dolů její schůdky. K tomu všemu máte k dispozici jen klubíčko a sadu předmětů, které musíte šikovně rozmístit tak, abyste odrážením klubíčka všechny překážky odstranili. Ze začátku je to fajn, úrovně se stěžují a postupně se představují nové mechaniky. Čím jste ale dám, tím více je cítit, že tady při tvorbě docházel dech. Úrovně začínají být repetitivní a dosti podobné. Jindy je to v podstatě skoro o pixel huntingu, jen musíte poličku umístit na hyperkorektní místo, aby se klubko odrazilo kýženým směrem. A někdy zase nemusíte udělat doslova nic (pokud tedy nechcete bonusové hvězdy) a klubko na první dobrou přetne provázek držící dveře. 

Můj výsledný pocit ze hry je možná o trochu negativnější, než by si Let the Cat in zasloužila. Vzhledem k tomu, že hru již nelze pořídit, na tom ale ve výsledku zas tak nezáleží. Pokud ji ale máte v knihovně, mohu vám ji doporučit spíše jen v případě, že opravdu kočky milujete.

Happy Guy je dost zvláštní erotickou hrou. Většinou jsou tyto hry totiž buď víceméně fajn ve všech ohledech, nebo naopak ve všem špatné. Zde je tomu však jinak. Více jak polovina aspektů je totiž v zásadě dobrých, dohromady zkrátka ale nefungují.

Z velké části za to může špatný příběh, který je za mě jedinou opravdu špatnou částí hry. Celý sled událostí působí neskutečně náhodně a není tak možné, aby se hráč do hlavní postavy vžil. Haro navíc velmi často dívkami manipuluje, aby s ním něco měly. Nebojí se ani metod jako je vydírání, což, jak přepokládám, bude drtivé většině lidem (včetně mně) proti srsti. Většina dialogů působí navíc táhle a často zbytečně popisují zřejmé věci, nebo jsou čistě prázdné.

Samotný mahjong mě přitom dost bavil. Působilo to oddechově, bylo to graficky pěkně zpracované a úměrně obtížné. V podstatě jsem se tak vždy těšil, až se přes kupu nekonečných vět k minihře dostanu. Trochu mě ale mrzí, že tu chybí nějaká znovu hratelnost úrovní, nějaké vedlejší cíle či zvolení vyšší obtížnosti. Úrovní je navíc ve hře jen dvanáct, což je škoda. Můj největší problém však je, že minihry žádným způsobem pořádně nezapadají do děje. Není to ani souboj jako například v Mirror, ani odemykání možností volby z Sex and the Furry Titty. Probíhá to zkrátka tak, že dvě postavy vedou rozhovor, z ničeho nic je mahjong a pak rozhovor pokračuje.

A nakonec se dostáváme k tomu, kvůli čemu hraje většina lidí erotické hry. Sexuální scény jsou tu dvojího typu a máte na výběr, zda k nim chcete příběh, nebo zkrátka jen animace bez textu. A přestože jsem chtěl původně text nechat zapnutý a vše si přečíst, po dvou dívkách jsem to vzdal. Příběh během erotických scén je ještě mnohonásobně horší než mezi nimi. Je to zdlouhavé, nudné a pouze to komentuje, co hráč vidí. Samotné animace jsou hodně povedené a je jich velké množství, za to hru musím pochválit. Příběh během nich je opravdové peklo a přijde mi, že byl vytvořen jen proto, aby tam zkrátka byl.

Kdybych měl dát nějaký slovní verdikt, Happy Guy je jedna z těch horších erotických her, co jsem hrál. Erotické scény i mahjong minihry jsou sice dost povedené, příběh a veškeré texty jsou ale naprosto odbyté a já hru tak v podstatě nemohu doporučit.

Titan Chaser jsem objevil v podstatě jen díky herní výzvě zde na databázi. Podle popisu a obrázků vypadal poměrně příjemně, ve výsledku ale ještě předčil má očekávání.

Jedná se o odpočinkovou, ale zároveň neskutečně atmosferickou hru. Vaším nejlepším přítelem je zde auto a musím říct, že k němu vývojář tak i přistupoval. Přestože zde máte možnost řídit i z pohledu třetí osoby, právě pohled řidiče vám zajistí ten nejlepší zážitek. Během řízení můžete zároveň stále ovládat kameru a rozhlížet se tak kolem sebe, můžete si přepínat písničky, nebo dokonce nastavit výšku sedadla. Právě to poslední, ač se to nezdá, je velmi užitečná funkce. Pokud totiž chcete sledovat majestátní monstra, jejichž výška sahá až k nebesům, oceníte možnost mít sedadlo níže, zatímco při řízení je tomu naopak. Cesta je totiž dost krkolomná, plná překážek a nerovností, takže způsob řízení s plynem až na doraz se vám tu rozhodně neosvědčí. Nikdy jsem neměl nějak blízko k autům, ale zrovna v téhle hře jsem si to neskutečně užil. Jediné, co bych v tomto ohledu vytknul, je asi kolizní model, který občas dělá neplechy.

Samotný koncept odhánění monster je dost svěží a originální. Líbí se mi, že vše je založeno na světlech a zvucích. Tomu napomáhá i tajemná zamlžená atmosféra, která navíc maskuje případné nedokonalosti modelů. Nejlepší na tom všem je ale celý ten pacifistický přístup a třeba odlákávání od města létající velryby, které se prostě líbila světýlka, bylo svým způsobem až roztomilé a nejradši bych si ji nechal jako domácího mazlíčka.

