Titul James Cameron’s Avatar: The Game, jak již název napovídá, vyšel jako videoherní zážitek těžící ze značky vytvořené Jamesem Cameronem. Varianta pro Nintendo Wii a PSP se výrazně liší od verze pro PC a tehdejší výkonnější konzole a nabízí tak zcela unikátní příběh, rozšiřující svět Avataru.
Příběh nás vezme na Pandoru, zemi podobný měsíc s nedotčenou přírodou a lidmi podobnými obyvateli jménem Na'vi, kteří žijí v harmonii se zdejším ekosystémem. To se však má brzy změnit. Soukromá společnost RDA si totiž brousí zuby na všudypřítomné nerostné bohatství. Vžijete se do role Rai'uka, válečníka, jehož celý kmen byl lidmi vyvražděn. Rai'uk lidi dlouho pozoroval, aby se nyní konečně mohl vydat na svou krvavou cestu za pomstou.
Hratelnost je zaměřena primárně na plížení a tichou eliminaci nepřátel. Můžete se schovávat v hustých pandorských porostech, ve vodě, za objekty či ve větvích zdejších obrovských stromů. To však neznamená, že byste se nemohli pustit do otevřeného boje. Pozorný hráč nalezne také příležitosti, jako například výbušné sudy či ovládací panely, které lze sabotovat, a průchod si tak může výrazně ulehčit. Rai'uk má k dispozici bojovou hůl a luk a pomocí stromu dovedností lze každou ze zbraní vylepšovat. To platí i pro speciální schopnost, kterou si válečník nabíjí hlavně tichou likvidací nepřátel. Pasáže v džungli jsou jednou za čas nahrazeny létáním na ikranovi, kde se postavíte vzdušným silám RDA.
Nintendo Wii verze navíc nabízí využití funkcí MotionPlus a Balance Boardu. Mimo to si hru na této konzoli můžete zahrát v kooperaci s kamarádem.
Hergi
Návštěva kina a zhlédnutí znovu uvedeného Avatara mě i po letech donutila se do světa Pandory znovu zamilovat, dokonce více než v roce 2009. Rozhodl jsem se tedy během čekání na pokračování prozkoumat herní tituly, které k filmu tehdy vyšly. Krom té známější hry na PC, jež mám v době psaní této recenze ještě rozehranou, jsem vyhrabal i verzi na Nintendo Wii. Neváhal jsem tehdy, konzoli zapojil a vrhnul se na to.
Nikdo asi nebude překvapen, když řeknu, že hry podle filmů v té době (a často ani dnes) opravdu nebyly ničím, co by změnilo herní průmysl. Naopak, často spíše recyklovaly ty nejotřepanější mechaniky. Ani u Avatara tomu není jinak. Jak PC, tak Wii verze mají velmi plytký příběh a ještě plošší soubojový systém. Překvapivě je to ale právě Wii verze, u které mě mrzí, že si s ní nedali tvůrci o něco více práce. Má totiž větší potenciál, než bych čekal.
Zatímco příběh PC verze je znatelně slabší recyklací toho filmového, zde je náš hrdina Rai'uk pravý Na'vi a vydává se na cestu pomsty. To je dost jednoduché téma, na kterém se nedá moc zkazit. A ani zde to není úplně zkažené, jen je většina textu vyprávěna textově v rámci přechodu mezi misemi. Vedlejších postav je tu minimum a snaha o emoce během několika závěrečných misí tu moc nefunguje. Musím ale udělit bonusový bod za to, že tvůrci našlapovali dost obezřetně, aby nijak nenarušili lore stanovený ve filmu, což potěší ale spíše fanoušky.
Co ale funguje dost dobře, je hratelnost. Rukopis Ubisoftu tu je zkrátka cítit a úrovně jsou tu příjemně připravené. Jedná se totiž primárně o stealth hru a je to v podstatě takový více otevřený Prince of Persia: Dva trůny s tím rozdílem, že je vám k dispozici ještě luk a tu a tam vhodně umístěný výbušný barel. Hlavně hra s lukem je pak dosti zábavná a při skrývání se ve větvích či v houští máte opravdu pocit, že jste domorodec, který se tu vyzná. Právě volba plížení navíc skvěle napomáhá celkové imerzi a při otevřeném boji cítíte Rai'ukovu zranitelnost.
Hra vám samozřejmě dává i teoreticky možnost, projít vše nahlas. Nachází se tu množství schopností posilující vaši bojovou hůl, ale ve výsledku to bohužel zas tak dobře nefunguje. Například hit boxy při uhýbání jsou doslova k smíchu (nebo k pláči) a nepříjemné otáčení kamery způsobené zvolenou konzolí tomu také moc nepřidá. Naopak akční skriptované pasáže řadím zase k pozitivům. Útěk před vrtulníkem v jedné z posledních úrovní, finální boss i létání na ikranovi, vše skvěle doplňuje a zpestřuje nebýt toho stejnotvárný gameplay.
