Na hru Miss Neko 2 jsem se tak nějak těšil hned od doby, co jsem na Steamu objevil, že má brzy vycházet. Čekal jsem odpočinkovou hru, kde bude hlavní mechanikou klikání na co největší skupiny barevných koček vedle sebe doplněné o nějakou tu erotiku. Výsledek má očekávání do jisté míry naplnil, přesto mám ale nějaké výhrady.

Hra má na první pohled jednoduchý barevný design, působí hravě a odsýpá rychle. Postupně se během jednotlivých úrovní začínají objevovat nové bloky, kterých je dostatečné množství, aby to všechno nezačalo být za svou krátkou herní dobu stereotypní. Bohužel se ale nedostaví nic, co bychom v tomto žánru už neviděli. Ocenil bych také o něco vyšší obtížnost, protože tak, jak je hra nastavena, jsem většinu úrovní dokázal téměř bez snažení zvládnout na plný počet hvězd.

Zvláštní mi pak na hře přišly výsledné odměny. Za peníze získané během úrovní si můžete koupit jídlo, které dáte kočce. Ta se pak promění na kočkoholku a uloží se vám do sbírky. A teď přichází ten divný moment. Máte následně totiž dvě možnosti, co s ní dělat. Buď si můžete zobrazit reálnou verzi daného plemene kočky s nejrůznějšími informacemi o něm, nebo se s danou kočkoholkou můžete vyspat. Připadal jsem si u tohohle výběru, jako kdybych šel do obchodu, kde bych vedle sebe měl na poličce Pribináčka a útočnou pušku. Těžká volba, že? Mně osobně by asi přišlo lepší, kdyby se tvůrci vykašlali na jednu z možností. Udělali by zkrátka buď odměny v podobě erotických scén s kočkoholkami, nebo přidali ještě více informací o daných plemenech.

Co se týče samotných erotických scén, byl jsem spokojen, ale nijak překvapen. Každá kočka je dostatečně unikátní a převedení jednotlivých plemen na kočkoholky dost povedené. Animace scén je za mě spíše nadprůměrná, jejich obsah možná až moc klasický. Nejvíce mě asi mrzí, že žádná z kočkoholek nemá příběh ani alespoň nějakých pár vět, kterými bychom se o nich dozvěděli něco zajímavého, jak je u her s erotickým obsahem zvykem.

Miss Neko 2 je ve výsledku přesně ta hra, která neurazí, ale přímo nenadchne. Jako odpočinek po náročném dni ale rozhodně funguje.

O Lust for Darkness jsem slyšel už nějakou dobu zpátky a letos vydané Lust from Beyond mi ji jen znovu připomnělo. Když jsem ji pak zahlédl ve slevách na Steamu, rozhodl jsem se ji konečně zkusit. Můj výsledný pocit je takový, že každý dobrý bod má nějaké své "ale".

Hra na mě od prvního momentu zapůsobila svou hutnou atmosférou a tajemnem, které bylo cítit na každém kroku. Byl jsem zvědavý, kam celý příběh bude směřovat a co všechno se dozvím o samotném kultu. Bohužel musím říct, že i přestože jsem otevřen příběhům, kde si divák či hráč musí pár věcí domyslet a číst mezi řádky, tady těch získaných informací bylo opravdu až příliš málo a většina těch vyčtených z různých cárů papírů nebyla až tak zajímavá. Jejich hledání bych též označil za dosti rozporuplné. Hra si totiž není úplně jistá, které předměty vás má nechat zvedat a prozkoumávat. Když jsem viděl knihovnu, ihned mě napadlo, že bych tam mohl něco najít. S žádnou knihou ale nešlo interagovat. Když jsem pak přišel do kuchyně, mouku šlo v pohodě zvednout a prohlédnout si jí. Celé to pak působí o dost méně přirozeně, když zkrátka intuice nefunguje.

Co se mi na druhou stranu velmi líbilo byl kontrast mezi naším světem a Lusst´Ghaa, ze kterého jsem měl díky riziku smrti stejně nepříjemný pocit, jako zažíval hlavní protagonista. Tento pocit postupem času ale klesal, protože lokace, kde mě mělo něco nahánět, začaly být dost prokouknutelné. Vždycky tu navíc byl nějaký velký objekt, jenž stačilo oběhnout a vydat se pak směrem, kam jsem chtěl, příšera zkrátka neměla šanci. Na konci hry byly pak pro změnu případné smrti dost k pláči, protože jsem si měl pravděpodobně vycucat z prstu to, odkud na mě příšera vyskočí, když nebudu mít masku.

Ještě více frustrující byly ale plížící pasáže, kde vás zkrátka nesměl nikdo vidět, jinak jste si to mohli dát celé od posledního kontrolního bodu. O dost více by mě bavila kombinace zmíněných naháněček a schovávání, jak je to ostatně ve většině jiných hororovkách. Nebo by mi stačilo, kdyby měli nepřátelé jakýsi postupně nabíhající indikátor, že mě vidí, protože takhle bylo velmi komplikované odhadovat, kdy jsem už moc blízko a kdy ne. Samotné skrčení navíc nemá žádný efekt, jen vás zpomalí.

Ocenil bych také nějaký lepší indikátor vašeho šílenství a nějaký tip, jak nezešílet a dostat se do více bdělého stavu. V Amnesii se stačilo trochu nadopovat nebo koukat do světla. Tady jsem zkoušel se třeba odvrátit od děsivých či nepřirozených věcí, ale to nějak úplně nefungovalo.

Nakonec bych ještě zmínil pár technických nedostatků, jako slabší chvíle zvuku, kdy se z mých reproduktorů ozvalo podezřelé cvaknutí, jež bych rozhodně nenazval dobrým přechodem, nebo neskutečně kolísavou grafickou náročnost, kde má GTX 2060 místy neměla problém jet na nejvyšší detaily na stabilních 60 FPS, zatímco asi ve dvou pasážích se snímky držely jen velmi nízko nad 30 i s výrazně sníženými efekty. Což mi také připomíná, že i možnost nastavení grafiky by u takové hry mohly být výrazně širší.

Lust for Darkness je ve výsledku asi fajn jednorázovka, ze které asi nebudete v sedmém nebi, na druhou stranu ale nebudete přímo zklamáni. Vzhledem ke své délce navíc nezačne být úplně repetitivní a vše to uteče velmi rychle.

Pokud někdo zmíní téma rytmických her, jako první si vždy vzpomenu na osu!, jež je za mě králem tohoto žánru. Hodnotit tuto "hru" může být ale o něco komplikovanější, než se na první pohled zdá.

U většiny rytmických her bych hodnotil hudbu, vizuální a rytmickou stránku úrovní, nebo třeba volbu obtížností. Problém je, že zde nemohu. Samotné osu! totiž stojí takřka kompletně na úrovních od různých tvůrců, takže to vše působí spíše jakási platforma s několika základními režimy, na kterých se tvůrci mohou do libosti vyřádit.

Asi vám z toho pak vyplývá, že jednotlivé mapy budou tak dobré, jak zkušený a kreativní je sám autor. Při hodně velké smůle tedy narazíte na úrovně, které bude ten nejhorší zážitek vašeho života. Většina map je ale minimálně velmi dobrá, graficky přívětivá a obsahuje dost širokou škálu obtížností. Ještě před stažením se navíc můžete podívat na hodnocení úrovně, které vám samo o sobě dost napoví co čekat. Díky velké tvůrčí komunitě navíc najdete beatmapy téměř na všechny písničky, co znáte, což je podle mě také velké pozitivum.

