Avatar: Frontiers of Pandora

Herní Avatar reprezentuje neduhy moderních her od Ubisoftu v kostce. A to píšu jako hráč, který ty chyby často přehlíží, a jako obrovský fanoušek Avatara samotného, takže jsem v podstatě cílovka. Samotné zklamání vlastně přišlo už při odhalení gameplaye, které víc než adaptaci Cameronovy ságy připomínalo spíš Far Cry. Kdybych jen tehdy věděl, že to bude ten nejmenší problém.

Začněme ale na pozitivnější notě. Hra je nádherná a ve spojení s tím, že je kanonická, vám dá ultimátní zážitek v podobě výletu na Pandoru, navíc s hromadou loru týkajícího se zdejší fauny, flory i lidu Na'vi. Jakmile máte svého ikrana, je zkrátka krásné Pandoru prozkoumávat. Důležitá je však ta poznámka „jakmile máte ikrana“, protože do té doby je to díky mohutnosti mapy, skalám v první lokaci a neustálému poškození, které vám dávají náhodné kytky, noční můra. A plnění vedlejších úkolů v rané fázi hry je tak asi ta nejzdlouhavější činnost, co jsem kdy zažil. Až máte pocit, jako by po vás hra chtěla, ať si ty úkoly dořešíte jindy — co by se také mohlo stát? No, pravdou je, že díky určité události v rámci příběhu některé úkoly časem zmizí. Je to sice už dávno po tom, co ikrana máte, obecně však tuto mechaniku ve hrách nemám rád.

Obecně není příběh ničím originální. RDA dělají zlé věci a vy je musíte zastavit. Oproti filmu mu však, primárně kvůli plochosti všech postav (vaše postava je případ sám o sobě), chybí emoce; navíc délka hry tomu také nepomáhá. Příběh by se dal rozdělit do tří pomyslných aktů, kde potkáváte tři různé klany Na'vi. Mou nejoblíbenější částí je druhá třetina, protože klan Zeswa spojený se „slony“ zakru působí, jako kdyby vypadl z Cameronových filmů. Po těchto třech aktech následuje finále, které je v zásadě fajn, jen jej srážejí levně působící cutscény a nedotažený koncept toho, že vše sledujete z pohledu první osoby, což ve výsledku okrádá hru o epičnost velkých bitev.

Hratelně většinou máte někam doletět, tam zabít RDA, něco hacknout nebo vyřešit menší puzzle spojené s prostředím Pandory. Téměř nikdy s vámi nejde jiná postava, úkoly jsou zkrátka typu „udělej a vrať se“. Kde hra funguje překvapivě dobře, jsou infiltrace velkých základen, kde naplno využijete prostředí — ve stealthu, parkouru i pořádné akci.

V rámci příběhu musíte také levelovat, což funguje dosti zvláštně. Váš level je určen na základě přiřazených skill pointů a vybavení. Skill pointy získáváte za dokončení úkolů a za interakci s určitými rostlinami, které jsou jako vedlejší aktivity rozmístěné po světě. A přestože některé skilly mají výrazný vliv na sílu vaší postavy, ukazatel úrovně ovlivňují jen minimálně. Důležitější je vybavení, které můžete najít ve světě, získat za úkoly nebo craftit. No a craftěné věci vyžadují grind v podobě lovu zvířat a hledání a sbírání materiálů. Zvířata musíte zabít ideálně čistě, zatímco ostatní materiály je ideální získat za konkrétního počasí a v konkrétní denní době. Navíc konkrétní materiály se nacházejí jen v některých biomech. Jedná se zkrátka o extrémně komplexní systém, který je na papíře super, ale je naroubován do hry, která je ve všech ostatních aspektech plochá. Vycraftěné vybavení vám navíc zvýší ukazatel úrovně jen na základě primární vlastnosti, tedy života u oblečení a poškození u zbraní. To, že daná zbraň má bonus 20 % proti RDA, proti kterým bojujete nejčastěji, se už do ukazatele nijak nepromítne.

Vím, že celá recenze působí poměrně negativně. Avatar: Frontiers of Pandora není vyloženě špatnou hrou, ale téměř u každého aspektu máte pocit, že by se to dalo udělat lépe. Má ale i své světlé stránky a pokud máte výkonný počítač, na kterém si ji zahrajete na nejvyšší detaily, tak už sám výlet na Pandoru za to stojí — navíc s přihlédnutím k současné ceně hry. Rozhodně to ale není něco, co by bylo ani zčásti tak vypiplané, jako je Cameronova sága.