Assassin's Creed Mirage

Tak je to konečně tady, návrat ke kořenům, starý dobrý Assassin‘s Creed. Dokázali opravdu vývojáři z Ubisoftu dostát svým velmi často opakovaným slibům? Za sebe můžu říct, že se jim to podařilo docela dobře. Je ale otázkou, zda se měli snažit o podobnost se starými díly za každou cenu.

Než se ale dostanu k paralelám s díly ze zlaté éry série musím začít tou největší výtkou. A jedním z mála aspektů, ve kterém se starým dílům moc přiblížit nepodařilo. Parkour.  Celá hra stojí na stejném enginu jako Valhalla a to sebou nese celou řadu problémů. Tím největším je ale bezpochyby právě možnost volného pohybu. V předchozím díle hráč strávil většinu času mimo jakoukoliv městskou zástavbu, a tak se nedostatky při skákání po střechách daly přehlédnout. Nyní se však pohybujeme převážně v Bagdadu a všechny tyto problémy vyjdou pořádně najevo. Postava je zdánlivě přitahována zcela nelogickými body, které pak odmítá opustit, při slézání místo volby jasné cesty pro sešplhání se prostě jen pustí a usnadní si tak práci volným pádem. Jsou to do určité míry věci, které sérii pronásledovali vždy, ale do určité míry je alespoň vynahrazovaly velmi povedené animace. Ty jsou nahrazeny co nejrychlejším pohybem kupředu, takže celou dobu sledujeme jen spoustu identických skoků.  

Další problémy už vyvstávají právě ze srovnání s minulými díly, ale stále pramení z použitého enginu. Soubojový systém je zdařile upraven tak aby připomínal staré díly, jen je škoda že zrovna v tomto aspektu by asi nebylo od věci nějaké vylepšní. Dostavují se tedy zas situace, kdy jen čekáte až na vás nepřítel zaútočí, abyste jeho ránu mohli vykrýt a dorazit ho jedinou ranou. A toho že by na vás třeba zaútočili dva zároveň se opravdu obávat nemusíte. Navíc v enginu, který byl primárně použit pro akční RPG působí snaha ho předělat do soubojů akční adventury tak nějak na sílu.  

Poslední větší výtkou, naposledy spojenou s enginem, je pak grafická úroveň. Hra nevypadá špatně, výběr a zpracování prostředí dopadli na jedničku a nejednou s nostalgií zavzpomínáte na první díl zasazený do obdobných lokací. Ale celou dobu hraní jsem se nemohl ubránit pocitu, že dnes už by to mohlo vypadat ještě o něco lépe.  

Abych se konečně dostal taky k pozitivům, tak přišel čas na stealth. V tom hra vyniká nejvíce a po letech se opravdu znovu cítíte jako opravdový assassin. Lokace k němu vždy vybízí a hra vás nemusí přesvědčovat pomocí volitelných úkolů. Místa, kde se pak odehrávají závěrečné mise kapitol a jejichž cílem je likvidace důležitého cíle jsou pak plná spousty možností, jak infiltrační styl hraní skutečně pořádně využít. Ať už pomocí převleků, uplácení, odposlouchávání nebo jen odvedení pozornosti za pomoci místních rebelů. Celé je to pak ještě podpořené nástroji, které si postupně odemknete a jejichž používání dokáže zážitek z hraní opravdu obohatit. Zde jsem byl po dlouhé době upřímně rád za achievmenty právě za jejich používání. Bez těch si nemyslím že bych různé pasti a petardy moc využíval a svůj průchod bych tak určitě ochudil.  

Posledním důležitým aspektem je pak příběh. I zde lze nalézt paralelu právě s prvním dílem. Jestli je to dobře nebo špatně bude ale muset každý posoudit sám. Gradace příběhu je velmi pozvolná a většinu času provádíte různá vyšetřování, která nakonec vedou k hlavnímu cíli. Jakékoliv větší zvraty přijdou až se samotným finále hry. Pocit postupného zvyšování vašeho vlastního postavení v řadách Hidden Ones je však stále stejné dobrý jako už zmíněného prvního dílu. Celá hra pak neposkytuje mnoho nového lore pro celou sérii, ale to se od menšího dílu asi dalo očekávat.  

Nakonec mám ještě dvě poznámky. První k velikosti a plnosti světa. Ta je po dlouhé době zase v rozumnějších mezích. Celou hru, včetně všech achievmentů jsem dokončil zhruba za 24 hodin. Při sbírání všemožných collectibles jsem si však nejednou vzpomněl na vlajky v prvním díle, které sice nebyly vůbec k ničemu, ale aspoň mě k jejich sbírání nenutil hloupým vedlejším questem s bezvýznamnou odměnou. Anebo naopak na pečetě z druhého dílu, kdy byla na každou navázána samostatná lokace, do které by se hráč jinak ani nedostal a odměnou byl ten nejlepší outfit ve hře. A druhá poznámka, k asi nejkontroverznějšímu prvku celé hry. Assassasin‘s focus. Schopnost, která se znenadání objevila v gameplay traileru a nikdo ji moc v kontextu slov „návrat ke kořenům“ moc nechápal. Podobně znenadání se objeví i ve hře, nikdo vám neřekne, proč to můžete dělat. Prostě můžete. Sám jsem takto provedl přesně 10 zabití, sebral si achievment a jinak úplně zapomněl že to ve hře je. Nemyslím si, že to do hry patří a když už tak s pořádným vysvětlením.  

Na úplný závěr ještě jen zmíním soundtrack, ten se povedl famózně a zařadil se tak do mé pomyslné sbírky herních soundtracků, které pouštím kdykoliv je zbytečné ticho.  

Assassin’s Creed Mirage určitě není nejlepším dílem série. Stejně tak se ale nejedná o špatnou hru. Po celou dobu jsem se bavil, a i když se možná nejedná o ten návrat ke kořenů jaký jsme si přáli tak rozhodně stojí za zahrání. Obzvlášť pokud vás bavily dosavadní díly série.