Největším negativem osu! tedy ve výsledku je, že nové mapy musíte stahovat pomocí prohlížeče. Na druhou stranu je to umožněno pomocí oficiálních stránek a podle mě to ke hře samotné tak trochu patří. Chvíli může také trvat, než se zorientujete v řazení levelů, ale tady se jedná čistě jen o zvyk, a tak to nemohu ani brát jako negativum. V tom žánru je osu! tedy na vrcholu mého žebříčku, ze kterého ho jen těžko něco sesadí!

Love Rhythm je příjemnou variací na randící simulátor, který jej ale povyšuje do žánru rytmické hry. Většina písniček je chytlavých a úrovně celkem dobře odpovídají jejich rytmu. Jako pozitivum beru i to, že máte možnost vybrat si ze dvou obtížností, kde obtížná je opravdu pro ostřílené hráče, zatímco jednoduchá potěší začátečníky, ale stále jim to nedá úplně zadarmo a ani ty pokročilejší nebude nudit.

Co se týče příběhů s jednotlivými slečnami, nejedná se většinou o nic úplně extra. Na druhou stranu je ve všech případech děj i jejich charakter odlišný, a tak dialogy nezačnou být jakousi povinností, kterou u některých randících simulátorů musíte jen přetrpět. Líbí se mi i možnost voleb v dialozích, kde ne vždy platí to, že nejlepším výsledkem je potěšení slečny. Někdy jen získáte informace k tomu, abyste je mohli využít při výběru správného dárku, díky čemuž se ten sladký pocit, že se někam posouváte, ještě umocňuje.

Na hře mě pak nejvíce mrzí asi to, že jednotlivé úrovně nejsou přímo součástí děje, přestože jejich tón často odpovídá momentální atmosféře. Více by mě potěšilo, kdyby vaše postava byla muzikant nebo třeba DJ, který v daných situacích písničky zkrátka hraje. Když už jsme u toho, samotný charakter hlavního hrdiny je také dost zvláštní volba. Na začátku si sice vyberete jméno, vypadáte ve všech příbězích stejně, ale backstory i zázemí máte vždy jiné. A samotná hudba pak znázorňuje jen jakési plynutí času, nebo vykonání nějaké akce. Tady si tvůrci mohli vzít příklad třeba z Mirror, kde souboj znamená souboj a v každém příběhu hrajete jednoduše za někoho jiného.

Ve výsledku se ale jedná o dost příjemnou hru, na kterou rozhodně nebudete vzpomínat ve zlém. Rozhodně se nemůže rovnat titulům jako je osu!, jako pár hodin dlouhá jednohubka ale funguje skvěle.

Swords and Sandals Medieval se snaží obohatit jednoduché možnosti svých předchůdců o spoustu nových možností, bohužel při tom ale opomíjí to, kvůli čemu všichni sérii hráli - souboje.

Souboje v Medievalu jsou extrémně krátké a nabízejí minimum možností. Navíc mi ani nepřišly dlouhodobě zábavné, protože jsou dost monotónní. Hra se snaží jít barevně do více realistické stylizace, díky čemuž ale většina nepřátel působí bez charakteru. Také vás tu nečekají žádné teleporty, schopnosti svazující vás na místě, ani žádné podobné šílenosti. Díky tomu všemu Medieval ubírá na diverzitě jednotlivých duelů a po chvíli zkrátka přestává být zábavným.

Všechny vedlejší aktivity působí fajn a rozhodně nemohu kritizovat, že ve hře jsou. Jedná se většinou o minihry, které jsou ale místy svěžejší než hlavní obsah, a to je poměrně smutné. Pozitivně mohu také hodnotit jakýsi management peněz, kde najednou musíte šetřit na jídlo a nocleh. Kdyby všechny byly tyto mechaniky přidány například do Redux verze legendární dvojky, možná by nám to přineslo i lepší hru.

Ve výsledku asi nemohu říct, že by hra byla úplnou katastrofou, ještě když vezmu v potaz to, že je primárně přizpůsobena mobilním zařízením. Pokud hledáte něco například do MHD, kde vystupujete po pěti zastávkách, není to asi přímo špatná možnost. Na dlouhodobé hraní to ale rozhodně není a jsem si dost jistý, že ji většina hráčů nemá ani snahu dokončit.

To, jak se vám Furry Love bude líbit, záleží vlastně převážně na tom, co od hry čekáte. Pokud čekáte jen hromadu povedených obrázků, které nedostanete úplně zadarmo, budete možná spokojeni.

Vzhledem k tomu, že jsem se během několika posledních týdnů přesvědčil, že i žánr erotických her má co nabídnout, nemohu ale přehlédnout problémy, které hra má. Jediná minihra, proti které nemám moc co namítat, je Furry Catcher. A jedna z celkových pěti je opravdu žalostně málo.

Ze zbylých čtyř je na tom nejlépe režim Puzzle, na kterém asi nešlo moc co zkazit. I tady bych ale čekal, že se obtížnost úrovni bude třeba zvyšovat větším počtem dílků skládačky, pak bych si tento režim vlastně dost užil. To se ale neděje, a tak všechny úrovně projdete velmi rychle a nemáte pocit žádného uspokojení za to, že jste je zvládli.

O něco hůře je na tom režim Furry Cutter. Tady jde z nějakého důvodu obtížnost zase velmi rychle nahoru. To by nebylo úplně špatné, kdyby odrážení furríků od hran plochy bylo správně naprogramováno. Je totiž poměrně frustrující, když vám finální úroveň, u které je potřeba jistá dávka preciznosti, pokazí to, že se furrík, který se měl očividně odrazit doprava, odrazí doleva.

Co se provedení týče, tak je na tom ale nejhůře Furrman. Je to nejhorší variace na Pac-Mana, co jsem kdy viděl. Nejenže není pořádně znázorněno to, jak dlouho můžete jíst furríky po sebrání speciálního předmětu, ale ani zdi nefungují správně. Plocha totiž není přímo dělena na čtverce, a tak při zahnutí do jiné uličky může nastat to, že jste blíže k jedné ze stěn. Problémem je, když se vám stane, že jednu uličku takto plynule projedete, ale v druhé za křižovatkou se zaseknete o neviditelný pixel.

Poslední režim pak nestojí pořádně ani za zmínku, protože je založen čistě na náhodě. To je tolerovatelné několik prvních obrázků. Když vám ale špatný tip začne kus postupně odkrývaného obrázku zase schovávat, je to už poměrně otravné.

Musím uznat, že samotné obrázky jsou velmi povedené, ale to nedělá hru o nic lepší. Lajdáckost zpracování miniher totiž veškerou snahu umělců sráží někam do Mariánského příkopu. Jak si mám užít hru, kde nefunguje dobře ani ukládání, a občas jsem nucen některou z úrovni projít znovu, abych ti odemkl obrázek, který už dávno mám? Tohle se zkrátka nepovedlo.