Na závěr bych se ještě krátce zmínil o stromu dovedností, jenž je tak akorát úměrně obsáhlý délce hry. Zatímco některé schopnosti vás výrazně posílí, jiné zjednoduší specifické úkony. Zkušenosti získáváte likvidací nepřátel nebo hledáním sběratelských předmětů, které jsou krom toho v podstatě k ničemu. To mě trochu mrzí, potěšilo by mě například odemykání nových informací z loru nebo třeba outfitů. Takhle tu trochu chybí důvod předměty hledat, pokud se cítíte dostatečně silní.
James Cameron’s Avatar: The Game na Nintendo Wii není rozhodně ničím unikátním. Jako fanouška universa Avatara mě ale hra nijak neurazila a pocit být Na'vi je tu překvapivě příjemný. Vzhledem ke krátké délce hra nezačne nudit a poměrně to všechno drží pohromadě. I tak to ale mohu doporučit spíše jen fanouškům Avatara, protože pro ostatní to není ničím převratným.
Nikdo asi nebude překvapen, když řeknu, že hry podle filmů v té době (a často ani dnes) opravdu nebyly ničím, co by změnilo herní průmysl. Naopak, často spíše recyklovaly ty nejotřepanější mechaniky. Ani u Avatara tomu není jinak. Jak PC, tak Wii verze mají velmi plytký příběh a ještě plošší soubojový systém. Překvapivě je to ale právě Wii verze, u které mě mrzí, že si s ní nedali tvůrci o něco více práce. Má totiž větší potenciál, než bych čekal.
Zatímco příběh PC verze je znatelně slabší recyklací toho filmového, zde je náš hrdina Rai'uk pravý Na'vi a vydává se na cestu pomsty. To je dost jednoduché téma, na kterém se nedá moc zkazit. A ani zde to není úplně zkažené, jen je většina textu vyprávěna textově v rámci přechodu mezi misemi. Vedlejších postav je tu minimum a snaha o emoce během několika závěrečných misí tu moc nefunguje. Musím ale udělit bonusový bod za to, že tvůrci našlapovali dost obezřetně, aby nijak nenarušili lore stanovený ve filmu, což potěší ale spíše fanoušky.
Co ale funguje dost dobře, je hratelnost. Rukopis Ubisoftu tu je zkrátka cítit a úrovně jsou tu příjemně připravené. Jedná se totiž primárně o stealth hru a je to v podstatě takový více otevřený Prince of Persia: Dva trůny s tím rozdílem, že je vám k dispozici ještě luk a tu a tam vhodně umístěný výbušný barel. Hlavně hra s lukem je pak dosti zábavná a při skrývání se ve větvích či v houští máte opravdu pocit, že jste domorodec, který se tu vyzná. Právě volba plížení navíc skvěle napomáhá celkové imerzi a při otevřeném boji cítíte Rai'ukovu zranitelnost.
Hra vám samozřejmě dává i teoreticky možnost, projít vše nahlas. Nachází se tu množství schopností posilující vaši bojovou hůl, ale ve výsledku to bohužel zas tak dobře nefunguje. Například hit boxy při uhýbání jsou doslova k smíchu (nebo k pláči) a nepříjemné otáčení kamery způsobené zvolenou konzolí tomu také moc nepřidá. Naopak akční skriptované pasáže řadím zase k pozitivům. Útěk před vrtulníkem v jedné z posledních úrovní, finální boss i létání na ikranovi, vše skvěle doplňuje a zpestřuje nebýt toho stejnotvárný gameplay.
Na závěr bych se ještě krátce zmínil o stromu dovedností, jenž je tak akorát úměrně obsáhlý délce hry. Zatímco některé schopnosti vás výrazně posílí, jiné zjednoduší specifické úkony. Zkušenosti získáváte likvidací nepřátel nebo hledáním sběratelských předmětů, které jsou krom toho v podstatě k ničemu. To mě trochu mrzí, potěšilo by mě například odemykání nových informací z loru nebo třeba outfitů. Takhle tu trochu chybí důvod předměty hledat, pokud se cítíte dostatečně silní.
James Cameron’s Avatar: The Game na Nintendo Wii není rozhodně ničím unikátním. Jako fanouška universa Avatara mě ale hra nijak neurazila a pocit být Na'vi je tu překvapivě příjemný. Vzhledem ke krátké délce hra nezačne nudit a poměrně to všechno drží pohromadě. I tak to ale mohu doporučit spíše jen fanouškům Avatara, protože pro ostatní to není ničím převratným.
Pro: stealth, pocit z toho být Na'vi, skriptované pasáže, strom dovedností
Proti: příběh, soubojový systém, chybějící motivace ke sbírání předmětů