Total War Saga: Troy přidává nové možnosti a snaží se jít odlišnou cestou. Bohužel hře zároveň také něco chybí.

Pro začátek bych rád uvedl, že poslední díl ze série, který jsem hrál, byl Total War: Rome II. Je tedy možné, že některé ze změn, které budu v souvislosti s Total War Saga: Troy chválit a kritizovat, byly už v některém z předchozích dílů. Mělo by toho ale snad být minimum, protože jsem si před samotným psaním udělal menší průzkum.

Total War Saga: Troy nás vhazuje do bájného konfliktu, který je zasazením konkrétnější, než jsme tomu zvyklí z jiných dílů. Zároveň se ale nejedná o fantasy, a tak se snaží Trojskou válku převádět do podoby, jak by mohla vypadat, kdyby se opravdu stala. Máme tu díky tomu velkou řadu mýtických stvoření, jako je například Minotaur, který ale ve skutečnosti není nic jiného než urostlý válečník nosící býčí kůži s rohy, aby děsil své nepřátele. Toto hraní si s bájemi, nejen s Trojskou válkou, se mi na hře opravdu líbí a dělá jí o poznání zajímavější. Když už jsem ale u jednotek, je tu i něco, co mě spíše mrzí. Velké množství frakcí má velmi omezenou jízdu, některé dokonce žádnou. To trochu sráží určitou možnost taktizování. Rychlá mobilní jednotka totiž v předchozích dílech často mohla zvrátit vývoj bitvy, pokud jste věděli, jak ji použít. Tady situaci na bojišti často ovlivňují hrdinové, kteří mají speciální dovednosti. Mohou děsit své nepřítele, podporovat spojence, nebo třeba zvýšit poškození určité jednotky. Může také dojít k epickému souboji dvou hrdinů, který je jak vystřižený z filmu Troja. Armáda, jejíž hrdina padne, je pak v boji silně znevýhodněna, dokud se hrdina nezotaví a nevrátí zpět.

Pokud se podíváme na samotnou mapu, nalezneme tu také několik změn. První a nejvýraznější z nich je systém surovin, které nyní potřebujete stejně jako peníze, abyste mohli postavit danou budovu nebo vycvičit konkrétní jednotku. S tím je také úzce spojená diplomacie, protože pokud vám nějaká surovina dojde, můžete navrhnout některé z frakcí, že provedete výměnný obchod, nebo jim třeba za pravidelné zásobování dřevem umožníte vojenský přístup. Přijde mi, že díky tomu je tu ještě více kladen důraz na diplomacii. Můžete být určitou dobu totiž opravdu závislí na tom, že vám jeden ze spojenců bude danou surovinu poskytovat, protože vy jí zrovna teď nemáte kde získat v takovém množství, kolik potřebujete na vycvičení armády. A pokud si nedopatřením znepřátelíte všechny okolo, těžko vám pak někdo poskytne měď.

Co je podle mě na Total War Saga: Troy dost rozporuplné, jsou hratelné frakce. Stejnou výtku bych měl třeba u Total War: Rome II, kde to tedy není tak horké. Zde máte totiž v základu jen osm frakcí, čtyři na každé straně konfliktu. Zbytek je potřeba si dokoupit v podobě DLC. Může vás ale utěšit to, že každá frakce je jiná. Různé frakce mají různou hratelnost. Pokud hrajete například za Spartu, můžete na dálku obsadit opuštěná města. Jedna z frakcí Amazonek pro změnu nemůže zabírat města, na druhou stranu může ale stavět budovy v táborech, které může sbalit a přesunout se jinam. Průchod za různé frakce by se tedy měl vždy lišit více, než tomu bylo v předchozích dílech. Zase mi tu ale trochu chybí nějaká vnitřní politika, která by udělala hru komplexnější.

Co mě ale mrzí asi nejvíce je absence námořních bitev. Měl jsem za to, že od Empire: Total War je standardem možnost vybojovat sám bitvu na moři. Proto mě dost zklamalo, že v Total War Saga: Troy tato herní mechanika chybí, což beru jako poměrně velké mínus.

Výsledkem je hra, která se sice snaží přinášet něco nového, což je chvályhodné, na druhou stranu ale bezdůvodně osekává obsah a mechaniky, ne které jsou již hráči zvyklí. To i přes veškerou snahu tvůrců vytvořit něco nového, vyvolá určité zklamání, které sice nepřebije kvality hry, ale trochu vás zamrzí potenciál, čím by hra mohla být, kdyby nebyla zbytečně ořezaná a bylo jí věnováno o něco více času.