Během své tratě za dokončením všech dílů série Prince of Persia jsem se konečně dostal i ke stejnojmenné PSP verzi jejího známějšího bratříčka Prince of Persia: The Forgotten Sands. A po dlouhém přemýšlení asi musím uznat, že hra se snaží přizpůsobit své platformě a těžit z ní, jak to jen jde.

Příběh hry je možná až příliš jednoduchý - máme zlouna a musíme jej porazit, cestou k tomu posbírat nějaké ty upgrady, vybavení, ale hlavně překonat všechny úrovně. Co tady mohu vypíchnout je získávání nových mečů. To jsme sice mohli vidět už v předchozích dílech, tady je to ale ozvláštněno tím, že každý meč má svůj bonus, na druhou stranu ale i své omezení, které vás zpomaluje, nebo třeba snižuje sílu základních útoků. Nedá se tedy říct, který meč je nejlepší. Jasné, není to nic, co by revolučně ovlivňovalo hru, i tak je to ale zajímavé ozvláštnění mechaniky z předchozích dílů.

Když už jsem u mečů, přejdu rovnou na souboje. Ty jsem chtěl původně zařadit do slabších stránek hry. S postupem času a získáváním nových schopností jsem si je ale začal i poměrně užívat. Samozřejmě tu nechybí ani bossové, kteří jsou poměrně různorodí. Pořád se nemohu zbavit pocitu, že jsou tu jen proto, protože v Prince of Persia prostě být musí. Samotný souboj s bossy totiž využívá takřka všechny ostatní herní mechaniky, kromě klasického boje.

S tím se pomalu dostáváme k tomu, v čem hra exceluje - hrátky s časem. Většina předchozích dílů nám představila převážně vracení času, případně ovlivňování prince vzhledem k samotnému časovému toku. Tento díl se tedy rozhodl, že to vezme opačně a nechá vás ovlivňovat objekty okolo vás. Všechny důležité prvky tedy můžete zrychlit, zpomalit i zmrazit. A hra to využívá naprosto všude. V již zmíněných soubojích, v logických hádankách, v parkourový pasážích i v překonávání velkého množství pastí. Pokud třeba zrychlíte tok tryskajícího písku, jeho síla vám umožní posunout nějaký předmět, ke kterému byste se nedostali. Pokud jej zmrazíte, můžete na něj vylézt, nebo ho přímo uchopit a posunout jinam. Většina hádanek má sice jen jedno řešení, i tak jsem se ale občas nemohl nepochválit, jak chytře jsem to vymyslel.

Tyto mechaniky bohužel trochu podráží platforma, na kterou hra vyšla. Možná je to jen mnou, ale ovládání na PSP mi nikdy nepřišlo úplně precizní a v hodně jiných hrách jsem omylem udělal něco, co jsem nechtěl. Mám kvůli tomu pocit, že jsem místy umíral ne úplně kvůli své neschopnosti, ale kvůli tomu, že přepínat mezi množstvím těchto možností na tak malém zařízení chce více cviku, než mi hra za svou herní dobu dokázala nabídnout.

Ve výsledku jsem si ale i přes občasnou frustraci svůj průchod velmi užil. Asi je to i tím, v jaké době jsem hru hrál. Dnes je moderní otevřený svět se stovkami úkolů a občas to už začne být až vyčerpávající. Podobný lineární několikahodinový zážitek jsem proto pravděpodobně ocenil víc, než další 200hodinové Assassin's Creed. Pokud jste ještě navíc zkušenější ve hraní na PSP více než já, který tam dohrál jen pár her, budete ještě spokojenější. Vzhledem k tomu, jak se ale dá hra dnes těžko sehnat, možná budete nakonec stejně muset sáhnout po emulátoru.

Re:DESTINY je jako bratránek o dost profláklejšího Mirror, který se ale více soustředí na výtvarnou stylizaci a méně na erotiku.

Poslední dobou jsem našel zálibu v hraní her, které mi dovolí si zkrátka odpočinout a vypnout tak trochu mozek, jak rád říkám. To mě mimo jiné přivedlo i ke hrám, které jsou více či méně zaměřené na erotický obsah. Přestože mnozí těmito hrami často právem opovrhují, já si stojím zatím, že mnohé z nich mají své kvality, o kterých se dá v klidu básnit.

Hra Re:DESTINY, ač jsem od ní čekal pouhou kopii zmíněného známějšího titulu za účelem jednoduchého zisku, mě na první pohled zaujala svým vizuálem, ze kterého východní tématika přímo čiší. Od menu přes mapu až po samotné úrovně, vše do sebe nádherně zapadá. Dovedl bych si představit, že většina kreseb z pozadí dialogových sekvencí by se vyjímaly na stránkách s tapetami na plochu ke stažení.

Pozitivně mohu hodnotit i příběh. Je sice čistě lineární a v základu jednoduchý, na druhou stranu nemohu říct, že bych během hry tušil, jakým směrem se dál bude ubírat. Oceňuji také absenci jakýchkoliv perverzních poznámek a celkově rozebírání sexuální tématiky během hlavního děje. Samotné erotické scény jsou zde opravdu jen příjemný doplněk a hra se vám nesnaží celou dobu předsouvat, že se máte těšit jen na to jedno. Tomu napomáhá i to, že první sexuální scénu si odemknete někdy v polovině hry. Co trochu zamrzí, je fakt, že se tyto scény ne vždy obejdou bez chyb, což by si vývojáři při tak nízkém počtu scén mohli pohlídat. Občas se navíc stane, že po dokončení některé ze scén vám přestane fungovat zvuk a nezbývá nic jiného, než hru restartovat.

Dvojsečnou zbraní jsou také nabízené herní mechaniky, jako jsou schopnosti a spotřební předměty. Hra toho nabízí nepřeberné množství, zároveň ale žene kvapem dopředu. Ve hře je navíc méně soubojů, než by si tyto mechaniky zasloužily. To vše způsobuje, že než se pořádně rozkoukáte, máte odemčené tři čtvrtě schopností, blížíte se do finále hry a vše co máte před očima, je jen nevyužitý potenciál, přestože tvůrci měli nádherně našlápnuto. Vše se ale hraje opravdu příjemně, takže bych to celé možná neoznačoval přímo za chybu, spíše za vidinu toho, že by hra mohla být ještě lepší.

Ve výsledku se tedy jedná o velmi povedený titul, který jsem s jeho krátkou herní dobou zhltnul skoro v jednom kuse. Pokud vás baví podobné jednoduché hříčky a přímo se nebráníte lechtivým scénám, mohu hru jednoznačně doporučit. A víte co? Vlastně i pokud se jim bráníte, protože všechny jsou volitelné!

Zatímco u minulého dílu hrála v mém hodnocení značnou roli nostalgie a přihlédnutí na to, že se jedná o hru pro děti, třetí díl bych se nebál nazvat dobrou adventurou.