Hra má i příběh, který asi jediný ve mně vyvolává trochu smíšené pocity. Čtení dopisů, prozkoumávání lokací a jejich tajemství i poslouchání monologů hlavní hrdinky, všechno tohle je super, dává to dohromady dokonalý obrázek této smyšlené lokace a působí to lépe něž některé přeplácané fantasy světy. Nějak ale nemám pocit, že by celý nápad potřeboval jakýsi nakousnutý zvrat v závěru a volbu z několika konců. Všechny konce (až na jeden) v podstatě sice vychází z postavy a z toho, co nám během svých cest autem vyprávěla, přesto závěr působí trochu nepatřičně k celé té poklidné pouti.

Nakonec ještě zmíním bonus v podobě Halloweenské mise, která zase o něco rozšiřuje zdejší lore. Jedná se sice o čistý walking simulátor, i tak ale dokážu ocenit, když tvůrce přidá něco i po vydání, navíc zrovna teď je to dost tematické.

Pokud chcete poklidnější hru, mohu Titan Chaser jen doporučit. Nejen že podpoříte nezávislého vývojáře a užijete si mlhavou atmosféru, navíc je to ale ideální hra právě na Halloween.

Návštěva kina a zhlédnutí znovu uvedeného Avatara mě i po letech donutila se do světa Pandory znovu zamilovat, dokonce více než v roce 2009. Rozhodl jsem se tedy během čekání na pokračování prozkoumat herní tituly, které k filmu tehdy vyšly. Krom té známější hry na PC, jež mám v době psaní této recenze ještě rozehranou, jsem vyhrabal i verzi na Nintendo Wii. Neváhal jsem tehdy, konzoli zapojil a vrhnul se na to.

Nikdo asi nebude překvapen, když řeknu, že hry podle filmů v té době (a často ani dnes) opravdu nebyly ničím, co by změnilo herní průmysl. Naopak, často spíše recyklovaly ty nejotřepanější mechaniky. Ani u Avatara tomu není jinak. Jak PC, tak Wii verze mají velmi plytký příběh a ještě plošší soubojový systém. Překvapivě je to ale právě Wii verze, u které mě mrzí, že si s ní nedali tvůrci o něco více práce. Má totiž větší potenciál, než bych čekal.

Zatímco příběh PC verze je znatelně slabší recyklací toho filmového, zde je náš hrdina Rai'uk pravý Na'vi a vydává se na cestu pomsty. To je dost jednoduché téma, na kterém se nedá moc zkazit. A ani zde to není úplně zkažené, jen je většina textu vyprávěna textově v rámci přechodu mezi misemi. Vedlejších postav je tu minimum a snaha o emoce během několika závěrečných misí tu moc nefunguje. Musím ale udělit bonusový bod za to, že tvůrci našlapovali dost obezřetně, aby nijak nenarušili lore stanovený ve filmu, což potěší ale spíše fanoušky.

Co ale funguje dost dobře, je hratelnost. Rukopis Ubisoftu tu je zkrátka cítit a úrovně jsou tu příjemně připravené. Jedná se totiž primárně o stealth hru a je to v podstatě takový více otevřený Prince of Persia: Dva trůny s tím rozdílem, že je vám k dispozici ještě luk a tu a tam vhodně umístěný výbušný barel. Hlavně hra s lukem je pak dosti zábavná a při skrývání se ve větvích či v houští máte opravdu pocit, že jste domorodec, který se tu vyzná. Právě volba plížení navíc skvěle napomáhá celkové imerzi a při otevřeném boji cítíte Rai'ukovu zranitelnost.

Hra vám samozřejmě dává i teoreticky možnost, projít vše nahlas. Nachází se tu množství schopností posilující vaši bojovou hůl, ale ve výsledku to bohužel zas tak dobře nefunguje. Například hit boxy při uhýbání jsou doslova k smíchu (nebo k pláči) a nepříjemné otáčení kamery způsobené zvolenou konzolí tomu také moc nepřidá. Naopak akční skriptované pasáže řadím zase k pozitivům. Útěk před vrtulníkem v jedné z posledních úrovní, finální boss i létání na ikranovi, vše skvěle doplňuje a zpestřuje nebýt toho stejnotvárný gameplay.

Na závěr bych se ještě krátce zmínil o stromu dovedností, jenž je tak akorát úměrně obsáhlý délce hry. Zatímco některé schopnosti vás výrazně posílí, jiné zjednoduší specifické úkony. Zkušenosti získáváte likvidací nepřátel nebo hledáním sběratelských předmětů, které jsou krom toho v podstatě k ničemu. To mě trochu mrzí, potěšilo by mě například odemykání nových informací z loru nebo třeba outfitů. Takhle tu trochu chybí důvod předměty hledat, pokud se cítíte dostatečně silní.

James Cameron’s Avatar: The Game na Nintendo Wii není rozhodně ničím unikátním. Jako fanouška universa Avatara mě ale hra nijak neurazila a pocit být Na'vi je tu překvapivě příjemný. Vzhledem ke krátké délce hra nezačne nudit a poměrně to všechno drží pohromadě. I tak to ale mohu doporučit spíše jen fanouškům Avatara, protože pro ostatní to není ničím převratným.