Reksio i Czarodzieje je pro mě stejně jako Reksio i UFO hrou, která ve mě vyvolává neskutečnou nostalgii. To bylo také důvodem, proč jsem jí znovu po letech zapnul. Navíc na rozdíl od mých dětských let teď už do značné míry díky třetímu Zaklínači ovládám polštinu, a tak jsem si mohl užít i příběh. Ten je v základu jednoduchý, ale pocit záhady, kdo je tím zlým čarodějem, vás velmi dobře motivuje hrát dál. Celkovou zvídavost ve hře podněcuje i jakýsi systém dialogů, který vám umožňuje ptát se vybraných postav na různé otázky. Odpovědi na některé z nich vás posunou dál v příběhu, jiné vám jen dají informace o kouzelnickém světě, který je krásný a zajímavý. Když už jsme u těch postav, musím zmínit i to, že já zkrátka miluji humor tvůrců. Skoro každé jméno je odkaz na nějaký film nebo knihu (nemluvě o tom, že si dokáží udělat srandu i z jinde tak otravné věci, jako je reklama na vlastní produkt). Trochu mě jen mrzí, že hlavní záporák nemá nějakou silnější motivaci, proč vše dělá, což je dáno tím, že záporákem je pokaždé někdo jiný. To na tom všem ale nic nemění a trochu to sráží samotný konec hry.

Za co musím ale tvůrce pochválit, je jakási "otevřenost" zdejšího světa. Máme tu celkem pět lokací, mezi kterými můžeme libovolně cestovat. Někdy si také máte možnost zvolit, v jakém pořadí daná místa navštívíte. Samotný výběr je příjemný i během učení se nových kouzel. U daného učitele se sice nakonec musíte naučit všechna kouzla, abyste mohli jít k dalšímu, i tak je ale možnost volby pořadí příjemná. Cestovat mezi lokacemi se dá buď letem na koštěti nebo pomocí draka. Není to avšak tak, že byste si mohli vybrat, pomocí čeho budete cestovat. Každá lokace má přiřazený způsob, jak se tam dostat.

Tím se pomalu přesouvám k minihrám, které jsou nedílnou součástí každého dílu Reksia. Zmíněné cestování na koštěti je dost příjemnou minihrou, zato létání na drakovi je tím nejhorším trestem za všechny mé hříchy. Během prvního letu je to ještě snesitelné. Když se avšak pomocí draka budete chtít dostat ke třetímu učiteli magie, čeká vás holé utrpení. Obtížnost úrovně totiž není připravená na krkolomné ovládání, před které jste postaveni. Krom toho také nechápu, proč drakovi tolik trvá vzlétnout z vodní hladiny. Ve chvíli, kdy před sebou vidíte plovoucí kládu, je tak už pozdě a vy chtě nechtě přijdete o životy. Zbytek miniher je ale fajn a jedná se vlastně i o posun oproti předchozímu dílu. Rád bych ještě vyzdvihl souboje, které jsou ze začátku dost zábavné a dodávají hře poměrně zajímavý způsob akce. Po nějaké době mohou však začít být repetitivní. To platí i pro létání na koštěti a chození přes všechny lokace. Možná by hře pomohl nějaký způsob rychlého cestování, pomocí kterého byste se mohli přesunout na místo, které jste už navštívili. Jedná se ale přeci jen o starou hru, co navíc ani není žádným AAA titulem své doby, takže se na ni za něco takového asi nemohu zlobit.

Na konec bych se ještě rád zamyslel, jestli ta hra je opravdu dělaná pro děti. Jakože svět je rozhodně family friendly, o tom žádná. Samotná obtížnost je ale na extrémně vysoké úrovni, pokud je pravda, že hra byla vyvíjena pro děti od 6 let, jak je uvedeno na krabičce. Z pohledu toho, že jsem hru hrál znovu teď, když jsem dospělý, je to pro mě spíš pozitivní, protože pro mě průchod představoval alespoň nějakou výzvu. Nedovedu si ale představit, že bych ji opravdu bez pomoci dohrál jako malý.

Podtrženo, sečteno, hry Reksio i Czarodzieje mě po těch letech neskutečně překvapila tím, jak moc mě vlastně bavila. Těch 6 hodin uteklo jako voda a mě velmi těší, že mé vzpomínky z dětství na tuto hru odpovídají tomu, jak povedená hra ve skutečnosti je.

Neskutečná nostalgie, která sice není dokonalou hrou, přesto ale své kvality má.

Ani nevím jak, ale vzpomněl jsem si na jednu ze svých nejoblíbenějších her svého dětství a v rámci herní výzvy jsem se rozhodl si jí znovu projít. Ve svém hodnocení budu brát ohledy na to, že se jedná o dětskou hru, kterých jsem sice moc nehrál, ale vím, jak jsou často odbyté například filmy a seriály, které jsou mířené pouze na děti.

Co se týče vizuálu, postavy opravdu nejsou nakreslené detailně. Výrazně lépe je na tom samotné prostředí hry, které vypadá poměrně hezky. Je to i díky tomu, že je statické, což ale u adventury nemusí vadit. Během hry se navíc podíváme na několik planet, které sice nejsou originalita sama, design každé je ale odlišný, a tak se vlastně vždy těšíte, jak bude vypadat ta další, hlavně pokud jste ještě malí. Děj hry je poměrně jednoduchý a vývoj postav je často velmi urychlený. Na hru pro děti ale není úplně přímočarý, dojde k několika zvratům a obsahuje několik dalších dílčích příběhů, které jsou někdy i poměrně vtipné a jejich řešení mě i po letech celkem bavilo.

Součástí hry je i několik miniher, které musíte překonat, abyste se posunuli dál. A ty jsou za mě největším kamenem úrazu. Některé byly opravdu jednoduché a jsou za mě zcela adekvátní dětem ve věku 6 let, kterým je hra určena (i když v té době mi taky daly zabrat). Mnohé z nich mi ale i teď dělaly problém. Tím nechci říct, že jsem s nimi zápasil nějak dlouho, ale několikrát jsem zemřel a musel jsem minihru jet znovu. Pro děti taková minihra musí být neskutečně náročná a některé z nich ji nemají zkrátka šanci projít. Vývojáři možná doufali, že jim s těmito pasážemi pomohou rodiče, čemuž napovídá i několik referencí na Star Wars nebo na Star Trek, které párkrát celkem pobavily. To ale za mě není způsob, jak správně nastavit obtížnost takové hry. Navíc některé pasáže jsou přímo otravné, konkrétně bloudění po Vejci, kde musíte najít to správné pořadí, jak kliknout na jednotlivé dveře. Během toho vás však nesmí chytit záporák. Problém je v tom, že jak kliknete na dveře, Rexík se vydá jejich směrem a pokud se z nich najednou vynoří Kohoutátor, už ho nijak nezastavíte.

Nakonec bych si ještě kopnul do českého dabingu této hry. Polský originál je naprosto skvělý a dodává postavám opravdu charakter. Ten český je ale místy příšerný a například již zmíněný záporák Kohoutátor mlčí, zatímco otvírá pusu. Po chvíli tedy řekne pár slov, ale pak dál naprázdno otvírá pusu, nebo vlastně zobák. Nechápu, jak se něco takového mohlo stát. To dabér nedostal žádné instrukce typu "mluv pomalu"? Nebo mu někdo omylem poškrtal polovinu textu? I když to zmiňuji jako zápor této hry, do výsledného procentuálního hodnocení tento fakt započítat nechci, protože to není něco, za co by tvůrci hry mohli.

Reksio i UFO je pro mě ve výsledku velmi solidní dětská adventura, která by asi mohla mít více vyváženou obtížnost. Na druhou stranu bych tuto hru s klidným srdcem nainstaloval svému dítěti i s vědomím, že mu budu muset s něčím pomoct, protože je to vlastně taková lepší pohádka. Zlo bude poraženo, spory se mají řešit tím, že si lidi promluví, a na obezitu funguje cvičení. A ještě k tomu si děti procvičí nějaké to logické myšlení, takže výsledek je zcela ideální.

Mafia je téměř perfektní hra na svou dobu.

To uslyšíte od každého, kdo ji v době vydání hrál. Proto bych svůj komentář ke hře chtěl pojmout trochu jinak. Po vydání remaku této legendární hry jsem totiž zjistil, že vlastně existuje poměrně velké množství lidí, kteří hru nehráli. Je to přeci jen skoro 19 let od jejího vydání a za tu dobu se nám narodila úplně nová generace hráčů. Chtěl bych tedy součástí komentáře porovnat to, zda vám Mafii mohu doporučit, i když jste zvyklí na mechaniky moderních her, případně vám poradit, na co máte být připraveni, abyste si ji i vy mohli užít.

To hlavní, co jsem si já osobně na Mafii oblíbil, je příběh a celková atmosféra hry doplněná skvělým soundtrackem. To jsou prvky, které nezestárnuli a budou se vám líbit i po těch mnoha letech. Mafianská tématika je zde opravdu cítit a hra je pro mě společně s filmem Kmotr to nejlepší z tohoto žánru. Tomu napomáhají i skvěle napsané a nadabované postavy, které si opravdu oblíbíte (nebo naopak) a jejich rozhodnutí budete vždy robře chápat. Konec hry je navíc opravdu dokonalost sama, kvůli kterému, i kdyby vás hra do té doby nebavila, se to vyplatí dohrát.

V té době hra vynikala i skvělou grafikou, která v porovnání třeba s Grand Theft Auto: Vice City byla opravdu něco nevídaného. V dnešní době ovšem už trochu zestárla, i když pořád nevypadá vůbec špatně. Pokud vám ale je ale grafika starých her zkrátka proti srsti, mohu vám doporučit například tento mód, který ji udělají o něco hezčí. Kde ale hra ani po letech nezaostává, je cit pro detail. I když textury nejsou ve vysokém rozlišení, jsou velmi detailní. To platí i pro město samotné. V kolika hrách můžete při zatáčení zapnout blinkr? Pokud se na chvíli zastavíte a rozhlédnete, najdete toho hodně. Design města je velmi chytrý. Není tu žádná navigace, město je ale vymšleno tak, že si jednotlivé lokace opravdu zapatujete a časem už budete vědět kudy jet, když se na nějaké místo vracíte. Je to vlastně podobné reálnému životu, kde si nebudete zapínat navigaci, když jedete třeba natankovat. Což mě mimochodem dovádí k dalšímu detailu. Věděli jste, že vašemu autu v Mafii může dojít benzín? Další z mnoha detailů se pak týká policie, která vás pokutuje za překročení rychlosti nebo za projetí křižovatky na červenou. To může být možná pro někoho otravné, celé hře to ale přidává na realističnosti, o kterou se snaží. Myslím si, že v tomhle ohledu budete zkátka dost překvapeni.

Pomalu se ale dostáváme asi k nejpalčivější otázce, tj. jak se hra po těch letech hraje? Pokusím se tady většinu z vás neodradit. Zálěží totiž na tom, na co jste z dnešních her zvyklí. Mafia je střílečka z pohledu třetí osoby. V dnešní době u tohoto žánru (vlastně i u dalších dílů série) funguje v drtivé většině her systém krytí, kde se pak vaše postava automaticky vykloní, pokdu zamíříte. To tady opravdu nečekejte. Můžete se krčit, můžete se schovávat za objekty. Pokud jste ale schování za bednou, musíte se postavit nebo se posunout do strany, pokud chcete střílet. S tím je pojeno i to, že musíte být opatrní, protože vás takto někdo jednoduše může zasáhnout. Zdraví se vám navíc dá obnocit pouze pomocí lékárniček, které nemůžete sbírat, ale musíte se vyléčit přímo u nich. K tomu ještě připojím poměrně realistickou obtížnost, kdy se vás hra nebude bát prostě zabít a nechat vás projít určitou část znovu. Vše se to ale hraje hezky a je to vlastně fér. Nepřátelé můžou umřít úplně stejně jednoduše. A to platí i pro vaše společníky. Ve výsledku to není zase tak přehnaně těžké, jak to může znít. Navíc pocit z toho, že to nakonec zvládnete, vám to opravdu všechno vynahradí. Čím déle budete hrát, tím více si navíc zvyknete, takže někde v polovině hry vám už žadný systém krytí nebude chybět.

Ještě na závěr bych se rád vrátil ke společníkům V několika misích máte parťáky, kteří vám mohou pomoct. Zároveň ale na svou hloupost často mohou umřít a vy kvůli tomu musíte jít odznovu. Neberte to špatně, mně nevadí, když musím část hry opakovat kvůli své hlouposti. Ale opakovat ji kvůli umělé inteligenci, která mi zkrátka podrazí nohy, mě docela vytočit dokáže. To je ale asi jediná věc, kterou hře mohu vytknout.

Když to tak shrnu, Mafia v porovnání s jinými hrami díky tehdejší péči vývojářů překvapivě nezestárnula tolik. Pokud jste ji nikdy dřív nehráli, chvilku si budete zvykat, takže tomu dejte čas. Veškeré kvality včetně příběhu vám vaší trpělivost nakonec vynahradí.

Posel smrti je úžasná česká adventura, na kterou nikdy nezapometu!

Ze začátku jsem byl trošku skeptický. U her staršího data se mi totiž občas stane, že mě odradí kostrbatostí ovládání, pokud k nim nechovám určitou nostalgii z dětství. Každopádně už během první kapitoy mě hra naprosto pohltila a nepustila mě až do konce. Měl jsem problém se večer přinutit, abych jí už vypnul a šel spát.

Jedná se o klasickou adventuru, která si zakládá na kvalitním příběhu plném bravurně napsaných postav a hutné atmosféře Krom jiného také plně využívá hororového žánru a udržuje vás v napětí, co se vlastně okolo Samuela, hlavní postavy, ve skutečnosti děje. Veškeré charaktery mají navíc opravdu solidní český dabing, což rozhodně napomáhá tomu, aby celý děj působil uvěřitelně.

Jediný problém, který hra má, ale nemohu jej ani započítávat do hodnocení, je fakt, že si občas nerozumí s novětšími operačními systémy, konkrétně v mém případě s Windows 10 (možná i v kombinaci s mým hardwarem). Hra je už strašího data a nabízí tedy jen rozlišení s poměrem stran 4:3. Zbytek obrazu je vypněn černými pruhy a pokud do nich vjedete kurzorem, zenechává po sobě v tomto prostoru stopu, které se zbavíte jen vypnutím a opětovným zapnutím hry. Jelikož hra ale nebyla vyvíjena v době, kdy Windows 10 existoval, nebylo by fér jí za tento problém strhávat body, takže to berte jen jako informaci, že na tento problém můžete narazit.

Posel smrti patří podle mě ke skvostům českých her (stejně jako třeba Mafia) a je poviností každého Čecha si jej alepoň jednou zahrát. Věřte mi, že nebudete litovat.

Velmi důstojné pokračování nesmtelné klasiky.

Hra Prince of Persia 2: The Shadow and the Flame si bere základy z prního dílu, zároveň ale přinásí velké množství inovací včetně výrazně lepší grafiky, takže je na první pohled poznat, že se jedná o zcela jinou hru. K prvnímu dílu jsem měl jedinou výtku. Vyčítal jsem mu téměř nulovou diverzitu nepřátel. To dvojka bravurně napravuje. Během příběhu si totiž projdete několik různých lokací s výrazně rozsáhlejšími úrovněmi a s novými nepřáteli, kteří jsou tak různorodí, jak to jen herní mechanismy umožňují. To samé platí i pro pasti. Každá lokace má navíc odlišnou atmosféru, což vás ještě více motivuje pokračovat, protože vás zajímá, co přijde dál. Další věc, která se zlepšila, je hudba, která nyní hraje například i během souboje a dělá jej více intenzivnější.

Podle mého doposavadního chválení se může zdát, že vlastně jedná o skvělou hru, která by měla ve všem předčít svého předchůdce. Buhužel ji ale sráží jeden zásadní fakt. I Prince of Persia 2 obsahuje časový limit. Ten je ale v kombinaci s rozsáhlejšími úrovněmi dost neúprosný. V některých úrovních navíc musíte uděla něco navíc, než se jen dostat na konec ke dveřím. Přijít na to tedy zabere delší čas, který ale vy vlastně moc nemáte. A když vidíte, že jste právě dorazili do nového lokace a zbývá vám třeba posledních 15 minut, je vám vcelku jasné, že hru asi dohrát nestihnete. Nadšení z průzkumu pak může nahradit spíše frustrace.

Druhá moje výtka je pak spojena s designem úplně první lokace u jednoho skoku. Prostředí totiž působí více plasticky a v jednom bodě je velmi težké odhadnout, kde vlastně končí plocha, od které se můžete odrazit. Pokud hrajete hru poprvé, je pak možné, že několikrát spadnete na tom samém místě jenom kvůli tomu, že tam už prostě je díra, kterou vy ale v tomto 2D pohledu nevidíte. To je ale jen detail, který vás bude iritovat opravdu jen v jedné úrovni.

Hra Prince of Persia 2: The Shadow and the Flame je ve výsledku skvělá hra. Jen k ní časový limit, který byl v prvním díle výzvou, úplně nesedí a byla by možná lepší bez něj.

V Game Dev Tycoon se vžijete do role herního vývojáře s mnohými úskalími, které to obnáší.

Možnosti na začátku hry jsou značně omezené. Začínáte totiž v době, kdy na tom herní průmysl nebyl jako dnes. V základu tedy vyberete, co za hru chcete tvořit, jakého má být žánru, případně na jakou platformu má vyjít. Pak už se pouštíte do vývoje. Nebo spíše naše postava. Vy totiž jen určujete, čemu má v každé ze tří fází vývoje věnovat kolik času. Má hra být více o příběhu, akci, mít dobrou umělou inteligenci nebo směřovat všechno úsilí do grafiky a designu světa? To je jen na vás. Ale pozor! U každého žánru je potřeba zaměřit se na něco jiného. Je přeci jen rozdíl mezi akční hrou jako DOOM a příběhovým RPG. Princip "vývoje" hry je tedy opravdu jednoduchý, potřebujete se ale vždy hodně zamyslet, co upřednostnit a upozadit, protože každý vývoj hry stojí peníze.

Jak jde čas, odemykají se vám nové možnosti k výzkumu počínaje novými tématy až po mechaniky, které můžete pak zabudovat do vlastního enginu. Společně s tím přicházejí i nové konzole, které jsou silně inspirovány skutečnou historií. Máte díky tomu pocit, že jste jedním z průkopníků herního průmyslu. Můžete tak také odhadnout, jaká konzole bude mít úspěch a zda se vyplatí na ní vůbec vydávat hry. Také je zde možnost si k sobě postupem času najmout zaměstnance a tvořit společně větší hry než kdy dříve.

Po nějaké době se ale dostanete do fáze, kdy nepřicházejí žádné razantní změny hratelnosti, navíc je v této fázi poměrně jednoduché zkrachovat. Nevím čím to je, ale tuto konkrétní fázi jsem opakoval vícekrát, než mi přišlo zábavné, a začínal jsem být spíše frustrovaný a trochu znuděný. Na druhou stranu poslední fáze hry je zase hrozně rychlá. Hra vám začne nabízet obrovské množství možností, které s přívalem dalších a dalších nestíháte ani zkoumat, a najednou na vás vybafne poděkování za hraní společně s koncem hry. Vy sice můžete pokračovat ve vývoji dalších her. Už ale nevychází nové konzole a nepřichází žádné eventy, takže váš zájem o hru poměrně brzo opadne.

Ve výsledku se ale jedná o nadprůměrnou hru fungující na skvělém konceptu, který vás nutí experimentovat, co bude ta nejlepší kombinace pro vaši hru. Vše je to zabaleno v příjemném grafickém kabátku, který skvěle koresponduje se zmíněnou jednoduchostí mechanik. Pokud se chcete chvíli cítit jako herní vývojář, ale zároveň vás jen při pomyšlení představa nějakého kódu děsí, hru mohu jen a jen doporučit.

Minoria je velmi příjemná plošinovka, která potrápí vaše nervy.

Na hru jsem narazil, když jsem hledal něco do herní výzvy. Na první pohled mě zaujalo grafické zpracování, které vypadá opravdu hezky. Samotná hratelnost je velmi příjemná a hra jako taková působí velmi plynule, což je u hry tohoto žánru velmi důležité. Ve hře totiž bojujete proti opravdu velkému množství různých nepřátel, proti kterým si musíte najít taktiku, jak je efektivně porazit, abyste ztratili co nejméně života.

S vaším postupem se postupně zvyšuje obtížnost, která je většinou nastavena velmi dobře, aby hra byla výzvou. Místy se ale obtížnost z nějakého důvodu změní skokově a vy máte pocit, že je hra nepřiměřeně těžká. Jindy je tomu ale naopak a vy se prosekáváte skrz nepřítele jako nůž máslem. S postupem hrou také nalézáte schopnosti, díky kterým máte možnost překonávat překážky i nepřátele. Tady vidím trochu nevyužitý potenciál, který radši vysvětlím na příkladu. Získal jsem schopnost dash, díky které jsem mohl při skoku prolétnout vzduchem o kus dále. Čekal jsem, že na této schopnosti ještě v kombinaci s double jumpem bude založeno překovávání velkých propastí nebo různých pastí. Ve výsledku ale nějakou preciznost ve skákání potřebujete opravdu zřídka, což je za mě škoda.

Během k průzkumu také sbíráte různá kadidla, která se dělí na aktivní a pasivní. Z pasivních můžete mít vybrané až dvě, z aktivních tři. Kadidel můžete během hry najít opravdu mnoho a zvolit si ta správná vám průchod velmi zjednoduší. To samé platí i pro zbraně. Ty mají různé typy útoků, které občas mění i animace a pohyby při použití výše zmíněných schopností. Svůj herní styl si tedy můžete přizpůsobit dle své libosti, aby vám vaše výbava co nejlépe sedla. Je to totiž opravdu potřeba, protože správná zbraň či kadidlo může někdy rozhodnout, zda zvítězíte nad bossem, kterých je ve hře rovnou několik.

Většina bossů jsou čarodějnice, které musíte v rámci příběhu porazit. Víc k příběhu říkat asi nechci, protože není nijak rozsáhlý, takže by jakýkoliv spoiler mohl zkazit moment překvapení při těch několika zvratech, které v ději nastanou.

Po dohrání máte ještě možnost vstoupit do tajemné věže, kde si můžete znovu zabojovat, nebo zahájit new game + s vybavením, které jste nasbírali, ale s o to silnějšími soupeři. To rozhodně potěší, protože hra jako taková není příliš dlouhá a měli byste ji dokončit do 6 hodin i s průzkumem drtivé většiny lokací.

Minoria pro mě ve výsledku bylo veliké překvapení a jedná se o velice nadprůměrnou plošinovku. Takže pokud hledáte něco kratšího, kde vám ale hra nedá nic zadarmo, mohu jen doporučit.

Totally Accurate Battle Simulator je nadsázka jako název samotný!

Schyluje se k bitvě. Na jedné straně Vikingové, na druhé evropští rytíři připraveni bránit svou zem do posledního muže. Když tu náhled na pomoc Vikingům vtrhne na bojiště mamut v doprovodu šesti kostlivců a devíti pirátů, kteří házejí bomby okolo sebe! Rytíři se ale nebojí, protože mají v záloze Da Vinciho tank a několik minotaurů!

Jak jste asi z krátkého odstavce výše pochopili, Totally Accurate Battle Simulator opravdu není žádná realistická simulace reálných bitev. Hlavním konceptem je humor v podobě šílených jednotek, nemotorných animací a celého grafického designu. Můžete se pokusit projít kampaň, která před vás staví nelehké výzvy společně s často malým rozpočtem na nákup jednotek, nebo si zahrát sandbox a vytvořit ty nejšílenější střety armád, které vás kdy napadly, to vše jen za účelem čisté zábavy bez hlubšího smyslu! A to je zároveň největší slabinou hry.

Přestože se jedná o opravdu zábavný počin, po nějaké době zkrátka omrzí a vás zkrátka přestane bavit používat ty samé jednoty jenom proto, že vás čekají další výzvy. Vývojáři na to naštěstí myslí a hru často obohacují o nový obsah v podobě nových frakcí s jednotkami a k nim tématických map. To zaručuje to, že se ke hře budete moci po nějaké době vrátit a mít co dělat. Otázka je, jak dlouho vás nový update zase udrží.

Ve výsledku se jedná o skvělou zábavu na nějakou dobu. Hra je myšlena jako sandbox a s tím se vlastně pojí i to, co se všemi sandboxy. Časem to všechno omrzí a i přes nával updatů na hru po nějaké době zkrátka zapomenete.

4D Prince of Persia je jednou z možností, jak si zahrát starou klasiku trochu jinak.

Pokud jste hráli hru Prince of Persia z roku 1989, určitě si pamatujete, o jak skvělou hru se jedná. Pamatujete si, když jste hráli hru poprvé a museli jste hledat cestu kudy se vydat, abyste se dostali ke dveřím ven z úrovně? Představte si, kdybyste ten pocit mohli zažít znovu. Přesně to vám nabídne 4D Prince of Persia.

Hratelnost hry je naprosto stejná jako u prvního dílu série. To je něco, co vás může zklamat. Na druhou stranu víte od začátku, do čeho jdete. Jedná se opravdu o stejnou hru, kde jste zkrátka vhozeni do nových úrovní, které jsou o něco složitější než v původní hře. Některé z nich jsou náročné možná až příliš (nebo si to tak alespoň pamatuji z doby, kde jsem hru hrál), takže během prvního průchodu pravděpodobně nedokončíte hru v časovém limitu. Kvůli tomu se může dostavit frustrace z toho, že musíte několikrát začínat od první úrovně, aby se vám nakonec hru podařila dokončit. Zároveň je to ale také výzva a je jen na vás, zda se jí rozhodnete přijmout.

4D Prince of Persia je ve výsledku něco, po čem sáhnete, pokud máte chuť na starou klasiku, ale nechtějí se vám procházet úrovně, které znáte už skrz naskrz. Staví na pevném základu, který je zkrátka nesmrtelný.

Total War Saga: Troy přidává nové možnosti a snaží se jít odlišnou cestou. Bohužel hře zároveň také něco chybí.

Pro začátek bych rád uvedl, že poslední díl ze série, který jsem hrál, byl Total War: Rome II. Je tedy možné, že některé ze změn, které budu v souvislosti s Total War Saga: Troy chválit a kritizovat, byly už v některém z předchozích dílů. Mělo by toho ale snad být minimum, protože jsem si před samotným psaním udělal menší průzkum.

Total War Saga: Troy nás vhazuje do bájného konfliktu, který je zasazením konkrétnější, než jsme tomu zvyklí z jiných dílů. Zároveň se ale nejedná o fantasy, a tak se snaží Trojskou válku převádět do podoby, jak by mohla vypadat, kdyby se opravdu stala. Máme tu díky tomu velkou řadu mýtických stvoření, jako je například Minotaur, který ale ve skutečnosti není nic jiného než urostlý válečník nosící býčí kůži s rohy, aby děsil své nepřátele. Toto hraní si s bájemi, nejen s Trojskou válkou, se mi na hře opravdu líbí a dělá jí o poznání zajímavější. Když už jsem ale u jednotek, je tu i něco, co mě spíše mrzí. Velké množství frakcí má velmi omezenou jízdu, některé dokonce žádnou. To trochu sráží určitou možnost taktizování. Rychlá mobilní jednotka totiž v předchozích dílech často mohla zvrátit vývoj bitvy, pokud jste věděli, jak ji použít. Tady situaci na bojišti často ovlivňují hrdinové, kteří mají speciální dovednosti. Mohou děsit své nepřítele, podporovat spojence, nebo třeba zvýšit poškození určité jednotky. Může také dojít k epickému souboji dvou hrdinů, který je jak vystřižený z filmu Troja. Armáda, jejíž hrdina padne, je pak v boji silně znevýhodněna, dokud se hrdina nezotaví a nevrátí zpět.

Pokud se podíváme na samotnou mapu, nalezneme tu také několik změn. První a nejvýraznější z nich je systém surovin, které nyní potřebujete stejně jako peníze, abyste mohli postavit danou budovu nebo vycvičit konkrétní jednotku. S tím je také úzce spojená diplomacie, protože pokud vám nějaká surovina dojde, můžete navrhnout některé z frakcí, že provedete výměnný obchod, nebo jim třeba za pravidelné zásobování dřevem umožníte vojenský přístup. Přijde mi, že díky tomu je tu ještě více kladen důraz na diplomacii. Můžete být určitou dobu totiž opravdu závislí na tom, že vám jeden ze spojenců bude danou surovinu poskytovat, protože vy jí zrovna teď nemáte kde získat v takovém množství, kolik potřebujete na vycvičení armády. A pokud si nedopatřením znepřátelíte všechny okolo, těžko vám pak někdo poskytne měď.

Co je podle mě na Total War Saga: Troy dost rozporuplné, jsou hratelné frakce. Stejnou výtku bych měl třeba u Total War: Rome II, kde to tedy není tak horké. Zde máte totiž v základu jen osm frakcí, čtyři na každé straně konfliktu. Zbytek je potřeba si dokoupit v podobě DLC. Může vás ale utěšit to, že každá frakce je jiná. Různé frakce mají různou hratelnost. Pokud hrajete například za Spartu, můžete na dálku obsadit opuštěná města. Jedna z frakcí Amazonek pro změnu nemůže zabírat města, na druhou stranu může ale stavět budovy v táborech, které může sbalit a přesunout se jinam. Průchod za různé frakce by se tedy měl vždy lišit více, než tomu bylo v předchozích dílech. Zase mi tu ale trochu chybí nějaká vnitřní politika, která by udělala hru komplexnější.

Co mě ale mrzí asi nejvíce je absence námořních bitev. Měl jsem za to, že od Empire: Total War je standardem možnost vybojovat sám bitvu na moři. Proto mě dost zklamalo, že v Total War Saga: Troy tato herní mechanika chybí, což beru jako poměrně velké mínus.

Výsledkem je hra, která se sice snaží přinášet něco nového, což je chvályhodné, na druhou stranu ale bezdůvodně osekává obsah a mechaniky, ne které jsou již hráči zvyklí. To i přes veškerou snahu tvůrců vytvořit něco nového, vyvolá určité zklamání, které sice nepřebije kvality hry, ale trochu vás zamrzí potenciál, čím by hra mohla být, kdyby nebyla zbytečně ořezaná a bylo jí věnováno o něco více času.

Stará klasika, která je skvělá i dnes!

Myslím, že trilogii Prince of Persia od studia Ubisoft Montreal, případně další dva díly, zná dnes každý. Někdy je ale fajn vrátit se ke kořenům a kouknout se, jak si vedl úplně první díl série vytvořený ještě Jordanem Mechnerem.

Hra zaujme hlavně realistickými animacemi pohybu i boje, které jsem v žádné jiné staré hře neviděl tak skvěle zpracované. Možná také díky tomu se i po tolika letech hraje skvěle, dokonce ani ovládání nepůsobí kostrbatě. Koncept hry je jednoduchý. Čeká vás (teoreticky) dvanáct úrovní, které musíte splnit za 60 minut. Cestou vás čekají nepřátelé, pasti a zavřené dveře otevíratelné pomocí nášlapných plošinek. Pokud vše překonáte, čeká vás princezna. Tak jednoduché to je... a vlastně tak obtížné. Pokud vám dojdou životy, umřete, ztratili jste drahocenný čas a začínáte úroveň od začátku. A že zemřít není moc těžké! Pokud spadnete z moc velké výšky, zemřeli jste. Pokud si nedáte pozor při boji a dostanete pár zásahů mečem, zemřeli jste. Pokud se dotknete pasti, zemřeli jste. Boje se samozřejmě dají zjednodušit tím, že najdete lektvary, které navýší maximální kapacitu vašeho zdraví. To ale vyžaduje určitý průzkum úrovní, které ale zase zabere nějaký čas a vy ho zkrátka nemáte nazbyt. A díky tomu všemu je Prince of Persia tak skvělá hra. Je to v základu jednoduché. Ale samotné dohrání rozhodně není zadarmo. Nejedná se samozřejmě o nejtěžší hru na světě, ale pokud jste ji třeba hráli jako mladší, musíte mi dát za pravdu, že vás pěkně potrápila!

Jako výtku, obzvláště po letech, bych asi uvedl malou diverzitu nepřátel. Potkáváte vlastně až na výjimky ty a samé stráže, kteří mají akorát jiné barvy. Jejich úroveň zručnosti v šermu je sice odlišná, ale vizuálně nerozpoznáte slabé od silných, dokud s nimi nezačnete bojovat. Možná to byl záměr, že vlastně nevíte, co od daného protivníka čekat. Podle mě by ale bylo o dost zajímavější, kdybyste dorazili ke strážnému na osmém levelu, který by byl designově nějak odlišen, protože je zkrátka silnější. Hra by vám tak dala najevo, že se máte bát, protože jeho poslání je vás zkrátka zastavit za každou cenu. To je ale jen malý kaz na jinak skvělém celku.

Prince of Persia je ve výsledku jedním z klenotů starých her. Asi nemá úplně smysl pokoušet se přesvědčit dnešního běžného hráče, aby si teď hned šel hru zahrát. Pokud ale máte rádi retro, rozhodně to zkuste, budete překvapeni!

Dead Living Zombies rozhodně není DLC, které vám zůstane v paměti.

Skládá se ze sedmi příběhů, které jsou propojené vždy jen kreslenou cutscénou, kde Guy Marvel hledá někoho, kdo by natočil film podle jeho námětu. Vy se vžijete do role Guyových hrdinů, kteří si musí prostřílet cestu skrz chodící mrtvoly. Vyprávění si dělá srandu jak z klišovitých akčňáků, tak z jiných žánrů filmů, které dokáže místy opravdu pobavit. Během filmu navíc vždy můžeme poslouchat rozhovor mezi producentem a Guyem, kde si povídají o tom, jak by film mohl vypadat, což by šlo úžasně využít. Bohužel tvůrci tady naprosto promarnili potenciál tohoto stylu vyprávění. Mohli se inspirovat hrou Call of Juarez: Gunslinger, nebo filmy od Guye Ritchieho, který naplno využívá toho, že vypravěč může některé skutečnosti změnit nebo doplnit během vypravování. Dead Living Zombies této možnosti bohužel využívají pořádně jen v jednom nebo dvou příbězích. Příjemná vsuvka může být několik easter eggů na Far Cry 3: Blood Dragon a celkově propojení tohoto titulu s Far Cry sérií.

Jednotlivé příběhy se odehrávají v odlišných prostředích, která jsou opravdu různorodá, což beru jako plus. Bylo by ale lepší, kdybychom v každém z nich potkávali odlišné nepřátele. Bohužel tu ale máme jen tři druhy zombieků, zombie zvířata a pár modelů z přechozích her, kterým byly pouze změněny textury. To způsobuje, že průchod je silně repetetivní a naprosto odpadá nějaké překvapení, co potkáte příště, pokud tedy nepočítám prostředí.

Samotná hratelnost je dobrá, protože vlastně nemění nic, co funguje v základní hře. To je dobře... a zároveň špatně. Sice tvůrci neměli co zkazit, na druhou stranu bych u zombie hry ocenil, kdyby jim šli například ustřelit hlavu nebo končetinu. Celé DLC můžete ale dohrát v kooperaci s kamarádem, což průchod může dost zpříjemnit. Po dohrání se vám navíc odemkne Útok na skóre, kde se můžete pokusit projít všechny části znovu a získat co nejlepší bodové ohodnocení. Zaručuji vám ale, že se vám do toho opravdu moc chtít nebude.

Dead Living Zombies je zkrátka taková jednohubka, u které si můžete odpočinou během střílení mas zombieků. Gunplay je příjemný, ale nepřináší nic nového. Během průchodu se nudit nebudete, ale pravděpodobně se k tomuto DLC znovu nevrátíte.